Björn Wiemer & Markus Giger. „Resultativa in den nordslavischen und baltischen Sprachen. Bestandaufnahme unter arealen und grammatikalisierungstheoretischen Gesichtspunkten“

Acta Linguistica Lithuanica LIV (2006), 123 – 129 Recenze Recenze Björn Wiemer a Markus Giger Resultativa v severoslovanských a baltských jazycích. Přehled z areálního a gramatikalizačněteoretického hlediska München: LINCOM Europa, 2005, viii + 143 S., ISBN 3-89586-476-5 (LINCOM Studies in Language Typology, 10) V mnichovském nakladatelství LINCOM Europa, jehož nakladatelský přínos lingvistice si obecně zaslouží vysoké uznání a obdiv, nedávno vyšla zajímavá slavisticko-baltistická kniha: Björn Wiemer (Konstanz) a Markus Giger (Praha) podrobně pojednali o resultativech v severoslovanských a baltských jazycích. Autoři si předsevzali shrnout dosavadní výzkum, zaplnit existující mezery a podrobněji osvětlit méně prozkoumaná dílčí témata. Za teoretický základ zvolili známou typologii resultativních konstrukcí leningradské školy V. P. Nedjalkova a S. E. Jachontova (Nedjalkov 1983, 1988). Obecně teoretické otázky související s pojednávaným tématem proto ponechávám stranou, neboť by to v konečném důsledku znamenalo přiblížit se recenzi Nedjalkova a Jachontova. Čtenáři této zprávy snad jen krátce připomenu, že rozdíl mezi resultativem a perfektem spočívá v této koncepci přibližně v aspektu, z jehož hlediska je nahlíženo na sémantiku slovesa: objeví-li se sloveso v resultativním tvaru, pozornost se soustředí na stav předpokládající nějakou změnu; objeví-li se naopak v perfektovém tvaru, pozornost se soustředí na změnu předpokládanou určitým stavem. Resultativ a perfekt zjevně představují dvě strany téže mince, což následně může být zdrojem dynamiky celé aspektově-časové gramatické kategorie. K resultativu a perfektu se přidává ještě stativ, který na rozdíl od resultativu již nevyjadřuje vztah ke změně stavu. Vzhledem ke své sémantice interagují resultativní a perfektové, resp. stativní tvary slovesa přirozeně také s různými 123 typy diateze a konstrukce, které se jejich prostřednictvím rovněž vytvářejí, mohou být orientovány na subjekt, orientovány na objekt, primárně nebo sekundárně posesivní. Toto velmi pozoruhodné kontinuum mezi aspektem a diatezí je v různých jazycích členěno s různou zřetelností. Na příslušných místech je to v recenzované monografii názorně ukázáno na severoslovanských a baltských jazycích. Další teoretickou složkou u Wiemera a Gigera je předpoklad, že různá interakce (vzájemné působení) mezi lexikálním vstupem slovesa a sémantikou konstrukce utvářené resultativem v různých jazycích odráží postavení resultativu v příslušném systému slovesných gramatických kategorií (resp. z operativního hlediska umožňuje k tomuto postavení usuzovat). Významnou roli tedy hrají lexikální vlastnosti sloves. Akční složky ve významu sloves mohou ovlivňovat jejich chování v resultativně-perfektivních konstrukcích: určité složky (transformativní, mutativní, terminativní) jsou pro spojení s resultativem příznivé, jiné (konkluzivní, semelfaktivní) méně příznivé a další (ingresivní, egresivní aj.) nepříznivé. Míra slučitelnosti lexikální a gramatické kategorie však závisí také na míře gramatikalizace gramatické kategorie: čím je tato kategorie gramatikalizovanější, tím méně lexikálních omezení platí pro její užívání. Autoři zde spolu s Volkmar Lehmannem (1999) hovoří o expanzi v lexikonu. Tento gramatikalizační pohled lze spojit také se strukturalistickým pojetím neutralizace: gramatický status jazykového prvku je v nepřímo úměrném vztahu k počtu paradigmatických neutralizačních vztahů, v nichž se nachází, přičemž tyto vztahy mohou být vyvolány také syntagmatickým vztahem k lexikálnímu prvku nebo lexikální kategorii (srov. Vykypěl 2006: 50). Obecněji lze říci, že čím je prvek gramatikalizovanější, tím méně závisí svoboda výběru mezi členy kategorie na pojmenovacím záměru mluvčího. Je však nezbytné rozlišovat dva druhy vztahů: vztahy mezi kategoriemi a vztahy mezi prvky. Z hlediska jazykové struktury lze předpokládat, že vztahy upravené (obligatorní) v různé míře existují pouze mezi kategoriemi, zatímco úprava kombinací prvků z různých kategorií náleží k jazykovému úzu (úzu jazykové struktury). V 124 jazykovém úzu lze některé z těchto kombinací prvků učinit více či méně obligatorními a jiné naopak vyloučit. Z hlediska jazykové struktury je to však založeno na vlastnostech prvků určených vnitřní strukturou příslušných kategorií nebo – jsou-li tyto vlastnosti manifestovány – na jejich sémantice (v plánu obsahu). Jevy jako rekce či valence tedy spočívají v tom, že jeden obsahový prvek je „vyžadován“ jiným; toto „vyžadování“ jako vztah mezi prvky (nikoli mezi kategoriemi) však lze považovat za dané úzovou konvencí: spojení obsahových prvků, která neodpovídají požadavkům rekce či valence, jsou pokládána za „nesmyslná“, tj. za taková, která netvoří a nemohou tvořit smysl ani část (aktuálního) světa (jazykové prvky a jejich různé kombinace různě utvářejí svět jako smysl). (Srov. Vykypěl 2006: 48–50, 70.) Podobně lze spojení slovesa s určitým významem a resultativu považovat za „nesmyslné“; takové spojení lze využít pro různé aktualizace a expresivizace výpovědi, neboť mluvčí má vždy svobodu volit mezi členy obligatorní kategorie. Obligatoričnost kategorie znamená obligatoričnost právě této kategorie (v našem případě kategorie času a aspektu), nikoli jejích členů (v našem případě resultativu). Setkáváme se zde s obecnou obtíží při hodnocení takzvané gramatickosti či přijatelnosti různých konstrukcí s jednotlivými členy určitých kategorií; zná ji každý, kdo se někdy zeptal rodilého mluvčího na jeho názor na tu či onu větu. Tato gramatickost představuje funkčně-stylistické, diastratické, nářeční aj. kontinuum, které je někdy jen nezřetelně, ale přece strukturované. Je třeba zdůraznit, že autoři recenzované knihy tyto faktory ve svém výkladu pečlivě zohledňují. Další skutečností, kterou je třeba zdůraznit, je, že autoři zcela přirozeně zařadili k severoslovanským jazykům také oba jazyky baltské. Mám pocit, že srovnávání slovanských a baltských jazyků (ale také jednotlivých slovanských jazyků navzájem!), jehož cílem nejsou různé historickosrovnávací rekonstrukce, se neprovádí dostatečně intenzivně (zejména mezi slavisty), přestože je velmi důležité. V této souvislosti bych měl potenciálního čtenáře alespoň v náčrtu seznámit také s obsahem knihy. V první kapitole (Úvod: Vymezení— 125 …zení a vymezení úkolu; s. 1–11) jsou stručně vyloženy a zdůvodněny teoretické základy a cíl práce. Ve druhé kapitole (s. 13–28) jsou pojednány rezultativní konstrukce ve standardní ruštině. Následuje popis situace v severních (západo)ruských nářečích ve třetí kapitole (s. 29–41), která se někdy značně liší od situace ve standardní ruštině. Čtvrtá kapitola (s. 43–51) přináší výklad o baltských jazycích. V páté kapitole (s. 53–57) jsou pojednány běloruské rezultativy. Šestá kapitola (s. 59–68) je věnována ukrajinským a sedmá (s. 69–81) polským rezultativům (pěkné a důležité je v těchto kapitolách srovnání ukrajinských a polských rezultativních konstrukcí na -no/-to, které dosud spíše chybělo). Cenná je osmá kapitola (s. 83–86) o někdejších východoslovanských jazycích (polabštině, pomořanštině, slovinštině) a dnešní kašubštině. Devátá kapitola (s. 87–95) pojednává o češtině, desátá (s. 97–100) o slovenštině. Lužickou srbštinu najdeme v jedenácté kapitole (s. 101–106). Je třeba poznamenat, že pořadí, v němž jsou jednotlivé jazyky pojednány, bylo zvoleno velmi racionálně, neboť po sobě následují jazyky spojené důležitými společnými rysy v oblasti rezultativ. Dvanáctá kapitola (s. 107–121) přináší „souhrnný přehled faktů, některé závěry, hypotézy a otevřené otázky“. Neobsahuje však pouze shrnutí a výhled, ale některé body jsou zde znovu důkladně probrány, například otázka vývoje akcionálních vlastností rezultativu v interakci s lexikálním významem slovesa. K tomu přistupuje přehledná tabulka shrnující typy diatéz rezultativů a jejich morfologické zvláštnosti (s. 122–123) a čtyři pěkné mapy, které názorně ukazují areálové rozšíření rezultativních konstrukcí (s. 125–133). Nechybí ani bibliografie (s. 135–143), v níž však bohužel schází několik citovaných prací (s. 24: Bulachovskij 1954; s. 33: Moser 1998; s. 88, pozn. 82: Šipková 1993). Řekl-li jsem, že je chvályhodné, že autoři do své studie zahrnuli také litevštinu a lotyštinu, je poněkud politováníhodné, že v jejich monografii nenašly alespoň malé místo také baltofinské jazyky. Srovnání s nimi by bylo jistě velmi zajímavé a podnětné. Dalo by se například spekulovat o tom, jak souvisí lotyšsko-litevská, nářeční běloruská a severoruská rezultativní konstrukce esse + příčestí minulé činné s livonským, estonským a finským perfektem, které se rovněž tvoří konstrukcí 126 esse + příčestí minulé činné. (Historickosrovnávací) hnidopich by navíc ještě dodal, že tvrzení, že baltské a slovanské příčestí minulé činné jsou etymologicky příbuzné (s. 44, 112), není zcela správné, neboť baltské příčestí je z historického hlediska supletivní: stejně jako slovanské příčestí sice ve všech pádech kromě nominativu jednotného a množného čísla mužského rodu pochází z indoevropského *-w(e)s-, v nominativu mužského rodu však obsahuje téma ē jako znak minulosti a sufix -nt- jako znak činného diatézu. Z baltistického hlediska jsou dále zajímavé výklady o litevských nestandardních rezultativních konstrukcích se slovesem turėti (s. 47–48 a 109), jednak o té zřídka doložené s příčestím minulým trpným, především však o konstrukci s příčestím minulým činným, jíž dosud byla věnována menší pozornost, než si zaslouží. Pokud jde o vznik takové konstrukce v litevštině, stoupenec areálové, či dokonce jazykověbundové lingvistiky by mohl zjevně předpokládat, že zde jde o jisté pronikání dvou areálů s odlišnými perfektovými rezultativními konstrukcemi: „západoevropského“ areálu (WE) s habere + příčestím minulým trpným (PPP) a „severovýchodoevropského“ (NOE) s esse + příčestím minulým činným (PPA): Tím se zároveň otevírá možnost případně dále intelektualizovat (gramatikalizovat) rozdíl mezi būti + PPA a turėti + PPA tak, že první konstrukce vyjadřuje perfekt a druhá rezultativ. Z baltistického hlediska jsou zajímavé také úvahy o evidencialu a narativu v severoruských a běloruských dialektech (s. 38–39 a 55), které se tvoří srovnatelnými neosobními a perfektivními konstrukcemi jako v baltských jazycích. I zde lze předpokládat souvislost s baltofinskými jazyky, jak zmiňují také autoři. 127 To vše jsou podnětná baltistická témata (a nejen baltistická!), která by si zasloužila další, podrobnější zpracování. Nakonec připojím ještě jednu lužickosrbskou poznámku. V podkapitole věnované vymezení rezultativu vůči pasivu v lužické srbštině čteme: „Oba spisovné jazyky se tedy vyznačují výsledky konfrontace nářečního systému (odpovídajícího němčině) se systémem bez specifického auxiliáru pro akcionální pasivum, jaký zná čeština“ (s. 102–103). Domnívám se, že takové pojetí, v němž je spisovný jazyk (standardní jazyk) chápán jako výsledek konfrontací a interakcí heterogenních a někdy protichůdných sil, jako dynamická entita rozčleněná do několika potenciálně konkurenčních systémů a funkčně-stylisticky stratifikovaná, přibližně ve smyslu funkčněstrukturalistické pražské synchronní dynamiky jazykového systému, je adekvátnější než jiné, víceméně deklarované či nevědomé statické modely, ať už puristické, nebo naopak „protipuristicky demystifikující“ (tato tendence zřejmě v případě lužické srbštiny v poslední době stále sílí – alespoň u některých badatelů). Je-li jazyk obecně a lužická srbština konkrétně chápána jako komunikační nástroj, který má plnit rozmanité funkce, pak není lepší ani „přirozený“, „neumělý“ hovorový systém s „německým“ rozlišením rezultativu a pasiva, ani „čistý“, „opravdu slovanský“ spisovný systém s „českou“ absencí zřetelného formálního rozdílu mezi rezultativem a pasivem. „Lepší“ je funkčně-stylisticky stratifikovaný národní jazyk ve smyslu pražské teorie jazykové kultury: jazyková kultura má usilovat o funkční diferenciaci, bohatství jazykových prostředků a jejich adekvátní úzus. V případě rezultativu a pasiva v hornolužické srbštině to může znamenat například existenci tří funkčně-stylisticky odlišných subsystémů vedle sebe, jak je autoři popsali také na s. 103 (srov. též s. 120): hovorový systém, v němž se pasivum a rezultativ rozlišují a pasivum se tvoří pomocným slovesem hodwać (< něm. werden) přejatým z němčiny, publicisticko-spisovný systém, v němž se pasivum a rezultativ rovněž rozlišují, avšak pasivum se vyjadřuje nepřejatým pomocným slovesem buch, bu atd., a konečně krásněliterárním spisovným systémem bez rozlišení pasiva a rezultativu. Jako u všech zajímavých prací bychom samozřejmě i v pojednávané 128 Kniha může u některých jednotlivých řešení nebo interpretací navrhovat alternativy. I proto však lze práci vřele doporučit každému, koho dané téma zajímá: je téměř vyčerpávající, přináší řadu nových řešení a otevírá nová témata. LITERATURA Lehmann, V. 1999: Sprachliche Entwicklung als Expansion und Reduktion. In: T. Anstatt, Hrsg., Entwicklungen in slavischen Sprachen. München: Otto Sagner (Specimina Philologiae Slavicae. Supplementband 66), 169–254. Nedjalkov, V. P., Hrsg., 1983: Tipologija rezul’tativnyx konstrukcij (rezul’tativ, stativ, passiv, perfekt). Leningrad: Nauka. Nedjalkov, V. P. ed., 1988: Typology of Resultative Constructions. Amsterdam– Philadelphia: John Benjamins. Vykypěl, B. 2006: Essais zur Prager Typologie (mit einer Bibliographia typologica Pragensis). München: LINCOM Europa. (LINCOM Studies in Language Typology, 14.) Bohumil Vykypěl Ústav pro jazyk český AV ČR etymologické oddělení Veveří 97, CZ-60200 Brno [email protected] 129