Lietuvių kalbotyra 2001-aisiais metais: Lietuvoje išleisti darbai

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVII (2002), 149–164 PŘEHLED NOVÝCH PRACÍ Přehled nedávných publikací LITEVSKÁ LINGVISTIKA V ROCE 2001: PRÁCE VYDANÉ V LITVĚ Rok 2001 nebyl litevské lingvistice příznivý. K pokračující hospodářské krizi se přidal také zmatek ve správě vědy. Litevský jazykový institut měl být jednou připojen k Vilniuské univerzitě, jindy sloučen s Institutem litevské literatury a folkloru. Za dva roky se prostředky přidělované Institutu na platy zaměstnanců snížily o třetinu. Státní komise pro litevský jazyk byla reorganizována a její status změněn. Za takových okolností lze jen stěží očekávat seriózní vědeckou práci. Přesto v Litvě vyšlo s vročením 2001 asi deset nových publikací, z nichž sedm je předmětem tohoto přehledu. Přehled se skládá ze tří částí: první pojednává o nových monografiích, druhá o souborech článků jednotlivých autorů a třetí o nových vydáních literárního dědictví. Monografie V Litvě vyšly v roce 2001 dvě nové monografie: Alberto Rosino Sémantická a morfologická struktura zájmen v textech Mikaloja Daukši (Vilnius: Institut pro vydávání vědeckých a encyklopedických publikací, 2001, 164 s.) a Vytauta Vitkauska Morfonemické jevy v litevských nářečích (Vilnius: Žara, 2001, 262 s.). Kniha zkušeného morfologa Alberta Rosina je jedním z mála (v litevské lingvistice) pokusů o systematický popis jazykového fragmentu děl jediného autora. Spisy Mikaloja Daukši, nejstarší díla napsaná a vydaná v Litevském velkoknížectví, která se dochovala do našich dob, navíc poskytují mnoho cenného materiálu pro výzkum dějin různých jazykových rovin litevštiny. Kniha se již dočkala několika recenzí (Maskuliūnas 2002; Pajėdienė 2002), proto tento přehled pouze zdůrazňuje některé její důležitější rysy. V předmluvě knihy autor uvádí, že „při zkoumání sémantiky Daukšových zájmen se vycházelo z téže metodiky jako v monografii ‚Zájmena spisovné litevštiny‘ (1996). Abych se proto vyhnul opakování, složitější teoretické otázky v této monografii neprobírám a pouze odkazuji na svou zmíněnou monografii“ (s. 8). Autorovi se však opakování vyhnout nepodařilo, neboť ze zmíněné i dalších monografií a článků (Rosinas 1986, 1988, 1995) byla do posuzované knihy převzata nejen předem stanovená osnova popisu a pořadí, jednotlivé formulace, ale také celé věty či odstavce, dokonce úseky textu o délce několika odstavců. Například kapitola „Vztahy mezi zájmeny“ (s. 10) se doslova (s drobnými škrty) shoduje s mírně zkráceným textem monografie z roku 1996 (srov. Rosinas 1996: 17). Dvě stránky poznámek v následující kapitole „Inventář zájmen v Daukšových textech“ (s. 11–12) se doslova shodují s textem dříve publikovaného článku (Rosinas 1986: 30). Znovu jsou zřejmě napsány jen tři následující odstavce této kapi- 150 | ARTŪRAS JUDŽENTIS … odstavce (s. 13), zatímco na konci kapitoly je zmíněný článek znovu buď opsán doslova, nebo poněkud zkrácen. „Ukazovací zájmena“ (s. 37–39) jsou zkrácenou příslušnou kapitolou knihy Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai (srov. Rosinas 1988: 57–59): příklady byly změněny a vložena exkurze o tvarech „středního rodu“ zájmen v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (s. 37). Přepisy dřívějších autorových publikací tvoří patrně asi polovinu textu monografie (nepočítáme-li příklady a poslední kapitolu). Je tedy otázkou, zda ji lze považovat za zcela novou, původní monografii. Novým obsahem knihy jsou paradigmata Daukšových zájmen a jejich přehled. Jsou zde také nová tvrzení. Například tvrzení, že zvratné přivlastňovací zájmeno „jako náhrada nepřímých pádových tvarů přivlastňovacích zájmen manas, tavas […] nemá tvary nominativu“ (s. 32); výklad původu korelace wis(a) kąkąg (s. 105) a další. Nová a zajímavá je také poslední kapitola knihy „Postpozicionální lokály: původ, vnitřní motivy změn funkcí“ (s. 136–152). Polovina textu této kapitoly (§48) byla ovšem téměř současně zveřejněna v samostatném článku (srov. Rosinas 2000 a) a některé myšlenky v tezích konferenčních příspěvků (srov. Rosinas 2000 b). Jak napovídá název, témata rozebíraná v této kapitole souvisejí s tématem monografie jen částečně a jsou v ní otištěna spíše jako dodatek. Je zajímavé, že užití adesivu ve starých litevských písemných památkách je ve stejně vydaném článku Giny Kavaliūnaitė (srov. Kavaliūnaitė 2001) vysvětleno ještě jinak. Závažným nedostatkem monografie je, že rozebírané příklady nejsou srovnávány s originály. Ani v případech, kdy autor konstatuje rozhodující vliv originálu na užívání litevských zájmen, čtenář obvykle nenajde polské ekvivalenty (např. s. 26, 27, 37 a dále). Výjimku tvoří polské příklady uvedené na s. 65, 66, 81 a na několika dalších místech. To zvláště snižuje důvěru v popis sémantiky Daukšových zájmen (srov. připomínky Jūratė Pajėdienė k této otázce – Pajėdienė 2002: 206). Je třeba souhlasit také s názorem obou recenzentů, že v monografii chybí statistická analýza užívání zájmen (srov. Maskuliūnas 2002: 225; Pajėdienė 2002: 207). Protože autor využil (nebo mohl využít) rejstřík slovních tvarů Katekizmo sestavený Jonasem Palionisem (Palionis 1995) a index slov Postilės sestavený Czesławem Kudzinowským (Kudzinowski 1977; tato publikace není uvedena ani v seznamu literatury, ani v seznamu pramenů), zdálo by se, že není důvod pochybovat o tom, že kniha popisuje všechna Daukšova zájmena a jejich tvary; Pajėdienė však nalezla také některé v monografii neuvedené inesivní tvary zájmena niekas (viz Pajėdienė 2002: 210). Grafické varianty tvarů zájmen užívaných Daukšou nejsou v monografii zdaleka uvedeny všechny. Například v paradigmatech osobních zájmen nejsou uvedeny varianty genitivu zájmena aš manęs DK 134₁₁, manės DK 136₉–₁₀; častý dativ maní DK 9₁₀, 12₂, 26₂₀ aj.; akuzativ mané DK 69₂; pochybnosti vzbuzuje varianta akuzativu ma uvedená v paradigmatu (s. 15). U zájmena tu není uveden genitiv tawęs DK 155₈; varianty akuzativu tawe DK 11₁, Tawė DK 135₂₂, tawę DK 135₅; instrumentál tawim’ DK 177₂₁; adesivy tawip DK 169₂, tawimp DK 182₇, tawimp DK 144₁, 155₆, 174₁₃; allativy tawęlp DK 62₁₉, tawęlp DK 136₁₆, 148₂₁, 149₁₁, tawęlp DK 136₂₁–₂₂, 148₉, 149₂₂ aj., tawęlp DK 141₁; varianta táwo je v paradigmatu chybně uvedena jako dativ (s. 16). Příklady z Daukšových textů jsou v knize uváděny v původním pravopisu. Abych ověřil přesnost přepisu citací a jednotlivých tvarů, porovnal jsem s originálem příklady participiálních zájmen aš a tu uvedené v kapitole „Osobní zájmena“ z Katekizmo (s. 14–17). Nejprve je třeba upozornit na citování příkladů: uvádí se nikoli stránka originálu, ale stránka vydání Katekizmo z roku 1995 (Jakštienė, Palionis 1995); navíc nejsou ve všech případech uvedeny řádky na stránce. Při přepisu… NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 151 … byly nalezeny tyto nepřesnosti: mano DK 410₃ – má být māno DK 170₃; paties DK 378₈ – má být paties DK 154₈; wifsūse DK 404₁₈ – má být wifsūlė DK 167₁₈; pritikimūlė DK 404₁₉ – má být pritikimūlė DK 167₁₉; tawēfp DK 404₂₀ – má být tawēfp DK 167₂₀; idant galecēję pažint tawę DK 358₂₀–₂₁ – má být idant galecēję pažint tawe DK 144₂₀–₂₁; Bažnīčia DK 200₁₇ – má být Bažnīčia DK 65₁₇; kasg DK 356₁₄ – má být kašg DK 143₁₄; wēiksis DK 143₁₅ – má být wēikšis DK 143₁₅; efsi su DK 88₁₀ – má být efsigū DK 9₁₀; krikbčionis DK 88₁₁ – má být krikbčonis DK 9₁₁; vžgines DK 340₁₆ – má být vžgīnės DK 135₁₆; Ką DK 126₁₀ – má být Ką DK 28₁₀. V předmluvě knihy se uvádí, že „Daukša psal středním aukštaitským nářečím [...]. Proto bývá někdy označován za představitele ‚střední varianty spisovného jazyka‘“ (s. 7). Podle členění nářečí Girdenise a Zinkevičiuse však Daukšovo nářečí patří k západním aukštaitským nářečím, zatímco střední varianta spisovného jazyka se tak nazývá kvůli geografické poloze oblasti jejího užívání (srov. Zinkevičius 1972: 79, pozn. 3). Na konci knihy je otištěn seznam literatury (s. 157–158) a vysvětleny zkratky názvů pramenů a termínů i základní symboly a konvenční značky (s. 159). Hlavní myšlenky knihy jsou zopakovány v anglickém resumé (s. 160–163). Kniha byla pěkně vydána z prostředků Státní komise pro litevský jazyk. Navzdory zde uvedeným nedostatkům a diskutabilním myšlenkám je Rosinasova monografie bezpochyby důležitou a užitečnou publikací pro historiky jazyka, baltisty a indoevropeisty. Hodnotu monografie jednoho z našich nejvýznamnějších dialektologů a lexikografů Vytautase Vitkauskase tvoří systematicky uspořádaný bohatý autentický nářeční materiál, zajímavé postřehy a interpretace. Jejich zhodnocení je úkolem specializovaných studií a recenzí. Kniha je habilitační práce, kterou autor obhájil před několika lety (Vitkauskas 1999), proto se její obsah v tomto přehledu nebude rozebírat. Oproti habilitační práci se kniha liší připojeným německým resumé (jde o mírně redigované původní resumé habilitační práce; s. 195–220), věcným rejstříkem (v podstatě rejstříkem slov zmíněných nebo rozebíraných v knize; s. 221–238), seznamem zkratek (s. 239–254) a tím, že v ní samozřejmě již není seznam autorových vědeckých prací shrnutých v habilitační práci. Téměř třetina výkladové části knihy (nepočítáme-li úvodní kapitoly, závěry a přílohy) zcela odpovídá textu autorovy první disertace (Vitkauskas 1974; použit byl exemplář uložený v oddělení rukopisů knihovny Vilniuské univerzity, signatura F. 76 Ds 2024), případně se mu blíží (srov. například kapitolu o střídání e: i (ę, į, ī); e / i: e; uᵘ / uo v knize (s. 53–65; 65–70; 96–107) a v disertaci (s. 90–103, 84–86, 124–136)). Další přibližně třetina textu monografie byla dříve zveřejněna v různých periodikách (viz seznam autorových publikací na s. 261–262). Posuzovaná kniha se tedy blíží sbírce článků jednoho autora či soubornému vydání jeho spisů (jako jsou i publikace probírané v druhé části tohoto přehledu). Texty dřívějších prací byly při převedení do knižní podoby redigovány. Například kapitola „Relikty regresivní vokalické asimilace?“ (s. 128–141; srov. příslušnou kapitolu habilitační práce (1999: 98–109)) je sestavena ze dvou článků – „O regresivní vokalické asimilaci v některých severovýchodních žemaitských dunininských nářečích“ (Vitkauskas 1963) a „Nové doklady regresivní vokalické asimilace v kuršėnském nářečí“ (Vitkauskas 1975) (mimochodem, tyto články nejsou ani v seznamu vědeckých prací shrnutých v habilitační práci (1999: 158–159), ani v seznamu literatury monografie (s. 255–262)). Většina posledně uvedeného článku odpovídá také textu autorovy první disertace (srov. Vitkauskas 1974: §§55–56). Na konec kapitoly byly připojeny tři nové odstavce (s. 139–141). Při úpravě textů článků byly provedeny některé změny. Poznámky pod čarou byly… 152 | ARTŪRAS JUDŽENTIS do textu, nebo byly vypuštěny; některé byly doplněny; z nářečních příkladů byly všude odstraněny příklady převedené do spisovného jazyka; přidáno skloňovací paradigma slov skrãb'is, skrã.b'i (s. 138). Singulárové paradigma adjektiva gražesnis (1963: 272) bylo nahrazeno paradigmatem adjektiva g'er'ė:s'n'is, v plurálovém paradigmatu tohoto adjektiva byly uvedeny variantní formy (s. 132). Byla vyznačena přízvuková znaménka v místních jménech, některé termíny byly změněny: literatūrinė kalba (1963: 271) na bendrinė kalba (s. 132); dūnininkų tarmės bylo na mnoha místech změněno na dūnininkų šnektos. Byla upravena transkripce, například důsledně bylo vyznačeno změkčení souhlásek. Byly opraveny některé tiskové chyby, například duonininkų (1963: 271, poznámka 6) – dounininkų (s. 131, poznámka 20); priešdėlio pa dariniai (1975: 82) – priešdėlio pa-dariniai (s. 135) a další. Styl byl značně upraven, například: e eina betarpiškai prieš galūninį skiemenį (1963: 269) – e eina tiesiog prieš galūninį skiemenį (s. 128); tam tikrais atvejais yra nesvetima ir kai kurioms dūnininkų tarmėms (1963: 269) – tam tikrais atvejais yra pastebėtas ir kai kuriose dūnininkų šnektose (s. 128); tarmę, pasakyčiau, energingai veikia bendrinė kalba (1963: 271) – tarmę, pasakyčiau, stipriai veikia bendrinė kalba (s. 132) a další. Přesto v kapitole zůstaly chyby i po redakci. Především tiskové: na stranách 128 a 129 knihy jsou dva odstavce a), zatímco na straně 130 po odstavci b) následuje odstavec d); sėri (s. 129) – má být sėnis; su žodžiu (s. 129) – má být su žodžių; *~n (s. 129) – má být *en atd. Vyskytují se i některé nepřesnosti v transkripci, například c'ė (s. 133) – má být c'ė. Při přepisu textu byly některé příklady vynechány: kėli (srov. 1963: 270), šimtameči (srov. 1963: 270), ėžė (srov. 1975: 81); tentýž příklad šalt'ėn'is byl otištěn dvakrát (s. 135); zůstaly i chyby v interpunkci. V seznamu literatury chybí publikace V. Grinaveckise citovaná na straně 128 (Grinaveckis 1960). Pečlivá redakce chybí celé knize (v publikaci jsem nikde nenašel jméno redaktora), zejména textům, které dříve nebyly publikovány ve vědeckých periodikách. Například v prvních třech úvodních kapitolách knihy (s. 7–20), převzatých z habilitační práce (srov. 1999: 3–11), se hemží chyby v interpunkci, pravopisu, korektuře, logice i stylu. Byly zaznamenány tyto pravopisné chyby: žemaičiuose (s. 10), srov. Žemaičiuose (s. 8); Smoczynski (s. 16, poznámka 1) – má být Smoczyński; Chilińskio (s. 19) – má být Chylinskio. Zaujaly tyto problémy s interpunkcí: např. LKŽ III (s. 8) – má být např. LKŽ III; tiriama ar yra išlaikoma sistema (s. 9) – má být tiriama, ar yra išlaikoma sistema; V. Pėteraitis, 1997 462 (s. 9) – má být V. Pėteraitis 1997, 462 atd. Větné příčestí je nesprávně použito ve větě Atidžiau nagrinėjant (t. b. nagrinėdamas) kiekvieną žodį […] pamatai ar suvoki (s. 10). Je zde mnoho tiskových chyb: nuolatinio garsų junginių gludinimu (s. 7) – má být nuolatiniu garsų junginių gludinimu; taisi (s. 10) – má být tarsi; reiškimosi (s. 11) – má být reiškimosi; tai (t. b. taip) susiformavo vad. lingvistinės geografijos principas (s. 12); morfemastam (má být morfemas tam) tikrose pozicijose (s. 12); kurie […] dažnai pasitauso visos tautos vartojamas (má být vartojami) (s. 12); Toliau pamatysime […] ir kiti atvejai (s. 12–13) – má být Toliau pamatysime […] ir kitus atvejus; jaunagramatikų (s. 13) – má být jaunagramatikų atd. V mnoha větách jsou nejasné logické vztahy, například: Tai yra gal ir menka kai kam atrodanti problema, bet kiek matome iš literatūros gana įvairuojanti ir laikoma ne vieno tyrinėtojo artimais dėsningiems reiškiniams ir niveliuojami (interpunkce!; s. 8); Reikia pasakyti, kad dialektizmu (tarmybe) literatūrų ir net kalbininkų vartojama reikšme „bendrinėje kalboje pavartojamas tarmės žodis ar forma“ (s. 8); Kalbos dėsnis ir yra iš lyginimų šitaip nustatytas pastovus, kokioje pozicijoje istoriškai tariamas garsas susidaręs, jų junginys, morfema (s. 12) atd. Srov. také: nutuliojimosi eiga, plėtra (s. 7); stabiliai pakito (s. 13). Některé věty mají špatný styl, srov.: ir tai yra visiškai priimtinas toks apibendrinimas (s. 8); Kas susiduria su tarmių leksika, dialektizmų nagrinėjimas būna labai aktualus ir keblus (s. 8); mes nebežinosime, bk veikiami ir niveliuojami, ir tikrosios šnektų padėties (s. 10) atd. V seznamu literatury NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 153 v seznamu chybějí následující díla zmíněná v textu: Grinaveckis 1978 (s. 15), Serebrennikov 1975 (s. 15), Mažiulis 1993 (s. 16), Smoczyński 1986 (s. 16). Opakování se nelze vyhnout; například na s. 17–18 se částečně opakují věci (a příklady), které už byly vyloženy na s. 7. Většina zde uvedených nedostatků se do knihy dostala bez oprav z autorovy habilitační práce. Je škoda, že vydání této hodnotné knihy nezískalo podporu státních institucí, která by pravděpodobně pomohla odstranit zde zmíněné i další nedostatky redakční a korektorské. Vybrané spisy V roce 2001 bylo dokončeno vydávání Alekso Girdenio Kalbotyros darbai (I: 1962–1974, 420 s.; II: 1975–1987, 416 s.; III: 1988–2000, 476 s., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas; I–II: 2000, III: 2001; přehled se týká všech tří svazků). V témže roce vyšel také výbor z díla Prano Kniūkštos s názvem Kalbos vartosena ir tvarkyba (Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2001, 596 s.). Aleksas Girdenis je jedním z nejaktivnějších, nejinovativnějších a nejzajímavějších litevských lingvistů. Je to vědec širokého rozhledu a zájmů, dialektolog, fonolog, odborník na obecnou lingvistiku a dějiny lingvistiky. V litevské lingvistice 20. století vyryl výraznou brázdu – jako jeden z mála našich lingvistů založil vlastní lingvistickou školu. Pranas Kniūkšta je v litevské lingvistice nejznámější jako odborník na kultivaci úzu současné litevštiny, pěstovatel kancelářského (neboli administrativního) stylu, který v Institutu litevského jazyka vybudoval oddělení jazykové kultury a je odpovědným redaktorem periodika Kalbos kultūros. Přehledové výbory sestavili sami autoři. Jsou v nich shromážděny články, recenze a další texty publikované během tří či čtyř desetiletí jejich vědecké práce. Nových, poprvé publikovaných prací je v těchto knihách málo: u Girdenise jde o dvě kapitoly z doktorské (kandidátské) disertace Mažeikių tarmės fonologinė sistema a recenzi učebnice Jona Kabelky Baltų filologijos įvadas; u Kniūkšty články „Teisės kalbos taisyklingumas ir tikslumas“, „Vietininko vartojimas veiklos sričiai reikšti“, recenze různých právních dokumentů a odpovědi na písemně zaslané dotazy. Girdenis v recenzi Grinaveckého knihy Žemaičių tarmių istorijos, kterou napsal společně s Rosinem (1974), vyjádřil názor, že „vydání knihy by bylo vítáno, i kdybychom v ní nenašli jediné zcela nové tvrzení, protože teprve v knize se vyjevuje celek teoretické koncepce, její silné i slabé stránky, a jen kniha může pevně uvést badatelův faktický materiál a teoretické závěry do koloběhu vědeckých idejí“ (I, s. 386). Cílem této recenze není rozebírat teoretické koncepce představené v obou výborech; omezuje se na zhodnocení jejich koncepce, věcné a jazykové redakce. Girdenisovy publikace jsou podle žánru rozděleny do několika oddílů: nejprve jsou zařazeny články, po nich lingvistické poznámky, recenze a rozhovory se samotným autorem. Publikace v každém oddílu jsou řazeny chronologicky. Kniūkštovy články a texty jsou rozděleny podle témat, jimiž se zabývají. Kniha má pět oddílů: „Zásady a způsoby jazykové kultivace“, „Administrativní a kancelářský jazyk“, „Názvy úřadů a podniků“, „Adjektiva se sufixem -inis“, „Z rozmanitosti jazykové praxe“. Také publikace v každém oddílu jsou řazeny tematicky, nikoli chronologicky. Zásady předkládání textů uvedené v předmluvách obou autorů (Girdenisova – I, s. 11–12; Kniūkštova – s. 9) jsou podobné. 1. Texty se nepřepracovávají ani neopravují; upraví se jen jednotlivé pasáže a pouze v nezbytných případech se přidávají stručné poznámky nebo odkazy na pozdější práce (Girdenis); některé delší články jsou zkráceny (Kniūkšta). 2. Pravopis byl aktualizován (Girdenis; u Kniūkšty o 154 | ARTŪRAS JUDŽENTIS o úpravě pravopisu se nezmiňuje). 3. Z interpunkce byly opravovány pouze zjevné chyby, jinak zůstala taková, jaká byla (Girdenis; Kniūkšta se o opravách interpunkce nezmiňuje). 4. Byly opraveny tiskové chyby a podle potřeby i značky fonetické transkripce (Girdenis), nevhodné formulace a stylistické nedostatky, nevhodné příklady byly vypuštěny (Kniūkšta). 5. Protože „na každý text se pohlíží jako na dítě své doby“ (Girdenis), termíny a „také slova, která bychom dnes všichni jednomyslně zavrhli“ (Girdenis) oba autoři ponechávají beze změny. 6. Odkazy na prameny nebyly sjednoceny (Kniūkšta). Prohlédneme-li některé přetiskované publikace z obou souborů1, zjistíme, že se v nich uvedené zásady v zásadě dodržují. 1. Girdenisovy opravy jsou patrné především z poznámek tištěných v poznámkách pod čarou u článků. Upozornil na ně ve své recenzi také Algirdas Sabaliauskas (2002). Jsou stručné, přesné, kritické a skutečně se zdají nezbytné. Z dalších oprav lze zaznamenat určité zmírnění dřívějších tvrzení (např. vsuvky „rodos“ [zřejmě], I, s. 193, pozn. 11) a případy zpřesnění (např. v článku „Hierarchie typů skloňování podstatných jmen v litevštině a hlavní tendence jejího vývoje“ byly zpřesněny statistické údaje dendrogramů, II, s. 55 a 58; v hierarchii typů skloňování šaukėnského nářečí bylo jinak interpretováno místo mužského rodu a souhláskového kmene, II, s. 59–60, a odpovídajícím způsobem byl upraven „strom“ hierarchického seskupení typů skloňování tohoto nářečí, II, s. 60). Všechny tyto i další autorovy vlastní opravy zvyšují hodnotu přetiskovaných publikací a činí sborník zajímavějším: odráží se v nich proměna autorových vědeckých názorů a zčásti i vývoj litevské jazykovědy. Bylo by však žádoucí, aby se takové změny vždy výslovně označovaly. Odkazy na pozdější či jiné práce otištěné v recenzovaném sborníku jsou pro čtenáře opravdu užitečné: pomáhají rychle najít potřebný text. V Kniūkštově knize byly výrazněji redigovány rané články. Například v článcích „Bejungtukinis, bealkoholinis a adjektivní přípona -inis“ a „Adjektiva s formanty -alinis, -arinis, -yvinis, -atinis“ byly vynechány celé odstavce, vypuštěny věty i jednotlivé příklady, odstavce byly spojeny, formulace změněny a nebyla zařazena ani poznámka pod čarou a tabulka. 2. Jazyk Girdenisova souboru redigovala zkušená redaktorka filologických publikací Agota Sriubienė. Výsledky její práce jsou patrné ve všech prohlédnutých textech. Ze stop modernizace pravopisu lze uvést například toto: Prūsų lietuvių bylo opraveno na prūsų lietuvių (I, s. 48); opraveny byly překlepy: pravopis kořene vilk- (I, s. 48); galbūt (I, s. 52, pozn. 30), turbūt (I, s. 377, pozn. 12; I, s. 379) se píší dohromady a už se od sebe neoddělují; kur ne kur se píše bez spojovníků (I, s. 190) atd. Není divu, že v díle tohoto rozsahu, plném speciálních znaků, zůstaly i neopravované nedostatky, například: Grammatische – správně má být Grammatische (I, s. 44, pozn. 4); V. Vaitkevičiutė – správně má být V. Vaitkevičiūtė (I, s. 370, pozn. 1); Tromsö – správně má být Tromsø (II, s. 51, pozn. 3). Podoby příjmení jsou v jednotlivých článcích 1 Podrobněji byly prohlédnuty tyto Girdenisovy články a recenze: „O klasifikaci litevských nářečí“ (spolu se Z. Zinkevičiusem; I, s. 44–55), „Co mají dūnininkai namísto spisovného ie, uo“ (I, s. 190–193), recenze prvních dvou svazků Gramatiky litevského jazyka (spolu s V. Žuliem; I, s. 370–386), „Hierarchie typů skloňování podstatných jmen v litevštině a hlavní tendence jejího vývoje“ (II, s. 50–62), „Přízvukové znaménko vkládané h- ve starých litevských písemných památkách?“ (II, s. 315–320), „Novější znaky fonetické transkripce nářečí“ (spolu s P. Skirmantem; III, s. 335–351). Z Kniūkštovy knihy byly prozkoumány články: „Būgou zavedené zásady jazykové kodifikace“ (s. 13–29), část článku „Základy kancelářského jazyka v Jablonskisových textech“ (s. 213–219), „Současný kancelářský jazyk“ (s. 249–254), „Bejungtukinis, bealkoholinis a adjektivní přípona -inis“ (s. 407–413), „Adjektiva s formanty -alinis, -arinis, -yvinis, -atinis“ (s. 413–417), část článku „Jak vyjadřujeme účel“ (s. 465–471). Nauju darbų apžvalga 155 jsou psána v původní podobě, například: Schmalstiego (II, s. 61), Saussure’o (III, s. 241), v jiných (také odborných!) jsou adaptována, například: Briukneris, Meje, Ekblūmas (I, s. 385), Sosiūras (II, s. 351). Místy v příkladech chybí název nářečí nebo zkratka pro spisovný jazyk (srov. III, s. 342, 344, 347–348). V Kniūkštově knize bylo zaznamenáno jen málo pravopisných oprav: irracionalinis > iracionalinis (s. 414); ne kaip > nekaip (s. 470); slova Funkcinis tikslin­gumas nebyla vysázena s většími rozestupy; opraven pravopis příjmení Sirvydo (s. 18). Byly opraveny přízvukové značky žmóniškas > žmóniškas (s. 407), áukso > áukso (s. 408); přízvuková značka byla doplněna ve slově dekorãcinis (s. 416), zatímco ve slově vienos byla naopak odstraněna (s. 28). Při citování Jablonskisových textů se vloudila jedna či dvě chyby: spausdintus (s. 218) – správně má být spaudintus; reikia susirašyti (s. 218) – správně má být reikią susirašyti. Nepřesnosti se objevují také v citacích z Būgových textů: má být kūla-raišas, nikoli kūla-raišas (s. 19), óbul-mušas, nikoli obuol-mušas (tamtéž); slovo stiklas se v seznamu cizích slov z nějakého důvodu změnilo na slovo stãlas (s. 22), zvratný tvar austis byl nahrazen prostým tvarem austi (s. 23), místy byly odstraněny původní přízvukové značky. V citaci ze Skardžiovy práce „Starší a současné užívání spisovné litevštiny“ byly rovněž „opraveny“ některé tvary: nebegalime (s. 141) – správně má být nebegalima; noromis nenoromis (s. 141) – správně má být noroms nenoroms. Pravopis osobních jmen nebyl v knize zcela sjednocen, srov.: Leskynas (s. 17) a E. Sepiro (E. Sapir) (s. 74). 3. V textech Girdenisova souboru byly, jak se uvádí také v předmluvě, opraveny některé interpunkční chyby, například: byly odděleny vsuvky iš vienos pusės (I, s. 45), Iš kitos pusės (I, s. 46); taková pojmenování jako džūkai, kãpsai [...], jsou nepochybně odizioniai (I, s. 52); přechodné časové určení nelze se o ně opírat při klasifikaci nářečí už není oddělováno. Přesto zůstala jedna či dvě neopravované chyby: v souvětí Takové redukované samohlásky existují jako fonémy i v takzvané „povodí Mūši“ – dokládá to nejen rozlišení kvazihomonym […], ale i řada dalších rysů (I, s. 49, pozn. 20) zůstala po slově „rodo“ [ukazuje] zbytečná čárka; stejně tak na začátku věty O, aniž bychom se jich vzdávali (I, s. 380). Ačkoli bylo stanoveno, že se interpunkce nebude modernizovat, v některých případech se tato zásada nedodržela, a vznikly tak interpunkční nesrovnalosti. Například srovnávací výrazy se někdy neoddělují, jindy ano, srov.: na konci slova je vždy více samohlásek než v odpovídajících nekoncových slabikách (I, s. 49) a v koncových slabikách je méně samohlásek než v odpovídajících nekoncových (tamtéž); litevské ie, uo znějí kratčeji než odpovídající y, ū (I, s. 191); není tak vynikajícím dialektologem jako K. Jaunius (I, s. 192). Z gramatických jevů je třeba zmínit neopravený genitiv záporu ve větě takové výpočty by v zásadě nezměnily obvyklé klasifikace lotyšských deklinací (II, s. 61, pozn. 19). Interpunkce Kniūkštových textů byla rovněž upravována. Byly opraveny původní chyby, například: před opakovaný spojovací výraz byla doplněna čárka ve větě genitiv může označovat jak účel prostředku, tak zamýšlený cíl (s. 467); před příklady byla vypuštěna dvojtečka ve větě Būga nikomu nenavrhoval užívat neutrální barbarismy, jako jsou dušia, ulyčia, adyna, lenčiūgas (s. 28); ve větě Vždyť adjektiva […] vyjadřují nedostatek předmětu označeného podstatným jménem (s. 411–412) byla odstraněna čárka po mat; po visų pirma byla odstraněna čárka (s. 13); před rozvitým časovým určením byla doplněna čárka ve větě zásady, kterými se řídil při práci na kodifikaci (s. 14). V prohlédnutých textech však zůstaly další interpunkční nejednotnosti. Například ve větě římská číslice označuje svazek spisů, arabská stránku (s. 15, pozn. 7) byla vložena pomlčka, avšak v podobné větě první slovanskou považoval A. Leskynas […], poslední dvě po nějakou dobu sám Būga (s. 17) pomlčka chybí. Před srovnávacím výrazem ve větě neměl takový vliv jako Jablonskis (s. 14) se čárka už nepíše, avšak v mnoha případech byla na tomto místě ponechána, srov.: adjektivum begalinis není úplně stejné jako například besotinis nebo 156 | ARTŪRAS JUDŽĖNTIS nepřízvučný (s. 410), V litevštině se dřívější funkce vyjadřuje stejnými formami jako každá funkce (s. 471). Totéž platí o rozdílu v komparativních výrazech: ve větách Lze snad namítat, že pluh bez odhrnovačky [...] je pohodlnější než pluh bez odhrnovačky [...]? (s. 410), V mnoha případech jsou pro spisovný jazyk vhodnější přídavná jména dogminis, probleminis [...] než dogmátinis, problemátinis [...] se čárka před spojkou již nepíše, v mnoha podobných případech však zůstala, srov.: V těchto větách se dativ vztahuje spíše k slovesům či participiím [...], než k podstatným jménům [...] (s. 470). Čárka by podle všeho měla být ve větě V jiném, později napsaném článku (s. 19), neboť se nemluví o několika později napsaných článcích, nýbrž o témže článku, který byl napsán později. Zbytečné čárky jsou ve větách Tím, že toleroval sousední varianty, Būga dbal na to, aby se nezavřely dveře pokladům dialektů do spisovného jazyka (s. 28); Ve svých článcích a jiných spisech, když hovoří o těchto věcech, Jablonskis používá slova a výrazy potřebné k jejich pojmenování (s. 214). Interpunkce byla nepřípustně „modernizována“ v citátu z Skardžiova díla „Ankstyvesnė ir dabartinė lietuvių bendrinės kalbos vartosena“ (s. 141). 4. V Girdenisových textech bylo opraveno poměrně mnoho korektorských chyb či prostých přeřeků. Například byla doplněna vypadlá řádka v tabulce „Hlavní znaky souboru transkripčních znaků FONTRA“ (III, s. 339); opraven název autorova článku (II, s. 56, poznámka 11). Několik drobností však přesto uniklo pozornosti: chybně byl uveden svazek, v němž vyšla první transkripce „Pridėtinis h- senuosiuose lietuvių raštuose – priegáidės ženklas?“ (II, s. 315) – má být 23(2), nikoli 22(2); v tabulce „Indexy podobnosti skloňovacích typů v šaukėnském nářečí“ (II, s. 59) se vloudily chyby: index i a Cₘ není zaokrouhlen a index i a Cᶠ byl (a pravděpodobně by měl být) 10,7, nikoli 0,7. Nová mapa členění dialektů připojená k článku „Dėl lietuvių kalbos tarmių klasifikacijos“ (I, s. 55) je nepřesná: je na ní nejen méně obydlených míst, ale chybějí také přechodná nářečí mezi západními aukštaitskými šiauliškiais a žemaitskými i východními aukštaitskými dialekty a podnářečí vabalninkské (to bylo začleněno do širvintiškijského nářečí). V článku „Naujesnių tarmių fonetinės transkripcijos rašmenys“ (III, s. 335–351) autor spolu s P. Skirmantas popsal sadu písem FONTRA, určenou speciálně pro nářeční texty, a uvedl příklady jejího použití. Příprava probíraných spisů k tisku byla skvělou příležitostí využít možnosti, které tato sada písem nabízí, a sjednotit způsob uvádění nářečních údajů ve sborníku. Například v článku „Dėl lietuvių kalbos tarmių klasifikacijos“ se palatalizace souhlásek označuje znakem „minuty“, který se nejčastěji píše nad písmenem; měkkost souhlásek se označuje před předními i zadními samohláskami, zatímco v sousedním článku („Mažeikių (šiaurės vidurio dounininkų) tarmės pokirtinių skiemenų priegaidės“, viz I, s. 56–75) se palatalizace souhlásek označuje obloučkem nad písmenem; navíc se vyznačuje pouze měkkost souhlásek stojících před zadními samohláskami. Tím spíše, že sám autor píše: „Palatalizaci a palataci někteří označovali i jinak: tʹ, dʹ, bʹ, pʹ, č. Tyto značky se však doporučuje používat pouze při citování příslušných starších prací a také tehdy, je-li v určitých kontextech vhodné rozlišit slabší a silnější palatalizaci“ (III, s. 345). Dokonce i v textu a tabulce jednoho článku jsou tytéž nářeční ekvivalenty spisovného slova gyvà transkribovány různě (srov. I, s. 50 a I, s. 54). V článku „Pridėtinis h- senuosiuose lietuvių raštuose – priegáidės ženklas?“ jsou příklady z Daukšovy Postily přepsány poměrně přesně. K jejich přepisu však chyběly některé znaky, například ȧ (musìmp 33₁₄, nikoli musìmpʹ II, s. 316), į (efì 173₁₈, nikoli efì II, s. 315 a jinde), į (gìwì 521₁₁, nikoli gìwì II, s. 316 a jinde); písmeno ž bylo zobecněno i tam, kde je jasně vidět ž (žmógui 92₃₄, nikoli žmógui II, s. 316 a jinde). V příkladech se vyskytují také chyby, například nemá být pažáulìs horé lìksminas (II, s. 319), nýbrž pažáulìs horé lìkɟminas 214₃ atd. NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA | 157 Ve výboru Kniūkšty je mnoho stylistických úprav, např.: byla vypuštěna opakující se zájmena v jeho větě Tento „hřích“ nejvíce brání objektivně hodnotit jeho přínos jazykové praxi a [jeho] význam pro spisovný jazyk (s. 13); aby se předešlo opakování částice, bylo zájmeno Ale nahrazeno výrazem Celkem: Základem veškeré kodifikační práce je konkrétní jazykový materiál, ale Būga jazyková fakta obzvláště oceňoval a zvláště se o ně opíral (s. 18). V poslední větě je neobvykle užita spojka ale: zdá se, že by se v ní lépe hodilo nebo. Věta je opravena z „kancelářských jazykových termínů, z nichž některé se dochovaly až do dnešních dnů“ na „takových kancelářských jazykových termínů, které se dochovaly až do dnešních dnů“ (s. 215). Byla změněna jednotlivá slova, např.: badatel bylo nahrazeno slovem výzkumník (s. 29), slovo plátěné kalhoty bylo nahrazeno slovem košile (s. 465). Došlo také ke změnám slovosledu, např. ve větě aby čtenář nejen našel potřebná fakta, ale také jim porozuměl>porozuměl jim (s. 253). Slovesa byla prohozena v příkladech odjel pro dříví, odjel studovat (původně odjel pro dříví, odjel studovat) (s. 465, poznámka 2). 5. V předmluvě ke Girdenisovu souboru bylo slíbeno, že termíny nebudou měněny. V mnoha případech se tak také stalo, např. zůstalo aksiomatiškai (I, s. 383) atd. Tato zásada však nebyla dodržována důsledně: termín maksimumų metodas byl změněn na vidurkių metodas (II, s. 55); prosodine bylo opraveno na prozodine (I, s. 48) a jinde, grafemų bylo nahrazeno slovem rašmenų (III, s. 335). Charakteristika akademické gramatiky jako aprašomojo-norminio tipo byla zbytečně opravena na aprašomojo-norminamojo tipo (I, s. 384): právě tak její povahu na uvedené straně (Ulvy das, red. 1965: 3) charakterizoval editor. Girdenis také slíbil, že v přetiskovaných textech nebudou opravovány jednotlivé výrazy. Opravdu v nich zůstala spojka tuo tarpu kai užívaná ve významu protikladu (I, s. 53); Tuo tarpu (II, s. 51); nezměněn zůstal slovosled ve vsuvce žodžiuose tipo dienėlė, dienos (I, s. 52). Na některých místech byly, ačkoli to autor nezamýšlel, opraveny jazykově-kulturní a stylistické záležitosti, např.: složitě vystavěná věta Kalbama­sias konstrukcijas… (I, s. 378) byla rozdělena na dvě kratší; spojka kvantitativního srovnání kaip… taip byla nahrazena spojkou tiek… tiek (III, s. 337); na některých místech byly delší tvary nahrazeny krátkými tvary typickými pro autora, např. nutrūkusi místo nutrūkus (III, s. 350). V Kniūkštově knize nebyla zaznamenána žádná změna termínů. 6. Poznámky v knize Kalbos vartosena ir tvarkyba nebyly podle předmluvy sjednocovány. Vyskytují se v nich i drobné chyby, např. nepřesný název Skardžiova díla „Ankstyvesnė ir dabartinė lietuvių bendrinės kalbos vartosena“ (Ankstesnė…) a rok vydání (1971, nikoli 1968) (s. 141, poznámka 2). Bibliografické odkazy nejsou sjednoceny ani v Girdenisových spisech: srov. například A. Rosinas, Šaukėnų šnektos įa, ė ir i kamieno daiktavardžiai, – Kalbotyra XXIII (1) (1971) 53 (I, s. 251, poznámka 54) a A. Rosinas. Šaukėnų šnektos įa, ė ir i kamieno daiktavardžiai. – „Kalbotyra“, 1971, t. XXIII (1), p. 49–54 (II, s. 56, poznámka 11). Sám autor připouští, že jsou poměrně různorodé (srov. I, s. 11), jejich uspořádání by však nebylo tak nepřekonatelným úkolem. Na konci obou sborníků jsou vytištěny rejstříky, které jsou v publikacích tohoto typu velmi potřebné. Kniūkštova kniha obsahuje dokonce pětidílný rejstřík. V zásadě jde o dva rejstříky: věcný (s. 579–586) a rejstřík slov a slovních spojení (s. 586–589). Na konci třetího svazku Girdenisových Kalbotyros darbų je tematický rejstřík na jedné straně (III, s. 473) a poměrně dlouhý seznam spoluautorů, pomocníků a konzultantů (III, s. 474–475). Tematický rejstřík je pro takovou publikaci zjevně příliš stručný: není o mnoho rozsáhlejší ani informativnější než obsah všech tří svazků, který ve výboru mimochodem chybí. Rejstřík je sestaven z názvů článků – uvádí se v něm pouze začátek článku (na to 158 | ARTŪRAS JUDŽENTIS (na což bylo upozorněno v předmluvě ke svazku), takže ve skutečnosti jde pouze o tematický rejstřík článků. Některá hesla rejstříku jsou zavádějící, například ten, kdo v něm najde téma Dialogai, může usoudit, že na uvedených stranách Girdenis psal o tomto druhu diskurzu či textu – v současné lingvistice jde o poměrně populární téma. Čtenář však na uvedených místech bohužel najde nikoli vědecké články, nýbrž rozhovory se samotným autorem. Nikde navíc není uvedeno, kdo rejstřík sestavil. Druhý seznam je svým způsobem zajímavý, protože ukazuje autorův kolegiální přístup a zálibu ve společné práci. Jsou v něm učitelé (Jonas Kabelka, Leonas Valkūnas, Zigmas Zinkevičius), kolegové (nejvíce spolupracoval s Aldonem Pupkisem, Albertem Rosinasem, Bonifacem Stundžou a Vladem Žulym) i početný zástup žáků. V žádném ze souborů jsem nenašel bibliografii jejich autorů (ačkoli Girdenisova bibliografie byla sestavena a vydána jako samostatná brožura, která vyšla dokonce ve dvou vydáních (srov. Skirmantas, ed., 1997); stačilo ji jen převzít do spisů). Bibliografie by odrážely vývoj vědeckého myšlení autorů i jejich produktivitu a ukázaly by, které publikace do souborů zařazeny nebyly. V Girdenisově souboru má každý článek anglické resumé a některé mají resumé také v dalších jazycích. V Kniūkštově knize je krátké anglické resumé zařazeno za rejstříky (s. 591–594). Obě recenzovaná vydání spojuje také skutečnost, že je podpořila Státní komise pro litevský jazyk. Soubor Girdenisových vědeckých prací vyšel z iniciativy Danguolė Mikulėnienė, která jej také redigovala. Kniūkšta jí v předmluvě zvlášť děkuje za podnět k přípravě knihy a za pomoc při jejím vydání. Vydávání písemného dědictví V roce 2001 vyšla nová kniha připravená Guidem Michelinim – Jonas Bretkūnas. Giesmes Duchau­nas ir kitos 1589 metų liturginės knygos: tekstai ir jų šaltiniai (Vilnius: Baltos lankos, 2001, 301 s.). V témže roce začal časopis Archivum Lithuanicum vydávat novou knižní řadu. Dostala název Bibliotheca Archivi Lithuanici a je určena rozsáhlejším studiím a pramenům věnovaným dějinám starých textů, společenskému kontextu jazyka a tradiční filologii. První v této řadě vyšly kniha připravená Giedriusem Subačiusem Kalikstas Kasakauskis: Lietuvių bendrinės kalbos konjunktūra (Vilnius: nakladatelství Litevského jazykového ústavu, 2001, 128 s.) a Jano Maleckio ir Jano Sekluciano polemika dėl katekizmo kanoninio vertimo, připravená Vaidotem Rimšou (Vilnius, nakladatelství Litevského jazykového ústavu, 2001, 180 s.). Všechny tři publikace mají svébytné rysy kompozice. Základem Micheliniho knihy jsou díla Jonase Bretkūnase vydaná v roce 1589, jejich texty a prameny s komentáři. Na začátku knihy je krátký úvod v litevštině, angličtině a němčině (s. 7–15). Jako příloha jsou v knize otištěny „Ukázky z německých a latinských knih 16. století“ (s. 279–289) (jde o fotokopie jednotlivých pasáží některých původních pramenů) a „Seznam textů podle prvních řádků“ (s. 290–299), který čtenáři pomůže najít příslušný text; kromě toho souhrnně uvádí vztah litevských překladů k originálům. V Subačiusově knize je nejdůležitější studie o Kasakauskisových názorech na spisovný jazyk, které je věnována největší část textu (s. 11–66), zatímco Kasakauskisovy rukopisné poznámky o jazyce Valančiusovy Žemaičių vyskupystės kalbą (s. 69–124) (vycházející poprvé!) jsou otištěny pouze jako příloha. Největší a nejdůležitější část publikace připravené Rimšou tvoří vydání traktátu Jano Maleckise Defensio verae translationis corporis Catechismi in linguam polonicam a jeho litevského překladu; rozsáhlá kapitola „Polemika Jano Maleckise a Jano Sekluciana: prostředí Martyna NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 159 Mažvydase“ (s. 9–33) je pouze úvodem k této edici. Následuje seznam pramenů a literatury (s. 34–37) a resumé úvodu v němčině (přeložil Frank Zuber, s. 38–40) a litevštině (s. 41–42). V úvodu knihy připravené Michelinim jsou pojednány Bretkūnasovy Kollectu – nejstarší dochované litevské modlitební knížky, prameny textů a melodií zpěvníků Giesmes Duchaunas a Kancionalas; nově publikované Bretkūnasovy překlady jsou náležitě zdůrazněny. Dále jsou v úvodu vysvětleny zásady publikování textů a melodií i přepisu textů. Spolu s recenzenty publikace (srov. Kabašinskaitė 2002: 216–217; Karaciejus 2002: 320) je třeba uznat, že takový úvod je pro vědecké vydání Bretkūnasových spisů příliš skromný: některé zásadní otázky původu publikovaných textů, předchozího výzkumu a autorství rukopisných zpěvů v něm zůstaly neobjasněny. Subačiusova studie Kalikstas Kasakauskis: Lietuvių bendrinės kalbos konjunktūra navazuje na jeho dřívější výzkum žemaitských písemností 19. století, především na monografii Žemaičių bendrinės kalbos idėjos (1998): studie používá tutéž výzkumnou metodiku, podobné aspekty popisu i pořadí výkladu. Stanoveného cíle – odhalit vývoj Kasakauskisových názorů na spisovný jazyk a konjunkturu, o niž usiloval (s. 12) – se autorovi podařilo dosáhnout: čtenář si vytváří poměrně jasnou představu o postoji tohoto kulturního pracovníka 19. století ke spisovnému jazyku a o okolnostech, které vedly k jeho proměnám. Dobře je objasněn vývoj nářečního základu Kasakauskisova jazyka, územní orientace jeho jazykové strategie i sklon opírat pravidla spisovného jazyka o teoretická východiska, nikoli pouze o úzus. Úvahy o vztahu psaného a mluveného jazyka v Kasakauskisových textech se zdají být nedostatečně podložené: autor nakonec sám dochází k závěru, že „Kasakauskis se stále nacházel v první – nářečně výběrové – fázi formování spisovného jazyka, kdy se o problému mluvené spisovné litevštiny [šbk – A. J.] ještě ani neuvažovalo“ (s. 61). Některá tvrzení studie i samotná výzkumná metodika vzbuzují pochybnosti. Chybně je určeno Kasakauskisovo rodné nářečí – náleží k jižním žemaitům raseiniškům, nikoli varniškům (viz Vitkauskas 2002 a tam uvedenou literaturu) –, což autorovi později brání správně porovnat vybrané „žemaitské“ a „aukštaitské“ rysy Kasakauskisova jazyka: západoaukštaitské ekvivalenty [an] (s. 33–34), působení zákona žemaitských afrikát (s. 34) aj. Pochybnosti vyvolává také zobecnění kritéria „nápadnosti“ žemaitských jazykových rysů pro Žemaity, způsob jeho stanovení i rozlišení tří stupňů. Právě zkoumaná studie ukazuje, že v pozdějším období tvorby Kasakauskis při „žemaitizaci“ jazyka svých písemností důsledněji neměnil některé „nejsnáze postřehnutelné“ aukštaitské rysy (dvojhlásky na konci slov na žemaitské [ā] nebo [ē], koncovku jednotného dativu), zato měnil některé „středně nápadné“ rysy (snažil se důsledně zapisovat rozšířené žemaitské [e], užíval žemaitské koncovky jednotného imperativu, a dokonce „třetí osoby“ prézentu sloves) (srov. s. 33, 40 a 21). Totéž platí i pro rysy „středně nápadné“ Žemaitům. Z toho plyne, že hierarchie „nápadnosti“ žemaitských jazykových rysů byla pro Kasakauskise jiná než pro tři autory z počátku 19. století, na jejichž jazyce je tato hierarchie založena v monografii Žemaičių bendrinės kalbos idėjos (Subačius 1998: 32–39). Subačius posuzuje všechny žemaitské autory podle stejného měřítka. V celém žemaitském areálu však není mnoho fonologických ani gramatických rysů, které by byly neměnné. Z obecných zákonitostí obzvlášť často vybočují jižní Žemaité raseiniškai – typické přechodové nářečí mezi západními Aukštaiči a Žemaity (Zinkevičius 1994: 107, 109). Například tvar první osoby jednotného čísla kondicionálu s -čio považuje Subačius za jeden z nejobtížněji postřehnutelných rysů žemaitských nářečí. Na jihovýchodě Žemaitije se však užívají odpovídající tvary s -čia a -čiau, na mnoha místech vedle sebe, a místy také s -č (Morkūnas, ed., 1991: mapa 103; Zinkevičius 1966: 263). Tvary s -čiau se hojně užívají nejen v aukštaitských, 160 | ARTŪRAS JUDŽENTIS ale také části žemaitského nářečí (tamtéž). Autor sám tvrdí, že „v Kasakauskisových rodných místech <…> se zakončení těchto tvarů -čiau <…> neliší od části západních aukštaitských nářečí“ (s. 14). V Kasakauskisově rodném nářečí se tedy mohly užívat tvary jak s -čio, tak s -čia; jejich střídání by se nemělo považovat ani za projev aukštaitizace (jak se správně činí na s. 14), ani za projev žemaitizace (jak se činí na s. 23). Nebylo by tedy lepší vztah jazyka každého žemaitského autora k aukštaitským nářečím nejprve určit podle individuálních kritérií zvolených s ohledem na jeho nářečí? Stejně jako ve své předchozí monografii věnuje Subačius značnou pozornost pravopisu Kasakauskisových děl: studie dobře odhaluje rozdíly mezi pravopisem gramatiky a pozdějších textů (s. 45), pronikavě zkoumá cyrilský pravopis Išguldymų Šventų Evangelijų (přesvědčivě dokazuje, že tato kniha „byla nejprve napsána latinkou, a napsal ji sám Kasakauskis“ (s. 45)) a samostatně rozebírá pravopis a jazykové rysy citátů z Giedraitisova Naujo Testamento. Na základě vývoje Kasakauskisova pravopisu se přesvědčivě stanovuje, že poznámky k Valančiusově Žemaičių vyskupystė napsal nikoli v roce 1866, jak se domníval Vaclovas Biržiška, nýbrž dříve, mezi lety 1848 a 1863. Na konci studie autor dochází k důležitému závěru, že normy navrhované v Kasakauskisově gramatice, která byla „první a jedinou tištěnou původní gramatikou litevského jazyka“ (s. 61), nenašly následovníky; vliv jazyka dalších děl tohoto autora na jeho současníky rovněž nelze pozorovat. V úvodu knihy připravené Rimšou jsou stručně shrnuty život a činnost Maleckého a Sekluciana, okolnosti překladu a tisku jejich katechismů, jejich struktura a bibliografické údaje. Následuje podrobný popis polemiky mezi Maleckým a Seklucianem. Velká pozornost je věnována jejímu obsahu (je vybráno a rozebráno šest Maleckého formulací, které sám považoval za lepší než formulace jiných překladatelů, a třináct míst z Maleckého katechismu, která Seklucian kritizoval), menší pozornost pak argumentům. V souladu s očekáváním jsou samostatně pojednány souvislosti polemiky s Mažvydovým katechismem. Rimša pečlivě zaznamenává shody a rozdíly mezi polemickými díly a litevským katechismem. Dochází k poměrně opatrnému závěru: ačkoli Mažvyd „nepřihlédl ke všem diskutovaným překladovým variantám navrženým Maleckým“, přesto „je zřejmé, že se od SeK odchýlil právě v těch místech, o nichž se již několik let vedla v Pruském knížectví živá diskuse“ (s. 31). Srovnání provedené Rimšou ukazuje, že Mažvyd o polemice mezi Maleckým a Seklucianem nejen věděl, ale že tato polemika také do jisté míry ovlivnila strukturu, jazyk a styl první litevské knihy; při zkoumání Mažvydova katechismu z příslušného hlediska je proto třeba s tímto vlivem počítat. Na závěr úvodu jsou předloženy nové, poměrně přesvědčivé argumenty týkající se datování první litevské knihy. Podle Rimšy se Mažvydův katechismus „musel objevit na začátku roku 1547 a Defensio mohla být napsána před červnem 1547, tj. mezi MžK a Seklucianovým Didžiojo katekizmo“ (s. 33). Zásady publikování textů jsou ve všech třech vydáních podobné. Faksimile textů J. Bretkūnase je otištěna souběžně s jejich prameny a jsou uvedeny i prameny melodií. Na rozdíl od knih ediční řady Bibliotheca Archivi Lithuanici jsou původní texty podány v zjednodušeném pravopisu – „přepsány písmeny užívanými dnes“, zatímco melodie jsou podány „aniž by se pramenný klíč měnil na houslový klíč“ (s. 8). Zásady přepisu textů editor podrobněji nevysvětluje, což vyvolává jisté pochybnosti (srov. Kabašinskaitė 2002: 220–222). Jelikož editor publikované Bretkūnasovy texty nepopisuje, není jasné, nakolik velikost fotokopií odpovídá originálu. Fotokopie rukopisných písní jsou téměř nečitelné, a proto by jejich přepis byl velmi žádoucí (srov. Karaciejus 2002: 323). Při přepisu Bretkūnasových textů došlo k několika chybám. Kromě těch, na které upozornili předchozí recenzenti, lze uvést ještě následující příklady z úvodu: pras chom (s. 7) – má být pras cham (srov. faksimile na s. 227); Sussimistlantis (s. 7) – má být Sussimilstanis (srov. s. 228); po versikulu (s. 7) – má být po versikulů; Tewe (s. 7) – má být Tlewe (srov. s. 251); dagusu (s. 7) – má být dangui (srov. s. 251); nu (s. 7) – má být ne (srov. s. 53); NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA | 161 Adoma (s. 7) – má být Adama (srov. s. 88); vieno (s. 7) – má být wieno (srov. s. 94); malonus (s. 8) – má být Malonus (srov. s. 113); Bagotas (s. 8) – má být Bagots (srov. s. 127); „s výjimkou biblického verše č. 16 na konci“ (s. 8) – má být „s výjimkou biblického verše na konci písně č. 16“; Dievui (s. 8) – má být Dievui (srov. s. 198); fenomenologija (s. 9) – má být fenomenologiją. Při porovnání přepisu Mažvydových Gesmių chriksčoniškų, uvedeného vedle faksimile u dvaceti prvních písní ze sbírky Gesmių Duchaunų (bylo použito vydání připravené týmž autorem, viz Michelini 2000), byly zjištěny následující chyby (kromě zápisu druhého velkého písmene, ligatur a pravopisu [u]): Chriksčoniskose (s. 21, pozn. 1 a v mnoha dalších poznámkách) – má být Chriksčoniskase (srov. Mž, s. 149); Kyrieeleison (s. 24) – má být Kirieeleison (srov. Mž, s. 182); fęnklus (s. 25) – má být fęklus (srov. Mž, s. 185); tikraghi (s. 34) – má být tikragi (srov. Mž, s. 313); naboyne (s. 34, pozn. 2) – má být nabozine (srov. s. 300); traice (s. 37) – má být Traice (srov. Mž, s. 365); Kyrieleison (s. 38) – má být Kirieleison (srov. Mž, s. 389); prisch (s. 38) – má být prischs (srov. s. 389); werksme paklusnuma (s. 42) – má být werksme / paklusnuma (srov. Mž, s. 383); zaisdu (s. 45) – má být Zaisdu (srov. Mž, s. 236). Mnoho nepřesností zůstalo i v „Seznamu textů podle prvních řádků“, např.: Allmechtiger (s. 290) – srov. Almechtiger (s. 234); sunus (s. 290) – má být Sunus (srov. faksimile na s. 166); Christe / diena (s. 290) – má být Christe diena (srov. s. 105); auffgefahren (s. 291) – srov. auffgefahren (s. 249); Dekawokem (s. 291) – má být Diekawokem (srov. s. 171) atd. Bibliografické odkazy za úvodem (s. 9) jsou uvedeny bez křestních jmen autorů, roku vydání a nakladatelství. To by snad bylo pochopitelné, kdyby bylo možné tyto údaje najít v bibliografii na konci knihy (s. 301). Nejsou v ní však bibliografické údaje ani k Gerullisovým Starolitevským čítankám, ani k Biržiškovým Vybraným našim starým spisům, ani ke knize Koženiauskienė XVI–XVII amžiaus prakalbos ir dedikacijos. Text Kasakauskisových poznámek k Valančiusově Žemaičių vyskupystė je předložen ve fotografické podobě, v transkripci a v překladu do litevštiny. Zveřejněný rukopis editor nepopsal, a proto nelze posoudit, zda jsou fotografie ve velikosti originálu. Srovnání několika míst originálu s jejich přepisem a překladem ukazuje, že editor transkriboval a překládal pečlivě a pozorně. Největším nedostatkem této publikace je absence rejstříku litevských slov (kniha obsahuje pouze „Rejstřík osob“), který by umožnil rychle vyhledat potřebné slovo, gramatický tvar či místo v textu. Bez takového rejstříku je pro lexikografy a gramatiky obtížné publikaci využít. Faksimile Maleckého Defensio je publikována souběžně s přepisem (transkribovaným textem). Samostatně je vytištěn litevský překlad díla. Faksimile je doplněna věcnými, textologickými a jazykovými poznámkami. Přepis připravovaný k tisku porovnala s originálem a textologické poznámky napsala vědecká redaktorka publikace Jolanta Gelumbec­kaitė. Podle popisu rukopisu (s. 12) byla faksimile originálu z neznámého důvodu zmenšena o dobrou pětinu. Přepis textu je připraven pečlivě. Při podrobnějším srovnání několika stran faksimile a přepisu vzbudilo pochybnosti jen několik drobností, např. na stranách 47 a 57 jsou označeny, ale vynechány poznámky pod čarou 3 a 16; v poznámce pod čarou 210 (s. 139) má být místo quod Quod. Překlad Defensio je proveden poměrně vynalézavě, ačkoli v něm některé věci zarazí (k překladu teologických termínů viz Ališauskas 2002). Například v úvodu je nesprávně interpretováno místo Defensio 20v₂₁–21r₁₂: to, že frázi retenta sunt Maleckis přeložil do polštiny jako zadzie­ranie [a, podle Sekluciana není nesprávné (jak se uvádí na s. 27); naopak, právě za tento překlad Maleckého pokáral: Poltea reprehendis me …; Lo. per te adactus 2v₉: lie. tavęs verčiamas = tavo verčiamas; lo. Ablatio 3v₂₂, 4r₁: lie. Inagininkas – bylo by lepší ponechat latinský název pádu abliativus (srov. s. 168, kde je ablativus přeloženo jako místník!); lo. paradigma declinationis 4r₁₈, 19v₁₃–₁₄: lie. linksniavimo pavyzdys, pavyzdį = linksniavimo paradigma, paradigmą, stejně jako na jiných místech (např. s. 150); lo. praefens vel 162 | ARTŪRAS JUDŽENTIS praeteritum tempus 6r₁₈: litevsky budoucí a minulý čas = přítomný a minulý čas atd. Katechismy Maleckého a Mažvydase jsou v úvodu citovány přesně, překvapují však místy nepřesně přepsané citáty z právě zde publikované Defensio, např. místo ut sis longeus super terram (s. 25 a 31) má být vt sis longeus super terram (Def 8v18–19); místo stągže (s. 26) má být stągže (Def 13v14) atd. V překladu nejsou vždy odůvodněně užita velká a malá písmena (srov. „crediderit je budoucí čas, zatímco Babtifatus – minulý“ (s. 167)), není sjednocen pravopis osobních a místních jmen (srov. Frydrichas Stafilas (s. 7) a Jano Janów (tamže), Stanislaw Rospond (tamže); do Marienwerderu (s. 15), ale v Nowém Sączu (s. 15), kostela v Ełku (s. 15 a dále)). Shrneme-li to, publikace Guida Micheliniho Jonas Bretkūnas. Giesmes Duchau-nas ir kitos 1589 metų liturginės knygos: tekstai ir jų šaltiniai, ačkoli nebyla připravena příliš pečlivě, je velmi důležitou publikací pro historiky jazyka a kultury, filology a muzikology. Kniha Giedriuse Subačiuse Kalikstas Kasakauskis: Lietuvių bendrinės kalbos konjunktūra je významná především pro badatele v oblasti litevské kultury, písemnictví a jazykovědy, některé její části také pro historiky jazyka. Samostatnou hodnotu má první vydání Kasakauskisových poznámek k Valančiusově dílu Žemaičių vyskupystė. Publikace Vaidotase Rimšy Jano Maleckio ir Jano Sekluciano polemika dėl katekizmo kanoninio vertimo je hodnotná a poměrně dobře připravená. Je důležitá pro historiky litevského a polského jazyka i kultury. V přehledu zůstaly podrobněji neprobrány další knihy vydané v roce 2001. Knyga nob ažnystės krikščioniškos (1653) – XVII a. Lietuvos kultūros paminklas (Kėdainiai: Kėdainių krašto muziejus, 2001, 95 s.) je sborník článků napsaných na základě příspěvků z vědecké konference uspořádané v roce 1998 Kėdainių krašto muziejus a Lietuvos Reformacijos istorijos ir kultūros draugija. Kniha sestavená K. Župerkou Vytautas Sirt autas, Regina Petkevičienė, Česys Grenda. Rinkin-tiniai kalbotyros straipsniai (Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla, 2001, 288 s.) je příležitostný sborník vědeckých článků tří vyučujících Šiaulių universiteto, doplněný úvodními články kolegů a bibliografiemi. Více se o něm lze dočíst v recenzi Stasiose Keinise (Keinys 2001). V témže roce vyšel také Frazeologijos žodynas, který redigoval Jonas Paulauskas a připravili Irena Erman ytė, Ona Kažukauskaitė, Gertrūda Naktinienė, Jonas Paulauskas, Zita Šimėnaitė a Angelė Vilutytė (Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2001, XVIII, 886 s.). Jde o rozsáhlou sbírku frazeologismů sestavenou zkušenými lexikografy (všichni jsou autory Lietuvių kalbos žodyno). Obsahuje frazeologická spojení shromážděná z mnoha litevsky osídlených míst v Litvě i za jejími hranicemi, z krásné literatury, starých písemných památek a dvojjazyčných slovníků. Za zmínku stojí také jedna z prvních elektronických knih lituanistiky – první díl počítačového slovníku Lietuvių tarmės sestaveného Daivou Atkočait ytė a Astou Leskauskaitė a redigovaného Kaziem Morkūnasem (Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2001, 116 s. a kompaktní disk). Slovník byl připraven podle publikace Lietuvių kalbos atlasas I. Leksika, red. K. Morkūnas (Vilnius: Mokslas, 1977, 295 s., 120 map). V litevštině a angličtině popisuje rozšíření, skloňování, přízvukování, stručnou etymologii a historii užívání více než 120 slov označujících objekty lidského životního prostředí. Při pohledu na úrodu litevských jazykovědných publikací vydaných v Litvě v roce 2001 je patrný nedostatek skutečně nových, původních a koncepčních výzkumů. Rostoucí počet vydání jazykovědného dědictví (výborů z díla) a starých písemných památek je zpřístupňuje pouze zčásti. NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 163 LITERATŪRA ALIŠAUSKAS, V. 2002: [Rec.] Vaidotas Rimša. Jano Maleckio ir Jano Sekluciano polemika dėl katekizmo kanoninio vertimo, Vilnius, 2001. Knygų aidai 1, 37. BATAITYTĖ, A. 2002: Knyga apie kalbos vartoseną ir tvarkybą. Kalbos kultūra 75, 158–165. KABAŠINSKAITĖ, B. 2002: [Rec.] Jonas Bretkūnas. Giesmes Duchaunas ir kitos 1589 metų liturginės knygos: tekstai ir jų šaltiniai, parengė [...] Guido Michelini, Vilnius, 2001. Archivum Lithuanicum 4, 215–222. KARACIEJUS, J. 2001 [2002]: [Rec.] Jonas Bretkūnas. Giesmes Duchaunas ir kitos 1589 metų liturginės knygos: tekstai ir jų šaltiniai, parengė [...] Guido Michelini, Vilnius, 2001. Baltistica 36 (2), 320–324. KAVALIŪNAITĖ, G. 2001: Adesyv̇as Chylinskio Naujojo Testamento vertime. Acta Linguistica Lithuanica 45, 93–111. KEINYS, S. 2001: [Rec.] Vytautas Sirtautas, Regina Petkevičienė, Česys Grenda. Rinktiniai kalbotyros straipsniai, Šiauliai, 2001. Acta Linguistica Lithuanica 45, 201–205. KUDZINOWSKI, Cz. 1977: Indeks-słownik do „Daukšos Postilė“ I (A–N), II (O–Ž), Poznań: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza. MASKULIŪNAS, B. 2002: [Rec.] Albertas Rosinas. Mikalojaus Daukšos tekstų įvardžių semantinė ir morfologinė struktūra, Vilnius, 2001. Archivum Lithuanicum 4, 223–226. MICHELINI, G. 2000: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. MORKŪNAS, K., red. 1991: Lietuvių kalbos atlasas 3, Morfologija, Vilnius: Mokslas. PAJĖDIENĖ, J. 2002: [Rec.] Albertas Rosinas. Mikalojaus Daukšos tekstų įvardžių semantinė ir morfologinė struktūra, Vilnius, 2001. Acta Linguistica Lithuanica 46, 202–212. PAKERYS, J. 2002: [Rec.] Giedrius Subačius. Kalikstas Kasakauskis: Lietuvių bendrinės kalbos konjunktūra, Vilnius, 2001. www.literatura.lt/TXT/E-302/subac.htm PALIONIS, J. 1995: Žodžių formų rodyklė. Mikalojaus Daukšos 1595 metų katekizmas. Parengė Vida Jakštienė ir Jonas Palionis, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 627–748. ROSINAS, A. 1986: Dėl tūlas, -a statuso ir kilmės. Mūsų kalba 2, 30–33. ROSINAS, A. 1988: Baltų kalbų įvardžiai, Vilnius: Mokslas. ROSINAS, A. 1995: Baltų kalbų įvardžiai: morfologijos raida, Vilnius: Vilniaus universitetas. ROSINAS, A. 1996: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. ROSINAS, A. 2000 a: Inesyvo ir adesyvo formų kilmės ir raidos klausimu. Baltistica 34 (2), 173–183. ROSINAS, A. 2000 b: Baltų kalbų postpozicinių vietininkų kilmės ir jų raidos klausimu. Starptautiskais baltistu kongress „Baltu valodas laikmetu griezos“. Referatų tezės, Riga: LU Latviesu valodas institūts, 272–273. SABALIAUSKAS, A. 2001 [2002]: [Rec.] Aleksas Girdenis. Kalbotyros darbai (I: 1962–1974, Vilnius, 2000; II: 1975–1987, Vilnius, 2000; III: 1988–2000, Vilnius, 2001). Baltistica 36 (1), 138–140. SKIRMANTAS, P., red. 1997: Aleksas Girdenis. Bibliografinė rodyklė. Antras pataisytas ir papildytas leidimas, Vilnius: Vilniaus universitetas. SUBAČIUS, G. 1998: Žemaičių bendrinės kalbos idėjos. XIX amžiaus pradžia, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. ULVYDAS, K., red. 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1. Fonetika ir morfologija, Vilnius: Mintis. VITKAUSKAS, V. 1963: Dėl regresyvinės balsių asimiliacijos kai kuriose šiaurės rytų žemaičių dūnininkų tarmėse. Lietuvių kalbotyros klausimai 6, 269–273. VITKAUSKAS, V. 1974: Žemaičių dūnininkų šnektų morfofoneminiai dialektizmai. Filologijos mokslų kandidato disertacija, Vilnius. VITKAUSKAS, V. 1975: Nauji regresyvinės balsių asimiliacijos faktai Kuršėnų šnektoje. Kalbotyra 26 (1), 81–85. 164 | ARTŪRAS JUDŽENTIS Vitkauskas, V. 1999: Lietuvių kalbos tarmių morfonemiai reiškiniai ir jų svyravimas. Habilitacinis darbas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Vitkauskas, V. 2002: [Rec.] Giedrius Subačius. Kalikstas Kasakauskis: Lietuvių bendrinės kalbos konjunktūra, Vilnius, 2001. Archivum Lithuanicum 4, 245–248. Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Lyginamoji tarmių fonetika ir morfologija, Vilnius: Mintis. Zinkevičius, Z. 1972: Rytietiškoji XVII a. lietuvių raštų kalba, jos kilmė ir išnykimas. Baltistica 8 (1), 79–100. Zinkevičius, Z. 1994: Lietuvių kalbos dialektologija. 2-asis stereotipinis leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Artūras Judžentis