Postverbų pateikimo problema „Lietuvių kalbos žodyne“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVIII (2003), 71 – 96 Problém uvádění postverbů v „Lietuvių kalbos žodyne“ ROLANDAS MIKULSKAS Litevský jazykový institut Článek se zabývá zpracováním takzvaných „postverbů“ (tj. částic vyskytujících se ve frázových slovesech) v litevské lexikografii. V této souvislosti podrobně pojednává o severolitevských „perfektivizačních“ konstrukcích obsahujících takové postverbální ukazatele. Formy, které jsou vybírány pro funkci postverbů, jsou obvykle původní illativy. Jejich fungování jako ukazatelů vidu je zbavuje vlastního lexikálního významu i možnosti fungovat jako adverbiální určení. Proto je při řešení otázky gramatické interpretace takových forem (motivované potřebami lexikografického popisu) třeba především odmítnout pokusy spojovat je s procesem adverbializace illativů v západolitevských nářečích. 0. Když se loni v červnu v tisku objevil dvacátý svazek Slovníku litevského jazyka (dále LKŽ), stejně jako každého jiného autora textu pro LKŽ mě lákalo podívat se, jak byl můj úsek textu redigován. Zvláště mě zajímalo, jak redaktoři přistoupili k některým etnolingvisticky orientovaným myšlenkám a novinkám v gramatickém zpracování slov, které jsem se pokusil zavést při uspořádání textu a definování významů. Bohužel jsem při čtení redigovaného textu nejednou zůstal zklamán: vzniká dojem, že moje snaha zavést nové principy organizace a prezentace lexikografického materiálu nebyla rozpoznána. Redaktoři LKŽ se samozřejmě drželi redakční tradice, která se utvářela po dlouhá léta, ale neplodí takový přístup někdy určitou setrvačnost, která brání novinkám? Je pochopitelné, že v posledním svazku Slovníku možná není vhodná chvíle radikálně měnit redakční principy, má-li být zachována jeho metodologická soudržnost. Navržené novinky však nebyly radikální povahy. K jejich zavedení mě vedly dvě obecnější premisy. Zaprvé, během staletého období, po které probíhala realizace projektu LKŽ, se při psaní textu opakovaně uplatňovaly metodologické i teoretické inovace, aby drželo krok s rozvojem jazykovědy. Zadruhé, jde o slovo s obzvláště složitou sémantikou, země, právě je a jeho nejbližší odvozeniny jsem měl popsat pro dvacátý svazek LKŽ. Vzhledem k jejich existenční váze věnuje dnešní moderní věda o významu — kognitivní sémantika — mimořádnou pozornost slovům tohoto typu (kromě země sem můžeme zařadit také nebe, domov, místo, rodný kraj, historicky důležitá slova pro Litevce západ a východ atd., srov. Gudavičius 2000: 39). Ve světě významů, který tato slova zahrnují, je totiž zakódován po dlouhá staletí utvářený pohled národa, jazykového společenství na skutečnosti důležité pro jeho existenci, stejně jako jeho mentalita. Při psaní či vytváření takových „základních textů litevské kultury“, jako je LKŽ (Daujotytė 2002: 35), má smysl uspořádat a prezentovat významy těchto pro nás existenčně důležitých slov tak, aby mentalita jejich uživatelů byla čitelná — 72 | ROLANDAS MIKULSKAS Čtenářům, a to tak, aby se v co nejčistší podobě předala příštím generacím, s využitím co nejadekvátnějších (včetně netradičních) lexikografických prostředků. Zkušenosti získané při uspořádávání významů by v tomto ohledu byly užitečné i v budoucnu, pokud by se projekt LKŽ v té či oné podobě dále rozvíjel. Zde bych rád ukončil tyto úvodní poznámky, jejichž poněkud abstraktní povaha může začít čtenáře dráždit. Doufám, že se v budoucnu vrátím k etnolingvistickým úvahám a k uplatnění principů tohoto směru ve slovnících typu LKŽ. Dále bych se chtěl poněkud déle zastavit u jednoho gramatického problému – uvádění takzvaných postverbů v LKŽ. 1. Při psaní hesla žemė jsem si všiml, že v severních litevských nářečích instrumentál tohoto slova nebo jeho analog, předložková konstrukce „į+akuzatyvas“, užité po slovesech určitého významu, ukazují, že děj, který tato slovesa označují, je dokončen, tj. fungují jako ukazatel vidu. V severozápadním žemaitském (kretingiském) nářečí plní tuto funkci také příslovce žemyn (žemyn) a jeho delší varianta žemynais (žemynais). Při prohlédnutí obdobných případů uváděných v jiných svazcích LKŽ (např. lauka(n), šalin, viršuo aj.) je patrné, že význam těchto slov je definován nejednotně a že stanovisko redaktorů ke gramatické funkci těchto forem nebylo jasněji formulováno. Někde se tato slova označují jako zesilovací částice, jinde jako příslovce¹, a v dalších případech se doklady takového užití ztrácejí mezi různými významy užívanými pády příslušných podstatných jmen. Když jsem viděl toto nejednoznačné zacházení s těmito slovy v LKŽ a chtěl ukázat co nejjednotnější přístup k nim, snažil jsem se pokud možno uvést na jednom místě všechny formy související se slovem žemė, které plní tutéž gramatickou funkci (to nelze uskutečnit úplně, protože část dokladů takového užití nevyhnutelně spadá pod příslovce žemyn). Zamýšlel jsem tedy v hesle žemė založit samostatný význam. U něj by se poznamenalo, že instrumentál daného slova nebo jeho analog, předložková konstrukce „į+akuzatyvas“, se užívají zpravidla po slovesech s významem zanikání, ničení či odstraňování a označují, že děj spěje ke konci nebo je téměř dokončen; bylo by tak možné soustředit naprostou většinu dokladů takového užití. Zkratky místních názvů by ukazovaly zeměpisné rozšíření tohoto jevu. S ohledem na nejnovější výzkum vidového vyjadřování sloves v severních litevských nářečích (Girdenis, Kačiuškienė 1986: 21–27) se domnívám, že je správné nazývat příslušné formy s gramatickou funkcí postverby. Pravda, zvolil-li jsem takový způsob prezentace tohoto jevu v LKŽ, musel jsem přimhouřit oči před skutečností, že v západních litevských nářečích se instrumentál jako paradigmatický pád již neužívá, přesněji řečeno, jsou doloženy jen ojedinělé případy takového užití. Instrumentál některých slov zde užívaných mnozí již považují za příslovce. Jak však uvidíme později, instrumentálové tvary ne všech slov jsou kvůli své inherentní sémantice ve stejné míře odtrženy od svých skloňovacích paradigmat. Proto je snazší chápat „instrumentálově“ prostřední vidový ukazatel sloves žemė(n) než jiná slova s touto funkcí, například laūkan nebo šalin. 1 V posledním případě se s nimi také zachází nejednotně: uvádějí se jako samostatný význam příslušného příslovce (šalin, viršuo), nebo jsou vyčleněny do samostatného hesla jako příslovce zvláštního určení (žemė(n), žemyn). POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 73 1.1. LKŽ redaktoři zvolili jiné řešení. Za „iliativní“ se považuje pouze část žemė(n) dokladů, a to v souladu s „gramaticky správným“ názorem, že ilativy nejsou možné západně od určité hranice východních nářečí (viz LKŽXX 313, význam 3). Jsou zde ponechány pouze doklady z žemaitského nářečí, v nichž funkci vidového ukazatele plní předložková konstrukce „į+akuzativ“. Věty se žemėn (nebo severovýchodožemaitským žemė) redaktoři uvádějí u samostatně vyčleněného příslovce žemėn (ibid., 337). Jeho funkce se samostatně nevysvětluje, pouze se odkazuje na žemyn (ibid., 344), kde se vysvětluje, že toto příslovce (a jeho akcentová varianta žemýn) se v žemaitském nářečí užívá k zdůraznění dokončeného děje². Je třeba ještě dodat, že část dokladů takového užití se objevuje také u příslovce žemynais (žemynais), vyčleněného jako samostatné heslo³ (ibid., 345). Toto redakční rozhodnutí má svou logiku. Jeho podstatou je opírat se o určité „znalosti o poloze věcí“, tj. o poznatky historické gramatiky a dialektologie týkající se vývoje a osudu ilativního pádu v současných litevských dialektech. Určitá klikatost tohoto redakčního principu se ukáže později. Nyní bych chtěl upozornit na nejvýraznější nedostatek této volby – formy, které mají v zásadě tutéž gramatickou funkci, jsou uváděny na čtyřech různých místech Slovníku, a navíc se s nimi zachází různě. Tím se neodůvodněně rozbíjí jednotný jev slovesné gramatiky. Nově zaváděný termín postverb se ponechává pouze pro první zmíněný případ (tj. u třetího významu hesla žemė). Při pozornějším pohledu na redakci tohoto významu jsou mimochodem patrné také určité nesrovnalosti, a dokonce chyby. Dříve zmíněné sémantické skupiny sloves, po nichž se obvykle užívají postverby žemė(n) a į žemę, jsou v definici „upraveny“ tak, že namísto významu zanikání nacházíme slovesa s významem zmenšování. To však není pravda! Nedůsledně je zachována i zásada geografického oddělení ilativního pádu: v pramenech uváděné Lȳgumai leží daleko na západ od areálu paradigmatického užívání ilativu. Navíc jsou mezi doklady postverbního užití žemėn přimíchány takové, které nejenže přesahují areál rozšíření postverbů, ale toto užití ani nedokládají. Proto sem následující příklady nepatří: (1) Simpla širdis, tai nepasipusi: žemėn atsil eidžia rankos ir griūvi ML. (2) Mušiau mušiau – žemėšan sumušiau (ps.) DGLŠ. (3) Jūs, broliukai, dieveriukai mano, jūs nueikit naujojon kalvelėn ir nukalkit aukselio dalgelį ir nukirskit man žemėn galvelę (d.) PRNG. (4) Kad tu jam galvą žemėn – nesako, neprispažįsta ML. Všechny tyto věty byly zaznamenány ve východních nářečích, v nichž se ilativ stále živě užívá jako paradigmatický pád. Dokládá to i ilativ plurálu v druhém příkladu. V prvním příkladu je zřejmý adverbiální význam slova žemėn: vyjadřuje zde směr děje, tj. modifikuje sloveso atsil eidžia z hlediska směru v prostoru. Ve třetím ² Takový odkaz jako by potvrzoval přednost formy žemyn před formou žemė(n), ačkoli geografické údaje ukazují, že první z nich je zjevně místní variantou. ³ Na obvyklém místě, tj. u příslušných významů přídavného jména žemas, -a, se příslovce žemyn uvádí spolu se svými delšími variantami (viz LKŽXX 298 a násl.). 74 ROLANDAS MIKULSKAS a ve čtvrtém příkladu se ilativní význam užitých slov žemėn zvlášť zřetelně ukáže při porovnání těchto vět s geograficky blízkými ilustračními větami uvedenými u druhého významu hesla žemė: (5) Mergiotė užpykus grėblį žemėn ir nuėjo Lb (308). (6) Kai tik nulekia žemėn kur panašus [obuolys] į razsipleskoja, i trūksta ŠVnč (309). Tyto poznámky jasně ukazují, že redaktorům LKŽ nebyl plně jasný smysl mého návrhu týkajícího se probíraných forem postverbního užití. Zdá se, že zde bylo uvedeno dost argumentů, proč stojí za to vážněji diskutovat o uvádění postverbů v LKŽ. Začněme tedy od začátku a postupně. 2.0. Nejprve by bylo vhodné připomenout hlavní teze již zmíněného článku Alekse Girdenise a Genovaitė Kačiuškienė. Autoři v něm upozorňují na paralelní jevy v lotyšském a severolitevském slovesném systému a konstatují, že v severních a severozápadních litevských nářečích existuje ternární vidová opozice, která se svým vývojem značně podobá lotyšské. Podstata ternárního vidového systému podle nich spočívá v tom, že vedle průběhového vidu – imperfektiva – a dějového vidu – perfektiva – existuje ještě mezilehlá kategorie, kterou autoři článku navrhují nazývat PER-FICIENTIVEM. Perficientiv se tvoří pomocí určitých příslovcí s „vybledlou“ sémantikou, jejichž funkce a význam se blíží předponám perfektivních sloves. Autoři článku navrhují nazývat je POSTVERBY⁴. Obecný význam perficientivních sloves a jejich postverbů je ÚKON BLÍŽÍCÍ SE KE KONCI NEBO OBECNĚ K URČITÉ HRANICI. Téměř všechny postverby užívané v uvedených litevských nářečích mají protějšky v lotyštině. Nejběžnějším postverbem je žemė(n) a jeho místní varianty žemyn, žemynais, į žemę, odpovídající lotyšským nuošts, zemē (např.: severožemaitsky Kiršk koję žemėn TRK = Cērtiet kāju nuošt). U tohoto postverbu je zvlášť častý perficientiv takzvaných anihilačních sloves (sloves s významem ničení). V žemaitských nářečích jsou poměrně častá také slovesa s lauk (lauko(n), laukonais) ≈ lot. ārā. V severních panevėžyských nářečích jim nejčastěji odpovídají formy s ōre. Jen málo za nimi zaostává perficientiv s šalin (šalinais, į šalį) ≈ lot. pruo(j)ām. Autoři článku uvádějí příklady perficientivů také s dalšími, méně častými postverby. U některých z nich, např. pry(šais), pušiau (pušiau), į rinkį, lygiai, je gramatickou funkci obtížnější rozpoznat – přinejmenším v uvedených příkladech, srov.: (7) Nekėls man rankos pryšais! TRK. (8) Nelaužk pušiau – sutrupės ALS. (9) Su arkliu varys teip į rinkį Kl. (10) Aniė ejo – i[r] mani vėdės[i] lygiai KlK. Lze totiž říci, že tato slova modifikují predikáty zde uvedených vět ⁴ Girdenis už dávno před vydáním článku používal tento termín k označení gramatické funkce probíraných slov na lístcích s příklady ze severních žemaitských nářečí, které předložil do kartotéky LKŽ. POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 75 z hlediska sémantiky, nikoli však vidu (např. v poslední větě bychom mohli lygiȧi snadno nahradit příslovečným sémantickým ekvivalentem kartų). 2.0.1. Po podrobné analýze rozluštěných magnetofonových nahrávek pořízených téměř ve všech severních žemaitských farnostech autoři článku konstatují, že mnohé perficientivní konstrukce (přesněji makroformy) jsou údajně zcela obvyklé a neutrální pouze v severních nářečích. Už jižně (a jihovýchodně) od Viekšniů, Tirkšliů, Salantai a Grūšlaukisu postupně ztrácejí pravidelnost a stávají se stále více závislými na kontextu a expresivitě promluvy. Patrně proto jsou nejrozšířenější právě „anihilační“ konstrukce miršta, bẽngi(a)si, sprógsta žẽmen. 2.0.2. Autoři článku z toho všeho vyvozují jediný diachronní závěr: ternární vidový systém severních Litevců (nebo jeho zárodky či rudimenty) je údajně novým gramatickým jevem, který vznikl vlivem lotyštiny⁵. Tento vliv mohl být plodný proto, že zaprvé nový mezivid zvyšoval výrazovost a přesnost jazyka a zadruhé se jeho vznik dobře shodoval s jednou z nejvýraznějších tendencí severních nářečí – sklonem jejich syntaxe k co největší konkrétnosti. 2.1. Po stručném převyprávění hlavních myšlenek článku Girdenise a Kači žkienė bychom rádi vyzdvihli několik momentů významných pro další úvahy. Zaprvé, výrazy žẽme(n), laũko(n), õre, šalìn apod., užívané po některých slovesech a plnící funkci určitého mezividového ukazatele, je mnohem přesnější nazývat postverbii než příslovci, byť se „setřenou“ sémantikou. Zadruhé je při objasňování zvláštností stavby perficientivních konstrukcí důležité připomenout, že jejich obecný význam spočívá v přibližování děje ke konci nebo vůbec k určité hranici. S touto myšlenkou souvisí skutečnost, že nejrozšířenějším postverbem je žẽme(n) (į žẽmę). Právě toto postverbum ve srovnání s ostatními, které jsou v článku zmíněny, nejlépe reprezentuje pojem hranice, tj. díky své inherentní sémantické vlastnosti lokalizovat konečný bod děje může zároveň vyjadřovat i konec či hranici děje, k níž se děj blíží. Skutečnost, že lotyšskému postverbu nuõst, které při užití jako příslovce znamená „pryč“ a vyjadřuje pouze směr, nejčastěji odpovídá litevské žẽme(n), by právě ukazovala na sklon syntaxe severních litevských nářečí k co největší konkrétnosti, který autoři článku zaznamenali. Zatřetí je pro jednotnou gramatickou interpretaci postverbií velmi důležité, že autoři článku považují perficientivní konstrukce za určité gramatické MAKROFORMY. Tento pojem vysvětlil Girdenis v dřívějším článku (Girdenis 1984: 25–30). Makroformy lze vymezit na hlubší morfosyntaktické úrovni; přímo „slouží“ syntaxi a zahrnují jak syntetické formy, tak ty perifrázové konstrukce, které ve větě náležejí ke stejným „horizontálním“ paradigmatům jako syntetické formy a plní tutéž roli. Makroformy souvisejí s úrovní mikroforem vztahy realizace (nebo manifestace). Věta je tedy 5 Regis, šia išvada dabar abejoja E. Lipartė (2000: 149–150). Jos manymu, trijų veiks lų sistemą šiaurinėse lietuvių tarmėse reikėtų kildinti iš baltų kalbų partik ulinių veiksmažodžių ir priešdėlinių veiksmažodžių koreliacijų sistemos. Ji plačiai paplitusi latvių kalboje. Jos liekanų ar užuomazgų esama ne tik šiaurinėse, bet ir rytinėse bei pietinėse lietuvių kalbos tarmėse, tik čia šios koreliacijos nesančios dar pakankamai ištirtos. Tačiau straipsnio autorės pateikiami negausūs veiksmažodžių su partik ulomis pavyzdžiai iš pastarųjų tarmių terodo lokalinę reikšmę kaip ir jų priešdėliniai atitikmenys, vadinamosios partikulos čia neatlieka veikslo rodiklio funkcijos. 76 | ROLANDAS MIKULSKAS údajně „konstruována“ přímo z makroforem, na úrovni textu se však už chápe jako spojení jednotlivých mikroforem (nebo prostě slov). Právě proto jsou možné různé permutace slov náležejících k jedné makroformě, stejně jako jejich elipsa a mnoho dalších textových jevů. Poslední myšlenku autora článku stojí za to mít na paměti, neboť vysvětluje některé nepravidelnosti ve vyjadřování perficientivních konstrukcí, například občasný výskyt postverbií před slovesem nebo jejich užití po předponových slovesech. Souhlasíme-li s Girdenisem, mohli bychom za různé manifestace téže makroformy, perifrastického ilativu, považovat předložkovou konstrukci POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 77 2.3. Přijmeme-li názor, že se ternární vidový systém v severních našich nářečích utvářel podle lotyšského vzoru, je zcela pochopitelné, že lotyšským perficientivním konstrukcím s postverbii direktivního původu nuost, žemė, ārā, pruō(jā)m odpovídají v litevském prostředí analogické konstrukce s ilativními tvary žemė(n), (į žemę), lauk(a)n7, šalìn. Protože tato postverba v probíraných konstrukcích plní především funkci vidových ukazatelů, zdálo by se, že nemá smysl hovořit o jejich významu jakožto ilativů konkrétních podstatných jmen. Při řešení lexikografického úkolu, jakým je jejich zpracování, které mimo jiné nutně předpokládá i gramatickou interpretaci, se tomu však nelze vyhnout. Tím spíše, že když se tato slova bez rozmyslu zařadí mezi příslovce, jejich zpracování ve Slovníku se komplikuje, jak už bylo uvedeno výše. 2.3.1. Souhlasíme s názorem autorů rozebíraného článku, že jde údajně o nový gramatický jev, přesto však nemůžeme o počátku šíření perficientivních konstrukcí v severních litevských nářečích říci nic určitějšího. Protože je Daukantas už užíval ve svých textech, můžeme pouze usuzovat, že na konci 18. a na začátku 19. století byly některé z nich rozšířené v severozápadním žemaitském (kretingština) nářečí. Údaje historické gramatiky ukazují, že ilativ jako paradigmatický pád byl v té době již nahrazen předložkovou konstrukcí „į + akuzativ“ (Zinkevičius 1980: 258). Syntetický ilativní tvar byl nejspíše nahrazován předložkovou konstrukcí postupně, směrem na západ. Ještě dnes starší generace soustavně užívá singulárový ilativ některých podstatných jmen daleko na západ od dříve uvedené linie, dokonce v okolí Ariogaly, Tytuvėnai, Radviliškisu a Jūkiškisu; jinde v západní Litvě se vyskytuje převážně jen v lidové slovesnosti (Zinkevičius 1966: 200–201). Je zřejmé, že potřeba ilativu jako makroformy fungující v jazyce na morfosyntaktické úrovni nezanikla. Jeho obecnou funkci – označovat místo, k němuž děj směřuje nebo kam je zaměřován – však v západních litevských nářečích realizuje perifrázová konstrukce. Nabízí se otázka, za co považovat syntetické ilativní tvary některých slov, které se v těchto nářečích z různých důvodů dosud užívají. Při pokusu odpovědět na tuto otázku jsou lingvisté nuceni řešit jiný problém – stupeň adverbializace těchto tvarů. 2.3.2. V gramatice se příslovce vymezuje jako neohebné a nečasovatelné plnovýznamové slovní druhy, které modifikují děj nebo stav z hlediska různých okolností (místa, času, příčiny atd.) (srov. Ulvydas, red., 1971: 425; Ambrazas, red., 1997: 410; LKE 504). Při snaze odlišit příslovce od jiných slovních druhů však často nemůžeme tyto znaky, které vymezují jeho kategorii, použít jako kritéria. Dejme tomu, že při určování stupně adverbializace některého pádu konkrétního podstatného jména se v podstatě řeší otázka, zda jej zařadit do deklinačního paradigmatu, či nikoli, takže první kritérium – příslušnost k neohebnému slovnímu druhu – se zde stává tautologickým. Někdy pomůže odlišit neparadigmatický tvar podstatného jména od paradigmatického kontext, nebo spíše funkce, kterou tento tvar ve větě plní Toto postverbum je v LKŽ (VII 176) zřejmě uvedeno v literárně normalizované podobě. Autentické žemaitské podoby lauko(n), laukonais (ibid., 184), které v článku uvádějí Girdenis a Kaukčienė, nejsou ve Slovníku spojovány s uvedenou gramatickou funkcí; zde jsou považovány za příslovce vyjadřující směr pohybu v prostoru, ačkoli v některých větách lze tato slova interpretovat i jako postverba, srov.: Gana, lipk lauko [ze stromu]! ŽG.7 78 | ROLANDAS MIKULSKAS (Paulauskienė 1989: 55–56). V konkrétním zkoumaném případě však jak ilativ, tak i z něho odvozené příslovce s direktivním významem modifikují děj z hlediska směru v prostoru, oba tedy plní funkci příslovečného určení místa. Ani druhý, funkční rys příslovce proto v tomto případě nemůže sloužit jako kritérium pro odlišení příslovce od substantivního ilativu. Závažnějším důvodem pro to, abychom spornou slovní formu považovali za ne zcela oddělenou od substantivní paradigmatiky, je skutečnost, že se tato forma stále vyskytuje v deminutivech nebo v množném čísle. Poslední kritérium však lze uplatnit jen částečně, neboť v západních litevských nářečích nejprve zanikl ilativ množného čísla a hovoříme pouze o zachovaných tvarech jednotného čísla. Vezmeme-li konkrétně formu žemė(n), pak vzhledem k její pro postverbální užití důležité souvislosti se základním⁸ významem slova žemė – ‚povrch (naší planety), po němž chodíme a na němž stojíme‘ – lze její množné číslo vůbec jen stěží očekávat. Zcela jinak je tomu při užití tohoto slova v jiných významech. Například čtvrtý význam hesla žemė, ‚svrchní sypká vrstva povrchu naší planety‘ (LKŽXX 313), množný ilativ zcela připouští, srov.: (11) Mes žemėsan nenusinešme, ką suvalgėm, sugėrėm. ŠvNČ (316). (12) Miške gimęs, miške augęs, išėjęs an lauko, žemėsna lenda (žagrė) SLK (316). 2.3.3. Jako účinný prostředek, který pomáhá odlišit příslovce od pádů, z nichž jsou odvozena, se uvádí jejich neschopnost mít shodné přívlastky (Laigonaitė 1957: 49; Ulvydas, red., 1971: 426; Paulauskienė 1989: 56). S tím je třeba souhlasit, chtěli bychom však dodat, že ne všechna konkrétní substantiva, ne všechny významy mnohoznačného substantiva ani všechny paradigmatické tvary jednoho významu nemívají stejnou tendenci připojovat shodné přívlastky. Uvažme například, že se v jazyce nějaký objekt využívá pouze jako orientační bod pro určení směru pohybu; ilativ (nebo předložková konstrukce „do + akuzativ“) užitý v takovém případě obvykle nemá přívlastky, protože okolnosti utváření výpovědi nevyžadují další modifikaci tohoto objektu. 2.3.4. Bylo by chybné se domnívat, že zde uvedená kritéria vyčerpávají všechny možnosti, jak odlišit příslovce od konkrétních pádových významů, které je vytvářejí. Zde nabízí velké možnosti sémantická analýza celé výpovědi. Vliv kontextu, porozumění situaci a interpretace na význam gramatické formy uznává také Aldona Paulauskienė (ibid., 56). Podle ní se pád mění v příslovce, když objektový význam zcela mizí a adverbiální význam se stává hlavním (ibid., 55). „Objektová“ interpretace gramatického významu závisí také na konkrétním významu podstatného jména. Na druhé straně je vyžadována a podporována sémantikou některých predikátů, které se nejčastěji užívají ve výpovědích s tímto podstatným jménem. Lze snadno pochopit, že takové podstatné jméno jako 8 Tento význam se rozhodnutím redaktorů ocitl na druhém místě, zatímco na první místo byl přesunut význam Země jako planety. Takové rozhodnutí by bylo pochopitelné při psaní encyklopedického slovníku, astronomické příručky nebo konečně slovníku současného jazyka. Takové pořadí významů se však zcela nehodí do slovníku typu LKŽ, v němž jsou významy utvářeny především na základě výpovědí lidového jazyka. Pečlivá sémantická a kognitivní analýza těchto výpovědí ukazuje, že pro Litevce je základním pojmem a odpovídajícím významem země jako povrchu, po němž chodíme. Právě od tohoto konceptu vycházejí a k němu se vracejí mnohá vlákna dalších významů slova žemė. POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ | 79 žemė, jehož základní význam inherentně označuje hranici, u níž se přirozeně zastavuje a končí děj všech padajících či házených předmětů, si ilativ užívaný s predikáty kristi, mėsti, lėistis, lipti apod. snáze zachovává objektový význam než například ilativ substantiv laukas nebo šalis. Vzhledem k sémantické struktuře těchto substantiv jejich ilativní tvary při modifikaci děje nemohou lokalizovat jeho konečný bod. Proto se jako příslovce interpretují snáze, neboť vyjadřují směr děje velmi abstraktně. Spolehlivé závěry o vztahu jejich objektových a adverbiálních významů však můžeme vyvozovat pouze tehdy, prozkoumáme-li každý jednotlivý případ užití takových tvarů zvlášť. Například i ilativní tvary v takových větách z žemaitských nářečí, které se obvykle již považují pouze za příslovce (Laigonaitė 1957: 50), lze interpretovat různě, srov.: (13) Eisiu laukan paveizieti, koks vejelis pūčia Vkš. (14) Eik šalin! Vkš9. V prvním příkladu lze objektový význam tvaru laukan snadno rozpoznat díky jeho sémantickému vztahu k obsahu vedlejší věty. Ve druhém příkladu má tvar šalin skutečně pouze adverbiální význam. Dále srov. věty z LKŽxx: (15) Kap iš kamino žemėn dūmai virsta – teigpi lietaus bus PLs (309). (16) Kada kūreni, dūmai krinta į žemę – jau prieš lytų Vdk (309). (17) Da puola in žemę dūmai, da nebus pagada Aln (309). (18) Dūmai žemyn, gal vėl lietaus bus daugiau Kp (309). Ilativ prvního souvětí žemėn a jemu odpovídající předložková konstrukce druhého souvětí į žemę zde označují směr šíření kouře, mají tedy pouze direktivní význam. Ještě zřetelněji to ukazuje srovnání s příklady výpovědí uvedenými dále: k popisu analogické situace se zde volí jednoznačné direktivy – příslovce žemyn (4) a předložková konstrukce in žemę10. Těmito příklady jsme chtěli ukázat, že i u „skutečných“ ilativů je možná „adverbiální“ interpretace. Je pravda, že takové případy se vyskytují méně často. Mnohem častější jsou kontexty zdůrazňující objektový význam ilativu slova žemė, srov.: (19) Kai tik nulekia žemėn kur panašus [obuolys] i razsipleskoja, i trūksta Švnč (309). (20) Audra muni vyzdvihla, položila na zem Akm (309). Slovesa obou vět razsipleskoja, trūksta, dėjo „udeřil“ tím, že predikují tvrdost povrchu země, zároveň určují i „objektovou“ interpretaci tvarů ilativu příslušného slova. 9 Příklady z knihy A. Laigonaitė jsou zde uvedeny beze změn, ačkoli neodpovídají pravidlům přepisu do spisovného jazyka přijatým v LKŽ. 10 Ve východolitevských nářečích, kde se ilativ užívá jako paradigmatický pád, se směr vyjadřovaný konstrukcí „į + akuzativ“ (Laigonaitė 1957: 47; Zinkevičius 1980: 255). Podle údajů LKŽ je takové užití vlastní také jihoaukštajtskému nářečí, srov.: Jeigu in aukštų staugia, tai an gaisro, o jei in žemę, tai an mirties šuva staugia Mrc (LKŽxx 308). 80 | ROLANDAS MIKULSKAS 2.3.5. Uznáváme-li vliv kontextu na význam gramatického tvaru, nemůžeme vyloučit možnost, že v určitých případech jsou i mluvčí těch nářečí, v nichž se ilativ jako paradigmatický pád již neužívá, schopni pochopit původní funkci těchto syntetických tvarů. Stejně nesmyslné by bylo popírat, že rozumíme gramatickému významu tvarů ilativu užitých v literatuře či v hovorovém spisovném jazyce, jen proto, že tento pád jako paradigmatický je v současném jazyce již mrtvý (srov. Laigonaitė 1957: 48). 2.3.6. Obecně lze funkci ilativu vymezit takto: vyjadřuje-li objekt, modifikuje děj vzhledem ke směru v prostoru11. Jeho formální význam lze znázornit takto: pohyb + směr dovnitř + vnitřek věci – místo (Paulauskienė 1989: 121). Při aplikaci tohoto schématu na ilativ slova žemė musíme vzít v úvahu konkrétní význam. Vyčleníme-li jako základní význam „povrch (naší planety), po kterém chodíme a na němž stojíme“, bude toto schéma jednodušší. Tvar žemė(n) (į žemę) pak bude sestávat z těchto komponentů: pohyb + směr k objektu – místo. Například podle tohoto schématu bychom snadno mohli interpretovat ilativ ve větě: Nedainuok ne ant lietaus, lipk žemė (řečeno kohoutovi) GrNK (LKŽxx 337)12. Toto schéma je však ještě jednodušší. Například význam užitého tvaru ilativu ve větě Vanduo krisdamas už daideliai, par užplūška krimta žemėn Kl (LKŽxx 337) bychom mohli znázornit takto: pohyb + směr k objektu – směr. Z významu ilativu zde zbyla pouze sémantická složka direktivu. Není překvapivé, že tvar žemė(n) může za určitých okolností vyjadřovat pouze směr. Všechny věci se totiž vlivem gravitační síly při pohybu k ZEMI pohybují zároveň DOLŮ. V posledním příkladu je již jednodušší považovat tvar žemėn za příslovce13. 2.3.7. Z toho, co bylo řečeno, je nejvyšší čas vyvodit jeden pro nás důležitý závěr: interpretace gramatického významu probíraných tvarů závisí také na lexikografickém podání materiálu. Postulujeme-li jako základní zmíněný význam slova žemė, zbývá jen málo případů, kdy bychom mohli tvar žemė(n) interpretovat čistě „adverbiálně“ (tj. tehdy, když má pouze abstraktní význam směru). Na tvar žemėn v rozkazu Lipk žemėn! lze tedy nahlížet jedním způsobem při abstraktním uvažování, jako by zde konkrétní význam slova žemės již zanikl (Laigonaitė 1957: 49), a zcela jinak je třeba na něj nahlížet v lexikografickém popisu, kde se jako odstíny základního významu uvádějí také „hliněná podlaha“ a „podlaha“ (LKŽxx 312–313). Pak je třeba konkrétně, „objektově“, interpretovat i tvar ilativu ve větě Lipk žemė nu lovos vaikai, kur užsikorei? KrŠ (LKŽxx 337)14. 2.4. Vraťme se k hlavnímu předmětu úvah – perficientivním konstrukcím. Lze snadno postřehnout, že gramatická funkce, kterou v těchto konstrukcích plní postverbální výrazy, je odděluje od lexikálního významu, který by tato slova měla, kdyby byla ve větě užita samostatně. Samostatnost lexikálního významu je jedním z příznačných rysů příslovce- 11 V tomto článku lze pominout možnost, že ilativ vyjadřuje také časové, způsobové a účelové okolnosti (podrobněji viz Laigonaitė 1957: 38–44; Paulauskienė 1989: 59). 12 Podle názoru autora článku tato věta neukazuje postverbální užití. 13 Možná právě kvůli takové interpretaci, která se přímo nabízí, se tato věta také nehodí mezi ostatní příklady reprezentující perficientivní konstrukce. 14 Proto vyvolává pochybnosti také zařazení této věty mezi ilustrace perficientivních konstrukcí. POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 81 goriją apibrėžiančių požymių (Ul vydas, red., 1971: 425; Ambrazas, red., 1997: 410). Būtent dėl turimos leksinės reikšmės prieveiksmis ir sugeba reikšti įvairias veiksmo aplinkybes, t. y. modifikuoti sakinio tarinį erdvės, laiko, būdo ir kitais atžvilgiais. Akivaizdu, kad perficientyvinėse konstrukcijose postverbais einantys žodžiai žemyn (žemyn), žemynais (žemynais), laũk, nors formaliai ir nesiskiria nuo atitinkamų prieveiksmių, tačiau yra daugiau ar mažiau apriboti reikšmės atžvilgiu ir tokiems prieveiksmiams būdingos vietos aplinkybės funkcijos par excellence neatlieka. Kita vertus, ir minėtos iliatyvo formos žemė(n), lauka(n), (veikiau – laũko(n)), šali(n) dėl tų pačių priežasčių beveik15 nemodifikuoja sakinio veiksmo krypties erdvėje atžvilgiu. Ypač perficientyvinėse konstrukcijose yra desemantizuota forma žemė(n). Neaišku, kuo ją laikyti, prie kurios kalbos dalies priskirti. Geografinio kriterijaus taikymas nepadeda atsakyti į šį klausimą. Juk vargu ar galėtume analogiškuose pasakymuose iš rytinių tarmių, kur iliatyvas dar gyvas kaip linksnis, formą žemėn interpretuoti kitaip: čia vartojamose perficientyvinėse konstrukcijose ji desemantizuota lygiai taip pat kaip ir vakarų pusės pavyzdžiuose. Šios ir kitų panašių formų interpretacijai labai reikšmingas tas faktas, kad žemė(n) šiaurės rytų žemaičiai perficientyvuose vartoja pramaišiui su prielinks nine konstrukcija į žemę. Kadangi konstrukcijos su šiais postverbais yra labiausiai paplitę ir, kaip matysime toliau, aiškiausiai reiškia tarpinį veikslą, tai pagrįstai galime manyti, kad šiaurinėse lietuvių šnektose formuojantis ternarinei veikslo sistemai būtent iliatyvas suvaidino svarbų vaidmenį. Žinoma, kalbėti reikėtų tik apie semantinę minėtų iliatyvo formų potenciją, kuri, kaip minėta anksčiau, net vakarinėse tarmėse tam tikruose kontekstuose tolydžio gali būti atgaivinama. Sprendžiant apie formų žemė(n) ir į žemę semantinių potencijų panaudojimą perficientyvui reikšti, jas derėtų suprasti labai plačiai: gebėdamos reikšti nukreipto ar kreipiamo žemyn veiksmo ribą kartu jos gali reikšti ir kai kurių kitų veiksmų pabaigą, o veikiau – artėjimą prie pabaigos. Inherentiškai turėdamos semantinį ribos požymį kalbamosios formos geriausiai tinka tarpiniam veiksmažodžio veikslui reikšti. Taip įtikinamai galima būtų paaiškinti, kodėl būtent su postverbais žemė(n) ir į žemę perficientyvinės konstrukcijos yra labiausiai paplitusios. Nėra abejonės, kad ribos požymį šios iliatyvo formos paveldėjo iš tų junginių, kuriuose jos modifikuoja vertikalaus judėjimo žemyn reikšmę turinčius veiksmažodžius. Kaip žinome, perficientyvines konstrukcijas su kalbamomis formomis sudaro tik tam tikros reikšmės veiksmažodžiai. Tačiau tik dalyje jų galima įžvelgti vertikalaus judėjimo žemyn reikšmę. Suprantama, kad kuo sunkiau ši reikšmė įžvelgiama, tuo aiškesnė yra perficientyvo raiška. 2.4.1. Na základě údajů z kartotéky LKŽ můžeme predikáty, s nimiž se pojí postverbia žemė(n) a į žemę, rozdělit do tří sémantických skupin. První skupinu tvoří slovesa s významem zanikání, druhou slovesa s významem ničení a třetí slovesa s významem odstraňování (oddělování). Nejčastěji doložená slovesa první skupiny jsou: mirti, sprógti, dvėsti, šalti; druhé skupiny – šauti, mušti, bengti; třetí skupiny – imti, vilkti(s), kinkyti, mėsti, griauti, kirsti, pjauti (viz tabulky 1, 2, 3, s. 90–95). Pouze ve třetí skupině můžeme očekávat, že najdeme slovesa s jasnějším významem vertikálního pohybu dolů, srov.: 15 Jak uvidíme později, míra desemantizace všech těchto forem vs možnost sémantické interpretace závisí také na významu konkrétních sloves, po nichž se užívají. 82 | ROLANDAS MIKULSKAS (21) Měšk žėmen, nejez, ještě onemocníš PLN. (22) Rītink toki seni žėmė, kdo něco takového potřebuje RDN. (23) Mažus numus griauna žėmen, staví pěti- a devítipatrové ŠTS. (24) Neškiava žėmen [hrnec s bramborami, aby se nepřipálily KL. Avšak jedno či druhé sloveso s takovým významem se může objevit i v prvních dvou sémantických skupinách, srov.: (25) Šli ti dva, vešli do takového močálu – propadá se, propadá se do země to dítě VKŠ. Protože si slovesa v těchto větách stále zachovávají význam vertikálního pohybu dolů, zůstává možnost sémanticky interpretovat spojení, která tvoří s formami žėmė(n) a į žėmę, a proto jejich perficientivnost není příliš výrazná. Naprostá většina těchto sloves, označovaných jako anihilační, však netvoří smysluplná spojení s probíranými formami ilativu; jinými slovy, jimi vytvářené perifrázové konstrukce nesplňují podmínky sémantické valence. Nejlépe to dokládají příklady, v nichž se tyto formy užívají po slovesech označujících opačný směr, tedy pohyb vzhůru, srov.: (26) Už mi zbělely oči, no, začalo mě vynášet nahoru, a dost LC. (27) Ráusu ty trávy vytrhám a vyhodím KRŠ. (28) Len je třeba vytrhat ze země KLVRŽ. Gramatická funkce konstrukcí probíraných sloves s formami ilativu žėmė(n) a į žėmę je tedy zcela jasná. 2.4.2. Jak již víme, v dialektu severozápadních Žemaitů (Kretinga) se vedle žėmen užívá postverbium žėmyn (žėmyn) a jeho delší varianta žėmynais (žėmynais). Protože tato forma, užívaná volně, tj. ve funkci příslovce, má poněkud odlišnou sémantickou strukturu než dříve probírané formy ilativu, mohli bychom oprávněně položit otázku, zda její volbu pro plnění postverbální funkce někdy neurčuje význam predikátu výpovědi. Zkoumání výpovědí dostupných v kartotéce LKŽ z tohoto hlediska však ukazuje, že predikáty tvořící perficientivní konstrukce s postverbii žėmyn (žėmyn) ir žėmynais (žėmynais) se svým významem nijak neliší od těch, které jsme probrali výše. Lze je rovněž rozdělit do uvedených tří sémantických skupin. Některá z nich, například: mirti, sprógti, šálti; šáuti, pílti, kárti, múšti, ganýti; ráuti, máuti, gráuti, kìršti, jsou doložena jak s ilativními, tak s postverbii adverbiálního původu, často ze stejných či blízkých lokalit (srov. údaje v tabulkách 1, 2 a 3). To ukazuje, že význam predikátu (alespoň v současnosti) neurčuje výběr formy postverbia při tvorbě výpovědí. Z hlediska významu jsou však formy žėmyn (žėmyn) a žėmynais (žėmynais) zjevně odvozeny od forem ilativu, a proto je třeba je považovat za sekundární ve vztahu k nim (užívané volně mají pouze abstraktní direktivní význam). Za sekundární je třeba je pokládat také vzhledem k jejich omezenému areálu ve srovnání s formami ilativního původu, které jsou všeobecně rozšířeny v severních nářečích. Tuto tendenci potvrzují i další zeměpisné skutečnosti. Na základě údajů Lietuvių kalbos atlaso se formy ilativu žėmė(n) v jižní oblasti rozšířily- POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 83 Hranici (západně od areálu užívání ilativu jakožto paradigmatického pádu) bychom mohli znázornit linií Pagėgiai – Katyčiai – Švėkšna – Judrėnai – Plungė – Telšiai – Luokė – Pavandenė – Padubysys – Radviliškis – Šeduva – Pociūnėliai – Surviliškis – Kėdainiai (LKA11 55). Vidíme, že tato hranice se v zásadě shoduje s dříve uvedenou hranicí rozšíření perficientivních konstrukcí v severních litevských nářečích. Můžeme tedy vyvodit závěr, že rozšíření formy žemė(n) západně od areálu užívání ilativu souvisí pouze s užíváním perficientivních konstrukcí. Ojedinělé případy, kdy lze tuto formu zde interpretovat čistě „ilativně“ (nebo dokonce adverbiálně), pouze ukazují její sémantické potenciály, tj. lze je považovat za určitý případ resemantizace. S adverbiem žemyn je tomu zcela jinak. Užívá se hojně po celé Litvě a patří mezi nejčastější příslovce litevštiny (Ulvy das, red., 1971: 535). Do perficientivních konstrukcí mohlo být zařazeno později jako synonymní varianta postverbia žemėn, neboť částečně odpovídá jeho sémantické struktuře. Tuto myšlenku podporuje nynější dvojí přízvukování tohoto postverbia (a jeho delší varianty). Jako příslovce se v žemaitském nářečí, stejně jako ostatně v celé Litvě, tato forma přízvukuje pouze na koncovce, tedy žemyn (žemynais). V perficientivních konstrukcích, tj. ocitne-li se v určité izolaci, se však často přízvukuje i na kořeni, tedy žemyn (žemynais). Nejspíše se žemyn (š. v. žem. žėmin) v postverbální pozici začalo přízvukovat také podle žemyn (š. v. žem. žėmin), které se v této pozici vyskytuje poměrně často, žemėn (š. v. žem. žėmėn). 2.4.3. Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že na formy užívané nyní v perficientivních konstrukcích, ať už ilativního, nebo adverbiálního původu, bychom měli pohlížet pouze jako na indikátory intermediálního děje a nepřihlížet k příležitostným, stále ještě možným sémantickým interpretacím těchto forem. K jejich označení zcela postačuje formální název postverbium, protože umožňuje uměle je „nepřiřazovat“ k žádnému slovnímu druhu podle sémantického obsahu. Protože však zařazení těchto forem ve Slovníku přesto závisí na jejich vztahu k tradičním slovním druhům a při definování významu (funkce) je často přímo nezbytné užít jejich názvy, lze v takových případech použít nezávazné termíny formy ilativu (nikoli pádu!) či adverbiální formy. Poznatky historické gramatiky bychom měli při kategoriálním výkladu těchto forem používat velmi obezřetně. Tím, že obecně vyjadřují vývojové tendence, popis jazyka do určité míry schematizují. Nejdůležitější povinností lexikografa je co nejúplněji popsat sémantiku každého uváděného slova (nebo jeho formy). Jak jsme viděli, pojednávané formy prošly nestejnými sémantickými změnami. Vysvětlovat sémantický obsah a gramatickou funkci těchto forem ve Slovníku podle předem daných schémat navrhovaných historickou gramatikou by bylo příliš rigorózní. Tím se pouze zastírá skutečná povaha těchto forem. 3. V tomto článku bychom se chtěli alespoň stručně dotknout i dalších běžnějších postverbií. V severních litevských nářečích funkci indikátoru intermediálního děje poměrně často plní formy ilativního původu lauka(n), lauk(o)n, laukonais a forma čistě adverbiálního původu laũk-16. Podle údajů LKŽ (prohlédnuta byla i kartotéka dodatků) perfi- 16 LKŽ (VII 176) spojuje s postverbální funkcí pouze formu laukan (a její kratší variantu lauka). Nazývá ji zesilovací částicí, zároveň ji však sémanticky interpretuje jako příslovce šalin, a postupuje tedy nedůsledně. 84 | ROLANDAS MIKULSKAS Perficientivní konstrukce s těmito postverbii nejčastěji tvoří tatáž slovesa s anihilačním významem. I je lze rozdělit do tří zmíněných sémantických skupin, srov.: (i) predikáty s významem zanikání: (29) Smrky vysychaly laukan (laukon? – R. M.), zčervenaly ŠtS (LKŽᵥᵢᵢ 177). (30) Z těch starých utíkají lauk YL. (ii) predikáty s významem ničení: (31) Vytrhni laukan (laukon? – R. M.) tu louku, tady je tráva nízká, půda bude lepší ŠtS (LKŽᵥᵢᵢ 176). (32) V kuršských lesích vlčata stříleli laukan (laukon? – R. M.), ale jeleny ne ŠtS (LKŽᵥᵢᵢ 176). (33) Já už peníze [neukládám, mám je a vydávám lauk JDR. (iii) predikáty s významem odstraňování (oddělování): (34) Jestliže najdete plesnivý vosk a uhynulé včely nebo plod, pak to vyřežete laukan (laukon? – R. M.) S. DAUK. (LKŽᵥᵢᵢ 176–177). (35) Zahradu bude třeba vytrhat lauk PKR. (36) Toho vzali na sbírání min rinkti lauk po válce AKM. (37) Protože už se propil, když už soudní vykonavatel vynášel z domu LŽ. (38) Vlez do stodoly, do medvědího lnu venkovními cestami SKD. Mezi perficientivními konstrukcemi tvořenými slovesy poslední skupiny je řada nejasných případů, kdy lze mít za to, že postverb plní také funkci modifikace směru děje v prostoru, srov.: (39) Provede operaci, je třeba vzít tu slezinu ven TRK. (40) Jen slyším – buší na dveře venku (venku? – R. M.) Dr (LKŽᵥᵢᵢ 176). Taková dvojí interpretace je možná zejména v případech, kdy se ve větě užívá také konstrukce „z+genitiv“, která lokalizuje začátek děje, srov.: (41) Synové buší ven ze dvora, neukázal se ani jeden člověk TRK. Frázi buší ven ze dvora lze interpretovat jako: [buší ven] ze dvora = vyrazí (ze dvora) a buší [ven ze dvora] = (buší) ze dvora ven. V tomto posledním případě forma ven modifikuje z hlediska prostoru nikoli tolik sloveso (buší), jako spíše podstatné jméno (dvůr). 3.1. Již jsme ukázali, že postverbální forma žemė(n) geneticky souvisí s predikáty označujícími vertikální pohyb dolů. Podobně lze formy laũka(n), laũko(n), laũkonais, laũk spojovat se slovesy pohybu, tedy slovesy označujícími horizontální pohyb. Tentokrát je však genetická souvislost zřejmě silnější. Ve skutečnosti je již třeba považovat většinu uvedených forem užívaných se slovesy označujícími horizontální pohyb za prostorová příslovce, srov.: POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 85 (42) Děti, utíkejte ven! RDN (LKŽVII 184). (43) On vyrazil ven MŽK (LKŽVII 184). (44) Běželi jsme z chaty ven, báli jsme se, aby nezapálili budovy TRKN. (45) Vyžeň slepice z chaty ven SLNT (LKŽVII 184). V jedné či druhé takové výpovědi s predikátem pohybu lze rozpoznat i perficientiv, srov.: (46) A ty jdi k čertu z mé hlavy, jdi, darebáku, ty ven! PLN. 3.2. U sloves pohybu se probírané formy užívají v celé oblasti západně od areálu užívání illativu. Zde obvykle vyjadřují pouze pohyb směrem ven a je třeba je považovat za příslovce. Rychlou adverbializaci illativní formy laukon nejspíše podníjel vývoj sémantické struktury podstatného jména laukas směrem k abstrakci. Nejabstraktnější významy tohoto podstatného jména, ‚místo pod širým nebem‘ a ‚vnějšek‘ (LKŽVII 178), zpravidla označují pouze jednu stranu prostorové opozice vnitřek versus vnějšek. Takové podstatné jméno již nemá objektový význam. Jeho illativní forma laukon abstraktně označuje směr v prostoru (zevnitř ven) a fakticky je již příslovcem. Taková příslovce nedokážou lokalizovat konec (výsledek) modifikovaného děje17. Snad právě kvůli této zděděné sémantické vlastnosti se formy lauka(n), laukon, laukonais (a odvozená forma lauk) volí jako postverbální člen v perficientivních konstrukcích méně často než forma žemė(n) (a odvozená forma žemyn), protože jsou méně vhodné než posledně uvedená forma k vyjádření přibližování děje ke konci. Při řešení otázky, jak tyto formy v postverbálním užití pojmout a uvést v lexikografickém popisu, je třeba upozornit na to, že v důsledku ztráty objektového významu v jednom případě a jeho zachování v druhém je sémantický rozdíl mezi illativními formami lauka(n) (et cet.) a příslovcem lauk mnohem menší než odpovídající rozdíl mezi žemė(n) a žemyn (et cet.). 4. S vyjadřováním intermediálního slovesného vidu lze spojovat také illativní formu šalin. LKŽ (XIV 446–447) označuje tuto formu užívanou postverbálně za příslovce zdůrazňující význam slovesa. Prohlédneme-li zde uvedené příklady i příklady z kartotéky doplňků, je zřejmé, že perficientivní konstrukce s formou šalin se skládají převážně ze sloves s významem odstraňování (oddělování), srov.: (47) Lúpa ty dveře šalin tím, že se o ně zapře TRK (LKŽXIV 447). (48) Potom tu vodu zase vypustíš pryč VVR (LKŽXIV 447). (49) Vypadáš jako strašidlo – ostříhej si vlasy pryč JDR (LKŽXIV 446). (50) Oblečení vypereš a nesundáš ho, dokud nezapadne slunce DR (LKŽXIV 447). S predikáty s významem mizení a ničení je zaznamenána jen jedna či druhá výpověď, srov.: 17 Ve výpovědích s těmito příslovci se obvykle lokalizuje začátek (pohybového) děje, přičemž se k tomu navíc užívají předložkové konstrukce s významem vnitřku, jako z chaty, dveřmi apod. 86 | ROLANDAS MIKULSKAS (51) Bulbička vadne pryč ŽRxiv, 447). (52) Tyto stavy už dosloužily, je třeba udělat jiné Šts (LKŽxiv, 447). V mnoha výpovědích s predikáty s významem odstraňování lze formu šalin považovat za formu, která současně plní i funkci příslovce místa. A není to překvapivé – jako příslovce se šalin ideálně významově hodí k slovesům s takovým významem. Jestliže slovesa s tímto významem v dialektech, které jsou vzdálené od areálu užívání perfektivních konstrukcí, modifikuje forma šalin, je pak třeba ji považovat za čistě příslovečnou, srov.: (53) Říkám, bude třeba uříznout celou ruku pryč? KIVRŽ (LKŽxiv 446). (54) U šeříkové jabloně budeš muset odřezat větve pryč. SNT (LKŽxiv 446). Vzhledem k tomu, že většina takových příkladů připouští dvojí interpretaci, je třeba uznat, že perfektivní konstrukce tvořené s formou šalin (s výjimkou, samozřejmě, těch vzácných případů se slovesy s významem zanikání či ničení) nejsou tak jednoznačné jako například ty s formou žemė(n). Proto také vznikají obtíže při jejich lexikografickém popisu18. Oslabený perfektivní význam v takových konstrukcích dokládá mimo jiné i skutečnost, že forma šalin v nich poměrně často následuje po předponových slovesech, která sama o sobě již mohou označovat dokončený děj, srov.: (55) Nařídil strhnout ty staré chlévy pryč KRT. (56) Potom zase strhli tu věž pryč LK (LKŽxiv 447). (57) Sloupeme pryč tu kůru, nakrájíme na velké kusy [jablka] TV. 4.1. Příčiny nevhodnosti formy šalin pro vyjadřování perfektivního významu je třeba stejně jako v předchozím případě hledat v její sémantice. Jako příslovce se tato forma hojně užívá v celé oblasti západně od areálu užívání ilativu. Stejně jako forma lauka(n) modifikuje nejčastěji slovesa pohybu, zejména horizontálního. Rychlou adverbializaci ilativní formy šalin pravděpodobně způsobila abstrakce významu podstatného jména šalis. Nejabstraktnější význam tohoto podstatného jména, „místo či prostor vzdálený od něčeho, odlehlé místo“ (LKŽxiv, 456), označuje jednu stranu prostorové opozice centrum (kde je lokalizován subjekt) vs. periferie. Takové podstatné jméno již ztratilo objektový význam. Jeho ilativní forma šalin abstraktně ukazuje směr v prostoru (z místa, kde se subjekt nachází, k okraji) a fakticky je již příslovcem. Tato forma, stejně jako forma lauka(n), není inherentně schopna lokalizovat konec modifikovaného děje a možná se proto k vyjadřování perfektivního významu hodí méně než forma žemė(n). Při hledání odpovědi na otázku, jak vůbec slova s takovou sémantikou mohou plnit funkci vidového ukazatele, je na druhé straně třeba věnovat pozornost skutečnosti, že perfektivní význam sloves pohybu modifikovaných direktivy laukan a šalin souvisí spíše s lokalizací začátku děje než jeho konce, která je v těchto konstrukcích vždy předpokládána. 18 LKŽ na témže místě uvádí příklady jak ze severních, tak z jižních dialektů. Mezi příklady adverbiálního užití se zřejmě tu a tam vmísí i zřetelnější perfektivní příklad, srov.: Zrno mi rozdrtil pryč, a stačilo ŽEML (LKŽxiv 446); Vzal jsem si proutek, abych tím psem praštil pryč. END (LKŽxiv 446). POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 87 5. Ne všechny postverbální částice užívané v severních litevských nářečích lze spojovat s ilativem. Tvar viršuo užívaný v severní žemaitštině má nejspíše původ v inesivu19. V severopanevėžském nářečí mu odpovídají tvary viršū (viršum), viš. V LKŽ jsou všechny tyto tvary vykládány sémanticky a uváděny jako příslovce. Protože se často opakují po některých slovesech, bývají ve Slovníku nezřídka považovány za součást frazeologických spojení tvořených těmito slovesy (zejména jsou-li slovesa užita v přeneseném významu). Tento přístup však není důsledný, srov.: (58) Padá na vršek, říká se: zasypaná brázda Všk (LKŽXIX 605). (59) Nemohu nic říct, hned padá nahoru Všk (LKŽXIX 621). (60) Když ho spatří, vrhne se nahoru jako kanec TL (LKŽXIX 626). Poslední příklad je ve Slovníku uveden již nikoli jako frazeologismus (ostatně stejně jako další žemaitské věty v jeho okolí). Na druhé straně se zde zcela bezdůvodně vytvářejí frazeologismy z takových doslovně srozumitelných výpovědí, jako jsou Leze nahoru [pes], když nic neříkáš Klk (LKŽXIX 626) a další. 5.1. Je zřejmé, že LKŽ dané tvary nespojuje s kategorií vidu. Z přehledu zde uvedených žemaitských výpovědí s tvarem viršuo je patrné, že se nejčastěji užívá se slovesy vyjadřujícími horizontální pohyb (pulti, šokti, eiti, važiuoti) a modifikuje je nejen z hlediska směru (ukazuje přímé přibližování k něčemu, útok přímo na něco), ale i intenzity (ukazuje rychlé přibližování, náhlý útok). Právě jako intenzifikátory děje, které označují náhlé přiblížení objektu či jevu k něčemu, by mohly být interpretovány také jako gramatické ukazatele vidu, protože současně vyjadřují děj pohybu, který se rychle blíží ke konci (k srážce, kontaktu). 5.2. Analýza výpovědí ukazuje, že pokud sloveso označuje přímý (fyzický) kontakt s objektem, lze tvar viršuo obvykle snáze interpretovat jako příslovce směru, srov.: (61) Zaburácelo [auto], myslím, že jede nahoru, zachvěl jsem se Krš (LKŽXIX 626). (62) Měl jsem kohouta, – vždyť se vrhá nahoru! Rnv (LKŽXIX 626). (63) Utíkali jsme před těmi býky, – vrhnou se nahoru Žd (LKŽXIX 626). Lze předpokládat, že tvar viršuo zdědil funkci modifikátoru směru děje z předložkového (postpozičního) užití v podstatě stejných typů výpovědí, srov.: (64) Honí se za [auty] a jede nahoru na člověka RDN (LKŽXIX 626). (65) Ta kráva se velmi rozdivočela, vrhla se nahoru na lidi AKM (LKŽXIX 626). 5.3. Když jsou tato slovesa užita v přeneseném významu, tj. neoznačují fyzický kontakt, je snazší považovat tvar viršuo, který je modifikuje, za postverbální částici, srov.: 19Je doložen také tvar viršūon, kde n nejspíše pochází z ilativního tvaru viršun: Teď děti vrhají nahoru na staršího Krš (LKŽXIX 627). 88 | ROLANDAS MIKULSKAS (66) Nechtěl bych ty děti zradit, vždyť ten polštář nahoře SD (LKŽxix 626). (67) Skáče nahoru, oči si drápe [chlapec] Krš (LKŽxix 626). 5.4. Výraz prostředníku je nejzřetelnější, když tvar nahoru následuje po slovesech pohybu a označuje (rychlé) přibližování něčeho přímo k místu, kde se nachází mluvčí, srov.: (68) Němci už jdou nahoru, ale mlha a Rusové Šts (LKŽxix 626). (69) Vítr tu smradlavinu žene nahoru Trk (LKŽxix 626). (70) Déšť jde nahoru, rychleji už jen shrabujte Akm (LKŽxix 626). To je pochopitelné, protože dějový význam sloves modifikovaných tvarem nahoru nutně souvisí s příchodem (nebo přivezením objektu) do určitého bodu prostoru (cesty). 6. Nakonec je třeba pojednat o jedné otázce praktického rázu, která vyvstává při použití termínu postverb pro probírané formy v případech, kdy stojí před slovesem, srov.: (71) Slepice možná něco zakdáká, hlavu k zemi sekne Krš. (72) Vesnice začala hořet, jedny obyvatele zotročit, jiné ven (ven? – R. M.) vyhnat S. Dauk (LKŽvii 177). Analýza perfientivních konstrukcí ukazuje následující tendenci: čím čistší je vyjádření prostředního děje, tím pevněji je pozice postverbu stanovena za slovesem. A naopak, čím více se gramatická funkce probíraných forem mísí s vyjádřením direktivu20, tím volnější je jejich pozice ve větě. Avšak i v případě zřetelných perfientivů je občasné užití postverbu před slovesem zcela pochopitelné, budeme-li je vykládat jako textový jev, tj. závislý na okolnostech realizace výpovědi. Taková „inverze“ je možná, existuje-li přísné pravidlo, které pořadí složek perifrastického perfientivu určuje teprve na hlubší morfosyntaktické úrovni. Použití termínu postverb k označení probíraných forem je tedy zcela oprávněné. ZÁVĚRY 1. O existenci perfektivních konstrukcí v severních litevských nářečích není pochyb. V textu LKŽ musí být náležitě zastoupeny. 2. Perfektivní konstrukce v LKŽ je třeba uvádět u sloves v podobě ukazující průběhový vid. S těmito podobami je třeba zacházet co nejjednotněji z gramatického hlediska. Tím se dosahuje maximální koncentrace příslušných konstrukcí na jednom místě, což umožňuje posoudit jejich geografické rozšíření. Jednotné uvádění těchto ukazatelů perfektiva by také zvýšilo přehlednost elektronického vyhledávání v nově připravovaném vydání LKŽ. 20 Perfektivní konstrukce s postverbii jiné sémantické povahy, jako například kiaurai, ilgai, kiekai apod., nebyly zkoumány. POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 89 3. Vidové vyjádření perfektivních konstrukcí užívaných v severních litevských nářečích má různou míru zřetelnosti. Čistota perfektiva závisí na stupni desemantizace forem, které signalizují jeho gramatickou funkci. Čím více jsou tyto formy desemantizovány, tím čistší je vyjádření průběhového vidu. Možnost resemantizace těchto forem, tj. možnost interpretovat je jako příslovce místa, závisí zčásti také na sémantice predikátů výpovědí. 4. Neexistuje žádný teoretický důvod považovat uvedené formy za příslovce. Při jejich uvádění ve slovníku postačuje formální termín postverb (zkráceně – postv.); v případě potřeby lze v definici použít nezávazné termíny ilativní tvar, adverbiální tvar apod. (podle sémantické povahy těchto forem). 5. Nejrozšířenější jsou perfektivní konstrukce s postverbem ilativního původu žemė(n) (į žemę) a jeho lokálními variantami adverbiální povahy (v severozápadní žemaitštině) žemyn (žemyn) a žemynais (žemynais). Tato postverbia obvykle následují po slovesech s významem zániku, ničení a odstraňování (oddělování). Perfektivní význam těchto perifrastických konstrukcí je nejzřetelnější. Dvouznačných se jeví jen některé případy, kdy uvedená slovesa zároveň vyjadřují i vertikální pohyb dolů (tehdy lze dané formy chápat také jako příslovce místa). 6. Perfektivní konstrukce s postverbem žemė(n) se užívají po celé litevské hranici s Lotyšskem. Jižní hranici rozšíření těchto konstrukcí lze považovat za obecnou hranici rozšíření perfektiva v severních litevských nářečích a v případech, kdy lze dané perifrastické konstrukce vykládat dvojím způsobem, se jí řídit. 7. Postverbia ilativního původu lauka(n), (lauko(n), laūkonais) a šalin je třeba považovat spíše za formy adverbiální povahy, stejně jako formu laū́k. Perfektivní konstrukce s těmito postverbii jsou smíšeného typu, protože je lze často interpretovat také jako modifikátory směru děje v prostoru. Poněkud zřetelnější je vyjádření perfektiva v konstrukcích se stejnými slovesy s anihilačním významem, které se tvoří pomocí těchto postverbií. Nejsnáze se adverbiálně interpretují formy následující po slovesech označujících horizontální (posuvný) pohyb, a jejich postverbální funkce je proto nejvíce „zastřená“. 8. Perfektivní konstrukce s žemaitskou formou inezivního původu viršūo tvoří omezený počet sloves označujících útok nebo prudký pohyb. Tato forma často modifikuje děj věty současně z hlediska kvantity (vyjadřuje intenzitu pohybu) i směru v prostoru (přímo k objektu), a není proto čistě gramatickým (vidovým) ukazatelem. Postverbální funkce formy viršūo se nejzřetelněji projevuje tehdy, když následuje po slovesech pohybu. Vyjadřuje-li náhlé přiblížení něčeho přímo k subjektu výpovědi, vyjadřuje zároveň i ukončení pohybu. 9. Ve slovníku je třeba tyto formy plnící funkci ukazatelů průběhového vidu uvádět se značkou postv. odděleně od příslovcí. Nejlepší by samozřejmě bylo uvést je v samostatném hesle. Aby se co nejvíce perfektivních konstrukcí uvádělo na jednom místě, měly by se vedle základních forem podle možností uvádět i místní varianty. Dejme tomu, že metodika LKŽ neumožňuje uvést formy žemė(n) a žemyn (žemyn) v jednom lexikografickém hesle; je však účelné (a, jak jsme ukázali, existuje pro to i teoretický základ) uvést vedle perfektivů se syntetickou ilativní formou žemė(n) 90 ROLANDAS MIKULSKAS příklady s formou perifrastického inlativu į žemę (nebo naopak, jak tomu bylo v hesle žemė). Podobně by bylo možné vedle konstrukcí s postverbem žemyn (žemyn) uvést v jednom hesle také příklady s jeho delší variantou žemynais (žemynais), jak se to dělá při uvádění příslovcí v hesle žemas, -a. TABULKA 1. VÝPOVĚDI S PERFICIENTNÍMI KONSTRUKCEMI PREDIKÁTY (SLOVESA S VÝZNAMEM ZÁNIKU) Sloveso | žemėn | žemė | į žemę | žemyn | žemyn | žemynais | žemynais zemřít | PLNG, LG, SKD, TRKN, ŠTS, YL, TRK, AKM, VGR, MŽK x 2 | KRŠ, TRŠ | TL | DR, GRŠL, PLT | SD, VGR | LNK | SK prasknout | KLVRŽ, TRK x 3 | RDN, KRŠ | — | DR, SKD, BRS | SD, TRK | — | — vyhasnout | KRT, PLT, x 2, KLVRŽ, AKM | KRŠ | — | SD | — | — | — benġtis | TRK | — | — | — | — | — | — šlóṗti | AKM | — | — | — | — | — | — káršinties | ŠTS | — | — | — | YL | — | — kandėti | ŠTS (o srsti) | — | — | — | — | — | — šálti | ŽEML, MŽK, TRK x 3 | — | PP | — | KLVRŽ x 2, TRK | — | — skęsti | — | — | VKŠ, LŽ | ŠTS | — | — | — jít ‘plazit se’ | VGR (o vousech), RDN (o vlasech) | — | — | — | — | — | — POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 91 POKRAČOVÁNÍ TABULKY 1 Sloveso žemėn žemė į žemę žemyn žemyn žemynais žemynais šėrties Šts birti Ms (o ostří) sir(g)ti YL padat SKD (o hlavách ve válce) galiuoties SKD chřadnout SKD TABULKA 2. PREDIKÁTY VÝPOVĚDÍ S PERFICIENTIVNÍMI KONSTRUKCEMI (SLOVESA S VÝZNAMEM NIČENÍ) Sloveso k zemi země do země dolů dolů dolů dolů střílet souseda KL, [člověka] PLT, [člověka] KRTN, [člověka] ALS, [člověka] YL, [člověka] ŽEML, toho hada TRK, [člověka] SK, ženskou VŠK, rodiče PS, komunistu PPL, muže KPR [člověka] KAL, [člověka] SD, [člověka] GD takového hada SD, člověka ŽD x 2, [člověka] YL, [člověka] SD bít dítě TRK, otce TRK [člověka] TRKN [člověka] YL 92 ROLANDAS MIKULSKAS POKRAČOVÁNÍ TABULKY 2 Sloveso na zem země do země dolů dolů dolů dolů [věc] TRK, [člověka] YL, mouchy END (za)bít tu člověka PLNG bengti [člověka] ŽEML, ženskou TRK sebe SD vzít život [člověku] SD oběsit [člověka] LC [člověka] YL škrtit [člověka]TRK [člověka] TRK, [člověka] Ms řvát kance KRŠ lít ‚střílet‘ vraha KRŠ vrahy PVN zabít [člověka] YL zmařit [vrána] PLT (roz)drtit vištytis ŠTS bičovat starou ženu VKŠ (roz)mlátit starce ŽEML pást jetel ŠTS obilí PLNG POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 93 POKRAČOVÁNÍ TABULKY 2 Sloveso k zemi země do země dolů dolů dolů dolů tlačit (o tlačenici v kostele) SLNT (o bolesti) ŠTS mlátit len ŠTS štípat (o mrazu) ŠTS rubat [člověka] ŠTS řezat (o nemoci) Sd TABULKA 3. PREDIKÁTY VÝPOVĚDÍ S PERFICIENTNÍMI KONSTRUKCEMI PREDIKÁTY (SLOVESA S VÝZNAMEM ODSTRAŇOVÁNÍ (ODDĚLOVÁNÍ)) Sloveso k zemi země do země dolů dolů dolů dolů svlékat kůži YL, kříž TrK, šlejer KlK, čepici KlK, ruku KlK, šperky Vgr, slupku JDP, řepu AKN, částečky Pp svlékat kabát JNŠ, [oblečení] VŠK kabát LK zapřahat koně KlK, koně ŽG, klisny KlvrŽ [koně] TrŠ 94 | ROLANDAS MIKULSKAS POKRAČOVÁNÍ TABULKY 3 Sloveso k zemi země do země dolů dolů dolů dolů házet [jídlo] PLN, záplatu LNKV, pivo KRČ kouření KRŠ kirsti stromy VŽ, hlavu KL, nohu TRK, hlavu VB hlavu KrŠ hlavu LK nohu TrK griauti(es) [dům] KRTN, domy ŠTS, školu KLK, domeček SLČ [domy] YL kirpti vousy SD, nosy SD, [materiál] YL, materiál ŽG pjauti [obilí] BDR, sádru BDR, hrušku ŽG, nohy VKŠ lísku AKM nohu KRG rauti len KLVRŽ plevel KRŠ brambory KRTN, len JDR, len KLP kousat brambory SD brambory TrK lámat ruku TrK škrábat včely MŠK (o)trhat slupku z cibule Č drásat pupínek VKŠ nést hrnec KL POSTVERBŲ PROBLEMA LKŽ 95 POKRAČOVÁNÍ TABULKY 3 Sloveso na zem země na zem dolů dolů dolů dolů zvedat hrnec KL pánev Lk [hrnec] SD máuti(s) prsten TrK kalhoty ŠAUK ponožky GrŠL oblékat [člověka] TrK daryties LKŽ Ms ‘oblékat se’ protahovat ústa PlT loupit břízy AkM těpti med ŠtS (nu)mėsti rychtáře JDR kutálet starce RDN svrhnout vládu Skp ZKRATKY LKAIII – Atlas litevského jazyka 3, Morfologie, red. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslas, 1991. LKE – Encyklopedie litevského jazyka, red. V. Ambrazas, Vilnius: Institut vydavatelství vědy a encyklopedií, 1999. LKŽVII – Slovník litevského jazyka 7, red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis, 1966. LKŽXIV – Slovník litevského jazyka 14, red. K. Ulvydas, Vilnius: Mokslas, 1986. LKŽXIX – Slovník litevského jazyka 19, red. V. Vitkauskas, Vilnius: Institut vydavatelství vědy a encyklopedií, 1999. LKŽXX – Slovník litevského jazyka 20, red. V. Vitkauskas, Vilnius: Litevský jazykový institut, 2002. LITERATŪRA Ambrazas, V., red., 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Trečiasis pataisytas leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Daujotytė, V. 2002: Pamatinis kultūros tekstas. Dvidešimt lietuvių kalbos žodyno tomų, sudarė J. Zabarskaitė, Z. Šimėnaitė, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 34–35. Girdenis, A. 1984: Stratifikacinis lietuvių kalbos veiksmažodžio morfologijos modelis. Kalbotyra 35(1), 25–30. Girdenis, A., Kačiuškienė, G. 1986: Paraleliniai reiškiniai latvių ir šiaurinių lietuvių veiksmažodžio sistemo­se. Kalbotyra 37 (1), 21–27. Gudavičius, A. 2000: Etnolingvistika, Šiauliai: Šiaulių universitetas. 96 | ROLANDAS MIKULSKAS LAIGONAITĖ, A. 1957: Vietininkų reikšmė ir vartosena dabartinėje lietuvių kalboje, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. LIPARTĖ, E. 2000: Inatyvo resp. prieveiksmio laukan reikšmės ir galimi sinonimai lietuvių kalbos tarmėse. Acta Linguistica Lithuanica 43, 144–151. PAULAUSKIENĖ, A. 1989: Gramatinės lietuvių kalbos vardažodžių kategorijos, Vilnius: Mokslas. ULVYDAS, K., red., 1971: Lietuvių kalbos gramatika 2, Vilnius: Mintis. ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. ZINKEVIČIUS, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1, Vilnius: Mokslas. Gauta 2003 04 22 Rolandas Mikulskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva