К вопросу об образовании адеццива

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LI (2004), 49 – 57 K otázce tvorby adessivu1 Ilja A. Seržant Universität zu Köln Článek se zabývá tvorbou litevského adessivu. Ukazuje se, že gramatikalizace konstrukce adessivu (s protobaltskou postpozicí *pie) proběhla až po působení Leskienova zákona. Rosinasovo (1999) tvrzení, podle něhož jsou singulárové tvary adessivu založeny na starých dativních tvarech, je kriticky posouzeno a odmítnuto z morfologických i syntaktických důvodů. Je učiněn pokus vysvětlit nářeční a starolitevské tvary dativu singuláru v -i, -u a -ie u kmenů na i, u a o. 0. Ú V O D N Í P O Z N Á M K Y Jak známo, adessiv (stejně jako allativ) se nejlépe zachoval ve starolitevských textech2, zatímco v současných litevských nářečích se až na několik výjimek vyskytuje pouze v podobě příslovcí3. Z nářečí, v nichž si adessiv dosud zachoval funkci pádu, lze uvést následující příklady: ḋiẽv́ier, vaĩkier, vẽšier z Gervėčiai (Arumaa 1930: 66), bó̇vair, marčẽ̇ir ze Zietely (Stang 1958: 184). Cílem článku je zpřesnit chronologii vzniku adessivu a také kritizovat předpoklad, který vyslovil Rosinas (Rosinas 1999), že základem tvarů adessivu singuláru je údajně stará dativní koncovka. 1. P Ř E D P O K L A D Y 1.1. Vznik adessivu a allativu lze s největší pravděpodobností datovat do téže epochy. Svědčí pro to jak zcela totožný princip tvorby, tak i podoba postpozice. 1.2.1. Vznik adessivu (případně i allativu) je třeba klást do období po působení Leskienova zákona o zkracování akutovaných auslautových délek. Na základě tohoto předpokladu lze následující tvary odvodit zcela pravidelně, bez použití analogie: – adess. sg. i-kmene, např. sūnìp (Zinkevičius 1966: 202) < *sūnū + pi < *sūnū < *sūn-úo < *sūn-ōu (srov. védský loc. sg. paśāu). Nezkrácená podoba *sūnōu+pi by v litevštině dala s největší pravděpodobností **sūnuopi, v každém případě nikoli sūnìp(i); 1 Rád bych vyjádřil vděčnost za četné rady a pomoc R. G. Derksenovi a také Axelu Holfutovi. 2 O funkci viz Range (1995), Kavaliūnaitė (2001). 3 Výjimku představují nářečí z okolí Zietely, Lažūnai a Gervėčiai, srov. Zinkevičius (1966: 202). 50 | Илья А. Сержант – zcela analogicky probíhal vývoj formy adess. sg. i-deklinace: indoevropská lokativní koncovka *-ēi, srov. véd. agnā́, staroatt. řecké πόλῑ-ῐ (Rix 1976: 51). Tato koncovka měla v litevštině dát -i. Právě taková forma je doložena ve starolitevských textech (srov. Kazlauskas 1968: 153): ūgnip (DP 158₆, 158₄₁), schirdipi4 (Mazvydasův katechismus: 448₁₅, 446₆). Zdánlivý rozpor představuje nosová souhláska ve tvarech množného čísla, neboť podle Leskienova zákona by měla zmizet, např. dievuosemp, nikoli **dievuosep, při instr. sg. rankà (< *án) a acc. sg. ranką̀ (*-ăn). To se vysvětluje tím, že v tomto případě byla nosová souhláska analogicky vnesena do formy adessivu pl. Zde existuje několik možností, např. podle analogie s allativem pl. dievump (-um- < gen. pl. dievų) k adessivu pl. *dievuosup > diewūsuntp (Rosinas 1999: 178–180), nebo podle analogie s pronominální koncovkou jamp(i) < jamip(i). Skutečnost, že nosová souhláska byla přidána analogicky, dokládá i její přítomnost ve formách adessivu v některých západních starolitevských textech, které ještě nebyly změněny podle analogie s inessivem, např. ve tvarech u Vilentase a Daukši wifjūmp (příklady viz Zinkevičius 1982: 30). Intonaci slabiky před postpozicí -p(i) nelze určit z následujících důvodů. Podle Zinkevičiuse (Zinkevičius 1966: 210; §280, 281 a také 222: §310, 311 aj.) měla ve většině záznamů nářečí (pořízených Bugou, Arumaa a Laigonaitė) slabika předcházející postpozici -p(i) intonaci akutového typu v obou ad-pádech⁵. V této souvislosti jsme nuceni předpokládat metatonii (métatonie rude), při níž původně cirkumflexní⁶ koncovky přešly v akcentované akutové. Cirkumflexní formy adessivu a allativu lze přitom vysvětlit analogií s cirkumflexem v koncovkách základních pádů, které tvoří základ adessivu a allativu. Naproti tomu akutové koncovky nelze vysvětlit analogií, neboť všechny koncovky genitivu a lokativu mají cirkumflexní intonaci nebo jsou zkráceny podle Leskienova zákona. K 4 Právě tak vysvětluje formu i-deklinace Kazlauskas (loc. cit.); Stang (loc. cit.) se však domnívá, že tato koncovka byla převzata ze souhláskové deklinace. Zde je však třeba namítnout, že zaprvé proces přejímání probíhá opačným směrem, tj. koncovky souhláskové deklinace jsou nahrazovány koncovkami i-deklinace, nikoli naopak. Zadruhé, jelikož je koncovka -ip(i) (s ohledem na to, že Leskienův zákon působí před konečným utvořením adessivu) zcela pravidelná, není třeba ji vysvětlovat analogií, tím spíše, že pak zůstává nevysvětlena koncovka u-deklinace (sūn-up), neboť přijetí nejprve analogie konsonantická deklinace > i-deklinace, následně i-deklinace > u-deklinace se nám jeví jako zcela nepravděpodobné. 5 Podle Zinkevičiuse představují jedinou výjimku Stang a Grinaveckene, kteří stanovili cirkumflexní intonaci. V pracích Stanga (např. Stang 1966: 228) má však cirkumflexní intonaci pouze koncovka ades. sg. f. galvōs(p). 6 Například adess. sg. namtēr, jehož základem je starobylý lokativ *o-osnov, srov. namiẽ, ankštiẽ (Zinkevičius 1966: 209), dále gen. sg. diẽvo (jelikož nebyl zkrácen podle Leskienova zákona (v **-а) ani nedošlo k přesunu iktu z cirkumflexní slabiky podle Saussura–Fortunatova), zatímco v allativu je akut, srov. dievóp(i) (Stang 1966: 228; Zinkevičius 1966: 210). К ВОПРОСУ ОБ ОБРАЗОВАНИИ АДЕССИВА | 51 Také lotyšské reliktní formy svědčí ve prospěch metatonie, srov. (MEII: 320): kūr (= lit. kur̃) a (MEII: 325): kurp (= lit. **kùrpi(i))7. 1.2.2. Vznik adessivu a allativu musí sahat do doby redukce postpozic v určitých pozicích8, prakticky obdobné indoevropskému ablautu. Tento bod vyžaduje dodatečné vysvětlení. Východobaltština totiž jako postpozice sekundárních analytických pádů využila jejich redukované varianty, srov. Adess. / All. -p(i) ve vztahu ke kořenově příbuzné předložce priē, Ill. -na (nikoli **-nu!) < *no ve vztahu ke kořenově příbuzné předložce *no (nuo, nu-). Tyto dvojice podle našeho názoru sahají do poměrně starého období prabaltštiny, v němž existovaly přízvučné a nepřízvučné alomorfy předložek / postpozic / předpon. K nim lze přidat také *еп v lotyšském ie-kšā < *en-k-šā ve vztahu k litevskému i < *in < *n, a také lotyšské sa- / sam- (například suods < *san-ds) < *som ve vztahu k litevské předložce su < *sum < *sm̥. 1.3. Dále je třeba poznamenat, že jelikož adessiv existoval přinejmenším také v pralotyštině – o tom svědčí formy jako šūrp, kurp –, je třeba dobu jeho vzniku klást do období, kdy se pralotyština a pralitevština již sice lišily některými nářečními nuancemi (např. Leskienovým zákonem §1.2.1), avšak ještě si mohly volně vyměňovat inovace. 2. S Y N T A X Základním kamenem úrazu tradičního výkladu adessivu jako pádu analyticky vytvořeného na starobylém lokativu je nesoulad v syntaktickém užití syntetických a analytických adessivních konstrukcí: Sloveso – prie(g) – dat., avšak Sloveso – lok. sg. – *prie (Rosinas 1999: 174), přičemž syntetické a analytické allativní konstrukce si plně odpovídají: Sloveso – prie(g) – gen. sg. a Sloveso – gen. sg. – *prie. Obdobně jako u jiných předložek / postpozic: dėl to a todėl nebo drin to a todrin by forma Wießpati̇r měla podle Rosinase plně odpovídat prieg Wießpati, a je proto stejně jako v posledním případě dativem. 7 Přesná příčina metatonie (métatonie rude) nám zatím není jasná. Jako hypotézu lze předpokládat, že základem forem na -ri ve skutečnosti není postpozice p(r)ie, nýbrž arie. Pokud jde o sémantiku, lze zde jako typologický příklad uvést způsob tvoření adessivního významu ve staré ruštině a v ruských dialektech pomocí předložky o / ob (< *op-) (Toporov 1968: 188), která plně (sémanticky i etymologicky) odpovídá litevskému apie. Z fonetického hlediska by však předložka apie měla dát akut, např. v adess. sg. ā-kmene *-ai-api > *-ajapi > -áipi. Podle Stanga (Stang 1966: 157) se sekvence *-ViV- chovala analogicky jako sekvence -VuV-, např. kiáutas < kẽvetas. 8 Stejným směrem se ubírá i Rosinasův názor (1999: 174). 52 | И л ь я А. С е р ж а н т Zde bych rád vznesl následující námitku. Adessiv a allativ nevznikaly v období staré litevštiny, nýbrž podstatně dříve (srov. § 1.2.2; § 1.3), a srovnání s konstrukcemi typu dėl to a todėl proto není zcela korektní, neboť například v postpoziční formě -dėl se neobjevuje redukce **-dėl (srov. § 1.2.2), tj. vznikla zcela jiným principem, a tedy i v jiné relativně chronologické etapě dějin jazyka. Nesoulad v rekci ve staré litevštině prie + dat. a ve tvoření adessivu lok. + -pi < *-prie proto podle našeho názoru není závažným argumentem. Zde stačí předpokládat, že v době vzniku adessivu a allativu řídila prie (také) lokativ. Jak se zdá, ve prospěch toho svědčí i lotyšské reliktní formy tūrp, kūrp, kde tūr a kūr mají význam podobný lokativu. Navíc v blízce příbuzných slovanských jazycích předložka *prie řídí lokativ, srov. rus. при доме / домах, nikoli **при дому / домам. 3. F O R M Á L N Í Č Á S T K odvození adessivu sg. z dativu je u Rosinase (Rosinas 1999) nutné předpokládat celou řadu neoprávněných analogických vývojů: 3.1. ā- (ē)-kmenové skloňování: Formy bóbaip (1), mergáip / mergáip (4) (Zinkevičius 1966: 222) podle našeho názoru obsahují starobylou lokativní koncovku *-ai < *-eh₂-i (viz Seržant 2004). Pokud však vycházíme výhradně z formy sg. ā-kmenového skloňování, nelze učinit jednoznačné rozhodnutí ohledně pádu, který je základem adessivu. Zde je třeba vycházet ze způsobu tvoření ostatních adessivních forem. 3.2. i-kmenové skloňování: Formy ūgnip (DP 158₆, 158₄₁), schirdipi (Mažvydo Kat. 446₆, 448₁₅) podle našeho názoru obsahují starobylou lokativní koncovku sg. i-kmenového skloňování, zkrácenou podle Leskienova zákona, *-ēi > *-ie > -i (srov. § 1.2). Rosinas (Rosinas 1999: 175) vysvětluje formu adessivu jako vzniklou na základě dativu na -i. Je však třeba poznamenat, že při následování Rosinase zůstává nejasné, proč hlavní a pravidelná forma dativu i-kmenového skloňování -i (aviē)⁹ (Stang 1966: 208), zachovaná dodnes (Zinkevičius 1966: 230), nesloužila jako základ pro tvoření adessivu, nýbrž základem se stala marginální forma -i, jejíž vznik není zcela jasný¹⁰ (srov. také § 4.4). 3.3. u-kmenové skloňování: Zde se ve všech starolitevských textech a současných nářečích vyskytuje pouze adessivní forma sg. na -up(i), srov. sūnup(i), zatímco dativ končí na -ui / -uo. V tomto případě Rosinas (Rosinas 1999: 174– 9 Srov. staroslověnské dat. sg. pěti < *-ei, sanskrtské kaveḥ < *-ei. 10 Převládající názor (např. Stang 1966: 208) je, že tato koncovka byla převzata ze souhláskového skloňování. V moderní indoevropistice se však koncovka rekonstruuje výhradně jako nepodléhající ablautovému střídání *-ei, viz Rix (1976: 117), Meier-Brügger (2002: 198-9, zejména § 5) aj. Dokonce již Szemerényi (1990: 173) koncovku dat. sg. **-i vůbec nerekonstruuje. К ВОПРОСУ ОБ ОБРАЗОВАНИИ АДЕССИВА | 53 5) vysvětluje tento nesoulad tím, že základem adessivu je starší dativní koncovka -и. Jako první bych chtěl upozornit na skutečnost, že v týchž textech, kde se vyskytuje dativ substantiv na -и, je přítomen i pronominální dativ na -му, srov. Јамиг DP 433₃₀, Тамиг DP 331₁₈ a další, což konstatuje sám Rosinas (1999: 175). Podle Rosinasova předpokladu bychom i zde měli očekávat adessiv na *-up, např. **tamur, **jamur, avšak pokud je mi známo, takové tvary se nevyskytují ani v litevských nářečích, ani ve starolitevských textech. Známé pronominální tvary adessivu obsahují, jak známo, starobylou pronominální lokativní koncovku, srov. tatir (> tamp) / tamimp (-т- podle analogie s allativem). Dále Zinkevičius (1966: 120) uvádí dativní koncovku sg. na -и (nebo jí odpovídající redukovanou slabičnou koncovku) v oblasti přibližně kolem Panevėžysu (viz také mapu rozšíření této koncovky N75 (Zinkevičius 1966: 520)), jakož i na jihu, přibližně v Dzūkiji. Pro správnou interpretaci této koncovky v oblasti kolem Panevėžysu je třeba uvést, že právě v tomto kraji se pozoruje silná redukce koncovek, například instrumentál sg. v Šeduva končí na -’ (ràg’), zatímco dativ na -ч (ràgu) (Zinkevičius 1966: 120: §115), ačkoli podle Rosinase by se zde tyto koncovky musely shodovat. Kromě toho pro paralelu stačí porovnat ё-deklinaci. Zde se v témže kraji vyskytuje dativní koncovka -е, nikoli -ei. Koncovku na -и lze tedy považovat za dialektismus proniklý ze severovýchodních aukštaitských nářečí¹¹, uvážíme-li, že rozšíření koncovky -и tvoří souvislou oblast. Ve prospěch tohoto názoru podle nás jednoznačně svědčí i dativ určitých koncovek adjektiv na -iam, vyskytující se v týchž textech jako dativ substantiv na -и, ačkoli je známo, že základem je pronominální tvar jami, v němž je poslední slabika apokopována, srov. příklady uvedené Mažiulisem (Mažiulis 1970: 108). Došlo zde tedy k fonetickému zkrácení koncových délek. Jak již bylo uvedeno v 1.2–3, doba vzniku adessivu a allativu je výrazně starší než takovéto zkrácení auslautních délek. Tuto koncovku lze vysvětlit také jako starobylou lokativní koncovku, která pronikla do dativu, viz § 4.4. Ať tak či onak, koncovka -и v dativu nemůže být starobylá, protože ji nelze odvodit ani z indoevropského dat. и-deklinace (< *-оуеи, srov. sъynovy, stind. vāhave), ani z dativu о-deklinace (< *ōi). Tvar adessivu sī̀nūr tedy nemůže být vytvořen na základě dativu. 11 O tom, že starolitevské texty nejsou monogenním odrazem téhož nářečí / dialektu, svědčí četná fakta. Jako příklad lze uvést přízvuk v Daukšos Postilė, kde se současně vyskytuje starobylý přízvuk i přízvuk posunutý o jednu slabiku dozadu, charakteristický pro severní aukštaitská nářečí. 54 | Илья А. Сержант 3.4. o-deklinace: Adessiv sg. typu diever(i) (dievin(i) – méně často) rovněž neodpovídá dativní koncovce známé jako -ui nebo dial. -uo < *-uoi. Ve starolitevských textech se v odpovídající analytické konstrukci vyskytuje dativní koncovka -ui nebo -u: (...) [toios prieg anám Angelui DP 4122; (...) prieg karunawoiṃu erβkiečieys PS II 24414, rovněž prieg + dat. na -i (-ie- méně často): kaip turi weiktis prieg dwari io DP 43416, prieg Sakramentu PS II 65; prieg stāli PS II 1891 (Rosinas 1999: 175). O tom, že jde o dativ, svědčí shodné zájmeno: (...) kurie ik tam’ mẽti bus numirẽ DK 14612–13. Rosinas (Rosinas 1999: 176) navrhuje vysvětlit tuto koncovku podle následující proporce: *dat. (pirt)-ei: lok. (pirt)-ei = lok. *namei: dat. x, kde x = *(nam)ei. V tomto případě je třeba uvést, že ani koncovka lokativu sg. i-deklinace, ani koncovka lokativu sg. konsonantické deklinace nikdy nebyla **(pirt)-ei. V prvním případě byla *-ēi > *-ei > -i, ve druhém *-i > -i. Aby tedy Rosinas tuto proporci zachoval, musí vysvětlit koncovku lokativu sg. i-deklinace *(pirt)-ei jako přejatou z konsonantické deklinace, která byla zase převzata z o-deklinace, např. pamiẽ. Kromě toho, že je toto vysvětlení zcela ad hoc, lze namítnout ještě následující: 1. Pravidelná indoevropská koncovka lokativu sg. konsonantických kmenů se prakticky ve všech aukštaitských nářečích dobře zachovala v podobě -uje, kde bylo starobylé *-i prodlouženo podle analogie s lok. sg. ā-deklinace nebo jednoduše podle analogie s odpovídajícím lokativem pl. (tak se vysvětluje např. i koncovka i-deklinace -uje / (-ūje)). Výrazy typu lig rači̇am vãkarie/-i jsou relikty pravidelné koncovky dativu konsonantické deklinace (Mažiulis 1970: 146). Tj. v konsonantické deklinaci byly koncovky dat. -ie, lok. *-i (v rozšířené podobě -uje), zatímco v i-deklinaci dat. -ie, lok. *-ēi > *-ie + rozšiřovatel > -i (podle Leskienova zákona) + rozšiřovatel. Ani v jedné, ani v druhé deklinaci se však dativ s lokativem původně neshodovaly. Jak se tedy zdá, neexistuje žádné faktické potvrzení předpokladu, že se kdysi v konsonantické deklinaci vyskytovala lokativní koncovka -ie < *-ei, ba naopak, dodnes zachované lokativní tvary konsonantických kmenů tento předpoklad vyvracejí, neboť spíše pocházejí ze starobylého *-i (např. akmenyje prodloužení podle analogie s illativem), nikoli z *-ie; první část proporce – lok. (pirt)-ei – tedy neexistovala. 2. Rosinasův obraz je nepřijatelný i v tom ohledu, že podle jeho rekonstrukce byla v době vzniku adessivu dativní koncovka sg. o-deklinace údajně *-ei (např. v dievier < *-ei-ri), tj. inovativním tvarem, zatímco dnešní podoba dativu sg. -ui, žem. -uo a jejich varianty je, jak známo, původní dativní koncovkou sg.12, a tedy starší než *-ei. Tvrzení, že do starší 12 Dativní koncovka o-deklinace v ie. jazyce byla výhradně pouze *-o-ei > *-ōi. Protože toto tvrzení je opinio communis, neuvádím konkrétní literaturu. К В О П Р О С У О Б О Б Р А З О В А Н И И А Д Е С С И В А | 55 skutečnost, že v dané epoše byla rozšířena obnovená forma, zatímco v současnosti se až na několik výjimek na témže místě vyskytuje starobylá forma, obsahuje podle našeho názoru prakticky nepřekonatelný rozpor. Variant, jak po vytvoření adessivu na základě Rosinasem rekonstruovaného dativu *-ei + *ri > *-eiri > (diev)-iép(i) byla tato koncovka nahrazena starou dativní koncovkou –ui, žem. –uo, Rosinas nenavrhuje a podle našeho názoru je ani nelze nalézt. Vzácnější forma adessivu dievip je přejata z i-skloňování. Forma adessivu dieviep tedy nemůže být vytvořena na základě dativu. 3.5. Shrňme tedy, že jestliže jedině v ā-skloňování (3.1) lze flexi adessivu interpretovat dvojím způsobem – jednak jako dativ + ri, jednak jako lokativ + ri –, pak je to v ostatních případech buď velmi nepravděpodobné (i-skloňování, 3.2), nebo jednoduše nemožné (u- (3.3), o-skloňování (3.4)). Dále, vycházíme-li z toho, že tvorba forem adessivu ve všech těchto skloňováních neprobíhala ve zcela odlišných epochách vývoje jazyka, nýbrž v jednom relativně chronologickém stadiu vývoje, o čemž svědčí povaha postpozice (viz 1.2.2), je třeba předpokládat, že tvorba všech forem adessivu jednotného čísla probíhala paralelně, a tudíž všechny obsahují koncovku příslušného lokativu s postpozicí -pi. 4. V Ý S L E D K Y 4.1. Rosinas (Rosinas 1999) nezpochybňuje dosud obecně přijímaný názor, že základem forem adessivu množného čísla jsou odpovídající formy lokativu. Pokud jde o výklad vývoje a původu forem adessivu množného čísla, chtěli bychom plně souhlasit s Rosinasem (Rosinas 1999: 178–180), kde se vyslovuje ve prospěch interpretace navržené a odůvodněné Stangem (Stang 1966: 185–6), totiž o vývoji inessivu mn. č. o-skloňování pod vlivem illativu, jakož i o vlivu forem allativu mn. č. na formy adessivu mn. č.: adess. -sup(i) all. -iтp > adess. -sump > vliv inessivu > -semp. 4.2. Chtěli bychom znovu (1.3) upozornit na lotyšské formy, které Rosinas nevzal v úvahu. S ohledem na skutečnost, že se v lotyštině zachovaly pouze relikty adessivu, který zde kdysi také existoval – přičemž bychom chtěli zdůraznit, že relikty starších forem bývají obvykle zvláště odolné vůči působení různých analogií –, je podle našeho názoru třeba formám šūrp, kūrp přikládat mimořádně velký význam. Jak je patrné, tyto formy nejsou vytvořeny na dativu **kat(ui) + ri, nýbrž na lokativu kūr. Lotyšské údaje tedy, ačkoli jsou nepočetné, potvrzují Rosinasem zpochybňovaný předpoklad, že základem adessivu jsou formy lokativu, nikoli dativu. 4.3. Přijímaná tvrzení, že formy adessivu byly definitivně utvořeny po působení Leskienova zákona, umožňují zcela 56 | Илья А. Сержант zákonitého odvození tvarů adessivu sg. a i-kmenových skloňování, aniž bychom podle našeho názoru používali velmi složitou analogii. Přitom se nám nezdá nevyhnutelný závěr, že chronologicky měl Leskienův zákon působit i v pralatštině. Zde stačí předpokládat, že samotná konstrukce předložky / postpozice *p(r)i (z *p(r)ie, viz § 1.2.2.) s nominální skupinou v lokálu v adessivním významu existovala již ve východobaltském období a dále se vyvíjela v pralatštině a prali­tovštině odděleně pod vlivem baltsko-finských jazyků. 4.4. K otázce starolitevských a dialektálních koncovek dativu i-kmenových skloňování na -i, u-kmenových skloňování na -u a o-kmenových skloňování na -ie (po vakar ie) bychom rádi vyslovili následující předpoklad. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že všechny tyto tvary ve větší či menší míře odporují standardnímu fonetickému vývoji dobře známých odpovídajících indoevropských koncovek dativu a vyžadují v této souvislosti předpoklad celé řady analogií / výpůjček z jiných skloňování, a skutečnost, že se vedle nich zachovaly i foneticky pravidelné koncovky dativu (tj. -ie, -iu/i), jakož i to, že foneticky plně odpovídají příslušným koncovkám lokálu, lze předpokládat, že jsou historicky starobylými koncovkami lokálu. Důvodem, proč se tyto koncovky začaly užívat jako dativ, snad bylo právě to, že kdysi se takové předložky jako pro13, prie užívaly jak s lokálem, tak s dativem, později se však sémantické významy jejich užití s lokálem a dativem překryly, jak se to například stalo s prie, kde, jak ukázal Rosinas (Rosinas 1999: 173–4), význam prie + dat. = adess. (= loc. + pi <- prie, 4.2). Zároveň se samotná koncovka lokálu rozšířila na -je / -e a v některých případech se prodloužila: -u > -uje / -ūje, -i > -yje / -īje, -ie > -e, avšak v konstrukcích s předložkou byla starší koncovka lokálu zachována14 a mluvčími jazyka byla chápána jako alomorf dativu: pried Wiešpati DP 4841 vedle prie Wiešpatie ⇒ Wiešpati = Wiešpatie. Později byla tato alomorfie v každém nářečí odstraněna jinak: někde zůstala pouze starší koncovka lokálu (např. v Dzūkiji), jinde starší koncovka dativu (v žemaitštině a východní aukštaitštině). SEZNAM ZKRATEK ME – Kārlis Mūlenbachs, Latviešu valodas vārdnīca. Redigoval, doplnil a pokračoval JĀNIS ENDZELĪNS. 2. nezkrácené vydání. I–VI. Chicago: Čikāgas baltu filologu kopa, 1954. СтСл – Staroslověnský slovník (podle rukopisů z 10.–11. století), redigovali R. M. Cejtlin, R. Večerka a E. Blagovová. 2. vydání, stereotypní, Moskva, 1999. 13 Srov. užití po ve staroslověnštině s akuzativem, dativem a lokálem (СтСл 453). 14 Jako typologický příklad bychom zde rádi uvedli ruský výraz по приезде, kde приезд je zjevně tvar lokálu, přestože se předložka по v současné ruštině užívá výhradně s dativem. Na tomto příkladu je patrné, že předložkové konstrukce mohou v idiomatických podobách zachovávat starobylou rekci. K V O P R O S U I O B O B R A Z O V A N I I A D E S S I V A | 57 SEZNAM LITERATURY Arumaa, P. 1930: Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend. Eesti Vabariigi Tartu Ülikooli Toimetused. Acta et Commentationes Universitatis Tartuensis, B Humaniora XXIII, Dorpat. Kavaliūnaitė, G. 2001: Adesyvas Chylinskio Naujojo Testamento vertime. Acta Linguistica Lithuanica 45, 93–113. Kazlauskas, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis. Mažiulis, V. 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (Deklinacija), Vilnius: Mintis. Meier-Brügger, M. 2002: Indogermanische Sprachwissenschaft, 8., přepracované a doplněné vydání dřívější Darstellung Hanse Kraheho. Za spolupráce Matthiase Fritze a Manfreda Mayrhofera, Berlin–New York: De Gruyter. Range, J.-D. 1995: Allativ und Adessiv in altlitauischen Texten des 16. Jahrhunderts. Linguistica Baltica 4, 93–103. Rosinas, A. 1999: Inesyvo ir adesyvo formų kilmės ir raidos klausimu. Baltistica 34 (2), 173–183. Rix, H. 1976: Historische Grammatik des Griechischen. Laut- und Formenlehre, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Seržant, I. A. 2004: K prehistorii inessivu v prabaltském jazyce. Acta Linguistica Lithuanica 51, 59–67. Stang, Chr. S. 1958: Litevský dialekt Zasėčiai v okolí Vilniusu. Norsk tidsskrift for Sprogvidenskap 18, 171–199. Stang, Chr. S. 1966: Srovnávací gramatika baltských jazyků, Oslo aj.: Universitetsforlaget. Szemerényi, O. 1990: Úvod do srovnávací jazykovědy, 4., revidované vydání, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Toporov, V. V. 1968: Lokativ ve slovanských jazycích, Moskva: Nauka. Zinkevičius, Z. 1966: Litevská dialektologie, Vilnius: Mintis. Zinkevičius, Z. 1982: Postpozicní lokativy litevského jazyka. Baltistica 18 (1), 21–38. Ilja A. Seržant Univerzita v Kolíně nad Rýnem Institut lingvistiky Historicko-srovnávací jazykověda D-50923 Kolín nad Rýnem [email protected] Obdrženo 4. 11. 2004