Возражения к статье Росинаса „Dar dėl adesyvo kilmės aiškinimo“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIII (2005), 101–109 POZNÁMKY Remarks NÁMITKY K ČLÁNKU ROSINASE „DAR DĖL ADESYVO KILMĖS AIŠKINIMO“ Se zájmem jsem se seznámil s článkem Rosinase (Rosinas 2005), v němž kritizuje mé poslední dvě práce o adessivu (Сержант 2004a) a inessivu (Seržant 2004b). Bylo velmi nepříjemné konstatovat, že autor podle našeho názoru zvolil neadekvátní styl a tón, neodpovídající jeho postavení a vzdělání. Níže následuje diskuse o faktech uváděných Rosinasem a naše námitky. 1. (s. 177–178). Konec lokalitivu prabaltského jazyka *-i Pro vysvětlení rozšíření koncovky inessivu jednotného čísla *ā-kmenů také na *o-kmeny předpokládáme, že v pralatštině ještě existovala koncovka „nemarkovaného“ lokativu, která byla bezprostředním pokračováním indoevropského lokativu: *ā-kmeny: *-eH₂-i > prabaltské *-ai > pralatšské *-i a *o-kmeny: *o-i > prabaltské *-ai > *-ie > pralatšské *-i, protože tyto koncovky se zachovaly v litevštině (ve formě adess. sg. žmón-ai-p,¹ adv. nam-iẽ), a byly tedy i ve východní baltštině, tj. mohly být zděděny i lotyštinou. Je přirozené, že „... tokią pat galūnę *-i tuo raidos laikotarpiu turėjo turėti ją₂, ē, i ir с kamienų vienaskaitos lokatyvo formos.“ (Rosinas 2005: 178)². „Takže důsledkem konkurence mělo být prosazení neoznačené formy v subsystému lokálu. K tomu však nedošlo.“ (ibidem) Zde bych chtěl vznést následující námitku: – zdá se, že současná indoevropeistika a lingvistika obecně dosud nedospěly k takovému porozumění procesům, aby bylo možné na základě určité konstelace systémových vztahů jednoznačně předpovědět další vývoj tohoto systému. Proto se takové předpoklady obvykle opatřují určitým pravděpodobnostním hodnocením; – bylo by žádoucí uvést obdobné příklady z jiných jazyků, které podle našeho názoru vyvracejí nevyhnutelnost prosazení (įsigalėjimas) takové koncovky v systému. 1 Rosinas (Rosinas 1999; Rosinas 2005) je proti takové interpretaci faktů; naše námitky viz v Seržant (2004a) a v tomto článku. 2 Dále budeme používat označení typů skloňování přijatá v indoevropeistice: *-jo- (pro *-jа₂), *-jā- (pro *-ē-), *-i- a konsonantické skloňování (pro c) 102 | PASTABOS (1) Ve slovanských jazycích je situace velmi podobná. Také zde se formálně shodly koncovky loc. sg. *ā- a *o-kmenů v -ь, při měkkém kmeni v -и. Přesto se zde (již v nejstarších staroslověnských památkách) rozvíjí poloanalytická konstrukce s předložkou въ(n), v podstatě analogická konstrukci, která leží v základu baltského inesivu, s jediným rozdílem, že v baltských jazycích jde o postpozici, zatímco ve slovanském jazyce o prepozici. Je však zřejmé, že jejich funkce byly přibližně stejné – zdůraznit lokální význam. Analogie s lotyštinou spočívá také v tom, že se koncovka lokativu shodovala s dativem jednotného čísla (stejně jako ve východoslovanských jazycích po zobecnění místa přízvuku z forem lokativu na formy dativu). Tj. přednost dostal morfologicky výraznější morfém, aby se zabránilo homonymii. (2) V íránských jazycích splývá předložka / postpozice a «k, u» s koncovkou starobylého lokativu. Přitom jsou v avestštině možné ještě obě formy, zatímco ve staroperštině se v zásadě už užívá pouze forma inesivu. Také zde se dává přednost formě, která je morfologicky jednoznačnější. 2. Relativní chronologie a Leskienův zákon 2.1. „Formy i̯qn̄r... schirdīpi... podle našeho názoru obsahují starobylou koncovku lokativu jednotného čísla i-kmenů, zkrácenou podle Leskienova zákona, *-ēi > *-ie > *i“ (Seržant 2004a, 52). Tato myšlenka není nová – je převzata od Kazlauska (viz Kazlauskas 1968, 154), ačkoli autor není uveden.“ (Rosinas 2005: 178). – Přirozeně jsme nemohli mít ani v úmyslu ukrást cizí myšlenku!3 Uvedení a odkaz na Kazlauskase (který takto vysvětluje pouze formu i-kmenů, nikoli však z nějakého důvodu i-kmenů) se nachází o 2 strany dříve v Seržantovi (2004a: 50). 2.2. „ … jak mohly v litevštině vedle nových jednotných forem inessivu *rank-ājen, *žem-ējen existovat ještě před VR zkrácením dvojhlásek až do Leskienova zákona staré lokativní formy kmene s *-ei > -ie, např.: *ak-ē atd. (s. 52)“ (Rosinas 2005: 178). – Forma -ie není nikde doložena (na konci slova), proto jsme ji označovali (Seržant 2004a: 52) a nadále označujeme jako rekonstrukci s hvězdičkou *-ie. – Formy * *rank-ājen, **žem-ējen se nevyskytují a nemohly se vyskytovat ani v Seržant (2004a), ani v Seržant (2004b), z následujících důvodů: podle našeho názoru jsou koncovky inesivu *ā-kmenů (a tedy i *-iā- / *-iā-kmenů) velmi starobylé a vlastně zdrojem šíření inesivního ukazatele analogií. V této souvislosti formulace Rosinase „... greta naujųjų vienaskaitos inesyvo formų *rank-ājen, *žem-ējen...“ přímo odporuje tomu, co je dokazováno v celé práci Seržant (2004b). Tyto formy jsou podle našeho názoru zděděny z indoevropštiny (viz podrobněji 3 Navíc nás velmi potěšilo, když jsme tímto způsobem nalezli potvrzení vlastních předpokladů u tak autoritativního vědce, jakým je Kazlauskas. P A S T A B O S 103 Seržant 2004b), a proto rozhodně nemohou být nové. Zinkevičius se například také domnívá, že forma iness. sg. *ā-kmene je mezi inessivy nejstarší (Zinkevičius 1982: 21). Dále zde obnovujeme, podle Stanga (Stang 1966: 128) a jeho argumentů, inessivní postpozici *-ēn. Skutečně tedy podle našeho názoru formy *rank-ājēn, *žem-ējēn (bez uvedení prozodie) existovaly před působením Leskienova zákona (jinak by totiž podle tohoto zákona nebyly zkráceny), a tedy souběžně s formami starého lokativu i-kmene na *-ēi. 3. „Z toho plyne, že vedle jednotného čísla nového inessivu tříd ā a ē s *āien, resp. *-ēien, musel existovat také jednotný inessiv i-kmene s *-ēien...“ (Rosinas 2005: 178). Forma jednotného čísla inessivu i-kmene vznikla chronologicky podstatně později, srov. Seržant (2004b: 62–63), Zinkevičius (1982: 21–22). 4. „Východní Baltové [...] zkrátili jednotné číslo lokativu i-kmene *-ēi (tj. *ēi > ei) podle principu typologické uniformity, srov.: ā km. ē km. i km. sg. dat. *-āi *-ēi *-ei sg. lok. *āi *ēi *ēi > *ei“ (Rosinas 2005: 178–179). Zde se nebere v úvahu prozodie; všechny dativní koncovky měly mít cirkumflexní intonaci, protože nebyly zkráceny podle Leskienova zákona: rankai, žētei, akie. Koncovka i-kmene měla mít akut, protože praindoevropské *ēi dává v litevštině akut. Rekonstrukce koncovek loc. sg. *ā- a *ē-kmenů jako *āi, resp. *ēi, není doložena; navíc je z hlediska moderní indoevropeistiky velmi nepravděpodobná, spíše zde máme očekávat krátké *-ai < *-ah₂-i #, *-(ə)iai < *(i)iah₂-i #. Tato analogie tedy není zcela přesná. Kromě toho je předpoklad analogie podle našeho názoru vždy přece jen krajním východiskem a lépe je pokusit se vysvětlit určitý vývoj podle konkrétních fonetických zákonů. „Takto změněná gramatická morféma i-kmene se spolu s ei mohla dále změnit v *-ē. Že je takový vývoj možný, ukazují lotyšské nářeční jednotné tvary inessivu s -ie (v nářečích vysokých Lotyšů také s -ī).“ (Rosinas 2005: 179). Jestli jsme správně pochopili, Rosinas zde předpokládá, že pouze *ei přešlo v ie, zatímco *ēi nikoli; srov. však lotyšské siet, ale sēju, jinými slovy, lotyšské ie v nepřízvučné slabice může pocházet jak z prabaltského dlouhého diftongu (*ēi), tak z krátkého diftongu (*ei). Lotyšské údaje tedy patrně neukazují na nutnost přijmout takovou analogii a vůbec zkrácení *ēi > *ei. 104 | PASTABOS 5. „... mohla existovat [...] adesivní konstrukce lokativ + postpozice *p(r)ē, např. *akē̄ p(r)ē, jejíž první komponent -ē̄ se po Leskienově zákonu změnil v -i (jak tvrdí Seržantas), a teprve poté postpozice (podle Seržantova názoru pi) srostla s tvarem lokativu. Jestliže tomu bylo tak, jak dokazuje Seržantas, neměla by být výjimkou ani jednotná adesivní forma kmene na ē: na základě Seržantasovy „logiky“ bychom měli očekávat i tvary typu jednotného adesivu kmene na ē *upip. Dokud se nevymaníme z tohoto začarovaného kruhu, nelze vážně hovořit ani o takovém předpokladu vzniku adesivu, který Seržantas obhajuje.“ (Rosinas 2005: 179). Zde bychom rádi připomněli, že Leskienův zákon se nevztahuje na diftong prabaltského *ēi – zkracuje se pouze (prabalt. *ēi >) praalts. *īe > i (viz např. Stang 1966: 115; Kazlauskas 1968: 96, passim). Je přirozené, že tento praalts. *ēi (< prabalt. *(i)ēi < ie. *(i)ēih₂) se v žádném případě nemohl změnit v **īe, a tudíž nemohl podléhat působení Leskienova zákona. Diftong *āi se rovněž podle Leskienova zákona nezkracuje. Z toho tedy forma **urip(i) z našich úvah v žádném případě nevyplývá. 6. „Mávání indoevropskými folianty by sotva bylo dobrým argumentem [...]. Jestliže se v indoevropských pracích nerekonstruuje dativní forma s -i, je to problém indoevropistů. Baltisté s tím nemají nic společného. Z toho vyplývá, že indoevropisté se musí vážněji seznámit s morfologií baltského substantiva“ (Rosinas 2005: 179). Zde lze provést metodologickou analogii a předpokládat, že v prabaltštině byla pro *o-kmen koncovka dativu na -am (např. tēv-am), protože tato koncovka se objevuje již v nejstarších lotyšských textech, a to, že baltisté rekonstruují jinou koncovku, je již jejich problém a oni se musí vážněji a hlouběji seznámit s údaji lotyštiny. Jinými slovy, takový postoj je určen ignorováním faktů jiných indoevropských jazyků. „Dativ s -i uznávají nejvýznamnější odborníci na historickou morfologii litevského jazyka (viz Kazlauskas 1968, 144n.; Zinkevičius 1980, 164).“ (ibidem) Jak se nám zdá, Kazlauskas (loc. cit.) pro prabaltštinu nerekonstruuje koncovku dat. sg. *-i. Všechny zde navržené rekonstrukce se vracejí k ie. *-ei. Připouští však, že taková forma existuje v nářečích a starolitevských textech, s čímž jsme ani nesporovali. Většina baltistů se patrně shodne na tom, že koncovka -i ve starolitevských textech není původní, nýbrž vznikla buď analogií, nebo z jiných důvodů⁴. 7. „Nevím, co přimělo Seržantase k závěru, že například v takových větách kurp je reliktem kdysi existujícího adesivu: Kurp jedams? Kurp tu mani nes? [...] Adverbium kurp tedy nemá význam charakteristický pro adesiv. Spíše připomíná alativ nebo ilativ…“ (Rosinas 2005: 180). 4 Srov. náš předpoklad v Seržantas (2004b: 56). PASTABOS 105 7.1. Je skutečně pravda, že v současné lotyštině mají kur a šurp význam pohybu a odpovídají spíše na otázku kam? Je však třeba připomenout, že v dějinách lotyšského jazyka došlo ke splynutí esivních a lativních významů, srov. loc. sg.: mēs esam ciemos; mēs braucam ciemos; kur viņš iet? kur viņš ir? Tento jev se rozšířil dokonce i do některých litevských nářečí, srov.: tėvas yrà miškan’ (Ill.), tėvas ēina miškel (Lok.) Zinkevičius (1966: 200–201). Podrobněji viz Wälchli (1998: 214), Серебренников (1959: 245f), Seržants (2004c). Z toho tedy vyplývá, že se zde mohly významy směru a místa shodnout. Ve starolotyšských textech je přitom doložen lokativní (esivní) význam, srov. Tehws es gribbu ka kurp es eßtmu arr tee ar mannim irr (Tas Jauns Testaments, 1685 года, Joh. 17.24). Vzhledem k těmto skutečnostem se projekce současného významu formy kurp do starolotyšského jazyka, a tím spíše do pralotyštiny, jeví jako metodologicky nekorektní. Z hlediska morfologické formy příslovce kurp si lze jen obtížně představit, že tato forma pochází ze starého allativu nebo illativu. S největší pravděpodobností tato forma historicky pochází z lokativu (interrogativního/relativního zájmena kas), k němuž byla připojena postpozice -p. Zdál se nám zajímavý Rosinasův návrh, že kurp je kalkem německého wohin. Rosinas zde měl nejspíše na mysli středodolnoněmecké (mittelniederdeutsch) slovní spojení war henne/ wa hen. Zde však mohou představovat překážku některé chronologické problémy: – jde o to, že přibližně do XV. století se ve významu „wo“ a „wohin“ používalo pouze interrogativní a relativní war (Grimm 1960: 1016; Lübben 1980: 555). – slova wa(r) a hen se přibližně do XVI. století píší odděleně. Zde je hen především odlučitelnou slovesnou předponou, srov. středohornoněmecky: wa ist din mantel komen hin (Grimm 1960: 1017) „wo ist dein Mantel hingekommen?“ – lotyšské kurp je přitom doloženo již v Tas Jauns Testaments, 1685 года (Math. 8.19; Luc. 9.57 и др.). Při prohlížení hlavních pramenů ke středodolnoněmčině a středohornoněmčině vzniká dojem, že spojení wahen má poněkud jinou funkci než kurp v lotyštině; hen zde zůstává do značné míry spojeno se slovesem (jako odlučitelná předpona). Dokonce i v současné němčině jsou zpravidla možné dvojice: Wohin gehst du? a Wo gehst du hin? Lotyšské kurp nemá těmto konstrukcím paralelní protějšky. Dále se v LKŽ uvádí litevská forma kurp, avšak pouze u jediného pramene. Další doklad litevské paralely kurpi nacházíme u Arumaa (1934: 101). Zdá se možné, že stará forma kurp získala význam směru („kam“), jak navrhuje Rosinas, pod vlivem konstrukce viruop iet. Vzhledem k tomu, že esiv a allativ byly v lotyštině jinak prakticky ztraceny, připadá nám taková sémantická konsolidace forem pravděpodobná. 8. 8.1. Na závěr bychom chtěli poznamenat, že nám nezůstal zcela jasný celkový názor samotného Rosinase na vznik adessivu jednotného čísla. Domnívá-li se, že adessiv jednotného čísla vznikl na základě starobylého dativu, pak není jasné, proč konkrétně neodpověděl 106 | PASTABOS na některé body v Seržant (2004a), týkající se právě této otázky⁵, a navíc v Rosinas (2005: 177, poznámka pod čarou) uvedl, že takové tvrzení nevyslovil (že adess. jednotného čísla je založen na starobylém dativu), tj. znamená to, že jsme závěry z práce Rosinas (1999) pochopili nesprávně? 8.2. Pokud jde o myšlenku vyslovenou v Seržant (2004b), zde jsme vůbec nenašli žádné údaje o Rosinasově postoji k této otázce, stejně jako jsme nenašli žádnou konkrétní kritiku, ačkoli by nás zajímal jeho názor, a především jeho argumenty. ЛИТЕРАТУРА ARUMAA, P. 1934: Untersuchungen zur Geschichte der litauischen Personalpronomina, Tartu: Acta et commentationes Universitatis Tartuensis. GRIMM, J. und W. 1960: Deutsches Worterbuch, bearbeitet von Ludwig Sutterlin und den Arbeitsstellen der Deutschen Wörterbuches zu Berlin und Gottingen 14. Band, II. Abteilung, Wilb-Ysop, Leipzig Verlag von S. Hirzel. LÜBBEN, A. 1980: Mittelniederdeutsches Handwörterbuch. Nach dem Tode des Verfassers vollendet von Christoph Walther. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. ROSINAS, A. 1999: Inesyvo ir adesyvo formų kilmės ir raidos klausimu. Baltistica 34 (2), 173–183. ROSINAS, A. 2005: Dar dėl adesyvo kilmės aiškinimo. Baltistica 40 (2), 177–181. СЕРЕБРЕННИКОВ, В. А. 1959: О некоторых возможных причинах происхождения иллативного значения у латышского локатива. In: E. Sokols, ed., Rakstu Krājums. Veltījums akadēmiķim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei. Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība, 243–246. СЕРЖАНТ, И. А. 2004a: К вопросу об образовании адессива. Acta Linguistica Lithuanica 51, 49–57. SERŽANT, I. A. 2004b: Zur Vorgeschichte des Inessivs. Acta Linguistica Lithuanica 51, 59–67. SERŽANTS, I. A. 2004c. Einige Bemerkungen zur Geschichte des Illativs. Baltu Filoloģija 13 (1), 113–120. STANG, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo etc.: Universitetsforlaget. WALCHLI, B. 1998: Der Synkretismus der Lokalkasus im Lettischen und Livischen. Linguistica Baltica 7, 207–229. ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. ZINKEVIČIUS, Z. 1982: Lietuvių kalbos postpoziciniai vietininkai. Baltistica 18 (1), 21–38. Ilja Seržants Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva 5 Например, к какой форме датива он возводит ад. типа šipui(1) или namui(1).