P. Skardžiaus kirčiavimo variantai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Arvydas VIDŽIŪNAS P. SKARDŽIŪSŮV PŘÍZVUKOVÝ VARIANT O P. Skardžiovi, kodifikátorovi přízvuku, se obvykle usuzuje a o jeho zásluhách se hovoří na základě nejspíš nejdůležitější práce v této oblasti, nejjasnějšího a nejsystematičtějšího předválečného popisu přízvukových norem spisovné litevštiny – učebnice „Přízvukování spisovné litevštiny“ (Skardžius 1936). Normy uvedené v této učebnici nepřipouštěly žádné kolísání. Autorovým cílem bylo ukázat široké veřejnosti, jak se mají v usilovně vytvářeném spisovném jazyce přízvukovat určité tvary, jednotlivá slova a jejich skupiny; nepouštěl se do problematických výkladů, a proto je zde systém přízvuku spisovného jazyka představen v jeho ideální podobě, bez výjimek a variant. Ne všichni jazykovědci s tak přísným přístupem souhlasili. Podle P. Jonikase je třeba přízvukové nerovnosti odstraňovat tím, že se neologismy přizpůsobí přízvukování početnější skupiny slov. „V takových a podobných případech kolísání by se měl uvádět doporučený i přípustný (tolerovaný) tvar. Užívání by si pak mohlo vybrat, protože bychom se tak na jedné straně přiblížili zamýšlené normě, zatímco na druhé straně přísné třídění jazykových faktů opět není možné“ (Jonikas 1936: 440). Podobný názor na kodifikaci přízvuku mohl mít i sám Skardžius. Celá jeho rozsáhlá činnost v této oblasti ukazuje, že obecně nebyl velkým zastáncem přísných, bezvariantních přízvukových norem; navíc se normy, které doporučoval, značně měnily. Doporučení zmíněné přízvukové učebnice odrážejí pouze Skardžiův postoj z dané doby – z poloviny čtvrtého desetiletí –, a nejspíš ne tolik jeho vlastní, jako spíše kolektivní postoj kodifikátorů přízvuku. Že kolektivní dohody skutečně ovlivňovaly povahu norem doporučovaných Skardžiusem i jejich změny, je z přízvukových variant nacházených v jazykovědcových pracích zcela zřejmé. Přízvukové normy, které Skardžius sám stanovil či podporoval, nikdy nebyly příliš přísné a vyznačovaly se jistou mírou liberalismu. Usuzujeme tak z poměrně četných přízvukových variant, zejména z konce dvacátých let – prvních let jeho kodifikační činnosti v oblasti přízvuku – a z prací vydaných po válce v zahraničí. I tehdy, když bylo obtížné uvádět dvojí přízvukování (například při přízvukování školních čítanek), se Skardžius snažil nějak to dělat. Ve svých prvních pracích zaměřených na kodifikaci přízvuku připouští Skardžius poměrně mnoho přízvukových variant. Obzvlášť zajímavé jsou údaje z jeho první přízvukované čítanky (Kamantauskas, Skardžius 1929), které ukazují, jak Skardžius chápal přízvukové normy v prvních letech své činnosti. Jsou výchozím bodem pro další kodifikaci přízvuku, proto budou níže uvedena všechna slova či jejich tvary s variantním přízvukováním, která se v této čítance vyskytují. „Některá slova,“ 11 „přízvukovaná jinak, ale rovněž užívaná“, Skardžius uvádí v poznámkách pod čarou1, a tak jasně rozlišuje hlavní a vedlejší přízvukové varianty. V těchto poznámkách se obvykle uvádí jedna vedlejší varianta, někdy však i dvě: papártis // papartìs, -čio, papartỹs, pãparčio (s. 8); čionai // čionai, čionái (s. 187). Někdy se uvádí, pro která nářečí je přípustná varianta příznačná: gyvulius // „západní aukštaitština a gyvulius“ (s. 260); žmogus // „západní Aukštaitové místy říkají také žmogáus, -aus“ (s. 23); žydi // „západní Aukštaitové a žydžių, žýdž“ (s. 182); mėnesienoje (v textu S. Daukantase) // „Žemaité obvykle říkají mėnesiena“ (s. 100); kalnai (v textu A. Baranauskase) // „Východní. kálnai“; tartum (v textu A. Baranauskase) // „východní a tartum“ (s. 162). Toto označování nářeční příslušnosti, které takto charakterizované přízvukové varianty jako by ihned vyřazovalo z hranic spisovného jazyka, nejspíš souvisí se snahou ukázat autentické přízvukování nářečí, z něhož autoři přízvukovaných textů pocházeli nebo v němž psali. Takový způsob hodnocení a uvádění variant je však poměrně vzácný; zde jsou vyjmenovány všechny jeho případy. Kodifikováno je také variantní přízvukování některých tvarů, které daný tvar nepřesouvá do jiného přízvukového modelu: dat. jáĩ // jái (s. 21); lok. kalnė // kálnė (s. 12); negardù // negardũ (s. 35). Podle slovních druhů se v posuzované čítance vyskytují také tyto přízvukové varianty: podstatná jména: gen. aslos // ãslos (s. 31); gen. aušros // aušrõs (s. 196); irklo // írklas (s. 279); laiškas // laiškas (s. 194); laumė // laũmė (s. 33); gen. laumės, laumių // laũmės, laũmių (s. 32); plentas // plent̃as (s. 344); porų // „Existuje porà, -õs, pórą i póra“ (s. 55); iš pradžios // iš pradžios (s. 39); ùvas // ū́vas (s. 282); vilties // viltìes; virvių, su virvėms // virvių, su vìrvėms (s. 38); aušrinė // aušrinė (s. 20); dárgana // darganà, -õs, dárganą (s. 337); degėsių // degėsių (s. 213); krautuvė // krautuvę (s. 35); mokõlas // mokõlas (s. 341); palūkanų // palūkanos (s. 97); trìs savaitės // savaitės (s. 40); tėkeliui // tekė́liui (s. 311); viršininku // viršininku (s. 131); su gintárais // gintarais (s. 109); gen. nedė́lios (v folklorním textu) // nedelios (s. 18); přídavná jména: lygiais // lygiais (s. 12); pėsti // pėsti (s. 38); pernykščių // pernykščių (s. 251); instr. ártima // ártimas (s. 146); číslovky šimtai // šimtai (s. 6); zájmena: nom. kókia // kokią, -iós, kókią (s. 26); nom. tókia // tokią, -iós, tókį (s. 23); slovesa: dėkavóti // dėkavoti (s. 337); il̃sis // il̃sis (s. 225); išnaikinsiu // „Ničit a ničit“ (s. 57); išražytų // išražytų (s. 33); prisiartino // prisiartino (s. 117); pūliavo // pūliãvo (s. 144); příslovce: gardžiai // gaĩrdžiai (s. 35); saldžiai // saldžiai (s. 230); ilgai // ilgai (s. 28); brangiai // brangiai (s. 69); teñ // ten (tē) (s. 10); částice bent // bént (s. 232). Jak je vidět, Skardžius se variantám nevyhýbal; ve většině případů se rozhodl nebrzdit přirozený vývoj spisovného hovorového jazyka. Je pochopitelné, že na jedné 1 V poznámkách pod čarou se obvykle píše spojka „a“ a uvádí se druhá forma. V tomto článku se zapisuje po dvojité svislé čáře. 12 na jedné straně působilo nářečí, které tvořilo základ spisovného jazyka a mimochodem se také vyznačovalo kolísavým přízvukem v radách a nářečních mluvách (srov. Kamantauskas, Skardžius 1929: VIII), starší tradicí normování na této úrovni, jež nikdy nedospěla k ustavení nevariantních norem, a autorita J. Jablonského; na druhé straně pak byla častější a širší úzus ostatních nářečí. Je zajímavé, že za vedlejší, přípustné varianty se považují i slova a tvary s takovým přízvukem, od něhož se Skardžius distancoval v „Předmluvě“ této čítanky (s. IX), jež jakoby programově vymezovala jeho zásady normalizace přízvuku: kálne, jái, ī̄klas, ū̄vas, žmogus, -aus, gí̄taras, ší̄mtas, -ái, kóks, -ià. Skardžius tedy v praxi při přízvukování postupoval mnohem liberálněji. Ani později se lingvista ve svých článcích, recenzích a při jiných příležitostech neobešel bez variantního přízvukování. V časopise „Kalba“ (1 1930: 48) se doporučuje přízvukovat vyžà, gen. vyžos // vyžõs; tamtéž (1 1930: 55) se doporučuje vyslovovat vargdėnė, vargdėnis arba vargdienė, vargdienis. Dvojí podoby přízvukových norem se uvádějí také v Herman-nas, Skardžius 1931. Ještě se zde pochybuje o přízvuku sufixu -aitė a přízvukování je nejednotné: savaitės, tarnaitė (s. 26), ale giraitė (s. 121), kepuraitė (s. 64), ačkoli nedávno (Kalba 1 1930: 55) sám upozorňoval, že takové rozlišování není vhodné, a že se nemá přízvukovat našlaitė, lietuvaitė ir mergaitė, saulaitė, nýbrž jednotně – našlaitė nebo našlaitė. V této konverzační příručce není zcela sjednoceno ani přízvukování odvozenin se sufixem -iena: obvykle se přízvukuje kiauliena, kurkiena, kiškiena ir t.t., ale vedle toho také ántiena, jáutiena, aviēna // avienà (s. 55). Možná z nepozornosti se píše amatų (s. 102) a āmatų (s. 140). Variantní přízvukování2 mají také tato slova: čerpėmis // čerpėmis (s. 117); krautuvėje // kraútuvėje (s. 60); krautūvių // kraútuvịų (s. 138); praústuvėje (s. 120), gen. praustuvės // praustuvės (s. 119), spaustuvėje // spáustuvėje (s. 107); traūkinį // tráukinį (s. 15); nom. kalnúota // kálnuota, ačkoli pouze kalnų (s. 128); raūdónuoja // raudonúoja (s. 122); přísl. ilgai // ilgai (s. 8); saldžiai // saldžiai (s. 10). Několik dalších slov, u nichž se připouští variantní přízvukování (Skardžius 1933): vedle ápvaizda se doporučuje přízvukovat apváizda, které se užívá ve Vilkaviškisu, Sintautai, Seredžiu, Jurbarkasu, Šiauliai, Kamajuose aj.; vedle apušė, epušė se má psát také āpušė, ēpušė, široce rozšířené v živém jazyce; vedle galvanà – gálvana a vedle garbanà – gárbana; vedle Dievėp, galóp se doporučuje „psát také Dievóp, nikoli Dievóp, anebo uvádět oba tvary vedle sebe – Dievóp a Dievóp“ (s. 162). Lze usuzovat, že lingvista v normativním slovníku toleroval dostatečné množství přízvukových variant, pokud se široce užívaly v nářečích. Zajímavý je další rozbor přízvukování výrazu darganos. Jak již bylo uvedeno, v čítance z roku 1929 Skardžius uváděl dárgana // darganà, -õs, dárganą. O něco později (Kalba 1 1930: 48) jsou oba tyto varianty také povoleny, ale jinde (Kalba 1 1930: 52) se již upřesňuje: „s R. Jonem jsem hovořil o lavono, darganos, noriai a dalších výrazech a poté, co jsme si vše dobře vyjasnili, jsme se oba shodli, že se má říkat pouze lavónas, 2 Vedlejší varianty se v této příručce uvádějí v závorkách za hlavními. 13 dárgana, norai již nejsou přípustné...“. Později lingvista svůj názor mění: „Dárgana přízvukují Kuršaitis a Žemaité; západní Aukštaité z Velké Litvy říkají darganà, -õs, dárganą v Naum., Sint., Ser. aj.; tak se podle mého mínění mělo přízvukovat již dříve“ (Skardžius 1933: 62). Odklání se tedy od Kuršaitise, opouští dohody s Jablonskim a na první místo začíná stavět variantu jižních západních Aukštaitů. Pro normotvůrce přízvukování na konci druhého desetiletí a začátku třetího desetiletí byla otázka vztahu mezi přízvukováním v tomto nářečí a normami přízvukování spisovné mluvené řeči patrně nejobtížněji řešitelná. Užívání odlišné od základního nářečí lze považovat za nejdůležitější tendenci ve vývoji norem přízvukování spisovného jazyka a v jeho normování. Zpočátku se však tyto tendence pokoušeli omezovat. I pro Skardžiuse byly v prvních letech jeho normotvorné činnosti patrně nejspolehlivějším argumentem údaje z jižních západních Aukštaitů (srov. Vidžiūnas 1990: 91–93). Jedním ze způsobů, jak se vypořádat se složitými úkoly při normování přízvukování, byly také přízvukové varianty. Pomáhaly sladit nářečí, které tvořilo základ spisovného jazyka, s ostatními nářečími a umožňovaly do jisté míry zohlednit nově uplatňované kritérium rozšířenosti; bránily přílišnému zvětšování rozdílu mezi kodifikačními pravidly a samotným územ spisovné mluvené řeči, který tehdy ještě nebyl pevně ustálen a nesl akcentové rysy charakteristické pro nářečí. V polovině čtvrtého desetiletí ještě nebyla v nauce o jazykové kultuře litevštiny teoreticky formulována nejdůležitější axioma nezbytnosti variant – zachovat takzvanou pružnou stabilitu norem spisovného jazyka a prostřednictvím variant dospívat k doporučením nového typu a nové kvality. Pro Skardžiuse byly přízvukové varianty potřebné k tomu, aby se ve spisovném jazyce legalizovalo autentické přízvukování jednotlivých slov a jejich skupin, široce rozšířené v nářečích a nekolidující s již ustáleným západním systémem přízvukování spisovného jazyka; jinými slovy, aby se v přísných pravidlech regulujících normy upevňující se spisovné mluvené řeči umírněně sladila rozmanitost nářečního přízvukování. V čítance Z. Kuzmickia s přízvuky, kterou Skardžius vydal v roce 1934 (Kuzmickis, Skardžius 1934), se však již zcela obejde bez přízvukových variant. Tuto proměnu lingvistových názorů ovšem nelze pokládat za svévolnou nejednotnost. Kolem poloviny třetího desetiletí se začíná přízvukování normovat společným úsilím odborníků v této oblasti a jasně se chápe potřeba vzájemně souladných doporučení a stabilních norem. Skardžius čestně dodržoval rozhodnutí, o nichž diskutoval se svými kolegy a která společně přijali. Ze samotných Skardžiusových slov je patrné, že v roce 1934 společně s A. Salisem a J. Balčikonisem probíral otázky přízvukování spisovného jazyka, rozebíral základy jeho normování a v zájmu stability se zavázal tato ujednání dodržovat, „aby veřejnost, zejména studenti (...), již nemohli říkat, že J. Balčikonis přízvukuje jedním způsobem, zatímco A. Salys a Skardžius jiným“ (GK 1936: 133). Lingvisté nejspíše probírali i různé dvojí přízvuky a variantní tvary a rozhodli se vzdát se mnoha do té doby povolených přízvukových variant. První kniha s přízvuky, vycházející z těchto dohod, je re- 14 … výsledky a hovořilo se o Kuzmickio čítance. Lze říci, že právě jí začíná nové období Skardžiovy normativní činnosti v oblasti přízvuku. Jeho nejdůležitějším rysem je, že navrhované přízvukové normy se opírají nikoli tolik o osobní názor, jako spíše o doporučení zvážená a přijatá nejuznávanějšími jazykovědci. Těchto zásad se zřetelně drží také v „Přízvvuku litevského jazyka“. Jeho nevariantní normy jsou určeny doporučeními jiného kolektivního sdružení, které kodifikovalo normy hovorového spisovného jazyka – Komise pro divadelní jazyk, srov.: „na jednotném přízvuku, zejména na dvojích podobách, bylo definitivně dohodnuto teprve v oné zmíněné komisi (pro divadelní jazyk – A. V.)“ (GK 1936: 132). S Kuzmickio čítankou téměř zcela mizí dvojí přízvuk ze Skardžiových přízvukovaných textů, recenzí a článků; veškerý zbývající rozpor spočívá v tom, že navrhované normy přízvuku jsou v zásadě nevariantní. Zcela bez variant je již zmíněná učebnice „Přízvuk spisovné litevštiny“ (Skardžius 1936), stejně jako některé další publikace (Šalkauskis, Skardžius 1938). Několik sporadicky se vyskytujících dublet obecný princip nevyvrací. Bylo jich zaznamenáno jen několik: „pūdymas (nebo pūdýmas)“ (Skardžius 1936: 266), „pūdýmas (nebo pūdýmas)“ (GK 1939: 77); vylyčia, -ýčios // výlyčia, -ios (Skardžius 1939: 266; GK 1939: 77); „aviena nebo avieną, -õs, avieną“ (Skardžius 1939: 266) – takto se navrhuje v nesouhlasu s nepravidelnostmi v přízvuku J. Šlapelise: arkliena, aviena, ale kiaulienà, -iẽnos, medienà, -iẽnos a vištiena, -õs, -iẽną, žąsiena, -õs, -iẽną atd.; būklė, -ės, būklę // būklė (KP 1939: 28); namísto ainio Skardžius navrhl užívat slovo palikuonis // pãlikuonis a uvedl, že druhá varianta je převzata od M. Daukšy (Skardžius 1939: 268). Většinu těchto případů nelze považovat za skutečné přízvukové varianty, protože Skardžius většinou nenavrhuje dvojí přízvuk, nýbrž výběr jedné ze dvou přípustných alternativ ve spisovném jazyce. Srov. také výtku J. Talmantovi za dvojí přízvuk pakalnėje a pakalnėje a poznámku, že ve školní učebnici se má přízvukovat „pakalnė (a pakálnė) (GK 1936: 101). Zde je nepochybně míněn rozdíl ve významu: pakalnė ‚místo těsně u hory‘, pakalnė ‚místo dál od hory, rovina‘ (Skardžius 1936: 66; viz také Skardžius 1935: 110–111). Stručně řečeno, různé recenze a články z tohoto období svědčí o přísných a nekompromisních zásadách. Je pravda, že po roce 1938 Skardžius nevykonal žádnou větší práci zaměřenou na kodifikaci přízvukových norem kromě přízvukovaných filozofických termínů Šalkauskise, ale tu a tam, například v „Jazykové příručce“ (KP 1939), se naskytla vskutku vhodná příležitost povolit více přízvukových dublet. Rozsáhlým Skardžiovým normativním dílem je kapitola o přízvuku a obsáhlý přízvukovaný slovník v „Příručce litevského jazyka“, kterou připravil spolu se S. Barzdukem a J. M. Laurinaitisem a která vyšla v Německu roku 1950 (Skardžius a kol. 1950). Problematice přízvuku a intonace je zde věnováno s. 128–156, slovník zabírá dalších téměř 450 stran. V této příručce je systém přízvuku jako obvykle popsán bez kolísání, avšak ve slovníku se znovu objevuje značný počet přízvukových variant. Tento krok je zdůvodněn v úvodu: autor říká, že se na základě živého jazyka bude snažit přízvuk co nejvíce vyrovnat a sjednotit, avšak „Kde se stejně často přízvukuje jedním i druhým způsobem a nelze rozhodnout ve prospěch jednoho typu přízvuku, tam se ponechává dvojí, někdy dokonce i trojí přízvukování“ (Skardžius a kol. 1950: 28). 15 (Skardžius a kol. 1950: 28). Uvádí se příklad audos: ačkoli ve třicátých letech bylo „v komisi pro divadelní jazyk“ rozhodnuto užívat podobu audrą, zde „se uvádějí vedle sebe obě podoby – audrà ir áudrà“, protože se nechtěla vyslovit striktní stanoviska. Celkem má přízvukové varianty nejméně 185 slov. Poměrně hojně jsou zastoupena slovesa s příponami, u nichž se uvádí dvojí přízvuk, např.: amsėti // ámsėti; baltuoti // baltúoti; bjaurinti // bjáurinti; jodinti // jodinti aj. (24 slov). Počet variant zvyšuje skutečnost, že téměř od všech těchto sloves jsou odvozena abstrakta s příponou -imas, která mají podle základových slov rovněž dvojí přízvuk: amsėjimas // ámsėjimas; baltavimas // baltãvimas; bjaūrinimas // bjáurinimas; jōdinimas // jodìnimas atd. Z problematičtějších přízvuků u odvozených podstatných jmen stojí za zmínku daržininkas 1 // daržininkas 2; kasinininkas 2 // kásininkas 1; mėsininkas 2 // mėsininkas 1; pulkininkas 2 // pulkininkas 1; veislininkas 1 // veislininkas 2 (: veisle 2 // veisle 4); giltinė 3ᵃ // giltinė 1; liepinė 3ᵃ // liepinė 2 „lípaová nádoba, malý soudek“; degėsiai 2 // degėsiai 3ᵇ; gėrimas 1 // gėrimas 2 „nápoj“; skynimas 1 // skynimas 2 „místo, kde se sklízí“; šautuvas 1 // šautuvas 2; maltuvė 3ᵃ // máltuvė 1; sėtuvė 3ᵃ // sėtuvė 2; truputys 2 // trūputis 2; ašakotas 1 // ašakótas 1 (: ašaka 1); ašarotas 1 // ašarótas (: ašara 1) atd. Několik zajímavějších dvouslabičných podstatných jmen: biržė 2 // biržė 1 // biržė 4; driežas 4 // driežas 3; aidas 3 // aidas 4; aslà 4 //2; audrā 4 // audra 1; pluta 2//4; pradžia 2 // 4; krepšys 4 // krepšis 2; laumė 2 // laumė 4; menėte 2 // mentė 4; meška 4 // 2; skrōblas 3 // skroblas 4; sodžius 2 // sodžius 4; svirtis 1 // svirtis 4; vaps(v)à 2 // 4; bálkšvas, -à 4 // bálkšvas, -à 3; širmas, -à 3 // širmas, -à 4 atd. Rovněž příslovce aliái // aliai; pavieniui // pavieniui; vienbalsiai // vienbalsiai aj. I když vezmeme v úvahu, že slovník je značně rozsáhlý, je třeba konstatovat, že slov s variantním přízvukem je v něm uvedeno poměrně mnoho; Skardžius chápal normy přízvuku spisovné litevštiny dostatečně široce a demokraticky. Potvrzují to také údaje z rukopisu Skardžiova „Pravopisného slovníku litevského jazyka“ (asi z roku 1974) (Skardžius 1974). Lingvista uvádí, že heslová slova zde opatřuje přízvukem tak, jak se častěji přízvukují v nářečích nebo jak se k přízvuku přiklání ve spisovném jazyce, a dodává: „ve svém slovníku uvádím také značný počet dublet, které jsou doloženy v živé mluvě, např.: aistrà, -os 2 ir aistrà, -ós 4, atkálnė ir átkalnė 1, brólėnas ir brolėnas 1, kliūtis, -ies 1 ir kliūtis, -iēs 4, mėlynuoti ir mėlynúoti, pagieža 1 ir pagiežà, -õs 3ᵇ, ráinas ir rainas atd. Vedle starších podob uvádím také novější, nyní již ve spisovném jazyce více vžité (zvýraznil autor – A. V.) podoby, např. áudra ir audrà, -õs 4, áudroti ir audróti, próga ir progà, -õs 4, vérgas, -o 3 ir vergas, -o 4, žãsti ir žaisti atd.“ (Skardžius 1974: 13 d). Tento přístup je ve slovníku plně zachován. Akcentových variant je zde obzvlášť mnoho – přes 430: sloves přibližně 70, dvouslabičných podstatných jmen (a odvozenin s dvouslabičnými souhláskovými příponami) přes 90, odvozenin se samohláskovými příponami přes 90, přídavných jmen odvozených příponami asi 25, složenin 25, předpon a 16 odvozenin s předponami a koncovkami – asi 40 atd. Slovník uvádí také vlastní jména, z nichž část – asi 35 – se rovněž přízvukuje variantně, např.: upv. Atmatā, -õs³ᵇ // Ātmata, -os 1; asv. Áugustas 1 // Augustas 2; ezv. Galadusys, -io 3ᵇ // Galadusis, -io 1; vtv. Girkalnis 1 // Girkalnis 1; asv. Lēngvinas 1 // Lengvinas 2; Marijámpolė 1 // Marijampolė 2; Nėringa 1 // Neringà 3ᵇ; Rūmšiškės 1 // Rumšiškės 1; Vilijámpolė 1 // Vilijampolė 2; Vižainis 1 // Vižainys 3ᵇ; Ukrainà 2 // Ukrainà 1 a další. V článku není možné uvést všechny přízvukové varianty kodifikované v tomto slovníku. Vhodnější je pokusit se vyzdvihnout motivy, kterými se jazykovědec při variantním přízvukování řídí. Lze tvrdit, že autor připouští souběžné přízvukové varianty: a) aby sladili přízvukové tendence různých výslovností, které nejsou v rozporu se systémem spisovného jazyka, srov.: aũkšlė 2 // aukšlė 4; biržė 2 // biržė 4; graižtai 1 // graižtai 2; grįžtė 2 // grįžtė 4; iešmas 2 //4; kregždė 4 // kregždė 2; rūožas 1 //3; sėdžia 1 // sėdžia 2; skróblas 2 // skróblas 3; svirtis 1 // svirtis 4; tiṅkas 1 // tiṅkas 4; zuikis 2 // zuikis 1; žliūgė 4 // žliūgė 2; giṅtaras 3ᵇ // giṅtaras 2; kibiras 2 // kibiras 3ᵇ; siūvena 1 // siuvena 3ᵇ; stóginė 1 // stoginė 3ᵃ; viršininkas 1 // viršininkas 1; atbrailà 3ᵇ // atbraila 1; atkaità 3ᵇ // atkaita 1; atlydà 3ᵇ // atlyda 1; atpjovà 3ᵇ // atpjova 1; atplaišà 3ᵇ // atplaiša 1; raíbas, -à 3 // raĩbas, -à 4; raíšas, -à 3 // raišas, -à 4; ráinas, -à 3 // rainas, -à 4; šir̃mas, -à 3 // šir̃mas, -à 4; vil̃gšnas, -à 3 // vilgšnas, -à 4; aidėti, aidì // aidì; narnėti, nárna // nar̃na; murmėti, mur̃ma // mur̃ma; slėgti // slėgti; sópti // sópti; žvangėti, žvaṅga // žvaṅga atd.; b) ve snaze uvést starou, tradiční a již ustálenou variantu nebo novou variantu, která se teprve prosazuje; poslední se obvykle píše na druhém místě, srov.: érdvė 1 // erdvė 4; gaida 1 // gaidà 4; vaistas 1 // vaistas 4; vėrgas 3 // vėrgas 4; žaizlas 3 // žaizlas 4; deguonis 3ᵇ // deguonis 2; grobuonis 3ᵃ // grobuonis 2; palikuonis 3ᵇ // palikuonis 2; kaltininkas 2 // kaltininkas 1; skolininkas 2 // skolininkas 1; vairininkas 2 // vairininkas 1; šeimynykštis // šeimynykštis 1; ašakotas // ašakotas 1; ašarotas // ašarótas 1; augalotas // augalótas 1; saulėtas // saulėtas 1; várpingas // varpingas 1; raudonuoti // raudonuóti; samanoti // samanóti; vasaroti // vasaróti; žaisti // žaisti atd. Je vidět, že v posledních pracích zaměřených na normování přízvuku se Skardžius pokoušel více zohlednit tendence ve vývoji přízvukového systému spisovného jazyka – sladit nejen přízvukové varianty z různých oblastí, ale také varianty různého stáří; c) při snaze porovnat a sjednotit přízvuk některých akcentových mikrosystémů, např.: dùrtuvas 1 // durtuvas 2; šaũtuvas 1 // šautuvas 2; grīstuvė 3ᵃ // grīstuvė 2; keptuvė 3ᵇ // keptuvė 2; praustuvė 3ᵇ // praustuvė 2; semtuvė 3ᵇ // semtuvė 2; sėtuvė 3ᵇ // sėtuvė 2; sužieduotuvės 1 // sužieduotuvės 2; glūdumas 1 // glūdumas 2; trūkumas 1 // trūkumas 2 a další; d) aby se zachovaly akcentové vztahy mezi základovým a odvozeným slovem, např.: krautuvininkas 1 // krautuvininkas 1 (: krautuvė 1 // krautuvė 2); skardininkas 1 // skardininkas 2 (: skarda 1 // skarda 4); teiginys 3ᵇ //3ᵃ (: teigti // teigti); vėrgis- 17 kas // vergiškas 1 (: vergas 3 // vergas 4) a další; e) při pokusu sjednotit dva modely přízvukování přídavných jmen s příponou -inis – tradiční, založený na přízvuku základových slov, a nový, daný tendencí přízvukovat příponu, která je typická pro západní aukštaitštinu a žemaitštinu a kterou Skardžius zvláště doporučoval pro spisovný jazyk ve třicátých letech a později (srov. Skardžius 1936: 26; Skardžius ir kt. 1950: 142), např.: aplinkinis 1 // aplinkinis 2; humanitarinis 1 // humanitarinis 2; kojinis 1 // kojinis 2; šiemetinis 1 // šiemetinis 2; visuomeninis 1 // visuomeninis 2 atd.; f) derinant savo rekomendacijas prie DLKŽ 1972. Kad taip buvo daroma, nėra jokių abejonių. Vienas argumentas – gausybė rankraščio taisymų, po kurių Skardžiaus teikiamos normos tampa, galima sakyti, identiškos DLKŽ 1972 kodifikuotoms, plg. tokius taisymus, rodančius derinimąsi prie Lietuvoje išleisto kodifikacijos veikalo: griežėlė 3a – ištaisyta į (toliau =) 3b; juodmargis, -ė 1 = juodmaigis, -ė 2; ordinarinis 2 =ordinarinis 1; paskaitininkas 2 = paskaitininkas 1; pavėsinė 1 = pavėsinė 2 ir t.t. Vienas iš taisymo būdų – DLKŽ 1972 teikiamo varianto prirašymas, paprastai kaip šalutinio: kaltė 4 = kaltė 4 // kaltė 2; óda 1 = óda 1 // odà 4; próga 1 = próga 1 // progà 4; rúožas 1 = rúožas 1 //3; kuitena 1 = kuitena //kuitena 1; ráugalas 3a // ráugalas 3a // ráugalas 3b; spjáudalas 3a = spjáudalas 3a // spjáudalas 3b; gėlininkas 2 = gėlininkas 1 // gėlininkas 2; kopėčios, -ių 3a = kopėčios 1 //3a; skrybėlininkas 2 =skrybėlininkas 1 //skrybėlininkas 2; uošvienė = uošvienė // uošvienė 1; vaistinė 1, vaistininkas 1 (: vaistas 1) =vaistinė // vaistinė 1, vaistininkas //vaistininkas 1 (: vaistas 1 // vaistas 4) ir t.t. Dar viena įdomių taisymų grupė – variantų pateikimo eilės tvarkos derinimas prie DLKŽ 1972, pvz.: áudra 1 // áudra 4 = áudra 4 // áudra 1; glėvės 1 // glėvės 4 = glėvės 4 // glėvės 1; gūrguolė 1 // gurguolė 2 =gurguolė 2 //gurguolė 1; tintuvas 1 // tintuvas 2 = tintuvas 2 // tintuvas 1 ir kt. Tokių ir panašių taisymų yra gana gausu, ir bemaž visada jais siekiama susilyginti su DLKŽ 1972 kodifikuotomis kirčiavimo normomis arba bent prie jų priartėti. Kad Skardžius savo kirčiavimo rekomendacijas yra derinęs su DLKŽ 1972, rodo ir sutampančių variantų gausa. Jų, sudėstytų ta pačia tvarka ar atvirkščiai, iš viso priskaičiuota per 140. Veikiausiai DLKŽ 1972, prirašęs nemažai kirčiavimo gretybių, skatino ir Skardžių žengti tuo pačiu keliu. Důležitým nejazykovým motivem, který vedl k poměrně liberálním normám přízvukování ve „Slovníku pravopisu litevského jazyka“, byl patrně poměrně shovívavý pohled jazykovědce na užívání litevštiny mimo Litvu: „Když je v cizině v sázce osud celého litevského jazyka, jakékoli přísnější normalizační směrnice pro přízvukování by sotva dosáhly svého cíle“ (Skardžius 1968: 8). Prolínáním popsaných jazykových a nejazykových faktorů se utvořil Skardžiusův postoj, vyložený snad v jeho posledním díle – v nikdy nevydané, a proto velmi zřídka zmiňované práci o kodifikaci spisovného mluveného jazyka – „Slovníku pravopisu litevského jazyka“. Celá Skardžiusova činnost v oblasti normování přízvuku ukazuje, že si uvědomoval, 18 že systém přízvuku spisovného jazyka musí být samostatný a vyvíjet se spíše podle svých vlastních zákonitostí. Nikdy se však nesnažil umělými pravidly oddělit tendence přízvukování spisovného jazyka od živého jazyka a nářečí; při normování přízvukových jevů ve spisovném jazyce se ze všech sil snažil odrážet rozmanitost nářečního přízvukování, která významně ovlivňovala spisovné úzus, a později také nové tendence formující se přímo ve spisovném jazyce. Ačkoli se sám pokusil urychlit vývoj a normování některých akcentových mikrosystémů (např. přídavných jmen s příponou -inis), jeho kodifikovaná pravidla přízvukování obecně nepředbíhala vývoj samotného jazyka. V situaci, kdy se v nářečích přízvukovalo velmi různorodě, úzus spisovného jazyka se proměňoval a ustaloval poměrně pomalu a navíc se po okupaci Litvy i samotný spisovný jazyk rozdělil na dvě varianty, bylo obtížné očekávat větší všeobecnou jednotnost norem spisovného mluveného jazyka. V tomto kontextu jsou přesto zřetelné jazykovědcovy snahy vytvořit jeden spisovný mluvený jazyk pro všechny Litevce – sladit potřeby a možnosti jazyka Litevců v zahraničí s normami a jazykovědnými doporučeními, které se utvářely v samotné Litvě. K této cestě ho vedlo také to, že se při téměř veškeré jeho činnosti zaměřené na normování přízvukování opíral o varianty přízvukování. Jazykovědec na ně nehleděl jako na prvky narušující stabilitu norem ani jako na přítěž spisovného jazyka, nýbrž jako na nezbytnou podmínku přízvukování spisovného jazyka, které čerpá z různých nářečí a je ovlivňováno různými vnitřními tendencemi. LITERATŪRA DLKŽ 1972: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972. GK: Gimtoji kalba, Kaunas 1933 – 1941. H e r m a n a s, S k a r d ž i u s 1931: Lietuviškai – vokiškų pasikalbėjimų knygelė / Sudarė Eduardas Hermanas. Kirčiavo Pr. Skardžius. Kaunas: Sakalas. J o n i k a s P. 1936: Mūsų bendrinę kalbą ir kirčiavimą betvarkant. [Rec.] Pr. S k a r d ž i u s. Bendrinės lietuvių kalbos kirčiavimas. – Tautos mokykla 18, 439–440. K a l b a – Kalba. Bendrinės kalbos žurnalas 1–3, 1930. K a m a n t a u s k a s, S k a r d ž i u s 1929: – Kirčiuota lietuvių literatūros chrestomatija aukštesniajai mokyklai / Sudarė Vikt. Kamantauskas. Kirčiavo Pr. Skardžius. Kaunas: Sakalas. K P 1939: Kalbos patarėjas / Paruošė L. Dambrauskas. Redagavo A. Salys ir Pr. Skardžius. Kaunas: Šviesa. K u z m i c k i s, S k a r d ž i u s 1934: Kuzmickis Z. Lietuvių skaitymai viduriniosioms ir aukštesniosioms mokykloms. Su iliustracijomis ir kirčiuotais tekstais / Kirčiavo dr. Pr. Skardžius. Kaunas: Sakalas. S k a r d ž i u s P r. 1933: [Rec.] Wörterbuch der litauischen Schriftsprache. Litauisch–deutsch/ Bearbeitet von Max Niedermann, Alfred Senn, Franz Brender. Bd. 1: A–K. Heidelberg, 1932 – Archivum philologicum, Kaunas, 156–164. S k a r d ž i u s P r. 1935: Daukšos akcentologija, Kaunas: Spindulys. S k a r d ž i u s P r. 1936: Bendrinės lietuvių kalbos kirčiavimas, Kaunas: Šviesa. S k a r d ž i u s P r. 1939: [Rec.] Dr. Jurgis Šlapelis. Kirčiuotas lenkiškas lietuvių kalbos žodynas. Archivum philologicum 8. Kaunas, 865–268. S k a r d ž i u s P r. 1968: Lietuvių kalbos kirčiavimas, Čikaga: Lietuvių fondas. 19 Skardžius Pr. 1974: Rašybinis lietuvių kalbos žodynas 1–6 / VUB. F. 118–34. (Rankraštis). Skardžius Pr. ir kt. 1950: Lietuvių kalbos vadovas / Sudarė prof. dr. Pr. Skardžius, St. Bardzukas, J. M. Laurinaitis. Bielefeld. Šalkauskis, Skardžius 1938: Bendroji filosofijos terminija / Paruošė prof. St. Šalkauskis. Kirčiavo Pr. Skardžius. Kaunas: Logos. Vidžiūnas A. 1990: Pr. Skardžiaus kirčiavimo norminimo pagrindai. – Kalbotyra 41(1), Vilnius, 90–102. DIE AKZENTOLOGISCHEN VARIANTEN BEI P. SKARDŽIUS Zusammenfassung Im vorliegenden Artikel wird versucht, die akzentologischen Variante, die vom berühmten litauischen Linguisten und Sprachpfleger Pr. Skardžius vorgeschlagen wurden, zu untersuchen und die Motive, die Dynamik ihrer Wahl zu erschließen. Aus dieser Untersuchung ist folgende Schlußfolgerung gezogen: Skardžius hat die akzentologischen Varianten nicht als der Stabilität der Normen Standardsprache schadende Elemente betrachtet. Diese Variante wurde von Skardžius als eine der unerläßlichen Existenzbedingungen der Standardakzentuierung, die aus verschiedenen Dialekten vervollständigt ist und vielen inneren Tendenzen beeinflußt wird, gehalten. In seinen ersten Arbeiten für die Kodifizierung des akzentologischen Systems des Standardlitauischen (Ende der 20er Jahre) gestattet Skardžius mehrere Variante, mit Hilfe deren wird versucht, die frühere Tradition der Kodifizierung dieser Ebene, die Vorschläge von J. Jablonskis, die Eigentümlichkeiten des Dialekts, der der gesprochenen Standardsprache zu Grunde liegt, sowie einige der Akzentuierung anderer Dialekten zu vereinigen. Etwa Mitte der 40er Jahre verschwinden diese Variante aus den Arbeiten von Skardžius. Das setzte folgende Bedingung voraus: Zu dieser Zeit wurde begonnen, die Kodifizierung der Akzentologie des Standardlitauischen aufgrund der kollegial angenommenen Empfehlungen einer Gruppe der berühmtesten Linguisten zu stützen. Skardžius hatte sich auf diese Empfehlungen gehalten. Für die Kodifizierungswerke von Skardžius, die nach dem zweiten Weltkrieg im Ausland verfasst wurden, sind wieder viele akzentologische Variante charakteristisch. Sie wurden für die Abstimmung der Mannigfaltigkeit der Akzentuierung der Dialekte in der gesprochenen Standardsprache benutzt. Auch wurden sie gebraucht für die Widerspiegelung der neuesten Entwicklungstendenzen des akzentologischen Systems der Standardsprache, sowie für die Verknüpfung der persönlichen Empfehlungen von Skardžius mit der in der Kodifizierungswerke Litauens erstatteten akzentologischen Normen. 20