Vytautas Ambrazas. „Lietuvių kalbos istorinė sintaksė“

Acta Linguistica Lithuanica LVI (2007), 117 – 144 Recenze Recenze Vytautas Ambrazas Historická syntax litevštiny Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2006, 610 pp., ISBN 978-9955-704-18-8 Kniha Vytauta Ambraze Historická syntax litevštiny je syntézou dlouholetého autorova výzkumu, jehož výsledky byly publikovány v mnoha samostatných publikacích. Není překvapivé, že zvláštní pozornost je věnována právě těm tématům, která autor již dříve podrobněji prozkoumal. Jde o otázky zásadního významu pro historickou syntaxi litevštiny, jako jsou slovosled, vývoj participiálních konstrukcí, infinitivních konstrukcí a pasiva. Tato kniha také zaplňuje některé mezery, tj. pojednává i o tématech, jimž autor dříve nevěnoval samostatné monografie ani články. Úplná vyčerpávající úplnost je samozřejmě ideálem, k němuž se lze pouze přibližovat, a i ve velkých syntetických pracích vždy rozpoznáváme stopy autorových individuálních zájmů a badatelských preferencí. Těmito úvodními poznámkami chci zdůraznit, že nehodlám autorovi vytýkat, že to či ono hledisko mohlo být v knize rozebráno podrobněji nebo že to či ono téma zůstalo nezmíněno. Až přijde čas na novou syntézu, jiný autor napíše jinou práci, která bude rovněž odrážet jeho individuální preference. Po úvodní kapitole věnované principům výzkumu historické syntaxe následuje kapitola o slovosledu a jeho změnách. Poté jsou zařazeny tři kapitoly, v nichž se postupně pojednává o třech typech vět, jejichž rozlišení podle autorova názoru odráží historicky nejdůležitější kritérium klasifikace vět. Nejprve se vyčleňují dva základní typy – jmenné a slovesné věty –, třetí typ tvoří takzvané „smíšené věty“, tj. věty se jmennými (primárními a sekundárními) predikativy. K smíšenému typu by patřila například věta Syn se vrátil zdráv, která v sobě spojuje rysy samostatných vět Syn se vrátil a Syn (je) zdráv. Zda se tyto věty „vytvořily v dávné minulosti indoevropských jazyků v důsledku vzájemného působení slovesných a jmenných vět“ (s. 491), ve skutečnosti nikdo neví a nejspíš ani vědět nelze. Jako kritérium uspořádání materiálu však tato otázka samozřejmě nevyžaduje důkaz. V dalších kapitolách se postupně pojednává o vyjadřování jmenných výrazů pády, předložkových konstrukcích, infinitivních a participiálních konstrukcích a souvětích se spojovacími vedlejšími větami. 117 Recenzijos Vedlejšími spojovacími větami. V samostatné kapitole jsou uvedena shrnutí historického vývoje litevské syntaxe, německé resumé knihy, bibliografie a rejstříky. Uspořádání materiálu je vždy věcí dohody, často je diktováno praktickými důvody nebo jednoduše tradicí a nemělo by být předmětem zásadní kritiky. Struktura obsahu však často odráží také pojmový aparát používaný v práci, který by již měl být kriticky hodnocen. Ve způsobu uspořádání materiálu recenzované knihy se projevuje mnoho neobvyklých prvků, jež nepřipravenému čtenáři, tím spíše člověku, který nenavštěvoval litevskou školu a neučil se litevskou školní mluvnici, ztěžují četbu (podobně ztěžují například i četbu akademických Gramatik litevského jazyka nebo Mluvnic současné litevštiny). Co má takový čtenář dělat, setká-li se například s pojmem „dvojí pády“? Samotný pojem se zdá být poměrně jednoduchý: ve větě jsou užity dva nominativy, dva akuzativy, dva dativy atd., například varnų ben porelę sav pietums nusišauju (Donelaitis; s. 267). Jsou tedy nejspíš i takové věty jako Ąžuolas kaitrus medis (s. 133) případem dvojího nominativu? Vůbec ne – v této větě jsou sice dva nominativy, ale z nějakého důvodu nesplňuje podmínky pro zařazení do kategorie dvojích pádů. Ve skutečnosti se v kapitole o dvojích pádech (kromě konstrukcí zcela odlišného typu, zmíněných v úvodu, jako je prašau tavęs menkniekio) pojednává převážně o konstrukcích se sekundárními predikativy (sekundární predikáty), například Asch tawa Dukterį neradau Mergą BrB V Moz 22.17. Když čtenář pod tajemným názvem „dvojích pádů“ objeví dobře známou kategorii, pocítí úlevu a nadále očekává podrobnější informace o vyjadřování sekundárních predikativů. Víme (ve slavistice existuje rozsáhlá literatura věnovaná tomuto jevu a faktorům, které jej podmiňují), že sekundární predikativy lze vyjadřovat různými způsoby: kongruencí, instrumentálem nebo předložkovou konstrukcí (srov. Soud ho uznal vinným / jako viníka; U sedláka sloužil jako čeledín / za čeledína). Jak se v dějinách litevštiny vyvíjel vztah mezi těmito třemi způsoby vyjadřování? Přímou odpověď na tuto otázku v knize nenajdeme, protože například predikativní instrumentál je probírán ve zcela jiné kapitole, kde se skrývá pod neméně záhadným názvem „věty s instrumentálem“ (s. 158–167). Po otevření této kapitoly bude čtenář jen obtížně chápat, proč Chléb se mění v tělo je „věta s instrumentálem“, zatímco Jan jede na kole už ne. Tato podivnost se konečně objasní až po prostudování školní litevské mluvnice, v níž predikativní doplněk spony (užívaný také s takzvanými „neplnovýznamovými sponami“, jako jsou virsti, tapti a podobně) není samostatným větným členem, nýbrž pouze částí složeného přísudku, která je s podmětem spojena vztahem shody (přesněji „vzájemné vazby“). O shodě v konstrukci mes esme Liudininkais io (BrB Apd 5.32) mluvit 118 Recenzijos je obtížné, takže tento predikativní instrumentál se ocitá v zemi nikoho a aby nebylo třeba používat termín implikující přísné tabu, je bezpečnější schovávat se za pád nebo jinou morfologickou kategorii. Tak vznikají „věty s instrumentálem“ nebo „jmenné věty s tvarem středního rodu“. Jak tedy mluvit o tom, o čem se mluvit nesmí? Otázka označování predikativů kongruencí nebo instrumentálem se probírá velmi stručně (pp. 165–167), autor se však zdánlivě vzdává možnosti říci na základě vlastního shromážděného materiálu něco nového, protože už v Jablonského gramatice spadá predikativ kongruující v pádě do kategorie „dvojitých pádů“ a otázku vztahu jednoho z argumentů větného slovesa k instrumentálu by tam nebylo možné ani položit. Obě konstrukce tedy žijí v tradiční litevské gramatice vlastním životem a v jejím rámci se z principu nemohou setkat. Je přitom zajímavé, že například depiktivní sekundární predikáty (depictive secondary predicates), které se v současné litevštině pravidelně shodují se subjektem nebo objektem, jsou ve staré litevštině někdy označeny instrumentálem, např. kad nevaykščcotu nogu ChNT Apr 16.15 (dnes: kad nevaikščiotų nuogas); gime aktu ChNT Jn 9.20 (dnes: gimė aklas). Je to jen vliv slovanských jazyků1, nebo byly zásady užívání pádů prostě jiné než dnes? Chylinskis totiž shoduje členy i v jiné konstrukci, kterou bychom patrně měli uznat za komplementativní (complementative: neradau nes darba tawo pitno podiewu ChNT Apr 3.2). Vzhledem k nedostatku specializovaných výzkumů autor možná nemohl na tuto otázku hned odpovědět, ale alespoň konstatování samotného faktu by bylo užitečné jako podnět k tomu, co by mohli v budoucnu zkoumat další badatelé. Aby se však otevřely perspektivy nového výzkumu, bylo by třeba opustit kategorie a pojmy školské gramatiky a převzít některé pojmy z arzenálu současné teoretické lingvistiky. O tom, že autor četl zahraniční literaturu, není pochyb při pohledu na bibliografii knihy: cituje se v ní například kniha Johanna Nichols o označování predikativů (Nichols 1981), avšak autor si poznatky z ní získané nechává pro sebe a čtenářům předkládá starou dobrou moudrost Jablonského gramatiky. To je škoda, neboť takový přístup ve skutečnosti uzavírá cestu novému výzkumu. Pojem „dvojitých pádů“ je chybný také proto, že směšuje dohromady zásadně odlišné syntaktické jevy a neumožňuje odlišit konstrukce se sekundárním predikativem (depiktivním nebo komplementativním) (O Ioab palikka giwus atlikusius Mieste BrB I Kron 12.8; ką wadini mane gera BrB Mt 19.17) od takových 1Přímý vliv polštiny zde být nemohl, protože v odpovídajících místech Gdaňské bible jsou užita příslovce (nago, ślepo). 119 Recenzijos konstrukcím jako neger yra žmogui vienam būti VE 5014, v nichž predikativ infinitivní věty kongruuje nanejvýš pouze s koreferentním komplementem hlavní věty. Takovou větu lze totiž syntakticky interpretovat buď jako neger(a) yra [žmogui būti vienam], nebo jako neger(a) yra žmogui. [PRO1, būti vienam] podle toho, zda budeme dativ chápat jako subjekt infinitivní věty, nebo jako komplement hlavní věty. Význam věty vyžaduje zvolit první interpretaci, srov. non est bonum esse hominem solum, οὐ καλὸν εἶναι τὸν ἄνθρωπον μόνον. Předstírat tedy, že sennam girtam jūkis B 73 a neger yra žmogui vienam būti mají tutéž syntaktickou strukturu, lze ve školské, nikoli však ve vědecké gramatice. Nejde ostatně jen o otázku interpretace, protože chybný teoretický postoj vede také k věcným omylům, které se později obtížně napravují. Představme si, že ve starých textech najdeme „dvojitý akuzativ“ v konstrukcích, v nichž sekundární predikativ kongruuje s doplněním: Ghys... bagotiusius tusczus apleida VEE 159, ale konstrukce, v nichž by predikativ infinitivní věty kongruoval s akuzativním objektem hlavní věty, nenajdeme v celé staré litevské písemné tradici – všude se zde užívá instrumentál, např. sakens jemus nessibijoti / liepe ios linksmais būti BP I 83.15. Proč se tu tedy neužívá „dvojitý akuzativ“ (*liepe ios linksmus būti)? Je pravda, že v současné spisovné litevštině se požaduje užívat místo instrumentálu akuzativ (privertė juos atsargius būti), avšak konstrukce doporučovaná pro současné užití je čistě umělá, vytvořená (nejspíše) Jablonskim a založená na chybném předpokladu, že jde zde o tutéž konstrukci jako například v padarė juos atsargius, totiž o „dvojitý akuzativ“². „Správná“ konstrukce privertė juos atsargius būti (tj. nepodložená historickou tradicí, ale zřejmě odpovídající jazykovému povědomí mluvčích a „duchu jazyka“) byla zavedena spolu se svou „správnou“ interpretací jako „dvojitého akuzativu“, a proto by otázka, proč Bretkūnas neužívá konstrukci *liepe ios links-mus būti, byla nejspíš netaktní, ačkoli členy v konstrukci shoduje Diewas prisake mums mielaschirdingiems būti (BP II 253,4). Ambrazas tuto otázku neklade a spokojí se s citováním příkladů „dvojitých dativů“, např. neger yra žmogui vienam būti. Pro konstrukci liepe ios linksmais būti jednoduše nebylo možné najít místo k citaci a rozboru, neboť každému je zřejmé, že v ní chybí dvojitý akuzativ požadovaný současnou gramatikou; zároveň ji nelze uznat za predikativní instrumentál s infinitivem būti, protože by to znamenalo uznat, že se tato konstrukce fakticky liší od 2 Proti této uměle vytvořené konstrukci bojoval Leonardas Dambriūnas, který větu Pavojų, verčiantį mus būti akylesnius, ir čia netrūksta opravil na... būti akylesni aus (Ur-nėžiutė 2006: 7). Z historického hlediska měl pravdu, protože „dvojitý akuzativ“ v této konstrukci spočívá na nedorozumění. 120 Recenzijos „konstrukce dvojného akuzativu“ je učinily opatrnými a pak by bylo třeba uznat, že ani výklad konstrukce Dievas prisakė mums mielaširdingiems būti jako dvojného pádu není adekvátní. Co tedy dělat? Nejlepší je mlčet. Článek autora těchto řádků (Holvoet 2004), který upozorňuje na zarážející skutečnost, že ve staré litevštině chybí konstrukce *liepe jos linksmus būti, a nabízí její výklad, Ambrazas oprávněně necituje. Diskuse s autorem článku by ostatně nebyla možná už jen proto, že problém, který nastolil, nelze v rámci Jablonského gramatiky vůbec formulovat, takže ani jeho nastolení zřejmě není žádoucí. Je třeba věnovat několik slov také principům syntaktického popisu uplatňovaným v knize, protože určují mnohá znění, která charakterizují jak vývoj jednotlivých konstrukcí, tak obecné tendence ve vývoji litevské syntaxe. Tato historická gramatika opouští rozdělení syntaktických vztahů na tři typy přijímané v litevské gramatické tradici – řízení, shodu a přimykání – a namísto něj navrhuje jednodušší rozlišení dvou typů – řízení a přimykání (s. 20). Podle definic by toto rozlišení odpovídalo rozlišení řízení a modifikace přijímanému v Lietuvių kalbos gramatikos darbuose (např. Holvoet & Judžentis 2005). Podobně jako tam autor považuje shodu za formální vyjádření syntaktické závislosti (s. 20). Je však zvláštní, že za formu takového vyjádření závislosti je považována pouze shoda: v lingvistické literatuře se shoda jako typ morfosyntaktické závislosti obvykle uvádí spolu s morfosyntaktickým řízením (angl. government, franc. rection, něm. Rektion). Morfosyntaktické řízení (rekce) však Ambrazas ve své knize tradičně nerozlišuje od syntaktického řízení (komplementace). To ostatně není jediná věc, která se beze změny přenáší ze starého systému syntaktických vztahů. Zůstává vztah „vzájemného spojení“ podmětu a přísudku (s. 21). Tento pojem je převzat z koncepce DLKG, podle níž je sloveso v jistém smyslu syntakticky závislé na podmětu, protože se s ním shoduje. Podmět je zase závislý na slovesu (to totiž otevírá pozici pro podmět v nominativu), a tak dostáváme vzájemnou závislost. Když se však shoda opustí jako třetí typ závislosti, nezbývá ani „vzájemné spojení“ a shoda slovesa s podmětem je pouze klasickým příkladem značení hlavy. Protože je v bibliografii uveden článek Johanna Nicholse z roku 1986, měl by být autorovi pojem „značení hlavy“ znám, přestože jej ignoruje. Ze starého pojmového aparátu se zachoval také „dvojí vztah závislosti“, který má údajně současně spojovat jmenné přísudkové doplňky s přísudkem i s podmětem nebo předmětem. Tradičně se tento pojem zdůvodňuje shodou predikativa s podmětem nebo předmětem, např. paži- 121 Recenzijos nauji jauną: jelikož se shoda tradičně považuje za typ syntaktického vztahu, musí v této konstrukci predikativní adjektivum jauną záviset na předmětném zájmenu jį (kvůli shodě), zároveň však musí záviset i na přísudkovém slovese (jinak by nebylo možné syntakticky popsat rozdíl mezi konstrukcemi mačiau brolį linksmą a mačiau linksmą brolį). Když se však shoda vyškrtne ze seznamu typů syntaktických vztahů, není důvod mluvit ani o „dvojí závislosti“. V závislostní gramatice se dvojí syntaktická závislost vůbec neuznává a není zcela jasné, jak ji chápe sám autor; na s. 491 například čteme: „Druhé jméno tohoto typu ve větách [tj. ve větách s přísudkovými doplňky – A. H.] má dvojí syntaktické vztahy: přimyká se k prvnímu [jménu] jako určitý přívlastek a zároveň je sémanticky spojeno se slovesem.“ Pokud je však jméno se slovesem podle autorova tvrzení spojeno sémantickým vztahem, syntaktický vztah mezi nimi už patrně nepostuluje, a proto není jasné, proč by syntaktický vztah měl být dvojí. Předpokládejme ale, že se autor jen vyjadřuje nepřesně a že vedle sémantické závislosti fakticky postuluje i závislost syntaktickou. Pak však máme dvě různá kritéria pro určení syntaktické závislosti: (i) v jednom případě (jį jauną) se ze závislosti slov v morfosyntaktickém smyslu (shody) vyvozuje jejich syntaktická závislost, zatímco (ii) v jiném případě (mačiau jauną) se takový závěr činí navzdory tomu, že mezi slovy není shoda ani vůbec morfosyntaktická závislost – zmíněný sémantický vztah mezi nimi se zřejmě už považuje za dostatečný základ pro stanovení syntaktického vztahu. Mělo by být zřejmé, že taková nejednotnost postupů při určování závislosti je teoreticky nežádoucí a v praxi vede k neřešitelným rozporům. Je totiž těžké popřít, že například ve větě nudažė namą žaliai spojuje slova namą a žaliai sémantický vztah, protože dům se přece stává zeleným, a v mnoha jazycích se tento vztah zdůrazňuje i shodou (lotyš. nokrāsoja māju zaļu). Je-li shoda dostatečnou, ale nikoli nutnou podmínkou pro určení syntaktického vztahu, pak lze na základě sémantického vztahu snadno tvrdit, že i v konstrukci nudažė namą žaliai máme dvojí závislost. Pak se však hroutí celý systém, který předpokládá syntaktický rozdíl mezi konstrukcí s příslovečným určením (laiko butelį stačiai) a konstrukcí s přísudkovým doplňkem (laiko butelį stačią). Tato poněkud dlouhá odbočka byla nutná, abychom mohli pochopit a zhodnotit jednu z hlavních tezí posuzovaného díla – tvrzení o „posilování řízení“. Autor se opírá o citát z úvodu ke srovnávací gramatice indoevropštiny od Antoina Meilleta (Meillet 1934): „Il n’y avait pas en indo-européen de „rection“ d’un mot par un autre, 122 Recenzijos comme il y en a en latin par exemple; l’autonomie du mot est le principe qui commande la structure de la phrase indo-européenne“ (p. 196, išnaša). Není zcela jasné, zda měl Meillet při psaní těchto slov na mysli syntaktickou, nebo morfosyntaktickou závislost, ačkoli termínem „rection“ se tradičně označuje pádové (tj. morfosyntaktické) řízení. Autor posuzované knihy má podle některých formulací na mysli právě morfosyntaktickou závislost; srov. například formulaci „Předložky, které se pojí s ohebnými slovy, je řídí, tj. určují jejich gramatickou podobu“ (s. 283). Neohebné slovo zřejmě řízeno být nemůže, takže v konstrukcích iš čia, per kur apod. máme patrně přimykání. Jakou cenu však mají definice uvedené na s. 20? Tam se mluví o syntaktickém požadavku či jeho nepřítomnosti, zatímco na s. 283 se ukazuje, že jde pouze o záležitost morfologie: je-li závislé slovo ohebné, máme řízení, a není-li, pak jde o přimykání. Předpokládejme však, že definice si žijí vlastním životem kdesi v odděleném zákoutí a na autorovo uvažování nemají vliv. I s touto výhradou je ale těžké plně pochopit, co má autor na mysli, když tvrdí, že „ve vývoji litevského jazyka je patrné posilování syntaktické závislosti pádů na slovesech“ (s. 197; zvýraznil jsem já – A. H.). Závislost pádu totiž není totéž co závislost slova, takže autor zde fakticky mluví o rekci, nikoli o komplementaci. Při čtení textu má člověk místy dojem, že ani sám autor není zcela rozhodnut, co přesně se ve vývoji litevského jazyka posiluje. V konkrétních případech se totiž zdůrazňuje právě komplementace: „Obecně je v konstrukcích s akuzativem času a místa patrný tentýž vývojový směr: od připojeného příslovečného určení k přímému předmětu řízenému slovesem“ (s. 206). Toto tvrzení se opírá o takové příklady jako pra- vaikščiojau naktį, ištarnavau metus apod. Odhlédneme-li však od zvláštních slovesných typů, v nichž je trvání v čase začleněno do argumentové struktury slovesa (tyto slovesné typy mohou být nové, jejich vznik je však otázkou tvoření slov, a jen nepřímo syntaxe), není patrné, co se změnilo. Zůstává slovo naktį v konstrukci miegojo visą naktį nejspíš i nadále „připojené“ tak jako dříve? Ať tak či onak, změna v přímý předmět je bezpochyby syntaktický proces a její postulování by ukazovalo na vznik komplementačního vztahu. Na jiných místech se však opět zjevně myslí volba pádu: „S oslabováním protikladu mezi partitivním genitivem a akuzativem sílí sklon zobecňovat jeden či druhý z těchto pádů podle významu slovesa. Sémantická shoda pádu se slovesem se tak nahrazuje sílícím syntaktickým řízením“ (s. 224). Řízen už tedy není výraz, nýbrž pád. Jestliže oslabila partitivní genitivní… 123 Recenzijos a akuzativovému protikladu (atsiminti brolio: atsiminti brolį) se zobecňuje akuzativ (atsiminti brolį), mění se tedy pouze označení komplementu, nelze však mluvit o vzniku vztahu komplementace. Co se tedy ve skutečnosti mění? Vyjadřuje snad „rekce“ pouze důsledné užívání určitého pádu k označení komplementu určité lexikální jednotky? Nebo jde o to, že volba pádu už není určována sémanticky? Bylo by dobré to zjistit. Amicus Plato, sed... Nikdo nepochybuje o obrovském významu Antoina Meilleta pro rozvoj historické lingvistiky, jeho syntaktická tvrzení by však na počátku jednadvacátého století již neměla být citována. Ať už jeho výše citované tvrzení chápete jakkoli, ať už je vztahujete k syntaktické či morfosyntaktické závislosti – je pravděpodobně chybné v obou případech. Za prvé, chápeme-li „rekci“ jako syntaktickou závislost – komplementaci –, připisujeme podle Meilleta rekonstruovanému prajazyku jiné zákonitosti struktury než živým jazykům. Údajně byla slova prajazyka syntakticky samostatná a nevázaly je takové vztahy závislosti jako v současných jazycích. Takové tvrzení lze samozřejmě vznést, vracíme se tím však do dob raných komparativistů (Boppa a Schleichera), kdy ještě převládal názor, že jazyky mohou mít v různých vývojových etapách (v obdobích „dětství“ a „stáří“) odlišné strukturální rysy a zákonitosti změny. Od dob mladogramatiků se implicitně a od druhé poloviny 20. století explicitně uplatňuje „princip uniformity“ (uniformitarian principle, srov. Harris & Campbell 1994: 24–32), podle něhož musí být lingvistická vysvětlení stejná bez ohledu na to, zda zkoumáme současný jazyk, nebo hypotetický starověký prajazyk. Nic, co není možné dnes, by nemělo být postulováno ani při zkoumání vývoje jazyků v minulosti. Představa primitivních, gramaticky nevyvinutých jazyků možná nikdy nebyla důsledně a definitivně zavržena, přinejmenším v současnosti ji však lingvisté vážněji nezvažují. Taková vývojová etapa prajazyka, v níž by na něj nebylo možné vztáhnout pojmy komplementace a modifikace, je pro nás pouze předmětem polovědeckých spekulací. Zbývá tedy druhé pojetí „rekce“ – morfosyntaktické. I zde se však Meilletovo tvrzení jeví jako velmi pochybné. V různých konkrétních vývojových etapách jazyků nacházíme případy zániku sémantických protikladů kódovaných pádem a prosazení strukturálního pádu (např. akuzativu objektu), nacházíme však i případy opačné tendence. Například partitivní označování objektu (z něhož se vyvinul také genitiv záporový) výrazně zesílilo v baltských a slovanských jazycích, nejspíš pod vlivem synkretismu ablativu a genitivu (ablativy jsou dobře doloženým zdrojem partitivních konstrukcí): je to jasně patrné při srovnání slovanských a baltských jazyků s texty starověké řečtiny a la- 124 Recenzijos tiny. V predikativní pozici vedle nominativu (akuzativu) zavedly slovanské a baltské jazyky instrumentál, který byl původně spojen s označováním dodatečného sémantického obsahu (dnes tato funkce predikativního instrumentálu v obou jazykových rodinách téměř zcela vybledla). Stručně řečeno, v baltských a slovanských jazycích některé sémantické protiklady kódované pádem zanikly, jiné však vznikly. Snižování počtu sémantických protikladů kódovaných pádem samozřejmě pozorujeme i v jazycích, v nichž pády mizí, například v současných románských jazycích; zde je však už obtížné spatřovat další šíření myšlenky morfosyntaktické „rekce“. Vrátíme-li se konkrétně k tezi pojednávané knihy, její hodnocení komplikuje skutečnost, že autor „pádovou rekci“ přesněji nedefinuje – jak už bylo řečeno, jeho pojetí pádové rekce se prolíná s jevem čistě syntaktické povahy, totiž komplementací. Uváděné příklady jsou rozporné a ukazují, že autor přísněji nerozlišuje syntaktickou rekci (komplementaci) od morfosyntaktické rekce. Pokud je třeba zmíněnou tezi knihy chápat tak, že se ve vývoji litevštiny snížil počet sémantických protikladů kódovaných pádem při vyjadřování subjektu, objektu apod., je takové tvrzení teoreticky smysluplné, ale nejspíš fakticky nesprávné. Například protiklad akuzativu a partitivního genitivu je v litevštině dodnes živý. V jakém smyslu tedy oslabil a uvolnil místo „rekci“? Samozřejmě lze najít jednotlivé případy, kdy byla alternace genitivu a akuzativu odstraněna. Podle autora se u sloves atmintį, užmiršti užíval genitiv partitivního původu (atmink manęs BrB Moz. I 40,14), který byl ze současného jazyka vytlačen akuzativem. Konkurenci genitivu a akuzativu však pozorujeme už u latinského memini a řeckého μιμνήσκω. Tento jev je tedy tak starý, že v jazyce starých litevských písemných památek byl takový genitiv nejspíš už sémanticky nemotivovaným syntaktickým reliktem (o jeho partitivním původu lze pouze spekulovat) a jeho odstranění z perspektivy litevštiny představovalo jen nahrazení jednoho sémanticky nemotivovaného typu „rekce“ jiným (zde zřejmě zapůsobil princip ekonomie: místo dvou typů rekce zůstal jeden). V tomto ohledu se poněkud liší genitivy s ablativním významem. O slovesech typu bijoti, vengti autor píše: „Genitiv, který dříve měl odloučovací význam, je postupem času začleněn do pole sémantické a syntaktické přitažlivosti slovesa, pozbývá samostatného významu a stává se pádem jeho řízeného doplnění“ (s. 245). Je těžké uvěřit, že by genitiv vilko v konstrukci bijoti vilko před vznikem „rekce“ nebyl doplněním – takový názor je pouze součástí téhož mýtu o primitivním prajazyce bez syntaktických vztahů. Tento genitiv v konstrukci bijoti vilko nejspíš vždy označoval doplnění. Otázkou je pouze, zda je nyní a/nebo ve starých písemných památkách řízen on (tj. právě tento pád), či nikoli. V tomto 125 Recenzijos případě nebyla pádová alternace odstraněna, jako tomu bylo u predikátu typu atminti: nyní se stejně jako dříve užívá genitiv. Podle autora tedy v tomto případě nastal zlom, když vybledl ablativní význam genitivu: genitiv se začal užívat nikoli tolik proto, že ablativní význam tohoto pádu odpovídal předávanému typu situace, nýbrž proto, že jej začalo vyžadovat samo sloveso. Prokázat to však by bylo obtížné, neboť pády komplementů či předložky často pleonasticky zdvojují to, co je již obsaženo ve významu samotného slovesa. Předpokládejme například, že ablativní význam nepochybně tvoří neoddělitelnou součást lexikálního významu sloves bijoti, vengti, v odpovídajících lotyšských konstrukcích je však vyjádřen pleonasticky: baidīties no vilka ‚bát se vlka‘, vairīties no vilka ‚vyhýbat se vlkovi‘ (tyto konstrukce nahradily starší konstrukce baidīties, vairīties vilka). Lze se patrně domnívat, že předložková skupina no vilka je příslušnými slovesy „řízena“, stejně jako genitiv litevských sloves bijoti, vengti (Lotyši totiž jinou konstrukci nemají). Nelze však popřít skutečnost, že předložka no má ablativní význam. K tomu, aby se „rekce“ prosadila, tedy vůbec není třeba, aby význam pádu „vybledl“. Konečně by bylo také obtížné prokázat, že genitiv v litevštině pozbyl ablativního významu. Vždyť genitiv ablativního významu se nyní běžně užívá s předložkami (iš/nuo miesto). Podobně se instrumentál v hovorovém jazyce užívá s předložkou su (rašyti su pieštuku, važiuok su autobusu), ale přece nebudeme tvrdit, že instrumentál v předložkové konstrukci pozbyl „nástrojového“, tj. instrumentálního významu. Ostatně tento „nástrojový“ význam lze spatřovat i v případech, kdy se tento pád podle Ambraze již stává „řízeným“ (např. naudotis peiliu), a kdyby někdo chtěl vznést tvrzení, že genitiv v konstrukci bijoti, vengti vilko si stále uchovává ablativní význam, bylo by těžké to vyvrátit. Další konkrétní příklady zde nehodlám probírat. Tvrzení, že ve vývoji litevštiny lze pozorovat „posilování rekce“, je problematické nejen a ani ne tolik proto, že je nesprávné, nýbrž proto, že patrně ani samotnému autorovi není příliš jasné, co vlastně znamená. Ani definice „rekce“ uvedená na začátku knihy, ani vysvětlení na jiných místech čtenáři nepomáhají plně pochopit, co se podle autorových slov ve vývoji litevštiny vlastně posiluje. Vytautas Ambrazas je autorem mnoha výzkumů významných pro dějiny litevštiny. Jejich výsledky se odrážejí, shrnují a zasazují do širšího kontextu také v pojednávané knize. Lze zde zmínit autorovy výzkumy věnované infinitivním konstrukcím v litevštině (Ambrazas 1995). Přesvědčivě v nich odhalil mechanismy syntaktické reanalýzy, které vedly ke vzniku nominativního objektu v konstrukcích, jako je šienas reikia pjauti (→ reikia šienas pjauti); nominativní objekt je pů- 126 Recenzijos výsledkem reanalýzy někdejšího nominativu subjektu, přičemž vliv finských jazyků, zdůrazňovaný některými autory, pravděpodobně pouze přispěl k zachování tohoto nominativu, v žádném případě však nebyl nezbytnou podmínkou jeho vzniku. Také užívání dativu k označení subjektu a objektu infinitivu účelu a určení v adverbiální a adnominalní pozici (místo, kde má slepice snášet, sekera na štípání dříví) Ambrazas přesvědčivě vysvětluje na základě předpokladu, že v konstrukci s dvojím dativem účelu v tomto případě došlo k reanalýze a první dativ byl reinterpretován jako subjekt nebo objekt infinitivu (hypotézu pádové atrakce autor oprávněně odmítá). Tyto Ambrazasovy výzkumy představují trvalý přínos k historické syntaxi litevštiny a baltských jazyků. Jiná autorova vysvětlení historického vývoje některých syntaktických jevů, která zde předkládá a která se objevují již v jeho dřívějších pracích, po zveřejnění nových typologických výzkumů částečně ztratila aktuálnost. Za zmínku zde stojí například hypotéza o vzniku nepřímého způsobu. Stejně jako ve svých dřívějších publikacích odvozuje Ambrazas v pojednávané knize konstrukce nepřímého způsobu z konstrukcí, v nichž se participium užívá se slovesy smyslového vnímání, zkušenosti nebo říkání, např. cítil / myslel si / říkal, že zná cestu. „Význam zprostředkovaného či předpokládaného děje se zde mohl přenést na participium, které se začalo užívat samostatně“ (s. 393). Toto vysvětlení, navazující na tradici výkladů Delbrucka a Endzelyna, není uspokojivé, protože zachycuje pouze reproduktivní význam těchto konstrukcí. Lze pochopit, proč byl tento význam pro Endzelyna nejdůležitější: lotyšské evidenční konstrukce mají totiž pouze funkci zprostředkování. Litevské evidenční konstrukce však plní také inferenční funkci (závěr založený na stopách po uskutečněném ději, např. zde byl zloděj) a mirativní funkci (vyjádření údivu, např. otočí se – a tam stojí čert). V typologické literatuře se na základě předložených paralel z jiných jazyků přesvědčivě vysvětluje, jak z perfektového významu vzniká nejprve inferenční a později i další evidenční významy, mezi nimi také význam reproduktivní. Opačný vývoj – od reproduktivního k inferenčnímu významu – není doložen a lze jej jen obtížně vysvětlit. Proto se jako mnohem přitažlivější jeví výklad, který navrhl Litvinov v roce 1989 a podle něhož je zdrojem baltských evidenčních konstrukcí perfektum. Podle tohoto autora se vedle evidenčních konstrukcí perfektového původu (odjeli) později objevily také konstrukce s participii přítomného času (bydlí prý daleko) a dokonce i s participii budoucího času (odjedou prý). Ambrazas Litvinovův výklad stručně probírá, ale odmítá jej s odůvodněním, že prvenství minulých časových forem není prokázáno. Bylo by však obtížné je prokázat vzhledem k tomu, že písemná historie baltských jazyků je příliš krátká. Na základě přímých údajů pramenů 127 Recenzijos nelze „prokázat“ ani Ambrazasovu, ani Litvinovovu hypotézu, avšak posledně uvedená má tu výhodu, že není v rozporu s fakty jazykové typologie. Autor často zmiňuje jazykovou typologii a hojně cituje také typologickou literaturu. V některých případech jeho úvahy doplňuje, v jiných plní pouze dekorativní úlohu. Evidencialita neboli výše zmíněné označování řídícího členu syntaktického spojení je poměrně výmluvným příkladem. Článek Johanna Nicholsové o označování řídícího a závislého členu samozřejmě ozdobí každou bibliografii. To však ještě neznamená, že je užitečné seznamovat litevského čtenáře s myšlenkami v něm předloženými, neboť, jak bylo poznamenáno, tyto škodlivé myšlenky rozvracejí celou stavbu „litevské“ syntaxe. Mimochodem, každé typologické tvrzení může vyvrátit příklad z nějakého jazyka, který dosud nebyl zkoumán z hlediska, o něž jde, třeba z litevštiny, musí však být náležitě prozkoumán. Tak například autor na s. 186 tvrdí, že materiál, který předložil, vyvrací Shibataniho (1998) tvrzení, podle něhož může implicitní činitel bezosobního pasiva v litevštině stejně jako v jiných jazycích označovat pouze člověka. Ve skutečnosti tento rys jako univerzální vlastnost bezosobného pasiva formuloval Frajzyngier (1982). Dokazoval jsem, že litevské evidenční konstrukce s pasivními participii jsou pouze zdánlivou výjimkou z Frajzyngierova zobecnění, v článku z roku 2004 (2004b), který autor nezmiňuje, a podrobněji též Holvoet (2007). Litevské evidenční konstrukce s pasivními participii ve skutečnosti porušují několik dobře doložených typologických zobecnění a některé z nich lze navíc jen obtížně vysvětlit obvyklými pravidly derivace pasivních konstrukcí (podrobněji viz Holvoet 2007, 96–104), takže je namístě uvažovat, zda je vůbec třeba považovat za pasivní konstrukce. V souvislosti s konstrukcemi s pasivními participii bych chtěl upozornit ještě na další případ, kdy pojednávaná práce nebere v úvahu specifičnost evidenčních konstrukcí. Při výkladu vzniku genitivu agenta autor odmítá můj výklad (Holvoet 2001), podle něhož bylo genetivus auctoris přeneseno z konstrukcí s tranzitivními slovesy do konstrukcí s intranzitivními slovesy. Podle této hypotézy měl genitiv agenta, který je posesivního původu (jak ukazuje užívání posesivních genitivních forem můj, tvůj, svůj v pasivních konstrukcích), nejprve vzniknout v adnominalní pozici ([otcem [postavený dům]]); po reanalýze byl genitiv chápán jako agentivní ([[otcem postavený] dům]) a spolu s participiem mohl být přesunut do predikativní pozice (dům je [otcem postavený]); vyčleněním participia z participiální fráze [otcem postavený] vzniklo v litevštině (nikoli však v lotyštině) úplné pasivum s genitivem agenta dům byl postaven otcem. Z takových konstrukcí byl genitiv přenesen do konstrukcí s intranzitivními slovesy 128 Recenzijos (otec zde bydlel). Autor tento výklad odmítá a zdůrazňuje, že „[konstrukce s tvary středního rodu] se užívají v areálu litevských nářečí, pro který nejsou pasivní konstrukce s kongruencí obecně typické“ (s. 189). Podstata samozřejmě nespočívá v kongruenci ani v její nepřítomnosti, protože stejně jako v dnešních litevských nářečích mohly konstrukce s kongruencí participia v adnominalní pozici (dům postavený otcem) již dříve koexistovat s odpovídajícími nekongruentními predikativy (dům (je) postaveno). Autor tedy nejspíše míní, že konstrukce typu otec zde bydlel se užívají v nářečích, pro která není standardní pasivní konstrukce dům byl otcem postaven vůbec typická. To však v zásadě pouze ukazuje, že konstrukce typu otec zde bydlel se jako evidenční konstrukce funkčně oddělily od konstrukcí pasivních a začaly existovat samostatně, byť od nich převzaly řadu rysů. Jedním z těchto rysů převzatých z pasivní konstrukce byl bezpochyby genitiv agenta. Autor při odmítání mého výkladu poukazuje na substantivní užívání participií středního rodu: primární význam věty otec pracoval měl být údajně ‚otcova práce‘ a věty já jsem se tam narodil ‚tam je má vlast‘ (s. 191). Ačkoli si lze snadno představit, že ze suponovaných substantivních konstrukcí otec pracoval ‚otcova práce‘ vzniknou konstrukce jako *Líbí se mi otcova práce, *Vážím si otcovy práce, mnohem obtížněji si lze představit, jak by z nich mohly vzniknout větné struktury, v nichž pasivní participium přebírá funkce predikativního finitního slovesa. Kromě toho by takové substantivizované participium jako bylo mohlo znamenat pouze ‚das Gewesene‘, tj. ‚to, co bylo‘ (srov. neexistující věci). Takzvaná pasivní participia indoevropských jazyků mají u intranzitivních sloves vždy význam nikoli pasivní, nýbrž právě intranzitivní aktivní: srov. lat. impransus ‚nenasnídavší se‘; něm. der spät gekommene Gast ‚host, který přišel pozdě‘ (to je, řečeno termíny Edith Moravcsikové, „pravidlo ergativního typu“ – ergative pattern, srov. Moravcsik 1978). Německou konstrukci mein Gesagtes ‚to, co jsem řekl‘ lze smysluplně interpretovat, avšak *mein Gekommenes už jen obtížně. Jestliže se taková intranzitivní participia přesto užívají v pasivních konstrukcích, jde o sekundární jev – konstrukce založená na tranzitivních slovesech se rozšiřuje tak, že zahrnuje i některá intranzitivní slovesa (takzvaná „neakuzativní“). Uznávám-li úlohu litevštiny, stejně jako každého jiného jazyka, jako „korekční instance“ při ověřování platnosti typologických zobecnění, přesto bych byl nakloněn pohlížet opatrněji na pokusy promítat do prajazyka jevy litevštiny, které nejsou doloženy v jiných indoevropských jazycích. Při rozboru absence číselného protikladu ve tvarech 3. osoby baltského slovesa (dítě si hraje: děti si hrají) autor vyslovuje myšlenku, že baltské jazyky údajně neztratily plurál 3. osoby 129 Recenzijos forem, jak se tradičně tvrdí, nýbrž takových, které nikdy neměly. Tradiční hypotézu popisuje jako „iracionální“ pokus „odvozovat baltský (stejně jako germánský a anatolský) slovesný systém [...] z modelu charakteristického pro indoíránské jazyky“ (s. 115). Jenže samostatné koncovky 3. osoby pro jednotné a množné číslo nemají pouze indoíránské jazyky, nýbrž také řečtina, latina, germánské jazyky, chetitština a konečně i slovanské jazyky, takže nerozlišování tvarů 3. osoby podle čísla v baltských jazycích je izolovaným jevem. Lze souhlasit s tím, že slovesný model vytvořený mladogramatiky na základě řečtiny a indoíránských jazyků je třeba v mnoha ohledech přehodnotit ve světle objevu anatolských a dalších indoevropských jazyků. Zvláštní postavení tradičně připisované indoíránským jazykům a řečtině, v dnešní době například také anatolským jazykům, však odráží nikoli geografickou odchylku (bias), nýbrž především rozdílné stáří písemných dokladů. Jakkoli je fonetický archaický ráz litevštiny pozoruhodný (díky němu je například litevský nominativní tvar vyras bližší praindoevropskému tvaru než lat. vir nebo skr. viráḥ), nelze nekriticky stavět proti sobě fakta litevštiny, historicky doložené teprve od 16. století, a fakta jazyků, jejichž doložená historie sahá do prvního, případně i druhého tisíciletí před naším letopočtem. S ohledem na inkongruenci (nedostatek shody) pasivních participiálních tvarů v litevských konstrukcích se jmennými predikáty, kterou autor podrobněji probírá (s. 139–144) (pradalgiai suvėlta, šimušta; keliu karvės genama ir pan.), nepřekvapují ani případy inkongruence sloves v baltských jazycích. Tyto jevy by tedy bylo spíše třeba zkoumat v širších souvislostech; nabízí se pak závěr, že příčinou absence slovesných tvarů 3. osoby mohla být inkongruence jmenných predikátů a sloves, rozšířená v baltské prajazykové fázi (ačkoli má-li se na zřeteli pravidlo τὰ ζῷα τρέχει, sahá svými kořeny až k praindoevropštině). Tvar 3. osoby množného čísla, vytlačený ze svého původního užití, se nejspíše skrývá v takových participiálních tvarech jako dirbą, jak již tvrdil Cowgill (1970). Přejděme k závěrečným úvahám. Tato syntéza výzkumu Vytautase Ambraze, nejvýznamnějšího znalce historické syntaxe litevštiny, je pro baltská studia nepochybně důležitým dílem. S mnoha jeho výklady lze souhlasit i nesouhlasit, vždy jsou však zajímavé. O hlavních autorových tezích týkajících se tendencí vývoje litevské syntaxe již byla řeč výše. Teze o „posilování rekce“, v knize zdůrazňovaná nejčastěji, má pochybnou hodnotu především kvůli nejasnému pojetí samotného termínu „rekce“, jak je v práci užíván. Překvapuje také autorův postoj k současné teoretické gramatice, který sice není nikde otevřeně vyjádřen, ale při četbě textu se stále zřetelněji rýsuje: jako by ji pokládal za stylový a prestižní, avšak příliš silný omamný nápoj, před nímž je třeba mladou generaci litevských lingvistů chránit, nakolik je to možné. Lingvista, který přečetl tolik zahraniční literatury jako Vytautas Ambrazas, sotva může brát vážně syntaktický model plný vnitřních rozporů, který je předložen v 130 Recenzijos Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje a který je v podstatě zachován i v zde probírané práci (navzdory částečným změnám některých definic), tím spíše, že se takový model nikde na světě nepoužívá (s výjimkou Litvy, Lotyšska a několika dalších zemí, které zažily „okupaci“ ruskou sovětskou gramatikou). Kritéria domácí a zahraniční politiky se však zřejmě liší. Myšlenky rozvíjené v zahraniční lingvistice si mohou žít vlastním životem a zdobit seznamy literatury, litevskému čtenáři se však v zásadě nehodí, ledaže po průchodu vhodným filtrem již nepředstavují hrozbu pro napůl školskou, napůl vědeckou doktrínu LKG a DLKG, jejíž platnost se předpokládá na neomezenou dobu. Lietuvių kalbos istorinė sintaksė je cenné dílo, jeho hodnota by však byla mnohem větší, kdyby se autor vzdal dvojí role – badatele a strážce národního dědictví – a rozhodl se mladým litevským lingvistům ukázat cesty k dalšímu výzkumu. BIBLIOGRAFIJA AMBRAZAS, V. 1970: Dėl lietuvių kalbos netiesioginės nuosakos (modus relativus). In: V. RŪKE-DRAVIŅA, ed., Donum Balticum. To professor Christian S. Stang on the occasion of his seventieth birthday, 15 March 1970. Stockholm: Almqvist & Wiksell, 6–13. AMBRAZAS, V. 1995: Lietuvių kalbos bendraties konstrukcijų raida. Lietuvių kalbotyros klausimai 33, 74–109. COWGILL, W. 1970. The nominative plural and preterite singular of the active participles in Baltic. In: Th. F. MAGNER & W. R. SCHMALSTIEG, eds., Baltic Linguistics. University Park-London: Pennsylvania State University Press, 23–37. DLKG = V. Ambrazas, red., 2006: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. 4-oji papildyta laida. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. FRAJZYNGIER, Z. 1982: Indefinite agent, passive and impersonal passive. A functional study. Lingua 58, 267–290. HARRIS, A. C. & CAMPBELL, L. 1995: Historical Syntax in Cross-Linguistic Perspective. Cambridge: University Press. (Cambridge Studies in Linguistics, 74.) HOLVOET, A. 2001. Once more the Baltic genitive of agent. Baltistica 35 (2), 45–58. HOLVOET, A. 2004a: On the marking of predicate nominals in Baltic. In: BALDI, Ph. & DINI, P. U. 131 Recenzijos (eds.), Studies in Baltic and Indo-European linguistics in honor of William R. Schmalstieg. Amsterdam & Philadelphia, 75–90. Holvoet, A. 2004b: Evidencialumo kategorija. In: A. Holvoet & L. Semėnienė, red., Gramatinių kategorijų tyrimai. Vilnius: LKI, 105–120. Holvoet, A. 2007: Mood and Modality in Baltic. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego. Holvoet, A. & Judžentis, A. 2005: Sintaksinės priklausomybės tipai: papildymai ir patikslinimai. In: A. Holvoet & R. Mikulskas, red., Gramatinių funkcijų tyrimai, Vilnius: LKI, 11–38. Litwinow, W. P. 1989: Der Modus relativus baltischer Sprachen aus typologischer Sicht. Baltistica 25 (2), 146–155. LKG = K. Ulvydas, red., 1965–1976: Lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mintis. Meillet, A. 1934. Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes. 7e éd. Paris: Hachette. Moravcsik, E. 1978. On the distribution of ergative and accusative patterns. Lingua 45, 233–279. Nichols, J. 1981: Predicate Nominals: A Partial Surface Syntax of Russian. Berkeley: University of California Press. Nichols, J. 1981: Head-marking and Dependent-marking Grammar. Language 62, 1, 56–119. Shibatani, M. 1998. Voice parameters. In: L. Kulikov & H. Vater, eds., Typology of Verbal Categories. Papers Presented to Vladimir Nedjalkov. Tübingen: Niemeyer, 117–138. Urnežiūtė, R. 2006: Leonardui Dambriūnui – 100 metų. Gimtoji kalba 2006 vasaris Nr. 2 (464), 3–7. Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva 132