Benennungen des Zaunes aus liegenden Hölzern in der Lexik lettischer Mundarten

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLIII (2000) Ineta KURZEMNIECE Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts, Rīga GULŽOGU NOSAUKUMI LATVIEŠU VALODAS IZLOKŠŅU LEKSIKĀ Od dávných dob až do dnešních dnů se lidé snažili ohradit a chránit nějaké významné místo, osadu a později hospodářský dvůr či samostatně stojící dům. Za tímto účelem se na území Lotyšska stavělo mnoho plotů různých konstrukcí, včetně gulžogů (viz např. etnografické studie o typech plotů: Cimmermanis; Jaunzems; Krastiņa; Kundziņš). Podle archeologů sahají počátky stavby gulžogů do druhé poloviny 1. tisíciletí př. n. l. (Sedovs 1992: 34). Popisy archeologických vykopávek svědčí o tom, že gulžogy se hojně používaly na okrajích lotyšských hradišť; jejich pozůstatky byly nalezeny například na hradišti Ķente, které bylo osídleno od 5. do 9. století (Stubavs 1976: 40), na jezerním hradišti Āraiši, postaveném kolem roku 830 (Apals 1993: 6), a na hradišti Mežotne, vzniklém přibližně v 8.–9. století (Sedovs 1992: 105). Gulžogy ohrazovaly také lotyšská města. Dokládá to například kresba města Rigy od J. K. Broceho z roku 1499 aj. (Broce 1992: 19). V pozdějších dobách stavěli gulžogy podél hospodářských cest a cest pro dobytek rolníci žijící v lesnatých oblastech. Při stavbě gulžogů se vyskytovaly převážně dva způsoby: 1) do země se do hloubky asi 3 stop zakopaly sloupy dlouhé 1,5 až 2,0 m; po obou stranách se do nich nástrojem podobným širokému sekáči vysekaly žlábky. Sloupy se stavěly ve vzdálenosti přibližně 3 až 7 m od sebe. Mezi sloupy se pokládaly klády různé tloušťky a jejich konce se zaklínily do žlábků ve sloupech; 2) dvojice sloupů se zakopaly vedle sebe do země a gulkoķi se k nim připevňovaly proutím. Aby se ušetřilo dřevo, vkládaly se mezi gulkoķi polena. Gulžogy byly známy na celém území Lotyšska, podle etnografů se však nejdéle zachovaly v Kurzeme, severní Vidzeme a Latgale. V současnosti se gulžogy již nestaví. Ačkoli se gulžogy dnes již nepoužívají, jejich názvy lze nalézt jak v písemných pramenech, tak v nářeční slovní zásobě. Tento článek pojednává o rozmanitosti názvů uvedeného typu plotu v lotyšských krajích i ve slovnících a zaměřuje se především na sémantický a etymologický aspekt těchto názvů. Ve spisovném jazyce se pro označení gulžogů používá několik názvů – gulžogs, gulšeta, gulkuoku žuogs (LLVV 3, 173), slita „plot zhotovený z gulbaļķi“ (LLVV 71, 597), zatímco jako nářeční slovo je ve slovníku uveden název kritenis (také krītenis) „plot, v němž konce příčných klád spočívají v drážkách sloupů“ (LLVV 4, 439). 1. V lotyšských nářečích se nejčastěji používají názvy gulžogů, které charakterizují plot podle: 1) částí plotu, jež jsou v něm použity; 2) způsobu rozmístění částí plotu; 136 3) způsobu zpracování částí plotu; 4) stáří; 5) činnosti charakteristické pro stavbu plotů. Většinou jde o víceslovná pojmenování, v nichž je závislým členem zobecněné označení plotu (sēta, užívané v Zemgale, Vidzeme a části latgalských nářečí, ž uogs, užívané v Kurzeme, Zemgale a některých nářečích Vidzeme a Latgale, sētiņa, užívané v selonských nářečích, a sētmali, které se jako zobecněné označení plotu užívá v části nářečí Latgale). 1.1. V nářeční lexice jsou zaznamenána pojmenování plotů z vodorovně položených klád a jejich varianty, které obsahují odkaz na trámy nebo silné kůly: Víceslovné pojmenování balkēnu sēta je zaznamenáno v severním Vidzeme, např. v Kūdumě – balkēnu sēt’s like leideriēm un cūkām, tur jau vaiga tād’s stiprāks. stabiem katrā pusē rievina. lika tād’s pusbalkēn’s iekšā tomū renē, vai nu plesc’s vai apaļ’s (Apv.). Slovo bālkis, z jehož kmene byla pomocí zdrobňovací přípony – ēns odvozena podoba balkēns, se užívá ve významu „trám“ a spolu s litevským bālkis a estonským pal’k je přejato z dolnoněmeckého balke „trám“ (ME I 261; Sehwers 1936: 8; LEV I 105; Lgr 147§). Víceslovné pojmenování kritiņu žuogs s příponou -in- v závislém členu je nyní známo už jen z ME II 281 z Nicy, zatímco podoba kritēņu žuogs odvozená s příponou -en- v závislém členu je zaznamenána v nářečním slovníku z Grobiņi – bi tādi kritiņāti žuogi – rešni stabi, izzina a tādu platu ēveli tādu rievu un ta lik tā kritiņaja iekšā apaļus kuōkus (Apv.). Přípona -en- patrně nahradila starší -in- (Rudzīte 1964: 105). Varianta kritēņu žuogs s užitím jednotného genitivu v závislém členu víceslovného pojmenování je doložena v literatuře v EH I 656. Slova kritenis, kritiņis jsou v uvedených pojmenováních užita ve významu „tlusté trámy nebo silné tyče, jejichž konce se shora spouštějí do žlábků ve dvou sloupcích plotu“ a jsou odvozena příponami -enis, -iņis od slovesa krist (litevsky krìsti) (ME II 281; Lgr 144–5§). V některých lotyšských nářečích se vyskytují pojmenování plotů z vodorovně položených klád, která obsahují odkaz na silná prkna. Hladká silná prkna se při stavbě plotů z vodorovně položených klád začala místo kulatiny používat až později, když bylo možné na pilách rozřezávat trámy na prkna. Vārdkopnosaukums blanku sēts reģistrēts apvidvārdu vā kumos 1936. g. Svētc iemā – blānk šēç. stabu sāņuos ir ruobi, kuruos saliek blankas, tagad gluudus apaļus dēļus, agrāk rešnas apaļas kārtis, kam tad aptēsa tikai galus, kas nāk ruobuos (Apv.). Slovo blānka se užívá ve významu „prkno, fošna“ a je přejato z dolnoněmeckého blanke „tamtéž“ (ME I 309; Sehwers 1936: 13). Spojení dēļu sēta ve významu „plot z vodorovně položených klád“ je místy zaznamenáno v lotyšských nářečích, např. v Kūdumě – ziemel galā ar dēļu sēt’ nuo vien’s sien’s līdz 137 uōtrai bi nuōdalî¹ aitū būda (Grabis 1991: 67); víceslovné pojmenování dēļu žuogs je známo z Pļaviņas (A.), zatímco spojení dēļu sētmalis se vyskytuje na některých místech v Latgale, např. v Cible – dieļu sàtmals. ap laidaru (A.). Slovo dēlis je výpůjčka z dolnoněmeckého dele „prkno“ (ME I 462; Sehw ers 1936: 26; LEV I 207). V lotyštině je doloženo pojmenování pro vodorovný plot, které zahrnuje odkaz na plotové sloupky. Vārdkopnosaukums stulpeņu žuogs pierakstīts Kārsavā un Gaigalavā (Strods 1991: 49). Tā atkarīgais komponents ar deminutīva izskaņu -enš darināts no substantīva stulps ‘der Pfosten’ celma un izplatīts Latvijas austrumdaļas izloksnēs, piem., Kalupē – ka stat'ēnč tāisa, to sadzān stūlp'ēnč i pi stūlp'ēnu pīsyt kuorc (Reķēna 1975: 191) (par izskaņu -enš sīkāk skat. Lgr 146§, Rudzīte 1964: 317). Původ slova stulps2 je nejasný. Kořen stulp- je možná odvozen od kořenů stelp- a stup-. Slovo srov. s litevským stulpas, ruským столб a lotyšským stulbs (ME III 1104; LEV II 313). 1.2. V lexiku lotyšských nářečí jsou rozšířena pojmenování pro vodorovný plot, která charakterizují plot podle vodorovného uspořádání jeho částí. Kromě pojmenování užívaných ve spisovném jazyce (viz výše) jsou tak v nářečích místy doložena také víceslovná pojmenování gulā sēta, např. v Kauguri – gulā sēta (R.-Dr. 46); guldeļu sēta, např. v Jaunpiebalze (A.). Slovo gulū „ležící“ souvisí se slovesem guļt (ME I 678; LEV I 324). 1.3. Někdy se v nářečích k označení vodorovného plotu užívá pojmenování, které odkazuje na způsob opracování částí plotu. Víceslovné pojmenování gruopū žuogs je zatím známo pouze z Kursīši (VMP). Slovo gruōpe se užívá ve významu „žlábek, drážka, rýha, falc“ a je přejato z dolnoněmeckého grope (ME I 671). 1.4. Místy je v nářečním lexiku doloženo pojmenování pro vodorovný plot, které odkazuje na starobylost plotu. Víceslovné pojmenování tēvu sēta je zaznamenáno ve sbírkách nářečních slov ve Valmieře – žēna gaduos rezēju arī guļkuoku sētu, kuo sauca par tēvu sētu. tādai vajaga dauz un labi rešnu kuoku bluķus. Slovo tēvs srov. s litevským tēvas a je zděděné (ME IV 177). 1.5. V lotyšských nářečích se užívají pojmenování pro vodorovný plot, která odkazují na činnost charakteristickou při stavbě plotu. ME IV 289 zaznamenává pojmenování tvāra v Mēmele a tvāre v Mēmele a Neretě. V současných nářečních sbírkách se nachází varianta tvora (LVDA). Slovo tvāra „plot z vodorovně položených tyčí“ (litevsky tvorà „plot“) je utvořeno od slovesa tvert derivačními koncovkami -a, -e (ME IV 289). Protože je toto pojmenování doloženo v litevském pohraničí, mohlo by jít o výpůjčku z litevského tvorà „plot, živý plot, hraniční zeď“, které souvisí se staroslověnským tvarm „výrobek, předmět, stvoření“, polským twarz „tvář, obličej“ aj. (Fraenkel 1962: 1155). 138 ā-kmenové pojmenování slita ve významu „plot z vodorovně položených klád“ se dnes vyskytuje už jen ve slovnících – ME III 933–4 v Latgale, Mētrieně a Zasě, zatímco o-kmenové pojmenování slits – ME III 933 v Lubāně, Neretě a v materiálech VMP z Asūne. Víceslovné pojmenování slitu sētiņa ve významu „plot z vodorovně položených dřev“ je zaznamenáno v ME III 934 v Zasě a lze je považovat za upřesnění slova slita nebo slits. Starobylé pojmenování vytvořené od slovesa sliet (lit. šlieti) hláskovou alternací a příponami -ts, -ta se v nářečích přeneslo na novější formy plotů (ME III 933–4; LEV II 230; Fraenkel 1962: 1006; Lgr 199, 201§; Skardžius 1943: 181–3§). 2. Vedle již zmíněných názvů se v lexiku lotyšských nářečí užívají také názvy plotů z vodorovně položených klád, které vznikly metonymickým přenosem na základě souvislosti mezi reáliemi. V názvech těchto plotů je využita synekdocha – „...metonymie založená na vztahu kvantitativní povahy mezi jevy“ (Paegle,1980: 11). 2.1. Několik názvů plotů z vodorovně položených klád vzniklo metonymickým přenosem „část plotu“ → „plot“. Názvy pro kládu nebo silnou tyč kritenis, kritinis (viz výše) se v nářečích mohou užívat také pro označení samotného plotu z vodorovně položených klád; například v ME II 281 je slovo kritenis v literatuře doloženo také ve významu „plot z tenkých klád nebo silných tyčí, jejichž konce se shora spouštějí do žlábků ve dvou sloupcích“, zatímco v EH I 656 je slovo kritinis zaznamenáno ve stejném významu v Dunikě (srov. také význam názvu kritenis, kritinis uvedený v LLVV 4, 439). Název pro vyjímatelnou plotovou tyč vārstulis se v nářečích může užívat také jako označení plotu z vodorovně položených klád; například v ME IV 509 je slovo vārstulis zaznamenáno ve významu „=galšēta’ Gudeniekos. Slovo vārstulis s příponou -ulis je odvozeno od kmene slovesa vārstīt (ME IV 509; Lgr 163§). 2.2. Jeden název plotu z vodorovně položených klád v lotyšských nářečích vznikl metonymickým přenosem „plot“ → „část plotu“. Název bulverķis se tak v nářečích užívá pro označení vodorovných klád plotu; například v etnografických popisech Kurzeme se objevuje víceslovné pojmenování bulverķu žuogs (Jaunzems 1940: 20; Kundziņš 1974: 254); je zaznamenáno také ve slovníkových materiálech nářečí ve Stendē – bulvērķ žuoks „plot z tlustých dřevěných tyčí“, kde se bulvērķs užívá ve významu „silná plotová tyč“ (Mund. St II 75). Varianta se singulárovým genitivem v závislé složce názvu bulvērķa žuogs je zaznamenána v materiálech VMP v Laidzē, Strazdē, Spārē, Lubezerē a Libāgos. V některých nářečích může být toto pojmenování užito jako upřesnění slova bulverķis: srov. v lotyštině nemotivovaný název plotu z vodorovně položených klád nemotivējams bulverķis ve významu „val“, který se v písemných pramenech uvádí od 18. století, například St I 31; U I 40; bulverķis „plot z dlouhých silných klád“ v Blīdienē (Etn. III 162). Název se vyskytuje také v lidové písni zaznamenané v Rundāle – Co budeme dělat, bratři? / Vezmeme si ty staré dívky. Dokud budeme slavit svatbu, / budeme žít v lásce; Až svatba skončí, / udeř do čela, strč do sudu, 139 Sedni na čelo, strč do sudu, / Rozbij je na prach. Na podzim vandráci / Je vykoupí po librách, na jaře vystřílejí / Po těch rižských bulvercích (LD II 13017 8. var.). U názvu guļžoga bulverķis bylo v nářečích zaznamenáno mnoho variant, např. fonetická varianta bulveķis je zapsána v LD II 13017 8. var. z Mežotne, bulvērģis se vyskytuje ve Zvārde a Lutriņi (LVDA), zatímco bulvēģis – v nářečních sběrech z Ciecere (būlvēģis: po obou stranách kůlu jsou žlábky, v nich konce tyčí; mezi tyčemi jsou polena necelou stopu od sebe, aby jimi prase nemohlo prolézt LVDA). Bohatství variant je obvykle příznačné pro výpůjčky, protože „… když člověk slyší v řeči nějaké cizí, málo známé slovo, nemusí je vždy vnímat stejně jako mluvčí, a proto jsou možné různé individuální proměny“ (Kagaine 1993: 12; k tomu viz také Jansone 1998: 75). Slovo bulverķis a jeho varianty jsou převzaty ze západoněmeckého bolwerk „opevnění, fortifikační stavba, obranná stavba“ (Sehwers 1936: 20). Ze západoněmeckých výrazů bolle „fošna“ + rick „dlouhá tyč“ je převzato také slovo, které je tedy v lotyštině nemotivované: būldrīkis; je zaznamenáno v EH I 250 v Dundaze ve významu „poměrně vysoký, mezi budovami stojící ležatý plot z mohutných kůlů“. 3. V některých lotyšských nářečích byly zaznamenány názvy ležatých plotů, jejichž sémantická motivace a původ jsou nejasné. Jedním z nich je víceslovné pojmenování kreteņu šēta, které je dosud známo pouze z ME II 274 bez uvedení místa: kreteņu šēta ‘=plot, kde jsou štípané kusy dřeva položeny jeden na druhém’. V průzkumu provedeném v roce 1995 byl v Mērdzene zaznamenán víceslovný název lūkņu sētmalis. Původ i sémantická motivace jeho závislé složky jsou rovněž nejasné. 4. Místy se v lexiku lotyšských nářečí a v písemných pramenech dochovaly názvy součástí plotů z vodorovně kladených klád, z nichž mohly být tvořeny také názvy těchto plotů. Zatím je pouze z písemných pramenů znám název s kořenem kamp- – kampine „kůl, dřevo plotu, které se vodorovně vkládá mezi dva sloupky“ Etn. I 121 Ničā a ME II 151. Název je zřejmě odvozen od kmene slovesa kampt pomocí přípony -ine a patrně označuje činnost typickou pro stavbu plotu (Lgr 144–5§§). V tomto případě se při stavbě guļžogu plotová břevna vodorovně upevňovala neboli zaklínovala nikoli do žlabu jednoho sloupku, ale mezi dva sloupky. V materiálech VMP byl v Dvietě zaznamenán název vodorovných klád plotu žerģi. Ve sbírkách nářečního materiálu ani v písemných pramenech se názvy plotu s tímto slovem nevyskytují. Slovo žerģi je přejaté z ruštiny kr. жердь ‘pokácený, odvětvený a očištěný strom’ (Даль 1989: I, 534), ale například na území někdejšího Vladimirsko-suzdalského knížectví, které existovalo ve 12. a 13. století, označuje tento název v Rusku v důsledku významového posunu ‘dřevo na plot’ → ‘plot’ také plot z vodorovně položených klád (Мельниченко 1974: 129). 140 Jak je patrné, na území Lotyšska se pro označení plotu z ležících dřevěných trámů používaly různé názvy. Vycházely jak z domácího dědictví, tak především ze slov přejatých z němčiny. S vymizením tohoto typu plotu z každodenního života obyvatel Lotyšska nevyhnutelně mizí ze současného jazyka mluvčích také popsaná označení, případně získávají jiný význam. ZKRATKY g. – rok gs. – století g.t. – tisíciletí ig. – estonština kr. – ruština latv. – lotyština liet. – litevština příkl. – například př. n. l. – před naším letopočtem p. – polština souv. – související srov. – srovnatelný viz – viz viz výše – viz výše ssl. – staroslověnsky t.p. – totéž u.c. – a další var. – varianta vlv. – střední dolnoněmecky LITERATŪRA A.: 1995. autores organizētā aptauja par žogu nosaukumiem. Apals J. 1993: Āraišu ezెrpils, Cēsis. Apv.: Latviešu apvienotā apvidvārdu kartotēka. Broce J. K. Zīmējumi un apraksti 1–2, Rīga, 1992–1996. Cimermanis S. 1994–1998: Būves un to izmantošana lībiešu ciemos. – Līvli, Rīga, 1994, Nr. 8–12; 1995, Nr. 1–7; 1996, Nr. 1–12; 1997, Nr. 1–4; 1998, Nr. 1–2. Cimermanis S. 1990: Latvijas sēta gadsimtu gaitā. – Dabas un vēstures kalendārs 1991, Rīga, 187–197. EH: Endzelīns J., Hauzenberga E. Papildinājumi un labojumi K. Mīlenbaha Latviešu valodas vārdnīcai 1–2, Rīga, 1934–1946. Etn.: Etnogrāfiskās ziņas par latviešiem. – Laikraksta „Dienas lapa“ pielikums 1–4, Rīga. Fraenkel E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Heidelberg-Göttingen. Grabis R. 1991: Kūduma izlokšnes teksti, Rīga. Jansone I. 1998: Vārda cilme un tā semantiskā motivācija (latv. piedurkne). – Lietuviešu kalbotyros klausimai 40, Vilnius, 74–79. Jaunzems J. 1943: Kurzemes sēta. Etnogrāfisks apcerējums, Rīga. Kagaine E. 1993: Dialektālās un vispārlietojamās leksikas attieksmju raksturojums. – LZA Vēstis, Nr. 7., 8–17. 141 K r a s t i ņ a A. 1963: Zemnieku celtnes Vidzemē 19. un 20. gs. – Arheoloģija un etnogrāfija 5, Rīga, 159–192. K u n d z i ņ š P. 1974: Latvju sēta, Stokholma. LD: B a r o n s K., V i s e n d o r f s H. Latvju Dainas 1–6, Jelgava-Pēterburga, 1894–1915. LEV: K a r u l i s K. Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1–2, Rīga, 1992. Lgr: E n d z e l ī n s J. Latviešu valodas gramatika, Rīga, 1951. LLVV: Latviešu literārās valodas vārdnīca 1–8, Rīga, 1972–1996. LVDA: Latviešu valodas dialektu atlanta materiāli. ME: M i l e n b a h s K. Latviešu valodas vārdnīca 1–4, Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. E n d z e l ī n s, Rīga, 1923–1932. Mund. St.: D r a v i ņ š K., R ū ķ e V. Leute und Nominalformen der Mundart von Stenden 1–2, Lund, 1955–1956. P a e g l e Dz. 1980: Motivācijas aspekts nominācijā, Rīga. R.-Dr.: R ū ķ e - D r a v i ņ a V. Senie žogi Ziemeļvidzemē ap Valmieru. – Baltu filoloģija 5, Rīga, 1995, 44–51. R e ķ ē n a A. 1975: Amatniecības leksika dažās Latgales dienvidu izloksnēs un tās sakari ar atbilstošiem nosaukumiem slāvu valodās, Rīga. R u d z ī t e M. 1964: Latviešu dialektoloģija, Rīga. S e d o v s V. 1992: Balti senatnē, Rīga. S e h w e r s J. 1936: Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über der deutschen Einfluss im Lettischen, Leipzig. S k a r d ž i u s P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius. St: Lettisches Lexicon... von Gotthard Friedrich S t e n d e r 1–2, Mitau, 1789. S t r o d s H. 1991: Latgales etnogrāfisko terminu skaidrojums, Rīga. S t u b a v s A. 1976: Ķentes pilskalns un apkārtne, Rīga. U: Lettisches Wörterbuch. Teil 1. Lettisch-deutsches Wörterbuch von Bischof C. C. U l m a n n, Riga, 1872. VMP: Latvijas Vēstures muzeja Etnogrāfijas nodaļas bīj. Pieminekļu valdes (V) dokumentu kolekcija Nr. 2503; 2592; 2415; 2904; 2748; 2671; 1932; 2945; 2822; 3153; 1918. Д а л ь В.: Толковый словарь живого великорусского языка 1–4, Москва, 1989–1991. М е л ь н и ч е н к о Г. Г. 1974: Слова обозначающие изгородь. – Некоторые лексические группы в современных говорах на территории Владимиро-Суздальского княжества XII– нач. XIII в., Ярославль. GULSČIŲ TVORŲ PAVADINIMAI LATVIŲ KALBOS TARMIŲ LEKSIKOJE Santrauka Daugiausia latvių kalbos tarmėse vartojami gulščių tvorų pavadinimai, kurie apibūdina tvorą pagal: 1) jos vartojamas tvoros dalis, pvz., balkēņu sēta, stulpeņu žuogs; 2) tvoros dalių išdėstymo būdą, pvz., gulšēta; 3) tvoros dalių apdirbimo būdą, pvz., gruōpu žuogs; 4) senumą, pvz., tēvu sēta; 5) veiksmą, kuris būdingas darant tvorą, pvz., slita, tvāre. Keli gulščių tvorų pavadinimai atsirado kaip metonimiško perkėlimo rezultatas: ‘tvoros dalis’ → ‘tvora’, pvz., kritinis, bei ‘tvora’ → ‘tvoros dalis’, pvz., bulverku žuogs. Pavadinimai – tai ir paveldėti, ir dažniausiai iš vokiečių kalbos pasiskolinti žodžiai. Kadangi gulščių tvoros kaip realijos nebelieka Lietuvos gyventojų buityje, ir jų pavadinimai dingsta iš dabartinės kalbos vartotojų kalbos arba jie įgauna kitą reikšmę. 142 BENENNUNGEN DES ZAUNES AUS LIEGENDEN HÖLZERN IN DER LEXIK DER LETTISCHEN MUNDARTEN Zusammenfassung Im Artikel werden mundartliche Benennungen für Zäune aus liegenden Hölzern behandelt. Am meisten werden in den Mundarten des Lettischen solche Benennungen des Zaunes aus liegenden Hölzern gebraucht, die den Zaun folgendermaßen charakterisieren: 1) nach Gebrauch der Zaunteile, z. B. baļķēnu sēta, stulpeņu žuogs; 2) nach der Weise der Unterbringung von Zaunteilen, z.B. guļsēta; 3) nach der Bearbeitung von Zaunteilen, z.B. gruopu žuogs; 4) nach Altertümlichkeit, z.B. tēvu sēta; 5) nach der Tätigkeit, z.B. slīta, tvāre. Mehrere Benennungen des Zaunes aus liegenden Hölzern sind als Ergebnis der metonymischen Übertragung ‘Zaunteile’ → ‘Zaun’, z.B. kritinis, ‘Zaun’ → ‘Zaunteile’, z.B. bulverku žuogs, entstanden. Als Benennungen werden sowohl ererbte als auch hauptsächlich aus dem Deutschen entlehnte Wörter verwendet. Mit dem Verschwinden des Zaunes aus liegenden Hölzern aus dem Alltagsleben der Bevölkerung Lettlands verschwinden auch ihre Benennungen aus der Sprache heutiger Mundartträger, oder aber sie erhalten eine andere Bedeutung. Ineta KURZEMNIECE Gauta 1999 05 22 Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts Akadēmijas lauk. 1 LV–1050, Rīga, Latvija El. pastas [email protected] 143