Žemutinių prigimtinio ir padėtinio ilgumo balsių skirtumai Lukšių šnektoje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998) Rima BACEVIČIŪTĖ Litevský jazykový institut, Vilnius ROZDÍLY MEZI PŘIROZENOU A POZIČNÍ KVANTITOU NÍZKÝCH SAMOHLÁSEK V LUKŠSKÉM NÁŘEČÍ 1. V lingvistické literatuře se nejčastěji setkáváme s obvyklým názorem, že samohlásky [aˑ, eˑ] < *-an-, *-en a [aˑ, eˑ] < *-à-, *-è- se nijak neliší. To se tvrdí jak o systému spisovného jazyka, v němž se „v přízvučných slabikách samohlásky historické a poziční kvantity [aˑ], [eˑ] vyslovují stejně“ (Pakerys 1995: 33; dále srov.: Vaitkevičiūtė 1960: 207, 217; Vaitkevičiūtė 1961: 31, 37; LKG 1: §17, §23; Mikalauskaitė 1976: 17), tak i o jemu blízkém dialektu jihozápadních aukštaitských nářečí, v němž se „monoftongy aˑ, eˑ < a, e svou délkou neliší od přízvučných prodloužených ā, ē“ (Zinkevičius 1966: 80). V mnoha nářečích, včetně jihozápadních aukštaitských, však byla opozice samohlásek přirozené (historické) a poziční kvantity zaznamenána již poměrně dávno. O dvojí kvantitě nízkých samohlásek hovořil již před stoletím A. Baranauskas (Baranovskij 1898: 15) a zejména K. Jaunius, který jasně tvrdil, že samohlásky prodloužené přízvukem „mají v Kaunaském kraji střední délku (tj. jsou o něco delší než krátké, ale nejsou tak dlouhé jako dlouhé)“ (Jaunius 1970: 83). Poznámky hájící existenci opozice dlouhých a polodlouhých samohlásek v kaunaském nářečí nacházíme i v pozdějších pracích (Girdenis 1971: 205; Zinkevičius 1980: 98; Pakerys 1986: 33), přičemž některé z nich zmiňují také kvalitativní rozdíly: samohlásky přirozené kvantity mohou být otevřenější a snad i mírně nasalizované (Girdenis 1995: 172; dále srov.: 1971: 205; 1981: 128). Samohlásky tohoto typu byly zkoumány také experimentálně. Závěry výzkumu veliuonského nářečí B. Simanavičienė (1993: 46–53) týkající se závislosti přízvuku [aˑ, eˑ] < *-à-, *-è- na znělém či neznělém kontextu1 umožňují uvažovat také o kvantitativních rozdílech mezi pozičními a přirozenými samohláskami. Existence kvantitativní opozice v lukšském nářečí byla prokázána instrumentálním a percepčním výzkumem A. Kazlauskienė (1996: 128–130).2 1 Podle údajů této studie mají pozičně dlouhé samohlásky skutečně cirkumflexní přízvuk pouze vedle znělých souhlásek. V postpozici či prepozici neznělé souhlásky se přízvuk podobá spíše akutovému. 2 Zvláště důležité je, že tento rozdíl vnímají sami mluvčí nářečí. To znamená, že slova se musejí lišit určitými fonologicky relevantními rysy. 102 V této práci jsme se pokusili experimentálně prozkoumat kvantitu a kvalitu nízkých samohlásek v lukšském nářečí. Podle současné klasifikace nářečí patří toto nářečí k severní části kaunaských západních aukštaitských nářečí (Zinkevičius 1994: 26), zatímco podle staršího dělení nářečí K. Jauniause – A. Salise by šlo o západní aukštaitské veliuonské nářečí, neboť systematicky krátí samohlásky [o·, e·] v otevřených nepřízvučných koncovkách, např.: sā.ku, dā.ri, vāiku, sā.uli atd. Centrem nářečí je městečko Lukšiai (okres Šakiai), ležící 8 km východně od Šakiai a 52 km západně od Kaunasu. 2. Pro výzkum byly vybrány dvojice slov grąžtas – kraštas, šąla – kãla, patręšęs – patręšęs, patręšus – patręšus a byly s nimi vytvořeny krátké věty, které dobře ilustrují význam zkoumaných dvojic. Zkoumaná slova se většinou nacházela na předposlední pozici: aštrùz grã:štaz bū:davų ‖ vìsas krã:šta(s) sūdėgì ‖ ilgai šā-la šì·met ‖ senėi_įėu kā.la ta._stūba ‖ biškì patrē.šes tas_mē.dis ‖ smārkei patrē.šes ta._pìeva ‖ būvù gerai patrē.šus ta:z_braš kēs ‖ ta_o·bels patrē.šus įėu_būvù. Věty byly náhodně promíchány a byly mezi ně vloženy také věty, které pro zkoumaný problém nebyly relevantní. Materiál byl nahrán na magnetofonový pásek z diktátu A. Bacevičiuse, nar. 1930, a text autorky byl zadán přímo do paměti počítače. Oba diktující byli mluvčími zkoumaného nářečí. Při pořizování nahrávek informátor po vyslechnutí zřetelně vyslovené věty (a také vět, které nebyly pro výzkum relevantní) větu volně opakoval co nejneutrálnější intonací. Tím se podařilo předejít nepřirozené intonaci řeči, která vzniká při čtení3. Věty byly opakovány pětkrát. Později byly nahrávky z magnetofonového pásku rovněž přeneseny do paměti počítače a zpracovány speciálním programem P. Kasparaitise pro analýzu řečových zvuků „Kalbam44“. Program zobrazuje na obrazovce oscilogram vloženého signálu, podle něhož lze signál rozdělit na jednotlivé zvuky; délku označeného zvukového úseku měří program automaticky. Tentýž program umožňuje také provádět spektrální analýzu zvuků: na obrazovce je vidět dynamický spektrogram signálu, změny formantových trajektorií a spektrální řez segmentu. 3. Údaje byly statisticky vyhodnoceny. Po změření délky byl vypočten aritmetický průměr x̄, směrodatná odchylka s, která ukazuje, nakolik se hodnoty zkoumaného znaku odchylují od průměru, a 95% interval spolehlivosti. Kromě toho byla významnost výsledků ověřena Studentovým kritériem. Tyto výpočty byly provedeny počítačem podle programu A. Girdenise. 3.1. Získané výsledky uvádíme v tabulkách 1–2. 3 Plg. I. Mažiulienės (1996: 46–47) darbo metodiką. 103 Délka samohlásek v jednotlivých slovech Tabulka 1 Příklady | n | x̄ (ms) | s (ms) | 95% interval spolehlivosti | t | grąžtas | 10 | 203 | 29 | 182 ÷ 224 | 5,42 > 3,92 kraštas | 10 | 151 | 8 | 145 ÷ 157 šąla | 10 | 209 | 13 | 199 ÷ 218 | 6,40 > 3,92 kala | 10 | 173 | 12 | 165 ÷ 182 patrėšęs | 10 | 203 | 23 | 185 ÷ 219 | 6,37 > 3,92 patrėšęs | 10 | 152 | 9 | 145 ÷ 159 patrašiūs | 10 | 223 | 17 | 210 ÷ 235 | 9,56 > 3,92 patrašius | 10 | 161 | 11 | 153 ÷ 169 Tabulka 2 Souhrnná délka samohlásek Příklady | n | x̄ (ms) | s (ms) | 95% interval spolehlivosti | t [aˑ] < *-an- | 20 | 206 | 22 | 195 ÷ 216 | 7,29 > 3,57 [aˑ] < *-ā- | 20 | 162 | 15 | 155 ÷ 169 [eˑ] < *-en- | 20 | 213 | 22 | 202 ÷ 223 | 10,18 > 3,57 [eˑ] < *-ē- | 20 | 156 | 11 | 150 ÷ 160 delší | 40 | 209 | 9 | 194 ÷ 224 | 7,18 > 5,96 kratší | 40 | 159 | 10 | 143 ÷ 176 Vidíme, že mezi samohláskami s historickou délkou a samohláskami s poziční délkou je jasně významný rozdíl v trvání: intervaly spolehlivosti se nikde neprotínají ani nepřekrývají. Hodnoty Studentova kritéria rovněž ukazují, že tento rozdíl je významný, neboť jsou ve všech případech vyšší než kritická hodnota pro pravděpodobnost 99,9%. Kvantitativní rozdíl je ještě zřetelnější při souhrnném pohledu na výsledky (viz tabulku 2): intervaly spolehlivosti se opět nikde neprotínají a hodnoty Studentova kritéria jsou mnohem vyšší než kritická hodnota (u zadních samohlásek dvojnásobně a u předních téměř trojnásobně!). Celkový poměr průměrné délky kratších a delších samohlásek je 1: 1,3. 3.2. Kvantitativní rozdíl mezi samohláskami s přirozenou délkou a samohláskami s poziční délkou názorně ukazuje také bodový diagram. V prvním kvadrantu soustavy souřadnic vyneseme na osu pořadnic hodnoty trvání samohlásek s poziční délkou (ms) a na osu úseček trvání odpovídajících samohlásek s přirozenou délkou, které tvořily příslušnou dvojici⁴; získáme tak grafické znázornění, které skvěle ilustruje kvantitativní rozdíly mezi těmito samohláskami (viz obr. 1). ⁴ Pro názornější zobrazení se za počátek soustavy souřadnic nepovažuje 0 ms, nýbrž 100 ms. 104 Obr. 1. Bodový diagram délky samohlásek Všechny body leží na jedné straně diagonály a některé jsou od ní dokonce velmi vzdálené – obě varianty se tedy výrazně liší. 4. Byl učiněn pokus analyzovat také kvalitativní parametry těchto samohlásek. Programem „Kalbam44“ byly analyzovány spektrální řezy zvukových segmentů, poté byly průměrné hodnoty formantů vyhodnoceny speciálním programem pro hodnocení formantů, který vytvořil A. Girdenis a který podle určitých vzorců (viz Piotrovskij 1960: 29) vypočítává indexy kompaktnosti (C103), bemolovosti (b103) a tonalita (T) (vyšší T značí vyšší zabarvení samohlásky, nižší a zejména záporný – nižší). 4.1. Protože rozlišovací rysy znělých hlásek určují první dva formanty, zatímco ostatní často vyjadřují pouze individuální vlastnosti mluvčího nebo expresivní obsah, při analýze akustických vlastností hlásek se proto vychází především z prvních dvou formantů. Spektra mužského a ženského hlasu byla zkoumána odděleně, protože akustické charakteristiky mužských a ženských hlasů se výrazně liší, přestože některé stálé poměry přetrvávají. Výsledky spektrální analýzy mužského a ženského hlasu v této studii jsou rovněž obdobné, pouze formanty ženského hlasu jsou kvůli vyššímu zabarvení hlasu podstatně vyšší. Proto uvádíme měření mužského hlasu, která poskytují jasnější obraz. Samostatně stojí za to pojednat také o kvalitě samohlásek přední a zadní artikulace. Tabulka 3 Hodnoty formantů samohlásek [aː] < *-an- a [aː] < *-ā- v mužském hlasu5 Např. F₁ (Hz) F₂ (Hz) F₃ (Hz) C.10³ T gržtas 675 1326 2410 888 34 kraštas 685 1353 2320 889 61 šala 675 1320 2564 888 3 kala 703 1340 2525 893 5 5 Srov. ženský hlas: grąžtas F₁=728 Hz, F₂=1410 Hz; kraštas F₁=785 Hz, F₂=1498 Hz; šala F₁=728 Hz, F₂=1369 Hz; kala F₁=785 Hz, F₂=1398 Hz. 105 Jak víme, všechny zadní samohlásky mají nízkou tónovou polohu, kterou určuje široký a velký ústní rezonátor vznikající při stažení jazyka dozadu. Dokládá to také druhý formant, který se nachází v oblasti nízkých frekvencí. F₂ samohlásek typu [a] s inherentní délkou je však ještě o něco nižší než F₂ samohlásek s poziční délkou. To znamená, že samohlásky s historickou délkou mají nižší tónovou polohu, kterou způsobuje větší posun jazyka dozadu. Samohlásky s inherentní délkou mají také o něco nižší první formant, jsou tedy mírně vyšší a otevřenější. Nižší obě první formanty, vzdálenější od F₃, jsou rovněž příznakem nazalizace samohlásek [a·] <*-an-, proto můžeme konstatovat, že spektrální analýza potvrzuje domněnku o zachované určité nazalizaci těchto samohlásek. Liší se také hodnoty třetích formantů: u samohlásek s historickou délkou jsou podstatně vyšší. Podle rozložení spektra jsou samohlásky s nízkým stupněm otevření nejkompaktnější, protože oba formanty nejsou příliš vzdálené od středu spektra (≈ 1000 Hz). Samohlásky s historickou délkou jsou o něco méně kompaktní, avšak mají nižší tón (viz tab. 3). Z hlediska bemolovosti jsou tyto samohlásky neutrální (b.10³ =168), protože se rty na artikulaci nepodílejí. Vztahy mezi formanty vidíme také v grafu (viz obr. 2). Obr. 2. Spektra samohlásek [a·] < *-an- (----) a [a·] < *-a- (—) ve slovech grąžtas a kraštas6 4.2. Samohlásky [e·] a [æ·] mají značně nestálou artikulaci, a proto se mění i jejich akustické vlastnosti. Zvláště nestálá je samohláska [æ·]: na začátku výslovnosti se F₁ a F₂ pohybují v rozmezí formantů samohlásky [e·], na konci se však tento zvuk velmi podobá [a·] – je otevřený, kompaktnější a má nižší tónovou polohu. Proto bylo segmentové spektrum těchto samohlásek měřeno na třech místech: na začátku, uprostřed a na konci zvuku. Výpočty jsou uvedeny v tabulce. 6 Grafické znázornění slov šala – kala by bylo podobné. 106 Formantové hodnoty samohlásek [e·] < *-ėn/[e·] < *-ė a [æ·] < *-æn/[æ·] < *-àè-mužský hlas8 Příklady | F₁ (Hz) | F₂ (Hz) | F₃ (Hz) | C.10³ | T patrėšęs | 576 / 605 / 626 | 1930 / 1787 / 1621 | 2580 / 2529 / 2379 | 828 / 842 / 857 | 399 / 320 / 247 patrėšęs | 587 / 615 / 610 | 1775 / 1714 / 1605 | 2471 / 2414 / 2326 | 839 / 849 / 855 | 337 / 269 / 259 patrėšus | 613 / 690 / 677 | 1627 / 1412 / 1351 | 2451 / 2349 / 2353 | 853 / 885 / 887 | 246 / 90 / 59 patrėšus | 623 / 627 / 678 | 1555 / 1448 / 1377 | 2363 / 2297 / 2249 | 860 / 869 / 886 | 216 / 163 / 95 Vidíme, že formantové charakteristiky všech samohlásek typu [e] se v průběhu výslovnosti mění. První formant téměř soustavně stoupá, druhý klesá. Zvlášť patrné je to před tvrdou souhláskou (v pozici /—C). 5.2.1. Při srovnání nízkých samohlásek v pozici /—C’ je patrné, že F₂ samohlásek s historickou délkou zůstává po celou dobu výslovnosti vyšší než u samohlásek s poziční délkou – mají vyšší tónovou polohu, přední artikulaci a jsou napjatější (formanty jsou více vzdálené od spektra „neutrálního“ hlasu). Samohláska s poziční délkou je méně napjatá, zadnější a má nižší tónovou polohu.⁹ Na začátku výslovnosti má vyšší první formant samohláska s poziční délkou, na konci však F₁ samohlásky s inherentní délkou vyskočí výše; u poziční samohlásky mírně klesne. Podstatně vyšší třetí formant má po celou dobu výslovnosti samohláska s historickou délkou. Proměnlivá je také kompaktnost těchto samohlásek. Na začátku a uprostřed výslovnosti je kompaktnější samohláska s poziční délkou, zatímco na konci samohláska s inherentní délkou. Z hlediska tónu jsou tyto samohlásky velmi nestálé, avšak ať se mění jakkoli, rozdíly mezi historickými a pozičními dlouhými samohláskami přetrvávají. Na začátku a uprostřed výslovnosti má historická samohláska mnohem vyšší tón, na konci má o něco vyšší tónový index samohláska s poziční délkou. 5.2.2. Při srovnání těchto nízkých samohlásek v pozici /—C je patrná ještě výraznější proměnlivost. Na začátku výslovnosti je rozdíl mezi prvními formanty malý; F₁ samohlásky s poziční délkou je o něco vyšší, dále však stoupá jen nepatrně, zatímco F₁ samohlásky s inherentní délkou vyskočí mnohem výše. Uprostřed segmentu se formanty liší o více než 60 Hz. Na konci výslovnosti však rozdíl… Tabulka 4: 7 7 Tři čísla u formantů označují měření na začátku, uprostřed a na konci. 8 Ženský hlas vykazuje stejné vztahy mezi formanty. 9 Z hlediska kvantity se tyto samohlásky liší nejvíce. 107 zcela mizí. Historicky dlouhá samohláska F2 má vyšší hodnotu pouze na začátku, stejně jako v pozici /—C’; později se formanty přesouvají do oblasti nízkých frekvencí, zvuky získávají nízkou barvu a poměr formantů je stejný jako u samohlásek typu [a]: vyšší je druhý formant samohlásky s poziční délkou. Na konci segmentu má tedy nižší barvu historicky dlouhá samohláska [æː]. Vyšší třetí formant má po celou dobu historicky dlouhá samohláska. Na začátku je kompaktnější samohláska s poziční délkou, uprostřed samohláska s přirozenou délkou a na konci je rozdíl nezřetelný. Index tonality jasně ukazuje jak dynamiku zvuků, tak jejich rozdíly (viz tabulka 4). Na začátku má opět, stejně jako v pozici /—C’, historicky dlouhá samohláska mnohem vyšší tón, zatímco uprostřed a na konci segmentu má vyšší tón samohláska s poziční délkou, podobně jako u samohlásek typu [a]. Index labializace ani v tomto případě neukazuje žádné rozdíly (b.103=167), protože se při artikulaci těchto samohlásek rty rovněž neuplatňují. Odpovídající vztahy ukazují také grafy změn trajektorií formantů (viz obr. 3 a 4). 3 pav. Balsių [eː] < *-eɪ- (---) ir [eː] < *-è- (—) formančių trajektorijų kitimas pozicijoje /—C. 4 pav. Balsių [æː] < *-æɪ- (---) ir [æː] < *-à- (—) formančių trajektorijų kitimas pozicijoje /—C. 108 6. Rozdíly mezi dolními samohláskami s přirozenou a poziční délkou ukazují také grafy základního tónu a intenzity (viz obr. 5–10). Grafy byly vytvořeny počítačovým programem pro analýzu řečových zvuků WINCECIL22. 5. obr. Intenzita samohlásky [aː] < *-ãi (v dohodnutých dB) a základní tón (v logaritmech Hz) ve slově grã.stas 6. obr. Intenzita samohlásky [aː] < *-à- a základní tón ve slově krā.štas Obr. 7. Intenzita samohlásky [eː] *-en- <a základní tón ve slově patré·šęs 109 Obr. 8. Intenzita a základní tón samohlásky [eː] < *-ė- ve slově patrė.šęs Obr. 9. Intenzita a základní tón samohlásky [æː] < *-ǣn- ve slově patrė.šus Obr. 10. Intenzita a základní tón samohlásky [æː] < *-æ̀- ve slově patrė.šus Vidíme, že křivky základního tónu historických a pozičně dlouhých samohlásek přední i zadní řady se liší: křivky všech historických samohlásek mají stoupající průběh, zatímco u pozičních samohlásek klesající nebo stoupavě-klesající. Na konci zvuku stoupá křivka základního tónu samohlásek zadní řady o něco výše, takže rozsah základního tónu těchto samohlásek je širší (viz obr. 5). Z pozičně dlouhých samohlásek klesá na konci zvuku nejníže křivka samohlásky [æː] – její rozsah základního tónu je nejširší. 110 Historické a pozičně dlouhé samohlásky se liší také polohou vrcholu základního tónu: u historických samohlásek leží blíže ke konci zvuku, u pozičních blíže k jeho začátku. Podobně se mění i intenzita těchto samohlásek: křivky intenzity téměř všech historických samohlásek mírně stoupají, zatímco u pozičních klesají. Vrcholy intenzity pozičních samohlásek nastávají dříve než vrcholy intenzity přirozených samohlásek. 6.1. Experimentální výzkum kvantity a kvality nízkých samohlásek v lukšském nářečí ukazuje, že mezi nimi skutečně existují významné rozdíly. Měření délky samohlásek jasně potvrzují, že samohlásky s inherentní délkou jsou v lukšském nářečí delší než samohlásky s poziční délkou v poměru 1:1,3. Dokládají to také statistické údaje. 6.2. Mezi nízkými historickými a pozičními samohláskami existují také kvalitativní rozdíly. Zadní samohlásky s inherentní délkou mají oproti odpovídajícím samohláskám s poziční délkou nižší tónovou barvu, jsou o něco méně kompaktní a mají nižší tón. Nižší poloha obou jejich prvních formantů jasně ukazuje na přetrvávající nazalizaci. Přední samohlásky s inherentní délkou mají oproti pozičním samohláskám vyšší tónovou barvu, jsou kompaktnější a mají vyšší tón; protože mají proměnlivou artikulaci (zejména samohláska [zɛː]), je jejich rozdíl na konci výslovnosti velmi podobný samohláskám typu [a]. 6.3. Rozdíly mezi nízkými samohláskami s inherentní délkou a samohláskami s poziční délkou ukazují také křivky intenzity a základního tónu: u inherentních samohlásek mírně stoupají, u pozičních klesají. 6.4. Tyto závěry umožňují spolehlivě tvrdit, že v lukšském nářečí skutečně existují dva typy krátkých nízkých samohlásek.10 Obdrženo 1998 07 02 LITERATŪRA Baranovskij 1898: Барановский А. Заметки о литовскомъ языке и словаре. Санктпетербургъ: Типогр. Имп. Акад. наукъ. Girdenis A. 1971: [Rec.] Lietuvių kalbos tarmės (chrestomatija). – Baltistica 7 (2), 201–209. Girdenis A. 1981: Fonologija, Vilnius: Mokslas. Girdenis A. 1995: Teoriniai fonologijos pagrindai, Vilnius. Jaunius K. 1970: Kauniškių tarmė. – Drotvinas V., Grinaveckis V. Kalbininkas Kazimieras Jaunius, Vilnius: Mintis, 81–84. LKG 1 – Lietuvių kalbos gramatika, 1: Fonetika ir morfologija / Ats. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mintis, 1965. Kazlauskienė A. 1996: Dve jop a žemutinių balsių kiekybė Igliaukos šnektoje. – Kalbotyra 45(1). Mažiulienė I. 1996: Centrinės šiaurės žemaičių tarmės prozodija. – Kalbotyra 45 (1), 30–115. Mikalauskaitė E. 1975: Lietuvių kalbos fonetikos darbai, Vilnius: Mokslas. 10 Baigdama norėčiau už vertingas pastabas padėkoti prof. habil. dr. A. Girdeniui. 111 Pakerys A. 1986: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Mokslas. Pakerys A. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius. Piotrovskij 1960 – Пиотровский Р. Г. Еще раз о дифференциальных признаках фонем. – Вопросы языкознания, №6, 24–38. Simanavičienė B. 1993: Dvejopa [ā, ē] < *-ā-, *-ē- priegaidė veliuoniečių šnektoje. – Kalbotyra 42 (1), 46–53. Vaitkevičiūtė V. 1960: Lietuvių kalbos balsių ir dvibalsių ilgumas, arba kiekybė. – Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 207–217. Vaitkevičiūtė V. 1961: Lietuvių literatūrinės kalbos balsinės ir dvibalsinės fonemos. – Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 19–47. Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Zinkevičius Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1, Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. UNTERSCHIEDE DER HISTORISCH SOWIE DER POSITIONELL NIEDRIGEN LANGVOKALE IM DIALEKT VON LUKŠIAI Zusammenfassung In der linguistischen Literatur wird behauptet, daß sich in der litauischen Gemeinsprache und den Dialekten die historisch sowie positionall niedrigen Langvokale nicht unterscheiden. Der vorliegende Beitrag begründet die quantitativen und qualitativen Unterschiede dieser Vokale in der Mundart von Lukšiai. Die experimentellen Untersuchungen und statistischen Berechnungen zeigen, daß die Dauer historisch sowie positionell niedrigen Langvokale im Verhältnis 1:1,3 steht. Auch die Qualität dieser Vokale weist Klangunterschiede auf: die historischen Langvokale der hinteren Reihe weisen einen niedrigeren Timbre auf, sind weniger kompakt, zeichnen sich durch einen niedrigeren Ton aus. Die beiden ersten niedrigeren Formanten weisen die erhaltene Nasalierung auf. Die historischen Vokale der vorderen Reihe weisen einen höheren Timbre auf, sind kompakter, zeichnen sich durch einen höheren Ton aus. Von den Unterschieden der historisch sowie positionell niedrigen Vokale zeugen auch die Kurven der Intensität sowie des Haupttones: bei den historisch niedrigen Vokalen klingen die Schwingungen ein wenig auf, während sie bei den positionsbedingten abklingen. 112