Lietuvių kalbos subjektiniai ir objektiniai veiksmažodžiai

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLIV (2001), 145–166 Subjektová a objektová slovesa v litevštině STASĖ KRINICKAITĖ Lietuvių kalbos institutas, Vilnius Dva sémantické typy sloves rozlišené v této práci, subjektově orientovaná a objektově orientovaná slovesa, odrážejí dva hlavní typy perspektivy věty v litevštině. Oba vymezují řadu sémantických rolí, které jsou zahrnuty pod hyperrole subjektu a objektu. Hyperrole subjektu zahrnuje sémantické role agenta, pacienta, percipienta, výsledku, beneficienta, obsahu, modu, zdroje, směru a nástroje. Hyperrole objektu zahrnuje sémantické role pacienta, původce, protiagenta, završitele, motivu, komitativa a odplaty. POJETÍ SUBJEKTOVÝCH A OBJEKTOVÝCH SLOVES Někteří badatelé rozdělují slovesa podle významu do dvou širších skupin: na subjektová a objektová slovesa (Ufimceva 1980: 41, Jakaitienė 1988: 114, Krinickaitė 1997: 40–41). Za subjektová se považují slovesa označující děje spojené se subjektem, které nepřekračují hranice jeho sféry. Objektová slovesa označují děje zaměřené na objekt, ale zároveň si zachovávají vztah k subjektu. Subjektová slovesa tedy ve větách předpokládají subjektové vztahy a nepředpokládají objektové vztahy. Objektová slovesa naproti tomu předpokládají především objektové, ale také subjektové vztahy. Ve srovnání s objektovými vztahy jsou subjektové vztahy prototypické (Holvoet 1991: 50–51). O neosobních slovesech je třeba říci, že některá z nich se v neosobních větách pojí se subjektovými slovesy (Jam nesiseka), jiná s objektovými (Man skauda galvą. Sulijo šieną. Mus iššaušo kelyje). Když ve větách není vyjádřen subjekt (Vakareja. Temsta), lze jej vyvodit z celkové zkušenosti mluvčího. Může jím být prostředí komunikační situace nebo zorné pole mluvčího. Z toho všeho, co bylo řečeno, je patrné, že rozdělení sloves na subjektová a objektová odpovídá staré lingvistické tradici dělit slovesa na tranzitivní a intranzitivní, a zejména na tranzitivní a intranzitivní v širším smyslu. Taková klasifikace sloves vychází z pojmů subjektu děje a jeho objektu. Po oddělení nejobecnějších významů sloves – děje a stavu (v širším smyslu) – lze subjekt a objekt definovat pomocí sémantických funkcí (rolí). Vychází se zde z pojetí, podle něhož je u dějových predikátů za subjekt považován agent, méně často nástroj, a u stavových predikátů pacient, percipient, beneficient, výsledek či kontentyv. Za objekt se u dějových predikátů považuje pacient, výsledek, beneficient, 146 | STASĖ KRINICKAITĖ nástroj, kontentyv, finitiv a kontragent stavových predikátů, percipient, posesiv, kontentyv, výsledek, aspekt. Sémantické funkce subjektu a objektu se jasně odlišují od syntaktických funkcí podmětu a předmětu, které závisí na syntaktické stavbě věty. Například ve větě s pasivní konstrukcí Dopis byl napsán otcem plní sémantickou funkci subjektu předmět (otcem), zatímco funkci objektu plní podmět věty (dopis). Při zařazování slovesa mezi subjektová nebo objektová je třeba zohlednit i jeho použití v konkrétní větě v přímém či přeneseném významu. Slovesa jsou často mnohoznačná a některé jejich významy mohou být subjektové, jiné pak objektové. Je také třeba zdůraznit, že slovesa různých lexikálních a sémantických skupin předpokládají různé sémantické funkce. Ani při zohlednění lexikálních a sémantických skupin sloves však nelze vysvětlit všechny varianty jejich užití či synonymii. Je třeba mít na paměti, že predikát každé věty odpovídá také určitým rysům situace a ne všechny z nich jsou určovány pouze významem slovesa (Rosen 1996: 191–223). Tento článek vychází z nejbližšího okolí sloves ve větách doložených ve Slovníku současné litevštiny3(1993), ve Slovníku litevského jazyka (I–XIX, 1956–1999) a ve Slovníku valence litevských sloves N. Sližienė (I, 1994; II(1) 1998). Analyzovány jsou také příklady subjektových a objektových sloves, které autorka tohoto článku shromáždila z publicistiky, odborných a populárně-naučných prací, hovorového jazyka, folkloru a krásné literatury. Zdroje běžných příkladů z hovorového jazyka se neuvádějí. Porovnáním všech nalezených případů užití subjektových a objektových sloves lze vidět, že pro různé lexikální skupiny subjektových a objektových sloves jsou charakteristické různé sémantické funkce. Různé lexikální skupiny subjektových a objektových sloves se vyznačují také určitými vlastnostmi nejbližšího okolí a některé skupiny mají nejen určité charakteristické participanty, ale i volné členy. Lze tvrdit, že sémantické funkce sloves závisejí na jejich lexikálním významu (resp. lexikální sémantické skupině) a na jejich nejbližším okolí, v němž hrají důležitou roli nejen participanty, ale i volné členy. Hovoří-li se o slovese jako o mnohoznačném lexému a míní-li se souhrn významů slova, rozlišují se také skupiny SUBJEKTOVĚ-OBJEKTOVÝCH a OBJEKTOVĚ-SUBJEKTOVÝCH sloves. Za subjektově-objektová se považují slovesa, jejichž přímé významy jsou subjektové a přenesené objektové, případně slovesa, jejichž častější a běžnější významy jsou subjektové a méně časté objektové (např.: kimti, šalti, snypšti, šviesti). Přímé významy objektově-subjektových sloves jsou objektové a přenesené subjektové; také jejich častější a běžnější významy jsou objektové a méně časté subjektové (např.: kalbėti, laikyti, laimėti). Protože totéž sloveso užité v různých významech je v každém jednotlivém případě buď subjektové, nebo objektové, jsou i základními skupinami sloves slovesa subjektová a objektová. Skupiny subjektově-objektových a objektově-subjektových sloves je vhodné rozlišovat pouze tehdy, klasifikují-li se slovesa jako lexémy a zkoumají-li se z obecnějších hledisek teorie tranzitivity, mnohoznačnosti, typologie apod. Je třeba říci, že jak subjektová, tak objektová slovesa jako obecnější skupiny byla v lingvistických pracích dosud zkoumána jen málo. Také termíny subjektová, objektová jsou méně časté než intranzitivní, tranzitivní. Termíny s dlouhou tradicí užívání- SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI | 147 tranzitivní, intranzitivní se dosud užívají v užším i širším smyslu. V širším smyslu označuje tranzitivní objektová slovesa, zatímco intranzitivní subjektová slovesa. Protože se v současné lingvistice chápe komplexnost významu slovesa, jsou v popisech různých světových jazyků běžné tranzitivní a intranzitivní fráze (transitive, intransitive phrases), tranzitivní a intranzitivní konstrukce (transitive, intransitive construction), tranzitivní a intranzitivní věty (transitive, intransitive clauses), tranzitivní a intranzitivní struktury (transitive, intransitive structures). Tranzitivita a intranzitivita slovesa jsou důležitým sémantickým a zčásti i gramatickým rysem, užitečným také pro typologii. Ty významy, které jsou alespoň v jednom světovém jazyce označovány morfologickými prostředky, se považují za významné pro každý jazyk (Majsak 2000: 10). Termíny subjektová a objektová slovesa, spojované se sémantickým hlediskem, se častěji užívají v ruské a litevské lingvistice (Ufimtseva 1980: 44; Jakaitienė 1988: 114; Krinickaitė 1997: 39–41). Mluvíme-li o slovesných větách, v nichž subjektová a objektová slovesa často fungují jako predikáty, zdá se, že je namístě užívat také termíny subjektové a objektové predikáty (subject-oriented predicates, object-oriented predicates) (srov. Venstra 2000: 882). Poslední uvedené skupiny jsou patrně dvěma největšími skupinami predikátů v litevštině – predikáty DĚJE a STAVU (v širším smyslu). Toto nejobecnější dělení predikátů postačuje k tomu, aby bylo možné spojit pojmy subjektu a objektu se sémantickými funkcemi. Sémantické funkce jednotlivých predikátů děje a stavu spadají do obecnějších skupin subjektových a objektových vztahů (Ambrazas 1986: 27). S predikáty děje se nejčastěji spojuje sémantická funkce agenta, se stavovými predikáty pak sémantické funkce pacienta, percipienta a beneficienta. Subjekt se definuje jako agent predikátů děje a pacient, percipient či beneficient predikátů stavu (Ambrazas 1986: 27): TABULKA 1. TYPY SUBJEKTOVÝCH A OBJEKTOVÝCH VZTAHŮ Sémantické vztahy | Sémantické funkce spojované s predikáty děje | Sémantické funkce spojované se stavovými predikáty Subjektové | A (Přijeli hosté. Déšť polámal žito) | P (Rozbila se sklenice); PCP (Všichni zaslechli hluk); B (Rodiče měli půdu) Objektové | P (Dívka rozbila sklenici); R (Soused vykopal příkop); B (Poslal jsem rodičům dopis); I (Zahraj na housle) | CON (Neznám cestu. Chybějí peníze); R (Peníze se proměnily v uhlí) Objekt lze tedy definovat jako pacienta, výsledek, beneficienta a nástroj predikátů děje a jako kontentyv a výsledek stavových predikátů. Ve srovnání s objektovými jsou subjektové vztahy prototypické (srov. Holvoet 1991: 50–51). 148 STASĖ KRINICKAITĖ SUBJEKTOVÁ SLOVESA Subjektová slovesa s významem děje nejčastěji předpokládají sémantickou funkci AGENTA, např.: Dřete dnem i nocí. (KONDR AŽL 50). Všichni pracují, spěchají. Matka pečlivě pracuje bez přestání. Děti dovádějí po dvoře. Komise zasedá. Když subjektová slovesa neoznačují konkrétní fyzické děje (instance of action), nýbrž činnost obecné povahy, charakter činnosti (activity), svým významem se přibližují objektovým slovesům užívaným bez objektu (v případech takzvaného absolutního užití), např.: dítě mluví, matka vaří, otec kouří. Stupeň agentnosti není u všech stejný, značnou roli hraje také kontext užití. Uživatelé jazyka různě vnímají, zda sloveso označuje volní děj, nebo stav. To se vysvětluje tím, že v určitých kontextech není opozice mezi subjektem a objektem relevantní a neutralizuje se, protože někdy subjekt a objekt na referenční úrovni odpovídají jedné, nikoli dvěma věcem (Krinickaitė 1997: 41; Ono 1999: 16). Lze říci, že je to také důsledek jazykové struktury, neboť diskrétnost jazykových jednotek a nediskrétnost kontinua sémantiky způsobují postupné přechody od jednoho významu k druhému (Lykova 1999: 54–55). Funkce agenta je vlastní podstatným jménům označujícím živé bytosti i neživé předměty a přírodní síly. Rozlišují se dvě hlavní varianty agenta – agent₁ [A₁], typický pro živé bytosti, a agent₂ [A₂], typický pro neživé předměty, přírodní síly a další přírodní a společenské jevy, různá zařízení, stroje a přístroje, které mají určitou energii, a mohou proto vykonávat nebo vyvolávat děj, nemají však vlastní iniciativu (Sližienė 1994: 19). Podmět v nominativu s funkcí agenta nemusí být ve větě výslovně vyjádřen; předpokládá jej samotný tvar slovesa, např.: Proč truchlíš? Bloudil jsem ve tmě. Jeli jsme celou noc. Sotva jsem překročil práh. Lže přímo do očí. Opatrně jsme navštívili. Zírá úžasem. 1Funkci agenta předpokládají také slovesa označující duševní činnost nebo chování, srov.: Dítě se usmívá. Hosté se vesele smáli. Proč je tak neklidný? Dívky se svěřují. Proč pláčeš – neplač! Žák fantazíruje. Mladík si počíná svévolně, nedodržuje zákony. Matka zatím ještě trpí, nic neříká. Sestra se urazila. Strýc žertuje. Dívka se zachovala hezky. Jde o slovesa označující děje typické pro člověka jako živou bytost i člověka jako osobnost. Ve větách, v nichž slovesa šypsoti(s), juoktis, nerimti, liūdėti, raudoti, įsižeisti a další fungují jako predikáty, ostatní větné členy často vyjadřují způsob provádění děje, jeho kvalitativní a kvantitativní charakteristiku, místo či čas, zpravidla však nejsou aktanty (tj. valenčními doplněními), nýbrž volnými větnými členy. Ve větách se slovesy označujícími charakter činnosti (triūsti, plušti, kruopšti a další) jsou v určitých případech možné aktanty se sémantickou funkcí objektu či nástroje. Volné větné členy vyjadřující prostorové a časové parametry děje nerozlišují jeden děj od druhého a mohou se vyskytovat ve všech slovesných větách. SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI | 149 Činnosti považované za charakteristické pro člověka jako představitele civilizace a určité kultury lze rozdělit podle cíle: (1) činnosti organizační; (2) zpracovatelské (přepracovatelské) činnosti; (3) získávací činnosti (výrobní): (a) materiální, (b) materiálně-duchovní činnosti, (c) duchovní (mentální) činnosti (Stepanov 1997: 210). Taková klasifikace se hodí spíše pro objektová slovesa, není však cizí ani subjektovým slovesům. Slovesa pohybu (přesunu), která předpokládají sémantickou funkci agenta, označují činnosti charakteristické nejen pro člověka a všechny živé bytosti, ale také pro neživé předměty, různá zařízení a přírodní síly. Kromě agenta mohou být přítomni další aktanti – lokativ, direktiv (výchozí bod, cílový bod, cesta). Lokativ a direktiv ve větách se slovesy pohybu pomáhají rozlišovat také významy sloves. Např.: Všichni se vrátili zpátky. Kdo tam běží? Dále se brodil vodou. Kam se to šourá se svěšeným nosem? Děti bruslí na ledě. Zahanbený se plíží ven. Žáci šli po cestě. Dítě se škrábe do kopce. Kde teď všichni zevlují? Ve větách se slovesy pohybu (stejně jako v jiných slovesných větách) hraje důležitou roli sémantické sladění různých větných složek (Stepanov 1989: 16–17; Krinickaitė 1989: 167–168). Ve větách se slovesy pohybu jsou časté aktanty plnící sémantické funkce lokativu a direktivu, stejně jako volné větné členy s různými významy pohybu a orientace (srov. Valiulytė 1998: 23–25). Včely poletují kolem úlu. Pluli od vzdálených břehů Nemunu (Cv). A já jsem po nástupu do výtahu vyjel ještě o tři patra výš. Kam se ti lidé ženou? Myši se jen hemží ve slámě. Ptáci letí na jih. Kočka se plíží k vrabcům. Zajíc uhání přes pole. Jediné okno vedlo do ponurého, zaprášeného dvora (BUBN K 106). Jestli ne – vypadni z domu! (BUBN K 105). Je-li agentem člověk, se slovesy pohybu se častěji pojí aktanty se sémantickou funkcí instrumentu (jezdí na windsurfingu), a také se častěji vyskytují volné větné členy vyjadřující druhého agenta (poletíme s bratrem), motiv (odjeď za mě), účel (pojedeme pro dříví), odměnu (vrátil jsem se za dva lity). Větné členy vyjadřující funkce modusu, kvantitativu, lokativu, a zejména direktivu (Ab, Ad, VIA), jsou běžné ve větách se všemi slovesy pohybu. Např.: Dlouho se nevrací – začal jsem mít obavy. Vracím se domů. Kam se cpeš, copak nevidíš, že tu není místo? Vyrazil jsem dveřmi ven. Pak vyskočil na kolo a rozjel se zpátky (Avyž STM 353). Jeli jsme k lagunám kopcovitou cestou červenou půdou. Toulá se po širém světě. Proč se brodíš blátem, můžeš jít po okraji cesty. Trojice mužů a jedna žena, doprovázeni Baliem Adamonisem, pomalu a za hovoru dokráčeli k zavřeným dveřím sálu (BUBN K 91). Běží po nábřeží, vběhne na dvůr [...], zadýchaně vyběhne do kopce (BUBN NRŽ 280). Z užívání sloves pohybu označujících pohyb člověka, dalších živých bytostí i předmětů vyplývá, že mluvčí často považuje za důležité uvést jen určitou část přesunu nebo jiné parametry pohybu, např.: 150 | STASĖ KRINICKAITĖ Vlaštovky usedají na latě. Schovejme se pod přístřešek, ať nezmokneme. Šarange varangė po suolu susirangė (FLK). Protože význam slovesa je komplexní, mezi lexikálními skupinami sloves ve většině případů neexistují ostré hranice. Slovesa pohybu jsou blízká slovesům změny polohy, srov. sednout si, lehnout si, vystoupit (do druhého patra), stejně jako slovesům vyjadřujícím polohu v prostoru (ležet, sedět, viset, viset, houpat se), která předpokládají agenta a lokativ i direktiv. Např.: Sám každý den stával hodinu na hlavě a přesvědčoval ostatní, aby následovali jeho příkladu (SIR GIR K 20). Na mém hřbetě sedět nebudeš (BUBN K 105). V této skupině je mnoho zvratných sloves, pro něž je charakteristický význam změny polohy v prostoru (houpat se, šplhat, skrčit se aj.). Např.: Dítě se skrčilo na lavici a celé noci spávalo. Skrčíme se u smrku, třeba na kořeni, opřeš si hlavu o smrk – a už spíš. Sehněte se, abyste se neuhodili. Slovesa s významem subjektivního děje jen zřídka předpokládají sémantickou funkci INSTRUMENTU. Např.: Duda velká. Někde v dálce hrála harmonika. Ataiđi trimtai. Sémantická funkce agenta předpokládaná subjektivními slovesy je charakteristická pro neživé předměty, přírodní síly, přírodní a společenské jevy, různá zařízení, stroje a přístroje, které mají energetické vlastnosti a mohou vykonávat nebo vyvolávat děj, ale nemají vlastní iniciativu, např.: K Jupiteru přiletěla loď v srpnu 1988. Kosmická sonda se oddělí od orbitálního bloku (SP). Větrná korouhev se otáčí. Raketa vzlétla. Autobus jede. Loď se blíží ke břehu. Slova označující tuto funkci lze rozdělit do podtříd podle toho, zda agentem₂ je neživý předmět, přírodní síla, příčina, nebo prostředek děje; srov.: Voda proudí potoky. Blesk se zableskne. Vítr fouká. Vane jarní vítr. Mráz svírá. Ozývá se jen ticho. Běžné jsou případy, kdy je agentem živá bytost, která něco dělá neúmyslně, bez vlastní iniciativy. Lze proto hovořit o určitých STUPNÍCH AKTIVITY AGENTA podle toho, do jaké míry je situace vnímána jako agentem kontrolovaná či nekontrolovaná (Holvoet 1991: 164). Situaci, kterou agent nekontroluje, označují zvratná slovesa s významem samovolného děje. Např.: SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI 151 Chtěl oklamat druhého, a sám se [A1] oklamal. Celý jsem se pocákal na ulici. Zklamáním jsem se špatně spočítal. Dítě se přimklo k vodě. Pro stavová subjektová slovesa je nejtypičtější předpokládaná sémantická funkce PACIENTA, funkce příjemce účinku děje nebo nositele stavu, typická jak pro živé, tak neživé věci, stejně jako pro věci abstraktní (Sližienė 1994: 20). To platí zejména o takzvaných spontánních slovesech. Např.: Nemocný se dusí a nemůže popadnout dech. Syn má horečku. Dívka je nemocná. Je-li funkce pacienta vlastní člověku, někdy může být v závislosti na kontextu obtížné ji odlišit od funkce agenta1, srov.: Dítě už podřimuje. On celý ztuhl zimou. Ona sténá bolestí. Kojenec křičí. Dítě se uklidnilo. Brzy jsem se probudil. Chlapec se nudí. Funkce pacienta je mnohem zřetelnější u neživých věcí. Někdy je však například při řeči o rostlinách patrný i jistý nádech agentyvnosti. Např.: Tráva začala růst. Žito už klíčí. Jasan se olistil. Výhonky dřevnatí. Žito na kraji lesa zraje. Ve stínu se stromům nedaří. Žito už klasí. Zelí zde bujně roste. Trávy raší. Tráva se zelená. Jabloně kvetou. Nádech agentyvnosti je patrný také v případech, kdy funkci pacienta předpokládají slovesa proměnlivého stavu, nazývaná také slovesa dynamického spontánního stavu, např.: Věž se naklání na stranu. Větve se pod jablky prohýbají. Bodláky se zachytávají o oděv. Vnitřek stromu se propadá. Z komína stoupá kouř. Vůz zapadl do bláta. Kámen klesá ke dnu. Země se otevřela. Slovesa VIZUÁLNÍHO STAVU rovněž předpokládají sémantickou funkci PACIENTA. Např.: Za zahradou se rozprostírala pole. Kámen leží uprostřed cesty. Loď se pohupuje na jezeře. Holé větve trčí. Hory se tyčí v dálce. Větve stromu visí dolů. Mezi těmi pahorky se třpytí jezera. Hned u nás zela hluboká propast. Mezi stromy se pestří houby. Len modře kvete. Les v dálce modrá. Tato slovesa se blíží spontánním, srov.: Už ti šedivějí vlasy. V případech, kdy slovesa označují stavy zvířat, se funkce pacienta přibližuje funkci agenta1. Např.: 152 | STASĖ KRINICKAITĖ V chaloupce se něco skrývá. Z temnoty se mihotalo cosi. V jeskyni dřepí liška. Ve větách se samovolnými slovesy označujícími změnu stavu je funkce pacienta typická pro podstatná jména označující neživé předměty nebo látky, např.: Řeka se rozvodňuje. Řeka opadá. Naše řeky se zmenšují. Med se teplem ztekucuje. Nenamazaný stroj se velmi opotřebovává. Jeho kosti už tam pod zemí tlenou. Zuby se kazí (kazí se, děraví). Základy jsou. Rajčata červenají. Knot lampy zuhelnatí. Cukr se rozpouští. Lůj tuhne. Plevy se sypou. Mléko už kysne. Stará muchomůrka se rozbředá. Vlhká mouka rychle žlukne. Led se na slunci zakaluje. Rtuť ve sloupci teploměru už nestoupala (AVYŽ STM 478). Podobně se sémantická funkce pacienta přisuzuje také částem lidského těla, např.: Ruce se třesou. Ruce se svrašťují. Tvář bledne. Oči slzí proti větru. Od brambor se ruce barví. Na horkém slunci rty praskají. Hlava plešatí. Kůže měkne. Sémantická funkce pacienta se předpokládá také u samovolných sloves označujících meteorologické a jiné přírodní jevy, např.: Mráz polevuje. Vítr se utišuje. Mlha stoupá. Rosa padá. Počasí se otepluje, kazí. Sněhová pokrývka se ztenčuje. Obloha se začala vyjasňovat. Noc se stále více stmívala. Jasné světlo začalo pomalu pohasínat (BUBN K 94). Ve větách se slovesy označujícími zvuky je funkce pacienta poměrně blízká funkci agenta. Např.: Hlas se v lese rozléhá. Listí šustí. Zvonečky cinkají. Zbraně řinčí. Od střelby dokonce řinčí i okna. Les hučí. Led praskal. Ve skříni rachotí nádobí. Jablka při pádu duní. Když fouká vítr, les šumí. Když je v procesu řeči důležité rozlišit agenta od pacienta, jsou tyto dvě sémantické funkce dostatečně vymezené. Existují případy, kdy jsou situace v tomto ohledu interpretovány jako synkretické a sémantické funkce agenta a pacienta se rozlišují na základě širšího kontextu. V případě potřeby může mluvčí využít dalších prostředků vyjádření, které pomáhají odlišit agenta od pacienta. Sémantická funkce pacienta je typická také pro podstatná jména označující abstraktní věci, např.: Stav se zhoršuje. Podstata se vyjasňuje. Nálady se neustále mění. Jeho zdraví se zhoršuje. Zrak slábne. A Mariův apetit rostl úměrně počtu dnů strávených hladem (AVYŽ STM 483). Ve větách se slovesy existence je sémantická funkce pacienta zřejmá (za slovesa existence se považují i slovesa označující vznik, srov. Valeika 1998: 63). Např.: SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI | 153 Žili tři bratři. Byla kovárna a zřítila se, když ještě stála. V přírodě vůbec není absolutní ochrana vody. Večer se objevili komáři. Ve spíži se přemnožily myši. Sémantickou funkci PERCIPIENTA – proživatele psychického stavu – implikují slovesa percepce. Např.: Matka zesmutněla. Vypravěč je znepokojený. Pes se naježil. Dívka se zmátla. Otec nastražil uši. Dítě zesmutnělo. Ona se opravdu trápila. Kůň se plaší. Koťata už vidí. Funkci percipienta lze ve větách vyjádřit nejen nominativem, ale také dativem, např.: Já nevidím. Má rád detektivky. Nám slanina nechutná. Jak se ti zdá? Slovesa subjektivního stavu implikují také sémantickou funkci BENEFICIENTA – adresáta, příjemce děje –, která se ve větách nejčastěji realizuje dativem. Např.: Daří se mu. Dětem se daří dobře. Jak se ti daří? S prací se mu nedaří. Sémantickou funkci VÝSLEDKU subjektová slovesa předpokládají poměrně zřídka. Lze ji nalézt pouze ve větách se slovesy s významem proměny stavu, např.: Vznikl hluk. Vypukla válka. Rozproudila se konverzace. Zemská kůra se rozvrstvila. Při spalování plynu vzniká oxid uhelnatý. Začal zmatek. Rostou houby. Jinak sémantickou funkci výsledku častěji předpokládají objektová slovesa. Pouze slovesa s významem proměny stavu rovněž předpokládají sémantickou funkci KONTENTIVU, která je také poměrně vzácná, např.: Zní píseň. Vzešlo z toho nedorozumění. Stalo se neštěstí. Shrneme-li to, je třeba říci, že když subjektová slovesa fungují jako predikáty, hyperfunkce subjektu zahrnuje sémantické funkce agenta₁, agenta₂, pacienta, percipienta, výsledku, beneficienta, kontentivu a instrumentu. Každou z těchto funkcí předpokládají slovesa více či méně vymezených lexikálně-sémantických skupin. OBJEKTOVÁ SLOVESA Skupiny subjektových a objektových sloves nejsou vůči sobě rovnocenné ani symetrické. Subjektové vztahy bývají častěji predikativní. Důležité a pro každý jazyk specifické je však také vyjadřování objektových vztahů. Nejznámějšími lingvistickými univerzáliemi jsou syntaktické subjekty a tranzitivní věty, přesněji řečeno jejich pojmové a funkční protějšky či archetypy (Beck 2000: 277). Celou tuto 154 | STASĖ KRINICKAITĖ rozmanitost vyjadřovacích prostředků v jednom jazyce i napříč různými jazyky lze nejprve systematizovat pouze na základě sémantiky. Sémantika některých objektových sloves již byla do jisté míry prozkoumána. Jak již bylo zmíněno, bylo také zjištěno, že dějové predikáty mají obvykle pacientské funkce, které s nimi souvisejí (Mergaitė sudaužė stiklinę), výsledku (Kaimynas iškasė griovį), beneficienta (Išsiunčiau laišką tėvams) a instrumentu (Pagriežk smuiku) (Ambrazas 1986: 27). Se stavovými predikáty se spojují sémantické funkce kontentyvu (Aš nežinau kelio. Trūksta pinigų) a výsledku (Pinigai pavirto anglimis) (tamtéž). Z příkladů užití objektových sloves vyplývá, že se různí také předpokládané sémantické funkce, které vytvářejí hyperfunkci subjektu. Sémantické funkce tvořící základ hyperfunkcí subjektu i objektu jsou implikovány objektovými slovesy různých lexikálně-sémantických skupin. Největší část objektových sloves tvoří slovesa s dějovým významem. Tato slovesa předpokládají sémantickou funkci agenta a implikují také sémantickou funkci PACIENTA. Např.: Seniau, kad kūlė, mindė rugius su arkliais (ŠTS). Vyrai šienauja pievas. Minkštink tešlą, bus neskanūs kukulaičiai (SKR). Kas pėdus nešioja, tas lobsta. Tave žalią džiovino [apie apynį] (LKŽu 1024). Vaikai ištepė kambario sienas. Sémantická funkce pacienta je typická pro podstatná jména označující jednak věci, (1) které existují již před dějem, jednak věci, (2) které vznikají v jeho průběhu. V druhém případě bývá obtížné odlišit sémantickou funkci pacienta od sémantické funkce výsledku. V lingvistických pracích zabývajících se problémy tranzitivity se první význam (objekt děje se působením děje mění) označuje jako efektivní, druhý (objekt děje je výsledkem děje) jako neefektivní (Stepanov 1975: 169). Srov.: Berniukas skaldo malkas. Darbininkai ruošia pašarus. Duobes sodinukams sodinti iškasiau rudenį. Jis pasidirbo valtį. Příznak efektivnosti a neefektivnosti pomáhá odlišit sémantickou funkci výsledku od sémantické funkce pacienta, která se určuje například v těchto větách: Aurelija gniaužė nosinę, šnipščiojo (BUBN K 110). Užsimėčiau lietpal­tį. Apsivilko Adelaida Didžiulienė juodąją suknelę ir išėjo iš savo siauro kambario (RIMK). Antanina avėsi batelius (SLUCK R IV 473). Sémantická funkce pacienta realizovaná ve větách nabývá různých odstínů. Nejprve je však třeba rozlišit základní rysy této sémantické funkce. Pro analýzu věty je navíc důležitá i komponentová struktura významu samotného predikátu a referenční vlastnosti aktantů (Ambrazas 1986: 28). Rozmanitost vztahu děje k subjektu a objektu lze systematizovat také s ohledem na různou míru výraznosti tohoto vztahu, srov.: SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI | 155 Ocel automatu chladila tvé ruce (BUBN NRŽ 188). Tam v dálce se začne blýskat a po =(po) nějaké době se země zachvěje pod úderem — vybuchují těžké bomby, bojovníci buší na železniční stanici na německé straně (SP). Rem se pohybuje po kolejích podél zdi a pokládá keramické =(keramines) dlaždice [o robotovi] (SP). Jednou udeří blesk do platanu, ten se skácí přímo na dům a zničí ho. Vztah se nejvýrazněji projevuje tehdy, když je označen zdroj energie, jejíž tok je kontrolován a řízen a která působí na objekt nacházející se mimo sféru subjektu. Vztah však může být i obtížně postřehnutelný, pokud není jasné, zda vůbec existuje zdroj síly či energie. Vztah střední intenzity znamená, že energie není ovládána nebo nepůsobí na vnější objekt (Voorst 1996: 227–245). Proto lze říci, že nejvýraznější objektová slovesa jsou ta, která předpokládají také sémantickou funkci KAUZÁTORU. Např.: Tak zbytečně plýtváš drahocenným časem svým i ostatních a brzdíš pokrok vědy u těch, kteří se chtějí vzdělávat a vzdělávat i druhé (ANDR T 11). Hřbitov v Glendale jsem nezmínil proto, abych tě dojal (SIR GIR K 162). Vztah děje k objektu se výrazně projevuje ve větách se slovesy předpokládajícími sémantickou funkci VÝSLEDKU. Jde především o slovesa s významem děje, která zároveň implikují sémantickou funkci agenta nebo kauzátora. Agent je zde nejčastěji iniciátorem děje, který jej vědomě vykonává. To platí především o takzvaných materiálních činnostech, např.: Nabírala zelené víno a zalévala lilii (FLK). To strýc také pokáral, prý že budeš na Miku prskat déšť (DOVYD NK 37). Je-li agentem člověk, v takových větách se často vyskytují také aktanty s vyjádřenou instrumentální funkcí. Sémantická funkce výsledku bývá nejčastěji vlastní podstatným jménům označujícím látky, nástroje, různé vlastnosti, cíle, konečné produkty a stavy. Např.: Plevami chleba neupečeš. Nouze dělá i ze zbabělců hrdiny. Zdraví hromadí bohatství. Udělej slovu místo jako lůžko pro hosta. Co lidé napovídají, to se vykládá. V létě poskytovalo husté křoví stromů ptactvu útočiště. Podle toho, o jaké sloveso jde a jaký má význam, není ani sémantická funkce výsledku zcela jednotná — výsledek bývá přímý nebo nepřímý. Nepřímý účinek často vyjadřují slovesa s významem děje, která implikují také sémantickou funkci kauzátora, srov.: Vítr rozvířil prach a shodil noviny. 156 | STASĖ KRINICKAITĖ Sémantickou funkci výsledku implikují jak dějová, tak kauzativní i zajišťovací slovesa. Zajišťovací slovesa však předpokládají sémantické funkce kauzátora a nepřímého výsledku. Např.: Otec si nechal ušít oblek. Když si kdysi nechal ušít uniformu z černého domácího sukna, které ještě utkala tetička, a stal se opravdovým gymnazistou, Algirdas Šaknys se pustil do práce zcela vážně (MIKEL LL 546). Přivedl jsem pět mladých bratříčků, přijel jsem na šesti hnědácích (FLK). Po absolvování školy tomistické filozofie uvedl do Litvy existencialismus (JUŠK). Sémantickou funkci výsledku často předpokládají také slovesa dějového významu označující intelektuální (mentální) činnosti. Např.: Herečka vytvořila roli s velkou vnitřní silou. Sečetla účty za třicet tři let. Grotus jako první na světě vytvořil teorii elektrolýzy (SP). Sémantická funkce výsledku je poměrně často pouze předpokládána slovesy dějového významu, není vyjádřena, nýbrž je jen inkorporována do samotného významu slovesa, např.: Políčko jsem oral, krásně jsem zpíval (FLK). Otec brázdí pole. Staví roubené domy a pokrývá je. Na druhou stranu to lze říci pouze o jednotlivých větách. Implikuovaná funkce může být realizována v následujícím textu. Skupiny sloves předpokládající určité sémantické funkce však nejsou pouze slovotvornými skupinami – jsou to lexikálně-sémantické skupiny. Kauzativní slovesa se rovněž považují za lexikálně-sémantickou skupinu, kterou tvoří primární i odvozená slovesa. V sémantické struktuře vět, v nichž kauzativní slovesa zastávají funkci predikátu, se rozlišují tyto sémantické komponenty: (1) kauzující agent, (2) proces, (3) zasažená osoba nebo věc, (4) výsledný stav (nebo atribut) či konečný proces (Valeika 1998: 22). Kromě sémantické funkce agenta, která je vlastní všem objektovým slovesům, implikují kauzativní slovesa sémantické funkce pacienta a výsledku. Ve srovnání se všemi objektovými slovesy je implikovaná funkce agenta u kauzativních sloves charakteristická pro podstatná jména označující iniciátora děje, méně často pro podstatná jména označující vykonavatele děje, nástroje či části těla. Sémantická funkce pacienta je typičtější pro podstatná jména označující látky, účel, stav, konečný produkt či části těla. Malá část objektových sloves předpokládá sémantickou funkci KAUZATIVA. Např.: Dusí se bolestí. Její oči zářily radostí / radost. Nejdříve obviňuj sám sebe. Věnování pod fotografií dokazovalo náklonnost k Luize (SIR GIR K 173). Kauzativ se ve větách realizuje nejen akuzativem, ale také instrumentálem a genitivem s předložkou dėl, např.: Obvinil ho z nehospodárnosti / kvůli nehospodárnosti. SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI | 157 Odjakživa se mělo za to, že akuzativ nebo genitiv řízený slovesy označujícími reakci vyjadřuje příčinu. Když však tato slovesa zařadíme do širší skupiny stavových sloves, není tento význam zřejmý. Srov.: Pomysli – vlka se polekal (MIKUL). Jestliže je Spinas nemocný a já se ho chystám ošetřovat, pak se možná bojím o něj, a ne o svůj osud! (MART MD 77). Vyzařovala jakési kouzlo. V těchto větách mají současní badatelé sklon spatřovat již sémantickou funkci kontentyvu. Sémantickou funkci KONTENTYVU jasně předpokládají slovesa mluvení, například: Ani slovem se nezmínil o té události (KONDR AŽL 105). O takových rád tlachal Ferdinand, který záviděl šťastlivcům slávu a honoráře (SLUCK R IV 466). Řekni aspoň krátké slovíčko. Kontentyv se realizuje nejen akuzativem, ale také akuzativem s předložkami, nominativem, genitivem i nejrůznějšími prostředky textového vyjádření. Například: „Služebná, nebo královna?“ – tak se kdysi otevřeně ptali litevští tvůrci dokumentárního filmu, když mluvili o matematice (SP). O orchestru nejrůznějších univerzálních zvuků mluvil francouzský básník Paul Valéry (SP). Všechno upřímně vypověděl (AVYŽ STM 497). Těm, kdo museli prožít drama vítězství a porážek ve velehorách, však tato kniha odhaluje svůj obsah, prostoupený zákruty významů a smyslů (SP). Jen když stojíme pevně na zemi, můžeme proniknout do nejhlubších vrstev skutečnosti a skrze viditelnou skutečnost zahlédnout tu neviditelnou (IR 36). A až přijdeš do jejího domku, nerozhlížej se na všechny strany, ale nejprve řekni dobré ráno (BALČ). Sémantická funkce kontentyvu je u sloves mluvení vymezena jasněji než u ostatních sloves s významem děje. Je to dáno tendencí, pozorovanou v mnoha světových jazycích, ztotožňovat objekt děje s jeho obsahem, srov.: Vypil jsem dvě sklenice. Slovesa mluvení již svými lexikálními významy signalizují a interpretují činnost spojenou s obsahem, a proto je lze považovat za slovesa, která sémantickou funkci kontentyvu reprezentují nejlépe. Například: Lidé v autobuse si vesele povídají o zimních mrazech a rybaření pod ledem (BUBN NRŽ 283). Mluvím o minulosti, mluvím o budoucnosti, mluvím o tom, co nikdo neřekne ani nezopakuje, – promluvil starý dub (DOV NK 35). Jaké nesmysly to říkala (BUBN NRŽ 185). O drobnějších neštěstích z dob pašování knih nepíšu (JOV). A až se tyto dórské sloupy zřítí [...], budou i svým prachem svědčit o nesmrtelnosti lidské existence (SIR GIR K 261). Sémantická funkce kontentyvu je implikována i dalšími slovesy s významem děje, třebaže je třeba uznat, že význam kontentyvu se obvykle obtížně odlišuje od významů pacienta, výsledku, finitiva a aspektu. Například: Přešlapoval jsi, vyfukoval koule teplého dechu (BUBN NRŽ 188). Ten vítr „fouká“ nikoli samo Slunce, nýbrž jeho koróna – stříbřitá plazmová sféra (SP). Odjíždím ze Skauduva, – tiše pronesl, 158 | STASĖ KRINICKAITĖ prostě vydechla ta slova s povzdechem (BUBN K 262). Cožpak může hrozbu nejlépe vyjádřit ticho, a ne slova? (SIR GIR K 206). Smějí se nebo vzdychají a dávají tak najevo pokrytecký soucit a lítost (RADZ PV II 433). Protože nelze s konečnou platností rozhodnout otázku božstva, o němž se zmiňuje Tacitus, chtělo by se vyslovit několik úvah (SP). Ach, jak dobře to všechno uměl můj první učitel! (SP). Studenti žertovali a tropili si žerty (SIR GIR K 126). Když sestupoval (=sestupuje) k Jupiteru, bude sonda předávat (=předá) údaje o chemickém složení jeho atmosféry (SP). Sémantickou funkci kontentyvu předpokládají také slovesa percepce, ačkoli v těchto větách se hůře odlišuje od funkcí finitiva a kauzativa, např.: Prohlížela jsem si fotografie vyvěšené na stěně (SIR GIR K 173). Naslouchala jsem příběhu, který se odehrál ještě nedávno (SIR GIR K 180). Nechceš věřit vlastním očím, když uvidíš obdobnou italskou variantu (SP). Pozoroval jsem míhající se obrazy severního Německa (SIR GIR K 116). Vždyť člověk nikdy neví, kdy slavného známého popadne jaká nálada, a proto je třeba ho vyzkoušet v nejrůznějších situacích (ANDR T 88). Zde je rozdíl mezi dvojicemi sloves dívat se – vidět, poslouchat – slyšet, protože první označují volní a druhá nevolní děje, srov.: Není divu, že po tobě dělníci pošilhávají jako po cizím (JOS UD 21). Dívá se, ale nevidí. Slyším to poprvé. Poslechni si, co říká starý člověk. Slovesa označující volní děje implikují sémantickou funkci kontentyvu, kterou lze hůře odlišit od finitiva. Naproti tomu slovesa označující nevolní děje předpokládají sémantickou funkci kontentyvu s jistým odstínem kauzativa. Např.: Zlomil jsem si / zlomila se mi ruka. Vykloubil / vykloubila si vaz v zátylku. Hlasitě a netrpělivě odklapala na podpatcích. Věta Dítě si podvrtlo nohu se ostatně pokládá za typický příklad s realizovanou sémantickou funkcí kontentyvu (Sližienė 1994: 22). Odstín kauzativa je zřetelnější ve větách se slovesy percepce, např.: Rūta cítila jemnou vůni listí, slyšela, jak se při doteku se šelestem sklánějí křehké stonky (BALT R Š 297). Stačil mě políbit na ruku a já na ní stále cítil dotek suchých rtů (MART MD 79). Viděl jsem sníh, spoustu sněhu. Starý muž šel do lesa na dříví a uviděl na stromě hnízdo (ŠŽ 26). Vidíš ho kolem sebe rozprostřený jako nějaký tmavý šátek venkovanky. A večer se strhl uragán, oba jsme uslyšeli zvonění zvonů (SIR GIR K 25). V sémantických studiích se již dávno zaznamenalo, že kontentyv předpokládaný slovesy percepce je ve skutečnosti příčinou děje, tj. příčinou vyvolávající reakci vnímatele. Současní badatelé mají v takových větách sklon spatřovat sémantickou funkci kontentyvu- SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI 159 příznakovou funkci, zřejmě v důsledku analogie s mimořádně rozrostlou skupinou sloves označujících rozmanitou intelektuální činnost. Ve větách se slovesy označujícími rozmanitou intelektuální činnost slovesa předpokládají sémantickou funkci kontentyvu, srov.: Když jsem šel sem, hodně jsem toho promyslel (Jos UD 307). A nakonec si už nedokážeš vzpomenout nejen na jejich vzhled, ale ani na příjmení (SIR GIR K 206). Na oceánské lodi se vědecké problémy řešit nedají (SIR GIR K 46). Fyzikové úspěšně řeší problémy fyziky a technologie laserů. Zájmy biologů jsou široké, možná zkoumají život ve vrstvách věčně zmrzlé půdy (SIR GIR K 328). Odpověz na otázku: o čem navrhuješ pochybovat? (BUBN K 179). Už jsme se nedivili rozkvetlým stromům (SIR GIR K 227). Tehdy jsem z těch věcí nebyl opojený. A jak jim v těch hodinách záviděl domovy, kde někdo čeká... (SP). Ve větách je kontentyv realizován akuzativem, instrumentálem, genitivem s předložkou kvůli. Běžné jsou případy s tautologickým akuzativem a instrumentálem, které v popisované situaci neodpovídají žádnému referentu a samotný význam slovesa poskytuje globální obraz děje (Sližienė 1994: 34). Např.: Lidé, ptáci, slunce a brouci konají svou práci (ANDRIUS T 25). Udělal několik rychlých kroků, pak se zapotácel (BUBN K 186). Ty nářky jsme naříkali (LKŽXVIII 756). Taková slovní spojení se používají také při popisu určitých vlastností činností a procesů, např.: Divadlo opět žilo svým obvyklým životem (SP). Když člověk žije ten nejobyčejnější, zdaleka ne hrdinský život (IR 505). Ten boj a ta pravda, jimiž žijeme (IR 126). Tohoto člověka nepronásleduje hlas svědomí kvůli tomu, jaký život žijí jeho děti (SP). Tautologická slovní spojení s akuzativem a instrumentálem mají často expresivní a stylistické konotace. Např.: Téměř všichni mlčeli a téměř každý si myslel svoje (MIKEL PK 247). Jak jsem žil a jakou bídu jsem zakoušel (MAC). Zdříml jsem si spánek (FLK). Vyzpíval jsem všechny písničky (FLK). Mnohá slovesa s významem děje předpokládají sémantickou funkci INSTRUMENTU, např.: Zryji záhon lopatou. Znovu zvoní na zvony. Jde o případy takzvané slabé rekce, patří však do oblasti objektových vztahů. Sémantickou funkci instrumentu předpokládají také slovesa označující činnosti prováděné částmi lidského těla a blízké gestům signalizujícím určité stavy (kývat hlavou / hlavou; mávat rukama / rukama; pohybovat nohama / nohama apod.). Srov.: 160 | STASĖ KRINICKAITĖ A znovu zmlkl; jen poslouchal a občas dokonce nechtěně přikývl hlavou. Nejspíš mu tou hlavou kýval někdo jiný (MIKEL LL 385). Potom náhle trhl hlavou a odstrčil těžký mramorový kalamář (MIKEL PK 193). Kráva [dojnice] spokojeně zafuní, zhluboka si povzdechne a pohne ocasem jako líný pes, pak trhne hlavou (MIKEL LL 394). „Proč tak vrtíš hlavou jako nějaká kobyla, babičko?“ nevydržel a jednou se zeptal [dítě] (MIKEL PK 191). Variabilita akuzativu a instrumentálu umožňuje vyjádřit významové odstíny účelnosti děje (akuzativ) a neúmyslnosti děje (instrumentál). Když je sémantická funkce nástroje vlastní podstatným jménům označujícím části lidského těla, lze tuto funkci charakterizovat také jako paciens (je-li realizována akuzativem) i jako nástroj (je-li realizována instrumentálem) (srov. Sližienė 1994: 396–397): Strhl list jako vítr ze stromu, – zavrtěla hlavou Vizgirdienė (RADZ PV, 76). Každá se mu snažila pohladit vlasy, a opilé si cosi šeptaly a přikyvovaly hlavami (BUBN NRŽ 266). Slovesa s významem děje a stavu označující přání, snahu, hledání apod. často předpokládají sémantickou funkci FINITYVU, např.: V tom labyrintu hlav jsem hledal jeden dům (SIR GIR K 93). Sáhl po sklenici kompotu (BUBN K 115). Později se mi zastesklo po té hudbě (SIR GIR K 211). Cítíš, mladá přemýšlivá generace touží v literatuře po složité, nepřikrášlené pravdě, která ji aktivizuje a vychovává (IR 491). Sémantická funkce finitivu se předpokládá také u sloves pohybu a intelektuální činnosti, např.: Dokonce i liška a psík mývalovitý se vyhýbají norkovi (SP). Anebo snad nemáš úplně čisté svědomí, že se vyhýbáš kmotrovi? (MIKEL LL 378). Zpočátku jsem se těch povinností štítil (IR 54). Kdy se konečně zbavím těch lidí, které jsem náhodou poznal (SIR GIR K 329). Větší odezvu získává taková tvorba (IR 257). Sémantická funkce finitivu se ve větách realizuje nejčastěji genitivem, méně často akuzativem či instrumentálem. V takových větách je obvyklý také genitiv účelu s infinitivem, např.: Zavrávoral jsi a ještě ses vydal na druhý břeh sbírat pazourky (KUNČ MMP 95). Dívka všechno zapomíná a žene dědečka, aby se šel rychleji podívat na vlak (BUBN NRŽ 283). Slovesa s významem děje mohou předpokládat také sémantickou funkci KONTRAGENTA, např.: I. skupina soupeří s II. skupinou. Chlapci se utkali se zloději. SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI | 161 Větnému kontragentu nejčastěji odpovídá instrumentál s předložkou su, akuzativ s předložkou prieš a dativ. Lze vyčlenit také sémantickou funkci KOMPOZITIVA, kterou předpokládají slovesa tvoření označující extrakční děje, např.: (su)daryti, (su)laužti, (su)megzti, (su)nerti, (su)pinti, (su)sintetinti (iš ko?). Např.: Utkaĺ jsem kobereček z bavlněných a hedvábných nití. Plete košík z proutí (DLKŽ 557). Uháčkovala jsem rukavice z odpadu. Z řepkového oleje a lihu syntetizovali ethanol. Tuto sémantickou funkci však lze zahrnout i do mnohem širší funkce zdroje, srov.: dostali půjčku od banky; vymohli od strýce koně; vyřiď mu od nás pozdravy; ze mzdy strhávají daň z příjmu (Sl žienė 1994: 22). Slovesa intelektuální činnosti předpokládají sémantickou funkci KOMPARATIVA. Jiní badatelé tuto funkci nazývají také sémantickou funkcí aspektu (Jakaitienė 1988: 63). Jde o funkci standardu srovnávání, hlediska konfrontace. Např.: Jejich řeč se liší od naší řeči. Vždyť rozlišuje plevy od zrna. Dcera se podobala matce. Hora darů se proměnila v pyramidu (SP). Trumpetista M. Andare se podobá národnímu hrdinovi (SP). Výškou předčila matku. Další nejistota by přesahovala její síly (MIKEL LL 176). Ve větách se komparativ realizuje dativem, akuzativem, genitivem s předložkou nuo a instrumentálem s předložkou su. Některá slovesa s významem děje předpokládají sémantickou funkci BENEFICIENTA. Beneficientu nejčastěji odpovídá dativ, např.: Darovali mi kuličkové pero. Bude mě doprovázet. Když sémantickou funkci beneficienta implikují slovesa s významem stavu, realizuje se beneficient nejčastěji akuzativem, částečným genitivem, někdy i dativem. V těchto případech se sémantická funkce předpokládaná slovesy definuje hůře; jiní badatelé ji nazývají také samostatnou sémantickou funkcí posesora (Jakaitienė 1988: 63). Např.: Tam jsme měli místa (SIR GIR K 44). Máme dům. Nemám čas. Chybí nám výraznější zobecnění (IR 289). Odpovím na všechny otázky, jen když budu mít dost znalostí. Rukopis se bude hodit pro další výzkum. Slovesa s významem děje a stavu předpokládají také sémantickou funkci PERCIPIENTA. Srov.: Nestraš koně, potom ho nechytíš. Dlouhá cesta je neděsila. Žal sevřel jeho hrdlo (SP). Percipient se obvykle realizuje akuzativem. Slovesa implikující sémantickou funkci percipienta jsou obvykle kauzativní, např.: štípat, plašit, dráždit, děsit, 162 | STAŠĖ KRINICKAITĖ dojímat, mást, podněcovat, proklínat, nadávat, dráždit, klamat, vzdělávat, zarmucovat, učit, zesměšňovat, rozčilovat, uklidňovat, zraňovat, opíjet, kazit, hnát, hnát, vějířit, trápit, ponižovat, a další. Např.: Ta slova ji dojala. Taková nedůvěra ho rozčiluje. Nepřipraveného čtenáře zpočátku matou pouze náhlé přechody, skoky od jednoho tématu k druhému (SP). Slovesa pohybu, méně často slovesa s významem činnosti, předpokládají sémantickou funkci DIREKTIVU. Např.: Přečkali bouřlivý severní Atlantik (SIR Gir K 153). Šel za ní z pokoje do pokoje, dokud neprošel všechny místnosti (AVYŽ STM 500). Sběratel lidové tvorby prošel všechna zákoutí. Vždy vstával jako první a pokašlávaje [...] obcházel celý statek (MIKEL LL 185). Prožil jsem značnou část našeho zajímavého století (IR 141). Ve větách se direktiv nejčastěji realizuje genitivem s předložkami z, od (počáteční bod); (koncový bod) příslovci a genitivem s předložkami na, do, až k, u, za, akuzativem s předložkami do, k, instrumentálem s předložkou po; (cesta) instrumentálem a akuzativem s předložkami přes, skrz, kolem, okolo, po. Slovesa s významem činnosti, méně často slovesa stavová, předpokládají také sémantickou funkci KVANTITATIVU. Např.: Zaplatili jsme deset litasů. Zhubnul jsem o sto litasů. Zlevnil to o dvacet procent. Ve větách kvantitativu nejčastěji odpovídá akuzativ a akuzativ s předložkou. Některá slovesa činnosti předpokládají sémantickou funkci MODU, někdy také nazývanou kvalitativ (Jakaitienė 1988: 63). Např.: Dům natřeli žlutě. Studentka podrobně popsala průběh experimentu. Výsledky práce ohodnotili příznivě. Stylově upravil přicházejícího. Modus se ve větách nejčastěji realizuje příslovci. Za zmínku stojí také funkce KOMITATIVU, kterou implikují slovesa s významem vzájemné činnosti, např.: Poštval otce proti matce. Postavili jednoho proti druhému. Rozdělil půdu mezi bratra a sestru. Přerozdělil majetek všem dětem a vnoučatům. Ve větách této funkci nejčastěji odpovídá konstrukce s předložkou s a instrumentálem nebo konstrukce s předložkou proti a akuzativem. Slovesa s významem odměňování, nákupu a vyjednávání předpokládají sémantickou funkci RETRIBUTIVU, srov.: Za nákup jsme zaplatili v hotovosti. Koupil jsem cihly za dva tisíce. Odpracoval jsem svůj dluh. SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI | 163 Ve větách se tato funkce realizuje instrumentálem, předložkou už s akuzativem a také předložkou iš s genitivem. Za zmínku stojí také sémantická funkce ONOMATYVU, ačkoli se o ní v litevské lingvistice dosud nehovořilo. Srov.: Kdyby se ocitl mezi námi [Palangos Juzė] – jak by tyto oděvy pojmenoval? Kabáty, polokabáty, saka? (SP). Tuto sémantickou funkci předpokládají slovesa intelektuální činnosti pojmenovat, nazývat, stejně jako slovesa změny stavu stát se, změnit [je označován předmět], zastoupit. Onomatyvu ve větách nejčastěji odpovídá instrumentál, zřídka nominativ, akuzativ či příslovce. Dosud byla sémantická funkce onomatyvu chápána jako součást širší sémantické funkce kontentyvu, např.: Tomuto stromu říkají dub (srov. Šlizienė 1994: 22). Sémantické funkce širšího rozsahu odrážejí možné meze zobecňování jazykových faktů, avšak užší a konkrétnější sémantické funkce, které předpokládají menší a těsněji vymezené skupiny sloves, jsou blíže každodennímu jazyku, snáze se chápou a odlišují jedna od druhé. Např.: Na vesnici mu už od dětství říkaly chudáčku (BUBN NRŽ 266). Lidé mu říkají mudrc. Dovydovi v Americe říkali David. Obyvatelé pohraničí přezdívají Žemaitům přijíždějícím z druhé strany „kamarádi“ (I. SIMON). Pojmenovali tyto reliktní rostliny. Dokud je výslovně nepojmenuješ, neposlouchají (DLKŽ 264). Shrneme-li, je třeba říci, že když objektová slovesa zastávají funkci predikátů, zahrnuje hyperfunkce objektu sémantické funkce pacienta, rezultátu, kontentyvu, beneficienta, percipienta, kontragentu, instrumentu, kauzativa, finitiva, komparativa, direktiva, modu a zdroje (kompozitiva), které předpokládají slovesa určitých lexikálně-sémantických skupin. ZÁVĚRY 1. Hyperfunkce subjektu zahrnuje sémantické funkce agenta₁, agenta₂ a instrumentu, jestliže funkci predikátů zastávají subjektová slovesa s významem děje. Zastávají-li funkci predikátů slovesa označující statický stav, zahrnuje hyperfunkce subjektu sémantické funkce pacienta a percipienta; zastávají-li ji slovesa proměnlivého stavu, zahrnuje funkce pacienta, rezultátu a kontentyvu. Do sféry hyperfunkce subjektu spadá také sémantická funkce beneficienta, kterou předpokládají subjektová slovesa označující stav. 2. Když objektová slovesa zastávají funkci predikátů, zahrnuje hyperfunkce objektu sémantické funkce pacienta, rezultátu, kontentyvu, kontragentu, beneficienta, instrumentu, finitiva, komparativa, direktiva, zdroje (kompozitiva), modu, motivu a komitativa. Zastávají-li funkci predikátů objektová slovesa označující stav, spadají do záběru hyperfunkce objektu sémantické funkce percipienta a kauzativa; zastávají-li ji slovesa proměnlivého stavu, pak funkce kontentyvu a rezultátu. 164 STAŠĖ KRINICKAITĖ 3. Ve skupině subjektivních sloves mají více sémantických funkcí predikáty stavové, zatímco ve skupině objektivních sloves predikáty dějové. Subjektivní i objektivní slovesa předpokládají sémantické funkce agenta, pacienta, percipienta, výsledku, obsahu, beneficienta, zdroje (kompozitiva), nástroje, způsobu, motivu, komitativa a kontragentu. Navíc pouze objektivní slovesa mohou implikovat sémantické funkce kauzátora a finit(y)va. Neexistují sémantické funkce, které by mohla implikovat pouze subjektivní slovesa, a nikoli objektivní. Zřejmě proto se objektivní slovesa užívají v subjektivních významech podstatně častěji než subjektivní v objektivních. 4. Různé sémantické funkce předpokládají slovesa různých lexikálně-sémantických skupin, jak subjektivní, tak objektivní. Čím těsnější lexikálně-sémantickou skupinu slovesa tvoří, tím větší je pravděpodobnost, že implikují tytéž sémantické funkce. Nejtěsnější lexikálně-sémantické skupiny tvoří synonyma, která také nejčastěji předpokládají tytéž sémantické funkce. 5. Inventář lexikálně-sémantických skupin i sémantických funkcí není striktně vymezený ani konečný. Lexikálně-sémantické skupiny i sémantické funkce lze rozlišovat užším či širším způsobem podle toho, který aspekt badatel považuje za důležitější. Důležité je zkoumat i jednotlivá slovesa a to, jaké sémantické funkce předpokládají – zejména proto, že význam každého slovesa obsahuje komponenty spojené pouze s procesem, který dané sloveso označuje. SCHÉMA 1. SÉMANTICKÉ FUNKCE SUBJEKTIVNÍCH A OBJEKTIVNÍCH SLOVES SUBJEKTINIAI IR OBJEKTINIAI VEIKSMAŽODŽIAI 165 6. Zkoumáním toho, jaké sémantické funkce předpokládají určitá lexikálně-sémantická seskupení a jednotlivá slovesa, lze lépe vymezit, co v jazyce zůstává explicitně nevyřčeno a co tvoří presupoziční obsah věty. Takový přístup by nejen prohloubil poznání jazyka, ale také vytvořil předpoklady pro jeho nejvíce formalizovaný – počítačový – popis. ZKRATKY ANDR T – Pulgis Andriušis, Tipelis, Vilnius: Vyturys, 1991. AVYŽ STM – Jonas Avyžius, Sodybų tuštėjimo metas, Vilnius: Vaga, 1973. BALČ – Juozas Balčikonis. BALTR ŠG – Aleksas Baltrūnas, Šviesos gimimas, Vilnius: Vaga, 1985. BUBN K – Vytautas Bubnys, Kvietimas, Vilnius: Vaga, 1983. BUBN NRŽ – Vytautas Bubnys, Nesėtų rugių žydėjimas, Vilnius: Vaga, 1984. DLKŽ – Slovník současné litevštiny, red. S. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. DOVYD NK – Liudas Dovydėnas, Naktys Karališkiuose, Vilnius: Vyturys, 1992. FLK – folklor. GRAN – Romualdas Granauskas. IR – Interviu su rašytojais, Vilnius: Vaga, 1980. JOS UD – Jokūbas Josadė, Užupio drama, Vilnius: Vaga, 1981. JOV – Jovaras. JUŠK – Jonas Juškaitis. KAT ŽŽ – Viktoras Katilius, Židiniai ir žmonės, Vilnius: Vaga, 1997. KONDR AŽL – Saulius Tomas Kondrotas, A zataženo hledíce z okna, 1, 2, Vilnius: Vaga, 1985. KUNČ MMP – Jurgis Kunčinas, Menestreliai v maxi kabátech, Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 1996. LKŽ – Slovník litevského jazyka. MAC – Vincas Maciūnas. MART MD – Vytautas Martinkus, Medžioklė draustinyje, Vilnius: Vaga, 1983. MIKEL LL – Jonas Mikelinskas, Kur lygiūs laukai, Vilnius: Vaga, 1987. MIKEL PK – Jonas Mikelinskas, Paskutinė korta, Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla, 1993. MIKUL – Ema Mikulėnaitė. MYK PUT – Vincas Mykolaitis-Putinas. PP – Patar­lės ir priežodžiai, Vilnius: Státní nakladatelství krásné literatury, 1958. RADZ PV₁, ₂ – Bronius Radzevičius, Priešaušrio vieškeliai, 1, 2, Vilnius: Vaga, 1985. RAŠČ – Pranas Raščius. RIMK – Vytautas Rimkevičius. SIMON – Ieva Simonaitytė. SIR GIR K – Vytautas Sirijos Gira, Kanarėlės, Vilnius: Vaga, 1983. SLUCK R – Mykolas Sluckis, Raštai, 4, Vilnius: Vaga, 1989. SP – tisk. STAN – Simonas Stanevičius. ŠŽ – Stebuklingas žodis. Lietuvių liaudies pasakos, Kaunas: Šviesa, 1985. ŠNEK – hovorový jazyk. ŽIL – Vytautė Žilinskaitė. 166 | STASE KRINICKAITĖ Další zkratky jako ve Slovníku litevského jazyka. LITERATŪRA AMBRAZAS, V. 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 4–44. AMBRAZAS, V., red. 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos. BECK, D. 2000: Semantic agents, syntactic subjects and discourse topics: how to locate Lushootseed sentences in space and time. Studies in Language 24(2), 277–317. HOLVOET, A. 1991: Transitivity and clause structure in Polish. A study in case marking, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy. JAKAITIENĖ, E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas. KRINICKAITĖ, S. 1989: Lietuvių kalbos pirminiai veiksmažodžiai tranzityvumo atžvilgiu (bendraties homoformos). Lietuvių kalbotyros klausimai 28, 167–178. KRINICKAITĖ, S. 1997: Lietuvių kalbos veiksmažodžių tranzityvumas leksiniu ir semantiniu požiūriu. Lituanistica 4(32), 39–45. KRINICKAITĖ, S. [Криницкайте С. А.] 1978: Проблемы переходности в исследованиях по индоевропейским языкам. Степанов, Ю. С., ред., Проблемы внутренней и внешней лингвистики, Москва: Наука, 11–33. LYKOVA, N. A. 1999: Континуальное и дискретное в языке. Филологические науки 6, 54–62. LURAGHI, S. 1998: On the directionality of grammaticalization. Sprachtypologie und Universalienforschung 51(4), 355–365. MAJSAK, T. A. 2000: Грамматикализация глаголов движения: Опыт типологии. Вопросы языкознания 2000(1), 10–32. ONO, K. 1999: Intransitive–transitive phrase pairs in Japanese. Theoretical Linguistics 25(1), 15–19. ROSEN, S. Th. 1996: Events and verb classification. Linguistics 34(2), 191–233. SLIŽIENĖ, N. 1994–1998: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla; 2(1), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. SMITH, C. S. 1999: Activities: states or events? Linguistics and Philosophy 22(5), 479–508. STEPANOV, JU. S. 1975: Методы и принципы современной лингвистики, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1989: Индоевропейское предложение, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1997: Константы. Словарь русской культуры. Опыт исследования, Москва: Школа “Языки русской культуры”. UFIMCEVA, A. A. 1980: Семантика слова. Аспекты семантических исследований. Москва: Наука, 5–80. VALEIKA, L. 1998: An introductory course in semantic syntax, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. VALIULYTĖ, E. 1998: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksiniai sinonimai. Vietos, laiko ir priežasties raiška, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. VEENSTRA, T. 2000: Verb serialization and object position. Linguistics 38(5), 867–888. VOORST, J. van 1996: Some systematic differences between the Dutch, French and English transitive construction. Language sciences 18(1–2), 227–245. Stasė Krinickaitė Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected]. lt Gauta 2001 05 25