Zanavykai – sūduvių ar žemaičių palikuonys

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998) Aloyzas VIDUGIRIS Ústav litevského jazyka, Vilnius ZANAVYKAI – POTOMCI SŪDUVŮ, NEBO ŽEMAIŤANŮ K podrobnějšímu zájmu o zanavyckou mluvu mě přiměl prof. Juozas Pikčilingis. Tato práce, byť opožděná, budiž splněním vůle zesnulého profesora u příležitosti jeho 70. narozenin a 450. výročí první litevské knihy, jakož i výrazem osobních autorových sympatií k tomuto kraji. Zanavyky se obvykle nazývá severní nářečí jihozápadních aukštaitů, tj. jedno z nářečí kaunaského podřečí. Je to nejsevernější část takzvané Zaniemuně neboli Sūduvy, rozkládající se mezi řekami Nemunas, Šešupė a Višakis. Téměř celá leží na území dnešního okresu Šakiai (nyní náležejícího do okresu Marijampolė). Zanavycká mluva spolu se sousedními kapsy patří k nejdůležitějším dialektům, na nichž je založena spisovná litevština. Z této oblasti pocházel sám otec spisovné litevštiny – Jonas Jablonskis – a mnoho dalších významných kulturních činitelů obrozujícího se litevského národa a státu. Samotné zanavykų označení je net litevského původu a vzniklo ze slavizovaného názvu řeky Nõva Nava (v inventářích z roku 1561 je zapsána jako Navupe) a slovanské předpony za- „za“, srov. odvozeniny utvořené obdobně zanemùnščikas, zanemùnščikai nebo zalemùnščikai (souhláska l v poslední podobě nahradila n disimilací) a místní názvy Zadvariškė, Zagriaūžis, Zapùrvė. Proto by se zanavykus mělo litevsky říkat užnoviškiais, tedy „ti za Nõvou“. Označení zanavykai obvykle používají jejich jižní sousedé kāpsai (místo slova kaĩp říkají kāp), aby zdůraznili zanavykům typický přízvuk s přízvukovou intonací, vyslovovaný na obou členech dvojhlásek a souhláskových skupin, a zachovaný plný předložkový tvar kaĩp. Za hranici oddělující kapsy a zanavyky se obvykle považuje Višakis, pravostranný přítok Šešupė, a střední tok Šešupė až po Kudirkos Naumiestis. Označení zanavykai je čistě zeměpisné a není zcela přesné. Skuteční zanavykové začínají ještě před Nõvou, hned za středním tokem Šešupė a přítokem Višakis, a končí kousek za středním tokem Nõvy, za Griškabūdisem, neboť v okolí Sintautů, Lukšiů a Lekėčių se již ne vždy dobře zachovává kvantita dlouhých nepřízvučných samohlásek v otevřených koncovkách. Určité rozdíly v zanavyckém nářečí jsou důsledkem historických a politických okolností. Z historie je známo, že v celé Zaniemuni a daleko na jih a jihovýchod až do druhé poloviny 13. století žil svébytný kmen západních Baltů, známý z kronik pod několika regionálními názvy, dnes shrnutými pod označení sūduviai (známí ze západoevropských a řádových kronik), jōtvingiai (ze slovanských pramenů), daināviai (v litevských pramenech), palekiai nebo palekšenai (v polských pramenech). Sūduvové jako jeden z nejpočetnějších a nejorganizovanějších západobaltských kmenů, jenž statečně hájil svou existenci, kdysi podle předpokladů obývali značnou část dnešního severovýchodního Polska, západního Běloruska a jižní Litvy.⟧ 22 Nejmocnějšími sousedy sevření Sūduvové se ve 13. století rozkládali přibližně mezi Nemunasem na severu a východě, řekou Bebras na jihu, lesem Raminta a zhruba dnešní hranicí s Kaliningradskou oblastí na západě. Na konci 13. století je křižáci definitivně porazili a krutě zpustošili. Většina Sūduvy se podle předpokladů proměnila téměř v naprostou pustinu (Totoraitis 1938: 1–15). O zbytcích Sūduvů, kteří ještě dlouho žili v dnešní litevské Zaniemuni, svědčí zachovaná početná vrstva starobylých místních názvů a různých jazykových rysů. O tom, že Sūduvové dříve obývali také jižní Litvu, svědčí některé ojedinělé, avšak pro celou západní Litvu příznačné rysy fonetiky, morfologie a lexika (viz níže). Po Melenské smlouvě (1422) náležela severní část Sūduvy (takzvaní zanavyky) až po Kudirkos Naumiestis, Šešupė, Višakis a ústí Nevėžisu k Žemaitskému starostenství. Proto se někdy předpokládá, že dnešní obyvatelé Zaniemuni (Sūduvy), všichni jižní západní aukštaité (jižní Kaunasané), jsou potomky aukštaitských přistěhovalců z tehdejší Žemaitije. Nezřídka se dokonce žertuje, že Suvalčan, zejména zanavyk, není nic jiného než Žemait, kterého přehodili přes Nemunas. Jako by toto tvrzení potvrzovali jižní aukštaité (neboli západní Dzúkové), kteří své severní sousedy – jižní západní aukštaitské mluvčí – dodnes nazývají Žemaity. Zde bychom tedy rádi upřesnili, nakolik je na těchto tvrzeních pravdy a nakolik smyšlenek a konečně jak se takzvaná pustina stala kolébkou spisovné litevštiny a centrem litevského národního obrození. Podrobnější pohled do minulosti jižních západních aukštaitů (Kaunasanů), neboli takzvaných zanavyků, a jejich nejbližších sousedů na třech jazykových rovinách (fonetické, morfologické a lexikální) umožňuje materiál „Atlasu litevského jazyka“. Za jednu z nejdůležitějších se obvykle považuje fonetická rovina. Neméně důležité dodatečné údaje mohou poskytnout i jiné jazykové roviny – morfologické a lexikální rysy a jejich rozšíření. Při řešení otázky minulosti a původu zanavyků jsou důležitější proměnlivé nářeční rysy; některé mohou být starší, jiné novější, některé přišly z jednoho nářečí, jiné z jiného, některé se rozšířily více, jiné méně. Pokusme se tedy alespoň přibližně určit, co je v zanavycké mluvě společné západním Litevcům a co je specifické, co se zdědilo ze starších dob a co bylo převzato ze sousedních nářečí. Obecně si zanavycká mluva jako jedno z nářečí západního litevského areálu zachovala více archaických rysů. Dokládají to mnohé níže uvedené vlastnosti. Podle mnoha fonetických rysů se zanavycká mluva harmonicky začleňuje do souboru nářečí tohoto kraje. Nesnažíme se zde zkoumat zvukovou stránku této původní a v jistých rysech jedinečné mluvy, nýbrž zaměřujeme pozornost na rozšíření jejích znaků. Díky tomu je lépe patrné, ke kterým nářečím mají zanavykové blíže a odkud se šířil vliv. Začněme rysy rozšířenými na větším území a postupujme podle jejich stále užšího výskytu. 23 1. Všechny západní Litevce (západní a jižní aukštaitské dialekty a žemaitský dialekt, nebo alespoň jejich značnou část) spojují tyto archaické rysy západního typu: a) neprodloužená přízvučná samohláska a v zájmenech māno, tāvo, sāvo (LKA 1982: 21–22. Mapa č. 2.); b) neprodloužené přízvučné samohlásky a, e ve dvouslabičných infinitivech a předponách sloves, např.: kàst(i), nèšt(i), àpsuku, nènėšu, pàdeda, prãneša, tebèk.alba, tèšnekā (LKA 1982: 31–32. Mapa č. 13.); c) zachovaná krátká přízvučná e v příponách komparativních tvarů přídavných jmen, např.: aukštesnis, -ė, gerèsnis, -ė, jaunèsnis, -ė (LKA 1982: 32–33. Mapa č. 14.); d) neprodloužené krátké přízvučné i, u v kmeni, např.: bùtas, bùvo, kìtas, lìže, lìbos, vìsas (LKA 1982: 37–38. Mapa č. 19.); e) nezužované tautosylabické dvojhlásky am, an, em, en, např.: kãmpas, lángas, lãnkas, pántis, sámtis, pémpė, péntis, pẽnktas, švẽntė, tẽmpti, tèšnekā (LKA 1982: 83–89. Mapa č. 68–72.). 2. Kromě jižních aukštaitských dialektů jsou v širší či užší míře rozšířeny mezi západními aukštaitskými dialekty (kaunaským, šiauliaiským a klaipėdským), někdy i na značné části žemaitského území, tyto vlastnosti zděděné z dávných dob: a) zachovávají se dlouhé přízvučné i nepřízvučné a, e v kmeni, např.: kãsnis, grãžtas, grẽžt(i), skẽst(i), sprẽst(i), kãšnėlis, grãžtėlis, žãšėlės, grẽžimas, tẽsimas (LKA 1982: 61–63. Mapa č. 44–45.); b) nezkrácené přízvučné a v otevřené koncovce tvarů akuzativu jednotného čísla zájmen, např.: aną, ką, katrą, tą (LKA 1982: 63. Mapa č. 46.); c) stejně jako u Žemaitů se přibližně až po linii Žagarė–Šiauliai–Kėdainiai–Kaunas–Prienai–Krosna před e, ei, ę, ė neměkčí l, např.: lėdas, leĩdžia, lẽkia, pelėnai, kiaũlė, pėlės, sáulę (LKA 1982: 33–35, 53, 66. Mapa č. 15–16, 34, 49.); d) v poněkud širší oblasti se v koncovce 3. osoby budoucího času smíšených sloves zachovává dlouhé y, např.: badýs, darýs, matýs (LKA 1982: 60–61. Mapa č. 42.); e) předložka į se vyslovuje dlouze v oblasti západních aukštaitských klaipėdských, sousedních žemaitských a kaunaských dialektů až po Vilkija, Kaunas a Marijampolė (LKA 1982: 68. Mapa č. 53.); f) nejen na větší části žemaitského území, ale i v menší části kapského dialektu, přibližně až po Skriaudžiai, Sasnavu a Vištytis, se zachovala nezměněná počáteční samohláska e ve slovech samostatně i ve spojeních ei, el, en, er, např.: ẽglė, eketė, ẽsti, ežìa, eilė, eit(i), éln.ias, éngt(i), erškėtis (LKA 1982: 26–29. Mapa č. 9, 10.) Zároveň je třeba uvést inovace zanavyského dialektu a sousedních nářečí: a) pravděpodobně vlivem analogie se e vyslovuje také ve slově ekmuõ v okolí Eržvilku, Jurbarku, Šakiů, Kudirkos Naumiestis (LKA 1991: 34. Mapa č. 27.); b) zúžené e ve slově ẽsù ‚jsem‘ v zanavyském dialektu až po Kriūkai a Barzdai, v části kapského dialektu až po Vilkaviškis a severně od Nemunu až po Vilkyškiai, Šimkaičiai a Veliuona (LKA 1991: 82. Mapa č. 78.) a další. 3. Pouze v oblasti kaunaského dialektu (především v jeho západní části) se užívají tyto starší či novější rysy, které zpravidla zasahují do Malé Litvy: a) zachované nezkrácené nepřízvučné a v otevřené koncovce tvarů nominativu množného čísla přítomných aktivních participií, např.: kẽkią, láukią, sãką (LKA 1982: 64. Mapa č. 47.); b) zachované dlouhé ę v téže pozici v tvarech nominativu jednotného a množného čísla minulých činných příčestí prostého času, např.: 24 bijojęs, bijoję, buvęs, buvę, šakęs, šakę (LKA 1982: 66–67. Žemėl. nr. 50–51.); c) sukietėjęs bendraties priebalsis t išnykus balsiui i, pvz.: áust, bijót, nešt, pjáut (LKA 1982: 105–106. Žemėl. nr. 90.); d) kietai tariamas priebalsis l žodžiuose (skoliniuose) páltas, pőlka, válas (LKA 1982: 109–103. Žemėl. nr. 86.); e) žodyje pėsčias, -ia įterpiamas priebalsis k – pėkščias (LKA 1982: 117. Žemėl. nr. 100.); f) metatetinių žodžių primdėlė, pirmgalys vietoj pirmdėlė, pirmgalys vartojimas (LKA 1982: 121. Žemėl. nr. 104.); g) tvirtapradės šaknies būtojo laiko neveikiamųjų dalyvių kirčiavimas pirmąja kirčiuote, pvz.: pagirtas, -a, nušautas, -a, prikáltas, -a (LKA 1982: 127–128. Žemėl. nr. 108.) ir kt. 4. Pouze zanavyský dialekt spolu se západním veliuonským a klaipėdským dialektem, Malou Litvou a sousedními Žemity spojuje výslovnost cirkumflexové intonace na obou složkách dvojhlásky či diftongu, např.: baĩgia, eĩna, kaũkia, lãukas, vaĩkas, bãlsas, dãlgis, dãržas, pẽršti, dūmblas, gūlt(i), kìmba, lìnksta, pìrštas, pū́rvas (LKA 1982: 39–40, 125. Mapa č. 21, 106.). 5. Zanavyský dialekt rozděluje na dvě části (až po linii, která od Sintautai vede mezi Lukšiai a Griškabūdis, Jankai, Lekėčiai a Višakio Rūda, Zapyškis a Pažėrai) rozdílná výslovnost nepřízvučných dlouhých samohlásek v otevřené slovní koncovce: a) nepřízvučné koncovky -ą, -ę v akuzativu jednotného čísla jmenných tvarů zůstávají dlouhé pouze v jižní části kaunaského dialektu, tj. v jižní části zanavyského dialektu a v kapském nářečí, zatímco severně od uvedené linie se tyto samohlásky zkrátily, např.: gẽrą kẽlią ~ gẽrą kẽlią, didelę ūpę ~ didelę ūpę (LKA 1982: 64–66. Mapa č. 47–49.); b) otevřené koncové ė, o slova se zachovává beze změny jižně od uvedené linie nejen v jižní části západních aukštaitských dialektů, ale i v celé jižní části aukštaitských dialektů, zatímco severně od ní se tato ė, o stejně jako ve veliuonském nářečí změnila v krátké i, u, např.: kárvi ~ kárve, lãpi ~ lãpe, lĩepi ~ lĩepė, mãti ~ mãtė, bróliu ~ brólio, laũku ~ laũko, bū́vu ~ bū́vo, sãku ~ sãko (LKA 1982: 49–50, 56–57. Mapa č. 32, 38); c) v celé jižní Litvě se podobně zachovávají nezkrácené samohlásky v otevřené koncovce (akuzativ sg.) į, ų, zatímco v severní části zanavyského dialektu až po uvedenou linii jsou krátké, např.: geležini peili ~ geležini peilį, sáldu mẽdu ~ sáldų mẽdų (LKA 1982: 70. Mapa č. 56–57). Předpokládá se, že ke zkracování těchto koncovek došlo nejdříve v 17. století (Salys 1966: 37). Zdá se, že vlna zkracování koncovek zasáhla jak severní část zanavyského dialektu, tak i celé takzvané striukių nářečí v Malé Litvě zároveň. Z toho plyne, že do té doby všichni jižní západní Aukštaitové, stejně jako jižní Aukštaitové, koncovky v této pozici nezkracovali. 6. Co se týče výslovnosti nezkrácených nepřízvučných samohlásek ė, o v uzavřené koncovce, jižní Aukštaitové se shodují téměř se všemi kaunaskými dialekty (tj. kapským, zanavyským a jižní částí veliuonského), např.: kmeny ė a (i)ã v genitivu sg. a nominativu pl. lãpės, medìnės, pẽmpės, lū́pos, sáujos. Z nestejného rozšíření výše popsaných fonetických rysů lze usuzovat, že se v zanavyském dialektu střetly dva proudy vlivů: jeden přicházející ze severu (a možná ze severozápadu), druhý z jihovýchodu (Zinkevičius 1987: 246). Zároveň však nelze přehlížet, že na základě západobaltských jazyků v jižní Litvě, 25 Ještě před zpustošením Súdů už se muselo utvořit, nebo se alespoň začít formovat, nářečí západních litevských aukštaitů a jeho jižní varianta. Ranou litevštinu západních Baltů (Mažiulis 1994: 4–6; 1995: 465–469) podnítil prudký vpád Slovanů do baltských zemí, záhy následovaný rychlým formováním litevského etnika a infiltrací přistěhovalců z východních baltských zemí. To, jak nerovnoměrně si jazykové rysy východního původu razily cestu na západ, ukazuje severozápadní část jižních aukštaitů, neboli takzvaní priedzukové (Morkūnas 1994: 84–92). Východní hranice západních Baltů se kdysi zřejmě blížila izofoně zachovaných tautosylabických am, an, em, en, která se na severu téměř shodovala s hranicí mezi Žemajty a zeměmi Upytė (Maksimaitienė 1986: 22), zatímco na jihu od Ūkainiai (jižně od Ramygalos) s východní hranicí Trakajského vojvodství. Podle mnoha morfologických rysů skloňování a tvoření slov se Zanavykové od sousedních nářečí, zejména aukštaitských, neliší. Některými rysy se spojují se sousedními Veliuonskými (severními kaunaskými) a Žemajty, jinými rysy vytvářejí se sousedními kaunaskými a klaipėdskými aukštajty jakýsi svébytný areál a dalšími jako by stáli na křižovatce mezi východem a západem. 1. Žemajty, západní aukštajty a jižní aukštajty přibližně až k linii Kriukai–Pašvitinys–Lygumai, východně od linie Baisogala–Šėta–Gegužinė–Nerimė–Vokė–Rūdninkai–Butrimonys–Varėnavas (Balatna), postupují společně podle výslovnosti koncovky sloves ve 3. os. j. č. minulého jednorázového času kišo, kniso, rišo (LKA 1991: 102. Mapa č. 97.). 2. Podle koncovky dativu množného čísla u různých kmenů pokrývají oblast Zanavyků (zejména její západní část až po Lekėčiai, Griškabūdis a Barzdai), stejně jako Veliuonští (až po linii Jurbarkas–Girkalnis–střední tok Dubysy), dvě vrstvy: archaičtější, která se přes severní kaunaské aukštajty táhne k Žemajtům (např.: vyrams, peiliams, boboms, gražioms, akims, nosims, vagims, sūnims, seserims), a modernější, zjednodušená vrstva, která přišla z aukštaitských nářečí, tj. bez koncového -s (např.: vyram, peiliam, bobom, gražiom, akim, nosim, vagim, seserim, sūnim, vedle veliuonského a dalších východních a jižních aukštaitských sūnām a žemajtského sūnāms) (LKA 1991: 61–65. Mapa č. 56–61.). 3. Zanavykové (kromě Lekėčiai) spolu se západní částí Veliuonských (ale bez Veliuony), západními klaipėdskými aukštajty a Žemajty postupují společně podle zachované přípony -ininkas, např.: darbininkas, daržininkas, šeimininkas (LKA 1991: 128–129. Mapa č. 115.). Podobně se v téže oblasti (tentokrát spolu s Lekėčiai a městečkem Veliuona) užívá kmenové slovo bitis vedle méně častého bitė (LKA 1991: 33. Mapa č. 23.). 4. Zanavykové se spolu s částí Veliuonských a klaipėdských aukštaitů připojují k jižním a východním aukštaitům podle zachovaných kmenových sloves přítomného času ve 3. os. j. č. gāli, gùli, nóri (LKA 1991: 97–98. Mapa č. 94.). 5. Pouze v širší či užší oblasti kaunaských západních aukštaitů a sousedních klaipėdských aukštaitů, převážně podél hranice s Královeckou (Kaliningradskou) oblastí, jsou rozšířeny tyto rysy (některé z nich jsou nepochybnými archaismy): a) přízvukování- 26 mo variantas musė (LKA 1991: 33. Žemėl. nr. 24.); b) nuosekliai išlaikytas u kamieno dgs. vardininkas sūnūs, pietūs (LKA 1991: 57–58. Žemėl. nr. 49.); c) geriausiai išlaikoma visų laikų ir nuosakų veiksmažodžių daugiskaitos 1 a. forma su galūne -e: dirbame, geriame, mylime, ėjome, bėgdavome (LKA 1991: 85–86. Žemėl. nr. 82.); d) esamojo laiko 3 a. forma pjauja (LKA 1991: 95. Žemėl. nr. 91.); e) priesagos -ėti vedinys (bendratis) gyvėt(i) ‘gyventi’ (LKA 1991: 151. Žemėl. nr. 142.); f) sutrumpėję prielinksniai gerý ‘geryn’, sený ‘senyn’, žemý ‘žemyn’ (LKA 1991: 153. Žemėl. nr. 144.);g) įjo kamieno vns. vardininko forma zuikys (LKA 1991: 25. Žemėl. nr. 6.). Označení zuikis, zùikis, zuikys, rozšířené pouze v západní Litvě, je zároveň otázkou lexika, protože východně od linie Joniškis–Radviliškis–Kėdainiai–Jonava–Jiežnas–Druskininkai se již užívá slovo kiškis. Samotné slovo zuikis je podle domněnky kuršského původu (Kaukienė 1995: 473). Není však jasné, kdy se vydalo na cestu do historické Súdovie (do celé Zañemune a dále), neboť Súdové dříve nazývali zajíce stejně jako Prusové slovem sasnis (srov. název Sasnavà). K tak širokému rozšíření slova zuikis sotva stačil vliv žemajtské staršiny, který překročil Němen až v 15. století. Súdové toto slovo nejspíš začali užívat při litevštění ještě před tragédií, která je postihla koncem 13. století. Neméně důležité jsou i další lexikální údaje, které vedou k různým úvahám o původu jednotlivých slov, jejich rozšíření apod. Oblast zanavyského nářečí se podle mnoha tradičních pojmenování většinou přimyká k západním aukštaitům. Někdy jednotlivá pojmenování objektů (slova) spojují všechny Zanavyky nebo jednotlivé části jejich oblasti více se severními západními aukštaitskými a vzdálenějšími nářečími, jindy více s jižními, a zejména západními mluvenými varietami Malé Litvy. 1. Na celé jihozápadní litevské jazykové oblasti (v žemajtských, západních a jižních aukštaitských nářečích) se téměř stejně nazývají tyto věci: a) pelūdė „místo či přístavek na okraji stodoly, kam se sype plevy“ (LKA 1977: 54. Mapa č. 15.); b) erūkas, erūkas „mládě ovce“ (LKA 1977: 148–149. Mapa č. 74.); c) gluosnis „strom nebo keř s pružnými větvemi (Galix)“ (LKA 1977: 164–165. Mapa č. 90.); d) lydekà „dravá sladkovodní ryba (esox lucius)“ (LKA 1977: 154. Mapa č. 80.); e) šaltinis „pramen vytékající ze země“ (LKA 1997: 180–181. Mapa č. 104.); f) v poněkud užší oblasti západní Litvy se zachovalo starobylé označení samce kachny gaigalas (LKA 1977: 145–146. Mapa č. 73.); g) dal̃gis „nástroj na sekání obilí nebo trávy“ (mužský rod se užívá v západních aukštaitských a žemajtských nářečích) (LKA 1977: 111. Mapa č. 50.). 2. Oblast svébytné slovní zásoby, která se téměř vejde do oblasti kaunaských západních aukštaitů (takzvaných kapsů, Zanaviků a Veliuonských): a) pértráuktis „lať spojující přední nápravu vozu se zadní, obvykle spolu s ojí“ (LKA 1977: 90–91. Mapa č. 35.); b) kám̃pa „příčný trámec saní, příčník nebo příčník a loukoť dohromady“ (LKA 1977: 101. Mapa č. 44.); c) jungėlis, jūngas „řemínek spojující násadu cepu s cepovým bijákem“ (LKA 1977: 118–119. Mapa č. 57.); d) skràn- 27 da ‘kailiniai’ (LKA 1977: 144–145. Žemėl. nr. 72.); e) vyturys ‘žvirblinių būrio paukštis giesmininkas, vieversys (Alanda arvensis)’ (LKA 1977: 151–152. Žemėl. nr. 79.); f) bulvė ‘daržovė, kurios valgomi šakniagumbiai turi daug krakmolo (Solanum tuberosum)’ (LKA 1977: 161. Žemėl. nr. 87.); g) kadugys, kãdugis ‘sausų vietų dekoratyvinis spygliuotis krūmas ar medis juodomis uogomis, kadagys (Juniperus)’ (LKA 1977: 165. Žemėl. nr. 91.); h) dilgėlė, ‘piktžolė, vaistinis, pluoštinis augalas, kurio stiebas ir lapai turi dilginamųjų plaukelių (Urtica)’ (LKA 1977: 167–168. Žemėl. nr. 94.); i) srãvažolė, stravažolė ‘graižažiedžių šeimos vaistinis augalas (Achillea)’ (LKA 1977: 168. Žemėl. nr. 95.); j) rikė ‘javų guba’ (LKA 1977: 186–187. Žemėl. nr. 109.); k) žiaunė ‘kepalo papentis, žiauberė’ (LKA 1977: 189–190. Žemėl. nr. 112.). 3. Názvy užívané převážně pouze Zanavyky a Kapsy (kaunaskými nářečími za Němenem): a) kãimas ‚místo, kde žijí a pracují rolníci, statek‘ (Veliuoniští a sousední Žemaité mají variantu kãima) (LKA 1977: 45–46. Mapa č. 9.); b) išautys, išautis ‚část podvozku, tyč spojující přední část vozu se zadní‘ (LKA 1977: 90–91. Mapa č. 35.); c) angis ‚had‘ (společné sudovské, pruské a litevské slovo, užívané převážně Kapsy a jižními Zanavyky, vyskytuje se také v sousedních jihoaukštaitských, klaipėdských a malolitevských nářečích) (LKA: 152. Mapa č. 80.); d) statinė ‚velká dřevěná nádoba válcovitého tvaru, zhotovená z dužin‘ (LKA 1977: 68–69. Mapa č. 22.). 4. Názvy nebo jejich varianty užívané pouze v nářečích Zanaviků a Veliuonišťanů (středních a severních kaunaských nářečích): a) kašė, kašė ‚koš, proutěný koš‘ (LKA 1977: 79–80. Mapa č. 28.); b) avižė ‚velký hmyz žijící u vody z řádu vážek, vážka (Aeschna)‘ (LKA 1977: 158–159. Mapa č. 85.). 5. Pouze Zanavykové mají slovo sklendė ‚zařízení k zajištění dveří nebo okna, závora‘ (LKA 1977: 40–41. Mapa č. 6.). 6. Na území Zanaviků se střetávají (někdy je rozdělují na části) tyto názvy: a) na severu až po linii Sintautai–Lekėčiai se pro podlahu sýpky užívá název aslà, zatímco na jihu až po linii Šakiai–Lekėčiai – gréndymas ‚udusaná podlaha stodoly‘ (LKA 1977: 53–54. Mapa č. 4.); b) na jihu až po Šakiai–Lukšiai a Lekėčiai se pro sýpku užívá název klúonas, na severu až po Šakiai, Sintautai, Griškabūdis a Kazlų Rūda – klojimas, a na západě až po Kiduliai, Šakiai, Sintautai a Žvirgždaičiai germanismus skūnia (LKA 1977: 53. Mapa č. 14.); c) na jihovýchodě až po Veliuona, Plokščiai, Lukšiai a Sintautai se užívá slovo krėslas ‚obvykle přední část vozu, do níž se zasazují oje‘, zatímco na severozápadě se užívá hybridní výraz gývrungis, společný sousedním západním aukštaitským veliuonským nářečím a východní části klaipėdských nářečí (LKA 1977: 93–95. Mapa č. 37.); d) na východě až po Šakiai a Plokščiai se užívá název rõgės ‚zimní vůz s kluznicemi‘, zatímco na severozápadě až po Žalioji (jižně od Kudirkos Naumiestis), Barzdai a Višakio Rūda – šlajos (mimochodem, v okolí Šakiai, Lukšiai, Griškabūdis, Kudirkos Naumiestis a Barzdai označuje šlajos pracovní saně, zatímco rõgės lehčí, sváteční zimní vůz) (LKA 1977: 100–101. Mapa č. 28 č. 43.); e) na jih od středního toku Šešupė až po Barzdai, Griškabūdis, Lekėčiai a Zapyškis se protáhlá sníženina nazývá klonis, zatímco na severu až po Kybartai, Vilkaviškis, Kazlų Rūda a Skriaudžiai je rozšířen název lomā (LKA 1977: 178–179. Mapa č. 103.). 7. Západní aukštaitská nářečí (kaunaská, klaipėdská nebo jejich část) spojují s většími či menšími oblastmi sousedních nářečí a malolitevskými nářečími tyto různé názvy, etnografismy a výpůjčky: a) būtas ‚prostředek, předsíň‘ (LKA 1977: 38–39. Mapa č. 5.); b) stubà ‚rolnický obytný dům, selská jizba, chalupa‘ (v kaunaské oblasti zřejmě vytlačilo starší slovo trobà) (LKA 1977: 34. Mapa č. 2.); c) dyselýs, dýselis ‚vodicí tyč vozu, tyč k ovládání párového vozu‘ (LKA 1977: 93. Mapa č. 36.); d) šlaunys ‚část párového vozu západních aukštaitských, kaunaských nářečí sloužící k upevnění závěsu‘ (LKA 1977: 93. Mapa č. 36..); e) skiètas ‚příčný trám vozu k zavěšení branců, rozšířený pouze v omezené oblasti západní Litvy‘ (LKA 1977: 91–92. Mapa č. 36.); f) bùkšas, bukš(w)à ‚náboj kola‘ (LKA 1977: 100. Mapa č. 40.); g) kripė, kripės ‚bočnice vozu, postranní ohrádka vozu‘ (LKA 1977: 99–100. Mapa č. 39.); h) špykis, špykis ‚paprsek kola‘ (LKA 1977: 98. Mapa č. 41.); i) rinkùtė, rinkėlė ‚část objímky kosy, kroužek‘ (LKA 1977: 114–115. Mapa č. 53.); j) pãkalas, prãkalas ‚klín kosy, podložka‘ (LKA 1977: 115–116. Mapa č. 54.); k) brókštas, brokštėlis ‚dřevěná nádoba na stloukání másla, máselnice‘ (LKA 1997: 141–142. Mapa č. 71.) a další. 8. Jižní část západních aukštaitských nářečí, někdy pouze kaunaskou oblast za Němenem, spojují s jihoaukštaitskými nářečími tyto názvy: a) tvãrtas ‚budova pro ustájení dobytka‘ (LKA 1977: 49–50. Mapa č. 13.); b) vežimas ‚vozidlo tažené koňmi, vůz‘ (LKA 1977: 89–90. Mapa č. 34.); c) keltuvė ‚násada cepu‘ (LKA 1997: 116–117. Mapa č. 55.); d) mėkšras ‚drobná, plochá ryba z čeledi kaprovitých, žijící ve sladkých vodách a mořích, plotice obecná (Rutilus rutilus)‘ (název rozšířený na jihu a severozápadě Litvy, zasahuje pouze k Němenu) (LKA 1977: 153–154. Mapa č. 82.); e) apsiaùti (kėlinės) ‚obout se‘ (LKA 1977: 192–193. Mapa č. 110.) a další. Zde uvedená slovní zásoba je značně nestejnorodá. Vedle staré, zděděné slovní zásoby se zde nachází i zcela nová – početná vrstva výpůjček, zejména germanismů. Nelze se proto o ni bezvýhradně opírat. Pro určování směrů vlivu však má přinejmenším stejně velký význam jako fonetická rovina. Závěry. Oblast takzvaných zanavských nářečí se téměř zcela shoduje s hranicemi dnešního okresu Šakiai. Ačkoli je název zanavykai čistě zeměpisný a ne zcela přesný, pevně se vžil: vychází týdeník „Zanavykai“ a působí krajanská sdružení Zanavyků. Zanavykové tvoří jednu z podoblastí západní aukštaitské kaunaské nářeční skupiny. Zaujímají západní část centrálních kaunaských nářečí a organicky zapadají do systému litevských nářečí. Z historického hlediska zaujímají Zanavykové severní část staré Sudovie, která podle všeho nejdříve pocítila vliv formující se litevské národnosti a jazyka. Ve středověku zde vznikla dy kra, o níž hovoří kroniky Řádu německých rytířů, 29 byl výsledkem nepřetržitých bojů a tažení proti litevskému státu, které trvaly více než dvě stě let. Tato pustina však nebyla úplná, nýbrž spíše relativní. Ačkoli území Zanavyků v XV–XVII století náleželo k Žemaitijskému starostenství, vliv nářečí nejbližších sousedů tohoto starostenství, západních horních Litevců (takzvaných veliuoniškých), sotva mohl být rozhodující. Tento proud vlivu přicházející ze severu do vzdálenějších jihovýchodních oblastí výrazně brzdil stejně silný proud vlivů, který sem pronikal z nářečí sousedících s Tráckým vojvodstvím. Jižní nářečí Tráckého vojvodství však nebylo jednotné. Tvořily je dvě vrstvy: první, starší vrstva západního charakteru, vzniklá patrně ještě na základě jazyka západních Baltů, Sūduvů, a druhá vrstva orientalismů, která do první vrstvy více či méně pronikla nebo ji překryla. Většina těchto rysů, které nepronikly do zanavyckého nářečí, se zastavila v přechodovém pásmu na pomezí jihovýchodní části kaunaské variety západních horních Litevců a severozápadního okraje jižních Litevců. Západní okraj kaunaské variety západních horních Litevců, a tedy i zanavycké nářečí, navíc neustále přímo ovlivňovala nářečí jižních západních horních Litevců z Malé Litvy. Severní část zanavyckého nářečí je proto v podstatě pokračováním nářečí takzvaných striukiů. Zanavycké nářečí, vzniklé na základě nářečí západních Litevců, je tedy svébytným útvarem jižního nářečí západních horních Litevců a svými kořeny sahá až k základně starých obyvatel tohoto kraje, Sūduvů. Došlo 1998 04 17 LITERATŪRA K a u k i e n ė A. 1995: Kaip kalbėjo kunigaikštienė Birutė. – Lietuvininkų žodis, Kaunas: Lite-rae universitatis, 469–478. L K A 1977: Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika, Vilnius: Mokslas. L K A 1982: Lietuvių kalbos atlasas 2. Fonetika, Vilnius: Mokslas. L K A 1991: Lietuvių kalbos atlasas 3. Morfologija, Vilnius: Mokslas. M a k s i m a i t i e n ė O. Upytės senovė. – Upytė. Vilnius: Mintis, 21–30. M a ž i u l i s V. 1994: Prūsai ir kiti baltai. – Prūsijos kultūra, Vilnius: Academia, 4–6. M a ž i u l i s V. 1995: Dėl Prūsijos lietuvių kilmės. – Lietuvininkų žodis, Kaunas: Litterae universitatis, 465–469. M o r k ū n a s K. 1994: Dėl priedzukio ir jo ribų. – Lietuvių kalbotyros klausimai 34, Vilnius, 84–92. S a l y s A. 1966: Zanavykai. – Lietuvių enciklopedija 35, Boston: Lietuvių enciklopedijų leidykla, 34–38. T o t o r a i t i s J. 1938: Sūduvos Suvalkijos istorija, Kaunas. Z i n k e v i č i u s Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija, Vilnius: Mokslas. SIND DIE ZANAVYKAI NACHKOMMEN DER SŪDUVAI ODER DER ŽEMAIČIAI Zusammenfassung Die Grenzen des Gebietes der sog. Zanavykai stimmen beinahe ganz überein mit denen des heutigen Bezirkes Šakiai. Die Bezeichnung zanavykai ist eine rein geographische, nicht sehr 30 genaue: eigentlich bedeutet es das „Zanavykische“ und ist eine Mundart des Kaunaser westaukštaitischen Dialektes, die jedoch nur den zentralen Westteil des Kaunaser Dialektes umfaßt. Historisch gesehen nimmt das Zanavykische den nördlichen Teil der alten Süduva ein, der – wie es angenommen wird – als erster unter den Einfluß des entstehenden litauischen Volkstums und der sich herausbildenden litauischen Sprache geriet. Das Land verödete im Mittelalter, wohl nur relativ, infolge der beinahe zwei Jahrhunderte andauernden Kriegszüge des Ritterordens und seiner Kämpfe mit dem litauischen Staat. Das Problem der Herkunft der Zanavykai wurde gelöst vor allem aufgrund des in „Lietuvių kalbos atlasas“ / „Atlas der litauischen Sprache“ (Bd. 1–3) vorliegenden Stoffes. Obwohl das Zanavykai – Gebiet im 15.–17. Jh. zum žemaitischen Bezirk gehörte, war wohl kaum der Einfluß der Mundart, die von den nächsten Nachbarn dieses Bezirkes gesprochen wurde – das Westaukštaitische der Nordkaunaser (das sog. „Veliuonaer“) von Bedeutung. Der Einfluß anderer Dialekte – der in der Nähe von Trakai gesprochenen – verhinderte die Verbreitung der aus dem Norden ins südöstliche Gebiete strömenden Mundart. Der Süddialekt des Bezirkes von Trakai jedoch war nicht einheitlich. Er bestand aus zwei Schichten: die erste, die ältere, die westlich gestaltete, die sich wohl aufgrund der Sprache der westbaltischen Suduwen / Süduviai entwickelte und die zweite, die östlich gestaltete, die die erste stärker oder schwächer durchsetzte oder sie überlagerte. Die meisten Eigenheiten, die das Zanavykische nicht erreichten, blieben stecken am Rande des Gebietes, das den Übergang vom südöstlichen Kaunaser Westaukštaitischen zum nordwestlichen Südaukštaitischen bildete. Außerdem befand sich das westliche Randgebiet des Kaunaser Westaukštaitischen, also auch das Zanavykische ständig unter dem Einfluß der Mundarten des Südwest aukštaitischen von Kleinlitauen. Deshalb wird das Nordzanavykische eigentlich als eine Fortsetzung der sog. Striukiai – Mundart betrachtet. Also ist das Zanavykische, besonders das Südzanavykische, das sich aus den westlitauischen Mundarten entwickelt hat, ein eigenständiger Dialekt, der zum Südwestaukštaitischen gehört und noch Spuren des Süduvischen (die Süduviai sind die Ureinwohner dieses Gebietes) aufweist. 31