Albertas Rosinas. „Mikalojaus Daukšos tekstų įvardžių semantinė ir morfologinė struktūra“

202 | RECENZIJOS ALBERTAS ROSINAS, SÉMANTICKÁ A MORFOLOGICKÁ STRUKTURA ZÁJMEN V TEXTECH MIKALOJUSE DAUKŠI. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2001, 163 p. Poté, co vytvořil vlastní systém klasifikace zájmen, popsal sémantickou strukturu zájmen nejen v litevštině (Rosinas 1984; 1996), ale také v baltských jazycích (1988a) a prozkoumal a přehledně zpracoval původ a vývoj zájmen v těchto jazycích (1988a: 157–226; 1995), je prof. Albertas Rosinas právem označován za nejvýznamnějšího badatele baltských zájmen. Kniha vydaná v roce 2001 je věnována analýze sémantické a morfologické struktury zájmen obsažených v nejstarších spisech Litevského velkoknížectví – v Katechismu Mikalojaše Daukšiho Katekizme a Postilėje. Tuto monografii lze charakterizovat jako pokračování, zpřesnění, systematizaci a zobecnění předchozího výzkumu, a to nejen proto, že za předmět vědeckého zkoumání byla opět zvolena třída zájmen, ale také s ohledem na Daukšovy texty: už dříve bylo popsáno užívání některých zájmen v Daukšově Postilėje (Rosinas 1988b: 186; 1991: 53–55), byla z ní uvedena zájmenná paradigmata a tvary (Rosinas 1995: 18; 42–43 aj.) a byly probrány i některé zvláštnosti grafického podání slov (srov. Rosinas 1994: 83–84). V předmluvě nové knihy Pratarmėje autor při pojednání o hodnotě Daukšových textů lituje, že údaje z těchto textů se v jazykovědných pracích stále nejčastěji využívají pouze „k podložení nějaké hypotézy či zákonitosti jazykového vývoje“ (s. 8), ačkoli systematické zkoumání jazyka (na rozdíl od atomistického) umožňuje „snáze určit archaismy a inovace, [...] objasnit podmínky změn, jejich vnitřní motivy a tendence“ (s. 8) a může umožnit změnit „gramatický status některých slov“ (tamtéž). V této knize, stejně jako v autorových dříve předložených popisech systému zájmen současné litevštiny (srov. Rosinas 1984: 10–12; 1996: 18–20), si slovo tūlas („slovo tūlas není zájmeno, nýbrž přídavné jméno“ (s. 153)) a spojení *kok(i)s tok(i)s („s významem ‚malý, nepatrný‘, stejně jako výraz šioks toks v současném jazyce“ (s. 14)) zachovávají status přídavného jména, nikoli zájmena, avšak slovo savas je gramaticky charakterizováno odlišně: „Takzvané zvratné přivlastňovací ‚zájmeno‘ savas, -a není zájmeno, nýbrž přídavné jméno, stojící v protikladu k přídavnému jménu svetimas, -a.“ (s. 153) (srov. také: „výpovědi, které se nevztahují k osobě, [...] ukazují, že [...] nominativní tvary nemají význam zvratného přivlastňovacího zájmena, nýbrž význam přivlastňovacího přídavného jména. [...] V příslušných kontextech tvary pojednávaného slova neurčuje žádné podstatné jméno ani zájmeno, [...] jejich význam je adjektivní: ‚cizí, blízký, náležející samotnému [někomu]‘“ (s. 32–33)). Do inventáře zájmen se z Daukšových textů zařazuje visoks, -ia, které nebylo zahrnuto do seznamu zájmen současné litevštiny (srov. Rosinas 1996: 19). Autor po diachronním zhodnocení užívání tohoto slova v Daukšových textech (s. 107–108; 111–112) tvrdí, že „pouze tvary jednotného čísla slova visokias měly význam zájmen vyjadřujících všeobecnost, zatímco tvary množného čísla měly význam přídavného jména ‚různý‘“ (s. 108). Slova zařazená do inventáře zájmen jsou v monografii pojednána také z hlediska původu a tvoření: „Základ inventáře zájmen v Daukšových textech tvoří zájmena zděděná z baltské a litevské prajazykové fáze; pouze některá existenční zájmena (nékas, nēkuris, nēkurie, nēkokis) jsou kalky z polštiny, zatímco zájmeno vyjadřující všeobecnost *kožnas [...] je výpůjčkou z běloruského ка́женъ, ка́жный“ (s. 153). Podle autora „je relativní zájmeno kaskas (g) Daukšovým neologismem, který vznikl reinterpretací složek víceslovného zájmena vyjadřujícího všeobecnost wifsa kas ve větách s relativním zájmenem kas a připojením druhé složky zájmena vyjadřujícího všeobecnost k relativnímu zájmenu“ (s. 154). V předmluvě autor uvádí cíle této práce: zaprvé „identifikovat inventář zájmen v Daukšových textech, určit jejich funkce a významy a sémantické diferenciální [...] rysy, které zájmena odlišují jedno od druhého a sdružují je do určitých podtříd“ (s. 8), zadruhé „re-“ RECENZIJOS 203 na základě údajů z textů Daukši ([...] a dalších autorů 16.–17. století) vysvětlit [...] podmínky a vnitřní motivy neutralizace adesivu a alativu (s. 8). K realizaci tohoto cíle je kniha rozdělena do dvou částí: první, která splňuje požadavky systematického popisu a v níž je patrné uplatnění autorovy teorie klasifikace a sémantiky zájmen při popisu zájmen v Daukšových textech, a druhé, věnované pojednání a zdůvodnění podmínek a motivů vzniku a sbližování některých postpozicionálních lokálů (adesivu a alativu). Ve vlastní struktuře monografie se toto členění navenek téměř neprojevuje: knihu tvoří Předmluva, výklad – Sémantická a morfologická struktura zájmen, Závěry, bibliografie, prameny, seznam zkratek a závěry v angličtině (The semantic and morphological structure of pronouns in Mikalojus Daukša’s texts). Pouze v obsahu (s. 5–6) lze z uvedených odkazů na paragrafy (do kapitoly „Sémantická a morfologická struktura zájmen (§ 1–45)“ je zařazena část „1.10. Postpozicionální lokály: původ, vnitřní motivy změn funkcí (§ 46–48)“) vyčíst pokus vyčlenit tuto část výkladu, která se zabývá původem a vývojem postpozicionálních lokálů nejen u zájmen, ale i u dalších jmenných slov a jejíž teoretická zobecnění jsou důležitá nejen pro výzkum a popis starých písemných památek, ale také z hlediska historické gramatiky. V kapitole „Postpozicionální lokály [...]“ autor po zhodnocení určité korelace zjištěné mezi syntaktickými konstrukcemi s předložkou prieg a adesivem a alativem (s. 136) rozebírá strukturu vět v Daukšových textech s „adesivní“ konstrukcí (prieg + dativ) (s. 136–137) a tvrdí, že takové konstrukce jsou pozičními morfologickými variantami adesivu. Představena je zde také v Daukšových textech častá konstrukce prieg + genitiv, jejíž původní význam byl „alativní“ (s. 137). Na základě materiálu z Daukšových textů může autor podrobněji podložit předpoklad vyslovený již dříve (srov. Rosinas 1995: 64), že singulárový adesiv vznikl z dativního spojení s postpozicí *p(r)ei (s. 143–144). Podle Rosina ukazuje analogie s jinými symetrickými předložkovými konstrukcemi, že „změna pořadí složek neovlivňuje jejich morfologii – jak po předložce, tak po postpozici (záložce) zůstává stejný pád řízený předložkou (záložkou)“ (s. 144). Při pojednání o u-kmenovém adesivu, který se neshoduje s dativem, je předložena hypotéza podporující názor Jona Kazlauskase a Vytautase Mažiulise, že v době vzniku adesivu „se enklitická postpozice mohla připojit k tvaru dativu u-kmene zakončenému na -u“ (s. 144). Při úvahách o původu adesivu o-kmenových jmenných slov autor monografie nepochybuje, že „singulárový adesiv podstatných jmen vznikl ze singulárového dativu a postpozice *prei“ (s. 147). Skutečnost, že ve starých textech se užívají plurálové adesivy, které nesouvisejí se strukturou dativu (s. 147), vysvětluje odmítnutím teorie, podle níž plurálové tvary adesivu vznikly z plurálového inessivu připojením postpozice pi(e) (s. 147–148), neboť podle autora tato teorie nedokáže vysvětlit asymetrii vlastní baltskému podsystému inessivu a adesivu ani potřebu vytvořit postpozicionální plurálový inessiv, když existuje zděděný indoevropský plurálový lokativ s -su (s. 147–148). Tato část monografie pojednává také o možných podmínkách vzniku plurálového adesivu s -su(m)p (s. 149–150) a o vnitřních motivech: volbu starého lokativu s -su jako základu plurálového adesivu s -sump podmínilo „užívání foneticky shodných, neboli synkretických, dativních a lokativních tvarů v singulárových inessivních a 1 Srov. v předmluvě: „zájmena jsou také jmennými slovy a zároveň substituty jiných jmenných slov (podstatných jmen, přídavných jmen, číslovek). V průběhu času ovlivnila zájmena mužského rodu skloňování jiných jmenných slov“ (s. 9). Protože však v textu je někde vynechán rozlišovací genitivní tvar zájmena, může vzniknout dojem, že zájmeno do třídy jmenných slov nepatří; srov.: „u rodových zájmen a jmenných slov [...] se užívá také inessiv“ (s. 141), „u stavových sloves [...] je adesiv rodových zájmen i jmenných slov [...] synonymem inessivu“ (s. 142). 204 | RECENZIJOS v adesyvních konstrukcích“ (s. 151–152). Tuto volbu lze podle Rosina označit jako „přirozený proces sjednocování morfů pádových koncovek“ (s. 152). V hlavní části monografie (§1–45), věnované popisu sémantiky a morfologie zájmen v Daukšových textech, najde čtenář krátký úvod Vztahy mezi zájmeny (s. 10) a seznam inventáře zájmen v Daukšových textech doplněný poznámkami, v nichž se bod po bodu probírá problém vyřazení slova tūlas z inventáře zájmen. V dalších podkapitolách této části popis zájmen v Daukšových textech odhaluje klasifikační systém zájmen, který autor vytvořil již dříve a podle něhož se zájmena dělí do šesti tříd: osobní (participující, neparticipující, zvratná) (§4–10); přivlastňovací (§11), ukazovací (adjektivní, konkrétní substantivní, absolutní a kvalitativní demonstrativa, zájmena nepřímého ukazování, duál ukazovacích zájmen) (§12–22), rozlišovací (§23–24), emfatic­ká (§26–27) a kognitivní zájmena (tázací, existenční, neurčitá, určitá, generalizující, reciproční, záporná a relativní) (§28–44). Shrnutí výzkumu je uvedeno v části Diferenciální rysy a sémantická struktura zájmen v Daukšových textech (§45). Podle toho, zda mohou zastávat místo ve jmenné frázi, dělí autor zájmena v Daukšových textech (stejně jako zájmena současné litevštiny, srov. Rosinas 1996: 144) do dvou tříd: „substantivní, užívaná pouze v pozici substantiva, a adjektivní, užívaná v pozici substantiva i adjektiva“ (s. 132). Zkoumanou strukturu zájmen v Daukšových textech popisuje pomocí dvojic diferenciálních rysů, které se vyjevily při zkoumání syntagmatických a paradigmatických vztahů mezi zájmeny v Daukšových textech. K popisu zájmen v Daukšových textech je určeno sedmnáct takových dvojic² (s. 132–134). Na základě komplexu těchto rysů jsou zájmena představena v matici (s. 133), zatímco sémantická klasifikace a hierarchie systémových vztahů podle vyčleněných 17 diferenciálních rysů se odráží v dendrogramu identifikace zájmen (s. 134–135). Rosinasem vytvořená klasifikace zájmen se již pevně etablovala v litevské jazykovědě a každý, kdo se zabývá problémy klasifikace či popisu zájmen, ji jen stěží může obejít nebo pominout. Tuto monografii lze v kontextu autorových prací hodnotit jako použití systému, který autor vytvořil již dříve, při popisu zájmen ve starých písemných památkách. Proto se i tato recenze na monografii dívá jako na výzkum starých písemných památek. Při popisu sémantiky zájmen v Daukšových textech (viz obsah §1–45) autor používá metodiku, kterou uplatnil při analýze struktury zájmen a jejich paradigmat již ve své první monografii Sémantická struktura zájmen spisovné litevštiny (1984) a dále ji rozvíjel v následujících monografiích – Zájmena baltských jazyků (1988a: §12–79) a Zájmena spisovné litevštiny (1996: §12–71). V Předmluvě knihy autor připomíná, že s ohledem na to, aby se neopakoval, se v monografii složitější teoretické otázky neprobírají, a doporučuje využít monografii z roku 1996, v níž jsou teoretické otázky vysvětleny podrobněji (s. 8). Někdy se však do knihy přebírají i dávno prokázané skutečnosti. Například inventář zájmen v Daukšových textech Inventář zájmen v Daukšových textech, který se vešel do 9 řádků (s. 10–11), doprovázejí na třech stranách (s. 11–14) roztažené Poznámky, v nichž je celý přepsán článek „O statusu a původu tūlas, –à“ (Rosinas 1986: 30–33), přičemž je na něj uvedeno dokonce 4 odkazy, ačkoli pouze poslední dva přinášejí něco navíc 2 Při popisu systému zájmen současné litevštiny autor nejprve rozlišoval 20 dvojic diferenciálních rysů (Rosinas 1984: 115; 1988a: 146–148), později jejich počet snížil na 19 (srov. Rosinas 1996: 145–147): taková spojení zájmen, jako je vienas antro, jsou v této monografii popsána pouze dvojicí rysů reciproční/ne­reciproční, přičemž se upouští od charakterizace rysy nediferencující/diferencující. Rovněž byly vypuštěny takové diferenciální rysy jako množství/nemnožství a volitelný/nevolitelný, které byly potřebné při popisu zájmen současné litevštiny jako kas a daug kas; keletas a visi, visa, abu; kiekvienas a bet kuris (Rosinas 1996: 146–147). RECENZIJOS 205 informací, avšak pro tuto knihu zcela jistě nepotřebných. Tím se jako by znovu dokazuje, že slovo tūlas „nikdy nebylo zájmenem“ (s. 14). V kontextu monografie působí nepatřičně pokus znovu argumentovat psycholingvistickým experimentem provedeným v roce 1987 v několika skupinách žáků a studentů (viz s. 11–12). Připomíná se, že Jaunius a Skardžius považovali slovo tūlas za adjektivum (s. 12), zůstává však nezmíněno, že také Palionis uvádí ve svém DK Indexu slovních tvarů slovo tūlas s přípisem adj. (tj. adjectivum, přídavné jméno) (Palionis 1995: 737). Souvislý přepis článku působí jako autorův pokus kvantitativně vyvážit své pochybnosti o hájeném tvrzení, které vyvstaly při zkoumání zvláštností vyjadřování tūlas v Daukšových textech, např.: „v určitých kontextech může tūlas nabýt významu ‚ne jeden‘ nebo ‚několik‘ a přiblížit se existenčním zájmenům vyjadřujícím relativně velké množství [...]“; „Je stěží pravděpodobné, že by kvůli těmto dvěma případům užití slova tūlas ve významově zúženém smyslu3 mělo být toto slovo řazeno mezi zájmena. Nepřipouštělo by to ani jediné korelující užití tūlas s kuris v zájmenné větě [...] DP 574.“ (s. 13). Práce, která vyžadovala výběr a přehled materiálu v obrovském rozsahu, je v Předmluvě skromně charakterizována jako „pokus zaplnit mezeru v systematickém popisu jazyka Daukšových textů“ (s. 8), přičemž se zdůrazňuje, že „dosud nemáme (s výjimkou ‚Daukšovy akcentologie‘ Pranase Skardžiuse) synchronní popisy jazyka Daukšových textů, které by umožnily vytvořit si systematický obraz jeho jazyka“ (s. 8). Ačkoli autor nespecifikuje, co systematický výzkum vyžaduje, při četbě monografie je zřejmé, že souhlasí s principy systematického popisu uvedenými v citovaném Skardžiusově díle a že je uplatňuje4, neboť paralely mezi Daukšovým a Ledesmovým katechismem jsou v monografii uvedeny jen několikrát (s. 65; 66; 105; 115; 140;..?), zatímco srovnání s úryvky textu Wujekovy Postily nejsou uvedena vůbec. Polské ekvivalenty by podpořily tvrzení závěrů o existenci či neexistenci vlivu originálu na probírané konstrukce; například při diskusi o změnách funkcí adesivu a alativu se uvádí, že „k těmto změnám nedošlo vlivem cizích jazyků [...]“ (s. 139), avšak na základě srovnaných příkladů z Daukšova a Ledesmova katechismu se zároveň tvrdí opak, srov.: „Pokud jde o užívání alativu v Daukšových textech, bylo by možné opatrně tvrdit také to, že jej inspirovaly předložkové konstrukce polského originálu [...] (s. 140).“ Ve svém závěru o užívání přivlastňovacích zájmen v Daukšových textech autor tvrdí, že „jak ukazují příklady uvedené u paradigmat manas a tavas, přivlastňovací zájmena manas, tavas se často užívají reflexivně podle vzoru polského originálu (viz Rosinas, 1988, 176–179)“ (s. 37). Ačkoli není důvod závěru pochybovat, bylo by přece jen užitečné najít alespoň několik uvedených polských ekvivalentů, protože i v citované monografii z roku 1988 je uveden pouze závěr o vlivu polských originálů (viz Rosinas 1988a: 179), který odkazuje na článek „Jedna zvláštnost užívání zájmen 1. a 2. osoby v jazyce litevských starých písemných památek“, v němž je uveden jeden příklad z katechismu Merkelise Petkevičiuse srovnaný s originálem (viz Rosinas 1973: 168). Chybějí také ekvivalenty originálu u výtek, které Daukšovi připisují nesprávný výběr tvaru; například na s. 122 se tvrdí, že „nahrazování tvarů zájmena tas ar bis ve formách relativního zájmena kuris v Daukšových textech není správné“ a že „případů užití takových nesprávných tvarů kuris je v Daukšových textech více“, zůstává však nezmíněno, že v uvedených větách je Kureis žôdžeis (DP 10) přeloženo z Ktoremi słowy, o kuriųsia daiktųsia (DP 58216) z polského 3 Nejde o dva příklady – sám autor jich uvádí více než tři: „[...] DP 26534; [...] DP 25734–35; [...] DP 25726 a další“ (s. 13), nýbrž o dva významy, v nichž se užívá tūlas: 1) „ne jeden“; 2) „několik“. 4 Podle Skardžiuse „je třeba při zkoumání celku [...] použít veškerý zkoumaný materiál [...]“ (citováno podle Skardžius 1999: 49); důležité je přihlížet k autentickému materiálu, avšak příklady zkoumané Daukšovy řeči nemusejí být statisticky evidovány (Skardžius 1999: 49–50). Pro přehlednost a snadnější orientaci je vhodné uvést polské významy některých slov (Skardžius 1999: 42). 206 | RECENZIJOS ktorych rzeszach. Pomineme-li polské ekvivalenty a specifika textů (s. 102), jsou předloženy závěry o překladu: „Daukša někdy ne zcela zdařile nahrazuje tvary zájmena abų ukazovacími zájmeny tú du, ačkoli to logika textu nevyžaduje, srov.: Tárė iam Jefus. Milėfsi Wieppati Diewą táwa išg wifsós Birdies tawós / ir išg wifsós dúbios tawós / ir išg wifso húmo tawo / ir išg wifsų flitų tawí. Tataig yra didžeufes ir pirmiaufias prifjakimas. O antras patogus yra tam. Milėfsi ártimą táwą kaip fawę páti. Túfe dwieiuſę⁷ (=abieiùse) prifjakimúfe vſſwiro wifsas žókonas ir Pránabái.5“ (s. 102). Srovnání s Wujekovým textem („Ná tych dwu⁸ przykazániach záwiſnat wſzytek zakon“) ukazuje, že Daukša se držel originálu; je možné, že tak musel činit i z teologických důvodů, protože tvar ukazovacího zájmena shodný s číslovkou funguje jako adresa označující, které z Božích přikázání se probírá nebo shrnuje, srov.: O kurį yrą bítie/ kurie bilo idant’ Wieppatis Chriſtus lieptų nepatogus dáiktus? Nejſąg iei anie ž́mones ſenamé žókone turėdami teip ſjukus/ ir bgkáičių prifjakimu a obřadů od Boha/ a nemajíce onoho základu/ který my nyní máme v novém zákoně/ mohli přece nějakým způsobem splnit wiffus anus prifjakimus. A jak je máme plnit my křesťané, kteří máme jen jedno přikázání, totiž: Miluj.“ DP 46334,39; Kamėg vyžrakinás / tóji dėkintis prifjakimu? Diewaté prifjakimu o lásce/ to je v ní: miluj Pána Boha nade vše/ a bližního jako sebe sama/ kvůli Pánu Bohu. Stručně řečeno/ celý Boží zákon je shrnut v nejsladším přikázání meites DK 885–16 Vzhledem k tomu, že text není konfrontován s originálem, bývá význam zkoumané konstrukce někdy určen povrchně. Například v popisu užití absolutního demonstrativa s předložkou prieg se uvádí: „Význam ‚kromě toho‘ se v Daukšových textech užívá [...] ve spojení prieg tam“ (s. 137), ačkoli lze jen stěží uvěřit, že ve zmíněném příkladu DP 7340 může být predikát vyjádřený stavovým slovesem budamas + prieg tam užito nikoli k vyjádření prostorových vztahů, nýbrž ve významu „kromě toho“, který mu přisoudil autor (ten se obvykle objevuje pouze tehdy, když je spojení prieg tam překladem polského przy tym, např. prieg tam DP 29922, nebo polského owβem, např. prieg tam DP 226). Srov. originál uvedené věty: Nes išdas intikeio iog Wießpatis budamas prieg tam galėjo ij pašweikint (DP 7340), polský originál (Bo Jud uwierzył że Pan bedoc obecnym/ mogł go uzdrowić) a sousední kontext (Žydą palietium/ o pahoni žodžiu paſweikino DP 747). Je možné, že autor, který věděl o připravovaném souběžném vydání Daukšových a Wujekových postil profesorem Jonem Palionisem⁹, vycházel z předpokladu, že čtenář si je bude moci bez větších obtíží porov- 5V tomto případě Túfe dwieiuſę není víceslovná forma (o víceslovných tvarech duálu srov. s. 103) lokativu ukazovacího zájmena tú du ani případ duálu ukazovacích zájmen (srov. 57–60), nýbrž dvě samostatná slova, z nichž pouze první je ukazovacím zájmenem; srov. Daukšovo užití ukazovacích zájmen v neskloňovaném tvaru se číslovkami označujícími konkrétní počet modliteb: M. O kitų dáiktų privałotum kur meldziame? Mo. Toſę pėkio metaldó ſę/ kurios pójkau tie dwi eit DK 53 (M. A drugich rzeczy potrzebnych kiedy prosimy? V. W drugich pięciu prośbach. LK 339–11); „Kog Diewiep prąbom toſſę ſepinioję maldoſę? DK 518–9 (Czegoj prosziemy w tych siedmi prośbach / które já tym idą? LK 327–8). Navíc ani sám autor v monografii na s. 59–60, kde pojednává o paradigmatech duálu ukazovacích zájmen, neuvádí inesivní tvar duálu ukazovacího zájmena tuodu. O duálu zájmen pojednávají také Rosinas (1995: 51–53); srov. „V litevštině neexistují zvláštní tvary genitivu a lokativu duálu“ (Zinkevičius 1980: 182); současné lokativní tvary duálu: tuódviese, tiédviese (Andronov 1999: 155). Ambrazas, ed. (1994: 280), žádné lokativní tvary duálu zájmen tuodu, tiedvi neuvádí. 6DP 34212, je napsáno: sihų – J. P. 7DP 34214, je napsáno: dwieiuſę – J. P. 8Užívá se starší (než novotvar dwuch, dwoch, dwóch, který se začal prosazovat od počátku 16. století) společný tvar genitivu a lokativu dwu < *dvojų (Klemensiewicz et al. 1955: 339). 9O knize Mikalojaus Daukšos 1599 metų Postilė ir jos šaltiniai viz Karaciejus (2001: 187–201), Judžentis (2001: 213–214). RECENZIJOS 207 … porovnat předložené úryvky Daukšových Postilės textu s polskými ekvivalenty. V monografii není zmíněn10 ani „Indeks – Słownik do „Daukšos Postilė“ Czesława Kudzinowského, který umožňuje rychle zjistit nejen možné polské ekvivalenty hledaného slova11, ale také užívané tvary samotného slova a místa jeho výskytu12, a na jejich základě určit i četnost jeho užívání. Kvantitativní situace užívání zájmen v Daukšových textech není v recenzované monografii konkretizována a popisuje se pouze zobecňujícími formulacemi, např. „a j.“ (s. 107; 137; 138); „někdy“ (s. 102); „občas se užívají“ (s. 99); „vůbec se neužívají“ (s. 14); „nejčastěji se užívá“ (s. 117). Proto působí podivně poznámka podrobně popisující užívání tvarů nikoli v Daukšových textech: „Například ve Vilentově „Enchiridionu“ je z 23 lokálů plurálu 17 s -su a pouze 6 s -sa“ (s. 148). Ačkoli je identifikace inventáře zájmen v Daukšových textech jedním z cílů monografie (viz s. 8), hlavní seznam zájmen (s. 10–11) je v monografii předložen bez vysvětlení a čtenář musí korigovat svůj první dojem, že jsou v něm zájmena z Daukšových textů při zohlednění grafického zápisu uvedena abecedně, seřazena podle základních tvarů, přičemž středníky oddělují zájmena z různých významových skupin a čárky jejich varianty nebo určité členy paradigmatu (např. posesivní genitivy). Žádná z těchto zásad není důsledně dodržována, a protože chybí rejstřík, může být k ověření správnosti zapsaného tvaru nutné knihu pozorněji prolistovat, neboť: – někdy nejsou zřejmé důvody pro volbu grafického zápisu; např. v inventáři jsou uvedeny tvary „ābeia, abeias; ābeietas“ (s. 10), zatímco na s. 106 je představeno substantivní abeia, jsou uvedeny příklady a probírány grafické varianty, mezi nimiž není ani totožné ābeia uvedené v inventáři. Abeia je uvedeno také v synoptické tabulce (s. 132) a v matici (s. 133); – abecední princip není uplatňován důsledně: v inventáři jsou uvedeny středníkem oddělené tvary „fawo; fawęs“, ačkoli pořadí by mělo být opačné: „fawęs; fawo“, srov. genitivní varianty v oddílu „Zvratná zájmena“: nejprve „Jawė, Jawę, Jawęs, Jawes, Jawis“ (s. 24) a poté „fawo, sáwo, Jawô“ (s. 25); – znak rekonstrukce před zájmeny, jejichž nominativní tvar není v Daukšových textech doložen, se označuje nedůsledně; např. zájmeno nēkas je bez hvězdičky uvedeno v seznamu (s. 10), v synoptické tabulce (s. 132) i na s. 96 textu, ačkoli na s. 97 se píše: „Někdy Daukša v Postile místo kas užívá kalk *nēkas, které má stejný význam ‚někdo‘.“ A naopak, v seznamu jsou označeny tvary „*keletas; *keli“ (s. 10), zatímco na s. 98 se probírají nesložená ukazovací zájmena „keli, keletas“. Bez znaku rekonstrukce jsou tato zájmena uvedena v synoptické tabulce zájmen (s. 132) i v matici (s. 133); – v seznamu jsou uvedeny pouze mužské tvary rodových zájmen, např. „iis, ijffai“ (s. 10), ale v synoptické tabulce (s. 132) a v matici (s. 133) se rozlišuje iis; iii. V textu rovněž není sjednocen způsob uvádění zájmen mužského a ženského rodu (jako patis, -i; bitas, -a; kokis, -i/-ia; tokis, -i/-ia; tas, -a) – zda jde o jedno, nebo dvě samostatná zájmena, srov.: „Takový 10 Tato příručka pro badatele jazyka DP nebyla zařazena ani do seznamu literatury či pramenů, ačkoli autor neignoroval rejstřík slovních tvarů DK sestavený Palionisem (Palionis 1995: 627–748) a uvedl k němu komentáře (např. s. 140). Doplňky či komentáře mohly být uvedeny také ke Kudzinowského práci. 11 Kudzinowski je převzal z vydání Wujekovy malé postily z roku 1596. Odlišný názor na předlohu Daukšovy Postilės mají Urbutis (1978: 84) a Palionis (2000: 17–21). 12 Např. věta z DP citovaná na s. 79 monografie při výkladu spojení kito mėto je uvedena bez souřadnic, čtenář je však může snadno zjistit pomocí Kudzinowského indexu: DP 318₄₅–₄₆. 208 | RECENZIJOS zájmeno je patis, pati. Vstupuje do různých spojení se jmény [...]“ (s. 86), „Zájmeno patis, -i tvoří spojení [...]“ (s. 87), „Zájmena patis, -i v těchto spojeních zdůrazňují [...]“ (s. 86), „Paradigmata zájmena patis, -i [...]“ (s. 87); – v inventáři nejsou uvedena všechna zájmena (ani jejich základní tvary), např. z označovaných existenčních zájmen není představeno *tiekas, srov. v textu: „Neurčité množství prvků vyjadřuje také zájmeno *tiekas, jehož tvary se v Daukšových textech užívají příležitostně a které je třeba řadit k označovaným existenčním zájmenům [...]“ (s. 99). Z adjektivních neurčitých zájmen vyjmenovaných v textu („vienas, kuris, kokis, kokai, nekūris, nėkokis, kažkokis, kuris nor(int), koksai nor(int)“ (s. 97) se nedostalo na víceslovné koksai nor(int)¹³. Taková opomenutí by umožnil přehlédnout rejstřík. Jeho potřebnost je zřejmá také proto, že v tabulkách a dendrogramu se „pro nedostatek místa“ (s. 135) uvádí pouze po jednom zástupci podtřídy, zatímco v popisech podtříd může být totéž zájmeno probíráno na několika místech, jak to vyžaduje sémantické členění, např. osobní zvratné fawo (s. 25) a posesivní zájmeno fawo (pouze na s. 33 je uvedeno s odkazem „viz paradigma zvratných zájmen“), popis duálu zájmen je rozdělen na dvě části: duál ukazovacích zájmen se probírá v kapitole „Užívání duálu zájmen“ (s. 57–60), zatímco „jednoslovné tvary duálu zděděné z baltské prajazykové fáze“ (s. 103) jsou probírány v kapitole „Zájmena obecnosti“; podobně je probíráno zájmeno niekas: v kapitole Záporná zájmena (s. 113–114) a jako člen spojení niekas kitas v kapitole Odlišovací zájmena (s. 80–81)); – v inventárním seznamu zůstaly korektorské chyby, např. záhadné zájmeno ne kioks (s. 10), které autor v textu sám neprobírá. Za korektorskou chybu lze považovat také rozdílné uvedení atonických tvarů mi, ti osobních singulárových participiálních zájmen: mi je uvedeno ve významovém poli plurálového participiálního zájmena mes, neboť je odděleno čárkou: „mes, mūjū, mi“ (s. 10), zatímco atonický tvar ti je uveden jako zcela samostatné zájmeno, oddělené středníky: „tawas; ti; tokis, toks, tokfai; tu, tawęs, tawo“ (s. 11). V textu monografie jsou tyto tvary popsány v kapitole o singulárových osobních participiálních zájmenech: „Kromě probraných ortotonických tvarů nepřímých pádů aš a tu se vyskytují také atonické tvary [...]. V Daukšově Postile [...] atonické tvary rovněž zaujímají druhou pozici po zájmenu, slovese či předložce a mají význam dativu a akuzativu“ (s. 16). Zde také chybí srovnání s odpovídajícími tvary originálu, neboť vzácný výběr atonických tvarů osobních zájmen z Daukšovy Postily (v Kudzinského indexu je jich uvedeno 14) mohl být podmíněn spojeními určitých polských sloves¹⁴ s enklitickými dativy¹⁵ mi, ci < ti nebo jejich zkrácenými variantami, srov.: Atfakijūt (Odpowiemi) 478₈; likjūt arba rodiūt (radzeć) 514₁₁; parōdiūt (Pokažeć) 200₂₁; patirōdiū (okažeć) 250₂₉; rōdiūt (radzeć) 165₂₈; teikūt (radzeć) 248₅₁; teikūt (radzeć) 170₃₃; Tepataiminĭ (Niechći okaże [...] oblicże) 258₂₂; kuriūmi dawėi (ktroreś mi dał) 154₁₀; Pamirōdik (Vkaż mi) 84₂₃; Parōdikim (Vkaż mi) 64₃₄; pritajkim’ (dopuść mi) 512₈; Temi tāmpti (Niech mi Jle) 602₂₂. A ještě k způsobu prezentace: ačkoli jsou atonické tvary součástí konstrukce a užívají se pouze v enklitické pozici, jejich zápis v inventáři tuto skutečnost nevyjadřuje (jak je částečně ukázáno v Závěrech, srov.: „Vedle ortotonických [...] Daukša někdy užívá také atonické tvary mi, ti (-m, -t) [...]“ (s. 155)). Při citování Daukši v textu se nepřihlíží ani k tomu, ¹³ Zapsaná kombinace fs není pro Daukšovy texty typická (obvyklá je varianta ſs). ¹⁴ O obtížích, které měl Daukša při hledání odpovídajícího tvaru radzeć, svědčí vedle sebe uvedená synonyma: likjūt arba rodiūt DP 514₁₁. ¹⁵ Srov.: „tvary enklitických zájmen mi, ti odpovídají také dativům zájmen v jiných jazycích (srov. stsl. mi, ti [...])“ (Ambrazas 1979: 119). RECENZIJOS 209 že zkrácené atonické tvary jsou v Postile nejčastěji (s výjimkou teikiūt DP 248₅₁, DP 64₃₄) označovány také zvláštními znaky (t’ nebo t; m’), např. „Atsakifjū́t [...] DP 478₈“ (s. 17) (v DP je zapsáno: Atfakifjūt). Není jasné, podle čeho byla do inventáře vybrána ta či ona varianta zápisu zájmena a s jakou přesností se monografie snaží zachytit příklady z Daukšových textů, ačkoli autor někdy probírá některé pravopisné zvláštnosti a grafickou podobu Daukšových textů (např. „zápis wirefnė16 je třeba číst jako wirefnem. To je jeden z prostředků zkracování [...]“ (s. 79); na s. 18 jsou uvedeny úvahy o zápisech męs, ius... a o tom, zda označují základní modely). Některé zásady, jimiž se monografie řídí při přepisu citátů z Daukšových textů, lze snadno odhadnout; například jsou ignorovány nejen výše zmíněné znaky t’; t; m’, ale i další zvláštní znaky, např.: ṗ; ġ; ṙ (např. s. 13: wienįtefp (místo wienįtefp) DP 276₅₄; s. 137: prieg tam’ (mělo by být prieg tam’) DP 73₄₀; s. 92 DP 9₆: Kuriū (Kuriū)) atd. Poměrně často jsou vynechávána, přidávána nebo nahrazována písmena, např.: s. 41: kanceliarioi, srov.: kancelliaroi DP 10₂₆; s. 16–17: „Įdant išpilditus žodžei kuriūs bitolo / iog kuriūmi dawei ne pražudžieu ne wieno iż jų DP 154₁₀–₁₁“ (srov.: Įdant išpilditus žodžei kuriūs bitolo / iog kuriūmi dawei ne pražudžieu ne wieno iż’ jų); s. 122: o per wārį ir getężi gatibe įbmānos / kuriūja daiktūfja vżgul’ wijśā garbę pasaulo DP 582₁₄–₁₇ (srov.: o per wārį ir getężi gatibe įbmānos / kuriūfja daiktūfja vżgul’ wijśā garbė pasaulo); s. 97: Būwog wel iūje kàżkokis kitas apreißkimas ijemus vżgulis (srov. DP 250₁: Būwog wel iūse kàżkokis kitas apreißkimas ijemus vżgulis). Někdy je chybně přepsáno celé slovo, ba i samotné zájmeno, např.: „Jako lexikální varianta se v Daukšových textech užívá zájmeno abeias [...]: Ant galo abeias pafikłonioiimas ir DangibKas ir śmónibKas / draugią yra fude-ty DP 536₄₂“ (s. 102). Srov. zápis v DP: Ant galo abeies pafikłonioiimas ir DiéwibKas ir śmónibKas / draugią yra fudečių; s. 13: per akis sau būtų fugrįžę wienįtefp, srov.: per akis iaubutu fugrįžę wienįtefp DP 276₅₄; vydání DP z roku 1926 obsahuje obtížně čitelný lokál maskulina singuláru abieioiė DP 141₅₁, který autor rozluštil jako abieieė (s. 103); srov. abieioiė uvedené u Kudzince (1977₁: 1). Někdy je zapsáno neexistující slovo (např. s. 102: Ko padarit ir negal ieig ābeietas nebūs wienos ir tiejos wieros. Nes téwas tęss ant Jawos wieros / O motina wel ant Jawos; v DP je zapsáno: Ko padarit negal ieig ābeietas nebūs wienos ir tiejos wieros. Nęś téwas tęss ant Jawos wieros / O motina wel ant Jawos DP 70₃₉–₄₀), jindy je naopak vynecháno slovo, které v textu je (např. s. 97: pradėio nauius mókłus nè kokfai Thamoßius Muncérus DP 204₂₆, srov. zápis v DP: pradėio nauius mókłus sęt nė kokfui Thamoßius Muncérus). Daukšovy texty jsou parafrázovány nejednotně: někdy s hvězdičkou, např. s. 117: „syntakticky nesprávná by byla věta *ne wieną preizūfį fūmėrties ne randū iamė“, jindy pouze šipkou a střídavě starými a současnými písmeny; například parafráze zapsaná písmeny typickými pro Daukšovy texty, která opakuje část předchozí věty a ukazuje možný přechod tázacího kas k pozitivnímu zájmenu obecnosti: „Kas cżė nęregi / kaip ełt tikri żodżai Wießpaties DP 22₃₁–₃₂ → Wijfi cżė regi“ (s. 93), působí, jako by byla skutečně převzata z Daukšovy Postily. Při představování zájmen v inventáři, tabulkách a textu se autor vyhýbal zápisu typickému pro současný jazyk. Někdy je však správnost užívání zájmen v Daukšových textech posuzována podle standardů kodifikace současného jazyka. Jako překladové podoby jsou uváděny některé lokálové tvary užívané 16 Čia vėl kartojama straipsnyje „Nepastebėta M. Daukšos rašybos ypatybė“ (Rosinas 1994: 83–84) padaryta klaida: „Iki šiol, rodos, nepastebėta, kad tokia abreviatūra būtų buvusi vartojama latvių ir lietuvių senuosiuose raštuose. [...] Brūkšneliu nosinės raidės abreviatūra kartais reiškiama ir M. Daukšos postilės tekste“ (ten pat, p. 83). Bet nurodyti DP rašmenys Kudzिनowskio indekse pateikiami su cirkumflekso (ū, ī) ženklu (plg. Kudzिनowski 1977 II: 30: pakłidelūp 436₂₇; p. 240 giwętūbime 568₃₃). Dar plg. Rosinas (1995: 28). 210 | RECENZIJOS staré, např.: o inesivu tamę se říká, že „Užívání zdejšího inesivu ve významu absolutního demonstrativa není ničím jiným než přímým kalkem odpovídající polské konstrukce [...]“ (s. 65). Hodnotí se také inesiv abstraktních substantiv, srov.: „Místo (nebo místa) se vyjadřuje inesivem kameg nebo allativem kanag; odpovědi se obvykle podávají konkrétními substantivy s místním významem, která jsou charakteristická pro litevštinu [...] V Daukšových textech se však vyskytují případy, kdy se místo (nebo místa) vyjadřuje inesivem kameg pomocí abstraktních substantiv, která nejsou pro litevštinu charakteristická [...]“ (s. 92). Jako doslovný kalk z polštiny Rosinas uvádí také inesiv zájmenného výrazu všeobecnosti wiffame a doprovází jej poznámkou, že „Inesiv zájmena absolutní všeobecnosti, jímž se označuje množina míst, je litevštině cizí“ (s. 105) a že „Tvary všech ostatních pádů jsou správné a užívají se dodnes“ (s. 105). O záporných zájmenech autor zdůrazňuje, že si uchovala starobylé vlastnosti (s. 113) a že „Ze všech záporných zájmen v Daukšových textech se archaickým užíváním odlišuje niekas“ (s. 113), nezmiňuje však užití inesivu záporného zájmena niekas, které je pro současnou litevštinu netypické (monografie ostatně neuvádí paradigma zájmena niekas v Daukšových textech), ačkoli na něj ve svých dřívějších pracích opakovaně upozorňoval: „Kontexty ukazují, že niekas nemá lokál“ (Rosinas 1984: 107); „Z kontextů je patrné, že ani lotyšské nekas, ani litevské niekas nemá lokál“ (Rosinas 1988a: 136); „Z kontextů je patrné, že niekas nemá lokál“ (Rosinas 1996: 136). Ačkoli v Daukšově Katekizme se inesiv zájmena niekas nevyskytuje, v Postilėje je inesiv záporného zájmena niekas, přeložený z polského ni w czym17, které se vyskytuje ve Wujekově Postile, použit čtyřikrát (viz Kudzinowski 1977: 505): Avšak nyní/ ióg Dwasia S. ne eft’ v ničem/, místo toho po vynechání navrhnout na jeho místě DP 216, (v ničem mně); někdy v ničem nepostačuje DP 109 (Cžártowi v ničem není uznáváno); kritériem Jona by bylo v ničem /jiný od Krista DP 23 (v ničem odlišný); musíme přiznat/ ióg, že jednu věc bychom si raději přáli neporazit/ jako že ji v ničem nepřekonáme DP 109 (v ničem neposloucháme). V knize zůstaly také redakční chyby, např.: „V pozici inesivu se užívá inesiv tamę místo instrumentálu či jiných pádů“ (s. 65), „lokativ lokativního kmene lokatyvo lokatyvas s *-ei“ (s. 146), „sloveso tarti, byloti, kalbėti se užívá s dativem a allativem“ (s. 23), „Přiřazení tvaru Jāwi DK 210₁₆ k inesivu je nesprávné¹⁹ (viz DK 720); zde plní funkci dativu“ (s. 140). Poznámka pod čarou na s. 11: „V uvedených slovnících se tūlas za zájmeno nepovažuje – není u něj uvedena zkratka záj.“ by měla doprovázet nejednoznačně formulovanou větu „Slovo tūlas, -a, užívané v pozici substantiva a adjektiva a s významy „častý, nejeden, mnozí“ (viz DLKŽ, 1972, 867), „častý, nejeden“ (DLKŽ, 1993, 861), se tradičně považuje za zájmeno“. Není sjednocen pravopis téhož jména: „zůstaly jen dvě nepochybné jeho publikace – překlad Katechismu Jokūbo Ledesmy a Postily Jakubo Wujeka“ (s. 7) (srov. původní pravopis: Przez D. Jákúbá Le-dezmá ir Przez D. JÁKVBÁ WVYKA) aj. O ni w czym viz Klemensiewicz et al. (1955: 320, 321). Šią formą nurodo ir Skardžius (1999: 227). Uvedený tvar Jāwi je obtížné vyhodnotit jako dativ, i když jeho vznik vysvětlujeme vlivem originálu, srov.: Jog pigėus numirt turimė/ nėkaip įy pažęift: ir turimė fu didė fargibė / faugot wiffūs priffākimus io / bragindami iūs Jāwididžeus ant wiffū dāiktū kurie yra qnt’ to Paffāulo. (Abowiem rūcėy vmrzeć mamy niżli go obrazić: y mamy też pilnie zachować wßytko przykazánie iego / ważąc go / żeby więcey/ niżli ktoreg zecj ná świećie. LK 43₁₇). I z hlediska současné litevštiny je obtížné v podobném kontextu považovat spojení branginti sau za přijatelné, a přitom je inesiv v Daukšových spisech mnohem běžnější než dnes. RECENZIJOS 211 Z obrovského množství materiálu Daukšových textů je nesnadným úkolem už jen vyhledat zájmena, nemluvě o popisu této slovní třídy jako svébytného systému. Autor se neomezil pouze na klasifikaci zájmen v Daukšových textech, vymezení jejich vlastností a popis v rámci podtříd. Výzkum syntagmatických a paradigmatických vztahů zájmen v těchto textech autorovi umožnil vymezit 17 dvojic distinktivních rysů a na jejich základě popsat sémantické opozice zájmen a význam každého zájmena jako soubor distinktivních rysů, který určil místo konkrétního slova v systému zkoumané slovní třídy, nebo dokonce zabránil zařazení některých slov do této třídy, ačkoli jim tradiční gramatické popisy obvykle přisuzovaly status zájmena (visoks pouze v množném, nikoli v jednotném čísle; koks toks, savas, tūlas). Poté, co autor monografie systematizoval zájmena v Daukšových textech a zhodnotil podmínky vzniku „celého subsystému postpozitivních lokálů (zejména inesivu a adesivu)“ (s. 150), přednesl kritické připomínky k tradičnímu výkladu vývoje plurálových adesivů s -sump a -samp, který vychází z předpokladu možného vzniku plurálového inesivu v baltských jazycích z plurálu akuzativu + *en (podrobněji o tom na s. 148). Podle Rosinase „mohla shoda plurálového inesivu a adesivu vzniklá v důsledku systémového zkrácení“ (s. 156) ovlivnit zaměňování inesivu a adesivu u rodových zájmen a jiných jmenných slov v určitých kontextech i singulárové tvary těchto pádů (s. 156). Krátce po vydání kniha vzbudila zájem badatelů starých písemných památek a byla poprvé citována20; jistě se dočká mnoha dalších ohlasů i v budoucnu. Čtenáři monografie v ní najdou zajímavé a užitečné poznatky nejen o morfologii a sémantice zájmen a starých písemných památkách, ale také o syntaxi a historické gramatice. Výtvarně zdařilou (výtvarník Albertas Broga) a vědecky hodnotnou monografii čeká nové vydání, protože i knihy Alberta Rosinase vydané ve vyšších nákladech se rychle rozprodávaly (náklad této knihy činí pouhých 400 výtisků). Při přípravě knihy k opětovnému vydání by mohlo být užitečné přihlédnout k některým zde uvedeným korektorským připomínkám, ačkoli si jich měli všimnout již pracovníci, kteří knihu připravovali k tisku (redaktorka Rita Vinslovaitė, technická redaktorka Elvyra Volkienė, korektorky Danguolė Baliukynienė a Stasė Urbonienė). ZKRATKY PRAMENŮ DK – KATHECHISMAS ARBA MOKSLAS KIEKWIENAM KRIKSZCZIONII PRIWALVS. PARASZITAS PER D. JAKVBA LEDESMA. Teolog Společnosti Ježíšovy. Přeloženo z jazyka polského do litevského knězem Mikalojujem Daukšou, kanovníkem žemaitijským. Vytištěno ve Vilniusu v roce narození Páně 1595. LK – KŘESŤANSKÁ NAUKA. Anebo katechismus pro děti. Jakubem Ledesmou. Teologem jezuitského řádu sepsán / a nyní z němčiny do polštiny přeložen. V KRAKOVĚ. (1605). DP – Mikalojaus Daukšos z roku 1599 POSTILA a její prameny. Vydání připravil Jonas Palionis, 2000, Vilnius: Baltos lankos. LITERATŪRA AMBRAZAS, S. 2001: Dėl skaitvardinių būdvardžių kilmės. Acta Linguistica Lithuanica 45, 3–9. AMBRAZAS, V. 1979: Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė, Vilnius: Mokslas. AMBRAZAS, V., red. 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. ANDRONOV, A. V. 1999: Сопоставительная грамматика литовского и латышского языков. Словоизменение. Санкт-Петербург: Диссертация на соискание учёной степени кандидата филологических наук. JUDŽENTIS, A. 2001: Naujų darbų apžvalga. Acta Linguistica Lithuanica 45, 207–219. 20 Žr. Kavaliaunaitė (2001: 103; 104); Ambrazas S. (2001: 6); Maskuliūnas (2001: 83). 212 | RECENZIJOS Karaciejus, J. 2001: [Rec.] Mikalojus Daukšos 1599 metų Postilė ir jos šaltiniai, Acta Linguistica Lithuanica 45, 187–201. Kavaliūnaitė, G. 2001: Adesyvas Chylinskio Naujojo Testamento vertime. Acta Linguistica Lithuanica 45, 93–111. Klemensiewicz, Z., Lehr–Spławiński T., Urbańczyk, S. 1955: Gramatyka historyczna języka polskiego, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. Kudzinowski, Cz. 1977: Indeks–słownik do „Daukšos Postilė“ I (A–N), II (O–Ž), Poznań: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza. Maskuliūnas, Br. 2001 [2002]: Dėl senųjų raštų posesyvinių konstrukcijų su veiksmažodžiu priklausyti. Baltistica 36 (1), 81–85. Palionis, J. 1995: Žodžių formų rodyklė. Mikalojaus Daukšos 1595 metų Katekizmas. Parengė Vida Jakštienė ir Jonas Palionis, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 627–748. Palionis, J. 2000: 1599 metų POSTILĖ ir jos leidimai, Mikalojaus Daukšos 1599 metų POSTILĖ ir jos šaltiniai. Leidimą parengė Jonas Palionis, Vilnius: Baltos lankos, 13–22. Rosinas, A. 1973: Viena asmeninių I ir II asmens įvardžių vartosenos ypatybė lietuvių senųjų raštų kalboje. Baltistica 9 (2), 161–170. Rosinas, A. 1984: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžių semantinė struktūra, Vilnius: LTSR aukštojo ir specialiojo vidurinio mokslo ministerija. Rosinas, A. 1986: Dėl tūlas, -à statuso ir kilmės. Mūsų kalba 2, 30–33. Rosinas, A. 1988a: Baltų kalbų įvardžiai, Vilnius: Mokslas. Rosinas, A. 1988b: Dėl žodžio visoks reikšmės ir statuso. Baltistica 24 (2), 185–189. Rosinas, A. 1991: Neigiamųjų įvardžių vartosenos ypatybės M. Daukšos postilėje. Baltistica 27 (1), 53–55. Rosinas, A. 1994: Nepastebėta M. Daukšos rašybos ypatybė. Baltistica 27 (2), 83–84. Rosinas, A. 1995: Baltų kalbų įvardžiai: morfologijos raida, Vilnius: Vilniaus universitetas. Rosinas, A. 1996: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Skardžius, Pr. 1999: Rinktiniai raštai 5. Sudarė ir parengė spaudai Albertas Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Urbutis, V. 1978: [Rec.] Czesław Kudzinowski. Indeks–słownik do „Daukšos Postilė“. Baltistica 14 (1), 81–85. Zinkevičius, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika I, Vilnius: Mokslas. Jūratė Pajėdienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected] Gauta 2002 08 19