Lietuvių kalbotyra 2003-aisiais metais: Lietuvoje išleisti darbai

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LI (2004), 125–139 PŘEHLED NOVÝCH PRACÍ Přehled nedávných publikací LITEVSKÁ LINGVISTIKA V ROCE 2003: PRÁCE VYDANÉ V LITVĚ Rok dva tisíce tři nebyl pro litevskou lingvistiku příliš štědrý. V Litvě vyšly s datem tohoto roku a jsou zde recenzovány tři monografie (Vytautase Kardelise, Rity Miliūnaitėové a Juoza Jurkėnase), tři sborníky článků (Problémy lexikografie a lexikologie, Výzkum syntaktických vztahů, 3. svazek Vybraných článků Zig­mase Zinkevičiuse) a publikace starého litevského místopisu a osobních jmen (Jono Palionise Osobní jména a místní názvy farnosti Punia z druhé poloviny 17. století). 1. Monografie Vytautase Kardelise Fonologické rysy slavismů ve východoaukštaitských nářečích (Vilnius: Vydavatelství Vilniuské univerzity, 2003, 195 s., ISBN 9986-19-562-4 [vědecké práce Filologické fakulty Vilniuské univerzity]) vznikla na základě disertace obhájené v roce 1999. Skládá se z předmluvy, úvodu a tří kapitol. Na konci knihy je otištěn podrobný německý souhrn práce, který přeložil Birno Wiemer (s. 146–158), rozsáhlý seznam literatury (s. 159–168), vysvětlení zkratek (s. 169) a abecední seznam slavismů (s. 170–195), v němž jsou u každého slavismu uvedeny gramatické tvary, přízvuk, význam a možné zdroje výpůjčky. V předmluvě (s. 9–10) je zdůvodněna aktuálnost práce: ačkoli slavismy v litevštině již byly poměrně důkladně zkoumány, stále „chybějí strukturální a zejména diachronní výzkumy slavismů. Jednou z nejméně prozkoumaných oblastí je fonologie slavismů“ (s. 9). V poměrně rozsáhlém úvodu (s. 11–33) jsou pojednány směry výzkumu slavismů v litevštině, problematika, metodické zásady výzkumu a rekonstrukce. Jako hlavní výzkumná metoda byla zvolena vnitřní rekonstrukce; výzkum je považován za úvod k dalším a širším studiím integrace slavismů (s. 27). Zkoumaný materiál byl vybrán s ohledem na primární prameny (srov. s. 27–28), a je proto spolehlivý a nevyvolává pochybnosti. Závěr úvodu stručně přináší přehled zásad fonologické rekonstrukce (s. 29–33). Pozornost vzbuzuje skutečnost, že autor cítil potřebu zdůraznit v úvodu takové základní teoretické otázky, jako je odlišná chronologie výpůjček či systémovost fonologické integrace. V první kapitole knihy „Fonologický systém nářečí“ (s. 33–44) jsou stručně pojednány nejdůležitější a rozlišovací rysy nářečí, distribuce fonémů, distinktivní rysy a fonologický systém. Ve druhé kapitole „Rysy vokalismu slovanských jazyků“ (s. 44–62), která spolu s předchozí tvoří úvodní část výzkumu, jsou vyloženy potřebné termíny a klasifikace slovanských jazyků a je podán přehled systému samohlásek slovanských jazyků. Kapitola je informativní, je však poněkud příliš rozsáhlá a nevyhýbá se opakováním. Ve třetí, hlavní kapitole „Vývoj integrace slavismů“ (s. 62–145) se zkoumá kvalitativní a kvantitativní integrace slovanských samohlásek a její vývoj a shrnuje se vliv slavismů na vokalický systém nářečí. 126 | ARTŪRAS JUDŽENTIS Výzkum kvalitativní integrace začíná samohláskami o, e. Jsou stanoveny základní zákonitosti integrace v přízvučné pozici: „slovanské o → přízvučné půldlouhé ā. ve slavismech“, „slovanské e → přízvučné půldlouhé ē. ve slavismech“, a ukazuje se jejich přetvoření v zákonitosti „slovanské o → přízvučné půldlouhé u̯ō. ve slavismech“, „slovanské e → přízvučné půldlouhé i̯ē. ve slavismech“. Přesvědčivě jsou odhaleny příčiny přetvoření těchto zákonitostí – mezera v podsystému půldlouhých samohlásek nářečí (nedostatek samohlásek středního stupně výšky) (s. 89). Relativní chronologie odpovídající změnám integračních zákonitostí: slavismy s přízvučnými půldlouhými ā., ē. jsou údajně starší, zatímco ty s přízvučnými půldlouhými u̯ō., i̯ē. jsou novější (s. 76). Neetymologické zákonitosti „slovanské o, e → přízvučné půldlouhé ū., ī. ve slavismech“ vznikly v důsledku vývoje vokalických systémů slovanských jazyků: při přejímání se hlásky typu u a i vzniklé z „jerů“ později v těchto jazycích slily s o a e (s. 78–81). Slavismy s vokalismem tohoto původu tvoří nejstarší vrstvu slavismů v nářečích: údajně byly převzaty již před 12. stoletím. Slavismy nářečí s přízvučným dlouhým ie: na rozdíl od Būgova výkladu nejsou vysvětlovány diftongickou výslovností někdejšího slovanského „jatě“, nýbrž vývojem samotné nářeční samohlásky ie:. Při přejímání byla „jatěti“ nejbližší úzká přední samohláska středního stupně výšky v nářečí *e., z níž se později v přízvučné pozici vyvinulo ie:. (s. 84–85). V této argumentaci se zdá, že není dostatečně přihlédnuto k chronologii a sémantice výpůjček. Při rozboru zákonitostí integrace slovanské samohlásky a je pěkně ukázána jejich proměna, k níž podnítil změna nářečního *a → ɒː (s. 89–91). Přesvědčivě jsou předvedeny vzájemné souvislosti přetváření zákonitostí integrace slovanských samohlásek o, e, a a odhaleny motivy vyplývající z vývoje nářečního vokalismu. Na základě dřívější distribuce nářečních samohlásek *a: a *e: (po měkkých souhláskách, v pozici neutralizace, se mohla užívat pouze samohláska *e:) se odmítá Būgův výklad, podle něhož slavismy, které mají v nářečích různé protějšky slovanského ja, nebyly převzaty ve stejné době (Būga 1912/1958: 347). Vznik integrační zákonitosti „slovanské y → přízvučný dvojhláskový ui ve slavismech“ se vysvětluje fonologickými příčinami. Odmítá se Būgův názor, že ui ve slavismech mohlo vzniknout ze zadní slovanské samohlásky y (1912/1958: 348), a předkládá se hypotéza, že „mohlo vzniknout tehdy, když se į, u ze sonant změnily v samohlásky. Po této změně statusu į, u mohlo u jako samohláska tvořit první složku dvojhlásky“ (s. 103). Takové vysvětlení původu dvojhlásky ui není příliš přesvědčivé. Při rozboru kvantitativní integrace se v knize na rozdíl od Būgy (1912/1958: 344) rozdíly v kvantitě samohlásek slavismů nevysvětlují délkou či krátkostí samotných slovanských samohlásek, nýbrž vývojem fonologického systému nářečí. Slavismy s různě dlouhými samohláskami byly údajně převzaty v různých dobách a odrážejí vývoj vokalického systému nářečí: dříve ještě v nářečích nebyly přízvučné krátké samohlásky prodlouženy ani napjaté, a proto byly slovanské i, y, u podle rozlišovacího rysu napjatosti bližší nářečním dlouhým iː, uː. Později, když se v nářečích vytvořily napjaté půldlouhé iː, uː., vytvořily s nimi uvedené slovanské samohlásky korelace (s. 111–113). Protějšky v nepřízvučné pozici byly přizpůsobeny těm přízvučným. Nový výklad působí přesvědčivě, bylo by však třeba podložit jej také výzkumem chronologie a sémantiky slavismů. Změny zákonitostí v průběhu kvantitativní integrace se vysvětlují historickou změnou fonologického integračního centra: nejprve je tvořil podsystém dlouhých samohlásek, později samohlásky půldlouhé. Změnu fonologického centra zapříčinila kvantitativní změna vokalismu – prodloužení krátkých i, u v přízvučné pozici na půldlouhé (s. 116–119). Argumentovaně a pronikavě se vysvětluje integrace slovanských samohlásek a, ja v nepřízvučné pozici: při integraci samohlásek nízkého stupně výšky jsou údajně důležitější kvalita než kvantita (či napjatost) (s. 122–124). V závěrečném shrnutí vlivu slavismů na vokalický systém nářečí se uvádí, že nebyl velký: „všechny samohlásky slovanských výpůjček byly integrovány do systému a přizpůsobily se jeho syntagmatickému a paradig- NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA | 127 matickému modelu vztahů“ (s. 124). Systém doplňují pouze dva prvky – půldlouhé ie., uo., které se mohou vyskytovat v přízvučné i nepřízvučné pozici. V etudě „K otázce spojení le, re, se ve slavismech“ (s. 126–138) se zkoumá takzvané tvrdnutí souhlásek l, r, s ve východních aukštaitských nářečích. V závěrech výzkumu (s. 138–145), které tvoří závěrečnou část třetí kapitoly, jsou znovu probrány integrační zákonitosti a jejich vývoj. Byla stanovena relativní chronologie všech zákonitostí. Spolehlivě lze datovat pouze ty slavismy z nejstarší vrstvy, v nichž se slovanské „jery“ vyjadřují přízvučnými půldlouhými (a v závislosti na pozici nepřízvučnými krátkými) ů, į. Po prodloužení krátkých samohlásek u, i v přízvučné pozici vznikly nové integrační zákonitosti, které zároveň vyznačují hranici nové vrstvy slavismů. Po změně nářečních a·, e· → ɔ·, ɛ· se začala formovat nejnovější vrstva slavismů. Výzkum Vytautase Kardelise se vyznačuje systematičností, dobrou argumentací, pronikavostí a uvážlivou obezřetností. Díky důslednému rozboru rozsáhlého a spolehlivého nářečního materiálu, novým myšlenkám a závažným závěrům je tato práce významná pro litevskou dialektologii, historickou fonologii, lexikologii a etymologii. Knihu recenzovali Danguolė Mikulėnienė a Olegas Poliakovas. Její vydání financovalo Ministerstvo školství a vědy Litevské republiky a Státní komise pro litevský jazyk. Podrobnější recenze monografie vyšla v časopise Baltu filologija (Judžentis 2004). 2. Rity Milūnaitė monografie Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai (Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2003, 332 s., ISSN 1648-3316, ISBN 9986-668-47-6 [Opera Linguistica Lithuanica 3]) rovněž vychází z disertace obhájené roku 1992 na Vilniuské univerzitě. Po celé desetiletí tato práce „zůstala jedinou obhájenou disertací přímo z oblasti jazykové kultury“ (s. 5). Je vydána v podobě, v jaké byla napsána, pouze v poznámkách pod čarou jsou podle potřeby uvedeny redakční poznámky (s. 6). Zkoumanou práci tvoří předmluva, čtyři kapitoly a závěr. Na konci knihy je otištěn seznam pramenů a literatury (s. 301–306), údaje o autorčiných článcích publikovaných před obhajobou disertace i po ní (s. 306–307), poměrně podrobné shrnutí práce v angličtině (s. 309–323) a rejstřík osob sestavený autorkou (s. 325–328). Přehledný obsah práce je umístěn na začátku knihy (s. 7–11). V předmluvě knihy (s. 13–17) je předloženo pojetí vzniku a vývoje spisovného jazyka. Po stručném přehledu dějin litevského spisovného jazyka se dochází k závěru, že „dnes se značná část lingvistů domnívá, že ucelená vědecká teorie normování litevštiny jako spisovného jazyka dosud nebyla vytvořena“ (s. 13–14), a proto se při praktické normotvorné práci „každý lingvista opírá nejen o ustálené normotvorné tradice, ale také o vlastní zkušenosti, intuici, jazykový cit a základ daný jeho nářečím“ (s. 14). Předmětem výzkumu byla zvolena „nikoli samotná jazyková soustava, nýbrž motivy vědomého působení lingvistů na spisovný jazyk a regulování jeho norem“ (s. 14–15); byly stanoveny také příslušné cíle práce – pokusit se odhalit metody (motivy) hodnocení gramatických jevů a hledat zákonitosti normování gramatiky (s. 15). V předmluvě jsou dále vyjmenovány prameny výzkumných dat a popsány metodika, struktura a oponentní posouzení práce. V první, úvodní kapitole knihy (s. 19–53) jsou probrány teoretické aspekty normování gramatiky, popsány zdroje doporučení a metodika jejich zkoumání a vymezeny základní pojmy (gramatika, současný jazyk, norma, varianta, normování). Začíná se nejobecnějšími otázkami – normativní lingvistikou, jazykovými rovinami, změnami a fungováním jazyka a jeho vývojem. Probírají se příčiny a předpoklady jazykových změn a řeší se otázka jazyka 128 | ARTŪRAS JUDŽENTIS problém vývoje. Tato témata jsou zkoumána na základě teoretické literatury ze šedesátých a sedmdesátých let (především ruské a české), v níž se často stále probírají lingvistické myšlenky z první poloviny 20. století. Stanoveny jsou časové hranice zkoumání synchronního vývoje gramatického systému: šedesátileté období od Jablonského smrti do obnovení nezávislosti (1930–1990). Je charakterizován pojem jazykové normy, který je důležitý pro celou práci: chápání jazykové normy Pražskou školou a Eugenem Coseriuem je prý nedostatečné, „vyžaduje zásadní doplnění a upřesnění“ (s. 32), protože nezohledňuje protiklad mezi lidovým jazykem a spisovným jazykem, jehož jedním z nejpodstatnějších rysů je údajně vědomá snaha dodržovat jazykové normy. Protože pojem spisovného jazyka není v knize rozebrán, zůstává protiklad mezi lidovým jazykem a spisovným jazykem poněkud nejasný. Na druhou stranu se role „vědomého vytváření a regulace“ (s. 32), alespoň v současné etapě vývoje spisovného jazyka, zdá být přeceňována. Výstižně je zaznamenán sklon praktiků jazykové kultury ztotožňovat jazykovou normu s kodifikací (s. 33). Navrhovaná koncepce reálné normy spisovného jazyka, která „existuje v poli napětí mezi územ spisovného jazyka a vlivem kodifikace (tj. kodifikované normy)“ (s. 35), se nezdá být ani příliš jasná, ani potřebná. Ještě nejasnější se stává, když se tvrdí, že současná reálná norma spisovného jazyka „existuje jen do té míry, do jaké ji podporují kodifikace a vědomě vypěstované návyky“ (s. 37). Autorka (a mnozí praktici jazykové kultury) chápe kodifikaci jako součást normativní činnosti, jako jednu z jejích etap (dalšími jsou upřesňování kodifikovaných norem a jejich zavádění do úzu) (s. 42). V úvodu jsou popsány zdroje zkoumaných doporučení: Juozo Balčikoniseho Rinktiniai raštai a časopisy Gimtoji kalba (1933–1941), Gimtoji kalba (1958–1968), Kalbos kultūra (1961–1990), Mūsų kalba (1968–1989); jsou uvedeny statistiky doporučení v nich publikovaných (s. 50). Stručně jsou představena doporučení ke gramatické normě z časopisu Kalba, který vycházel v roce 1930. Závěr úvodu se věnuje metodice zkoumání jazykových oprav a vymezuje doporučení, jeho motivaci a některé další pojmy. Druhá kapitola „Přehled gramatických jevů podléhajících normování“ (s. 55–213) je nejrozsáhlejší – tvoří polovinu celé knihy. Jejím cílem je zjistit, „o co se opíralo normování konkrétních gramatických jevů probíraných v souboru doporučení“ (s. 55). Na začátku kapitoly jsou probírány metodologické poznámky, rozebírá se pojem gramatické varianty, klasifikace variant a otázky interpretace doporučení. Zdůrazňuje se, že hodnocení gramatických jevů v knize není korigováno; cílem je pouze porozumět autorovu záměru. Variantní gramatické jevy se dělí do pěti skupin: začíná se tvary slov, dále se probírají slovní spojení a konstrukce, nepřímé větné členy, souvětí a slovosled ve větě. Kapitola končí shrnujícími poznámkami. Interpretaci zkoumaných gramatických oprav chybí kritické hodnocení. Neodůvodněná nebo nedostatečně odůvodněná doporučení se probírají společně s dobře argumentovanými. Například návrh neužívat souřadná souvětí se spojovacím výrazem kai tuo tarpu k vyjádření srovnání, protože tento spojovací výraz vznikl v důsledku překladů (s. 189), je klasifikován jako odůvodněný požadavkem čistoty jazyka. Pokud však není posouzeno, zda je doporučení dostatečně podložené a zda je cizí původ příslušných vět prokázán, postrádá jeho interpretace oporu. Podobně i v dalších případech (věty s jei(gu)…, tai; kuomet; tegu(l);, vedlejší přípustkové věty s předponou slovesa be-) se klasifikace doporučení podle motivů, které uvedli sami autoři, bez ohledu na oprávněnost těchto motivů nejeví jako smysluplná. Sama autorka poznamenává, že „nesprávnost a tradice oprav samy o sobě nejsou dostatečně informativními“ motivy oprav (s. 196). Autorka ne vždy respektuje chronologii oprav, která by měla být pro výzkum poměrně důležitá. Například věty s NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 129 spojkami o taip pat podle autorčiných údajů začal jako první opravovat Aldonas Pupkis (1970 a později), avšak přehled oprav začíná u Stasise Keiniase (1977) a Angelė Kaulakienė (1983) (s. 189). Tato část práce představuje dobrý tematický rejstřík gramatických doporučení z období zahrnutého v knize. V závěrečných shrnujících poznámkách kapitoly jsou variantní gramatické jevy rozděleny na formální a funkční a je probírána jejich distribuce z hlediska reálné normy spisovného jazyka. Protože práce nezohledňuje oprávněnost doporučení, stav zkoumání hodnocených jevů ani psychologické faktory, které uvádí sama autorka (srov. s. 212), nelze systém stupňů hodnocení variantních gramatických jevů (s. 209–212) považovat za dostatečně podložený. Ve třetí kapitole (s. 215–278) jsou porovnávány motivy probíraných gramatických doporučení. Rozlišují se například tyto motivy oprav Juoza Balčikonise: živý jazyk, krásná literatura a staré písemné památky, autorita Jona Jablonskise, správnost, čistota, funkčně-stylistická vhodnost a některé další (jazykový cit, jazyková etiketa). Kapitola nezohledňuje přesnost ani oprávněnost motivů uváděných v doporučeních. Čtvrtá kapitola „Principy a kritéria gramatického normování“ (s. 279–292) je shrnující. Probírají se v ní principy a kritéria, jimiž se řídili autoři zkoumaných doporučení. Začíná se odůvodňováním podle oblasti užívání, tedy podle zdroje norem. Další hodnoticí principy a kritéria se dělí na základní (systematičnost, správnost, čistota) a pomocná (jazykový cit, jazyková etiketa, estetické kvality jazyka, jazyková úspornost, snadnost užívání, srozumitelnost). Základní kritéria jsou údajně „orientována na svébytnost jazyka“, zatímco pomocná „jsou orientována na uživatele jazyka“ (s. 283). Samostatně se probírá „nejobecnější princip zaměřený na uživatele jazyka – účelnost“ (s. 288) a nestandardní způsoby zdůvodňování doporučení. Je objasněna podstata uvedených principů a kritérií i jejich vzájemné působení a často nejasné hranice. V závěru knihy (s. 293–300) jsou připomenuta nejdůležitější tvrzení provedené práce. V této části knihy jsou principy normování spisovného jazyka (stabilita norem a respektování změn úzu) snad nejzřetelněji odlišeny od kritérií; první princip je považován za důležitější (s. 296). Závěr obsahuje autorčiny podnětné poznámky o rozdílném hodnocení téhož jevu v různých doporučeních a o subjektivních příčinách takového hodnocení (s. 295), o poměrně apriorních teoretických úvahách posledních desetiletí o principech a kritériích normování spisovného jazyka, které nejsou dostatečně podloženy faktickými údaji (s. 297), o tom, že každý jazykový jev má své vlastní zvláštnosti užívání a hodnocení (s. 298), a proto nelze stanovit univerzální schéma principů a kritérií pro všechny gramatické jevy (s. 299), a také o tom, že mezi funkčními styly spisovného jazyka nelze vytyčit jasné hranice (tamtéž). Prozkoumaný materiál autorce umožňuje tvrdit, že „normativní práce se nevyhnula ani nedůslednostem a místy poněkud povrchnímu, nedostatečně vědecky podloženému zdůvodňování“ (tamtéž). Zdůraznění významu metajazyka normativní práce – některým opravám (mimo jiné) chybí „jasnější a přesnější terminologie (ve smyslu pojmového systému jazykové kultury), která by uživateli jazyka umožnila jednoznačně pochopit hodnotu toho či onoho jevu“ (s. 299) – poněkud přeceňuje úlohu lingvistů a jimi vytvářené terminologie. Výzkum Rity Miliūnaitė byl proveden svědomitě a pečlivě a vzbuzuje důvěru. Definice základních termínů a vysvětlení pojmů, které v něm jsou uvedeny, budou přínosem pro další rozvoj aplikované lingvistiky. Pro badatele zkoumající gramatickou strukturu současné litevštiny je tato kniha užitečná jako rejstřík variantních gramatických jevů, který odráží stav jejich výzkumu. Pro sociolingvisty a jazykovědce… 130 ARTŪRAS JUDŽENTIS Pro historiky je užitečná k poznání stavu kultury litevského jazyka v polovině a ve druhé polovině 20. století. Kniha je nepochybně zvláště významná pro další práci na kodifikaci spisovné litevštiny. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo školství a vědy Litevské republiky. Monografie byla recenzována v časopise Kalbos kultūra (Labutis 2004). 3. V knize Juozo Jurkėno napsané v ruštině Baltų ir slavų antroponimikos pagrindai (Основы балтийской и славянской антропонимики, Vilnius: UAB Ciklonas, 2003, 194 p., ISBN 9955-497-40-8) se zkoumá staré litevské osobní jmenné bohatství. Shrnuje se v ní autorův mnohaletý výzkum (srov. publikace v seznamu literatury, s. 186–187). Doktorovou disertaci (dnes habilitační) „Apeliatyvų onimizacija ir indoeuropiečių kalbų antroponiminių sistemų vystymasis“ obhájil v Moskvě již v roce 1980. Otázky zkoumané v knize se pokládají za pomezí jazykovědy, kulturních dějin, etnogeneze a dokonce psychologie (srov. s. 10). Prolínání kulturních a lingvistických prvků se zdůrazňuje také na zadní obálce, kde je kniha představena jako popis cest a metod rekonstrukce myšlení, které se odráží ve vlastních jménech, jež se dochovala až do naší doby. V předmluvě (s. 9–10) jsou vysvětleny okolnosti, které vedly autora ke studiu staré antroponymie: nespokojenost s výzkumy baltské a slovanské antroponymie, jež sice nebyly bezchybné, ale prováděly se podle jediné metodiky. Záleželo mu na hledání odpovědí na otázky, proč se vlastní jména tvoří jen na základě určitých apelativ a zda lze za dostatečně podložené a přijatelné považovat etymologie založené pouze na formální podobnosti kořene antroponyma a příslušného apelativa. Zastával názor, že vznik vlastního jména určuje nikoli tolik forma motivujícího apelativa, jako spíše jeho sémantická struktura. Cílem bylo komplexně a z různých hledisek popsat starou evropskou antroponymickou soustavu. Kniha si klade za úkol stanovit určitý počet kořenů se společnými sémantickými složkami, které mají sklon stát se antroponymy; vyčlenit slovní hnízda příbuzných jazyků, z nichž se v různých jazycích tvoří osobní jména; upozornit na možnosti a perspektivy areálového výzkumu antroponym; formulovat předběžné poznámky o styčných bodech a vzájemném působení baltské a slovanské antroponymie („Úvod“, s. 14). Výzkum tvoří šest kapitol. V první se na základě názorů lingvistů, filozofů a kulturních vědců z různých období a různých škol pojednává o místě vlastních slov v lexikálním systému („Místo vlastních slov v lexikálním systému jazyka“, s. 16–20). Druhá kapitola „Metodologické problémy antroponomastiky“ (s. 21–35) zdůrazňuje nedostatečnost etymologie založené výhradně na formální stránce jazyka, přejímání antroponym, vzájemný vliv antroponymických soustav, začleňování prvků jedné antroponymické soustavy do jiné, homonymii aj. To, co Tomas Gamkrelidze a Vjačeslav Ivanov (1984) nazývají modelem světa (mytologií a rituálem), Jurkėnas spojuje s kognitivním aspektem jazyka (srov. s. 39); proto se v kapitole „Kognitivní aspekty antroponomastiky“ (s. 36–46) zabývá úlohou sémantických opozic a sémantických složek ve staré antroponymii. Hlavní a nejrozsáhlejší je čtvrtá kapitola knihy „Systém jednotek, které sehrály zvláštní úlohu při utváření antroponymie indoevropských jazyků“ (s. 47–115). Protože se etymologie vlastních slov chápe jako určení modelů onimizace, na jejichž základě vznikla apelativa (s. 47), soustředí se tato kapitola především na principy výběru slov, která mají sklon stát se vlastními jmény (být onimizována). Gamkrelidze a Ivanov (1984) určili NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 131 prvky indoevropského modelu světa se porovnávají se složkami staré antroponymie různých indoevropských jazyků a cílem je sestavit synoptické schéma lexika, které sehrálo hlavní úlohu při utváření antroponymie indoevropských jazyků (náčrt tohoto schématu je uveden na s. 49). Podle stanoveného schématu se apelativa určitých významů soustavně porovnávají s antroponymy různých indoevropských jazyků, která obsahují kořen odpovídajícího významu (s. 53–115). Autor komentuje jen málo, nezkoumá ani tvoření, ani etymologii uváděných antroponym a zdaleka ne vždy uvádí zdroj, z něhož byla převzata (na konci knihy je připojen společný seznam pramenů). Například takto vypadá soubor antroponym spojovaných s litevským naujas a jeho protějšky v dalších indoevropských jazycích, uvedený v oddílu „Věk, střídání generací“ (s. 108): Lit. naujas „nový“, staropr. nauns totéž, staroslov. новъ, řec. νέος „nový, mladý“, lat. novus, „nový“, staroir. næue totéž, góts. niujis totéž, starohornoněm. niuwi totéž atd. // antroponyma: lit. Naujalis, Naujikas, Navūlis; staropr. Nawne, Naw-sude, Naw-tarre, Naw-tinte; bělorus. Новак, Новак, pol. Nowo-siodł, Nowosz; germ. Nivo, Nevo, Nivilo, Neu-fred, Niwi-rat, Niwi-rich, Niv-ulf, Niujila, Newio-gast, Nevitta; kelts. Neus, Ne vica, Nevilla, Nevio-dūnon, Novantius, Novānus, Novaros, Novellius, Novios; řec. Νέ-ανδρος, Νεο-κλῆς, Νεο-φίλη, Νέας. Po pojednání o starých složkách indoevropské antroponymické soustavy se přechází k areálovému výzkumu osobního jmenného bohatství („Areálový výzkum jako hledání pozůstatků stavu nejstarší antroponymie“, s. 116–134). Autor se opírá o výzvu Kazimierase Būgy porovnávat hydronyma navzájem a teprve po zjištění jejich rozšíření přistoupit k etymologii – k porovnávání s apelativy (1961: 510). Podle Jurkėna jsou některá dvoukmenová osobní jména a jejich zkrácené podoby relikty starého evropského jmenného bohatství (s. 119). Vyčlenění a výzkum archaické vrstvy antroponym mohou poskytnout další informace o původu a vývoji staré soustavy vlastních jmen. Za takové relikty jsou považovány kořeny osobních jmen ar-, bur-, daun-, gail-, leik-/lik-, sei-/sai-, sal-, sar- (s. 120–130). Upozorňuje se, že nová antroponyma vznikají nejen odvozováním a skládáním, ale také prolínáním osobních jmen z různých antroponymických řad (s. 131). Společné rysy evropských antroponymických soustav Jurkėnas vysvětluje rozšířením určitých vlastních jmen, která existovala již dříve, nebo genetickou příbuzností. Výsledky svého výzkumu pokládá za doplnění prací Hanse Kraheho a Wolfganga P. Schmidta (s. 134). Kapitola poměrně často opakuje myšlenky, které autor vyslovil již dříve. V poslední, šesté kapitole knihy („Antroponymie jako zdroj informací o nejstarších jazykových a kulturních vztazích baltských a slovanských národů“, s. 135–153) se zdůrazňuje, že výsledky výzkumu starých osobních jmen neodpovídají genetické blízkosti baltských a slovanských jazyků. Mnohá baltská osobní jména jsou údajně archaická, zatímco ve slovanské antroponymické soustavě je více inovací (s. 135–136). Podle autora by bylo třeba ke zjištění vzájemného vlivu antroponymických soustav baltských a slovanských jazyků prozkoumat vlastní jména (nebo jejich složky) stejné podoby. Tyto podoby mají často odlišné etymologie, mohou však být příbuzné nebo přejaté. Výzkum antroponymických soustav z hlediska tvoření, typologie a areálu umožňuje určit vzájemné vztahy izomorfních složek jmenného bohatství a zpřesnit jejich etymologii. Hlavní úlohu v těchto výzkumech má určování místa antroponyma v celé soustavě osobních jmen. Jurkėnas uvádí příklady zkoumání takových izomorfních složek baltských a slovanských osobních jmen – probírá kořeny osobních jmen but-, bub-, liaud-, nan- a vaid- (s. 144–152). V závěrečných poznámkách (s. 154–165) je shrnuta práce, o níž byla řeč. Za jeden z nejdůležitějších zákonů vývoje antroponymie považuje Jurkėnas konvergenci způsobenou formální antroponi- 132 | ARTŪRAS JUDŽENTIS …mů, vzniklých podobností různých apelativ. Důležitou roli při utváření slovní zásoby různých jazyků sehrály jazykové kontakty. Cílem typologického výzkumu je vytvoření hypotetického modelu antroponymizace apelativ. V současnosti lze stanovit pouze systém poměrně často užívaných kořenů, které lze vyčlenit v antroponymii mnoha indoevropských jazyků. Systém baltské antroponymie tvoří poměrně archaické jednotky. Jejich výzkum může být významný pro rekonstrukci systému indoevropských vlastních jmen. Knihu uzavírají litevské (s. 166–170) a anglické (s. 171–176) resumé, seznamy zkratek (s. 177–179), pramenů (s. 180–182) a literatury (s. 183–190). Jako příloha je na konci knihy zařazen seznam antroponym a jejich komponentů spojených se dvěma a více řadami onymie (s. 191–193). Monografie vyvolává rozporuplné dojmy. Široký záběr, dalekosáhlé myšlenky a zajímavá vysvětlení vývoje staré antroponymie se neslučují s poměrně volnou a jednostrannou interpretací faktického materiálu, při níž se nedostatečná pozornost věnuje etymologii a slovotvorbě osobních jmen jednotlivých jazyků. Nejlepších výsledků by patrně bylo možné dosáhnout všestranným výzkumem staré antroponymie, který by zohledňoval jak její sémantickou stránku, tak i její výrazové prostředky. Knihu recenzovali Simas Karaliūnas a Olegas Poliakovas; její vydání bylo financováno z prostředků Programu užívání a rozvoje státního jazyka Litevské republiky na léta 1996–2005. 4. Ve sborníku Problémy lexikografie a lexikologie (uspořádalo Lexikografické centrum Institutu litevského jazyka, redakční kolektiv: Pietro U. Dini a. o., Vilnius: nakladatelství Institutu litevského jazyka, 2003, 344 s., ISBN 9986-668-53-0) je publikováno dvacet sedm článků věnovaných různým tématům historické i současné lexikografie. Podle tématu jsou rozděleny do čtyř oddílů. Každý článek obsahuje seznam literatury (a případně i zkratek) a anglické nebo německé resumé. Obvyklý úvod, jaký mívají podobné sborníky, v knize nahrazuje článek Evaldy Jakaitienė „Cíle a úkoly současné lexikografie“ (s. 9–14). Zabývá se obecnými otázkami teorie a praxe lexikografie. Lexikografie je definována jako „vědecká tvůrčí činnost aplikovaného charakteru, která vychází z vědeckých údajů a tvrzení“ (s. 12). Jsou vymezeny etapy lexikografické činnosti a stanoveny úkoly teorie lexikografie. Projednává se vztah mezi teorií a praxí lexikografie, úloha slovníků i smysl a hodnota práce lexikografů. Obecná témata probíraná v článku mohla být více propojena se současným stavem litevské lexikografie. V prvním oddílu „Dějiny lexikografie“ jsou zařazeny články Pietra U. Diniho a Diega Ardoina, Vidmantase Kuprevičiuse, Virginije Stankevičienė, Vilmy Šaudinaitė a Angelė V. Vilutytė-Rimševičienė. Z ostatních vyčnívá článek Onos Kažukauskaitė „Ne Jumskis, nýbrž Ivinskis“ (s. 19–31). Přesvědčivě se v něm dokládá, že takzvaný „Jumského slovník“ není ničím jiným než „Polsko-litevským slovníkem“ Laurynase Ivinskise. Je třeba souhlasit i se závěrem autorky, že nastal čas tento rukopisný slovník vydat. Druhý oddíl nazvaný „Současná lexikografie“ je v knize nejrozsáhlejší. Rádi bychom se samostatně věnovali článkům Aloyzase Gudavičiuse, Evaldy Jakaitienė a Jolanty Viburytė. V článku Aloyzase Gudavičiuse „Národní aspekt definice významu slova“ (s. 61–69) jsou na lexikografii aplikovány myšlenky kognitivní lingvistiky. Autor vychází především z prací Anny Wierzbické. Národní ráz definice významu je založen na „slovech, jimiž se pojmenovávají obvyklé každodenní předměty a jevy, jevy materiální a duchovní kultury národa“, NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 133 bohatší sémantická struktura a silnější asociační vztahy k jiným slovům (srov. s. 63). Takové pojetí národního charakteru definice a odpovídající princip národního charakteru jsou chápány příliš úzce a přímočaře; zdá se, že jsou jednoduše převzaty z jiného současného lingvistického směru – etnolingvistiky. Sám autor na konci článku spojuje povahu definic významu také s účelem (typem) slovníku. V článku Evaldy Jakaitienė „Homonimie v paralelních slovnících litevského jazyka“ (s. 70–79) jsou shrnuty zkušenosti z praktické práce. Jsou v něm rozebírány konkrétní problémy a způsoby jejich řešení a poukazuje se na nesoulad mezi lexikologií a lexikografií (neboli teorií a praxí lexikografie). Bylo by zajímavé v tomto ohledu porovnat slovníky litevského jazyka s odpovídajícími slovníky jiných jazyků. Jolanta Viburytė zkoumá definice zbarvení srsti zvířat v „Slovníku litevského jazyka“ (s. 119–135). Po sémantické analýze hesel příslušných slov poukazuje na nedostatky stávajících definic a navrhuje definovat zbarvení srsti zvířat podle schématu ‚srst určité barvy‘. Při definování je žádoucí používat běžné názvy barev a odstínů. Článek je analytický, shromážděný materiál je pečlivě prozkoumán podle stanovených kritérií a vyvozené závěry budou užitečné pro budoucí práci lexikografů. K analytickým článkům se řadí také příspěvky Viliji Sakalauskienė, Agrise Timušky a Jolanty Zabarskaitė otištěné v této kapitole. Články Jurgity Mikelionienė, Olega Poliakova a Ievy Zuiceny jsou přehledové. Ve třetí kapitole „Lexikologie a etymologie“ jsou publikovány dva historické články (Bernda Gliwy a Jona Klimavičiuse). Do této kapitoly byl nepříliš opodstatněně zařazen článek Mildy Norkaitienė „Litevská zoonyma. Názvy prasat (Sus domesticus)“. Je zde otištěn také poměrně povrchní článek Vidas Rudaitienė „Osobitost litevského jazyka a západní jazyky“ a rozsáhlejší příspěvek Zity Šimėnaitė „Sémantika frazeologismů s podstatným jménem širdis“. Práce Bernda Gliwy „Byla litevská ragana ‚ведьма; witch; Hexe‘ ‚věštkyní‘? (s. 159–169) zaujme zajímavými postřehy a dobrou znalostí historie otázky i zkoumaného materiálu. Text je však poněkud rozvláčný a čte se poměrně obtížně. Navrhovaná nová etymologie slova ragana *„zesnulý; bloudící duch zesnulého; přízrak“ se nezdá být sémanticky dostatečně podložená. Ještě více pochybností vzbuzuje spojování slova raganos s latinským regina ‚vládkyně‘ apod. Zajímavé myšlenky nechybějí ani v článku Jona Klimavičiuse „AUKA, APIERA, ATNAŠA: rysy historie a užívání“ (s. 170–194). Podle něj je třeba korigovat názor Kazimierase Būgy, že auka je poloviční neologismus Simona Daukantase: spolehlivější je domnívat se, že Daukantas toto derivátové slovo s koncovkou vytvořil z aukuoti, nebo obnovil dříve existující slovo. Čtenář se musí houštinou faktů prodírat poměrně obtížně, protože autorova myšlenka se ztrácí v záplavě údajů. Ve čtvrté kapitole knihy „Dialektologie: nářeční lexikum“ jsou zařazeny příspěvky s poměrně rozmanitými tématy. Článek Aurelije Genelytė „Slovotvorná motivace lidových názvů rostlin: srovnávací aspekt severopaněvėžských a dalších litevských nářečí“ (s. 271–306) vychází z bohatého autentického materiálu, který je zajímavě rozebrán. Teoretická část článku je slabší, problematická je nekonzistentní klasifikace motivace a srovnávací aspekt nářečí uvedený v názvu je zastoupen jen málo. Článek postrádá závěry a končí pouze několika shrnujícími poznámkami. V článku Rolanda Mikulska „Rysy fungování nářečních nominačních systémů“ (s. 322–332) se projevuje autorovo originální myšlení a pronikavý úsudek. Článek je poněkud suše 134 | ARTŪRAS JUDŽENTIS Teoretická východiska probraná v úvodu umožňují mistrovsky analyzovat konkrétní nářeční materiál: srov. etudu o žemaitských kibeklis: kebeklis a sémantickou analýzu východoaukštaitských vagis: kebeklis. V kapitole jsou dále otištěny práce Kazimierase Garšvy, Adelė Judekienė, Genovaitė Kačiūskienė a Janiny Švambarytė. Článek Aloyzase Vidugirise „O názvech priegalvio ir pagalvės v lietovských nářečích v Zietele a jinde“ by se hodil spíše do třetí kapitoly knihy. Jak ukazuje krátký přehled, články otištěné ve sborníku se liší tematikou, metodologickými východisky i povahou. Najdeme zde problematické analytické vědecké články, ale také poměrně mnoho přehledových. Některé články se blíží publikacím jazykových dat. Zřetelné jsou vazby teoretických myšlenek a metodologie na školy ruské lingvistiky; jen zřídka některý autor vychází z novější odborné západní literatury. Sborník vytváří poměrně střízlivý obraz současného stavu teorie litevské lexikologie a lexikografie. I zde se však najdou světlé momenty, které dávají naději na rychlejší obnovu těchto oborů naší lingvistiky. Vydání knihy podpořila Státní komise pro litevský jazyk. 5. V knize Sintaksinių ryšių tyrimai (redigovali Axel Holvoet, Artūras Judžentis, Vilnius: Litevský jazykový institut, 2003, 216 s., ISSN 1648-8628, ISBN 9986-668-51-4 [Litevské gramatické studie 1]) jsou otištěny články pracovníků Gramatického oddělení Litevského jazykového institutu. Jde o první svazek edice, v níž jsou publikována teoretická východiska autorů připravované nové gramatiky litevštiny (redakční rada edice: Axel Holvoet, Artūras Judžentis, Bonifacas Stundžia). Ve sborníku je otištěno sedm článků, jejichž autory jsou Axel Holvoet, Artūras Judžentis a Loreta Semėnienė. Články vycházejí z myšlenek hlavních lingvistických teorií druhé poloviny 20. století – strukturální, generativní a kognitivní. Tyto myšlenky jsou uplatněny při popisu gramatické struktury litevštiny. Články obsahují mnoho poznámek pod čarou, v nichž jsou nové názory propojovány s těmi, které se již v litevské lingvistice vžily. Kniha přináší opravdu mnoho nového. Zde jsou některé příklady: rozlišují se pouze dva typy subordinace – řízení a modifikace; shoda (stejně jako řízení pádu) se považuje nikoli za typ syntaktického vztahu, ale pouze za jeho ukazatel (Axel Holvoet, Artūras Judžentis, „Typy syntaktických vztahů“; Loreta Semėnienė, „Shoda přídavného jména“). Pro určení hlavního členu slovního spojení se zavádí pojem sémantické funkčnosti (Axel Holvoet, Artūras Judžentis, „Typy syntaktických vztahů“); místo doplňku u přísudku a jmenné části složeného přísudku se rozlišují volné a obligatorní predikativy (Axel Holvoet, „Volné predikativy a jejich syntaktické vztahy“). Téma a réma věty se nespojují se starou a novou informací, ale chápou se jako jednotky sémantické struktury věty; zavádí se pojem vrstevnatého aktuálního členění (Axel Holvoet, „Problémy aktuálního členění“). Věty se spojkou nes se navrhují považovat za souřadné, nikoli podřadné; bezespojkové věty se považují za typ souřadných vět (Axel Holvoet, „Souřadné a podřadné věty z hlediska formy a funkce“). Podle pozice, kterou zaujímají ve větě složené, se vedlejší věty podřadné dělí na substantivní, adjektivní a adverbiální (Axel Holvoet, Artūras Judžentis, „Základy popisu souvětí podřadného“). Souřadná slovní spojení (s výjimkou substantivních) se považují za redukované souřadné věty (Axel Holvoet, Artūras Judžentis, „Základy popisu souřadného vztahu“). Na konci knihy (s. 205–210) je zařazena bibliografie základních děl, o něž se články opírají nebo s nimiž polemizují. Příslušné pojmy, spojovací či odkazovací NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 135 Čtenáři pomohou najít slova litevské a anglické rejstříky, které sestavila Veslava Čižik (s. 211–216). Anglická resumé článků, připravená Axelem Holvoetem, jsou otištěna společně (s. 199–203). Výzkum gramatické stavby jazyka nemůže být nikdy dokončen. Každá generace lingvistů píše gramatiku, v níž vykládá svůj pohled na zkoumané otázky a tím či oním způsobem rozšiřuje obzory našeho poznání jazyka. Autoři nové gramatiky, kteří v tomto přehledovém sborníku článků vyložili své názory, doufají v pozornost čtenářů a jejich připomínky, které by umožnily gramatiku zdokonalit. 6. Ve třetím svazku Sebraných článků Zigmy Zinkevičiuse (Antroponymika. Další onomastika. Recenze. Personálie. O vědeckých konferencích. Jazyková praxe. Jazyková didaktika. Články přímo nesouvisející s litevskou jazykovědou, Vilnius: Litevská katolická akademie věd, 2003, 759 [1] s., ISBN 5-420-01506-4, 3. svazek, ISBN 5-420-01493-9, společné) jsou publikovány příspěvky dosti různorodých témat i žánrů. Hlavním tématem vědeckých článků přetištěných ve svazku je litevský onomastický materiál. Svazek obsahuje osmnáct delších i kratších článků o otázkách osobních jmen a stejný počet kratších příspěvků o místních jménech, mytologických jménech, etnonymech, názvech svátků apod. Za záslužné lze považovat, že ke všem článkům a příspěvkům jsou připojena anglická resumé. Zajímavé a cenné jsou autorovy recenze – žánr litevské jazykovědy, který vymírá. V tomto svazku jeho spisů jich bylo publikováno plných padesát jedna! Recenze jsou uspořádány podle data prvního vydání. Mnoho informací nabízí oddíl personálií: obsahuje devadesát dva příspěvků o šedesáti osobnostech – téměř encyklopedii badatelů litevského jazyka. Příspěvky jsou přehledně seřazeny abecedně podle příjmení zmiňované osoby. Následují přehledy konferencí a další články. Zásady přípravy přetiskovaných publikací jsou stejné jako u prvních dvou svazků (srov. Judžentis 2003: 165–169). Pravopis a interpunkce byly upraveny podle změněných pravidel, opravovalo se užití slov a tvarů nesprávné z hlediska současných norem, některé slovotvorné případy i slovosled a byly odstraněny tiskové chyby. Jak už to někdy bývá, jedna či druhá tisková chybička unikla pozornosti redaktorky Agoty Sriubienė a korektorů. Například při přetisku článku „Patronymický systém osobních jmen v Litvě“ zůstal neopravený popisek pod mapou (s. 31), kde místo vytištěné přípony -atis má být -aitis. Ve třetím svazku bylo sjednoceno pořadí údajů o publikacích uváděných v poznámkách pod čarou (i když ne zcela). Soubor výzkumů významného lingvisty z oblasti onomastiky, recenzí a personálií usnadní práci jazykovým badatelům i studium magistrantům a doktorandům: už je nebudou muset hledat v různých periodikách, někdy již notně zažloutlých a opotřebovaných. 7. V publikaci Jona Palionise Osobní a místní jména farnosti Punia ve druhé polovině 17. století (Vilnius: Institut pro vědecké a encyklopedické nakladatelství, 2003, 204 s. ISBN 5-420-01517-X) jsou publikována a zkoumána vlastní jména zaznamenaná v matrikách sňatků a křtů uchovávaných v archivu kostela v Punii. Okolí Punie, rodiště editora u velkých zákrutů Němenu, je krajem slavné minulosti. Palionis skromně nazývá publikaci knížkou či studií a její hodnotu spatřuje v seznamech osobních a místních jmen, při jejichž sestavování se spokojil „s registrací a rekonstrukcí a nepouštěl se do výkladů jejich původu“ (s. 7). Kniha obsahuje texty dvojího druhu: tři pětiny tvoří publikovaný materiál – seznamy osobních jmen z druhé poloviny 17. století (s. 67–153) a místních jmen (s. 158–175) a osobních jmen z poloviny 18. století (s. 186–203); zbývající část knihy představuje editorovu studii. 136 | ARTŪRAS JUDŽĖNTIS Po předmluvě (s. 7–8), seznamu zkratek (s. 8) a obsahu (s. 9) je zařazena mapa „Přibližné hranice farnosti Punia v 17. století“ (s. 10), z níž je patrné, že tehdejší farnost byla podstatně větší než dnes. Následují poznámky o minulosti Punie (oddíl „Něco o Punii a její farnosti“, s. 11–17) a bibliografické popisy zkoumaných pramenů (oddíly „Matrika sňatků (1658–1688)“, s. 18–22, a „Matrika křtů (1659–1672)“, s. 22–26). V těchto oddílech jsou stručně popsány také jazykově zajímavé formulace záznamů o sňatcích a křtech a několik jejich příkladů je citováno v plném znění (s. 22 a 24–25). Mezi 16. a 17. stranou knihy jsou vloženy čtyři listy s kvalitními barevnými fotografiemi (fotografovala Virginija Valuckienė). Protože faksimile pramenů nejsou publikovány, jsou takové fotografie (byť zmenšené) velmi potřebné: umožňují lépe než slovní popisy vytvořit si představu o zkoumaných pramenech. Mimochodem, popisek na prvním listu s fotografiemi je nejspíš nepřesný: zveřejněné snímky zřejmě nepocházejí z téže knihy, jak se uvádí. Jazykový rozbor publikovaných osobních a místních jmen začíná pravopisem (oddíl „Pravopisné zvláštnosti osobních a místních jmen“, s. 26–29). Ačkoli se pravopis zkoumaných pramenů značně lišil a nelze stanovit žádné přísnější zásady, přesto „vycházel z tehdejší latinské a polské grafické a pravopisné tradice vlastní rukopisům“ (s. 26). Zvlášť jsou probrány charakteristické případy slavizace litevských vlastních jmen (oddíl „Slavizace litevských osobních a místních jmen“, s. 29–40). Upozorňuje se, že „obecně je míra slavizace místních jmen větší než u osobních jmen“ (s. 30). Rozlišuje se fonologická a morfologická slavizace. Z morfologické se probírá odstraňování koncovek osobních jmen, změny koncovek osobních a místních jmen a užívání slovanských patronymických přípon. Poté jsou osobní a místní jména popsána odděleně. Začíná se osobními jmény. V obou pramenech bylo rozluštěno celkem přibližně 2 070 příjmení (patronymika nebyla od příjmení odlišována), z nichž zhruba 800 (více než třetina!) nenajdeme ve Slovníku litevských příjmení (oddíl „Obecná charakteristika osobních jmen“, s. 41). Rozebírají se křestní jména (s. 42–45), litevská (s. 46–59) a nelitevská (s. 60–64) příjmení. Zjišťuje se obliba křestních jmen mužů a žen tehdejší farnosti Punia (nejčastější byla Jonas a Kristina). Litevská příjmení se dělí na dvoukmenová, jednokmenná a přezdívková; jednokmenná se dále člení na ta s nerozšířeným kmenem a na příjmení tvořená předponami, příponami či koncovkami. Nejpodrobněji se probírají nejčastější příponová příjmení patronymického i nepatronymického původu. Farnost Punia byla ve druhé polovině 17. století národnostně i jazykově různorodá, a proto kniha stručně přehledově pojednává o slovanských, tatarských a židovských příjmeních. Abecední seznam osobních jmen nalezených ve zkoumaných pramenech zabírá většinu knihy – strany 67 až 153). Heslový tvar osobního jména je uveden v nominativu. Pokud je osobní jméno v pramenech zapsáno v jiném pádu, obnovuje se jeho nominativ singuláru. Jestliže se v matrikách nenachází mužský tvar osobního jména, obnovuje se na základě dochovaných ženských tvarů (s *). Za heslovým tvarem (či tvary) jsou ze Slovníku litevských příjmení uvedena současná příjmení odpovídající heslovému tvaru nebo jemu blízká. Pokud osobní jméno nalezené v matrikách ve slovníku není, rekonstruuje se „podle modelů charakteristických pro podobná známá osobní jména“ (s. 65). Jestliže se navíc nářeční přízvuk osobního jména liší od podoby uvedené ve zmíněném slovníku, zachovává se právě nářeční přízvuk, nikoli slovníkový. Po rekonstruovaných litevských podobách současných osobních jmen jsou uvedeny odkazy na místo a dobu zápisu heslových osobních jmen. U jednotlivého hesla jsou uvedeny všechny zaznamenané varianty heslového tvaru osobního jména. Ženská osobní jména jsou uváděna pouze NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 137 …lizde, protože „někdy je z ohnuté podoby ženského příjmení obtížné určit pohlaví, zejména dívčí, vzhledem k rozmanitosti litevských přípon“ (s. 66). Některé ze zmíněných zásad uvádění osobních jmen (zejména určení rodu heslové podoby a rekonstrukce současných politevštěných podob, uvádění jejich nářečního přízvuku) neodpovídají vědeckým zásadám publikování starých vlastních jmen a lze je vysvětlit orientací na místní obyvatele okolí Punie a snahou o zjednodušení uvádění osobních jmen. Z tohoto důvodu bylo v seznamu rekonstruováno značné množství sporných heslových podob a jejich současných protějšků. Zde je několik příkladů. Z osobního jména CZERKASOWA se rekonstruuje podoba *CZERKASOW (s. 80). Proč byla rekonstruovaná podoba opatřena příponou (srov. *CHUMIN z CHUMINOWNA, s. 79)? Z osobního jména TRABOWNA se rekonstruuje podoba *TRAB a uvádí se (s otazníkem) její současný protějšek – příjmení Trabas (s. 143). Proč je v tomto případě rekonstruovaná podoba bez koncovky (srov. *TUMAS z TUMOWNA, s. 143; *TALKUS z TALKOWNA, s. 142 a mnoho dalších)? Zvolený současný protějšek tohoto osobního jména (mimochodem, nezaznamenaný v Lietuvių pavardžių žodyne) není jediný možný – neméně důvěryhodnými protějšky by byly Trobas ar Trobus (ani ty se nevyskytují v Lietuvių pavardžių žodyne). Dále se kniha zabývá místními názvy (kapitola „Obecná charakteristika místních názvů“, s. 154–156, a úvodní poznámky ke kapitole „Seznam místních názvů“, s. 156–157). Pojednává se o původu a podobě (tvoření) 298 místních názvů. Bylo nalezeno přibližně 60 místních názvů, které nejsou zahrnuty v Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinyną. Abecední seznam místních názvů (s. 158–175) je sestaven podle podobných zásad jako seznam osobních jmen: jako heslová podoba je uveden nominativ použitý v dokumentech nebo rekonstruovaný, zatímco v hranatých závorkách se uvádí současná standardní podoba, kterou autor znal z úzu a ověřil podle Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinyną. I v tomto seznamu se vyskytují sporné rekonstruované podoby. Dobrým příkladem může být BIRSZTAN, zmíněný již v kapitole o polonizaci vlastních jmen (s. 35), rekonstruovaný ze zápisů ex BIRSZTANY, de BIRSZTANY, de BIRSZTAN a de BIRSZTANI (s. 159). Přinejmenším ve třech z těchto konstrukcí je užito množné číslo místního názvu, avšak editor podle současné standardní podoby rekonstruuje jednotné číslo (srov. CZESANY rekonstruované z de CZESAN, s. 160; NARUNY z místního názvu NARUN, s. 166 aj.). V seznamu se objevují také rekonstruované, ale neoznačené hvězdičkou (*) podoby místních názvů (BALBIERISZKI, BUYWIDY aj.). Na konci knihy je německý překlad shrnutí Ireny Meikšinaitė „Personen- und Ortsnamen der 2. Hälfte des 17. Jahrhunderts aus der Gemeinde Punia“ (s. 176–182) a seznam literatury (s. 183–185). Jako určitý dodatek je otištěn „Seznam osobních jmen z matriky sňatků farnosti Punia z let 1732–1759“ (s. 186–203). Publikace připravená Jonasem Palionisem má nepochybnou vědeckou hodnotu – poprvé v ní jsou zveřejněna osobní jména a místní názvy z druhé poloviny 17. století z farnosti Punia, která jsou z různých hledisek rozebrána a popsána. Záměrem publikace bylo zpřístupnit cenný materiál o vlastních jménech odborníkům – onomastikům; zároveň se doufalo, že vazby zveřejněných údajů na konkrétní místo a historická existence osob uváděných v dokumentech zaujmou širší veřejnost (srov. s. 204). Je skutečně obtížné (pokud je to vůbec možné) uspokojit jedinou publikací odborné potřeby jazykovědce i zvědavost místních obyvatel: editor musel zvolit střední, tedy kompromisní cestu. Publikace není ani vědeckým kritickým vydáním písemného dědictví, ani populární publikací určenou veřejnosti, ale nese znaky obou typů. Odborníkovi v ní bude především chybět faksimile zkoumaných pramenů – vzhledem k malému rozsahu knížky (zdá se, že 64 a 93 popsaných stran) by jejich zveřejnění nebylo složité ani příliš nákladné. Tím spíše, že do publikovaných seznamů se nedostalo všechno a zveřejněné podoby vlastních jmen nejsou stejně spolehlivé: 138 | ARTŪRAS JUDŽENTIS „V seznamech osobních jmen a místních názvů nejsou zahrnuta všechna slova tohoto druhu, navíc některá mohou být rekonstruována nepřesně“ (s. 20); „nečitelná osobní jména nebo jména vzbuzující mnoho pochybností nebyla rekonstruována a do seznamu zařazena“ (s. 64). Kdyby byla kniha vydána podle požadavků kladených na vědecké publikace, měla by větší hodnotu: z vědeckého vydání lze vždy připravit populárnější publikaci, opačná cesta však bohužel není možná. Knihu recenzovala Vitalija Maciejauskienė, kapitolu o osobních jménech zkontroloval Bronys Savukynas a poskytl editorovi připomínky. Vydání podpořila Státní komise pro litevský jazyk. Na závěr přehledu bychom rádi zmínili prakticky zaměřené práce z litevské jazykovědy – gramatiku, slovníky a bibliografické rejstříky. Gramatika litevského jazyka pro praktické účelyMeilutės Ramonienės a Joany Pribušauskaitės (Vilnius: Baltos lankos, 2003, 256 s., ISBN 9955-584-36-X) je určena těm, kdo se učí litevsky. Gramatická stavba je v ní popsána z funkčního hlediska. Irenos Ermanytės Antonimų žodyne (Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2003, XXIII, 584 p., ISBN 9986-668-52-2) abėcėlės tvarka pateikiamos antonimų poros iliustruojamos gyvosios kalbos, Lietuvių kalbos žodyno, jo kartotekos, grožinės literatūros ir smulkiosios tautosakos pavyzdžiais. Knygos pabaigoje įdėta antonimų lizdų rodyklė. Žodyną redagavo Jonas Paulauskas, jo rengimą ir leidybą rėmė Valstybinė lietuvių kalbos komisija. Zanavykų šnektos žodyno (teksto autorės Janina Švambarytė, Giedrė Čepaitienė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003, 830 p., ISBN 5-420-01504-8) pirmasis tomas apima A–K raidžių žodžius. Tai išsamusis tarminis žodynas, atspindintis XIX a. antrosios pusės–XX a. zanavykų šnektos leksiką, gramatikos, iš dalies ir fonetikos ypatybes. Žodžiai jame pateikiami laikantis panašių principų kaip Lietuvių kalbos žodyne. Šis žodynas – kolektyvinis daugelio žmonių darbas, kuriam duomenis organizuotai pradėta rinkti dar 1987 metais. Žodyną redagavo Aldonas Pupkis (vyriausiasis redaktorius) ir Klementina Vosylytė. Išėjo net trys lietuvių kalbotyros bibliografijos rodyklės: Lietuvių kalbotyra, 1981–1985: Literatūros rodyklė, sudarė Regina Sedekerskytė, Adelė Ubeikaitė; spaudai parengė Lina Kanopkienė (Vilnius: Lietuvos mokslų akademijos biblioteka, Lietuvių kalbos institutas, 2003, 339 p., ISBN 9986-498-28-7); Lietuvių kalbotyra, 1991–1995: Literatūros rodyklė, sudarė Sigita Dagienė, Jolanta Matuzaite; atsakomoji redaktorė Rasa Pukėnienė (Vilnius: Lietuvos mokslų akademijos biblioteka, Lietuvių kalbos institutas, 2003, 544 p., ISBN 9986-498-32-5); Adelė Ubeikaitė, Lietuvių kalbotyra, 1944–1972: Literatūros rodyklė: Papildymai, redagavo Kazys Morkūnas, Algirdas Sabaliauskas (Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2003, 396 p., ISBN 9986-668-46-8). Lietuvių kalbotyros bibliografija šiuo metu turbūt yra viena geriausiai sutvarkytų mūsų bibliografijos sričių. Ateina metas parūpinti elektroninę XX a. lietuvių kalbotyros bibliografiją su įvairiomis paieškos galimybėmis. LITERATŪRA BŪGA, K. 1912/1958: Lituanica. In: id., Rinktiniai raštai I, sudarė Z. Zinkevičius, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 339–383. BŪGA, K. 1923/1961: Upių vardų studijos ir aisčių bei slavėnų senovė. – In: id., Rinktiniai raštai III, sudarė Z. Zinkevičius, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 493–550. GAMKRELIDZE, T. V., IVANOV, V. V. 1984.: Индоевропейский язык и индоевропейцы. Реконструкция и историко-типологический анализ праязыка и протокультуры. Часть вторая: Семантический словарь NAUJU DARBŲ APŽVALGA 139 общеиндоевропейского языка и реконструкция индоевропейской пракультуры, Тбилиси: Издательство Тбилисского университета. Judžentis, A. 2003: Lietuvių kalbotyra 2002-aisiais metais: Lietuvoje išleisti darbai. Acta Linguistica Lithuanica 49, 2003, 153–170. Judžentis, A. 2004: [Rec.] Vytautas Kardelis, Rytų aukštaičių šneketų slavizmų fonologijos bruožai, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 2003, 195 p. (Vilniaus universiteto Filologijos fakulteto mokslo darbai). Baltų filologija XIII (2), 151–155. Labutis, V. 2004: [Rec.] Studija apie gramatikos norminimo pagrindus. Kalbos kultūra 77, 67–75. Artūras Judžentis