„Wajdelota“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIII (2005), 1–8 Vajdelota1 Jonui Palioniui, litevskému jazykovědnému pěvci Leszek Bednarczuk Krakov Tento článek se zabývá baltskou formou, z níž vycházejí polské a německé podoby Wajdelota, Waidelotte, doložené v literatuře jako označení dávných pohanských kněží Baltů, a komentuje některé morfologické a sémantické aspekty tohoto pojmenování. Slovo wajdelota proniklo do polštiny zásluhou Adama Mickiewicze, který jedno z označení pohanského pruského duchovního použil pro pojmenování proroka národa v období romantismu. S tímto slovem se setkávaly celé generace mladých Poláků, počínaje belvedérskými spiklenci a konče dnešními středoškoláky, pro něž je Konrad Wallenrod povinnou četbou. Všichni čtenáři originálu i více než dvaceti překladů si sémantické pole tohoto slova osvojili po svém a v paměti jim utkvěly názvy Píseň wajdeloty, Pověst wajdeloty. Málokdo z nich se vážně zamyslel nad tím, zda litevští wajdelotové vystupující v Gražině a Konradu Wallenrodovi skutečně existovali v pohanské Litvě a jak se jim říkalo litevsky. Není zcela jasné, jak wajdelota znělo v pruštině a co skutečně znamenalo, jaká byla jeho morfologická stavba a funkční protějšky v pohanských náboženských systémech litevských, slovanských a dalších indoevropských národů. Pokusíme se na tyto otázky odpovědět na základě etymologických výzkumů. Zřetelně negativní postoj k autentičnosti slova wajdelota zaujal Aleksander Brückner již v roce 1904 (1904/1984: 49) a později v etymologickém slovníku polštiny tvrdil, že wajdelota je „vymyšlené slovo, Litevcům zcela cizí; pochází z německého waideln, Waidler ‚o pruských věštcích-zaklínačích‘ [o pruských pěvcích], a to zase z pruského waidlemai2 ‚hrajeme na citeru‘.“ Toto vysvětlení bylo zopakováno v Mezinárodním slovníku cizích slov (Słownik wyrazów obcych, SWO 757) a ve slovníku Doroszewského (SJPx 820). Jiní badatelé pruštiny však považují výraz Waidelott(e), zapsaný v různých pramenech a později užívaný pruskými Němci, za autentický a jeho tvoření vysvětlují na základě pruských (Reinhold Trautmann) nebo litevských jazykových faktů (Kazimieras Būga, Janis Endzelīns, Ernst Fraenkel). 1 Článek byl poprvé publikován v polštině v časopise Język polski 76, 1996, 264–273. 2 Je známa pruská forma waidlemai, uvedená v Mezinárodním slovníku cizích slov (Słownik wyrazów obcych, 1954); bohužel ve vydání z roku 1991 byla uvedena nesprávná informace, že výraz wajdelota vznikl v 19. století. 2 | LESZEK BEDNARCZUK Pirmiausia turime nepamiršti (žr. Kleiner 1948: I 354, II 71–72), kad žinių apie pagonių prūsų istoriją ir religiją Mickevičius sėmėsi iš XIX a. vokiečių tyrinėtojų, daugiausia iš Augusto von Kotzebue (1808) ir Franzo Mone (1822), kurie tikriausiai nebuvo susipažinę su Simono Grunau kronika (apie 1530 m.), pagrindiniu informacijos apie prūsų wajdelotas šaltiniu, išleistu 1877–1896 m. V Grunauově kronice je dané slovo zaznamenáno v několika grafických variantách (Waidelott(e), Waidlott(e), Waidolott(e)); existují také jeho německé morfologické adaptace: Waid(e)ler ‚čaroděj‘, waideley ‚čáry‘ a waidelen ‚čarovat‘. Georg Nesselmann (1836) a Jānis Endzelīns (1943/1982: 332) uvádějí také podoby weidelutt, weidulutt. Z 19. století je známo i několik dalších zápisů tohoto termínu: Vaidalottes (Mone 1822: 85), Wejdalota (Narbutt 1835: 255–258), Weidalyt (Kraszewski 1847: 108), Wajdeluta (autograf Konrada Wallenroda, IV 330, srov. SJAMIX 526). Je obtížné určit, z kterých starých pramenů byly tyto podoby převzaty, je však zřejmé, že všechny vycházejí z pruskoněmecké formy Waidelotte, z níž vzniklo jak litevské vaidel(i)otas, tak Mickiewiczovo wajdelota. Prototypu je zřejmě nejbližší pruská podoba Waidlott(e). Slovu Waidelotte věnoval Kazimieras Būga jednu ze svých studií (1909/1958: 185–188). Podle jeho názoru jde o zdrobnělinu odvozenou z pruskoněmeckého Waidel-er, jehož litevským protějškem je příjmení Vaidilas (v písemných pramenech Woydillo). Podle Būgy existovaly v pruštině následující názvy pohanského kněze: *vaidilas, z něj vytvořené *vaidil-ūtis a ženský rod posledně uvedené podoby *vai-dil-ūtė. Slovo *vaidilas Būga spojuje s indoevropským *uoid- ‚vědět‘, jeho původní význam vykládá jako ‚sapiens, sapientia praedictus‘ (obdařený moudrostí) a z hlediska sémantické motivace je srovnává s litevskými žynys, žiniuonis – slovy odvozenými od slovesa žinoti ‚vědět‘. Podle Būgy lze z *vaidilas odvodit také pruské sloveso *vaid(i)litvei, srov. praes. 1 pl. waidleimai ‚wir zeubern‘ z Enchiridionu z roku 1561. Jak je patrné, navrhuje se zde opačný směr tvoření slov, než jaký předpokládal Brückner. Panašias į Būgos mintis dėsto Fraenkelis (1955–1965: 1179–1180, 1214–1216)3, siedamas prūsų waidelotte su lietuvių vaidila(s) ‘aktorius’, (?) ‘keliaujantis dainininkas, burtininkas, vaidila’ (nepatikrintais duomenimis). Tačiau jis dar papildomai nurodo ir prūsų waidinna (praes. 3 sg.) ‘rodo’, lietuvių vaidinti, vaidas ‘vaiduoklis’, veizdėti, veidas, vaizdas. Visus šiuos žodžius Fraenkelis kildina (su tam tikrais fonetiniais sunkumais, nes nepaaiškina kai kurių minėtų formų -z-) iš ide. *ueid- ‘matyti’, taigi kitaip nei Būga, kuris pamatu ėmė *uoid- ‘žinoti’. Endzelīns (1943/1982: 331–332) v pruské podobě waidleimai rozpoznává kmen (3 sg.) *vaid(e/i)lēj(a), uvádí (stejně jako Nesselmann) podoby waidelotte a waide/ulutt, cituje Būgův výklad a vedle litevského žynys uvádí kuršismus v lotyštině (n zachované před t) zinte ‚čarování‘ (1948/1971: 92). Trautmannas (1910: 454–455), panašiai kaip Brückneris ir kitaip nei Būga, aiškindamas prūsų waidelotte, pradeda nuo formos waidleimai. Jo manymu, veiksmažodis *waidle(i)ti turi iteratyvinę priesagą -lā-/-lē- (panašus formantas žinomas lietuvių kalboje) ir yra vestinas iš waist ‘žinoti’ (1 pl. waid-imai). Iš šio kamieno Trautmannas 3 Články o slovech vaidas a veizdėti jsou sestaveny poněkud chaoticky a etymologické výklady nejsou důkladně promyšleny. Genetická souvislost mezi waidleimai, waidinna a litevským veizdėti vyvolává určité pochybnosti. WAJDELOTA 3 odvozuje nomen agentis *waidlōtojis, srov. nomen agentis *waidlōtojis, srov. artoys = litevské artojas. Jako paralely jsou uváděny staroruské vědb ‚(tajné) vědění, čáry‘, vědunь ‚čaroděj‘, staroindické vidā́the ‚znalost božského tajemství u věštce‘, vídyā ‚umění čarovat‘. Tato etymologie je přesvědčivější než Būgovy výklady, její slabinou však je, že v pruštině nejsou slovesa se sufixem odpovídajícím litevskému -lioti. Tento iterativně-deminutivní sufix je podle Jana Otrębského (1965: 351–354) třeba považovat za variantu sufixu -ioti, která vznikla připojením deminutivního jmenného sufixu -el-/-al-; proto je také souvislost litevského -lioti s pruským waidleimai nejistá. Domnívám se, že ve formě waidleimai je třeba rozpoznat morfém konjunktivu -lai-, užívaný k vyjádření přání. Jak si všiml Christian Stang (1942: 263), tyto formy se nejčastěji používají ve složených vedlejších účelových větách. Právě takový je i případ waidleimai: když my... ni... waidleimai (Enchiridion 29, 3) das wir... nicht... zaubern ‚abychom nečarovali (neprovozovali čáry)‘ Jde o aglutinační pruskou formu. V textech se vyskytují především tvary 3. osoby, v nichž -lai stojí na konci slova, v jiných případech se však tento morfém vkládá mezi kmen a koncovku, např.: 2 sg. quot-lai-si ‚abys chtěl‘, 2 pl. quotij-laj-ti ‚abyste chtěli‘, 1 pl. turi-li-mai ‚abychom měli‘. Pokud považujeme waidleimai za konjunktiv od waid-imai ‚víme‘, lze předpokládat významový posun od ‚vědět, mít vědomosti‘ k ‚ovládat tajné vědění, čarovat‘. Forma -lei- namísto očekávaného -lai- nepůsobí větší potíže. Obtížnější je vysvětlit, proč bylo podstatné jméno odvozeno nikoli od infinitivu, ale od modálního kmene. Množství pruských infinitivních formantů dovoluje předpokládat, že některé infinitivy mohly mít také modální funkci. Z takového modálního infinitivního kmene waid-lai mohl být odvozen nomen agentis nomen agentis *waid-lai-tojis ‚ten, kdo má (musí) užívat skryté vědění‘, které po prosazení křesťanství získalo význam ‚ten, kdo provozuje čáry, čaroděj‘. Označení pruského věštce zanechalo řadu stop také v onomastice tohoto regionu. V zeměpisném slovníku litevské části Suvalkije nedaleko jezera Dusia je zaznamenána lokalita Wajdeloty, která se na německé mapě z roku 1915 nazývá Wajdaloty (srov. výše zmíněné podoby wajdal-, wajdol-), litevsky pak Vaideliotai. Lze předpokládat, že se toto pojmenování rozšířilo spolu s přistěhovalci z Pruska ovládaného řádem německých rytířů, kteří zde našli útočiště kvůli podobám náboženského života, jež praktikovali. Základem místního jména by mělo být osobní jméno – přezdívka nebo příjmení. Z označení pruského věštce lze odvodit také příjmení Wejdleit, které se dnes vyskytuje především v oblasti Labe – odtud pochází 18 z 30 příjmení zařazených do PESEL⁴. Shrneme-li výše uvedené úvahy, lze říci, že slovo zapisované jako Wajdelott(e) apod. mělo v pruštině podobu *waid-lai-tojis a obsahovalo agentní sufix ⁴Před několika lety jsem na německém náhrobku na hřbitově ve vesnici Jagodno u stejnojmenného jezera narazil na příjmení WEDELEIT. Lze tedy tvrdit, že příjmení vzniklá na základě Wajdlott(e) byla známa na území Východního Pruska. 4 LESZEK BEDNARCZUK -to odvozenina od slovesa waist „vědět“, od jeho modálního kmene waid-lai-. Protože takové sloveso není ve východobaltských jazycích známo, je třeba uvedenou odvozeninu považovat za pruskou jazykovou inovaci. V pohanských dobách se tak označovali jistí duchovní (kněží), kteří se zabývali získáváním a předáváním tajných náboženských vědomostí; po nástupu křesťanství se to začalo považovat za čarodějnictví. Tato činnost musela být natolik rozšířená, že do slovníku poněmčených potomků Prusů pronikly výrazy Weidele, Weideler, Weidelotten, weideln (Frischbier 1883: 460). Jak je vidět, pojednávané slovo se etymologizuje na základě pruských jazykových dokladů, a proto vyvstává otázka, jaký mělo protějšek v náboženském systému pohanské Litvy. Odpověď lze nalézt ve zmíněné Būgově studii, kde se upozorňuje na sémantickou paralelu mezi pruštinou waidelotte a litevštinou žynys (: žinoti). Je třeba jen dodat, že slovo žynys, odvozenina formátu -jo-, má prodlouženou samohlásku v kořeni, což může svědčit o jeho archaičnosti (Otrębski 1965: 68). Dnes si toto slovo zachovalo svůj starý význam a ve spojení s přídavným jménem piktas může znamenat „čaroděj, zaklínač“. Ve starých litevských textech odpovídá žynys polskému wieszczek „prorok, věštec“, zatímco sloveso wieszczyć – žynauti, žynauti. Z dalších litevských odvozenin je kromě žiniuonis (Būga) a žin(i)ūnas (Otrębski 1965: 68) patrně nejzajímavější žinčius (Skardžius 1943: 79, 334, z Merkinė). Právě toto slovo rozpoznávají Brückner (1903/1974: 67) a Būga (1909/1958: 180–183), když čtou větu Jana Długosze (X 210, r. 1387) „Ignis... a sacerdote... qui eorum lingua znicz appellabatur“. Formant -čius je typický pro od sloves odvozená osobní jména (Otrębski 1965: 246). Endzelīns (1948/1971: 92) odvozuje toto slovo z nedoloženého nomen actionis *žintis, blízkého lotyšskému žinte „čáry“ < *žintjā, kterou lze považovat za inovaci východobaltské náboženské terminologie. Forma znicz zapsaná Długoszem byla v 16. století chybně interpretována jako „posvátný oheň“, srov.: Oheň nazývali Znicz, jenž vždy hořel; každý, kdo šel kolem, na něj musel přiložit dříví (Stryjkowski, kolem 1580/1978: 236) V 19. století tuto významovou interpretaci široce rozšířili obdivovatelé staré Litvy5 a v dnešní polštině se znicz stal symbolem národních hrdinů, památky zesnulých i olympijských her. Jak vyplývá z rozebraných dokladů, označení pruského a litevského duchovního (kněze) vznikla nezávisle na sobě, avšak podle společného modelu: nomen agentis odvozené od slovesa „vědět, zabývat se tajnými vědomostmi“. Nepřítomnost společného označení lze vysvětlit zánikem slovesa *vaid- ve východobaltských jazycích, kde je vytlačilo významově blízké *žin-ā- „vědět“, které má také nábožensko-magický význam „zabývat se tajnými, skrytými vědomostmi“. 5 Janas Karłowiczius (1875: 327–328, 375), o po to ir Būga (ten pat) klaidingą Długoszo teksto interpretaciją atitaisė, bet abu, remdamiesi XVIII a. leidimu, pateikė žodžio forma Zincz, o ne taip, kaip buvo Długoszo originale – Znicz, plg. 1961–1985 m. leidimą (X 210). Wajdelota | 5 V tomto případě jsou pruskému jazyku bližší jazyky slovanské, v nichž existuje několik označení aktérů nábožensko-magických obřadů odvozených od slovesného kmene *vėd-. Strukturálně nejbližší pruskému *waid-lai-tojis / wajdelota je všeslovanské označení „kněze, proroka, věštce, zaklínače“ *vėd-tjo- > *věščь, doložené především v adjektivním tvaru *věščь-jb. Podobně jako ve východním Prusku známé podoby Waidolottinne, Waidlin(ne), mají slovanské jazyky také ženské tvary – *věšča(ja), *věščica, které jsou rozšířenější a zachovaly se déle díky zvláštní úloze žen v této činnosti. Naproti tomu slovo *vėd-bma, známé především z ruských jazykových dokladů, je nejspíše odvozeno jako abstractum deverbale ve významu „tajné vědomosti, čáry“ (podobně jako ve staré ruštině věd-b „moc divotvůrce, kouzla, čáry, vědění“). Dokládá to kategoriální význam formantu -ma, který tvoří především nomina actionis a resultati, např. v litevštině tarti – tar-ma, slovanské *kuč-bma „kštice“ (Otrebski 1965: 154-155; Sławski 1976: 14-15). Do téhož sémantického pole patří četné ruské odvozeniny vytvořené od kmene *vėd-: staré vědunb, vědunja, vědunica, vědunixa; vědbstvo, vědunje, vědbmenje (SRJ₃ 50), nářeční (především v severních ruských a běloruských oblastech) ved’mica, ved’movat’; ved’mak, ved’mačka, ved’mačit’; běloruské v’az’m’ar, v’az’marka; polské nářeční wiedźmiarstwo; ruské nářeční ved’movstvo, ved’movšče aj. Z kmene *věšč- vznikly již v praslovanštině sloveso *věščiti, nomen actionis *věščьenje, nomen resultati *věščьba a především ve skupinách západoslovanských a jihoslovanských ustálené podoby *věščьco, *věščьko, *věščerb, ruské *věščьmb aj. Zde uvedená slova tvoří zřetelně viditelná slovotvorná paradigmata – řady odvozenin. Takové paradigma tvoří praslovanské odvozeniny od *věšč- „prorokovat“ a staroruské deriváty od věd- „mít tajné vědomosti, využívat je (věštit)“: nomen agentis verbum nomen actionis nomen resultati věščь(jb), věšča(ja), věščica, věščiti věščьenje věščьba vědunb, vědunja, vědbma věděti vědunbje, vědbmenbje vědb Množství zděděných odvozenin ukazuje, že tato nábožensko-magická činnost musela být živá i v pozdním pravěkém období; nové samostatné útvary v jednotlivých jazycích a nářečích (zejména v běloruštině a kašubštině, viz Boryś, Popowska-Taborska 1994) svědčí o pokračování této činnosti i v dobách křesťanství. Některá z uvedených lexémů pronikla do překladů Bible, srov. staropolské wieszczec, wieszcznik, wieszczy; wieszcze-nie, wieszczba (SS₉ 198–199). Mnohá z těchto označení, zejména ta vztahující se k ženám zapojeným do této činnosti, se dostala do oblasti lidové magie a démonologie, srov. staropolské „wieszcza baba (z) Zakrzewa scilicet czari“ (1476), „strigori al. wyesczyce“ (1420). Podobně v polských nářečích, kde wieszcz(y), wiesz-cza, wieszcz yca znamenají „upír (obojího pohlaví), rusalka, čertice“, může vývoj významu ilustrovat tato věta: „Wiesz-czy...“ 6 | L E S Z E K B E D N A R C Z U K vychází z hrobu a věští (3. os.), a kam až je slyšet jeho křik, tak daleko musí lidé umírat“ (SGPVI 120, zaznamenáno v Malopolsku6). Do pojednávaného slovního pole je třeba zařadit také polské nářeční nie-wiada ‘zvrhlík, nalezenec apod.’: „Z dítěte (počatého upírem a ženou) se po sedmi letech stane nie-wiada“ (Karłowicz, SGPIII 315, Lublinsko). Při srovnání pruských a slovanských označení duchovního-žrece je patrné, že je spojují strukturální a sémantické podobnosti. V obou případech se slovesa odrážející ide. *uoid- ‘vědět’ užívala ve významu ‘mít tajné vědomosti, využívat jich’, a od nich odvozená nomina agentis s podobnými příponami znamenají ‘toho, kdo ví; mudrce-žrece, který svými tajnými vědomostmi odhadoval (prorokoval) budoucí události’. Slovanský jazykový materiál spolehlivě dokládá, že se této činnosti věnovaly i ženy, zatímco u Prusů je to pravděpodobné. V křesťanské době se význam těchto slov v obou jazykových skupinách samostatně posunul k významu ‘čaroděj’. Je třeba říci, že nejen v pruských a slovanských, ale i v jiných ide. jazycích existují odvozeniny od *uoid- patřící do oblasti náboženství a magie. Již dříve zde byla citována paralela ze sanskrtu uvedená Trautmannem (1910: 455) a Būga upozornil na podobný sémantický vývoj keltského žrece (druida): galské druidae, druides jako *dru-uid- ‘ten, kdo ví mnoho a do hloubky’, jen s jiným vokalismem kořene. Pozornost nemůže neupoutat pozoruhodná podobnost mezi duchovními vůdci a organizátory odporu dvou utlačovaných národů v různých oblastech Evropy a v různých dobách. Jak již ve zmíněné studii poznamenal Būga, podobně motivované je i označení litevského pohanského duchovního – žrece –, založené na slovese žino-ti, které ve východobaltských jazycích vytlačilo pruský protějšek waist, znamenající ‘vědět, znát’. Dnes žynys znamená ‘znalec’ a může se užívat pro označení pohanského duchovního, představitele kultu (srov. egypťanský žrec), nebo se spojovat s bylinkářstvím a znalostí léčivých rostlin a lidového léčitelství. Jako paralelu lze uvést slovanské *zna-xorb, které označovalo představitele léčebné magie (naproti tomu odvozeniny od *věd(tjo)- patřily do oblasti víry). Nabízí se tedy otázka: co znamenaly kořeny *uoid- ‘vědět’ a *ǵnō- ‘poznat’ v praslovanské a praindoevropské době, stejně jako jejich jmenné odvozeniny. Z hlediska indoevropské morfologie je odpověď poměrně jednoduchá: *uoid- patřilo do systému perfekta a mělo všechny jeho rysy: bylo intranzitivní, z hlediska vidu neutrální, netvořily se od něj další časové formy a označovalo stav vzniklý jako výsledek předchozí činnosti; v některých jazycích se mohlo užívat ve vyprávění, vzácněji k vyjádření nepřímo známých skutečností (evidenciál v sanskrtu a albánštině). Kořen *ǵnō- byl aoristovým kmenem: označoval dokonavý tranzitivní bodový děj; vedle něj pravděpodobně existoval inchoativní prézens -sko- a již v prajazyce byla vytvořena řada substantiv: nomen agentis *ǵnō-tēr/l, nomen actionis *ǵnō-ti-, nomen obiecti *ǵnō-mn-, nomen instrumenti *ǵnō-tlo- (Pokorny 1949–1969: 376–378). V některých jazycích slovesa utvořená na základě *ǵnō- zastínila odvozeniny od *uoid- nebo omezila jejich 6 V běloruských nářečích v okolí Vitebska a v severním Rusku je slovo veščica ‘čarodějnice’ přídomkem straky, protože oznamuje nějakou novinu. Věří se tam, že veščica může po opuštění těla pod stoupou proměnit se ve straku a vyletět komínem; srov. ESBMII 117–118. WAJDELOTA 7 užití: v novořečtině, latině, nové angličtině, východobaltských, jihoslovanských a východoslovanských jazycích (Buck 1949: 17.17). Tyto kmeny je mnohem obtížnější etymologicky analyzovat – určit jejich původní významy a genetické vztahy k jiným kořenům. V případě *uoid se zdá, že je třeba jej odvozovat z *ueid- ‘vidět’, takže původní význam byl ‘vím, protože jsem viděl’. U kořene *ǵnō- je motivaci v ide. systému obtížné nalézt, lze však připomenout hypotézu Hermana Hirta (1900: 3), který navrhoval odvozovat *ǵnō- z *ǵen + e/o- ‘plodit, rodit; vznikat; být pokrevně spřízněn, blízký’ (z hlediska významu zde lze rozpoznat fyzicko-smyslovou motivaci; podrobněji viz Trubačev 1959: 154–156). Další materiál umožňující rozlišit užití těchto sloves poskytují jejich výskyty ve frazeologických spojeních, různých příslovích a pořekadlech (NKPIII 665–670, 908–914). Toto rozlišení by mělo být zděděno z praslovanské doby a má protějšky v jiných jazycích. Jak je patrné, sloveso ‘vědět, znát’ souviselo především s duchovními vědomostmi a vnitřní náboženskou zkušeností, zatímco ‘(po)znat’ označovalo schopnost založenou na pozorování a smyslových vjemech. Jestliže v praindoevropské době existoval kořen označující intelektuální, duchovní poznání (znalost), museli existovat i pěstitelé těchto vědomostí, které bychom mohli nazvat ‘mudrci’ a kteří měli postavení duchovních-proroků7. Jejich působištěm bylo vyjadřování světa idejí prostřednictvím prorokování, udílení pokynů a hlásání pravd víry. Ve starověké Indii se toto poznání (znalost) vyjadřovalo podobou véd a tvořilo základy filozofie, teologie, práva, logiky a jazykovědy. Jeho počátky pravděpodobně sahají do praindoevropské doby. V baltských a slovanských jazycích nacházíme řadu označení pro ty, kdo toto poznání pěstovali (srov. výše rozebíraný pruský a slovanský materiál). Lze se domnívat, že nejvýznamnější představitele této činnosti zajímalo také přemýšlení o jazyce. S ohledem na sémantiku rozebíraných výrazů wieszcz, wiedzieć, wiedza se vyznačovali touhou po poznání, hlubokým vhledem a vynalézavým myšlením – rysy charakteristickými pro dnešního etymologa. Ani označení profesora Vytautase Mažiulise za žrece baltské a pruské etymologie tedy není přehnané. ZKRATKY ĖSBM – Мартынаў, В. У., ред., Этымалагічны слоўнік беларускай мовы, Мінск, 1978. NKP – Krzyżanowski, J., ed., Nowa księga przysłów polskich 1–4, Warszawa, 1969–1972. SG – Chlebowski, B., ed., Słownik geograficzny Królestwa Polskiego 1–15, Warszawa, 1880–1902. SGP – Karłowicz, J., ed., Słownik gwar polskich 1–6, Kraków, 1900–1911. SJAM – Górski, K., Hrabec, S., ed., Słownik języka Adama Mickiewicza 1–11, Wrocław, 1962–1983. SJP – Doroszewski W., ed., Słownik języka polskiego 1–11, Warszawa, 1958–1969. SRJ – Богатова, Г. А., ed., Словарь русского языка XI–XVII вв. Москва, 1975–. SS – Urbańczyk, S., ed., Słownik staropolski, Kraków, 1953–. SWO – Słownik wyrazów obcych, Warszawa, 1954. 7V předindoevropské epoše existovaly různé kategorie kněží. Název jednoho z nich – „obětujícího, přinášejícího oběti“ – rekonstruoval Redard (1974: 191–195) na základě mesapického to-bara(s), védského prā-bhartṛ- a avestského fra-bəratar-. 8 | L E S Z E K B E D N A R C Z U K LITERATŪRA BORÝS, W., POPOWSKA-TABORSKA, H. 1994: Słownik etymologiczny kaszubszczyzny 1, Warszawa. BRÜCKNER, A. 1903/1974: Dawność i znaczenia języka polskiego. Początki i rozwój języka polskiego, Warszawa, 42–72. BRÜCKNER, A. 1904/1984: Starożytna Litwa, Olsztyn. BRÜCKNER, A. 1927–1957: Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa. BUCK, C. D. 1949: A dictionary of selected synonyms in the principal Indo-European languages, Chicago. BŪGA, K. 1958: Rinktiniai raštai 1, Vilnius DŁUGOSZ, J. 1961–1985: Roczniki czyli Kroniki sławnego Królestwa Polskiego 1–12, Warszawa. ENDZELĪNS, J. 1943/1982: Senprūšu valoda. Darbu izlase 4/2, Rīga. ENDZELĪNS, J. 1948/1971: Comparative phonology and morphology of the Baltic languages, Hague–Paris. FRAENKEL, E. 1955–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg FRISCHBIER, H. 1883: Preussisches Wörterbuch, Berlin. GRUNAU, S (apie 1530; 1877–1896): Preussiche Chronik, Leipzig. HIRT, H. 1900: Der indogermanische Ablaut, Strassburg. KARŁOWICZ, J. 1875: O języku litewskim. Rozprawy i Sprawozdania Wydziału Filologicznego Akademii Umiejętności 2, 135–376. KLEINER, J. 1948: Mickiewicz 1–2, Lublin. KOTZEBUE, A. von 1808: Preußens ältere Geschichte, Riga. KRASZEWSKI, J. I. 1847: Litwa 1, Warszawa. MONE, F. 1822: Geschichte des Heidentums im nördlichen Europa, Leipzig. NARBUTT, T. 1835: Dzieje starożytne narodu litewskiego 1, Wilno. NESSELMANN, G. H. F 1836· cituojama iš Endzelīns 1982: 332. OTRĘBSKI, J. 1965: Gramatyka języka litewskiego 2, Warszawa. POKORNY, J. 1949–1969: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern. REDARD, G. 1974 Sur la nom indo-européen de prêtre. Studia indoeuropejskie, Wrocław, 191–195. SKARDŽIUS, P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius. SŁAWSKI, F. 1976· Zarys słowotwórstwa prasłowiańskiego. Słownik prasłowiański 2, 13–60. STANG, CH. S. 1942: Das slavische und baltische Verbum, Oslo. STRYJKOWSKI, M. apie 1580/1978: O początkach... narodu litewskiego, Warszawa. TRAUTMANN, R. 1910: Die altpreussischen Sprachdenkmäler, Göttingen. TRUBAČEV, O. 1959: История славянских терминов родства и некоторых древнейших терминов общественного строя, Москва. Leszek Bednarczuk ul. Grabowskiego 5/5 PL-31 126 Kraków Vertė Eugenija Vaitkevičiūtė