Lietuvių kalbos adverbalinis genityvas istorinės sintaksės požiūriu

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLIV (2001), 3–39 Adverbiální genitiv v litevštině z hlediska historické syntaxe* Vytautas Ambrazas Lietuvių kalbos institutas, Vilnius V raných stadiích vývoje indoevropských jazyků bylo adverbiální užití partitivního a ablativního genitivu určováno sémantickým vztahem mezi jmennou frází a slovesem. V dějinách litevštiny pozorujeme ve vývoji adverbiálního genitivu dvě odlišné tendence. Na jedné straně byl u mnoha typů sloves genitiv nahrazen akuzativem; na druhé straně se užívání genitivu mohlo také vyvinout v určitý druh slovesné rekce, kdy původní sémantickou motivaci nahradilo syntaktické pravidlo. Stopa původní sémantické motivace, jež stála v pozadí adverbiálního genitivu, se dosud zachovala v podobě temporálního genitivu. Nahrazení sémantické motivace syntaktickým pravidlem lze pozorovat také u genitivu negace, který byl původně jednou z podob partitivního genitivu, avšak později se od něj oddělil. 0. ÚVODNÍ POZNÁMKY 0.1. V rozmanitém užívání genitivu v indoevropských jazycích se podle syntaktických vztahů rozlišují dva hlavní typy: adverbiální genitiv, spojený se slovesy, a adnominalní genitiv, spojený se jmény. Diachronní vztahy těchto typů se dosud vykládají různě: někteří badatelé považují za původnější adverbiální konstrukce (Delbrück 1893: 308; Brugmann 1911: 566–567; Fraenkel 1928: 42; Hofmann, Szantyr 1972: 50–51), jiní adnominalní konstrukce (Behaghel 1923: 484; Hirt 1934: 98; Kuryłowicz 1964: 186). Není však pochyb o tom, že oba typy byly zděděny přinejmenším z období pozdního indoevropského jazykového společenství (srov. Brugmann 1911: 571; Krahe 1972: 69; Haudry 1977: 376; Vaillant 1977: 80). Tato práce se bude zabývat pouze adverbiálními genitivními konstrukcemi v litevštině. Objasněním jejich staršího stavu a směru vývoje lze očekávat, že lépe porozumíme také jejich diachronnímu vztahu k adnominalním konstrukcím. 0.2. Užívání pádů spojených se slovesy se v indoevropských jazycích výrazně proměnilo. V současných jazycích, které alespoň částečně zachovaly morfologické rozdíly mezi pády, je výběr toho či onoho objektového pádu určován syntaktickou valenční schopností samotného slovesa: sloveso kvůli svým valenčním vlastnostem nejčastěji vyžaduje * Protože se článek zabývá litevskými jazykovými údaji s ohledem na obecný kontext indoevropských jazyků, pády a další gramatické jednotky jsou označovány termíny obvyklými v srovnávací gramatice (např.: nominativ, genitiv, ablativ, infinitiv aj.). 4 | VYTAUTAS AMBRAZAS vyžaduje jeden nebo několik pádů (ve většině případů s předložkami), které mohou být v různých jazycích stejné nebo odlišné, srov. litev. valdyti šalį, rus. upravliat’ stranoj, něm. über das Land herrschen aj. V dávných obdobích vývoje indoevropských jazyků byly vztahy sloves k pádům patrně jiné. Antoine Meillet si již povšiml, že slova v indoevropské větě byla mnohem samostatnější (autonomnější) a navzájem se spojovala s ohledem na svůj vlastní specifický význam. S týmž slovesem se mohly pojit různé pády, podle toho, jaký významový odstín jimi chtěl mluvčí vyjádřit; vybíraly se podle významu samotného pádu, nikoli podle slovesné „rekce“¹. Například ve staré řečtině mohlo sloveso χλύω ‘slyšet’ stát samostatně, bez jakéhokoli pádu, mohlo se pojit s akuzativem označujícím slyšenou věc (ἔκλυον αὐδήν Hom. ‘uslyšel jsem hlas’), s genitivem označujícím zdroj zvuku (ἔκλυον αὐτοῦ ‘uslyšel jsem od něho’), nebo s dativem označujícím účel (εὐχομένω μοι ἔκλυον ‘slyšel jsem, jak mě prosí <dosl. prosícímu mně>’); podle Meilleta zde akuzativ nebo genitiv souvisely se slovesem podobně jako pády označující nástroj či místo (οὔασι χλύω ‘slyším ušima’, οἴκοι χλύω ‘slyším doma’); srov. také Meillet 1934: 359; Meillet, Vendryes 1952: 576–577; Humbert 1954: 272; Schwyzer, Debrunner 1975: 106. Takzvané „gramatické“ pády tedy ve starých indoevropských jazycích ještě nebyly tak výrazně odděleny od „konkrétních“ pádů (ve smyslu, který tomuto pojmu dává Kuryłowicz 1949), jako tomu bylo v pozdějších obdobích. Sémantickou povahu vztahu pádu ke slovesu potvrdil výzkum védštiny, Homérových eposů a dalších nejstarších doložených indoevropských jazyků (Haudry 1977: 155 nn., 178 atd.; Renou 1965: 231–32; 1952: 355–356; Chantraine 1953: 12–15, 232, 319–321; Desnickaja 1984: 100 nn., 118, 150; Neumann 1960; srov. také Kurzová 1993: 42–44). Ačkoli se takový stav užívání pádů v žádném indoevropském jazyce zcela nezachoval², lze jej rekonstruovat na základě stop doložených ve starých obdobích těchto jazyků. Sémantická samostatnost pádů samozřejmě nikdy nemohla být absolutní. Sloveso jako hlavní prostředek vyjádření predikátu již svým významem vyžaduje jeden či několik argumentů (aktantů) určitého typu, vyjadřovaných pády. Sloveso a pády, které se s ním pojí, tedy musely být významově navzájem sladěny³. Například indoevropská slovesa jako *dō- ‘dát’ svým významem předpokládala aktanty označující vykonavatele děje (agenta), objekt (pacienta) a beneficienta, avšak gramatické vyjádření těchto aktantů nebylo pevně stanoveno. Pacient může být v různých jazycích vyjádřen akuzativem i genitivem v zá- 1 Srov.: „Indoevropská věta se skládá z proměnlivého počtu neproniknutelných, autonomních, samy o sobě významových prvků, kterým říkáme slova […] (355) Pád, v němž jsou uvedena doplnění, nezávisí na slovese, nýbrž pouze na významu, který má být vyjádřen (358) […]. V indoevropštině neexistovala „rekce“ jednoho slova druhým, jako například v latině; principem, který řídí strukturu indoevropské věty, je autonomie slova“ (Meillet 1934: 355–359). 2 Dokonce i v Homérově řečtině se gramatikalizovaný akuzativ objektu v mnoha případech již zřetelně odlišuje od „konkrétního“ akuzativu směru a cíle (srov. De Boel 1988: 44–65). 3 Srov.: „Charakterizace typů predikátů („typů sloves“) se provádí na základě (85) „rámce“ pádových rolí, které se povinně účastní událostí (stavů kódovaných těmito predikáty); a naopak, různé sémantické pádové role je třeba charakterizovat na základě typů predikátů, s nimiž tvoří propozice“ (Givón 1984: 85–86). LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS | 5 podle toho, který významový odstín chceme zdůraznit, srov. litev. daviau jam grūdus / grūdu; rus. dial. dal emu chleb / chleba, srov. véd. pā sōmam ‘pít somu’ a pā sōmasya ‘pít somy’ (Haudry 1977: 377). Na druhou stranu sémantika slovesa *dō nepřipouští aktanty s významem percipienta, kontentyvu ani výsledku. Ve vývoji indoevropských jazyků bylo zaznamenáno posilování syntaktických vztahů mezi pády a slovesy, které se časem proměnilo v rekci pádů nebo předložkových konstrukcí (srov. Kuryłowicz 1964a: 18, 29; 1977: 141–156, 178; Desnickaja 1984: 132 nn.). Pády se nejprve samostatně, později pak spolu s předložkami „přimkly“ k určitým slovesům a jejich výběr začal záviset na syntaktické valenci slovesa. Jak tento proces probíhal, je jednou z nejdůležitějších otázek, na niž dosud nebyla podána jasná odpověď. 0.3. Litevština si ze všech indoevropských jazyků dosud nejlépe zachovala jak pádové tvary, tak starobylé rysy jejich užívání, a proto jsou její údaje k této otázce nepochybně významné. Zvláštní pozornost si zaslouží slovesné konstrukce s genitivem. Při sledování užívání adverbálního genitivu v litevských nářečích a starých písemných památkách a při srovnání s lotyštinou a dalšími příbuznými jazyky, které pokročily dále ve vývoji syntaxe, lze rozeznat staré, sémantikou založené vztahy pádů ke slovesům i jevy gramatikalizace těchto vztahů. Z tohoto hlediska nebyla syntaxe pádů v litevštině zkoumána, v dosavadních pracích se však nashromáždilo mnoho cenných údajů ze současného jazyka (zejména Jablonskis 1957: 554–672; Senn 1966: 383–440; Ulvydas, ed. 1965: 182–210; 1976: 20–78, 458–467, 485–520; Balkevičius 1963; Šukys 1998; Paulauskienė 1989: 75–147) i ze starých písemných památek (Fraenkel 1928; Palionis 1967: 151–170; Schmaltstieg 1987: 122–272), srovnávaných s příbuznými jazyky; v následujícím textu se je pokusíme využít. 0.4. V užívání adverbálního genitivu v litevštině lze rozlišit dva základní významy. Prvním je partitivní význam, který je pokládán za odedávna vlastní indoevropskému genitivu. Konstrukcím s partitivním významem je blízký genitiv záporu, který je v litevštině výrazně gramatikalizován. Druhým významem je význam ablativní. Formy s tímto významem kdysi označovaly oddělení nebo odchod (resp. výchozí bod). V některých indoevropských jazycích (indoíránských, zčásti italických) byly tyto formy zahrnuty do systému skloňování jako samostatný pád – ablativ; v jiných se připojily ke genitivu (baltské a řecké jazyky) nebo k dativu (keltské a germánské jazyky). Formy s ablativním významem zanechaly stopy ve skloňování kmenů na (i)o ve východní baltštině a slovanštině: za takové stopy se považuje genitiv singuláru s koncovkou *-ā (litev. vilko, lotyš. vilka, staroslov. vlьka4). Když se tyto formy připojily k paradigmatickým formám genitivu, stal se ablativní (separační) význam jedním z významů genitivu. Staré významy genitivu a jejich různé varianty jsou dnes v některých případech propleteny a nelze je vždy jasně rozlišit. 4 Tyto formy se interpretují dvojím způsobem. Někteří badatelé zastávající tradiční názor zde spatřují zbytek formantu *-d nebo *-t (srov. stlat. GNAIV-OD, véd. aśv-āt, viz Stang 1966: 70, 181 s lit.), jiní nacházejí pouze prodlouženou kmenovou samohlásku (Kazlauskas 1968: 174; Mažiulis 1970: 99–106), srov. také 3.1. 6 VYTAUTAS AMBRAZAS 1. PARTITIVNÍ VÝZNAM 1.0. Tradičním termínem partitivní význam se označuje užití genitivu k vyjádření části předmětu či celku předmětů nebo jasně neurčeného množství předmětů (osob). Takový význam měl genitiv v mnoha indoevropských jazycích ve starších obdobích jejich vývoje (např. v památkách gótského, staroindického a řeckého jazyka), postupem času však vybledl a užívání genitivu či akuzativu se začalo řídit syntaktickou vazbou slovesa. Partitivní význam genitivu se ještě poměrně jasně rozlišuje ve starých slovanských písemných památkách, později jej však výrazně neutralizuje převládající tendence vyjadřovat genitivem všechny předměty označující živé bytosti. V latině jsou doloženy už jen zbytky konstrukcí s partitivním genitivem (srov. Hofmann, Szantyr 1972: 52). V litevštině se partitivní význam genitivu zachoval až do dnešních dnů. Poměrně blízké litevštině je užívání tohoto pádu v tradiční lotyšské lidové slovesnosti (zejména v záznamech z konce 19. a počátku 20. století); ačkoli v současné lotyštině se opozice partitivního genitivu vůči akuzativu a nominativu v mnoha případech setřela, lotyšské jazykové údaje pomáhají jasněji rozpoznat směr i perspektivu syntaktického vývoje. Za těchto okolností jsou důležitým svědectvím o starobylém užívání genitivu dokonce i údaje ze současných litevských nářečí. Jonas Jablonskis (1957: 577) partityvinę reikšmę vadino nežymybės arba dalies reikšme ir ją apibrėžė taip: „Vardininko arba galininko vietoje, jei tais linksniais nenorim pažymėti, daug ar mažą, visas daiktas ar tiktai jo dalis turima sakytojo galvoje, dažniausiai jei daikto arba daiktų būrio dalis sakytojo tėr galvojama, ne visas daiktas, ne visas daiktų būrys, tad vartojame savo kalboje, tai savo minties daliai išreikšti, nežymybės, arba dalies, kilm-ką“. Dabar lietuvių kalbotyroje įprastiniu tapo neapibrėžto kiekio reikšmės terminas. Juo gal geriausiai apimama tokios genityvo vartosenos įvairovė; be to, aiškiai nusakomas skirtumas nuo apibrėžto kiekio genityvo, kurį Jablonskis (1957: 576) vadino kiekio (kiekybės) kilmininku. Partitivní význam byl zkoušen vymezit obecněji. Například Brugmann jej nazýval významem oblasti (Bereich), který ukazuje, že výpověď neplatí pro celý rozsah a obsah pojmu vyjádřeného podstatným jménem ani pro tento pojem jako takový, nýbrž pouze pro určitou jeho oblast, pro to, co k němu náleží apod.5 Toto pojetí převzali i další badatelé a vztahovali je na širokou škálu případů užití adverbálního a adnominalního genitivu (srov. Sommer 1925: 10; Krahe 1972: 70 a násl., 81–83). Z takto obecného a abstraktního významu však konkrétnější význam historicky odvodit lze jen stěží. Pravděpodobnější je, že starší je konkrétní význam, na němž je založen termín partitiv. Na základě partitivního významu tvoří genitiv ve spojení s tzv. objektovými slovesy opozici vůči akuzativu (našel kameny: našel kamenů; slyšel zvěsti: slyšel zvěstí), někdy také vůči instrumentálu (naplnil jámu penězi / peněz), a ve spojení se slovesy vyjadřujícími stav a jeho změnu pak vůči nominativu (byly kameny: bylo kamenů; 5 „Jako základní rys adverbálního genitivu lze abstrahovat, že výpověď neplatí pro celý rozsah a obsah pojmu vyjádřeného podstatným jménem ani pro tento pojem jako takový, nýbrž pouze pro jeho oblast, pro to, co k němu náleží apod. Tak často vzniká představa partitivnosti“ (Brugmann 1911: 567). LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 7 šířily se zvěsti: šířilo se zvěstí). V prvním případě se partitivní genitiv označuje jako objektový, ve druhém jako subjektový. 1.1. Objektové užití 1.1.1. V litevštině, stejně jako v dalších příbuzných jazycích, závisí partitivní genitiv nejčastěji na objektových slovesech. Má tvary jednotného i množného čísla. Tvary jednotného čísla označují látku či masu, jejíž určité množství je zasaženo dějem (jedl chleba, koupil cukru, našel zlata, dal mouky...), anebo abstraktnější věci, které jsou pojímány nikoli v celém rozsahu (měl příležitosti / odvahy, zakusil bolesti, přinášel štěstí...). Tvary množného čísla označují konkrétní počitatelné předměty (dostal peněz, koupil brambor, našel malin, dal hraček...) nebo abstraktní pojmy (dostal rad, našel potěšení, dal pokynů...). Slovesa, s nimiž se pojí partitivní genitiv, nejčastěji označují: (a) vlastnění, získávání a dávání či ztrácení (mít, dostat, najít, brát, chytit, dát, koupit, poskytovat...): Turiu aš dar tos drobės DG; Jei turėsi pinigų, tai turėsi ir draugų MRc; Avelė bliauna, kol šieno gauna VL; Duonikės gavau SRD; Užlipk ant gryčios – gal rasi kokių lašinių Kp; Mokslas ima pinigų Gs; Duok tai žemei mėšlo Ėr; Pirkai žuvų, pirk ir pipirų PPR 226; Imk keptienės, imk sūrio, sviesto KzR; (b) vnímání, prožívání, vědění, získávání a předávání informací (vidět, slyšet, poslouchat, vědět, umět, učit, číst, říkat...): Tu mieste buvai, gal kokių girdų girdėjai? Lš; Ana tai žinojo pasakų KB; Darbo moka, ir ko daugiau? LNKV; Skaitė ten kokčių dalykų ŠRAG IT 281; Sakė man apie tave blogų naujienų DKŠ; (c) jedení, pití, ochutnávání apod. (jíst, žrát, pít, ochutnávat, zakoušet...): Jei tu pieno valgysi, per Velyką po pečium uždarysi KB; Ešk, žirgeli, avižėlių VL; Bet kiti tyloms susisėdę geria tabako DONPP 60; Ragauna misos, žiūri, ar bus geras alus OB; Prašom skanaut mūsų sviesto UžP; (d) různé další činnosti, které mohou působit na určité množství předmětů či osob (nést, vézt, sypat, sít, vařit, péct, klást, dělat...): Olše se zelená, bíle kvete, ponese černé bobule N 34; Na tento konec světnice vozili zeminu a štěrk SLM; Naber písku do té díry DRSK; Sedávali jsme a z konopí si dělali polévku DGC; Uvařila jsem maso k obědu Kp; Nastrouhej brambory, budeme péct palačinky VLK; Namaž si másla, nejez suchý chléb Kp (další příklady viz Jablonskis 1957: 578–579; Fraenkel 1928: 42–47; Bulygina 1959: 96–107; Senn 1966: 393; Ulvydas, red. 1976: 24–26, 461; Grenda 1979: 33–38; Švambarytė 1996: 39–47; Šukys 1998: 102–107). 8 | VYTAUTAS AMBRAZAS 1.1.2. Partitivní genitiv s příslušnými významovými slovesy je hojně doložen také ve starých písemných památkách; v překladových textech se v mnoha případech užívá nezávisle na originálech: (a) ghis... ischszabaia Welbludus, ir dawe iemus Schaudų. (vynecháno -s) ir pascharo BrB I Moz 24,32 (vn̄ gab jnen stro vnd futter LB); daroval mu zlata, kadidla a myrhy (opraveno z Auksą, Kadiłą ir Myrrą) BrB Mt 2,11 (schenckten im Gold, Weyrauch und Myrrhen LB); Diews prikel debessis dangaus/ Teikdams Zemei Litaus Mž 241₁₁ (Qui operit coelum nubibus, et parat terrae pluviam MCH 303); (b) Znáš přikázání BrB Lk 18,20 (Mandata nosti VULG, Du weisset die Gebot wol LB); weisdek mana ranku BrP₁₁ 43₇–₈; szmones szwalga to isch tolo Job 36,25 (Die leute schawens von ferne LB); které věci jsem neznal, ty jsem zkoumal BrB Job 29,16 (welche sache ich nicht wuste/ die erforschet ich LB)⁶; (c) pojď sem a jez toho chleba BrB Rut 2,14 (mache dich hie herzu/ vnd iss des brods LB); a jiní, omámení, říkali: Opili se sladkého vína BrB Apd 2,13 (Sie sind vol süsses weins LB; musto pleni sunt isti VULG); kits plescha/ ir surb kraujo artimoio sawa BrP₁₁ 472₆; (d) Přineste sem těch ryb BrB Jn 21,10 (Bringet her von den Fischen LB); A udělal všelijaké nádoby II Moz 38,3 (Vnd macht allerley gerete LB); Jděte a kupte nám obilí I Moz 42,2 (ziehet hinab/vnd keuffet vns getreide LB); zachovávejte (z -kiet) má přikázání BrB Jon 14,15 (haltet meine gebot LB). 1.1.3. V lotyšské lidové slovesnosti je partitivní genitiv stále zřetelně doložen se slovesy skupin (a) a (b), srov.: duod... man māizītes (var.: māizīti) ‚dej mi chlebíčku‘; kur jimšim naudys ‚kde vezmeme peněz‘; tėva klausīsiet ‚budete poslouchat otce (jeho hlas)‘; laî es tevis (var.: tevi) lūkuojųos ‚abych se na tebe díval‘ (Endzelīns 1951: § 394.3, 6). Se slovesy skupin (c) a (d) se však genitiv nejčastěji pojí už jen tehdy, mají-li předpony vyjadřující dokonavost (např.: māizes pièduši ‚najedli se chleba‘, alus pièdzeruši ‚napili se piva‘, pièberam... rudzu ‚přisypeme žita‘ (Endzelīns ib., srov. Bergmane a kol., red. 1959: 394). Když se genitiv užívá jako varianta převládajícího akuzativu, sémantický protiklad těchto pádů v lotyštině vybledl (Gāters 1993: 101). 1.1.4. Litevský partitivní genitiv, užívaný se slovesy všech zde uvedených skupin, stojí v opozici k akuzativu jako člen opozice označený; jeho rozlišujícím rysem je význam neurčitého množství, např.: vzal maso / masa, viděl ptáky/ptáků, pil mléko / mléka, sypal zrna / zrn, srov. Bůh dal jasné počasí, Bůh dá i deště DAUK. Genitivní formu zde neurčuje valence slovesa, nýbrž partitivní význam vlastní tomuto pádu. Zároveň lze pozorovat i sémantické sladění slovesných a pádových forem. Protiklad akuzativu a genitivu není zdaleka možný u všech tranzitivních sloves. Bylo zjištěno, že partitivní genitiv se častěji pojí se slovesy označujícími jednorázový, méně často opakovaný děj (Švambarytė 1996: 47). Na druhé straně se partitivní genitiv nepojí se slovesy vyjadřujícími děje, jejichž objekty nelze dělit (milovat, ctít, 6Srov. poznámku Daniela Kleina o dvojím užití slovesa klausyti ve významu fyzického vnímání: s akuzativem (Klausyti žodį Diewo) a s genitivem (Klausyti žodžio Diewo) KIG 152. Podrobněji o slovese klausyti s akuzativem a genitivem viz Fraenkel 1928: 72–73. LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 9 mít rád nebo jsou zasaženy jen v určité míře (zdravit, pohybovat, pohřbívat...). Avšak i tehdy, když význam slovesa umožňuje jeho spojení s částí dělitelného objektu nebo s určitým množstvím objektů, se často užívá pouze akuzativ. Partitivní genitiv se například neužívá (nebo se již neužívá) s nepředponovými slovesy rozebírat, strašit, leštit, barvit, pracovat, trhat, prášit, pást, lovit, ctít, hrabat, bořit, sekat, kousat, kácet, míchat, mít rád, milovat, rvát, psát, žalovat, stavět, soudit a mnoha dalšími. 1.1.5. Existují údaje, které naznačují, že užívání partitivního genitivu se v současném jazyce výrazně omezilo v důsledku zobecnění akuzativu pro vyjádření sémantického objektu (patientu, kontentivu). Ve starých písemných památkách se partitivní genitiv někdy vyskytuje i v případech, kdy spisovný jazyk již zobecnil akuzativ. Vedle akuzativu se ve staré litevštině partitivní genitiv užíval se slovesy zvanými verba memoriae: pamatovat si, zmínit, zapomenout a podobně: Pán vzpomněl na nás Mž 464₈–₉ (Der HERR dencket an uns; Dominus memor fuit nostri Mch 526); Tehdy si Petr vzpomněl na Ježíšova slova (opraveno z Chr<ist>aus) BrB Mt 26,75 (Da dachte Petrus an die wort Ihesu LB); vzpomeň na své shromáždění RPs 74,2 (gedenck an deine Gemeine LB); A vzpomeň si na mne BrB I Moz 40,14 (Aber gedencke meiner LB); Augiwe piktą/ ir waiko sawa uszmirischt BrPₙ 481₂₁; zapomeň na svůj lid a dům svého otce (a zapomni narodu twego, y domu oyca twego) SPₙ 3₂₂–₂₃ (srov. s akuzativem označujícím celek: nemůžeš si připomenout všechnu kosanį BrPₙ 357₂₄; грекus musu wysus vsmirsk Mž 54₁₄)⁷. Takové užívání genitivu se dobře zachovalo v Donelaitisových textech. Se slovesy at(si)miñti, (pa)minėti ‚vzpomínat‘ a pamiršti ‚zapomenout‘ se v nich užívá pouze genitiv, např.: vzpomíná na Boha DonŽR 401; vzpomeň na svůj konec! RG 25; často zmiňoval jezevce a lišky LG 35; připomněl jsi naše trápení VD 236; jím každodenně zmiňovaný VD 169; zapomíná na svou práci VD 584. Se slovesem zapomenout se však pojí nejen genitiv, ale i akuzativ, srov.: zapomněl na nebesa a chopil se lžíce RG 302; zapomenout dobrého souseda LG 10. Pozůstatky užívání genitivu s těmito slovesy se vyskytují také v nářečích, zejména v tradiční lidové slovesnosti, srov.: Plakala sestřička, vzpomínajíc na bratříčka KlvD 340; Zapomněla kráva ledy prorazit SVn; Zapomněla na svou milou AD. Genitiv je zde postupně vytlačován akuzativem a sémantický protiklad těchto pádů se setřel. Partitivní význam však dodnes místy zachovává genitiv počitatelných předmětů 7 Už Danielius Kleinas zmiňoval užívání genitivu a akuzativu se slovesy atmiñti, užmiršti: atmenu žodžiu ir žodžius, užmiršk namų ir namus KIG 152. Další příklady viz Fraenkel 1928: 78; Palionis 1967: 154. O partitivním genitivu se slovesy příslušného významu ve starých památkách příbuzných jazyků (slovanských, germánských, latinských, řeckých, staroindických) viz Brugmann 1911: 590–591; Hofmann, Szantyr 1972: 81, s literaturou; Schwyzer, Debrunner 1975: 108. 10 | VYTAUTAS AMBRAZAS genitiv množného čísla podstatných jmen označujících počitatelné předměty se slovesy s předponami atsiminti, prisiminti, např.: Teta atsiminė visokių nuotykių VLKv (srov. Atsiminiau visus mūsų nuotykius). 1.1.6. Se slovesy vadinti, šaukti, žadinti, která vyjadřují přivolávání, se ve starých písemných památkách vedle akuzativu užíval také genitiv, aniž by byl patrný vliv cizojazyčných pramenů, např.: zvolá Eliáše VEE 210, (Der ruffet dem Elias LB Mt 27,47; Eliam vocat iste VULG); a po příchodu domů svolá příbuzné a sousedy DP 279₁₁ (a przyzsedzsy do domu/ wzywa przyjacioły y sąsiady ³W 286₁₁; convocat amicos, et vicinos VULG Lk 15,6); Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu SP I 317–319 (Voca operarios VULG Mt 20,8); neboť nás tam k sobě voláš PK 182₁₁; ten nás také tak volá PK 179₈–₉; volejte ho, dokud je blízko SP₁ 197₂₄–₂₅; srov. s akuzativem: mus ne paláudamas wadina ir száukia sawęsp DP 380₁₀–₁₁ (nas vstawicznie pozywa y wota do siebie ³W 394₁₇; Tadda pakwiete Laban wissas Szmones tho kampo BrB I Moz 29,22 (Da lud Laban alle leut des orts LB); rovněž s alativem: schauku tawęsp Mž 340₁₂ (schrey ich zu dir MCh 402); Hlas... schauk manensp BrB I Moz 4,10 (Die stim... schreiet zu mir LB). Genitiv se pojí s příslušnými slovesy také v lotyšské lidové slovesnosti, srov.: kliedz brāļa LP VI 479 „volá bratra“, vēlna saukādams „volaje ďábla“ (Endzelins 1951: § 394; viz také Fraenkel 1928: 66; 1947: 65; Palionis 1967: 154–155; Schmalstieg 1987: 163–164). 1.1.7. Slovesa saugoti, sérgėti, (pri)žiūrėti, (pri)veizdėti se ve starých písemných památkách také často pojí s genitivem, např.: Kurie teipaig sergeia ió pas wartus diena ir nakti VEE 144₁₅ – Sie hütteten aber tag vnd nacht an den thoren LB APD 9,24 (srov. padawę... sergeti ghy VEE 155₁₁ – jn zu bewaren LB APD 12,4); passisede sergeia io BrP I 389₁₁ (vnd sie sassen alda/ vnd hütteten sein LB Mt 27,36; et sedentes servabant eum VULG); jay saugosite walios mano MP 124₅ (ieśli będzecie strzegli woley moiey RP 81a₃₆); Dawe... stirnikus/ kurie priweizdetu tos io eldiios – ktorzy by przyźreli tego akrętu SP₁ 275₂₈–₂₉, srov. z lotyšské lidové slovesnosti: meža sava (var.: mežu savu) sargājiet! BW 1680,2 „střežte svůj les / les!“ (Endzelins 1951: § 394.6; Fraenkel 1928: 74; 1947: 65; Palionis 1967: 155; o genitivu se saugotis, sérgėtis, který označuje věci, před nimiž se člověk chrání, viz 3.5). 1.1.8. Partitivním genitivem se vyjadřoval také kontakt s povrchem nebo částí věci (osoby), zatímco akuzativ označoval celou věc. Tento rozdíl je zřejmý v následujícím příkladu: a ona ho chytila za oděv (nad tím: Sermega, opr. ze Sermegos) a říká BrB I LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS | 11 Moz 39,12 (a ona ho chytila za oděv a řekla LB). Podobně se genitiv užíval i s dalšími slovesy fyzického kontaktu, např.: liesti, lytėti, kibinti: žena... se dotkla lemu sukně z VEE 127₂₃ (ein Weib... rüret seines Kleides sawm an LB MT 9,20); dotkl se horkého DP 334₁₅ (dotknął się mar ³W 345₈); kdo je ten, jenž se mě dotýká (zvýrazněno) BrB LK 8,45 (quis est, qui me tetigit? Vulg; wer hat mich angerüret? LB); Nikdo není tak odvážný, aby ho mohl vyrušit BrB JOB 41,10 (der jn erwecken that LB), srov. také: popadl ho za vlasy a vyhodil ven DONPP 94. Nyní je v nářečích zde již zobecněn akuzativ, genitiv se však zachoval u zvratných sloves glauštis, remtis, tvertis, např.: V nouzi se opři o moudrého, ne však o bohatého LTR; opíraje se o hůl BM 116; Jen se chop nože! Ds; tverias darbo Rk (srov. jūs turit... io nusitverti BrPII 310₉₋₁₀). 1.1.9. Ve vývoji litevského jazyka je patrný také opačný proces: u některých sloves se zobecňuje nikoli akuzativ, nýbrž genitiv původem partitivní. Již bylo zmíněno, že ten se častěji užívá se slovesy označujícími jednorázový děj (většinou dokonavými). Slovesné tvary bez předpony, které lze spojovat jak s akuzativem, tak s genitivem, v některých případech po přijetí předpony ztratily schopnost rozlišovat pádovou formu objektu podle jeho významu. Genitiv se zvlášť pevně prosadil u sloves, jejichž předpona označuje završenost děje nebo překročení určitého množství (např.: per-, pri-, at-). Například vedle výpovědí nesl dříví / dříví (gen.), pil víno / vína (gen.), kupoval brambory / brambor (gen.), jedl zelí / zelí (gen.), kde genitiv konkuruje akuzativu na základě významu neurčitého množství, se u příslušných sloves s předponou pri-, per- nebo at(si)- užívá pouze genitiv, srov.: přinesl dříví (gen.), napil se / přepil vína (gen.), nakoupil / pořídil brambor (gen.), najedl se zelí (gen.) (viz také Ulvydas, red. 1976: 25; Senn 1966: 391). Podobně se genitiv pojí i se slovesy bez předpony, když označují široký rozsah děje, např.: Trhem se teď láme obilí Kp; Všechny stodoly hučely mládeží Sk. Takový genitiv již nemá partitivní význam a je přímo řízen slovesem. Genitiv s obsahovým významem přímo řídí také slovesa mokyti, mokytis, např.: dubová větévka učí řemeslu NS 1169; budu se učit řemeslu Jabl; stejně tak ve starých písemných památkách, srov. Mokiau manę walios sawo KN 63₂₀. 1.1.10. Genitiv se zobecnil také v konstrukcích se slovesy označujícími usilování o něco, přání, očekávání, hledání apod. V nářečích a starých písemných památkách se s takovými slovesy někdy pojí i akuzativ – podle Fraenke- 12 | Vytautas Ambrazas lio (1928: 67), tada, kai norimas dalykas suvokiamas kaip visuma, be jokio apribojimo, pvz.: manželka sahá po chlebu z pece PĖ; kůň sahá po ovsu ĖR; velmi tvrdě, co chce PlŠK; Hledej si, babičko, přadenu RD 40; černého... dočkali se syna BsP IV 138. Avšak i v takových případech zřetelně převládá genitiv a ve spisovném jazyce je již chápán jako pád přímo řízený slovesy (příklady viz Jablonskis 1957: 581; Fraenkel 1928: 65; Ulvydas, red. 1976: 21–22). V současnosti genitiv u sloves siekti, norėti, geisti, trokšti, linkėti, ieškoti, tykoti, laukti, označujícího žádoucí (resp. očekávanou, zamýšlenou) věc, již nemá partitivní (tj. význam neurčitého množství) význam a není v protikladu k akuzativu (srov. Bulygina 1959: 104–105). Ve významu žádoucí věci se genitiv (vedle akuzativu) užíval také u sloves šaukti, gaudyti, např.: To když časně zrána volají matky (srov. matku) VD 441; Ale to bylo oznámeno Saulovi, že ghie io gaude BrB ApD 9,24 (das sie im nach stellet en LB). U některých sloves vyjadřujících usilování se řízení genitivu či akuzativu zobecňuje také s ohledem na předponovou či bezpředponovou podobu slovesa a s ní spojený význam průběhového či dokončeného vidu, např.: ieškoti + GEN., ale suiieškoti + ACC., tykoti + GEN., ale nutykoti, patykoti, pritykoti, suty-koti, užtykoti + ACC. (srov. LKŽ XVI 254–257). Genitiv a akuzativ se zde rozdělují opačně než ve výše zmíněných příkladech se slovesy obsahujícími předpony vyjadřující úplnost či překročení míry, avšak bez jakéhokoli protikladu podle partitivního významu. 1.1.11. Genitiv se užívá k označení cílové věci také u sloves pohybu (eiti, bėgti, joti, važiuoti, gulti, lįsti, siųsti aj.). Jde o takzvaný genitiv cíle, např.: šel jsem na oběd, vyběhl pro lékaře, odjel na nocleh, jel pro čeledíny, ulehl pro slámu, vlezl pro vejce, posílá pro léky (další příklady viz Jablonskis 1957: 579–581; Ulvydas, red. 1965: 168; 1976: 28; Šukys 1998: 114). Takové užití je doloženo již ve starých písemných pramenech, srov. Wáisto tawésp atáimi DK 159₄–₅ (Přicházím k tobě pro lék). Konstrukce s genitivem cíle u sloves pohybu byly považovány za podskupinu konstrukcí se slovesy vyjadřujícími přání, usilování a očekávání (Delbrück 1893: 325; Fraenkel 1928: 67). Vztah genitivu ke slovesům pohybu je však odlišný. Genitiv zde nikde není jako pád partitivního původu v protikladu k akuzativu a jeho význam cíle není podmíněn ani sémantikou slovesa. K ustálení významu cíle v těchto případech zřejmě přispěly konstrukce, v nichž se genitiv cíle pojil se supinem (a) nebo infinitivem (b), např.: (a) vyběhl pozvat lékaře; hnali (je) čistit les; odjel do Krakova okut vrány; přijď sekat žito; odběhl uložit peníze; LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 13 (b) šel sbírat bobule; odjel opravit cestu; přišel koupit košťata; „utíkal mlátit vrány“ a podobně (Jablonskis 1957: 477–478, 582; Ulvydas, red. 1976: 168–169). Oba typy konstrukcí se hojně užívají již od nejstarších písemných památek, srov.: (a) aby přišly čerpat vodu BrB II Moz 2,16 (přišly nabrat vodu LB) (b) kdo by šel do lesa, aby sekal dříví V Moz 19,5 (někdo... šel do lesa, aby kácel dříví LB). Údaje ze starých písemných památek zároveň jasně ukazují na ústup supina a jeho nahrazování infinitivem (srov. Palionis 1974). 1.1.12. Ernstas Fraenkelis (1925: 48–51; 1928: 86) vysvětloval, že v takových případech se supinum či infinitiv pojí s genitivem, který závisí na slovesu⁸. Tento předpoklad lze přijmout pro období, kdy se supinum a infinitiv již staly ustrnulými slovesnými tvary (Ambrazas 1995: 81). Je však obtížné jej uplatnit na starší období vývoje baltských jazyků. Nejprve je třeba říci, že cíl pohybu často vyjadřuje samotné supinum (šel lovit, vrátil se pracovat, odešel odpočívat a podobně). Jak známo, supinum se vyvinulo z akuzativu slovesného podstatného jména (abstrakta), který od pradávna vyjadřoval cíl pohybu; srov. staroslověnsky ide...pomolitъ se МРК 6,46 „šel se pomodlit“; latinsky eunt spectatum „jdou se podívat“ (doslova „dívání“); staroindicky hōtum ēti „jde obětovat“ (doslova „obětování“) (TS 6,3,1,6), viz také Euler (1999). Akuzativ s významem cíle (resp. supinum) tohoto typu mohl mít kdysi závislý genitiv jako adnominalní pád⁹. Spojení supina (resp. akuzativu cíle) s adnominalním genitivem zřejmě podnítila užívání samotného genitivu ve významu cíle¹⁰, tím spíše, že tento význam měl již v konstrukcích se slovesy označujícími přání, usilování či hledání. Konstrukce se samotným genitivem po slovesech pohybu se dosud chápou jako eliptické. Obvykle se užívají pouze tehdy, když mluvčí předpokládá infinitiv či supinum s významem ‚přinést, vzít si, získat, nasbírat si‘¹¹. Má-li supinum nebo infinitiv jiný význam, nelze jejich spojení s genitivem nahradit samotným genitivem vůbec, anebo se tím zásadně změní smysl výpovědi; srov.: ženy odešly plít zahrady SKP (ale *odešly zahrad); poběžíme zamést světnici Ut (ale *poběžím „Také supina a infinitiva se vyskytují jako epexegetické dodatky vedle genitivů závislých na slovesech pohybu a vysílání...“ (Fraenkel 1928: 86). Brugmannas (1911: 629–630) se domníval, že genitiv je v takových konstrukcích „genitivem věcného vztahu, jako například v litevském ateinų grėblio ‚přicházím kvůli (pro) hrábě‘“ (ib. 630). Žr. Delbrück 1893: 475; Vondrák 1928: 244, 416; Kuryłowicz 1964: 185–186. Pasak Vaillant’o (1977: 78), nuo supino tokiais atvejais priklauso „génitif d’appartenance: pride vidět groba ‘il vint voir le tombeau’, littéralement ‘vers la vue du tombeau’“. t. y., pasak Kuryłowicziaus (1964: 185), redukuoti konstrukciją (VERB + (ACC. OF GOAL + ADNOMINAL GEN.)) į VERB + ADVERBAL GEN. Srov.: „Okolnost zamýšleného cíle se vyjadřuje také samotným genitivem, ten je však možný pouze tehdy, když je ze situace zřejmý děj (předpokládaný infinitiv), který od něj jakožto objektu vyžaduje“ (Labutis 1994a: 74; srov. také Šukys 1998: 114). 14 | VYTAUTAS AMBRAZAS chalupy); otec odjel sít ječmen ErŽ (srov. odjel pro ječmen – tj. ‘přivézt ječmen’). Podobně také ve staré litevštině, srov.: Išėjio seijas setu sekços sawa MP 97₃; Isch tę ateis suditu giwu ir numirusuiu Mž 22₃. (Stadže pržigidze sędžic žywe y martwe; Inde venturus est iudicare vivos et mortuos MCh 82). Výroky bez supina by zde znamenaly ‚odešel přinést semeno‘, ‚přijde hledat živé i mrtvé (přiv<és>t)‘. Jablonskis (1893) dokonce zvažoval, zda by v takových případech neměl být užit akuzativ (např. všichni se vrhli líbat dědečkovi ruce), ale později se rozhodl pro genitiv (Jablonskis 1935: 36; 1957: 165). Tendenci rozlišovat konstrukce jede koupit koně a jede prodat koně zaznamenal Piročkinas (1972: 132–133) v nářečích Veliuony a Jurbarkasu. Akuzativ se místo genitivu někdy užívá i v jiných nářečích, zejména v západoaukštaitském dialektu. Takové případy se vyskytují již od starých písemných památek, např.: Ateit ramditi mus wissus MG₁₁ 331; kaip ateisi anu cėsu / Mus suditu Mž 449₇. To lze vysvětlit přeskupením syntaktických vztahů (reanalyze), k němuž došlo poté, co supinum ztuhlo v neměnný slovesný tvar a ve většině případů bylo nahrazeno infinitivem, který se vyvinul z dativu účelového významu (srov. Ambrazas 1995: 81–82). Genitiv byl chápán jako předmětový pád řízený supinem nebo infinitivem, avšak ve většině případů (kde nebyl nahrazen akuzativem) si zachoval pádovou formu příznačnou pro význam zamýšleného cíle. Podobné syntaktické vztahy vznikly také v konstrukcích závislých na slovese chtít, v nichž se infinitiv tranzitivních sloves někdy ještě pojí s genitivem, např.: Na oné usedlosti je tak pěkná tráva, chceme vyhnat krávy, aby ji spásly Kb (LTR); čeledín se rozhodl vyplašit severní vítr SMAL (LKT 333); Tři Marie... přišly pomazat Krista Mž 245₇, (sie wolten den Herrn gesalbet han MCh 307); Židé mě zajali v kostele, chtějíce mě zabít BrB ApD 26,21 (vnd vnterstunden mich zu toedten LB). 1.1.13. Konstrukce, v nichž se genitiv pojí s některými slovesy označujícími emoční stav (divit se, užasnout, starat se, hněvat se), umožňují předpokládat, že v těchto případech mohl kdysi být protikladný vůči instrumentálu svou partitivní funkcí, např.: Stebeiosi ischminties BrP₁ 161₃; anis nusisteb...Diewo didzio Sussimillimo ir ischgelbeghimo szmoniu BrP₁ 119₅–₇; Todel (iš Todiel) nesirupinkite ritikschczos dienos BrB Mt 6, 34 (Darumb sorget nicht für den andern morgen LB); Ir piktinios io (tais. iš isch io) BrB Mt 13, 57 (Vnd ergerten sich an jm LB). Se slovesem připravit se se genitiv užívá také v současných nářečích (viz také Fraenkel 1928: 79), např.: LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS | 15 Opři se o stůl a seď LEL. Zde probírané případy objektového užití ukazují, že s oslabováním protikladu genitivu a akuzativu na základě partitivního významu sílí tendence zobecňovat jeden či druhý z těchto pádů podle významu slovesa. Tím se sémantické přizpůsobování pádu slovesu nahrazuje sílícím syntaktickým řízením. 1.2. Subjektové užití 1.2.1. Ve větách se slovesy označujícími stav a jeho změnu stojí genitiv v protikladu k nominativu na základě partitivního významu podobně jako ve větách s objektovými slovesy stojí v protikladu k akuzativu. Partitivní genitiv, který zastupuje nominativ, mění nejen význam věty, ale i její syntaktickou strukturu, neboť zaniká vztah vzájemné vazby (interdependence) a věta se stává bezosobnou. Genitivní tvary jednotného i množného čísla užívané se slovesy stavu a jeho změny odpovídají svým významem těm, které se pojí s objektovými slovesy: genitiv singuláru obvykle označuje látku nebo abstraktní jev, zatímco genitiv plurálu označuje počitatelné věci (srov. 1.1.1). Subjektové užití je však mnohem omezenější a zahrnuje výrazně méně sloves. S partitivním genitivem se nejčastěji pojí intranzitivní slovesa označující: (a) existenci, přítomnost (být, žít, být modrý, černat se, vyskytovat se, zbývat...): Ve studni je vody KTK; Už bude i sněhu BM 440; Žijí ještě za bažinou lidé? Kl; Sníh se tu a tam bělavá PLV; Neprocházej sama – ledasjaké chvíle se naskytnou KRTN; Sena ještě zbylo pro krávy Kl; (b) vznik nebo změnu věcí a jevů (najít se, vzniknout, objevit se, klíčit, růst...): Našli se v hlavě líni Šumskas (LKT 356); Na pivu se najdou škvarky Krš; Už se objevily houby Drsk; Tam ještě rostly duby; Tam se scházeli lidé z nejširšího okolí Šl; (c) pohyb (jít, běžet, jet...): Už přijdou deště – tolik se jich stahuje Bgt; Přijelo hostů Ar; Na náš křik přiběhlo lidí se psy Jablonskis 1957: 234; Už teď cikáni tak nejezdí Bt; Byl měsíční svit, jdeme přes most – nevyskočí tam lupiči? Jd. Někdy genitiv závisí také na infinitivu nebo zvratném tvaru sloves vidět, slyšet, např.: Na polích je ještě vidět kamenů SLN; Teď je slyšet (ozývá se) všelijakých řečí Ps. Nominativ podstatných jmen, který lze spojovat s týmiž slovesy, 16 | VYTAUTAS AMBRAZAS Partitivní genitiv stojí v opozici jako příznakový člen opozice, např.: Ka pradėd pavasaris rasties, atsirand sulos LŽ (LKT 45); srov. ještě: Girioje lakstydavo kiškių / kiškiai; Pavasariais atplaudavo laivų / laivai (Balkevičius 1963: 77). Takové užití partitivního genitivu je doloženo již ve starých písemných památkách, srov.: sakjk, bau ira numo (nad tím: wietos) namųši Tiewa tawa BrB I Moz 24, 24 (Haben wir auch rawm jnn deines waters hause LB); Ira ir kitu beskayčiaus smulku dayktu SP I 313₂₈ (Jest y innych bez liczby drobnych rzeczy). Má obdobu v lotyšských nářečích a folkloru (srov.: būs... sviesta ‚bude máslo‘; viņam ir naūdas ‚má peníze‘, viz Endzelīns 1951: §§ 394, 403) a ve starých památkách slovanských, germánských, indických a řeckých jazyků (Delbrück 1893: 332; Brugmann 1911: 567; Hirt 1934: 105–106; Schwyzer, Debrunner 1975: 102; Chodova 1980: 209–210; 214–221). 1.2.2. V některých případech subjektového (stejně jako objektového) užití se genitiv partitivního původu obvykle zobecňuje. Jestliže se intranzitivní sloveso pojí s předponou označující dovršení děje nebo překročení míry (např. pri-, per-), genitiv již není významově protikladný akuzativu, srov.: atėjo svečiai / svečių, ale pouze: priejo svečių. Partitivní genitiv se zde již změnil v doplnění řízené slovesem, např.: Prikrito lapų Ktk; Žmonių prisirinko Asb; Prilėkė tų moterų kaip varnų PŠL; Pas mus kad priviso pelių DkS. Také v lotyštině může vedle partitivního genitivu stát nominativ (viņam ir naudas / viņam būs nauda dosl. ‚má peníze / bude mít peníze‘), avšak slovesa s předponou vyjadřující dovršenost řídí genitiv doplnění: pienāca / sanāca ļaužu ‚přišlo / sešlo se lidí‘ (Endzelīns, Mūlenbachs 1928: 206; Endzelīns 1951: § 394; Gāters 1993: 98–99). Podobný stav je doložen ve slovanských jazycích, srov. rus. nář. est’ chleb / chleba ‚je chléb / chleba‘, ale pouze genitiv: nabralos’ vody ‚nahromadilo se vody‘, naechalo gostej ‚přijelo hostů‘ (Borkovskij, Kuznecov 1965: 418; Vaillant 1977: 188). 1.2.3. Podobně se genitiv obvykle zobecňuje u sloves označujících změnu množství daugėti, mažėti (mažintis), např.: Vandenio padaugės, lietus lyja Pc; Kas čia daugės rugių! J; Miškų ir žuvų mažėja DrSK; Mano kartos žmonių visiškai sumažėjo JnŠk; Dabar mūsų apsimažino kiek ĖR. Partitivní původ těchto konstrukcí dokládají vzácné případy, kdy se pojí s nominativem, srov.: Padaugėjo šeimyna DkS; Javai ant klėties mažėja SKR; Nemažėja pienas ALS. LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 17. Genitiv dnes řídí také slovesa s kvantitativním významem stigti, (pri)trūkti; (už)tekti, pakakti a podobně, např.: Pašaro stinga gyvuliams STRN; Visiems trūko / užteko duonos Vkš; Anam akies trūksta ŠL; Šuliniuose tai tenka vandens PLS (LKŽxy 1146); Užteko katei vėdaro LTsv 302; srov. 1a. Putną pieną vien trūkst ‚chybí už jen ptačí mléko‘; Krājuma pietiek visiem ‚zásob je dost pro všechny‘ (Gāters 1993: 98). Že zde mohl mít genitiv místy také partitivní význam, lze usuzovat z takových vět s nominativem blízkého významu, jako je Visos dainuškos užtrūko ŠMN, srov. 1a. Man dziesmiņas pietrūkušas dosl. ‚mně se nedostává písniček‘ vedle Man pietrūka zaļa zīda ‚nedostávalo se mi zeleného hedvábí‘ (Gāters ib.), srov. také Kas šodien trūkst? dosl. ‚co dnes chybí?‘ Genitiv však zde mohl být také přímo převzat z adnominálních konstrukcí s podstatnými jmény kvantitativního významu a příslovci odvozenými od zájmen (srov. 1.3.3). Takové zobecnění genitivu ukazuje, že i v případech podmětového užití se starobylé přiřazování pádů zděděné z dávných dob místy nahrazuje syntaktickým řízením. 1.3. Genitiv určitého množství 1.3.1. Ve větách se slovesy, která se pojí s partitivním, tj. genitivem neurčitého množství, může být kvantitativní význam více či méně vymezen určitými zájmeny nebo příslovci. V takových případech genitiv přímo závisí na zájmenu či příslovci a množství vyjadřuje celé spojení zájmena či příslovce s genitivem. V litevských gramatikách se tento genitiv nazýval genitivem množství (Jablonskis 1957: 576) a kvantitativního obsahu (Balkevičius 1963: 77, 83; Ulvydas, red. 1965: 191; 1976: 47; Šukys 1998: 97). Podle přímého syntaktického vztahu se považuje za závislý na zájmenu nebo na tvaru zájmenného původu, tedy za adnominální genitiv. Svým užíváním se stejnými slovesy i svou sémantikou je však velmi blízký již pojednanému genitivu neurčitého množství, který přímo závisí na slovesech. Tato souvislost je zvláště zřejmá tehdy, když se genitiv pojí s příslovci množství: mnoho (nemnoho), málo (nemálo), hojně, dost, trochu, nějaké množství, maličko, srov.: (a) ve větách se slovesy vyjadřujícími stav a proces, např.: Na náměstí bylo (mnoho / málo / trochu...) lidí; Po dešti se už objevují (trochu, maličko, nějaké množství...) hub; Večer přijelo (mnoho, trochu, nemálo...) hostů; (b) ve větách s objektovými slovesy, např.: Měl jsem ještě (trochu, maličko...) plátna; Od souseda jsem dostal (trochu, kolik, hojně...) peněz; Uslyšeli jsme (mnoho, málo, trochu...) novinek; Nemocný pil (maličko, trochu...) mléka; Teta nám upekla (mnoho, trochu...) palačinek. V prvním případě (a) se spojení příslovce množství s genitivem staví do protikladu k nominativu, ve druhém případě (b) k akuzativu. 18 | VYTAUTAS AMBRAZAS 1.3.2. Genitiv se zcela obdobně pojí s podstatnými jmény označujícími množství (a), číslovkami (b), zájmeny (c) a tvary adjektiv středního rodu (d), např.: (a) náruč (dříví), sklenice (mléka), kus, část (hoblin), pytel (mouky), láhev (piva), houf (lidí), hejno (hus); (b) deset, jedenáct... (mužů), sto, tisíc... (hvězd), dvojice, trojice... (koní); (c) několik, nějaký tucet (dětí); (d) málo, plno (vody, lidí) (další příklady tohoto významu viz Jablonskis 1957: 576–577; Ulvydas, red. 1976: 202–203, 236–237, 263; 268–269). 1.3.3. Těsnou souvislost mezi partitivním genitivem závislým na slovese a genitivem spojovaným s podstatnými jmény a příslovci s významem množství zmínil Jonas Jablonskis. Poté, co uvedl příklady s partitivním genitivem, napsal: „Často je zde také samo sebou zřejmé slovo vyjadřující množství (trochu, nemálo, mnoho, část...). Původ části a množství spolu někdy velmi těsně souvisí, takže je někdy obtížné je rozlišit“ (Jablonskis 1957: 579). Stejná souvislost byla již dávno zaznamenána i v jiných příbuzných jazycích. Badatelé, kteří považovali adverbální užití genitivu za nejstarší, chápali slova s významem množství v probíraném typu vět jako určité přístavky, které upřesňují význam partitivního genitivu (Delbrück 1893: 333; Brugmann 1911: 613–614). Fraenkel (1928: 55–60) pokládal litevské příklady s genitivem množství závislým na podstatných jménech a příslovcích rovněž za určitý typ partitivního genitivu, který byl od nejstarších dob spojován se slovesy. Při srovnání příkladů obou typů si však lze snadno všimnout, že užití partitivního genitivu zahrnuje pouze část jmenných konstrukcí s genitivem množství. Spojení jako pytel mouky, několik lidí, mnoho sněhu, málo užitku apod. mohou zastávat pozici podmětu nebo předmětu v mnoha větách, v nichž je jeden partitivní genitiv nemůže nahradit (srov. Pytel mouky je těžké unést; Z takové práce je málo užitku atd.). Z adjektiv může jen několik tvarů středního rodu (plno, málo) tvořit s genitivem konstrukce podobné partitivním, zatímco v ostatních případech se genitiv množství pojí jak s tvary středního rodu (hluboko, dlouho, úzko, úzko), tak s tvary mužského a ženského rodu (hoden, -a; chtivý, -á; hojný, -á; sytý, -á; plný, -á) apod. Konstrukce s genitivem množství, které jsou synonymní s partitivním genitivem závislým přímo na slovesech, jsou tedy jen určitým případem užití genitivu množství závislého na podstatných jménech a příslovcích jmenného původu. Zřetelně odvozený charakter mají konstrukce s genitivem závislým na slovesech přibývat, ubývat, resp. množit, zmenšovat, která mohou mít různé předpony, např.: vandens padaugės Pc; miškų ir žuvų mažėja DrSK, žr. Ulvydas, red. (1976: 25). Základem těchto konstrukcí jsou příslušná podstatná jména nebo příslovce od nich odvozená, spojovaná s genitivem (mnoho / většina lidí, málo vody apod.)12; také samotná slovesa jsou od nich odvozena slovotvorně. 12 Původ příslovce daug od tvarů adjektiva středního rodu dokládají starší podoby daūgi, daūgia, např.: daūgi sananū turime VEE 23,13; linų pasėjau daugį ZT; kiekvieno stono žmonės daūgia užsmokėtis gal DP 64 (viz také LKKž 314); nacházíme je i v prvních částech mnoha složených slov. LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS | 19 1.3.4. Synonymii některých konstrukcí partitivního genitivu závislých na substantivních i adverbiálních výrazech množství s verbálními konstrukcemi se navrhovalo vysvětlit předpokladem, že v těch druhých je nulová varianta slova vyjadřujícího neurčité množství, například šiek tiek, bent kiek nebo podobně. (Girdenis, Žulys 1973: 212; Grenda 1979: 33–340). Konstrukce s partitivním genitivem závislým na slovesech se interpretují podle schématu: SLOVESO + NULOVÉ SÉMA „množství“ + GENITIV NEURČITÉHO MNOŽSTVÍ. Slovo vyjadřující toto nulové sémantické množství má zaujímat buď pozici nominativu podmětu, nebo akuzativu předmětu. Na základě této synchronní interpretace lze vyčlenit velkou skupinu konstrukcí množstevního genitivu závislých na substantivech a na formách substantivního původu (adverbiích), která by zahrnovala: (a) konstrukce vyjadřující určité množství (přiběhla sklenice vody, ležel pytel peněz); (b) konstrukce vyjadřující neurčité množství s explicitními slovy označujícími neurčité množství (přiběhlo trochu vody, bylo alespoň trochu peněz); (c) konstrukce vyjadřující neurčité množství s nevyjádřenými (resp.) slovy označujícími množství (přiběhlo vody, bylo peněz). Z diachronního hlediska pomáhají takové vztahy mezi partitivním genitivem závislým na slovesech a jinými množstevními konstrukcemi objasnit vznik významu neurčitého množství. Již Herman Hirt (1934: 111–116) se domníval, že slovesná spojení s partitivním genitivem se v indoevropských jazycích ustálila v důsledku elipsy členu substantivní povahy. Původ z redukovaných konstrukcí se supinem (formou substantivní povahy) lze spatřovat také v užití účelového genitivu v litevštině zmíněném v oddíle 1.1.11. Kvůli předpokládané elipse nominativu substantiva zastupuje genitiv někdy podmět věty v takových větách jako Sousedé už sklidili len i vykopali tuříny Šln (viz Ulvydas, ed. 1976: 29; 290). Partitivní genitiv lze stejně jako adverbální genitiv obecně diachronně odvodit z typů užití adnominalního genitivu (srov. Kurylowicz 1964: 184–185). Takový vývoj genitivu samozřejmě nelze prokázat na základě litevštiny, která byla zaznamenána poměrně pozdě, byť si zachovala mnoho konzervativních rysů. Lze jej předpokládat pouze pro velmi dávná období vývoje indoevropských jazyků, neboť konstrukce partitivního genitivu přímo spojené se slovesy jsou doloženy ve všech skupinách příbuzných jazyků již od nejstarších písemných památek. Litevské údaje však jasně ukazují, že rysy užívání partitivního genitivu a dalších jemu blízkých konstrukcí se nejlépe vysvětlují s ohledem na jejich historické vztahy k adnominalnímu genitivu. 1.3.5. Adnominalní užití je nejrozsáhlejší a pro genitiv nejcharakterističtější oblastí užívání; často se považuje za základ gramatické funkce tohoto pádu (srov. Benveniste 1962; Kurylowicz 1964: 183–186). V litevštině, stejně jako v dalších příbuzných jazycích, může genitiv charakterizovat substantiva z velmi různých hledisek – podle kontextu a lexikálních významů samotných substantiv. Vedle již zmíněného významu kvantitativního obsahu se rozmanitost typů užití adnominalního genitivu opírá o obecný význam závislosti, který zahrnuje význam vlastnictví (rodičovský dům, matčin šátek), materiálu (zlatý prsten, stříbrná kulka), partitivní význam neboli část předmětu (vrchol hory), srovnávací význam (lněné vlasy), účel (nůž na chléb), původ (vesnický člověk, lesní zvíře), kvalitu (člověk rozumu) a další významy. S významem závislosti lze spojovat také gramatikalizované 20 | VYTAUTAS AMBRAZAS typy subjektového (radost dítěte, život člověka) a objektového genitivu (kácení lesa). Analýza těchto typů adnominálního užití a jejich vztahů je předmětem samostatné práce. 1.4. Temporální genitiv 1.4.1. S partitivním užitím pravděpodobně souvisejí také konstrukce, v nichž genitiv označuje čas. Fraenkel tyto případy pokládal přímo za podtyp partitivního užití („eine Abart der partitiven Verwendung“ 1928: 62). V současné litevštině se genitiv k vyjádření času užívá poměrně zřídka, a to pouze tehdy, když samo podstatné jméno označuje časový pojem. Genitivy takových podstatných jmen mají sklon adverbializovat; nejčastější jsou ryto, vakaro, které se vyskytují v nářečích a tradiční lidové slovesnosti, např.: Ráno jsem odjel do města Sv; Ráno býval mráz DkŠT; Kdo ráno hnál, časně zrána? NS 453; Šel jsem ráno na houby JnŠM; Ráno nemohu dlouho jíst ALKS; Večer jsem obvykle vyskočil na koně ŽnS; Kdo ráno zpívá, ten večer pláče STR; Teprve večer jsme se vrátili domů Sv; Bratři pásli večer koně NS 453.36 Bylo zaznamenáno i užití genitivu k označení měsíčních fází: jauno reikia bulbas sodint ar pilnaties AD (Vidugiris 1994: 62). Srov. také genitiv s abstraktnějším významem senybės ‘kdysi’: kai būdo (= būdavo) senybos TvR (Otrębski 1934: 419). To, že genitiv v takových případech adverbializuje teprve poměrně nedávno, dokládají příklady z lidových písní s přívlastek, např.: Subatos vakarėlio mergelė kiemą šlavė BTR; Nedėlios rytėlio ėjau vandenėlio LZ. V nářečích byly zaznamenány také další genitivy označující časové pojmy a užité s přívlastky, např.: Kožnós dienós užsikeli ir pašluoji ZT; aš nežinau, kurių metų itai buvo LZ; nu, jiem duoda tę kito karto trupučiuką GRV (Vidugiris 1994: 62; srov. také Ulvydas 1964: 12–13; LKŽXI 755; LKŽXVII 1000; Zinkevičius 1966: 394; Valiulytė 1995: 78–79). Takové volně užívané temporální genitivy se vyskytují také ve starých písemných památkách, např.: Jog ischwisi kosznos dienos MŽ 38614 (das du wirst schawen stetiglich MCH 448); kalbeia kiek dienos Iskaloia BrB ApD 19,9 (redet teglich LB, cotidie N); ir antras dienas eija su leis WP 15816–17, neszninate kuras (12) hadinas weschpatis iusu tur ateiti WP 12–12a (jr wisset nicht / welche stunde ewer Herr komen wird LB Mt 24,42; qua hora Dominus vester venturus sit N); tasiegu hadinas nenoriu atminti wissų grekų ia WP 80 a; Gaigalat 1900: 45); srov. také genitiv složeného podstatného jména pusnakties: kaip kada pusnakties tikieios Ekruninkai Szemen nekołie atranda BrB ApD 27,27 (vmb die mitternacht LB, circa mediam noctem N), též BrB Lk 11,5 (Gelumbėckaitė 1999: 17). LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 1.4.2. Genitiv v uvedených případech označuje časový úsek, po který děj trvá nebo se odehrává. V tomto významu se dnes nejčastěji užívá akuzativ nebo lokál, srov. Rytą anksti keltis PGG; Visą vakarą lijo GRL a podobně (Valiulytė 1998: 194–241). Časový genitiv a akuzativ se někdy užívají dokonce v téže větě, např.: Ryto žuvų, dieną vėl žuvų gaudyt einu STRN. Z užívání adverbializovaných či adverbializujících se genitivních tvarů je obtížné rozpoznat rozdíl jejich významu oproti časovému akuzativu nebo lokálu. S přihlédnutím k převládající tendenci vyjadřovat adverbálním genitivem pouze částečné, neurčité množství lze však předpokládat, že se i v uvedených případech genitiv od akuzativu nejspíše lišil odstínem partitivního významu, který se při adverbializaci časového genitivu setřel. Genitiv nakties, užívaný obvykle v souvislosti s noční pastvou, má odstín účelovosti, např.: Tada gulėjom nakties VŽNS. Lze jej spojovat s genitivem po slovesech pohybu, srov. Juza eis nakties DS; o jeho možných souvislostech s partitivním a adnominalním genitivem viz 1.1.2. a 1.3.5. V současném jazyce je genitiv substantiv označujících časové pojmy nejčastěji řízen předložkami (srov. iš nakties, nuo ryto, iki vakaro a podobně). Užívání bezpředložkového časového genitivu zaniklo ještě výrazněji v lotyštině. Zde byly už jen v lidových písních zaznamenány adverbializované složené substantivní tvary s pus-, označující časové pojmy, srov.: Pusrītina saule lēca... Pusvasaras tautas jāja BW 14231/3 ‘Za svítání (= časně ráno) vyšlo slunce... Muži jeli uprostřed léta’ (Gāters 1993: 106). 1.4.3. Případy časového genitivu v litevštině mají jasné protějšky ve starých památkách jiných příbuzných jazyků, např. slovanských (st.rus. toi že zimy pridoša nemci I Novg LET. 128, viz Borkovskij, red. (1968: 161) ‘té zimy přišli Němci’), germánských (got. nahts ‘noci’, st. hornoněm. tages ‘dne’), starořečtiny (ἡμέρας ‘dne’, ἠοῦς ‘rána’, νυκτός ‘noci’), staroindštiny (aktoḥ ‘noci’) (Delbrück 1893: 356–359; Brugmann, 1911: 573–574; Behaghel 1923: 590 nn.; Vondrák 1928: 245; Hirt 1934: 106–108; Krahe 1972: 79; Vaillant 1977: 79; Schwyzer, Debrunner 1975: 112–113); sem zřejmě patří i adverbializované lat. nox ‘noci, tj. v noci’ (Hofmann, Szantyr 1972: 85). To umožňuje předpokládat, že pozůstatky adverbálního užívání genitivu k vyjádření času jsou zděděny z období, kdy se ještě neprosadila objektová funkce tohoto pádu. 2. GENITIV ZÁPORU 2.1. Již v první tištěné gramatice litevštiny bylo formulováno pravidlo: „Slovesa s negativní částicí né nejčastěji vyžadují genitiv, ačkoli by jinak, bez ní, měla akuzativ“13. Danielius Kleinas uvedl také názorné příklady dokládající působení tohoto pravidla: Jus nepazįstat jo / asz pažįstu jį Jn 8,55; neturėk kitu Diewu, nepėrženk wenčiawones Moz II 20, 3; 14 (KLG 154), Gėras mėdis gėrą waisu atnes / gėras mėdis negal pikto waisaus atnešti Mt 7,17. 13 „Verba cum particula negativa né posita frequentissime Genitivum recipiunt, cum aliàs sine illa Accusativum admitterent“ KLG 154; podobně také KLC 107. 21 22 | VYTAUTAS AMBRAZAS Podobně se genitiv užívá místo nominativu u některých stavových sloves, která jsou negována. Ačkoli Klein tento zákon nepojmenovává, uvádí také příklady takového užití: není nic dobrého na zemi v tomto zlém světě; nebylo jediného člověka, / který by mohl pomoci; kdyby nebylo KLG 154. Klein si zároveň všiml, že slovesa někdy vyžadují akuzativ i se záporem: neuved nás do pokušení Mt 6,13; aby smrt neudusila vás opilé, nikoli však: vás opilých. Podobně je genitiv záporu popsán v gramatikách Sapūna–Šulce a pozdějších gramatikách (Rugio, Milka). 2.2. Genitiv záporu u objektových sloves je široce doložen od samých počátků písemnictví – v původních i překladových textech, kde se užívá nezávisle na vlivu originálů (nejčastěji jím byl překládán akuzativ): A nikdy mě neodvrhuj od svých úst Mž 9 6; Nevydávej falešné svědectví proti svému bližnímu Mž 19₁₄–₁₅ (Du solt kein falsch zeugnis reden widder deinen nehesten LB; Niebędziesz falsiwie swiathczil MCh 79); Neměj jiných bohů přede mnou Mž 18₁₂, atd. VEE 11₆ (Niebędziesz miał bogow ynich nadmȩ MCh 78); který člověk z vás... by nezanechal devětadevadesát ovcí na poušti VEE 88 4 Lk 15,4 (Welch mensch... der nicht lasse die neun vnd neuntzig jnn der wüsten LB); Nezabíjejme ho (...) Neprolévejte krev, ale hoďte ho do cisterny BrB I Moz 37, 21–22 (Lasset vns jn nicht tödten... Vergesset nicht blut LB); To jsou proti nim / kteří nechtějí nic dělat DP 64₃₄ (co nic niechca czynić ³W 65₃₆); A což ti to nestačí DP 64₃₆ (A zać nie dosyć ná tym ³W 65₃₈). Protiklad mezi genitivem a akuzativem je zvlášť zřejmý v případech, kdy se na slovesa, která se vyskytují jak se záporem, tak bez něj, váže buď genitiv, nebo akuzativ: Rozhněval ses na mne a nemiluješ mne BrB Tes 14,16 (Du bist mir gram vnd hast mich nicht lieb LB); a jestliže to nečiní / tehdy páchají prokletý hřích VE 7₁–₂ (Und wo sies es nicht thun, welche ein verflucht sunde sie thun LE A5); Máme... milovat Boha / abychom kázání a jeho slova nezanedbávali / nýbrž abychom je svatě zachovávali VE 12₇–₉ (Wir sollen Gott fürchten und lieben, das wir die Predigt und sein wort nicht verachten, sondern das selbige heilig halten LE B3); kteří pro lidská obvinění, ale nezná lidské osoby (ale nie ma ludzkiey osoby SP₁ 166₁₁–₁₃); Za chvíli mě už neuvidíte / a zase za chvíli mě uvidíte DP 210₄₃–₄₄ (Máło á iuž nie wyźrzycie mję / y żásie máło á wyźrzycie mję ³W 218₄₁–₄₂; Modicum, et iam non videbitis me, et iterum modicum, et videbitis me Jn 16,16). 2.3. Akuzativ se slovesy obsahujícími zápor se rovněž vyskytuje již v nejstarších písemných památkách, avšak podstatně méně často než genitiv. Ernštas Fraenkelis (1928: 48) upozornil LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS | 23 Věnujme pozornost tomu, že akuzativ se obvykle volí před slovesem, tj. tehdy, když ještě nebyla vyslovena negace, např.: Jestliže, bratří, sestry, tato slova nezavrhnete Mž 818; K tobě voláme... Kéž nás neopouštíš Mž 48310–11; Kdož království Božího nepřijímá jako dítě Mž 1229–11 (Kdo nepřijme Boží království MCh 184); co jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, to jste neučinili ani mně VEE 1338–9 (co jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste také neučinili LB Mt 25, 45); „Tato slova, která jsem vám řekl, neříkám sám od sebe VEE 15121–22 (Slova, která k vám mluvím LB Jn 14,10). Tato tendence však není výrazná: titíž autoři před slovesem v záporném tvaru častěji užívají genitiv. Na druhou stranu se v písemnostech autorů z Malé Litvy akuzativ někdy objevuje i po slovese se zápornou částicí, např.: Dabar maszo, o neberegies mane Swietas BrB Jn 14,19 (Es ist noch vmb ein kleines / so wird mich die welt nicht mehr sehen LB); tadda neimk augiwe su waikais V Moz 22,6 (so soltu nicht die mutter mit den jungen nemen LB); ghis man ne pasake wardą sawa Teis 13,6 (vnd er saget mir nicht wie er hiesse LB). Prepozicionální či postpozicionální akuzativ se slovesy v záporném tvaru je v písemnostech autorů nejen z Velké, ale i z Malé Litvy mnohem řidší než genitiv záporu. Na odpovídajících místech originálů překladových textů, kde litevští autoři užili genitiv, obvykle nacházíme akuzativ. Například při překladu Lukášova evangelia Bretkūnas 66 konstrukcí Vulgáty se slovesy v záporném tvaru a akuzativem přeložil rovnou genitivem záporu, v dalších 20 případech při opravách rukopisu nahradil akuzativ genitivem a pouze v 23 příkladech akuzativ ponechal (Gelumbekaitė 1999: 10). Naproti tomu se zde vůbec nenašly případy, kdy by byl akuzativ záporu užit nezávisle na latinském originále. V písemnostech Malé Litvy ze 16. století se genitiv užívá také v konstrukcích, v nichž nezávisí přímo na slovese v záporném tvaru, nýbrž zprostředkovaně přes infinitiv v kladném tvaru, např.: to newienas negal sakiti VE 715 (das nicht zu sagen ist LE A5); nepadest taip waiku wszauginti VE 77–8 (wo sie nicht helffen kinder ziehen LE A5); netureia ko walgiti VEE 958 (vnd hatten nicht zu essen LB Mrk 8,1). Podobně také v písemnostech z Velké Litvy, srov.: ne turinčiu kur ir gawhos sawo priglaust SP1 18420; ne paleydžia świesey tiesos regiet SP1 1518–1914. 14Od počátků písemnictví až do současnosti se v takových případech užívá také akuzativ, srov. neder tau turėti moterį brolia tawa VEE 17021 (Es ist nicht recht / das du deines bruders weib habest LB Mrk 6,18), viz Fraenkel (1928: 51). 24 VYTAUTAS AMBRAZAS Negativní genitiv byl tedy v 16.–17. století pevně zakořeněn a převládal nejen v nářečích Velké, ale i Malé Litvy. Potvrzují to příklady a poznámka v gramatice Sapūnase a Šulce z roku 1973, že u sloves s negací je „lepší užívat genitiv“ („elegantius Genitivum“): Nieko ne matė. Tu nè apkenti wissù. Ašź taw ne darau Abydôs a tak dále (SC 78). 2.4. Akuzativ se slovesy v záporném tvaru pronikal do písemností 16.–17. století především z německých a latinských pramenů. Porovnáme-li s originály příklady ze starých písemností citované Jonasem Palionisem (1967: 162), v nichž byl zaznamenán akuzativ po záporu, vidíme, že téměř ve všech případech (kromě jednoho) jím byl přeložen německý akuzativ, srov.: nei siułà nei kurpiù dirṣà neimsíu BrB I Moz 14,23 – das ich... nicht ein faden noch einen schuch rimen nemen wil LB; tadda neimk augiwe su waikais V Moz 22,6 – so soltu nicht die mutter mit den jungen nemen LB; ghis man ne pasake warda sawa TEIS 13,6 – und er saget mir nicht wie er hiesse LB; nekentecziu wissus falschivus kellus RPs 119, 104 – Darumb hasse ich alle falsche wege LB. Nejsou k dispozici údaje, které by potvrzovaly Palionisův předpoklad (ib), že akuzativ byl v písemnostech Malé Litvy v 16.–17. století v těchto případech dán nářečím autorů. V pozdější době však, kdy se v důsledku kolonizace a germanizace výrazně změnilo složení obyvatelstva Malé Litvy a vytvořily se příznivé podmínky pro šíření syntaktických kalků v živém jazyce, mohl se negativní akuzativ v jižních aukštaitských nářečích více rozšířit. Takový stav se odráží v Donelaitisových písemnostech. Jonas Šukys (1996: 52–53) našel v „Ročních obdobích“ 20 příkladů, v nichž je akuzativ přímo spojen se slovesy s negací (např.: nesrebi sriubą VD 241; dar nekrutino skypą VD 448) a dalších 35, v nichž je s nimi spojen nepřímo – prostřednictvím infinitivu v kladném tvaru (poniškas ligas kentėt neprivalom VD 31 a tak dále). Na druhou stranu byl genitiv přímo závislý na slovese v záporném tvaru zaznamenán pouze ve čtyřech příkladech (např.: mergaitės kruvytų marginių nekenčia VD 351; ateisiančios žiemos ilgumo nežinom RG 905); poněkud více příkladů bylo nalezeno u genitivu závislého zprostředkovaně (margų marginių dar nešioti nedrįsta VD 351; neigi tabako jau rūkyt negalėjo RG 243). Kromě toho se negativní akuzativ zde někdy pojí i se slovesy, která se v jiných případech užívají s negativním genitivem, srov.: tas būrą dar nepažįsta VD 504; nepažydami svietą RG 878 – jau šviesos nepažino RG 735; nei kurpių, nei sopagų dar nepažino RG 777; mums nedavė valią ŽR 197 – visiems nei gero nedavė žodžio ŽR 341 (Šukys 1996: 53). Rozsah užití negativního akuzativu v Donelaitisových písemnostech je tedy již značně rozšířený; je to zcela pochopitelné, uvážíme-li, že v polovině 18. století tvořili Litevci pouze menšinu obyvatel Tolminkiemisu (asi 25%, podle Jurgise Lebedise 1977: 198), zatímco v němčině se v té době po záporných tvarech tranzitivních sloves důsledně užíval akuzativ (srov. Lockwood 1968: 10). LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 25 2.5. Ještě širší užití akuzativu po slovesech s negací je doloženo v pohádkách vydaných Jonasem Basanavičiusem, které byly většinou zaznamenány v jižních západních aukštaitských a žemaitských nářečích koncem 19. a počátkem 20. století. Podle Janiny Švambarytė (1998: 58) se zde genitiv vyskytuje pouze v 10% příkladů s tranzitivními slovesy (přes 1000 vět s akuzativem a jen asi 100 s genitivem). Vezmeme-li v úvahu, že Basanavičiusovy sbírky obsahují také texty zaznamenané v jiných nářečích, svědčí tento poměr o mimořádně rozsáhlém rozšíření akuzativu, respektive o zúžení užívání genitivu v západních aukštaitských nářečích. August Schleicher ve své gramatice rovněž upozornil na šíření akuzativu se záporným slovesem. Potvrzují to i současné dialektologické výzkumy. Bylo zjištěno, že čím blíže k někdejší německé (dříve pruské) hranici, tím pevněji je zakořeněn negativní akuzativ, zatímco dále na severovýchod se vedle něj užívá také negativní genitiv (Senkus 1959). Genitiv po objektových slovesech s negací dnes obecně převládá ve všech litevských nářečích (s výjimkou již zmíněných jihozápadních aukštaitských), ačkoli se vedle něj někde, zejména v žemaitských nářečích, užívá také akuzativ. Pravidlo o negativním genitivu je v současné spisovné litevštině nejvíce zobecněné. I zde se však v případech nepřímé vazby (prostřednictvím infinitivu slovesa v kladném tvaru) připouští kolísání mezi genitivem a akuzativem (srov. Ulvydas, red. 1965: 187–188; 1976: 23–24; Ambrazas, red. 1997: 511; Oginskienė 1979; Piročkinas 1986: 186; Šukys 1998: 111, 202–203). Údaje ze starých písemností a nářečí vedou k domněnce, že negativní genitiv se v litevštině ustálil již dávno před počátkem písemnictví. Širší užívání negativního akuzativu v písemnostech Malé Litvy a v nářečích jižních západních aukštaitských podporoval vliv němčiny. 2.6. Genitiv u stavových sloves s negací stojí v protikladu k nominativu podmětu v odpovídajících větách bez negace. S negativním genitivem se obvykle pojí slovesa nebūti, nelikti a také infinitivy ve funkci přísudku nematyti, negirdėti, nejausti a jim synonymní zvratná slovesa nesimato, nesigirdi, nesijaučia: Kad aš augau, suvisu nėkokio mokslo nebuvo Rt (LKT 61); Jei nebus nūbangų (= pabagtuv(i)u), neliks duru ni langu SLNT (LKT 71); Išleidė lig paskutino vaiko, nė vieno nebliko Klk (plg.: kas liko – tai Miko Jnš); Dar kelio nematyt PG; Duobė, va, tvarto neregėt Nmč; Tamsu, nieko nesiregi TVR; Šiandien negirdėt vėjo Er; Alaus gero gerėi, gersi, – galvoj nieko nesgirdi PRNG; Būdavo, karvių ragų iš dobilų nesmato Ds (plg.: Visas skypelis matos kaip in delno SKDT) (další příklady viz Šukys 1998: 108–109). Takové věty s negativním genitivem vyjadřují zobecněný neosobní stav. Nepřítomnost věci či osoby na určitém místě nebo za určitých okolností se vyjadřuje osobními větami s nominativem, srov.: Čia pabuvo, ir vėl anos nebliko Mžk – Valiūnė vieną dieną pasirodė ir nebliko GršL. Negativní genitiv se stavovými (stejně jako s objektovými) slovesy je příznačný také pro písemnosti 16.–17. století, srov.: 26 | VYTAUTAS AMBRAZAS není zde žádný VEE 56₁₆ (Er ist nicht hie LB Mrk 16,6); a není ani žádné podoby kromě jeho neviditelnosti SP I 14₂₄–₂₅; stejná byla i jeho opozice ve významu vůči nominativu, např.: Nemá podobu ani krásu / hleděli jsme na něj / a nebylo na něm nic, co by se nám líbilo VEE 214–215 (Iz 53,5) – Nemá podobu ani krásu / viděli jsme jej / ale neměl podobu, která by se nám líbila LB. 2.7. V lotyštině jsou doloženy tytéž typy užití genitivu záporu: (a) objektové konstrukce s genitivem závislým přímo na slovese: tās vietinas nezināju BW 3725 ‘neznal jsem ta místečka’; meitas naida neturēja 6513 ‘dívky neměly hněv’ (Gāters 1993: 108–109); (b) genitivem závislým nepřímo – prostřednictvím infinitivu nebo participia: irbju šaut nemācēja BW 30462 ‘neuměl střílet koroptve’; neviens sveicinātāja nebij redzējis pienākam ‘nikdo neviděl přicházet zdravícího’ (Lepika 1954: 14); (c) subjektové konstrukce, v nichž genitiv stojí v protikladu k nominativu: karstā zemēs ziemas nav ‘v teplých krajích není zima’ (Endzelins 1951: § 403. O genitivu záporu v lotyštině podrobněji viz Lepika 1954; Bergmane e.a., red. 1959: 394; Gāters 1993: 107–110). V lotyšských lidových písních se genitiv záporu dosud užívá poměrně pravidelně. V záporu se, stejně jako v litevštině, vyskytují také případy akuzativu záporu (srov. smuku zygru najem ‘neber si krásného koně’ Endzelins 1951: § 403). V době písemné tradice má takový akuzativ v mluveném i psaném jazyce tendenci se šířit a oblast užívání genitivu záporu se nyní již značně zúžila (srov. Lepika 1954: 44). 2.8. Ve slovanských jazycích se genitiv záporu široce užívá od nejstarších dob. Typy jeho užití ve staroslověnštině odpovídají těm, které jsou charakteristické pro litevštinu a lotyštinu, a nejsou závislé na vlivu řeckých originálů, např.: (a) błǫdite ne vědošte knigъ ni sly bžije Mt 22, 29 MAR ‘mýlíte se, protože neznáte knihy (Písma) ani Boží moc’ – πλανᾶσθε μὴ εἰδότες τὰς γραφὰς μηδὲ τὴν δύναμιν τοῦ θεοῦ N; vina ne imǫtъ Jn 2,3 ZOGR, MAR, ASS ‘nemají víno’ – οἶνον οὐκ ἔχουσιν N; (b) črьva bǫže naslědovati ne mogǫtъ EuchSin 89 a 20 ‘nemohou zdědit Boží království’ – βασιλείαν θεοῦ οὐ κληρονομήσουσιν (Večerka 1958: 188); (c) ne bě ima města v obiteli Lk 2,7 MAR, SAV, ASS ‘neměli místo v hostinci’ – οὐκ ἦν αὐτοῖς τόπος ἐν τῷ καταλύματι N; ne bě ima čeda Lk 1,7 MAR, ZOGR, ASS ‘neměli dítě’ – οὐκ ἦν αὐτοῖς τέκνον N (Chodova 1980: 214–215). Výzkumy ukazují na autochtonní charakter genitivu záporu na rozsáhlém území slovanských jazyků a na postupné zužování jeho užívání v objektových konstrukcích (zvláště výrazné v jižních jazycích – bulharštině, srbštině a chorvatštině, slovinštině)¹⁵; na druhé straně v subjektových kon- Miklosich 1868–1874/4: 498–501; Vondrák 1928: 251–252; Večerka 1958; Hausenblas 1958: 114–120; Borkovskij 1968: 274–277; Stanislav 1973: 158–159; Chodova 1980: 214–221; o zániku genitivu záporu v ruštině viz Timberlake 1986: 354–355 a rozsáhlou bibliografii Corbett 1986: 361–372.15 LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS | 27 ve východoslovanských konstrukcích mají jazyky v některých případech sklon zobecňovat genitiv. 2.9. Užívání genitivu s negativními slovesy namísto akuzativu nebo nominativu je doloženo také v nejstarších textech germánských jazyků – v úryvcích gótské Bible. Je třeba poznamenat, že obě podoby genitivu negace – genitiv objektový a subjektový – zde nezávisí na řeckých předlohách, např.: (a) ni habaida diupaizos airpas MRK 4,5 – οὐκ εἶχεν γῆν πολλήν ‘neměl hlubokou půdu’; (c) ni was im rumis Lk 2,7 ‘nebylo pro ně místo’; ni was im barne Lk 1,7 ‘neměli děti’ (Guchman 1958: 121), srov. 2,8 (c). V pozdějších obdobích vývoje germánských jazyků se takové užití vyskytuje pouze jako pozůstatek, např. starohornoněm. tū ni habis kiscīres ‘nemáš nádobu (na nabírání vody)’ Lockwood (1968: 10). 2.10. Ačkoli je genitiv negace v baltských, slovanských a germánských jazycích společným a nepochybně starým jevem, není to ještě důvod považovat jej za součást indoevropského dědictví. V příkladech z řečtiny a indoíránských jazyků závisí genitiv na slovesech v záporném tvaru a velmi se blíží partitivnímu genitivu, např. řec. οὐ μὴ χροὸς εἴσατο N 191 ‘nikde nebylo vidět kůži’ (srov. Schwyzer, Debrunner 1975: 102). Je tedy důležité věnovat pozornost vztahu genitivu negace k nepochybně zděděnému partitivnímu užití. Tento vztah byl v pracích z historické lingvistiky vykládán dvojím způsobem. Někteří badatelé považovali genitiv negace jednoduše za podskupinu partitivního genitivu (Miklosich 1868–1874: 498; Brugmann 1911: 611–613; Fraenkel 1928: 47–55; Schwyzer, Debrunner 1975: 102), jiní jej pouze odvozovali od partitivu (Meillet 1934: 465; Endzelins 1951: 403)16. Souvislost genitivu negace s partitivním užitím lze vidět také na příkladech z litevštiny, v nichž genitiv substantiva označuje určitou látku či masu (a), nebo v množném čísle vyjadřuje počitatelné věci (b): (a) Kopala celou noc, ale zlato nenašla MRC (srov. našla zlato); My, kteří jsme neochutnali koláč, domů nepojedeme KP (srov. ochutnali koláč); Nelij vodu na práh! YL (srov. lij vodu); (b) Cestou nikoho nepotkal VL (srov. potkal lidi); Tato slepice nebude snášet vejce VRN (srov. bude snášet vejce). Takové příklady genitivu negace přímo zapadají do řady genitivů s významem množství, probírané již v oddílu 1.3.4. Na prvním stupni této řady by stál tzv. genitiv „kvantitativního obsahu“, který označuje určité (měl / vzal pytel peněz) nebo neurčité množství (měl / vzal trochu peněz); následuje partitivní genitiv, označující neurčité množství (měl / vzal peníze), a třetí místo by mohl zaujímat genitiv negace, označující nepřítomnost množství (neměl / nevzal peníze, srov. něm. er hatte kein Geld, angl. he had no money), např.: ty si tyto peníze nevezmeš BsPₙ 200. Podobně se vztahuje k množstevní 16 Beje, buvo bandyta neiginio genityvą išvesti ir iš abliatyvo (žr. Potebnja 1958: 320–321; Peškovskij 1956: 296–297). 28 | VYTAUTAS AMBRAZAS konstrukcemi a tzv. subjektový genitiv negace, závislý na slovesech označujících stav, srov.: na vesnici bylo mnoho lidí / byli lidé / nebyli lidé. Brugmann vysvětloval vývoj genitivu negace z partitivu takto: v záporných větách si mluvčí uvědomoval, že z celku označeného podstatným jménem se žádná část neúčastní děje: kdo nevidí les, nevidí ani žádnou část lesa. Proto lze výraz typický pro partitiv snadno přenést do záporu17. Podobně vysvětluje vztah partitivního významu k „obecnému významu genitivu“, který postuloval Roman Jakobson, Alan Timberlake (1986: 345): genitiv označuje určitý rozsah účasti na ději, v záporné větě je však tento rozsah účasti popřen: participant se děje vůbec neúčastní. S partitivem lze však dnes takto spojit jen malou část konstrukcí genitivu negace, především výše uvedené příklady typů (a) a (b). Je možné, že konstrukce tohoto typu kdysi představovaly počátek genitivu negace. Většinu konstrukcí negace v litevštině, lotyštině, slovanských jazycích a zřejmě i v gótštině však již nelze řadit k partitivním, neboť genitiv v nich nemá význam množství a je vyžadován negací. To je zvláště zřejmé v těch litevských větách, v nichž na slovesech se záporem závisí genitiv podstatných jmen označujících jednotlivé konkrétní věci, např.: Neopouštěj cestu kvůli pěšince (srov. opusť cestu); Kdo je rovný stromu, nikdy nevidí slunce (srov. vidí slunce) (Další příklady viz Jablonskis 1957: 236; 584–585; Balkevičius 1963: 187; Sirtautas, Grenda 1988: 107; Šukys 1998: 109–110). Takový genitiv stojí v opozici vůči akuzativu nikoli na základě sémantického rysu (např. určitého významu množství), nýbrž na základě syntaktického pravidla, které po tranzitivních slovesech se záporem vyžaduje nahrazení akuzativu genitivem. Toto pravidlo působí nezávisle na lexikálních a sémantických faktorech: podstatné jméno nabývá genitivního tvaru i tehdy, když u odpovídajícího slovesa v kladném tvaru genitiv vůbec nelze použít. Genitivem se nahrazují nejen akuzativy závislé na valenci tranzitivního slovesa, ale i ty, které označují časové nebo místní (cestovní) množství, pokud jsou přímo spojeny se záporným slovesem, např.: Zůstal jsem tam dva dny – Nezůstal jsem tam dva dny; Cesta trvala týden – Cesta netrvala týden; Ušel jsem polovinu cesty – Neušel jsem ani polovinu cesty. Ve větách se slovesy označujícími stav nahrazuje genitiv nominativ podmětu a věta získává význam neosobního stavu (srov. 2.6). Protože pravidlo genitivu negace má takto univerzální povahu, určuje volbu pádu především i ve výše zmíněných větách typů (a) a (b), v nichž podstatné jméno označuje látku, hmotu nebo počitatelné předměty. Základní podmínku jeho působení nejlépe charakterizuje Jablonskis (1957: 584), když tvrdí, že „samotný tento genitiv musí být úzce spojen se záporným slovesným 17 „Totiž když mluvčí chce popřít, že se něco děje ve vztahu k pojmu substantiva, snadno se mu vybaví představa, že daným dějem není zasažena žádná část celého tohoto pojmu substantiva; kdo nevidí les, nevidí z něj nic“ (Brugmann 1911: 611). LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 29 tvarem“. Fraenkelova poznámka, že genitiv negace se užívá, když se na děj a jeho působení na objekt pohlíží obecněji a abstraktněji, zatímco akuzativ se užívá při hovoru o jednotlivém konkrétním případě (1928: 48), se lépe hodí na slovanské jazyky, v nichž je oblast užití genitivu negace v objektových konstrukcích podstatně užší. Syntaktické pravidlo genitivu negace zřetelně oddělilo konstrukce se slovesy v záporném tvaru od případů, v nichž je genitiv motivován partitivním významem (neurčitým množstvím). V areálu baltských, slovanských a alespoň části germánských jazyků se toto pravidlo zobecnilo a prosadilo, zřejmě v době dávných vzájemných kontaktů těchto jazykových skupin. Jeho starobylost v germánských jazycích dokládají gótské texty z 9. století, zatímco ve slovanských jazycích pravidelné užívání již v památkách staroslověnštiny a postupné zužování v mnoha slovanských jazycích, zaznamenané v historické době. Máme zde tedy jednu ze starých syntaktických společných inovací, které spojují baltské, slovanské a germánské jazyky. 2.11. Je třeba poznamenat, že syntaktické pravidlo vyžadující v záporných větách změnu pádu spojeného se slovesem je vlastní také estonštině, finštině a dalším západofinským jazykům. V záporných větách těchto jazyků se partitiv užívá jak v „objektových“, tak i v „subjektových“ konstrukcích, zcela stejně jako v baltských jazycích, např.: fin. mie heitä en tuntenut ‘neznal jsem je’; ole ketään pelastajia ‘není žádný zachránce’ (Larsson 1983: 77, 80). Západofinský partitiv, stejně jako baltský a další indoevropský genitiv, se široce užívá také ve významu neurčitého množství, v záporných větách se však jeho opozice vůči akuzativu na tomto významovém základě neutralizuje. Podrobný výzkum partitivu v západofinských jazycích ukazuje, že západofinové pravděpodobně převzali užívání tohoto pádu v záporných větách, stejně jako pro vyjádření neurčitého množství, od Baltů spolu s mnoha lexikálními výpůjčkami v době dávných baltsko-finských jazykových kontaktů (Larsson 1983: 2–3, 141–147). V současných typologických pracích je partitiv spolu s genitivem negace považován za jednu ze syntaktických izoglos charakteristických pro jazyky oblasti Baltského moře (Koptjevskaja-Tamm, Wälchli v tisku). 3. ABLATIVNÍ VÝZNAM 3.1. Ablativní (výchozího bodu a odloučení) význam zdědil litevský genitiv od forem užívaných v dávné indoevropské minulosti (většinou s *-ōd), které v baltských (stejně jako slovanských a starořeckých) jazycích splynuly s genitivem. Jejich původním účelem bylo patrně vyjadřovat výchozí bod – věci nebo osoby, od nichž se někdo pohybuje či vzdaluje. Lokální význam těchto forem byl opačný než význam, který později získaly litevské postpoziční lokály – ilativ a alativ. V indoíránských, snad i ve starých italických jazycích byly tyto formy zobecněny jako ablativní pád s velmi neúplným paradigmatem. Je možné, že také základní ablativní tvar o-kmenů s *-ōd vznikl v uvedených jazycích podobně jako litevský ilativ, tj. připojením postpozice *-(o/e)d na konci, která měla v tomto případě opačný, „odstředivý“ význam (srov. lat. de ‘z’, slov. otъ ‘z, od’). Protože tyto ablativní formy v baltském jazyce splynuly s genitivem už ve velmi dávných dobách, jejich původní významy nelze vždy odlišit od významů, které jsou genitivu odedávna vlastní. Přesto lze v litevštině rozpoznat ještě poměrně zřetelné stopy ablativního užití. 30 | VYTAUTAS AMBRAZAS 3.2. VÝZNAM VÝCHOZÍHO BODU, který byl pravděpodobně prototypický, se v litevštině zachoval v neproduktivních, ustupujících konstrukcích, většinou se slovesem bėgti: Vagies bėk ir pėdų Alks; Pirmo turgaus nebėk Lp (plg. Nuo pirmo kupčiaus nebėk LŠ); Netoli to bėges Vv (‘jen málo odlišný’). Podobně také ve starých písemných pramenech, např.: Wilko bebėginėdams užbegs Lokų B 1007 (t. p. 160, 184, 435, 972); Tadeli ir S. Paw... ischbega ranku neprieteliu sawu WP 55₁₀₋₁₂; Idant hadnais butumbite ischbekti ta wissa kas turres buti WP 12₃₂. Tento význam si genitiv zachoval také ve vzácných konstrukcích se slovesy téci, vzdalovat se, ve starých písemných pramenech i se slovesem zachránit: Teka upelis šaltinėlio, iš kraštų auga žalios nendreles Zp (LKŽₓᵥᵢᵢ 514); Ans savo namų nutolo Kv (plg. Nutolna vaikai nuo tėvų DŪNŽ (LKŽₓᵥᵢ 505); Tikim Iesu Christu kelusi (...) Smertis amszinas gelbejusisi Mž 244₅₋₆, 90₉₋₁₀ (śmierci wiecznej nas zbawil MCH 151, t. p. 296₆₋₈); Wisu nepigumu gi gialtbesiu – Ze wszej trudności wybawię jego PK 80₁₆. V lotyšském folklóru jsou rovněž doloženy konstrukce s odpovídajícím významem, srov.: Vilka, lāča tā nebēgu BW 13167/1 ‘vlka, medvěda jsem tak neprchal’; Kuras zemes es pārvedu (līgavu) 183 ‘(z) které země jsem přivedl (nevěstu)’ (Gāters 1993: 111); kura pura tu izlīdi? 382 ‘(z) jakého močálu jsi vylezl?’ (Endzelīns 1951: § 407). V těchto větách se genitiv pojí se slovesem jako lokální pád, syntakticky nepodmíněný valenční schopností slovesa. Podobně se ve starých indoíránských jazycích ablativ pojil se slovesy pohybu, například s védskými i- ‘jít’, dhāv- ‘běžet’, pat- ‘padat’, a také s kauzativy: aj- ‘hnát’ (ókasah ‘z domu’, viz Delbrück 1893: 201). Takové užití však velmi záhy zaniklo; už v avestštině se dochovaly pouze předexpanzní relikty. V homérské řečtině jsou doloženy genitivy s významem výchozího bodu a odloučení u sloves označujících ústup od něčeho, jako jsou χαζομαι, χωρέω, εἴκω apod.; později ustupují genitivu s předložkou (Schwyzer, Debrunner 1975: 91–92). Podobně se i ve staré latině užívaly ablativy se slovesy pohybu curro, fugio ‘běžím’, mitto ‘posílám’, v klasickém období nahrazované předložkovými konstrukcemi; lépe se zachovaly pouze ve funkci místních názvů, např.: Athenis proficisci ‘odjet (z) Athén’ apod. (viz Krahe 1972: 105–106; Hofmann, Szantyr 1972: 102–103). Pouze zbytky genitivu odloučení se slovesy pohybu jsou doloženy ve staroslovanských památkách, srov. starorus. běži, duša, Vavilona ‘uteč, duše, (od) Babylonu’¹⁸. V takovém kontextu je zřetelně patrné, že litevské konstrukce, v nichž má genitiv u intranzitivních sloves prototypický význam výchozího bodu, jsou součástí společného indoevropského dědictví. 18 Plačiau apie abliatyvinės reikšmės genityvą slavų kalbose žr. Miklosich 1874: 451–454; Vondrák 1928: 246; Borkovskij, Kuznecov 1965: 466; Morozova 1968: 152–154. LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 31 3.3. Význam odloučení, velmi blízký již pojednanému, se projevuje v konstrukcích, které se staly syntaktickými archaismy a obsahují slovesa atsiskirti, likti, např.: Kam se slunce schovalo? RD 27; Pokud zůstanu v této válce, stanu se lékařem 19. Význam odloučení si zachoval i genitiv se slovesem gintis (rovněž apsiginti, atsiginti), užívaným ve významu „chránit se“, např.: Ar šunų gynės su ta lazda? ĖR; Negalėjau tų bičių atsiginti RM. V některých konstrukcích označujících oddělení od určitého celku lze genitiv chápat také jako vyjadřující množství a partitivní význam, např.: Oddělíš špetičku heřmánku a vložíš ji do vody UPN (LKŽXII 931); Ukroj mi také kousek chleba; Z tohoto špeku si budu muset také kousek odříznout Jablonskis (1957: 590). 3.4. Genitiv má blízký lokální význam, podobný odloučení, v některých konstrukcích se slovesem lenktis, když označuje „obejít obloukem a vyhnout se setkání“, např.: Ach, jak se jasné sluníčko vyhýbá černým obláčkům KrvD 39; Hnůj obejdi ne ze strachu – ale kvůli zápachu PND. Takové konstrukce jsou zřejmě historicky založeny na užívání tohoto slovesa bez valenčně vyžadovaného doplnění, srov.: Neohýbej se (=nechoď obloukem), jinak budeš všude o něco zakopávat Ds. Nyní však má sloveso lenktis nejčastěji zobecněný význam „vyhýbat se, chránit se“, přičemž genitiv je jeho povinným doplněním a označuje to, čemu se člověk vyhýbá, např.: Tak se budeš vyhýbat tchyni jako jiskřičce ohně JV 26, také ve starých textech: Kas tadu linkiasi tu žodžiu – strėžę siė tych słów SPII 553 (srov. kuris saugojasi visokiu žodžiu ib. 5526–27). Protože sloveso vengti < *uengh- kdysi také znamenalo „ohýbat“, jeho spojení s genitivem mohlo být rovněž založeno na lokálním významu pádu, který byl později zobecněn. Jeho možné stopy a souvislost se slovesem „lenktis“ lze rozpoznat v následujících větách: 19 Podobně také v Bretkūnasově příkladu se slovesem ap(i)plėšti: Jus appleschat manne mana waiku BrB I Moz 42,36, avšak zde mohl působit i vliv německého textu, srov. Ir beraubt mich meiner kinder LB. 32 | VYTAUTAS AMBRAZAS Vyhýbá se, šel by stranou DAUK (LKŽXVIII 710); (Vlk) se vyhýbá lidem, nepřibližuje se KLT; Kristus... anu newenge, nebega BrPII 745. 3.5. Jakým způsobem se genitivní vazba se slovesem měnila v důsledku zobecnění významu, je patrné také z konstrukcí se slovesem kratytis, jehož starý konkrétní význam „třást se“ položil základ obecnějšímu (přenesenému) významu „vyhýbat se, bránit se, bát se“, např.: Třese se jí ten stařec SLN; Proč se tady třeseš té cikánky? KRS. Samostatně se dosud mohou užívat také slovesa saugotis, sergėtis ve významu „být opatrný“, např.: Nyní se zloději začali mít na pozoru JRK 95; Kdo se chrání, toho chrání i Bůh VL; Dávej pozor, abys neonemocněl PLN (viz LKŽXII 182–183, 427). Nejčastěji se však tato slovesa užívají s genitivem vyjadřujícím obsah psychického stavu (vnitřního distancování), tedy kontentiv, např.: mít se na pozoru před zloději (sousedy, zlými lidmi) apod. (viz také Jablonskis 1957: 589–590). Blízký význam vnitřního distancování má genitiv také ve spojení se slovesy označujícími negativně konotované stavy (bát se, obávat se, leknout se, stydět se, štítit se apod.). Tato slovesa, stejně jako saugotis, sergėtis, gintis, lze užívat i samostatně, avšak k vymezení obsahu stavu, který označují (kontentivu), je nejčastěji zapotřebí genitiv, např.: bát se / obávat se vlků, leknout se hromu, stydět se za dívky, štítit se hosta (příklady viz Fraenkel 1928: 82–83; Valiulytė in: Ulvydas, ed. 1976: 21; LKŽI 665, 790, 926; LKŽIII 152). Primární význam odloučení lze rozpoznat i v odpovídajících konstrukcích v lotyštině (s būties, bijāties, kaunēties), ve slovanských jazycích (stsl. bojati se, styděti se + GEN.), v řečtině a dalších jazycích; ve starých indoiránských jazycích se zde užíval ablativ (např. se staroind. bhí- ‘bát se’, rej- ‘zachvět se’). Při vyjadřování vnitřního distancování od něčeho nebo obsahu emocionálního stavu se genitiv v současném jazyce už volně nespojuje se slovesem, nýbrž je podmíněn jeho valenčním rámcem; genitivní vazba se slovesem je tedy syntakticky vymezena. Povahu této vazby nemění ani místy možná variace pádů, srov.: kratytis skolininkų / darbo / kaimynų ir kratytis skolininkais / darbu / kaimynais. Různé pády jsou zde pouze syntaktickými variantami, řídí je sloveso a nemění význam spojení (srov. Sližienė 1994: 359). Totéž platí i o stále více se prosazujících předložkových konstrukcích závislých na mnoha uvedených slovesech: kratytis nuo skolininkų, saugotis / sergėtis nuo vagių, atsižadėti nuo artimųjų. U některých sloves emocionálního stavu (plakat, truchlit, rmoutit se apod.) má genitiv s kontentivním významem odstín příčiny a může se užívat souběžně s předložkovou konstrukcí dėl + GEN.: Hřebec řehtá po ovesné míse, sestřička pláče po věnečku JV I 122; Já jim pomohu oplakávat bratříčka KRV 158; Budu truchlit po tatíčkovi řadu let JD 140; nelūi dək savo mirusios pačios Balč (LKŽVII 598). LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS | 33 Podobně se genitiv od nejstarších písemných památek pojí také se slovesem juoktís, např.: Wiriausieghi Plebonų ūkės io tarp savęs BrB Mk 15,31 (die Hohen priester verspotteten jn vnternander LB); nesa kursai tatai girdes, manens ūkksis BrB I Moz 21,6 (denn wer es hören wird / der wird mein spotten LB); Schita jokessi brolio wedancio murinka BrP₁₉₀₁₅; Manęs nejúok LP (viz též Fraenkel 1928: 82; Palionis 1967: 155; LKŽᵢᵥ 420–421). S tímto slovesem se od nejstarších písemných památek užívá také dativ a instrumentál s významem obsahového předmětu; v současném jazyce převládly konstrukce s předložkou iš, která má prototypový význam výchozího bodu (tj. ablativní význam). 3.6. Ve starých písemných památkách se genitiv pojil se slovesem liauti(s), které označuje ukončení děje nebo odstoupení od něčeho; z poměru textů k originálům vyplývá, že toto užití mohlo být někdy podpořeno také polštinou, např.: Liaukesi pikto (na okraji, místo zkr. Pamesk piktenibe) ir darik gera BrB Ps 37,27 (Las vom bösen vnd thu guts LB); Ir todryn palowis rustibes... gievdžia... atlevst – I przeto przestáwszy gniewu... SP₁₃₆₁₆–₁₈; nessilauia iu (= greku) WP 142a₇; szitie... palówe prabagų / apsiriimo ir girtáwimo DP 586₁₇–₁₈ (ci... żaniechawszy sbytkow / obżarstwa y opolstwa ³W 668); leib liaucžias piktibiu mana Mž 67₂ (žebych przestał złości moich MCH 127). Stejně jako ostatní již zmíněná slovesa se liauti(s) odedávna užívá také samostatně, např.: Liove perkūnija RD 193 (LKŽᵥᵢᵢ 396); Kerschtas tawo brolio liausis BrB I Moz 27,44 (bis sich sein zorn widder dich von dir wende LB); thinai lowesi RubezSus BrB Joz 19,47 (vnd an den selben gehet die grentze... aus LB) (podrobněji Ambrazas 1978: 35). Ablativní význam genitivu pojícího se s tímto slovesem dokládá souběžně užívaná předložková konstrukce s nuo, např.: Palausi nůg tawa darba Mž 388₉–₁₀ (Du solt von deim thun lassen ab Mch 450); Lauientims nůg ghreku ib 354₃, a podobně (viz též LKŽᵥᵢᵢ 396). 3.7. Ve vazbách se slovesy prašyti, klausti vznikl specifický vztah genitivu k akuzativu. V nich se genitiv partitivního původu ustálil ve významu žádané či dotazované věci, avšak osoba, o niž se žádá nebo na niž se táže, se často vyjadřuje akuzativem, např.: Prašáite tėvą lentos KLI; Klausk durnių proto. Tento rozdíl mezi významy genitivu a akuzativu převládl ve spisovném jazyce, v mnoha nářečích se však osoba, o niž se žádá nebo na niž se táže, vyjadřuje rovněž genitivem, srov.: Aš prašiau Dievo per visą dieną ūkanotos naktelės BsO 66; Aš tavęs klausiu pinigų Ut. 34 | VYTAUTAS AMBRAZAS Genitiv se vedle akuzativu odedávna hojně užívá také k označení osoby, k níž se někdo modlí, např.: io melsties BrP₁ 181, meldessi io 382; meldesi io (opr. iam) BrB JON 9,38 (Vnd betet jn an LB); Melsies Diewo Mt 4,10 (Du solt anbetten Gott LB; Dominum Deum adorabis VULG), srov. tassai Diewą melsis Job 12,4 (der wird Gott anruffen LB). Podobně se genitiv pojí se slovesem šaukti(s) ve významu „naléhavě někoho žádat“: kunego šauktis Sz; angelo šaukesi Mrk LTR, a tak je tomu již od počátků písemnictví, např.: Szaukeu iūsu / tieġ o ius ne norejote DP 96₃₋₄ (Wohalem was / praŵi ³W 97₁₅). Genitiv osoby, o niž se žádá, na niž se někdo dotazuje nebo za niž se modlí, může mít ablativní původ (srov. Fraenkel 1928: 71). Tuto domněnku podporují synonymní věty, v nichž se genitiv pojí s předložkou vyjadřující odloučení iš (např.: prašė iš kareivių duonos ALn), odpovídající předložkové konstrukce v příbuzných jazycích: slovanské (s předložkou отъ), latinské (s ab, ex), řecké (s παρά) a ablativ ve staroindických textech (Speyer 1896: 15). Ablativní význam genitivu je obecně v mnoha případech blízký partitivnímu a mezi konstrukcemi s těmito významy je obtížné stanovit jasnou hranici. Je možné, že totožnost forem s ablativním významem a genitivu v baltských jazycích pomohla zachovat partitivní užívání genitivu, které se v jazycích, jež proměnily ablativ v samostatný pád (například v latině), záhy zúžilo²⁰. 3.8. Konstrukce, v nichž se genitiv pojí se slovesy vyjadřujícími vnitřní odpoutání, strach a jiné negativně konotované stavy, patří v současné litevštině do stejné skupiny jako konstrukce, v nichž se genitiv partitivního původu pojí se slovesy laukti, norėti, trokšti, geisti, gailėti(s), pavydėti, klausytis a podobně²¹. Genitiv v těchto případech označuje obsah (kontentiv) vnitřního stavu vyjádřeného slovesem, je jeho nezbytným doplněním a plní funkci předmětu. Z hlediska pasivní transformace plně odpovídá akuzativu přímého předmětu závislému na tranzitivních slovesech (srov. motinos bijomas / prašomas / laukiamas / geidžiamas svečias). V konstrukcích s genitivem ablativního významu se tedy projevuje tentýž vývojový směr, jaký byl zaznamenán u partitivních konstrukcí. Genitiv, který měl dříve význam odloučení, se postupně rovněž dostává do pole sémantické a syntaktické přitažlivosti slovesa, ztrácí vlastní význam a stává se slovesem řízeným pádem předmětu. 20 Srov. Kuryłowiczův pohled na ablativ jako na historický základ partitivního genitivu (1964: 189–190; 1977: 142–143). 21 O slovesech, která v současné litevštině řídí genitiv, viz Senn 1966: 388–340; Valiulytė in: Ulvydas, ed. 1976: 21–22; Šukys 1998: 89–93. LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 35 ZÁVĚRY 1. Sémantická motivace výběru pádů, typická pro nejstarší období vývoje indoevropských jazyků, se odráží v užívání adverbálního genitivu v litevštině v partitivním (neurčité množství) a ablativním (odlučovacím) významu. 2. Partitivní význam genitivu je v litevských dialektech a starých písemných památkách velmi dobře zachován. Na základě tohoto významu tvoří genitiv s mnoha objektovými slovesy opozici vůči akuzativu a se slovesy označujícími stav a jeho změnu opozici vůči nominativu, přičemž je jejich příznakovým členem. 3. Užívání partitivního genitivu se v litevštině vyvíjelo dvěma hlavními směry: a) místo genitivu, který se dříve užíval vedle akuzativu u sloves určitých sémantických skupin (vyjadřujících vzpomínání či zapomínání, zvaní, uchovávání, kontakt s povrchem předmětu apod.), se ustálil akuzativ; b) u sloves vyjadřujících usilování, přání, očekávání, hledání apod. nebo obsahujících předpony s významem dovršení děje se ustálil genitiv. V obou případech se sémantická opozice pádů na základě partitivního významu neutralizuje a sémanticky motivovaný výběr pádu je nahrazen syntaktickou rekcí. 4. S partitivním genitivem lze spojovat také užívání některých genitivních tvarů, které se dnes již změnily v příslovce a vyjadřují čas, což ukazuje na dřívější sémantickou povahu tohoto pádu. 5. Analýza partitivního genitivu a tzv. genitivu s kvantitativním obsahem umožňuje předpokládat nejen synchronní, ale i diachronní souvislosti těchto konstrukcí v dávné indoevropské minulosti a objasnit vznik genitivu se supinem. 6. Užívání genitivu v partitivním významu vytvořilo historický základ genitivu záporového. V litevštině a lotyštině převládlo syntaktické pravidlo, které vyžaduje nahrazení akuzativu nebo nominativu vázaného na záporné sloveso genitivem. Toto pravidlo se zobecnilo a ztratilo sémantickou (partitivní) motivaci. Podobně se genitiv záporový, který se vyčlenil z partitivního genitivu, zobecnil ve slovanských a částečně i germánských jazycích. Genitiv záporový lze tedy považovat za starou syntaktickou společnou vlastnost baltských, slovanských a germánských jazyků. Další šíření genitivu záporového lze pozorovat v areálu západofinských jazyků. 7. Ablativní (separační) význam, rovněž zděděný z dob indoevropského společenství, se v litevštině zachoval hůře než význam partitivní. Jeho lokální povaha je zřejmá v konstrukcích, které se staly syntaktickými archaismy, se slovesy pohybu a slovesy blízkých významů, avšak i v této pozici se genitiv nejčastěji pojí s předložkami. V důsledku pokročilého procesu desemantizace se genitivy vyjadřující odloučení v mnoha případech změnily v doplnění přímo závislá na slovesech bát se, vyhýbat se, střežit se, zbavovat se, přestat a podobně. Z hlediska současného jazyka se řadí ke genitivům partitivního původu, které se pojí se slovesy vyjadřujícími čekání, přání, snahu a hledání. Tak se v litevštině (stejně jako v lotyštině) vytvořila samostatná skupina sloves, která řídí genitiv doplnění. ZKRATKY BrB – Bible, to jest całe Pismo Święte przetłumaczone na język litewski przez Janą BRETKŪNAS... Królewiec (1579–1590) (cyt. z fotokopii rękopisu). 36 | VYTAUTAS AMBRAZAS BrP – Postylla, to jest krótki i prosty wykład Ewangelii... Jana BRETKŪNASA... Królewiec... 1591. BW – Barons, Kr. i WISSENDORFF, H. Łotewskie pieśni ludowe 1–6, Jelgawa i Petersburg, 1894–1915. DON – Pisma Kristijonasa Donelaitisa: PL – Radości wiosny, VD – Prace letnie, RG – Dary jesieni, ŽR – Zmartwienia zimowe, PP – Opowieść Pryčkusa, LG – Uczta lisa i bociana; liczby oznaczają wersy. DUNŽ – VITKAUSKAS, V. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas, Vilnius, 1976. LB – Biblia / das ist die gantze Heilige Schrifft Deutsch. Mart. Luth. Wittenberg 1549 etc. (cyt. według wydania weimarskiego). LE – Enchiridion. Der kleine Catechismus fur die gemeine Pfarher und Prediger, Mart. LU. Gedruckt zu Wittenberg, 1531 etc. (cyt. według wydania weimarskiego z 1910 r.). LKT – Dialekty języka litewskiego. Chrestomatia, red. E. GRINAVECKIENĖ, K. MORKŪNAS, Wilno, 1970. LKŽ – Słownik języka litewskiego 1–19, red. J. BALČIKONIS, J. KRUOPAS, K. ULVYDAS, V. VITKAUSKAS, 1941–1999. LP – LERCHIS-PUSCHKAITIS, A. Łotewskie podania ludowe i baśnie 1–7, Ryga, 1891–1896. MCH – MICHELINI, G. Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius, 2000. (Skaičiai žymi knygos puslapius, kuriuose pateikti cituojamų vietų šaltiniai.) MG – Anfangs-Gründe einer Littauischen Sprach-lehre... von Christian Gottlieb MIELCKE... Königsberg, 1800. N – Nowy Testament po grecku i łacinie... opracował Eberhard NESTLE, Stuttgart, ⁶1921. RP – Świętych słów i spraw Pańskich... Kroyiká álbo Postillá... 1556 (postylla M. Reja, cyt. z oryginału znajdującego się w bibliotece LMA). RPs – Psałterz Dawida... przez ks. Jonę REHSA... w pełni odnowiony... Królewiec... 1625 (cyt. z fotokopii z biblioteki Uniwersytetu Wileńskiego). SC – Kompendium gramatyki litewskiej Theophil SCHULTZENS... Królewiec... 1673 (cyt. z gramatyki Sapūnasa i Šulcasa, oprac. K. Eigminas, Wilno, 1997). 3W – Postilla Catholicka Mnieysza... Przez D. IAKVBA WVYKA... W Krakowie... 1590 (3. wydanie Małej postylli J. Wujka, cyt. z fotokopii egzemplarza z Uniwersytetu Jagiellońskiego w Krakowie). WP – Ischguldimas Evangeliv per wisws Mettvs... 1573 (anonymní wolfenbüttelská postila, citovaná podle úryvků vydaných V. Gaigalaitysem (Gaigalat 1900) a vydání J. Karacejuse z roku 1995 se zohledněním oprav J. Gelumbekaitė (2000)). Kitų šaltinių ir vietų vardų sutrumpinimai tokie pat kaip LKŽ ir Ulvydas, red. (1965–1976). Tarmių pavyzdžiai, žymimi tik LKŽ sutrumpinimais, yra paimti iš didžiojo Lietuvių kalbos žodyno spausdintų tomų ir Lietuvių kalbos institute esančios kartotekos. LITERATŪRA AMBRAZAS, V. 1978: Lietuvių kalbos vardininko su dalyviu (nominativus cum participio) struktūra ir raida. Lietuvių kalbotyros klausimai 18, 7–67. AMBRAZAS, V. 1979: Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė, Vilnius: Mokslas. AMBRAZAS, V. 1995: Lietuvių kalbos bendraties konstrukcijų raida. Lietuvių kalbotyros klausimai 33, 74–109. AMBRAZAS, V., red. 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, 3 leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mintis. BEHAGHEL, O. 1923: Deutsche Syntax 1, Heidelberg: Winter. BENVENISTE, E. 1962: Pour l’analyse des fonctions casuelles: le génitif latin. Lingua 11, 10–18. BERGMANE, A. e.a., red. 1959, 1962: Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika 1–2, Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība. BORKOVSKIJ, V. I. 1968: Сравнительно-исторический синтаксис восточнославянских языков. Типы простого предложения, Москва: Наука. LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 37 Borkovskij, V. I., red. 1968: Сравнительно-исторический синтаксис восточнославянских языков. Члены предложения, Москва: Наука. Borkovskij, V. I., Kuznecov, P. S. 1965: Историческая грамматика русского языка, Москва: Наука. Brugmann, K. 1911: Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen 2, Strassburg: Trübner. Bulygina, T. V. 1959: О сочетаниях с родительным падежом в современном литовском литературном языке. Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 90–108. Chantraine, P. 1953: Grammaire homérique 2. Syntaxe, Paris: Klincksieck. Chodova, K. I. 1980: Простое предложение в старославянском языке, Москва: Наука. Corbett, G.G. 1986: The use of the Genitive or Accusative for the Direct Object of Negated Verbs in Russian: A Bibliography. Brecht, R.D., Levin, J.S., eds., Case in Slavic, Columbus, Ohio: Slavica Publishers, 361–372. De Boel, G. 1988: Goal Accusative and Object Accusative in Homer. A Contribution to the Theory of Transitivity, Brussel: Paleis der Academiën. Delbrück, B. 1893: Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen 1, Strassburg: Trübner. Desnickaja, A. V. 1984: Сравнительное языкознание и история языков, Ленинград: Наука. Endzelīns, J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība. Endzelīns, J., Mülenbachs, K. 1928: Latviešu gramatika, Rīga: Valters un Rapa. Euler, W. 1999: Das Supinum in Lateinischen und Baltisch-Slawischen und der altindische Infinitiv. Fragen zu deren indogermanischen Grundlagen. Res Balticae 5, 41–57. Fraenkel, E. 1925: Zur baltoslavischen Grammatik. Kuhns Zeitschrift 53, 36–65. Fraenkel, E. 1947: Sprachliche, besonders syntaktische Untersuchung des kalvinistischen litauischen Katechismus des Malcher Pietkiewicz von 1598, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. Fraenkel, E. 1928: Syntax der litauischen Kasus, Kaunas: Valstybės spaustuvė. Gaigalat, W. 1900: Die Wolfenbütteler litauische postillenhandschrift aus dem jahre 1573. Mitteilungen der Litauischen Literarischen Gesellschaft 5, 1–57; 117–165; 231–247. Gāters, A. 1993: Lettische Syntax. Die Dainas, hrsg. von Hildegard Radtke, Frankfurt a. M., Berlin e.a.: Peter Lang. Gelumbekaitė, J. 1999: Die Verwendung von Kasus- und Präpositionalkonstruktionen in Jonas Bretkūnas’ Übersetzung des Lukasevangeliums, Zusammenfassung der Doktordissertation, Vilnius. Gelumbekaitė, J. 2000: Wolfenbüttelio postilė, parengė J. Karaciejus, Vilnius: Žara, 1995. Archivum Lithuanicum 2, 173–194. Girdenis, A., Žulys, V. 1973: [Rec.], Lietuvių kalbos gramatika 1 (1965), 2 (1971). Baltistica 9(2), 203–214. Givón, T. 1984: Syntax. A. Functional-Typological Introduction 1, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins. Grenda, Č. 1979: Apibrėžtumo / neapibrėžtumo požymių opozicija veiksmažodžių konstrukcijose su daiktavardžiu. Kalbotyra 30(1), 32–37. Guchman, M. M. 1958: Готский язык, Москва: Издательство литературы на иностранных языках. Haudry, J. 1977: L’emploi des cas en védique, Lyon: Editions l’Hermes. Hausenblas, K. 1958: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Praha: Československá Akademie Věd. Hirt, H. 1934: Indogermanische Grammatik 6. Syntax I. Syntaktische Verwendung der Kasus und der Verbalformen, Heidelberg: Winter. Hofmann, J.B., Szantyr, A. 1972: Lateinische Syntax und Stilistik, München: Beck. Humbert, J. 1954: Syntaxe grecque, Paris: Klincksieck. Jablonskis, J. 1935: Jablonskio raštai 4, red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerijos leidykla. Jablonskis, J. 1957: Rinktiniai raštai 1, red. J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Kazlauskas, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis. 38 | VYTAUTAS AMBRAZAS KOPTJEVSKAJA-TAMM, M., WÄLCHLI, B. spausd. The Circum-Baltic languages: an areal-typological approach. Dahl, Ö., Koptjevskaja-Tamm, M. (eds.) The Circum-Baltic Languages: Their Typology and Contacts, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins. KRAHE, H. 1972: Grundzüge der vergleichenden Syntax der indogermanischen Sprachen, Hrsg. von W. Meid, H. Schmeja, Innsbruck: Institut für Vergleichende Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck. KURYŁOWICZ J. 1949: Le problème du classement des cas. Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego 9, 20–43. KURYŁOWICZ, J. 1964: The Inflectional Categories of Indo-European, Heidelberg: Winter. KURYŁOWICZ, J. 1964a: On methods of internal reconstruction. Proceedings of the Ninth International Congress of Linguists, Cambridge Mass. August 27–31, 1962, La Haye: Mouton, 9–31. KURYŁOWICZ, J. 1977: Problèmes de linguistique indo-européenne. Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk: Ossolineum. KURZOVÁ, H. 1993: From Indo-European to Latin. The evolution of a morphosyntactic type, Amsterdam / Philadelphia: John Benjamins. LABUTIS, V. 1994: Lietuvių kalbos sintaksė 1, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. LABUTIS, V. 1994a: Lietuvių kalbos sintaksė 2, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. LARSSON, L.-G. 1983: Studien zum Partitivgebrauch in den ostseefinnischen Sprachen, Uppsala. (Acta Universitatis Upsaliensis, Studia Uralica et Altaica Upsaliensia, 15.) LEBEDYS, J. 1977: Senoji lietuvių literatūra, Vilnius: Mokslas. LEPIKA, M. 1954: Par objektu pie noliegta transitīva verba latviešu literārajā valodā. Valodas un literatūras institūta raksti 3, 5–45. LOCKWOOD, W. B. 1968: Historical German Syntax. Oxford: Clarendon Press. MAŽIULIS, V. 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (Deklinacija), Vilnius: Mintis. MEILLET, A. 1934: Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes, Paris: Hachette. MEILLET, A., VENDRYES, J. 1952: Traité de grammaire comparée des langues classiques, Paris: Champion. MIKLOSICH, F. 1868–1874: Vergleichende Syntax der slavischen Sprachen, Wien: Wilhelm Braumüller. MOROZOVA, S. E. 1968: Родительный падеж. Сравнительно-исторический синтаксис восточнославянских языков. Члены предложения, Борковский, ред., 1968, 151–178. NEUMANN, G. 1960: Zeitangebende Parenthesen im Hethitischen. Hartmann, H. und Neumann, H. Hrsg., Indogermanica. Festschrift für W. Krause, Heidelberg: Winter, 138–140. OGINSKIENĖ, E. 1979: Galininko vartojimas vietoj neiginio kilmininko. Kalbos kultūra 35, 25–31. OTRĘBSKI, J. 1934: Wschodnio litewskie narzecze twereckie 1, Kraków: Polska Akademja Umiejętności. PALIONIS, J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius: Mintis. PALIONIS, J. 1974: Supino vartojimas XVI–XVII a. lietuvių rašto paminkluose. Baltistica 10(2), 143–148. PAULAUSKIENĖ, A. 1989: Gramatinės lietuvių kalbos vardažodžių kategorijos, Vilnius: Mokslas. PEŠKOVSKIJ, A. M. 1956: Русский синтаксис в научном освещении, Москва: Государственное учебно-педагогическое издательство. PIROČKINAS, A. 1986: Jono Jablonskio kalbos taisymai, Kaunas: Šviesa. PIROČKINAS, A. 1972: Dėl kilmininko ir galininko su bendratimi vartojimo tikslo aplinkybei reikšti. Baltistica 1 priedas, Vilnius, 131–134. POTEBNJA, A. A. 1958: Из записок по русской грамматике 1–2, Москва: Государственное учебно-педагогическое издательство. RENOU, L. 1952: Grammaire de la langue védique, Lyon–Paris: IAC. RENOU, L. 1965: Remarques générales sur la phrase védique. Symbolae linguisticae G. Kuryłowicz, Wrocław–Warszawa–Kraków, 230–234. SCHMALSTIEG, W. R. 1987: A Lithuanian Historical Syntax, Columbus, Ohio: Slavica Publishers. SCHWYZER, E., DEBRUNNER, A. 1975: Griechische Grammatik 2. Syntax und syntaktische Stilistik, München: Beck. LIETUVIŲ KALBOS ADVERBALINIS GENITYVAS 39 Senkus, J. 1959: Kai kurie ryškesnieji linksnių vartojimo atvejai pazanavykio kapsų tarmėje. Mokslų akademijos darbai, A ser. 2(7), 177–188. Senn, A. 1966: Handbuch der litauischen Sprache 1. Grammatik, Heidelberg: Winter. Sirtautas, V., Grenda, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas. Sližienė, N. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Sommer, E. 1925: Vergleichende Syntax der Schulsprachen, Leipzig, Berlin: Teubner. Speyer, J. S. 1896: Vedische und Sanskrit-Syntax, Strassburg: Trübner. Stang, Ch. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo, Bergen, Tromsö: Universitetsforlaget. Stanislav, J. 1973: Dejiny slovenského jazyka 4. Syntax 1, Bratislava: Vydavateľ’stvo Slovenskej Akadémie Vied. Šukys, J. 1996: Dėl neiginio ir tikslo kilmininkų K. Donelaičio ‘Metuose’. Kalbos kultūra 68, 49–56. Šukys, J. 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos, Kaunas: Šviesa. Švambarytė, J. 1996: Apibrėžtumas ir neapibrėžtumas bei jų raiška. Kalbos kultūra 68, 39–48. Švambarytė, J. 1998: Objekto galininko ir kilmininko linksnių kaita prie neiginio J. Basanavičiaus publikuotuose pasakojamosios tautosakos rinkiniuose. Lituanistica 3(35), 59–82. Timberlake, A. 1986: Hierarchies in the Genitive of Negation. Brecht R.D., Levine J.S. (eds.). Case in Slavic, Columbus, Ohio: Slavica Publishers, 338–359. Ulvy das, K. 1964: Vienaskaitos kilmininko prieveiksmėjimas ir prieveiksmiai su formantais -(i)o, -(i)os, -ės dabartinėje lietuvių kalboje. Lietuvių kalbotyros klausimai 7, 11–46. Ulvy das, K., red. 1965, 1971, 1976: Lietuvių kalbos gramatika, 1. Fonetika ir morfologija, 2. Morfologija, 3. Sintaksė. Vilnius: Mintis (1–2), Mokslas (3). Vaillant, A. 1977: Grammaire comparée des langues slaves 5, Paris: Klincksieck. Valiulytė, E. 1995: Sintaksinė laiko raiška. Lituanistica 2(22), 68–81. Valiulytė, E. 1995: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksiniai sinonimai. Vietos, laiko ir priežasties raiška, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Večerka, R. 1958: Střídání zaporového genitivu se zaporovým akuzativem v staroslověnštině. Studie ze slovanské jazykovědy. K 70 narozeninám Františka Trávníčka, Praha: Státní Pedagogické Nakladatelství, 185–200. Vidugiris, A. 1994: Dėl laiko kilmininko vartojimo lietuvių kalbos tarmėse. Baltistica 29(1), 60–64. Vondrák, W. 1928: Vergleichende slavische Grammatik, Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht. Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Vytautas Ambrazas Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected] Gauta 2001 05 01