Deminutyvų seka ir funkcionavimas tekste

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVI (2002), 59–71 Řada zdrobnělin a jejich fungování v textu Jurgita Macienė Šiaulių universitetas V litevské jazykovědné tradici se zdrobněliny popisují jako expresivní prostředek náležející do oblasti stylistiky. Zdrobněliny se často používají ve spojení se svými základními podstatnými jmény. Mohou stát bezprostředně vedle sebe nebo být od sebe odděleny. Zdrobnělina může předcházet základnímu slovu, nebo po něm následovat, a někdy se kombinují oba způsoby. Příklady (z konkordance sestavené Centrem počítačové lingvistiky Kaunaské univerzity a z literární a publicistické tvorby) odhalují čtyři funkce zdrobnělin, z nichž dvě jsou základní (specifikující a hodnotící) a dvě sekundární (estetická a posilující kohezi). Zdrobnělina může současně plnit několik funkcí. Výše uvedené funkce mohou mít také různou míru výraznosti v závislosti na pozici zdrobněliny, jejím typu a referenčním statusu. Někdy jsou tyto vlastnosti navíc vyznačeny dalšími jazykovými prostředky. 0. ÚVOD Zdrobnělina – „slovo s významem zdrobňujícím, mazlivým a obecně emocionálním, utvořené pomocí zvláštní přípony“ (Gaivenis, Keinys 1990: 46) – je pro litevštinu charakteristickým prostředkem k charakterizaci lidí, zvířat a věcí a k vyjadřování citů. Různé významové odstíny zdrobnělých odvozenin jsou zvlášť výrazné ve folklorních dílech: všiml si toho již L. Rėza (1825), později tyto odvozeniny pojednali B. Sruoga (1927), A. Piročkinas (1974: 208–210) a další. Užívání zdrobnělin v litevských lidových písních nejpodrobněji analyzoval K. Aleksynas (1971: 7–300). Litevští lingvisté věnují největší pozornost tvoření zdrobnělých (mazlivých) slov (viz Ulvydas, red. 1965: 253–288; Jakaitienė a kol. 1976: 262; Urbutis 1978: 270, 288; Paulauskienė 1994: 65–66; Ambrazas, red. 1996: 87–94; Keinys 1999: 51–53; LKE 1999: 130). A. Gudavičius (2000: 124–139) zdůrazňuje axiologický aspekt zdrobnělin. Zdrobněliny jsou zvláště aktuální pro vědce zabývající se otázkami stylistiky. Je pochopitelné, že zdrobnělým odvozeninám věnují větší pozornost ty jazyky, v nichž se používají častěji a rozmanitěji a jejichž úloha v textech je výraznější. Například polská lingvistika řadí zdrobněliny do stylistického systému jazyka (Milewski 1976: 124–125), zatímco ve velkém anglicky psaném encyklopedickém slovníku stylistiky, který obsahuje přes šest set termínů (Wales 1990), se termín ZDROBNĚLINA vůbec nevyskytuje. Litevština má v tomto ohledu mnohem blíže k polštině. Jako jev stylistického systému jazyka jsou zdrobnělá (mazli- 60 | JURGITA MACIENĖ (…niniai) slova jsou probírána v J. Pikčilingisově „Stylistice litevského jazyka“ (Pikčilingis 1975: 30 a násl.). Termín DEMINUTYVO je zařazen dokonce i do malého (čítajícího čtyřicet dva slov) výkladového slovníčku stylistických termínů ve školní učebnici (viz Župerka 2001: 115). Literární vědci i lingvisté zdůrazňují význam zdrobnělých (lichotivých) slov pro vyjadřování myšlenek, avšak o funkcích deminutiv v textu bylo vysloveno jen několik poznámek a úvah1, proto si tento článek klade za cíl pojednat o fungování deminutiv v textu poněkud podrobněji. V textu se deminutivní odvozenina se svým základovým slovem často vyskytuje v téže nebo v sousední větě. Např.: Asi jsem připadal kolem bzučícím autům a autíčkům hloupý a podivný KUNČKK 302; Slza snila, že ji probudily kroky. Velmi, velmi drobné krůčky IVANMV 5; – Aaaaaa! Aaaaaa! Uřízněte nožičku! Uřízněte nohu! Aaaaaaa! JUKNŠ 48. Jinde se uvedené odvozeniny užívají v následujících větách, dokonce i v dalších odstavcích. Např.: Tak tedy, náš Vincukas napíše milostný dopis... <...> – Děkuji, Vincuku, za dopíseček RAČŠ 69. V případech, kdy deminutiva zjevně propojují text, lze k označení vzdálenosti mezi základovým slovem a deminutivní odvozeninou použít termíny textové lingvistiky KONTAKTNÍ POZICE a DISTANČNÍ POZICE; srov.: „Koneze (propojení) je KONTAKTNÍ (blízká), jsou-li propojeny sousední věty <...>, a DISTANČNÍ (vzdálená), jsou-li spojovací prostředky vyjádřeny teprve v následujících větách, v jiném odstavci nebo ještě dále“ (Sirtautas, Grenda 1988: 188; viz také Sirtautas 2001: 47). Ne všichni lingvisté definují termíny KONTAKTNÍ a DISTANČNÍ POZICE tak konkrétně a komentují je přesně a podrobně. M. Nekula (2000: 685) uvádí následující chápání pojmů: „Anaforicky lze odkázat na první předcházející prvek, který se vyskytuje vedle nebo téměř vedle (KONTAKTNÍ PROPOJENÍ), anebo na prvek, který nestojí bezprostředně před odkazem (DISTANČNÍ PROPOJENÍ).“ Srov. také definici J. Hrbáčka (Hrbáček 1994: 47): „Propojení se sousední, předcházející výpovědí nazýváme kontaktním, propojení s některou z dříve užitých výpovědí je DISTANČNÍ PROPOJENÍ“; a komentář J. Hofmannové (Hoffmannová 1997: 128): „kontaktní (mezi sousedními textovými jednotkami) a distanční (mezi vzdálenějšími textovými jednotkami) vztahy“. Tento článek zohledňuje vzájemnou vzdálenost deminutivní odvozeniny a jejího základového slova: vyskytují se vedle sebe nebo téměř vedle sebe, blízko (kontaktní pozice), anebo jsou od sebe vzdálenější (distanční pozice). Čím větší je vzdálenost mezi základovým a zdrobnělým (lichotivým) slovem, tím slabší a méně nápadná je textová propojující funkce deminutiva. 1Některá tvrzení tohoto článku byla poprvé zveřejněna v příspěvku na vědecké konferenci (viz Macienė, Župerka 2001: 32–35). DEMINUTYVŲ SEKA IR FUNKCIONAVIMAS TEKSTE 61 1. FUNKCE DEMINUTIV V TEXTU Užívání deminutiva a slova téhož slovního základu nebo kontextového ekvivalentu v těsné blízkosti není náhodné – taková volba jazykových „prostředků souvisí s pragmatickými faktory (hodnotami): se situací a typem jazykové činnosti, se záměry mluvčího a zamýšleným účinkem“ (Hoffmannová 1997: 102), tj. deminutivní derivát se užívá s určitým záměrem a v textu plní určité funkce. Kalbėdama apie greta vartojamus bendrašaknius žodžius, J. Buitkienė (1993: 18–22) skiria struktūrinę, struktūrinę-semantinę ir struktūrinę-stilistinę tų žodžių funkcijas. Deminutyvai yra ryškus teksto stiliaus elementas, todėl tikslinga atsižvelgti ir į stilistikos specialistų nurodomas stiliaus atliekamas teksto sandaros funkcijas. K. Hausenblasas (žr. Hausenblas 1985: 25–27) aptaria tokias keturias pagrindines funkcijas: tematinę-semantinę, estetinę, integracinę ir charakterizuojamąją. Išanalizuotoje tekstyno ir tautosakos, grožinės literatūros, publicistikos pavyzdžiai rodo, kad galima skirti keturias deminutyvų vartojimo tekste funkcijas: dvi pagrindines – tikslinamąją ir vertinamąją (resp. ekspresyvinę) bei dvi papildomas – teksto siejamąją (resp. integracinę, tematinę-semantinę, struktūrinę-semantinę) ir estetinę; jos visos dažnai yra susijusios tarpusavyje. a. UPŘESŇOVACÍ FUNKCE. Deminutivní derivát upřesňuje a jasněji vyjadřuje osobu, zvíře, jev či vlastnost označené jiným slovem. a.a. Spolu s dalšími jazykovými prostředky (epitety) zdůrazňuje drobnou postavu osoby, malou velikost či tenkost předmětu. Např.: Hospodyně – drobná, hubená ženuška – pracovala u obrovských ruských kamen <…> PožBSD 11; <…> Raima pečlivě nakreslila jakési profily prstenů a šipkami zřetelně ukázala, jak se dovnitř sklonil velký prsten pod určitým úhlem a jak se pod stejným úhlem vychýlil malý prstýnek <…> IvanMV 85; Z dětských hlásků se odlišoval hluboký hlas tatínka KarvNBL 49. Malá velikost předmětu se zdůrazňuje jednou ze syntaktických figur – výčtem. Např.: Stála nahá, drkotala zuby a byla strašně soustředěná; pomalu si rozepínala korále, korálky, řetízky, navlékala si nespočet náramků a prstenů IvanMV 13. a.b. Vyjadřuje mládí a nedospělost osoby. Např.: Brzy se vrátili i bratříčci – Stasiukas a Jonukas KarvNBL 12. Někdy tyto rysy zvýrazňuje přesnější označení mláděte zvířete užité v blízkosti deminutiva nebo epiteta vyjadřující nedospělost. Např.: Nedávno přivedla na svět jehňátka2 a aby jehňátka v chladné stodole neprochladla, otec je všechna přenesl do světnice. Beránci jsou malí, s kudrnatou vlnou a dlouhými, tenkými, slabými nožkami JukNŠ 57. 2Jsou-li deminutiva chápána v užším smyslu, nepočítají se k nim termíny s deminutivními příponami (srov. Kniūkšta 2001: 551). 62 | JURGITA MACIENĖ Zvlášť výrazná je upřesňující funkce deminutiv tehdy, když je týž denotát (referent) pojmenován dvěma slovy odvozenými deminutivními příponami a mezi těmito slovy vzniká vztah hyperonyma (rodového názvu) a hyponyma (druhového názvu). Např.: Nesmírně potěšen úspěchem přinesl zvířátka domů a zavřel je do kovové vany. <…> Mazlení a hlazení, dokonale čistá lišáčata rostla neobyčejně rychle MALM 34. b. HODNOTÍCÍ FUNKCE. Deminutivum vyjadřuje a zdůrazňuje postoj mluvčího k tomu, o čem se mluví, nebo k adresátovi. b.a. Odhaluje hodnotu osoby či věci a kladný postoj mluvčího. Např.: Nestýskalo se mi po nich, ani se mi stýskat nemohlo, prarodiče – tatínek a maminka – udělali všechno, co měli v mém malém životě udělat rodiče T. Výraznost se aktualizuje užitím dvou pojmenování téže věci vedle sebe, kontrastem, často dokonce jejich důrazným protikladem. Např.: To nejsou mouka, to je moučička (má radost, že je mouka jemná) LKŽVIII 195. Příznivé hodnocení se zdůrazňuje zejména při použití stupňovací figury, kdy city mluvčího sílí. Např.: – Sestřičko, – oslovuje ji tichým hlasem. – Sestřičko… hodná… Sestřičko milosrdná… ze všech nejkrásnější… KAUKMG 5. b.b. Zdůrazňuje nepatrnost věci a záporný postoj mluvčího. Např.: V Artiese je potok. Jakýpak potůček – jen nitka až k příkopu vyhloubenému za Smetonových časů, když se tu stavěly zimní ohrady KARČR 8; <…> postavil tento dům místo dřevěné chatrče, kterou měl předtím, a zařídil jej přepychově, moderně BUIVLN 8: Juozas Strodomskis z Vilniusu daroval vesnici Padurupis vesnici (je tam taková vesnička v okrese Kelmė, v okolí Tytuvėnai, kde zůstaly už jen dvě usedlosti) <…> T. Nepatrnost je někdy ještě zdůrazněna ironií. Např.: Ukázalo se například, že kniha žádostí občanů na obecním úřadě není oficiální dokument, nýbrž jen nějaká knížečka LR 2000 02 07. Nepatrnost a ironie jsou obzvlášť zřejmé při použití stupňování. Např.: Přitiskl svou pečeť starosta K. Ignotas, plácl razítko přednosta Rumsas, podepsali „poctiví svědkové“ <…> RAMRK 14. DEMINUTYVŲ SEKA IR FUNKCIONAVIMAS TEKSTE | 63 Pokárání, odsuzování, ironizování – takové uplatnění mají zdrobněliny obzvláště často v dnešní době, kdy lze pozorovat tendenci k poklesu úrovně stylu a znehodnocování příjemných, jemných slov. Tuto skutečnost potvrzují i analyzované příklady, nalezené nejčastěji v tvorbě současných spisovatelů3. c. ESTETICKÁ FUNKCE. Zdrobnělina se užívá tehdy, když se jako nejdůležitější jeví stylistická disimilace, tj. neochota opakovat v textu stejné slovo. Např.: <...> Vika dokonce mlaskla jazykem, – tak vidíš, než mě sem strčila, maminka přednesla celý monolog o mateřské lásce – Shakespeare by pukl závistí IVANMV 229. Uvedená funkce byla zaznamenána také v jedné dlouhé nebo několika sousedních větách, v nichž zdrobnělý odvozený výraz a základové slovo či kontextová náhrada zaujímají distanční pozici a propojují text. Např.: A když jí sníh začal kobylku odírat na břiše, tak i saně s podbitými hladkými kostěnými skluznicemi z žeber a stehenních kostí zvířat se zastavily, jako by byly přibité – tloukl a tloukl kobylku, a k ničemu to nebylo, snad jen že sám neprochladl ŠALTKV 10; <...> nosíval mu banány, žvýkačky i sladkosti, jinak mu je klučík vyrval. Ten zatraceně nezbedný chlapec byl T. Estetická funkce užívání zdrobnělin často souvisí s hodnotící funkcí. d. KOHESNÍ FUNKCE TEXTU. Někdy zdrobnělina užívaná spolu se svým základovým slovem nebo kontextovou náhradou a zaujímající distanční pozici plní kohesní funkci v textu. Např.: Je pravda, že se všechny císařovny (okupanti i okupantky) chovají tak jako maminka v irském vtipu? Syn si stěžuje lékaři, že jeho maminka nic nejí T. Jak je vidět, kohesní funkce zdrobnělin v textu často souvisí s jejich dalšími funkcemi, například hodnotící. Někdy mohou zdrobnělé odvozené výrazy v kontextu plnit všechny čtyři funkce. V litevské lidové hře „Husinky“ mluví vlk zdrobnělinami, zatímco husy nikoli: Husy přijdou k vlkovi a ptají se: / – Vlku, co tu děláš? / – Kopu jámu, odpovídá vlk. / – K čemu je ta jáma? / – Zasadím jedličku. Nadměrné užívání zdrobnělin charakterizuje vlka jako přetvařovatele (hodnotící funkce), který se chce husám zalíbit, a proto mluví zdrobnělými mazlivými slovy (je zřejmé, že se rozlišuje a zvýrazňuje řeč postav užívající ZDROBNĚLIN a NEDZROBNĚLIN). Zdrobnělina jamku může mít také upřesňující účel – označovat skutečnou velikost. Střídavým užíváním zdrobnělého odvozeného výrazu a jeho základového slova se zvýrazňuje stylistická disimila- 3 Na tuto tendenci laskavě upozornila autorku článku prof. habil. dr. R. Koženiauskienė. Proměny tendencí v užívání zdrobnělin by byly zajímavým předmětem dalšího výzkumu. 64 | JURGITA MACIENĖ …liace (estetická funkce), přičemž jedna myšlenka se s druhou propojuje jako téma a réma (kohezní funkce textu). 2. ŘADA DEMINUTIV V TEXTU Analýza shromážděného materiálu ukázala, že deminutiva plní různé funkce podle toho, jaké místo v textu zaujímají vůči základovým slovům nebo kontextovým synonymům a substitutům. Z tohoto hlediska lze hovořit o třech způsobech užití deminutiv: postpozičním, prepozičním a kombinaci dvou deminutiv. 2.1. Postpoziční užití deminutiva Příklady vybrané z uměleckých a publicistických textů a z korpusu sestaveného Centrem počítačové lingvistiky VDU ukazují, že deminutivní deriváty se vůči základovému slovu v textu nejčastěji užívají postpozičně (69% shromážděných příkladů). Nejprve je tedy osoba, věc či vlastnost pojmenována neoznačeným členem stylistické opozice a teprve následně je charakterizována, upřesněna či hodnocena pomocí deminutiva. Postpozičně užitý deminutivní derivát samozřejmě může plnit i další funkce – estetickou a kohezní funkci textu. Řadu nedeminutivum–deminutivum lze vysvětlit analogií s tautologickými spojeními (pojem tautologie viz Koženiauskienė 2001: 165–166), v nichž je druhým členem deminutivum téhož slova, které dodává spojení nádech potěšení a něhy (hodnoticí funkce). Např.: Ale hle, jaké jsou lidské mravy a časy: / Ty jim řekneš slovo slůvko, a oni odpovídají / řadou dlouhým hřměním a voláním, / duněním… ČIGRLJVM 15; [ukřižuji samotu] Aby sen bílý jako obláček / nocemi, nocičkami už nerušil MACIJŽU 7; Adoniukas pobíhal, ač čistě vypraný, přesto záplatami, záplatičkami vyšňořený MALM 10. Někdy deminutivní derivát vyjadřuje danou věc jasněji a konkrétněji (upřesňující funkce). Např.: Ještě za časů zesnulého Gediminase je pozvali z dalekých krajů; mistři je vystavěli, ozdobili barevnými skly přivezenými zpoza moře, věžemi, věžičkami je posázeli, záhybem za záhybem, rohy, rožky podepřeli a ozdobili, udělali z toho hračku MATALV 41. Tokių pavyzdžių gausu tautosakoje, jų pateikta J. Balkevičiaus (1963: 433–434), V. Sirtauto ir Č. Grendos (1988: 59; 112) sintaksės vadovėliuose. S ohledem na gramatickou strukturu výpovědi a její syntaktické zvláštnosti, které souvisejí se základovým slovem a deminutivním derivátem, na označování téhož nebo různého denotátu (referentu)4 a na plněné funkce se rozlišuje několik běžných případů řady v textu. 4 „Denotát je to, co je pojmenováno slovem nebo označeno znakem“ (Gaivenis, Keinys 1990: 46); referent je „objekt myšlení, s nímž je spojován určitý jazykový výraz“ (tamtéž: 169). O pojmech DENOTÁT a REFERENT viz také Drotvinas (1986: 49–54), Gudavičius (1994: 20). K stylistickému pohledu na ně viz Wales (1990: 113–114; 396–397). DEMINUTYVŲ SEKA IR FUNKCIONAVIMAS TEKSTE 65 a. Základové slovo a deminutivní derivát označují různé denotáty (referenty) a vystupují jako několikanásobné větné členy. Např.: Ostatní a ostatní, já Ti povím, beze změn – nesou své kříže a křížky <…> KaukMG 180. b. Základové slovo a deminutivum označují různé denotáty; deminutivum také pojmenovává menší věc – plní upřesňovací funkci. Základové slovo a deminutivní derivát však zastávají různé větné členy. Např.: <…> vysoké kříže s tlustými vzory – pro dospělé, a malé, zetlelé, dětem sahající sotva po pás – dětské křížky JuknŠ 103. c. Mezi výše uvedenými tautologiemi (souslovími) a několikanásobnými větnými členy zaujímají mezilehlé postavení intonací (v textu pomlčkou) oddělené základové slovo a deminutivum, označující tentýž referent. Např.: – Ach, má vůle, vůličko. – Grigalius se jazykem dotkl rozseknutého rtu <…> BubnTTA 240; – Bože, božíčkové… – povzdechla si stařena MATALV 50; – Bohužel, slečno, vašeho vyvoleného znám jen málo, ale být na místě vaší matky, chytil bych se za hlavu a bědoval: ach, bědo, bědičko, proč jsi naložila tak těžký kříž na mou jedinou dcerušku… IvanMV 230. (Poslední příklad zní jako napodobenina lidové slovesnosti, stylizovaný starobylý žalozpěv.) Užívá se stupňování, zesiluje se emocionální zabarvení – deminutivum plní hodnoticí funkci. d. Základové slovo a deminutivum označují tentýž referent, ale zaujímají různé syntaktické pozice. Základové slovo se užívá jako jedna složka místního názvu, zatímco deminutivní derivát pojmenovává osobu. Např.: Jedné noci přivezou na dětské oddělení ženu s maličkým, neduživým děťátkem JuknŠ 62; Stejně je tomu třeba s ulicí Arimų, kde není ani kousek zorané půdy, <…> nebo s Dziūkų, kde nepotkáš ani jednoho pravého Dzūka… RačKŠI 54–55. V poslední větě vzniká jakási slovní hříčka, kdy jsou různé věci (denotáty) pojmenovány etymologickou figurou – opakováním kořene slova, které má posílit jeho sémantickou sílu (srov. Koženiauskienė 2001: 277), zatímco deminutivní derivát plní estetickou funkci. e. Základové slovo a deminutivum označují tentýž denotát (nebo alespoň referent), užívají se v sousedních větách, jsou od sebe poněkud vzdálenější a zaujímají distanční pozici. Lze v nich spatřovat textotvornou funkci deminutiva, podobně jako u dalších slov se stejným kořenem, synonym apod.: „Kořen se tedy opakuje v příbuzných slovech, a tím se opakuje i ve větách, spojuje je v rozsáhlejší jazykovou jednotku – text“ (Buitkienė 1993: 17). Např.: Elžbieta odhrnula záclonové šňůrky a k oknům se přiblížily zachmuřené roviny luk <…>. Když úhledně, podle starého zvyku skládala záclonky, ještě jednou přelétla pohledem celou chalupu <…> 66 | JURGITA MACIENĖ JUKNŠ 160; POPULÁRNÍ SLOVO – KORUPCE. Zcela nahradilo méně hodnotné a nižší slovíčko – úplatek, uplácení LM 1993 03 06; Ale možná by se i vašemu [automobilu – J. M.] hodily nové pneumatiky? <…> vyhrajte zbrusu novou sadu pneumatik ŠN 2001 02 17. f. Řada NEDEMINUTIVUM – DEMINUTIVUM byla zaznamenána také v případech, kdy se vedle prvního pojmenování věci v následujícím textu neužívá jeho deminutivní odvozenina, nýbrž deminutivum jiného slova blízkého významu, kontextová náhrada. Srov. spojení: Břízko, bratříčku, jak jsi tak vyrostl – / Chvějící se, čistý, celý rozzářený? DEGA 25; Tři ubožáčci plačící SRUOGRI 48. Mezi nedeminutivem a deminutivem vzniká vztah hyperonyma a hyponyma. Např.: Prvním člověkem, kterého potkali, byla drobná, malá ženuška PožBSD 153; Otec zvedl dítě do náručí: / – Tam jsou naše domovy, Benuti APUTDA 7. Nejprve se užívá slovo širšího významu, vykresluje se celkový obraz, v němž nejsou vyčleněny detaily. Deminutivní odvozeninou se konkrétní objekt pojmenovává přesněji, obraz se konkretizuje – plní se zpřesňující funkce. g. Při vztahu hyperonyma a hyponyma nabývají užívaná dvojice NEDEMINUTIVUM – DEMINUTIVUM také citového zabarvení, tj. deminutivní odvozeniny plní hodnotící funkci. Např.: Byl nalezen „mistr na takové věci“ mistr, nějaký feldfírek, který si rád přihnul felčárek <…> JO- NUŠkDS 7; Nakonec mumie, která se stala zimující, v devátém patře bloku probudí zvonek u dveří – vpuštěná dívka z pečovatelské služby stříkne starouškovi do očí tekutinu s vůní šeříku <…> KUNČKK 6. h. Někdy se deminutivní odvozenina svým významem od prvního slova značně vzdaluje, zvláště když je deminutivum užito v přeneseném významu; jako synonyma se chápou pouze v konkrétním kontextu. Např.: Slunce – to je veselá červená motorečka VILRO 122; <…> vyhodila do kontejneru na odpadky celou Arovu sbírku šroubů, na kterou byl tak pyšný a stále opakoval – „jestli nějaký Rick Wakeman může sbírat rolsroius, proč bych já nemohl sbírat aspoň taková autíčka“ IVANMV 207. V posledním příkladu se deminutivum autíčka užívá jak v přímém významu, když označuje rolsroius, tak v přeneseném významu, kdy jinak pojmenovává šrouby. Takovým užitím deminutiva se předchází monotónnosti řeči; zdrobnělé (lichotivé) slovo plní estetickou funkci. 2.2. Předřadné užití deminutiva Existují případy (31% shromážděných příkladů), kdy jsou v textu základní slovo a jeho deminutivní odvozenina řazeny v opačném pořadí, tj. nejprve se uvádí deminutivum. To pak nejčastěji plní estetickou funkci, protože se tak předchází opakování téhož slova. DEMINUTYVŲ SEKA IR FUNKCIONAVIMAS TEKSTE | 67 V poezii se opačné pořadí složek volí kvůli rýmu a rytmu. Např.: Kde jsou domky domy? NĖRRI 167. Po vzájemné záměně deminutiva a základního slova zůstává význam věty stejný, nevznikají žádné nové stylistické odstíny. Pořadí DEMINUTIVUM – NEDEMINUTIVUM označující tentýž referent se volí tehdy, když se předchází opakování zcela stejného slova, tj. uplatňuje se princip stylistické disimilace. Např.: Prikala prie durų iš ąžuolo lapų išpintą širdelę, iškaišytą baltomis ramunėlėmis, į širdies lenkamą įvertas raudonas bijūnas <…> JUKNŠ 98; Atsitūpęs prie krosnelės, jis kūrena kūleliais ugnį. Krosnies durelės atidarytos, geltoni ugnies atšvaitai plasta ant sienos <…> JUKNŠ 107. S estetickou funkcí někdy souvisí také funkce hodnoticí. Např.: Na zemi žijí lidé a zvířátka. Ze všech zvířat mám nejraději malé ježky VILRO 122. V krajině v Žemaitėině „Petrovi Kurmelovi“ se objevuje toto pořadí: sluníčko – sluníčko – naproti slunci – sluníčko – před sluncem ŽemPK 45–46. Když deminutivní odvozenina a základní slovo označují různé referenty (denotáty), zdůrazňují se estetická a upřesňující funkce deminutiva. Např.: [nemohu říci] I vám jsem věnoval verše / Alespoň svazeček, jako svazek lnu STRIELKEN 26; Sešla po žebříku dolů, otevřela komoru a začala vynášet ven dřevěné vaničky, naběračku, obrovskou káď JUKNŠ 162. Pořadí DEMINUTIVUM – NEDEMINUTIVUM bylo zaznamenáno i tehdy, když obě slova mají různé kořeny a synonymy se stávají pouze v konkrétním kontextu. Kontextová synonyma označují různé referenty. Např.: Šlapajíce si cestičky / (S nohama to ještě nebylo ono...) / Vyhopkali na návštěvu / Dva malí dinosauříci SKUČLS 20. Pojem vyjádřený nedeminutivem je o něco širší než pojem vyjádřený deminutivní odvozeninou, která plní pouze upřesňující funkci. Deminutiv plní hodnoticí funkci, když je pojem vyjádřený jeho nedeminutivním protějškem poněkud přesnější. Kontextová synonyma označující tentýž referent se užívají (téměř) vedle sebe v téže nebo v sousedních větách, tj. zaujímají kontaktní pozici. Např.: 68 | JURGITA MACIENĖ Není to kamínek v ženské hrudi – srdce se zachvěje, začne bít rychleji BUBNŽS 12; <…> všichni spali poslední noc před návratem rodičů – maminka, tatínek a já. Prarodiče si celou noc povídali <…> T. U deminutivů, někdy užívaných i v přeneseném významu, se nejprve pojmenovává abstraktněji a následující nedeminutivum význam zpřesňuje a konkretizuje. Např.: – Kam běžíš, / šedý tvorečku země, myško? BALT V 120; Naše maminka – Dzūkija! KUDSSK 14; Ležím u boudy, hlavu opřenou o prkna, a v sametové tmě zahrady vidím blikat nazelenalé ohníčky. To jsou světlušky LIEGŠDŽG 5. 2.3. Kombinace deminutivum – deminutivum Čtvrtina všech shromážděných příkladů (o něco více než deminutiv užívaných prepozitivně) náleží do třetí skupiny užití deminutiv v textu, kdy se vedle sebe ocitají dva deminutivní deriváty. Vyskytují se případy, kdy se dvě zdrobnělá slova s různými kořeny užívají jako tautologická spojení, bez pauzy mezi nimi (bez čárky). Tehdy je důležitá nikoli funkce synonymie, nýbrž funkce epiteta: druhý deminutivní derivát označuje vlastnost objektu pojmenovaného prvním deminutivem. Např.: Kamínku šedivý, / Spíš, spíš? DEGA 18; Pramínku studený, / Slyšíš, slyšíš?.. DEGA 18. Při analýze postavení deminutiv v textu bylo zaznamenáno užití dvou deminutiv se stejným kořenem, která současně plní zpřesňující a hodnoticí funkci. a. Dvě deminutiva označující tentýž referent, užitá v různých větách (v distanční pozici), přinášejí nové informace a zdůrazňují hodnocení toho, o čem se hovoří. Např.: Když dorazili k břehu Neris (ne té Neris, která protéká Vilniusem – je ještě jiná Neris, malý potůček, přítok Viduojy), přátelé už byli na druhé straně potůčku (T). (Poslední příklad je také ilustrací estetické funkce deminutiv.) b. Vyskytují se případy, kdy jsou v jedné větě užita dvě deminutiva, označují však různé referenty. Např.: <…> nedaleko začíná jezero, které už téměř vyschlo, vytéká z něj potůček, protékající těsně kolem Palkabalis a hlučně se vlévající do vesnického potoka (T); – Teresiu, víš, že maminka pro tebe není maminkou a tatínek není tatínkem (T). Jedno z deminutiv je tvořeno častější, rozšířenější příponou, zatímco druhé má složitější slovotvornou stavbu: je k němu připojena méně užívaná přípona, slovo je vytvořeno několika příponami. Deminutiv neobvyklé slovotvorby získává nové sémantické i emocionální (hodnoticí) odstíny. Deminutiva se někdy užívají jako kontextová synonyma: táž osoba, věc či jev se pojmenovává dvěma deminutivními deriváty s různými kořeny. Dvě zdrobnělá slova označující tentýž denotát (referent) zaujímají distanční pozici, jsou kontextovými synonymy a přinášejí nové informace, tj. plní zpřesňující funkci. Např.: DEMINUTYVŲ SĄSAKA IR FUNKCIONAVIMAS TEKSTE 69 Olizovala jsem Moničce ručičky a obličejík, <…> špička nosu uhýbá, uhýbá stranou, protože holčička tak krásně voní LIEGŠDŽG 10; – Moničko, podívej, přišel tvůj Džim. Vnučko, probuď se, – říká hospodyně a odhrnuje jí vlasy z čela LIEGŠDŽG 11. Při tvorbě textu se snažíme neopakovat stejná slova a hledáme kontextové náhrady – zdrobnělé odvozeniny plní estetickou funkci. Zřetelná je také funkce textového propojení, kdy kontextové náhrady sbližují jednotlivé části dlouhého souvětí. Např.: <…> Benuťův otec nesměle pohlédl na spodní prádlo té slečinky, které vykukovalo zpod květovaných šatů, a ona, ta Němečka, když si toho všimla, široce se usmála… APUTDA 9. 3. ZÁVĚRY Zdrobnělé odvozeniny v litevštině a jejich základová slova se mohou vyskytovat vedle sebe nebo téměř vedle sebe (kontaktní postavení), případně být od sebe více vzdáleny (distální postavení). Zdrobněliny zaujímají vůči základovým slovům postpozici nebo prepozici, případně se užívá kombinace dvou zdrobnělých (lichotivých) slov. V textu (v jedné větě nebo v delší ukázce) plní zdrobnělé odvozeniny čtyři funkce: dvě hlavní (spojené s odvozováním) – upřesňovací a hodnotící – a dvě doplňkové – estetickou a textotvornou. V závislosti na umístění zdrobnělé odvozeniny vůči základovému slovu a na tom, zda označuje stejný, nebo odlišný denotát (referent), se uvedené funkce projevují různě. Někdy je dále zdůrazňují jiné jazykové prostředky užité vedle zdrobnělého (lichotivého) slova. Když zdrobnělina v textu stojí v postpozici, může plnit všechny čtyři funkce: a. Upřesňovací funkci – když základové slovo a zdrobnělá odvozenina označují různé denotáty (referenty), zastávají souřadné nebo různé větné funkce, případně když mezi zdrobnělinou a jejím kontextovým synonymem vzniká vztah hyperonymum – hyponymum. b. Hodnotící funkci – když základové slovo a zdrobnělá odvozenina označují tentýž referent a jsou odděleny intonací (v písmu čárkou), nebo když se při vzniku vztahu hyperonymum – hyponymum zdrobnělinou zdůrazňuje hodnotící aspekt. c. Estetickou funkci – když základové slovo a zdrobnělá odvozenina označují různé referenty zaujímající různé syntaktické pozice, nebo když se zdrobnělina užívá v přeneseném významu. d. Funkci textového propojení – když základové slovo a zdrobnělá odvozenina označují tentýž denotát (nebo alespoň referent). V textu se projevují tyto funkce zdrobněliny užité v prepozici: a. Upřesňovací funkce – když zdrobnělina a její kontextové synonymum označují různé referenty. b. Hodnotící funkce – když zdrobnělá odvozenina a její kontextová náhrada označují tentýž referent. c. Estetická funkce – když se zdrobnělá odvozenina a základové slovo užívají v poezii kvůli rýmu a rytmu a označují stejné nebo různé referenty. 70 | JURGITA MACIENĖ Při vytváření kombinací DEMINUTIVUM – DEMINUTIVUM plní deriváty tyto funkce: a. společně funkci zpřesňující a hodnotící – když zdrobnělá (hypokoristická) slova označují téhož nebo různé referenty. b. estetickou funkci – když deminutiva označují téhož referenta. c. textově spojovací funkci – když deminutivní deriváty označují týž denotát (referent). ZKRATKY AputDA – Aputis J. Dvi apysakos, Vilnius, 1996. BaltV – Baltakis A. Vienuolynas, Vilnius, 1998. BubnŽS – Bubnys V. Žalios šiuoklės, Vilnius, 1992. BubnTTA – Bubnys V. Teatsiveria tavo akys, Vilnius, 1993. BuivLn – Buivydaitė I. Laiko tiek nedaug… Vilnius, 1998. ČigrLJVM – Čigriejus H. A. Po laiko juokas – vėlyva metigė, Vilnius, 1994. Dega – Degutytė J. Artumas, Kaunas, 1995. IvanMV – Ivanauskaitė J. Mėnulio vaikai, Vilnius, 1988. JonuškDS – Jonuškaitė B. Didžioji sala, Vilnius, 1997. JuknŠ – Juknaitė V. Šermenys, Vilnius, 2000. KarČR – Karčiauskas M. Ričas. Agavos žiedas, Vilnius, 1992. KarvNBL – Karvelytė S. Jei norite būti laimingi, Kaunas, 1995. KaukMG – Kaukas K. Musei vis dar geriau, Klaipėda, 1993. KudSSK – Kudarauskaitė M. Sekunde smėlio karalienė, Vilnius, 1989–1997. KunčKK – Kunčinas J. Kasdien į karą, Vilnius, 2000. LiegŠDžG – Lie gūtė E. Šuo Džimas – geras, Vilnius, 2000. LKŽVII – Slovník litevského jazyka 8, ed. J. Kruopas, Vilnius: Mintis, 1970. LM – Literatura a umění LR – Litevská ranní MaciŽŪ – Macijauskienė M. Žaidimas su ugnimi, Jonava, 1994. MalM – Malūkas E. Migla, Panevėžys, 1999. MatALV – Matusevičiūtė O. Amžinas Lietuvos vainikas, Vilnius, 1994. NėrRI – Nėris S. Spisy 1, Vilnius, 1984. PožBSD – Požėra J. Baltos saulės diena, Vilnius, 1989. RačKŠI – Račickas V. Kita šlepetės istorija, Vilnius, 1998. RačŠ – Račickas V. Pantoflíček – 3, Vilnius, 1999. RamRK – Ramonas A. Ramybės kalva, Vilnius, 1997. SkučLS – Skučaitė R. Laiškas Sekmadieniui, Vilnius, 1998. SruogRi – Sruoga B. Spisy 1, Vilnius, 1957. StrielkEn – Strielkūnas J. Einu namo: Meilės ir lemties dainos, Vilnius, 1999. ŠaltKV – Šaltenis S. Kalės vaikai, Vilnius, 1990. ŠN – Šiauliaiské zprávy T – korpus textů Centra počítačové lingvistiky VDU VilRO – Vilimaitė B. Roj aus obuoliukai. Čiuožyklos muzika, Vilnius, 1999. ŽemPK – Žemaitė. Petras Kurmelis, Vilnius, 1976. DEMINUTYVŲ SEKA IR FUNKCIONAVIMAS TEKSTE | 71 LITERATŪRA ALEKSYNAS, K. 1971: Lietuvių liaudies dainų kalbinės stilistinės ypatybės. Literatūra ir kalba 11, 7–300. AMBRAZAS, V., red. 1996: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. BUITKIENĖ, J. 1993: Bendrašaknių žodžių vaidmuo lietuvių kalbos tekstų organizacijoje. Kalbotyra 42 (1), 17–22. DROTVINAS, V. 1986: Pagrindinės leksikologijos sąvokos, Vilnius: Vilniaus pedagoginis institutas. GAIVENIS, K., KEINYS, S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa. GUDAVIČIUS, A. 1994: Leksinė semantika: Vienetai. Ryšiai. Struktūra, Šiauliai: Šiaulių pedagoginis institutas. GUDAVIČIUS, A. 2000: Etnolingvistika, Šiauliai: K. J. Vasiliausko įmonė. HAUSENBLAS, K. 1985: Zu den Prinzipien des Textaufbaus oder: Text ohne Stil? Linguistica 11, 25–27, Praha. HOFFMANNOVÁ, J. 1997: Stylistika a...: Současná situace stylistiky, Praha: Trizonia. HRBÁČEK, J. 1994: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, Praha: Trizonia. JAKAITIENĖ, E., LAIGONAITĖ, A., PAULAUSKIENĖ, A. 1976: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas. KEINYS, S. 1999: Bendrinės lietuvių kalbos žodžių daryba, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. KNIŪKŠTA, P. 2001: Kalbos vartosena ir tvarkyba, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. KOŽENIAUSKIENĖ, R. 2001: Retorika: Iškalbos stilistika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LKE – AMBRAZAS, V., red. 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. MACIENĖ, J., ŽUPERKA, K. 2001: Deminutyvų seka ir funkcijos tekste. Tekstas: lingvistika ir poetika. Mokslinės konferencijos medžiaga, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. MILEWSKI, T. 1976: Językoznawstwo, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. NEKULA, M. 2000: Text. Příruční mluvnice češtiny, Praha: Nakladatelství Lidové noviny. PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija: Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. PIKČILINGIS, J. 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2, Vilnius: Mintis. PIROČKINAS, A. 1974: Motinos vardas. Žodžiai ir žmonės, Vilnius. RĖZA, L. 1825: Lietuvių liaudies dainos 1, Vilnius, 1958. [Paimta iš RĖZA, L. Dainos oder Litthauische Volkslieder, Königsberg.] SIRTAUTAS, V., GRENDA, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas. SIRTAUTAS, V. 2001: Iš teksto teorijos. Sirtautas, V., Petkevičienė, R., Grenda, Č. Rinktiniai kalbotyros straipsniai, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla, 44–57. SRUOGA, B. 1927: Dainų poetikos etiudai. Raštai 6, Vilnius, 1957. [Paimta iš SRUOGA, B. Dainų poetikos etiudai, Kaunas.] ULVYDAS, K., red. 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis. URBUTIS, V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas. WALES, K. 1990: A Dictionary of Stylistics, London and New York: Longman. ŽUPERKA, K. 2001: Lietuvių kalba: Stilistika. Vadovėlis XII klasei, Kaunas: Šviesa. Jurgita Macienė Šiaulių universitetas P. Višinskio g. 38, 5400 Šiauliai, Lietuva [email protected] Gauta 2002 03 05