Jono Bretkūno „Postilės“ perikopių autorystė: „Kosanies“ šaltiniai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIX (1998) Ona ALEKNAVIČIENĖ Univerzita Vytautase Velikého, Kaunas AUTORSTVÍ PERIKOPPOSTILY JONA BRETKŪNA: Prameny „Kosanės“ 1. Otázka autorství perikop v Bretkūnově Postile1 1.1. Liudvikas Gediminas Rėza patrně poprvé v historiografii litevské literatury zmínil, že Jonas Bretkūnas sestavil Postilę (1591, dále BP) na základě knihy Euangelias bei Epistolas (1579, dále EE), kterou přeložil Baltramiejus Vilentas. V knize Geschichte der litthauischen Bibel (1816: 9), v níž podal přehled dějin překládání Bible a dalších náboženských spisů do litevštiny, v jedné poznámce uvedl, že kvůli nedostatku vzdělaných mužů nebylo možné ustanovit kněze ve všech farnostech, a proto bylo velmi zapotřebí mít sbírku kázání, z níž by se mohlo číst v kostelech. O to se postaral Jonas Bretkūnas a podle Vilentových překladů evangelií vydal postilu2. Později na to upozornili i další badatelé naší starší písemné kultury: Adalbert Bezzenberger (1893: 128), Eduard Hermann (1923: 119–20), Jurgis Gerulis (1927: 110) a jiní. Pokoušeli se vysvětlit také důvody, proč Bretkūnas napsal kázání na základě evangelií a epištol přeložených jiným autorem, ačkoli sám již před 11 lety přeložil celý Nový zákon (překlad dokončen roku 1580, dále BNT). 1Řec. ἡ περικοπή „úryvek“; περικόπτειν „ořezat kolem dokola, odříznout, ostříhat“. Pojem perikopa není v Bibli doložen. Perikopy se začaly označovat u biblických úryvků čtených při křesťanských bohoslužbách teprve v 16. století. Jako první začal tento pojem ve významu biblického úryvku užívat Justin (NBI 1997: 113). Z perikop se skládají zvláštní liturgické knihy čtení (RŽ 1991: 292). První litevskou knihou tohoto typu je Euangelijos bei Epistolos Baltramiejuse Vilentase, vydaná roku 1579 v Královci. 2 Rhesa 1816: 9: „Da nicht bey allen Gemeinden, wegen Mangel an wissenschaftlich gebildeten Männern, Pfarrer und Prediger angestellt werden konnten, so war es wohl höchst nothwendig, ein Homiliarium oder eine Predigtsammlung […] zum Ablesen in den Kirchen, zu veranstalten. Janus Bretke sorgte auch dafür, indem er zu den Evangelien von Willentus eine Postille […] im Jahr 1591 herausgab“. 39 1.1.1. Eduard Hermann (1923: 119–120) při úvahách o tom, co mohlo sestavitele Postile přimět, aby se vzdal vlastních textů, vyslovil domněnku, že snad považoval Vilentův litevský překlad za lepší než svůj, a proto měl sklon pokládat tuto skutečnost dokonce za jeden z argumentů svědčících o tom, že Bretkūnas byl Němec, nikoli Litevec. Podle něj by měl být jazyk těchto textů také spolehlivější než jazyk kázání, protože není jasné, co je v nich přeloženo a co napsal sám, zatímco základem perikop je překlad Vilentase pocházejícího z Litvy. Poslední dvě tvrzení mohou být předmětem dlouhých diskusí a výzkumu, avšak Hermannovu myšlenku, že Bretkūnas pochyboval o svém překladu, nemůžeme zcela odmítnout. O tom, že Bretkūnas neustále hledal vhodnější variantu slova či výrazu a často se nedokázal rozhodnout, svědčí celý rukopis jeho překladu Bible, zejména Nového zákona, pokrytý četnými opravami. I v Postile nacházíme varianty uváděné v závorkách nebo slova a fráze dále vysvětlované jinými slovy, obvykle připojenými spojkou alba a slovním spojením tatai elti. Snad Bretkūnas pochyboval o vhodnosti svého díla, nebo byl ovlivněn příkladem Martina Luthera, každopádně sám žádal, aby jeho připravenou Postilę posoudili zkušení teologové, kteří dobře ovládají němčinu a litevštinu. Jeho žádost předala Státní rada Georgu Friedrichovi v dopise ze dne 14. 10. 15893 a kníže za tím účelem jmenoval několik kněží. Účastníci konference svolané 13. 5. 1590 do Ragnitu již v dopise knížeti z 1. 6. 1590 vyjádřili svůj názor na tuto sbírku kázání. Napsali, že autorovi otevřeně sdělili pochybnosti o obsahu a stylu Postile a že Bretkūnas ochotně souhlasil nejen s tím, že rukopis opraví sám, ale také rád dovolil, aby tak učinili korektoři4. Celá Bible tehdy ještě nebyla přeložena – překlad posledních knih byl dokončen 29. listopadu 1590. Konference o vydání Bible byla svolána až 20. 9. 1592. Její účastníci si samozřejmě přáli, aby tato pro protestanty mimořádně důležitá kniha byla co nejdříve vytištěna, nyní však konzistoř požadovala, aby Bretkūnas překlad zkontroloval. V dopise z 18. 5. 1593 píše, že jej již zrevidoval, a doufá, že kníže s využitím „služeb dalších lidí, kteří lépe ovládají litevský jazyk, a za mé účasti, nařídí jej úplně připravit k tisku a […] vytisknout“ (zvýraznila autorka – O.A.). To svědčí o tom, že sám Bretkūnas považoval ještě i v roce 1593 svůj překlad Bible za definitivně nedokončený a nevhodný k tisku. Také v pozdějších dopisech knížeti (11. 7. 1595, 10. 12. 1598, 19. 9. 1599) stále žádá, aby rukopis „předal jiným, kteří tento jazyk ne německý lépe ovládají nebo jsou jinak bohatěji […] obdařeni Bohem schopnostmi, aby jej opravili“ (Bretkūnas 1983: 324), a pokud by se překlad ukázal jako nevhodný, aby mu jej vrátil 3 Ištrauką iš šio laiško pateikia Falkenhahn 1941: 98. 4 To je patrné z dopisu korektorů pruskému knížeti z 1. 6. 1590 (Falkenhahn 1941: 103–104). 40 zpět. V pozdějších dopisech mohly být tyto pochybnosti samozřejmě vyjadřovány i proto, že stále čekal na rozhodnutí knížete a záležitosti kolem tisku se nehýbaly z místa. Teprve v dopise z 1. 3. 1602 Bretkūnas oznamuje, že svou práci ještě jednou zkontroloval, pokud možno opravil, a dodává: „doufám, že litevský čtenář bude nyní s tímto překladem spokojenější“. Jeho dochované dopisy tedy ukazují, že měl o své práci určité pochybnosti a chtěl se opírat o pomoc a rady jiných teologů. 1.1.2. Paulius Salopiata (1929: 45–56) při zjišťování vztahu perikop Mikalojuse Daukši Postilės (1599) a Konstantinase Sirvyda Punktų Sakimų k polskému, latinskému a řeckému originálu je porovnával také s Vilentovými Euangelijomis bei Epistolomis. Vůbec se nediví, že se o tyto Vilentovy texty, přestože jejich překladatel byl protestant, místy opírali i redaktoři katolických tisků. To prý svědčí o tom, že Vilentova kniha měla velkou autoritu – vždyť i Bretkūnas před kázáními zařazuje nikoli vlastní, nýbrž Vilentovy přeložené texty. V historiografii litevské literatury 16.–17. století však nejsou ohlasy na Vilentův překlad tak příznivé. Tak například „Všeobecné nařízení“ (1639) při pojednání o přípravě litevských písemností zdůrazňuje nutnost vydat Bretkūnasův Nový zákon, neboť jeho vydáním „by byla zároveň předložena a připravena nedělní evangelia a epištoly, které jsou jinak v knihách evangelií a epištol5 tištěny ve velmi špatném překladu“ (LLICh: 15). Theodor Lepner se v díle Prūsų lietuvyje (1744), napsaném kolem roku 1690, rovněž domnívá, že ze stejného důvodu musí být veřejnosti zpřístupněn alespoň Nový zákon přeložený Bretkūnasem: obsahoval by i evangelia a epištoly, protože „staré knihy evangelií a epištol jsou přeloženy velmi chybně a neobratně“ (LLICh: 22). Na druhé straně oba prameny uvádějí, že Euangelijų bei Epistolų jsou opotřebované a rozprodané, že v knihkupectvích už nejsou a nelze je získat (LLICh: 15, 22). To by tedy mohlo svědčit o tom, že tato Vilentova kniha byla pro kněze velmi potřebná a oblíbená. Když ji měli, nemuseli sami překládat biblické texty a výrazy do litevštiny6. Všem navíc bylo známo, že před tiskem překlad zkontrolovali kněží znalí litevštiny (autor o tom píše v předmluvě EE7). Tuto knihu později využil překladatel reformované postily z roku 1600 (zvané Morkūnasova postila) i redaktoři některých katolických tisků. 1.1.3. Vaclovas Biržiška (1953: 160; 1960: 110) vysvětluje, že se Bretkūnas opíral o Vilenta, tím, že první evangelia a epištoly vydané v litevštině 5 Má se na mysli Vilentovo EE a jejich poněkud upravený dotisk, který pořídil Lazarus Sengstock v roce 1612. 6 Tokią praktiką dar mini Ch. Hartknochas „Preussische Kirchen-Historia“ (1686), žr. LLICh: 20. 7 EE: III „[...] tento překlad schválili nejzkušenější znalci daného jazyka a odborníci na tento obor a pečlivé srovnání textů to prokáže.“ (Koženiauskienė 1990: 86). 41 byly okamžitě vyhlášeny za oficiální texty, čtené v kostelech Pruského vévodství. Kněžská konference shromážděná v Ragnitě usilovala o urychlení vydání Bretkūnasovy Postilės, protože chtěla zabránit šíření litevských katolických knih. Proto byly narychlo nalezeny prostředky a již roku 1591 byla vytištěna v mnohem větším nákladu než jiné knihy. Podle Biržišky (1953: 142) „byl při tisku […] Bretkūnasův text pozměněn jen natolik, že místo textů evangelií, které přeložil sám Bretkūnas, byly vloženy odpovídající texty Vilentových evangelií z roku 1579“. Toto tvrzení není podloženo žádnými dokumenty a nezdá se příliš věrohodné, neboť mezi perikopami BP a EE je poměrně mnoho nesrovnalostí. Některé perikopy EE a BP se liší počtem veršů: například v EE Lk 1,26–38 chybí část 36. verše, zatímco v BP je uvedena; v EE je pro jednu neděli určeno Lk 1,39–55, kdežto v BP Lk 1,39–56, tedy o jeden verš více. Na druhou stranu se našla místa, kde má BP o půl verše méně než EE: Jn 16,26, Mt 9,4, Mt 7,18, ačkoli v BNT jsou tyto části verše obsaženy. Na několika místech se liší smysl věty: Sk 2,3, Lk 5,9, Lk 8,13, Jn 6,11, Jn 10,14. Vzhledem k tomu, že se biblické úryvky čtou věřícím před kázáním, Bretkūnas na některých místech před první verš přidává vysvětlující frázi (např. Jefus biloia mokintinium fawa před Mt 5,20), která není ani v EE, ani v BNT, případně upřesňuje postavu (místo ghis, anas píše Jefus). V textech EE a BP je navíc značné množství rozdílů v pravopisu, morfologii, lexiku i syntaxi8. Pouhou záměnou jednoho textu za druhý, navíc až při tisku, by nemohlo vzniknout tolik četných a systematických rozdílů v pravopisu, morfologii, lexiku, syntaxi a zejména v samotném textu. Některé rozdíly mohly vzniknout také tím, že účastníci konference sami opravovali rukopis a zároveň autorovi sdělili, co má opravit (píší o tom v dopise pruskému vévodovi z 1. 6. 1590 (Falkenhahn 1941: 103–104)). Texty z EE tedy mohly být přebírány spíše až při sestavování Postilės a současném porovnávání Vilentova překladu s jinými prameny. Tím spíše, že se v textu kázání nacházejí místa shodná s textem EE, ačkoli se odpovídající místa v samotné perikopě BP od EE liší. Vilentova kniha tedy pravděpodobně ležela na stole a nahlíželo se do ní i při psaní kázání. Hlavní Biržiškův argument, že Vilentovy texty byly uznány za závazné, je však dostatečně podložen9. Vždyť byly vytištěny, a proto byly snadno dostupné 8 Jak Bretkūnas na některých místech nahrazoval Vilentovy vedlejší věty absolutním dativem a jaký vliv na to měly originály, tj. Lutherova Bible a Vulgáta, zkoumal Vytautas Ambrazas (1962: 34). 9 O nutnosti sjednotit biblické texty a výrazy zařazované do postily s texty uznanými církví svědčí také úvod J. Quandta k postile Christiana Langhanzeno „Trumpas ir prastas išguldymas vissų nedelės ir šventu dienu evangeliu...“, vydané roku 1750 v Královci. Když chtěl opatřit novou litevskou postilu (protože ještě na počátku 18. století se v neděli a o svátcích četlo ze sbírky Bretkūnasových kázání, „ačkoli úzce a prostě vyložených… 42 duchovním, kromě toho před tiskem s nimi souhlasili „nejzkušenější znalci tohoto jazyka a odborníci na tuto vědu“. Tato evangelia a epištoly se v kostelích četly již 12 let, zatímco o vhodnosti Bretkūnovy Bible k tisku se tehdy teprve uvažovalo a čekalo se na posudky a návrhy korektorů. 1.2. Salopiata (1929: 45) tvrdí, že Postilės perikopy se téměř přesně shodují s Vilentovými texty, zatímco Guido Michelini (1995: 250) je považuje za přetištěné z EE, a proto za nepodstatné (podle jeho názoru je při zkoumání jazyka Postilės možné je ignorovat, stejně jako jejich věty vložené do kázání), podrobnější srovnání těchto textů však ukazuje, že otázka autorství perikop v Postilės není tak jednoduchá. Především nejde o přímý přetisk – perikopy v BP nejsou zcela totožné s odpovídajícími texty v EE. Za druhé, v Postilėje jsou dvě perikopy, které ve Vilentově EE nejsou. Vilentova kniha obsahuje 94 evangelijních a 87 epištolních perikop10 (celkem 181), BP má 67 evangelijních a 2 epištolní perikopy (celkem 69). Z nich je 65 evangelijních a 2 epištolní perikopy (celkem 67) v Postilėje stejných jako v EE. Bretkūnas tedy mohl z této knihy převzít 67 z 181 perikop, převážně evangelijních11, a 2 doplnit sám. 1.3. Obě perikopy, které nebyly převzaty z EE, byly otištěny v první části Postilės. Jedna z nich je sestavena z evangelií tří synoptiků, Matouše, Marka a Lukáše, a z Prvního listu Korinťanům a nazvána „KOSANIS APE VVÆCŽÆ-||re Pono muſu Ieſaus Chriſtaus, Dienoie || kaledu ant kého“), byl odhodlán přeložit Langhanzenovu postilu, ale narazil na mnoho obtíží. Jeho záměr nejvíce bránila skutečnost, že neexistovala Bible v litevštině. Teprve když v roce 1727 vydal Nový zákon, pověřil jednoho duchovního, aby překlad zrevidoval a biblické výrazy v něm porovnal s Biblí, protože tento překlad byl nejen nedokonalý a neodpovídal „čistému litevskému nářečí“, ale také nebyl sjednocen „s připravenou a do všech farností zavedenou Biblí“ (LLICh: 40–41) 10 Senojo Testamento vertėjas į lietuvių kalbą arkivyskupas Juozapas Skvireckas (1991: 448) krikščionių bažnyčiose jau nuo pirmųjų amžių šventadieniais skaitomas Evangelijų bei Apaštalų raštų dalis vadina tokiais lotyniškais terminais: pericopae evangeliorum et lectiones. Čia jos bus vadinamos evangelinėmis ir epistolinėmis perikopėmis. 11 Za ne zcela přesné je třeba považovat tvrzení, že BP neobsahuje epištolní perikopy (srov. Range 1992: 33). K většímu zastoupení evangelijních perikop jej pravděpodobně přimělo ustanovení „Kirchenordnung“ z roku 1570, podle něhož nebylo ve sborech jiných než německých vhodné číst epištoly. Místo nich se duchovním doporučovalo číst a vykládat úryvky z katechismu, aby se lidé naučili základům víry (Zieger 1967: 66). Cílem tohoto pokynu bylo, aby se věřící lépe seznámili s Malým katechismem Martina Luthera nebo alespoň s jeho hlavními částmi; proto se zde klade zvláštní důraz na učení o dvou svátostech uznávaných Lutherem – křtu a eucharistii (Zieger 1967: 48). Své názory na svátosti vyložil v programovém díle určeném teologům „De captivitate Babylonica ecclesiae praeludium“ („Úvod k babylonskému zajetí církve“, WA 6, 497–573), napsaném v roce 1520 (KBI II 1997: 12–13; Heussi 1991: 284). Právě tyto svátosti vysvětlují dodatečně vložené Bretkūnovy perikopy a kázání, která je komentují. 43 Milchparo fakama“ (BP I 62)12. Tento text je rovněž třeba považovat za perikopu, protože je určen ke čtení v kostele před kázáním, je vytištěn stejným typem písma jako ostatní biblické úryvky a vysvětluje jej kázání o délce 6,5 strany. Druhou perikopou nepřevzatou z EE je Mt 3,13–17, určená ke čtení o první neděli po Novém roce. Nabízí se otázka, odkud mohly být tyto perikopy převzaty – zda z nějakého již vydaného díla, nebo zda je přeložil a zařadil sám Bretkūnas. V Pruském vévodství lze od samého počátku vydávání litevských písemností pozorovat tendenci opírat se o již existující litevské knihy a rukopisy, přebírat nevydaná díla jiných autorů, upravovat je a vydávat. Proto se jevilo jako účelné hledat příslušné texty v překladech připravených do roku 1591 a v již vydaných publikacích. Mt 3,13–17 se nepodařilo najít v knihách vydaných před vydáním Postilei. V první rukopisné sbírce luteránských evangelických kázání ze 16. století, Wolfenbüttelio postilė (WP, přepisování dokončeno roku 1573), je zapsán pouze začátek její první věty13. Ačkoli se v názvu kázání uvádí, že jej lze pronést na základě 3. kapitoly Janova evangelia, ve skutečnosti je zde uveden začátek Mt 3,13 (WP 285a). Celá perikopa se nachází pouze v rukopisu Nového zákona přeloženého Bretkūnem, podrobnější srovnání těchto textů však ukazuje, že perikopa v BP byla pravděpodobně přeložena nově, a nikoli převzata z BNT14. Naproti tomu texty podobné „Kosanis“ nacházíme nejméně ve 4 knihách a nejméně 5krát. Podle roku vydání jsou seřazeny takto: 1. Martyno Mažvydo Catechismvsa prasty szadei (1547, dále – MžK). 2. Martyno Mažvydo Gesmes Chriks czoniskas, díl II (1570, vydal Baltramiejus Vilentas, dále – MžG). 3. Baltramiejaus Vilento Enchiridionas (1579, dále – E); obsahuje 2 texty: a) v kapitole „Sacramentas Altoriaus / kaip ‖ tȏ Hukinikas ʃcheimina fawa ‖ praſchcziaufei tur ‖ mokinti“ (E 33,3–17); 12 Slovo kozonis sf (nebo kozonius sm) se v BP a dalších starých písemnostech, stejně jako v některých současných litevských nářečích, užívá ve významu ‚kázání‘ (LKŽ VI 1962: 392). Pro usnadnění se však v tomto článku bude „Kosanimi“ označovat zmíněná perikopa, nikoli kázání, které po ní následuje. Podobně mají i jinde v BP perikopa a kázání společný název (a to i tehdy, když samotná perikopa chybí, je uvedena pouze kapitola evangelia a následuje kázání, např. BP I 69–78 nebo BP I 78–86). 13 V této postile nejsou zařazeny všechny perikopy; v nadpisu každého kázání je uvedeno evangelium a jeho kapitola, zatímco před kázáním je napsána pouze první věta nebo její začátek a připojena značka zkrácení. 14 O rozdílech mezi perikopou v této Postilės a v BNT a jejich příčinách pojednává podrobněji článek „Jono Bretkūno Postilės perikopių autorystė: Mt 3,13–17 šaltiniai“ (Aleknavičienė 1998). 44 b) v kapitole „Krátká otázka a odpověď pro ty, kteří chtějí přijmout svatou svátost oltářní. M. M.“ (E 68,10–21). 4. Martyna Mažvyda Paraphrasis (1589, kterou Jono Bretkūnas zařadil do Giesmes Duchaūnas a vydal spolu s Kancionalu a Kollectomis; dále MžP). Protože je tato perikopa výjimečná tím, že se skládá ze 4 úryvků Nového zákona, podobné fragmenty nacházíme také na odpovídajících místech Nového zákona přeloženého Bretkūnasem. 1.4. V tomto článku se pokusíme porovnat pouze tuto jednu perikopu, tj. „Kosani“, s uvedenými památkami litevského jazyka, které vyšly nebo byly připraveny v Pruském knížectví před vydáním Postilei, určit rozdíly a podobnosti, pokud možno vysvětlit jejich příčiny a pokusit se odpovědět na otázku, které z uvedených vydání mohlo být jejím hlavním pramenem. Při lingvistické analýze rozdílů budeme vycházet z počítačových konkordancí slovních tvarů v Postilės, Enchiridiono a místy také v Evangelijų bei Epistolų, připravených v letech 1996–1998 v Litevském jazykovém institutu. Z prostředků Státní komise pro litevský jazyk při Seimasu Litevské republiky je v rámci „Programu užívání a rozvoje státního jazyka Litevské republiky na léta 1996–2005“ připravili pracovníci oddělení dějin jazyka a dialektologie: habil. dr. Saulius Ambrazas (vedoucí práce), Ona Aleknavičienė, Ričardas Petkevičius a Vytautas Zinkevičius (programátor)15. Srovnávací analýza textů ukazuje, že „Kosanis“ má nejblíže k jednomu z textů Vilentova Enchiridiono, obsaženému v kapitole „Sacramentas Altoriaus...“, napsané ve formě otázek a odpovědí (E 33); proto zde bude nejpodrobněji pojednáno o vztahu „Kosanies“ k textu této kapitoly. Nejprve je však přesto třeba zjistit, zda se Bretkūnas neopíral o první litevskou knihu – Katechismus Martyna Mažvyda Katekizmu. 2. Vztah „Kosanies“ k textu Mažvydova Katekizmo 2.1. Text podobný „Kosani“ v Bretkūnasově Postilės nacházíme poprvé vytištěný v Mažvydově Katekizme. V kapitole „Ape Swetaltį alba Sacramenta altariaus...“ ve čtvrté části, která vysvětluje význam eucharistie, je uveden jako „tefiaūfelis liudimas ir tefta=mentas nogi kieturiu Evangelijųtų parapchitas“ (MžK 25,23–25). Při srovnání těchto dvou fragmentů nejprve upoutají pozornost rozdíly v samotném textu. V překladových textech obvykle vznikají tehdy, když překladatelé vycházejí z různých předloh. Čtvrtou část Katekizmo, jak dokázal 15 O zásadách jejich přípravy viz poznámku 18; viz také Ambrazas, Aleknavičienė, Zinkevičius 1998, kde jsou uvedeny i příklady těchto konkordancí. 45 Christianas Stangas (1929: 6, 179), Mažvydas vertė iš 1545 m. išleisto Jano Seklucjano katekizmo Katechismv text prosti dla prostego lvdu wkrolewczv. 1.5.4.5. (toliau – SK), kai kur pasiremdamas ir Jano Maleckio katekizmu Catechismvs to iest. Nauka Krzescijanska... Wkrolewczv 1546 (toliau – MK). Seklucjano Katekizmas taip pat nėra originalus – į lenkų kalbą jis verstas iš dvikalbio – lotyniško ir vokiško (niederdeutsch) Martyno Liuterio Mažojo katekizmo, 1531 m. išleisto Magdeburge, – lotyniškosios dalies (ją išvertė Georgas Majoras), atsižvelgiant dar į pirmąjį lotynišką 1529 m. ir vokišką 1531 m. Wittenbergo leidimus (Neumann 1941: 84). Vilento Enchiridiono skyrius „Sacramentas Altoriaus...“ verčtas iš vokiško Liuterio Mažojo katekizmo. Reinholdo Trautmanno (1909: 478–479) nuomone, pagrindinis Vilento Enchiridiono šaltinis yra 1543 m. Leipzigo leidimas ENCHIRIDION Der Kleine Catechifmus. Fur die gemeine Pfarherr vnd Prediger. D. Mart. Luther. Leipzig. (toliau – LK), bet jis gali būti naudojęsis ir visais ar keliais Wittenbergo leidimais. 2.2. Srovnávané texty BP, E a MžK se obvykle shodují v případech, kdy se shodují polský a německý originál, a zřetelně se liší tehdy, když se německý a polský originál liší. Tyto rozdíly se projevují především mezi MžK a E, a protože se Bretkūnas řídil Vilentem (jak ukážou dále uvedené příklady a podrobněji bude pojednáno ve 4. oddílu tohoto článku), jsou patrné také mezi BP a MžK. Zde je několik fragmentů BP a E, které se neshodují s MžK, a odpovídajících syntagmat německého a polského originálu¹⁶, jež odhalují příčinu této neshody: BP I 62,4–6 této ‖ noci, kdy byl vydán / Eme ‖ chléb E 33,4–5 této noci, kdy byl vy=dán / Eme ‖ chléb MžK 26,3–5 té noci \ kdy ‖ měl být vydán \ e=‖me chléb LK 389 Inn der nacht, da er Verraten ward, Nam er das brod SK 13,2–3 tej nocži \ ktorei miał bijć ‖ widan \ wział chlep BP I 62,12–13 dal jim / řka / ‖ Vezměte a pijte / vše z toho E 33,11–13 dal jim bi=řka / Vezměte a pijte / vše ‖ z toho MžK 26,13–15 dal jim \ řka \ ‖ Pijte z toho všichni LK 389–90 gab jn den und ſprach: Nemet hin und trincket alle dar aus SK 13,12–13 dał jim \ mowiąc \ ‖ pijcie ſtego wſzęcij ¹⁶ Lutherův Malý katechismus z roku 1543 (LK) je citován podle: Martin Luther. Werke. Kritische Gesamtausgabe. Bd. 30(I). Weimar, 1910 (čísla označují stránky tohoto svazku), a Seklucjanův katechismus (1545) podle exempláře nalezeného v roce 1997 v knihovně Litevské akademie věd (Baniulienė 1997). 46 BP I 62,16–17 Toto čiňte / || jak často budete pít na mou památku E 33,16–17 Toto čiňte / jak často || budete pít na mou památku MžK 27,5–7 toto čiňte, kolikrát budete pít na mou památku LK 390 Tak čiňte, kdykoli pijete, na mou památku SK 14,3–4 tehdy budete pít || pokaždé na || mou památku BP I 62,15–16 za vás bude prolito / || na odpuštění hříchů E 33,14–16 za vás || bude prolito / na odpuštění || hříchů MžK 27,3–5 za vás bude vyl=||ito na odpuštění hříchů || vašich LK 390 za vás prolito bude na odpuštění hříchů SK 14,1–3 pohár je smlouvou na od=||puštění hříchů =||našich BP I 62,11–12 Takovým způsobem vzal kalich po veče=||ři E 33,10–11 Takovým způsobem vzal kalich po ve=||čeři MžK 26,12–13 Takovým způsobem po veče||ři vzal kalich LK 389 Podobně vzal po večeři také kalich SK 13,10–11 Poté, co povečeřeli, v=||zal kalich BP I 62,12–14 Tento ka=||lich je nová smlouva má v mé krvi E 33,13–14 Tento kalich je nová Smlou=||va v mé Krvi MžK 26,15–27,1–2 Tento || kalich je novou smlou=||vou v mé Krvi LK 390 Tento kalich je nová smlouva v mé krvi SK 13,13–15 Ten || kalich nový testament || jest v mé krvi Jak je vidět z zde uvedených příkladů17, fragmenty BP a E se obvykle shodují, ale zřetelně se liší od Mažvydova Katekizmo, a liší se právě proto, že Mažvydas a Vilentas nepřekládali ze stejných originálů, které se na těchto místech neshodují. Protože v prvním výroku Seklucjanova katechismu stojí miat bijč || widan, Mažvydas toto místo překládá jako tureia buti iſchdotas, zatímco Vilentas, který v Lutherově katechismu nalezl Verraten ward, překládá buwa iſchdū=||tas. Bretkūnas se zde řídí Vilentem a píše buwa iſchdotas. Mažvydova fráze Gierkiet iſch ta wilſij odpovídá Seklucjanovu pijcie ſtego wſilcžij, zatímco Vilentovo Imkite ir gerkite / wilſi iſch to se shoduje s Lutherovým Nemet hin und trincket alle dar aus. Bretkūnas zde přesně opakuje Vilenta. Ve fragmentu MžK se zájmeno jūsų objevuje ve spojení ant atleidima greku || juſſu proto, že je i v SK: na od=||pvybžcženie grzechow wa=||ſchich, zatímco E (a BP) toto zájmeno nemá: ant atleidima || grieku, protože chybí i v LK: zur vergebung der funden. Odlišný slovosled v MžK a E (a BP) souvisí rovněž se slovosledem v příslušných originálech. Takovéto zjevné textové 17 Je jich i více, zejména rozdílů ve slovosledu, zde však nejsou uvedeny všechny příklady. 47 neshody vedou k závěru, že text obsažený v kapitole Mažvydova Katekizmo „Ape Swetafti arba Sacramenta altariaus…“ nemohl být hlavním zdrojem „Kosanės“. 2.3. Mezi textem „Kosanės“ a MžK bylo nalezeno poměrně mnoho (asi 80) různých odchylek. Je jich téměř 3,5krát více a jsou podstatně větší než odchylky mezi touto perikopou a textem kapitoly Enchiridiono „Sacramentas Altoriaus...“ (srov. 4.1). Nejvíce pozornosti upoutávají odlišné tvary 2. osoby množného čísla rozkazovacího způsobu sloves: tam, kde má Mažvydovo sloveso typický žemaitský formant rozkazovacího způsobu -ke-, má sloveso u Bretkūna a Vilenta formant -ki-, s jedinou výjimkou, kdy oba tyto tisky mají stejný tvar s -ke-: dariket BP I 62,13 a E 33,16, ačkoli v prvním odstavci těchto textů bylo darikite BP I 62,9 a E 33,9: MžK BP I E vezměte 26,7 jezte=||jezte 26,7–8 dělejte 26,10 — dělejte 26,15 dělejte 27,5 Vezměte 62,7 je=zte 62,7–8 dělejte 62,9 Vezměte 62,13 pijte 62,13 děělejte 62,16 Vezměte 33,7 jezte 33,7 dělejte 33,9 Vezměte 33,12 pijte 33,12 děělejte 33,16 Po prohlédnutí tvarů 2. osoby množného čísla rozkazovacího způsobu těchto čtyř sloves v obou svazcích Bretkūnovy Postilės se ukázalo, že se v ní tato slova přesto častěji užívají se žemaitským formantem -ke- a spíše v kratším než delším tvaru. Například imket Postilėje se vyskytuje celkem desetkrát, zatímco imkite šestkrát; dariket třináctkrát, zatímco darikite sedmkrát; walgiket šestkrát, zatímco walgikite pouze jednou, a to jen v této perikopě. Pouze v této perikopě nacházíme také tvar gerkite (jednou), zatímco gerket Postilėje je doložen třikrát18. Četnost těchto tvarů 18 Zde i dále v tomto článku jsou uváděny údaje vypočtené na základě počítačových konkordancí slovních tvarů v Postilės, Enchiridiono a někdy také v Evangelijų bei Epistolų. Při sestavování konkordance slovních tvarů Postilės se přihlíželo k tomu, že tuto knihu tvoří fragmenty veršovaného i částečně původního textu, a také k tomu, že jejich autorství se připisuje různým autorům. Při počítačovém zpracování textu Postilės byly perikopy a jejich úryvky vytištěné stejným písmem v kázáních označeny speciálními značkami; v konkordanci je proto vidět, které slovní tvary pocházejí z perikop BP, jež se nacházejí také ve Vilentově EE (v jejich metrice je za číslem verše značka ∇), které z „Kosanės“ (v metrice písmeno k), Mt 3,13–17 (značka ◊), modliteb (písmeno m) a „Passijų“ (značka #). Slova z kázání nejsou označena žádnou značkou, v tabulkách se kázání značí Ø. To umožňuje provést poměrně spolehlivou statistickou analýzu rozložení slov a jejich tvarů v textu BP tak složité struktury. Menší nepřesnost může vzniknout kvůli tiskovým chybám, zejména na začátku slova, kdy se slovo v důsledku toho dostane v konkordanci pod jiné písmeno abecedy 48 Čísla uvedená v této tabulce ukazují [výskyty] v různých fragmentech BP, tj. v těch perikopách, které se nacházejí také ve Vilentově EE (▽), v „Kosanyje“ (k), v kázáních (∅), v „Passijose“ (#) a v E a MžK19: Tabulka 1 BP | E | MžK | ∇ | ∅ | # | k | celkem BP | | imket | 3 | 5 | 2 | | 10 | 0 | 0 imkite | | 2 | 220 | 2 | 6 | 7 | 0 imkiet | | | | | 0 | 0 | 3 walgiket | | 421 | 2 | | 6 | 0 | 0 walgikite | | | | 1(!) | 1(!) | 422 | 0 walgikiet | | | | | 0 | 0 | 1 dar iket | 2 | 823 | 2 | 1 | 13 | 1 | 0 darikite | 2 | 424 | | 1 | 7 | 7 | 0 dar ikiet | | | | | 0 | 0 | 3 gerket | | 2 | 1 | | 3 | 0 | 0 gerkite | | | | 1(!) | 1(!) | 425 | 0 gerkiet | | | | | 0 | 0 | 1 Jak je patrné z čísel v tabulce, vKatekizme Mažvydy se užívají pouze tvary s formantem -ke- (píše se -kie-). V Postile je téměř ve všech textových fragmentech také častější žemaitská forma 2. osoby množného čísla imperativu těchto sloves: celkem se v ní nachází 32 příkladů s formantem -ke- a 15 s formantem -ki-, tedy žemaitských forem je přibližně 2,1krát více než aukštaitských. písmen, nebo když se omylem stal druhou složkou slova napsaného v BP dohromady. Tuto chybu pomáhá napravit reverzní konkordance slovních tvarů (vypracovaná v roce 1998). Je velmi užitečná při zkoumání morfologických rysů. V tomto článku se budeme opírat také o počítačové konkordance slovních tvarů z Vilentových Evangelijų bei Epistolų ir Enchiridiono sestavené podle podobného principu a o jejich reverzní varianty. Podrobněji viz Ambrazas, Aleknavičienė, Zinkevičius 1998. 19 Skaičiuota pagal Dominyko Urbo Martyno Mažvydo raštų žodyną, Vilnius, 1996, sudarytą iš J. Gerulio 1922 m. išleisto fotografuotinio Mažvydo raštų leidimo. 20 Jeden z těchto tvarů s částicí -gi: Imkitegi BP I 376,12. 21 Do tohoto počtu se zahrnuje i newalgiket BP II 467,19. 22 Z nich je jeden zkrácený: walgikit E 39,15. 23 Do tohoto počtu se zahrnuje také ne dariket BP II 241,14 a nedariket BP II 250,3. 24 Do tohoto počtu se zahrnuje také nedarikite BP II 357,7–8. 25 Z nich je jeden zkrácený: gierkit E 39,15. 49 Rozkazovací způsob s formantem -ke- je vlastní i dalším slovesům v BP: např. eiket Postilėje bylo užito celkem 40× (z toho 11× v perikopách, 25× v kázáních, 4× v „Passijose“), zatímco eikit(e) jen 6× (z toho 3× v perikopách, 2× v „Passijose“, přičemž do celkového počtu je zahrnut i jeden další tvar s částicí -gi: Eikiteghi BP II 470,9, který se nachází v kázání); fakiket se vyskytuje celkem 7× (z toho 3× v perikopách, 3× v kázáních, 1× v „Passijose“), zatímco fakikite jen 3× (z toho 2× v perikopách, 1× v „Passijose“). V celé Postilėje bylo nalezeno 242 tvarů 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu s -ket, 112 s -kite a 10 s -kit. V ní jsou tedy tvary se žemaitským formantem -ke- téměř dvakrát častější. V „Kosanyje“ naproti tomu nacházíme 5 aukštaitských tvarů 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu těchto sloves s -ki- a pouze 1 s -ke-; aukštaitské tvary jsou zde tedy pětkrát častější. Častější užívání aukštaitských tvarů v „Kosanyje“ tedy neodpovídá celkové tendenci v užívání těchto tvarů, která převažuje v celé Postilėje. Poměr tvarů uvedených sloves s -ki- a -ke- je v této perikopě stejný (5:1) jako v textu kapitoly Vilentova Enchiridiono „Sacramentas Altoriaus…“. Ve Vilentově Enchiridione byly tvary 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu sloves imti, valgyti, daryti, gerti s formantem -ki- nalezeny 24krát, zatímco s -ke- pouze jednou. Aukštaitských tvarů těchto čtyř sloves je tedy v celém Enchiridione 24krát více než žemaitských26. Skutečnost, že šest stejných tvarů jako v textu kapitoly E „Sacramentas Altoriaus…“ se přesně opakuje i v „Kosanyje“ (pět aukštaitských a jeden žemaitský, přičemž dva z nich – walgykite ir gerkite – se vyskytují pouze v tomto fragmentu Postilės), nemůže být náhodnou shodou. Ačkoli jsou v BP běžnější také tvary 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu s formantem -ke-, „Kosanis“ se od textu MžK liší právě tím, že jich je podstatně méně než tvarů s -ki-, a zcela se naopak shoduje s Vilentovým textem E. Tuto skutečnost lze považovat za jeden z argumentů, že na tuto perikopu Postilės měl velký vliv nikoli Mažvydův Katekizme, nýbrž tvary obsažené v kapitole Vilentova Enchiridiono „Sacramentas Altoriaus…“ (viz také 4.6, 4.9–10). 26 Při srovnání tvarů 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu všech sloves v celém Enchiridiono je však patrné, že rozdíl mezi tvary s -ki- a -ke- není tak velký: mírně převažují tvary s formantem -ki. Celkem bylo nalezeno 33 příkladů s formantem -ki- (z toho 26 s -kite a 7 s -kit). S žemaitským formantem -ke- bylo nalezeno 31 příkladů (z toho 28 s -ket, 2 s -keteli a 1 s -kiet). Gordonas Fordas (1969: 31–32) uvádí poněkud odlišné počty: u Vilentova E zaznamenává 19 tvarů 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu s -kite a 7 s -kit (celkem 26 s formantem -ki-) a 21 tvarů s -ket a 2 s -ketefi (celkem 23 s formantem -ke-). Z příkladů, které zaregistroval, je patrné, že některá slova zůstala nepovšimnuta, např.: darikite E 8,9 a E 8,13, Imkite E 75,9 a E 75,10; DEkawoket E 38,4, Pallifeminuket E 44,4, nejnarinket E 42,16, auginket E 42,17 aj. 50 Také v další kapitole E „Trumpas klausimas ir priepravimas...“ se užívají aukštaitské tvary 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu těchto sloves (5×): Imkite E 68,13, valgikite E 68,13, darikite E 68,14 a E 68,20, Gerkite E 68,17; žemaitský tvar se zde však nevyskytuje ani jeden. Tyto stejné tvary nacházíme také v oddílu „Sźodźei ape S. Wecźere…“ v II. části Mažvydových Gesmių Chriksčzoniškų, které Vilentas vydal roku 1570; tento oddíl je téměř totožný s textem kapitoly E „Trumpas klausimas ir priepravimas...“. Nelze přesně a s jistotou říci, který z těchto tří zde uvedených textů ovlivnil užívání takových tvarů v perikopě BP, avšak stejný poměr (5:1) jako v kapitole E „Sacramentas Altoriaus...“ ukazuje nejvíce právě na tento text. Kromě toho je mezi „Kosanies“ a MžG i odpovídajícími texty jiné kapitoly E více neshod než mezi „Kosanies“ a prvním textem E (o tom viz oddíly 3 a 5). Formant -ke- je u těchto sloves důsledně zachován (5×), nepočítáme-li MžK, pouze v Mažvydově Paraphrasyje., který Bretkūnas vydal roku 1589. 2.4. „Kosanis“ se od textu Mažvydova Katekizmo liší také tvarem 3. os. sg. préterita simplexu slovesa duoti: tam, kde Mažvydas napsal žemaitský tvar dewe (MžK 26,4 a MžK 26,14), užívá Bretkūnas aukštaitský tvar dawe (BP I 62,6 a BP I 62,12). V celé Postilėje nacházíme rovněž pouze dawe (81×). Namísto žemaitského pronominálního tvaru plurálového dativu gims MžK 26,14 se v této perikopě objevuje aukštaitský tvar ghiemus BP I 62,12 (jinde v Postilėje rovněž jen ghiemus 62× a ghiems 1×). Ve Vilentově katechismu nacházíme na těchto místech rovněž dawe E 33,6 a E 33,11 a také ghiemus E 33,11. 2.5. Mezi „Kosanies“ a textem MžK je mnoho rozdílů v interpunkci (13) a částečně s ní souvisejících rozdílů v psaní slov s velkým písmenem (6), jakož i dalších rozdílů v užívání velkých písmen (5). Mezi „Kosanies“ a textem kapitoly Enchiridiono „Sacramentas Altoriaus...“ je naproti tomu pouze jeden rozdíl v interpunkci a žádný rozdíl v psaní velkých písmen (viz 4.1). 2.6. Navzdory četným neshodám však existuje několik příkladů, které vedou k domněnce, že Bretkūnas mohl používat také Mažvydův Katekizmu. Již v prvním odstavci „Kosanies“ upoutá pozornost skutečnost, že ve slovech duona, išduotas ir išduodamas se místo dvojhlásky uo píše samohláska o: akuzativ sg. dona BP I 62,5, ifchdotas BP I 62,5 a ifchdodams BP I 62,9; v Mažvydově Katekizme nacházíme rovněž akuzativ sg. dona MžK 26,5, ifchdotas MžK 26,4 a ißldotas MžK 26,9–10, zatímco ve Vilentově Enchiridione jsou zde tvary dūna E 33,5, ifchdū=||tas E 33,4–5 a ifchdūtas E 33,8. Otázka rozdílu mezi znaky ū a o je poměrně složitá. V Postilėje je v těchto slovech obecně obvyklejší znak ū. Grafické varianty těchto slov a jejich četnost v celé BP a MžK jsou uvedeny v tabulce 2: 51 Tabulka 2 BP MžK ∇ Ø # k BP celkem dõna 17 1 1 19 5 dūna 60 7 67 0 ifchdotas 2 1 3 2 ifchdūtas 15 4 19 0 ifchdodams 1 1 0 ifchdūdams 1 1 2 0 Jak je patrné z tabulky, podstatné jméno duona je v Postile celkem užito 86krát, z toho 67× s ū (60× v kázáních a 7× v „Passijosech“) a 19× s o (18× v perikopách a pouze 1× v kázáních). Příčestí trpné minulé išduotas s ū je doloženo 19× (z toho 15× v kázáních a 4× v „Passijosech“), s o – 3× a pouze v perikopách. Příčestí trpné přítomné išduodamas s ū se vyskytuje 2× (po 1× v kázáních a „Passijosech“), zatímco s o – 1× (tj. pouze v tomto textu). Takový zápis písmena o namísto ū, které označuje dvojhlásku [uo] (<ide *ō), ve tvarech acc. sg. dona, ifchdotas ir ifchdodams odkazuje k Mažvydovu Katekizmu – i v něm v těchto slovech nacházíme písmeno o. MžK dona se vyskytuje celkem pětkrát a pouze s písmenem o, v pozdějších Mažvydových spisech se již píše jen dūna (16×) a duna (3×)²⁷; išdotas s o se vyskytuje rovněž pouze v MžK: ifchdotas 26,4 a iſſǁdotas 26,9–10, v pozdějších spisech se také píše už jen s ū (6×). Písmeno ū se nevyskytuje ani v druhé Mažvydově knížce Giesmę S. Ambrazejiaus (Dini 1994: 58), vydané roku 1549 (ještě za autorova života). Mažvydas je začíná užívat teprve ve spise Formoje Chrikshtima, vydaném roku 1559 (Palionis 1967: 22). Kromě Mažvydova Katekizmu se v žádném ze zbývajících litevských textů podobných „Kosani“ v uvedených tvarech slov nepíše samohláska o namísto dvojhlásky uo: v MžG, v obou textech E i v MžP nacházíme acc. sg. dūna ir ifchdūtas (2×). Pouze v evangeliu podle Lukáše BNT, kde se také vypráví o ustanovení Eucharistie, je v Lk 22,19 v těchto slovech místo uo napsáno o: acc. sg. dona, dodamas. Protože se tento fragment „Kosanies“ podobá BNT Lk 22,19 také tím, že se v něm užívá táž složená forma trpného rodu přítomného času slovesa s trpným příčestím přítomným: 27 Formos duna skaičių reikėtų patikslinti atsižvelgiant į Pietro U. Dini (1996: 21) pastabas dėl neaiškiai atspaustos ū raidės Gerulio parengtame Mažvydo raštų leidime. Dominykas Urbas kaip tik iš jo sudarinėjo Mažvydo raštų žodyną. Palyginęs Upsalos universitete saugomą Paraphrasia originala su Gerulio išleistu tekstu, Dini nustatė, kad MžP 137,9 ir 140,8 šiame žodyje yra rašmuo ū. Vadinasi, formos duna Mažvydo raštuose telieka vienas atvejis – Gesmėse Chriksconiskose, II d. (1570) (Gerullis 1922: 380,19). 52 slovesa s trpným příčestím přítomným: BP I 62,9 ira ilchdodams, BNT Lk 22,19 ira dodamas, a zřetelně se liší od MžK a všech ostatních srovnávaných textů – v nich se vyskytuje složená forma trpného rodu budoucího času s trpným příčestím minulým bus ilchdūtas28, – můžeme se proto domnívat, že se Bretkūnas před napsáním této věty mohl podívat také na odpovídající fragment BNT (viz také oddíl 7). Jochenas D. Range (1992: 49) yra atkreipęs dėmesį, kad iš lotynų kalbos Bretkūno verstai Evangelijai pagal Luką būdingas rašmens o rašymas žymint iš indoeuropietiškojo *ō kilusį dvibalsį [uo]. Zigmo Zinkevičiaus (1987: 32) nuomone, dalies Prūsijos lietuvių, gyvenusių buv. Nadruvos ir Skalvos srityse, kalboje, fiksuotoje nuo XVI a. antrosios pusės, pasitaikantį [o·] ir [uo] (iš baltų *ā ir *ō) sumišimą reikėtų laikyti prūsų kalbos įtaka. Ar BP tai yra tik rašybos dalykas, ar ir fonetikos, nustatyti be specialių tyrinėjimų sunku. Danielius Kleinas savo gramatikoje, išėjusioje 1653 m., t.y. po 64 m. nuo Postilės pasirodymo, raidės o tarimo išsamiau neaprašo, tik skyriuje „Apie raides, jų rašybą, tarimą ir skirstymą“ nurodo, kad raidės „m, n, o, p, r, w su lotynų ir vokiečių raidėmis reiškia tuos pačius garsus“, o dvibalsės „uo, arba ū“ tarimą jis palygina su hebrajų j tarimu ir greta hebrajiškų pateikia du lietuviškus pavyzdžius: akmū ir dūna (PLKG: 425). Be to, autorius pamini, kad kitose kalbose ši dvibalsė visai nevartojama, išskyrus čekų. Kadangi ši gramatika skirta pirmiausia svetimšaliams, kad galėtų įvairuojančią lietuvių kalbą „lengviau ir teisingiau tvirtai įsisavinti“, tarimą stengiamasi aprašyti kuo išsamiau ir aiškiau. Kai kur jis nurodo ir tarmėse pasitaikančius skirtumus, kaip, sakykim, kitokį a tarimą Klaipėdos krašto tarmėje, lietuvių kalbos faktus lygina su lotynų, graikų, vokiečių bei kitomis kalbomis. Tačiau o ir uo kitoniško tarimo Prūsų Kunigaikštystėje, sekančioje „kauniečių tarme, kaip visų geriausia ir tinkamiausia“ (PLKG: 406), nei Grammaticoje nei Compendiume Kleinas nemini. Be to, ir kitame skyriuje „Apie įvairias raidžių padetis, arba akc idencijas“ kalbėdamas apie raidžių (=garsų) kitimus, jis tvirtina, kad „Dvibalsių atžvilgiu lietuviams jokių pasikeitimų nepasitaiko...“ (PLKG: 428)29. Vadinasi, darytina prielaida, kad Bretkūnas rašmeniu o žymėjo ir balsį [o·] (<ide *ā), ir dvibalsį [uo] (<ide *ō), t.y., kad tai yra rašybos dalykas – laikymasis ankstesnės, nuo Mažvydo pirmųjų knygų prasidėjusios tradicijos. 28 Liší se pouze pravopis: MžK 26,9-10 bude iß||dotas; E 33,8 būs ilchdūtas. 29 Zajímavé je, že Kleinas do svých seznamů písmen dvojité písmeno ū nezařadil, ačkoli je sám užíval jak v Grammaticoje, tak v Compendiume. Podle názoru Jona Palionise (1996: 34) tak činil nejspíše proto, že ū neoznačovalo samostatnou samohlásku, nýbrž spojení dvou samohlásek, což by odporovalo obecnému pojetí abecedy jako soustavy grafických znaků označujících jednotlivé hlásky. 53 2.7. Kromě již zmíněných tvarů acc. sg. dona MžK 26,5, ifchdotas MžK 26,4 a iſ||ldotas MžK 26,9–10 existuje ještě několik příkladů, v nichž se text BP shoduje s MžK, ale liší se od textu E: BP I 62,8 Toto je mé Tělo E 33,7–8 To je Tělo || mé MžK 26,8–9 toto je Tělo mé|| LK 389 Das iſt mein leib SK 14,6–7 vezměte || mé tělo BP I 62,15 který za vás bude prolit E 33,14–15 který prolit bude za vás MžK 27,3–4 který za vás bude vylit=||tas LK 390 který se za vás vylévá SK 13,15–14,1 která || ƶawas ieſt wilana V prvním fragmentu odpovídá tatai, které se nachází v BP a MžK, nejen polskému tocƶ, ale také hoc30, které se nachází ve všech latinských Lutherových katechismech. Ve druhém fragmentu se BP liší od E, ale shoduje se s MžK v pořadí slov složeného slovesného tvaru. Pozornost zaslouží pouze to, že v této syntagmatické konstrukci Mažvydas, ačkoli zachovává stejné pořadí slov jako Seklucjan, použil složený trpný tvar budoucího času slovesa s příčestím trpným minulého času bus ifchle=||tas, a tím se od jeho katechismu odchýlil – v něm je přítomný čas ielt wilana. Mažvydas se zde více blíží katechismu Jana Maleckého, vydanému roku 1546 rovněž v Královci: ktora za waß wylana be=||dzie MK 10,4–531. Ve výtisku Seklucjanova katechismu nalezeném roku 1997 v knihovně Litevské akademie věd32 je tento fragment opraven: slovo ielt je rukou přeškrtnuto hnědým inkoustem a nad ním je vepsáno beƶdzie. Neumann (1941: 17) uvádí, že slovo ielt je přeškrtnuto také ve výtisku SK v Královci33, který opravoval červeným inkoustem 30 Zde i jinde se srovnává s latinskými Lutherovými Malými katechismy, otištěnými v kritickém vydání jeho spisů: Martin Luther. Werke. Kritische Gesamtausgabe. Bd. 30(I). Weimar, 1910. 31 Citováno z Maleckého katechismu přetištěného v Neumannově knize „Studien zum polnischen frühreformatorischen Schrifttum“ (1941). 32 O jeho nalezení vypráví Daiva Baniulienė v článku „Nepaprastas Mažvydo metų atradimas“ v novinách „Lietuvos aidas“ č. 162, 20. 8. 1997. 33 Sprendžiant iš Stango (1929: 13) ir Neumanno (1941: 7 ir 9) aprašymų, Vilniuje rastasis yra ne šitas jų minimas, o kitas egzempliorius: Karaliaučiaus valstybinio archyvo bibliotekoje iki Antrojo pasaulinio karo saugotas vienintelis išlikęs egzempliorius buvo įrištas kartu su keturiais kitais įvairaus turinio ir formato leidiniais, tomo Nr. 784. II. Be to, šio egzemplioriaus tekste ir 54 Janas Maleckis. V něm je jinou rukou (nikoli rukou Jana Maleckého34) a jiným inkoustem nahoře rovněž zapsáno zde. K jakému období tyto dva zápisy patří a zda byly v obou exemplářích pořízeny toutéž rukou, je ještě třeba určit. To, že jest bylo opraveno na zde a Mažvydas přeložil bude odchylně od Seklucjana, ale s přiblížením k Maleckému, ukazuje, že Mažvydas zde mohl přihlédnout k Maleckého připomínkám vysloveným ke Seklucjanovu Katechismu, nebo použít ještě nějaký jiný pramen35. V latinských Lutherových malých katechismech obvykle nacházíme tvar praesens indicativi passivi effunditur, v německých vergolten wird. Slovosled v „Kosanies“ se liší od slovosledu ve Vilentově Enchiridiono, který přesně odpovídá německé variantě, a shoduje se s Mažvydovým. 2.8. Vzhledem k četným rozdílům mezi textem „Kosanies“ a Mažvydovým Katekizmo v kapitole 4 „Ape Swetafti alba Sacramenta altariaus...“ lze vyvodit, že jej nelze považovat za hlavní pramen „Kosanies“, Bretkūnas však mohl tento text první litevské knihy použít jako doplňkový zdroj. 3. Vztah „Kosanies“ k oddílu „Sźodzei ape S. Weczere…“ v II. části Mazvydasovy Gesm̃ių Chriksčioniškų 3.1. Druhou knihou, v níž byl vytištěn text podobný „Kosani“, je II. část Mazvydasových Gesm̃ių Chriksčioniškų, vydaná Vilentou v roce 1570. V oddílu „Catechifma pral̄tas Textas“, zařazeném na jejím konci, se nachází pododdíl nazvaný „Sźodzei ape S. Wecze=||re Pona Ieſaus Chriſtaus / taip || ralcha S. Ewange-||liſtai S. Matth. 26 || S. Mar. 14. S. Luc. 22. S. || Pawilas. 1. Cor. II. || Paguldi-||muſu.“ (MžG 633–634). Zatím není zjištěno, kdo tento oddíl zařadil – sám Mažvydas, nebo Vilentas. Gerulis (1922: XXV) se přikláněl k názoru, že prozaickou část do zpěvníku zařadil sám sestavovatel: „Tolik liturgické prózy do okrajů je červeným inkoustem zapsáno mnoho oprav a kritických poznámek, na prvních stranách jsou pak zápisy různými rukopisy. Vilniuský katechismus má sice stejnou signaturu č. 784. II. 4° (zapsanou tužkou na vnitřní straně obálky a znovu uvedenou na bílém papíře nalepeném na hřbetě, avšak s odlepenou poslední číslicí „4“), je však svázán s pěti tiskovinami různého formátu z 18. a 19. století (dvě z nich – první a druhá – jsou tytéž publikace z roku 1808). Nachází se v něm pouze jedna již zmíněná oprava, totiž ieft přeškrtnuté dvěma tahy hnědým inkoustem a nad ním vepsané bėdžie SK 14,1. Další slovo – lafka SK 11,13 – je rovněž přeškrtnuto dvěma tahy, patrně stejným, jen o něco výraznějším inkoustem, avšak nic není vepsáno. Že exemplář s Maleckého opravami byl před válkou v Královeckém státním archivu, uvádí také Stanisław Rospond (Seklucjan 1979: 29), další osudy však nepopisuje. Je možné, že katechismus Seklucjana uložený v knihovně Litevské akademie věd je v současnosti jediným známým originálem. 34 Stango (1929: 15) nuomone, minėtame egzemplioriuje ieft į bėdžie taisęs Janas Maleckis. 35 Stangas (1929: 12–16) nurodo ir daugiau pavyzdžių, kur Mažvydas skiriasi nuo Seklucijano, bet sutampa su Maleckiu. 55 Mažvydas chtěl zaplněním zpěvníků písněmi doplnit chybějící místo litevské agendy.“ Podle názoru Vaclovase Biržišky (1960: 86) sestavil druhou část zpěvníku z roku 1566 sám Mažvydas a zařadil do ní také všechny své starší spisy. Nevylučuje však možnost, že při vydávání této sbírky i Vilentas „přidal něco vlastního, třebaže ne vlastní dílo, nýbrž práci jiných, kterou možná rovněž našel v pozůstalosti Mažvydasových spisů“. Mezi Bretkūnovou perikopou a textem tohoto zpěvníku bylo nalezeno 56 rozdílů. „Szọdžei ape S. Wecžere…“ se podstatně liší jak od „Kosanies“, tak od textu Mažvydasova Katekizmo. Několik rozdílů mezi „Kosanies“ a textem tohoto zpěvníku může ukazovat, že druhý z nich má určitou souvislost s textem MžK a jeho hlavním pramenem, katechismem Seklucjana. Zřetelná stopa překladu z polského originálu se zachovala v první větě: BP I 62,4–6 této ‖ noci, v níž byl vydán / Vzal ‖ chléb E 33,4–5 této noci, v níž byl vy=‖dán / Vzal ‖ chléb LK 389 Té noci, kdy byl zrazen, vzal chléb MžG 589,13–14 této noci, v níž měl být=‖vydán / Vzal chléb MžK 26,3–5 této noci \ v níž ‖ měl být vydán \ v=‖zal chléb SK 13,2–3 té noci \ v níž měl být ‖ zrazen \ vzal chléb MžG měl být=‖vydán odpovídá MžK měl být vydán a Seklucjanovu měl být ‖ zrazen, zatímco „Kosanies“ byl vydán odpovídá E byl vy=‖dán a Lutherovu zrazen byl. Protože prameny tohoto oddílu MžG nejsou určeny, je na některých místech obtížné přesně říci, proč se „Szọdžei ape S. Wecžere…“ a „Kosanis“ liší. Odpovídající výraz další fráze MžG, která se neshoduje s „Kosanimi“, by také mohl být v polském katechismu Seklucjana: BP I 62,12–13 dal jim / řka / ‖ Vezměte a pijte / všichni z toho E 33,11–13 dal jim / ř=‖ka / Vezměte a pijte / všichni z ‖ toho LK 389–90 dal jim a pravil: Vezměte a pijte z toho všichni MžG 590,2–3 dal jim a=říkal: Pijte z toho všichni MžK 26,13–15 dal jim \ říkaje \ ‖ Pijte z toho všichni SK 13,12–13 dal jim \ říkaje \ ‖ pijte z toho všichni Tato fráze z MžG však odpovídá také frázi, která se nachází jak v obou latinských Malých katechismech Lutherových vydaných ve Wittenbergu roku 1529, tak v jeho pozdějších katechismech přeložených do latiny Georgem Majorem (1531) a Justem Jonou (1539): dedit illis dicens, Bibite ex hoc omnes. Ve všech těchto textech chybějí slova Imkite a, která se nacházejí v oddíle BP a E „Sacramentas Altoriaus…“, zatímco v LK stojí Nemet hin 56 und ekvivalentů. Není tedy jasné, zda se v tomto případě MžG mohlo opírat o Seklucjana, nebo o některý z latinských Lutherových katechismů. Je obtížné určit i příčinu dalšího rozdílu mezi textem „Kosanės“ a textem kancionálu: BP I 62,8–9 kdežto pro vás || je vyléván E 33,8 který za vás bude vylit LK 389 který za vás bude dán MžG 589,17–18 který za vás bude || vylit MžK 26,9–10 který za vás bude vylit SK 13,7–8 který za vás || bude vydán MžG bude || vylit se shoduje s MžK bude vylit a SK bude vydán, zatímco „Kosanės“ je vyléván se liší od E bude vylit a přibližuje se výrazu datur., který se vyskytuje v latinských Malých Lutherových katechismech a ve Vulgátě Lk 22,19. V tomto ohledu se perikopa Postilės liší od všech pěti srovnávaných litevských textů (viz také 2.6 a 7.1). 3.2. Přesto se většina vět oddílu zařazeného do kancionálu již odchyluje od polské verze a přibližuje se německému Lutherovu katechismu a samozřejmě také textům Postilės a Vilentova Enchiridiono: BP I 62,16–17 Tedy čiňte / || jako často pijete na mou památku E 33,16–17 Toto čiňte / jako často || pijete na mou památku LK 390 To čiňte, kdykoli pijete, na mou památku MžG 590,6–8 To || čiňte / jak často pijete / na || mou / památku MžK 27,5–7 to čiňte, kolikrát budete pít, na mou památku SK 14,3–4 to čiňte || kolikrát budete pít na || mou památku BP I 62,11–12 Takto tedy vzal kalich po veče=||ři E 33,10–11 Takto tedy vzal kalich po ve=||čeři LK 389 Podobně vzal také kalich po večeři MžG 590,1–2 Takto tedy vzal kalich po veče=||ři MžK 26,12–13 Takto tedy po veče||ři vzal kalich SK 13,10–11 Těm oběma po=||večeři vzal kalich BP I 62,15–16 bude prolita / || na odpuštění hříchů E 33,15–16 prolita bude / na odpuštění || hříchů LK 390 bude prolita na odpuštění hříchů MžG 590,5–6 prolita || bude k odpuštění hříchů MžK 27,3–5 bude vylita=||na odpuštění hříchů || vašich SK 14,1–3 jest vylita na od=||puštění hříchů va=||šich 57 Kaip matyti iš čia pateiktų pavyzdžių, vietoj Mažvydo Katekizme buvusio kiek ka ‖ rtu, išversto pagal Seklucjano ile ‖ krocž, giesmyno tekste yra kaip dažnai, atitinkantis vok. Jo oft. Vietoj MžK esančio bus ifchle=‖tas (SK 14,1–3 ieft wilana; MK 10,4–5 wylana be=‖dzie) čia yra praletas ‖ bufs (LK vergollen wird). Nebėra šioje MžG sintagmoje ir asmeninio įvardžio tu daugiskaitos kilmininko jūsų, nors MžK ir pagrindiniame jo šaltinyje SK jis buvo. Su vokiškąja variantu paprastai sutampa ir MžG teksto žodžių tvarka. Žinoma, norint nustatyti tikruosius Mažvydo giesmyne išspausdinto teksto šaltinius, reikia atlikti išsamią analizę, tačiau tai nėra šio straipsnio tikslas. 3.3. Na některých místech se tento text ještě více podobá odpovídajícímu textu v německých Malých katechismech Lutherových (tato místa se v nich v zásadě neliší), a proto se poněkud rozchází s textem kapitoly „Sacramentas Altoriaus...“ ve Vilentově Enchiridiono, a tedy i s textem „Kosan ies“: BP I 62,6–7 dal poslat =‖jim své / bilodams E 33,6 dal poslat jim své / bilodams LK 389 dal svým učedníkům a řekl MžG 589,15–16 dal svým učedníkům chléb / ‖ a řekl BP I 62,8 To jest Tělo mé E 33,7–8 To jest Tělo ‖ mé MžG 589,16–17 To jest ‖ mé tělo LK 389 To jest mé tělo Nelze vyloučit ani vliv některého latinského pramene na text zpěvníku. Například první příklad z MžG odpovídá také podobě deditaue discipulis suis et dixit v katechismu Justa Jona vydaném roku 1539 ve Wittenbergu (v jiných latinských katechismech se užívá participium praesentis activi dicens). 3.4. Pozornost zasluhuje ještě jeden fragment MžG, který se liší nejen od „Kosan ies“ a jemu nejbližšího textu E, ale také od MžK a německých a polských katechismů: BP I 62,13–15 Tas Ki=‖likas eſtinauias Teſtamentas mana ‖ Kraujeje E 33,13–14 Tento kalich je nová úmluva=‖ v mé krvi LK 390 Tento kalich jest nová smlouva v mé krvi MžG 590,3–5 To ‖ je krev má / Nového Te=‖stamenta MžK 26,15–27,1–2 To ‖ kalich nového zákona=‖ je má krev SK 13,13–15 Tam ‖ kalich Nového zákona ‖ jest v mé krvi MK 10,2–3 Ten kalich jest nový ‖ zákon v mé krvi 58 Protože tento rozdíl nemůžeme vysvětlit na základě Mažvydových, německých Lutherových, polského Seklucjanova ani Maleckého katechismů, náš pohled se znovu obrací k latinským textům. Tato věta odpovídá variantě z latinského katechismu Justa Jonase z roku 1539: hic est sanguis meus novi testamenti. Varianta obsažená v BP a E se naproti tomu v podstatě shoduje s německými a latinskými texty z roku 1529 a s katechismem přeloženým Majorem v roce 1531: Hic calix Novum Testamentum eft in meo fanguine (B)36. 3.5. Jak je patrné z příkladů uvedených zde, oddíl „Szodzei ape S. Wecżere...“ v kapitole „Catechifma praftas Textas“, zařazené na konci II. části Mažvydových Gesmių Chriksčoniškų, vydaných Vilentou roku 1570, má jakoby kompilační povahu, tj. je sestaven z vět, jejichž základem jsou překlady z polských (nebo latinských) i německých originálů. Zatím není jasné, co je hlavním pramenem tohoto textu a kdo jej zařadil – sám Mažvydas, nebo Vilentas (k tomu, aby se to zjistilo, je zapotřebí podrobnější analýza), avšak dochované stopy překladu ze Seklucjanova katechismu naznačují, že tento text souvisí s Mažvydovým Katekizmu, takže mohou být oprávněné domněnky Gerulia a Biržišky, že prozaické texty přeložil a do druhé části kancionálu zařadil sám Mažvydas. Některé pravopisné a morfologické rysy se však již shodují s texty obou oddílů Vilentova Enchiridiono. 3.6. Protože mezi Bretkūnovými „Kosanies“ a textem zařazeným do II. části Mažvydových Gesmių Chriksčoniškų je poměrně mnoho rozdílů (asi 56, tedy také mnohem více než mezi „Kosanies“ a textem oddílu E „Sacrementas Altoriaus…“), přičemž některé z nich souvisejí s oporou o různé originály, nelze jej považovat za hlavní pramen „Kosanies“. 4. Vztah „Kosanies“ k textu oddílu Vilentova Enchiridiono „Sacramentas Altoriaus…“ 4.1. V úvodní části článku (1.4) bylo zmíněno a na příkladech (2.2) i některých skutečnostech (2.3–2.4) uvedených při rozboru vztahu „Kosanies“ k textu Mažvydova Katekizmu již bylo ukázáno, že „Kosanis“ má nejblíže k Vilentovu Enchiridiono 36 Jelikož je zkoumaný text zvláštní tím, že je sestaven z evangelií tří evangelistů, Matouše, Marka a Lukáše, a z Prvního listu Pavlova Korinťanům, mohly být podkladem tohoto fragmentu různá biblická místa pojednávající o ustanovení Eucharistie. Například odpovídající místo v MŽG je Mk 14,24: G τοῦτό ἐστιν τὸ αἷμά μου τῆς διαθήκης; V Hic est sanguis meus novi testamenti; LB Das ift mein Blut, des newen Teftaments. Velmi blízké je také Mt 26,28: G τοῦτο γάρ ἐστιν τὸ αἷμά τῆς διαθήκης; V hic est enim sanguis meus novi testamenti; LB das ift mein Blut des newen Teftaments. Variantu shodující se s BP, E, MŽK, LK a SK nacházíme v Lk 22,20: G τοῦτο τὸ ποτήριον ἡ καινὴ διαθήκη ἐν τῷ αἵματί μου; V Hic calix novum testamentum est in sanguine meo; LB Das ift der Kelch, das newe Teftament in meinem Blut. 59 textu obsaženému v kapitole „Sacramentas Altoriaus...“ (E 33,3–17). Tato perikopa BP se od něj liší poměrně málo – bylo zjištěno 23 rozdílů; z nich pouze jeden se týká slovosledu a jeden interpunkce, nejsou zde výrazné textové odchylky ani jediný rozdíl v psaní slov s velkým písmenem, slova nejsou přidána ani vynechána, proto je velmi pravděpodobné, že tento text mohl být hlavním pramenem „Kosanies“. V čem se přesto tyto poměrně drobné texty liší? Jsou jejich odchylky soustavné? Jaký je jejich vztah ke stejným jazykovým jevům ve zbývající části jednoho i druhého vydání? Abychom na tyto otázky odpověděli, je třeba určit obecné tendence užívání každé odlišné jazykové jednotky v obou pramenech. Proto jsou zde nejprve uvedeny všechny zjištěné rozdíly mezi těmito texty (s výjimkou interpunkce): Tabulka 3 E BP I noci 33,4 naktjie 62,5 kterého 33,4 kurioie 62,5 ifchdū=||tas 33,4–5 ifchdotas 62,5 dūna 33,5 dona 62,6 paliuntiniems 33,6 paliunti=||nems 62,6–7 To 33,7 Tatai 62,9 vám (2x) 33,8; 33,15 ius (2x) 62,9; 62,15 bude ifchdūtas 33,8 ira ifchdodams 62,9 ifchdūtas 33,8 ifchdodams 62,9 památku (2x) 33,9; 33,17 atminimo (2x) 62,10; 62,17 Schitūgi 33,10 Schitoiu 62,11 eſti nové 33,13 eſtinaujas 62,14 vſch 33,14 uſ 62,15 bude 33,15 bus 62,15 prolito 33,15 prelietas 62,15 prolito bude 33,15 bus prelÍetas 62,15 Tatai 33,16 Tadai 62,16 4.2. Z tabulky je patrné, že převažují pravopisné rozdíly. Jejich počet zvyšují 3 zjevné tiskové chyby v Postilė: eftinauias BP I 62,14, prelietas BP I 62,15 a Tadai BP I 62,16. Forma prelietas je v BP doložena pouze jednou; všechny tvary slovesa pralieti a slovesného podstatného jména praliejimas se píší pouze s předponou pra- (je jich 17, respektive 4), předpona pre- nebyla zaznamenána ani jako slovotvorný formant u jiných sloves a podstatných jmen. Bevar- 60 dů dějové zájmeno Tadai (=tatai) bylo užito rovněž pouze jednou, vedle tatai (999x) a tatai (2x)37. 4.3. V této perikopě Bretkūnas na rozdíl od Vilenta nepíše v koncovce dat. pl. podstatného jména paliuntinėms značku měkkosti. Tvary uvedeného slova s -iems Postilėje vůbec nejsou, zatímco pal(f)juntinėms je užito osmkrát. Nenajdeme ani množné číslo dativu jiného podstatného jména s kmenem ijo, moki(n)tinys, napsané se značkou měkkosti; vyskytuje se pouze moki(n)tinėms (6x)38, dále waikelėms (2x), pawargulems (2x), nebagelems (2x), nebagielems (1x), ßodžems (2x), lautems (1x) atd. Značka měkkosti se v BP píše pouze před morfologicky zapisovanou koncovkou i̇jokmenových podstatných jmen v množném dativu -ams: broliams (2x), braliams (1x), pawarguliams (2x), ßiniams (1x), ßodjiams (2x) a podobně. Ve Vilentově Enchiridione je jeden tvar množného dativu podstatného jména pasiuntinys s koncovkou -iems, E 33,6, a jeden s koncovkou -ems, E 68,12. Ve tvarech koncovek jiných podstatných jmen s kmenem ijo v tomto pádě je v E značka měkkosti rovněž vzácná. Zde byly zaznamenány ještě tyto tvary: Wirifchkems E 42,3; Hertikems E 41,18, ßatiewainems E 42,6, ßodžems (5x), avšak warnikfcżiems E 38,7. Podstatná jména s tímto kmenem a morfologicky zapsanou koncovkou množného dativu nebyla v Enchiridione nalezena. Z toho vyplývá, že ve Vilentově textu je ve slově paliuntiniems před písmenem e napsána značka měkkosti; ačkoli je vzácná, nelze ji považovat za zcela náhodnou. Naproti tomu v podstatných jménech s kmenem Postilėje i̇jo-, v nichž se samohláska [aː] po měkké souhlásce zapisuje foneticky, tj. písmenem e, se značka měkkosti neužívá důsledně. 4.4. V některých místech se v porovnávaných textech Bretkūna a Vilenta liší pouze grafémy: ŋ / i; ū / u; v / u; fch / ß; ü / o. Tyto rozdíly mezi E a BP jsou obvykle pravidelné. Například v textu Enchiridiono nacházíme dvakrát grafickou variantu akuzativu množného čísla osobního zájmena tu, jus, zatímco v „Kosanyje“ je to ius. V Vilentových textech označuje písmeno ŋ39 samohlásky [i], [iː] a souhlásku [j] a často se vyskytuje na začátku, uprostřed i na konci slova. Bretkūnas je na začátku slova vůbec neužívá a uprostřed jen poměrně zřídka (37x) – obvykle pouze v cizích místních názvech, osobních jménech- 37 Tyto 2 tatati je zřejmě také třeba považovat za tiskové chyby BP. 38 Tento tvar uvedeného podstatného jména se příležitostně vyskytuje pouze v Bretkūnově překladu Nového zákona: Mokintiniems Mt 16,20, Mt 17,24, avšak v Mt 14,19 jej již opravuje na Mokintinems. Zde je třeba upozornit také na to, že Bretkūnas při opravování svého NZ značku měkkosti před samohláskami e a ė poměrně často škrtá, zejména po souhláskách k, g, d, o něco méně často po s a l: u̇chieltas→u̇chkel tas Mt 11,25; u̇ßmokes→u̇ßmokes Mt 6,4; gieras→geras Mt 1,19, Mt 7,17; pagiend→pagenda Mt 5,13; Todiel→Todel Mt 5,23; 6,25; 7,24; 12,27; 14,7; Apfieftuofius→Apfelftuofius Mt 4,24; lietu→ietu Mt 13,14; Dwalies→Dwales Mt 1,19; palileptos→palileptos Mt 6,18. 39 ŋ = y; ve Vilentově Enchiridione se užívají oba grafémy – ŋ i y. 61 ve jménech obyvatel a cizích slovech (např. gen. sg. Egipto BP I 102,22; gen. sg. Tjra BP II 364,15; nom. sg. Sjyrachas BP I 190,24; acc. pl. Egypciakus BP I 225,19; Sjmbolum BP I 71,20; Kjrie­leifon BP I 61,18). Na konci slova najdeme toto písmeno v Postile celkem 4krát, a to pouze ve spojce beŋ (BP I 30,13; BP I 46,18; BP II 332,4 a BP II 466,10). Akuzativ plurálu zájmena tu nemá v Postile žádné grafické varianty; vyskytuje se v ní pouze forma jus (84×). V Enchiridione se užívají 3 grafické varianty: jus (15×), ius (3×) a yus (3×)⁴⁰, nejčastější je však varianta s grafémem ŋ. Také ve Vilentově EE jsou 3 varianty: jus (52×), ius (3×) a jus (1×), avšak i zde je nejčastější jus. Bretkūnas se tedy v „Kosanies“ důsledně drží zásady charakteristické pro celou Postilu: nepoužívá grafém ŋ na začátku slova a píše acc. pl. ius. 4.5. Bretkūnas nepoužívá grafém ū⁴¹ k označení dlouhého [uː], na rozdíl od Vilentase ve slově būs. Čárka nad u je v Postile znaménkem zkratky; mimochodem vyskytuje se pouze jednou, ve slově cond. 3 pl. paiūk=||tu ‘obvyklých’ BP I 244,9–10. Ford (1969: 112) považuje formu būs za žemaitismus. Ve 3. osobě singuláru budoucího času slovesa būti nejsou v Postile grafické varianty – nachází se v ní pouze bus (309×), zatímco v Enchiridione jsou 3 varianty: bus (9×), būs (6×) a bufs (1×), v Evangelijose a Epistolose 2: būs (74×) a bus (35×). Forma bus v perikopě BP tedy odpovídá obecnému principu psaní této formy v celé Postile. 4.6. Ve srovnávaných textech je předložka už užita dvakrát. Poprvé se její pravopis v BP a E shoduje (vłch E 33,8 a vłch BP I 62,8), podruhé se již liší (vłch E 33,14 a uβ BP I 62,15). Tento rozdíl má dvě stránky: 1) zápis v / u a 2) zápis /ch / β, ale v obou případech je pravidelný. 1) Písmeno v v Enchiridione Vilentase na začátku slova obvykle označuje samohlásku [uː]: v této pozici bylo nalezeno 76 příkladů s v a pouze jeden s u (uβ E 75,10). V Postile se v na začátku slova k označení samohlásek [u, uː] používá mnohem méně: bylo nalezeno 869 slov s u a pouze 7 s v (5 ze 7 je v perikopách, 2 v kázání)⁴². Předložka už se zde rovněž píše s u: jak v perikopách, tak v kázáních, „Passijose“ a modlitbách nejčastěji nacházíme uβ (77×). V BP je pouze jediný příklad – právě v této perikopě –, kdy je předložka už napsána s malým v. ⁴⁰ Dva z nich se nacházejí na prvních stránkách E (E 2,7 a E 2,15). Při přípravě počítačového konkordance slovních forem byly převzaty z Vilentova Enchiridiona, které Fritz Bechtel znovu vydal v roce 1882, protože ve výtisku uloženém ve Vilniuské univerzitní knihovně chybějí první 4 stránky. Bechtel všude místo ŋ používá grafém. ⁴¹ Diakritické znaménko nad písmenem u se v BP, EE a E považuje za čárku, nikoli za cirkumflex (srov. Bechtel 1882: XVIII, Gerullis 1927: 68–75, Palionis 1967: 25–26 aj.); totéž platí i pro znaménka nad písmeny a, o, i, e, m, n, nad nimiž je čárka v BP (stejně jako nad u) znaménkem zkratky. ⁴² Předložky s velkým V nejsou do těchto počtů zahrnuty, protože grafém U se nepoužívá ani v BP, ani v E, zatímco V odpovídá jak samohláskám [u,uː], tak souhlásce [v]. 62 2) Totéž lze říci i o vztahu mezi grafémy ſch a β v této předložce: v celém Enchiridione nacházíme 24 příkladů s ſch a 19 s β; v EE je to 126, respektive 47 příkladů. Naproti tomu v Postilėje je s ſch pouze jediný příklad – opět v této perikopě –, zatímco s β jich je dokonce 81. Bretkūnas tedy až na jednu výjimku zachovává morfologický princip zápisu této předložky. V případě neutralizace znělé a neznělé souhlásky na konci slova se v Postilėje důsledně píše znělá souhláska. Grafické varianty předložky už a jejich četnost v těch perikopách BP, které se nacházejí také v EE (∇), v kázáních (∅), v „Passijose“ (#), v „Kosanyje“ (k), v modlitbách (m), v E a EE, jsou uvedeny v následující tabulce: Tabulka 4 BP E EE ∇ ∅ # k m Celkem v BP uβ 19 44 12 1 2 77 1 0 vſch 1(!) 1(!) 22 126 vβ 0 16 47 Vβ 1 3 4 2 0 VS₃ 2 2 0 0 Skutečnost, že se v celé Postilėje vyskytuje pouze jednou zápis předložky už pomocí grafémů v a ſch⁴³, je tedy jedním z faktů dokládajících, že Bretkūnas mohl používat tento text Vilentova Enchiridiono. Ve druhém odstavci „Kosanies“ byla již zkoumána i podoba Vilentova vſch E 33,14, změněná na Bretkūnasovi obvyklé uβ BP I 62,15. Mohly zde mít vliv jiné texty podobné „Kosani“? Jak se v nich tato předložka píše? V části II Mažvydových Giesmių Chriksčoniškų vydaných Vilentou, v oddíle „Sźodžei ape S. Wecžere…“, a v textu oddílu „Trumpas klaufimas ir prieprowimas…“ v Enchiridiono nacházíme pouze variantu vſch (v obou případech 2×). Naproti tomu v Mažvydově Paraphrasyje vydaném Bretkūnasem, stejně jako v jeho Katekizme, je v obou odstavcích vβ. Variantu vſch vytištěnou v prvním odstavci „Kosanies“ je tedy třeba spojovat s Vilentovým pravopisem, a především s textem oddílu „Sacramentas Altoriaus…“ v E, který se od této perikopy liší jen málo. 4.7. Složitá otázka rozdílu mezi grafémy ū a o ve slovech duona, išduotas, išduodamas již byla probrána v oddíle 2.2 kapitoly 2. Tvrzení, že grafém o Postilėje označuje jak samohlásku [oˑ], tak dvojhlásku [uo], by neodporoval ani další příklad z „Kosanies“, 43 V BP se používá také delší varianta této předložky uβu (110×), její pravopis se však nemění (do tohoto počtu se nezapočítávají ani formy VS₃u (5×) a Vβu (3×), začínající velkým V; v EE je doloženo vβunieke 215,4, zatímco E uβu vůbec nezaznamenává. 63 které se zápisem o místo ū liší od Enchiridiono, a mimochodem také od všech ostatních zde porovnávaných textů. Jde o přivlastňovací formu jednotného instrumentálu ukazovacího zájmena šitas Schitoui BP I 62,11; v E je Schitūgi E 33,10 (v jiných pramenech Schitugi MžK 26,12, Schitū MžG 590,1 a E 68,16, SChitū gi MžP 8(142),4). V BP jsou pouze 2 příklady této formy: kromě již zmíněného je jeden ještě v „Passijose“ BP I 358,23. Koncovka nepřivlastňovací formy se v BP zapisuje dvojím způsobem: -ū (8×, pouze v kázáních) a -u (6×, rovněž pouze v kázáních). Toto zájmeno v „Kosanė“ se od zájmena v Enchiridione liší také tím, že nemá postpozitivní částici -gi. V celé Postilėje není ani jeden takový tvar jednotného instrumentálu zájmena šitas, jako je Schitūgi v E 33,10. Z tvarů zájmen s částicí -gi, které zaznamenal Hermann (1926: 116), je patrné, že jich je v BP vůbec velmi málo: ukazovací zájmena jsou doložena pouze třikrát: tiegi BP I 188,9 a BP II 360,16 a Tamgi BP II 396,2044. Také ve Vilentových spisech jsou velmi vzácná: v Enchiridione je s částicí -gi pouze onen jeden příklad, zatímco v EE je jen tailgi 190,9 (Hermann 1926: 111)45. 4.8. Psaní písmene o v koncovce gen. sg. atminimo v BP namísto Vilentova -a je rovněž třeba považovat za systematický rozdíl: v celé BP nacházíme 7 tvarů genitivu jednotného čísla tohoto slova s koncovkou -o a pouze 2 s -a, zatímco E a EE všude užívají pouze tvary s koncovkou -a: 4× (E 33,9; E 33,17; E 68,15; E 68,21), respektive 1× (EE 171,4). V „Kosanė“ je však ještě jeden genitiv jednotného čísla podstatného jména kmene na o a jeho koncovka je stejně jako v E rovněž -a: atleidima BP I 62,13 a E 33,15. Který tvar tohoto podstatného jména je v BP častější? Gen. sg. atleidima je v BP doložen 4krát, zatímco atleidimo 18krát. Obě slova se tedy v BP mnohem častěji zapisují s koncovkou -o. Ze všech zde porovnávaných textů se atleidimo vyskytuje pouze v Bretkūnově vydání Mažvydovy Paraphrasvie. V jiných pramenech se užívá jiná předložková konstrukce: ing s akuzativem. Ve všech pramenech s výjimkou „Kosani“ je však gen. sg. atminima. Je třeba upozornit na to, že v zájmenu předcházejícím v BP slovu atminimo se ponechává koncovka gen. sg. mana -a. Poměr tvarů tohoto zájmena s koncovkou -a a -o je v BP zcela jiný než u zmíněného podstatného jména: zde nacházíme 319× mana a pouze 8× mano. Na základě Kleinovy gramatiky se můžeme pokusit určit příčinu, proč se koncovka genitivu jednotného čísla podstatných jmen kmene na o -a v BP mění na -o. Klein uvádí, že ne všichni Litevci 44 Zde je třeba doplnit ještě tvary ukazovacích zájmen středního rodu: Tataigi (3×) a Įchitaigi (2×). 45 V MžK se naproti tomu jednotný instrumentál tohoto zájmena vyskytuje dokonce třikrát: Schitugi 26,12, schitogi 37,16 a Schytogi 34,12; v dalších spisech pak ještě dvakrát: Schytogi 103,12 a 142,4 (Urbas 1996: 365). Neměl při Vilentově překladu Enchiridiona vliv právě Mažvydův Katekizmas? Zvláště když existuje i více příkladů, kdy se Vilentas odchyluje od Luthera a přibližuje Mažvydovu Katekizmu (nebo jeho pramenům). 64 vyslovují koncovku genitivu jako o; někteří obyvatelé Insterburgu, žijící při hranicích Velké Litvy, si „vypůjčili“ koncovku -o genitivu jednotného čísla 1. deklinace a 3. osoby jednotného čísla préterita 1. časování, ale v okresech Tilsit, Ragnit a částečně Insterburg je obvyklejší koncovka -a. Ve své gramatice však ponechává -o, aby se odlišil genitiv jednotného čísla od akuzativu jednotného čísla a 3. osoba préterita od 3. osoby prézentu (PLKG: 406, 439). Patrně i Bretkūnas chtěl, aby se tyto pády v tištěném textu odlišovaly (na mnoha místech to vyžadoval kontext46), a ze stejného důvodu začal, stejně jako Klein, častěji psát -o než -a. 4.9. V první větě textů BP a E vidíme 2 morfologické rozdíly související s odlišným nářečím autorů: pro Vilenta jsou typická zkrácená feminina lokálu jednotného čísla naktie ir kurio47, která Bretkūnas nahrazuje plnými tvary naktije ir kurioje, avšak patrně z nepozornosti ponechává krátký tvar zájmena fchito. V obou částech BP je doložen pouze tento jediný krátký tvar uvedeného zájmena a 6 plných tvarů, mimochodem všechny v kázáních: fchitoie BP I 92,15; BP I 154,12; BP II 121,12; BP II 488,4 a Schitoie BP I 90,8; BP II 149,15. V Enchiridione je podle výpočtů Forda (1969: 41) 45 krátkých a 23 dlouhých tvarů lokálu jednotného čísla jmenných slov ā-kmenů. U tohoto zájmena uvádí po jednom dlouhém a krátkém tvaru: fchito E 33,4; fchitoie E 68,10. Tvary iā-kmenů však Ford nezaznamenal a formu feminina lokálu sg. kurio, která se vyskytuje dvakrát, v E 33,4 a E 68,11, do své studie nezahrnul. V celé Postilėje se krátký tvar lokálu jednotného čísla ženského zájmena kuri nevyskytuje, přestože tendence ke zkracování je již patrná – 2 z 5 tvarů jsou zkrácené, ale stále si zachovávají: Kurioje BP I 54,4, kurioje BP I 62,5 a BP I 131,1; kurioi BP II 205,12 a kuroi BP I 415,348. S ohledem na to, že se- 46 Že Bretkūnas pociťoval potřebu rozlišovat genitiv jednotného čísla od akuzativu a chápal rozdíl mezi těmito pády, lze ilustrovat například tímto příkladem: Tikiu […] įg wiena Wieſchpati IEſu Kriſtu / Sunu || Diewo vienatighi / ir iſch Tiewo gimuſi / pirm willfu || ambſiu / Diewa iſch Diewo / ſchwieluma iſch ſchwielu= || mo / Diewa tikra iſch Diewo tikro / gimdita / nedarita […] BP II 184,4–10. 47 Je třeba upozornit na to, že lokál jednotného čísla kurio v E se zde objevil odchýlením nejen od LK, ale i od MžK a jednoho z jeho pramenů – Seklucjanova katechismu – a přiblížením ke katechismu Maleckého a jeho pramenům: E 33,4–5 o svaté noci, kdy měl být =||ta LK 389 Té noci, kdy byl zrazen MžK 26,3–4 o svaté noci, kdy || měla být vysvěcena SK 13,2–3 té noci \ které mial být || widan MK 9,4–5 té noci w ktorą byl vydán || 48Lokativ singuláru podstatných jmen kmene (i)ā se zkrácenými variantami koncovky -oj nebo -o se dnes užívá na celém území litevských dialektů s výjimkou západních Žemaitů a 65 Zkrácená forma fchito se v BP vyskytuje pouze jednou a mohla se zachovat při opisování tohoto textu z Enchiridiona; nelze ji považovat za morfologický rys Bretkūnovy řeči. Dnes se tato forma někdy uvádí vedle příkladů jiných autorů 16. století dokládajících zkrácené koncovky lokálu singuláru (srov. Rosinas 1995: 60, kde je fchito BP I 62 uvedeno spolu s Mažvydovým Scho Mž 408, Kurio Mž 296, Vilentovým kobno E 22, to EE 143 aj. jako žemaitská inessivní forma zájmen ženského rodu v singuláru). Vilentova forma naktie se stejně jako kurio v Bretkūnově Postile nevyskytuje ani jednou. Celkově se v ní našly pouze 2 lokativy tohoto slova: naktije BP I 62,5 a nakteie BP I 394,19. K vyjádření času se zde obvykle užívá akuzativ nakti (37×) a příslovce nakcze (2×). Protože oba lokativy byly použity v přeloženém textu, lze je vysvětlovat vlivem jiných jazyků (např. něm. in der Nacht; lot. in nocte). V Enchiridione je kromě naktie doložen ještě jeden lokativ singuláru podstatného jména kmene i: macie E 8,2149. V „Kosanyje“ zachovaná krátká inessivní forma singuláru ženského rodu fchito naznačuje, že Bretkūnas tento „složený“ text nepřekládal z němčiny sám, nýbrž použil již přeložený text Vilentova katechismu. Použití tohoto textu navíc zanechalo v perikopě BP i další stopy. Jeho značný vliv dokládá, že se v textu BP pětkrát objevují tytéž aukštaitské tvary 2. osoby imperativu plurálu slovesa s formantem -ki- a jeden s -ke-, ačkoli v celé Postile jsou běžnější žemaitské tvary s formantem -ke- (podrobněji o tom pojednává oddíl 2.3 při rozboru vztahu „Kosanyje“ k textu Mažvydova Katekizmo). Dva z pěti tvarů v „Kosanyje“, které se shodují i s tvary v Enchiridione, se vyskytují výhradně v tomto fragmentu Postile: walgikite a gerkite. Taková shoda všech tvarů 2. osoby imperativu plurálu a jejich zjevná odchylka od obecného trendu jejich užívání v Postile nemůže být náhodná. Bretkūnova snaha zachovat stejné tvary by se dala vysvětlit tím, že se tento text při bohoslužbách opakoval stále dokola, mnozí kněží jej již znali zpaměti, a proto se nechtělo připustit kolísání tvarů. Kromě toho při porovnání textu oddílu „Sacramentas Altoriaus…“ v Enchiridione s jeho hlavním pramenem – Lutherovým Malým katechismem vydaným roku 1543 v Lipsku – část Klaipėdského kraje obývají aukštaitští mluvčí, zatímco plná koncovka je doložena na poměrně malé oblasti současných litevských nářečí a pouze vedle její zkrácené varianty (LKA III 1991: 49. Mapa č. 44). 49 Tyto koncovky odpovídají zkrácené variantě staré koncovky lokálu ženského rodu kmene i, užívané dnes u Žemaitů, -ėje -ė (vyslovováno -ie). Pouze na samém jižním okraji oblasti se užívají i souběžné formy s -y, zatímco nářečí severních západních Aukštaitů ležící při hranici se Žemaitskem – Aukščuičių, Kruopių a Šakynos – užívají vedle aukštaitských tvarů lokálu singuláru tohoto kmene i tvary se žemaitskou koncovkou -ie (do spisovného jazyka se foneticky převádí jako -ė) (LKA III 1991: 52. Mapa č. 46). Takový lokativ tohoto slova užíval Mažvydas v Katekizme (1×) i v dalších spisech (4×). 66 Z katechismu je patrné, že Vilentas na některých místech překládal, aniž by se přísně držel Lutherova textu. Bretkūnas tyto odchylky obvykle nepřejímá, ale následuje Vilenta: E 33,4–5 této noci který byl rozdělen=||ten BP I 62,4–5 této || noci který byl rozdělen LK 389 Inn der nacht, da er Verraten ward E 33,6 dal apoštolům své / řka BP I 62,6–7 dal apoštolů=||m své / řka LK 389 dal svým učedníkům a pravil E 33, 11–12 děkoval a dal jim =||[?] BP I 62,12 děkoval a dal jim / [?] LK 389 děkuje a podal jim a řekl E 33, 5–6 děkuje, láme / a || dává učedníkům svým BP I 62,6–7 děkuje, láme / a dává učední=||kům svým LK 389 děkuje a lámal a dával svým učedníkům E 33,10–11 vzal kalich po večeři=|| BP I 62,11–12 vzal kalich po veče=||ři LK 389 vzal také kalich po večeři Kdyby Bretkūnas překládal tento text z některého německého vydání Lutherova Malého katechismu sám nebo jej alespoň porovnával s některým vydáním (tato místa se v různých německých vydáních obvykle neliší), pravděpodobně by si všiml takových, byť i drobných, odchylek a alespoň některé opravil. Je málo pravděpodobné, že by tyto úryvky přeložil přesně tak jako Vilentas. Za stopu Vilentova pravopisu lze považovat také již zmíněné (4.6) psaní písmen v a ſch v předložce už: vſch BP I 62,8 a vſch E 33,8. Jak ukazuje tabulka 4, vſch se v celé BP vyskytuje pouze jednou. Ve druhém odstavci „Kosanies“ je Vilentovo vſch E 33,14 nahrazeno Bretkūnasovi obvyklým uſ̌ BP I 62,15. V textu oddílu „Sʒodʒei ape S. Wecʒere…“ ve II. části Mažvydových Gesmių Chriksčoniškų, které vydal Vilentas, a také v kapitole „Trumpas klaulimas ir prieprowi-mas…“ v Enchiridiono rovněž nacházíme variantu vſch (po 2×). Za pozornost stojí ještě jeden zajímavý lexikální fakt z Postilės, který by také mohl být považován za argument, že Bretkūnas „Kosanies“ nepřekládal sám, nýbrž využíval texty připravené Vilentem. V obou svazcích Postilės se příslovce času dažnai vyskytuje pouze jednou, a to právě v „Kosanyje“. V BP se všude užívá jiné příslovce času, které označuje frekvenci děje a zároveň vyjadřuje 67 opakování děje. Jde o příslovce často: koſnam pareitiſi tankei ir be paliowimo || meltfiſi BP II 99,16–17; kita ilchwili || tankei didi keli keliauenti / nu ſeme nu wandeimi BP II 377,1–2; Tacżiau tankei ſchitokie || ſchturmai nuramdamni BP I 199,19–20 a tak dále. Jeho nekomparativní stupeň se píše dvojím způsobem: tankei (35×) a tankiei (11×); obě varianty byly užity celkem 46krát. Vyskytuje se zde také komparativ tohoto příslovce tvořený příponou -iaus: tankiaus (3×). V těch částech Nového zákona přeložených Bretkūnem, z nichž pocházejí perikopy v Postile, se rovněž obvykle nachází příslovce tank(i)ei a tankiaus, odpovídající Lutherově Bibli (1546) offt a ofter: Mt 17,15 (2×), Sk 26,11, 2 Kor 8,22, 2 Kor 11,23 (2×), 2 Kor 11,26 (2×). Samotná věta obsahující jediné časové příslovce Postilės daſnai se od věty z Vilentovy kapitoly E „Sacramentas Altoriaus…“ liší jen velmi málo: BP I 62,16–17 To čiňte / || kdykoli pijete na mou památku E 33,16–17 To čiňte / kdykoli || pijete na mou památku Příslovce často se vyskytuje také ve Vilentově kapitole E „Trumpas klaufimas ir prieprovimas…“ E 68,20. Celkem se v E objevuje dvakrát, zatímco tankiai zde nebylo zaznamenáno vůbec. V EE však vedle dvakrát užitého daſnai (125,10 a 189,7) nacházíme také 7 výskytů tankei; Vilentas tedy užíval obě časová příslovce. Příslovce daſnai se nachází také v oddílu „Sżodżei ape S. Wecżere…“, vloženém na konci II. části Mažvydových Gesmių Chrikščonišku vydaných Vilentem; tento oddíl je téměř totožný s druhým textem Enchiridiona (viz k tomu kap. 5). V Mažvydově Katekizme a v jeho Paraphrasyje vydaném Bretkūnem se však vyskytuje lo. quotiescunque a le. ile krocz, jimž odpovídá kiek kartu50. V Postilėje se časové příslovce tankiai užívá pouze v kázáních, s výjimkou jednoho dokladu v „Passijose“. Kdyby se vyskytovalo i v perikopách, mohli bychom je porovnat s příslušnými místy Vilentovy EE a zjistit, zda Bretkūnas důsledně nahrazuje Vilentovo dažnai výrazem tankiai. Taková místa však v těchto knihách nejsou. Zato v odpovídající větě „Passijose“ v =||riu Euangeliftu“, kde Vilentas v kapitole EE „Hiftoria apie Muka || ir Smerti Pona muſu Ieſaus || Chriſtaus / pagal ketuPostilės užil dažnai, nacházíme přece tankiai: EE 189,6–8 Ne=||ſa Ieſus daſnai fuſſieidawa ſu paliuntines ſa=||wa. BP I 365,12–14 nes || IEſus the tankiei fuſſieidawa ſu ſawa Apaſchta=||lais. Skutečnost, že se v BP vedle 49 výskytů časového příslovce tankiai vyskytuje jen jediné dažnai, a to pouze ve větě, která se nachází také ve Vilentových textech E 50 Lutherovo wie offt z Lutherovy Bible (1546) překládá Bretkūnas ve svém NZ na některých místech také jako kiek || kartu Mt 23,37 a kiekas || kartu Lk 13,34. 68 a oddíl Mažvydasovy písňové sbírky, kterou vydal, posiluje předpoklad, že sestavovatel BP použil některý z těchto textů. Jako vedlejší argument pro tvrzení, že Bretkūnas tento text nepřekládal sám, bychom mohli vedle jiných uvést také způsob zápisu osobního jména Kristus. Jak v přeloženém, tak v částečně původním textu BP je patrná jasná tendence psát osobní jméno Kristus (a také slova krikštas, krikštyti, krikščionis, krikščioniškas, krikščionystė) s K: Kristus je v obou svazcích Postilės užito 1793krát, zatímco Christus pouze 34krát. Tabulka zachycuje, jak toto osobní jméno píše Bretkūnas v perikopách, kázáních, „Passijose“ a modlitbách, Vilentas v Enchiridione, stejně jako v Euangeliose a Epistolose, a Mažvydas ve svých spisech (Mž): Tabulka 5 BP | E | EE | Mž ∇ | ∅ | # | k | m | BP celkem Kriſtus | 16 | 1765 | 6 | | 5 | 1792 | 0 | 0 | 0 Krjſtus | | 3 | | | | 3 | 0 | 0 | 0 Chriſtus | 6 | 17 | 10 | 1 | | 34 | 61 | 110 | 332 Bretkūnas se tedy navzdory silnému vlivu pravopisu originálů snažil psát toto osobní jméno s K (1792×), zatímco Vilentas v E a EE a také Mažvydas ve svých spisech užívají pouze podobu Chriſtus (61×, 110× a 332×). Kdyby Bretkūnas tento text překládal sám, lze předpokládat, že by v tomto osobním jméně napsal písmeno K, nikoli Ch. Mimochodem, právě takový zápis později ve své gramatice doporučoval i Kleinas, protože ch se užívá pouze v cizích slovech a Litevci „toto písmeno51 jen stěží dokážou správně vyslovit“ (PLKG: 421). Také v současných litevských nářečích se souhláska [ch] (stejně jako [h] a [ʃ]) považuje za novou a užívanou jen zřídka52. 5. Vztah „Kosanies“ k textu kapitoly „Trumpas klaufimas ir priepro wimas…“ ve Vilentově Enchiridiono 5.1. Druhý text Enchiridiono podobný srovnávané perikopě Postilės je vytištěn v kapitole „Trumpas klaufi=||mas ir priepro wimas tu kurie || nor 51 Příklady ukazují, že se má na mysli jak h, tak ch. 52 Téměř v celé Litvě se místo souhlásky [ch] obvykle vyslovuje [k], s výjimkou Klaipėdského kraje, kde byla mluva po dlouhou dobu ovlivňována němčinou, a jihovýchodních a východních okrajů nářeční oblasti, kde je patrný silný vliv slovanských jazyků (LKA II 1982: 108–109). Žemaitští dūnininkai a dounininkai vyslovují [ch] jen v několika slovech, a to pouze příslušníci mladší generace (Grinaveckis 1973: 284–285). 69 priimti fchventaghi Sacra=||menta Altoraus. M. M.“ (E 68,10–21). Jame pateikiant klausimus bei atsakymus aiškinama Eucharistijos reikšmė. Šis fragmentas eina kaip atsakymas į trečiąjį klausimą, nors juo tik prašoma pasakyti „ßodžus teftamenta apie [chwেন=||tanję ſwietałti altoraus“. Jau Fritzui Bechteliui (1882: IV) buvo kilusi mintis, kad M.M. gali būti Martyno Mažvydo kriptonimas, nes buvo žinoma, kad Mažvydas vertęs į lietuvių kalbą ir liturginius raštus. Bechtelis spėjo, kad Vilentas tik perrašęs šį skyrių savo tarme. Jurgis Gerulis (1927: 68) ir Vaclovas Biržiška (1957: 159; 1960: 108) visą skyrių laikė paties Mažvydo išplėstu 1547 m. Katekizmo skirsneliu „Ape Swetaf̄ti alba Sacramenta altariaus…“, kurį Vilentas išspausdinęs iš išlikusio Mažvydo rankraščio. 5.2. Srovnávací text obsažený v této kapitole Enchiridiona se však značně liší nejen od „Kosanies“ a kapitoly E „Svátost oltářní…“, ale také od odpovídajícího textu v Mažvydasově Katechismu. Je téměř totožný s textem druhé části Mažvydasových Křesťanských písní, vydaných Vilentem roku 1570 a zmíněných již ve 3. kapitole tohoto článku, „Slova o svaté večeři…“ (MžG 589–590), který se nachází v oddíle „Catechifma praftas Textas“ vloženém na konec zpěvníku. Liší se pouze v několika nepodstatných pravopisných detailech: Pán E 68,10 – Pán MžG II 633,12; Kjlika E 68,16 – kjlika MžG II 634,1; po wecžeres E 68,16 – powe=||cžeres MžG II 634,1–2; ghiemus E 68,17 – iemus MžG II 634,1; to E 68,18 – to MžG II 634,3; kraujes E 68,18 – kraujes MžG II 634,4; ius E 68,19 – ijus MžG II 634,5; pralietas E 68,19 – praletas MžG II 634,5; ghriekų E 68,20 – ghreku MžG II 634,6 (zde jsou uvedeny všechny zaznamenané rozdíly). Protože druhá část Křesťanských písní vyšla o 9 let dříve než Enchiridion, mohl Vilentas tento text do svého katechismu převzít také z uvedeného Mažvydasova zpěvníku, a nikoli přímo z Mažvydasova rukopisu, jak uvádějí Gerulis (1927: 68) a Biržiška (1957: 159; 1960: 108). Mezi „Kosanies“ a textem oddílu „Trumpas klaufimas ir prieprowimas…“ v E je nejméně 55 rozdílů. Protože ostatní neshody jsou podobné jako mezi „Kosanies“ a oddílem „Szodzei ape S. Weczere…“ ve druhé části Mažvydasova zpěvníku (o tom viz 3.1–3.6), nebudeme je zde podrobněji rozebírat. 6. Vztah „Kosanies“ k textu Mažvydova Paraphrasio 6.1. Pátý text podobný „Kosani“ v Postilėje, který se nachází ve vydáních vytištěných do roku 1591, je v Mažvydově Paraphrasyje. Tento překlad připisovaný Mažvydovi zařadil Bretkūnas již do svých Giesmes Duchau nas a vydal jej roku 1589 společně s Kancionalu a Kollectomis. Předpokládá se, že jej již v letech 1572 nebo 1574 vydal Vilentas (Gerullis 1927: 2; 89), avšak toto vydání se nedochovalo. Gerulis zjistil, že Paraphrasis je přeložena z pruské agendy „Preußische Kirchenordnung“ z roku 1558 70 (dále – KO). Jakkoli je to podivné, tento text podobný „Kosani“ není přeložen z uvedené agendy. Stejné příklady, o něž se opíralo výše (2.2), by i zde ukázaly, že nebyl přeložen z německé předlohy. Paraphrasio text je velmi blízký textu Mazvydova Katechismu a jeho hlavnímu prameni – Seklucjanovu katechismu. Zde je několik syntagmat, která ukazují podobnost textů MžP a MžK a jejich odlišnost od Pruské agendy a „Kosanies“. Protože tytéž úryvky z německého Lutherova Malého katechismu z roku 1543 a polského Seklucjanova katechismu z roku 1545 byly uvedeny při srovnání textů BP, E a MžK (2.2), zde se neopakují, nýbrž jsou připojeny příklady z Pruské agendy: BP I 62,4–5 té noci, kdy buwa iſchdotas MžP 7,4–5 té noci, kdy tureia ‖ buti iſchdūtas MžK 26,3–4 té noci, kdy \ tureia buti iſchdotas KO 141 té noci, kdy byl verrathen ‖ ward BP I 62,11–12 Tímto způsobem vzal kalich po večeři eme Kilika po Wecże=‖Ires MžP 8,4–5 Tímto způsobem po večeři Wecžeres ‖ eme Kilika MžK 26,12–13 Tímto způsobem po večeři \ wecžie‖Ires \ eme kilika KO 143 Stejně tak nam ‖ Er auch den Kelch / nach ‖ dem Abendmal BP I 62,12–13 podal jim / řka / ‖ Imkite ir gerkite / wiſſi iſch to MžP 8,5–9,1 – dal jim ‖ řka / Pijte / z toho všichni MžK 26,13–15 dal jim \ řka \ ‖ Pijte \ z toho všichni KO 143–144 dal jim a ‖ řekl / Vezměte a ‖ pijte všichni z toho BP I 62,15–16 za vás bude prolita / ‖ na odpuštění hříchů MžP 9,3–5 za vás ‖ bude prolita na odpuštění hří=‖chů vašich MžK 27,3–5 za vás bude vylita=‖ na odpuštění hříchů vašich KO 144 za vás bude vylita=‖ / k odpuštění ‖ hříchů BP I 62,16–17 Tehdy čiňte / ‖ jak často pijete na mou památku MžP 9,5–10,1–2 To čiňte / kolikrát=‖ pijete na památ‖ku mou MžK 27,5–7 to čiňte kolikrá‖t pijete na památku ‖ mou KO 144–145 Tak čiňte ‖ tak často, jak pijete / na ‖ mou památku 6.2. V parafrázi jsou v textu zachovány pro Mažvydase charakteristické tvary 2. osoby množného čísla rozkazovacího způsobu sloves s formantem -ke-: Imket walgiket MžP 7,7, dariket MžP 8,2; 9,5, Gerket MžP 9,1, stejně jako v jeho Katechismu se píše také předložka za: vſ MžP 8,1; 9,3. Avšak kde v Mažvydasově Katechismu bylo žemaitské 71 u slovesa duoti byla užita forma 3. osoby minulého času prostého dewe (MžK 26,4; 26,14), zatímco v MžP je již podoba z aukštaitštiny dawe (MžP 7,6; 8,5). Namísto žemaitské pronominální formy dativu množného čísla gims (MžK 26,14) je v textu Paraphrasio aukštaitská podoba iems (MžP 8,5). Kromě zde zmíněných rozdílů a několika dalších pravopisných odlišností se text MžP výrazněji liší od MžK pouze jednou předponou (ifchle=||tas MžK 27,3–4, wilana SK 14,1 – pralietas MžP 9,4, vergolten LK a KO) a jedním odlišným slovosledem věty. Slovosled tohoto úryvku mohl být v MžP změněn podle některého Lutherova katechismu nebo podle pruské agendy z roku 1558 (možná i pozdějších⁵³), podle užití velkých písmen lze však předpokládat, že nahlédnuto bylo přece jen do agendy: MžK 26,15–27,1–2 Tento || kalich nové smlouvy=|| je má krev MžP 9,2–3 tento kalich jest nová smlouva=|| má krev KO 144 ten=|| kalich jest nová || smlouva v mé || krvi LK 390 Tento kalich jest nová smlouva v mé krvi 6.3. V Paraphrasyje je tento text, stejně jako v pruských agendách, uveden s notami, liší se však i ony od not v agendách. Zřejmě proto, že text již byl jednou přeložen, navíc spojen s notami a zpívaný v kostelech, Mažvydas jej znovu nepřekládal z němčiny, ale zařadil obecně známou, možná již nazpaměť naučenou verzi⁵⁴. 6.4. Počet rozdílů mezi příslušným textem v Postile „Kosan ies“ a Mažvydově Paraphrasio je ještě větší než mezi „Kosanies“ a oběma Vilentovými Enchiridiony. 53 V pruských agendách z let 1558, 1568, 1583 a 1598 jsou slova liturgických textů i noty stejné; liší se pouze pravopis (Hubatsch 1968: 135). 54 Je škoda, že si tohoto textu MžP jako písně nevšimla Dainora Pociūtė ve své knize Protestantské církevní písně 16.–17. století. V seznamu církevních písní z pruské Litvy 16.–17. století zařazeném na konci knihy je jako první pramen písně „Ponas musu Jefus Kriftus“ uveden zpěvník Lazara Sengstaka, vydaný roku 1612 (Pociūtė 1995: 169). Zkratka přel. uvedená za ní říká, že píseň je přeložená, ačkoli originál není uveden; zkratka Přel.? znamená, že překladatel není znám. Autorka tuto píseň zařadila do rejstříku anonymních písní a přiřadila ji k písním anonymního původu a neznámých autorů ze 16.–17. století (: 178). Jak však bylo uvedeno (6.3), s notami byla vytištěna již roku 1589 v Bretkūnových zpěvech Duchaunose, tedy o 23 let dříve, než byla znovu otištěna v Sengstakově zpěvníku spolu s celou Paraphrasiu. O autorství překladu by navíc nemělo být pochyb, neboť Paraphrasis je autorem podepsané dílo: „per Martina Moſwida ifchgulditta“. Tím spíše, že dosud nebylo zpochybněno ani to, že překladatelem kapitoly „Ape Swetaſti alba Sa=||cramenta altariaus…“ ve čtvrté části první litevské knihy (v níž byl tento text vytištěn poprvé) není Mažvydas. Podobný text, jen bez not a o něco více přiblížený německé verzi, je také ve druhé části Mažvydových Gesmių Chrikščoniškų (viz 3.1), vydané roku 1570, ve Vilentově vydání i ve Vilentově Enchiridione. Za prvním pramenem této písně (vytištěné ovšem bez not) bychom mohli podmíněně považovat Mažvydův Katechismus. Rok jejího vytištění by pak byl 1547, nikoli 1612, a šlo by o 16., nikoli 17. století. 72 textů a oddílu II. části Mažvydových Gesmių Chrikščoniskų – napočítali jsme jich asi 62, tj. přibližně 2,5krát více než mezi perikopou této Postilės a nejbližším textem Enchiridiono. Tyto rozdíly jsou podobné jako mezi „Kosanies“ a MžK: kromě týchž textových odchylek se Paraphrasis od perikopy BP liší tím, že zachovává žemaitské tvary 2. osoby množného čísla rozkazovacího způsobu sloves (všech 5 sloves zde má formant -ke-), zápisem předložky už pomocí písmen v a β a gen. sg. s koncovkou -o atleidimo. Nacházíme v ní však na rozdíl od MžK a BP acc. sg. dūna, ilchdūtas nikoli s písmenem o, nýbrž s ū, stejně jako SChitū gi, a nikoli Schitoiu jako v BP. Vzhledem k velkému počtu rozdílů, zejména textových odchylek, které svědčí o existenci různých originálů těchto textů, nemohla být Paraphrasis, stejně jako Mažvydův Katekizmas, hlavním pramenem „Kosanies“. 7. Vztah „Kosanies“ k BNT Lk 22,19 7.1. K verši 19 v 22. kapitole Lukášova evangelia vede jedna věta z „Kosanies“, která se složeným tvarem trpného rodu a časem slovesa „vydat“ liší jak od textu nejbližší kapitoly Enchiridiona „Sacramentas Altoriaus…“, tak od MžK i všech ostatních zde uváděných litevských pramenů: BP I 62,8–9 kurſai vſch || ius ira ifchdodams BNT Lk 22,19 kurſai uſ ius ira || dodamas E 33,8 kurſai vſch nus būs ifchdūtas MžK 26,9–10 kurſſai vſ jus bus iſſldotas MžG 589,17–18 kurſai vſch ius bus || ifchdūtas MžP 8,1–2 kurſſai vſ || ius bus ifchdūtas V BP a BNT Lk 22,19 je použit tentýž složený tvar slovesa v trpném rodě v přítomném čase s příčestím trpným přítomným; příčestí v BP má pouze předponu ifch- (snad vlivem E, neboť i zde má příčestí předponu ifch- E 33,8). Bretkūnas překládal Lukášovo evangelium z latinské Vulgáty. Složený tvar slovesa išduoti v BP a BNT odpovídá tvaru praesens indicativi passivi, který se ve Vulgátě nachází v Lk 22,19: quod pro vobis datur. Stejnou variantu jako ve Vulgátě nacházíme také v prvních latinských katechismech z roku 1529 a v pozdějších Malých Lutherových katechismech, které do latiny přeložili Georg Major a Justas Jonas: quod pro vobis datur. Toto místo se v zásadě neliší ani v německých Malých Lutherových katechismech: der für euch gegeben wird, lze je však 73 přeložit dvojím způsobem: přítomným časem průběhového pasiva a budoucím časem stavového (výsledkového) pasiva. Kterým pramenem se řídil sestavovatel Postilės – vlastním překladem BNT, Vulgátou, nebo některým z latinských Lutherových katechismů –, je obtížné přesně určit, neboť se v tomto ohledu shodují. Od varianty BP a BNT se zřetelně liší pouze polské katechismy Maleckého a Seklucjana: SK 13,7–8: ktore żawas || będzę wydano; MK 9,8–9: kto =||re za was wydano bodzie. 7.2. K BNT, tedy k Lukášovu evangeliu, odkazuje také zápis samohlásky o namísto dvojhlásky uo v témže evangeliu a větě: acc. sg. dona, dodamas. Jak bylo uvedeno v oddílu 2 tohoto článku (2.2), také v „Kosanyje“ se místo uo píše o: acc. sg. Dona BP I 62,6, ifchdotas BP I 62,5, ifchdodams BP I 62,9, ačkoli v celé Postile se tato slova mnohem častěji (3,8krát) píší s ū. Tím se shoduje také s Mažvydovým Katekizmu. V něm nacházíme příslušně acc. sg. dona MžK 26,5, ifchdotas MžK 26,4 a ifƀ||dotas MžK 26,9–10. Protože v BP i BNT je v této větě použit složený tvar slovesa v trpném rodě v přítomném čase s příčestím trpným přítomným, přičemž příčestí v BP má předponu ifch-, zatímco MžK obsahuje složený tvar trpného rodu v budoucím čase s příčestím trpným minulým, můžeme se domnívat, že Bretkūnas tuto větu porovnával se svým překladem BNT Lk 22,19. 7.3. Při změně slovosledu v dalším fragmentu tohoto verše se Bretkūnas mohl rovněž podívat do BNT. Ačkoli slovosled v BP odpovídá také MžK, vzhledem k tomu, že je zde použita odlišná předpona (ifchle=||tas MžK 27,3–3 odpovídá wilana SK 14,1), i tento příklad ukazuje spíše na BNT Lk 22,19: BP I 62,15 který za vás bude prolit E 33,14–15 který za vás || prolit bude MžK 27,3–3 který za vás bude vylit=|| BNT Lk 22,19 který je vylit za vás bude prolito 8. Závěry 1. Z 67 evangelijních a 2 epištolních perikop obsažených v Bretkūnově Postilėje (BP) je 65 evangelijních a 2 epištolní stejných jako v knize Baltramiejuse Vilentase Ewangelias bei Epistolas (EE), dvě však Bretkūnas připojil. Text podobný jedné z nich, nazvané „KOSANIS APE VVAECZAE-||re Pono mufu Iefaus Chriſtaus, Dienoje || kaledu ant Miſchparo ſakama“ (BP I 62), byl nalezen ve čtyřech publikacích vydaných do roku 1591: 1) v Mažvydově Katekizme (1547; MžK); 2) v II. části Mažvydových Giesmių Chrikščoniškų vydaných Vilentasem (1570; MžG); 3) ve Vilentasově Enchiridione (1579; E), kde se nachází ve dvou 74 kapitolách: a) „Sacramentas Altoriaus / kaip || tô Hukinikas ſcheimina ſawa || praſcheȝiaufei tur || mokinti“ (E 33,3–17); b) „Trumpas klauſi=||mas ir prie= prowimas tu kurie || nor prijmti ſchventaȝghi Sacra=||menta Altoraus. M.M.“ (E 68,10–21) a 4) v Mažvydově Paraphrasyje (1589; MžP). 2. Za hlavní pramen této perikopy je třeba považovat text v kapitole „Sacramentas Altoriaus...“ ve Vilentasově Enchiridiono. „Kosanis“ se od něj liší poměrně málo: bylo zjištěno 23 rozdílů (většinou pravopisných a morfologických), výrazné textové odchylky se nevyskytují, slova nejsou ani přidána, ani vynechána a užívání velkých písmen se neliší. Že Bretkūnas použil právě text z kapitoly „Sacramentas Altoriaus...“ v Enchiridiono, dokládají tyto skutečnosti: a) v perikopě Postilės se zachoval krátký tvar lokálu jednotného čísla ženského rodu ſchito; b) zcela stejný poměr je mezi tvary 2. osoby množného čísla rozkazovacího způsobu sloves imti, daryti, gerti, valgyti s aukštaitským a žemaitským formantem (v obou textech je 5 stejných tvarů s -ki- a 1 s -ke-), ačkoli v celé Postilėje je u těchto slov běžnější žemaitský formant -ke- (jak ukazuje tabulka 1); c) ty části této perikopy, které se v zásadě shodují s odpovídajícími částmi této kapitoly, přestože se od nich Vilentas při překladu poněkud odchýlil od Lutherova Malého katechismu (1543). V „Kosanyje“ se zachovaly nejen pravopisné a lexikální rysy charakteristické pro kapitolu „Sacramentas Altoriaus...“ v Enchiridiono, ale také pro text další kapitoly Enchiridiono „Trumpas klauſimas ir prieprowimas...“ a pro oddíl „Sʒodʒei ape S. Wecʒere...“ z II. části Mažvydových Gesmių Chriksčoniškų vydaných Vilentasem: a) zápis v a ſch v předložce už: vſch BP I 62,8, ačkoli se v celé Postilėje obvykle píše uſ̌, zatímco vſch se vyskytuje pouze v „Kosanyje“ (jak ukazuje tabulka 4); b) časové příslovce dažnai se rovněž nachází pouze v „Kosanyje“, ačkoli se v celé Postilėje četnost a opakování děje vyjadřují časovým příslovcem tankiai. 3. Rozdíly mezi textem „Kosanės“ a kapitolou „Sacramentas Altoriaus...“ v Enchiridiono ukazují, že Bretkūnas pravopis a morfologii důsledně přizpůsoboval podobám charakteristickým pro Postilei: psal akuzativ singuláru ius BP I 62,9; 62,15, nikoli jus jako E 33,8; 33,15; bus BP I 62,15, nikoli būs jako E 33,15; uſ̌ BP I 62,15, nikoli vſch jako E 33,14; naktije BP I 62,5, nikoli naktie jako E 33,4; kurioje BP I 62,5, nikoli kurio jako E 33,4. 4. Ostatní uvedené litevské texty nelze z následujících důvodů považovat za hlavní pramen „Kosanės“: a) mezi touto perikopou a odpovídajícím textem v Mažvydově Katekizmo je mnoho různých pravopisných, interpunkčních, fonetických a morfologických rozdílů (celkem asi 80), stejně jako výrazných textových odchylek souvisejících s rozdílnými předlohami překladu. Tento text však mohl mít na Bretkūnase určitý vliv. Nasvědčoval by tomu zápis písmene o místo uo (<ide *ō) ve slovech akuzativu singuláru dona, ichdotas, ichdodams, a snad také tatai pavar- 75 … na místě Vilentova Enchiridiono v kapitole „Sacramentas Altoriaus…“ se nacházejícího zájmena tas. b) Mezi „Kosanyje“ a kapitolou „Szodžei ape S. Weczere…“ v II. části Mažvydových Gesmių Chriksczoniszkų, vydaných Vilentou, je nejméně 56 rozdílů. Tyto texty se nejvíce liší tím, že druhý z nich je sestaven z vět, jejichž základem jsou překlady z polského Seklucjanova a německých Lutherových katechismů a ještě jednoho neurčeného pramene. c) Mezi „Kosanyje“ a textem vytištěným v kapitole Vilentova Enchiridiono „Trumpas klausimas ir prieprowimas…“ bylo zjištěno 55 rozdílů. Jelikož se druhý z nich velmi blíží zmíněné části Mažvydova kancionálu, neshody mezi textem „Kosanyje“ a textem druhého Enchiridiono jsou stejné jako mezi „Kosanyje“ a zmíněnou částí kancionálu. d) Mažvydův text Paraphrasio (MžP) se blíží textu Mažvydova Katekizmo, značně se však liší od „Kosanyje“ – bylo mezi nimi nalezeno 62 rozdílů; některé z nich (žemaitský formant 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu sloves -ke-, předložka vβ, gen. sg. atminima) jsou podobné jako mezi perikopou této Postilės a textem Mažvydova Katekizmo. 5. Když Bretkūnas psal „Kosanyje“, mohl nahlédnout také do svého překladu Nového zákona (BNT), Lk 22,19, neboť v „Kosanyje“ i v BNT je užito stejné složené slovesné formy (iš)duoti v přítomném čase trpného rodu s příčestím trpným přítomného času ira ilchdodams, zatímco v Enchiridione a Mažvydově Katekizme se nachází složená forma trpného rodu budoucího času s příčestím trpným minulého času, odpovídající německému a polskému originálu: būs ilchdūtas, bus ifždotas. Bretkūnasův Nový zákon, stejně jako Mažvydův Katechismus, mohl mít vliv také na užití písmene o místo uo55, jakož i na změnu slovosledu v jednom fragmentu. Přijato 1998 06 16 ŠALTINIAI BP I – Bretkūnas J. 1591: POSTILLA Tatai eſti Trumpas ir Praſtas Iſchguldimas Euangeliu / ſakamuiu Bažniczoje Krikſchczioniſchkoie / nūg Aduento ik 55 Pastaba. Straipsnį jau parengus spaudai, buvo atkreiptas dėmesys į tai, kad ir kitose Postilės perikopėse dvigarsis [uo] rašomas raide o, o ne rašmeniu ū. Visos BP perikopės išspausdintos aukštesniu šriftu (~18 punktų) nei pamokslai ir gali būti, kad spaustuvė neturėjo šio šrifto ženklo ū. Nuoširdžiai dėkoju prof. habil. dr. Zigm[u]i Zinkevičiui ir habil. dr. Sauliui Ambrazui už vertingas redakcines pastabas, Vilijai Gerulaitienei už santraukos vertimą į vokiečių kalbą, Audronei Stanislovaitienei ir Vytautui Zinkevičiui už nuolatinę pagalbą, man teikiamą dirbant kompiuteriu filologinius darbus. 76 Wæliku. Per Iana Bretkuna Lietuvos Plebona Karaliaucȥiuie Pruſſu. Iſſpaude Karaliaucȥiuie Iurgis Oſterbergeras. Mæta Pono 1591. BP II – Bretkūnas J. 1591: POSTILLA tatai eſti Trumpas ir Praſtas Iſchguldimas Euangeliu / ſakamuiu Baſnicȥoie Krikſcȥioniſchkoie / nūg Wæliku ik Aduento. Per Iana Bretkuna Lietuvos Plebona Karaliaucȥiuie Pruſſu. Iſſpauſta Karaliaucȥiuie / Iurgio Oſterbergero. Mæta Pono 1591. BNT – Bretkūnas J. 1580: NAVIAS TESTAMENTAS. Ing Lietuwiſchką Lieſʒuwį perraſchitas. per Ianą Bretkūną Labguwos Plebona. 1580. Cituojama iš: NAVIAS TESTAMENTAS Ing Lietuwiſchką Lieſʒuwį perraſchitas. per Ianą Bretkūną Labguwos Plebona. 1580. DAS NEUE TESTAMENT in die litauische Sprache übersetzt von Johann Bretke, Pastor zu Labiau 1580: Faksimile der Handschrift, Band 7 und 8, Labiau, i. Pr. 1580. Hrsg. von J. D. Range und Fr. Scholz. 1991. Paderborn–München–Wien–Zürich. E – Vilentas B. 1579: ENCHIRIDION Catechiſmas maſʒas / dæł paſpalitu Plebону ir Koʒnadiju / Wokiſchku lieſʒuwiu paraſchits per Daktara Martina Luthera. O iſch Wokiſchka lieſʒuwia ant Lietuwiſchka pilnai ir wier­nai pergulditas / per Baltramieju Willentha Plebona Karalauȥiuie ant Schteindama. Iſchſpaultas Karalauȥiu per Iurgi Oſterbergera / Metu Diewa M. D. LXXIX. EE – Vilentas B. 1579: Euangelias bei Epiſtolas / Nedeliu ir ſchwentuju dienoſu ſkaitomoſias / Baſnicȥoſu Chrikſcȥoniſchkoſu / pilnai ir wier­nai pergulditas ant Lietuwiſchka Sʒodʒia / per Baltramieju Willenta / Plebona Karalauȥiui ant Schteindama. Priegtam / ant gala priedeta ira Hiſtoria apie muka ir ſmerti Wieſchpaties muſu Ieſaus Chriſtaus pagal kieturiu Euangeliſtu. Iſchſpaultas Karalauȥiui per Iurgi Oſterbergera / Metu M. D. LXXIX. LB – Luther M. Das Newe Teſtament Deutʒſch. Vuittemberg. 1546. Cituojama iš: Luther M. Werke. Kritische Gesamtausgabe. Die Deutsche Bibel. Bd. 6. Weimar, 1929. Skaitmenys rodo šio tomo puslapius. LK – Luther M. 1543: ENCHIRIDION Der Kleine Catechiſmus. Cituojama iš: Luther M. Werke. Kritische Gesamtausgabe. Bd. 30¹. Weimar, 1910. Skaitmenys rodo šio tomo puslapius. MK – Malecki J. 1546: Catechiſmvs to ieſt. Nauka Krzesczianska od Apostolow dla prostich ludzi we trezech cząstkach zamkniona, y z drugiemi cząstkami ku teyże nauce krzesczianskie przileżącemi, z Lacinskiego jęzika pilnie przełożona. Przez Jana Maleckiego S. […] VV Krolevcv. M. D. XLVI. Cituojama iš: Neumann F.W. 1941: Studien zum polnischen frühreformatorischen Schrifttum. T. 1: Die Katechismen von 1545 und 1546 und die Polemik zwischen Seklucyan und Maletius. Leipzig. MžK – Mažvydas M. 1547: CATECHISMVS PRAſty Sʒadei, Makſlas ſkaitima raſchta yr gieſmes del krikſcȥianiſtes bei del berneliu iaunu nauiey ſugulditas KARALIAVCʒVI VIII. dena Meneſes Sauſia, Metu vſgimima Diewa. M. D. XLVII. Šis ir visi kiti Mažvydo darbai cituojami iš: Martynas Mažvydas 1993: Katekizmas ir kiti raštai. Vilnius. MžG – Mažvydas M. 1570: GESMES Chrikſcȥoniſkas gedomas baſnicȥoſu per Welikas ir Sekminias ik Aduenta. Iſchſpaultas Karalauȥiui / nūg Iona Daubmana. Metu Diewa / M. D. LXX. MžP – Mažvydas M. 1589: PARAPHRASIS. Permanitina poter aus malda / per Martina Moſwida iſchguldita. [Karaliaučius, 1589]. 77 KO – Preußische Kirchenordnung 1558: Cituojama iš: Hubatsch W. Geschichte der evangelischen Kirche Ostpreussens. Bd. 3: Dokumente. 1968, Göttingen. Skaitmenys rodo šio tomo puslapius. SK – Seklucjan J. 1545: Katechizmv text profiti dla proftego lvdv wkrolewczy. 1.5.4.5. V – Vulgata. Cituojama iš: Nestle-Aland 1994: Novum Testamentum Graece et Latine. Stuttgart. G – Graikiškas Naujasis Testamentas. Cituojama iš: Nestle-Aland 1994: Novum Testamentum Graece et Latine. Stuttgart. LITERATŪRA Aleknavičienė O. 1998: Jono Bretkūno Postilės perikopių autorystė: Mt 3,13–17 šaltiniai. In: Baltistica, V priedas. Ambrazas S., Aleknavičienė O., Zinkevičius V. 1998: Istorinis lietuvių kalbos žodynas ir senųjų raštų kompiuterizavimas. In: LKK XXXIX. Ambrazas V. 1962: Absoliutinis naudininkas XVI–XVII a. lietuvių kalbos paminkluose. In: LKK V, 3–106. Baniulienė D. Nepaprastas Mažvydo metų atradimas. In: „Lietuvos aidas“ Nr. 162, 1997 08 20. Bechtel F. 1882: Bartholomäus Willent’s litauische Uebersetzung des Luther’schen Enchiridions und der Episteln und Evangelien, nebst den Varianten der von Lazarus Sengstock besorgten Ausgabe dieser Schriften. Göttingen. Bezzenberger A. 1893: Zur litauischen Litteraturgeschichte. In: Mitteilungen der Litauischen Litterarischen Gesellschaft. Bd. 3. Hf. 13–18. Heidelberg. Biržiška V. 1953: Senųjų lietuviškų knygų istorija. D. 1. Chicago. Biržiška V. 1957: Senųjų lietuviškų knygų istorija. D. 2. Chicago. Biržiška V. 1960: Aleksandrynas: Senųjų lietuvių rašytojų, rašiusių prieš 1865 m., biografijos, bibliografijos ir biobibliografijos. T. 1: XVI–XVII amžiai. Čikaga. Bretkūnas J. 1983: Rinktiniai raštai. Parengė J. Palionis ir J. Žukauskaitė. Vilnius. Dini P. 1994: L’Inno di S. Ambrogio di Martynas Mažvydas: Studio filologico-linguistico del testo antico lituano (1549) e delle sue fonti latine e polacche. Roma. Dini P. 1996: Apie J.Gerullį – Mažvydo (GA, MPr) leidėją. In: LKK XXXVI. Vilnius. Falkenhahn V. 1941: Der Übersetzer der litauischen Bibel Johannes Bretke und seine Helfer: Beiträge zur Kultur- und Kirchengeschichte Altpreussens. Königsberg (Pr) und Berlin. Ford G. 1969: The Old Lithuanian Catechism of Baltramiejus Vilentas (1579): A Phonological Morphological and Syntactical Investigation. The Hague–Paris. Gerullis J. 1922: Mažvydas Seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams. Kaunas. Gerullis J. 1927: Senieji lietuvių skaitymai. I dalis: Tekstai su įvadais. Kaunas. Grinaveckis V. 1973: Žemaičių tarmių istorija. Vilnius. Hermann E. 1923: Bemerkungen zum altlitauischen Schrifttum in Preussen. In: Die Nachrichten der K. Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen. Philologisch-historische Klasse. Göttingen. Hermann E. 1926: Litauische Studien: Eine historische Untersuchung schwachbetonter Wörter im Litauischen. Berlin. Heussi K. 1991: Kompendium der Kirchengeschichte. 18 Aufl. Tübingen. Hubatsch W. 1968: Geschichte der evangelischen Kirche Ostpreussens. Bd. 3: Dokumente. Göttingen. KBI 1997: Lenzenweger J. ir kt. Katalikų bažnyčios istorija. T. 2. Vilnius. Kleinas D. 1653: Grammatica Litvanica … Regiomonti. Cituojama iš: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika 1957. Parengė T. Buchienė ir J. Palionis. Vilnius. Koženiauskienė R. 1990: XVII–XVIII amžiaus prakalbos ir dedikacijos. Vilnius. 78 Лихачев Д. 1983: Текстология: На материале русской литературы X–XVII веков. LKA II 1982: Lietuvių kalbos atlasas. T. 2: Fonetika. Vilnius. LKA III 1991: Lietuvių kalbos atlasas. T. 3: Morfologija. Vilnius. LKŽ VI 1962: Lietuvių kalbos žodynas. T. 6. Vilnius. LLICh: Lietuvių literatūros istoriografijos chrestomatija (iki 1940 m.). Parengė L. Gineitis. Vilnius, 1988. Luther M. 1910: Werke. Kritische Gesamtausgabe. Bd. 30I. Weimar. Luther M. 1929: Werke. Kritische Gesamtausgabe. Die Deutsche Bibel. Bd. 6. Weimar. Michelini G. 1995: Über die Stellung des Objektes in der Postille von Bretkūnas. In: Analecta Indoevropaea Cracoviensia Ioannis Safarewicz memoriae dicata. Krakow. S. 249–256. NBL 1997: Neues Bibel-Lexikon. Lieferung II. Obadja – Qudschu. Hrsg. von Manfred Görg, Bernhard Lang. Zürich und Düsseldorf. Nestle-Aland 1994: Novum Testamentum Graece et Latine. 3. neubearb. Aufl. Stuttgart. Neumann F. W. 1941: Studien zum polnischen frühreformatorischen Schrifttum. T. 1: Die Katechismen von 1545 und 1546 und die Polemik zwischen Seklucyan und Maletius. Leipzig. Palionis J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a. Vilnius. PLKG: Pirmoji lietuvių kalbos gramatika. Parengė T. Buchienė ir J. Palionis. Vilnius, 1957. Pociūtė D. 1995: XVI–XVII a. protestantų bažnytinės giesmės: Lietuvos Didžioji Kunigaikštystė ir Prūsų Lietuva. Vilnius. Range J. 1992: Bausteine zur Bretke-Forschung: Kommentarband zur Bretke-Edition (NT). Paderborn–München–Wien–Zürich. Rhesa L. 1816: Geschichte der litthauischen Bibel. Königsberg. Rosinas A. 1995: Baltų kalbų įvardžiai: morfologijos raida. Vilnius. RŽ 1992: Religijotyros žodynas. Vilnius. Salopiata P. 1929: Das Verhältnis der Evangelien-Texte in den ältesten katholisch-litauischen Drucken. Göttingen. Seklucjan J. 1979: Wybór pism. Dokonał, opracował i wstępem poprzedził S.Rospond. Pojezierze–Olsztyn. Skvireckas J. 1991: Bendrasis įvadas į Šventąjį Raštą. In: Šventasis Raštas. Senasis Testamentas. T. 3. P. 439–505. Stang Chr. 1929: Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas. Oslo. Trautmann R. 1909: Die Quellen der drei altpreussischen Katechismen und des Enchiridions von Bartholomaeus Willent. In: Altpreussische Monatsschrift. Bd. 46. Königsberg. Urbas D. 1996: Martyno Mažvydo raštų žodynas. Vilnius. WP: Wolfenbüttelio postilė. Parengė J. Karaciejus. Vilnius, 1995. Zieger A. 1967: Forschungen und Quellen zur Kirchen- und Kulturgeschichte Ostdeutschlands. Bd. 5: Das religiöse und kirchliche Leben in Preussen und Kurland im Spiegel der evangelischen Kirchenordnungen des 16. Jahrhunderts. Hrsg. von Bernhard Stasiewski. Köln Graz. Zinkevičius Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija. T. 2: Iki pirmųjų raštų. Vilnius. Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija: Lyginamoji tarmių fonetika ir morfologija. Vilnius. 79 DIE FRAGE NACH DEM ÜBERSETZER DER PERIKOPEN IN DER POSTILLE VON JONAS BRETĶUNAS: QUELLEN VON „KOSANIS“ Zusammenfassung In diesem Artikel wird der Frage nach dem Übersetzer der Perikopen in der Postille (BP) von Jonas Bretkūnas nachgegangen und ein Versuch gemacht, festzustellen, was die Hauptquelle der Perikope „Kosanis“ gewesen sein könnte. Eine vergleichende Textanalyse ermöglicht folgende Schlußfolgerungen: 1. Von den 67 evangelischen und 2 epistolischen Perikopen in der Postille von Jonas Bretkūnas (BP) sind 65 evangelische sowie 2 epistolische Perikopen dieselben wie die im Buch von Baltramiejus Vilentas Evangelias bei Epistolas gedruckten, zwei Perikopen sind aber von Bretkūnas hinzugefügt worden. Den Text, der einer Perikope („KOSANIS APE VVÆCZE-||re Pono mufu Iefaus Chriſtaus, Dienoie || kaledu ant Miſchparo ſakama“; BP I 62) nahe kommt, finden wir in vier bis zum Jahre 1591 erschienenen Ausgaben: 1) im Katechismus von Mažvydas (1547; MžK); 2) im 2. Teil der durch Vilentas veröffentlichten Gesmes Chriksczoniskas von Mažvydas (1570; MžG); 3) im Enchiridionas von Vilentas (1579; E), wo er in zwei Kapiteln zu finden ist: a) im „Sacramentas Altoriaus / kaip || tō Hukinikas ſcheimina fawa || praſchczi aufei tur || mokinti“ (E 33, 3–17), b) im „Trumpas klaufi=||mas ir prieprowimas tu kurie || nor priimti ſchwentaghi Sacra=||menta Altoraus. M. M.“ (E 68, 10–21) und 4) im Paraphrasis von Mažvydas (1589; MžP). 2. Die Hauptquelle für diese Perikope sollte der im Kapitel „Sacramentas Altoriaus…“ des Enchiridionas von Vilentas enthaltene Text sein. „Kosanis“ weist ganz unwesentliche Unterschiede dazu auf: es wurden 23 Unterschiede festgestellt, vor allem in der Rechtschreibung und Morphologie, es gibt keine bedeutsamen Abweichungen im Text, weder fehlen Wörter noch wurden welche hinzugefügt, der Gebrauch von großen Buchstaben unterscheidet sich nicht. Folgende Tatsachen lassen schlußfolgern, daß Bretkūnas gerade den im Kapitel „Sacramentas Altoriaus…“ von Enchiridionas gedruckten Text herangezogen hat: a) die in der Perikope der Postille erhalten gebliebene Kurzform ſchito im Lokativ Singular Femininum; b) das gleiche Verhältnis zwischen den Imperativformen der Verben imti, daryti, valgyti, gerti in der 2. Person Plural mit dem aukštaitischen und žemaitischen Formans (in beiden Texten gibt es fünf gleiche Formen mit -ki- und eine mit -ke-), obwohl in der ganzen Postille das žemaitische Formans -ke- kennzeichnender ist (Tabelle 1); c) die Fragmente von dieser Perikope, die im Prinzip mit entsprechenden Fragmenten dieses Kapitels übereinstimmen, obwohl Vilentas sich bei ihrer Übersetzung in einigem vom kleinen lutherischen Katechismus (1543) entfernt hatte. In „Kosanis“ sind die nicht nur dem Kapitel „Sacramentas Altoriaus…“ von Enchiridionas, sondern auch dem Text eines anderen Kapitels davon („Trumpas klaufimas ir prieprowimas…“) sowie dem Kapitel „Ṡodžei ape S. Wecžere…“ des 2. Teiles der durch Vilentas veröffentlichten Gesmes Chriksczoniskas charakteristischen Tatsachen der Rechtschreibung und Lexik erhalten geblieben: a) der Gebrauch von Buchstaben v und ſch in der Präposition už: vſch in BP I 62, 8, obwohl in der ganzen Postille üblicherweise uſch geschrieben wird, und vſch nur in „Kosanis“ gebraucht wurde (dazu Tabelle 4); b) darüber hinaus das Temporaladverb dažnai, das nur in „Kosanis“ verwendet wurde, obwohl die Häufigkeit und Wiederholung einer Tätigkeit in der ganzen Postille durch ein anderes Temporaladverb – tankiai – wiedergegeben wird. 3. Die Unterschiede zwischen „Kosanis“ und dem Text des Kapitels „Sacramentas Altoriaus…“ von Enchiridionas zeigen, daß Bretkūnas die Rechtschreibung und Morphologie der für die Postille typischen konsequent angeglichen hatte: Acc. Sg. hat er als ius in BP I 62, 9 sowie in BP I 62, 15 und nicht nus wie in E 33, 8 sowie in E 33, 15 geschrieben; uſch in BP I und nicht vſch wie in E 33, 14; naktije in BP I 62, 5 und nicht naktie wie in E 33, 4; kurioie in BP I 62, 5 und nicht kurio wie in E 33, 4. 80 4. Die anderen zum Vergleich herangezogenen Texte können nicht für die Hauptquelle für „Kosanis“ gehalten werden aus folgenden Gründen: a) diese Perikope und der entsprechende Text des Katechismus von Mažvydas unterscheiden sich in Vielem in der Punktuation, Phonetik und Morphologie (es gibt etwa 80 Unterschiede), es gibt auch deutliche inhaltliche Unterschiede, was an unterschiedlichen Vorlagen für die Übersetzung liegt. Andererseits kann er auf bestimmte Weise Bretkūnas beeinflußt haben. Davon zeugt die Schreibung von o anstelle von uo (<ide *ö) in den Wörtern Acc. Sg. dona, ichdotas, ilchdodams sowie vielleicht auch der Gebrauch von tatai anstelle des Pronomens tas, das im Kapitel „Sacramentas Altoriaus...“ des Enchiridionas von Vilentas verwendet wurde. b) „Kosanis“ und das im 2. Teil der durch Vilentas veröffentlichten Gesmes Chriksczoniskas von Mažvydas gedruckte Kapitel „Sʒodʒei ape S. Wecʒere...“ weisen nicht weniger als 56 Unterschiede auf. Diese Texte unterscheiden sich vor allem dadurch, daß der letztere aus Sätzen besteht, deren Grundlage Übersetzungen aus dem polnischen Seclucjanus und der deutschen Katechismen von Luther sowie noch einer weiteren nicht festgestellten Quelle bilden. c) Beim Vergleich von „Kosanis“ und dem Text im Kapitel „Trumpas klaufimas ir prieprowimas...“ wurden 55 Unterschiede festgestellt. Der Text von diesem Kapitel ist dem Kapitel im Gesangbuch von Mažvydas besonders ähnlich. d) Der Text von Paraphrasis von Mažvydas kommt dem Text des Katechismus von Mažvydas nahe, doch unterscheidet sich ziemlich von „Kosanis“, – dabei können 62 Unterschiede verzeichnet werden. Einige von diesen Unterschieden (daszematische verbale Formans -ke- im Imperativ der 2. Person Pl., die Präposition vʒ, Gen. Sg. atminima) sind denen zwischen dieser Perikope der Postille und dem Text des Katechismus von Mažvydas ähnlich. 5. Bei der Arbeit am „Kosanis“ kann Bretkūnas im von ihm selbst übersetzten Neuen Testament (BNT), im 19 Vers des 22 Kapitels des Evangeliums nach Lukas, nachgeschaut haben, denn sowohl im „Kosanis“ als auch im Lk 22,19 des BNT wurde dieselbe zusammengesetzte Passivform vom Verb (iš)duoti mit dem passiven Partizip von Mažvydas die deutsche und polnische Vorlage entsprechende im Präsens ira ichchodams gebraucht, indem in Enchiridionas und im Katechismus zusammengesetzte Passivform im Futur mit dem passiven Partizip im Präteritum būs iʒdūtas, bus iʒdotas zu finden ist. Das Neue Testament von Bretkūnas wie auch der Katechismus von Mažvydas kann den Gebrauch von o anstelle von uo sowie die Änderung der Wortfolge in einem der Fragmente beeinflußt haben. 81