On some case forms of personal pronouns in ancient Latgalian Written sources and up-to-date dialects

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIX (1998) Anna STAFECKA Latvijas Universitātes Latviešu valodas instituts, Rīga O NĚKTERÝCH TVARECH PÁDŮ OSOBNÍCH ZÁJMEN VE STARŠÍCH LATGALSKÝCH PÍSEMNÝCH PRAMENECH A SOUČASNÝCH NÁŘEČÍCH V Lotyšsku se historicky utvořily dvě písemné tradice: lotyšský spisovný neboli celonárodní jazyk, který vychází ze středního dialektu neboli dolnolotyšských nářečí, a latgalský spisovný jazyk, jehož základem jsou latgalská nářečí hornolotyšského neboli vysokolotyšského dialektu. Počátky latgalského písemnictví sahají do konce 17. století, kdy se objevují první latgalské zápisy1, avšak první známá latgalská kniha – „Katoliszka Dzismiu Gromota..“, vydaná ve Vilniusu roku 1730 – se nedochovala; je uvedena v bibliografických seznamech2. Vznik latgalského písemnictví určovala historická situace. Po dalším rozdělení Livonska v roce 1629 zůstala Latgale nadále pod vlivem katolického Polska, zatímco v Kuronsku a Vidzeme se upevnil luteranismus. Jezuité se po vyhnání z Rigy a Cēsis přesunuli do Daugavpils a začali zakládat misijní centra. Daugavpils se stal významným jezuitským centrem v Evropě a byly zde otevřeny jezuitské školy3. Při plnění misionářských povinností se jezuité učili místním nářečím. Vznikla potřeba knih v místním dialektu, neboť v dosavadní literatuře katolické církve převládala takzvaná písemná tradice J. Elgera, založená na dolnolotyšské mluvní formě, která byla Lotyšům v okolí Daugavpils cizí. Ani místní nářečí však nebyla jednotná. Rozmanitost variant jazykových prostředků vedla autory textů k hledání kompromisní, tedy nadnářeční podoby spisovného jazyka, při jejímž výběru se uplatňovaly nejen varianty jednoho či druhého místního nářečí, ale také odpovídající ekvivalenty z dolnolotyšské písemné tradice nebo z jiných jazyků (polštiny, latiny). To, jak se výběr jazykových prostředků projevuje v užívání tvarů osobních zájmen v nejstarším období latgalského spisovného jazyka, se pokoušíme zjistit zkoumáním užití těchto tvarů ve třech nejvýznamnějších písemných památkách: v překladu evangelií „Evangelia Toto Anno..“ (Ev), vydaném roku 1753, a v duchovní knize vydané roku 1821 1 Skat., piemēram, B r e ž g o B. Latgolas pagōtne, Daugavpils, 1943, 109.lpp. 2 M a n t e u f f e l G. Bibliografická poznámka o lotyšských spisech, které byly v letech 1604 až 1871 vydány ve vysokolotyšském neboli takzvaném hornolivonském či polsko-livonském nářečí, sestavená v čistě chronologickém pořadí. – Magasin vydávaný Lettisch-Literärische Gesellschaft, Mitau, 1885, Bd 17, St. 2, S.184; S e i l e V. Knihy pro lotyšské obyvatele Latgale. V Rize, 1936, 14–15. 3 K l e i n t j e n s s J. Latvijas vēstures avoti jezuītu ordeņa arhīvos, Rīgā, 1940, 1, 243–260. 140 dziesmu krājumā „Dzismies Swatas...” (DzSw), kā arī 1805.gadā izdotajā kristīgās mācības izskaidrojumu grāmatā „Wyƒƒa Mocieyba Katoliszka...” (WMK). Jak v latgalských nářečích, tak i v latgalských písemných pramenech mají osobní zájmena největší rozmanitost pádových tvarů. V písemných pramenech převažuje genitiv singuláru zájmen 1. a 2. osoby manis, tevis, jako například Tis ir kotris pec manis atnoks Ev 4, ey pakal manis Ev 9, jùs na eƒƒit gudynowu ƒzy manis Ev 30, piec tewiś DzSw 56, diel Tiewis DzSw 70, diel' tiewis WMK I 129, nalidzit barnim nokt’ pi manis WMK II 43, které nejsou pro latgalská nářečí charakteristické (se zánikem koncového vokálu se vyskytují pouze v severních nářečích Latgale, například mànc’ v Baltinavě). Tvary manis, tevis se však nacházejí v gramatice J. Špungianského „Dispositio imperfecti...“ vydané roku 1732, která je patrně pokusem o nalezení kompromisní psané podoby mezi dvěma hlavními dialekty lotyštiny4, i v pozdějších latgalských gramatikách 19. století (Akielewicz 1817: 14; Kossowski 1853: 12) a také v normativních latgalských gramatikách 20. století (Skrinda 1908: 36; Trasuns 1921: 20; Strods 1933: 20; Daškeviča 1936: 42). manis, tevis byly do latgalských písemných textů převzaty z dolnolotyšského spisovného jazyka. Písemné prameny však zachycují také varianty pádových tvarů charakteristické pro latgalská nářečí. V překladu evangelií a v knize „Dzismies Swatas...“ se tak poměrně často vyskytuje starší jev, kdy se nerozlišuje genitiv a akuzativ singuláru, například: ka byus atjemta nu mani Ev 56, na redzeƒit mani nu ƒzo tayka Ev 9, ikƒzan mani tycti Ev 84, un jau na redzeƒit mani Ev 41, apdzies iksz mani wyssas ikaroszonas launas DzSw 13, nu Tiewi łyudzu ayz bildiey ƒzonas Dz Sw 68, pi Tiewi ir daudź źelestibu DzSw 109; srov. v nářečích: mańi ź t’i nau v Andrupenē Adt 12, kaļ p'i c mańi raudova v Izvaltā, Adt 39, b'eja àiz mańi gonùs v Pildā. V analyzovaných písemných pramenech nebyly zjištěny genitivy s -e, resp. -a (maņa, t'ev'à), které mají širokou oblast užívání v centrálních a východních nářečích Latgale. 4 Podrobnou analýzu této gramatiky podal R. Grabis, viz G r a b i s R. Latviešu valodas gramatikas 18.gs. pirmajā pusē. – LPSR ZA Vēstis, 1984, č. 9, 89–97. 141 Tie se v latgalských písemných památkách objevují až v polovině 19. století, ale ve 20. století se v průběhu normování latgalského spisovného jazyka izolují a nejsou zachyceny v žádné z normativních latgalských mluvnic. Akuzativ jednotného čísla mani, tevi převládá jak v probíraných písemných pramenech, tak v současných nářečích Latgale, například, jis mani pagūdinos Ev 42, apguls apleyk tiewi Ev 57, kab tu pret tiewi WMK I 39, uz rukom tiewi nosos' WMK I 115, eļjit mani piiamufzy WMK I 185. Poměrně často se však ve významu akuzativu užívají také starobylé tvary instrumentálu manim, tevim (zejména po předložkách), například, pijacyja ap tiewim Ev 25, Winļz liciebyu dus ap manim Ev 45, ku es dzierzu ap tiewim Ev 56, tyudzit tikwin par manim Diwu WMK I 119, adgoia Motie Kunga muna uz manim WMK 118, še Wyfļa ziemie ir pret tiewim WMK II 160, uz Tiewim DzSw 60. Takové tvary se vyskytují jak v nářečích Latgale, například adguo iz manīm v Nautrēnech, runūom ap t'āvīm v Bērzgalē, tak v některých středních nářečích Zemgale (Rudzīte 1964: 225), jakož i ve starolatgalských textech (Barbare 5). Instrumentálové formy zájmen v latgalských nářečích (zejména v jižní Latgalii), stejně jako ve většině dolnozemských nářečí, mají inovativní tvary podobné akuzativu s -i- mani, tevi, které se zřídka nacházejí také v písemných pramenech, například, krystā systu leydz ar Tiewi Dz Sw 42. V písemných pramenech však převažují staré tvary instrumentálu, jako například way na eļļi ļadereis ar manim por graļļi Ev 21, na tureļi dalas liidz ar manim Ev 33, každý jde se mnou stranou, ten vybírá Ev 27, tři dny jsou se mnou Ev 55, Bůh je s tebou DzSw 72. V současných latgalských nářečích jde zřejmě o jev na ústupu, který se vyskytuje především v řeči starší generace. Pro nářečí typické tvary lokálu jednotného čísla manī, tevī nejsou v probíraných písemných pramenech doloženy. Stejně jako v dolnozemských písemných pramenech se i zde ve významu lokálu užívají konstrukce s iekš, iekšan a genitivem manis, tevis, například, na cestu vydejte se beze mne Ev 42, tis palik ikļzan manis Ev 50, na pames ikļz tiewis akminia wiers akminia Ev 58, Kad ikļz manis tureia nuceļiu ‘cerību’ WMK I 93, kotry ikļz manis tyc WMK I 175. 142 Navrhovány jsou také v latgalských gramatikách 19. století (Akielewicz 1817: 14; Kossowski 1853: 12). V množném čísle mají zájmena 1. a 2. osoby jak v nářečích, tak v písemných pramenech méně variant pádových tvarů. V genitivu jsou běžné tvary mūsu, jūsu; v písemných pramenech se vyskytují také po předložkách, které v lotyšském spisovném jazyce a dolnolotyšských nářečích řídí dativ, například, Kuram nu jù[[u Ev 65, pec iusu stieyksimes DzSw 26. V knize „Wy[[a Mocieyba Katoliszka..“ se po předložkách důsledně užívá mūs, jūs, například, patykusie diel myus WMK I 21, Diel atpe [ifzonys myus nu graka WMK I 22, Kay invadniks myusu atroda uz Siewim mieykstu [irdi pi myus WMK I 109, gryb nu myus byut’ gudynots WMK I 165. V písemných pramenech se však po předložkách vyskytují také dativní tvary, například, kas nu jums dawe[[uz manis graku Ev 30, prycas jù[[u nikas ne atiims nu jums Ev 42, e[[i pi mums ktotu Dz Sw 1. Akuzativní tvary mūs, jūs (myus, jyus), totožné s tvary v lotyšském spisovném jazyce a dolnolotyšských nářečích, převažují také v latgalských textech, například, kay es a[[mu uyciews jus Ev 33, pidu[[im tim, kotry myus abkaytynoy WMK I 109. Jsou rozšířeny v jižních a západních nářečích Latgale. Ve významu akuzativu se v písemných pramenech vyskytují také staré dativy mums, jums, především v překladech evangelií a ve sbírce duchovních písní, například kad mes at[aciu//bem tim, kotry mums syutija Ev 3, nikas mums naway fadereis Ev 21, Kungs, glob mums Ev 18, Siwites cytas nu myu fie jom porbyidija mums Ev 36, Nu baznieycom izjzkie rs jums Ev 45, Globoy mums nu netaymibu DzSw 2, tyma dinā sorg mums DzSw 21, ispestiey mums DzSw 40, Jam mums zam sowas globszonas DzSw 80, Nuwied mums ti, kur pats essi DzSw 117. Takové formy se dnes vyskytují v jednotlivých nářečích Latgale, například sūn’c jūms i sajēma, sūn’c jūms i palaiss v Izvaltě Adt 38, Lgr 516 a také z Barkavy, Dagdy a Vārkavy. Rozsáhlejší areál užívání tvoří v selonských nářečích Zemgale a Vidzeme. Vyskytují se také ve starých písemných pramenech dolních Lotyšů (v Manceļových dílech), kde je lze vysvětlit vlivem nářečí (Barbare 12). 143 Také tvary lokálu množného čísla s iekš, iekšān a dativem (méně často genitivem) byly převzaty z dolnolotyšských textů, například, way tod na twieyka sirds myusu ikžan mums Ev 37, un kas tikwin iksz iums turis DzSw 15, nokuža guda, kotrys ikžz myus byuš apiowieyts WMK I 63. kab winia [ticiba] na patyktu ikžz mums woja WMK I 74. Na rozdíl od spisovné lotyštiny a dolnolotyšských nářečí se v Latgale zachovala starší zájmena 3. osoby jis, ji (jei) a v množném čísle jie (ji) jās (juos). Používala se také v nejstarších latgalských písemných pramenech vedle dolnolotyšských podob viņš, viņa, viņi, viņas, například, Un waycowa winia un facyja jam Ev 4, wini jam paſacyja Ev 13, Winsz ſacyja uz winim Ev 15, Ayſto zynawa, kas jis ir Ev 13, piec Diwa Jey ir pyrma WMK I 123. V knize „Wyſſa Mocieyba Katoliszka..“ se užívá především nejcharakterističtější podoba jiho- latgalských nářečí is, například, lai Is ab ju badojas WMK I 35, Is aizit mums prižka WMK II 71, Way war is apſadumot WMK I 156; srov. v nářečích: is kuozuōs biè Asūnē, brāuk' is vār Aulejā, žāluōt' is kā muočā, tā žalova Skaistā. V evangeliovém překladu je ojediněle doloženo užití zájmena katrs ve významu osobního zájmena viņš: Kotrys celis pajeme Barnu un Moti jo nakti, un nugoja uz Egyptu Ev 10, srov.: Tod winsz celis pajeme Barnu un Moti jo un atgoja Ev 12; také v množném čísle: Kotty ‘vini’ isklauſijužy Kienina nugoja Ev 14. Na rozdíl od zájmen 1. a 2. osoby, u nichž se v písemných pramenech ve významu lokálu obvykle užívají konstrukce s iekš, iekšān a genitivem, jsou u zájmen 3. osoby doloženy také lokálové tvary charakteristické pro nářečí, například, na zyni, kas jamā [Jeruzalemē] nutika tom dinam Ev 35, ihyka imā [siksnā] WMK I 50, igodoi kay cieszki ‘bieži’ imā [grēkā] eſſi krytis WMK II 146, daudž imā [dzīvē] ir worgū un badū WMK II 160, igoia imā [baznīcā] diel applesžonys iós monta WMK I 162. Ve většině případů se však ve významu lokálu užívají konstrukce s iekš, iekšān a genitivem. Je třeba dodat, že častěji se vyskytují genitivy od jis, ji, například, 144 Ikf̦zan jo dzieywie byja Ev 7, Kas tyc ikf̦zan jo, tys na top fudiets Ev 47, ikf̦ jó [cepļa] imiest’ WMK I 20, Tycieyba tu iksz Jó padareja WMK I 32, Radieja iksz jó dweseli protieygu WMK I 12, ikf̦ iós [Baznīcas] WMK I 77, caur pawielefzonom kotras ikf̦ iós [ticibas] turim WMK I 74. Vyskytují se však také konstrukce s iekf̦, iekšan a genitivem viņa, viņas, například, želeftiba Diwa byja ikf̦zan winia Ev 11, ifoka dzieyt ora tūs, kotry pordowowa ikf̦ z winias [svētnīcas] Ev 58, ab waiadzieybu tycieyfzonys ikf̦ Winia WMK I 186, io ikf̦ winis [domas] turim patikf̦zonu WMK I 192. Podobně je vyjádřen i lokál plurálu, který se v probíraných písemných pramenech užívá poměrně zřídka, například, imōs [baznīcās] kawieiāmes WMK I 161, apsaimtis imūs [grēkos] wayrog nakryst’ WMK II 68, nebo také v plurálu: ik wins, kotrys tyc ikf̦zan winu Ev 87. Uvedené lokativní tvary se vyskytují také v gramatikách latgalštiny z 19. století v jednotném čísle: iksz Jo, ios v. Jymā (Akielewicz 1817: 16; Kossowski 1853: 13); v množném čísle: iksz Jm, iom, Jymīs, jymōs (Akielewicz 1817: 16), iksz Jm, iom, iksz Winim, winiom v. winiūs, winiōs (Kossowski 1853: 13). V latgalských nářečích má genitiv množného čísla dvě varianty: jū a jūs. V překladu evangelií se používá hlavně jū, například, kad jū naway Ev 10, ayfto jū byja nikny dorbi Ev 47, parodija winiam wyf̦as Kienif̦ies Paf̦aula un gudu jū Ev 25, Nu auglu jū pazieyst winius Ev 55, Un topa wala acs’ ju Ev 36, méně často se vyskytuje jūs, například, Tod atwiera jūs f̦apraf̦zonu Ev 38, tomova natycieybu jūs Ev 44, winf̦ atpeftieys sowus lauds nu grakim jus Ev 82. Naproti tomu v knize „Wyf̦a Mocieyba Katoliszka..“ se důsledně používá jūs, například, kayda jūs bija sapraszona WMK I Ievads, waiag leydzynot jūs waiadzieybas WMK I 184, pleysa jūs sirds’ nu dus’mis WMK I 110, dadzierdusie tu jūs runu WMK I 119, wyf̦i nu jūs mo iom atfyftoios WMK I 172, nu jūs WMK II 172. 145 V současnosti se jū vyskytuje převážně v jihozápadních nářečích Latgale, zatímco jūs v přechodných nářečích rozšířeného areálu. V písemných pramenech se méně často užívá nížinnělotyšské viņu, například kūt pi winiu Ev 6, komart pi winiu daisi WMK II 151. Zkoumáním užívání osobních zájmen v prvních významných latgalských písemných pramenech lze dospět k závěru, že užívání pádových tvarů zájmen v nich odpovídá nářečním dokladům z Latgale a Augšzeme (okolí Ilūkste). Velmi silný je také vliv nížinnělotyšské písemné tradice. Přijato 19. 2. 1998 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ A k i e l e w i c z E. 1817: – Grammatyka Inflancko – Łotewska krotko zebrana dla Uczących się Języka Łotewskiego, W Wilnie. 44 s. Adt – Texty nářečí Augšzeme, Riga, 1983. B a r b a r e D z. – Zájmeno. – Vývoj morfologického systému (rukopis), nachází se ve vydavatelství „Zinātne“. D a š k e v i č a V. 1936: Gramatika latgalského jazyka, Moskva. Dz Sw – Dzismies Swatas uz guda Diwa Kunga, Jumprowas Maryas un Diwa Swatu izdrukowotas Wilnā pi Baznickungu Bazylīnu 1821.goda. K o s s o w s k i T. 1853: Grammatyka Inflansko – Łotewska dla uczących się języka Łotewskiego, Rīgā. Lgr – E n d z e l i n s J. Gramatika lotyšského jazyka, Riga, 1951. R u d z ī t e M. 1964: Lotyšská dialektologie, Riga. S k r i n d a O. 1908: Łatwišu wohudas gramatika, Piterburga. S t r o d s P. 1933: Pravopisný slovník, Rēzekne. T r a s u n s F. 1921: Łatwišu wohudas Gramatika del latgališim, Rīgā. WMK – Wyssa Moceiba katoliszka caur waycoszonom un atsac ieyszonom sabykta..., Połocka, 1–2, 1805. K NĚKTERÝM PÁDOVÝM TVARŮM OSOBNÍCH ZÁJMEN VE STÁRNÍCH LATGÁLSKÝCH PÍSEMNÝCH PRAMENECH A SOUČASNÝCH NÁŘEČÍCH Shrnutí Předmětem výzkumu článku jsou varianty pádových tvarů osobních zájmen v nejstarších latgalských písemných pramenech, porovnávané s údaji ze současných lotyšských hornolotyšských nářečí. Zkoumaný materiál umožňuje dospět k závěru, že nářečním základem osobních zájmen v písemných textech nebyla pouze jižní nářečí Latgale, ale také selonská nářečí Zemgale (u Ilūkste). V latgalských písemných pramenech je navíc patrný vliv tradice starých lotyšských písemností. 146 K NĚKTERÝM PÁDOVÝM TVARŮM OSOBNÍCH ZÁJMEN VE STARÝCH LATGÁLSKÝCH PÍSEMNÝCH PRAMENECH A SOUČASNÝCH NÁŘEČÍCH Shrnutí Předmětem výzkumu tohoto článku jsou varianty pádových tvarů osobních zájmen v nejstarších pramenech psané latgalštiny, porovnávané s údaji ze současných hornolotyšských nářečí. Analyzovaný materiál umožňuje dospět k závěru, že nářečním základem osobních zájmen v písemných textech nebyla pouze jižní nářečí Latgale, ale také selonská nářečí Zemgale (u Ilūkste). Je patrný také vliv tradice starých lotyšských písemností. 147