Lietuvių kalbos leksikos gryninimo tradicija ir dabarties tendencijos

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000) Loreta VAICEKAUSKIENĖ Ústav litevského jazyka, Vilnius TRADICE OČIŠŤOVÁNÍ LEXIKA LITEVŠTINY A SOUČASNÉ TENDENCE Tento článek si klade za cíl prozkoumat odkaz prvních i pozdějších kodifikátorů lexika, jejich snahy o očišťování lexika a jejich postoj k cizím slovům. Cílem historického přehledu je ukázat, že přejatá slova mají v Litvě svébytnou a dlouhou historii kodifikace, která souvisí s aktuálními jazykovými otázkami dneška. Při pohledu do minulosti se nejprve vynořuje jeden aspekt kodifikace přejatých slov – jejich vědomé nahrazování litevskými slovy. První autoři a překladatelé litevských textů, kteří neměli k dispozici žádné teorie kodifikace a opírali se, zdá se, pouze o intuici, se pustili do očišťování lexika pomocí neologismů nebo slov z živého jazyka, tj. vědomě si zvolili těžší cestu než bezhlavé přijímání každého cizího slova. Je obtížné přesně určit autora neologismu a ne vždy je jasné, zda slovo vzniklo jako náhrada přejatého slova, nebo bylo vytvořeno z potřeby pojmenovat nějaký nový pojem. Ačkoli badatelé starší literatury často musejí vycházet z odhadů, za nejvýznamnějšího očišťovatele lexika 16.–17. století většina jednomyslně považuje K. Sirvydase. Sirvydas nahrazoval dokonce i mezinárodní slova, například filozofii výrazem „láska k rozumu“, pedagogiku „vychovatelem dětí“, divadlo „zázračným místem“, melancholii „zasmušilostí“, fantazii „tvůrkyní znamení“, „tvůrkyní představ“, veterinářství „léčitelem koní“, architekturu „stavitelstvím domů“ (Sabaliauskas 1994: 181–182; Pakalka 1979: 65–66; Palionis 1995: 82). Stejně jako u jiných autorů, ani všechny Sirvydasovy neologismy se neujaly, neboť litevština se až do konce 19. století běžně neužívala ani ve vědě, ani ve veřejném životě. Jeho slovník však byl mimořádně oblíbený (během jednoho století – od roku 1620 do roku 1713 – vyšlo pět vydání) a v každém novém vydání přibývalo náhrad za přejatá slova, např.: tavoras – zboží, pekla – peklo, slūžiju – sloužím (Pakalka 1979: 72). Slovník používali mnozí další – lexikografové, překladatelé a vzdělanci –, kteří pomohli rozšířit i dnes užívaná slova: výslovnost, kvalita, hrb-záda, myslitel, bavlna, předmluva, přestupek, tiskárna, váhy, pravidlo, tržiště, kuchyně (Balašaitis 1984: 59). Není třeba se podivovat nad tím, že se některé neologismy neujaly; později uvidíme, že tomu neunikl nikdo, ani ten nejtalentovanější tvůrce. Ačkoli všichni badatelé staršího písemnictví zdůrazňují, že se postavení litevštiny v 18. století změnilo, práce na jejím pěstování v zásadě nepřestala a pokračovala v Malé Litvě (škoda jen, že až do 19. století se s Velkou Litvou téměř neudržovaly styky). Gumbinnský kněz M. Merlin přišel s myšlenkou jazykové reformy a vypracoval konkrétní projekt jejího očišťování a kodifikace. Roku 1706 vydal traktát „Principium primarium in lingua Lithvanica“. Jeho hlavní zásady byly 200 mluvit k lidu čistým jazykem, neboť Litevci cizím slovům nerozumějí; přejatá slova je nejlepší nahrazovat ekvivalenty nalezenými v nářečích a teprve pokud tyto chybějí, zavádět vlastní neologismy; je třeba odmítat i vžitá cizí slova (Palionis 1995: 125). Merlinova knížka si získala stoupence: stejnými zásadami se řídili J. Šulcas, P. Ruigys a další. Například v Ruigysově slovníku „Littauisch–Deutsches und Deutsch–Littauisches Lexicon“ (1747) je u mnoha slovanských výpůjček připojena značka e Polon, e pol., např.: arielka, klapčius, gadynė, iškada, nedėle, peitnyčia, šliūbas, žyvatas. Mimochodem, germanismy byly zřejmě natolik běžné, že u nich žádná značka uvedena není, ačkoli jich slovník obsahuje mnoho, např.: klučis, plečius, stuba, špykerė, šiupelė (Balašaitis 1984: 65). Na konci téhož století znovu zazněl princip jazykové čistoty v diskusi K. Milkuse a G. Ostermejera, kteří připravili samostatné zpěvníky a chtěli jeden druhého překonat. Oba prosazovali jazykovou čistotu a srozumitelnost (negativně hodnotili nesrozumitelné neologismy) a zdůrazňovali škodlivost doslovného překladu. Ačkoli na vědecky propracovanější výzkum litevštiny se mělo ještě dlouho čekat, tendence vyhýbat se cizím slovům byla formulována jasně. V zásadě tytéž myšlenky jazykového rozvoje se přenesly do 19. století. L. Rėza například v německy napsané studii „Filologické kritické poznámky k litevské Bibli“ (1816–1824) uvádí, že usiloval o jazykovou čistotu, správnost a srozumitelnost; požadoval, aby se v písemnostech vycházelo z mluveného jazyka lidu, psalo obrazně a neužívalo barbarismů (Zinkevičius 1990: 286). Ve Velké Litvě bylo díky úsilí proslulého žemaitského biskupa J. A. Giedraitise v novozákonním vydání (1816) nahrazeno litevskými slovy mnoho přejatých slov (většinou tehdy rozšířených polonismů): čėsas – včas, zokonas – zákonem, sūdas – soudem atd. Za jednoho z nejvýraznějších očišťovatelů lexika 19. století lze patrně považovat S. Daukantase, který vytvořil ještě více neologismů než Sirvydas. Podle výpočtů G. Subačiuse obsahuje třísvazkový Daukantasův polsko-litevský slovník přibližně 3 800 nových slov (Subačius 1987: 152–154), mezi nimi samozřejmě i náhrady přejatých slov. Daukantas tak dziegorių nahradil slovem laikrodžiu, vytvořil gramatické termíny jako būdvardis, daiktavardis (Palionis 1995: 179). Při nahrazování cizích slov využíval Daukantas také nářeční materiál, užíval Sirvydasovy neologismy a vytvářel sémantická kalkovaná slova (vietovė, srov. slavismus miestas; skersis, srov. slavismus kryžius; překládal také některé své gramatické termíny: části řeči (partes orationis), stupeň (gradus), nauka o jazyce (Sprachlehre)). Ačkoli se velká část Daukantasových neologismů více nerozšířila, nijak to nesnižuje význam jeho přístupu k jazyku – samotné myšlenky péče o jazyk, protikladu mezi cizím a domácím slovem, úsilí hledat náhrady a principu očišťování jazyka. I přes velké úsilí uvedených autorů byla litevština na konci 19. a na začátku 20. století stále plná slavismů. K boji proti zbytečným přejatým slovům začala vyzývat „Aušra“: její nadšení spolupracovníci, zejména M. Akelaitis, A. Vištelis a J. Miliauskas-Miglovara, sami vytvářeli neologismy a šířili výtvory jiných. Pro větší srozumitelnost se neologismus nebo čtenářům známější cizí slovo uváděly vedle sebe, přičemž jedno z nich bývalo v závorkách, např.: byla (prova), dirbtuvė (pa- 201 brika), kariauna (vaiskas), bravoras (degtuvė) (Palionis 1995: 312). Aušrininkai teikė atitikmenų ir tarptautiniams žodžiams, pvz.: apšvietumas „civilizacija“, senrašv ietė „archyvas“, raštliava „literatūra“, juokžaislis „komedija“, šviesūnas „filosofas“, pradėvis „iniciatorius“, oramieris „barometras“, šil tamieris „termometras“, savininkas „egoistas“, pirmokas „atomas“, vilkalbis „filologas“, meilraštis „lyrika“, pameklė „ironija“ (Palionis 1995: 252–253). Kadangi aušrininkams trūko lingvistinio pasirengimo, laikraštyje būta nemažai painiavos, pavyzdžiui, kartais klaidingai aiškinta žodžių etimologija ir kai kurios svetimybės laikytos lietuviškais žodžiais. Šiandien galima įvairiai vertinti „Aušros“ reikšmę skolinių norminimo istorijai, tik būtina atsižvelgti į istorinį to meto kontekstą ir lietuvių kalbos padėtį, į būtinumą kelti lietuvių tautinę savimonę. Atėjus laikui kalbos klausimus spręsti konkrečiau ir aiškiau, „Aušros“ bendradarbių parengtoje kalbos gryninimo dirvoje jau galėjo suskambėti „Varpo“, o vėliau ir Jono Jablonskio balsas. Ačkoli byli umírněnější než aušrininkai, varpininkai se při nahrazování mezinárodních slov nevyhnuli krajnostem, např.: kitavardis „pseudonym“, saunory stė „egoismus“, žinpaišys „korespondent“, pastaruolis „konzervativec“, antnosiai „akuliárně“, virtuv as „samovar“. Aby se čtenář snáze zorientoval, „Varpas“ stejně jako „Aušra“ někdy v závorkách uváděl běžně užívané přejaté slovo nebo neologismus, např.: teismas (sūdas), žingūnė (pašta), učitelis (mokytojis). Nejdůležitější věcí, kterou je třeba zmínit v souvislosti s „Varpas“, je však jazyková činnost Jonase Jablonskise. Jablonskis nezanechal formulované zásady lexikálního očišťování, z jeho jazykových článků si však lze utvořit poměrně jasnou představu o jeho postoji k přejatým slovům. Jablonskis nedoporučoval spisovnému jazyku zjevná cizí slova, při úvahách o jejich osudu však přihlížel k tomu, kdy se v jazyce objevila, v jakých významech se užívají v nářečích, zda jsou známá a zda je lze něčím nahradit. Pokud cizí slovo nenarušovalo systém litevské lexiky a jeho ponechání podporovaly důvody jako dlouhodobé zakořenění, rozšířenost a další, neměnil je. Jablonskis tedy opravoval pouze nepochybné barbarismy, jak se domníval, např.: abrozdas, anūkas, apieka, biskel is, bujoti, čėsas, darmai, kytras, kukorka, liekarsta, macnas, navatnas, padlagas, pečius, ponas, smertis, sosiedas, šmotas, šposas, veselija, viedras, viera, zabova, zerkolas aj. (Piročkinas 1977: 102–105; Palionis 1959: 19). Na rozdíl od dřívějších puristů se Jablonskis nevyhýbal mezinárodním slovům; kvůli srozumitelnosti omezoval jejich užívání pouze z hlediska stylu – mimo odbornou literaturu; cizí slova nahrazoval neologismy nebo slovy z nářečí a starších písemných pramenů (držel se zásady, že po změně či omezení významu lze stará slova použít k označení nových pojmů; zde je několik jím zavedených slov z lidového jazyka: bičiulis, grindys, gudrus, kamštis, laiptai, mirtis, suolas, šeimininkas, tvarka, vaistas, velionis). Jablonskis věnoval mimořádnou pozornost správné slovotvorbě vytvářených slov (před špatným neologismem dával přednost přejatému slovu) – svědčí o tom množství neologismů, které přepracoval nebo odmítl. „Jablonskis byl skutečným mistrem tvoření slov, některé z neologismů, které vytvořil, později 202 buvo rasti kaip esantys tarmėse“ (Salys 1983: 168). Iš tiesų neprigijusių Jablonskio žodžių esama nedaug, pvz.: bendravardis „sinonimas“, pinigynas „iždas“, tikraraštis „originalas“ (Palionis 1959: 25). Vědecký přínos Būgy doplňuje odkaz Jablonskise jako praktika jazykové péče. Būga rovněž odstraňoval skutečná cizí slova ze spisovného jazyka, ale jako historik jazyka a kultury je shromažďoval pro slovník, neboť pro něj byla všechna slova rovnocenná; chápal, že „na světě není takový jazyk, jehož slovník by neobsahoval slova cizího původu“ (Būga 1922: IV). Normování cizích slov a navrhování náhrad Būga zakládal na zásadách skutečného úzu, historické analýzy a funkční účelnosti. Upozorňoval na nutnost přihlížet ke kontextu užití cizího slova a zakazoval „modernizovat“ texty starých spisovatelů: „V určitých případech můžeme nejen užívat, ale dokonce musíme užívat zjevné slovníkové cizí slovo. [...] Donelaitis musí zůstat se svými sopagais a glūpu, Baranauskas pak se svými šiškomis, iščinto ir kapčiumi“ (Būga 1959: 37). „Zprzněním“ a „mrzačením“ jazyka Būga označoval nahrazování zjevných litevských slov „nepatřičnými“ neologismy. Tím, že dokázal, že slovo nahrazované jazykovými puristy není žádnou výpůjčkou, obhájil slova jako skriauda, sarmata, kreslas, kūdikis, labas, marios, prašyti, vilna aj. „Vyhýbáním se domnělým cizím slovům jazyk jen olupujeme, činíme jej neživým, psal. Slovotvorné výrazy, zástupci domnělých cizích slov, které v hovorovém jazyce ještě nezapustily kořeny, jazyk neoživují ani nezpůsobují, aby byl plynulý“ (Zinkevičius, Kabelka 1958: 99). Būga navíc brojil proti neologismům i tehdy, když se jimi zkoušela nahrazovat přejatá slova označující pojmy, které v litevštině neexistují. Mnohým se zdálo, že Būga mařil započaté úsilí o „odlitevštění“ litevštiny, obecně však nebyl proti navrhování náhrad; pouze nechtěl, aby se bez rozmyslu měnilo všechno, a na neologismy kladl zvlášť přísné požadavky. V prvních desetiletích 20. století se práce na jazykové kodifikaci začala ustalovat a stávala se stále systematičtější; už se neomezovala na slova zaváděná jednotlivými nadšenci. Na Jablonskisův návrh byla roku 1921 ustavena Terminologická komise a téhož roku také podkomise pro tvorbu termínů. Kromě Jablonskise do ní patřili K. Būga, A. Vireliūnas, A. Dambrauskas, P. Dovydaitis, P. Mašiotas, A. Varnas a další, její činnost se však přiklonila k radikálnímu purismu – bezuzdnému vytváření nových slov – což některé členy brzy popudilo. Poté, co někteří odmítli spolupracovat a Jablonskis odstoupil a Būga zemřel, komise se uchýlila k ještě větším krajnostem: pokoušela se nahrazovat taková stará a pevně ustálená slova jako elektra, teatras, direktorius, energija. Lze uvést několik neologismů aktivního tvůrce S. Dabušise: buitpieša „biografie“, saulobuolys „pomeranč“, didžiūris „génius“, trykšlys „fontána“ aj. Nespokojenost vyvolala komise zanedlouho své rozpuštění; roku 1925 byla založena nová komise, jejímž předsedou byl jmenován J. Jablonskis a do jejíž práce se zapojili J. Balčikonis, A. Salys a P. Skardžius. Nová komise projednávala termíny z chirurgie, veterinářství, dělostřelectva, meliorací, pozemkových úprav a mnoha dalších oborů; místo vytvořených neologismů byly obnoveny mezinárodní termíny. 203 Důležitou zásadou zavedenou Jablonskisem bylo, že termíny, které nejsou součástí hovorového jazyka, mají vytvářet odborníci, zatímco jazykovědci je mohou posuzovat pouze z hlediska správnosti a živého jazyka. Zde je několik neologismů staré komise, které Jablonskis odmítl: agna „energie“, džiūgautė „triumf“, kūnojas „orgán“, raštuomenė „literatura“, įdarbė „kultura“, mirčioraša „nekrolog“, reikšlas „symbol“. Rozhořčený Jablonskis napsal: „Budeme mít znovu práci, než si zvykneme správně je užívat, a až si zvykneme, budeme se muset znovu učit, když někde najdeme všechna ta naše dosavadní slova“ (Jablonskis 1935: 307–308). Když Jablonskis, zavalený prací, roku 1926 odmítl funkci předsedy, ministerstvo školství komisi zrušilo a pověřilo organizací její práce Kaunaskou univerzitu, kde byla roku 1927 ustavena další komise. Jejími členy byli P. Avižonis, S. Šalkauskis a J. Balčikonis. Nová komise však svou činnost vůbec nezahájila. Teprve roku 1933, po zahájení vydávání časopisu „Gimtoji kalba“, se po dlouhé přestávce začaly znovu projednávat termíny a roku 1935 byla při Litevské jazykové společnosti ustavena stálá terminologická sekce (předseda P. Skardžius, členové J. M. Laurinaitis, A. Salys, S. Šalkauskis, A. Vaičiulaitis), jejíž rozhodnutí, přestože neměla právní závaznost, významně přispěla k tvorbě a kodifikaci termínů. Do války bylo vykonáno rozsáhlé normativní dílo: vyšel „Litevský botanický slovník“ a „Obecná filosofická terminologie“ S. Šalkauskise, projednalo se mnoho termínů ze sportu, divadla a různých vědních oborů. Zmínit lze sportovní termíny, které se začaly užívat v tisku roku 1936: baudinis (místo pendelio), įvartis (místo golo), kampinis (místo kornerio), kėlinys (místo haftaimo), prašanga (místo faulo), saugas (místo hafbeko), vartininkas (místo golkiperio) aj. (Piročkinas 1978: 174–178; Palionis 1995: 283; Sabaliauskas 1994: 295; Piročkinas 1986: 55; Keinys 1967: 27–28; Kusa 1938: 98). Roku 1936 přijali spolupracovníci časopisu „Gimtoji kalba“ tyto zásady jazykové kodifikace: snadno nahraditelná cizí slova nedoporučovat ve spisovném jazyce (tedy ponechat je mimo normu); usilovat o co nejčistší jazyk a ponechat jen tolik přejatých slov, kolik je nevyhnutelné (to je zásada kodifikace, rozsah přejímání – přejímat pouze to, co nelze nahradit!); nevyhýbat se mezinárodním cizím slovům, ale místo některých častějších doporučovat vhodně utvořená domácí slova (ekvivalenty). Otázka přejatých slov byla pro tento časopis jednou z nejdůležitějších. Bylo třeba určit, která slova cizího původu jsou přijatelná a která by se měla nahradit domácími. To bylo možné pouze po prozkoumání všech cizích slov užívaných v litevštině. V této oblasti již mnoho vykonal Būga a v jeho práci pokračoval Skardžius, zastánce umírněného očišťování, který navrhoval „jít střední cestou“ a nahrazovat přejatá slova až po důkladném zvážení, když byly nalezeny náhrady správné stavby a nevymykající se živému jazyku (Skardžius 1997: 79–84). Předválečný časopis „Gimtoji kalba“ úspěšně nahradil mnoho cizích slov litevskými výrazy, bez nichž si dnes svůj slovník nedokážeme představit: abzacą – pastraipa, arkūšą – lakštu, lapu, konvertą – voku aj. (Jurkynas 1938: 82–83). 204 Balčikonis byl také velkým zastáncem slov živého jazyka. „Při tvoření termínu se nejprve musíme podívat do živého jazyka, zda tam nenajdeme vhodné slovo,“ psal. „Slovník živého jazyka může nabídnout mnoho náhrad za barbarismy… Při shromažďování slov lze při větším úsilí z lidového jazyka vylovit krásné termíny“ (Balčikonis 1978: 164–165, 195). Novotvary, podobně jako Būga, hodnotil obzvlášť obezřetně: raději používal cizí slovo, zejména pokud bylo v lidovém jazyce široce rozšířeno, např.: aptieka, aficierius, materijolas, vakacijos. Postupně se ustálila norma pro přejatá mezinárodní slova: v přehledu redakce časopisu „Gimtoji kalba“ z roku 1937 se píše: „Nejsme takoví krajní puristé: mezinárodním cizím slovům, která lze jen obtížně nahradit zcela vhodnými litevskými slovy, se prozatím přísně nevyhýbáme, protože dobře víme, že přílišný extrém zde nepřinese žádné ovoce. Kde je to však možné, sami užíváme a ostatním doporučujeme užívat více litevských slov, např.: vaidmuo, nesąmonė, pradininkas, lingynės, gaubtas, paplūdimis namísto rolė, absurdas, iniciatorius, lisorai, abažūras, pliažas“ (GK 1937: 119). Extrémní puristický směr tedy rozhodně nebyl vlastní všem jazykovým puristům. Po válce se při normování lexika nadále dodržovalo kritérium jazykové čistoty. Snažili se vyhýbat výpůjčkám pouze z jednotlivých jazyků a nadále pro ně hledali náhrady (k nahrazování cizích slov a zavádění novotvarů byly určeny zvláštní publikace). Mezinárodní slova byla přijímána, ačkoli se samozřejmě navrhovaly i litevské ekvivalenty. V činnosti zaměřené na jazykovou čistotu pokračoval také Skardžius, který odešel z Litvy do USA. O přejatých slovech a jejich náhradách napsal řadu článků a recenzí a roku 1973 vydal slovníček „Lietuviški tarptautinių žodžių atitikmenys“, určený především jazykové praxi a popularizaci náhrad (zejména méně užívaných). Ve slovníčku předkládá sestavovatel 900 mezinárodních slov a 1200 jejich ekvivalentů (Skardžius 1998: 427–507). Na současné jazykové změny je zatím těžké pohlížet s odstupem, protože ustálení užívání přejatých slov vyžaduje čas. Zatím není jasné, co se prosadí jako skutečný jazykový jev a co zůstane jen pomíjivým svědkem své doby. Svůj postoj k cizím slovům však musíme vymezit už nyní – zda se budeme držet staleté, nejspíš vědomě utvářené a předávané tradice jazykové očisty a zda budeme i nadále hledat náhrady. Pokud ano, jaké a jak? Jaké závěry lze vyvodit z historie normování přejatých slov? Zkušenost z minulosti ukazuje, že se ujme zdaleka ne každý navržený novotvar, nýbrž jen jejich malá část. Je také zřejmé, že diletantský extrémní purismus a donucování nepřinesly a nepřinesou dobré výsledky, zvláště v demokratické společnosti, jakou by Litva podle všeho chtěla být. Stojí však za námahu hledat ekvivalenty, tvořit náhrady za nová cizí slova (s využitím slovotvorných modelů našeho jazyka) a zavádět je (samozřejmě postupně, nikoli tak, že se vše najednou přísně zakáže): vždyť vliv osvícenců dřívějších dob se neomezoval na dobu jejich života – zavedená slova, jejich postoj k jazyku i příklad jeho pěstování a očisty nezanikly. 205 Aby se normativní práce vykonávala odborně, je třeba nejprve důkladně prozkoumat současné výpůjčky a určit, které z nich (a kolik) do jazyka přijmout a kterým by bylo možné nabídnout náhrady. Zde je třeba připomenout kritérium rozšířenosti neboli statistické kritérium: určité množství výpůjček je v jazyce nevyhnutelné, kvantitativní struktura jazyka však nesmí být narušena. Při normování cizích slov je důležité také kritérium účelnosti: není účelné užívat cizí slovo, existují-li litevské náhrady. Účelnost však nelze oddělit od funkční distribuce: jinak je třeba hodnotit veřejný jazyk, jinak cizí slova v běžné hovorové řeči a jinak jejich užívání ze stylistických důvodů v krásné literatuře. Funkčně by mělo být omezeno také užívání mezinárodních slov, pro něž existují jasné ekvivalenty. Mimochodem, pojem mezinárodního slova by bylo asi třeba přehodnotit. Co považovat za skutečné mezinárodní slovo, pro které se tradičně stále navrhuje ekvivalent, jestliže angličtina ovlivňuje mnoho současných jazyků a táž výpůjčka z ní se bleskově šíří do všech? Budeme přejímat všechna taková slova? (Jablonskis ponechával jako mezinárodní především slova klasického původu; zdá se, že i dnes se má za to, že je třeba držet se této zásady.) Po vymezení vztahu mezi spontánním vývojem jazyka a vědomým normováním by se mělo i nadále uplatňovat tradiční kritérium jazykové čistoty, které dnes znovu nabývá na aktuálnosti, samozřejmě v souladu s ostatními kritérii. Jedním ze zdrojů šíření výpůjček jsou překlady (je známo, že procento výpůjček je v překladech vždy vyšší). To není nic nového, dnes je však třeba věnovat pozornost mimořádnému rozmachu překladatelské profese a vlivu překladových textů (psaných i mluvených) na náš jazyk. Jak mají postupovat dnešní uvědomělí překladatelé, kteří nechtějí užívat cizí slova? Jazykovědci často nestíhají obsáhnout vše a nemohou rychle nabídnout všechny náhrady. Má si překladatel vytvořit novotvar sám a čekat na reakci čtenářů? Anebo má jako Jablonskis připojit na konec přeložené knihy slovníček pro čtenáře? Navíc ani to, že jazykovědci už potřebnou náhradu navrhli, ještě neznamená, že je veřejnosti stejně dobře známá jako nahrazované cizí slovo, které se často stačilo vžít. Je takové zavádění náhrad slučitelné s kritériem srozumitelnosti? Na druhou stranu se není třeba bát cizích slov ani jednotlivých náhrad či variant náhrad – náš jazyk si dokáže vybrat tu nejvhodnější; z karališkojo miesto, miesto pirmutinio, vyriausiojo miesto, sostinės, sostapilio, sostapilės, sostamiesčio, sostavietės, stalčios si vybral sostinę, vybíravě odmítl veizdyklės, veido stiklus, žiūryklę, žiūronus, žiūriklį, brilį, nosstiklius, akuliorius a zvolil akinius. Důležité je promyslet, jak zapojit veřejnost do práce na navrhování náhrad, jak sladit novotvary předkládané různými autory v různých zdrojích a jak je rychleji šířit a zavádět. Poměr mezi mluveným a psaným jazykem je dnes také jiný než dříve a rozdíl mezi nimi se začíná stírat. Obavy jazykovědců z přívalu nových výpůjček pravděpodobně vyvolalo právě jejich náhlé rozšíření ve veřejném psaném jazyce (dosud nevídaný jev!). Pozornost jazykových normotvůrců se vždy v zásadě soustředila pouze na psaný jazyk; Jablonskis obecnou mluvenou řeč, dá se říci, nezkoumal. A přitom právě z mluveného jazyka je cizí slova nejobtížnější 206 prosazovat. Zavádění náhrad je rovněž neoddělitelné od tohoto problému: něco jiného je, když cizí výraz nahradí redaktor nebo stylistický poradce, a něco jiného, když se ho vědomě zřekne sám uživatel. A zde se znovu setkáváme s uvědomělostí celé společnosti a jejím postojem k mateřskému jazyku, neoddělitelným od autority jazykovědců a prestiže mateřského jazyka. Díky všem zmíněným zastáncům jazykové čistoty máme dnes ve spisovném jazyce, zdá se, jen několik procent přejatých slov a čistý jazyk můžeme spojovat s prestiží národa. Normování cizích výrazů však dnes musí záviset nikoli na jednotlivcích (byť autoritativních), ale na spolupráci společnosti, která je podporuje. Tento článek záměrně zdůrazňuje prestiž mateřského jazyka a zásadu jeho očišťování – v epoše kosmopolitismu už není společnosti sama o sobě samozřejmá, a proto někdy vznikají rozpory mezi jazykovědci a uživateli jazyka: první hovoří o tom, které cizí výrazy a jak nahrazovat, zatímco druzí se ptají, proč je vůbec nahrazovat. Máme teoretické základy pro normování cizích výrazů i stoletou tradici, nezapomínejme však na neméně důležité vnitřní postoje, připomínejme si a připomínejme ostatním, že při dostatečné vůli lze mnoho vykonat. Přijato 1998 12 15 LITERATŪRA B a l a š a i t i s A. 1984: Žodžiai ir žodynai, Vilnius: Mokslas. B a l č i k o n i s J. 1978: Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslas. B ū g a K. 1922: Kalba ir senovė 1, Kaunas. B ū g a K. 1959: Dėl Vaižganto „Pragiedrulių“ kalbos kritikos. – Raštai 2, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 37–77. GK – Gimtoji kalba 11, 1937. J a b l o n s k i s J. 1935: Raštai 4, Kaunas. J u r k y n a s M. 1938: Iš raštinės terminų ir kirčiavimo. – Gimtoji kalba 6, 82–84. K e i n y s S. 1967: Lietuvių terminologijos apžvalga. – Kalbotyra 18. K u s a J. 1938: Sporto kalbos reikalu. – Gimtoji kalba 7, 97–99. P a k a l k a K. 1979: K. Širvydo „Dictionarium trium linguarum“. – Pirmasis lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslas. P a l i o n i s J. 1959: J. Jablonskio kalbiniai taisymai. – J a b l o n s k i s J. Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 5–54. P a l i o n i s J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. P i r o č k i n a s A. 1977: Prie bendrinės kalbos ištakų, Vilnius: Mokslas. P i r o č k i n a s A. 1978: J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas, Vilnius: Mokslas. P i r o č k i n a s A. 1986: J. Jablonskio kalbos taisymai, Kaunas: Šviesa. S a b a l i a u s k a s A. 1994: Iš kur jie? Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. S a l y s A. 1983: Raštai 1, Roma. S k a r d ž i u s P. 1997: Bendrinė kalba ir jos vartojimas. – Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 30–85. S k a r d ž i u s P. 1997a: Kalbos mokslas ir purizmas. – Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 519–523. 207 Skardžius P. 1998: Lietuviški tarptautinių žodžių atitikmenys. – Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 427–509. Subačius G. 1987: Dėl Daukanto lenkų–lietuvių kalbų žodyno genezės. – Lietuvių kalbotyros klausimai 26, 151–157. Zinkevičius Z. 1990: Lietuvių kalbos istorija 4, Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Z., Kabelka J. 1958: Kazimieras Būga. – Būga K. Raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. TRADITION OF PURIFICATION OF LITHUANIAN LEXIS AND TENDENCIES TODAY Summary In Lithuania, borrowings have a special and long tradition of normalisation, and it could be employed in language politics nowadays. The first the authors and translators of Lithuanian literature consciously tried either to coin Lithuanian words or to find some equivalents in spoken language. Not all of those home-made words have been adopted in our language, however, we still have a remarkable amount of them, and they have survived through the ages and now are widely used. In the fifth decade principles of normalisation of borrowings were formulated. Linguists made efforts to maintain the purity of the Lithuanian language, to try to replace as many loan-words as possible except for the international words, though they also could have equivalents. Today language politicians carry on the work of their predecessors – a certain amount of old loan-words has been accepted, but newcomers tend to be replaced. Some research has still to be done in this field. We have to find out which of these new loans should be replaced. More attention should be paid to spoken language, in which the home-made words are not always acceptable. The problem is related to the language attitudes and its prestige in general – a field which linguists should promote and remind our society of since it has a tradition of one hundred years. 208