Dvibalsių ir mišriųjų dvigarsių priegaidės Eržvilko šnektoje: kiekybė ir spektrai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998) Daiva ATKOČAITYTĖ Institut litevského jazyka, Vilnius PŘÍZVUK DVOJHLÁSEK A SMÍŠENÝCH DVOJHLÁSEK V ERŽVILSKÉ NÁŘEČNÍ MLUVE: KVANTITA A SPEKTRA 1. Přízvuk dvojhlásek v jihžemaitském raseinišském nářečí, jejich distribuce a akustická charakteristika dosud nebyly podrobněji prozkoumány a popsány. Zvláště málo údajů pochází z jižního okraje nářečí, kde se nachází zkoumaná eržvilská nářeční mluva. Autoři monografických i přehledových prací se obvykle opírají o empirická pozorování, která nebývají vždy přesná a mohou akustické rysy přízvuku popsat pouze přibližně. Neexistují vůbec práce, v nichž by byl experimentálně zkoumán přízvuk jednotlivých nářečních mluv či celého nářečí; navíc se nikde nehovoří o tom, v čem se přízvuky raseinišského nářečí podobají odpovídajícím přízvukům jiných žemaitských nářečí a v čem jsou podobnější přízvukům spisovného jazyka. Tento článek se právě pokouší instrumentální analýzou podložit rozlišování dvou přízvuků – akutového a průběžného – v dvojhláskách, určit významnější rozlišovací znaky a porovnat je s odpovídajícími výzkumy bližších žemaitských nářečí a spisovného jazyka1. 2. Ačkoli se v raseinišském nářečí běžně rozlišuje akutový a průběžný přízvuk, badatelé nářečí někdy používají i jiné termíny. Například M. Slušinskaitė nazývá akutový přízvuk v lomské nářeční mluvě náhlým akútem, který je údajně podobný akutovému přízvuku spisovného jazyka, avšak jasné vymezení toho, čím se tento přízvuk od přízvuku spisovného jazyka liší, chybí (Slušinskaitė 1981: 20). Ani Z. Zinkevičius nepoužívá termín akutový přízvuk. Podle jeho názoru přechází v jihovýchodním okraji žemaitského území (tedy i v eržvilské nářeční mluvě) žemaitský lámaný přízvuk v aukštaitský tlačený přízvuk. Při důrazné výslovnosti slova se tlačený přízvuk mění ve skutečný lámaný přízvuk (Zinkevičius 1966: 35). Průběžný přízvuk cirkumflexového původu se od odpovídajícího přízvuku spisovného jazyka liší více: obvykle se má za to, že jeho tlak je rozdělen mezi oba členy dvojhlásky. Ačkoli je však tento přízvuk charakteristický pro celé raseinišské území, V. Tamošaitytė-Jokubauskienė při popisu pagramantské nářeční mluvy používá termín cirkumflexový přízvuk (Tamošaitytė-Jokubauskienė 1974: 27). Zůstává nejasné, zda se tak zde 1 V této práci bude srovnáváno především s údaji o přízvuku dvojhlásek v nejbližším jihžemaitském varnišském nářečí (Bagvilaitė 1975; Bukantis 1984), v severních žemaitských nářečích (Girdenis 1974) a ve spisovném jazyce (Pakerys 1968; Pakerys ir kt. 1972; Pakerys 1974; Pakerys ir kt. 1974; Pakerys 1982). Vycházelo se také z metodiky výzkumu přízvuku v jiných nářečích (Girdenis, Pupkis 1974; Kosienė 1982; Girdenis 1996). 88 vadinama įprasta tęstine priegaide (ši terminą vartojo ir P. Jonikas (Jonikas 1939: 12)), ar Pagramančio šnektoje tariama priegaidė iš tikrųjų sutampa su bendrinės kalbos tvirtagale. Protože není jasný důvod zavádět nějaké nové termíny, v tomto článku se držíme tradičního názoru, že se v raseinišském nářečí rozlišují dva přízvuky – akutový a průběžný (srov. Grinaveckis 1973: 83; Zinkevičius 1994: 108), zatímco ostatní příležitostně se vyskytující přízvuky jsou pouze jejich variantami (viz § 3). 3. Již empirická pozorování ukázala, že nářeční mluva v dvojhláskách dobře rozlišuje opozici přízvuků akutového a cirkumflexového původu, např.: lá.uk ‘láuk’ – lā.ū.k ‘laũk’, ká.lts ‘káltas’ – kā.l.ts ‘kaltas’. Přízvuk akutového původu je v nářeční mluvě pouze akutový. Lomený přízvuk lze zaslechnout velmi zřídka. Objevuje se jen sporadicky, nejčastěji ve slabice s vedlejším přízvukem, např.: ta_tas antrašis | valėi jų.˟kˡiˑ iš juó || tās tė.ī.niˑ sā.u | rìsas || Při expresivní řeči může být někdy lomený přízvuk slyšet i ve slabice s hlavním přízvukem, např.: tai_gerai padā.rī | pliešìks dá. bū.tu plieše(s) žmúonis || kuokė būwa žūdˑnˑi || Tato poměrně vzácná a nepravidelná varianta akutového přízvuku, většinou závislá na intonaci fráze, se v dvojhláskách téměř nevyskytuje, proto zde nebude pojednáno o distribuci ani akustických rysech lomeného přízvuku. Přízvuk cirkumflexového původu se popisuje obtížněji. Někdy se v kmeni poměrně zřetelně vyslovuje průběžný přízvuk, jehož tlak se rozkládá na oba členy, jindy je však obtížné určit, zda jsou zdůrazněny oba členy, nebo jen jeden z nich. Jako poziční varianta se v absolutním konci slova častěji vyslovuje střední přízvuk, jehož tlak se obvykle soustřeďuje na prvním členu, zatímco druhý člen je výrazně redukován, např.: pavā.saris | tetervīnāi šā.ū.k || pakrúoviēm | ta_višta_i_tupieje gerāi || V takovém případě připadá většina hlasového tlaku na první člen, zatímco druhý se vyslovuje mnohem slaběji2. Z tohoto důvodu byla při výběru zkoumaných slovních dvojic věnována větší pozornost opozici přízvuků v kořeni, kde se oba přízvuky vyslovují zřetelně, ačkoli byly všechny dvojhlásky zkoumány také v absolutním konci slova. Hlavní cíle výzkumu – určit: 1) jak závisí délka celé dvojhlásky a jejích jednotlivých členů na přízvuku, 2) jak souvisí kvalita členů s přízvukem, 3) zda závisí délka celé dvojhlásky a jejích jednotlivých členů na kvalitě členů. 2 Dále se v článku takový střední přízvuk nerozlišuje a označuje se jako průběžný. 89 4. Protože nás zajímal vztah kvality a kvantity dvojhlásek k přízvukovým intonacím, byly experimentálně zkoumány pouze přízvučné a3, e+u, i, l, m, n, r. Dvojhláska ui se vůbec neprobírá, protože se v nářečí používá poměrně zřídka a je obtížné najít vhodné dvojice slov pro experiment; navíc se přízvukové intonace této dvojhlásky špatně rozlišují. Nehovoří se zde ani o smíšených dvojhláskách i, u+l, m, n, r, protože vztah kvality a kvantity jejich prvních složek k přízvukovým intonacím již byl probrán v předchozí publikaci (viz Atkočaitytė 1997), zatímco vztah trvání celé dvojhlásky a její druhé složky k přízvukové intonaci by se neměl lišit od tendencí, které jsou charakteristické pro ostatní zde zkoumané smíšené dvojhlásky. Pro experiment byla vybrána slova, jejichž přízvučné slabiky mají akutu nebo průtažný přízvuk. Minimální slovní dvojice četli rodilí mluvčí tohoto nářečí: dva informanti (muž, nar. 1932, a žena, nar. 1939), žijící v severní oblasti nářečí, ve vesnici Varlaukis, a autorka článku, která rovněž tímto nářečím hovoří. Celkem bylo zkoumáno 148 slov vyslovených oznamovací intonací. Byly čteny následující skupiny slov: 1) dvojhlásky: gá.u.ti ‘gáuti’: gá.ū.sti ‘gaūsti’ – buvá.u ‘buvau’⁴; k’á.ura ‘kiáurą’: k’á.ū.le ‘kiaũlę’– jā.ū. ‘jaũ’: ajá.u ‘ėjau’; lé.istī ‘leĩsti’: sklē.ī.stī ‘skleĩsti’ – kvì.tē.i ‘kvietei’: kvì.tē.ī ‘kviečiai’⁵; lá.ida ‘láido (mėto)’: lā.ī.da ‘laidō’ – sakā.i ‘vksm. sakai’: sakā.ī ‘dktv. sakai’; 2) smíšené dvojhlásky: lá.ŋks ‘lángas’: lā.ŋ.ks ‘lañkas’; ká.lts ‘káltas’: kā.l.ts ‘kaltàs’; vaiká.ms ‘vaikáms’: kā.m.(p)s⁶ ‘kãmpas’; ká.rs ‘kãras’: kā.r.sts ‘karstas’; pé.rs ‘pėras’: pė.r.št ‘peršti’; ké.lti ‘kėlti’: kē.l.ti ‘keļti’, lé.mpa ‘lém̄pa’: lē.m.ts ‘lėmtas’, lé.ŋks ‘lénkas’- lē.ŋ.kts ‘leñktas’. Slovní dvojice přečtené informanty byly nahrány na magnetofonový pásek a načteny do paměti počítače, zatímco příklady autorky byly čteny přímo do počítače. K akustické analýze byl použit program P. Kasparaičio “Kalbam44”. Byly vytvořeny oscilogramy zkoumaných dvojhlásek, spektrogramy ve formě řezů a dynamické spektrogramy. Bylo změřeno celkové trvání dvojhlásek i trvání jejich jednotlivých složek v milisekundách (ms). U dvojhlásek, zejména au, ei, obě složky splývají a bez výraznějšího předělu jedna přechází v druhou, takže bylo obtížné určit hranice a přesné trvání těchto složek. Údaje o smíšených dvojhláskách jsou spolehlivější, protože jejich složky lze snáze oddělit – hranici ukazuje změna spektra. Cílem spektrální analýzy prvních složek dvojhlásek a smíšených dvojhlásek je zjistit, jak přízvukové intonace ovlivňují kvalitu samohlásek. Formanty složek a a e 3 Ve slovním základu au bylo zkoumáno po tvrdé i měkké souhlásce, protože v pozici [C’–] se objevuje samohláska jiné kvality 'a a vzniká dvojhláska 'au. 4 Nebyla nalezena dvojice, která by se v koncovce lišila á.u a ã.ū., v nářečí však přízvukování slovesných koncovek není důsledné, takže titíž informanti mohou tutéž dvojhlásku v koncovce vyslovit dvojím způsobem – jednou s přízvukem akutovým a podruhé s průtažným přízvukem. 5 První složka dvojhlásky odpovídající spisovnému -iai, 'a-, se v žemaitském nářečí již dávno přední artikulací změnila a přešla v -e-, které se nijak neliší od první složky staré dvojhlásky -ei. 6 Mezi labiálním m a neznělým s se nacházející labiální p a b se téměř vždy vypouštějí. 90 Frekvence byly určeny ve třech bodech: na začátku, uprostřed a na konci. V segmentech u a i byl proveden jeden řez, protože tyto hlásky jsou kratší než a, e, takže je obtížné určit jejich začátek, střed a konec. Zvláště obtížné je stanovit formantové frekvence u. Z tohoto důvodu nebyly zkoumány ani sonanty. Údaje z měření byly statisticky zpracovány programem “Student”. Byly vypočteny tyto statistické parametry: a) aritmetický průměr (x), b) směrodatná odchylka (s), c) variační koeficient (v), d) 95% interval spolehlivosti, e) Studentovo kritérium (t) a jeho kritická hodnota (ta7. Indexy kompaktnosti, bemoličnosti a tonality segmentů byly vypočteny programem A. Girdenise „FORMANTES.PAS”8. 5. Ačkoli existují některé společné rysy kvantity a kvality, dvojhlásky a smíšené dvojhláskové skupiny jsou v tomto článku pojednány odděleně. 5.1. Dvojhlásky. 5.1.1. Údaje o celkové délce ukazují, že u dvojhlásek vyslovených s konstatovací intonací, jejichž první složky jsou a, e, je celková délka stálým přízvukovým znakem. Dvojhlásky s cirkumflexovou intonací jsou 1,2: 1 delší než dvojhlásky s pokračovací intonací. Tento rozdíl je poměrně spolehlivý, protože každá dvojhláska s cirkumflexovou intonací je jednotlivě delší než dvojhláska s pokračovací intonací (viz tabulku 1); jejich intervaly spolehlivosti se s výjimkou ei a au (srov. ei – 316÷ 341 ms a 288 ÷ 316 ms; au – 297÷ 348 ms a 228 ÷ 322 ms)9 nepřekrývají a hodnoty kritéria t (s výjimkou au) překračují kritickou hranici významnosti 95%. Tabulka 1. Celková délka dvojhlásek (ms)10 Dvojhláska | n | x | s | v (%) | interval spolehlivosti (95%) | t ≷ tₐ á.i | 12 | 366 | 8,6 | 2,3 | 355 ÷ 376 | 8,2 > 5,0** á.ī. | 12 | 324 | 7,5 | 2,3 | 315 ÷ 333 é.i | 12 | 328 | 9,9 | 3,0 | 316 ÷ 341 | 3,9 >3,8* é.ī. | 12 | 302 | 1,4 | 3.8 | 288 ÷ 316 'á.u | 12 | 359 | 8,8 | 2,4 | 348 ÷ 370 | 5,2 >5,0** 'á.ū. | 12 | 317 | 15,8 | 5,0 | 297 ÷ 337 ă.u | 8 | 322 | 27,9 | 8,6 | 297 ÷ 348 | 2,3 > 2,2 ă.ū. | 8 | 275 | 44,7 | 16,2 | 228 ÷ 322 7 Podrobněji o metodice matematické statistiky viz Girdenis 1974; Kosienė 1982. 8 Skaičiavimo formules ir metodiką žr. Piotrovskis 1960. 9 Protože byl průměr vypočten nezávisle na pozici, mohlo být příčinou těchto výsledků složení dvojhlásek. Jelikož obě složky jsou stejné řady, v otevřených koncovkách jsou druhé složky těchto dvojhláskových skupin více asimilovány a jsou kratší než v kořeni. Zároveň se zkracuje i celá dvojhláska, takže při výpočtu celkového průměru tyto hodnoty výrazně rozšiřují interval spolehlivosti a snižují pravděpodobnost rozlišení. 10 V tabulkách se dvojice označené ** liší s pravděpodobností 99,9%, zatímco dvojice označené * s pravděpodobností 99%. Čísla průměru x a intervalu spolehlivosti jsou zaokrouhlena na jednotky. 91 Byl vypočten celkový průměr délky dvojhlásek v kmeni i v koncovce, ačkoli v otevřené koncovce jsou průběhové i s přízvukem na první složce kratší než v kořeni, protože v nářečí byla zaznamenána tendence poněkud redukovat i přízvučnou koncovou slabiku, např.: tuõ dvã.ra kùmetei | ten_šĩna pjúovi|| kùr_ten priẽ.ĩ.si| mĩškai didžã.us|| Začátek druhé složky splývá s koncem první a ovlivňuje ji natolik, že už na konci první složky je zřejmé, jaké výšky bude druhý zvuk, takže tuto složku není třeba vyslovit celou a lze ji zkrátit. Dvojhlásky s přízvukem na první složce se na konci slova zkracují méně, protože větší část délky dvojhlásky je soustředěna v první složce, která nepodléhá redukci. Poměr délky mezi dvojhláskami s přízvukem na první složce a průběhovými dvojhláskami však nezávisí na pozici: v kmeni i v koncovce jsou dvojhlásky s přízvukem na první složce delší. V tomto ohledu se nářečí Eržvilkas liší od severněji ležících žemaitských nářečí, v nichž jsou výrazně delší cirkumflexní dvojhlásky (srov. Bukantis 1984a: 72; Girdenis 1974: 175), a více se podobá spisovnému jazyku, v němž délka složených dvojhlásek nezávisí na přízvuku: někdy jsou delší dvojhlásky s přízvukem na první složce, jindy s přízvukem na druhé složce (Pakerys 1968: 107; Pakerys ir kt. 1972: 10). 5.1.2. Ještě zřetelnějším a důležitějším ukazatelem přízvuku je délka jednotlivých složek (srov. Pakerys 1982: 158). Poměr délek ukazuje, že první složky dvojhlásek s přízvukem na první složce jsou výrazně delší než druhé (v poměru 2,3: 1), zatímco délka obou složek průběhových dvojhlásek se liší méně, ačkoli i první složka bývá delší než druhá (v poměru 1,5: 1) (srov. tab. 2 a 3). Jde o poměrně nečekaný výsledek, protože se předpokládá, že v průběhovém diftongu by se délka a hlasový tlak měly mezi obě složky rozdělit rovnoměrně. V koncovce je délka obou složek dvojhlásek s přízvukem na první složce i průběhových dvojhlásek poněkud kratší, jejich vzájemný poměr však zůstává podobný. Tabulka 2. Délka prvních složek (ms) Dvojhláska | n | x | s | v (%) | interval spolehlivosti (95%) | t ≫ tₐ á.(i) | 12 | 255 | 9,6 | 3,8 | 243 ÷ 267 | 13,5 > 5,0** ã.(ĩ.) | 12 | 188 | 5,3 | 2,8 | 182 ÷ 195 | é.(i) | 12 | 237 | 17,4 | 7,3 | 216 ÷ 259 | 5,1 > 5,0** ẽ.(ĩ.) | 12 | 197 | 2,7 | 1,4 | 194 ÷ 200 | 'á.(u) | 12 | 252 | 10,3 | 4,1 | 239 ÷ 265 | 12,9 > 5,0** 'ã.(ũ.) | 12 | 190 | 3,3 | 1,7 | 186 ÷ 194 | á.(u) | 8 | 211 | 30,5 | 14,4 | 183 ÷ 239 | 4,4 > 3,6* ã.(ũ.) | 8 | 146 | 12,7 | 8,7 | 130 ÷ 162 První složky a a 'a dvojhlásek s přízvukem na první složce i průběhových dvojhlásek jsou delší než e, protože stejně jako ve spisovném jazyce je jejich inherentní délka větší (srov. Pakerys 1982: 48). To zřejmě určuje i větší celkovou délku: dvojhlásky s první složkou a nebo ‘a jsou výrazně delší než ei (viz tab. 1). 92 Tabulka 3. Délka druhých složek (ms) Dvojhláska | n | x | s | v (%) | interval spolehlivosti (95%) | t ≷ tₐ (á.)i | 12 | 100 | 3,8 | 3,8 | 96 ÷ 105 | 10,1 > 5,0** (ā.)ī. | 12 | 126 | 4,3 | 3,4 | 121 ÷ 131 (é.)i | 12 | 101 | 6,8 | 6,7 | 93 ÷ 110 | 1,7 < 2,3 (ē.)ī. | 12 | 109 | 6,7 | 6,1 | 101 ÷ 117 (á.)u | 12 | 103 | 3,6 | 3,5 | 99 ÷ 108 | 5,7 > 5,0** (ā.)ū. | 12 | 121 | 5,8 | 4,8 | 113 ÷ 128 (á.)u | 8 | 116 | 18,0 | 15,5 | 97 ÷ 135 | 1,5 < 2,3 (ā.)ū. | 8 | 132 | 16,7 | 12,6 | 112 ÷ 153 Druhé složky dvojhlásek s přízvukem na první složce a průběhových dvojhlásek se liší mnohem méně než první. Nejlépe je to patrné u dvojhlásek ei a au: intervaly spolehlivosti druhých složek se překrývají ((ē)i 93 ÷ 110 ms – (ē.)ī. 101 ÷ 117 ms; (ā.)u 97 ÷ 135 ms – (ā.)ū. 112 ÷ 153 ms) a t je menší než kritická hodnota tₐ ((ē)i – 1,7 < 2,3, (a)u – 1,5 < 2,3). Menší spolehlivost délky druhých složek potvrzují také vyšší variační koeficienty, zejména u průběhových dvojhlásek (srov. tab. 2 a 3). Délka druhých složek alespoň u ei a au tedy není důležitým rozlišovacím ukazatelem přízvuku. U ostatních dvojhlásek je rozdíl mezi prvními složkami také větší než mezi druhými. Z výsledků měření je patrné, že ačkoli se délka v průběhovém diftongu rozděluje podobně jako v severních žemaitských nářečích, důležitějším ukazatelem přízvuku je první složka. V tom se nářečí Eržvilkas více blíží spisovnému jazyku (srov. Pakerys 1968: 114) a zásadně se liší od varnišského nářečí, v němž je významnější délka druhé složky (viz Bukantis 1984a: 73). 5.1.4. Už sluchem lze rozpoznat, že složky dvojhlásek s přízvukem na první složce a průběhových dvojhlásek se liší nejen kvantitou, ale i kvalitou. Výraznější jsou rozdíly mezi prvními složkami: složky s přízvukem na první složce se více podobají příslušným monoftongům, méně se asimilují s druhou složkou dvojhlásky, stejně jako ve spisovném jazyce (srov. Pakerys 1974: 149), mají nižší výšku a jejich artikulace je o něco zadnější; první složky průběhových dvojhlásek mají vyšší výšku a jejich artikulace je přednější (první formant F₁ je nižší a druhý F₂ vyšší) (viz obr. 1). První složka s nejnižší výškou se vyskytuje v dvojhlásce áu: F₁ ≈ 700 Hz, zatímco nejvyšší, jak se očekávalo, v ēī.: F₁ ≈ 440 Hz (viz obr. 1b a c). Vysoká výška i v průběhové dvojhlásce zvyšuje výšku e. Vyslovuje se difuznější zvuk vyššího tónu (viz tab. 2), podobný e střední výšky. Podobně působí i na a v dvojhlásce ai: a(i) s přízvukem na první složce i průběhové a(i) mají vyšší výšku a přednější artikulaci než a v dvojhlásce au (srov. obr. 1b a d), protože u poněkud posouvá artikulaci první složky dozadu¹¹ a její výšku zvyšuje jen nepatrně. U průběhových dvojhlásek je vliv druhé složky ještě silnější než u dvojhlásek s přízvukem na první složce: ā. (ū.) a ā. (ū.) jsou více labializované a mají nižší tón než odpovídající dvojhlásky s přízvukem na první složce (viz tab. 4). 11 Také ve spisovném jazyce závisí první složky dvojhlásek na kvalitě druhých: á.(i) se posouvá dopředu, zatímco á.(u) dozadu (Pakerys 1974: 150). 93 Obr. 1. Spektra prvních složek dvojhlásek12 Tabulka 4. Kvalitativní indexy dvojhlásek Dvojhlásky Formanty F₁ F₂ Kompaktnost Tonalita Bemoličnost ’á. 740 1860 878 360 163 u 490 980 901 -521 176 ’ã. 650 1750 867 250 165 ü. 450 990 886 -510 177 á. 730 1350 915 -150 167 u 540 870 929 -628 176 ’ã. 640 1250 906 -250 169 ü. 440 920 892 -575 176 á. 690 1490 894 -10 166 i 330 2240 753 736 170 ã. 620 1640 868 135 167 i. 310 2250 744 755 171 é. 570 2120 829 620 164 i 370 2180 770 677 169 ė. 440 2150 793 650 165 i. 340 2290 754 790 170 12 Hodnoty formantů složek s přízvukem na začátku jsou označeny tečkovanou (---), zatímco složek s přízvukem na konci plnou (—) čarou. 94 Druhé složky kontinuálních dvojhlásek jsou poněkud difuznější a mají vyšší tón. Jejich formantové hodnoty jsou více vzdáleny od středu spektra, takže jsou hlásky napjatější. Dynamika formantů celé dvojhlásky ukazuje, že první složky s přízvukem s průběžným přízvukem přecházejí do druhých plynuleji a bez výraznějšího zlomu (viz obr. 2). Trajektorie formantových frekvencí kontinuálního ė.i. se mění jen málo, což znamená, že oba zvuky jsou nejen stejného řádu, ale také podobné výšky, zatímco F₂ na začátku ostře přízvučného ė.i je mnohem nižší a teprve na konci při vyslovování i prudce stoupá. Ve dvojhlásce á.i je zlom ještě výraznější, protože její složky jsou různého řádu. Podobný formantový obraz ai ve varnišském nářečí uvádí J. Bukantis (viz Bukantis 1984b: 63, obr. 43), ačkoli podle jeho názoru frekvence nejsou dostatečným ukazatelem přízvuku (Bukantis 1984a: 79). a) ė̇.i. (---) – é.i (—) b) ã.i. (---) – á.i (—) Hz Hz Formantové frekvence Formantové frekvence c) ã.u. (---) – á.u (—) d) ã.u. (---) – á.u (—) Hz Hz Formantové frekvence Formantové frekvence Obr. 2. Dynamika formantů dvojhlásek13 Trajektorie formantů dvojhlásek s druhou složkou u nejsou tak plynulé: kolem začátku au a středu ʼau je patrný větší či menší vrchol a poté křivky obou formantů klesají. U dvojhlásek s ostrým přízvukem však oba formanty zůstávají, navzdory kolísajícím frekvenčním hodnotám, v oblasti vyšších frekvencí; výraznější pokles nastává až na samém konci segmentu. U kontinuálních 'ã.ũ. a á.ũ. je pokles obou formantů o něco plynulejší. 13 Formanty byly měřeny ve dvojhláskách kmene. V každé dvojhlásce bylo odebráno devět měřicích bodů. 95 Výsledky spektrální analýzy nejsou v rozporu se závěrem učiněným v § 5.1.2, že pro přízvuk jsou důležitější vlastnosti prvního členu dvojhlásky. Ačkoli se v důsledku přízvuku mění i spektrální charakteristika druhého členu, pro vnímání přízvuku to nemá velký význam, protože i v kontinuálních dvojhláskách jsou u, i příliš krátké na to, aby byly jejich drobné rozdíly postřehnutelné. 5.2. Smíšené dvojhlásky. 5.2.1. Poměr délky iniciálních a kontinuálních smíšených dvojhlásek je podobný jako u čistých dvojhlásek: iniciální jsou asi 1,2krát delší než kontinuální. Celková délka dvojhlásky závisí nejen na přízvuku, ale také na přirozené délce jednotlivých členů, neboť nejdelší jsou iniciální dvojhlásky, jejichž druhými členy jsou nazální sonanty (viz tab. 5). Stejně jako ve spisovném jazyce prodlužuje dvojhlásku nejvíce n (Pakerys 1982: 51); m je poněkud kratší, a proto jsou kratší i dvojhlásky struktury a, e+m. Nejkratší ze sonantů je r, avšak iniciální dvojhlásky tvořené s ním jsou poměrně dlouhé. Protože na první člen iniciální dvojhlásky připadá větší část hlasové energie a délky, tento člen se více prodlužuje (a – až na 259 ms, e – až na 253 ms; viz tab. 6) a kompenzuje krátkost r. Tabulka 5. Délka iniciálních a kontinuálních smíšených dvojhlásek Dvojhláska | n | x̄ | s | v (%) | interval spolehlivosti (95%) | t ≷ tₐ á.l | 8 | 334 | 5,9 | 1,8 | 326 ÷ 341 | 8,0 >5,0** á.ĺ. | 8 | 272 | 16,3 | 6,0 | 251 ÷ 292 á.r | 8 | 342 | 5,6 | 1,6 | 336 ÷ 349 | 13,4 >5,0** á.ṙ. | 8 | 265 | 11,8 | 4,4 | 250 ÷ 279 á.m | 8 | 338 | 3,9 | 1,1 | 333 ÷ 342 | 10,9 > 5,0** á.ṃ. | 8 | 279 | 11,4 | 4,1 | 265 ÷ 293 á.n | 8 | 393 | 4,1 | 1,0 | 388 ÷ 398 | 8,4 > 5,0** á.ṇ. | 8 | 348 | 11,2 | 3,2 | 335 ÷ 362 é.l | 8 | 358 | 11,8 | 3,3 | 343 ÷ 373 | 4,5 >3,8* é.ĺ. | 8 | 334 | 1,0 | 0,3 | 333 ÷ 335 é.r | 8 | 342 | 16,7 | 4,9 | 316 ÷ 369 | 5,3 >4,3* é.ṙ. | 8 | 271 | 20,9 | 7,7 | 238 ÷ 304 é.m | 8 | 363 | 6,6 | 1,8 | 354 ÷ 371 | 6,1 >5,0** é.ṃ. | 8 | 340 | 4,7 | 1,4 | 335 ÷ 346 é.n | 8 | 397 | 1,9 | 0,5 | 395 ÷ 400 | 11,1>5,0** é.ṇ. | 8 | 358 | 7,6 | 2,1 | 349 ÷ 368 5.2.2. Stejně jako u dvojhlásek ukazuje přízvuk smíšených dvojhlásek poměrně přesně délka jejich členů. Poměr délky členů iniciálních dvojhlásek je podobný jako ve spisovném jazyce: první členy jsou výrazně delší než druhé (asi 1,8krát). Přirozená délka prvního členu není tak důležitá, prodloužení hlásky závisí více na sonantu: nejvíce se prodlužují první členy á.r a é.r, protože 96 r je nejkratší sonant. n je přirozeně poměrně dlouhé a připadá na něj větší část celkové délky dvojhlásky, proto první členy á.n a é.n jsou jen o málo delší než druhé (viz tab. 6). Tabulka 6. Délka prvních členů dvojhlásek Dvojhláska | n | x | s | v (%) | interval spolehlivosti (95%) | t ≷ tₐ á.(l) | 8 | 192 | 11,6 | 6,0 | 178 ÷ 207 | 5,2 >5,0* ā.(ī.) | 8 | 147 | 15,9 | 10,8 | 127 ÷ 167 | á.(r) | 8 | 259 | 8,7 | 3,4 | 249 ÷ 270 | 13,3 > 5,0** ā.(r̄.) | 8 | 192 | 7,3 | 3,8 | 183 ÷ 201 | á.(m) | 8 | 229 | 1,9 | 0,8 | 227 ÷ 232 | 12,6 >5,0** ā.(m̄.) | 8 | 166 | 11,1 | 6,7 | 152 ÷ 180 | á.(n) | 8 | 269 | 5,7 | 2,1 | 262 ÷ 276 | 8,6>5,0** ā.(n̄.) | 8 | 204 | 16,0 | 7,8 | 184 ÷ 224 | é.(l) | 8 | 216 | 11,0 | 5,1 | 202 ÷ 230 | 8,2 >5,0** é.(ī.) | 8 | 159 | 11,1 | 6,9 | 145 ÷ 173 | é.(r) | 8 | 253 | 4,7 | 1,9 | 246 ÷ 261 | 13,8 >6,0** é.(r̄.) | 8 | 189 | 8,0 | 4,3 | 176 ÷ 202 | é.(m) | 8 | 248 | 6,7 | 2,7 | 240 ÷ 257 | 5,1 >5,0** é.(m̄.) | 8 | 215 | 13,0 | 6,0 | 199 ÷ 231 | é.(n) | 8 | 283 | 26,6 | 9,4 | 250 ÷ 316 | 4,7 >3,8* é.(n̄.) | 8 | 208 | 23,2 | 11,1 | 179 ÷ 237 Druhé členy kontinuálních dvojhlásek jsou téměř vždy kratší než první. Délka komponent dvojhlásek a, e+l, m, n se liší méně, avšak poměr délek členů a, e + r více připomíná iniciální přízvuk: délka se obvykle soustřeďuje na prvním členu. Ačkoli se energie i délka u obou přízvuků soustřeďují na prvních členech, délka prvních členů kontinuálních a iniciálních dvojhlásek se významně liší: pravděpodobnost rozlišení všech dvojic přesahuje 99%. Druhé členy se liší mnohem méně a u některých z nich (ar, er a an) pravděpodobnost rozlišení nepřesahuje 95%; hodnota kritéria t je nižší než kritická hodnota (viz tab. 7). Tabulka 7. Délka druhých členů dvojhlásek (ms) Dvojhláska | n | x | s | v (%) | interval spolehlivosti (95%) | t ≷ tₐ (á.)l | 8 | 124 | 4,2 | 3,3 | 119 ÷ 129 | 2,8 >2,3* (ā.)l̄. | 8 | 132 | 4,8 | 3,6 | 126 ÷ 138 | (á.)r | 8 | 83 | 7,9 | 9,4 | 74 ÷ 93 | 1,6 <2,3 (ā.)r̄. | 8 | 94 | 12,9 | 13,7 | 78 ÷ 111 | (á.)m | 8 | 111 | 2,4 | 2,1 | 100 ÷ 114 | 7,3 >5,0** (ā.)m̄. | 8 | 125 | 3,4 | 2,7 | 120 ÷ 129 | (á.)n | 8 | 123 | 3,1 | 2,5 | 119 ÷ 127 | 2,3 = 2,3 (ā.)n̄. | 8 | 131 | 7,1 | 5,4 | 122 ÷ 140 97 7 lentelės tęsinys Dvojhláska | n | x | s | v (%) | interval spolehlivosti (95%) | t ≫ tₐ (ė.)l | 8 | 131 | 2,9 | 2,2 | 127 ÷ 135 | 15,9 > 5,0** (ė.)ī. | 8 | 163 | 3,4 | 2,1 | 158 ÷ 167 (ė.)r | 8 | 91 | 11,9 | 13,0 | 72 ÷ 110 | 0,6 < 2,5 (ė.)r. | 8 | 85 | 17,3 | 20,4 | 57 ÷ 113 (ė.)m | 8 | 116 | 1,1 | 1,0 | 115 ÷ 117 | 13,7 > 5,0** (ė.)m. | 8 | 148 | 2,9 | 1,9 | 145 ÷ 152 (ė.)n | 8 | 130 | 4,8 | 3,7 | 124 ÷ 136 | 11,1 > 5,0** (ė.)n. | 8 | 156 | 2,3 | 1,5 | 154 ÷ 159 5.2.3. Kvalitativní rozdíly mezi přízvučnými na první složce a průtažnými souhláskovými skupinami obvykle vznikají v důsledku vlastností první složky. Obvykle se předpokládá, že kvalita sonantů na ně má jen malý vliv (Pakerys 1982: 64), proto byly i zde zkoumány pouze samohlásky. U skupin s přízvukem na první složce jsou oba formanty a vyšší (viz obr. 3 c a d). To znamená, že tento zvuk se vyslovuje s otevřenějšími ústy a má nižší polohu jazyka a přednější artikulaci než a v průtažné skupině. Průtažné a je zadnější, zavřenější a nižší tónové výšky (srov. ā – -120, zatímco ā – -220). Obr. 3. Spektra prvních složek smíšených dvojhlásek14 14 Zde jsou uvedena pouze některá spektra prvních složek. Ve dvojhláskách s jinou strukturou je rozmístění formantů podobné. 98 I e ve dvojhlásce s přízvukem na první složce má nižší polohu jazyka a je otevřenější; uprostřed segmentu se dokonce podobá zvuku typu æ. Jeho artikulace je zadnější než u odpovídajícího průtažného zvuku, který má vyšší polohu jazyka a je poněkud zúžený. Kvalitativní indexy složek se rovněž liší: e v průtažných dvojhláskách je difuznější (srov. index kompaktnosti ė 900, zatímco ē 858), napjatější a vyšší tónové výšky (srov. é – 400, zatímco ē – 470). Ve spisovném jazyce jsou napjatější první složky s přízvukem na první složce, protože v dvojhláskách s přízvukem na druhé složce připadá tlak hlasu a napětí na druhou složku (srov. Pakerys 1974: 150-151). V eržvilkském nářečí připadá větší část trvání průtažného přízvuku a, jak je vidět, i napětí na první složku, zatímco kvalita druhé složky není tak důležitá. 6. Provedený experiment ukázal, že jak trvání, tak kvalita zvuků jsou důležitými ukazateli rozlišování přízvuků a vzájemně se doplňují. Měření těchto parametrů navíc upřesňují dosavadní definici průtažného přízvuku na jižním okraji raseinišků: tlak hlasu se nerozděluje mezi obě složky dvojhlásky (srov. Zinkevičius 1994: 98), nýbrž jeho větší část připadá na první složku. Jasně to dokládá poměr trvání složek (viz § 5.1.2.). Rozložení tlaku hlasu u průtažného přízvuku v Eržvilku se samozřejmě velmi liší od cirkumflexu severních žemaitských nářečí: první složka, ačkoli na ni připadá větší část trvání dvojhlásky, je podstatně kratší než odpovídající složka s přízvukem na první složce a zůstává důležitým ukazatelem přízvuku. Naproti tomu trvání prvních složek v jiných žemaitských nářečích je na přízvuku téměř nezávislé: pro varniški je údajně lepším ukazatelem přízvuku trvání druhé složky, pro severní žemaitská nářečí pak trvání celé dvojhlásky (Bukantis 1984a: 73; Girdenis 1974: 182). Neméně důležité jsou kvalitativní charakteristiky prvních složek, které nejsou tak významné ani v jiných žemaitských nářečích (srov. Bukantis 1984a: 79; Girdenis 1974: 171). V tomto ohledu se eržvilkské nářečí více podobá spisovnému jazyku (srov. Pakerys 1974: 151). Kvalitativní rozdíly mezi složkami zvyšují možnost rozpoznat přízvuky: první složka průtažné dvojhlásky je nejen kratší, ale má také poněkud vyšší polohu jazyka, bývá přednější a více podléhá asimilaci s druhou složkou. Shrneme-li, lze usoudit, že přízvuky eržvilkského nářečí se v mnohém podobají přízvukům spisovného jazyka a jsou přechodné mezi žemaitskými a aukštaitskými přízvuky15. Průtažný přízvuk si zachoval více žemaitských rysů, zatímco přízvuk na první složce se od spisovného jazyka téměř neliší. Obdrženo 1998 04 06 15 Bylo by zajímavé porovnat přízvuky raseinišků, zejména průtažný, s přízvuky sousedních západních aukštaitských nářečí, protože sluchem jsou téměř nerozeznatelné. Škoda, ale k podrobnějšímu srovnání chybí experimentální výzkum přízvuků v severní části kaunišků. 99 LITERATŪRA Atkočaitytė D. 1997: Dėl į ir u atvirumo pietų žemaičių raseiniųkių tarmėje.– Kalbotyra 46 (1), Vilnius, 5–12. Bagvilaitė R. 1975: Varnių tarmės fonetika: Diplominis darbas. Vilnius: Vilniaus universitetas. Bukantis 1984a: Б у к а н т и с Й. Фонология южножемайтского Варняйского говора: Дис. канд. филол. наук, Т.1, Вильнюс: Вильнюсский государственный университет. Bukantis 1984b: Б у к а н т и с Й. Фонология южножемайтского Варняйского говора: Дис. канд. филол. наук, Т.2, Вильнюс: Вильнюсский государственный университет. Girdenis A. 1974: Prozodinės priegaidžių ypatybės šiaurės žemaičių tarmėje.– Eksperimentinė ir praktinė fonetika, Vilnius, 160–198. Girdenis A. 1996: Energetinė šiaurės žemaičių tarmės priegaidžių fonetinės prigimties interpretacija.– Baltistica 31(1), Vilnius, 71–84. Girdenis A., Pupkis A. 1974: Pietinių vakarų aukštaičių priegaidės: (Prozodiniai požymiai).– Eksperimentinė ir praktinė fonetika, Vilnius, 107–125. Grinaveckis V. 1973: Žemaičių tarmių istorija (fonetika), Vilnius: Mintis. Jonikas P. 1939: Pagramančio tarmė, Kaunas: Spindulys. Kosienė O. 1982: Rytų aukštaičių uteniškių monoftongų priegaidės.– Kalbotyra 33 (1), Vilnius, 61–71. Pakerys A. 1968: Lietuvių literatūrinės kalbos sudėtinių dvibalsių au, ai, ei, akustiniai požymiai.– Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos kolokviumo medžiaga 3, Vilnius, 7–118. Pakerys ir kt. 1972: П а к е р и с А., П л а к у н о в а Т., У р б е л е н е Я. Относительная длительность дифтонгов литовского языка.– Garsai, priegaidė, intonacija, Vilnius, 3–36. Pakerys A. 1974: Tvirtapradžių ir tvirtagalių dvigarsių spektras.– Eksperimentinė ir praktinė fonetika, Vilnius, 142–155. Pakerys ir kt. 1974: P a k e r y s A., P l a k u n o v a T., U r b e l i e n ė J. Lietuvių kalbos mišriųjų dvigarsių santykinė trukmė.– Eksperimentinė ir praktinė fonetika, Vilnius, 3–47. Pakerys A. 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija, Vilnius: Mokslas. Piotrovskis 1960: П и о т р о в с к и й Р.Г. Ещё раз о дифференциальных признаках фонемы.– Вопросы языкознания 6, Москва, 24–38. Slušinskaitė M. 1981: Lominių šnektos fonetika: Diplominis darbas. Vilnius: Vilniaus universitetas. Tamošaitytė-Jokubauskienė V. 1981: Pagramančio šnektos fonetika: Diplominis darbas. Vilnius: Vilniaus universitetas. Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Zinkevičius Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. 100 AKZENTE DER DIPHTHONGE UND DER GEMISCHTEN ZWIELAUTE IM DIALEKT VON ERŽVILKAS: DAUER UND SPEKTREN Zusammenfassung Im südžemaitischen Dialekt von Raseiniai können die betonten Zwielaute einen Gravis- oder Zirkumflexakzent haben. Im vorliegenden Beitrage sollen die Akzente der Diphthonge ei, ai, au und der gemischten Zwielaute a, e + l, m, n, r einer Mundart erörtert werden: ihre Dauer und qualitative Charakteristik sowie die wichtigsten unterschiedlichen Kennzeichen der Akzente. Die Unterschiede zwischen den Akzenten wurden experimentell untersucht: es wurde die Dauer des ganzen Zwielautes und seiner einzelnen Komponenten gemessen, die Spektralanalyse angewendet, die qualitativen Kennzeichen der Komponenten (Kompaktheit, Tonalität, u. a.) Die Resultate des Experiments beweisen, daß sowohl die Dauer als auch die Qualität der Komponenten wichtige, einander ergänzende Indikatoren zur Unterscheidung der Akzente sind. Außerdem präzisieren die Messungen dieser Parameter die bisherige Charakteristik des Zirkumflexakzentes: der Atemdruck verteilt sich nicht gleichmäßig auf die beiden Komponenten des Zwielautes (vgl.: Zinkevičius 1994: 98) - der größere Teil des Druckes bestimmt die erste Komponente. Die erste Komponente jedoch, obwohl ihr der größere Teil der Dauer des Zwielautes zukommt ist viel kürzer als die entsprechende Zwielautkomponente mit Gravisakzent. Das ist sehr wichtig für die Unterscheidung der Akzente, da die Dauer und die Qualität der zweiten Komponente von dem Akzent wenig abhängt. Die Länge der ersten Komponente bestimmt auch die Gesamtdauer des Zwielautes: der Zwielaut mit Gravisakzent ist 1,2-mal länger als der mit Zirkumflexakzent. Wichtig ist auch die qualitative Charakteristik der ersten Komponente Die qualitativen Unterschiede der Komponenten erlauben das Wesen der Akzente besser zu erkennen: beim Zirkumflexakzent des Zwielautes ist die erste Komponente nicht allein kürzer, sondern auch dem Ton nach ein wenig höher und gewöhnlich als vordere geneigt sich der nachfolgenden anzugleichen. Die Resultate des Experiments zeigen, daß für die Akzentanalyse im Dialekt von Eržvilkas die Gesamtheit der die Dauer und Qualität kennzeichnenden Charakteristika von Bedeutung ist. Die Akzente in diesem Dialekt nehmen eine Stellung ein zwischen dem Žemaitischen und dem Aukštaitischen: der Zirkumflexakzent hat eher žemaitische Züge, während sich der Gravisakzent von dem entsprechenden in der Gemeinsprache beinahe überhaupt nicht unterscheidet. 101