Dėl lietuvių kalbos priesaginių denominatyvinių veiksmažodžių semantikos

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA L (2004), 55 – 77 O sémantice litevských sufixálních denominativních sloves* Jurgis Pakerys Vilniaus universitetas Významy a kategorie litevských denominálních a deadjektivních sloves byly popsány již vícekrát. Budu zde argumentovat, že tyto popisy by bylo možné učinit systematičtějšími použitím modelu predikace ve třech modech (esivním, inchoativním a kauzativním) a analýzou syntaktických a sémantických rysů základových slov v derivačních parafrázích. 1. ÚVOD Slovotvorné významy a kategorie substantivních a adjektivních sloves byly v litevské jazykovědě popsány již nejednou (Paulauskienė 1971: 192–204, 1994: 265–270; Ulyvdas, ed., 1971: 247–268; Jakaitienė 1972, 1973, 1976: 266–270; Ambrazas, ed., 1997a: 386–394). Přesto byla věnována poměrně malá pozornost systematickému zdůvodnění předkládaných klasifikací a rozboru hierarchických vztahů mezi zjištěnými jednotkami (výjimkou jsou poznámky Geniu šienės (1983: 61 a násl., 1987: 155–159) o denominativních reflexivech). Během posledních padesáti let vyšlo několik významných studií, v nichž jsou významy jmenných sloves systematizovány na základě syntakticko-sémantických rolí, uplatňují se principy logické analýzy a provádějí typologická zkoumání (Marchand 1964, 1969a, 1969b: 367–371; Clark, Clark 1979; Karolak 1972, Karolak, ed., 1980; Kaliauščenko 1994, 2000). Cílem tohoto článku je synteticky využít zkušenosti uvedených prací a nabídnout několik novějších řešení. Článek si klade za cíl navrhnout předběžnou syntakticko-sémantickou klasifikaci jmenných sloves v litevštině. Nesnaží se předložit rozsáhlý soubor nového materiálu a většinou vychází z příkladů, které již jsou v odborném oběhu. Tím chce ukázat, v čem se dřívější a zde navrhovaná řešení liší a v čem se podobají. Na začátku článku jsou denominativní slovesa (DV)1 interpretována jako kondenzované predikativní konstrukce (2.1), analyzují se možné typy predikace rysů (2.2) a poté se přechází k analýze syntakticko-sémantických funkcí (3.1–3.4). · Za cenné připomínky bych rád poděkoval prof. habil. dr. Evaldě Jakaitienė. Část literatury použité v článku byla hůře dostupná, proto jsem vděčný prof. habil. dr. Wojciechovi Smoczyńskému, který mi umožnil pobyt na Jagellonské univerzitě v Krakově; za pomoc srdečně děkuji prof. habil. dr. Vincu Urbučiovi, dr. Aleksejovi Andronovovi, dr. Jolantě Gelumbeckaite a Miku Vengrimu. 1 Někdy se za denominativa považují pouze substantivní slovesa. V tomto článku zahrnuje třída denominativ substantivní, adjektivní a – ačkoli jsou takové případy vzácné – také participiální, číselná a zájmenná slovesa. 56 | JURGis Pakerys 2. ZÁKLADY POPISU 2.1. DV jako predikativní konstrukce Marchand výstižně poznamenal, že „denominativní slovesa jsou verbalizované věty“ (1969b: 368, srov. 31)2. Autor zde má ovšem na mysli nikoli věty v pravém slova smyslu – propozice, nýbrž predikativní struktury se jmennými argumenty, které lze rozpoznat v pracovních parafrázích, například: 1 (a) karaliauti ~ být KRÁLEM3 (b) lietuvinti ~ způsobit, aby se někdo stal LITEVCEM, jako LITEVEC (c) stovykluoti ~ být V TÁBOŘE (d) filmuoti ~ způsobit, aby začal být (vznikl) FILM (e) žaibuoti ~ BLESKU (-ům) být, začít být (objevovat se) Tyto parafráze, resp. (možní) transformační antecedenty dotyčných DV, umožňují syntakticko-sémantickou klasifikaci. Marchand uvádí, že základové slovo může v parafrázi být predikativem subjektu nebo objektu (1 a, 1 b), může plnit funkci příslovečného určení (1 c) nebo objektu (1 d) (1964: 105, 1969a: 155n., 1969b: 368, 371, srov. 33–38)4. Podle Marchanda nelze ze subjektů (podmětů) tvořit slovesa z logických důvodů: subjekt je prý určovaným členem, a proto není možné jej samotný přeměnit v určující člen (predikát)5. Určitou výjimku by přesto v litevštině mohla představovat ta DV, jejichž subjekt lze považovat za zahrnutý do existenčního denominativního predikátu (1 e)6, srov. také: audroti ~ být bouři, speiguoti ~ být MRAZU; dienoti ~ začít být (nastávat) DNE; šaltėti ~ začít být (stávat se) CHLADNO. Je zřejmé, že toto řešení je diskutabilní; základová slova zde lze interpretovat také jako predikativy vztahující se k neurčitému subjektu (podrobněji viz 3.2.1–2). Predikativy subjektu a objektu (první a druhý Marchandův typ) se navrhuje spojit do jedné skupiny, protože jde v zásadě o tutéž syntaktickou funkci: objektové predikativy lze považovat za kauzativní varianty subjektových predikativů, srov. baltuoti ~ být BÍLÝ (subjektový predikativ) a baltinti ~ způsobit, aby někdo začal být BÍLÝ (kauzativní objektový predikativ, podrobněji viz 3.1.). V parafrázích DV jsou tedy možné celkem čtyři takové modely: (1) základové slovo je v parafrázi DV predikativem (subjektu nebo objektu); 2 „Denominativní slovesa jsou verbalizované věty“, srov. Karolak (1972: 210). 3 Za znakem ~ jsou zde i dále uvedeny možné pracovní parafráze; základová slova jsou vyznačena verzálkami. Ve vzácných případech toto zvýraznění upozorňuje také na jiné prvky. 4 Z dalších studií věnujících větší pozornost syntaktické interpretaci DV srov. práce polských lingvistů: Grzegorczykowa (1969); Karolak (1972); Karolak, ed. (1980); Bojar (1975); Solecka, Termińska (1979, 1980). 5 „Podmět věty je nutně determinátem svého slovesa, proto se nemůže stát determinantem ve verbalizované větě“ (Marchand 1969b: 368). 6 K sémantické inkorporaci subjektu verba meteorologica typu ve slovesech viz Katkuvienė (1982). DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 57 (2) základové slovo DV je v parafrázi podmětem; (3) základové slovo DV je v parafrázi předmětem (přímým nebo nepřímým); (4) základové slovo DV je v parafrázi příslovečným určením. Po překonání nejobecnějšího stupně syntaktického třídění7 lze jemnější podskupiny rozlišovat pomocí souboru konkrétnějších sémantických rolí. V tomto článku se bude pracovat s rolemi procesanta, výsledku, obsahu, posesora (vlastníka)8, nástroje, lokativu, temporativu a některými dalšími; podrobněji viz 3.2–3.4. 2.2. Typy predikace Predikace se chápe jako přisuzování určitého příznaku jednomu nebo několika argumentům (Morkūnas, par., 1999: 495). U denominativních sloves lze příznaky predikovat jako neměnné, proměnlivé a kauzované, například: 1) příznak je neměnný (esyvní): kvailioti ~ být KVAILIU, chovat se jako KVAILIUI; baluoti ~ být, jevit se BALTAM; audroti ~ být AUDRAI (probíhat); badauti ~ být tím, kdo zakouší BADA; buriuoti ~ plout za použití BURĖMIS; žiemoti ~ být ŽIEMĄ (kde); 2) příznak je proměnlivý, nabývaný nebo vznikající samovolně (inchoativní)9: kvailėti ~ začít být KVAILIU / KVAILIAM (-esniam); baltėti ~ začít být, stávat se BALTAM (-esniam); rasoti ~ začít být, vznikat jako RASAI; 3) příznak je proměnlivý a udělovaný určitou uvedenou silou (kauzativní): kvailinti ~ působit tak, aby někdo začal být KVAILIU / KVAIlAS, činit, považovat někoho za KVAILIU / KVAIlU; baltinti ~ působit tak, aby někdo začal být BALTAS (-esnis); juokauti ~ působit tak, aby vznikl JUOKAI, objevily se JUOKŲ. Esyvní predikace (1) se považuje za základní; z ní se odvozuje inchoativní predikace (2) a z té pak kauzativní (3), viz tabulka 1. Je-li z určitého jména odvozeno inchoativní sloveso (baltas → baltėti), lze kauzativní derivát interpretovat dvojím způsobem: jako deverbal (baltėti → baltinti ~ působit tak, aby se STÁVALO BALTĖTŲ) a jako přímý denominativ (baltas → baltinti ~ působit tak, aby někdo začal být BALTAS). TABULKA 1. ZPŮSOBY PREDIKACE PŘÍZNAKŮ DENOMINATIVNÍCH SLOVES Příznak (x) Neměnný Proměnlivý nabývaný udělovaný Funkce Fesse(x) Fincho(Fesse(x)) Fcaus(Fincho(Fesse(x))) 7Část badatelů DV se o abstraktní syntaktické funkce neopírá a DV klasifikuje podle toho, jaké sémantické role zastávají základová slova v parafrázích (Clark, Clark 1979: 769–781; Kaliauščenko 1994, 2000). V tomto článku se od syntaktických funkcí neupouští, neboť odrážejí nejabstraktnější úroveň klasifikace DV, na níž jsou dobře patrné vztahy mezi syntaxí a slovotvorbou. 8Má se na mysli část, objekt, který (plně) náleží vlastníkovi; srov. roli posesora charakterizující vlastníka. 9Samo sebou znamená, že v propozici není uvedena příčina nabytí vlastnosti. 58 | JURGis PAKERYS Trojí predikace vlastností charakteristická pro denominativní slovesa byla zaznamenána již u Marchanda (1969a: 155n.). Autor zde ovšem pojednává pouze o adjektivních derivátech v angličtině, němčině a francouzštině. Trojí predikaci DV rozpoznávají Karolak (1972: 214–217; srov. Solecka, Termińska 1979, 1980) a Uluchanov (1977: 117), ačkoli posledně jmenovaný tento model systematicky neuplatňuje ve výkladu pracovních významů (131–193). Kaliuščenko logicky předpokládá ještě tři záporné varianty: „nemít vlastnost“, „začít nemít vlastnost“, „kauzovat, aby někdo začal nemít vlastnost“. Autor model trojí (šestero) predikace uplatňuje při pojednání o posesivních, atributivních, lokativních, stavových predikativních a částečně také eventivních DV (Kaliuščenko 1987, 1994: 40–77, 98–102, 108–114; 2000: 22–44, 56–59, 63–67). 3. HLAVNÍ TYPY DENOMINATIVNÍCH SLOVES 3.1. Predikativní DV V jejich parafrázích jsou základová slova obligatorními subjektovými nebo objektovými predikativy10, jimiž se vlastnosti predikují jako stavové (2 a, b), inchoativní (3 a, b) a kauzativní (4 a, b): 2 (a) Petras kvailioja ~ Petras je KVAILYS, chová se jako KVAILYS (b) Laukai baltuoja ~ Laukai jsou, jeví se jako BÍLÉ 3 (a) Petras kvailėja ~ Petras se stává HLUPÁKEM, mění se v HLUPÁKA (b) Plátno bělá ~ Plátno se stává BÍLÝM 4 (a) Birutė kvailina Petrą ~ Birutė považuje (dělá) z Petra HLUPÁKA (b) Ona bělí plátna ~ Ona dělá plátna BÍLÁ / aby plátna ZBĚLELA Vlastnosti predikované těmito slovesy se obvykle vyjadřují podstatnými jmény (a) nebo přídavnými jmény (b), někdy se vyskytují také příčestí (vyvádět ~ být, chovat se jako VYVÁDĚJÍCÍ, smilnit ~ být, chovat se jako SMILNÍCÍ), číslovky (být první ~ být PRVNÍ) nebo zájmena (přivlastňovat si ~ působit, aby se něco stalo VLASTNÍM, VLASTNÍM). Je-li základovým slovem podstatné jméno, sloveso se nemusí opírat o všechny jeho sémantické rysy (2 a), ale pouze o některé z nich, například o mluvení či pohyb: mluvit po žemaitsku ~ mluvit jako ŽEMAJT, plazit se jako želva ~ pohybovat se jako ŽELVA. Při zkoumání případů, kdy se vlastnost predikuje na základě podobnosti, badatelé často vytvářejí samostatné podskupiny nebo vymezují zvláštní sémantické funkce (srov. fsim, Solecka, Termińska 1979: 58, 1980: 20–22). Rádi bychom upozornili, že se někdy vyskytují podstatná jména s odvozenou sémantikou, která již sama vycházejí ze vztahu podobnosti, takže u sloves od nich odvozených už není třeba takový vztah předpokládat; například beždžioniauti lze přímo spojovat s beždžionė „ten, kdo napodobuje ostatní, pitvoří se“, nikoli s beždžionė „savec podobný člověku tělesnou stavbou (Simia)“ (LKŽI(2) 793). Jinými slovy, srovnávání 10 Apie laisvuosius ir būtinuosius predikatyvus žr. Holvoet (2003). DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 59 funkci nelze vždy rozpoznat v samotné struktuře DV; za její výsledek lze považovat také základová slova. Esivní DV typu (2 a) se navrhovalo považovat také za agentní, protože v parafrázích mají jejich základová slova agentní role (Clark, Clark 1979: 773n.): 5 (a) John porazil krávu (b) John provedl na krávě úkon, který bychom od řezníka běžně očekávali [že jej na krávě provede] Je lákavé nazývat taková slovesa agentními, protože v jádru jejich sémantiky stojí aktivní subjekt. To však není přesné – základové slovo totiž neoznačuje samotný subjekt, nýbrž je součástí fráze, která subjekt popisuje (5 b). Z toho plyne, že syntaktická analýza provedená před zkoumáním sémantických rolí blokuje nesprávnou interpretaci derivátu. Kauzativní případy typu (4 a) považují někteří badatelé za slovesa cíle (goal) (Clark, Clark 1979: 774n.). To je pochopitelné, protože kauzativa (stejně jako inchoativa typu (3 a)) předpokládají určitou hranici děje (procesu), kterou lze považovat za zamýšlený výsledek (cíl). Hlavní funkcí predikativních inchoativ a kauzativ je označovat určité změny a transformace, při nichž objekt nabývá nových vlastností (nebo jsou mu tyto vlastnosti dány) (3 a, b; 4 a, b), lze je tedy nazývat také transformačními rezultativy. Tyto DV mají nejblíže k objektovým a subjektovým rezultativům, například: eiliuoti ~ dělat, tvořit ŘADY (básní), filmuoti ~ dělat, tvořit FILM, juokauti ~ dělat (tropit) ŽERTY, rūdyti ~ vznikat REZÍ, pleiskanoti ~ vznikat ŠUPINAMI aj. (viz podrobněji 3.2.2, 3.3.1). Hlavní rozdíly mezi predikativními a subjektovými / objektovými rezultativy jsou tyto: 1) subjektové a objektové rezultativy predikují vlastní vznik nějaké nové věci (rez, šupiny) nebo její vytvoření (řady, film, žerty), zatímco predikativní rezultativy predikují transformaci objektu (2 a, b; 3 a, b); 2) predikativní kauzativa nemohou být intranzitivní. Přesto je obtížné stanovit ostrou hranici mezi přisuzováním vlastností a vznikem či vytvořením nového objektu. Některá substantivní predikativní slovesa lze interpretovat také jako objektové rezultativy, jejichž přímé objekty zastávají roli zdroje („materiálu“), srov.: 6 (a) grupuoti žmones ~ přeměnit lidi ve SKUPINY, přisoudit lidem vlastnosti SKUPIN: vytvořit, zhotovit SKUPINY z lidí; (b) aukoti pinigus ~ proměnit peníze v OBĚŤ, přisoudit penězům vlastnosti OBĚTI: vytvořit, zhotovit OBĚŤ z peněz; (c) bulvėms anglėti ~ brambory nabývají vlastností UHLÍ: vzniká, tvoří se UHLÍ z brambor. Zvláštní poznámku si zasluhují DV s významem „považovat za, nazývat tím, co vyjadřuje základové slovo“, například: dėdžiuoti „nazývat STRÝCEM“, tujinti „oslovovat zájmenem TY, užívat tvary druhé osoby jednotného čísla implikující zájmeno TY“, tamstinti „nazývat TAMS- 60 | JURGיס PAKERYS TA’. Pracovní význam těchto DV se může zdát poněkud vzdálený od významu ostatních predikativních kauzativ (‘způsobit, aby něco začalo být něčím (nějakým)’). Rozdíl spočívá pouze v tom, že se stávání kauzuje myšlenkovými (‘považovat za něco’) nebo performativními (‘nazývat’) úkony. Marchand proto zcela oprávněně řadí slovesa označující mluvení k predikativům s doplněním (1964: 110, 1969b: 369). Jiní badatelé postupují méně systematicky: spatřují v nich instrumentálnost (Clark, Clark 1979: 777 anglické sloveso sir ‘nazývat sire, oslovovat sire’ ve frázi sir the general řadí mezi miscellaneous [instruments]), anebo slovesa ‘nazývání’ zařazují do samostatné skupiny sloves mluvení, zatímco slovesa ‘považování, zacházení’ popisují mezi predikativními kauzativy (Kaliuščenko 1994: 68n., 104; 2000: 38, 60)11. Vyčleňování skupiny predikativních litevských DV není novinkou, hovořilo se o něm již ve studiích Geniusienė (1983: 61, 1987: 156). Je pravda, že za predikativní se zde považují pouze deadjektivní deriváty, například: svečiuotis ‘být hostem’: svečias; gimin iuotis ‘být, stát se příbuznými’: giminė; cukruotis ‘měnit se v cukr’: cukrus. V pracích Jakaitienė není syntaktický aspekt těchto DV zdůrazňován: predikativní se údajně řadí ke kategorii podobnosti a stavu (jejich protiklad je založen na aktivitě: neaktivitě subjektu, srov. advokatauti: juoduoti), inchoativy ke změně stavu a kauzativy k faktitivní kategorii (Jakaitienė 1973: 64–66, 1976: 269; Ambrazas, ed., 1997: 387–393; srov.: Ulvydas, ed., 1971: 248n., 252–255, 258n., 262, 264n., 267; Paulauskienė 1994: 266–270). 3.2.1. PROBLÉM VYČLEŇOVÁNÍ SUBJEKTOVÝCH DV. Již bylo naznačeno (2.1), že vyčleňování subjektových DV není obvyklé a podle Marchanda dokonce ani logicky možné12. Je třeba upozornit, že Marchand popisuje tvoření sloves v angličtině (1969b), ve svých článcích (1964, 1969a) však vedle anglických zkoumá také německá a francouzská DV. Všechny tyto jazyky mají prázdné subjekty (dummy subjects), proto autor připouští, že verba meteorologica lze interpretovat jako predikativní (1964: 116), srov. Clarkovu parafrázi: It is raining ~ It (the weather) is doing the activity that one would normally expect [rain to do] (Clark, Clark 1979: 780). Navzdory této poznámce Marchand přesto řadí příslušná slovesa mezi objektová13. V litevštině nejsou slova, která by plnila funkci prázdného subjektu, proto není syntakticky zablokována subjektová interpretace některých DV. Že základová slova v jejich parafrázích neplní predikativní funkci, lze ověřit pomocí negativních transformací, srov. (7 b) a (8 b): 7 (a) Včera bouřilo ~ Včera byla BOUŘE (b) Včera BOUŘE nebyla 11 Predikativní DV tohoto článku se v Kaliuščenkově klasifikaci nazývají atributivní, zatímco za predikativní se považují slovesa motivovaná názvy dějů, stavů apod. (viz 1994: 94nn., 2000: 54nn.). 12 Subjektinių anglų kalbos DV grupę skiria Kuricyna (1985: 70t.), bet ji šį terminą taiko tiesiog intranzityviniams veiksmažodžiams aprašyti (angl. to vagabond, to seal, to panic ir pan.). 13 Mimochodem, i Clarkovi zde spatřují sémantickou roli objektu: „there are a few element verbs, which are still another kind of object verb“ (Clark, Clark 1979: 780). DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 61 8 (a) Vlk je ŠELMA (b) Vlk není (býložravá) ŠELMA (*Vlk není (býložravcem) ŠELMOU) Jak je vidět, jmenná část přísudku se v genitivu v záporných propozicích neoznačuje, proto je zcela oprávněné spatřovat v nominativních větách s existenční sémantikou syntaktický subjekt (nikoli predikativ). To navrhoval například Balkevičius (1963: 147nn.), ovšem s výjimkami (149nn.). Jedno z pravidel pro výjimky zní: „Nominativ nominativní věty je jako predikativní centrum třeba považovat za nominativ označující stav (přísudek) [...], jestliže funkce tohoto nominativu odpovídá funkci přísudků v jiných větách kontextu“. Při komentování příkladu Nuo stogų TEŠKA, ant žemės KLANAI autor tvrdí, že „základní členy sousedících vět [...] teška, klanai [...] jsou několikanásobné, protože označují několik souběžně probíhajících jevů“ (Balkevičius 1963: 151, srov. 142). Pokud bychom však slovo klanai považovali za podmět, souběžnost těchto jevů by tím nijak nebyla narušena: vedle teškėti je přece sloveso būti, srov. Nuo stogų TEŠKĖJO, ant žemės klanai BUVO. Podstatná otázka zde tedy spočívá v interpretaci slovesa būti: záporné transformace přece jen více podporují existenční význam než funkci predikativní spony. Existenční sémantika nominativních vět byla zaznamenána také v „Současné gramatice litevštiny“, kde se o nich píše: „Takové věty podávají zprávu o předmětu či jevu a pojmenovávají jeho BYTÍ“ (Ambrazas, ed., 1997: 617; zvýraznění moje – J. P.). Model těchto vět je nicméně uveden s predikativní sponou (Vf₍cop₎ Nₙ). V „Gramatice litevského jazyka“ je popsána dokonce samostatná podskupina existenčních nominativních vět (Ulvydas, ed., 1976: 628n.). Tuto existenční interpretaci būti lze zkusit uplatnit i na případy, kdy se používají nesklonná adjektivní forma: (9) Namie šaltėjo ~ Namie ėmė būti (darėsi) ŠALTA To, že nesklonné formy mohou zastávat funkci podmětu, si povšimli již dávno, srov. Jablonskio příklady (1911: 19 = 1957: 453): Iš čion jau plūsta VISA GERA; DVILINKA netrūksta; PIKTA gal įvykti; Iš seno gimsta JAUNA. Příklady typu (9) se přesto obvykle popisují s předpokladem predikativní spony, viz například Ambrazas, ed., 1997: 617 (Vf₍cop₎ Adj₍neutr₎/Adv). Jaké argumenty lze předložit pro srovnání těchto vět s větami typu (7), interpretovanými jako existenční? Záporné transformace zde nejsou průkazné, protože nesklonné formy se neskloňují. Je pravda, že v některých případech se místo očekávaných nesklonných forem užívá genitiv singuláru adjektiva mužského rodu (viz Paulauskienė 1994: 216n.), tyto formy však se záporovou konstrukcí nesouvisejí, srov.: namie buvo ŠALTA; namie ŠALTA nebuvo; *namie ŠALTO nebuvo. Na druhé straně bylo zjištěno, že tyto nesklonné formy lze nahradit abstraktními podstatnými jmény odvozenými od adjektiv; píše se, že „nesklonná forma označuje stav jako věc“ (Paulauskienė 1994: 215), srov.: Miške visiškai TYLU; Miške visiška TYLA. Věty typu (9) tedy strukturálně odpovídají výše probíraným větám typu (7). Navíc význam slovesa būti ‘existovat’ v obou typech vět ukazuje, že je přímo spojeno s místními (a časovými) okolnostmi, srov. úryvek z básně Salomėji Nėries, citovaný nejednou: Ruduo PARYŽIUJ. Šlapia. BULVARUOSE šviesu. Modelem neoznačeného slovosledu větných členů 62 | J U R G I S P A K E R Y S lze také varianta s okolnostním určením na začátku: Včera byla bouřka; V lese bylo ticho. Je třeba poznamenat, že toto pořadí odpovídá existenčním konstrukcím s činitelem neurčitého množství, například Na dvoře byly děti. V některých ohledech jsou tedy věty typu (9) a (7) (resp. denominativní slovesa) blízké. Je pochopitelné, že identifikace syntaktických subjektů (podmětů) v probíraných větách s podstatnými jmény a zejména s nesklonnými tvary přídavných jmen je sporná a zaslouží podrobnější zkoumání14. Z dřívějšího výzkumu DV stojí za zmínku návrh Geniusienė rozlišovat subjektová reflexivní DV, například šmeklotis ‚být šmekloms, jevit se jako šmekloms‘ (1983: 61, 1987: 157). Autorka zde ovšem hovoří o sémantické roli subjektu, nikoli o syntaktickém subjektu (podmětu). Kaliauščenk(o) (1994: 109–114, 2000: 63–67) popisuje slovesa přírodních jevů jako samostatnou skupinu „sloves událostí“ (событийные глаголы, Ereignisverben) a v jejich parafrázích subjekt (podmět) neidentifikuje (1994: 109, pozn. 28; 2000: 63, pozn. 24)15. 3.2.2. SÉMANTIKA SUBJEKTOVÝCH DV. Již bylo zmíněno, že v parafrázích těchto DV zaujímají základová slova pozici podmětu (syntaktického subjektu), například: 10 (a) dnes je nečas ~ dnes je (existuje) NEČAS (b) už se rozednívá ~ už začíná být (nastává) DEN (c) teď časně svítá ~ teď časně začíná být SVĚTLO / objevuje se SVĚTLO (d) brána rezaví ~ na bráně se začíná tvořit (objevuje se) REZ Existence subjektů těchto DV je vyjadřována buď esivně (10 a), nebo inchoativně (10 b, c, d). Esivně predikované subjekty označují přírodní síly, samovolné jevy, které badatelé sémantických funkcí popisují jako účastníka procesu nebo pacienta stavu či procesu (Jakaitienė 1988: 62; Slížienė 1994: 20). Inchoativní predikace označuje vznik, utváření určitého výsledku (srov. pojem výsledkového pacienta: ve městě vypukla VZPOURA, Slížienė 1994: 20). V některých případech je obtížné vést ostrou hranici mezi subjektovými esivními a inchoativními DV. Například propozice v dálce se blýská, moře se vlní lze parafrázovat dvojím způsobem: v dálce jsou BLESKY: v dálce se začínají objevovat BLESKY; v moři jsou VLNY: v moři se začínají tvořit VLNY. Esivní subjektová DV jsou často bezpodmětová, ale někdy otevírají pozici subjektu, kterou obsazuje buď tautologický subjekt (typ bouře bouří, blesky bleskují, další příklady viz Katkuvienė 1979: 43 a násl.), nebo jiné podstatné jméno označující místo (obloha se blýská). Jestliže subjekt užitý v této pozici plní roli kauzujícího agenta, není vhodné považovat takové sloveso za subjektové DV, například: Kdokoli příliš vysoko do černých mraků stoupá, tomu často HROM svými blesky přikazuje vrátit se (LKŽXX 73; zvýraznil J. P.). Proto je třeba rozlišovat slovesa žaibuoti1 ‚být bleskům, objevovat se‘ a žaibuoti2 ‚působit, aby začaly být (objevily se) blesky‘. 14 Je třeba nezapomínat, že problematický je i slovnědruhový status samotných nesklonných tvarů; viz již poznámky Kazlauskase 1965: 175 a násl. Pokud tyto tvary nelze považovat za přídavná jména, pak jejich denominativní slovesa není třeba v klasifikaci vůbec probírat. 15 Dėl subjektinės pamatinių žodžių funkcijos galimybės dar žr. Kaliauščenk(o) (1994: 39t., 2000: 21). DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 63 Inchoativní subjektová DV se vyznačují sémantikou výsledku a lze je srovnávat s objektovými rezultativními DV (viz 3.3.1). Objektové rezultativní DV se liší tím, že jejich propozice uvádějí sílu způsobující verbalizovaný (slovesný) výsledek (srov. výše zmíněné žaibuoti a žaibuoti2). V případě subjektových inchoativních DV tato síla uvedena není, a proto bývají často neosobní. Je-li v argumentové struktuře takového DV otevřena pozice subjektu, odpovídá v parafrázi pozici s lokativní nebo beneficientní (adresátovou, příjemce děje) sémantikou (místo subjektu v parafrázi zaujímá základové slovo), například: LAUKAI rudenėja ~ LAUKUOSE ima būti ruduo; VARTAI rūdija ~ ANT VARTŲ ima būti (randasi) rūdžių; LANGAI rasoja ~ ANT LANGŲ ima būti (susidaro) rasa; PETRAS prakaituoja ~ PETRUI ima būti (randasi, išsiskiria) prakaitas. Je pravda, že některé případy jsou diskutabilní – řekněme, že v posledním příkladu lze při interpretaci Petra jako příčiny vzniku potu, tedy kauzátoru (srov. Petras išskiria PRAKAITĄ), zařadit sloveso prakaituoti mezi objektová rezultativní slovesa (3.3.1). Petras zde však není přímým kauzátorem potu, jeho činnost není ve vztahu k potu vědomá, záměrná ani kontrolovaná, a proto je kauzativní interpretace pochybná (srov. jiné nekontrolované výsledky: veidas strazdanoja(si) ~ ant veido atsiranda STRAZDANŲ; žaizda kraujuoja ~ žaizdoje atsiranda KRAUJO, saulė SPINDULIUOJA ~ iš saulės randasi SPINDULIAI)16. Z podobných důvodů lze k subjektovým inchoativním DV přiřadit také malou skupinu s významem „vznik potomků“: ėriuotis, paršiuotis, veršiuotis atd. Za znak samovolného vzniku je zde zřejmě třeba považovat i reflexivní marker17. Je třeba upozornit, že sémanticky blízké nereflexivní vaikuoti může otevřít pozici tautologického objektu: Vaikų nevaikuok, kol neišgysi (LKŽXVII 904). Zde pojednávaná slovesa výzkumníci často popisují na základě logicko-sémantického pojetí objektu. Rozhodnutí týkající se verba meteorologica byla zmíněna již dříve, proto je třeba prozkoumat návrhy týkající se příkladů typu veidas strazdanoja(si), Petras prakaituoja, karvė veršiuojasi. Marchand je probírá v pododdílu rezultativních objektů, kde jsou vyčleněny menší skupiny vylučování (čeho), pokrytí (čím), rození mláďat a další (1964: 116; 1969b: 370). V článku Clarkových jsou samovolné a kauzované výsledky zařazeny do společné skupiny cíle (goal) (patří sem i predikativní DV, viz Clark, Clark 1979: 774 a násl.). Geniuse v oddílu objektových reflexiv uvádí sloveso veršiuotis a lotyšská slovesa implikující nekontrolované výsledky sakņoties (: sakne), pumpuroties (: pumpurs); litevské geležiuotis „rezivět“ je uvedeno mezi instrumentálními (1983: 61 a násl., 1987: 157). Kaliuščenko v oddílu o objektových DV popisuje podskupinu vylučování látek či jiných věcí do okolí, kam patří slovesa kraujuoti, veršiuotis a podobná (1994: 80 a násl., 2000: 45 a násl.). Mezi vznikajícími věcmi a místy jejich výskytu či adresáty se může vytvořit vztah posesivního typu. Proto je Kaliuščenkovo rozhodnutí vyčlenit podskupinu kvaziposesivních DV, kam patří slovesa plunksnuotis, lapoti, kirmyti a podobná, zcela logické (1994: 45 a násl., 2000: 25 a násl.). Tato podskupina ovšem v autorově klasifikaci náleží nikoli k objektovým DV, ale do samostatného oddílu posesivních DV (srov. 3.3.3). 16 Apie veiksmų (ne)kontroliavimą žr. Holvoet (1991: 60t., 163t.). 17 Existují návrhy chápat subjekt DV v tomto případě také jako aktivního činitele, kauzátora, nikoli beneficienta (Solecka, Termińska 1980: 23). 64 | JURGis PAKERYs V litevské jazykovědě není obvyklé vyčleňovat subjektová DV. Z uváděných parafrází a pracovních definic významů lze přesto usoudit, že interpretace probíraných DV jako subjektových by nebyla odmítána, srov.: „Substantivní slovesa se sufixem -(i)uoti mohou označovat [...] SAMOVOLNÝ VZNIK, EXISTENCI jevu nebo věci označené základovým slovem, např.: banguoti, debes(i)uoti, dūmuoti, gaisruoti, garuoti, kraujuoti, pūliuoti, speiguoti, spinduliuoti, žaibuoti“ (Ulvydas, ed., 1971: 248, srov. 254, 258, 262; zvýraznil J. P.); „[slovesa s významem změny stavu] označují samovolně probíhající děj, tj. proces, během něhož něco postupně mění svůj stav nebo pomalu vzniká“, „[slovesa s významem stavu] označují existenci něčeho“ (Ambrazas, ed., 1997: 390, 393; srov.: Jakaitienė 1973: 35, 43; Paulauskienė 1994: 267 a násl.). 3.3. Objektová DV V jejich parafrázích jsou základová slova přímými nebo nepřímými objekty, například: 11 (a) Ieva natáčí ~ Ieva vytváří FILM (b) Studenti sportují ~ Studenti se věnují SPORTU (c) Onutė se bojí vlka ~ Onutė pociťuje STRACH z vlka (d) Petras měl ~ Petras začíná mít více MAJETKU (e) Mikas chytá ryby na udici ~ Mikas používá UDICI S ohledem na sémantiku objektu lze rozlišit následující skupiny těchto sloves: rezultativní (11 a), obsahová (11 b, c), posesivní (11 d) a instrumentální (11 e). 3.3.1. REZULTATIVNÍ DV. Sémantickou roli výsledku nechápou všichni stejně; někdy se více zdůrazňuje její transformační aspekt, srov.: „Výsledek [...] [je] funkce vlastní věci, v niž se jiná věc přeměňuje nebo mění či vytváří“ (Šlizienė 1994: 22). Již bylo zmíněno (3.1), že prototypicky transformační výsledky se zde řadí k predikativním DV, zatímco za objektová rezultativa se považují ta DV, jejichž základová slova v parafrázích označují vytvářené konkrétní a abstraktní objekty (srov. pojetí rezultativního pacienta – Šlizienė 1994: 20), například: 12 (a) Chlapci žertují ~ Chlapci vytvářejí (dělají) VTÍPKY (b) Jonas natáčí ~ Jonas vytváří FILM Z hlediska predikace je třeba objektová rezultativa považovat za kauzativní („působit tak, aby začala existovat věc označená základovým slovem“). Se subjektovými rezultativy jsou spojena vztahem doplňkové distribuce: u prvních z nich se kauzátor neuvádí, u druhých ano. Je třeba poznamenat, že kauzativní rezultativní DV mohou řídit i přímé objekty, které v parafrázích tuto pozici přenechávají výsledku označenému základovým slovem a samy zaujímají místo nepřímých objektů, například: DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 65 13 (a) Kouření škodí zdraví ~ Kouření působí ZDRAVÍ ŠKODU (b) Otec brázdí brambory ~ Otec dělá BRAMBORÁM BRÁZDY (c) Babička dýmí včely ~ Babička vypouští (dělá) VČELÁM KOUŘ (d) Stařec dýmí dýmku ~ Stařec vypouští (dělá) KOUŘ pomocí DÝMKY Výsledek kauzativních objektových sloves může být tautologicky užit také jako přímý objekt (srov. tautologické subjekty subjektových DV), například: (e) Ona zpívá veselou PÍSEŇ; Ieva natáčí nový FILM Příklady (13 a–d) jasně ukazují rozdíl mezi objektovými a predikativními rezultáty: přímé objekty řízené těmito posledně jmenovanými si tuto pozici zachovávají (nebo mohou zachovávat) v parafrázích s dělat, činit, srov. (6 a–b), zatímco parafráze (13 a–d) nejsou možné: *zdraví dělat škodu, *brambory dělat brázdami, *včely, dýmku činit kouřem. Poněkud problematická jsou taková DV, jejichž základová slova mohou označovat jak výsledek děje (nomen resultati), tak samotný děj (nomen actionis), srov. darbuotis a DARBAS₁ „výsledek cílevědomé činnosti“, DARBAS₂ „cílevědomá činnost, práce“. Soudě podle sémantiky slovesa darbuotis se výsledek neaktualizuje; důležitá je pouze samotná činnost, zaměstnání, a proto toto DV nelze považovat za rezultativní. V některých případech může být sémantika výsledku děje značně oslabená, srov. slovesa pohybu: šuoliuoti ~ dělat SKOKY, žingsniuoti ~ dělat KROKY. Je samozřejmé, že existují i přechodné případy, u nichž nelze jednoznačně rozhodnout, zda se základové slovo aktualizuje jako výsledek, nebo jako samotná činnost, její obsah (srov. obsahová slovesa – 3.3.2), například: maištauti ~ vyvolávat, dělat VZPOURU / účastnit se VZPOURY, zabývat se VZPOUROU; kerštauti ~ vykonávat POMSTU / zabývat se POMSTOU. O výsledkových objektových DV je od predikativních objektových nejzřetelněji odlišuje Marchand (1964: 115–117, 1969b: 370n.). K prvním řadí také slovesa motivovaná názvy dějů, například: angl. curtsy „dělat pukrle“: curtsy „pukrle“; něm. streiken „stávkovat“: Streik „stávka“ (viz také 1964: 105n.). Někdy se rezultativní objektová a predikativní DV uvádějí v jediné skupině – skupině účelu (goal) – s určitými sémantickými podskupinami a samostatnými oddíly tranzitivních a intranzitivních sloves (Clark, Clark 1979: 774n.). Skupinu objektových DV vyčleňuje ve svých studiích Geniusienė (1983: 61, 1987: 157). Přinejmenším část zde uváděných případů lze interpretovat jako rezultativní, například garsiuotis („vydávat zvuky“). Zvratná DV odvozená od nomina actionis a nomina resultati autorka za objektová nepovažuje; spatřuje zde sémantickou ekvivalenci (avšak gramatický – slovnědruhový – rozdíl), například: darbuotis: darbas, galynėtis: galynės „zápas, soupeření“, revanšuotis: revanšas, tyčiotis: tyčios „posměch“, aikštytis: aikštis „rozmar, vrtoch“¹⁸ (1983: 62, 1987: 157n.). Kaliauščенko u DV, která jsou v tomto článku považována za rezultativní, rozlišuje trojí (šestero) predikace mo- 18 Greta pateikiama pora ryžtis: ryžtas (1987: 158) interpretuotina atvirkščiai – čia daiktavardis išvestas iš veiksmažodžio. 66 | JURGIS PAKERYS delio netaiko ir juos aprašo bendroje objektinių veiksmažodžių grupėje (1994: 77–82, 2000: 44–47). V litevské jazykovědě se objektová rezultativa obvykle popisují jako kategorii způsobování (někdy spolu s predikativními kauzativními DV) (Ambrazas, ed., 1997: 387–389; srov.: Ulvydas, ed., 1971: 248, 253n., 258, 262, 265; Jakaitienė 1973: 64, 1976: 269; Paulauskienė 1994: 266–268). 3.3.2. OBSAHOVÁ DV. V jejich parafrázích označují základová slova obsah dějů, procesů nebo stavů, jimiž se subjekt zabývá (14 a), jichž se účastní (14 b) nebo které zakouší (14 c, d): 14 (a) Rimas studuje ~ Rimas se zabývá STUDIEM (b) Ředitel zasedá ~ Ředitel se účastní SCHŮZE, zabývá se SCHŮZÍ (c) Matka truchlí ~ Matka zakouší ŽAL (d) Ona se kochá sochou ~ Ona zakouší KRÁSU sochy Obvykle tato slovesa predikují obsahy esivně, vyskytují se však i kauzativa, například: Matka zahanbuje syna ~ Matka způsobuje, že syn cítí, zakouší HANBU (srov. gėdytis ~ zakoušet HANBU); Své děti jsem ani nenechal hladovět, ani jsem je netrápil hladem (LKŽ1(2) 544) ~ Nenutil jsem své děti snášet HLAD (srov. badauti ~ zakoušet HLAD). Z příkladů je patrné, že kauzativa jsou typická pro slovesa obsahu prožitku. V parafrázích některých zvratných DV nejlépe vyjadřují prožívaný obsah nesklonné adjektivní formy, například: Vytautas se stydí mluvit na veřejnosti ~ Vytautasovi je STYDNO mluvit na veřejnosti; Birutė se děsí moderního umění ~ Birutė má z moderního umění STRACH. Z tohoto důvodu by bylo možné uplatnit subjektovou interpretaci (viz 3.2.1 o DV utvořených od nesklonných adjektivních forem). Na druhé straně je možné i predikativní vysvětlení: Vytautas je STYDĚLIVÝ, když má mluvit na veřejnosti (esivní predikace)19, Birutė považuje moderní umění za DĚSIVÉ (kauzativní predikace) – srov.: Geniušienė 1983: 62, 1987: 159; Ambrazas, ed., 1997: 409. Ke kauzativní predikativní interpretaci srov. také: biaurėtis, gardžiuotis, šlykštėtis „považovat za ODPORNÉ“, „považovat za CHUTNÉ“, „považovat za ODPORNÉ“ (Geniušienė: tamtéž). Jen zřídka základové slovo označuje místo, kde se zakouší určitý (blíže nespecifikovaný) obsah, například: sielotis ~ zakoušet něco V DUŠI [úzkost, rozrušení], širdyti(s) ~ zakoušet něco V SRDCI [hněv, zuřivost]20, viduriuoti ~ zakoušet něco VE STŘEVECH [nevolnost]. Tato slovesa se blíží lokativním (viz 3.4.1). Již při pojednání o rezultativních DV bylo zmíněno, že někdy nelze stanovit ostrou hranici mezi slovesy obsahu a výsledku. Pokud je základové slovo slovotvorně nebo sémanticky názvem děje či stavu a nemá rezultativní význam, je smysluplnější považovat jeho derivát za objektové sloveso obsahu, například: atostogauti, kovoti, panikuoti, prekiauti (zabývat se činností spojenou se zbožím jako konečnými objekty 19 Derivační vztah mezi drovetis a drovus může být i opačný, pokud je přídavné jméno interpretováno jako deverbativum: „takový, který se STYDÍ“ (srov. lakus: lėkti). 20 Možná je i slovesná derivace: širdyti(s): širšti. DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 67 jekty, a nikoli vyrábět, tvořit zboží), pusryčiauti (věnovat se snídani, účastnit se jejího konzumování, a nikoli ji připravovat), rungtyniauti, sportuoti atd. Skupinu objektových obsahových sloves vyčleňují pouze někteří badatelé. Marchand (1964: 117) navrhuje považovat za rezultativní taková slovesa jako angl. weekend „trávit víkend“, vacation „trávit dovolenou“, duel „bojovat v souboji“, něm. frühstücken „snídat“, fr. banqueter „hodovat, účastnit se hostiny“ aj., tedy chápat celý proces, činnost jako výsledek. Za objektová se považují také angl. lunch „obědvat“, feast „hodovat“ ve studii Clarkových (Clark, Clark 1979: 780), jsou však zařazena mezi drobnější různé (miscellaneous) skupiny, kde tvoří podskupinu stravování (meals). Angl. weekend, vacation a podobné výrazy jsou zde považovány za slovesa trvání (duration) (srov. časová DV, 3.4.2). Ve studiích Kaluščenka se DV obsahového typu probírají v oddílu predikativních sloves21 (1994: 94–102, 2000: 54–59); pro slovesa stavů, které lze doporučit, se používá schéma trojí predikace. DV podobná příkladům typu sielotis, viduriuoti autor sem nezařazuje; jsou uvedena mezi DV nezařazenými do širších typů (1994: 115, 2000: 67). V litevské jazykovědě se objektová obsahová slovesa obvykle popisují jako stavová (vedle esivních predikátů), slovesa účasti, činnosti nebo kauzativní DV (Jakaitienė 1973: 66t., 1976: 269t.; Ambrazas, red., 1997: 389, 393t.; srov.: Ulvydas, red., 1971: 248, 253t., 262; Paulauskienė 1994: 268). 3.3.3. POSESIVNÍ DV. Jejich parafráze obsahují v základu slova označující objekty spojené se subjektem vztahy příslušnosti, neboli posesivními vztahy. Predikace těchto sloves může být esivní (15 a, b), inchoativní (15 c, d) nebo kauzativní (15 e, f, g): 15 (a) lobiuoti ~ mít LOBIO („majetku“)22 (b) galioti ~ mít MOC (-i) (c) turtėti ~ začít získávat MAJETEK (d) lobėti ~ začít získávat POKLAD („majetek“) (e) turtinti ~ způsobit, aby začal mít MAJETEK (f) protinti ~ způsobit, aby začal mít ROZUM (g) ginkluoti ~ způsobit, aby začal mít ZBRANĚ Posesivní vztah v širším smyslu vyjadřuje spojení celku a části. V pojednávaných DV označují část základová slova, zatímco celek (držitele) vyjadřuje subjekt nebo přímý objekt kauzativních sloves. Závislý objekt lze popsat sémantickou rolí posesiva neboli příslušnosti (srov. roli posesora – vlastníka, držitele). Sémantika posesivního vztahu je široká. Její rysy lze rozpoznat i ve sféře rezultativních subjektových DV, pokud se slovesa strazdanoti(s), plunksnuotis, kirmyti parafrázují jako začít mít PÍHY, PEŘÍ, ČERVÍ-ky23. Alespoň podmíně- 21 Autor uznává, že takové označení není zcela vhodné, neboť predikativnost (predikativita) je vlastní všem slovesům. 22 „být bohatý, majetný, žít v blahobytu“ (LKŽVII 638). 23 Spojovníkem se odděluje část kmene, která přechází do odvozeného slova (zde lze předpokládat zkrácení základového kmene). 68 | JURGis PAKERYS Vlastnické vztahy lze předpokládat i v některých případech kauzativních výsledků, srov. následující parafrázi příkladu (13 b): Otec působí, aby brambory měly BRÁZDY. Pro denominativní slovesa probíraná v tomto oddíle se uplatňuje poněkud zúžené pojetí posesivity, omezené na případy, kdy objekty nelze považovat za vytvářené nebo vznikající samy od sebe. Samozřejmě se nelze vyhnout hraničním případům, zejména pokud je inchoativní denominativní sloveso odvozeno od abstraktního podstatného jména. Například u slovesa „ozbrojit“ pochybnosti nevznikají – ZBRANĚ se zde nevyrábějí ani nevytvářejí, nýbrž se pouze někomu předávají či odevzdávají. Naproti tomu abstraktní, nespočitatelné posesivní objekty sloves „mít“ a „zbohatnout“ – majetek, poklad – lze chápat jak jako nabývané objekty, tak jako vznikající výsledky. Interpretaci posesivního vztahu by snad bylo vhodné podpořit prefixálními odvozeninami těchto sloves, které označují postupnou ztrátu objektu (zánik posesivního vztahu), protože mezi rezultativními denominativními slovesy se takové odvozeniny zřejmě nevyskytují; srov. iš-protėti „přijít o ROZUM“, nu-turėti „přijít o MAJETEK“, ale nu-pleiskanoti *„přijít o LUPY“ („vzniknout LUPY“). Někdy lze zánik posesivního vztahu označit dokonce i bez prefixu, srov.: lukštenti ~ působit, aby neměl SKOŘÁPKU (k možné lokativní interpretaci viz 3.4.1); šakoti ~ působit, aby neměl VĚTVE („prořezávat“, LKŽXIV 423); plunksnoti ~ začít nemít PEŘÍ („pelichat, přepeřovat se“, také „obrůstat peřím“, LKŽX 355; prefixální iz-plunksnoti přitom označuje vznik výsledku: „obrůst peřím“, LKŽ tamtéž). Zda je uvedené kritérium skutečně vhodné k rozlišení inchoativních posesivních sloves a rezultativních sloves, je třeba ještě samostatně prozkoumat. Dalším důležitým problémem u útvarů typu turėti, lobėti, protinti je interpretace slovního druhu základového slova. Pokud jsou tato slovesa spojována s přídavnými jmény (LOBUS LKŽVII 638, TURT-ingas, PROT-ingas – při předpokladu odvozeninového zkrácení kmene), je třeba je považovat za predikativní inchoativa a nelze je přímo řadit k posesivním denominativním slovesům. Esivních posesivních denominativních sloves není mnoho (srov. také valioti s vybledlou motivací ~ mít VŮLI „sílu“, šlovėti ~ mít SLÁVU). Typologické studie ukazují, že nejčastější jsou kauzativní posesiva (Kaliuščenko 1994: 52, 2000: 29). Kromě slovesa ginkluoti, obvykle uváděného ve studiích denominativních sloves, je třeba zmínit (i)galoti ~ udělit MOC, působit, aby někdo měl MOC, srov. at-/iš-galoti „odejmout MOC“ (LKŽIII 70); garbinti ~ prokázat ČEST (ale srov. adj. GARBUS), šlovinti ~ udělit SLÁVU (ale srov. adj. ŠLOVUS). Motivací pro denominativní slovesa balnoti (koně), vainikuoti (vítěze), žieduoti (ptáky), rėminti (obraz), stiklinti (verandu) jsou konkrétní podstatná jména; jejich význam lze vyjádřit jako nasadit („dát“) koni SEDLO, vítězi VĚNEC, ptákům KROUŽKY, obrazu RÁM, vložit do verandy SKLA. Velkou část posesivních kauzativ tvoří slovesa označující potírání či pokrývání objektů něčím nebo vkládání něčeho do nich, například: 16 (a) dervuoti valtį ~ působit, aby loď měla DEHET / natřít loď DEHTEM (b) tapetuoti kambarį ~ působit, aby pokoj (jeho stěny) měl TAPETY (c) druskinti mėsą ~ působit, aby maso mělo SŮL / přidat do masa SŮL (d) chloruoti vandenį ~ působit, aby voda měla CHLÓR / přidat CHLÓR do vody K posesivním kauzativům lze přiřadit také značnou skupinu sloves hledání a snahy něco získat: uogauti „sbírat bobule“, grybauti „sbírat houby“, vėžiauti „lovit raky“ a podobně. Na rozdíl od ostatních posesiv jsou tato slovesa- DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA 69 … se vyznačují možností intranzitivního užití. To lze vysvětlit tím, že kauzátor a kauzovaný posesivní participant se v sémantice těchto sloves shodují: 17 Jonas grybauja ~ Jonas (agens) způsobuje, že [Jonas (posesor)] má, získá HOUBY (posesivní objekt) Stejně jako zde splývá kauzátor a posesivní participant, splývá také subjekt a dativ dativních tranzitivních reflexiv (Geniušienė 1987: 126n.). Je možné, že u některých předponových sloves vyjadřujících snahu něco získat reflexivní marker vyjadřuje beneficienta, srov.: 18 (a) Ona ušila dceři šaty (b) Ona si-u-šila šaty (c) *Ona si-u-šila dceři šaty 19 (a) Matka nasbírala dětem plný džbán (b) Matka si-nasbírala plný džbán (c) *Matka si-nasbírala dětem plný džbán Srov. také: Nejen PRO SEBE a PRO DĚTI je třeba nasbírat bobule (LKŽXVII, 479; zvýraznil a četl jsem já – J. P.). Na beneficientní funkci reflexivního markeru ve slovesu pa-si-grybauti upozorňuje i Geniušienė, která jeho význam vykládá jako ‘chvíli sbírat houby PRO SEBE’ (1987: 137; zvýraznil jsem já – J. P.). Tento problém by bylo třeba podrobněji prozkoumat samostatně. Třída posesivních DV se v mnoha pracích nerozlišuje. Především je třeba říci, že Marchand (1964: 111n., 1969b: 369n.) považuje část zde probíraných DV (typ ginkluoti, dervuoti) nikoli za objektová, nýbrž za okolnostní (adverbial complements). Autor si všímá, že tato slovesa poskytování neboli ornativní slovesa mají blízko k instrumentálním slovesům a mohla by tvořit dokonce jejich podskupinu (1964: 111; srov. základová slova sloves chloruoti, bintuoti, druskinti jako prostředky k určitým účelům). Na druhé straně je zřejmé, že Marchand dobře vystihl i posesivní povahu těchto sloves – dokládají to také kategoriální parafráze ‘to provide with’, ‘to deprive of’ (privativní slovesa typu lukšten-). DV vyjadřující snahu něco získat (typ grybauti) interpretuje Marchand jako rezultativní objektová slovesa (1964: 116, 1969b: 370), protože získávané objekty považuje za důsledek, produkt určité činnosti. Ve studii Clarkových jsou všechna zde probíraná DV s výjimkou typu grybauti uvedena v oddílu locatum verbs, tedy jako slovesa označující umístění něčeho někam, nebo naopak jeho odstranění (Clark, Clark 1979: 769–771). Takové řešení je rovněž opodstatněné, neboť pojetí posesivních a lokativních vztahů je dobře známé (Lyons 1967; Clark 1978; Freeze 1992). DV vyjadřující snahu něco získat zařadili Clarkovi do užších skupin a nazvali je sklizňovými slovesy (crops). Autoři výstižně poznamenávají, že částečně připomínají negativní slovesa locatum (Marchandova privativní slovesa), protože označují odebrání něčeho z nějakého místa, přičemž místo nemusí být nutně uvedeno (srov.: Roger posekal horní pole ~ Roger způsobil, že [seno nebylo na horním poli], bez uvedení místa – Roger se živí sekáním sena; Clark, Clark 1979: 780). Kaliuščenko pojednává o posesivních DV jako o samostatné skupině a uplatňuje na ni třetí- 70 | JURGis PAKERYs pos (šešeriopos) predikacijos modelį (1994: 41–58, 2000: 22–32). Kvaziposesyvi- niams inchoatyviniams DV iliustruoti autorius pateikia ir lietuvišku (šiame straips- nyje subjektiniais rezultatyvais laikomu) pavyzdžiu: lapoti ‘imti turėti lapų, įgyti la- pų’, žolėti ‘žole apaugti’, be to, šiai grupei priskiria ir kai kuriuos gamtos reiškinių veiksmažodžius, pavyzdžiui, vok. sich bewölken ‘debesuotis’. Siekimo įgyti DV autorius aprašo prie objektinių, kur išskirti ir smulkesni medžiojimo, rinkimo, ėjimo ko gauti pogrupiai (1994: 83–86, 88; 2000: 47–50). Tik paskutinį pogrupį (‘eiti ko (gau- ti)’) autorius laiko artimą lokatyviniams posesyvams. Su posesyvumo semantika susiję ir dvi Soleckos bei Termińskos skiriamos funkcijos (1980: 24t.). Dalies funkcija fpars vartojama apibūdinti pamatinio žodžio žymimo objekto susilietimui, susijungi- mui su visuma, pavyzdžiui: le. plombować ‘plombuoti’ (PLOMBA tampa danties dali- mi), szczotkować ‘valyti, šukuoti (šepečiu)’ (šepetys, šukos – le. SZCZOTKA – liesdamas plaukus ar kitus objektus būna jų dalimi); le. policzkować ‘mušti į veidą, skelti antausį’ (tam tikru momentu veikėjo kūno dalis paliečia veikiamojo veidą, skruostą – le. POLICZEK, akimirka būna jo dalimi, plg. lie. snukiuoti, žr. 3.4.1) (Karolak, red., 1980: 53tt., 65tt., 89tt.). Tikrojo posesyvumo funkciją fposs siūloma taikyti tokiems DV kaip svečiuotis, žiemoti, dienoti (‘leisti kur DIENĄ’), interpretuojant buvimą kur nors kaip tam tikrą priklausymą kam nors (Solecka, Termińska 1980: 25). V litevské lingvistice není obvyklé vyčleňovat kategorii posesivních DV. O tom, že byla posesivní sémantika zaznamenána, lze usuzovat z popisu některých kategorií, například galioti se uvádí u významu „[c]ítit, MÍT, prožívat to, co je vyjádřeno základovým slovem“ (Jakaitienė 1976: 270; zvýraznění moje – J. P.). Ostatní DV, které jsou v tomto článku považovány za posesivní, se řadí do rezultativní kategorie a uvádějí se ve skupinách mazání, pokrývání a hledání, shromažďování apod. (Ambrazas, ed., 1997: 388n.; srov.: Jakaitienė 1973: 64–66, 1976: 269n.; Ulvydas, ed., 1971: 248, 252n., 261; Paulauskienė 1994: 267–269). 3.3.4. INSTRUMENTÁLNÍ DV. V jejich parafrázích označují základová slova nástroje, jimiž se provádějí určité činnosti, například: 20 (a) Truhlář hobluje prkno ~ Truhlář působí na prkno HOBLÍKEM, používá HOBLÍK k opracování prkna (b) Jonukas krásně hraje na housle ~ Jonukas krásně působí (hraje) HOUSLEMI (c) Sportovci se šermují ~ Sportovci působí (jeden na druhého) ŠPAGAMI (d) Ona se češe ~ Ona působí (na sebe) HŘEBENEM (e) Bronė hodně žvaní ~ Bronė hodně působí JAZYKEM (f) Petras dobře řídí ~ Petras dobře působí / používá VOLANT (g) Děti lyžují ~ Děti používají LYŽE Instrumentální DV predikují používání nástrojů esivně, vyskytují se však i okazionální kurativa, například: smuikuodinti, (su-)šukuodinti (LKŽXIII 204, xv 335)²⁴. Pochybu- 24 Je pravda, sušukuodinti příklad uvedený v hesle je poněkud matoucí: Sama vlnu nečeše, snacha jí ji nechává učesat. Protože je kauzovaná osoba uvedena a zaujímá pozici subjektu (snacha), nelze zde sušukuodinti považovat za kurativní; očekávaná konstrukce by byla: Sama vlnu nečeše, jen ji nechává česat – všechno za ni dělá snacha. DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 71 U nich je vztah k základovým substantivům, zda je lze s nimi spojovat přímo, zprostředkovaný: smuikuodinti: smuikuoti: smuikas. Pokud jde o instrumentální DV, pojem nástroje by neměl být omezen na konkrétní substantiva; patří sem i abstraktnější prostředky činnosti, například: protauti, galvoti ~ naudotis PROTU, GALVA. Mezistupeň mezi posesivními kauzativy a instrumentálními DV tvoří případy označující činnost s určitými látkami (například: dervuoti, chloruoti, druskinti), které lze interpretovat jako prostředky, například: Mes nuodijame tarakonus ~ Mes veikiame tarakonus NUODAIS. Mezi takovými případy se někteří pokoušeli vést jasnější hranici; bylo například konstatováno, že instrumentální slovesa v angličtině nejsou slučitelná s privativními předponami de- ir dis- (Clark, Clark 1979: 779, na základě Marchand 1969b: 134n.), srov.: unbutton ‘rozepnout’ (reverzivní instrumentální sloveso): debutton ‘zbavit knoflíků, vytrhat knoflíky’ (privativní sloveso). Snažit se probírané případy přísně oddělit asi není nutné. Použití prostředku vzhledem k určitému objektu totiž obvykle implikuje prostorový kontakt prostředku s objektem, na nějž působí; srov. již zmíněné úvahy Solecké a Termińské (1980: 24n.). Některé případy lze proto interpretovat dvojím způsobem, zejména pokud je základovým slovem látka, která se během děje s objektem neoddělitelně spojí: cementuoti pamatus ~ dėti CEMENTO į pamatus (daryti, kad pamatai turėtų CEMENTO) ar veikti pamatus CEMENTU (srov. nuodyti tarakonus ~ daryti, kad tarakonuose atsirastų NUODŲ / kad tarakonai savyje turėtų NUODŲ / veikti tarakonus NUODAIS). Instrumentální kategorii DV vyčleňují všichni badatelé, pravda, ne všichni do ní zahrnují DV označující činnost s látkami (typ klijuoti, cementuoti). Marchand pojednává o instrumentálních útvarech v oddíle o okolnostních DV (1964: 112–114; 1969b: 369n.) a upozorňuje na blízkost ornativních DV k této skupině. Ve studii Clarkových, jak už bylo zmíněno, jsou samostatně rozebrány podobnosti a rozdíly mezi instrumentálními a lokativními DV. Autoři nejsou ochotni uznat za nástroje objekty, které se stávají neoddělitelnou součástí výsledků činnosti (1979: 778), přesto však jejich seznam instrumentálních DV obsahuje angl. glue ‘klijuoti’, cement ‘cementuoti’ aj. Kaliuščenko se tímto problémem samostatně nezabývá, ale mezi instrumentální DV rovněž uvádí klijuoti (1994: 91, 2000: 52), zatímco deriváty typu auksuoti, druskinti probírá u kauzativních posesiv (1994: 52n., 2000: 29n.). Ve studiích Geniušienė jsou jako instrumentální slovesa uváděna geležiuotis ‘rezivět (pokrývat se železem)’, pečiuotis ‘strkat do sebe rameny’ (1983: 61n., 1987: 157). V litevské odborné literatuře se skupina sloves označujících mazání, pokrývání látkami nebo jejich umisťování někam probírá u faktitivní kategorie DV, zatímco DV odvozeným od názvů konkrétních nástrojů je vyhrazena instrumentální kategorie (Jakaitienė 1973: 64n., 1976: 269; Ambrazas, red., 1997: 388, 390; srov.: Ulvydas, red., 1971: 248, 253n., 262, 265; Paulauskienė 1994: 267n.). 3.4. Okolnostní DV V jejich parafrázích plní základová slova funkci okolností a vyjadřují se pády nebo předložkovými konstrukcemi. Tyto DV označují prostor (21 a) nebo čas děje (21 b), například: 21 (a) Turisté táboří u jezera ~ Turisté jsou (žijí) v TÁBOŘE u jezera 72 | JURGis PAKERYS (b) Čápi zimují v Africe ~ Čápi jsou v AFRICE V ZIMĚ Sémantické role prostoru a času by bylo možné spojit do jedné – role časoprostoru, protože čas se chápe jako určité místo v časové dimenzi. Mezi některými dříve probíranými DV lze najít taková, která označují způsob děje a lze je parafrázovat pomocí příslovcí nebo pádů, které jsou jim sémanticky blízké. Srov. následující parafráze již zmíněných predikativních a rezultativních DV: 22 (a) Petras blázní ~ Petr se chová POŠETILE: chová se jako POŠETILEC (b) Kůň cválá ~ Kůň běží CVÁLEM: dělá SKOKY Samostatná podskupina DV způsobu se přesto vyčleňovat nebude; odstín okolnosti způsobu je třeba považovat za sekundární. 3.4.1. PROSTOROVÁ DV. V jejich parafrázích základová slova obvykle označují místa, kde se něco nachází (23 a), nebo způsobují, že se tam něco nachází (23 b, c), například: 23 (a) Ona navštěvuje strýce ~ Ona je na strýcově DVORKU (je u něj na návštěvě) (b) Stavbaři skladují materiál ~ Stavbaři způsobují, že materiál je VE SKLADU (-ech) (c) Záchranáři odstraňují překážky ~ Záchranáři způsobují, že překážky jsou STRANOU, odklízejí je STRANOU Případy esivní predikace jsou vzácné; srov. také aikštėti ~ být na NÁMĚSTÍ, namuoti ~ být DOMA, V DOMĚ (LKŽ I(2) 36, VIII 537; Ulvydas, red., 1971: 248, 258)²⁵; zmínit lze také synchronně již neprůhledné medžioti ~ být NA STROMĚ ‘v lese’. Jednoznačné inchoativní deriváty lze uvést jen obtížně; srov. příslovečné sloveso artėti ~ začít být BLÍZKO, BLÍŽ (kauzativní derivát artinti ~ způsobit, že něco bude BLÍZKO). K případům s významem směru, neboli direktivním případům s koncovým bodem (23 b, c), patří také vzácná slovesa označující úder do určité části těla, například: snukiuoti ~ působit (pěstí) směrem k ČENICHU, udeřit do ČENICHU; ausiuoti ~ působit (pěstí, dlaní) směrem k UCHU, udeřit do / přes UCHO. Tyto DV (další příklady viz Jakaitienė 1973: 44) je sémanticky třeba považovat za kauzativa, protože určitým směrem se nepohybuje sám podmět, nýbrž jím ovládaný (kauzovaný) objekt, například pěst. Vyskytují se prostorová DV, jejichž základová slova v parafrázích plní sémantickou roli cesty, například gruodenti ~ pohybovat se po NÁMRAZE, jet přes NÁMRAZU. Blízká jsou jim slovesa odvozená od předložek, například skersuoti, která mohou cestu predikovat esivně nebo kauzativně; srov. skersuoti per lauką ~ jít NAPŘÍČ polem: skersuoti kamuolį ~ přimět míč k pohybu NAPŘÍČ (fotbalovým hřištěm). Protože předložka skersai označuje také místo, je možný kauzativní derivát: skersinti ~ způsobit, že něco bude NAPŘÍČ (čím), „dělat něco napříč (klást, nakládat)“ DŽ⁷ 701. Pojímání prostorových DV se v literatuře poměrně málo liší. Pozornost si zaslouží takzvaná privativní slovesa (‘způsobit, aby někdo něco neměl’), která 25 U slovesa aikštėti je doložen také inchoativní význam: ‘vynořit se na náměstí, vyjasňovat se’ (LKŽ I(2) 36). DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA 73 Marchandas turbūt neatsitiktinai pateikia iškart po lokatyviniu (1964: 115). Jau minėta, kad posesyvumas ir lokatyvumas glaudžiai susiję, todėl angl. shell = lie. lukštenti tipo DV galima interpretuoti dvejopai: kaip neigiamuosius posesyvinius (‘daryti, kad neturėtų LUKŠTO’) ir kaip neigiamuosius lokatyvinius (‘daryti, kad nebūtų LUKŠTĖ’). Matyt, todėl Clarkų studijoje šiaip jau panašūs pavyzdžiai yra atsidūrę skirtingose vietose: shell the peanuts ‘lukštenti žemės riešutus’ prie locatum (pogrupis ‘not-on’), shell the peas ‘lukštenti žirnius’ prie location (pogrupis ‘not-in’) (1979: 770, 773), plg. dar lie. išprotėti ‘imti neturėti (netekti) proto’: (metaforiškai) ‘išeiti iš proto’ (neigiamas posesyvas: neigiamas lokatyvas). Tarpinių atvejų galima nurodyti ir daugiau, pavyzdžiui, su erdve susijusios dalyvavimo ar patiriamų būsenų situacijos, plg. tokias galimas parafrazes: posėdžiauti ~ būti POSEDYJE / užsiimti POSEDŽIU, baimintis ~ būti BAIMĖJE, būti apimtam (erdvinis veiksmažodis) BAIMĖS. Išimtimi laikytina predikatyvinio svečiuotis ~ būti SVEČIU galimybė būti parafrazuotam lokatyviškai: būti SVEČIUOSE. Veiksmažodžio keliauti interpretacija irgi gali būti dvejopa: būti KELYJE (vieta) ir naudotis KELIU (priemonė, instrumentas). V litevské jazykovědě není obvyklé vyčleňovat kategorii prostorových DV, někdy se však uvádějí lokativní významy (Ulvy das, red., 1971: 248). Lokativní podskupinu popisuje Geniušienė (1983: 62; 1987: 157), avšak denominativní litevská reflexiva s touto sémantikou neuvádí. 3.4.2. ČASOVÁ DV. V parafrázích těchto derivátů označují základová slova časové pojmy a zastávají sémantickou roli temporativu, například: 24 (a) Trávit léto na venkově ~ být na venkově V LÉTĚ (b) Trávit večer u jezera ~ být u jezera VEČER Příslušné DV označují nejen dobu děje, ale také implikují činnost typickou pro tuto dobu, například léto – odpočinek, dovolená; večer – odpočinek, zábava nebo práce doma. Příponová slovesa s časovým významem mohou být odvozena také od příslovcí, která označují určitý relativní časový bod (tyto deriváty už nelze považovat za denominativní): 25 (a) Vlak má zpoždění ~ Vlak je v časovém bodě (příliš) POZDĚ (tj. zaostává za plánovaným, referenčním časovým bodem) (b) Proč seješ hrách tak brzy? (LKŽI(2) 145) ~ Proč seješ hrách v časovém bodě PŘÍLIŠ BRZY? (tj. předcházíš plánovaný, referenční časový bod) U některých takových sloves jsou možné nejen existenční, ale i kauzativní varianty predikace, například: uspíšit, opozdit ~ způsobit, aby bylo BRZY (dříve), POZDĚ (později). Posledně jmenovaná lze spojovat také s přídavnými jmény BRZKÝ, POZDNÍ (BRZK-ý, POZD-ní) a považovat je za predikativní. Skupina časových DV není početná, a proto ji nevyčleňují všichni autoři. Například anglická slovesa weekend „trávit víkend“, vacation „trávit dovolenou“, honeymoon „trávit líbánky“ považuje Marchand za objektová rezultativa, protože odkazují na činn- 74 | JURGIS PAKERYS Jako určitý výsledek26. Ve studii Clarkových jsou tytéž DV zařazeny do samostatné skupiny durativ (duration) (Clark, Clark 1979: 773). V pracích Kaliuščenka (1994: 105–108, 2000: 61–63) se na temporativní DV trojí (šestidílný) model predikace neuplatňuje, protože se zřejmě nevyskytly inchoativní a kauzativní deriváty odvozené od substantiv. Je pravda, že litevské dienoti, uvedené v jedné z podskupin ve významu „oteplovat se“ (1994: 107, 2000: 62), by bylo možné interpretovat také jako inchoativní. V tradici litevské lingvistiky se kategorií pracovní činnosti nevyčleňuje, avšak tento význam se uvádí u derivátů na -uoti a -oti (Ulvy das, ed., 1971: 248, 254; Paulauskienė 1994: 267). Jakaitienė řadí DV (vasaroti, žiemoti) do širší kategorie stavu (1973: 36). Sloveso atostogauti se podobně jako anglické vacation interpretuje dvojím způsobem: jako časové (Paulauskienė 1971: 195) a jako DV vyjadřující účast či pobyt někde (Jakaitienė 1973: 49, 1976: 269; Ambrazas, ed., 1997: 394). 4. ZÁVĚRY 1. Při klasifikaci denominativních sloves litevštiny je vhodné uplatnit kritéria trojí predikace a syntakticko-sémantická kritéria (viz tabulka 2). TABULKA 2. SYNTakticko-sémantická klasifikace denominativních sloves litevštiny s ohledem na typy predikace (PŽ – ZÁKLADOVÉ SLOVO) Typ predikace | Esiv | Inchoativ | Kauzativ Syntakticko-sémantické vlastnosti základového slova Predikát | kvailioti: kvailys | kvailėti: kvailys | kvailinti: kvailys | baltuoti: baltas | baltėti: baltas | baltinti: baltas Subjekt Procesant | audroti: audra Výsledek | dienoti: diena Objekt Výsledek | juokauti: juokai Kontent | badauti: badas | gėdinti: gėda Posesivita | galioti: galia | turėti: turtas | ginkluoti: ginklas Instrument | meškerioti: meškerė 26 Srov. o weekend: „das Wochenende wird durch die Handlung als etwas Lebendiges sozusagen erst erzeugt, wird in der Handlung erst existent“ (Marchand 1964: 117). DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA 75 POKRAČOVÁNÍ TABULKY 2 Syntakticko-sémantické vlastnosti základového slova Typ predikace Esiv Inchoativ Kauzativ Okolnost Prostor tábořit: tábor skladovat: sklad Čas zimovat: zima 2. Systém trojí predikace tvoří bazální esivní predikace (vlastnost je přítomna), z ní se odvozuje inchoativní (vlastnost se získává) a z posledně jmenované kauzativní (vlastnost se uděluje). Vlastnosti nebo jejich komplexy predikované denominativními slovesy jsou označovány jejich výchozími substantivy. 3. Syntakticko-sémantické rysy se určují s ohledem na funkce výchozího slova v pracovních parafrázích. 4. Nejabstraktnější stupeň syntaktických rolí v klasifikaci denominativních sloves tvoří funkce predikátů, subjektů, objektů a okolností. 5. Subjektová denominativní slovesa mají sémantické podtypy procesantů a výsledků. 6. Objektová denominativní slovesa mají čtyři sémantické podtypy vyjadřované přímými a nepřímými objekty: výsledky, obsahy (kontenty), příslušenství (posesa) a nástroje (instrumenty). 7. Okolnostní denominativní slovesa mají dva podtypy: prostorový a časový. ZKRATKY DŽ⁴ – Slovník současné litevštiny (hlavní redaktor S. Keinys), Vilnius: Institut vědeckého a encyklopedického nakladatelství, 2000. LKŽ – Slovník litevského jazyka I–XX, I–II2 (redaktoři: J. Balčikonis, J. Kruopas, K. Ulvydas, V. Vitkauskas), Vilnius, 1941–2002. LITERATŪRA AMBRAZAS, V., red., 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. BOJAR, B. 1975: Polskie czasowniki z wbudowanym argumentem. Polonica 1, 167–186. CLARK, E. V. 1978: Locationals: existential, locative and possessive constructions. Greenberg, J. H., ed., Universals of Human Language 4: Syntax, Stanford, California: Stanford University Press, 85–126. CLARK, E. V., CLARK, H. H. 1979: When nouns surface as verbs. Language 55 (4), 767–811. FREEZE, R. 1992: Existentials and other locatives. Language 68 (3), 553–595. GENIUŠIENĖ, E. [GENJUŠENE, Ė.] 1983: Рефлексивные глаголы в балтийских языках и типология рефлексивов, Вильнюс: Вильнюсский университет. GENIUŠIENĖ, E. 1987: The Typology of Reflexives, Berlin, New York, Amsterdam: Mouton de Gruyter. 76 | Jurgis Pakerys Grzegorczykowa, R. 1969: Czasowniki odmienne we współczesnym języku polskim, Wrocław, Warszawa, Kraków: Ossolineum. (Prace językoznawcze, 53). Holvoet, A. 1991: Transitivity and Clause Structure in Polish. A Study in Case Marking, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy. (Prace Slawistyczne, 95). Holvoet, A. 2003: Laisviejį predikatyvai ir jų sintaksiniai ryšiai. Holvoet, A., Judžentis, A., red., Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla (Lietuvių kalbos gramatikos darbai 1), 67–78. [Jablonskis, J.] 1911: Rygiškių Jonas, Lietuvių kalbos sintaksė 1, Seinai. Jablonskis, J. 1957: Rinktiniai raštai 1 (sudarė J. Palionis), Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Jakaitienė, E. 1972: Dėl priesaginių veiksmažodžių darybinių reikšmių. Baltistica 8 (1), 49–54. Jakaitienė, E. 1973: Veiksmažodžių daryba. Priesagų vediniai, Vilnius: Vilniaus universitetas. Jakaitienė, E. 1976: Žodžių darybos tipai ir kategorijos. Jakaitienė, E., Laigonaitė, A., Paulauskienė A., Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas, 251–278. Jakaitienė, E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas. Kaliuščenko, V. D. 1987: Типология локативных, посессивных и атрибутивных отсубстантивных глаголов. Вопросы языкознания (1), 93–105. Kaliuščenko, V. D. 1994: Типология отыменных глаголов. Донецк: Донеччина. Kaliuščenko, V. D. 2000: Typologie denominaler Verben, Tübingen: Max Niemeyer Verlag. Karolak, S. 1972: O znaczeniach czasowników odmiennych. Wierzbicka, A., red., Semantyka i słownik, Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk: Ossolineum. (Z dziejów form artystycznych w literaturze polskiej, 27). Karolak, S., red., 1980: Semantyczno-syntaktyczny słownik słowiańskich czasowników odmiennych, Katowice: Uniwersytet Śląski. Katkuvienė, L. 1979: Lietuvių kalbos beasmeniai veiksmažodiniai sakiniai, žymintys gamtos reiškinius. Kalbotyra 30 (1), 39–47. Katkuvienė, L. 1982: Apie lietuvių kalbos beasmenių sakinių su verba meteorologica semantinę struktūrą. Sintaksės ir semantikos klausimai. Respublikinės mokslinės konferencijos, skirtos TSRS įkūrimo 60-mečiui, pranešimų tezės (red. K. Župerka), Šiauliai, 29–30. Kazlauskas, J. 1965: Mokslinė lietuvių kalbos gramatika [rec.: Lietuvių kalbos gramatika 1 (red. K. Ulvydas), Vilnius: Mintis, 1965]. Pergalė 10, 172–176. Kuricyna, L. A. 1985: Особенности отыменного конверсионного образования глаголов. Семантика и функционирование английского глагола, Горький, 69–76. Lyons, J. 1967: A note on possessive, existential and locative sentences. Foundations of Language 3, 390–396. Marchand, H. 1964: Die Ableitung desubstantivischer Verben mit Nullmorphem im Englischen, Französischen und Deutschen. Die Neueren Sprachen 10, 105–118. Marchand, H. 1969a: Die Ableitung deadjektivischer Verben im Deutschen, Englischen und Französischen. Indogermanische Forschungen 74, 155–173. Marchand, H. 1969b: The Categories and Types of Present-Day English Word-Formation. A Synchronic-Diachronic Approach, München: C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung. Morkūnas, K., par., 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija (parengė K. Morkūnas), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Paulauskienė, A. 1971: Dabartinės lietuvių kalbos veiksmažodis, Vilnius: Vilniaus universitetas. Paulauskienė, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija. Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Slizienė, N. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1: A–M, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Solecka, K. M., Termińska, K. 1979: Próba definicji semantycznych. Јужнословенски филолог 35, 55–64. Solecka, K. M., Termińska, K. 1980: Definicje semantyczne. Karolak, red., 1980, 17–28. DENOMINATYVINIŲ VEIKSMAŽODŽIŲ SEMANTIKA | 77 ULUCHANOV, I. S. 1977: Словообразовательная семантика в русском языке, Москва: Наука. ULVYDAS, K., ред., 1971: Lietuvių kalbos gramatika 2: Morfologija (Veiksmažodis, prieveiksmis, dalelytė, prielinksnis, jungtukas, jaustukas, ištiktukas), Vilnius: Mintis. ULVYDAS, K., ред., 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė, Vilnius: Mintis. Jurgis Pakerys Baltistikos ir bendrosios kalbotyros katedra Vilniaus universitetas Universiteto g. 5, 01513 Vilnius Gauta 2004 03 17