Le denominazioni del sangue in area baltica

Acta Linguistica Lithuanica LVI (2007), 1 – 21 Označení krve v baltské oblasti* Maria Teresa Ademollo Gagliano Università di Firenze V tomto článku pojednávám o rozdílech mezi baltskými jazyky v označení krve. Zatímco lotyšská forma asins pochází ze starobylého indoevropského označení, typ zastoupený litevským kraũjas a staropruským crauyo může sahat do období jednotlivých jazyků, mohl však být také zděděn, přestože je v každém případě novější než asins. Protože se druhá možnost zdá pravděpodobnější, můžeme předpokládat, že v nějakém prehistorickém období byla obě označení krve současně přítomna, byť s odlišnými funkcemi, v celé indoevropské oblasti, nebo alespoň v její části. V baltské oblasti se tato dvojice zachovala beze změny po dobu společného období. Následně v každém jednotlivém baltském jazyce prošla procesem zjednodušení, jehož lotyšské výsledky se lišily od litevských a staropruských. Je-li tato rekonstrukce správná, vyplývá z ní, že všechny tři baltské oblasti vykazují inovativní chování vůči zděděnému stavu. Problém rozdílů mezi označeními krve v baltské oblasti (lit. kraũjas, stpr. crauyo, ale lot. asins) dosud nebyl badateli podrobně zkoumán. Trautmann a Endzelin ve svých obecných pracích o pruském jazyce pouze uvádějí tuto dvojici v rámci * Právě jsem dokončila tuto práci, když zemřel Ruggero Stefanini, po němž zůstává velké prázdno jak mezi florentskými přáteli a kolegy, tak v celém světě lingvistického bádání. Všichni na něj budeme vzpomínat pro jeho výjimečnou učenost, bystrost intuice, jasnost ve výuce i ochotu pomoci a poradit každému, kdo se na něj obrátil, jak jsem to sama mnohokrát učinila. Osud tomu chtěl, že jsem v této práci pojednávala o jedné jeho hypotéze, vyslovené před mnoha lety, týkající se typu kraũjas, a že jsem ho žádala o vysvětlení situace týkající se ryb. Z tohoto důvodu, ale především z lítosti nad ztrátou vynikajícího a velmi velkorysého badatele, bych tyto stránky ráda věnovala jeho památce. 1 MARIA TERESA ADEMOLO GAGLIANO skupiny lexikálních rozdílů mezi litevštinou a pruštinou na jedné straně a lotyštinou na straně druhé, v níž jak litevština a pruština, tak lotyština zachovávají indoevropské slovo (Trautmann 1910: X; Endzelin 1943: 14; srov. později Fraenkel 1962: 290 s.v. kraũjas: „také ono prastaré asins“).1 Zcela odlišný názor na kraũjas však zastává Euler, který ve zvláštní studii tvrdí, že tato forma není starší než baltské období (1998b: 33 a násl.).2 Konečně jsem v krátkém přehledu indoevropských archaismů v lotyštině (Ademollo Gagliano 1995 [1998]: 347–357, zejména 348 a násl., 355) klasifikovala kraũjas jako starobylou formu, která však teprve ve velmi nedávné době v litevštině a pruštině, stejně jako v dalších oblastech, nabyla významu „krev“. Hodnocení tohoto rozdílu tedy nebylo zdaleka jednoznačné, především kvůli nedostatečně podrobnému prozkoumání situace, kterou je třeba zvážit pečlivěji. Abychom mohli určit, které řešení je nejpravděpodobnější, bude třeba zjistit, do jakého období lze rozumně klást typ kraũjas, a tedy především zda tento typ v lotyštině jednoduše chybí, nebo zda skutečně zanikl. Na řešení tohoto problému samozřejmě závisí, zda lze přítomnost asins v lotyštině považovat za projev konzervativního chování. Protože, jak uvidíme, mají obě dotčená slova indoevropskou etymologii, problém přesahuje baltskou oblast; jakmile bude, nakolik je to možné, objasněna indoevropská situace, budeme mít pevnější základ pro pokus o vyřešení i naší konkrétní otázky. Začněme tedy zkoumáním dokladů obou výrazů v různých jazycích. Typ asins (Mühlenbach-Endzelin 1923–25: 143 a násl.; Karulis 1992, I: 78; Pokorny 1959: 343) je doložen kromě baltštiny především ve východních oblastech (indické, tocharské, chetitské, snad arménské, řecké, s pravděpodobnou stopou v latině), výhradně ve slovech s významem „krev“: skr. asṛk, asnaḥ; toch. A ysār, B yasar; chet. ešḫar, ešḫanas; arm. ariwn (podle 1 Si vedano anche Toporov (1984: 163); Smoczyński (1981 [1982]: 224); Sabalauskas (1990: 12), ecc. 2 Si veda anche Euler (1998a: nota 12 di p. 93), dove si parla addirittura di un neologismo. 2 Le denominazioni del sangue tradiční vysvětlení, které je však dnes velmi diskutované)3; ř. ἔαρ, εἶαρ; pravděpodobně lat. *aser (assarātum [Paul. ex Fest. p. 15 L s.v. assyr] = „nápoj smíšený z vína a krve“), což by však mohlo být také slovo nelatinského původu. 4 Jde zjevně o neprůhledný, a tedy izolovaný tvar, a vzhledem k heteroklitickému skloňování o velmi starobylý morfologický typ. Kromě toho je význam „krev“ stálý a výlučný, a proto – alespoň podle toho, co lze vyvodit z dokladů – původní. Není tedy pochyb, že typ asins s touto podobou a tímto sémantickým významem sahá do indoevropské doby, a byl tedy v určitém období přítomen v celé oblasti. Nyní se podívejme na paralely typu krau̯jas, který je doložen ve významu „krev“ kromě baltské oblasti také v oblastech, kde se asins nevyskytuje, nebo se vyskytuje nanejvýš jako stopa (Fraenkel 1962: 290; Toporov 1984: 159–165; Mažiulis 1993: 262–266; Pokorny 1959: 621 sg.). Typ krau̯jas je totiž doložen v západních oblastech (latinské, keltské, baltské, slovanské), neboť se s určitými rozdíly v kořenovém vokalismu a tvoření srovnává se staroslověnským krъvь, pol. kry, starorus. krovь (srov. litevské krūvinas = „krvavý“); lat. cruor = „prolitá krev, která vytéká z rány“; staroislandské crú = „prolitá krev“, cymr. crau, korn. crow. Rozšíříme-li pak úvahu na výrazy jiné než označení krve, je kořen doložen ve védském akravi hasta- = „který nemá ruce potřísněné krví“, kraviṣ- = „syrové maso“, v sanskrtském krūra- = „zraněný, krvavý, syrový, krutý, tvrdý“; v avestském xrū- = „syrové, krvácející maso“, xrūnya- = „z krve“, xrūra- = „zakrvavený, hrozný“; v ř. κρέας = „maso“; ve staroislandském hrár (*hrēu̯az) = „syrový, čerstvý, šťavnatý“, starohornoněm. (h)rō = „syrový“; lat. crūdus atd. V lotyštině se, jak již bylo řečeno, krau̯jas nevyskytuje, ale nepochybně souvisí s tímto slovem— 3 La Olsen (1999: 490 sg.) propone una soluzione completamente diversa, per cui ariwn potrebbe derivare dalla radice del tipo krau̯jas, e in particolare da una proto-forma *kreu̯hnt-, da cui anche il genitivo gr. κρέατος, che però non compare nella documentazione prima del 338 a.C. (Frisk 1970: 11; Chantraine 1970: 580). Un’altra possibilità, sempre proposta dalla Olsen, è che ariwn possa rappresentare una contaminazione fra questa forma e un derivato di *es-r. Dal momento che la situazione è così incerta, nel seguito del lavoro non prenderemo in considerazione la testimonianza dell’armeno. 4 Ernout-Meillet (1959: 52); Walde-Hofmann (1965, I: 72), che non è d’accordo con questa ipotesi. 3 MARIA TERESA ADEMOLLO GAGLIANO a formou kreve = „sražená krev, strup na ráně, strup, který se tvoří při hojení“ (Mühlenbach-Endzelin 1925–27: 274 sg.; Karulis 1992, I: 424 sg. s.v. krevele). Někteří badatelé (včetně například Pokorného a Toporova) navíc předpokládají, že ze stejného kořene jsou v baltské oblasti i jinde odvozena také slova patřící do poměrně odlišných sémantických oblastí, která vycházejí z významu „sražený, zaschlý, ztuhlý, tvrdý“ apod.; například litevské krušà = „kroupy“, lotyšské kruvesis = „zmrzlé bláto“ (Fraenkel 1962: 290 s.v. kraũjas a 302 sg. s.v. krùšti; Mühlenbach-Endzelin 1925–27: 291, kteří se však k této souvislosti zřejmě nepřiklánějí); ř. κρύος = „mráz“ a jeho odvozeniny; lat. crusta = „kůra, krusta“ (ke všem těmto formám viz obsáhlý a zčásti sporný přehled v Linke 1985: 334–337). 5 První poznámka, kterou je třeba učinit na základě dokladů tohoto kořene, je, že situace se značně liší od předchozího případu. kraũjas totiž pochází z produktivního kořene, který vytváří rozsáhlou slovní rodinu s různými kořenovými vokalismy a různými typy tvoření a s různými sémantickými významy. Prvky, které nám zatím poskytují doklady a které jsme již probrali, tedy vedou k závěru, že typ kraũjas je třeba považovat za novější než typ asins. V tuto chvíli je však ještě třeba určit, nakolik je typ kraũjas ve významu „krev“ skutečně novější, tedy zda předchází, či nepředchází období jednotlivých jazyků; právě řešení tohoto problému totiž ovlivňuje hodnocení, které musíme přisoudit rozdílu mezi lotyšskou oblastí a ostatními baltskými oblastmi. Abychom získali nové poznatky, které nám pomohou situaci lépe objasnit, je třeba podrobně prozkoumat označení krve 5 S těmito formami by mohl souviset také oskický výraz krustatar (viz nejnověji Untermann 2000: 404 sg., kde jsou uvedeny různé možnosti), jehož sémantický význam je však velmi nejistý. Pokud jde o řečtinu, Frisk (1970: 28 sg.) přijímá souvislost mezi κρύος a lotyšským kruvesis, latinským crusta a také κρέας, cruor, zatímco Chantraine (1970: 588 sg.) souhlasí se souvislostí s crusta, nikoli však se souvislostí s cruor. Pro latinu souhlasí Ernout-Meillet (1959. 153) se srovnáním crusta s lotyšským kreve, ale ohledně srovnání s cruor si není jistý; Walde-Hofmann (1965, I: 294 sg., 295 sg) naopak rozhodně souhlasí se srovnáním crusta a cruor, a tedy i s kreve. 4 Le denominazioni del sangue oblast po oblasti.6 Této analýze musí předcházet jedna poznámka: označení krve může být v jednom jazyce více než jedno. V tomto případě jsou dvě možnosti. První je, že vedle základního označení odpovídajícího našemu sangue existují i další, zjevně druhotná označení, například motivovaná stylisticky. Druhotné postavení mají například označení odvozená od názvu červené barvy, která se vyskytují v indické oblasti (rudhira-, lohita- atd.: Mayrhofer 1976: 81, 67 sg.), keltské oblasti (staroirské flann = „červený“, užívané v poezii ve významu „krev“: DIL 1950: 162), germánské oblasti (staroislandské roðra, které znamená zejména „obětní krev“: De Vries 1962: 450; Cleasby–Vigfusson–Craigie 1986: 502 s.v. roðra); nebo také v germánské oblasti názvy odvozené od kořenů ve významu „kapat, téci“, jako staroanglické dréor, starosaské drōr, staroislandské dreyri = „tekoucí krev“ (Holthausen 1934: 77; De Vries 1962: 83), srov. starohornoněmecké trōr = „kapající tekutina“, gótské driusan = „padat“ atd. Tato druhotná označení, která v některých jazycích mohou chybět a o nichž navíc nemusíme mít žádné informace, nás zde nezajímají. Druhou možností je, že základní označení nejsou jedno, nýbrž dvě, každé se zvláštní funkcí; to přirozeně nevylučuje a priori existenci dalších označení v téže oblasti, druhotných jako v prvním případě. Příkladem dvojího označení je latina, kde najdeme dvojici sanguis/cruor: první člen je neutrální termín, který může mít i kladnou konotaci, zatímco druhý je příznakový termín s výrazně negativní konotací (srov. níže Mencacci 1986: 25–85, zejména 59–65, 81–85), který je v románských jazycích předurčen k zániku. Tato situace dvojího označení dobře odpovídá ambivalenci krve – která ovšem nemusí být nutně vyjádřena dvěma termíny –: v představách primitivního člověka může být krev vnímána jak pozitivně, jako životní síla, tak negativně, jako něco odpudivého a děsivého, čemu je třeba se vyhýbat, protože může přinést zkázu a smrt.7 Ze situace se dvěma označeními může vzniknout situace s jediným označením, pokud se rozdíl mezi sémantickými hodnotami začne stírat, až se jedno z nich stane nadbytečným. 6 Buck (1949: 4.15). 7 Si veda Lévy-Bruhl (1973: 251–318 e 219–371). Un altro caso di doppia denominazione è quello del sumerico, per cui si veda Pettinato (1981: 37–46). 5 Maria Teresa Ademollo Gagliano Pokud jde o náš konkrétní případ, jak uvidíme, většina navrhovaných hypotéz vede k rekonstrukci existence dvojice označení na úrovni, která se může pohybovat mezi obdobím společného indoevropštiny a obdobím jednotlivých jazyků. Neoznačeným typem měl být pravděpodobně asins a označeným typem měl být krauǰas, vzhledem k jeho etymologii i následnému negativnímu významu tohoto slova, pokud není jediným označením krve, jak je tomu v litevštině, pruštině a slovanských jazycích. Začněme úvahou o indické oblasti, kde je počínaje Rigvédou označením krve asṛk (Mayrhofer 1956: 66), tedy typu asins. Typ krauǰas se zde nevyskytuje, ale výrazy uvedené výše, jako krūra- = „zraněný, krvavý, syrový atd.“, akravihasta- = „který nemá zakrvácené ruce“ atd., by nám mohly umožnit rekonstruovat jeho přítomnost v době před počátkem písemných dokladů.8 Jsou tedy dvě možnosti: buď se v indické oblasti vedle typu asins vyskytoval také typ krauǰas, anebo zde existovaly pouze podmínky pro jeho vznik, který se však nikdy neuskutečnil. Přejdeme-li k íránské oblasti, zdá se, že zde nejsou doloženy ani typ asins, ani typ krauǰas, neboť výraz doložený v Avestě, vohuni, který má obdoby v ostatních íránských označeních krve (středoperské xōn, novoperské xūn), nesouvisí s žádnou z forem, které známe. Schwarz (1982: 193–196) však přesvědčivými argumenty předpokládá, že typ asṛ-, který se zdá být zcela nedoložený, byl ve skutečnosti přítomen i v této oblasti. Jeho pravidelným hláskovým vývojem by zde bylo *ahr- nebo *ahra- (avestánské *aŋra- atd.), které by splynulo s *ahra- = „špatný, zlovolný“ (avestánské aŋra-). Aby se tomuto splynutí zabránilo, mělo být označení krve nahrazeno derivátem od *ǰahu-, který označoval dobro (ie. *ǰesu-), postupem doloženým v několika dalších případech. Přítomnost výrazu vohuni by tedy byla nepřímým svědectvím o dávné existenci slova totožného s indickým označením krve také v íránštině. Na druhou stranu nelze ani pro tuto oblast vyloučit existenci typu krauǰas v době před počátkem písemných dokladů, vzhledem k přítomnosti v avestánštině, jak jsme již 8 Si veda Grassmann (1964: 359), che sulla base di akravihasta- ricostruisce appunto un *kravi- col valore di ‘sangue’. 6 Le denominazioni del sangue viděli, forem jako xrūnya- = „z krve“, xrūra- = „krvavý, děsivý“ atd. Íránské doklady tedy stejně jako indické nabízejí, pokud jde o typ krau̯jas, dvě různé možnosti. Pokud jde o tocharskou oblast, jediným známým označením je zde ysār, tedy typ asins. Totéž platí pro chetitskou oblast, kde se vyskytuje eshar, neboť tvar mani-, který učenci dříve považovali za přeložitelný jako „světlá, tepenná krev“, má ve skutečnosti s největší pravděpodobností jiný význam. 9 Také v arménštině máme jediné označení, ariwn, jehož etymologie je, jak bylo uvedeno výše, problematická. Ve slovanské oblasti je doložen pouze typ staroslověnské krъvъ, polské kry, staroruské krovь, zatímco v baltické oblasti, jak víme, jsou doloženy jak asins, tak krau̯jas; právě vztah mezi těmito dvěma výrazy se snažíme určit. Una situazione molto interessante è quella del greco (Tagliaferro 1981: 173–221, in particolare 186–192). Qui la denominazione di base è αἷμα, di etimologia sconosciuta (Chantraine 1968, 34), quindi difficilmente più antico dell’età greca. Accanto a questa denominazione fino dall’epoca omerica ne abbiamo altre, in parte derivate da radici ind europee, ma comunque di formazione recente ed evidentemente di livello letterario. Si tratta di βρότος (Chantraine 1968, 198), detto del sangue umano coagulato sulle ferite; di λύθρος, detto del sangue del guerriero, misto a polvere e sudore, che compare di solito nella formula omerica αἵματι καὶ λύθρῳ e in origine valeva ‘sporcizia’ (Chantraine 1975, 651 s.v. λύμα); 10 di φόνος, che vale propriamente ‘uccisione, strage’ (Chantraine 1970, 426 s.v. θείνω). 11 9 Si vedano, a favore della prima interpretazione, Friedrich (1952: 135) e Puhvel (1984: 305 sg. s.v. eshar), mentre Guterbock-Hoffner (1983: 163 e Tischler 1990: 119) sono a favore della seconda. A favore di quest’ultima, richiesto da me di un parere, si era espresso, per via epistolare, anche Ruggero Stefanini. 10 Cfr., per una situazione analoga, l’ingl. gore (OED 1989: 690; ODEE: 406; Holthausen 1934. 134; MED 1963: 252 sg.), che nelle fasi antica e media inglese, e anche oggi dialettalmente, ha il valore di ‘sporcizia, letame’, e altrimenti di ‘sangue coagulato dopo un versamento’, valore che è frequente in poesia (si veda anche l’espressione arcaica blood and gore, bloody gore). Si tratta evidentemente, anche in questo caso, di un valore di origine letteraria. 11 V Corpus Hippocraticum nacházíme prakticky pouze αἷμα, neboť βρότος není doloženo a λύθρος a φόνος se vyskytují jen jednou, v částečně… 7 Maria Teresa Ademollo Gagliano V této oblasti však nacházíme také stopu staršího stavu, neboť, jak bylo uvedeno výše, je doložena podoba ἔαρ, εἶαρ, srovnatelná s asins. Scholiasta k Iliadě 19.87 a Hésychios ji označují za kyperskou; od Kallimacha počínaje se objevuje jako vzácný archaismus u některých alexandrijských básníků, a přijmeme-li znění scholia, byla by přítomna i v Homérově verši ve složenině εἰαροπῶτις = „pijící krev“, epitetu Erínye. 12 Je však třeba poznamenat, že na rozdíl od jiných jazyků (sanskrtu, íránských jazyků) nejsou v řečtině doložena odvozená slova od kořene krau̯jas ve významu „krvavý, zakrvácený“. 13 In albanese la denominazione del sangue è gjak (Orel 1998, 129), che si confronta col lit. sakaī = ‘resina’, con l’a.sl.eccl. sokъ = ‘succo, brodo’, col gr. ὀπός = ‘resina’, col toc. A saku, B sekwe = ‘pus’ (Pokorny 1044; van Windekens 1976: 411), quindi si tratta di una forma che ha assunto in epoca tarda questo valore semantico. Una situazione di recenziorità si trova anche in germanico, dove la denominazione del sangue è il tipo got. blob, a.a.t. bluot (Feist 1939: 101; Kluge 1995: 121), presente solo in quest’area e derivato dalla radice del ‘germogliare’, ‘zampillare’, quindi una forma isolata, che avrà certamente sostituito un tipo più antico. L’area germanica dunque, come quella albanese, ha perduto senza nessuna traccia il tipo asins e non ha nessuna traccia del tipo krau̯jas. Pokud jde o latinskou oblast, zde se kromě *aser, které, jak bylo řečeno, lari. lari. È da notare che, secondo la Mariani (2001: 365), nell’Orestea fra αἷμα e φόνος esisterebbe lo stesso rapporto semantico che si individua in latino fra sanguis e cruor (cfr. più oltre), mentre secondo la Mencacci (1986, 69 sg.) sarebbe λύθρος la forma parallela a cruor. 12 V hlavních vydáních Iliady (Allen a Monro, 1902; West, 1998-2000) je tištěné znění ἠεροφοι̂τις (Ἐρινύς), a to jak v 9.571, tak v 19.87. Hainsworth však ve svém komentáři k 19.87 (1993: 138) naznačuje možnost, že původní podoba formule mohla znít právě εἰαροπῶτις Ἐρινύς. K alexandrijskému básnictví, které přejímá prvky z homérského textu, viz nejnověji Rengakos (1993: 147 a násl.). 13 Il Fraenkel, rifacendosi al Leumann (1950: 49 sg.) e al Lommel (1931: 194 sg.), attribuisce all’aggettivo κρυόεις il valore di ‘blutig’, specificando che non si tratterebbe della stessa forma che vale ‘eiskalt’ e deriva da κρύος (cfr. sopra). In realtà, in tutta la documentazione non si trovano attestazioni che inducano ad una interpretazione di questo genere, né per κρυόεις né per κρυερός, che alcuni studiosi confrontano direttamente col sscr. krūra-. 8 Le denominazioni del sangue není zcela jasné, existují dvě různá označení, obě plnohodnotná (Mencacci 1986: 25–85). Na jedné straně máme totiž, jak již bylo řečeno, sanguis, které označuje to, co za normálních okolností proudí lidským tělem, a zároveň životní sílu, takže může jít o neoznačený termín nebo může mít silně pozitivní konotace; na druhé straně je tu označený termín, cruor, označující krev vytékající z rány, krev smrti v protikladu ke krvi života. Sanguis je slovo nejasné etymologie, pravděpodobně velmi nedávného původu, které zřejmě nahradilo typ asins (Ernout-Meillet 1979: 593; Walde-Hofmann 1965, II: 474 n.). 14Cruor, jak jsme viděli výše, se srovnává s litevským typem krau̇jas (Ernout-Meillet 1979: 152; Walde-Hofmann 1965, I: 294 n.) a je předurčeno k zániku v románských jazycích. Latina tedy jako obecný, neoznačený termín užívá nedávné slovo, zatímco označený termín je přinejmenším z hlediska kořene zděděný. V tomto případě stojíme před strukturovanou opozicí, s níž jsme se dosud nesetkali v žádné z uvažovaných oblastí. Nakonec máme keltskou oblast, která podle všeho rovněž vykazuje soužití dvou termínů: ve staré irštině nacházíme dvojici fuil/crú, ve velštině dvojici gwaed/crau (druhý výraz se dnes již neužívá). Staroirské crú (Vendryes 1987: 248–249) zřejmě znamená „prolitá krev“, a odpovídá tedy patrně nejen etymologicky, ale i funkčně latinskému cruor, zatímco fuil znamená „krev (obecně)“ a zřejmě nahradilo typ asins. Vývoj slova fuil však není z hlediska významu přímočarý, neboť toto slovo pochází z indoevropského kořene, k němuž se vracejí například kymerské gweli = „rána“, staroislandské valr = „mrtvola na bojišti“, litevské vėlės, litevsky vęli = „duše zemřelých“, tokharské A wäl = „zemřít“ a s různými sufixy řecké οὐλή = „rána“, latinské vulnus atd. (Pokorny 1959: 1144 n.). Původní význam „krev vytékající z rány, prolitá v bitvě“ zřejmě prošel procesem zobecnění. 15 14 Pokud jde o sanguis, byla navržena hypotéza, podle níž se odvozuje od kořene *es-r- v jeho slabé podobě prostřednictvím přípony se znělou labiovelárou; tato hypotéza však není příliš přesvědčivá. Velmi nedávno se s tímto návrhem znovu setkáváme u Ballese (1999: 3–17). 15 V průběhu času se však obě označení fuil a crú nakonec přinejmenším částečně překryla, protože obě mohou mít význam 9 MARIA TERESA ADEMOLLO GAGLIANO Pokud jde o velštinu, tvar crau je totožný se staroirským crú a gwaed snad pochází ze stejného kořene jako gwyth = „žíla“ a staroirské féith = „vlákno“ (Pokorny 1959: 1122, heslo *uei-; tvar gwaed zde však není uveden), jde tedy zjevně o sekundární, a tudíž nedávný tvar. Nyní, když jsme prozkoumali všechny doklady z různých jazyků, co lze vyvodit ohledně stáří typu kraūjas? Toto slovo má význam „krev“ v latinské, keltské, baltské a slovanské oblasti, zatímco jeho výskyt v indoíránštině je pouze hypotetický. V tuto chvíli lze formulovat několik hypotéz podle toho, jak přistoupíme ke dvěma odlišným problémům. Prvním – předběžným a zásadním – je, že doklady daného typu v různých jazycích nejsou formálně zcela totožné; druhým je hypotetická povaha indoíránského dokladu. Rozdílná hodnocení ve skutečnosti podstatně závisejí právě na postoji k těmto dvěma otázkám, byť ne vždy výslovně a plně uvědoměle. Možné hypotézy jsou čtyři: první dvě rekonstruují typ kraūjas jako nezávislou a paralelní inovaci jazyků, které jej dokládají; třetí a čtvrtá kladou vznik tohoto slova do období před vznikem jednotlivých jazyků. Jak však uvidíme, první hypotéza staví rozdíl mezi lotyštinou a litevsko-pruštinou, který nás zde zajímá, do jiného světla než zbývající tři hypotézy, jež jsou si v tomto ohledu v zásadě rovnocenné. Začněme zkoumáním prvních dvou hypotéz, podle nichž by kraūjas bylo nezávislou a paralelní inovací oblastí, v nichž je doloženo. Podle první (1) by tato inovace v baltské oblasti nastala nikoli ve společném období, nýbrž později, kdy již byla oblast, z níž se měla stát lotyšská, od ostatních oddělena a naopak mohly vznikat nové kontakty mezi litevštinou a pruštinou. 16V tomto případě by asins skutečně bylo lotyšským archaismem uvnitř „rod, původ“; viz CDIL (1974: 553 n., heslo crú); DIL (1957: 470 n., heslo fuil), kde se fuil překládá jako „krev; výron krve; rána; pokrevní příbuzenství, rod, původ“ a crú jako „prolitá krev, krev; násilná smrt, vážná rána; rod, původ“. Obecně k názvům krve v keltských jazycích viz Rapallo (1985: 36–56). 16 Ademollo Gagliano (1995: 352–356). È da notare però che in questo lavoro, come ho specificato sopra, avevo sostenuto che l’innovazione da parte del lituano e del prussiano fosse a carattere esclusivamente semantico. 10 Le denominazioni del sangue v baltštině, protože lotyština měla vždy jen jedno označení krve, to indoevropské, zatímco typ kraūjas by byl litevskou a pruskou inovací, paralelní s tou, kterou nacházíme ve slovanských, latinských a keltských jazycích. V litevštině a prušštině, stejně jako ve slovanské oblasti, by tato inovace – případně prostřednictvím stadia dvojice plnohodnotných označení – vstoupila do konkurence s typem asins a nakonec jej vytlačila. V latině a keltštině by se naproti tomu utvořila dvojice, v níž typ kraūjas byl pravděpodobně příznakovým členem; zahrnovala by výrazy, které v určitém okamžiku musely nahradit asins (lat. sanguis, staroir. fuil, které alespoň jako označení krve pocházejí z monoglotického období). Pokud jde o ostatní oblasti, kromě lotyštiny by byly konzervativní ty, které zachovávají typ asins a nevykazují inovaci kraūjas, tedy indická, tocharská, chetitská a řecká oblast, třebaže řečtina zachovává typ asins pouze jako stopu. Nevýhodou této hypotézy, stejně jako následující, je, že se nám jeví jako málo věrohodná, neboť je poměrně obtížné předpokládat, že různé podoby typu kraūjas v jednotlivých jazycích spolu souvisejí pouze na úrovni kořene. Nacházíme se totiž ve stejné situaci, pokud jde o spolehlivost rekonstrukce, v případě, že předpokládáme (2), že typ kraūjas je, jak bylo uvedeno výše, inovací, která není starší než období jednotlivých jazyků, ale v případě baltské oblasti sahá do společného období, nikoli do pozdější doby. Na společné baltské úrovni by se tedy, stejně jako ve slovanské, latinské a keltské oblasti, utvořila dvojice typu asins/kraūjas. Situace v latině a keltštině by odpovídala hypotéze (1), zatímco v jednotlivých baltských oblastech by byla příslušná dvojice odstraněna, stejně jako ve slovanštině ještě ve společném období, a zachoval by se pouze jeden z obou členů. 17 V tomto případě by jak lotyština, tak litevština a pruština inovovaly, avšak s opačnými výsledky, vzhledem k situaci dvojího označení zděděné ze společného baltského období. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Euler, který považuje typ kraūjas právě za společně baltský, nedůsledně tvrdí, že dvojice asins/kraūjas představuje případ 17 Je třeba poznamenat, že v případě této hypotézy i následujících dvou, jimiž se budeme zabývat, by litevsko-pruská a slovanská oblast zachovaly původně příznakový člen dvojice, a chovaly by se tak například jinak než románská oblast ve vztahu k latinské dvojici sanguis/cruor. 11 MARIA TERESA ADEMOLLO GAGLIANO v němž se konzervativnost lotyštiny staví proti inovaci ostatních baltských jazyků, čímž vzniká paralela mezi tímto případem a případem svi̇ēdri/ prākaitas, prakāisnan, označení potu, v němž litevština a pruština skutečně inovují oproti lotyšskému zachování baltského, a předtím indoevropského výrazu. Nyní se zabývejme třetí a čtvrtou hypotézou, podle nichž by formy typu kraūjas umožňovaly rekonstruovat jediný původní výchozí bod, starší než období jednotlivých jazyků, v nichž se vyskytují, jak navrhovali Trautmann a Endzelin. V tomto případě máme dvě možná řešení, protože do hry vstupuje otázka hypotetické přítomnosti tohoto výrazu také v indoíránštině. Pokud totiž nejsme ochotni rekonstruovat také pro indoíránskou oblast přítomnost typu kraūjas ve významu „krev“ již před počátkem písemných dokladů, musíme předpokládat, že šlo o inovaci, která zasáhla pouze část indoevropské oblasti. Jestliže naopak pokládáme tuto rekonstrukci pro indoíránskou oblast za pravděpodobnou, musíme předpokládat, že kraūjas byl společným indoevropským výrazem, byť novějším než asins. V prvním z těchto dvou případů (3) bychom mohli uvažovat o severozápadním lexikálním prvku: 18 v této části indoevropské oblasti mohl typ kraūjas od určitého okamžiku, ještě před obdobím jednotlivých jazyků, existovat vedle typu asins. Konzervativní oblastí vzhledem k indoevropské situaci před touto inovací by tedy byla východní oblast, v níž se typ asins vyskytuje samostatně (indická, tocharská, chetitská a řecká oblast, kde je doložen pouze jako stopa), zatímco severozápadní oblast, v níž se vyskytuje 18 V podstatě jde o hypotézu, kterou před dávnou dobou zastával Ruggero Stefanini ve své práci (1958: 18–41, zvláště 37–39), věnované především chet. ešhar. Zde se jasně stanoví, že chetitské označení je nejstarším indoevropským pojmenováním krve a různé typy lit. kraūjas, staroir. fuil, got. blop jsou klasifikovány jako „severozápadní“ řešení, která odkazují na prostředí lovců a válečníků; z nich nás skutečně zajímá pouze kraūjas, protože jako jediný je doložen v baltské oblasti a vzhledem ke svému rozšíření jako jediný může být starobylý. K severozápadnímu lexiku obecně viz Meillet (1908: 17–23); Devoto (1962: 177 a násl., 277–289); Oettinger (2003: 183–193) (a k charakteristickým rysům této oblasti z hlediska nelexikálního, nýbrž fonologického a morfologického viz Huld 1996: 109–125). Je třeba poznamenat, že v jihovýchodní oblasti je doložen kořen označující specificky proces srážení krve, *mera-, doložený v sánskr. mūrchati a možná v ř. βροτός (Devoto 1962: 289; Chantraine 1968: 198; Mayrhofer 1963: 665). 12 Le denominazioni del sangue také, nebo pouze typ kraūjas, by inovovala. V rámci této severozápadní oblasti by baltský jazyk ve společném období byl jediný, pro nějž lze přímo rekonstruovat dvojici asins/kraūjas, a v tomto ohledu by vykazoval mimořádnou věrnost nové situaci. V latině a keltštině by se zachovala dvojčlenná struktura, přičemž jeden z obou výrazů dvojice by byl nahrazen (lat. sanguis, staroir. fuil). Ve slovanském jazyce by došlo k návratu od situace se dvěma označeními k situaci s jediným označením, jako k tomu dochází v jednotlivých baltských jazycích. K severozápadní oblasti by měla patřit také germánština, která však vykazuje jediný, velmi nedávný výraz, a proto by ztratila oba zděděné členy. Také v tomto případě by tedy, stejně jako v (2), lotyština i litevsko-pruská oblast inovovaly vzhledem k situaci dvojího označení ve společném baltském období; jediný rozdíl by spočíval v tom, že tato situace dvojího označení by byla zděděna ze starší doby. Jestliže jsme naopak ochotni rekonstruovat také pro indoíránskou oblast přítomnost typu kraūjas ve významu „krev“ již před počátkem písemných dokladů (4), znamená to, že nešlo o výhradně severozápadní výraz, nýbrž o poměrně starý společný indoevropský výraz, přičemž zůstává v platnosti, jak již bylo řečeno, že by přesto náležel k novější fázi než typ asins. Jinými slovy, od určité doby by se v celé indoevropské oblasti používala dvě označení krve; danou dvojici je tedy třeba předpokládat jako výchozí stav pro všechny jazyky, včetně těch, které nezachovaly ani jeden z jejích členů. 19 Za těchto podmínek by bylo zřejmé, že postavení jednotlivých oblastí uvnitř baltské skupiny by bylo totožné s postavením rekonstruovaným v hypotéze (3), změnila by se však rekonstrukce indoevropské situace, a tedy i postavení Baltů jako celku vůči ostatním oblastem, protože právě tato oblast by byla nejkonzervativnější nejen v rámci severozápadní skupiny, ale v celém indoevropském prostoru. Jinak by se latina a keltština nacházely ve stejné situaci jako v hypotéze (3), a byly by tedy konzervativní, pokud jde o 19 Si veda Linke (1995: 333–334, 343-364), secondo il quale il protoindoeuropeo riconosceva appunto due diversi tipi di sangue: quello interno all’organismo, a cui corrisponde il tipo asins, e quello esterno, a cui corrisponde il tipo kraūjas 13 MARIA TERESA ADEMOLLO GAGLIANO z hlediska struktury, ale nahradily by nemarkovaný člen dvojice; z hlediska struktury by naopak nebyly konzervativní ani oblasti s jediným označením, s tím rozdílem, že některé (indická, tocharská, chetitská, řecká, lotyšská) by zachovaly typ asins, jiné (slovanská a litevsko-pruská) typ kraūjas, zatímco další by nakonec ztratily oba, jak se tomu děje v germánské, albánské a íránské oblasti. Konečným výsledkem by bylo, že severozápadní oblast by v zásadě zachovala typ kraūjas, jehož severozápadní charakter by tedy byl výsledkem vývoje, a nikoli výchozím stavem, východní oblast typ asins, přičemž baltická oblast, v níž by se zachovaly oba typy, by zaujímala mezilehlé postavení. Hypotézy (2), (3), (4), jak již bylo řečeno, jsou z hlediska vztahů mezi jednotlivými baltskými oblastmi v zásadě rovnocenné, protože v každém případě předpokládají, že typ kraūjas vznikl buď ještě ve fázi společné baltštiny, nebo dříve, a vytvořil dvojici s typem asins, bez ohledu na to, kdy k tomu došlo, ať už v indoevropském období, nebo v době jednotlivých jazyků. Pokud souhlasíme s přijetím jedné z těchto hypotéz, musíme se ptát, zda lze určit důvod odlišného výsledku zjednodušení ze dvou pojmenování na jediné v rámci baltštiny. Jinými slovy, lze pochopit, proč si litevština a pruština na jedné straně a lotyština na straně druhé zvolily odlišně, když se dvojice asins/kraūjas, nikoli však před konečným rozdělením lotyštiny a litevštiny, zredukovala na jediný výraz? Badatelé obvykle přehlíželi problém zániku asins v litevštině a pruštině a zabývali se pouze zdůvodněním zániku kraūjas v lotyštině; ten byl podle návrhu Endzelina (1979 (1929): 486) 20 vysvětlován potřebou vyhnout se homofonii s kraùjš = ‚strmý‘ (srov. také kràuja = ‚strmý břeh‘: M–E 1925–27: 262). Povrchně se toto vysvětlení může zdát přijatelné, ve skutečnosti je však sporné. Nejprve se podívejme na doklady výrazu kraūjs. Jde o slovo, které je v rámci lotyštiny spojeno s výrazem kràulis = ‚strmý břeh, sráz‘ a které nemá protějšky v ostatních baltických oblastech kromě kořenové úrovně (lit. kriaūšīs = ‚strmý břeh, svah‘, staropr. krūt = ‚padat‘ atd.: Mühlenbach-Endzelin 1925–27: 262, 263; Fraenkel 1962: 296), takže 20 Cfr. Fraenkel (1962: 290); Karulis (1992, I: 78); Sabaliauskas (1990: 12); Euler (1998b: 34). 14 Le denominazioni del sangue se nezdá, že by pocházelo z doby před vznikem lotyštiny. V litevské oblasti však existují některé hydronymy, například Kraujinė, Kraujupis, které lze formálně srovnávat s lotyšskými místními názvy typu Kraūja, Krauju upe. U obou skupin lze předpokládat souvislost s typem kràuìš21, jehož existenci by v takovém případě bylo možné rekonstruovat již pro baltické období. Za těchto okolností by však faktor homofonie musel působit již před vznikem lotyštiny a kraũjas = ‚krev‘ by se nemělo vyskytovat ani v litevštině a pruštině. I odhlédneme-li však od těchto úvah, skutečně přesvědčivým argumentem proti této hypotéze je, že se obecně zdá velmi nepravděpodobné, aby se zděděné označení krve, pocházející z baltického či ještě staršího období, odstranilo proto, aby se zabránilo homofonii s přídavným jménem s takovým sémantickým významem. Bylo by spíše namístě očekávat, že přítomnost podstatného jména představovala překážku při tvoření přídavného jména, nikoli naopak. Vysvětlení založené na homofonii má tedy nedostatky jak z hlediska konkrétního případu, tak z hlediska obecného. Na druhou stranu nemáme na základě dostupných údajů jiné přesvědčivější vysvětlení, a proto musíme dojít k závěru, že dokumentace nám neumožňuje určit důvod této odlišné volby. Jinými slovy, ačkoli izolace lotyšské oblasti od určité doby obecně vysvětluje některé odlišné lexikální volby mezi lotyštinou a litevsko-pruštinou, v tomto případě nedokážeme postihnout konkrétní důvod, proč lotyština odstranila kraũjas, ani proč litevština a pruština odstranily asins. Shrneme-li dosavadní výklad, k vysvětlení tohoto rozchodu mezi litevsko-pruskou a lotyšskou oblastí jsme navrhli několik možných hypotéz. Pouze hypotéza (1) klade danou inovaci v baltické oblasti do období následujícího po konečném rozrůznění lotyštiny, zatímco hypotézy (2), (3), (4) ji kladou do staršího období, mezi společnou baltštinu a indoevropské období. Hypotézy (2)–(4) jsou tedy, jak již bylo řečeno, z hlediska vnitřního rozrůznění 21 L’Endzelin (1961: 125) aveva appunto proposto, sia pure solo come possibilità, sia la connessione dei toponimi lettoni con kràuìa = ‘riva scoscesa’, sia quella con le forme lituane. Il Vanagas invece (1981: 163), seguito dal Toporov (1984: 165 s.v. crauyo), connette preferibilmente gl’idronimi lituani proprio con kraũjas e non cita la toponomastica lettone. 15 MARIA TERESA ADEMOLLO GAGLIANO baltické oblasti. Z hlediska pravděpodobnosti však mají hypotézy (1) a (2), podle nichž je typ kraūjas výsledkem nezávislých a paralelních inovací v indoevropských oblastech, kde je doložen, společnou vlastnost: ve srovnání s ostatními hypotézami jsou méně pravděpodobné, neboť formální rozdíly mezi jednotlivými doklady daného typu objektivně nepředstavují skutečnou překážku pro rekonstrukci jediné původní podoby. Pravděpodobnější se tedy jeví rekonstrukce situace, v níž typ kraūjas existoval již před obdobím jednotlivých indoevropských jazyků, a tedy i před baltickým obdobím, jak předpokládají hypotézy (3) a (4), které jsme navrhli výše. Je však třeba dodat, že kdybychom chtěli upřednostnit jednu z těchto dvou možností, upřímně řečeno nemáme rozhodující důkazy, podle nichž bychom mohli volit. Závěrem lze říci, že v tomto případě se setkáváme se zvlášť složitou situací v rámci skupiny litevsko-pruských izoglos, jimž v lotyštině odpovídají zděděné prvky; z tohoto důvodu by nebylo správné bez dalšího hovořit o inovaci či zachování v jednotlivých oblastech. Nepopiratelným faktem totiž je, že indoevropský typ asins se zachoval pouze v lotyštině, avšak vývoj od indoevropského období k lotyšskému zde nelze s jistotou znázornit jako nepřerušenou a přímou linii, protože přítomnost tohoto slova by bylo možné považovat za doklad někdy konzervativního charakteru lotyštiny (srov. gùovs oproti litevskému typu kárvē, sviēdri oproti litevskému typu prākaitas, vepris oproti litevskému typu mētēlis atd.) pouze tehdy, pokud by kraūjas bylo inovací novější než období, kdy se tento jazyk definitivně oddělil od litevštiny. Jinými slovy, je pravda, že asins je vůbec nejstarším označením krve v indoevropském světě, nás zde však zajímá baltické hledisko a hledisko jednotlivých baltických oblastí; z tohoto pohledu je pravděpodobné, že typ kraūjas může být stejně starý a že přežití výrazu asins v lotyšské oblasti nemusí být důsledkem konzervativnosti vůči původnímu indoevropskému stavu, nýbrž, jak jsme viděli, složitějšího procesu, který by spočíval především ve zjednodušení tohoto stavu, tedy v podstatě v inovaci. 16 Le denominazioni del sangue BIBLIOGRAFIE A ZKRATKY Ademollo Gagliano, M. T. 1995 [1998]: Eredità lessicali ind europee in lettone. In: A. Bammesberger, Hg., Baltistik: Aufgaben und Methoden. Tagung vom 10. bis 11. November 1995. Katholische Universität Eichstätt. Heidelberg: Winter, 347–357. Ademollo Gagliano, M. T. 1998 [1999]: Le denominazioni della femmina del bovino in area baltica. Linguistica Baltica 7, 7–23. Balles, I. 1999: Lat. sanguis = “Blut”. In: H. Eichner & H. Chr. Luschützky, Hg., Compositiones indogermanicae in memoriam Jochem Schindler. Praha: Enigma Corporation, 3–17. Buck, C. D. 1949: A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages. Chicago: The University of Chicago Press. CDIL 1974 = Příspěvky ke slovníku irského jazyka. C, sešit 3. Dublin: Královská irská akademie. Chantraine, P. 1968: Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Histoire des mots I. Paris: Klincksieck. Chantraine, P. 1970: Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Histoire des mots II. Paris: Klincksieck. Chantraine, P. 1975: Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Histoire des mots III. Paris: Klincksieck. Cleasby, R., Vigfusson, G. & Craigie, W. A. 1986: An Icelandic-English Dictionary. Second edition with a supplement by W. A. Craigie. Oxford: Clarendon Press. Devoto, G. 1962: Origini indeuropee. Firenze: Sansoni. DIL 1950 = Slovník irského jazyka III. Dublin: Královská irská akademie. DIL 1957 = Slovník irského jazyka IV. Dublin: Královská irská akademie. Endzelin, J. 1943: Senprūšu valoda. Rīga: Universitātes apgāds. Endzelin, J. 1961: Latvijas PSR vietvārdi I, 2. Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība. 17 Maria Teresa Ademollo Gagliano Endzelin, J. 1979: Darbu izlase III, 1. Riga: Zinātne. Ernout, A. & Meillet, A. 1959: Dictionnaire étymologique de la langue latine. Histoire des mots. 4e éd. Paris: Klincksieck. Euler, W. 1998a: Die Aufgliederung des Baltischen – Fragen zur Chronologie. Res Balticae 3, 87–107. Euler, W. 1998b: “Schweiss” und “Blut” in den baltischen Spachen: Überlegungen zur Stellung des Altpreussischen und Nehrungskurischen. In: A. Bammesberger, Hg., Baltistik: Aufgaben und Methoden. Tagung vom 10. bis 11. November 1995. Katholische Universität Eichstätt. Heidelberg: Winter, 33–34. Feist, S. 1939: Vergleichendes Wörterbuch der gotischen Sprache. 3. Aufl. Leiden: Brill. Fraenkel, E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch I. Heidelberg: Winter – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Friedrich, J. 1952: Hethitisches Wörterbuch. Heidelberg: Winter. Frisk, H. 1970: Griechisches etymologisches Wörterbuch II. Heidelberg: Winter. Grassmann, H. 1964: Wörterbuch zum Rig-Veda. Wiesbaden: Harrassowitz. Güterbock, H. G. & Hoffner, H. A. 1983: The Hittite Dictionary 3, 2. Chicago: The Oriental Institute of the University of Chicago. Hainsworth, B. 1993: The Iliad: A Commentary. Gen. ed. G. S. Kirk. III: Books 9–12. Cambridge: University Press. Holthausen, F. 1934: Angelsächsisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Winter. Huld, M. E. 1996: Meillet’s Northwest Indo-European Revisited. In: K. Jones-Bley & M. E. Huld, eds., The Indo-Europeanization of Northern Europe. Papers presented at the International Conference held at the University of Vilnius, Lithuania, Sept. 1–7, 1994. Washington: Institute for the Study of Man, 109–125. Karulis, K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca I. Rīga: Avots. Kluge, F. 1995: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 23. Aufl., bearbeitet von E. Seebold. Berlin–New York: de Gruyter. 18 Le denominazioni del sangue Leumann, M. 1950: Homerische Wörter. Basel: Reinhardt. Levy-Bruhl, L. 1973: Sovrannaturale e natura nella mentalità primitiva. Trad. it. di S. Lener. Roma: Newton Compton italiana. Linke, U. 1985: Blood as metaphor in Proto-Indo-European. Journal of Indo-European Studies 13, 3/4, 333–376. Lommel, H. 1931: Ablauts-Betrachtungen. Kuhns Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 59, 193–204. Mariani, M. 2001: Teorie genetiche nell’Orestea di Eschilo. In: Cinquant’anni di ricerche linguistiche: problemi, risultati e prospettive per il terzo millennio. Atti del IX Convegno internazionale di linguisti, Milano, 8–10 ottobre 1998. Alessandria: Edizioni dell’Orso, 365–378. Mayrhofer, M. 1956: Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen I. Heidelberg: Winter. Mayrhofer, M. 1963: Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen II. Heidelberg: Winter. Mayrhofer, M. 1976: Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindischen III. Heidelberg: Winter. Mažiulis, V. 1993: Prūsų kalbos etimologinis žodynas 2. I–K. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. MED 1963 = Slovník střední angličtiny. G 2. Vyd. Sh. M. Kuhn & J. Reidy. Ann Arbor: The University of Michigan Press. Meillet, A. 1908: Les dialectes indo-européens. Paris: Librairie ancienne H. Champion. Mencacci, F. 1986: Sanguis/cruor. Designazioni linguistiche e classificazione antropologica del sangue nella cultura romana. Materiali e discussioni per l’analisi dei testi classici 17, 25-85. Mühlenbach, K. & Endzelin, J. 1923–25: Lotyšsko-německý slovník I. Riga: Lotyšské ministerstvo školství. Mühlenbach, K. & Endzelin, J. 1925–27: Lotyšsko-německý slovník II. Riga: Lotyšský kulturní fond. 19 Maria Teresa Ademollo Gagliano ODEE 1966 = Oxfordský slovník anglické etymologie. Vyd. C. T. Onions. Oxford: Clarendon Press. OED 1989 = Oxfordský slovník anglického jazyka VI. 2. vyd. Oxford: Clarendon Press. Oettinger, N. 2003: Neuerungen in Lexikon und Wortbildung des Nordwest-Indogermanischen. In: A. Bammesberger & Th. Vennemann, eds., Languages in Prehistoric Europe. Heidelberg: Winter, 183–193. Olsen, B. A. 1999: The Noun in Biblical Armenian. Berlin–New York: Mouton de Gruyter. Orel, V. 1998: Albanian Etymological Dictionary. Leiden–Boston–Köln: Brill. Pettinato, G. 1981: Il sangue nella letteratura sumerica. In: Atti della settimana: Sangue e antropologia biblica. A cura di F. Vattioni. Roma: Ed. Pia Unione del Preziosissimo Sangue, 37–46. Pokorny, J. 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch I. Bern–München: Francke. Puhvel, J. 1984: Hittite Etymological Dictionary 1–2. Berlin–NewYork–Amsterdam: Mouton. Rapallo, U. 1985: Il sangue nelle lingue celtiche. In: La parola, il testo e la cultura. Linguistica e antropologia del “sangue”. Roma: Ed. Pia Unione del Preziosissimo Sangue, 36–56. Rengakos, A. 1993: Der Homertext und die hellenistischen Dichter. Stuttgart: Steiner. Sabaliauskas, A. 1990: Lietuvių kalbos leksika. Vilnius: Mokslas. Schwarz, M. 1982: Blood in Sogdian and Old Iranian. In: Monumentum G. Morgenstierne II. Leiden: Brill, 189–196. Smoczyński, W. 1981 [1982]: Indoeuropejskie podstawy słownictwa bałtyckiego. Acta Baltico-Slavica 14, 211–240. Stefanini, R. 1958: Itt. eshar (= sangue). Problemi formali ed etimologici. Archivio Glottologico Italiano 43, 18–41. Tagliaferro, E. 1981: Sangue: area lessicale nell’epica greca arcaica. In: Atti della 20 Le denominazioni del sangue Týden: Krev a biblická antropologie. Redigoval F. VaittIoni. Řím: Ed. Pia Unione del Preziosissimo Sangue, 173–221. Tischler, J. 1990: Hethitisches etymologisches Glossar 5–6. Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität. Toporov, V. N. 1984: Prusskij jazyk. Slovar’. K–L. Moskva: Nauka. Trautmann, R. 1910: Die altpreussischen Sprachdenkmäler. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Untermann, J. 2000: Wörterbuch des Oskisch-Umbrischen. Heidelberg: Winter. Vanagas, A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mokslas. Van Windekens, A. J. 1976: Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes I. La phonétique et le vocabulaire. Louvain: Centre International de Dialectologie Générale. Vendryes, J. 1974: Lexique étymologique de l’irlandais ancien. R S. Paris: Dublin Institute for Advanced Studies – Centre National de la Recherche Scientifique. Vendryes, J. 1987: Lexique étymologique de l’irlandais ancien. C. Paris: Dublin Institute for Advanced Studies – Centre National de la Recherche Scientifique. Walde, A. & Hofmann, J. B. 1965: Lateinisches etymologisches Wörterbuch I, II. Heidelberg: Winter. Walde, A. & Pokorny, J. 1930: Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen I. Berlin–Leipzig: de Gruyter. Maria Teresa Ademollo Gagliano Florentská univerzita Katedra lingvistiky Piazza Brunelleschi 4, I-50129 Florencie, Itálie [email protected] 21