Išilginių objektų predikacijos pobūdis. Subjektyvaus judėjimo sąvoka

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LII (2005), 23 – 39 Povaha predikace protáhlých objektů. Pojem subjektivního pohybu ROLANDAS MIKULSKAS Litevský jazykový ústav V mnoha jazycích je běžné charakterizovat silnici, cestu nebo podlouhlý objekt pomocí směrového slovesa pohybu. Tento článek nabízí poměrně podrobnou analýzu takových případů predikace protáhlého objektu na základě materiálu z litevštiny. Pravidelnost zkoumaného jevu zpochybňuje pokusy vysvětlit užití těchto sloves pohybu jako prostředek obrazného vyjadřování a expresivní obraznosti: musí mít hlubší kognitivní zdroje. Kognitivní povaha predikace protáhlého objektu je zde zkoumána s pomocí Langackerova pojmu subjektivního pohybu. Pozornost je věnována také sémantickým a gramatickým zvláštnostem sloves, která představují tento typ predikace. 0. ÚVOD 0.1. V mnoha jazycích je běžné popisovat silnici, cestu nebo jiný protáhlý objekt pomocí sloves vyjadřujících směrový pohyb. Ačkoli predikace v takových větách neoznačuje žádný skutečný pohyb, užití sloves pohybu v nich však u uživatelů jazyka nevyvolává pochybnosti, tj. tyto věty jsou přijímány jako správně utvořené. Například zcela běžně znějí taková vyjádření: (1) Silnice vede podél řeky LKŽII 1073 (DŽ). (2) Přes roviny běží polní cesta LKŽII 726 (RŠ). (3) Odkud přichází tahle cesta? LKŽII 1080 (DBK). 0.2. Údaje Litevského slovníku ukazují, že takové užití sloves s významem pohybu je v písemných textech o něco častější než v živém jazyce. Kdybychom tuto skutečnost vysvětlovali vlivem jiných jazyků na spisovatele, pouze bychom tím potvrdili univerzálnost tohoto jazykového jevu. Dost případů takového užití je totiž doloženo i v nářečích. Rozšířenost tohoto jevu svědčí o jeho systémovosti a jisté obecnější povaze. Na jedné straně mohou být predikáty s významem pohybu charakterizovány nejen silnice, cesta, polní cesta či řeka, ale také pole, louka, svah, plot, les, jizva apod. Obecně lze říci, že tak lze charakterizovat také polohu objektů v prostoru, posuzovanou podle rozměru délky. Stručněji je můžeme nazývat PROTÁHLÝMI OBJEKTY. Srov.: (4) U dvora se táhly obrovské louky LKŽII 1073 (ŽD). (5) Hory se táhnou podél mořského pobřeží LKŽII 1073 (KII 11). (6) Kolem města se táhla kamenná zeď LKŽII 1073 (J. Balč). 24 | R O L A N D A S M I K U L S K A S (7) Ty kaluže zasahují až do jiné farnosti LKŽII 1091 (Rdm). (8) Podélně se táhnou bílé a červené pruhy LKŽII 1073 (Rdm). Na druhou stranu prostorovou polohu cesty či obecně podélného objektu v jazyce charakterizují nejen obvyklá slovesa pohybu. Taková predikace může být vedena nejen podle horizontální, ale také podle vertikální osy, srov.: (9) Cesta mírně stoupala do kopce LKŽV 793 (Pč). (10) Potom tam klesal krásný svah LKŽVII 253 (Rš). (11) Hle, má cesta vyústila z hor do roviny LKŽVIII 683 (Šlč). Nelineární konfiguraci cesty charakterizují slovesa, jejichž predikace zahrnuje pohyb nejen vzhledem k přímé, ale i k boční ose, srov.: (12) Stezka zahýbá do vesnice, k usedlosti, skrčené pod starými topoly LKŽXIV 88 (V. Bub). (13) Vyšlapaná [stezka] se klikatila přímo po okraji srázu LKŽXIX 467 (J. Jabl). (14) Ještě několik výrazných vrásek se mu vinulo přes čelo LKŽXIX 461 (J. Ap). (15) Podél brázd se nám vine cestička LKŽXIX 474 (Rš). (16) Křivá cestička se vinula poli LKŽXI 77 (T. Tilv). Geografickou polohu cesty mohou v jazyce vyjadřovat nejen jednovalentní, ale také dvojvalentní slovesa, která předpokládají agens a paciens, tedy vyjadřují nikoli samovolný, nýbrž kauzovaný pohyb, srov.: (17) Angreštové pěšiny vedou přes zahradu LKŽXVIII 942 (PnMŽ). (18) Do pobřežní vesnice vede mnoho cest LKŽXVIII 942 (I. Simon). 0.3. Pravidelnost pojednávaného jevu vybízí ke kritickému pohledu na pokusy spojovat takové užívání sloves pohybu s cíli obrazného jazyka, tj. se snahou o působivé vyjadřování. Predikace podélných objektů pomocí sloves pohybu má nepochybně hlubší, kognitivní příčiny. Jejich odhalení je cílem tohoto článku. Kognitivní povaha predikace podélných objektů je objasňována na základě Langackerova pojetí subjektivního pohybu. Zároveň je věnována pozornost specifikům sémantiky a gramatiky sloves užívaných k této predikaci. 1.0. Přirozeně vyvstává otázka, jak je možné, že slovesa pohybu označují statickou polohu objektů v prostoru? Jaká je logika takové predikace? Vždyť se obvykle říká, že slovesa pohybu označují změnu polohy pohybujících se objektů v prostoru v průběhu času. Naproti tomu slovesa označující statickou polohu objektů (např.: sedí, stojí, leží, ti̇̀so apod.) neoznačují žádný vývoj prostorových vztahů. V tom se podobají stavovým slovesům, která rovněž neoznačují žádné změny situace v průběhu času. Základním sémantickým rozdílem mezi probíranými slovesy by tedy byla dynamika vs. stabilita označované prostorové situace. Přesto jazyk dokáže tento zásadní rozdíl překlenout, když slovesa pohybu používá k popisu prostorové konfigurace cesty nebo jiných podélných objektů. Tento IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS | 25 zásadní rozdíl překlenout. A priori by takové užití bylo možné vysvětlit určitou labilitou pojetí pohybu. Základem této lability je to, co spojuje slovesa označující pohyb a statickou polohu. Taková společná vlastnost by měla sahat až k samotné podstatě slovesné kategorie, k jejím diferenciálním rysům. 1.1. Obvykle se tvrdí, že hlavním rysem, který odlišuje sloveso od ostatních gramatických kategorií, je jeho temporálnost neboli vztah k takzvanému absolutnímu času (nezaměňovat s gramatickým časem, který je deiktické povahy a označuje vztah děje k okamžiku promluvy). Jinými slovy, sloveso dokáže vyjadřovat dynamiku označované situace. Tu si lze představit jako střídání okamžitých statických poloh nebo jako určité uspořádání posloupnosti těchto poloh na časové ose. Bylo by však těžké nesouhlasit s Ronaldem W. Langackerem (2002: 59–100), který upozorňuje, že vztah k času není vlastní pouze slovesné kategorii. Například předložky před a po, příslovce včera nebo zítra rovněž označují časové vztahy. Některé takzvané komplexní předložky mohou dokonce označovat změnu (prostorových) poloh v průběhu času. Langacker jako příklad uvádí anglickou předložku across, když se užívá se slovesy pohybu. V litevštině mají obdobné vlastnosti předložky napříč, podél, šikmo, přes, kolem, skrz. Srov.: (19) Liška běží napříč cestou. (20) Zajíc skáče přes úhor. Lze tedy tvrdit, že například předložka napříč, sloveso překročit (cestu) a deverbatívum (překročení) mají tentýž sémantický obsah – všechna tato slovesa označují trajektorii vedoucí z jednoho okraje podélného objektu na druhý, k jejímuž překonání je bezpochyby zapotřebí určitý časový úsek. 1.2. Vzhledem k této situaci Langacker navrhuje hledat diferenciální rysy slovesa nikoli v obsahu situací, resp. konceptů, které označují, nýbrž věnovat pozornost způsobu, jímž je tento obsah vnímán. Zdůrazňuje časovou, neboli temporální, povahu slovesné kategorie a upozorňuje, že základem této vlastnosti je sekvenční skenování označované situace. Jinými slovy, slovní druh označující proces předpokládá postupné prohlížení všech fází situace probíhající v čase. Ostatní slovní kategorie označující vztahy, jako jsou předložky, přídavná jména, příslovce, infinitivy a participia, jsou naproti tomu, pokud vůbec mají vztah k času, přesto atemporální neboli nečasové v tom smyslu, že obsah jimi vyjadřovaných konceptů je vnímán nikoli postupně, nýbrž akumulativně. Ačkoli tento způsob vnímání předpokládá určitou fázi postupného prohlížení, pozvolného „skládání“ neboli samotného utváření konceptu, účelem těchto kategorií v jazyce je ve skutečnosti umožnit manipulaci s celistvými „produkty“ tohoto utváření, neboli gestaltami. Časový profil je pro ně irelevantní. 1.2.1. Takto pojímané sloveso označuje procesy. Tím se liší od slovních druhů označujících atemporální vztahy. Je snadné si všimnout, že v tomto pojetí slovesné kategorie nabývá zvláštní důležitosti samotný vnímatel, resp. mluvčí (posluchač) 1 Pojmy vnímatele neboli interpretátora a mluvčího (posluchače) nejsou totožné, avšak přijmeme-li předpoklad kognitivistů o izomorfismu kognitivních neboli mentálních a sémantických neboli lingvistických struktur, mohou se tyto pojmy v některých kontextech lingvistického diskurzu vzájemně zastupovat. 26 | ROLANDAS MIKULSKAS figura1. Langacker také odpovídajícím způsobem rozlišuje čas na čas pojatý (conceived time) (t) a čas zpracování (processing time) (T). První čas stručně definuje jako OBJEKT vnímání, zatímco druhý jako PROSTŘEDEK vnímání. V pojatém čase se odehrávají události světa, který známe, a tento čas byl zaveden namísto tradičního absolutního času. Čas zpracování je nový pojem označující trvání kognitivních operací. S ohledem na tyto parametry Langacker navrhuje popisovat predikaci jakéhokoli procesu vzorcem [rᵢ / tᵢ; C]ₜᵢ, který je třeba číst takto: konceptualizátor (conceptualizer) C v určitém okamžiku času zpracování Tᵢ aktivuje neboli vyvolá koncept statického vztahu rᵢ a následně jej spojí s příslušným okamžikem pojatého času tᵢ. Celý proces lze znázornit vzorcem: (i) [r₁ / t₁; C]ₜ₁ > [r₂ / t₂; C]ₜ₂ > [r₃ / t₃; C]ₜ₃ > … > [rₙ / tₙ; C]ₜₙ Tento vzorec rozkládá nepřerušenou řadu pozic r₁, r₂, r₃,..., rₙ na časové ose pojatého času t₁, t₂, t₃,...,tₙ, zatímco posloupnost symbolů času zpracování T₁, T₂, T₃,..., Tₙ označuje, že konceptualizátor C postupně prohlíží neboli skenuje tuto složenou strukturu. Souhrnně lze poznamenat, že takto chápaná predikace procesu se od netemporální komplexní predikace, která rovněž označuje směrovou distribuci pozic na časové ose, liší tím, že v druhém případě parametr času zpracování fakticky nehraje žádnou roli, nebo, slovy Langackera, této predikaci chybí časový profil. 1.3. Je snadné pochopit, že Langackerovo pojetí procesu zahrnuje také stavy. Ty lze považovat za mezní případ, kdy některé parametry procesu v toku pojatého času zůstávají neměnné, zatímco parametr času zpracování zůstává významný. Jednoduše řečeno, postupně se prohlíží táž situační pozice. Označíme-li, že rᵢ = rᵢ + 1, lze dříve uvedený vzorec procesu snadno použít k popisu sémantiky stavů, resp. stavových sloves: (ii) … > [R / tᵢ; C]ₜᵢ > [R / tⱼ; C]ₜⱼ > [R / tₖ; C]ₜₖ > … V tomto vzorci označuje symbol R situaci, která se v toku pojatého času nemění, ale konceptualizátor ji postupně skenuje. Výpustky na obou stranách zdůrazňují imperfektivní povahu stavových sloves. Langacker je odlišuje od perfektivních2 sloves, která mohou označovat objektivní změny situace nastávající během určitého (poj atého) časového úseku. 2 Langacker pojem perfektivity přímo nespojuje s kategorií vidu a chápe jej jako vlastnost slovesa signalizovat změnu predikované situace. Jeho perfektivní slovesa zahrnují tři (ze čtyř) kategorie klasifikace Zena Vendlera (1967) – predikáty činnosti (activities), predikáty děje (accomplishments) a predikáty okamžitého nastání (achievements). Logiky IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS 27 1.4. Typickou podtřídu perfektivních sloves tvoří slovesa pohybu. Pohybující se objekt sám nebo působením vnější síly překoná během určitého (poj atého) časového úseku příslušnou vzdálenost, takže změna situace je vymezena změnou polohy fyzického objektu v prostoru. Při analýze vlastnosti sloves pohybu vyjadřovat nejen objektivní, ale i subjektivní pohyb navrhuje Langacker (2002: 149–166) popsat obecnou povahu predikace pohybu mírně upraveným dříve probíraným vzorcem: (iii) [[m] l₁] t₁ > [[m] l₂] t₂ >...> [[m] lₙ] tₙ C T₁ T₂ Tₙ Tento vzorec je třeba číst takto: pozorovatel / konceptualizátor pohybu C v průběhu času zpracování T₁, T₂,...,Tₙ sleduje trajektorii pohybu l₁, l₂,..., lₙ, kterou během pojatého času t₁, t₂,... tₙ vykresluje pohybující se objekt m (mover). Pochopíme-li lokální symboly obecněji, je tento vzorec vhodný i k popisu abstraktního pohybu. Během abstraktního procesu konceptualizátor v mysli sleduje změny nemateriálních entit v průběhu času. Mentální trajektorii změn tvoří postupně skenované pozice na pomyslné kvalitativní nebo kvantitativní stupnici. V angličtině se slovesa pohybu užívají k charakterizaci abstraktních procesů změn mnohem volněji než v litevštině, takové případy užití však lze nalézt i v našem jazyce, srov.: (21) Závody atletů trvaly dvě hodiny. (22) Koncert se chýlí ke konci. (23) Bratrovo zdraví se zlepšuje. 1.4.1. Věty, v nichž slovesa pohybu popisují konfiguraci cesty nebo jiného podélného objektu, částečně připomínají věty, v nichž tato slovesa profi- Z hlediska logiky samotný pojem perfektivity, protože označuje konec určitého vývoje, změnu přímo neoznačuje, nýbrž se odvozuje z pojmu změny. Jinými slovy, perfektivita změnu implikuje. Na druhou stranu lze snadno pozorovat, že ani všem dříve vyjmenovaným kategoriím predikátů není vlastní označovat změnu. Například predikáty činnosti neoznačují žádnou směrovou změnu s přirozeným koncem, srov.: Otec se procházel po zahradě a přemýšlel. Hranici predikace takové činnosti však může vymezit sám mluvčí, například užitím delimitativní slovesné formy, srov.: Otec se PROŠEL po zahradě a znovu se posadil k práci. V tomto případě je perfektivnost slovesa spojena nikoli s přirozeným koncem děje, nýbrž s hranicí trvání děje, kterou stanoví sám mluvčí, respektive posluchač. Takto široce chápanou perfektivnost slovesa tedy určuje jeho sémantická povaha jen zčásti. Podle Langackera mají dokonce i stavy, které zakoušíme, často přirozené hranice, a proto mohou být slovesa, která je označují, za určitých okolností interpretována jako perfektivní. Mezi imperfektivními a perfektivními slovesy proto nemůžeme vést ostrou (přirozenou) hranici. 3Sloveso vykti, označující abstraktní proces, se z hlediska sémantiky značně vzdálilo svému předchůdci označujícímu konkrétní pohyb. Proces označovaný takovým slovesem lze ve větě kvalifikovat nejen z hlediska trvání — které by v případě abstraktního pohybu bylo možné považovat za ekvivalent vzdálenosti překonané v prostoru v případě konkrétního pohybu —, ale také z hlediska místa či způsobu, srov.: Atletické závody se konaly na městském centrálním stadionu. Zatím schůze probíhá hladce. 28 | ROLANDAS MIKULSKAS ...čuje abstraktní pohyb. Existují však i rozdíly. Především to, co se v těchto větách „pohybuje“, zároveň tvoří trajektorii tohoto pohybu. Tato trajektorie však není mentální jako v případě abstraktního pohybu, nýbrž jde o zcela reálný, geograficky vymezitelný objekt. S reálným pohybem pojí predikaci těchto vět také směr, který je v nich vyjádřen více či méně explicitně, srov.: (24) Jedna [cesta] vede k mamince, druhá k berňátku LKŽII 1073 (KlvD 9). (25) Oba se podívali na silnici, která se mezi usedlostmi vine k březovému háji LKŽXIX 462 (L. Dovyd). (26) Za Dargvainiai šūkas na Skujinės cesta LKŽXIV 88 (Všv). Na druhou stranu sémantický obsah těchto vět neoznačuje žádný faktický pohyb: takzvaný subjekt pohybu zůstává v čase stabilní. Slovesa v těchto větách tedy skutečně označují imperfektivní proces, který Langacker navrhuje popsat dříve uvedeným vzorcem (ii), přičemž symbol stálého vztahu R se nahradí přesněji vymezeným symbolem lokace podélného objektu [M] L: (iv) ···> [[(M) L] tᵢ / C] Tᵢ > [[(M) L] tⱼ / C] Tⱼ > [[(M) L] tₖ / C] Tₖ >··· Tento vzorec ukazuje, že pozorovatel neboli vnímatel C v každém okamžiku vnímaného času tᵢ postupně zaznamenává stále tutéž prostorovou pozici, neboli lokaci L podélného objektu M. Snadno lze postřehnout, že takto pojatý podélný objekt se formálně nijak neliší od subjektu faktického pohybu: oba jsou vymezeny prostřednictvím lokálního vztahu. 1.5. Lexikograf při pohledu na pojednávané užití sloves pohybu spatřuje jasný případ sémantického rozšíření: pohybová slovesa, která jsou svou povahou perfektivní,⁴ začínají označovat imperfektivní procesy, jejichž sémantický obsah odpovídá profilu stálé prostorové pozice podélného objektu. Z predikace těchto vět však nevymizela sémantická složka směru, která bytostně souvisí s konceptem pohybu. V případě predikace faktického pohybu tvoří obsah vyjádření směru prostorové pozice objektu Kromě toho se gramatické vlastnosti sloves označujících abstraktní a konkrétní pohyb liší: například k vytvoření jejich tvarů dokonavého děje se užívají různé derivační formanty, srov.: Vlak přijel z Kaunasu. Fotbalový zápas se přesto konal. Konkrétní slovesné tvary tohoto slovesa označujícího pohyb se tvoří pomocí předpon at-, nu-, par-, iš- a kromě dokončení děje pravidelně označují také směr pohybu vzhledem k vnímateli neboli mluvčímu (posluchači). V případě abstraktního pohybu předponový tvar dokonavého vidu vyjadřuje pouze dokončení děje. Skutečnost, že abstraktní pohyb mohou označovat pouze tvary 3. osoby, na druhé straně ukazuje, že slovesa užívaná tímto způsobem jsou nadále bytostně spojena s konceptem pohybu. Predikace abstraktně vnímaného pohybu totiž vyžaduje perspektivu vnímatele. Jejími jazykovými představiteli – mluvčím, resp. posluchačem – jsou pro danou predikaci nepřístupné tvary 1., resp. 2. osoby. 4 Je načase upřesnit, že když hovoříme o predikátech podélných objektů, máme ve skutečnosti na mysli pouze slovesa označující směrový pohyb, jako jsou eina, bėga, suka, (kur link), nikoli však jejich nesměrové protějšky vaikščioja, bėgioja, sukiojasi ir pan. Tyto posledně jmenované patří do kategorie predikátů činnosti a jsou svou podstatou imperfektivní (ačkoli je lze perfektivizovat přidáním předpon s delimitativní funkcí; podrobněji viz poznámka (2)). IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS | 29 změna (v toku času vnímaného subjektem), hodnocená vzhledem k vnímateli neboli mluvčímu (posluchači). Když slovesa pohybu popisují statickou situaci, dynamiku prostorových poloh, nezbytnou k pochopení směru lokací podélných objektů, aktivuje sám vnímatel. Zjednodušeně řečeno, mluvčí, resp. posluchač, postupně očima či v mysli prochází celou konfiguraci cesty nebo jiného podélného objektu popsaného ve větě, a tím ji fakticky mění na ekvivalent trajektorie pohybu. To, jak směr takového přehlížení určuje různou volbu predikátů, jasně ukazují následující dvojice vět, které popisují v zásadě tutéž prostorovou polohu, avšak implikují opačné postavení vnímatelů, srov.: (27) Břeh se zde svažuje k říční nivě. (28) Říční břeh zde pozvolna stoupá vzhůru. Při analýze struktury dané predikace je důležité povšimnout si zvláštní role, kterou v ní hraje vnímatel a která umožňuje správně interpretovat obsah věty. Z vnějšího pohledu by bylo možné metaforicky říci, že se podél profilovaného objektu pohybuje sám vnímatel, a tím dodává základní predikaci pohybu vyjádřené větou dimenzi směru. Za běžných okolností si samozřejmě sám autor či interpret takové věty nepředstavuje, že se po uvedené trajektorii pohybuje. Avšak funkce pohybu, byť nevědomě a pouze abstraktně, v mysli převzatá od subjektu predikace, umožňuje uživateli jazyka považovat podobné věty za smysluplné a správně je interpretovat. Předpoklady této interpretace tvoří společné rysy postupného přehlížení podélného objektu a vnímání směrového skutečného pohybu. Langacker zdůrazňuje subjektivní povahu takového pohybu založeného na mentálním skenování. Predikaci subjektivního pohybu ve skutečnosti tvoří počáteční neboli akumulační fáze vnímání situace, která je pro interpretaci skutečného pohybu, jak víme, nepodstatná. Právě během této fáze vnímání si sloveso pohybu označující v zásadě statickou polohu objektu zachovává směrový vektor nezbytný pro jeho sémantickou povahu. Langacker navrhuje popsat tuto akumulační fázi vzorcem: (v) [m₁] l₁ / C T₁ > [m₁] l₁ / [m₂] l₂ / C T₂ > [m₁] l₁ / [m₂] l₂ / [m₃] l₃ / C T₃ > … > [m₁] l₁ / [m₂] l₂ / [m₃] l₃ / … / [mₙ] lₙ / C Tₙ Ukazuje, že vnímatel C během procesního času T₁, T₂, T₃,..., Tₙ postupně aktivuje skenováním podélného objektu určitým směrem koncept [M] L popisující celou jeho konfiguraci, který pak (v toku času vnímaného subjektem) zůstává neměnný. Z tohoto vzorce je také zřejmé, že právě osa procesního času umožňuje interpretovat toto postupné přehlížení podélného objektu jako určitý (abstraktní) pohyb. Užívání predikátů podélných objektů a správná interpretace vět, v nichž se vyskytují, jsou tedy založeny na tom, že se koncept pohybu z objektivní osy predikace věty, neboli pro- 30 | ROLANDAS MIKULSKAS profilu je přenesen do subjektivní osy interpretace vnímatele. Langacker tuto kognitivní operaci definuje jako SUBJEKTIFIKACI. 1.6. Při pojednání o procesech sémantického rozšíření a gramatického vývoje spojovaných s pojmem subjektifikace Langacker (2002: 315–341) podrobněji rozvádí také svou osobitou představu samotného pojmu subjektivity. Ta je neoddělitelnou součástí jak vnímání kterékoli situace ve skutečnosti, tak i příslušné jazykové predikace. Stejně jako vnímaná situace předpokládá vnímatele, předpokládá jazyková věta vždy i uživatele jazyka (mluvčího, resp. posluchače). Predikaci jazykové věty si nelze představit bez určité pozice jejího tvůrce, resp. interpreta, vzhledem k předávaným událostem, času a místu promluvy, aktuálnosti či předchozímu výskytu informace, jinými slovy bez všech těch okolností, které vymezují komunikační situaci. Sémantický obsah situace profilované větou proto nutně zahrnuje i kontext promluvy. Jinými slovy bychom mohli říci, že okolnosti, které zakládají predikaci vyjádřenou danou větou, nejsou ničím jiným než určitou PERSPEKTIVOU spojenou s figurou mluvčího, resp. posluchače. Tato perspektiva funguje jako opora predikace a v jazyce může být vyjádřena deiktickými prostředky gramatiky a/nebo lexika. Většina informací souvisejících s perspektivou vnímatele však obvykle zůstává mimo hranice větné predikace, tj. není explicitně vyjádřena. Langacker poznamenává, že v případě optimální perspektivy zůstává pozice vnímatele nepovšimnuta, a je tedy maximálně SUBJEKTIVNÍ, čímž situaci profilované větou propůjčuje nejvyšší možnou míru objektivity. Takový stav je ovšem ideální. V jazyce jsou obvykle rozšířeny různé mezilehlé případy. Například část informací spojených s figurou mluvčího, třeba jeho relativní poloha, může být zahrnuta do zorného pole větné predikace. Objektivita situace označené takovou větou se pak snižuje. Srov. dvě věty se slovesy pohybu: (29) Dívám se – otec se vrací po cestě od lesa. (30) Někdy jde po cestě nějaký člověk. První věta je možná pouze za okolností, kdy její autor (který je zde zároveň aktuálním pozorovatelem situace), otec a les leží víceméně v jedné přímce. Navíc předponový tvar slovesa pareina naznačuje, že autor věty situaci nejspíš pozoruje z domu. Implicitně předpokládaný dům se stává referenčním bodem, vzhledem k němuž jsou v prostoru rozmístěni ostatní účastníci situace. Ve druhé větě není pozice pozorovatele jasně vymezena ani vzhledem k času, ani k místu promluvy. Tato důležitá okolnost umožňuje přisoudit situaci označené druhou větou vyšší stupeň objektivity než v prvním případě. 1.6.1. Samotný profil situace vyjádřený finitní větou Langacker popisuje jako asymetrický vztah mezi dvěma vjemy, které označuje specifickými termíny TRAJEKTORU (trajector) a LANDMARKU (landmark). Tyto termíny označují nejobecnější pojmy predikace, blízké figuře a pozadí v psychologii vnímání. Stejně jako tyto pojmy jsou i trajektor a landmark charakterizovány z hlediska relativní významnosti. Trajektor a landmark jsou tedy nejvýraznějšími účastníky situace profilované finitní větou. Je však třeba mít na paměti, že charakteristiky významnosti jim přisuzuje vnímatel, který sám nejčastěji zůstává mimo predikaci (nebo na jejím okraji). Budeme-li předpokládat, že profil situace definovaný jako asymetrický vztah mezi trajektorem a landmarkem tvoří horizontální osu větné predikace, pak druhá, vertikální osa predikace, impli- IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS 31 kující perspektivu vnímatele, který situaci interpretuje, by měla být zakreslena kolmo k syntagmatu profilu. Horizontální osa tedy představuje objektivní stránku predikace, zatímco vertikální osa subjektivní stránku. Během zmíněné kognitivní operace – subjektifikace – se část objektivních informací přesměrovává do subjektivní osy interpretace, tj. část sémantického obsahu predikovaného větou se neprofiluje, nýbrž realizuje prostřednictvím interpretačních možností vnímatele. 1.6.2. Nyní se s ohledem na Langackerem vymezený protiklad objektivity a subjektivity predikace podívejme na věty, které nás zajímají a v nichž jsou cesta či jiné podélné objekty popisovány slovesy s významem pohybu. Je snadné pochopit, že správnou interpretaci těchto vět umožňuje skutečnost, že většina obsahu objektivně vyjadřovaného predikáty pohybu je přesměrována do subjektivní osy vnímatele. Jinými slovy, sám vnímatel, tedy mluvčí (posluchač), postupně „skenuje“ pohledem nebo v mysli všechny prostorové polohy, které podélný objekt zaujímá, a namísto subjektu predikace tak sám dodává pojmu pohybu nezbytné časové charakteristiky i charakteristiky překonané vzdálenosti. Podstatou subjektifikace v probíraných větách je tedy subjektivní pohyb interpreta podél popisovaného objektu. Je však důležité zdůraznit, že tím, že se vnímatel stává aktantem subjektivního pohybu, nestává se trajektorem věty. Pojem subjektivity spojovaný s vnímatelem je totiž v zásadě neslučitelný s charakteristikou významnosti trajektoru, byť ji zakládá. Navenek se tedy organizace takové věty nijak neliší od vět profilujících skutečný pohyb. Například ve větě Tato cesta vede (jde) do města je cesta trajektorem predikace (a zároveň podmětem věty), zatímco město plní funkci landmarku. Sémantický obsah takové věty se však již změnil. Po přesměrování konceptu pohybu z objektivní osy profilu do subjektivní osy interpretace označuje zbývající objektivní obsah predikace pouze statickou polohu objektu a samotné sloveso vyjadřuje imperfektivní proces. Imperfektivizace sloves směrového pohybu, která jsou svou povahou perfektivní, má závažné gramatické důsledky, k nimž se vrátíme později. Zatím bychom chtěli znovu upozornit na to, že v sémantickém obsahu probíraných vět přesto něco podstatného z konceptu pohybu zůstává, totiž koncept směru. To je nejspíš podmínka, bez níž by užívání predikátů pohybu ve větách tohoto typu vůbec nebylo možné. Jak už víme, vektor „pohybu“ se shoduje se směrem prohlížení podélného objektu. Predikace takových vět proto vždy implikuje polohu pozorovatele, neboli vnímatele. Tato poloha může být vyjádřena explicitně, srov.: (31) Od prahu tvé rodné chalupy přes dvůr, přes starou zahradu, přes louku se vine bílá pěšinka LKŽXIX 462 (J. MARCIN). (32) Žilaitienė seděla a seděla a stále se dívala oknem na úzkou cestičku, která se vine za strání LKŽXIX 462 (J. BALT). (33) Mohla vidět alespoň půl kilometru silnice, která se klikatila od městečka LKŽXIX 466 (RŠ). (34) Z vesnice je velmi dobře vidět, jak se řeka vine od těch, od oněch velkých hvozdů LKŽXIX 462 (RŠ).5 5 Obvykle lze předpokládat, že v této a podobných větách je řeka chápána jako typický podélný objekt, například cesta, tj. interpretovi zde pomáhá tentýž skenovací pohyb. Existují však i rozdíly. Především kvůli samotné povaze objektu. Můžeme přimhouřit oči nad tím, že 32 | R O L A N D A S M I K U L S K A S Relativní poloha vnímatele vzhledem ke směru však v takových větách často nebývá jasně určena; jednoduše se pokládá za samozřejmost. Samozřejmá poloha (tzv. default případ) je taková, kdy se cesta nebo jiný podélný objekt táhne před očima vnímatele (může jít o aktuálního pozorovatele či cestujícího) do dálky, tj. je skenován perspektivně, srov.: (35) Ušlapaná [stezka] se vinula těsně podél okraje srázu LKŽXIXxix 467 (J. JABL). (36) Ta cesta se klikatí a klikatí tím lesem LKŽXIXxix 469 (Ms). (37) Cestička se stáčí do olšiny LKŽXIVxiv 88 (KLT). (38) Napříč naším koseným pozemkem vedla cestička LKŽIIii 1073 (Pc). 1.6.3. Shrneme-li to, můžeme tvrdit, že ve větách, v nichž slovesa pohybu popisují podélné objekty, je relativní poloha vnímatele nutně zahrnuta do rámce predikace, zatímco ve větách profilujících skutečný pohyb může tato poloha zůstat i mimo hranice predikace. Pro další výzkum je důležité povšimnout si, že nezbytné zahrnutí vnímatele do rámce predikace u probíraných vět zajišťuje úzké spojení profilované situace s okamžikem promluvy. Tato důležitá okolnost, jak brzy uvidíme, ovlivňuje volbu slovesných vidových tvarů. 2.0. Protože slovesa pohybu užívaná ve větách s probíranou predikací označují fakticky pouze imperfektivní proces, bylo by přirozené očekávat, že k popisu konfigurace podélného objektu jsou vhodné jen tvary těchto sloves s imperfektivním videm. Shromážděná data skutečně ukazují, že predikáty podélných objektů nejčastěji tvoří slovesa pohybu s imperfektivním videm. Za určitých okolností jsou však možné i tvary s perfektivním videm. V následujícím textu podrobněji probereme vztah mezi predikací podélných objektů a kategorií vidu, neboť právě tento vztah zřejmě omezuje užívání některých časových tvarů sloves pohybu. 2.1. Gramatika současné litevštiny (Ambrazas 1997: 289; srov. také Ambrazas 1999: 694) konstatuje distribuci časových tvarů sloves utvořených pomocí předpon vyjadřujících směr z hlediska imperfektivního / perfektivního vidu. Tvary těchto předponových sloves v přítomném čase mají obvykle imperfektivní vid, zatímco tvary minulého a budoucího času mají význam perfektivního vidu. Je samozřejmé, že slovesa pohybu jsou nejtypičtějšími představiteli této distribuce. Abychom zjistili, nakolik tato di- Řeka se na rozdíl od cesty do jisté míry pohybuje. Dejme tomu, že z dálky nemusíme pohyb vody v řece ani rozeznat. Je však těžké odhlédnout od vědomí, že každé řece lze přisoudit směr toku – od horního toku k dolnímu –, a proto je podélná konfigurace řeky vždy jednosměrná. Z tohoto důvodu pozorovatel, resp. mluvčí, nemůže současně, tj. aniž by se otočil, tvrdit, že řeka se přimeandruje (do vesnice) a odmeandruje (od vesnice). Když však mluvčí popisuje konfiguraci silnice, která se táhne před vesnicí, může si libovolně zvolit směr skenování, resp. profilování objektu, ve větě. Podobně může být směr profilování podélného objektu omezen i v některých jiných případech vzhledem k ustálenému (přirozenému) uspořádání věcí. Například víme-li, že normální místo člověka je (vlivem gravitace) na zemi, a ne na nebi, můžeme říci pouze: Tovární komín stoupá (šlehá) k nebi (nahoru), ale ne *Tovární komín klesá (padá) k zemi (dolů). IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS | 33 Pokud se distribuce projevuje v pojednávaných případech predikace podélných objektů, měli bychom se blíže podívat na příčiny, které ji podmiňují. 2.1.1. Nejprve je třeba upozornit na to, že vid předponových sloves pohybu nesouvisí přímo s gramatickými časy, resp. s jejich abstraktními deiktickými hodnotami. Přesnější by bylo spojovat vidové významy těchto sloves s konkrétním časem procesu vyjadřovaným deikticky (tj. vzhledem k okamžiku promluvy) (v případě jednoduché věty), nebo s relativním časem (v případě souvětí). Jinými slovy, volba vidu zde závisí na predikaci celého procesu nebo na sledu dvou predikací. Je-li jednoduchou větou profilován průběh konkrétního procesu, trvání tohoto procesu zcela zahrnuje takzvaný referenční čas (reference time), který se může, ale nemusí shodovat s okamžikem promluvy. Zvolíme-li totiž odpovídající narativní strategii, proces rozvíjející se před představovaným vnímatelem, a tedy i referenční čas, lze umístit jak do minulosti, tak do budoucnosti⁶. Axel Holvoet (Holvoet, Čižik 2004: 152) nazývá tento vztah mezi trváním procesu a referenčním časem vztahem inkluze a považuje jej za základní gramatickou charakteristiku průběhového vidu. A naopak, nepřítomnost vztahu inkluze podle něj gramaticky charakterizuje dokonavý vid. Okamžik, kdy proces nastal, se totiž může buď shodovat s referenčním časem, nebo mu předcházet. Tato relativní předčasnost se v jazyce vyjadřuje vedlejší časovou větou a závisí pouze na pořadí profilovaných procesů, nikoli na deiktickém čase, srov.: (39) Kai traukinys atvažiavo, keleivių minia pasipylė į peroną. (40) Kai traukinys atvažiuoja, keleivių minia pasipila į peroną. (41) Kai traukinys atvažiuos, keleivių minia pasipils į peroną. Ve všech třech případech má predikát vedlejší věty, kterým je zde předponové sloveso pohybu, význam dokonavého vidu, takže dříve zmíněné pravidlo distribuce je porušeno. Pozornost si zaslouží druhá věta, jejíž predikáty jsou sice vyjádřeny formami přítomného času, neoznačují však konkrétní přítomný čas (tj. shodující se s okamžikem promluvy). V této větě profilované opakované procesy nejsou lokalizovány na časové ose vnímatele. Věty, v nichž předpokládaný vnímatel nezaujímá časový vztah k procesům, které označují, se blíží kontrafaktuálním tvrzením. V gramatice se jim také říká gnómické výrazy (Janda 2004: 491–492). Takové výrazy obvykle vyjadřují trvalejší charakteristiky situací nebo aktérů. Jejich predikáty mohou být slovesa průběhového i dokonavého vidu. V druhém případě se profiluje buď sled obvyklých událostí, nebo potenciální vlastnosti aktéra⁷. K označení možností agenta se užívají slovesa odpovídající sémantiky, mezi nimi i slovesa pohybu, srov.: (42) Petras nubėga šį atstumą per valandą. (43) Mama nuveda dukrelę į darželį per dvidešimt minučių. 6 Lze zde připomenout také případ obrácené perspektivy, kdy se formy sloves přítomného času užívají k živému podání minulých událostí, tj. na události v minulosti se navrhuje nahlížet očima přítomnosti. Odpovídajícím způsobem se pak referenční čas ztotožňuje s okamžikem promluvy. 7 Tyto vlastnosti lze adekvátně vyjadřovat také neinfinitními tvary, například infinitivem. 34 | ROLANDAS MIKULSKAS V obou větách jsou prefixální slovesa pohybu ve funkci predikátů dokonavá, a porušují tedy také výše zmíněné pravidlo distribuce tvarů gramatického času vzhledem k vidu. Shrneme-li to, můžeme konstatovat, že v jazyce existují případy, kdy vid predikátů finitních vět interaguje s deiktickým časem: užití tvarů nedokonavého či dokonavého vidu v těchto větách určují jiné faktory než přítomnost či nepřítomnost vztahu inkluze. 2.2. Vrátíme-li se k případům predikace podélných objektů, povšimneme si, že jejich srovnání s gnómickými výrazy mnoho neslibuje. Nezbytné zahrnutí vnímatele do zorného pole predikace, resp. úzká souvislost s okamžikem promluvy, totiž neumožňuje interpretovat jejich obsah příliš obecně. Ačkoli tedy predikace podélných objektů označují jejich stálé charakteristiky (stejně jako gnómické výrazy), specifika jejich interpretace, která vyžadují kognitivní operaci subjektifikace, přesto neumožňují příliš vzdálit profilované situace od okamžiku promluvy. Toto tvrzení platí bez ohledu na to, že dané věty nejsou ve všech případech vysloveny v okamžiku, kdy jejich autor, resp. vnímatel, skutečně stojí před popisovaným objektem. 2.2.1. Z toho, co bylo řečeno, můžeme vyvodit závěr, že při pojednání o inkluzi (či její nepřítomnosti) ve vidovém významu sloves pohybu užívaných v predikacích podélných objektů zůstává tento vztah aktuální. Je přirozené, že v těchto predikacích, které obvykle označují geografickou polohu objektů, se nejčastěji užívají tvary přítomného času s významem nedokonavého vidu. V historickém vyprávění jsou samozřejmě možné i tvary minulého času. V takových případech vztah inkluze přetrvává, srov.: (44)Dřevěné schody, po nichž se rok co rok šlapalo, vedly do druhého patra LKŽXVIII 942 (J. BALT). (45)Cesta byla úzká a vedla přes pole LKŽXVIII 942 (A. VAIČIUL). (46)Až k močálům se táhly zelené vysoké ovsy LKŽI 726 (J. ŠIMK). 2.3. Z hlediska vidu mají k probíraným predikativním větám nejblíže věty profilující skutečný pohyb, v nichž se výslovně vyjadřuje přibližování ke mluvčímu, resp. vnímateli, nebo vzdalování od něj. Tyto relativní směry pohybu jsou totiž implikovány také subjektivním pohybem (tj. skenováním podélného objektu). Když je skutečné či představované přibližování objektu vyjádřeno prefixálními slovesy pohybu⁸, jsou v obou případech možné pouze tvary přítomného času. Při tomto tvrzení je samozřejmě třeba odhlédnout od gnómických a jiných kontrafaktuálních výrazů, které mohou označovat skutečný pohyb. Vidíme, že distribuce časových tvarů prefixálních sloves pohybu užívaných v těchto případech z hlediska vidu odpovídá pravidlu formulovanému autory Gramatiky současné litevštiny. Zdá se, že určité výhrady je zde třeba učinit pouze u odpovídajících prefixálních odvozenin slovesa vesti, které vyjadřuje kauzovaný pohyb. Srov. věty: (47) a) Babička vede kozu do chléva. b) Babička odvede kozu do chléva. (48) a) Cesta vede do lesa. b) Cesta dovede do lesa DŽ⁴. 8V tomto ohledu lze srovnávat předpony at- a nu-. IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS 35 Sémantický rozdíl mezi variantami a a b těchto vět spočívá v tom, že v druhých z nich se zdůrazňuje vzdálení vedeného objektu (skutečné či představované) od vnímatele. Jistě lze při troše snahy představit si jazykové okolnosti, které by takové zdůraznění vyžadovaly, jazykový cit však napovídá, že věty b znějí v obou případech poněkud nepřirozeně, zatímco varianty a jsou zcela přijatelné. Příčiny této neobvyklosti je nejspíše třeba hledat v sémantické struktuře tohoto slovesa, která na rozdíl od sloves pohybu předpokládá nikoli jeden, ale dva aktanty – agenta a pacienta9 (resp. podmět a předmět věty). Pozice tranzitivního agenta ve větě b příkladu 48 zřejmě svádí ke gnómické interpretaci této věty10, která implikuje i význam dějového vidu, přičemž sloveso dějového vidu je zde v zásadě nemožné. Tento rozpor také vysvětluje neobvyklost takové věty. V případě skutečného pohybu znějí přirozeněji také věty s predikátem odvést, jejichž označovaný proces nesouvisí s konkrétním okamžikem promluvy, srov.: (49) Babička ještě odvádí kozu do chléva, ale krávu už ne. (50) Když odvádím koně k jezeru napojit ho, obvykle se – zároveň i vykoupu. Když se přítomným časem mluví o činnostech plánovaných na nejbližší budoucnost, lze dějový vid zvolit pro zdůraznění časové přednosti jedné činnosti před druhou, srov.: (51) Odvedu dítě do školky a běžím do práce. (Máma nahlas uvažuje o ranních plánech) Právě obvyklost takových vět zřejmě ztěžuje užívání předponových tvarů přítomného času slovesa vést i dalších sloves vyjadřujících kauzovaný pohyb k označení relativního směru vzdalování nebo přibližování. 2.4. Slovesa pohybu označují děj kvantifikovatelný z hlediska prostoru a času, a jsou tedy v zásadě perfektivní v tom smyslu, že lze vytvořit jejich perfektivní podobu. Předponové tvary těchto sloves obvykle znamenají, že pohybující se objekt po překonání potřebné vzdálenosti dosáhne zamýšlené hranice, překoná protiklady daleko vs. blízko či nahoře vs. dole, překročí hranici vnitřku vs. vnějšku, změní směr pohybu, překoná přírodní překážku apod. Tyto významy v zásadě odpovídají obsahu dějového vidu, a předponová slovesa pohybu jsou proto svou povahou dějového vidu. Jasně to ukazují jejich nefinitní tvary. Věty, v nichž se užívají tvary předponových sloves pohybu v minulém či budoucím čase, umožňují, aby se jejich význam dějového vidu plně projevil. Deiktická časová perspektiva totiž umožňuje skutečně kvantifikovat vykonanou nebo zamýšlenou činnost a posoudit její celek jako určitý dosažený výsledek. Předpony sloves pohybu jsou tedy nejzřetelnějšími ukazateli dějového vidu. Tato gramatická funkce předpon je však blokována ve větách, jejichž profilovaný děj probíhá v konkrétním přítomném čase. Lze říci, že předpony pak ve struktuře probíraných derivátů plní čistě sémantickou funkci – označují směr pohybu. 9V případě predikace cesty je pacient, resp. objekt vnímán velmi neurčitě. 10Příčinou takové interpretace by mohla být vyšší agentivita tranzitivního podmětu než podmětu intranzitivního. Stupeň agentivity koreluje s „řetězci přenosu energie“ a hierarchiemi „iniciativnosti“, které přirozeně fungují v jazykovém systému (srov. Langacker 2002: 238–239). Na prototypického agenta, jímž bývá obvykle podmět tranzitivní věty, se různé „gnómické“ charakteristiky „lepí“ snáze. 36 | ROLANDAS MIKULSKAS 2.4.1. Neslučitelnost principiálních významů vidu události s konkrétním přítomným časem zdůraznila Aldona Paulauskienė (1979: 67; 76–77). Laura Janda ve snaze odhalit samotné kořeny kategorie vidu ji spojuje s metaforou idealizovaného kognitivního modelu (ICM) hmoty. Tento model se uplatňuje při výkladu užívání vidů ve slovanských jazycích. Její analýza (Janda 2004: 471–527) oprávněně umožňuje srovnávat významy vidu události ve slovanských jazycích (zejména v ruštině) s vlastnostmi pevné substance v ICM hmoty a významy průběhového vidu pak odpovídajícím způsobem s vlastnostmi tekuté substance. Jestliže uživatel jazyka vnímá vid události jako pevné těleso se všemi z toho vyplývajícími implikacemi, pak je samozřejmé, že nemůže být na časové ose lokalizován na místě, které již zaujímá jiné pevné těleso – mluvčí, resp. vnímatel. Naopak průběhový vid, konceptualizovaný jako tekutá substance, může být slučitelný s pozicí mluvčího na časové ose, tj. s okamžikem promluvy. Takové kognitivní vysvětlení opřené o zásadní rozdíly mezi hmotnými substancemi by se zřejmě výborně hodilo i pro popis interakce vidu v litevštině s deiktickým časem. V zásadě není v rozporu ani s Holvoetovým kritériem existence/neexistence vztahu inkluze. 2.4.2. Zdá se, že z pohybových sloves lze s konkrétním přítomným časem nejtěsněji spojovat ty předponové deriváty, které ve větách označují (skutečné či představované) přibližování objektu k vnímateli nebo jeho vzdalování od něj. Obvykle jde o deriváty s předponami at-, nu-, par- (poslední pouze v případě skutečného pohybu). Jak jsme již naznačili, taková předponová slovesa vyjadřují relativní směr pohybu a zároveň do zorného pole predikace nutně zahrnují i mluvčího, resp. vnímatele, srov.: (52) Keliu ateina kažkoks žmogus. (53) Šis vieškelis ateina nuo miško. (54) Link ežero parugė nuvingiuoja takelis. Proces označovaný takovou predikací se zdá být mnohem obtížnější interpretovat perfektivně než v případech, kdy vnímatel zůstává mimo predikaci, srov.: (55) Perspėti sąmokslininkai skubiai išeina pro atsargines duris. (56) Į mokyklos kiemą išbėga pulkelis mokinių ir ima žaisti. Predikát 56. věty išbėga je zřejmě třeba interpretovat jako vid události. 2.5. Věty, v nichž se užívají předponová pohybová slovesa, se mohou lišit nejen strukturou predikace profilovaného procesu, ale i rozsahem. Tvary derivátů s předponami į-, iš- vyjadřujícími vid události obvykle označují pouze překročení hranice prostorového protikladu vnitřek vs. vnějšek, tj. jejich predikace se soustřeďuje na tento úsek změny a blíží se takzvanému bezprostřednímu rozsahu predikace (immediate scope of predication11). Do přímého zorného pole predikace spadá pouze ta část děje (tj. pohybu), která je významná z hlediska překonání hranice. Profilovaná událost takových vět fakticky nemá trvání a konstatuje se ex post. Proto predikáty įbėgti, išeiti, išvažiuoti a 11 Apie šį terminą žr. Langacker 2002: 318–319. IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS | 37 apod. v některých aspektech interpretace vidu připomínají výše zmíněné Vendlerovy predikáty změny, zařazené do kategorie achievement12, jako jsou rasti „najít“, atsidurti „ocitnout se“, pasiklysti „zabloudit“ atd. Když tyto předponové slovesné tvary označují pohyb probíhající v konkrétním okamžiku, význam průběhového vidu není vždy zřetelný. Často jej lze jen obtížně odlišit od významu dokonavého vidu, srov.: (57) Do třídy vbíhá zadýchaný Jonukas. (58) Do třídy vběhl zadýchaný Jonukas. Je zajímavé poznamenat, že kvůli úzkému rozsahu predikace nemusí být význam průběhového vidu tak výrazný ani v případě predikace cesty či jiného podélného objektu, srov.: (59) Na tomto místě se silnice zatáčí a ústí do hlavní silnice. (60) Souvislá plocha země dosahuje až k Baltskému moři LKŽII 1101 (J. JABL). (61) Hřbitov navazuje na kostelní dvůr LKŽII 1103 (RŠ). (62) Na plotě stojí kohout, ocas mu sahá až k zemi a hlas se nese k nebi (zvonec) LKŽII 1101 LTR (PNmR). 2.6. Konečně bychom neměli opomenout skutečnost, že za určitých okolností lze tvary dokonavého vidu pohybových sloves smysluplně užít i v případě predikace cesty. Například adekvátní popis zážitků z cesty může vyžadovat predikát kategorie změny, který, jak víme, může být pouze slovesem dokonavého vidu. Příznivá jazyková situace obvykle nastává tehdy, když se konfigurace cesty v určité etapě cesty neočekávaně změní nebo když se cestující na konci cesty ocitne na nečekaném místě, srov.: (63) Cesta nás13 vyvedla na okraj lesa. (64) Cestička vyústila u louže LKŽII 1086 (A 1884, 21). (65) Cestička zahnula do lesa a klikatila se mezi vysokými borovicemi LKŽXIV 103 (V. BUB). (66) Stezka se zatáčela do polní cesty LKŽXIX 468 (J. AVYŽ). (67) Hle, má cesta se vynořila z hor do roviny LKŽVIII 683 (ŠLČ). Je třeba upozornit na to, že predikace těchto vět nezahrnuje celou konfiguraci cesty, nýbrž pouze úsek, který se cestujícímu bezprostředně objevuje před očima. Právě perspektiva cestujícího umožňuje (re)perfektivizaci takových predikátů. Bezprostředně predikací pokrytý úsek cesty totiž cestující, resp. mluvčí, interpretuje nikoli jako statickou konfiguraci, ale jako dynamický zážitek z cesty, tj. jako něco vnímaného 12 O inherentních sémantických vidových rysech těchto predikátů viz Holvoet, Čižik (2004: 146–151). 13 Ve větách s imperfektivním predikátem není pozice pacienta, resp. objektu, jasně vymezena; zde je vyjádřena explicitně. Přesto aktanty této věty nejsou plnohodnotné (tj. prototypické) – jasně to dokládá skutečnost, že tuto větu nelze převést do pasiva, srov.: * Cestou jsme byli vyvedeni na okraj lesa. 38 | R O L A N D A S M I K U L S K A S událost rozvíjející se v čase. Úsek cesty, který se před očima cestovatele otevírá, lze samozřejmě běžně popsat i imperfektivními slovesy pohybu, ačkoli takové případy nejsou typické, srov.: (68) A znovu se před námi vine naše cesta. Vine se směrem k bratrskému Lotyšsku LKŽ1 726 (J. BALT). Pouze za okolností cestování, kdy pozorovatelův pohled přehlíží jen určitý (něčím výjimečný) úsek cesty, lze však záměrně zvolit perfektivní tvary sloves pohybu. 2.6.1. Závěrem je třeba říci, že perfektivní tvary vyžadující takovou dynamickou interpretaci tvoří s dříve probíranými imperfektivními tvary, podmíněnými holistickou neboli celostní perspektivou vnímatele, pouze sémantický protiklad. Gramatická vidová opozice, jaká se vyskytuje v případě predikace skutečného pohybu, je zde málo pravděpodobná kvůli obtížné slučitelnosti holistické perspektivy a perspektivy cestovatele, srov.: (69) Dědeček šel a šel, až došel k lesu. (70) *Stezka vedla podél brázdy a vyústila na okraji lesa. ZÁVĚRY 1. Základem užití sloves vyjadřujících směrový pohyb v predikaci podélných objektů je kognitivní operace subjektifikace. Ta je zase založena na pojmu subjektivního pohybu, jehož podstatou je postupné směrové skenování, neboli přehlížení, podélného objektu vnímatelem situace. 2. Slovesa pohybu v pozici predikátů podélných objektů ve větách označují v zásadě pouze jejich statické, tj. v průběhu času neměnné umístění. Takto užívaná slovesa jsou svým významem rovnocenná stavovým slovesům. 3. Ve valenční struktuře sloves pohybu užívaných k popisu podélných objektů se směrové adverbiální doplnění stává nezbytným. Je conditio sine qua non. Směrový vektor modifikující predikaci podélných objektů se shoduje se směrem skenování, neboli přehlížení, objektu, který si zvolil implikovaný vnímatel / pozorovatel této predikace, jímž je ve skutečnosti mluvčí, resp. posluchač. 4. Predikáty podélných objektů nejčastěji tvoří imperfektivní slovesa pohybu, neboť zde obvykle označují pouze imperfektivní proces. Proto je pochopitelné, že pokud se pro predikaci těchto objektů volí prefixální tvary sloves pohybu zdůrazňující relativní lokalizaci vnímatele / pozorovatele, mohou být pouze v přítomném čase. 5. Případy, kdy prefixální tvary sloves pohybu v přítomném čase mohou mít perfektivní význam (např. v gnómických větách), se v predikacích podélných objektů nevyskytují kvůli jedné důležité okolnosti: nezbytné zahrnutí pozice vnímatele / pozorovatele do zorného pole této predikace podmiňuje těsné propojení profilované situace s okamžikem promluvy, a proto znemožňuje zobecněné pojetí této situace. 6. Za určitých okolností lze pro predikaci cesty zvolit perfektivní tvary sloves pohybu. Tyto okolnosti souvisejí s etapovou neboli cestovatelskou perspektivou. Úsek cesty rozprostírající se před očima cestovatele může být jím in- IŠILGINIŲ OBJEKTŲ PREDIKACIJOS POBŪDIS 39 interpretuje dynamicky (k jejímu popisu se volí predikát kategorie události) tehdy, když se konfigurace tohoto úseku nebo jeho viditelný konec jeví cestujícímu jako neočekávané. Takto dynamické interpretace vyžadují formy dokonavého vidu, které ve spojení s formami nedokonavého vidu danými holistickou neboli celostní perspektivou vnímání vytvářejí nikoli gramatický, nýbrž sémantický protiklad. ZKRATKY DŽ4 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, red. St. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000. LKŽI – Lietuvių kalbos žodynas 1 (2-as leid.), red. J. KRUOPAS, Vilnius: Mintis, 1968. LKŽII – Lietuvių kalbos žodynas 2 (2-as leid.), red. J. KRUOPAS, Vilnius: Mintis, 1969. LKŽV – Lietuvių kalbos žodynas 5, red. K. ULVYDAS, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1959. LKŽVII – Lietuvių kalbos žodynas 7, red. J. KRUOPAS, Vilnius: Mintis, 1966. LKŽVIII – Lietuvių kalbos žodynas 8, red. J. KRUOPAS, Vilnius: Mintis, 1970. LKŽXI – Lietuvių kalbos žodynas 11, red. K. ULVYDAS, Vilnius: Mokslas, 1978. LKŽXIV – Lietuvių kalbos žodynas 14, red. K. ULVYDAS, Vilnius: Mokslas, 1986. LKŽXVIII – Lietuvių kalbos žodynas 18, red. V. VITKAUSKAS, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997. LKŽXIX – Lietuvių kalbos žodynas 19, red. V. VITKAUSKAS, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999. LITERATŪRA AMBRAZAS, V., red., 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Trečiasis pataisytas leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. AMBRAZAS, V., red., 1999: Veikslas. Lietuvių kalbos enciklopedija, par. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. HOLVOET, A., ČIŽIK, V. 2004: Veikslo priešpriešos tipai. Holvoet, A., Semėnienė, L., red., Gramatinių kategorijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 141–162. JANDA, L. A. 2004: A metaphor in search of a source domain: The categories of Slavic aspect. Cognitive Linguistics 15, 471–527. LANGACKER, R. W. 2002: Concept, Image, and Symbol: The Cognitive Basis of Grammar, 2nd ed., Berlin/New York: Mouton de Gruyter. PAULAUSKIENĖ, A. 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos, Vilnius: Mokslas. VENDLER, Z. 1967: Linguistics in Philosophy, Ithaca: Cornell University Press. Rolandas Mikulskas Gauta 2005 01 27 Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio 5, 10308 Vilnius [email protected]