Ramaškonių šnektos priebalsinio kamieno daiktavardžių kaityba

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVII (2002), 89–102 Skloňování podstatných jmen se souhláskovým kmenem v nářečí Ramaškonių Nijolė Tuomienė Lietuvių kalbos institutas, Vilnius Článek se zabývá hlavními faktory přispívajícími k procesu změny a ústupu okrajového litevského nářečí Ramaškonys (okres Voronovo, Bělorusko). Jde o jiholitevské nářečí silně ovlivněné sousedními slovanskými jazyky. Společensky převládajícím jazykem je nyní běloruské nářečí, které se vyvinulo na litevském substrátu. Základní fonetické, morfologické a lexikální rysy litevského nářečí zůstaly v řeči starších generací nedotčeny, řeč mladších generací však vykazuje značnou míru nestability. Článek představuje vývoj souhláskových kmenů jako doklad probíhajících procesů. Porovnávají se skloňovací paradigmata dvou generací. K faktorům přispívajícím ke změně patří posuny v artikulační bázi a tendence ke zjednodušování. Existuje mnoho variantních tvarů a některé pády byly nahrazeny předložkovými vazbami. Vliv spisovného jazyka je patrný v řeči starších generací. 1. POHLED NA SOCIOLINGVISTICKOU SITUACI V OBLASTI Současné práce lingvistů svědčí o aktivním zájmu o okrajová litevská nářečí. Pozornost přitahují složité procesy vzájemného působení nářečí, které zde neustále probíhají, a výsledky kontaktů mezi nářečími a jazyky. Hledají se metody, jak zachytit zvláštnosti a příčiny změn nářečí, kolísání různého druhu, výslovnostní nuance i mechanismus postupné proměny. Současné postavení nářečí na území Běloruska, která jsou izolována a oddělena od hlavního území litevského jazyka, jednotlivé fáze jejich proměny a zániku, vliv vnějších faktorů a jevy spojené s ústupem jednoho z jazyků však nebyly podrobněji zkoumány ani popsány. Podmínky výzkumu problémů baltsko-slovanských jazykových vztahů se téměř každým rokem komplikují: překážky dané státními hranicemi, zvláštní metody práce s informátory, jejich vyhledávání a výběru. Poslední a nejlepší představitelé živého litevského nářečí jsou starší než 60 let. Možností zaznamenat skutečnosti cenné pro dějiny jazyka každoročně ubývá. Současná jazyková situace v litevsko-běloruském pohraničí se změnila k nepoznání. Ještě před půl stoletím mezi výběžkem Dieveniškės1 ležícím těsně u litevské hranice 1V okolí Dieveniškės získává litevština zpět svůj prestiž: oblasti jejího užívání se poměrně rychle rozšiřují, na rozdíl od postavení litevštiny na druhé straně státní hranice, kde několik opuštěných ostrůvků sotva přežívá, přestože jazyková situace v těchto oblastech byla před 60 lety velmi podobná. 90 | NIJOLĖ TUOMIENĖ Výzkumníkům současné generace ukazují práce významných litevských i zahraničních lingvistů, folkloristů a historiků, že v okolí Benekainys a Varanava (Grodenská oblast, okres Varanava) a Geranainys2 (okres Vijõs) kdysi existovaly živé ostrůvky litevských nářečí. V současnosti je třeba stopy existence litevských nářečí v některých farnostech Armoniškės, Varanava a Ródūnia hledat už v místních slovanských jazycích: běloruská nářečí obsahují mnoho slov litevského původu (viz Grinaveckienė, Mackevič 1988: 123–131; Grinaveckienė, Mackevič 1990: 165–173; 1993: 113–133; 1997: 185–195 aj.), zachovalo se neslovanské užívání pádů a rodů vlastních jmen (viz Sudnik 1972: 19–22; Jonaitytė, Sudnik 1973: 75–77 aj.). Velká část vesnic ve zkoumaném regionu, která v poválečných letech zcela ztratila živé spojení s ostatními litevskými nářečími a kulturním životem Litvy, se poměrně rychle asimilovala. Litevský jazyk a litevská identita ztratily svou hodnotu. Nejstarší generace obyvatel zakusila také bolestný násilný proces polonizace a rusifikace. K přechodu ke slovanským jazykům3 a k polské národnosti lidi výrazně přiměl pud sebezáchovy (navíc lidé polské národnosti požívali určitých výhod: nemuseli nastoupit do armády a mohli odjet do Polska, tedy uniknout stalinskému teroru a kolchozům). Mladší generace se po vyhasnutí pocitu národního uvědomění a oslabení, či dokonce úplném zániku sociální kontroly (názor sousedů apod.; podrobněji viz Gaučas 1993: 42–101) asimilovala postupně a přirozeně: nejprve přešla k litevsko-slovanské dvojjazyčnosti, později výhradně ke slovanským jazykům. U nejmladší generace obyvatel východní části okresu Varanava potřeba litevské identity a litevského jazyka v současnosti zcela vymizela. Je třeba poznamenat, že samotný litevský jazyk se měnil poměrně pomalu, přestože Litevci rychle ztráceli svou národní identitu (nepřetržitý proces odnárodňování končí během tří až čtyř generací), 2 V publikaci „Lietuviški tradiciniai vietovardžiai“ (Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2002) je název tohoto historického městečka opatřen akutovým přízvukem, avšak z vyprávění místních Litevců z okolí Rȧmaškoniů byl tento místní název zaznamenán také s cirkumflexovým přízvukem Geranainys. 3 Zde by bylo třeba poněkud podrobněji vysvětlit vztah místních lidí ke spisovné běloruštině i několik skutečností souvisejících s národností. Podle A. Vidugirise nebyla vzhledem k opožděnému rozvoji běloruského národního uvědomění běloruština místními obyvateli spojována s jazykem Bělorusů jako samostatné národnosti a není s ním spojována ani dnes. Dodnes se jí neutrálně říká – prostý, místní jazyk (tímto označením se nazývá také běloruské nářečí okresů Vilnius, Šalčininkai a Eišiškės, které se ve srovnání se zkoumaným regionem více podobá místnímu polskému nářečí). Toto běloruské nářečí nejaktivněji užívají lidé na venkově. V období polonizace a rusifikace obyvatel plnilo úlohu prostředníka: spisovná podoba běloruštiny, kterou lidé starší generace neovládají, není ani dnes na vesnicích příliš ceněna. Za prestižnější se považují ruština a polština. Naprostá většina místních obyvatel se dnes podle národnosti považuje za Poláky. Od poloviny 19. století bylo úkolem církve spravované Poláky šířit nikoli tolik víru jako spíše polskou identitu. V protikladu k východoslovanskému pravoslaví se katolická víra začala nazývat polskou vírou („polska wiara“) a katolíci byli považováni za Poláky (podrobněji viz Vidugiris 1988: 21–36) (až dodnes se staří Litevci, kteří zůstali ve vesnicích po jednom či dvou, neodvažují znovu přihlásit ke své původní národnosti). Polština však ani dnes v etnických litevských zemích pevně nezakořenila (byť je zvlášť intenzivně propagována a podporována prostřednictvím církve). Místní obyvatelé tedy vědomě rozlišují oficiální označení Bělorusové, běloruština od neoficiálních Gudové, gudština. Podle nich je běloruština oficiálnější spisovná běloruština, která není pro místní oblast charakteristická (užívá ji místní správa, a to s četnými příměsemi ruštiny). Když říkají Bělorusové, mají často na mysli člověka jiného vyznání (pravoslavného), který není místní. Starší litevské označení gudas tedy znamená „místní obyvatel, katolík“, gudų kalba pak „místní běloruské nářečí“. Zde se užívá oficiální tradiční označení jazyka přijaté v litevské lingvistice – běloruština. Ve významu etnonyma se užívá staré označení gudas, gudai, které si zachovali místní obyvatelé. RAMAŠKONIŲ ŠNEKTOS DAIKTAVARDŽIŲ KAIT YBA | 91 postupně. Obtížné a nepříznivé podmínky pro litevštinu v kraji Balatnós4 existovaly po několik staletí. Na tomto malém území se, dá se říci, setkávají různě proměněné fáze kdysi jednotné jazykové situace: od úplného zániku jazyka, kdy si lidé litevsky pamatují jen několik názvů předmětů denní potřeby, až po dvojjazyčnost, kterou si zachovali pouze staří obyvatelé. Přesto ve vesnicích východní části okresu Varanava žijí Litevci5, kteří stále výborně hovoří svým mateřským dzūkijským nářečím (podrobněji o místních Litevcích viz Vaišnytė 2002: 545–556). Téměř všichni jsou nejstaršími místními obyvateli, kteří vedle litevštiny dobře ovládají, plynule a aktivně užívají i další jazyky charakteristické pro tento kraj: místní běloruské nářečí (kterému říkají gūdų kalba, zatímco příslušníci jiných národností mu říkají prósty jazýk, prósta móva), polštinu a v poněkud menší míře ruštinu. Je třeba poznamenat, že okolí okresu v roce 1953 zkoumali běloruští lingvisté, kteří shromažďovali materiál pro Běloruský dialektologický atlas (DABM 59–147). Tehdy si nevšimli, že v kraji žijí lidé, kteří výborně hovoří také litevsky. To svědčí o velmi starém souběžném ovládání a užívání těchto dvou jazyků místními obyvateli (o fungování jazyků ve zkoumané oblasti podrobněji viz Čekmonas 1988: 37–54). Dnes v mnoha vesnicích tohoto ostrůvku s litevským obyvatelstvem – Biliuose, Biliūnuose, Stanišiuose, Tūsamonysė, Dainavoje, Ramaškonyse, Navaseiduose, Daržininkuose, Armoniškėse, Pārubiškėse – zůstává po jednom či dvou lidech, kteří litevsky umějí a stále méně často tak mluví. Aktivnější tradice litevského nářečí se v současnosti zachovala v Ramaškonysė, proto bylo také shromážděno nejvíce jazykového materiálu od Litevců z této vesnice: bylo nahráno několik desítek hodin souvislých nářečních textů a při cíleném dotazování byly sestaveny6 paradigmata skloňování jmen a akcentové paradigmata. Místní obyvatelé okolí Varanava odedávna hovořili několika jazyky (často v rámci jednoho vyprávění, diskurzu7), jak už bylo zmíněno, protože toto území obývali Litevci a Slované společně přibližně od 9. století (viz Zinkevičius 1989: 4–11; Garšva 1989: 28–32). Proto zde poměrně brzy vznikly podmínky pro utváření nových jazykových jevů, jejichž počet neustále narůstá. Již před více než 80 lety ztratila samotná litevština v kraji Balatna prestiž a postavení rovnocenného komunikačního prostředku. V této malé oblasti se od postupně se proměňující dvojjazyčnosti (místy vícejazyčnosti) přešlo k jednojazyčnosti (podrobněji viz Grumadienė 1994: 84) – v kraji se téměř ve všech oblastech života komunikuje převážně místním běloruským nářečím (viz poznámka 2); oblasti užívání polštiny a ruštiny jsou poměrně mnohem užší. Postupné proměny izolovaných litevských nářečí přinesly nejen změny kvantitativní, ale i kvalitativní, které jsou v různých jazykových rovinách rozloženy nestejnoměrně— 4 Místní lidé místo novějšího názvu okresního centra Varanavas užívají starý název Balatna. 5 V pasech jsou téměř všichni zapsáni jako Poláci; národnost jejich rodičů a prarodičů se v dokumentech neeviduje – nejčastěji je tam pomlčka, přestože se nejstarší generace považuje za Litevce. 6 Dotazování probíhalo podle morfologického dotazníku „Programu výzkumu litevských nářečí a jejich interakce“ (sestavily D. Mikulėnienė, K. Morkūnas). 7 Změnu jazyků v dvojjazyčném či vícejazyčném prostředí lingvisté nazývají změnou kódů – často se nehovoří pouze o změně kódů různých jazyků, ale také o změně kódů různých variet téhož jazyka. Autorka přednesla příspěvek na toto téma v roce 1996 na vědecké konferenci LKI „Litevština: výzkumníci a výzkum“ (o změně kódů podrobněji viz Grumadienė 1996, Urnėžiūtė 1998). 92 Nijolė Tuomienė … Bene největší a snadno postřehnutelný vliv se projevuje v oblasti fonetiky a lexika. Změny jsou patrné i v odolnější morfologii nářečí. Jižní Aukštaitové, k nimž periferní nářečí Ramaškoniai náleží, tedy poté, co se stáhlo z veřejného života, již nedokázalo uniknout obrovskému vlivu převládajícího jazyka. V současnosti, kdy je narušena jazyková funkce sebeidentifikace, zůstal jediný styl jeho užívání – každodenní, domácí. Pevnější tradice se stále udržuje v rodinném prostředí, mezi blízkými lidmi. Litevské nářečí mikroareálu Ramaškoniai bylo různými způsoby nuceno měnit se v důsledku kontaktů jazyků a kultur a z nich nevyhnutelně vyplývající mnohostranné interakce (Grumadienė 2001: 41). Kvůli geografické poloze, nepříznivým historickým podmínkám pro Litevce a instinktu sebezáchovy začala značná část obyvatel vesnic v kraji Varanavo v rodinách mezi sebou i s dětmi mluvit prostým jazykem, tj. bělorusky. Litevština však žila ještě dlouho a místy ji sousedé a příbuzní užívají dodnes. Národní sebeuvědomění lidí z týchž vesnic, kteří umějí mluvit litevsky i bělorusky, je zejména dnes relativní a nemá velký význam. Proměněné společenství však přineslo větší či menší změny do všech jazyků užívaných v kraji. 2. SOUČASNÝ STAV NÁŘEČÍ. SPECIFIKA VÝZKUMU Toto nářečí výrazně zmenšené komunity může být pro lingvisty zajímavé z několika důvodů: a) pro svou archaičnost a jedinečnost – jde o periferní nářečí (podrobněji viz Morkūnas 1993: 4–7); b) pro svébytný mechanismus změny, povahu proměnlivosti a interakci s jinými jazyky; c) může jít o další příklad zániku, degenerace a smrti nářečí (jako tomu bylo u litevských ostrovních dialektů Lazūnai a Zietela, viz Vidugiris 1959: 195–213; 1985; 1998). V posledních letech se nářečí tohoto ostrůvku litevského osídlení9 z různých důvodů těší stále menšímu zájmu. Dosud jsem se setkávala se studiemi periferních nářečí, které konstatují jazykovou variabilitu a nejednotnost, chybí však podrobnější analýza vnitřních motivů: co se mění jako první a proč. Obvykle se odmítá to, co je nesystematické a již nepatří do systému litevského jazyka; formy, které se v nářečích již nezaznamenávají, se často rekonstruují a obnovují podle rysů typických pro dané nářečí. Výzkum nářečního materiálu zaznamenaného v posledních letech však ukázal, že pokud se některé rysy v živém jazyce již nezaznamenávají, zpravidla se již ani neužívají. Na druhou stranu se jejich podoba mění nebo se liší: například podstatná jména náležející k témuž skloňovacímu typu se mohou skloňovat či přízvukovat různě. 8 Šį terminą pirmasis pavartojo V. Čekmonas (1988: 37–54). Beje, jo straipsnyje aprašytasis Ramaškonių arealas yra daug platesnis. Šnektos duomenys rinkti 1983–1986 metais kompleksinės ekspedicijos metu. Buvo detaliai ištirti Pereigonių (br. Пераганцы), Benekainių (br. Бенякони) bei Varanavo (br. Воранава) apylinkių kaimai. Šiame darbe panaudota medžiaga rinkta praėjus beveik dešimčiai metų – 1991–1999 metais. Per tą laikotarpį žmonių, kalbančių lietuviškai, kaimuose sumažėjo dvigubai, tad ir aprašomasis arealas smarkiai susiaurėjo. 9 Bylo prokázáno, že jen velmi zřídka je některý místní obyvatel zkoumaných oblastí cizího původu. RAMAŠKONIŲ ŠNEKTOS DAIKTAVARDŽIŲ KAITYBA | 93 Při shromažďování materiálu a studiu okrajových nářečí je proto třeba věnovat pozornost nejen abstraktním modelům změn jazykového systému, ale také samotným mluvčím a vztahům mezi jazykem a jeho sociokulturním prostředím. V popisovaném případě je jazyková změna také ukazatelem způsobu života a chování obyvatel etnických litevských zemí, neboť jazyk mluvčích téhož nářečí se může lišit i v sousedních vesnicích. Lze říci, že samotný stav nářečí Ramaškoniai je mnohovrstevnatý a různorodý a přímo závisí na paměti jeho mluvčích a na jejich potřebě jím komunikovat. Užívá se zde pouze mluvený jazyk, tedy jazyk plný slov a obratů každodenního domácího stylu i intonací. Vyskytuje se v něm mnoho nenoremních podob a dalších individuálních jevů, které jsou na první pohled užívány sporadicky a chaoticky. Nejpodrobněji popsal nářečí Ramaškoniai poprvé v roce 1960 J. Šukys. Při probírání hlavních rysů typických pro toto nářečí autor zmiňuje také, že již tehdy existovaly rozdíly mezi jazykem starší a mladší generace. Jazyk se zřejmě lišil jen nepatrně, a proto se této otázce práce podrobněji nevěnuje. Lze předpokládat, že téměř před pěti desetiletími se v okolí vesnice Ramaškoniai při výzkumu uplatňoval princip výběru nejlepších informátorů, používaný při studiu velkých a silných dialektů. Nyní jej nelze uplatnit – dotazováni jsou všichni informátoři, které se podaří najít a přimět k hovoru. Potřeba užívat litevštinu se u starší (více než osmdesátileté) a mladší (přibližně šedesátileté) generace liší, a proto se různé jazykové roviny změnily nestejnoměrně. Srovnání dvou generací mluvčích ukazuje konkrétní změny a umožňuje určit, nakolik a kterým směrem se stav nářečí posunul. Řeč nejstarších informátorů je přirozená, poměrně stabilní a živá, protože příslušníci této generace se při mluvení litevsky snaží také myslet v témže jazyce. Aby se navíc přizpůsobili partnerovi v rozhovoru, často přecházejí také ke slovním tvarům a přízvuku spisovné litevštiny. Pokud se rozhovoru účastní člověk mluvící jiným jazykem, snadno se přechází z litevštiny k běloruštině. Běloruské věty však často mají litevskou konstrukci, některá slova mají neslovanské podoby apod. Mladší generace mluvčích se chová téměř zcela opačně: ačkoli mluví litevsky poměrně dobře, myslí bělorusky a při mluvení často doslova překládá své myšlenky do litevštiny. Prvním jazykem příslušníků této generace je již běloruština. Aby se přizpůsobili partnerovi v rozhovoru, zapomenutá slova a jejich tvary užívají analogicky podle častěji používaných litevských nebo běloruských slov. Pro mládež a děti z kraje Varanavo, které, jak již bylo zmíněno, navštěvují místní bělorusko-ruské školy, je litevština již bezcenná. 3. PARADIGMA PODSTATNÝCH JMEN SE SOUHLÁSKOVÝM KMENEM V NÁŘEČÍ NA KONCI 20. STOLETÍ Jazykové změny bývají zpravidla nejprve a nejsnáze postřehnutelné ve fonetice a lexiku. Pokud se však zaznamenávají v morfologii a syntaxi, svědčí to o celkově nestabilním stavu jazyka. Tato práce se zabývá několika morfologickými rysy zanikajícího nářečí, konkrétně souhláskovým deklinačním typem podstatných jmen. Srovnávají se vícevrstvé paradigmatické soubory tohoto kmene, který je málo početný a výrazně pozměněný; byly sestaveny na základě jazykových nahrávek dvou generací informátorů: starší (více než 80 let) 94 Nijolė Tuomienė a mladší (asi 60 let)10. Aby bylo možné co nejpřesněji ukázat důsledky jazykového kontaktu a zaznamenat současný stav, hledala se vhodná metoda. Protože jsou zde uvedeny sice nesystematické, ale autentické slovní tvary, které se živě užívají, nebyla historickosrovnávací a rekonstrukční metoda v tomto případě vhodná. Zákonitosti jazykové variace a změny formulované W. Labovem umožňují vyhodnotit výsledek jazykové změny probíhající po delší dobu, formulovat její příčiny a v našem případě předvídat možný dopad těchto změn na deklinační systém nářečí. Jazyk se zkoumá, jak uvádí W. Labov, v reálném čase, tedy současný jazyk bilingvních lidí několika generací žijících v okolí Varana-va. Podstatné jmenné kmeny zděděné z dávných dob se z různých fonetických a morfologických příčin velmi záhy změnily jak v litevských nářečích, tak ve spisovné litevštině. Největší vzájemné působení je patrné mezi kmeny, které jsou v jazykovém systému vedle sebe nebo blízko sebe (Girdenis, Rosinas 2000: 51; Rinkauskienė 1997: 71). Odolnost paradigmatu závisí na počtu podstatných jmen jednotlivých nářečních kmenů a na četnosti jejich užívání. Souhláskový kmen se v různých indoevropských jazycích začal rozpadat ještě dříve (Kazlauskas 2000: 242), takže se zachovalo jen málo podstatných jmen, která si udržela paradigma souhláskové deklinace. V ramaškonském nářečí, stejně jako v nářečích většiny litevského jazykového území, je tento deklinační typ velmi málo početný a značně rozrušený – ztratil mnoho svých původních tvarů, které byly nahrazeny tvary produktivních kmenů. V nářečí se z něj nacházejí už jen zbytky. Příčiny nejsou pouze vnitřní, neboť slova tohoto ostatně málo početného kmene jsou v ramaškonském nářečí navíc nahrazována běloruskými výpůjčkami. Mezi slovy náležejícími ke zkoumanému deklinačnímu typu nejsou podle četnosti užívání příliš vzácná například juosmuo, liemuo, raumuo, rėmuo, stomuo; v živé řeči obyvatel Ramaškoniů už je však neslýcháme, neboť byla nahrazena jinými slovy, často slovanskými. Každé podstatné jméno tohoto deklinačního typu, ať mužského, nebo ženského rodu, má v nářečí již svou vlastní cestu změny, která dosud nebyla podrobněji zkoumána. Uvádí se paradigma rozpadlého souhláskového kmene, sestavené z tvarů mužského a ženského rodu užívaných oběma generacemi informátorů: akmuo, piemuo, šuo, sesuo (vyskytující se paralelní tvary jsou podrobněji probrány v komentářích): 10 Jde o podmíněné rozdělení, aby se vytvořil protiklad ke starší generaci zástupců. V okolí Ramaškoniů již nejsou lidé mladší 60 let, kteří by mluvili dzukijským nářečím. RAMAŠKONIŲ ŠNEKTOS DAIKTAVARDŽIŲ KAITYBA | 95 TABULKA 1. PARADIGMA SINGULÁRU SUBSTANTIV S KONSONANTICKÝM KMENEM starší generace | mladší generace; N. akmũ., pi.mũ., šuvė, sesuvė | ãkmenis, pi.menis, šuvė, sesuvė. / sesærьs¹²; G. ã:kmeńo, pi.meńo, šù:n'o, sæsærės | ã:kmeńo, pi.meńo, šù:n'o, sæsærė.s / sė:seras; D. ã:kmeńų, pi.meńų, šun'ų, sæ:serai | dėl_pi.meńo, dėl_šu.n'o, dėl_sæsærė.s; A. ã:kmeni, pi.meni, šù.ni, sæ:serьˑ | ã:kmeni, pi.meni, šù.ni, sæ:serьˑ; I. ã:kmeń'u, pi.meń'u, šun'ù, sæ:sera | ã:kmeń'u, pi.meń'u, šun'ù, sæ:sera; I. akmenì(i), van'denì(i) / van'deni:jė | akmenì(i), van'denì(i); Ill. van'denìñ., mė:nasin | van'denìñ. / in_vá.n'deni, mė:nasin / in_mė:nasi; V. pi.mũ., šuvė, sesuvė | pi.menis, šuvė, sesuvė. / sesærь.s TABULKA 2. PARADIGMA PLURÁLU SUBSTANTIV S KONSONANTICKÝM KMENEM starší generace | mladší generace; N. akmenãi, pi.menãi, šù.nes, sæ:seru.s / sæ:seras | akmenãi, pi.menãi, šù.nes, sæ:seras; G. akmenũ, pi.menũ, šunũ, sæserũ | akmenũ, pi.menũ, šunũ, sæserũ; D. akmená.m, pi.mená.m, šunim, sæserèm | dėl_pi.menũ, dėl_šunũ; A. ã:k menis, pi.menis, šunis / šùnes, sæ:serus / sæ:seras | ã:k menis, pi.menis, šunis / šùnes, sæ:serus / sæ:seras; I. akmenãi.s, pi.menãi.s, šunimũ, sæsermũ | akmenãi.s, pi.menãi.s, šunimũ, sæsermũ 11Jak víme, v jihovýchodoaukštaitských nářečích má nominativ singuláru slov kmenů na n koncovku -uo; na jižním okraji nářečí se tato koncovka vyslovuje s počátečním j. Pro mluvu v Ramaškoniai je charakteristická velmi častá monoftongizace dvojhlásek uo, ie (téměř ve všech pozicích), např.: v přízvučné pozici nejčastěji -ie > ʼi, ʼi, ʼi: uo > ū, ù, ù, ù., v nepřízvučné pozici ie > i, uo > u. Případy s neslabičným j se v této mluvě již nezaznamenávají. V celé oblasti jihovýchodoaukštaitského nářečí se zaznamenávají pouze ojedinělé nesystematické případy monoftongizace ie, uo. 12První forma je v řeči mladší generace častější. 96 | NIJOLĖ TUOMIENĖ starší generace mladší generace In. akmenì:sà / akmenì:sa, van'denì:sà / van'denì:sa akmenì:sa, van'denì:sa II. akmenì:sna, van'denì:sna akmenì:sna, van'denì:sna V. pi.menai., šūnes, sē-seras / sē-serəs pi.menai., šūnes, sē-seras / sē-serəs 4. ZVLÁŠTNOSTI PÁDOVÝCH KONCOVEK 4.1. Značná část jazykovědných prací se věnovala také zkoumání příčin časného nahrazování souhláskových kmenů podřadných nářečí jinými kmeny a jejich rozpadu. Byly popsány archaické pozůstatky kmene v indoevropských jazycích a litevských nářečích (Sen kus 1959: 167–175; Kardelytė 1959: 175–176; Grinaveckienė 1960: 173–175; Vidugiris 1969: 178–182; Zinkevičius 1966: 256–267; Morkūnas 1969: 114–115, 1989: 96–97; Girdenis, Rosinas 2000: 50–62; Kazlauskas 2000: 242–286 aj.). V baltských jazycích, stejně jako ve slovanských, se tvary akuzativu jednotného i množného čísla souhláskových a i-kmenů odedávna nijak nelišily, např. v našem případě: akuzativ sg. ā·ki, pi.meni-, akuzativ pl. akìs, pi.menis a v běloruském nářečí: akuzativ sg. z'vér, kámen', akuzativ pl. z'verá, kámen'a. Protože podstatných jmen souhláskového kmene bylo podstatně méně než jmen i-kmenových, začala se ve všech litevských nářečích analogicky přeřazovat k i-kmenovému typu skloňování (viz Zinkevičius 1980: 224, 244; Kazlauskas 2000: 245, 246). Při rozpadu samotného paradigmatu i-kmene byly tvary souhláskového kmene nahrazeny tvary produktivních kmenů (i)ō, (i)ā, ē, a to v závislosti na rodu podstatného jména (Zinkevičius 1966: 260–267). Z podstatně rozpadlého paradigmatu souhláskového kmene v předkládaném zanikajícím nářečí13 je patrné, že tvary nominativu jednotného čísla podstatných jmen mužského i ženského rodu (v živé řeči, v textech přepsaných autorkou) kolísají: 1) v řeči příslušníků starší generace se zaznamenává mnoho tvarů souhláskového kmene: akmū., pi.mū., vandū., taešmū.; 2) mladší mluvčí téměř úplně přešli ke koncovkám kmene (i)ō: ā-kmenis / akmenì-s, vá.n'denis, mē.nasis, r̄ū.denis, pi.menis / pi.meni-s, tē-šmenis. První případ s -ū. (-uō) je společnou zvláštností jižních aukštaitských nářečí (rozšířených ve střední části území Litvy) a v ramaškonském nářečí jej zachovali nejstarší mluvčí. Vliv na to mohl mít také spisovný litevský jazyk. Tento předpoklad potvrzují příklady zaznamenané z jejich 13Paradigma se snaží ukázat, které tvary se v řeči příslušníků obou generací užívají nejčastěji. Uvedené příklady se v nářečních textech střídají: zejména ve vyprávěních mladší generace se vyskytují souběžné varianty téhož slova. RAMAŠKONIŲ ŠNEKTOS DAIKTAVARDŽIŲ KAITYBA | 97 řeči s jasně vysloveným přízvučným koncovým -uo: akmuõ, ruduõ, piemuõ, sesuõ, tašmuõ, vanduõ14. Jiné io-kmenové koncovky -is, -ys, zaznamenané i v jednotlivých místech jižního aukštaitského území (LKA 1991: 34), v blízkém dieveniškėském nářečí (Lipskienė, Vidugiris 1967: 195; Mikulėnienė, Morkūnas 1997: 18) a v západních aukštaitských nářečích (Senkus 1959: 169; Zinkevičius 1966: 260–262; LKA 1991: 34–36), užívá mladší generace obyvatel Ramaškoniů poměrně důsledně, téměř bez dalších souběžných tvarů. V nářečí mají podstatná jména mužského rodu (všech skloňovacích typů) tendenci sjednocovat koncovky: -(i)as, -is, -ys, méně často -(i)us15. Běloruština navíc nemá obdoby litevských koncovek souhláskového kmene. I v litevském nářečí se proto volí produktivní, snáze vyslovitelná koncovka, která se v tomto ohledu více podobá běžnému běloruskému nářečí, neboť při skloňování se jen málo obměňuje (anebo se obměňuje stejně jako v běloruštině, protože se v povědomí mluvčího morfologická analogie vztahuje na koncovky určitých pádů v litevštině a běloruštině); srov.: bělor. kámen' ~ lit. ãkmenis, bělor. mėsęc ~ lit. mė̃nesis, bělor. vadá ~ lit. vá.ndenis. Zřejmě působí i tendence k jazykovému zjednodušování. Jako souběžný tvar se v řeči nejstarších mluvčích objevuje foneticky pozměněná koncovka souhláskového skloňovacího typu -uvà. V současnosti se s ní užívají dvě podstatná jména: šuvė / šuvà, sesuvė / sesuvà. Mladší mluvčí častěji užívají tvar s kmenem na -i: seserìs / seserìs. V aukštaitských i žemaitských nářečích je zvláště rozšířen dvojslabičný tvar šuvà ‚pes‘ (Zinkevičius 1966: 256–257; Morkūnas 1969: 114; 1989: 96; LKA 1991: 34–35, mapy 27, 28, 30, 31; Grumadienė 1994: 101 aj.) v důsledku tendence vyhýbat se jednoslabičnému tvaru nominativu jednotného čísla (Kazlauskas 2000: 270). V jižním aukštaitském nářečí jazykovědci zaznamenali tvary vanduvà, akmuvà (srov. Markevičienė 1999: 32), které se v nářečí mikroareálu Ramaškoniai již neužívají16. Slovo mėnuo má v nářečí dva významy: časový úsek a nebeské těleso. V prvním významu jej mluvčí zkoumaného nářečí skloňují jako podstatná jména kmene io: mė̃nasis, mė̃nas'ɔ, mė̃nas'u(i), mė̃nasi, mė̃nas'u, mė̃nasi·i, mė̃nasin, mė̃nasis. Starší mluvčí užívají ve druhém významu tvar nominativu sg. mė̃nas – pozůstatek kmene -s- užívaného v jižních aukštaitských nářečích, který byl zaznamenán v Zietele (viz Kazlauskas 2000: 284–286). Pouze dvě slova si zachovala starobylé tvary nominativu množného čísla s vokálem e před -s: šùnes, sẽ:seras. Ostatní podstatná jména se v zanikajícím nářečí užívají již pouze s koncovkami vokalického kmene: pi.menãi, tēšmenãi, van'denãi. 4.2. Podstatná jména ženského rodu duktė, sesuo GENITIV SINGULÁRU v popisovaném nářečí zachoval staré koncovky souhláskového kmene – dùkteras, sẽ:seras / seserìs, mění se pouze výslovnost a přízvuk. Ačkoli v sousedních nářečích mužského- 14 Příklady takové výslovnosti lze v textech nářečí najít jen ojediněle. Mluvčí se nejspíše snažili „mluvit správně“. Ačkoli výslovnost dvojhlásek ie, uo je v nářečí stále fakultativní a závisí na věku mluvčích (např. v sousedních nářečích Rūdūnia a Pelesõs se obvykle vyslovují zachovaleji), v ramaškonské oblasti se však rýsuje tendence k monoftongizaci. Již v roce 1960 si tohoto jevu všiml a popsal jej J. Šukys. Jednou z příčin tohoto jevu je nepřítomnost analogií k ie, uo v běloruském nářečí. 15 Dėl u, ių kamienų daiktavardžių linksniavimo žr. Tuomienė (2001: 156–170). 16 Nejstarší obyvatelé vzpomínají, že se v okolí (viz názvy vesnic na s. 89) užívaly tyto tvary. 98 | N I J O L Ė T U O M I E N Ė Podstatná jména tohoto rodu si zachovala koncovky souhláskového kmene akmenės, piemenės, šunės (viz Senkus 1959: 169; Zinkevičius 1966: 258 aj.); v ramaškonském nářečí byl zaznamenán pouze jeden příklad: šūnes. Mladší generace zde zcela přešla k tvarům silnějšího kmene ǫ, např.: ká.r'ves vá.ikšč'au̯na ‘chodí, pase se’ a_pi.me-n'o neragė·c ‘není vidět’; negė.rk vá.n'den'o bǫ_ō:žu pavi'si. Lze předpokládat, že upevnění koncovek vokalických kmenů napomohlo i místní běloruské nářečí (podobná výslovnost), srovnejme: bělor. kámenia ~ lit. á.kmen'o, bělor. óšeni ~ lit. ruden'o. Zkrácená forma souhláskového kmene bez koncového e je živější v řeči starších lidí: akmen.s, pi.men.s, ruden.s, van'den.s (může jít také o vliv spisovného jazyka). GENITIV PLURÁLU si v popisovaném nářečí, stejně jako v celé oblasti jihovýchodních aukštaitských nářečí, zachoval tvar souhláskového kmene: dukterų, seserų, šunų, teš'menų, van'denų. 4.3. DATIV SINGULÁRU A PLURÁLU je v ramaškonském nářečí nejvíce pozměněným pádem (u všech skloňovacích typů jmen). Vzniklé analytické, tj. předložkové tvary ukazují, že tento pád byl v nářečí ovlivněn především vnějšími faktory – obdobná konstrukce existuje i v běloruském nářečí, např.: lit. pasak'au. dęl_pi.men'o / dęl_pi.menų, bělor. skazála d'l'a_pastuchá / d'l'a_pastuchóu; lit. at'nešę dęl_šun'o, bělor. prineslá d'l'a_sabáki. Předložkové konstrukce svou četností zastiňují všechny ostatní tvary dativu. V řeči obou generací se stále méně často zaznamenávají jiné koncovky, např. jako u kmene i (srov. Senkus 1959: 173; Zinkevičius 1966: 258) DATIV SINGULÁRU MUŽSKÉHO RODU: á.kmeni, rù.deni, pi.meni, vá.n'deni, ŽENSKÉHO RODU: dùkteri, sæ·seri. Příklady byly zaznamenány převážně v nářečních textech nejstarších lidí. Mladší lidé ojediněle ještě užijí pi.men'u, šun'ù. V DATIVU PLURÁLU užívají mluvčí mužských podstatných jmen z obou generací vedle sebe také dvojnou, přízvučnou koncovku kmene ǫ -am (bez -s), známou i z jiných litevských nářečí: akmená.m, pi.mená.m, teš'mená.m. Velmi vzácná je v nářečí stará koncovka kmene i -im: akmenìm, pi.menìm, šunìm. V řeči starší generace je živá koncovka -mu: akmenimù, šunimù, seserimù, dukterimù. Slova ženského rodu užívají mluvčí obou generací s koncovkou kmene i: dukterėm, sæserėm / seserìm. 4.4. AKUZATIV SINGULÁRU se neliší od spisovného jazyka; vznikl fonetickým splynutím koncovek akuzativu kmenů i a souhláskového. V nářečí nebyly zaznamenány žádné změny. AKUZATIV PLURÁLU užívají obě generace stejně: á.kmenis, pi.menis, šunis, tæ·š'menis (jako ve spisovném jazyce). Pouze jedno slovo mužského rodu, šūnes, zachovalo starou koncovku souhláskového kmene; v ženském rodě je to sæ·seras. 4.5. Koncovka INSTRUMENTÁLU SINGULÁRU A PLURÁLU je v ramaškonském nářečí nejčastěji koncovkou kmene ǫ. Mužský rod: á.kmen'u, akmená.i.s; pi.men'u, pi.mená.i.s; šun'ù; vá.n'den'u, van'dená.i.s. Ženský rod – s koncovkou kmene (i)ā: dùkteræ, sæ·sera. Uvedené koncovky se v současnosti užívají i ve spisovné litevštině. Pouze starší lidé vedle novějších tvarů INSTRUMENTÁLU PLURÁLU akmená.i.s, teš'mená.i.s, van'dená.i.s užívají zkrácenou koncovku -im, která vznikla v rámci systému a podle předpokladu se vyvinula z kmene i (LKA 1991: 47, mapa č. 43): akmenìm., pi.menìm., šunìm., van'denìm., seserìm. Od DATIVU PLURÁLU se liší pouze intonací. Několik podstatných jmen si v nářečí zachovalo starou přízvučnou koncovku -imu (stejně jako v dativu plurálu): pi.menimù, šunimù, duk'teræmù. Tato koncovka je vzácná a vyskytuje se u muž- Ramaškonių šnektos daiktavardžių kaityba | 99 v řeči lidí starší generace. Ještě vzácnější je v nářečí koncovka -i u kmenů na e: dūkterì, sȧ·serì. 4.6. LOKÁL JEDNOTNÉHO ČÍSLA. U obou skupin mluvčích bylo zaznamenáno jen několik podstatných jmen mužského rodu s koncovkou -y(i), která se všeobecně prosadila v nářečích a je stejná jako u kmenů na i: van'denì, mé·nasì. Vyslovuje se většinou bez j, které má tendenci zanikat (viz Zinkevičius 1966: 185–186, 231, 259; LKA 1991: 51; Kazlauskas 2000: 246). Stejnou koncovku má také lokál jednotného čísla podstatných jmen s kmenem na (i)ió: glė·bi „v náručí“, gro·vi „v příkopu“, mė·ži·(i) „ve stromě“. Koncovka LOKÁLU MNOŽNÉHO ČÍSLA -i·sa: akmeni·sà, van'deni·sà, teš'meni·sà je typická i pro lokál množného čísla podstatných jmen jiných kmenových typů. Spojení se v popisovaném nářečí obvykle nezměkčuje. Lokálové tvary s a jsou doloženy již ve starých písemných památkách. Jejich vznik podle Z. Zinkevičiuse (1966: 239) souvisí s vlivem ilativu. V důsledku vzájemného působení obou pádů byla reflexem postpozice *-en nahrazena samohláskou a v koncovce ilativu. Z ilativu mohlo být převzato i přízvukování. V ramaškonském nářečí se vyskytují variantní tvary: akmeni·sà, van'deni·sà, které byly častěji zaznamenány v řeči mladších mluvčích. 4.7. ILATIV JEDNOTNÉHO ČÍSLA (vnitřní směřovací lokál): akmeniñ., van'deniñ., utvořený z akuzativu, má zkrácenou postpozici -n. Oxytona zachovávají přízvuk na koncovce, barytona na kmeni, např. mé·nasin. ILATIV MNOŽNÉHO ČÍSLA se v nářečí užívá s nejrozšířenější postpozicí -na (srov. LKA 1991: 76), která se vyskytuje i u podstatných jmen jiných kmenových typů, např.: van'deni·sną, akmeni·sną, srov. kmen na o làukù·sną, mė·ž'u·sną „do lesů“ a kmen na ã pí·vosną „na louky“, kmen na ė vùpesną „do řek“ apod. Mluvčí mladší generace užívají tvary ILATIVU MNOŽNÉHO ČÍSLA obecně velmi zřídka. Nahrazují je předložkovou konstrukcí in (i) a AKUZATIVEM MNOŽNÉHO ČÍSLA, např.: in_vá·n'denis, in_ā·kmenis. Předložkové užívání ilativu je zřetelnější u četnějších, produktivnějších kmenových typů podstatných jmen. 4.8. VOKATIV JEDNOTNÉHO i MNOŽNÉHO ČÍSLA se velmi zřídka tvoří s koncovkou kmene ió: pi.meni·. V živé řeči se nejčastěji užívají stejné tvary jako v nominativu: pi.mù., šùvč, sæsuvė – starší generace; pi.menis – mladší generace. 5. ZÁVĚRY 5.1. Nářečí mikroareálu Ramaškonių, náležející k jižním aukštaitským nářečím, je v důsledku převážně pasivního užívání neustále zatlačováno slovanskými jazyky. Dostupné údaje však potvrzují litevský substrát současných litevských nářečí popisovaných oblastí, jehož zachování umožnily vnitřní jazykové rysy litevštiny. Ramaškonių nářečí si stále uchovává základní fonetické, morfologické, lexikální a další rysy. Jeho stále živý základ dokládají nahrávky litevštiny nejstarší generace mluvčích. V řeči relativně mladší generace se objevuje stále více inovací. Je patrné neustálé kolísání v tom, kterou formu zvolit. 5.2. Vzájemně se ovlivňují pouze slova některých kmenových typů, která jsou v jazykovém systému vedle sebe nebo přinejmenším blízko sebe. Lingvisty prokázaným nejspolehlivějším kritériem pro určení vzájemné hierarchie kmenových typů je frekvence shodných koncovek (viz Girdenis, Rosinas 2000: 51). Po fonetickém splynutí i a souhláskového 100 | NIJOLĖ TUOMIENĖ Koncovkám akuzativu plurálu kmenů typu i začal ustupovat méně početný souhláskový kmen. Přehled souhláskového kmene na periferii ramaškonského nářečí (ženského i mužského rodu) jasně ukazuje, že souhláskový kmen jako neproduktivní postupně přechází mezi produktivní kmeny, nejčastěji přes mezistupeň kmene į, např.: souhláskový → kmen į → kmen iō. Stejně jako blízká silná nářečí (jižní aukštaitské, západní aukštaitské kaunaské, východní aukštaitské vilniuské) si ramaškonské nářečí zachovalo koncovky souhláskového kmene pouze v několika pádech, např.: NOMINATIV SINGULÁRU: akmū., pi.mū.; duktė, sesuo / sesuva; GENITIV SINGULÁRU A PLURÁLU: akmen.s, pi.men.s; dūkteras, sē·sēras a akmenū, pi.menū, van'denū; duktēru, seserū. Tyto formy užívá nejčastěji starší generace mluvčích. Aktivní dvojjazyčnost v kraji sblížila artikulační bázi obou hlavních užívaných jazyků (ie, uo monoftongizace: akmū., pi.mū, vandū.). Zde jsou patrné tendence ke zjednodušování jazyka (v běloruštině, která se aktivně užívá ve zkoumané varanavské oblasti, se obdobné jevy nevyskytují). 5.3. Na základě sestaveného paradigmatu skloňování souhláskového kmene v současném ramaškonském nářečí a jeho analýzy lze vyčlenit tyto nejdůležitější skutečnosti: a) starobylý typ skloňování souhláskového kmene se změnil a rozpadl podobně jako ve všech litevských nářečích: několik podstatných jmen tohoto typu skloňování užívaných v nářečí vykazuje značnou variabilitu a vyskytuje se mnoho variantních tvarů; b) koncovka souhláskového kmene se důsledně zachovává pouze v GENITIVU PLURÁLU: akmenū, pi.menū, van'denū. Ostatní pády jsou ve větší či menší míře ovlivněny silnými vokalickými kmeny: i, (i)iō; c) vliv spisovného jazyka je patrný v řeči nejstarších obyvatel kraje – mluvčích tradičního dzūkijského nářečí; d) změnu a zánik nářečí dokládá také stále častější užívání předložkových tvarů (nejen u podstatných jmen zkoumaného kmene). Zejména v řeči mladší generace se DATIV SINGULÁRU A PLURÁLU vyjadřuje s předložkou: dav'au. dėl' pi.men'o; pasak'k. dėl' pi.menū; ILIATIV PLURÁLU se stále častěji užívá s předložkou in + akuzativ podstatného jména. ZKRATKY bk – spisovný jazyk br. – běloruština DABM – Дыялекталагічны атлас беларускай мовы. Мінск: Выдавецтва акадэміі навук БССР, 1963. G. – akuzativ Il. – ilativ In. – inessiv Įn. – instrumentál K. – genitiv lie. – litevština LKA 1991 – Atlas litevského jazyka. Morfologie. Ed. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslas. mot. g. – ženský rod N. – dativ RAMAŠKONIŲ ŠNEKTOS DAIKTAVARDŽIŲ KAIT YBA | 101 Š. – vokativ V. – nominativ muž. r. – mužský rod j. č., mn. č. – jednotné číslo (-a), množné číslo (-a) LITERATŪRA ČEKMONAS, V. 1988: Функционирование языков и билингвизм (на материале рамашканских говоров). Lietuvių kalbotyros klausimai 27, 37–54. GARŠVA, K. 1989: Kalbinės situacijos raida pakraščių šnektose. Lietuvių kalbotyros klausimai 28, 12–39. GAUČAS, P. 1993: Lietuvių–gudų kalbų paribio etnolingvistinė situacija 1795–1914 m. Lietuvos Rytai, Vilnius: Valstybinis leidybos centras, 42–101. GIRDENIS, A., ROSINAS, A. 2000: Lietuvių kalbos daiktavardžio linksniavimo tipų hierarchija ir pagrindinės jos kitimo tendencijos (bendrinės kalbos ir žemaičių tarmės duomenimis). Girdenis, A., Kalbotyros darbai 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 50–62. GRINAVECKIENĖ, E. 1960: Kai kurios Apso tarmės būdingesnės ypatybės. Lietuvos TSR MA darbai. A serija 2 (9), 173–191. GRINAVECKIENĖ, E., MACKEVIČ, J. 1988: Kai kurios baltarusių lituanizmų fonetikos ypatybės. Lietuvių kalbotyros klausimai 27, 123–131. GRINAVECKIENĖ, E., MACKEVIČ, J. 1990: Lietuviškos kilmės leksiniai vertiniai baltarusių paribio šnekto­se. Baltistica 26 (2), 165–173. GRINAVECKIENĖ, E. 1993: Kamuojų apylinkių (Baltarusijos Pastovių raj.) baltarusių šnektos lituanizmai. Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 113–133. GRINAVECKIENĖ, E. 1997: Izoliuotų lietuvių šnektų vertiniai etninėse Lietuvos žemėse Baltarusijoje. Lietuvių kalbotyros klausimai 37, 185–195. GRUMADIENĖ, L. 1994: Keletas naujesnių Punsko šnektos linksniavimo ir kirčiavimo ypatybių. Lietuvių kalbotyros klausimai 34, 97–105. GRUMADIENĖ, L. 1996: Sociolingvistinės dabartinės šnekamosios lietuvių kalbos tyrimo aspektas. Lietuvių kalbotyros klausimai 36, 190–198. GRUMADIENĖ, L. 2001: Ar kalbos likimą lemia kalbų sąveika. Paribio tarmių ir kalbų problemos (tarptautinės konferencijos, skirtos Europos kalbų metams, pranešimai), Šiauliai: J. Vasiliausko įmonė, 38–44. JONAITYTĖ, A., SUDNIK, T. 1973: Apie vieną lietuvių lenkų kalbų interferencijos atvejį. Baltistica 9 (1), 75–77. KARDELYTĖ, J. 1959: Daiktavardžių kaitymas Linkmenų tarmėje. Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 165–176. KAZLAUSKAS, J. 2000: Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LABOV, W. [ЛАБОВ, У.] 1975: О механизме языковых изменений (перевод Е. В. Ладучевой). Новое в лингвистике 7. Социолингвистика, Москва: Прогресс, 199–228. LIPSKIENĖ, J., VIDUGIRIS, A. 1967: Dieveniškių tarmė. Lietuvių kalbotyros klausimai 9, 182–222. MARKEVIČIENĖ, Ž. 1999: Aukštaičių tarmių tekstai 1, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. MIKULĖNIENĖ, D., MORKŪNAS, K. 1995: Lietuvių kalbos tarmių ir jų sąveikos tyrimo programa. Morfologija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. MIKULĖNIENĖ, D., MORKŪNAS, K. 1997: Dieveniškių šnektos tekstai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. MORKŪNAS, K. 1969: Rytų aukštaičių pietinės tarmės morfologija. Lietuvių kalbotyros klausimai 11, 107–146. MORKŪNAS, K. 1989: Apso lietuvių šnektos daiktavardžių kaityba. Lietuvių kalbotyros klausimai 28, 91–98. MORKŪNAS, K. 1993: Dėl sąvokos periferinės tarmės. Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 4–7. RINKAUSKIENĖ, R. 1997: Rytų aukštaičių uteniškių į kamieno daiktavardžiai. Kalbotyra 46 (1), 71–79. SENKUS, J. 1959: Daiktavardžių priebalsinio kamieno linksniavimas kapsų ir zanavykų tarmėse. Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 215–230. 102 | NIJOLĖ TUOMIENĖ SUDNIK, T. 1972: Из морфологических наблюдений над говорами литовско-славянского пограничья. Baltistica 8 (1), 19–22. ŠUKYS, J. 1960: Būdingesnės Ramaškonių šnektos ypatybės. Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 177–187. TUOMIENĖ, N. 2001: Ramaškonių šnektos u, iu kamienų daiktavardžių linksniavimas. Paribio tarmių ir kalbų problemos (tarptautinės konferencijos, skirtos Europos kalbų metams, pranešimai), Šiauliai: J. Vasiliausko įmonė, 156–169. TUOMIENĖ, N. 2001: Ramaškonių šnektos ō ir (i)ō kamienų kirčiavimo ypatybės. Baltistica 36 (1), 103–114. URNĖŽIŪTĖ, R. 1998: Kodų kaita joniškiečių šnekamojoje kalboje. Kalbotyra 47 (1), 131–140. VAIŠNYTĖ, N. 2002: Balatnos (Varanavo) apylinkės: istorija, kultūra ir kalba iš Ramaškonių gyventojų lūpų. Lydos krašto lietuviai 2, Kaunas: Poligrafija ir informatika, 545–556. VIDUGIRIS, A. 1959: Kai kurios Zietelos tarmės ypatybės. Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 195–209. VIDUGIRIS, A. 1969: Zietelos tarmės daiktavardis. Lietuvių kalbotyros klausimai 11, 147–182. VIDUGIRIS, A. 1985: Lazūnų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas. VIDUGIRIS, A. 1988: Iš etnolingvistinių santykių raidos Pelesos ir gretimose apylinkėse. Lietuvių kalbotyros klausimai 27, 21–36. VIDUGIRIS, A. 1998: Zietelos šnektos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. ZINKEVIČIUS, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1, Vilnius: Mokslas. ZINKEVIČIUS, Z. 1989: Seniausi lietuvių kalbiniai kontaktai su slavais. Lietuvių kalbotyros klausimai 28, 4–11. Nijolė Tuomienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected] Gauta 2002 07 29