Šnekamosios kalbos ir emocinės-ekspresinės leksikos apibūdinimo problemos

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000) Violeta ČERNIUTĖ Lietuvių kalbos institutas, Vilnius PROBLÉMY S POPISEM HOVOROVÉHO JAZYKA A EMOCIONÁLNĚ-EKSPRESIVNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY 1. Protikladem stylisticky neutrálních slov, která neposkytují žádnou doplňující informaci a užívají se ve všech jazykových stylech, je konotovaná slovní zásoba. Ta se dělí na funkční a emocionálně-expresivní slovní zásobu, informativní z hlediska pozitivních či negativních emocí. K funkční slovní zásobě, která má konkrétní oblast užití, patří slova nebo slovní spojení s hovorovým či knižním příznakem1. Je třeba uvést, že rozmanitost označování stylisticky konotované slovní zásoby ve slovnících je dána tím, že jazyk netvoří příliš přísný stylistický systém; navíc je stylistický systém litevštiny prozkoumán jen málo (Župerka 1977: 68). Na tento problém upozornil J. Pikčilingis (1975: 10–11) i další lingvisté. Tento článek se zabývá prezentací hovorového jazyka a emocionálně-expresivní slovní zásoby ve „Slovníku současné litevštiny“ (dále jen DŽ3) a také zvažuje, jak by tato slovní zásoba mohla být prezentována v připravovaném „Slovníku spisovné litevštiny“ (dále jen BŽ). V zásadách a principech přípravy druhého z uvedených slovníků se uvádí, že tato publikace zachycuje normativní slovní zásobu spisovného jazyka, která je v současnosti funkční (Pagrindai 1998). 2. Slovní zásoba označená zkratkou šnek., ve srovnání s emocionálně-expresivní slovní zásobou, tvoří v DŽ3 nejpočetnější skupinu slov. Podle počítačové verze „Slovníku současné litevštiny“ (dále jen DŽ (k)) bylo nalezeno 2527 těchto slov2. Protože je v úvodu DŽ3 vysvětlení zkratky šnek. neinformativní – „slovo hovorového jazyka“ (DŽ3: XIV), lze z uvedených příkladů zjistit, která slova se považují za hovorovou slovní zásobu. Označení šnek. mají například slova gleiža3 hovor. „co slizovatí, nepořádník“; glėizoti4 hovor. „patlat, zapatlat“ a jeho předponové odvozeniny se stejným významem apglėizoti, išglėizoti, suglėizoti a glėža, glėzoti, které mají obdobné významy, avšak terlenti 1 Autorka tohoto článku vychází ze stylistické diferenciace slovní zásoby J. Pikčilingise. Knižní slovní zásoba a dialektismy se v článku neprobírají. 2 Počet všech slov označených určitými značkami je v článku uveden podle DŽ(k). 3 Problém výběru slov se v článku neprobírá, je však aktuální a je třeba jej řešit. 4 Přízvukové varianty se v článku neuvádějí. 160 „patlat, špinit, mazat“ a slova ter̃linti, terlióti, ter̃lyti, terménti užívaná ve stejném významu, jakož i jejich předponové deriváty, jsou v DŽ₃ považována za stylisticky neutrální. Slova grabála hovor. „neobratný člověk“; grabãlius, -ė hovor. „ten, kdo šmátrá, nešika“ jsou uvedena s příznakem hovor., avšak grabalinėti „šátrat, ohmatávat“ a ve stejném významu také grabalióti; grabinėti, grabóti a jejich předponové deriváty jsou v DŽ₃ považovány za stylisticky neutrální. Z hlediska hovorového jazyka jsou konotována slova kliūka hovor. 1. „hubená, neduživá klisna“; 2. „poněkud hloupý člověk, blázen“; klūikinti hovor. „bez cíle chodit, civět“; klūikis, -ė hovor. „hlupák, blázen“ a ve stejném významu klūikšas, -ė; klūikšis, -ė, stejně jako klūikti hovor. „bláznit, šílet“; kvánka hovor. „trouba, nepozora“; kvankinti hovor. „hloupě se potloukat“ a v odpovídajícím významu kvanklinėti; kvanklinti, avšak kváiša hanl. „trouba, nepozora“; kvaišys, -ė hanl. „hlupák, hlupkyně“ jsou charakterizována z emocionálně-expresivního hlediska. Za slova hovorového jazyka se považují lepšėti hovor. „stávat se slabochem, měknout“ a ve stejném významu užívaný předponový derivát sulepšėti, jakož i lepšis, -ė hovor. „flákač, měkkota“ apod. Příznakem hovor. jsou v DŽ₃ označena slova marmãkas hovor. 1. „člověk, který mluví rychle a nesrozumitelně“; 2. „upovídaný člověk“; mãrmalas hovor. 1. „bláto, bahniště“; 2. „mizerné jídlo, nápoj“; 3. „ten, kdo mluví rychle a nesrozumitelně“; 4. „tlachal, žvanil“; marmalienė hovor. „špatně připravená polévka“; marmalynė hovor. 1. „blátivý terén“; 2. „bažina, močál“; marmályti hovor. 1. „vařit za klokotání“; 2. „neobratně míchat“, rovněž předponová primarmályti hovor. 1. „uvařit či připravit velké množství“; 2. „hodně nalít“; sumarmályti hovor. „nalít, smíchat“ apod. Marmaliúoti je ve významu „tonout, propadat se“ (a také v jiných významech) uvedeno bez příznaku, zatímco primarmaliúoti ve významu „potopit se“, stejně jako ve významu 2. „hodně nalít“, má příznak hovor. Nugrùbnagis, -ė hovor. „ten, kdo má zhrublé ruce, neobratný člověk, sugrubnagis“; sugrùbnagis, -ė hovor. „ten, kdo má ztuhlé, zhrublé prsty, neobratný člověk“ jsou považována za konotovaná z hlediska hovorového jazyka, avšak atgrub(a)nãgis, -ė hanl. „ten, kdo má neohrabané nehty, pracuje špatně a pomalu a často mu něco vypadne z rukou, sugrubnagis“, jak vidíme, má příznak hanl., a toto poslední slovo je tedy charakterizováno z emocionálně-expresivního hlediska. Kromě toho je třeba upozornit na rozdílnost definic posledně uvedených slov (ruce, prsty, nehty). Pro označení darebáka, zlovolného člověka se užívají slova nelabàsis, -óji, nevidõnas, -ė, vélnias aj.; ta jsou považována za slova hovorového jazyka, gyvãtė je uvedeno s příznakem hanl., zatímco bjaurybė je považováno za nekonotované. Podobných příkladů by bylo možné uvést více. V tabulce 1 lze porovnat, jak DŽ₂, LKŽ a SŽ charakterizují slova, která mají v DŽ₃ příznak hovor. 161 1 lentelė DŽ3 jsou považována za slova hovorového jazyka | Stylistická charakteristika | DŽ2 | LKŽ | SŽ | gleiža bez příznaku | bez příznaku | nář. | gléizoti hovor. | bez příznaku | nář. | kvánka hovor. | bez příznaku | nář. | lépšis, -ė hanl. | hanl. | bez příznaku | mármalas 2. „mizerné jídlo, nápoj“; hanl. | bez příznaku | – | 3. „ten, kdo mluví rychle a nesrozumitelně“; hanl. | bez příznaku | – | 4. „tlachal, žvanil“ | bez příznaku | bez příznaku | nář. | sugrūbnagis, -ė bez příznaku | bez příznaku | hanl.5 Příznakem hovor. jsou v DŽ3 charakterizována slova s velmi různorodými stylistickými odstíny. Porovnejme příklady hovorové řeči uvedené na s. 1–2 tohoto článku se slovy vyjmenovanými níže, která mají v DŽ3 rovněž příznak hovor., např.: ádata 3. hovor. „injekce, injekční vpich“; arbatėlė 2. hovor. „posezení s pohoštěním, pohoštění“; bal̃sas 7. hovor. „hlasovací lístek, volební lístek“; bėgis 4. hovor. „převodový stupeň dopravního prostředku“; centimėtras 2. hovor. „pravítko nebo pásek se stupnicí v centimetrech“; ceñtras 5. hovor. „střední útočník“; dáktaras, -ė 2. hovor. „lékař“; daktarỹstė hovor. 1. „lékařské povolání, léčba“; 2. „postavení doktora věd nebo lékaře“; garaĩ hovor. „saze“; greitūkas hovor. „rychlík, rychlý autobus“; ketvirtūkas hovor. „autobus, trolejbus apod. označený číslem linky čtyři“; komandiruõtė 2. hovor. „písemnost k vyslání na služební cestu“; lašaĩ hovor. „lašicí léky“; liáudis 3. hovor. „lidé“; madà 2. hovor. „zvyk, sklon“; 5 V této i dalších tabulkách pomlčka znamená, že slovo nebo uvedený význam nejsou zaznamenány. 162 1 mètras 3. hovor. „krychlový metr“; nèrvai 2. hovor. „duševní stav“; penkinė hovor. „bankovka v hodnotě pěti peněžních jednotek“; pirmoji hovor. „poprvé, prvenství“; pòpierius 2. hovor. „úřední písemnost, dokument“; pròcentai hovor. „úroky“; pùblika 2. hovor. „lidé, veřejnost“; sesėlė 2. hovor. „zdravotní sestra“; táškas 8. hovor. „tranzistorový rádiový přijímač“; vidurinė hovor. „střední škola“; žòlės hovor. „léčivé byliny“ apod. Uvedené příklady ukazují: a) poznámkou hovor. DŽ3 jsou označena také slova s emocionálně-expresivním odstínem, např. sugrubnagis, -ė, a také slova, která nejsou ani expresivní, ani obrazná, např. bėgis; b) vyskytují se nesrovnalosti ve stylistickém hodnocení slov s obdobným významem, např.: marmaliuoti ve významu „topit se, řítit se dolů“ je považováno za nekonotativní, avšak primarmaliuoti má ve stejném významu označení hovor.; c) slovník podává neúplný stylistický popis slov: v mnoha případech není uveden emocionálně-expresivní odstín, např.: lepšėti, sulepšėti, lėpšis, -ė mají zřetelně hanlivý odstín, avšak v DŽ3 jsou popsány pouze z funkčního hlediska apod. Aby se předešlo nesrovnalostem ve stylistickém popisu slov a slovník nebyl přetížen značkami, mohly by se zkratkou hovor. v BŽ označovat výrazy nebo jejich významy, které nemají emocionálně-expresivní odstín. Např.: numirėlis*, -ė hovor. „mrtvý člověk“; žòlės hovor. 1. „léčivé byliny“; 2.▽ „drogy“ atd. 2.1. K periferii hovorového jazyka patří dětská slova, která někdy používají i dospělí. Např.: čiùčkis* „pes (v dětské řeči)“; dėdė 2. hovor. „každý starší muž (především v dětské řeči)“; kùžė*, kùzis* „kůň (v dětské řeči)“; tetà 2. hovor. „každá starší žena pro každé dítě“ atd. Aby se předešlo zjevné nesystematičnosti, možná by bylo třeba podobnou lexiku v BŽ uvádět pouze s označením hovor., aniž by se dále ověřovalo, zda jde o slovo užívané v dětské řeči. BŽ by neměl ignorovat široce užívané slovo na rozloučenou „atia“, které neuvádí ani LKŽ. 2.2. K periferii hovorového jazyka patří slova užívaná ve folkloru, v DŽ3 označená zkratkami d. a flk. Používání těchto značek v litevských slovnících je tradiční, srov. DŽ1, DŽ2, LKŽ. Počet heslových slov označených zkratkou d. je 16, např.: čiulbuonėlis, -ė d. „ten, kdo cvrliká“; čiulbutis, -ė d. „ten, kdo cvrliká, čiulbuonėlis“; pūronėlis, -ė d. „opě- * Zde a dále hvězdička znamená, že slovo není v DŽ3 označeno zkratkou hovor. ▽ Trojúhelník znamená, že tento význam není v DŽ3 uveden. 163 přezdívka „... nebo mák“; 2 raitėlis nář. „jezdec“; raitojėlis nář. „jezdecký chlapec, raitėlis“; raitūnėlis nář. „raitojėlis“; raitūonėlis nář. „raitūnėlis“ atd. Kromě toho se značka d. používá k označení, že věta pochází z lidové písně, např. laivas 2. folkl. „loď, bárka“: Dirbinsiu ~ą, geltoną ~ą (d.); 1 nókti 3. folkl. „honit“: ~o rūtą, ~o mietą, ~o lelėlę (d.) a podobně. Je 26 slov označených zkratkou flk., např. báltas, -à 4. folkl. „dobrý, milý, drahý“; 2 bègūnas, -ė 2. folkl. „posel“; eidininkas, -ė 2. folkl. „rychlý kůň, klusák“; lakūnas, -ė 2. folkl. „ten, kdo běží, letí, létá“; pakloja 2. folkl. „ložení, lůžko“; ragūotasis folkl. „ďábel“; 1 ragūotis 3. folkl. „ďábel“; 2 ūbas, -à folkl. „vzdálený, rovný“; vagavarys folkl. „oráč“ atd. Nabízí se otázka, proč ragūotasis, 1 ragūotis nejsou považovány za eufemismy. Lidové přísloví praví: „Ďáblu neříkej ďábel, ale rohatý, čert nebo nějak jinak“ (LKŽ XI: 42). Mimochodem, slova užívaná pro označení ďábla, piktàsis a 1 skeltanágis, jsou již v DŽ₃ zařazena do eufemické slovní zásoby. Folklor, který se dělí na zpívaný, vyprávěný a drobný, je součástí lidové slovesnosti. Hádanky, přísloví a další ústní lidová tvorba však nemají v DŽ₃ vlastní zkratky. Označení BŽ d. by bylo možné vypustit a slova či věty z lidových písní označovat zkratkou flk. 3. Pro označování emocionálně-expresivní slovní zásoby se v DŽ₃ používají zkratky euf., fam., iron., juok., malon., menk., mžb., niek., vulg. Nejprve probereme slova charakterizovaná posledním uvedeným označením. 3.1. Označení vulg. má 5 slov. Jsou to idiòtas, -ė 2. vulg. „hlupák“; pãpas vulg. 1. „prsa“; 2. „bradavka“; 3. „dudlík“; rùpūžė 2. vulg. „darebák, ničema“; rupùžynė 2. vulg. „odporná věc“ a rupūžiuoti vulg. 1. „nazývat někoho ropuchou, nadávat“; 2. „courat se (tam, kam není třeba)“. Porovnejme, jak jsou tato slova stylisticky hodnocena v jiných zdrojích. Tabulka 2 V DŽ₃ jsou považována za vulgarismy | Stylistická charakteristika | DŽ₂ | LKŽ | SŽ | idiòtas, -ė 2. „hlupák“ | bez označení | bez označení | bez označení | pãpas | hovor. | bez označení | – | rùpūžė 2. „darebák, ničema“ | vulg. | (při nadávání) | – | rupùžynė 2. „odporná věc“ | – | hanl. | – | rupūžiuoti | hovor. | hanl. | – 164 Za vulgární lexiku se považují hrubá, přímočará slova a výrazy užívané k pojmenování pohlavních orgánů, fyziologických procesů apod. V širším smyslu se k vulgarismům řadí hrubší slova s hanlivým významem, např. místo slova burnà – žąbtai, místo tuščiai kalbėti – pliaukšti, pliurpti, taukšti, tauzyti, žaūnyti apod. (LKE: 713). Ve zmíněných významech jsou slova pliaukšti, pliurpti, taukšti, tauzyti v DŽ3 považována za hovorová slova, žaūnyti je označeno zkratkou hanl. a žąbtai má zkratku hanl. V DŽ3 jsou slova a odpovídající významy označené zkratkou vulg. s výjimkou slova pąpas součástí vrstvy vulgární lexiky chápané v širším smyslu. Není však jasné, proč mají například slova gyvātė, šūnsnukis užívaná k označení ničemy v témže slovníku značku hanl., zatímco vėln ias se považuje za hovorové slovo, tj. tato slova se k vulgární lexice neřadí. V korpusu VDU, který odráží autentickou psanou litevštinu, můžeme najít mnoho slov s kořenem miž-, pap-, šik-, šūd- atd. BŽ by se měl rozhodnout, zda bude tuto vrstvu lexiky nadále ignorovat, nebo ji (srov. slovníky Oxford, Petit Robert, Thésaurus Larousse aj.) uvádět. 3.2. K označení nadávek a nadávkových slov se v DŽ3 používají následující charakteristiky6: 1. „nadávkové slovo“, např. perkūnas 3.; 2. „nadávka“, např. Kad tu ~stum! (nadávka) (heslové slovo; dále jen hs.) –išpušti 1.), O kad tu ~ėgtum! (nadávka) (hs. – prasmėgti), Kad tave kur ~ai! (nadávka) (hs. – vilkas); 3. „taková nadávka“, např. Kad tu ~tum! (taková nadávka) (hs. – nusprógti 2.), Kad tu ~stum! (taková nadávka) (hs. – pasiūsti 2.), Kad tave p~! (taková nadávka) (hs. – plynė 2.); 4. „při nadávání“, např. čemerýš 2. „čert, ďábel (při nadávání)“; 5. „také při nadávání“, např. žaltys 2. „chytrý, mazaný člověk (také při nadávání)“; 6. „nadávající“, např. dieglýs 2. „konec, čert (nadávající)“; 7. „mírná nadávka“, např. Galas žino (mírná nadávka, říká se při pochybování či nevědomosti) (hs. – gālas), Kad tave zuikiai subadytų! (mírná nadávka) (hs. – zuikis, -ė 1.) aj. Uvedené příklady dokládají rozmanitost označování této lexiky. Není jasné, proč jsou některá spojení považována za nadávky, srov. Gālas žino (hs. – gālas) apod., zatímco jiná, srov. Eik po galais! (hs. – gālas), za nadávky považována nejsou. U nadávek a nadávkových slov by BŽ měl po slově nebo jeho významu systematicky uvádět konkrétní příklad a připojit označení (nadávka). 3.3. Jak bylo uvedeno, část emocionálně-expresivní lexiky je v DŽ3 označena zkratkou hovor., část je uváděna jako stylisticky neutrální. Nekonotativními jaz- 6 Výše uvedené charakteristiky neznamenají, že by se v DŽ3 nepoužívaly také jiné způsoby uvádění nadávek či nadávkových slov. 165 komi blevyzgà 1. „neslušná řeč, tlachání“; 2. „ten, kdo žvaní“; blevýzgoti „mluvit neslušně, žvanit, tlachat“; čiauškala 1. „prázdné řeči, tlachy, nesmysly“; 2. „ten, kdo hodně mluví, tlachá, štěbetá“; čiauškalius, -ė „ten, kdo hodně mluví, štěbetálek“; čirškelė „ten, kdo píská, hádá se“; dabišius, -ė „ten, kdo se rád parádi, zdobí, vyšňořuje, parádník“; galvažudys, -ė „vrah člověka, zabiják“; kekšė „prostopášná žena, běhna“; lápė 2. „chytrý, prohnaný člověk, který umí lichotit“; múlkis, -ė „hlupák, trouba, nevzdělanec“; paleist(a)burnis, -ė „ten, kdo mluví ošklivě, žvaní“; paleist(a)liežuvis, -ė „ten, kdo mluví nesmysly, tlachá“; paleistūvis, -ė „prostopášník, zhýralec“ a podobně. Značná část této slovní zásoby je v DŽ₂, LKŽ a SŽ rovněž považována za stylisticky neutrální. Je třeba říci, že určité přípony, koncovky a předpony mohou slovům často dodat negativní význam. Přibližně 200 podstatných jmen, odvozenin s příponou -ėlis, -ė, je v DŽ₃ považováno za stylisticky neutrální. Např.: apdribėlis, -ė „ten, kdo je zavalitý, neobratný“; apsigimėlis, -ė „ten, kdo má od přírody tělesné či duševní vady“; išdvėsėlis, -ė „vyzáblý, zesláblý člověk“; išglebėlis, -ė „ten, kdo je ochablý, povadlý“ aj. „Názvy nositelů dějové vlastnosti tvořené příponou -ėlis, -ė obvykle označují osoby a mají hanlivý význam [...]“ (DLKG: 105). Několik odvozenin s touto příponou nemá negativní zabarvení, srov.: numirėlis, -ė „zemřelý člověk“, nusikaltėlis, -ė „ten, kdo se dopustil trestného činu“, pabėgėlis, -ė „ten, kdo utekl, opustil své místo, kraj“ aj. Většina podstatných jmen utvořených příponami -alas, -alius, -eklis, -ena, -ynė, -la, -lys, -na, -ūnas aj., která označují názvy dějů nebo osoby, má hanlivý význam (DLKG: 106–111). Podívejme se, jak jsou odvozeniny s těmito příponami popsány v DŽ₃. Např.: giedalas „špatný zpěv“; tauškalas hovor. 1. „nesmyslné řeči, tlachání“; 2. „ten, kdo mluví nesmysly, tlachal“; karkalius, -ė „ten, kdo chraptí; ten, kdo chraplavě dýchá“; žabalius, -ė „ten, kdo špatně vidí, slepec, mžoural“; murmėklis, -ė 1. „ten, kdo mumlá, mluví nezřetelně a rychle“; 2. hovor. „ten, kdo dává najevo nespokojenost, mluví proti“; stenėklis, -ė 1. „ten, kdo sténá, naříká“; 2. hovor. „ten, kdo vyslovuje slova nezřetelně“; dūsena „ten, kdo trpí dušností“; čirškynė 2. „ten, kdo píská, křičí, křikloun“ aj. Jak vidíme, některé z těchto odvozenin jsou považovány za nekonotativní, např.: čirškynė 2.; dūsena; další jsou charakterizovány z funkčního hlediska, např.: murmėklis, -ė 2.; tauškalas, avšak hanlivý význam u nich není uveden. DLKG (112–113) uvádí, že odvozeniny s koncovkami -a (-ia) aj. hanlivě označují osoby a jsou podstatnými jmény obecného rodu. Avšak odvozeniny s koncovkami, jako například adiba 1. „ten, kdo se dívá úkosem, zamračený člověk“; 2. „velký, neobratný, neohrabaný člověk“ aj., jsou v DŽ₃ považovány za stylisticky neutrální. Určitý stylistický odstín mohou slovu často dodat předpony, např. nukalbėti 1. „říci hloupě“ (v DŽ₃ nemá žádnou stylistickou značku) apod. 3.4. Zkratkou niek. je označeno 99 slov. Např.: atėjūnas, -ė niek. „nežádoucí přistěhovalec, vetřelec“ (atsibastėlis, -ė „ten, kdo se sem přitoulal“ – bez značky); avigalvis, -ė niek. „zapomnětlivec, trouba, hlupák“; išgama niek. „zrůda, degenerát“; išpera 2. niek. „naprosto bezcenný tvor“; kaitalynė 2. niek. „střídá- 166 ní“; marmūžė niek. „obličej, ústa“ (šnukis se stejným významem má značku menk.); mi̇gis 3. niek. „rozházená postel; rozcuchané, špinavé lůžko“; padlaižiauti niek. „být patolízalem“; padlaižys, -ė niek. „lichotník“, avšak palaIžūnas, -ė „lichotník, patolízal“ má značku menk. (slovo padlaižūnas, -ė DŽ₃ neuvádí). Pohrdavým významem jsou označena slova pakalikas, -ė niek. „lichotník“ (pataikūnas, -ė „ten, kdo lichotí, snaží se zalíbit“ je považováno za stylisticky neutrální); plėrza niek. „povislý, neobratný člověk“, avšak slova dribšas, -ė, drimba se stejným významem jsou označena zkratkou menk., zatímco sudribėlis, -ė je považováno za nekonotativní. Je zřejmé, že v tom panuje zmatek. Má snad marmūžė silnější negativní zabarvení než slovo šnukis? Čím lze odůvodnit rozdílné označení slov plėrza a sudribėlis, -ė? V tabulce 3 lze porovnat, jak jiné zdroje hodnotí slovní zásobu, kterou DŽ₃ charakterizuje jako pohrdavou. Tabulka 3 DŽ₃, označeno značkou niek. | Stylistická charakteristika | DŽ₂ | LKŽ | SŽ | avigalvis, -ė | niek. | niek. | hovor. | išgama | bez značky | bez značky | bez značky | marmūžė | niek. | niek. | niek. | pakalikas, -ė | menk. | menk. | niek. | plėrza | niek. | menk. | nář., menk. 3.5. Įvairuojantį stilistinį vertinimą rodo ir menkinamai apibūdinami žodžiai, kurių yra 496. Pvz.: apakėlis, -ė 2. menk. „kas nepastabus“ (tačiau 1. „kas neprimato“ – be pažymos); baltarankis, -ė 2. menk. „kas nedirba, vengia fizinio darbo“; bliāuti 2. menk. „garsiai verkti“, 3. menk. „negražiai dainuoti“ (šliumbti „balsu verkti“ turi pažymą šnek.); cypynė 2. menk. „kas cypauja, klykauja“, tačiau cyplýs, -ė „kas vis cypia, verkia, spieglys“ laikomas stilistiškai neutraliu. Menkinamąja reikšme DŽ₃ apibūdinami žodžiai dribšas, -ė menk. „kas sudribęs, nerangus“; drimba ta pačia reikšme; gvēra menk. „kas išgveręs, vėpla“, tačiau gvērauti niek. 1. „žioplinėti, žiopsoti“ (ir kitos reikšmės); gvērinti niek. „eiti kaip gvėrai, žioplinti“ turi sutrumpinimą niek., o išgverėlis, -ė 1. „kas išgveręs, iškleręs“; 2. „ištižėlis, apsileidėlis“ – be pažymos. Menkinamai apibūdinami žodžiai karštakošis, -ė menk. „karšto būdo žmogus, karštuolis“; kvaiša menk. „vėpla, žiopla“; kvaišys, -ė analogiška reikšme ir kt., tačiau kvaišas, -à „kvailas, žioplas“ DŽ₃ pateikiamas be pažymos. 167 Cholerik, -ka 2. hanl. „prchlivec, vztekloun“; flegmatik, -čka 2. hanl. „lenoch, trouba, moula, hlupák“7 jsou označeny zkratkou hanl.; melancholik, -čka 3. „člověk citlivý na všechno, pomalý a smutný, sklíčený, zarmoucený, zasmušilý“ – bez příznaku, zatímco sangvinik, -čka 2. hovor. „veselý člověk, štramák, člověk s otevřeným srdcem“ je považován za hovorové slovo. Porovnejme stylistickou charakteristiku pejorativní slovní zásoby v jiných zdrojích. Tabulka 4 DŽ₃ jsou označeny příznakem hanl. | Stylistická charakteristika | DŽ₂ | LKŽ | ŠŽ | baltarànkis, -ė 2. „kdo nepracuje, vyhýbá se fyzické práci“ | hanl. | hanl. | hovor. | bliáuti 2. „hlasitě plakat“ | zhrub. | zhrub. | zhrub. | drìmba | hanl. | bez příznaku | hanl. | karštakošis, -ė | hanl. | zhrub. | zhrub. | snùkis 3. „ústa, tvář“ | vulg. | hanl. | zhrub. Příklady uvedené ve 3. a 4. tabulce ukazují, že označování pejorativních a hanlivých odstínů je eklektické. Nabízí se otázka, zda by se člověk nazvaný pašlemėku (DŽ₃ má příznak hanl.) měl urazit méně než člověk nazvaný gyvate (má příznak zhrub.)? Jsou slova gėrauti, marmūžė, označená zkratkou zhrub., vyšším stupněm hanlivosti než slova gėra, snùkis, která mají příznak hanl., a podobně? O užívání příznaků hanl. a zhrub. bez jasnějších kritérií psali a na obtíže přesného posuzování těchto odstínů upozorňovali J. Paulauskas (1974: 46–47), K. Vosyl y tė (1995: 184) a další. Nedůslednostem by bylo možné předejít vypuštěním příznaku zhrub. a označováním slov i významů s pejorativním a hanlivým odstínem univerzálnějším příznakem hanl. Slova s velmi silným stupněm hanlivosti by bylo možné v BŽ označit příznakem vulg., např. šliùndra vulg. „prostopášnice, děvka“ (v DŽ₃ je toto slovo označeno jako hanlivý význam). 3.6. Ironie, kterých je uvedeno 13, jsou označeny zkratkou iron., např. aristokràtas, -ė 2. iron. „kdo se straní obyčejných lidí“; devyndarbis, -ė iron. „kdo má, dělá mnoho práce“; galvóčius 2. iron. „nevědomec“; grietinėlė 2. iron. „vybraní lidé“; mokslinčius 2. iron. „kdo se tváří, že toho hodně ví“; 2 náuda iron. „dobrý, 7 Významy by se měly vysvětlovat neutrálními slovy. 168 chvályhodný člověk“, mimochodem, poslední je v DŽ3 navíc označen zkratkami vak., dz. Za ironická považuje DŽ3 slova preikšas 2. iron. „milenec“ (mimochodem, z pramenů uváděných v LKŽ je patrné, že poslední slovo je žemaitský dialektismus); tūzas 2. iron. „vlivný člověk, zastávající dobré místo“; vadėiva iron. „nicotný vůdce“ apod. Tabulka 5 Za ironismy považuje DŽ3 Stylistické označení DŽ2 LKŽ ŠŽ galvočius 2. „nevzdělanec“ iron. iron. – mokslinčius 2. „ten, kdo se hodně učí“ iron. iron. – preikšas 2. „milenec“ iron. hanl. nář., pejor. velké zvíře 2. „vlivný člověk zaujímající dobré postavení“ iron. bez označení – vedoucí iron. hanl. iron. Pokud jde o ironii, je třeba věnovat pozornost významu kontextu a situace. Mimochodem, to platí o veškeré emocionálně-expresivní lexice s výjimkou eufemismů. Například ironický nádech cítíme při použití deminutiv „tatínkové“, „děťátka“ ve výroku Jací jsou tatínkové, taková jsou i děťátka. Kolísání stylistických charakteristik slova ve slovnících zřetelně ukazuje tabulka 6. Tabulka 6 Slova, která J. Pikčilingis považuje za ironická Jejich označení DŽ3 DŽ2 LKŽ ŠŽ být sklíčený 2. „plakat“ pejor. vulg. vulg. vulg. makaūlė „hlava“ pejor. pejor. pejor. pejor. pakarāila „velký, vysoký, vyhublý člověk“ hovor. vých. bez označení nář., vulg. veizolai „oči“ níž., pejor. zeměd., hanl. hanl. dial., hanl. Nelze říci, že by slova bliūti, veizolai atd. ve výše uvedených významech nebyla posměšná, zesměšňující či jízlivá, avšak ironický ráz je zastíněn výraznějším hanlivým odstínem. 169 Někdy mohou slovu dodat ironický odstín určité přípony. J. Pikčilingis za takové považuje přípony -(i)ūkštis, -eiva atd. (Pikčilingis 1975: 301). V DLKG §158; §257; §294 se hovoří o hanlivém odstínu, který uvedené přípony propůjčují. Podívejme se, jak jsou některé odvozeniny těchto přípon uváděny v DŽ₃ a dalších zdrojích. Tabulka 7 Heslové slovo, jeho význam | Stylistická charakteristika | DŽ₃ | DŽ₂ | LKŽ | SŽ | vaikiūkštis „dítě“ | bez označení | hanl. | hovor. | – | varliūkštis, -ė „malé dítě, nezbeda“ | hanl. | hanl. | hanl. | – | velniūkštis 2. „nezbeda, uličník, darebák“ | hovor. | hovor. | bez označení | – | gražeiva „parádník, fintilka, švihák“ | bez označení | bez označení | bez označení | hanl. | gudreiva „chytrák“ | hanl. | hanl. | bez označení | iron. | karėiva „ubohý voják“ | hanl. | hanl. | iron. | pejor. | narsėiva „hrdina“ | hanl. | bez označení | bez označení | hanl. | rimtėiva „člověk, který se tváří vážně, příliš vážný člověk“ | bez označení | hanl. | bez označení | – | stilėiva „kdo se obléká či zdobí přehnaně módně, parádník, švihák“ | hanl. | hanl. | hanl. | hanl. | švarėiva „kdo přehnaně uklízí, dbá o čistotu“ | hanl. | – | bez označení | – Je zřejmé, že i označování této lexiky je rozporné. U odvozenin s příponou -eiva je však výrazněji patrný nikoli hanlivý či pejorativní, nýbrž ironický odstín, a tyto odvozeniny by v BŽ měly být označeny zkratkou iron. Při uvádění frazeologismů, přísloví apod. v BŽ by bylo třeba uvést fakultativní emocionálně-expresivní odstín. V DŽ₃ se tato označení užívají nesystematicky. Například zkratkou iron. jsou v DŽ₃ označeny tyto folklorní výroky: Atidavė vištas lapei ganyti (iron.) (až – atiduoti 2.); Gausi iš ~o avižų (iron. nic nedostaneš) (až – žąsinas); Numynė žvirblis ~ai koją (iron.) (až – pelėda 1.); Sutinka kaip šuo su kate (iron.) (až – sutikti 6.); Tinka kaip šuniui penkta koja (iron. vůbec se nehodí) (až – tikti 1.) a pod. Mimochodem, označení flk. se neuvádí. Označení iron. mají frazeologismy Ožį vesti parduoti (iron. jít ke zpovědi) (až – ožys); Didelė v~! (iron. nula) (až – vietà) a pod. 170 3.7. Zkrácením žert. je označeno pouze 11 slov, např. džirinti hovor. 2. žert. „špatně hrát“; gudročius, -ė žert. „chytrák“ (užívá se skutečně tato forma ženského rodu?); išdėlis 2. žert. „nejmladší dítě v rodině, benjamínek“; kiaūliarisčia žert. „lehký (prasečí) klus“; lašiniai 2. žert. „tělesný tuk“; pyraginė 2. žert. „dýchací trubice“; smegeninė 2. žert. „hlava“; tupykla 2. žert. „záchod“; varlė 3. žert. „malé dítě“; 2 vienstypis, -ė žert. „svobodný/svobodná“ a podobně. V tabulce 8 se porovnává, jak jsou slova označená příznakem žert. charakterizována v jiných slovnících. Tabulka 8 DŽ₃ označuje příznakem žert. | Stylistická charakteristika | DŽ₂ | LKŽ | SŽ | gudročius | bez příznaku | bez příznaku | iron. | kiaūliarisčia | žert. | bez příznaku | – | lašiniai 2. „tělesný tuk“ | žert. | žert., hanl. | – | smegeninė 2. „hlava“ | žert. | žert. | hanl. | tupykla 2. „záchod“ | hovor. | hovor. | – Při rozboru lexika označeného příznakem žert. (částečně se to týká také slov označených zkratkou iron.) vyvstává problém, zda ve slovníku uvádět, nebo neuvádět expresivní význam nabytý jen dočasně, tj. zda má cenu uvádět dočasnou, kontextovou konotaci slov. Ilustrujme změnu expresivního zabarvení slova gudročius jednoduchým příkladem. Žertem se jako gudročiumi označuje osoba, která se snaží „vykroutit“ z nepříjemné situace. Řekneme-li však Atsirado, matai, gudročius, zaznívá v tom výraznější ironie a posměch. Mimochodem, v SŽ je toto slovo označeno příznakem iron. (viz tabulku 8). Porovnejme, jak DŽ₃ charakterizuje slovo galvočius: 1. „rozumný, moudrý člověk, mudrc“; 2. iron. „nevědomec“. Nabízí se otázka, zda by BŽ neměl u slov galvočius „rozumný, moudrý člověk“, gudročius „chytrý, důvtipný člověk“ apod. uvést pouze tyto významy a považovat je za slova hovorového jazyka. K označení špatného hraní se kromě již zmíněného džirinti užívá i více sloves. Některá jsou v DŽ₃ v uvedeném významu považována za neutrální, např.: čirenti, čirpinti, čirpti, jiná se považují za slova hovorového jazyka, např.: kliūnkinti apod. Do definic slov birbinti 1. „hrát na birbynė, pískat“; birbti 1. „pískat na birbynė“ je třeba vložit slovo „špatně“; mimochodem, DŽ₃ je pokládá za nekonotativní. Příznakem žert. jsou v DŽ₃ označena některá frazeologická spojení, např. Ne iš tos ~os (žertovně se říká člověku, který mluví mimo téma) (až – òpera); Ožio pienas (žert. 171 vodka) (až – kozel); I ~ų bažnyčią važiuoti (žert. zemřít) (až – straka); ~ų bažnyčia (žert. hřbitov) (až – straka) a podobně. Tento zkrácený příznak by mohl mít i již zmíněný výrok Kad tave –iai subadyti!, který DŽ₃ považuje za mírnou kletbu (až – zajíc), stejně jako A kad tave vabalas; Lįsk vabalui į blauzdą (LKŽ XVII: 764) a podobně. Posledně uvedené DŽ₃ neuvádí. Příznakem žert. by v BŽ mohla být označována slova či výrazy pronesené v nezlostném, laskavě žertovném tónu se záměrem rozveselit adresáta. 3.8. Zkratku fam. má 9 slov. Jsou to bamb­linėti fam. „chodit“ (obvykle o malém dítěti); bamblys 6. fam. „malé, tlusté, někdy i zlobivé dítě; malý, tlustý člověk“; bambùs, -ì fam. „často a dotěrně vyčítající, dávající najevo nespokojenost“; bóba 2. hovor. fam. „manželka, žena“; 2 burbùlis, -ė 2. fam. „tlouštík, kulatolící člověk“; móčia vých. fam. „matka“; sėnis, -ė 3. dial. fam. „manžel, manželka“; susiburkuóti fam. „láskyplným hovorem se do sebe zamilovat“; susičiulbėti fam. „láskyplně si popovídat, dohodnout se“. Porovnejme stylistickou charakteristiku těchto slov v jiných slovnících. Tabulka 9 DŽ₃ pokládá za familiarismy | Stylistická charakteristika | DŽ₂ | LKŽ | ŠŽ bamb­linėti | fam. | bez příznaku | – bamblys 6. „malé, tlusté, někdy i zlobivé dítě; malý, tlustý člověk“ | fam. | bez příznaku | hovor. bambùs, -ì | – | bez příznaku | hanl. bóba 2. „manželka, žena“ | hovor. | hovor. | hanl. 2 burbùlis, -ė 2. „tlouštík, kulatolící člověk“ | fam. | bez příznaku | – móčia | bez příznaku, avšak s poznámkou: (říká se hruběji, bez úcty) | bez příznaku, avšak s poznámkou: (říká se s menší úctou) | bez příznaku, avšak s poznámkou: (mluví se hruběji) sėnis, -ė 3. „manžel, manželka“ | hovor., žert. | žert. | stařena – hanl. stařec – hovor., iron. susiburkuóti | fam. | bez příznaku | – susičiulbėti | fam. | bez příznaku | bez příznaku 172 Je zřejmé, že v lexiku považovaném v DŽ₃ za familiární je výrazný rozdíl ve stylistickém zabarvení, srov. susiburkúoti – bóba, susčiulbėti – móčia, burbùlis – sénis a podobně. Mimochodem, nepředponová burkúoti, čiulbėti, stejně jako ulbėti v obdobném významu, jsou v DŽ₃ považována za stylisticky neutrální. U slov bambùs, -ì; bóba; móčia; sénis, -ė v uvedených významech převažuje neuctivé, hrubé a urážlivé hodnocení, typické pro pejorativní lexikum. Lze také porovnat, která slova považují za familiární jiní autoři, např. výrazy užívané pro označení manželů bóba, patì, pàts – J. Pikčilingis (1975: 12–13); mamà, tévas ve stejném významu – K. Vosylitė (1995: 185); některé deriváty s příponou -okas a konkrétně slovo klasiòkas – K. Župerka (1983: 14) a podobně. V BŽ by tato slova označující manžele (s výjimkou bóba) a další slova podobného významu mohla být opatřena značkou hovor., tím spíše, že hovorové lexikum má často familiární zabarvení. Značku fam. by tedy bylo možné vypustit. 3.9. Vrstva lexika s eufemistickou konotací v DŽ₃ sestává z 11 slov. Jsou to podstatná jména nelabàsis euf. „ďábel“; pamatinė euf. „ropucha“; piktàsis euf. „ďábel, zlý“; piktóji euf. „had“; 1 skeltanagis euf. „ďábel“; šnypštelė euf. „had“. Značku euf. mají slovesa 1 čiurinti hovor. 2. euf. „močit“; nusilengvinti 2. euf. „vykonat přírodní potřebu“; nusišlapinti euf. „vymočit se“ a ve stejném významu šlapintis; tuštintis euf. „vykonat přírodní potřebu“. Podívejme se, jak stylisticky hodnotí slova považovaná v DŽ₃ za eufemismy jiné zdroje. Tabulka 10 V DŽ₃ považováno za eufemismus | Stylistická charakteristika | DŽ₂ | LKŽ | SŽ | 1 čiūrinti 2. „močit“ | hovor. | bez značky | – | nusilengvinti 2. „vykonat přírodní potřebu“ | euf. | bez značky | – | nusišlapinti | bez značky | bez značky | – | šlapintis | bez značky | bez značky | – | tuštintis | bez značky | euf. | – V některých slovnících je toto lexikum charakterizováno z funkčního hlediska, v jiných z hlediska emocionálního a v dalších je považováno za stylisticky neutrální. Považovat slova nusišlapinti, šlapintis, tuštintis v uvedených významech za eufemismy je sporné. 173 K eufemistické lexice by bylo možné přiřadit následující označení ďábla: kinšas, pikčius, pinčiukas (DŽ₃ je považuje za slova hovorového jazyka), raguótasis, ragùtis (viz část 2.2. tohoto článku) apod. Eufemismy užívané k označení smrti jsou gãlas, giltinė (DŽ₃ je považuje za nekonotativní); paskutinióji (má značku hovor.) apod. V BŽ by mohly být označeny značkou euf. K eufemistické lexice se kromě synonymie řadí také frazeologická spojení. Nechceme-li vyslovit slovo mirti, říkáme Akis užmerkti (dosl. – akis); Galvą padėti (položit, uložit) (dosl. – galvà); Vãlandos suskaitytos (dosl. – valandà) apod. Konotace těchto eufemistických frazeologismů není v DŽ₃ uvedena. 3.10. Pro označení deminutivních slov se užívají zkratky malon. a mžb. „Velká část litevských deminutiv vyjadřuje objektivní velikost věcí (nejčastěji jejich malost) a nemá ani výraznější odstín expresivity a emocionality“ (DLKG: 87). Proto se lexika označená v DŽ₃ zkratkou mžb. v tomto článku neprobírá. Značku malon. má 27 podstatných jmen. Např.: bernelis malon. „mladý, svobodný muž, hoch“ a s obdobným významem bernytis; mamà malon. „matka“; 2 mažùtėlis, -ė malon. „malé dítě“; pùmpuras 3. malon. „malé dítě“; pupùlis, -ė malon. „maličký“; pupùtis, -ė malon. „maličký, pupulis“; pùtė malon. „slepice nebo jiný pták (obvykle v dětské řeči)“; sėsė malon. „sestra“; tėtė malon. „otec“; tėtis malon. „otec“ aj. Porovnejme označování slov charakterizovaných značkou malon. v jiných zdrojích. Tabulka 11 V DŽ₃ jsou považována za mazlivá | Stylistická charakteristika | DŽ₂ | LKŽ | ŠŽ | mamà | mazl., přípis (dítěti) | hovor. přípis (dítěti) | mazl., děts. | 2 mažùtėlis, -ė | bez značky | – | fam. | pùmpuras 3. „malé dítě“ | fam. | mazl. | – | pupùlis, -ė | hovor., mazl. | mazl. | fam. | pupùtis, -ė | hovor., mazl. | mazl. | – | pùtė | hovor., mazl. | mazl. | děts. | sėsė | bez značky | bez značky | bez značky | tėtė | fam. | fam. | fam. | tėtis | fam. | fam. | fam. 174 Mazlivá slova jsou zpravidla odvozena pomocí určitých přípon. V DŽ3 jsou jako mazlivá charakterizována také slova bez přípony mamà, pùtė, tėtė, tėtis a slovo odvozené příponou, která není zdrobňovací, pùmpuras. DŽ2, LKŽ a ŠŽ tėtė a tėtis označují jako familiární, avšak slova mamà, sėsė se stejným významem do vrstvy familiární lexiky nezařazují. V BŽ by uvedená slova mohla mít příznak hovor., s výjimkou slova pùmpuras. Mimochodem, není malé dítě častěji označováno slovem pipiru? Tento význam slova však DŽ3 neuvádí. Slova dětské řeči kùžė, kùzis (viz část 2.1. tohoto článku) aj. nejsou označena zkratkou mazliv., ale pùtė je již charakterizováno jako mazlivé. Slovo 2 mažùtėlis, -ė má příznak mazliv., avšak 2 mažýlis, -ė; 2 mažýris, -ė; 2 mažìulis, -ė jsou v DŽ3 považována za stylisticky neutrální, přestože jejich definice znějí stejně: „malé dítě“. Pokud jsou slova uvedená v DŽ3 podávána bez příznaků, protože stylistická charakteristika je vyjádřena v definici významu, pak by nemělo být zkratkou mazliv. označováno ani slovo 2 mažùtėlis, -ė. Slova uvedená výše, užívaná pro označení malého dítěte, vyjadřují jak mazlivost, tak malou velikost. Mimochodem, to platí i pro slovo sesėlė 1. zdrob. mazliv. sesė. Takových příkladů lze uvést více. Při charakterizaci zdrobnělých podstatných jmen v BŽ by bylo možné upustit od zkratek mazliv. a zdrob. a místo nich používat příznak zdrob. 3.11. Za zvážení stojí způsob uvádění expresivní lexiky. V DŽ3 se k jejímu označení někdy používá příznak hovor., např. bindzinėti hovor. „potulovat se bez práce“; bìndzinti hovor. „jít pomalu a líně, loudat se“; 1 kìrsti 8. hovor. „dělat něco intenzivně (jít, jíst, hrát na hudební nástroj, tančit, pršet aj.)“; máuti 4. hovor. „rychle běžet, jet“; šáuti 3. hovor. „rychle jít, běžet, letět“ apod. Expresivní slova se někdy považují za stylisticky neutrální, např.: čiùožti 2. „jít, jet“; dùmti 6. „rychle jít, běžet, jet“; rūkti 5. „rychle běžet“ apod. Porovnejme charakteristiku expresivní lexiky v jiných zdrojích. Tabulka 12 Expresivní slova Stylistická charakteristika DŽ₃ LKŽ ŠŽ bindzinėti hovor. bez příznaku hovor. bìndzinti hovor. bez příznaku hanl. čiùožti 2. „jít, jet“ bez označení bez označení – dùmti 6. „rychle jít, běžet, jet“ bez označení bez označení hovor. rūkti 5. „rychle běžet“ bez označení hovor. hovor. šáuti 3. „rychle jít, běžet, letět“ bez označení bez označení hovor. 175 Je zřejmé, že vyjmenovaná slova jsou konotativní. Všechna slova nebo jejich významy, které nepatří do neutrální vrstvy slovní zásoby, by měly být charakterizovány určitými stylistickými štítky (Paulauskas 1974: 46). Problém uvádění obrazné slovní zásoby v LKŽ otevřela K. Vosilytė (1995: 185). Zkratku vaizd. použil K. Pakalka (1995: 205–216) ve slovníčku sloves mluvení v daugėliském nářečí. Štítek šnek. se používá k označení funkční konotace. Obrazná slovní zásoba je jednou z podob emocionálně-expresivní slovní zásoby (Pikčilingis 1975: 53). Obrazná slova by tedy v BŽ neměla být označována zkratkou šnek. Jednou z možných variant prezentace této slovní zásoby by bylo použití zkratky vaizd. Ale stojí za to tento štítek zavádět? 4. Aniž bychom opakovali to, co již bylo řečeno o konkrétních vrstvách slovní zásoby, lze konstatovat: – V BŽ by se mělo snížit množství emocionálně-expresivní, zejména pejorativní slovní zásoby (jak té označené určitými zkratkami, tak té, která je v DŽ₃ považována za nekonotativní); – stylistická charakteristika mnoha slov, která mají ve skutečnosti expresivní zabarvení a měla by být zařazena do BŽ, by se měla oproti DŽ₃ změnit; – stylistické štítky v úvodu BŽ by měly být vysvětleny informativně, tj. ne pouze jedním slovem; mohly by být také doplněny příklady: menk. – slova nebo výrazy s pejorativním významem, užívané s cílem ponížit či znevážit člověka, věc nebo jev, např. gremėzdas apod. – V BŽ by mohly být používány tyto stylistické štítky: šnek. – slovo nebo výraz hovorové spisovné řeči, užívané v běžné, neoficiální komunikaci, při níž mluvčí s adresátem hovoří uvolněně a bez zábran. Tímto štítkem by měla být charakterizována slova, která nemají emocionálně-expresivní zabarvení. Např.: adata (1) 3. šnek. „injekce, střik, obrácená strana“⁸; bėgis (2) 4. šnek. „pohon dopravního prostředku“ apod.; Do hovorového jazyka patří také slova z dětské řeči, která někdy užívají i dospělí. Např.: atià jst. šnek. „na shledanou“ (při loučení); flk. – folklor; tímto štítkem se označují slova a výrazy užívané v ústní lidové tvorbě. Např.: 1 nókti (1) 3. flk. „vadnout“; 2 svėčias, -ià (4) flk. „cizí“ apod. Pro charakteristiku emocionálně-expresivní slovní zásoby: dem. – zdrobněliny; touto značkou se charakterizují slova označující tutéž věc nebo věc téhož druhu jako základová slova, avšak navíc vyjadřující malost a příjemnost. Např.: mergėlė (2) 1. dem. „mladá neprovdaná žena, dívka“; motulė (2) dem. „matka“ atd. ⁸ Definice jsou převzaty z DŽ₃, to však neznamená, že se v BŽ nezmění. Mimochodem se může změnit pořadí uvádění významů apod. 176 euf. – eufemismy; mírnější, neutrální slova nebo výrazy užívané místo hrubých či nepříjemných. Např.: nelabasis subst. euf. „ďábel“; akis užmerkti (euf. mirti) atd. žert. – slova či výrazy pronášené žertem, v přátelském žertování a bez úmyslu urazit; jejich cílem je adresáta pobavit. Např.: smegeninė (2) 2. žert. „hlava“; Ne iš tos operos (žertovně řečeno o někom, kdo mluví mimo téma) atd. iron. – ironická slova či výrazy užívané ve významu, který je často opačný než skutečný; nesou nádech jízlivosti, zesměšnění či výsměchu. Např.: griežtinėlė (2) 2. iron. „vybraní lidé“; Gausi iš žąsino avižų (iron. nic nedostaneš) atd. hanl. – slova nebo výrazy s hanlivým významem, užívané s cílem znevážit či ponížit člověka, věc nebo jev. Např.: gremėzdas (2) hanl. 1. „neohrabaná věc, krám, neforemný předmět“, 2. „neobratný člověk, nemotora“; lãkti 2. hanl. „pít, chlastat“ atd. vulg. – vulgární, tj. hrubá a obscénní slova nebo výrazy, které se nehodí do kultivovaného prostředí; často jde o přímá označení pohlavních orgánů, fyziologických procesů apod. Např.: pãpas (2) vulg. 1. „prsa“; šūdas (1) vulg. „výkaly“ atd. – Pro označení kleteb či nadávek se navrhuje uvést za konkrétním příkladem poznámku (kletba). Např.: Kad tu išpustum! (kletba); Kad tu nusprogtum! (kletba) atd. Do redakce doručeno 1999 05 12 ZKRATKY BŽ – Slovník spisovné litevštiny DŽ(k) – počítačová verze DŽ₃ VDU – korpus Univerzity Vytautase Velkého až – heslové slovo d. – slovo, výraz nebo věta lidové písně dem. – zdrobnělina dz. – dzūkština euf. – eufemismus fam. – familiární flk. – folklor iron. – ironický jst. – citoslovce juok. – žertovně, žertem malon. – mazlivé menk. – hanlivé zdrob. – zdrobnělý hanl. – hanlivý přen. – přenesený význam 177 vých. – východní aukštaitština hovor. – hovorové slovo dial. – nářeční děts. – dětské slovo obraz. – obrazný záp. – západní aukštaitština vulg. – vulgární žem. – žemaitština LITERATURA A PRAMENY DLKG: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997. DŽ1: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1954. DŽ2: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972. DŽ3: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. KTŽ: Gaivenis K., Keinys S. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa, 1990. LKE: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999. LKŽ I–XIX: Lietuvių kalbos žodynas 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969; 3–6: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1956–1962, 7–9: Mintis, 1966–1973; 10–15: Mokslas, 1976–1991; 16–17: Vydavatelství věd a encyklopedií, 1995–1996; 18–19, Vilnius: Institut vydávání věd a encyklopedií, 1997–1999. Oxford Advanced Learner’s Encyclopedic Dictionary, Oxford University Press, 1995. Pagrindai 1998: Bendrinės lietuvių kalbos žodyno pagrindai ir principai [rankraštis]. Pakalka K. 1995: Daugėliškio tarmės kalbėjimo veiksmažodžių (Verba Dicendi) žodynėlis. – Lietuvių kalbotyros klausimai 35, 205–217. Paulauskas J. 1974: Aktualios leksikos norminimo problemos ir žodynas. – Kalbos kultūra 27, 40–49. Pikčilingis J. 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2, Vilnius: Mokslas. Robert P. Le petit Robert, Paris: Le Robert, 1990. ŠŽ: Lyberis A. Sinonimų žodynas, Vilnius: Mokslas, 1980. Thésaurus Larousse, 2e vydání, Larousse, Paris, 1992. Vosylūtė K. 1995: Stilistinis žodžių apibūdinimas „Lietuvių kalbos žodyne“. – Lietuvių kalbotyros klausimai 35, 180–186. Župerka K. 1977: Praktinė stilistika, Vilnius, Lietuvos TSR Aukštojo ir specialiojo vidurinio mokslo ministerijos Leidybínė redakcinė taryba. Župerka K. 1983: Lietuvių kalbos stilistika, Vilnius: Mokslas. PROBLÉMY HOVOROVÉ A EMOCIONÁLNĚ-EXPRESIVNÍ LEXIKY Shrnutí Článek se zabývá problémy stylistického popisu lexika ve Slovníku současné litevštiny (DML) (Dabartinės lietuvių kalbos žodynas). Jsou také předloženy návrhy, jak prezentovat lexikum ve Slovníku spisovné litevštiny (DSL) (Bendrinės lietuvių kalbos žodynas). 178 Ve srovnání s DML by se v DSL měl snížit počet hesel z emocionálně a expresivně zabarvené slovní zásoby, zejména těch označených kvalifikátorem menk. (angl. hanlivý); u řady slov s expresivním odstínem by se měl změnit jejich stylistický popis. Navrhuje se několik způsobů, jak zlepšit stylistické označování, totiž: v DSL by se mělo upustit od kvalifikátorů d. (daina; angl. píseň), fam. (familiární – angl. familiární, neformální), malon. (maloninis – angl. ameliorativní), niek. (niekinamasis – angl. pejorativní) ; měl by se zavést nový kvalifikátor dem. (deminutyvas – angl. deminutivum) a kvalifikátor vulg. (vulgarus – angl. vulgární) by se měl používat pouze u slov označujících fyziologické procesy a pohlavní orgány. 179