Lietuvių bendrinės kalbos monoftongų priegaidžių akustiniai požymiai

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LII (2005), 1 – 21 Akustické vlastnosti přízvukových intonací monoftongů spisovné litevštiny Robertas Kudirka Vilniaus universitetas Humanitní fakulta v Kaunasu Cílem článku je popsat akustické vlastnosti přízvučných monoftongů spisovné litevštiny a odhalit rozdíly mezi cirkumflexovou a akutovou intonací. Byla zkoumána slova s přízvukem na první slabice a monoftongy typu CV / CV. Celkem bylo vybráno 376 slov tohoto typu. Analýza spektrogramů vycházela z popisu a zkoumání následujících vlastností monoftongů: základní frekvence, intenzity, trvání a základního formantu. 1. ÚVOD Přízvukové intonace spisovné litevštiny již byly instrumentálně poměrně rozsáhle zkoumány. Při čtení popisů výsledků těchto experimentů upoutají pozornost značně rozdílné údaje o akustických vlastnostech přízvukových intonací litevštiny i jejich hodnocení. Výzkumníci spisovné litevštiny vyzdvihují trvání jako jeden z nejdůležitějších rysů. Závěry experimentálních výzkumů tvrdí, že slabiky s cirkumflexovým přízvukem mají delší trvání (Pakerys, Plakunova, Urbelienė 1970: 43–47; Svecevičius 1964; Vaitkevičiūtė 1960: 210–216; 2001: 31). Někteří badatelé dospěli k jinému výsledku: akutové dvojhlásky mohou být někdy delší než cirkumflexové (Pakerys 1968a: 106; Pakerys, Plakunova, Urbelienė 1972: 7). Bylo také zjištěno, že se v závislosti na přízvukové intonaci mění trvání částí slabiky: u akutových dvojhlásek jsou delší první složky, u cirkumflexových druhé (Pakerys, Plakunova, Urbelienė 1972: 34). Nejnovější výzkum trvání ve spisovném jazyce zjistil, že přízvučné krátké samohlásky jsou přibližně 2,3krát kratší než odpovídající dlouhé samohlásky; v experimentu se však přízvukové intonace nezohledňují (Kaukėnienė 2003: 40–47). Vlastnosti základního tónu hodnotí badatelé nejednoznačně. Bylo zjištěno, že základní tón závisí především na intonaci fráze; někdy se dokonce tvrdí, že tón je pouze prostředkem k vyjádření intonace fráze (Pakerys 1982: 116). Na základě experimentálního materiálu z výzkumu dvojhlásek se badatelé přiklánějí k odmítnutí existence stoupavého a klesavého tónového typu, protože jejich výzkumy ukazují, že akutová i cirkumflexová přízvuková intonace může mít stoupavý i klesavý tón, a proto změna tónu nemůže být rozlišovacím rysem přízvukové intonace (Laigonaitė 1958: 71–100; srov. Svecevičius 1964: 20)1. 1 Při hodnocení závěrů experimentů je vždy třeba mít na paměti, že výzkumy byly prováděny s různým hardwarovým i softwarovým vybavením, což může vést k odlišným výsledkům. Totéž lze říci i o experimentálním materiálu: někteří zkoumají dvojhlásky, jiní monoftongy. 2 | ROBERTAS KUDIRKA Podobné výsledky byly získány při zkoumání základního tónu složených dvojhlásek: 1) slova vyslovená s nominativní frázovou intonací mají stoupavý a klesavý tón, avšak dvojhlásky se stejným přízvukem mohou pod vlivem jiných frázových intonací získat tón klesavý i stoupavý; 2) v šeptané řeči, v níž se F0 vůbec nevyskytuje, se přízvuky zřetelně rozlišují (Pakerys 1967b: 14–15; 1968b: 83–92). Intenzita je také důležitým příznakem přízvuku a souvisí se změnami větné intonace méně než základní tón. Adelė Laigonaitė po provedení experimentu ve svých závěrech uvádí, že nejdůležitějším příznakem přízvuku není základní tón, nýbrž intenzita (Laigonaitė 1958: 90–100; 1959). Experimenty bylo zjištěno, že cirkumflexní dlouhé samohlásky a dvojhlásky spisovného jazyka jsou o několik desetin decibelu intenzivnější než odpovídající akutové (Pakerys 1982: 175). Liší se také intenzita první části dvojhlásky či dvojzvuku: první část akutových smíšených dvojzvuků je intenzivnější než odpovídající složky cirkumflexních dvojzvuků (Pakerys 1982: 178). Existují i opačné názory: Bronius Svecevičius metodou analýzy a syntézy měnil umístění vrcholu intenzity, ověřoval jeho vliv na vnímání přízvuku a zjistil, že jde o významný parametr vnímání přízvuku (Svecevičius 1978: 66). Valerija Vaitkevičiūtė, která zkoumala přízvuky spisovného jazyka, tvrdí, že přízvuky se neliší horizontálním průběhem, nýbrž vertikálním rozdílem v základním tónu, intenzitě a dalších prostředcích u zvuků s různými přízvuky, soustředěným v jedné ze tří stejně dlouhých částí zvuku (Vaitkevičiūtė 1995: 89–91). Pro rozlišování přízvuků jsou důležité změny nejen prozodických, ale i kvalitativních příznaků. Tyto příznaky závisí zejména na fonemické stavbě dlouhé slabiky: vztah mezi přízvukem a kvalitou hlásek je zřetelně patrný ve slabikách tvořených dvojhláskami a smíšenými dvojzvuky, zatímco přízvuk má na kvalitu dlouhých monoftongů menší vliv. Bylo zjištěno, že první složky akutových dvojhlásek a dvojzvuků spisovného jazyka jsou otevřenější, kdežto cirkumflexní jsou zavřenější (Pakerys 1995: 298). Bylo také zjištěno, že kvalitativní rozdíly vyjadřuje nikoli konkrétní hodnota formantů, nýbrž změna jejich frekvencí: u akutových samohlásek je výrazná a kontrastní, u cirkumflexních méně patrná (Girdenis 1974: 194; Girdenis, Pupkis 1974: 119). Výzkum severožemaitského nářečí ukázal, že hodnoty formantů akutových dlouhých samohlásek závisí také na artikulaci: zavřené akutové samohlásky jsou difuznější, otevřené kompaktnější. Tato vlastnost se spojuje s koncentrovanou energií akutu a difuzní energií cirkumflexu (Girdenis 1996: 78). V pracích posledních let převládá názor, že litevské přízvuky jsou smíšené povahy: rozlišují je určité kvalitativní (timbrové) příznaky, kvantita slabik, modulace síly hlasu (intenzity) a základního tónu i spektrální struktura (Ambrazas, red., 1994: 39; Pakerys 1982: 189; Vaitkevičiūtė 1995: 9; Stundžia 1996: 27). Je třeba dodat, že nejednou se badatelé zmínili o nivelizaci přízvuků: severní a východní aukštaitští mluvčí již nerozlišují přízvuk tvirtrapradė od přízvuku tvirtagalė ve slabikách s dlouhými samohláskami a dvojhláskami [ie], [uo] (a to ani při mluvě spisovným jazykem) (Ambrazas, red., 1994: 39; Pakerys 1967a: 132; 1995: 303; Laigonaitė 1959: 20). Znaky nivelizace zjistila také Lilija Anusienė (1983: 5–12); uvádí, že rozdíl v délce samohlásek s přízvukem tvirtagalė a tvirtapradė je ve spisovné litevštině nivelizován. MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI | 3 V lingvistických publikacích byla zveřejněna řada studií o přízvucích litevských nářečí (Atkočaitytė 2000; Bukantis 1984; Eidukaitienė 1977; Kosienė 1982; Kačiūskienė, Girdenis 1997; Girdenis 1967, 1974; Murinienė 2000; Leskauskaitė 2000). Podrobná je studie přízvuků západoaukštaitského kaunaského nářečí (Girdenis, Pupkis 1974: 111–120). Po analýze prozodických příznaků (délky hlasu, polohy vrcholu základního tónu a polohy vrcholu intenzity) autoři v závěrech zdůrazňují, že nejspolehlivějším příznakem je délka a že právě ta rozlišuje přízvuky nejvýrazněji. Přízvuky se liší také polohou vrcholu základního tónu a vrcholem intenzity: vrchol intenzity akutových samohlásek nastává dříve než u cirkumflexních. Příznaky jako rozsah základního tónu a vrcholná intenzita samohlásek na přízvucích téměř nezávisí. Tento závěr později potvrdil i další výzkum délky samohlásek v nářečí jižních západoaukštaitů: cirkumflexní samohlásky jsou 1,1krát delší než akutové (Kazlauskienė 1998: 53). Instrumentální výzkum prozodie západoaukštaitské kaunaské šakišké mluvy ukazuje, že její přízvuky nejstáleji rozlišuje okamžik, kdy se objeví vrchol základního tónu: vrcholy akutových slabik nastupují mnohem dříve než u cirkumflexních (Bacevičiūtė 2001: 78). Ostatní prozodické příznaky závisí na stavbě slabiky. Slabiky s dlouhými samohláskami se liší také délkou – cirkumflexní slabiky jsou delší. Přízvuky dlouhých dvojhláskových a dvojzvukových slabik nejvýrazněji rozlišuje rozsah změny základního tónu: u akutových je širší. Tento typ slabik rozlišuje méně spolehlivě poloha vrcholu tónu a kvalitativní příznaky první složky. Dříve se tvrdilo, že přízvuky severožemaitského nářečí rozlišuje náhlá či plynulá změna akustického „obrazu“ a artikulace: akutus je výrazný a náhlý, cirkumflex nezřetelný a plynulý (Girdenis 1974: 192). Pozdější výzkumy ukázaly, že rozlišovací příznaky přízvuků severožemaitského nářečí souvisejí se změnami celkové úrovně energie: akutus má energii soustředěnou, zatímco u cirkumflexu je energie rozptýlena ve středu slabiky. Experimenty rovněž prokázaly zřetelnou korelaci mezi základním tónem a úrovní energie, a proto se vyvozuje, že základní tón je velmi spolehlivým příznakem přízvuků severožemaitského nářečí (Girdenis 1996: 82). Závěry dřívějších experimentů potvrdily nejnovější pokusy s umělou modifikací základního tónu a intenzity, neboť bylo zjištěno, že přízvuky severožemaitského nářečí se liší náhlostí změny základního tónu: tón akutu se mění náhle, zatímco tón cirkumflexu pomalu a plynule (Girdenis 1998: 38). Přízvuky jižního žemaitského varniškého nářečí se nejvýrazněji liší kvalitou a dynamickými příznaky: kratší výslovnostní trvání akutu, jeho prudký začátek a pokles intenzity se odlišují od plynulejšího a delšího cirkumflexu (Bukantis 1984: 22). Přízvuky jižního žemaitského raseiniškého nářečí se významně liší délkou: akutové slabiky jsou delší než cirkumflexní. Důležitým příznakem přízvuků raseiniškého nářečí je také trajektorie pohybu základního tónu: tón akutu je na začátku vysoko a téměř po celou dobu výslovnosti klesá, zatímco tón cirkumflexu je poměrně rovný a mírně stoupá (Atkočaitytė 2000: 114). Výzkum přízvuků východního aukštaitského nářečí ukázal, že nejdůležitějšími rozlišovacími příznaky jsou délka a intenzita (Kosienė 1982: 67; Eidukaitienė 1977: 23). Srovnání dvojhláskových slabik severožemaitského a východního aukštaitského nářečí ukázalo, že přízvuky žemaitského nářečí rozlišuje rozsah změny základního tónu, zatímco přízvuky východního aukštaitského nářečí se liší timbrem první složky (Kačiūskienė, Girdenis 1997: 32). 4 | ROBERTAS KUDIRKA Z přehledu výzkumů přízvukových intonací v litevských nářečích vyplývá, že k vyjádření opozice přízvukových intonací lze využít různé rysy a význam každého prozodického rysu není v jednotlivých nářečích stejný (Laigonaitė 1958: 7–90; Kazlauskas 1966: 119–121). Abychom zjistili, jakými akustickými rysy se liší cirkumflexní a akutové monoftongy, provedli jsme experiment. Zkoumali jsme akustické rysy přízvučných monoftongů: základní tón, intenzitu, trvání a formanty. Pro výzkum byla vybrána dvojslabičná slova spisovné litevštiny (výjimečně trojslabičná), jejichž přízvučný monoftong se nachází v první slabice typu CV / C’V. Ze slovníků byly vybrány všechny možné varianty tohoto typu slabiky se všemi samohláskami a souhláskami. Slova byla vybrána z výslovnostních a výkladových slovníků (Vaitkevičiūtė 2001; Vitkauskas 2001; DLKŽ; TŽŽ). Celkem bylo pro experiment vybráno 376 slov s přízvučnými prvními slabikami typu CV / C’V; izolovaná slova byla přečtena s nominativní intonací. Experimentální materiál litevského jazyka byl nahrán v roce 2003 v laboratoři experimentální fonetiky Kaunaské humanitní fakulty Vilniuské univerzity. Jako mluvčí byli zvoleni profesionální herci: Evaldas Leskauskas (g. 1976), gimė ir gyvena Kaune, dirba Akademiniame Kauno dramos teatre, kalba bendrine lietuvių kalba; Dainius Svobonas (g. 1968), gimė ir mokėsi Vilniuje, 21-erių persikėlė į Kauną ir čia gyvena jau trylika metų. Dirba Akademiniame Kauno dramos teatre, kalba bendrine lietuvių kalba. Intonační projev mluvčích nebyl podrobně regulován; byli požádáni, aby četli normálním tempem, bez expresivity a s co nejneutrálnější nominativní intonací. Hardwarové vybavení: počítač Celeron 333 Mhz / 64 Mb RAM / 4 Mb SVGA / SB Audio PCI 64 V, mikrofon Senheiser MD 421, zesilovač Audiotechnica ART 27F Tube Mic. Segmentace nahrávek a spektrální analýza byly provedeny v laboratoři experimentální fonetiky VU KHF pomocí programu PRAAT 4.0.47. Statistické výpočty byly provedeny programy Microsoft Excel, Statistica 5.5 a SPSS 12.0 for Windows. Pro analýzu experimentálních údajů byly zvoleny neutrálnější názvy přízvukových intonací: místo přízvukové intonace tvirtagalė se používá cirkumfleksinė, místo tvirtapradė – akūtinė. Ve schématech se používají zkrácené názvy přízvukových intonací: cirkumflexní – „c“, akutová – „a“. 2. T R V Á N Í Ve slovech se měřilo absolutní trvání monoftongu v přízvučné první slabice typu CV / C’V a absolutní trvání slova v milisekundách; na základě toho se vypočítalo relativní trvání [x = Xb: Xz (Xb – trvání samohlásky; Xz – trvání slova)]. Získané údaje byly statisticky vyhodnoceny (viz tab. 1). Poměry absolutního trvání alotonů cirkumflexních a akutových samohlásek jsou uvedeny v tabulce 1; údaje jsou zaokrouhleny na 1 ms. Jak vidíme, statisticky významně se liší pouze jedna pozice: cirkumflexní [ãː] je delší než akutové [áː], intervaly spolehlivosti se jen málo překrývají. Je zřejmé, že tento výsledek ovlivnila malá MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI 5 TABULKA 1. ABSOLUTNÍ DÉLKA ALOTONŮ SAMOHLÁSEK A JEJÍ STATISTICKÉ HODNOCENÍ2 Samohlásky n x̄ (ms) s(ms) v (%) 95% interval spolehlivosti (ms) tₚ > <tₐ [iː] 32 234 39,64 16,9 220 ÷ 248 [iː] 34 222 51,44 23,1 204 ÷ 240 1,02<t₀,₀₅=2,00 [ɛː] 31 242 35,09 14,5 229 ÷ 255 0,36<t₀,₀₅=2,00 [ɛː] 35 239 31,59 13,2 228 ÷ 250 [ɛː] 28 264 33,35 12,6 251 ÷ 277 [ɑː] 42 247 27,26 11,0 239 ÷ 256 [ɑː] 8 227 19,04 8,4 211 ÷ 243 2,10>t₀,₀₅=2,01 [ɔː] 38 246 36,42 14,8 234 ÷ 258 0,50<t₀,₀₅=1,99 [ɔː] 36 241 36,14 15,0 229 ÷ 254 [uː] 46 226 42,58 18,8 214 ÷ 239 [uː] 46 233 39,74 17,1 221 ÷ 245 0,75<t₀,₀₅=1,99 vzorku akutních [áː]. Intervaly spolehlivosti všech ostatních alotonů samohlásek se překrývají a Studentovo kritérium neukazuje statisticky významné rozdíly; při srovnání intervalů spolehlivosti a průměrů je však patrna větší délka cirkumflexních samohlásek (s výjimkou cirkumflexního [ũː], jehož průměrná délka je menší). Průměry cirkumflexních samohlásek jsou o 3–20 ms větší než průměry akutních samohlásek; stejně tak jsou vždy větší hodnoty dolní meze intervalů spolehlivosti cirkumflexních samohlásek, a to o 1–28 ms, i hodnoty horní meze, o 4–13 ms, než u akutních. Podívejme se na údaje o relativní délce: podle tabulky (viz tabulka 2) se statisticky významně neliší žádná pozice. Porovnáním intervalů spolehlivosti však můžeme zjistit, že ve čtyřech z pěti pozic jsou hodnoty dolní i horní meze intervalů spolehlivosti cirkumflexních samohlásek vyšší než u akutních. Analýza údajů o délce všech zkoumaných samohlásek nepřinesla statisticky významné výsledky, avšak porovnání intervalů spolehlivosti odhalilo obecnou systematickou tendenci: intervaly absolutní i relativní délky cirkumflexních samohlásek ukazují, že samohlásky s touto přízvukovou intonací jsou delší než akutní. Tato tendence se projevuje ve čtyřech z pěti porovnávaných dvojic. Rozdíly v rozsahu intervalů spolehlivosti potvrzují také průměrné délky: absolutní délka cirkumflexních samohlásek činí 243 ms (relativní 0,35), akutních 232 ms (0,33). 2 Význam symbolů používaných v tabulkách: n – počet měření, x̄ – aritmetický průměr, s – směrodatná odchylka, v – variační koeficient; interval spolehlivosti – interval spolehlivosti, tₚ – vypočtená hodnota Studentova kritéria, tₐ – kritická hodnota Studentova kritéria, α – hladina významnosti výsledků. 6 | ROBERTAS KUDIRKA TABULKA 2. RELATIVNÍ DÉLKA ALOTONŮ SAMOHLÁSEK A JEJÍ STATISTICKÉ HODNOCENÍ Samohlásky n x̄ (ms) s(ms) v (%) 95% interval spolehlivosti (ms) tₚ > < tₐ [íˑ] 32 0,33 0,07 21,0 0,31 ÷ 0,36 [íˑ] 34 0,33 0,07 20,8 0,30 ÷ 0,35 0,27 < t₀,₀₅ = 2,00 [ěˑ] 31 0,34 0,06 17,9 0,32 ÷ 0,36 [ěˑ] 35 0,35 0,06 18,2 0,33 ÷ 0,37 0,76 < t₀,₀₅ = 2,00 [ėˑ] 28 0,38 0,06 15,3 0,36 ÷ 0,40 [ãˑ] 42 0,33 0,05 14,1 0,32 ÷ 0,35 [áˑ] 8 0,30 0,03 10,3 0,28 ÷ 0,33 1,79 < t₀,₀₅ = 2,01 [õˑ] 38 0,35 0,07 19,2 0,33 ÷ 0,37 0,26 < t₀,₀₅ = 1,99 [óˑ] 36 0,35 0,07 19,7 0,32 ÷ 0,37 [ũˑ] 46 0,34 0,06 19,0 0,32 ÷ 0,36 [ũˑ] 46 0,33 0,07 21,6 0,31 ÷ 0,35 0,54 < t₀,₀₅ = 1,99 3. ZÁKLADNÍ TÓN Základní tón byl měřen odečtením hodnot z pěti míst tónového konturu; délka hlasu se vertikálně rozdělila na pět stejných částí. Měřilo se v těchto pěti bodech: na začátku hlasu, na konci a uprostřed; poté se úsek od začátku do středu a úsek od středu do konce rozdělily napůl a měřilo se v těchto bodech. Na základě těchto údajů byl vypočten rozsah základního tónu – interval mezi vrcholem tónového konturu a jeho nejnižším bodem. Měřena byla také vrcholová hodnota základního tónu a čas jejího výskytu v milisekundách (vzdálenost od začátku výslovnosti hlasu k nejvyššímu bodu). Výsledky jsou uvedeny v tabulce 3. Statistickým ověřením šířky rozsahu porovnávaných cirkumflexních a akutních samohlásek nebyly zjištěny významné rozdíly: rozsahy jsou podobně široké, přičemž častěji jsou širší rozsahy cirkumflexních samohlásek. Analýza intervalů spolehlivosti rovněž neukazuje žádné systematické rozdíly; intervaly se překrývají a někdy, dalo by se říci, dokonce splývají. Ani podle druhého znaku základního tónu – jeho vrcholové hodnoty – se alofony neliší: kritická hodnota Studentova kritéria nebyla v žádném případě překročena. Při prohlížení intervalů spolehlivosti a průměrů vrcholových hodnot tónu různých alofonů nejsou patrné jasné tendence: někdy jsou průměry a hodnoty mezí intervalů spolehlivosti vyšší u cirkumflexních samohlásek ([ãˑ] 1,42 ht, interval spolehlivosti 0,80 ÷ 2,04 ht a [áˑ] 1,05 ht, interval spolehlivosti -0,18 ÷ 2,28 ht; [õˑ] c 1,51 ht, interval spolehlivosti 0,91 ÷ 2,11 ht a [óˑ] 1,50 ht, interval spolehlivosti 0,92 ÷ 2,08 ht; [ũˑ] c 2,59 ht, interval spolehlivosti 2,15 ÷ 3,02 ht a MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI 7 [űː] a 2,31 ht, interval spolehlivosti 1,84 ÷ 2,78 ht), a někdy s akutem ([íː] a 2,35 ht, interval spolehlivosti 1,90 ÷ 2,80 ht a [íː] c 2,17 ht, interval spolehlivosti 1,75 ÷ 2,59 ht; [éː] a 1,96 ht, interval spolehlivosti 1,43 ÷ 2,49 ht a [ěː] c 1,62 ht, interval spolehlivosti 0,95 ÷ 2,29 ht). Třetím analyzovaným rysem základního tónu je čas jeho vrcholu. Po statistickém ověření výsledků bylo zjištěno, že mezi nimi nejsou významné rozdíly: čas výskytu tónového vrcholu je velmi proměnlivý a intervaly spolehlivosti se všude překrývají. Při porovnání průměrných časů vrcholu základního tónu a intervalů spolehlivosti u cirkumflexních a akutových samohlásek nebyla zaznamenána žádná systematická zákonitost: někdy jsou průměry i hodnoty mezí intervalů spolehlivosti vyšší u cirkumflexních samohlásek ([ěː] 109,16 ms, interval spolehlivosti 77,15 ÷ 141,17 ms a [éː] 72,89 ms, interval spolehlivosti 46,80 ÷ 98,97 ms; [āː] 101 ms, interval spolehlivosti 69,62 ÷ 132,38 ms a [áː] 98,88 ms, interval spolehlivosti 8,26 ÷ 189,49 ms; [ōː] 130,55 ms, interval spolehlivosti 98,26 ÷ 162,84 ms a [óː] 92,31 ms, interval spolehlivosti 63,54 ÷ 121,08 ms), jindy u akutových ([íː] 90 ms, interval spolehlivosti 64,13 ÷ 115,87 ms a [ìː] 82,78 ms, interval spolehlivosti 53,48 ÷ 112,09 ms; [űː] 77,96 ms, interval spolehlivosti 56,01 ÷ 99,90 ms a [üː] 69,98 ms, interval spolehlivosti 48,01 ÷ 91,95 ms). Ve schématech (viz obr. 1, 2, 3, 4, 5) jsou znázorněny křivky základního tónu podle údajů o měření samohlásek, získaných z pěti míst křivky. Lze porovnat, jak se mění křivky základního tónu u cirkumflexních a akutových přízvuků. Je patrné, že tónové rozsahy cirkumflexních a akutových samohlásek jsou podobné; někdy lze říci, že se dokonce překrývají i meze intervalů spolehlivosti. TABULKA 3. RYSY ZÁKLADNÍHO TÓNU ALOFONŮ SAMOHLÁSEK A JEJICH STATISTICKÉ HODNOCENÍ Sledovaný rys Samohlásky n x̄ s v (%) 95% interval spolehlivosti tₚ > <tₐ Rozsah (ht) [iː] 32 1,54 1,28 83,1 1,08 ÷ 2,00 [íː] 34 1,47 1,12 76,4 1,08 ÷ 1,86 0,23 < t₀,₀₅ = 2,00 Vrchol základního tónu (ht) [íː] 32 2,17 1,16 53,4 1,75 ÷ 2,59 [íː] 34 2,35 1,29 55,1 1,90 ÷ 2,80 0,59 < t₀,₀₅ = 2,00 Čas výskytu vrcholu základního tónu (ms) [íː] 32 82,78 81,26 98,2 53,48 ÷ 112,09 [íː] 34 90,00 74,16 82,4 64,13 ÷ 115,87 0,38 < t₀,₀₅ = 2,00 Rozsah (ht) [ěː] 31 1,29 0,74 57,7 1,01 ÷ 1,56 [éː] 35 1,44 0,89 61,9 1,13 ÷ 1,74 0,74 < t₀,₀₅ = 2,00 8 | ROBERTAS KUDIRKA POKRAČOVÁNÍ TABULKY 3 Zkoumaný rys Samohlásky n x̄ s v (%) 95% interval spolehlivosti tₚ > <tₐ Píkový základní tón (ht) [ėː] 31 1,62 1,82 112,3 0,95 ÷ 2,29 [ėː] 35 1,96 1,55 79,0 1,43 ÷ 2,49 0,82 < t₀,₀₅ = 2,00 Čas výskytu vrcholu základního tónu (ms) [ėː] 31 109,16 87,27 79,9 77,15 ÷ 141,17 [ėː] 35 72,89 75,93 104,2 46,80 ÷ 98,97 1,81 < t₀,₀₅ = 2,00 Rozsah (ht) [ėː] 28 1,85 1,39 75,2 1,31 ÷ 2,39 Špičkový základní tón (ht) [ėː] 28 1,38 1,68 121,4 0,73 ÷ 2,03 Čas výskytu vrcholu základního tónu (ms) [ėː] 28 107,11 97,59 91,1 69,26 ÷ 144,95 Rozsah (ht) [āː] 42 1,58 1,07 68,1 1,24 ÷ 1,91 [āː] 8 1,10 0,91 83,2 0,33 ÷ 1,86 1,19 < t₀,₀₅ = 2,01 Špičkový základní tón (ht) [āː] 42 1,42 1,99 140,4 0,80 ÷ 2,04 [āː] 8 1,05 1,47 139,8 -0,18 ÷ 2,28 0,50 < t₀,₀₅ = 2,01 Čas výskytu vrcholu základního tónu (ms) [āː] 42 101,00 100,69 99,7 69,62 ÷ 132,38 [āː] 8 98,88 108,38 109,6 8,26 ÷ 189,49 0,05 < t₀,₀₅ = 2,01 Rozsah (ht) [ōː] 38 1,36 0,93 68,6 1,05 ÷ 1,67 0,39 < t₀,₀₅ = 1,99 [ōː] 36 1,28 0,96 75,4 0,95 ÷ 1,60 MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI 9 POKRAČOVÁNÍ TABULKY 3 Zkoumaný rys | Samohlásky | n | x̄ | s | v (%) | 95% interval spolehlivosti | tₚ > < tₐ Vrcholový základní tón (ht) | [ōˑ] | 38 | 1,51 | 1,82 | 120,5 | 0,91 ÷ 2,11 | 0,02 < t₀,₀₅ = 1,99 | [óˑ] | 36 | 1,50 | 1,72 | 114,5 | 0,92 ÷ 2,08 | Čas výskytu vrcholu základního tónu (ms) | [ōˑ] | 38 | 130,55 | 98,25 | 75,3 | 98,26 ÷ 162,84 | 1,79 < t₀,₀₅ = 1,99 | [óˑ] | 36 | 92,31 | 85,03 | 92,1 | 63,54 ÷ 121,08 | Rozsah (ht) | [ūˑ] | 46 | 1,87 | 1,52 | 81,3 | 1,42 ÷ 2,32 | 0,26 < t₀,₀₅ = 1,99 | [úˑ] | 46 | 1,79 | 1,33 | 74,1 | 1,40 ÷ 2,18 | Vrcholový základní tón (ht) | [ūˑ] | 46 | 2,59 | 1,46 | 56,6 | 2,15 ÷ 3,02 | 0,87 < t₀,₀₅ = 1,99 | [úˑ] | 46 | 2,31 | 1,57 | 68,2 | 1,84 ÷ 2,78 | Čas výskytu vrcholu základního tónu (ms) | [ūˑ] | 46 | 69,98 | 74,00 | 105,7 | 48,01 ÷ 91,95 | 0,52 < t₀,₀₅ = 1,99 | [úˑ] | 46 | 77,96 | 73,90 | 94,8 | 56,01 ÷ 99,90 10 | ROBERTAS KUDIRKA OBR. 1. KŘIVKY ZÁKLADNÍHO TÓNU CIRKUMFLEXNÍCH [iː] (–) A AKUTOVÝCH [íː] (–·) SAMOHLÁSEK OBR. 2. KŘIVKY ZÁKLADNÍHO TÓNU CIRKUMFLEXNÍCH [ūː] (–) A AKUTOVÝCH [úː] (–·) SAMOHLÁSEK MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI | 11 OBR. 3. KŘIVKY ZÁKLADNÍHO TÓNU CIRKUMFLEXNÍCH [êː] (–) A AKUTOVÝCH [éː] (– ·) SAMOHLÁSEK 12 | ROBERTAS KUDIRKA OBR. 5. KŘIVKY ZÁKLADNÍHO TÓNU CIRKUMFLEXNÍCH [õː] (−) A AKUTOVÝCH [óː] (−·) SAMOHLÁSEK Souhrnně lze konstatovat, že cirkumflexní samohlásky se od akutových samohlásek statisticky významně neliší ani rozsahem základního tónu, ani jeho vrcholovou hodnotou, ani dobou výskytu tónového vrcholu. Intervaly spolehlivosti nesvědčí o rozdílech systematické povahy. 4. INTENZITA Intenzita byla měřena stejnou metodikou jako základní tón. Statisticky vyhodnocené výsledky jsou uvedeny v tabulce 4. TABULKA 4. INTENZITNÍ PŘÍZNAKY ALOFONŮ SAMOHLÁSEK A JEJICH STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ Zkoumaný příznak | Samohlásky | n | x̄ | s | v (%) | 95% interval spolehlivosti | tᵦ < tₐ Rozsah (dB) | [íː] | 32 | 6,47 | 2,60 | 40,2 | 5,53 ÷ 7,41 | | [íː] | 34 | 5,79 | 2,50 | 43,1 | 4,92 ÷ 6,66 | 1,07 > t₀,₀₅ = 2,00 MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI | 13 POKRAČOVÁNÍ TABULKY 4 Zkoumaný příznak | Samohlásky | n | x̄ | s | v (%) | 95% interval spolehlivosti | tₚ > < tα Vrcholová intenzita (dB) | [ĭ] | 32 | 69,56 | 3,21 | 4,6 | 68,40 ÷ 70,72 | 0,32 < t₀,₀₅ = 2,00 Vrcholová intenzita (dB) | [ĭ] | 34 | 69,32 | 2,94 | 4,2 | 68,30 ÷ 70,35 Doba vrcholové intenzity (ms) | [ĭ] | 32 | 100,09 | 56,75 | 56,7 | 79,63 ÷ 120,56 | 1,10 < t₀,₀₅ = 2,00 Doba vrcholové intenzity (ms) | [ĭ] | 34 | 85,79 | 48,27 | 56,3 | 68,96 ÷ 102,63 Rozsah (dB) | [ė̌] | 31 | 5,48 | 2,39 | 43,6 | 4,61 ÷ 6,36 | 0,14 < t₀,₀₅ = 2,00 Rozsah (dB) | [ė̌] | 35 | 5,57 | 2,59 | 46,5 | 4,68 ÷ 6,46 Vrcholová intenzita (dB) | [ė̌] | 31 | 70,68 | 3,65 | 5,2 | 69,34 ÷ 72,01 | 0,47 < t₀,₀₅ = 2,00 Vrcholová intenzita (dB) | [ė̌] | 35 | 71,09 | 3,42 | 4,8 | 69,91 ÷ 72,26 Doba vrcholové intenzity (ms) | [ė̌] | 31 | 101,61 | 48,79 | 48,0 | 83,72 ÷ 119,51 | 1,28 < t₀,₀₅ = 2,00 Doba vrcholové intenzity (ms) | [ė̌] | 35 | 86,34 | 47,73 | 55,3 | 69,95 ÷ 102,74 Rozsah (dB) | [ė̌] | 28 | 4,61 | 1,91 | 41,5 | 3,87 ÷ 5,35 Vrcholová intenzita (dB) | [ė̌] | 28 | 70,57 | 4,10 | 5,8 | 68,98 ÷ 72,16 Doba vrcholové intenzity (ms) | [ė̌] | 28 | 76,36 | 57,77 | 75,7 | 53,96 ÷ 98,76 Rozsah (dB) | [ã] | 42 | 5,93 | 2,48 | 41,9 | 5,15 ÷ 6,70 | 0,30 < t₀,₀₅ = 2,01 Rozsah (dB) | [á] | 8 | 5,63 | 3,25 | 57,8 | 2,91 ÷ 8,34 Vrcholová intenzita (dB) | [ã] | 42 | 70,74 | 4,82 | 6,8 | 69,24 ÷ 72,24 | 0,01 < t₀,₀₅ = 2,01 Vrcholová intenzita (dB) | [á] | 8 | 70,75 | 4,77 | 6,7 | 66,76 ÷ 74,74 14 | ROBERTAS KUDIRKA POKRAČOVÁNÍ TABULKY 4 Zkoumaný znak | Samohlásky | n | x̄ | s | v (%) | 95% interval spolehlivosti | tₚ > tₐ. Čas vrcholné intenzity (ms) | [ãˇ] | 42 | 86,31 | 56,49 | 65,4 | 68,70 ÷ 103,92 | 0,44 < t₀,₀₅ = 2,01; [áˇ] | 8 | 95,63 | 45,38 | 47,5 | 57,68 ÷ 133,57. Rozsah (dB) | [õˇ] | 38 | 6,82 | 2,52 | 37,0 | 5,99 ÷ 7,65 | 0,59 < t₀,₀₅ = 1,99; [óˇ] | 36 | 6,47 | 2,49 | 38,5 | 5,63 ÷ 7,31. Vrcholná intenzita (dB) | [õˇ] | 38 | 73,29 | 5,54 | 7,6 | 71,47 ÷ 75,11 | 0,78 < t₀,₀₅ = 1,99; [óˇ] | 36 | 72,36 | 4,64 | 6,4 | 70,79 ÷ 73,93. Čas vrcholné intenzity (ms) | [õˇ] | 38 | 104,32 | 46,05 | 44,1 | 89,18 ÷ 119,45 | 0,25 < t₀,₀₅ = 1,99; [óˇ] | 36 | 101,56 | 49,58 | 48,8 | 84,78 ÷ 118,33. Rozsah (dB) | [ũˇ] | 46 | 5,24 | 2,61 | 49,8 | 4,46 ÷ 6,01; [úˇ] | 46 | 5,04 | 2,26 | 44,8 | 4,37 ÷ 5,71 | 0,38 < t₀,₀₅ = 1,99. Vrcholná intenzita (dB) | [ũˇ] | 46 | 70,83 | 4,10 | 5,8 | 69,61 ÷ 72,04; [úˇ] | 46 | 70,96 | 4,43 | 6,2 | 69,64 ÷ 72,27 | 0,15 < t₀,₀₅ = 1,99. Čas vrcholné intenzity (ms) | [ũˇ] | 46 | 76,52 | 64,58 | 84,4 | 57,35 ÷ 95,70; [úˇ] | 46 | 80,35 | 71,63 | 89,1 | 59,08 ÷ 101,62 | 0,27 < t₀,₀₅ = 1,99. Statistické vyhodnocení údajů ukazuje, že rozsahy intenzity nerozlišují přízvuky; žádná z porovnávaných pozic se statisticky významně neliší. Ve čtyřech z pěti pozic jsou hodnoty průměru rozsahu a intervalu spolehlivosti cirkumflexních samohlásek vyšší než u akutových samohlásek, což znamená, že rozsah cirkumflexních samohlásek je širší. Po výpočtu průměrných hodnot rozsahu je zřejmé, že tento rozdíl je velmi malý: průměr rozsahu cirkumflexních samohlásek činí 5,76 dB, akutových 5,70 dB. Statistickým ověřením hodnot vrcholné intenzity bylo zjištěno, že žádná pozice se významně neliší. Intervaly spolehlivosti všech alotonů se protínají, případně se dokonce překrývají; vypočtená hodnota Studentova kritéria je většinou velmi malá. Porovnáním času výskytu vrcholů intenzity nebyly získány statisticky významné výsledky. Ve třech pozicích se vrchol cirkumflexních samohlásek [ĩˇ], [ẽˇ], [õˇ] objevuje později MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI 15 než u odpovídajících akutových samohlásek, avšak ve zbývajících dvou se vrchol akutových samohlásek [áː], [úː] objevuje později než u odpovídajících cirkumflexních samohlásek. Ve schématech (viz obr. 6, 7, 8, 9, 10) jsou znázorněny křivky intenzity cirkumflexních a akutových samohlásek. Lze porovnat, jak se mění intenzita cirkumflexních a akutových samohlásek. Ve schématu je první křivka křivkou cirkumflexních samohlásek, druhá akutových samohlásek. Po shrnutí všech akustických znaků intenzity lze vyvodit závěr, že cirkumflexní samohlásky se od akutových statisticky významně neliší ani rozsahem změn intenzity, ani vrcholnou hodnotou, ani časem výskytu vrcholu. Odlišuje se pouze poněkud širší rozsah cirkumflexních samohlásek. OBR. 6. KŘIVKY INTENZITY CIRKUMFLEXNÍCH [ĩː] (–) A AKUTOVÝCH [ĩˊ] (– ·) SAMOHLÁSEK 16 | ROBERTAS KUDIRKA 7 OBR. KŘIVKY INTENZITY CIRKUMFLEXNÍCH [ɛː] (−) A AKUTOVÝCH [ɛː] (−·) SAMOHLÁSEK MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI 17 9 OBR. KŘIVKY INTENZITY CIRKUMFLEXNÍCH [õː] (−) A AKUTOVÝCH [óː] (−·) SAMOHLÁSEK 10 OBR. KŘIVKY INTENZITY CIRKUMFLEXNÍCH [ùː] (−) A AKUTOVÝCH [úː] (−·) SAMOHLÁSEK 18 | ROBERTAS KUDIRKA 5. FORMANTOVÁ STRUKTURA Na spektrogramech byly změřeny střední frekvence prvních a druhých formantů cirkumflexních a akutových samohlásek. Údaje o formantech byly statisticky vyhodnoceny, průměry a intervaly spolehlivosti byly shrnuty s přesností na 10 Hz. Výsledky jsou uvedeny v tabulce 5. TABULKA 5. FREKVENCE PRVNÍCH A DRUHÝCH FORMANTŮ (F₁ A F₂) ALOTONŮ SAMOHLÁSEK A JEJICH STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ Formanty | Samohlásky | n | x̄ (Hz) | s (Hz) | v (%) | 95% interval spolehlivosti (Hz) | tₚ < tₐ F₁ | [íː] | 32 | 230 | 15,83 | 6,8 | 230 ÷ 240 | [íː] | 34 | 240 | 13,19 | 5,6 | 230 ÷ 240 | 0,75 < t₀,₀₅ = 2,00 F₂ | [íː] | 32 | 2230 | 88,08 | 4,0 | 2200 ÷ 2260 | [íː] | 34 | 2220 | 91,08 | 4,1 | 2190 ÷ 2250 | 0,35 < t₀,₀₅ = 2,00 F₁ | [ėː] | 31 | 340 | 19,14 | 5,6 | 330 ÷ 350 | [ėː] | 35 | 350 | 16,97 | 4,9 | 340 ÷ 350 | 1,33 < t₀,₀₅ = 2,00 F₂ | [ėː] | 31 | 2090 | 112,19 | 5,4 | 2040 ÷ 2130 | [ėː] | 35 | 2090 | 98,15 | 4,7 | 2060 ÷ 2120 | 0,13 < t₀,₀₅ = 2,00 F₁ | [ėː] | 28 | 650 | 30,83 | 4,8 | 640 ÷ 660 F₂ | [ėː] | 28 | 1710 | 235,25 | 13,7 | 1620 ÷ 1800 F₁ | [áː] | 42 | 690 | 43,38 | 6,3 | 680 ÷ 700 | [áː] | 8 | 690 | 47,43 | 6,9 | 650 ÷ 730 | 0,09 < t₀,₀₅ = 2,01 F₂ | [áː] | 42 | 1220 | 128,57 | 10,5 | 1180 ÷ 1260 | [áː] | 8 | 1260 | 19,09 | 1,5 | 1240 ÷ 1270 | 0,80 < t₀,₀₅ = 2,01 F₁ | [õː] | 38 | 440 | 46,76 | 10,6 | 430 ÷ 460 | 0,43 < t₀,₀₅ = 1,99 | [õː] | 36 | 440 | 35,25 | 7,9 | 430 ÷ 460 F₂ | [õː] | 38 | 780 | 182,63 | 23,3 | 720 ÷ 840 | 1,56 < t₀,₀₅ = 1,99 | [õː] | 36 | 730 | 74,20 | 10,1 | 710 ÷ 760 F₁ | [ūː] | 46 | 300 | 29,11 | 9,8 | 290 ÷ 310 | [ūː] | 46 | 290 | 25,58 | 8,7 | 280 ÷ 300 | 0,84 < t₀,₀₅ = 1,99 F₂ | [ūː] | 46 | 660 | 90,47 | 13,7 | 630 ÷ 690 | [ūː] | 46 | 670 | 110,00 | 16,5 | 630 ÷ 700 | 0,28 < t₀,₀₅ = 1,99 MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI 19 Při porovnání středních frekvencí prvních a druhých formantů cirkumflexních a akutových samohlásek nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly: intervaly spolehlivosti— 11 OBR. SPEKTRÁLNÍ CHARAKTERISTIKY CIRKUMFLEXNÍCH (−) A AKUTOVÝCH (−·) SAMOHLÁSEK 12 OBR. PRVNÍ (F1) A DRUHÉ (F2) FORMANTY CIRKUMFLEXNÍCH A AKUTOVÝCH SAMOHLÁSEK 20 | ROBERTAS KUDIRKA Protože se velmi překrývají, nebo dokonce splývají, vypočtená hodnota Studentova kritéria je většinou velmi nízká a žádná pozice nepřekračuje kritickou hodnotu. Hodnoty formantů se nejčastěji liší o 10 Hz nebo se shodují, s výjimkou samohlásek [aˑ] a [oˑ], u nichž se hodnoty druhého formantu cirkumflexních samohlásek liší od hodnot akutových o 40–50 Hz. Souhrnně lze usoudit, že přízvukové intonace se vlastnostmi formantové struktury neliší. To lze zjevně ověřit prozkoumáním schémat 11 a 12. 6. ZÁVĚRY Na základě analýzy experimentálních údajů o cirkumflexních a akutových samohláskách lze vyvodit tyto závěry: a. Cirkumflexní samohlásky se délkou statisticky průkazně neliší od akutových, avšak při porovnání intervalů spolehlivosti lze pozorovat obecnou zákonitost systémového charakteru: intervaly absolutní i relativní délky cirkumflexních samohlásek ukazují, že samohlásky s touto přízvukovou intonací jsou delší než akutové. Tato zákonitost se projevuje ve čtyřech z pěti porovnávaných dvojic. b. Cirkumflexní přízvuková intonace se podle charakteristik základního tónu a intenzity statisticky průkazně neliší od akutové; intervaly spolehlivosti neukazují rozdíly systémového charakteru, s výjimkou intervalů rozsahu intenzity, které naznačují širší rozsah u cirkumflexních samohlásek. c. Při porovnání středních frekvencí prvního a druhého formantu cirkumflexních a akutových samohlásek nebyly zjištěny statisticky průkazné rozdíly: intervaly spolehlivosti se výrazně překrývají, nebo dokonce shodují. ZKRATKY PRAMENŮ DLKŽ – Slovník současné litevštiny, 4. vyd., hlavní redaktor Keinys, S. Vilnius: Institut pro vydávání vědecké a encyklopedické literatury, 2000. TŽŽ – Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Alma littera, 2001. LITERATŪRA AMBRAZAS, V., red., 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. ANUSIENĖ, L. 1983: Kirčiuotų ilgųjų balsių trukmė lietuvių bendrinės kalbos frazėse. Kalbotyra 34 (1), 5–13. ATKOČAITYTĖ, D. 2000: Pietų žemaičių raseiniškių fonologinė sistema: prozodija ir vokalizmas. Daktaro disertacija, Vilnius: VPU. BACEVIČIŪTĖ, R. 2001: Šakių šnektos fonologinė sistema: prozodija ir vokalizmas. Daktaro disertacija, Vilnius: VPU. BUKANTIS, J. 1984: Фонология южножемайтского Варняйского говора. Daktaro disertacija, Vilnius: VU. EIDUKAITIENĖ, E. 1977: Kupiškėnų monoftongų priegaidės. Kalbotyra 28 (1), 18–23. GIRDENIS, A. 1967: Mažeikių tarmės priegaidžių fonetinės ypatybės. Kalbotyra 15, 26–27. GIRDENIS, A. 1974: Prozodinės priegaidžių ypatybės šiaurės žemaičių tarmėje. Eksperimentinė ir praktinė fonetika 6, 160–198. GIRDENIS, A. 1996: Energetinė šiaurės žemaičių tarmės priegaidžių fonetinės prigimties interpretacija. Baltistica 31 (1), 71–84. GIRDENIS, A. 1998: Šiaurės žemaičių priegaidės skiriamieji požymiai. Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Konferencija Kazimiero Jauniaus 150-osioms gimimo ir 90-osioms mirties metinėms paminėti. Pranešimų tezės, Vilnius: VPU, LKI, 37–38. MONOFTONGŲ PRIEGAIDŽIŲ POŽYMIAI | 21 Girdенis, A., Pupkis, A. 1974: Pietinių vakarų aukštaičių priegaidės (prozodiniai požymiai). Eksperimentinė ir praktinė fonetika 6, 107–125. Kačiukienė, G., Girdenis, A. 1997: Rytų aukštaičių ir šiaurės žemaičių priegaidės: bendrybės ir skirtumai. Kalbotyra 46 (1), 31–36. Kaukėnienė, L. 2003: Lietuvių bendrinės kalbos nekirčiuotų balsių kiekybė. Lietuvių kalbotyros klausimai 48, 35–47. Kazlauskienė, A. 1998: Pietinių vakarų aukštaičių tarmės balsių kiekybė. Daktaro disertacija, Kaunas: VDU. Kazlauskas, J. 1966: Fonologinė kirčio raidos baltų kalbose interpretacija. Baltistica 2 (2), 119–132. Kosienė, O. 1982: Rytų aukštaičių uteniškių monoftongų priegaidės. Kalbotyra 33 (1), 61–71. Laigonaitė, A. 1959: Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidės supratimo. Kalbotyra 1, 71–100. Laigonaitė, A. 1958: Literatūrinės lietuvių kalbos kirčiavimas, Vilnius: Mokslas. Leskauskaitė, A. 2000: Seirijų šnektos mišriųjų dvigarsių priegaidės. Lietuvių kalbotyros klausimai 43, 153–164. Murinienė, L. 2000: Akmenės šnektos fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija. Daktaro disertacija, Vilnius: VU. Pakerys, A. 1967a: Apie kirtį. Kalbotyra 18, 129–134. Pakerys, A. 1967b: Spektriniai tvirtapradžių ir tvirtagalių dvibalsių skirtumai. Spalio revoliucija ir visuomeniniai mokslai Lietuvoje: konferencijos medžiaga, Vilnius. Pakerys, A. 1968a: Dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos sudėtinių dvibalsių au, ai, ei akustiniai požymiai. Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos koliokviumo medžiaga 3, 97–118. Pakerys, A. 1968b: Lietuvių literatūrinės kalbos dvibalsių au, ai, ei akustiniai požymiai: eksperimentinis fonetinis tyrimas. Kandidato disertacija, Vilnius: VPI. Pakerys, A. 1982: Lietuvių bendrinės kalbos prozodija, Vilnius: Mokslas. Pakerys, A. 1995: Lietuvių bendrinės kalbos fonetika, Vilnius: Žara. Pakerys, A., Plakunova, T., Urbelienė, J. 1970: Относительная длительность гласных литовского языка. Eksperimentinės fonetikos ir kalbos psichologijos koliokviumo medžiaga: kalbos garsai ir intonacija, 4, 30–53. Pakerys, A., Plakunova, T., Urbelienė, J. 1972: Относительная длительность дифтонгов литовского языка. Материалы коллоквиума лаборатории экспериментальной фонетики и психологии речи 5, 3–36. Stundžia, B. 1996: Lietuvių kalbos kirčiavimas, Vilnius: Baltos lankos. Svecevičius, B. 1964: Простые гласные современного литовского литературного языка. Канд. диссертация, Вильнюс: ВПИ. Svecevičius, B. 1978: Bendrinės kalbos priegaidžių intensyvumo tyrimas analizės-sintezės-analizės metodu. Kalbos garsai ir melodika, Vilnius: Mokslas, 64–67. Vaitkevičiūtė, V. 1960: Lietuvių kalbos balsių ir dvibalsių ilgumas, arba kiekybė. Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 207–217. Vaitkevičiūtė, V. 1995: Bendrinės lietuvių kalbos priegaidės, Vilnius: Enciklopedija. Vaitkevičiūtė, V. 2001: Lietuvių kalbos tarties pagrindai ir žodynas, Vilnius: Pradai. Vitkauskas, V. 2001: Lietuvių kalbos tarties žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Robertas Kudirka Vilniaus universitetas KHF Užsienio kalbų katedra Muitinės g. 8, LT-44280, Kaunas, Lietuva [email protected] Gauta 2005 05 12