Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos ir aplikacinės gramatikos priemonės joms aiškinti

Acta Linguistica Lithuanica LVII (2007), 17 – 44 Alternace realizace argumentů v litevštině a prostředky aplikační gramatiky k jejich vysvětlení Věnováno památce Sebastiana Šaumjana (1916–2007) KRISTINA LENARTAITĖ Institut litevského jazyka Tento článek se zabývá pojmem alternace v oblasti realizace argumentů neboli diateze. Je nabídnuta pracovní definice a podán přehled nejcharakterističtějších případů tohoto jevu v litevštině. Jsou diskutovány některé důležité přístupy k tomuto tématu, včetně těch, které vznikly v tradici litevské gramatiky. Nakonec je v rámci aplikační gramatiky navržen nový přístup k alternacím v litevštině a k jejich postavení v systému litevského jazyka. 1. ÚVOD Různé diateze realizované s týmž slovesem zkoumají litevští i zahraniční lingvisté již několik desetiletí. Zatímco v pracích zahraničních badatelů má tento jev všeobecně uznávaný název a bylo navrženo několik možností interpretace různých jeho případů, v litevských výzkumech se případy alternace realizace argumentů probírají pouze okrajově, vedle dalších problematických jevů syntaxe, syntaktické sémantiky či lexikální sémantiky1. Tento článek je proto věnován přehledu významnějších 1 V pracích N. Sl žienė, která zkoumala valenci litevských sloves a nejčastěji zmiňovala případy alternace argumentů, se tento jev v závislosti na potřebách výzkumu často různě vysvětluje i pojmenovává: v některých případech se různá realizace subjektu nebo přímého objektu, kterou umožňují určitá slovesa, nazývá subjektovou a objektovou (srov. Rožový stromek vyroste ve velký strom 17 Kristina Lenartaitė případy alternací ve vyjadřování argumentů v litevštině a některým problémům, které vyplývají z interpretace tohoto jevu: nejprve je cílem vymezit obsah tohoto jevu a vyčlenit a probrat výraznější typy alternací ve vyjadřování argumentů; na základě litevského výzkumu a zahraničních teoretických koncepcí a s využitím prostředků aplikační gramatiky představit další možnost popisu a vysvětlení mechanismu vyjadřování alternujících konstrukcí a nalézt místo zkoumaného jevu v jazykovém systému. a Z pařezů růžovníku vyroste veliký stromek; Matka přikryla stůl (s) běloskvoucím ubrusem a Matka přikryla běloskvoucí ubrus na stůl (Sližienė 1980: 95–101), jinde se v případech alternací ve vyjadřování objektu zdůrazňuje schopnost téhož slovesa plnit různé signifikační funkce nebo odlišná signifikační interpretace téže situace, na níž závisí i odlišné syntaktické užití slovesa (Sližienė 1978: 117); věty vznikající v důsledku odlišné sémantické interpretace téže situace, jejichž dva velmi blízké významy mají různě realizované argumenty, se nazývají parafrázemi (Sližienė 1994: 50–51); případy alternací ve vyjadřování subjektu se nazývají konverzními parafrázemi a jejich signifikační rozdíly údajně souvisejí pouze s rozdíly v syntaktické valenci slovesa, tj. účastníci situace jsou v obou případech sémanticky interpretováni stejně, zatímco odlišný pohled na ně je dán tím, že nominativ v jedné větě odpovídá jednomu argumentu predikátu, v druhé pak jinému. Vztah takových konverzních parafrází je údajně blízký vztahu aktivních a pasivních konstrukcí (srov. keře porostly břehy a břehy porostly keři) (Sližienė 1994: 52). A. Holvoet vysvětluje variabilitu ve vyjadřování objektu jako gramatikalizovanou alternativní možnost volby sekundárního tématu ve vrstevnatém aktuálním členění (srov. daroval žákům knihy: obdaroval žáky knihami; nalil čaj do hrníčků: naplnil hrníčky čajem) (Holvoet 2003: 86–87). A. Drukteinis tvrdí, že v konstrukcích jako slámu na střechu – pokrýt střechu slámou se v důsledku změny významu slovesa argument vyjádřený lokálem přesouvá do pozice bližší slovesu a mění se i jeho vyjádření – tím se neutralizuje význam pádu. Význam slovesa se mění přidáním dalšího významového komponentu, holistického séma, které označuje, že se děj týká celého předmětu nebo že je předmět dějem zcela zasažen. Verbonominální lexém se přidáním holistického séma stává zobecňujícím vzhledem k lexému bez příslušného séma, a proto mezi slovesnými lexémy (spolu s jejich závislými komponenty) v takových konstrukcích vznikají vztahy privativní opozice – zobecňující lexém může v konstrukci nahradit konkrétnější lexém (a nabývá přitom i příslušného významu) (Drukteinis 1985: 56–58, 128–129). Dále jde o vzájemný vztah alternujících struktur: jedna z nich údajně přímo vyjadřuje role situace, zatímco druhá ukazuje jinou interpretaci (perspektivu) vztahů mezi účastníky situace, kterou zvolil tvůrce věty. Vzhledem k různým změnám predikátu i celé struktury, zjištěným porovnáním různých interpretací téže situace, lze jednu strukturu považovat za základní a druhou za odvozenou (a podle toho se rozdělují také sémantické funkce argumentů těchto struktur) (Drukteinis 2007: 27, 12–14). 18 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos 2. POJETÍ JEVU, JEHO ROZSAH A OZNAČENÍ O tom, že postavení pojednávaného jevu v systému litevského jazyka nebylo podrobně zkoumáno, svědčí i skutečnost, že nejenže nemáme vhodný vlastní termín pro jeho označení, ale také mezinárodní označení různých typů variace ve vyjadřování argumentů alternací se v litevských pracích začalo používat teprve nedávno (viz Drukteinis 2007: 13). Ze způsobu užívání tohoto termínu v pracích zahraničních lingvistů je zřejmé, že je chápán různě: v širším i užším smyslu. Nejprve je tedy třeba vymezit obsah tohoto jevu: určit jeho nejcharakterističtější rysy a podle nich případy proměnlivého vyjadřování, které k němu patří, či ty, které je třeba od něj odlišit. 2.1. Snad nejvýraznějším rysem alternujících konstrukcí v litevštině i v jiných jazycích je jejich parafrázičnost: konstrukce zkoumaných diatezních alternací lze z hlediska logiky2 (pravdivosti výroků) považovat dokonce za ekvivalentní (srov.: jestliže je pravda, že špačci obsadili jeřáb, pak je pravda, že jeřáb obsadili špačci, a jestliže je pravda, že jeřáb obsadili špačci, pak je pravda, že špačci obsadili jeřáb, tj. konstatuje se ekvivalence dvou predikátových struktur: R(x, y) ~ R(y, x)). Doplňující významové odstíny konstrukcí nejsou vždy dostatečně výrazné (z tohoto hlediska mnozí badatelé vyčleňují takzvané lokativní alternace, v nichž jedna konstrukce často získává další sém (holistický – úplného zasažení dějem / účinkem); navíc mnohé páry konstrukcí řazených mezi alternace mají stejné lexikální složení). Pohled na parafrázičnost zkoumaných konstrukcí a její hodnocení závisí také na tom, jaký teoretický model je zvolen k vysvětlení tohoto jevu. Na gramatickém pojetí závisí i hodnocení dalšího, patrně nejvýznamnějšího aspektu pojednávaných případů: role slovesa, s nímž se příslušné konstrukce tvoří, v procesu vzniku alternujících konstrukcí a jeho významu (zda je stejný, nebo dvojí); to zase rovněž ovlivňuje otázku parafrázičnosti konstrukcí. 2 Logický význam zde nelze zaměňovat s gramatickým (strukturálním) významem: strukturální význam alternujících konstrukcí je vždy odlišný; srov. ve větách a. špačci obsadili jeřáb a b. jeřáb obsadili špačci je logickým významem predikátu tranzitivní predikát: výchozím bodem děje jsou špačci a koncovým bodem jeřáb; predikát věty b je v logice považován za konverzi tranzitivního predikátu věty a, strukturální významy predikátů obou vět jsou však odlišné: a – tranzitivní predikát, b – intranzitivní. 19 KRISTINA LENARTAITĖ Je tedy třeba objasnit přístup různých teoretických modelů k příslušným aspektům. Vedle dalších jevů syntaxe a syntaktické sémantiky lze teorie zkoumající alternace realizace argumentů rozdělit na ty, které upřednostňují analýzu změn struktury, a na ty, které se zaměřují především na významy konstrukcí a jejich změny. Z prvních je třeba zmínit především výzkumy představitelů transformační a relační gramatiky a práce M. Bakerio, D. R. Dowtyho a R. S. Jackendoffa3. Výsledky těchto výzkumů lze shrnout tak, že alternacím realizace argumentů a dalším příbuzným jevům přisuzují následující vlastnosti: tvrdí se, že střídající se slovesa mají jeden a tentýž 3 V transformační gramatice byl vztah aktivních a pasivních konstrukcí uplatněn také při vysvětlování dativových a lokativních alternací v angličtině: střídající se sloveso má v syntaxi pouze jednu projekci argumentů, zatímco druhá realizace argumentů se transformací odvozuje od první. V relační gramatice jsou vztahy mezi aktivními a pasivními konstrukcemi i mezi dativovými a lokativními alternacemi definovány jako vztahy mezi základními a odvozenými konstrukcemi prostřednictvím pravidel změny gramatických funkcí, chápaných jako primitiva (pravidla zahrnují změny gramatických funkcí argumentů predikátu, nikoli však samotného predikátu). Východiskem netransformačního analytického modelu zkoumaných jevů M. Bakerio je předpoklad, že dativové alternace a jejich protějšky v jiných jazycích jsou „tematickými parafrázemi“, tj. mají stejný význam. Tato vlastnost střídajících se konstrukcí je založena na hypotéze jednotnosti přiřazování théta rolí (Uniformity of Theta Assignment Hypothesis, UTAH): totožné tematické vztahy mezi prvky jsou na úrovni hloubkové struktury reprezentovány totožnými strukturními vztahy mezi těmito prvky – oběma konstrukcím je tedy přiřazena totožná hloubková syntaktická struktura. Důležitou roli zde hraje také morfosyntax: v některých jazycích se ke slovesu v jedné ze střídajících se konstrukcí připojuje aplikativní morfém (např. afix ir- v jazyce čičeva (chicheŵa)), který umožňuje realizovat další argument, nejčastěji cíl (goal) nebo benefaktiv, jako přímý předmět. Nedostatky tohoto teoretického modelu spočívají v tom, že není jasné, jak se posuzuje tematická parafráze – mělo by být přesně definováno, jakým způsobem se u dvou vět stanovuje totožnost sémantického vztahu mezi slovesem a jeho argumenty; a i kdyby bylo možné hypotézu théta rolí aplikovat na některé případy alternací (např. dativové alternace), lokativní alternace, u nichž mnozí výzkumníci uznávají rozdíly ve významu, tímto způsobem vysvětlit nelze. Podle D. R. Dowtyho závisí výběr podmětu a předmětu v angličtině na vlastnostech prototypických rolí agenta a pacienta (Proto-role), které lze argumentům přiřadit: argument s největším počtem prototypických vlastností agenta se volí jako podmět, zatímco argumentu, jemuž lze přisoudit největší počet prototypických vlastností pacienta, se přiděluje funkce předmětu. Pokud žádný z argumentů nemá dostatek vlastností, aby byl jednoznačně určen jako podmět či předmět, jsou přípustné případy variabilní realizace argumentů. R. S. Jackendoff tvrdí, že jedna a táž reprezentace lexikální sémantiky umožňuje dvě různé syntaktické realizace. Podle něj jsou alternace vůbec možné proto, že v reprezentaci lexikální sémantiky je určitá pozice vzhledem k realizaci argumentu nepovinně označena (Levin & Rappaport Hovav 2005: 196–205). 20 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos význam v obou případech realizace; alternace jsou údajně založeny na pravidlech, která definují vznik dvou morfosyntaktických realizací, přičemž se navíc často tvrdí, že jeden z variantů realizace je základní – druhý se tedy považuje za odvozený (transformovaný) z prvního. Tyto teoretické modely mají sklon ignorovat rozdíly ve významu, které jsou pro alternující konstrukce příznačné: o konstrukci odvozené syntaktickou transformací se tvrdí, že význam nemění – rozdíly ve významu vzniklé transformací mají údajně jinou povahu: netýkají se lexikálního obsahu slovesa, nýbrž významových aspektů na úrovni věty, jako jsou například dosah kvantifikátoru či přiřazení fokusu (srov. Levin & Rappaport Hovav 2005: 196–207). Při zastávání tohoto stanoviska se tedy uznává parafrastická povaha alternujících konstrukcí, avšak dále se nezkoumá, na rozdíl od gramatických koncepcí, které zdůrazňují změny významu a z nichž nejvýznamnější práce náleží B. Levin a M. Rappaport Hovav, S. Pinkerovi, A. Goldbergové a W. Croftovi; zmínit je třeba také výzkumy S. Iwaty a M. Friedové4. Tito výzkumníci hledají rozdíly v realizaci argumentů a vysvětlu- 4 Jedním z prvních pokusů vysvětlit lokativní alternace tímto směrem je výzkum B. Levin a M. Rappaport (který se řadí také k takzvaným modelům lexikálních pravidel (Lexical rule), stejně jako analýza S. Pinkera). Tvrdí se zde, že systematické kolísání významů střídajících se konstrukcí odráží rozdílné reprezentace lexikální sémantiky; v takovém případě by vhodně formulovaná pravidla označování mohla propojit reprezentace lexikální sémantiky se správnými vzorci realizace argumentů. Pro typ lokativní alternace se navrhuje příslušná reprezentace lexikální sémantiky (a. load: [X CAUSE [Y TO COME TO BE AT Z] / LOAD] b. load: [[X CAUSE [Z TO COME TO BE IN STATE]] BY MEANS OF [X CAUSE [Y TO COME TO BE AT Z]] / LOAD]), v níž je varianta s předložkovou konstrukcí with (b) rozšířením lokativní varianty (a); jinými slovy, varianta s with se převezme jako základ lokativní varianty tak, že hlavní složka lokativní varianty se stane podřízenou složkou varianty s with. Konstrukce lze odvozovat pouze tímto směrem (jen od lokativní, nikoli naopak). To vše částečně vysvětluje intuitivně vnímaný vztah mezi variantami, který se blíží parafrázi. Model S. Pinkera je velmi podobný právě probíranému modelu. Vedle lokativních se zde zkoumají také dativové a kauzativní alternace. Vztah mezi reprezentacemi lexikální sémantiky jednotlivých konstrukcí v páru a jejich syntaktickou realizací upravují rovněž pravidla označování (sloveso, jehož sémantickým jádrem je „X způsobí, že se Y přesune do/na Z“, se mění (konvertuje) v nové sloveso, jehož sémantickým jádrem je „X způsobí, že Z změní stav tím, že Y přesune do/na něj“); zde je však na rozdíl od modelu B. Levin a M. Rappaport derivace konstrukcí možná oběma směry, podle toho, argument které varianty konstrukce může zastoupit jediný prvek doplňující predikát (ačkoli tento test není vždy spolehlivý). Ve výzkumu A. Goldbergové je sloveso chápáno jako spojení jeho minimálního významu a profilovaných argumentů (tj. sémantických rolí pouze těch doprovodných členů predikátu, které je nutné vyjádřit) a nazývá se „kořenem“ 21 KRISTINA LENARTAITĖ na základě rozdílů ve významech konstrukcí, které alternují. Významný je tedy i aspekt parataxe / perifráze konstrukcí: s ohledem na něj se vymezují jak rozdíly ve významech konstrukcí, tak jejich vzájemný vztah. Největší pozornost je zde věnována alternacím objektu (nejčastěji uváděnými případy jsou dativní a lokativní alternace) a z tohoto hlediska se usiluje o zachování jednotného sémantického základu objektovosti. Pro vysvětlení alternujících konstrukcí se vytvářejí mechanismy, které umožňují, aby sémantickou definici objektovosti alternativně splňovalo více než jedno argumentové místo. Pokud jde tedy o nejnápadnější rys alternujících konstrukcí – parataxi / perifrázi –, lze říci následující: jestliže se konstrukcím přiznávají významové rozdíly a teoretický model se buduje právě tímto směrem, používá se tento rys ve výzkumu jako základ pro vysvětlování rozdílů ve významech konstrukcí, předpokladů jejich vzniku i jejich vztahů. Jestliže se naproti tomu vychází ze strukturní analýzy a vztah konstrukcí se vysvětluje jako vztah základní a odvozené konstrukce, využívá se parataxe / perifráze k prokázání odvození jedné z alternujících konstrukcí z druhé pomocí transformace a společné hloubkové struktury obou konstrukcí. Ať už je pro zkoumání alternací zvolen jakýkoli teoretický přístup, parataxi / perifrázi je třeba považovat za mimořádně (root), dále se tato minimální významová jednotka integruje do příslušné konstrukce argumentové struktury tak, že tento proces zahrnuje spojení argumentů slovesa a pozic v konstrukci. Argumentové alternace vznikají tehdy, když lze sloveso sladit s více než jednou konstrukcí. S. Iwata uvádí řadu společných rysů svého výzkumu a přístupu A. Goldbergové: alternujícím lokativním konstrukcím přisuzuje jediný společný význam na nejvyšší lexikální úrovni (Lexical Head Level Meaning), který zahrnuje různé aspekty významu na úrovni fráze (Phrase Level Meaning), realizované v jednotlivých konstrukcích daného páru. Zásadním rozdílem mezi teoriemi A. Goldbergové a S. Iwaty je však role slovesa: v modelu A. Goldbergové sloveso neurčuje strukturu věty, neboť potřebné aspekty významu se nepřisuzují samotnému slovesu. Na rozdíl od tohoto přístupu zaujímá ve výzkumu S. Iwaty význam slovesa ústřední postavení – chápe se jako filmová scéna a integrace slovesa do konstrukce se opírá o sémantickou vhodnost. W. Croft se domnívá, že ve většině argumentových alternací jejich konstrukce zahrnují tentýž slovesný kořen (spojení minimálního významu slovesa a profilovaných argumentů) a jediný typ události, avšak dva různé „profily“ slovesa (Levin & Rappaport Hovav 2005: 205–216; Iwata 2005: 355–403). M. Fried vysvětluje alternace subjektu jako volbu subjektu založenou na hledisku (viewpoint), která závisí na tom, jak mluvčí událost vnímá a konceptualizuje. Pravidelné rozdíly v morfosyntaktickém kódování se vysvětlují jako důsledek odlišných konfigurací příslušných sémantických rolí v určitých typech scén (Fried 2005: 475–512). 22 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos důležitý rys tohoto jevu. Význam tohoto rysu při zkoumání pragmatických aspektů alternací (např. tematicko-rematické struktury) je navíc nepochybný, avšak v tomto článku se zastáváme názoru, že výzkum je důležitější začít odhalením výrazových mechanismů zakotvených v jazykovém systému, přestože úplný model výzkumu alternací argumentů v litevštině bude v budoucnu muset zahrnout i otázku předpokladů vzniku zkoumaného jevu a funkcí, které plní v jazykovém systému. Další důležitou otázkou je role slovesa v tomto procesu. Její hodnocení rovněž závisí na teoretickém modelu: někteří přiznávají slovesu rozhodující úlohu při vzniku alternací i při jejich vysvětlování (téměř všechny výzkumy zaměřené na rozdíly ve významech konstrukcí, viz poznámku 4), jinde se jeho role omezuje (srov. stanovisko A. Goldbergové v poznámce 4) nebo se o ní podrobněji nediskutuje (srov. poznámku 3). Hodnocení významu slovesa v alternujících konstrukcích se rozchází podobně: někde se tvrdí, že v obou konstrukcích daného páru je stejný, jinde že jde o dva různé významy, které spolu souvisejí jako základní a odvozený. Způsob analýzy pojednávaného jevu navržený v tomto článku do značné míry spočívá v aplikaci modelu univerzální aplikativní gramatiky S. Šaumjana (Universal Applicative Grammar). Než bude předloženo hodnocení role slovesa v alternujících konstrukcích z hlediska aplikativní gramatiky, je třeba uvést, že v aplikativní gramatice je mimořádně důležité důsledně rozlišovat dvě roviny jazykových jevů – genotypovou (genotype) a fenotypovou (phenotype) gramatiku. Ke genotypové rovině patří funkční jednotky – predikáty, termy (doplnění predikátu – argumenty a adverbiální termy), modifikátory – a abstraktní vztahy operátora a operandu, které tyto jednotky spojují. Fenotypová gramatika zahrnuje syntagmatické jednotky – morfémy a slova – a jejich vztahy z hlediska lineárního pořadí a morfologických vlastností. Pravidla genotypové gramatiky je třeba hodnotit jako invariantní vůči různým možným realizacím ve fenotypové gramatice. Pravidla genotypové gramatiky slouží k vysvětlení univerzálních jazykových jevů (Shaumyan 1987: 97). Alternace argumentového vyjádření je doložena v mnoha jazycích a její hlavní typy (např. alternace vyjádření subjektu nebo lokativní alternace) mají analogické protějšky v různých jazycích. Chceme-li tedy správně určit procesy jazykového vyjádření spojené s tímto jevem a neztratit se v množství variací na fenotypové rovině, které realizují různé jazyky, měli bychom alternaci argumentového vyjádření nejprve definovat pomocí pravidel genotypové roviny 23 KRISTINA LENARTAITĖ a teprve potom zkoumat, jak se snášejí s fenotypovými jevy konkrétního jazyka. Takové jsou principy aplikativní gramatiky relevantní pro nyní řešenou otázku: 1) změnu gramatického statusu termů (doplnění predikátu) je třeba chápat jako důsledek změny predikátu; změnu predikátu určují pravidla změny predikátu5, která je nutno na predikát aplikovat dříve, než se predikát aplikuje na termy; 2) věta s pozměněnými gramatickými vztahy může být realizována nezávisle na větě s nepozměněnými gramatickými vztahy, např. pasivní věta může být realizována přímou aplikací pasivního predikátu na jeho termy, nikoli transformací aktivní věty na pasivní (Shaumyan 1987: 272). Druhé tvrzení znamená, že pasivní konstrukce ve vztahu k aktivním a další podobné jevy se zde nepovažují za odvozené v tom smyslu, jak se s tím setkáváme v transformačních nebo relačních gramatikách (viz poznámku 3). Jestliže je však z predikátu P1, který reprezentuje větu, pomocí příslušných pravidel změny predikátu odvozen predikát P2, pak je věta s pozměněným predikátem (P2) považována za odvozenou z realizované věty s nepozměněným predikátem (P1) pouze natolik, nakolik je struktura neodvozené věty reprezentována predikátem P1 a přenesena do struktury reprezentované odvozeným predikátem (P2). Nezbytnost změn ve struktuře predikátu jako podmínky diatetických alternací lze ilustrovat následujícími případy, které je třeba od alternací odlišovat; srov.: (1) a. Ona oddělila maso od kostí. b. Ona oddělila kosti od masa. (2) a. Oni odtrhli dítě od matky. b. Oni odtrhli matku od dítěte. Struktura predikátu se zde nemění – ve větách daných dvojic otevírá predikát pro argumenty a adverbiální termy stejná místa. 2.2. Další důležitou otázkou při vymezování pojmu argumentových alternací je lexikální složení dvojic konstrukcí. Při zmínce o tomto jevu se obvykle myslí případy se stejným lexikálním složením, avšak jev, který B. Levin nazývá diatetickými alternacemi, lze ztotožnit s možnostmi variace argumentového vyjádření chápanými v širším smyslu6; tím se usiluje o to, aby se ze sloves- 5 Pravidla změny predikátu jsou probírána v oddílu 3.2. 6 Srov. B. Levinová, která při klasifikaci anglických sloves na základě vztahu mezi jejich významy a syntaktickým chováním řadí mezi syntaktické, neboli diatetické, alternace všechny 24 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos rozdíly v syntaktickém chování slovesa nelze použít k určení rozdílů v jeho významu. Většina anglických příkladů řazených k diatezním alternacím by v litevštině ani takové předpoklady neumožňovala – jsou totiž vyjádřeny různými slovesnými lexémy (nebo jejich různými tvary), srov.: a. řezník krájí maso a b. maso se snadno krájí; a. dítě rozbilo šálek a b. šálek se rozbil; a. ten pes kouše lidi a b. ten pes kouše. Takzvaná alternace totální transformace nemění jádro věty – tj. strukturu argumentů nezbytných k realizaci sémantiky predikátu –, nýbrž do periferie věty pouze zavádí další prvek7, srov.: a. čarodějnice ho proměnila v žábu a b. čarodějnice ho proměnila z prince v žábu. Každý prvek realizovaný v periferii je třeba považovat za fakultativní; pokud není při změněném vyjádření povýšen do pozice argumentu v jádru predikátu, jeho realizace či nerealizace jádro predikátu nemění, a proto jej nelze zařadit mezi alternace. Tento článek vychází z názoru, že alternace vyjádření argumentů je třeba především definovat jako univerzální pravidelné vzorce vyjádření argumentů predikátů, ustálené v jazykových systémech (tj. jako jevy na úrovni genotypické gramatiky), zatímco jakékoli kolísání ve vyjádření doprovodných prvků predikátu patřících do periferie (adverbiálních výrazů), které se nedotýká jeho argumentů, je jevem fenotypické gramatiky (morfosyntaktické úrovně konkrétního jazyka). Na tomto základě se za alternace považují pouze případy kolísání ve vyjádření argumentů predikátu (tj. realizovaných jako subjekt, objekt a nepřímý objekt). Je však třeba upřesnit některé aspekty otázky alternací: 1) není zcela přesné označovat tento jev jako alternaci vyjádření argumentů – změny ve vyjádření totiž zahrnují nejen argumenty predikátu realizované gramatickými funkcemi subjektu, objektu a nepřímého objektu, ale i neargumenty, tedy okolnostní výrazy, jejichž realizaci predikát fakultativně umožňuje; …alternace realizace argumentů dovolené slovesy; patří sem proto také konstrukce s odlišným lexikálním složením, srov.: mediální alternace (Middle Alternation): a. Řezník krájí maso; b. Maso se snadno krájí; kauzativně-inkoativní alternace (Causative/Inchoative Alternation): a. Janet rozbila šálek; b. Šálek se rozbil; alternace nespecifikovaného předmětu (Unspecified Object Alternation): a. Mike snědl dort; b. Mike jedl; alternace charakteristické vlastnosti agenta (Characteristic Property of Agent Alternation): a. Ten pes kouše lidi; b. Ten pes kouše; alternace totální transformace (tranzitivní) (Total Transformation Alternation (transitive)): a. Čarodějnice ho proměnila v žábu; b. Čarodějnice ho proměnila z prince v žábu; a další (Levin 1993: 25–26, 27–30, 33, 39, 57–58). 7 K termínům jádro, tedy vrstvená struktura věty a argumenty nezbytné k reprezentaci sémantiky predikátu, a periferie, tedy prvky (neargumenty), viz také Van Valin, LaPolla (1997: 25–31). 25 KRISTINA LENARTAITĖ realizované gramatickými funkcemi subjektu, objektu a nepřímého objektu, ale také neargumenty – okolnostními výrazy, které predikát fakultativně umožňuje realizovat; 2) zásadním kritériem pro zařazení mezi zkoumané diatezní alternace je to, že alternace vyjádření se musí nutně dotýkat změny alespoň jedné argumentové pozice predikátu: musí se tedy měnit buď vyjádření samotných argumentů (např. argument predikátu zastávající gramatickou funkci objektu může být realizován také jako subjekt: blechy napadly psa a pes byl zamořen blechami), nebo musí být okolnostní výraz povýšen z periferie do argumentové pozice (srov. sype písek na cestu a sype cestu pískem); poslední příklad zahrnuje i degradaci argumentu na pozici okolnostního výrazu (srov. písek – pískem). Přesněji řečeno, mezi zkoumané diatezní alternace lze zařadit pouze dvojice vět, které realizují rozdíly ve vyjádření gramatických funkcí subjektu a objektu – ve větách s takzvanými nepřímými objekty je relevantní pouze jejich povýšení do pozice přímého objektu; právě to je základem vzniku dalšího typu alternace, srov. tatínek obouvá dítěti botičky a tatínek obouvá dítě botičkami. Právě proto, že alternace nutně zahrnují změnu ve vyjádření subjektu nebo objektu, se termín „alternace vyjádření argumentů“ nepovažuje za příliš vhodný. Alternace nespecifikovaného objektu, kterou rozlišuje B. Levin, vybízejí k posouzení obdobných případů v litevštině. Často se jedna z dvojice konstrukcí vysvětluje jako konstrukce, v níž nebyl realizován argument, ačkoli význam slovesa takovou pozici otevírá⁸, srov. a. dítě jí jablko a b. dítě (dobře) jí. Význam slovesa vyjadřující druh činnosti nebo schopnost však vůbec nevyžaduje doplnění argumentem plnícím gramatickou funkci doplnění; pokud by při tomto významu bylo realizováno i doplnění, nešlo by již pouze o označení schopnosti nebo druhu činnosti, srov. dítě už (samo) jí jablka nebo děti často sní o mamince. Ať už druhou větu dvojice (b) hodnotíme jakkoli – buď jako tranzitivní větu s nerealizovanou funkcí doplnění, nebo jako intranzitivní –, tento i analogické případy je třeba odlišovat od zkoumaných diatezových alternací: je-li predikát v obou případech tranzitivní, objekt je vždy impli- 8 Tranzitivní sloveso svým významem vždy otevírá syntaktickou pozici pro předmět, která však nemusí být obsazena (Holvoet, Judžentis 2005: 14–15). Srov. také případy, kdy se přímé předměty mnoha sloves vynechávají, pokud je cílem pouze obecně popsat typ činnosti (Teď píše, čte apod.) nebo schopnost (Dítě už čte a píše) (Holvoet, Čižik-Prokaševa 2005: 70). 26 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos …citován, a pokud je jedna konstrukce tranzitivní a druhá intranzitivní, lze v takovém případě řešit nanejvýš otázku vztahu mezi konstrukcemi. Vedle právě probraného případu je třeba prozkoumat i další podobné případy dvojí realizace argumentů, jejichž lexikální složení se liší; srov.: (3) a. Kadeřnice ostříhala dívce (vlasy dívky). b. Kadeřnice ostříhala dívku. (4) a. Holič oholil klientovi (vousy klienta). b. Holič oholil klienta. (5) a. Dítě si zavázalo tkaničky. b. Dítě si obulo boty. (6) a. Muž si zapnul knoflíky u košile. b. Muž si zapnul košili. (7) a. Máma setřela ze stolu drobky. b. Máma setřela stůl (? od drobků). (8) a. Zametáme listí z cest. b. Zametáme cesty (? od listí). Je zřejmé, že ve větách 3a, 4a, 5a a 6a jsou přímý předmět a prvek realizovaný v dativu spojeny vztahem části a celku nebo přivlastnění; dativní prvek lze navíc chápat i jako modifikátor předmětu, srov. firma šije ženám / ženské / dámské oblečení. Vzhledem ke vztahu části a celku modifikátory v prvních větách dvojic (3a, 4a, 5a, 6a) metonymicky zastupují celý syntaktický celek ve větách druhých (1b, 2b, 3b, 4b), proto rozdíly ve vyjádření nezpůsobuje změna predikátu, srov.: Jablonského spisy – Jablonski a čtu Jablonského spisy / Jablonského. Právě kvůli absenci změn ve struktuře predikátu se tyto případy mezi alternace vyjádření argumentů nezařazují. Vyjádření druhých (b) vět dvojic 7 a 8 je sporné, ačkoli je doloženo také v korpusu <http://donelaitis.vdu.lt>. Aniž bychom zde řešili otázku správnosti či nesprávnosti jejich užití, zatím se tyto případy (pouze s vyjádřenými okolnostními termíny ve druhých větách (7b, 8b)) neodlišují od ostatních zkoumaných případů, ačkoli je docela možné, že se v těchto konstrukcích realizují různé významy téhož slovesa, z nichž jeden (b) již neotevírá pozici pro okolnostní termín, srov.: (nu)šluostyti „odstranit něco (z něčeho) přejížděním (něčím)“ a „čistit (uklízet, sušit) něco přejížděním (něčím)“. 27 KRISTINA LENARTAITĖ Pro dvojice vět, které se ucházejí o označení diatetických alternací, je tedy totožné lexikální složení nezbytnou podmínkou: pokud predikát nemůže otevřít pozici pro některý argument / okolnostní termín, lze se domnívat, že jsou dané predikátové struktury příliš vzdálené, a v takovém případě lze zkoumat nanejvýš jejich vztahy a okolnosti vzniku. 2.3. Nyní lze konečně konstatovat znaky, které musí splňovat všechny (nikoli jeden nebo některé) případy různých diatezí povolených touž slovesnou lexémou, aby se označovaly jako alternace vyjádření argumentů neboli diatetické alternace: 1) lexikální složení vět musí být totožné; 2) ve strukturách predikátu alternujících konstrukcí musí dojít ke změnám; 3) změny ve vyjádření se musí týkat alespoň jedné z gramatických funkcí realizovaných argumenty predikátu – subjektu a/nebo přímého předmětu (gramatická funkce nepřímého předmětu v tomto jevu nehraje žádnou rozhodující roli); 4) vztah mezi alternujícími větami lze (na určité úrovni abstrakce) chápat jako parafrastický / perifrastický, a z hlediska logické pravdivosti dokonce ekvivalentní. S ohledem na uvedené znaky alternací lze nyní hovořit také o názvu tohoto jevu. V zahraniční literatuře se ustálil termín alternace, který se užívá v užším i širším významu (B. Levin, viz poznámka 6). Navíc se nepoužívá výhradně pro označení diatetických jevů (označuje se jím také střídání samohlásek i variace morfémů), takže jeho užití bez kontextu nutně vyžaduje upřesňující modifikátory. Protože je tento jev univerzální a je třeba jej chápat v kontextu analogických jevů v různých jazycích, nebylo by vhodné upouštět od již zavedeného termínu. Pro alternaci vyjádření argumentů užívanou v širším významu lze nabídnout také důsledně nedefinovanou litevskou náhradu „variování vyjádření argumentů“, která právě kvůli své neurčitosti není vhodná k pojmenování zkoumaného objektu užívaného v užším významu, svázaného přísnými požadavky a označujícího pravidelné jevy jazykového systému. Slovesa, která někdy alternace umožňují, se také nazývají slovesa přesunu / posunu (angl. shift), například slovesa přesunu / posunu dativu (srov. Van Valin 2005: 114–115). Pozornost se tak soustředí na změnu postavení některého členu alternujících konstrukcí, a proto se tento termín sotva hodí pro označení celého jevu, neboť jeho užití v množném čísle by bylo rovněž příliš široké a neurčité. Při snaze postihnout a co nejobecněji popsat, co se děje v alternujících konstrukcích, jako první padne do očí změna, přerozdělení či přeskupení pozic / postavení doprovodných členů predikátu (argumentů a okolnostních termínů). Proto je zkoumaný jev— 28 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos pro tento termín se navrhuje litevské označení – ALTERNACE REALIZACE ARGUMENTŮ. Možná ani tento termín není dostatečně přesný, také vyžaduje upřesnění modifikátoru a mohl by se vztahovat nejen na tento jev, ale zdá se, že poměrně přesně vystihuje jeho podstatu; navíc na rozdíl od variace ALTERNACE naznačuje omezený počet případů zahrnutých do procesu. Tento termín nepředjímá žádné hodnocení zkoumaného jevu, a měl by se proto hodit pro všechny gramatické modely. 2.4. Jak již bylo uvedeno, existují různé typy alternace realizace argumentů, které je zřejmě nejrozumnější rozdělit podle toho, kterých realizovaných gramatických funkcí argumentů – přímého objektu a/nebo subjektu – se týkají. 1. Alternace realizace subjektu a objektu: (9) a. Obalily mě bodláky. b. Obalil jsem se bodláky. 2. Alternace realizace subjektu: (10) a. Na dvoře je cítit šeřík. b. Na dvoře je cítit šeříky. 3. Alternace realizace objektu a její podtypy: a) alternace realizace termu označujícího místo objektu i děje9: (11) a. Dítě maže máslo (máslem) na chleba. b. Dítě maže chléb máslem. b) alternace realizace objektu i příjemce děje / účinku10: (12) a. Matka (ob-, pře-, za-)obléká dívce košili. b. Matka (ob-, pře-, za-)obléká holčičku košilí. c) alternace místa děje / účinku a objektu: 9 Zde se shrnuje obsah různých sémantických funkcí vykonávaných okolnostními termy, například lokativu, direktivu nebo cíle (goal). 10 Zde se abstrahuje od takzvané gramatické funkce nepřímého objektu a jako obsah okolnostního termu se shrnuje příjemce děje / účinku (recipient), držitel (possessor) a adresát (target person). 29 KRISTINA LENARTAITĖ (13) a. Chlapci oběhli kolem jezera. b. Chlapci oběhli jezero. (14) a. Dítě koplo do míče. b. Dítě koplo míč. Zde jsou uvedeny nejvýraznější typy a podtypy alternací argumentů, je tedy možné, že některý případ zůstal nepovšimnut a nebyl zahrnut. Typy alternací navíc nejsou uzavřené – měnit se může realizace argumentů různých typů konstrukcí, srov.: (15) a. Na dvoře voní šeřík. b. Na dvoře voní šeříky. c. Na dvoře voní šeříky. Alternace mezi (15a) a (15b) zahrnuje změny v realizaci dvou predikátových doplnění, zatímco mezi (15a) a (15c) a mezi (15b) a (15c) jde pouze o jedno doplnění; alternace mezi (15a) a (15b) se proto řadí k typům alternací realizace subjektu a objektu, kdežto alternace mezi (15a) a (15c) a mezi (15b) a (15c) k typům alternací realizace subjektu. U vět (15a) (=10a) a (9a) lze pochybovat o subjektovosti šeříku a bodláků kvůli nesouladu s jedním ze sémantických rysů charakteristických pro subjekt: v neoznačených větách aktuálního členění, jimiž jsou analyzované příklady, patří šeřík a bodláky do rematické části věty, zatímco na dvoře a u mě jsou v obou větách témata. Status neoznačeného tématu ve větě je jedním z prototypických rysů gramatické funkce podmětu (viz Holvoet, Semėnienė 2005: 49–50). Tématy šeřík a bodláky by se mohly stát jedině přesunutím na začátek věty a zdůrazněním logickým přízvukem – šlo by pak již o věty s označeným aktuálním členěním. Zde jsou argumenty vyjádřené nominativem přesto považovány za subjekty, ačkoli nesplňují všechny rysy prototypického subjektu. Ve větě (15c) je třeba uznat za subjekt podstatné jméno na dvoře, přestože je realizováno lokálem – lokál na dvoře se zde užívá v sekundární, podmětové funkci11. K typům alternací subjektu a objektu se řadí i příklady, které neumožňují pochybovat o subjektovosti takto realizovaných argumentů (16), avšak v příkladech typu alternace subjektu (17) se, zdá se, s tímto problémem setkáváme vždy, srov.: 11 V aplikativní gramatice se navíc, stejně jako v mnoha jiných teoretických modelech, uznává nezbytnost subjektu ve větě: „je-li slovní spojení větou, pak má subjekt“ (Shaumyan 2006: 229). Bezpodmětné věty a jiné věty s nevyjádřeným subjektem mají takzvanou podobu nulového subjektu (dummy nebo zero terms). 30 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos (16) a. Mouchy obklopily med. b. Med obklopily mouchy. (17) a. Od jezera zavál chlad. b. Jezero zaválo chladem. Opodstatněnost rozlišení uvedených typů alternací realizace argumentů i další kritéria nezbytná pro tento jev je třeba ověřit zkoumáním mechanismu realizace konstrukcí. 3. ALTERNACE REALIZACE ARGUMENTŮ V APLIKAČNÍ GRAMATICE Alternaci realizace argumentů se pokoušeli vysvětlovat jak se zaměřením na rozdíly v sémantice vět (srov. poznámku 4), tak na změny jejich struktury (srov. poznámku 3). Fragmentární poznámky litevských lingvistů k tomuto zkoumanému jevu poukazují především na sémantické rozdíly (srov. poznámku 1). Všechny studie přinášejí cenné údaje. Studie zaměřené na hledání sémantických rozdílů mezi alternujícími konstrukcemi musí zohledňovat také extralingvistické faktory, například zkoumání situací, které vedly k odlišnému hodnocení postavení jejich účastníků; většina řešení navržených v této souvislosti (profilování, rozdíly v kódování aktuálního členění věty aj.) se jeví jako správná a použitelná pro odpovídající potřeby, které lze přesně určit pouze v konkrétní situaci. Je však zřejmé, že v jazykovém systému (a vzhledem k univerzálnosti jevu alternace i v systémech) existují gramatické prostředky k vyjádření odpovídajících potřeb – právě od toho tedy hodlá analýza litevských alternací argumentů vyjít. Dalším krokem k důkladnému prozkoumání tohoto jevu by mělo být propojení formálních prostředků a procesů vyjadřování s jevy v oblasti sémantiky. Očekává se, že správné vysvětlení procesu vyjadřování pomůže odlišit podstatné a vedlejší faktory v oblasti sémantiky. K dosažení uvedených cílů byla zvolena metoda a prostředky univerzální aplikační gramatiky, jinak také nazývané sémiotická teorie jazyka (Semiotic Theory of Language). Hlavním tvůrcem modelu byl S. Šaumian. Důležitým rysem této gramatiky je rozlišování jevů genotypové a fenotypové roviny (viz oddíl 2.1). Protože jev alternace argumentů působí univerzálně, je třeba nejprve vymezit principy jeho fungování na úrovni funkčních jednotek genotypové gramatiky (predikátů, termů a 31 Kristina Lenartaitė modifikátorů) a vztahů mezi operátorem a operandem12, které je propojují. 3.1. Dále je tedy třeba vymezit základní principy aplikační gramatiky, které se kromě jiných jevů uplatňují i při vysvětlování zkoumaného jevu. Jedním ze základních zákonů jazykového systému je zde princip funkční superpozice, který vytváří hierarchii primárních a sekundárních funkcí znaků a fonémů. Tento princip se široce uplatňuje při vysvětlování jevů fenotypové roviny (fonologie, morfologie a syntaxe). „V kontextu změny významu či funkce se znak nebo foném A superponuje na znak nebo foném B tak, že B slouží jako nositel a A jako dvouvrstvý <B SUP A>. Výsledkem superpozice je vytvoření vztahu funkční derivace, v němž se B stává funkčním derivátem neboli alternantem A. Znak nebo foném B získává sekundární význam či funkci, která se „vrství“ na jeho primární význam či funkci nezávislou na kontextu“ (Shaumyan 2006: 131). (Zde i jinde přeložila K. L. – K. L.) Za účelem určení univerzálních gramatických procesů se stanovuje idealizovaný zákon autonomie gramatiky vůči lexikonu, který reprezentují dva abstrahovací procesy: 1) struktura věty se abstrahuje od slov, která ji vyplňují; 2) struktura věty se abstrahuje od její lineární reprezentace. Zůstávají tak zásadní, univerzální prvky – syntaktické funkce. V univerzální syntaktické struktuře se rozlišují čtyři základní funkce: predikáty, termy (argumenty predikátů a okolnostní termy), modifikátory termů a modifikátory predikátů. Na fenotypové rovině se tyto funkce jako primární přiřazují čtyřem slovním druhům: slovesům funkce predikátů, podstatným jménům funkce termů, přídavným jménům funkce modifikátorů termů a příslovcím funkce modifikátorů predikátů. Každý slovní druh má vedle primárních syntaktických funkcí také 12 Tyto vztahy určuje zákon spojování slovních spojení (slovní spojení se zde chápe podobně jako gestalt – slovo spolu se strukturálním významem): „Je-li význam slovního spojení nedostatečný a musí být doplněn významy jiných slovních spojení, nazývá se takové slovní spojení operátorem a spojuje se s jedním či více slovními spojeními zvanými operandy, aby vytvořilo nové slovní spojení zvané rezultant“ (Shaumyan 2006: 213). 32 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos mohou mít i sekundární funkce. Funkční superpozice je proces, při němž se sekundární funkce „položí“ na primární funkci, a tím vznikne nová dvouvrstvá funkce. Nová funkce je kombinací primární a sekundární funkce. Po superpozici má slovo („superponované“) rysy obou funkcí – primární i sekundární. Například primární funkcí slova baltas je být modifikátorem termu, jako ve větě Baltas šunelis vizgina uodegą. Ve větě Baltas yra geras, o juodas blogas však už plní funkci termu. Ve druhém případě tedy adjektivum podléhá superpozici substantiva, a jeho syntaktická funkce proto splývá se syntaktickou funkcí substantiva. Ve větě Vakar aš vaikščiojau sode ir staiga matau – Jonas je strukturální význam slova matau chápán jako minulý čas. Funkce přítomného času je zde tedy spojena s funkcí minulého času. Ve větě Jonas yra vairuotojas má slovo vairuotojas ve spojení yra vairuotojas sekundární, predikativní funkci, která se na jeho primární (termovou) funkci „položila“ prostřednictvím superpozice, když se toto slovo spojilo s operátorem yra. To jsou příklady syntaktické superpozice. V morfologii funguje mechanismus superpozice v procesu derivace: pouze základová slova mají primární syntaktické funkce, zatímco odvozená slova mají pouze sekundární funkce, odvozené prostřednictvím superpozice od funkcí základových slov, např.: slovo žalias je nederivované a má primární funkci modifikátoru termu, zatímco žalumas je jeho derivát, vytvořený přidáním příslušného vnějšího substantivního markeru13 (-um-as) a „položením“ funkce termu na primární funkci základového slova – modifikátoru termu. Tak vzniká sekundární dvojí funkce derivátu – modifikátor termu a term. Mechanismus superpozice působí také na úrovni derivace významů slov, srov. primární význam slova zelený „mající tuto barvu“; „přiložením“ primárního významu slova nezkušený „neobratný, nezvyklý“ na tento význam se superpozicí odvozuje sekundární význam slova zelený „nezkušený, neobratný; mladý“ – jde o metaforický způsob přenosu významu. Sekundární význam slova zelený a primární význam slova nezkušený je spojují vztahem synonymie, zatímco oba významy slova zelený spojuje vztah polysémie. 3.2. S. Šaumianas rovněž vysvětluje zkoumaný jev alternace argumentů… 13 Superpozice syntaktické funkce nemusí mít žádný vnější marker, srov.: nematau akmens ir akmens sieną. 33 KRISTINA LENARTAITĖ Vysvětluje jej působením superpozice a řadí jej vedle dalších syntaktických jevů založených na transformaci14 (např. pasivizace). Než vymezíme pravidla superpozice, která tento jev regulují, je třeba probrat hierarchii aplikace syntaktických termů na predikát neboli aplikační hierarchii (Applicative Hierarchy)15. Zde se podobně jako v relační gramatice syntaktické, neboli jednoduše gramatické funkce (srov. Holvoet, Mikulskas 2005: 7), konvenčně označují takto: 1 – subjekt, 2 – přímý objekt, 3 – nepřímý objekt, Q – okolnostní term (pouze v aplikační gramatice se na rozdíl od relační gramatiky subjekt a přímý objekt nepovažují za prvky označující gramatické vztahy, nýbrž za členy binárního vztahu vytvářeného dvojmístným predikátem). Syntaktické termy jsou hierarchicky uspořádány takto: [1 > 2 > 3] > Q 14 Pasivní konstrukce jsou v aplikační gramatice považovány za aktivní konverze, jejich vznik a vzájemný vztah se však vysvětluje jinak než v transformační či relační gramatice: izomorfismus základních komponent aktivních a jim odpovídajících pasivních konstrukcí, který stanovuje S. Šaumian (izomorfismus nelze zaměňovat s ekvivalencí), spočívá v tom, že vztah predikátu a subjektu v aktivních konstrukcích je izomorfní vztahu predikátu a okolnostního termu (odpovídajícího subjektu aktivní konstrukce) v pasivních konstrukcích. Predikát je hlavním prvkem reprezentujícím větu – minimální věta je predikát. V aplikační gramatice se tedy za konverzní neoznačuje vztah konstrukcí (aktivní a pasivní: R(x, y) a R'(y, x)); z predikátu aktivní věty (základového predikátu) se aplikací abstraktního konverzního operátoru odvozuje konverzní predikát, z něhož se dále vytváří pasivní predikát (tj. konverzní predikát se odvozuje ze základového predikátu, nikoli naopak; pasivní predikát není konverzním predikátem, nýbrž pouze predikátem odvozeným z konverzního predikátu, který je zase odvozen ze základového predikátu). Pokud lze tedy mluvit o transformaci či konverzi aktivních a pasivních konstrukcí, pak pouze na úrovni struktur jejich predikátů, protože pasivní konstrukce je třeba pokládat za generované nezávisle na odpovídajících aktivních konstrukcích; pasivní konstrukce lze pouze redukovat na odpovídající aktivní konstrukce (Desclés, Guentchéva, Shaumyan 1985: 22–24; Shaumyan 2006: 234–235; srov. také poznámky v oddíle 2.1). 15 Tato hierarchie vyplývá ze zákonitostí tvorby věty. „Větu tvoří hierarchie binárních kombinací jejích složek“ – tedy: 1) „jestliže je X operátor, který se spojuje s termem Y, aby vytvořil větu Z, pak je X intranzitivní predikát a Y je subjekt; 2) jestliže je X operátor, který se spojuje s termem Y, aby vytvořil intranzitivní predikát Z, pak je X tranzitivní predikát a Y je přímý objekt; 3) jestliže je X operátor, který se spojuje s termem Y, aby vytvořil tranzitivní predikát Z, pak je X ditranzitivní predikát a Y je nepřímý objekt; 4) jestliže je X operátor, který se spojuje s frází Y, aby vytvořil frázi Z téhož typu jako Y, pak je X atributem Y“ (Shaumyan 2006: 228–232). 34 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos Závorky oddělují predikátové termy, členy predikačního rámce. 3 je zde označený vzhledem k 2, protože 2 má vyšší hodnost (soubor funkčních pozic ve větě) – 2 se realizuje v tranzitivní i ditranzitivní větě, zatímco 3 pouze v ditranzitivní; 2 je však označený vzhledem k 1, protože 1 se realizuje v intranzitivních, tranzitivních i ditranzitivních větách; Q je pak označené vzhledem k predikačnímu rámci, který má vyšší hodnost: predikační rámec se realizuje ve všech větách, zatímco Q nikoli ve všech. Diatézi – transformaci věty A na větu B – tedy určují tato pravidla: 1. Pokud se 3 ztotožní s 2, musí 2 podstoupit superpozici Q: <3 SUP 2> → <2 SUP Q> 2. Pokud se 2 ztotožní s 1, musí 1 podstoupit superpozici Q: <2 SUP 1> → <1 SUP Q> 3. Pokud se 3 ztotožní s 1, musí 1 podstoupit superpozici Q: <3 SUP 1> → <1 SUP Q> Stručně řečeno, pokud je term věty A realizován jako term vyššího řádu B, bude term B realizován jako adverbiální term (Shaumyan 2006: 235–236). První pravidlo zahrnuje jeden případ alternace vyjádření objektu – alternaci vyjádření objektu i příjemce děje / působení (srov. 12ab), srov.: (18) a. Mama (ap)muturiuoja vaikui skarelę. b. Mama (ap)muturiuoja vaiką skarele. Ve větě (18a) plní argumenty predikátu přímé funkce: mama – 1, skarelė – 2, vaikas – 3, zatímco ve větě (18b) argumenty v důsledku podstoupené superpozice získávají sekundární – dvouvrstvé – funkce: 3 podstupuje superpozici 2, 2 – Q a 1 – superpozici 1 (tj. nulovou superpozici16), srov.: (18) b. mama skarelė vaikas <1 SUP 1> <2 SUP 3> <3 SUP 2> Další případy alternace vyjádření objektu zahrnují adverbiální term, který v nejobecnějším smyslu plní sémantickou funkci místa děje / působení, 16Transformace nemusí nutně změnit funkci každého termu věty. Situace, kdy funkce termu zůstává stejná, jako například u subjektu mama ve větách 18a a 18b, se nazývá nulová superpozice. 35 KRISTINA LENARTAITĖ změnu vyjádření (viz s. 8), proto je třeba pravidla stanovená S. Šaumianem doplnit o další: Je-li Q ztotožněno s 2, musí 2 podstoupit superpozici Q: <Q SUP 2> → <2 SUP Q> (19) a. Dívky si zapichují květiny do copů. b. Dívky si zapichují copy květinami. Primární funkce argumentů predikátu a adverbiálních termů ve větě (19a) jsou následující: dívky – 1, květiny – 2, copy – Q, zatímco ve větě 19b se po superpozici získají následující sekundární funkce, srov.: (19) b. dívky květiny copy <1 SUP 1> <2 SUP Q> <Q SUP 2> Druhé pravidlo stanovené S. Šaumianem se uplatňuje nejen při alternaci vyjádření subjektu a objektu, ale také při vysvětlování procesu pasivizace. To svědčí o funkční příbuznosti těchto jevů a ukazuje místo alternace argumentů v jazykovém systému. (20) a. Selátka obalila prasnici. b. Prasnice se obalila selátky. c. Prasnice byla obalena selátky / obalila se selátky. Pouze ve větě (20a) se realizují primární funkce argumentů: selátka – 1 a prasnice – 2. Ve větě (20b) prasnice získává sekundární funkci <2 SUP 1>, a tím je povýšena do pozice subjektu, zatímco selátka získávají sekundární funkci <1 SUP Q> a jsou degradována do pozice adverbiálního termu. Pasivním protějškem (20a) je (20c), který vzniká působením téhož pravidla superpozice, srov.: (20) c. selátka prasnice <1 SUP Q> <2 SUP 1> Pro typ alternace vyjádření subjektu je rovněž třeba definovat samostatné pravidlo: Je-li Q ztotožněno s 1, musí 1 podstoupit superpozici Q: <Q SUP 1> → <1 SUP Q> (21) a. V lese vyrostlo mnoho hub. 36 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos b. V lese vyrostlo mnoho hub. (22) a. V kuchyni byl cítit česnekový zápach. b. Kuchyně páchla česnekem. c. V kuchyni byl cítit česnekový zápach. Věty typu (21b) a (22b) je třeba vysvětlit právě působením tohoto pravidla. Je důležité si všimnout, že vyjádření podmětu ve větě (21a) (grybų) není typické, lze je však rovněž vysvětlit superpozicí: sloveso pridygo je odvozeno od dygo, takže vzhledem k výchozímu slovu může pridygo plnit pouze sekundární funkci, která se superpozicí „vrství“ na primární funkci slovesa dygo; z toho důvodu se argument vyžadovaný predikátem pridygo realizuje nikoli nominativem, ale genitivem – ten je již formálně vyjádřeným ukazatelem sekundární funkce tohoto argumentu: podstatné jméno grybų realizované genitivem zde tedy plní sekundární, podmětovou funkci, srov.: miške dygsta grybai ir miške pridygo grybų. Ve větě (21b) se změnila gramatická funkce podmětu z věty (21a) (grybų) – superpozicí se na něj „navrstvila“ gramatická funkce objektu, přestože to není vyjádřeno žádným vnějším ukazatelem. Věta (22c) je transformována z věty (22b) superpozicí, při níž se na termy „vrství“ sekundární funkce příslovečného termu (Q) (funkce příslovečného termu česnaku se zde nemění – podléhá tedy nulové superpozici): (22) c. kuchyně česnek << Q SUP 1 > SUP Q > << 1 SUP Q > SUP Q > Třetí pravidlo působení superpozice, které uvádí S. Šaumian, se používá k transformaci anglických dativních alternací na pasivní konstrukce17. V litevštině by se toto pravidlo dalo uplatnit snad jen na případy typu: a. šeimininkė davė šuneliui ėdalo a b. šunelis šeimininkės yra duotas ėdalo18. Ve větě (b) je sekundární funkcí termu šunelis <3 SUP 1>, termu šeimininkė pak <1 SUP Q>; funkce termu ėdalas se nemění, tj. on 17 Srov.: a. John handed the scarf to Mary; b. John handed Mary the scarf; c. Mary was handed the scarf by John. V první větě (a) plní argumenty primární funkce. John – 1, scarf – 2, Mary – 3; druhá věta (b) je transformována podle prvního pravidla – <1 SUP 1> <2 SUP Q> <3 SUP 2>; třetí věta (c) je transformována z druhé (b) podle třetího pravidla stanoveného S. Šaumianem: <<1 SUP 1> SUP Q> <<2 SUP Q> SUP Q> <<3 SUP 2> SUP 1> (Shaumyan 2006: 235–236). 18 Plg. Šunelis šiandien tebėra nieko neduotas (Jablonskis 1997: 140). 37 KRISTINA LENARTAITĖ podléhá nulové superpozici – <2 SUP 2>. Vzhledem k takzvanému povýšení nepřímého objektu do pozice podmětu bychom mu však neměli přisuzovat výlučnou funkci v procesu alternace argumentů – nejdůležitější je zde povýšení termínu plnícího funkci nepřímého objektu do pozice podmětu, stejně jako u jakéhokoli jiného termínu / příslovečného termínu (srov. 20b, 21b, 22b), nikoli samotná výchozí gramatická funkce nepřímého objektu. Uvedený příklad je navíc případem pasivizace, tedy jevu blízkého alternaci vyjádření argumentů, nikoli alternace samotné. Všechna probíraná pravidla zahrnují změnu pozice dvou termů – podmětu / objektu i příslovečného termu – a ve všech případech je výchozím bodem změn povýšení posledně uvedeného do pozice podmětu nebo přímého objektu; z toho pak plyne snížení termínu, který předtím plnil gramatickou funkci podmětu či objektu, na pozici příslovečného termu. Zdá se však, že průběh událostí nemusí nutně následovat pouze toto pořadí, protože jev alternace argumentů zahrnuje řadu případů, kdy se mění pozice pouze jednoho argumentu nebo příslovečného termu (případy alternace místa děje / působení a přímého objektu, srov. 13ab, 14ab), například: (23) a. Dítě přeplavalo řeku. b. Dítě přeplavalo přes řeku. (24) a. Chlapec kope do míče. b. Chlapec kope míč. Ve větě (23a) získává sloveso perplaukė v důsledku derivace sekundární funkci – funkci tranzitivního predikátu – vzhledem k primárnímu intranzitivnímu predikátu plaukė; proto lze typické podstatné jméno s „příslovečným“ významem upė, které vzhledem k primárnímu predikátu plní také funkci příslovečného termu (srov. plaukti upėje, upe), realizovat jako přímý objekt19 – podstatné jméno upė se tak superpozicí realizuje v sekundární dvouvrstvé funkci <Q SUP 2>. Ve větě (23b) je po superpozici upė degradováno z argumentu na příslovečný term a jeho funkce je nyní <<Q SUP 2> SUP Q>. Ve větě (23b) je navíc zjevná nadbytečná informace. 19 Podle A. Drukteinise se syntaktický status prvků realizovaných různými způsoby v konstrukcích se slovesy pohybu či směru nemění a spojení tohoto typu nelze zařadit mezi objektové vztahy (Drukteinis 1985: 59). Objektnost upės však dokládá také test pasivizace, srov. upė buvo vaiko perplaukta; dvouvrstvý obsah lze vysvětlit působením superpozice. 38 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos Podobně jako ve větě (23a) na základě derivace, avšak ve větě (24b) se bez jakýchkoli vnějších ukazatelů intranzitivní predikát realizuje v sekundární funkci tranzitivního predikátu a jeho argument – dřívější okolnostní člen – se realizuje v sekundární funkci přímého objektu – <Q SUP 2>. Za důkaz směru transformace a dvojích funkcí predikátu a argumentů (a/nebo okolnostních členů) transformovaných konstrukcí lze v tomto i dalších případech alternace považovat skutečnost, že význam transformované konstrukce nutně implikuje alespoň část netransformované informace20, nikoli však naopak, srov.: plést copánky (19b) – „vplétáním něčeho do copánků je ozdobit“; prasnici obalit selaty (20b) – „v důsledku (hromadného) obklopení selaty se prasnice jimi obalí“; přeplavat přes řeku (23b) – „plaváním přes řeku ji překonat (přeplavat)“; přeplavat řeku (23a) – „plaváním překonat (přeplavat) řeku“; kopnout do míče (24b) – „udeřit nohou do míče, a tím ho přimět k pohybu“. 3.3. Důležité je také vrátit se k otázce role predikátu v probíraných transformacích. V některých případech alternace (srov. 20ab, 23ab) se na původní funkci tranzitivního predikátu superponuje „sekundární“ funkce intranzitivního predikátu. Mimochodem, k tomu dochází ve všech případech pasivizace. V takových konstrukcích je tedy změna samotného predikátu21, 20 Podobně B. Levin, M. Rappaport Hovav a S. Pinker v modelu lexikálních pravidel zdůvodňují směr odvozování alternací (viz poznámku 3), zatímco popírání transformace struktury predikátu a jeho významu u lokativních alternací ze strany S. Iwaty, argumentované tím, že některá slovesa údajně připouštějí pouze jednu z variant, je třeba posuzovat v širším kontextu jevu alternace argumentů a jeho okolí a při zkoumání předpokladů možnosti příslušné realizace / nerealizace, nikoli však při vysvětlování samotného mechanismu vyjadřování (Iwata 2005: 356–361). 21 Ve formálním popisu procesu pasivizace se odstranění tranzitivity vysvětluje zavedením nespecifikovaného členu (unspecified term), který z výchozího (tranzitivního – dvojmístného predikátu aktivní konstrukce) predikátu po uplatnění konverzního operátoru odvozuje konverzní predikát (viz poznámku 14), který je stále dvojmístný; teprve spojením konverzního predikátu s nespecifikovaným členem jakožto výsledkem jeho spojení vzniká jednomístný intranzitivní pasivní predikát. Jednou z funkcí nespecifikovaného členu je tedy přeměna konverzního predikátu na jednomístný pasivní predikát. Další vlastnosti nespecifikovaného členu jsou následující: 1) má syntaktickou funkci sekundárního členu (tj. přímého objektu); 2) jeho význam je „pozice agenta“ (tj. odkazuje na libovolného agenta, kterého lze specifikovat na základě kontextu, pragmatické situace nebo informace lexikálního významu predikátu); 3) je označen nulovým znakem, tj. není nijak vyjádřen (Descĺes, Guentchéva, Shaumyan 1985: 14, 55). Zatím není jasné, jak by měla být formálně označena neobsazená pozice přímého objektu v případech alternace, kdy se mění tranzitivita predikátu. 39 Kristina Lenartaitė jehož důsledkem je realizace některých jeho argumentů a/nebo okolnostních členů v jiných – sekundárních – funkcích, je zřejmá. Případy alternace, v nichž se tranzitivita predikátů nemění, je třeba vysvětlovat jako zákonitosti existující v jazykovém systému, podle nichž lze predikátovou strukturu realizovat několika způsoby: výchozím predikátem a pozicemi, které ve své struktuře otevírá argumentům s primárními funkcemi, a odvozeným predikátem a pozicemi, které ve své struktuře otevírá argumentům s odvozenými funkcemi a/nebo okolnostním členům. Odvozený predikát vždy dědí strukturu výchozího predikátu a superpozicí ji spojuje se změněnou predikátovou strukturou, vytvořenou kterýmkoli z popsaných způsobů transformace (nebo různými dalšími možnými kombinacemi těchto způsobů – všechny operace lze nakonec redukovat na dvě základní: buď se zvyšuje, nebo snižuje hodnost argumentu / okolnostního členu). Struktura odvozeného predikátu se tedy transformuje z výchozího predikátu, nikoli však jedna konstrukce z druhé; konstrukce lze pouze příbuzensky propojit prostřednictvím jejich predikátů. Z transformované struktury lze také vyčlenit (redukovat) výchozí strukturu, neboť ta je v transformované obsažena. To lze dokázat na následujícím příkladu: (25) a. Lovci pokládají větve na jámu. b. Lovci obkládají jámu větvemi. Tuto dvojici vět nelze řadit k alternaci vyjadřování argumentů, protože zde jsou obdobné procesy realizovány nikoli stejným, ale různými slovesnými lexémy. Predikát druhé věty (b) apdeda je odvozen od predikátu první věty deda: odvozené sloveso apdeda má tedy vůči výchozímu slovu deda také sekundární funkci, morfologickým derivačním prostředkem je předpona ap- a význam odvozeného slovesa ukazuje směr sémantické derivace – apdėti „pokládat něco na něco a ze všech stran to obkládat“. Na abstraktní úrovni gramatických funkcí se struktura výchozího predikátu superpozicí spojuje s jedním z modelů vyjadřování sekundárních funkcí predikátových argumentů zakotvených ve struktuře jazyka (tj. s probíranými transformačními pravidly a jejich kombinacemi); na morfosyntaktické úrovni jsou sekundární funkce odvozeného predikátu označeny argumenty (a okolnostními členy), které se realizují příslušnými pády a/nebo předložkovými konstrukcemi. V probíraném případě je zřejmé, že vztah odvození spojuje pouze predikáty, zatímco konstrukce jsou propojeny prostřednictvím vztahu mezi jejich predikáty; z struktury transformovaného predikátu lze vyčlenit (redukovat) strukturu výchozí (srov. obkládat jámu větvemi „pokládat 40 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos větve na jámě tak, aby byla jáma celá obložena“), to však neznamená, že při realizaci konstrukce odvozeného predikátu je nutně zapotřebí mezilehlá operace realizace konstrukce základního predikátu – druhou větu lze vyjádřit nezávisle na první. Všechny probírané postupy a jejich přesné pořadí jsou důležité pouze pro vysvětlení vztahů mezi oběma konstrukcemi, nikoli však pro produkci konkrétní věty v konkrétním kontextu: je-li třeba vytvořit větu s predikátem apdėti, není nutné si připomínat, že posledně uvedený predikát je odvozen od dėti. Projednávaný případ i další podobné případy funkčně odpovídají alternaci vyjádření argumentů a od ní se odlišují formálními znaky morfologické roviny (morfologickým derivačním markerem). V případech alternace argumentů probíhají ve vztahu k predikátu i jeho argumentům (a/nebo adverbiálním termům) procesy analogické právě projednávanému případu, pouze nejsou ve slovesném lexému nijak povrchově vyjádřeny; bylo by tedy správné zahrnout i dvojice struktur s realizovanými derivačními markery (jako například 25ab) na periferii alternace vyjádření argumentů (v některých jazycích, např. v čičevštině (chicheŵa), lze procesy analogické alternacím argumentů realizovat pouze připojením afixu ir- ke slovesnému lexému (srov. pozn. 3); také v němčině se změny ve vyjádření argumentu plnícího roli lokativu realizují připojením afixu be- ke slovesu, srov.: Sie sprü hte Farbe an die Wand „nastříkala barvu na zeď“ a Sie besprühte die Wand mit Farbe „nastříkala zeď (barvou)“ (Michaelis, Ruppenhofer 2001: 12)). Vzhledem k analogickým procesům a rozdílům v aktuálním členění realizovaném dvojicí vět je třeba místo jevu alternace argumentů v jazykovém systému hledat vedle jevu pasivizace22 (srov. 20abc). Je možné, že po podrobnějším výzkumu sémantických funkcí alternace vyjádření argumentů (zejména v oblasti pragmatiky) se ukáže, že tento jev (nebo alespoň některé jeho případy) funkčně náleží na periferii vyjadřování kategorie rodu. Prostředky aplikační gramatiky použité k vysvětlení procesů alternace vyjádření argumentů zachycují pouze část předpokladů vzniku dvojic konstrukcí (o nich lze bez kontextu usuzovat pouze ze změněných funkcí argumentů); v tomto článku zůstaly neprobrány také rozdíly v aktuálním členění realizované v mnoha případech alternace argumentů, a neméně důležité je navíc 22 A. Holvoetas tvrdí, že kategorie rodu slouží také jako prostředek gramatikalizace aktuálního členění: konstrukce trpného rodu umožňuje nic neříkat o činiteli děje a soustředit pozornost na objekt, který se stává tématem věty (Holvoet 2003: 87; srov. také Holvoetasovo pojednání o vyjadřování gramatikalizovaného sekundárního tématu v pozn. 1). 41 KRISTINA LENARTAITE vymezit sémantické vlastnosti sloves umožňujících alternaci – to vše je úkolem dalšího výzkumu. 4. ZÁVĚRY Alternace vyjádření argumentů je univerzálním jevem struktury jazyků, a proto je třeba případy alternace argumentů v litevštině zkoumat s ohledem na analogické jevy v jiných jazycích a jejich výzkum. Ukázalo se, že v zahraniční literatuře se pro tento jev běžně užívá označení alternace ve dvojím významu: v širším smyslu jako souhrn možností variace ve vyjádření argumentů predikátu (stanovisko B. Levinové) a v užším smyslu jako pravidelnosti vyjádření argumentů predikátu gramatikalizované v jednotlivých jazykových systémech (právě tak alternace argumentů chápe většina badatelů a tohoto stanoviska se držíme i zde). Případy, které lze řadit k alternaci vyjádření argumentů (alternaci), proto musí splňovat všechna tato kritéria: 1) stejnou lexikální skladbu vět; 2) nezbytné změny ve struktuře predikátu alternujících konstrukcí; 3) změny ve vyjádření se musí týkat alespoň jedné z gramatických funkcí realizovaných argumenty predikátu – tj. subjektu, přímého objektu nebo obou současně (nepřímý objekt v procesu alternace argumentů nehraje žádnou zvláštní roli: jeho gramatická funkce, stejně jako funkce kteréhokoli jiného termu či adverbiálního termu, je v tomto jevu důležitá pouze proto, že je tento člen povyšován do pozice subjektu nebo přímého objektu); 4) vztah mezi alternujícími větami lze chápat jako parafrastický/perifrastický, a z hlediska logické pravdivostní hodnoty dokonce jako ekvivalentní. S ohledem na nejobecnější rysy zkoumaného jevu se navrhuje jeho litevské označení – PERKATA vyjádření argumentů. K popisu procesů realizace alternace argumentů byly využity prostředky aplikační gramatiky, z nichž nejdůležitější roli zde připadá jevu působícímu univerzálně na všech jazykových rovinách – funkční superpozici. Právě díky superpozici na úrovni sémantických funkcí vznikají možnosti, zakotvené v jednotlivých jazykových systémech, vyjadřovat predikáty jejich základními strukturami (s primárními funkcemi argumentů) i strukturami odvozenými, které realizují své argumenty prostřednictvím sekundárních (dvouvrstvých) funkcí. Vztah mezi predikáty alternujících konstrukcí se určuje jako vztah základního a odvozeného, avšak jejich konstr- 42 Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos Konstrukce se nepovažují za odvozené jedna od druhé, neboť je lze vytvářet nezávisle, ledaže lze z konstrukce odvozeného predikátu vyčlenit (redukovat) konstrukci základního predikátu, protože ta je v konstrukci odvozeného predikátu vždy implikována. K periferii alternace vyjadřování argumentů patří také dvojice konstrukcí, v nichž předponový a odpovídající nepředponový tvar slovesa realizují rozdíly ve vyjadřování argumentů, a to na základě analogických procesů; místo samotného jevu alternace argumentů v jazykovém systému lze vzhledem k podobnosti realizačních procesů i společným rysům vyjadřování aktuálního členění chápat jako jev sousedící s pasivizací. LITERATŪRA Desclés, J.-P., Guentchéva, Z., Shaumyan, S. 1985: Passivization in Applicative Grammar. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. Drukteinis, A. 1985: Objektiniai santykiai ir jų raiška. Disertacijos rankraštis. Klaipėda. Drukteinis, A. 2007: Sakinio semantinių struktūrų ryšiai ir semantinių funkcijų hierarchija. Res Humanitariae 2, 7–30. Fried, M. 2005: A frame-based approach to case alternation: the swarm-class in Czech. Cognitive Linguistics 16-3, 475–512. Holvoet, A. 2003: Aktualiosios skaidõs problemos. In: A. Holvoet, A. Judžentis, red., Sintaksinių ryšių tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2003 (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 1), 79–98. Holvoet, Mikulskas, red., 2005: Gramatinių funkcijų tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 3.) Holvoet, A., Judžentis, A. 2005: Sintaksinės priklausomybės tipai: papildymai ir patikslinimai. In: Holvoet, Mikulskas, red., 2005, 11–38. Holvoet, A., Semėnienė, L. 2005: Veiksnio ir tiesioginio papildinio sąvokos. In: Holvoet, Mikulskas, red., 2005, 39–64. Holvoet, A., Čižik-Prokaševa, V. 2005: Papildiniai ir aplinkybės. In: Holvoet, Mikulskas, red., 2005, 65–92. 43 KRISTINA LENARTAITĖ IWATA, S. 2005: Locative alternation and two levels of verb meaning. Cognitive Linguistics 16-2, 355–407. JABLONSKIS, J. 1997: Lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. LEVIN, B. 1993: English Verb Classes and Alternations: a Preliminary Investigation. Chicago and London: The University of Chicago Press. LEVIN, B., RAPPAPORT HOVAV, M. 2005: Argument Realization. Cambridge: Cambridge University Press. MICHAELIS, L., RUPPENHOFER, J. 2001: Beyond Alternations: A Constructional Model of the German Applicative Pattern. Stanford: CSLI Publications. SHAUMYAN, S. 1987: A Semiotic Theory of Language. Bloomington–Indianapolis: Indiana University Press. SHAUMYAN, S. 2006: Signs, Mind and Reality: A Theory of Language as the Folk Model of the World. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins Publishing Company. SLIŽIENĖ, N. 1978: Veiksmažodžių valentingumo klausimu. Lietuvių kalbotyros klausimai 18, 107–124. SLIŽIENĖ, N. 1980: Subjektinimo ir objektinimo vaidmuo nustatant lietuvių kalbos veiksmažodžių sintaksinį valentingumą. LTSR MA darbai. Serija A, 1 (70), 93–105. SLIŽIENĖ, N. 1994: Veiksmažodžių junglumas valentingumo teorijos požiūriu. Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 15–54. VAN VALIN, R. D. 2005: Exploring the Syntax-Semantics Interface. Cambridge: Cambridge University Press. VAN VALIN, R. D., LAPOLLA R. J. 1997: Syntax: Structure, Meaning and Function. Cambridge: Cambridge University Press. Kristina Lenartaitė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] 44