Wojciech Smoczyński. „Laringalų teorija ir lietuvių kalba“

Recenzijos Wojciech Smoczyński Laryngální teorie a litevský jazyk Autorizovaný překlad z polštiny Z rukopisu přeložily Veslava Čižik-Prokaševa a Diana Šileikaitė Vědecké redaktorky Diana Šileikaitė a Axel Holvoet Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2006, 292 pp. ISBN 978-9955-704-17-1, ISSN 1822-3257 (Bibliotheca Salensis, 3) V proudu sociologických přehledů litevských jazykovědců a zkoumání zvukových kmitů nářečí vydalo nakladatelství Litevského jazykového ústavu z rukopisu přeloženou knihu v současnosti nejvýznamnějšího polského baltisty-komparatisty. Jak říká kurátor knihy prof. habil. dr. Axel Holvoet, „krakovský komparatista a baltista Wojciech Smoczyński již několik desetiletí úspěšně uplatňuje nový laryngalistický model rekonstrukce při výzkumu dějin baltských jazyků“ (s. 9). V „Úvodu“ (s. 13 a násl.) se všichni (ti, kdo se to neučili nebo to zapomněli) můžeme učit samotné laryngální teorii, uplatňování metod i odvozeným strukturám a snažit se pochopit hluboká tajemství a diferenciální rysy našeho i dalších archaičtějších indoevropských jazyků. Shrnutí je důkladně podáno na konci kapitoly (s. 15–18). S autorem, jehož učitelem na Krakovské univerzitě byl velký jazykovědec J. Kurylowicz, se o teoretických otázkách příliš diskutovat nedá – lze jen obdivovat pronikavost myšlení a množství faktů z různých zdrojů litevských studií (LKŽ, LKŽ K, odborných časopisů apod.). Bylo by třeba upozornit jen na některé údaje o litevštině, jejich podobu, význam či případné doplnění. Je třeba začít podobou st. minžù (s. 60), což je nářeční podoba doložená od dob K. Donelaitise: m’ežù Žvr, Nm (K. Donel), m’eñ.džù Krtv, Šauk, Krš, Varn ~ mežù, hornolitevské myžù; je rozšířena i v hovorové litevštině; škoda, že není uvedeno, odkud je citovaná podoba převzata, mohli bychom ji doplnit do oprav LKŽ, kdybychom někdy měli zveřejněný celý lexikální fond národa. Slovo žmonà je slovo s přízvukovým paradigmatem 3; žmóną (s. 69) by byl pouze vokativ. Sloveso ardýti vyslovují všichni Litevci (srov. ¹LKŽ₁ 239, ²LKŽ₁ 294–295), proto je árdyti (s. 99, 105, 191) nečekaná, překvapivá podoba. Odvozeninu apýušris je třeba opravit (s. 99, 101) – doložena je podoba apíu.šr’is ~ apýušris (1) „počátek svítání“, apýušriais adv. „kolem svítání“ ¹LKŽ₁ 184 (a také apýušriu), ²LKŽ₁ 230; srov. také slovo uvedené autorem knihy úšra (s. 93, 101). Mnoho úvah vyvolávají podoby *gerù, *kelù, *lemù, *perù (od pértì, nikoli od pérti – to 141 Recenzijos rozšiřující se zcela nová forma), tremù, vemù, stumù, protože takové formy se dodnes říkají ve velké části Žemaitska. Z toho plyne, že jde o jakýsi zpětný jev. Patrně se od původních geriù, lemù, tremiù (s. 102–103) znovu přešlo (?) ke geriù, lemù, tremù, plėtù, stumù (forma stumù se však vyskytuje také u jižních aukštaitských nářečí Drsk, Rtn aj.), srov. také široce rozšířenou formu m’ė.ntò / m’ėn.tù ~ mentù. Takové jsou kruhy změn tvarů termínů. V žemaitských a jižních aukštaitských (dzūkijských) nářečích se rovněž opakují lejų, glėjų (s. 104), rėdu (s. 104); v žemaitských nářečích se vyskytuje cirkumflexová retrakční intonace r’ītù, r’īdù Krš, Krtv aj., stejně jako autorem uváděné šlavù. Možná by autora zajímal žemaitský slovesný tvar tumėti, tuma „houstnout“ místo autorova tunėti (s. 108); není zde snad nějaká asimilace? (existuje také tumė „schopnost houstnutí“, tùmùs / tòmòs atd.). Z nějakého důvodu se zapomnělo na starší, jak se zdá, formu pèt’īs ~ petìs, pèt’īs ~ petiẽs, instr. sing. p’èt’īm ~ petìm (Ž. Krš, Užv, Pvn a jinde) (vysvětluje se pouze novější forma petỹs, s. 109). aṁpalas (< aṁṕalas) – na s. 110, 112 je podle P. Jonikase (nářečí Pagramantis) formou hovorového stylu; v nářečích se vyskytují ántpalas Pgr, áńčpalas Pvn. Litevské šarà „spěch, neštěstí“ (s. 114) – častěji se užívá šorà (šũorà, šuorù.t’į „usilovně pracovat“ Krš, Krkl., šuorõut’ę Tl. „velmi spěchat“ = šorúoti. U litevského bėda (b’ėda ž.), lotyšského bėda (s. 116) se pochybuje o použitelnosti vzorce *bʰeh₁dʰ-. Není zde vztah e̯: a slovanského jat’ (ь), jako u sénys, mešà a dalších slov (srov. K. Būga, Rinktiniai raštai, 1959, t. II, s. 554–555; J. Balčikonis, Rinktiniai raštai, t. I, s. 383). Slovo ýla, lotyšské iļens, se považuje za baltské (s. 119, poznámka pod čarou). Bylo by třeba důrazného a podloženého tvrzení (srov. Fraenkelio LKEŽ, s. 183, s veškerou literaturou). V západních žemaitských nářečích se vyslovuje bruot’ėrė.l’īs (zní také bruot’ėrė.l’īs) „bratříček“, zatímco broterėlis je pouze značně spisovně upravená forma ze slovníků a sbírek folkloru (s. 122). Pochybný je také přízvuk i-kmenového stótis (s. 128, 132, 138). Neznámé je rovněž DP patógus; může jít o starobylý přízvuk jako u přídavných jmen sunkus, šviesus aj., pouze není známo, jaká tehdy byla intonace. Totéž platí pro vótis, vóti (s. 122, 132), žūtis, -iẽs (s. 162) = žūtis, -iẽs (4). Pouze u některých Žemaitů se vyskytuje mýlas, -à; jde o společný rys s Lotyši, Kurši nebo Prusy (s. 148). Tam, kde se užívá sloveso pýti, je tvar přítomného času všude pýna, zatímco pỹja vzniklo podle redakční zásady LKŽ (s. 148). Je dávno známo, že zimní pšenice se u části Žemaitů nazývá pūrai (4) nebo pũrai (2) – 142 Recenzijos LKK 8, 1966, s. 166–167; LKŽx 847, zapsáno pūras (4) NŽ (zapsal tam salantišký prof. A. Salys, hovořil jsem s ním v roce 1969). V této knize pouze pūrai. Při návštěvách západní Žmuďi v letech 1958–1968, kdy jsem sbíral materiál pro LKA a kuršismy, byl kořen pūr- (podstatné jméno 4. přízvukové třídy) zaznamenán v Rūsnė, Saūgai, Kintuose, Plikiuose, Veiviržėnuose, Švėkšně, Endriejave a jinde (nyní čtyři dialektoložky, které zkoumaly mluvu Kuliů, slyšely formu pūrā (nemohla být zaměněna s mírou na obilí pūrs?). V rejstříku Rinktinių raštų K. Būgy (s. 157) je pod jedním heslem také pūras (III. díl, s. 652, píše se „míra“) a kořen pūr- (II. díl, s. 388 – pūras, pūrai „Winterweizen“ ALS, Kv, SLNT; s. 527 – pūrai a v Jn atd.). Tyto pūrai jsou v tomto případě zcela nečekané a není známo, odkud se vzaly. V roce 1964 jsem se účastnil rozhovorů u Švėkšny a Judrėnů, kde se agronomové doslova smíchy za břicho popadali nad „hloupostmi, které si vymysleli staříci“, jak říkali; proto se tohoto slova začalo užívat méně a ani v „Textech švėkšenského dialektu“ z roku 2005 není zaznamenáno (autor je ještě slyšel v obcích Būdviečiai a Tvas kučiai, Jaunius je zaznamenal v Kvėdarně, ale autoři I. dílu LKA ho nezařadili). K. Būga srovnal pūrus také s lotyšskými nářečními pūr’i a na s. 713 téhož dílu jsou purai, pūrai v seznamu zkomolených litevských slov. LKA 167 uvádí: nejčastější pūras, pūrai, méně časté pūrai a pouze na dvou místech pūrai (ve Skliaustė a Židikai snad bylo možné zaslechnout i zanikající slovo). Existuje také ještě jiné pūrai „hnis“ z LKŽx 946 – J. Z významu slova často užívaného při přirovnání se ustálil přenesený význam „množství“, srov. jako pūrai drimb (už „hnis“), zatímco Dirsės birst pūrais Vkš – nikoli, nýbrž po celé Žmuďi, dokonce se z uší vyhrabávaly kaše z pūrů, pūrai Krš, pūrais žinių bobos nešio(ja) Ub atd. (Nyní si autor ve svém litevském etymologickém slovníku vzpomněl a opravil to, v obou případech už to neuváděl. Díky Bohu.) V přítomném čase zvratných sloves těchto Žmuďanek nešýs, plentýs, kemšýs je -y-; četl jsem o tom dokonce v jedné islandské publikaci, a proto mě zajímá, jak to souvisí s h₁nek̑eh₁i > neš-i?, s. 165. Autorovi knihy by snad mohla být zajímavá podoba rãplės RDN, Šv a jinde (LKŽXI 177) vedle pruského raples (s. 178). Zdá se, že varianty -riau- a -rau- se vyskytují převážně v žmudském nářečí a že mezi ně mohou patřit grauž- / griauž, raukti / riaukti, drūžė / driūžė a mnohé další, vzniklé v důsledku *ṛ̥iau > rau, *ri̯ā > rā > ro, *ṛ̥iu- > ru atd. Sloveso vadýti, vādo, vāde je slovem jižních Aukštaitů a * je zbytečné (s. 185). Ještě je třeba připomenout přízvuk u některých slov: šalnà, šalnà (s. 195) = šalnà, šalna (4); nevėša (s. 184) = nėvėša subst. (1) nebo n’ėvėša sloveso; iltis, -ies (s. 214) = iltis, -ies (1); audrà (z ž. áudra) (s. 186) se objevilo teprve nedávno, po roce 1930, podle litevského zvyku měnit přízvuk a místo přízvuku u nově naučených slov (K. Būga, Rinktiniai raštai, sv. III, s. 785). 143 Recenzijos Poněkud překvapila jediná podoba slova kainà v knize. Místo polského čienia, zavedeného v kostelních správách, a obdobného cienią, prosazovaného panskými dvory s pomocí carských úřadů, našli litevští intelektuálové na konci 19. a na samém počátku 20. století v žmudském nářečí slovo kãina (1). Neznal je ani K. Būga; J. Jablonskis kvůli žmudské přízvukové kontuře kãina, s rázovou částí na druhé složce dvojhlásky, snad řekl kãina, nom. kainà (ale zaznamenal ji tam zřejmě již přizpůsobenou fonetice žmudského nářečí jako kãina). Někteří naši lidé užívají žm. kãina, ale vyslovují je s pozměněným přízvukem kainą, kainą (4), zejména západní Aukštaité. Nejde o zděděnou podobu, a proto lze v historickogramatickém výzkumu zkoumat pouze kãina (1), která přesně odpovídá slovanskému cena. První dojem – kniha prof. habil. dr. krakovského badatele W. Smoczyńského je nesmírně zajímavá, důležitá pro naši lingvistiku, dílo zásadní na mnoho desetiletí, věnované historické gramatice litevštiny a jejímu vývoji. Některá zde zapsaná poznámka může jen povzbudit k tomu, abychom odfoukli stranou nějaké to zatoulané smítko (zejména pokud jde o pūrų ar pūrų). Vytautas Antanas Vitkauskas Litevský jazykový ústav P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva 144