„Auka“ ir „aukuras“. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija

Acta Linguistica Lithuanica LVIII (2008), 17 – 51 Oběť a obětní oltář. Původ slov a sémantická motivace Dainius Razauskas Litevský institut literatury a folkloru Článek pojednává o litevských výrazech pro oběť a obětní oltář, auka a aukuras. Po vymezení problému a přehledu dosavadního výzkumu autor argumentuje pro souvislost mezi auka a aukuoti „zvedat, houpat“ na základě historických údajů o starověkém litevském náboženství a typologických dokladů (zvyku zvedat obětní dary). Druhé slovo, aukuras „obětní oltář“, jehož původnost rovněž dokládají historické prameny, lze (s přihlédnutím k jeho paralelní podobě aukaras) vyložit tak, že obsahuje tentýž kořen auk-, přičemž -ura- a -ara- jsou paralelní přípony používané k tvoření nomina instrumenti. 1. OBĚŤ Pravděpodobně se o etymologický výklad litevského slova auka pokusil jako první roku 1909 významný lotyšský jazykovědec Janis Endzelīns. Vysvětloval, že vzniklo ze slovesa aukauti „obětovat“, o němž se domníval, že bylo utvořeno z předpony au- „od-“ (= rus. у-) a slovesa kauti „bít“, takže aukauti mělo původně znamenat „ubít“ (jako ruské у-бить) (Endzelīns 1974: 70–71). Kazimieras Būga s Endzelīnsem rozhodně nesouhlasil a při té příležitosti roku 1912 přednesl svůj výklad, který se stal klasickým: „Slova aukauti ‚жертвовать‘, auka ‚жертва‘ a aukuras ‚алтарь‘ se stala součástí litevského jazyka díky spisovateli S. Daukantasovi. Uvedu několik citátů z Daukantase: Nazývali ho Aukopirmas podle slov auka a pirmas, tedy jako toho, koho je třeba především aukauti neboli uctívat; …modlili se na vysokých horách, jimž auko kalnais, podle slova aukauti, říkali…; Měli také posvátné aukuras, neboli oltáře na horách, jimž říkali auko kalnais, nebo alko kalnais, dále hradišti a velkým kamenům, na 17 Dainius Razauskas kurių meldės ir dievams aukavo, arba juos vaišino, kaip šiandien iš gudiškumo yra sakoma, apieras jiems darė…; Pas angą buvęs aukūras, ant kurio gyvulius aukavę ir amžina ugnis, ąžuolo medžiais kurstoma, dieną ir naktį kūrinusis“ (Būga 1958: 355–356)1 ir pan. Pateiksime dar vieną iškalbingą Būgos praleistą pavyzdį: Čia priešaky tos koplyčios stovėjęs aukūras, arba altorius, beje, kur auką kūrino arba gyvulius, Perūnui pašvęstus, degino (Daukantas 1976 1: 514). Būga tęsia: „J. Endzelynas veiksmažodį aukauti […] laiko esant sudėtą iš priešdėlio au- = slavų y- ir pirminio veiksmažodžio kāuti ‘бить’. Su tokiu žodžio aiškinimu sunku sutikti. Man atrodo tikėtiniau, kad visi trys žodžiai – aukauti, auka ir aukuras – Daukanto išradimas. Pilkapių pavidalo kalvas, su giraitėmis ar be jų, lietuviai vadina ālko kalnas arba ālkos kalnas. […] Kai kuriose tarmėse, pavyzdžiui, apie Skuodą, ālka arba ālkas kalns (dial.) tariama kaip aūka arba aūkas kalns, l sporadiškai pakintant į u; plg. rytų lie. aukūnė vietoj alkūnė ‘локоть’. Daukanto tarmėje ālka kalns irgi tarta kaip aūka kalns. […] Apie ālko(s) arba aūko(s) kalnus liaudyje pasakojama, esą ant jų lietuvių protėviai, būdami pagonys, atnašavo dievams. Veikiamas pasakojimų apie atnašavimus ant kalvų, vadinamų aūka kalns, Daukantas nusprendė, kad pavadinimas aūka kalns yra visai tas pat, kas apieras kalns, iš čia išvada – auka yra apiera ‘жертва’. Iš tokiu būdu atkurto žodžio auka, Daukanto vaizduotėje įgavusio reikšmę ‘жертва’, ilgainiui buvo sukurpti vediniai aukauti ‘жертвовать’ ir aukūras ‘жертвенник’ (pagal ugniā-kuro pavyzdį). Žodis auka gyvoje šnekamojoje kalboje žinomas tik junginyje aukos kalns (Telšių aps. šiaurės vakarų kampe), pradžioje reiškusiame ‘kalvą su šventa giraite viršuje’; plg. ālkas ‘giraitė’“ (Būga 1958: 356–357). S tímto názorem roku 1943 souhlasil další významný litevský jazykovědec Pranas Skardžius. Podle jeho slov „současné auka ‚apiera‘ mohlo vzniknout zcela náhodou. Před Daukantasem se s ním vůbec nesetkáváme; nenacházíme je ani v jeho prvních spisech. Z jeho pozdějších spisů je patrné, že se později zcela vědomě začal vyhýbat jak výrazu apieros, tak výrazům altoriaus ir apieravoti, a to výhradně z národních důvodů. Proto například v Būdė píše: Měli také posvátné aukuras neboli oltoriaus na horách, jimž říkali auko kalnais, nebo ālko kalnais, a také hradišti a velkým kamenům, na nichž se modlili a bohům aukavo neboli je hostili, jak se dnes říká pod vlivem běloruštiny, apieras jiems darė. 1 Citáty z Daukantase jsou uvedeny podle moderního vydání: Daukantas (1976 1: 490, 511, 522, respektive 513). Veškerá zvýraznění zde i dále, není-li uvedeno jinak, jsou moje. 18 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija Protože alka(s), jak ukazují jiné prameny, mohla být vedle svého patrně staršího významu „háj, lesík, háječek, posvátný háj, Hain“ již dříve spojena s uctíváním bohů (např.: šit ie… garbina ugnį, žemyną, gyvates, žalčius, perkūną, medžius, alkus, medeines, kaukus ir kitus biesus Daukša) i s obětováním (např.: alkos kalnas „hora, kde se přinášely oběti“ Juška, alkas [= aukas, apieras] vežė į Rokytus gyvulių patronui šv. Rokui Alsėdžiai; srov. také lotyšské elka kalns „hora božstev, posvátná hora pro pohanské bohoslužby“, gótské alhs „svatyně“ aj.), mohla být nějakým způsobem (snad podle takových skupin jako áudra || áldra aj.) přetvořena na auką a začala se užívat ve významu apieros. Později ji od Daukantase převzali Valančius, aušrininkai a další, a tím se prosadila v dnešní spisovné litovštině“ (Skardžius 1943: 586–587, viz také 592, 596; proložení Skardžiaus)2. Nakonec takový výklad v „Etymologickém slovníku litevštiny“, jehož první svazek vyšel v roce 1962, potvrdil3 Ernest Fraenkel: „aukà ‚oběť‘, aukáuti ‚shromažďovat dobrovolné příspěvky [dobrovolně něco odevzdat]‘, aukóti ‚obětovat‘. Do spisovného jazyka zavedl Daukantas místo apierà, apieravóti, odpovídajících výrazům afiera, afieravoti, z polštiny ofiera, ofierować“; „z aukà vzniklo také = aũkuras ‚oltář‘ podle ugnìakuras“. Fraenkel však dodává ještě něco dalšího – domnívá se, že těmto slovům pomohla v jazyce zdomácnět jiná, téměř stejně znějící slova, která byla v jazyce známa již dlouho, totiž: „K tomu přispěla také již existující slova jako aukúoti ‚přinášet oběť pozvednutím [obětovat pozvednutím]‘, aukãvimo apierà ‚oběť při pozvedání [obětování pozvednutím]‘, auk(u)oti ‚zvedat dítě nahoru a dolů‘ (Bretkūnas), = lotyšské aũklēt ‚pečovat o dítě, nosit je na rukou a houpat‘, aũkla ‚chůva‘, litevské áuklė ‚tamtéž‘, 2 Citát z Daukantase je uveden podle moderního vydání: Daukantas (1976 1: 522). Slova auka, aukauti Daukantas hojně užíval i v dalších svých dílech. Zde jsou výmluvnější příklady z „Vyprávění o činech litevského národa v dávných dobách“: U toho dubu, stále zeleného, byla svatyně, v níž obětovali oběti, neboli apieras, těmto božstvům a hořel věčný oheň, živený dubovým dřevem; Třetí se nazývali kirvaičiai a zabíjeli zvířata na oběť, neboli apiera…; Brutenis mu dovolil přinášet bohům oběti, neboli apieras…; …staří Žemaité každé jaro obětovali své bohy… a podobně (Daukantas 1976 2: 33, 34, 41, 49, viz také 29, 38, 40–43, 47, 50 aj.). K obětem aukos a obětování aukavimo zmiňovaným v dalších Daukantasových dílech viz Klimavičius (2003: 178–179) (za upozornění na Klimavičiusův a dále zmiňovaný článek A. Girdenise patří můj upřímný dík dr. Vykintasi Vaitkevičiusovi!). 3 Viz již Buck (1949: 1468) aj. 19 DAINIUS RAZAUSKAS ūkauti ‚nosit na rukou, chovat, pečovat, zacházet něžně‘, ukūotis ‚houpat se, kolébat se, kolébat‘, lotyšské u(i)cināt, ucīt ‚(uklidňovat dítě) houpáním na rukou a nohou‘, ucītis ‚kolébka‘. Tato slova jsou příbuzná s gótským auhūma ‚vyšší, výše‘, velšským uchel ‚vysoký‘, pruskou zesilovací částicí vyjadřující superlativ, ucka-“ (Fraenkel 1962–1965: 24–25)4. Podle Fraenkelova názoru tedy slova auka, aukoti na jedné straně zavedl do spisovného jazyka Daukantas, na druhé straně se zde uchytila díky zmíněným starým slovům, známým již dříve. Některá z nich už sama o sobě přirozeně vyvolávají otázku, zda auka vůbec představuje novotvar; nepředbíhejme však. V roce 1967 publikovala I. Ermantytė článek věnovaný slovu aukà. I ona zdánlivě souhlasí s výkladem Būgy a Skardžiause, ale s ohledem na Fraenkelův názor je mnohem zdrženlivější – za Daukantasovu zásluhu již nepovažuje původ slova, nýbrž pouze jeho rozšíření v jazyce: „Slovo aukà a jeho odvozeniny aukáuti ir aūkur as se v našem jazyce rozšířily díky dílu S. Daukantase „Způsob života dávných Litevců z Aukštaitije a Žemaitije“ (1845). Dříve se místo těchto slov užívala přejatá slova afierà ir apierà (z pol. ofiara), afieravóti ir apieravóti (z pol. ofiarować) a altõrius (z pol. ołtarz nebo bělor. алтарь). Původ slova aukà je předmětem mnoha úvah a diskusí. K. Būga, Pr. Skardžius a E. Fraenkel se mu ve svých dílech opakovaně věnovali. Jedni toto slovo spojovali spíše se slovem álkas, alkà, jiní se slovy obsahujícími kořen auk-“ (Ermanytė 1967: 38). I. Ermanytė dále připomíná pochybnosti jazykovědců ohledně střídání hlásek (tvrdého) l a u, které umožnilo Būgovi a Skardžiovi formulovat uvedené hypotézy. Je zajímavé, že o takovém střídání hlásek v příslušných nářečích pochybovali především sami Būga a Skardžius. Podle Ermanytė „kvůli tomuto střídání hlásek, jehož výsledkem měla být S. Daukantasova auka, vznikly mezi některými našimi známými jazykovědci vážné spory. K. Būga napsal 17. dubna 1910 v dopise J. Endzelīnsovi, že ‚áldra… nelze v nářečích Kvedarny a Rietavas vysvětlit z áudra […], protože v těchto nářečích je změna u v t a t v u zcela neznámá.‘ K. Būga zastával podobný názor i ve své práci „O litevských osobních jménech“. Pr. Skardžius na základě těchto výzkumů K. Būgy rovněž tvrdil, že v Žemaitiji lze jen stěží najít skutečné a spolehlivé příklady sporadického střídání hlásek u ir l, neboť žemaitijské- 4Kromě slov uvedených Fraenkelem lze zmínit také uknoti, ukóti, ūk(u)oti, ūkuoti ‚houpat (obvykle dítě v náručí), kolébat, kolébat se, zvedat a houpat‘, citoslovce ūko označující houpání (dítěte) v náručí a podobně, viz LKŽXVII 412, 442. 20 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija žemaitišký velární l není tak tvrdý jako u východních Aukštaitů. A přesto K. Būga dospěl v prvním sešitu Slovníku k závěru, že âldra sotva lze oddělit od áudros a souhlásku l muselo slovo získat od jiného významově blízkého slova, např. âldu, aldėti „křičet“, lotyš. âldaris „hlučný člověk, hlupák atd.“ (Ermanytė 1967: 39–40; viz Būga 1958: 208; Būga 1961: 818). Zvuk l se zde tedy neobjevuje přímo z u, nýbrž jako by byl převzat ze slov podobného významu a podobného zvuku, čímž se v podstatě přejímá přímo kořen těchto slov šaknį, stejně jako slovo auka, které získalo zvuk u ze zmíněných starých slov s kořenem auk-, v podstatě rovněž přejímá přímo tento kořen auk-, a je tedy ve skutečnosti slovem s kořenem auk-. Proto stojí za to pozorněji se vrátit k pochybnostem o střídání hlásek l a u, které zmínila Ermanytė a které vyslovil Skardžius, i k přímým závěrům z toho vyplývajícím o původu slova aukà. V reakci na Būgovo výklady píše Skardžius: „Slova auku a aukuru, která začal užívat Daukantas v Būde, je třeba vykládat poněkud jinak. […] Auka je zde tak jednoznačně postavena vedle alka(s), že mnohým snadno může přijít na mysl, že auka může pocházet z alka(s), zejména proto, že velární l v některých našich nářečích přechází v u […]. A tento názor vyslovil už právě K. Būga. Později s ním souhlasil E. Fraenkel. Zde se však okamžitě objevuje jedna fonetická překážka: žemaitský velární l není tak tvrdý jako u východních Aukštaitů, proto se v žemaitských nářečích nesetkáváme s žádnými opravdu spolehlivými příklady přechodu al v au […]. Poměr dvojhlásek al a au v žemait. âldroje a áudroje lze vysvětlit i nefoneticky. Také mãukna „jedlová kůra“ je třeba spojovat především s lotyš. =, maũkna „tamtéž“, s maũkti, lotyš. màukt, nikoli s vabalninkénským málkna, které nelze oddělit od málka […]. Ještě i teď se domnívám, že když Daukantas tvořil slovo auką, mohl mít na mysli nejen alką, ale také nějaká jiná podobně znějící slova, např. aukuoti ‚heben [(pa)(vy)zvednout]‘ atd.“ (Skardžius 1998: 408–409; při citování byly vynechány některé odkazy)5. Řečeno přímo, auka může být právě slovem s kořenem auk-, které Daukantas vytvořil (nebo pouze užil, viz dále) pod vlivem alko(s), nikoli naopak. Dále se I. Ermanytė rovněž obrací ke slovům s kořenem auk- a podrobněji o nich pojednává: „Slova s kořenem auk- byla v našich písemných pramenech známa a užívána mnohem dříve než Daukantasův Būdas. Slovo aukuoti se nachází v Postilėje M. Daukši, v Metuose K. Donelaitise, ve Žodyne K. G. Milka, zatímco aukavimas je zaznamenáno— 5 Je zajímavé, že tento Skardžiusův článek vyšel poprvé v roce 1937 (Archivum Philologicum 4, s. 192–199), tedy šest let před výše citovaným výkladem, v němž přitakává Būgovi. To ukazuje, že pevný názor rozhodně neměl. 21 Dainius Razauskas je v P. Ruigově Žodyne. Aukuoti v textech těchto autorů znamenalo „nosit, houpat, kolébat, zdvihat dítě (nahoru a dolů)“. J. Bretkūnas užívá toto slovo také ve svém překladu Bible, například: A to vše polož na ruce Áronovy a jeho synů a pozdvihuj (nad textem: aukūk) to Hospodinu (Ex 29, 24). A vezmi hrudí berana z oběti při ustanovení Árona a pozdvihuj (nad textem: aukūk) je před Hospodinem (Ex 29, 26). Zde aukūoti znamená „zvedat (nahoru), zdvihat“. Mimochodem, Donelaitis užívá sloveso aukuoti nejen v běžném významu „nosit, houpat, kolébat, zdvihat dítě (nahoru a dolů)“, ale užívá je vedle slovesa garbinti ‚uctívat‘, nebo dokonce jako jeho synonymum; srov. Pavasario linksmybės 305–307, kde dívky, které si vyrobily panenky z hadrů, houpejíce na loktech uctívaly bostrą [nemluvně] (Donelaitis 1994: 23). Přesto autorita Fraenkela I. Ermanytė nedovoluje vyvodit žádné další závěry; namísto toho jen opakuje Fraenkela a z „opatrnosti“ jeho pojetí dokonce poněkud zužuje a zjednodušuje: „Podle E. Fraenkela všechna tato slova přispěla ke vzniku slova aukà z nesprávně pochopených slov ãl̄kas, alkà“ (Ermanytė 1967: 40). Konečně prý „slovo aūcuras vytvořil rovněž S. Daukantas“, což má znovu potvrdit pouze citace Būgy (Ermanytė 1967: 42). Ermanytė se opíral, avšak neváhal naznačovat i další souvislosti. Aleksandras Vanagas ve svém Lietuvių hidronimų etimologiniame žodyne, vydaném roku 1981, při výkladu takových litevských hydronym, jako jsou Auk-ūpė, Aūk-upis a další, píše: „Kořen auk- se pokoušeli spojovat s litevským aukà (B. Savukynas)⁶. V takovém případě by šlo o poměrně nová hydronyma, která měla původní význam související s vírou a pověrami. Má se za to, že slovo aukà vytvořil S. Daukantas (E. Fraenkel). Slovesný kořen auk- je znám z mnohem starších pramenů – z „Postilė“ M. Daukši, z „Metai“ K. Donelaitise, ze „Žodynas“ K. G. Milka a dalších (I. Ermanytė). Jde o sloveso aukuoti ‚nosit, houpat, kolébat, zdvihat dítě nahoru a dolů‘ (tamtéž). V textech J. Bretkūna už toto slovo znamená ‚zvedat (nahoru), zdvihat‘, tj. je téměř synonymem slova aukóti, srov.: pozdvihuj (nad textem aukūk) to Hospodinu (tamtéž). Místní názvy s auk- lze tedy spojovat s tímto nebo podobným slovesem. Pak by pocházely z doby mnohem starší než Daukantasovy spisy, v nichž se objevuje aukà“; konečně „se zdá, že litevským hydronymům s auk- mohou být etymologicky ještě bližší lotyšské Aūce, potok, Auciņš, potok, Autzil, jezero apod.“; všechny tyto „litevské a lotyšské místní názvy by bylo možné srovnávat s litevským aukūoti ‚houpat, kolébat, ukolébávat‘ 6 Savukynas (1960: 298); pats žodis aukà čia išvis niekaip neaiškinamas 22 Auka ir aukuras Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija (LKŽ I, 63), lotyš. aukāt ‚běžet‘ ([Mühlenbachův a Endzelīnsův] Latviešu valodas vārdnīca 1, 221), dále pak možná i s lotyš. aūka ‚bouře, vichřice‘ (tamtéž)“ (Vanagas 1981: 52–53). Zde se srovnáním aukóti s aukúoti ‚zvedat (nahoru), zdvihat‘ již přímo naznačuje jiná etymologie slova aukà, než jakou navrhl Būga, byť velmi nesměle a ne zcela zřetelně. Zigmas Zinkevičius však v IV. svazku svého díla Lietuvių kalbos istorijos, nazvaném Lietuvių kalba XVIII–XIX a. a vydaném roku 1990, vyjadřuje pochybnosti o rozšířeném názoru na původ slov aukà, aukuras velmi jasně, bohužel je však nijak nedokládá: „Rozšířený názor, že Daukantasovy novotvary jsou slova aukà, aukuras, je však pochybný“ (Zinkevičius 1990: 152). Není známo, zda profesora k pochybnostem přiměly již zmíněné práce jazykovědců, nebo zda se před přípravou svazku k tisku přece jen stihl seznámit s krátkým, ale konečně rozhodným článkem Jona Palionise „O původu slov aukà a aukóti“, který vyšel ve druhé polovině roku 1989, bohužel v němčině tehdejší NDR, a proto byl v Litvě málo známý. J. Palionis připomněl a zopakoval Skardžiovy pochybnosti ohledně střídání žemaitských velerického l a u (Palionis 1989: 212) a upozornil na několik dalších pramenů, v nichž se užívá sloveso houpat ve významu „houpat, zdvihat dítě nahoru a dolů“ (například Jaugelisův-Telegův spis z roku 1653 Kniha nobaznystės aj.), a také na užívání tohoto slovesa ve významu „zvedat, zdvihat“, který je velmi blízký současnému významu slovesa obětovat, v biblických překladech vydaných v letech 1735 a 1755 ve Východním Prusku (například: Lygey kaip jis tai aukūj’ nū jāučio, dėkawonės, vietoj apierój’ [v současném překladu „právě tak, jako bylo odděleno ze společenství oběti býka“ Lv 4,10]) (Palionis 1989: 210–211). Palionis dále upozornil na to, že sloveso houpat „zvedat, zdvihat“ je už před Daukantasem doloženo nejméně ve třech pramenech v podobě, která je dnes běžná, obětovat, a to v týchž vydáních Bible z let 1753 a 1755 (Wien’s tur a u k ô t, fawo rankôs fâuję plonû kwiecźmileciû = něm. Es soll einer heben eine Hand voll Semmel [„Každý kněžský obilný obětní dar“ Lv 6,16]) a v participiální podobě na okraji rukopisu biblického překladu J. Bretkūna (aukojmanghi, podtrženo aukauẇamo, Kruti [„Posvětíš hruď, předloženou jako oběť pozdvihování“ Ex 29,27]) (Palionis 1989: 211; srov. již Būga 1959: 642). Konečně – a to je rozhodující a konečný argument – Palionis uvádí pramen, v němž je před Daukantasem doloženo samotné podstatné jméno oběť v jeho současném významu: „K. Būga a jeho následovníci, později působící lingvisté P. Skardžius, E. Fraenkelis 23 Dainius Razauskas a další měli sklon považovat slovo auka ve významu ‘Opfer’ za neologismus S. Daukantase. […] Existují však doklady, že toto slovo se v uvedeném významu užívalo v písemných památkách i dříve, již před Daukantasem. Je zaznamenáno ve sbírce kázání, která v roce 1720 pronesla v Šiauliai neznámá osoba a kterou J. Biržiška nazval Contiones litvanicae; nyní je uložena na Vilniuské univerzitě (fond I, D 23). Ve dvacátém druhém kázání (Concio Litvanica pro Dominica 22 post Pentecosten) nacházíme tuto větu: Praszau jusu waykialay mana, tegul miayte Wieszpaties dieva szvyrdij jusu kaip didžiausia auka, batay tasay cysnius nuog musu bus jam wdzieczna… Ačkoli samotná věta není zcela srozumitelná (chybí v ní gramatické spojení), je z ní zřejmé, že slovo aukà je užito buď ve významu starolitevského apiera ‘Opfer’, nebo v blízkém litevském významu slova dovana ‘Gabe’“ (Palionis 1989: 210). J. Palionis dochází k závěru, že „staré slovo aukà, jehož původním významem mohlo být ‘zdvihání’ (věcí určených příslušnému božstvu), bylo po přijetí křesťanství vytlačeno polským slovem afiera / apiera (staropolsky ofiera). Tuto výpůjčku zavedli autoři starých litevských písemných památek (M. Mažvydas, M. Daukša, M. Petkevičius a další) jako určitý kanonizovaný náboženský termín. […]. Z toho tedy plyne, že neexistuje žádný alespoň trochu přesvědčivý důvod považovat ani slovo auka, ani aukoti (nebo aukauti, aukoti) za „Daukantasův vynález“, jak se domníval K. Būga. S. Daukantas mohl tato slova převzít z hovorového jazyka své doby, především ze staré žemaitské nářeční oblasti, kde se patrně užívala ve významu ‘zdvihání’, případně i v užším významu ‘zdvihnutí určité věci pro božstvo, oběť’“ (Palionis 1989: 211–212). Navíc „o tom, že auką je staré slovo, které se nejprve užívalo v lidovém jazyce, svědčí podle J. Palionise i jeho slovesné deriváty aukuóti, aukóti, aukáuti“ (Palionis 1989: 210), které tedy odvozuje od původního podstatného jména aukà, a nikoli naopak. V roce 2003 publikoval Jonas Klimavičius článek k dané otázce s názvem „Auka, apiera, atnaša: rysy historie a užívání“ (Klimavičius 2003: 170–193). Je pravda, že Klimavičius si zřejmě nevšiml Palionisova rozhodujícího objevu, že slovo auka v moderním významu se užívalo již před Daukantasem; i bez toho však po opětovném důkladném přezkoumání veškerého dostupného materiálu a výroků mnoha výše zmíněných autorů, počínaje Būgou, dochází v zásadě ke stejnému závěru: „S. Daukantas mohl auką zaslechnout v rodném nářečí“, a tudíž „není jasné, jak k tomu S. Daukantas dospěl, ale je jasné, že auka nespadla z nebe, nýbrž má zcela skutečný litevský základ v aukuoti. Ať už je to jakkoli, S. Daukantas zachránil (pro obecný jazyk) mizející národní slovo“; proto „názor K. Būgy, že auka je polovičním neologismem S. Daukantase (ze spojení aukos / alkos kalnas 24 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija ji perprasm inant), koreguotina“ (Klimavičius 2003: 179, 190). Beje, autorius primena, kad jau 1961 m., taigi dar prieš pasirodant Fraenkelio žodyno pirmajam tomui, žodžių auka, aukauju, aukavimas Daukanto neologizmams neskyrė Jonas Kruopas (Klimavičius 2003: 178). Tik kaip ir I. Erm anytė (bei kai kurie kiti kalbininkai, šiaip jau pasisakę už aukos autentiškumą), J. Klimavičius, atrodo, yra linkęs dėl visa ko paaukoti aukurą – laikyti jį Daukanto išradimu (Klimavičius 2003: 177–178). Po všem, co bylo řečeno, lze snad jen dodat, že starý slovanský název oběti *žьrtva byl v mnoha slovanských jazycích rovněž vytlačen výpůjčkami (například na Balkáně turcismem курбан, v polštině latinismem ofiara aj.) a v ústní lidové tradici 19.–20. století se užíval jen zřídka (Buškevič 1999: 209). Rozšíření slova apieros v litevštině tedy nedává žádný důvod pochybovat o starobylosti slova aukos. Upozornil na to i J. Klimavičius a uvedl výstižný příklad, který tento jev objasňuje a který zaznamenal v živém jazyce (v Mielagėnai, okres Ignalina): Kokia viera, tokia apiera (Klimavičius 2003: 181–182)7. Ani to, že Daukantas slovo auka neustále doprovází vysvětlením, není důvodem pochybovat o jeho autenticitě: …auka, arba apiera… (viz výše). Stejně postupuje i u dalších vlastních slov, která byla vytlačena výpůjčkami a která chce vrátit do užívání, například: …deště a nemoci zničily celé jeho vojsko, neboli žoldnéře…; …kteří měli chránit před vpády okolí, neboli hranice…; …platit Dánům tribut, neboli daň; V té době Litevci z hor opět válčili, neboli bojovali o štěstí v jižním Bělorusku; Jaká byla příčina této nenávisti vůči křesťanské víře, neboli náboženství, může každý sám uhodnout (Daukantas 1976 2: 45, 50, 52, 84, 98) atd. V roce 2006 publikoval článek věnovaný etymologii slova aukos také Aleksas Girdenis (Girdenis 2006: 375–378). Plně se ztotožňuje s J. Palionisem, který „nepochybně dokázal, že aukà nemůže být vynálezem Simona Daukantase, jak se dříve soudilo“, a větu obsahující podstatné jméno auka, kterou Palionis objevil v pramenu z počátku 18. století Contiones lityanicae, označuje za „naprosto přesvědčivý argument“ (a uvádí několik dalších vlastních argumentů), že slovo aukà není neologismem; konečně „je velmi sporná i sama možnost takového neologismu odvozeného od slova ãlkas či alkà: v severožemaitském nářečí si lze změnu t → ųjen stěží představit“ (Girdenis 2006: 375; zvýraznil Girdenis). „Litevské aukà tedy není 7 Příklad z LKŽ, 205; viz Grigas (1987: 532, č. 565), kde jsou uvedeny dvě paralely, běloruská a polská (první litevské zápisy jsou známy z poloviny 19. století). 25 Dainius Razauskas „…novotvarem Simona Daukantase – to prokázal již v roce 1989 Jonas Palionis“ (Girdenis 2006: 377). A. Girdenis odvozuje od podstatného jména aukà sloveso aukóti a (jako zjednodušenou složeninu od aukakuras) složené podstatné jméno auku-ras; stará písemná slovesa aukauti a aukuoti ‘zdvihat, houpat, kolébat’ jsou však podle jeho slov „s aukai stěží příbuzná“ (Girdenis 2006: 375–376). A. Girdenis totiž slovo aukà spíše vykládá zcela jinak – totiž odvozuje je z *avikà < *aùiká ‘ovce’ (= staroindické aviká, slovanské ovьca) (Girdenis 2006: 376, 377). „Vezmeme-li v úvahu zánik samohlásky [i] ve slově *ažikã, který z něj učinil dnešní õžka, lze si snadno představit podobnou změnu slova *aùiká či jeho pozdější varianty *avikà“ (Girdenis 2006: 377). Girdenis věnoval největší pozornost formální, fonetické možnosti takové změny, zatímco její sémantickou možnost vyjádřil třemi větami: „Víme-li, že pro mnoho národů je ovce hlavním obětním zvířetem, můžeme se značnou jistotou předpokládat, že tomu tak bylo i ve starověké litevské kultuře. Snad se pouze při zvlášť slavnostních nebo mimořádně významných a posvátných příležitostech obětovala větší zvířata – býci apod. Staré *aùiká tak snadno mohlo nabýt i abstraktnějšího sakrálního významu ‘oběť’“ (Girdenis 2006: 376). Ve skutečnosti však není všechno tak jednoduché. Bylo by třeba ověřit zaprvé, zda skutečně může v důsledku toho, že „pro mnoho národů je ovce hlavním obětním zvířetem“, vzniknout z názvu ovce slovo označující oběť (a vůbec, zda názvy oběti vznikají z názvů obětovaných věcí); a zadruhé, zda „tomu tak bylo i ve starověké litevské kultuře“. Začněme tedy první otázkou: v C. D. Buckově Indoevropském synonymickém slovníku se žádné z uvedených slov, jimiž se v různých indoevropských jazycích vyjadřuje pojem ‘oběť’, nevynořilo z názvu obětované věci, tedy ani z názvu ovce; jediné slovo, které přesto s názvem ovce souvisí (gótské saups), dokládá opačný sémantický vývoj (z něj vzniklo staroseverské sauðr ‘ovce’, protože se k oběti obvykle peklo nebo vařilo skopové); hlavními sémantickými zdroji pojmu ‘oběť’ v indoevropských jazycích jsou významy ‘to, co se přináší, dává, daruje’, ‘to, co je zasvěceno, posvátné’, ‘to, čím se božstvo velebí a chválí’ a ‘to, co se pálí (peče, vaří) v ohni (v kouři)’ (Buck 1949: 1467–1469, č. 22.15, viz 157, č. 3.25)⁸. A 8 Taip pat žr. de Vries (1962: 464, 478); pastarojo autoriaus žodžiais, „avis šitaip tapo pavadinta todėl, kad ji paprastai būdavo aukojama“ (abiejų žodžių, gotų saups ‘auka’ ir sen. skand. sauðr ‘avis’, gilesnis semantinis pamatas yra reikšmė ‘kas kepta, virta’, plg. sen. skand. sjōða, sen. anglų sēoðan ‘virti’ ir kt.). Tokią pačią semantinę raidą, beje, liudija ir rusų žodis жертва ‘auka’, kuriuo Viatkos gubernijoje vadi 26 Auka ir aukuras. Žodžių kilme bei semantine motyvacija za druhé: v základním souboru pramenů Norberta Vėlia pro dějiny baltských náboženství a mytologie se až do konce 15. století, navzdory mnohokrát zmiňovaným obětem zvířat a jiných věcí, o obětování ovce hovoří pouze jednou, a to společně s teletem – Jonas Dlugošas píše, že staří Litevci, kteří neopatrně znesvětili posvátný háj a následkem toho onemocněli, se vykupovali pouze Baltų religijos ir mitologijos šaltiniuose arietum et vitulorum holocaustis „obětmi beranů a telat“ (BRMŠ₁ 555, srov. 576; další oběti viz rejstřík 659–660); v pramenech 16. století je obětování ovce nebo berana zmíněno nejméně pětkrát, ale to je o polovinu méně než obětování kohouta, slepice a prasete a přibližně čtyřikrát méně než obětování kozla (BRMŠ₂, viz rejstřík 722–724). Jistě, soubor sestavený N. Vėliem by snad bylo možné doplnit o jeden či dva málo známé prameny, ale sotva by to celkový obraz výrazně změnilo. Pokud si tedy Litevci vytvořili slovo „aukai“ podle názvu obětovaného zvířete, pravděpodobnější by bylo, že šlo o kozla nebo kozu, nikoli o ovci. Na druhou stranu, pokud podstatné jméno auka etymologicky spojíme se slovesy aukauti, aukoti ir aukoti (!) ve výchozím významu ‚zvednout, pozvednout‘, a vyložíme je tedy sémanticky jako ‚to, co je pozvednuto, vyzdviženo‘, jak to nejjasněji formuloval J. Palionis a jak usuzovala většina výše zmíněných lingvistů, počínaje zčásti již E. Fraenkelem, byly by splněny jak formální, fonetické požadavky, tak požadavky sémantické – typologicky (‚pozvednuté‘ = ‚posvěcené, svaté‘ + ‚dávané, darované božstvu‘), i historicky, protože Litevci, jak brzy uvidíme, své oběti často právě pakeldavo9. Je však vhodné vydat se k tomu po trochu jiné, od počátku poněkud odbočující cestě, ne po cestě vytyčené lingvisty, nýbrž mytology, byť neméně spletité. Než k tomu přistoupíme, je třeba zmínit ještě krátký článek Giedriause Subačiuse věnovaný slovu aukai, zveřejněný v roce 2007. Autor v něm souhlasí s etymologií A. Girdenise a zdůrazňuje, že S. Daukantas toto slovo nevytvořil, nýbrž rozšířil, neboť mu obecně „bylo velmi vlastní vyhledávat a shromažďovat zapomenutá slova. Nejspíše beran porážený při příležitosti církevního svátku (Словарь русских народных говоров 9: 144; za uvedení tohoto posledního příkladu děkuji hab. dr. Sergeji Temčinovi!). 9 Spojíme-li původ slova „auka“ se slovesem aukauti, stálo by za to upozornit na lotyšské ucītis ‚jehňátko‘, které A. Sabaliauskas jinak pokládá za vzniklé z příslušného citoslovce (Sabaliauskas 1968: 119). Srovnáme-li však toto slovo s výše zmíněnými lotyšskými ucināt, ucit ‚houpat, kolébat (dítě)‘ a také ucitīs ‚kolébka‘, příbuznými s litevským aukuoti, mohli bychom zde předpokládat částečně obdobný sémantický vývoj jako od gótského saups ‚oběť‘ k staroseverskému sauðr ‚ovce‘ a od ruského жертва ‚oběť‘ k nářečnímu жертва ‚beran‘, totiž: (‚to, co se houpe, je pozvednuto, vyzdviženo‘ >) ‚oběť‘ > ‚ovce, jehňátko‘. 27 Dainius Razauskas Daukantas někde ve starých písemnostech (stejně jako později Palionis) objevil také v nářečích zapomenuté auką. A zapomenuto mohlo být proto, že se tradičně spojovalo pouze s pagonišku – nikoli s křesťanským způsobem obětování. Dokud bylo auka v nářečích živé (můžeme se domnívat, že přibližně do 18. století nebo snad i v 18. století), muselo v tehdejších křesťanech vyvolávat nevhodné pagoniškas asociacijas. Slovo auka mohlo pozbýt své staré pohanské konotace jedině poté, co bylo zapomenuto – mohlo být obnoveno již bez negativní konotace teprve tehdy, když je Daukantas nalezl ve starých písemnostech“ (Subačius 2007: 133–134; zvýraznění Subačiusem). Ať tak či onak, lingvisté se v poslední době jednomyslně shodují, že auką je staré litevské slovo, nikoli žádný novotvar. Je třeba říci, že názor, že auka je staré litevské slovo, vyjádřil již v meziválečném období člověk, který vůbec nebyl lingvistou, Pranas Dovydaitis. Ačkoli připouštěl, že se do spisovného jazyka rozšířilo od Daukantase, obrátil vztah mezi slovy auka a alka a druhé pokládal za odvozené od prvního. V roce 1934 v článku věnovaném slovu Lietuviškosios enciklopedijos, svazek II, zmínil aukai a starší písemné podoby apierą / afierą; píše, že „od roku 1845 se v jazyce písemností Daukantasova Būdo a Valančiusovy Žemaičių vyskupystės z roku 1848 a také obecněji ujímá auka, zatímco v živém jazyce přetrvává podoba alkos, zejména v názvech pahorků“. A nejen to, předkládá vlastní etymologii slova auka, a to dosti kategoricky: „Oběť je v jistém smyslu doplněním modlitby; modlitba je pouze pasivnějším a receptivním prvkem každého pravého a živého náboženství, zatímco oběť uspokojuje aktivní a darovací sklon člověka. Vnitřní příbuznost oběti s modlitbou dokládá také její litevské pojmenování, neabejotinai odvozené od téhož kmene jako řecké slovo euchē (sloveso eúchomai), které znamená: modlitba, prosba, slib“ (Dovydaitis 1934: 150). Hned je třeba říci, že řecké slovo εὐχή ‚modlitba, modlení, slib aj.‘ (< ide. *euegʰ-h-: Frisk 1960: 596; Pokorny 1959: 348; Benveniste 1995: 374–380 aj.) nelze s litevským auka spojovat už z formálních důvodů (zvukových zákonů), proto lingvisté etymologii Pranase Dovydaitise vůbec nevěnovali pozornost. Zato jí věnovali pozornost etnologové-historikové, kteří zase příliš nedbají na lingvisty. Například Pranė Dundulienė píše s kategoričností srovnatelnou s Pranasem Dovydaitisem: „Litevské slovo auka je be abejo, odvozeno od téhož kmene jako řecké slovo euchē, které znamená modlitbu, prosbu, slib“ (Dundulienė 1990: 175). Gintaras Beresnevičius následoval také Dovydaitise a ve svém Religijotyros įvade pozna- 28 Auka ir aukuras Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija …naznačoval, že „oběť je jev blízký modlitbě“, a dále směle tvrdil (zda přitom necituje Dundulienė?), že „litovská auka pochází z téhož kmene jako řecké slovo euchē, které znamená ‚modlitbu‘, ‚prosbu‘, ‚slib‘“ (Beresnevičius 1997: 180). Beresnevičius zůstává věrný Dovydaitisově iniciativě i ve své poslední knize Lietuvių religija ir mitologija: „Aukojimas, auka jako náboženský termín souvisejí s řeckým euchē, které znamená ‚prosbu‘, ‚modlitbu‘, ‚slib‘“ (Beresnevičius 2004: 39). Tentokrát sice zmiňuje také Būgův předpoklad, že jde o Daukantův novotvar, ale protože s ním intuitivně nedokáže souhlasit a nevidí jinou alternativu, přiklání se k Dovydaitisovi. Jeho slovy: „v tomto sporu je přece jen patrně odůvodněnější první výklad, který mohou potvrdit i litovské způsoby obětování“ (Beresnevičius 2004: 39–40). Zmínka o „litovských způsobech obětování“ ukazuje, že intuice Gintarase Beresnevičiuse ho, třebaže ji zatěžuje zcela zbytečné spojení s εὐχή, jinak vedla správným směrem. Všiml si totiž, že „v popisech litovských obětí se zdůrazňuje také prvek pozvednutí obětovaného zvířete vzhůru; a aukuoti v litovštině znamená také ‚houpat‘, ‚kolébat‘, ‚zvedat vzhůru (nemluvně)‘ – stejně jako se při svátcích setby a sklizně zvedá vzhůru obětované zvíře“ (Beresnevičius 2004: 40)10. Gintaras Beresnevičius zde ve skutečnosti předložil další, a velmi pádný, sémantický argument pro spojení slova auka se slovem aukuoti, kterého si lingvisté nevšimli: upozornil na pro Litovce příznačné obětování pozvednutím, vynesením oběti vzhůru, a tím ukázal velmi přesvědčivý 10 Ostatně ani význam slova aukuoti ‚houpat nemluvnětem nahoru a dolů‘ není obětování či přinášení oběti příliš vzdálen. Stačí si vzpomenout na Abraháma, který vyzdvihl svého jediného syna Izáka na oltář jako nejvzácnější oběť (Gn 22,1–12). Podle M. Eliadeho „mělo i odporné obětování dětí a jejich přinášení Molochovi hluboký náboženský smysl. Takovou obětí člověk vracel božstvu to, co mu náleželo, neboť prvorozený býval často považován za dítě Boží“ (Eliade 1996: 163). Kromě Židů, Féničanů a obecně Semitů obětovaly děti mnohé primitivní i starověké národy: Řekové, Germáni, Polynésané, národy východní Afriky, Jagové v Angole, Mbajové v Jižní Americe, Lenguové z Gran Chaca aj. (Frazer 1995: 286–287, 289–290; Tylor 1989: 478, 480–481). Podle Daukantase také Litevci „upalovali bohu na apieru zmrzačené a slepé děti, nebo ty, které se takové narodily“ (Daukantas 1976 1: 80). Obětování dítěte připomínají některé motivy litevských pohádek, například příběh o otci, který nese dceru utopit, protože prý pro ni nedokáže vymyslet jméno, ale cestou potká laumu a dceru, kterou nese utopit, jí odevzdá (BsLP, 222–223); konečně v Litvě je velmi rozšířena mezinárodní pohádka, podmíněně nazývaná „věrný sluha“ (ATU 516), v jejíchž mnoha variantách je sluha proměněný v kámen oživen krví dítěte (viz Balys 2002: 65: Nr. 516). A také samotné litevské slovo vaikas je zřejmě příbuzné s latinským victima ‚(živá) oběť‘: srov. na jedné straně Fraenkel (1962–1965: 1180–1181, 1213–1214); Walde, Hofmann (1938: 782) a na druhé straně Toporov (1987: 219); Toporov (1988: 32); Toporov (1989: 47). 29 Dainius R az auskas základ pro vznik významu ‚oběť‘ (respektive ‚obětovat‘) z významu ‚pozvednutí‘ (respektive ‚zvednout, pozvednout‘). Příklady dokládající takové pojetí obětování stojí za to seřadit v souvislém sledu (srov. Beresnevičius 2004: 183–186). V Sudavské knížce (asi 1520–1530) nacházíme při obětování pozvedaný pohárek s pivem: Das Fest heissen sie die heiligung Pargrubrij. In allen Dorffern kommen sie zusammen in ein haus. Aldo ist bestalt eine Tonne biers oder zwo vnd der Wourschkaite hebt eine Schalen voll Biers auff mit der hand vnd bittet: du grosser mechtiger Gott Pargrubrius... „Tento svátek nazývají obětováním Pergrubriovi. Ze všech vesnic se scházejí v jednom domě. Zde se opatří jeden nebo dva velké sudy piva. Viršaitis pozvedá rukou plochou číši plnou piva a prosí: Ó veliký a mocný bože Pergrubrio...“ (BRMŠII 130, 145; přeložili Vytautas Balaišis a Sigitas Plaušinaitis). Tentýž pramen dále popisuje obětování kozla s jeho pozvednutím: Item wan sie den Bock heiligen wollen, kommen vier oder sehs dörffer zusammen. Seind Ir viell, so kauffen sie einen Bollen vnd kommen alle in ein Haus. Da machen sie ein lang fewer; die weiber bringen weitzenmehl vnd teigen das ein. Den bock oder Bollen bringen sie vor den Wourschkaity, der leget beide hende auff jnen vnd spricht anruffende alle Götter... Darnach furen sie Inen in die scheuren, da heben sie den Bock auff, gehen alle vmbher. Der Wourschkaity ruffet aber einmal alle götter... „Když tedy chtějí obětovat kozla, sejdou se čtyři nebo šest vesnic. Je-li jich mnoho, koupí býka a všichni se sejdou v jedné chalupě. Zde rozdělají pořádný oheň; ženy přinesou pšeničnou mouku a zadělají těsto. Kozla nebo býka přivedou před Viršaitise, který na něj položí obě ruce a vzývá všechny bohy... Potom ho vedou do stodoly, pozvednou a všichni kolem něj obcházejí. Viršaitis znovu vzývá všechny bohy...“ (BRMŠII 132, 147; přeložili Vytautas Balaišis a Sigitas Plaušinaitis). Podobně Jonas Maleckis-Sandeckis ve spise „O náboženství a obětech starých Prusů, Livonců a jiných sousedních kmenů“ (1551): Litandi uero ritus est talis, Congregato populi coetu in horreo, adducitur caper, quem Vurschaytes illorum sacrificulus mactaturus, imponit uictimae utramque manum, inuocatque ordine daemones, quos ipsi Deos esse credunt... His daemonibus inuocatis, quotquot adsunt in horreo, omnes simul extollunt caprum, sublimemque tenent, donec canatur hymnus; quo finito, rursus demittunt ac sistunt caprum in terram. Tum sacrificulus admonet populum, ut solenne hoc sacrificium, a maioribus pie institutum, summa cum ueneratione faciant, eiusque memoriam religiose ad pos- 30 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija teros conseruent „Obětní zvyk je takový. Když se ve stodole shromáždí zástup lidí, přivedou kozla, kterého chce obětovat jejich nejvyšší kněz Viršaitis. Položí obě ruce na oběť a postupně vzývá démony, o nichž věří, že jsou bohy… Když tyto démony svolají, všichni přítomní ve stodole společně zvednou kozla a zvednutého drží, dokud se nezazpívá hymnus. Když jej dozpívají, kozla znovu spustí a postaví na zem. Potom nejvyšší kněz nabádá lidi, aby s největší úctou vykonali tuto oběť, započatou předky a milou bohům, a její památku svatě zachovali pro potomky“ (BRMŠII 203, 204, 208; přeložila Eugenija Ulčinaitė). Motiejus Strijkovskis v „Kronice Polska, Litvy, Žemaitska a celé Rusi“ (1582) popisuje zvedání kozla i „hrnce“ piva: …tam Wurschajt ich, to jest ofiarnik, albo raczej czarownik, weźmie garniec piwa, a podniow-szy go wzgórę, prosi boga Pergrubiusa… „ten jejich Viršaitis, tedy obětník či spíše čaroděj, vezme hrnec piva, zvedne jej vzhůru a tak se modlí k bohu Pergrubisovi…“ (BRMŠII 515, 549; přeložil Dominykas Urbas). Potym Wurschajtos, ich pop, według pogańskiego obyczaju, wieniec na głowę wdziawszy, położy rękę na kozła albo na byka, i prosi wszystkich bogów, każdego z osobna, którem wyższej wyliczył, aby raczyli od nich miłościwie przyjąć obchód i ofiarę onego święta, a ująwszy byka albo kozła za rogi, wiodą go do gumna i podnoszą go wszyscy chłopi wzgórę, a xiądz, Eurschajt, opasawszy się ręcznikiem, wzywa powtórę wszystkich bogów, mówiąc: To jest chwalebna ofiara i pamiątka ojców naszych, abyśmy złagodzili gniew bogów swoich… „Potom Viršaitis, jejich kněz, podle pohanského zvyku s věncem na hlavě položí ruku na kozla nebo na býka a prosí všechny bohy, každého zvlášť, které jsem předtím vyjmenoval, aby milostivě přijali obřad a oběť tohoto svátku. Uchopí býka nebo kozla za rohy a vede ho do stodoly; tam ho muži společně zvednou vzhůru a kněz, onen Viršaitis, opásaný ručníkem, znovu vzývá všechny bohy a říká: Hle, slavná oběť a památka našich otců, abychom usmířili hněv svých bohů“ (BRMŠII 516, 550; přeložil Dominykas Urbas). Jonas Lasickis doslova cituje Jonase Maleckise-Sandeckise v díle „O bozích Žemaitů, ostatních Sarmatů a falešných křesťanů“ (kolem roku 1582): His inuocatis, quotquot adsunt in horreo, omnes simul extollunt caprum, sublimemque tenent, donec canatur hymnus… „Když tyto [bohy] přivolají, všichni přítomní ve stodole společně zvednou kozla a zvednutého drží, dokud se nezazpívá hymnus“ (BRMŠII 587; Lasicius 1969: 47; můj překlad, srov. výše). 31 Dainius Razauskas Matas Pretorijus v 7. kapitole (§13) 5. knihy „Pohledů na Prusko“ (druhá polovina 17. století) zmiňuje chléb zvedaný při oběti: …drauff greiffet er zu seinem Brodtchen, hebet das in die Höhe mit beyden Händen, siehet gen Himmel und spricht: „O Gott, dir sey Danck vor diese deine Gabe, gieb uns künfftigs Jahre grössere u bessere“, und so machen alle, die da niedergekniet haben, wenn sie ihr Brodt annehmen „poté sáhne po svém bochánku, oběma rukama jej zvedne vzhůru, pohlédne k nebi a řekne: ‚Ó Bože, děkuji Ti za tento Tvůj dar, dej nám v příštích letech větší a lepší‘; a tak činí všichni, kdo poklekli, když přijímají svůj chléb“ (Praetorius 2006: 516, 518; srov. BRMŠIII 189; podle překladů Jona Kiliuse [Praetorius 2006: 517, 519] a Dominykase Urbase [BRMŠIII 294]). V 10. kapitole (§3–4) se znovu zmiňuje obětování kozla: …trägt er Gott vor sein Opfer, etwa also: „Nun Gott, vor deine grosse Güte, daß wir haben können gesund unsern Mist aufführen und den Acker betüngen, schenken wir Dir diesen Bock, denn wir dir zu Ehren schlachten und an dich gedenc kende verzehren wollen. Sey uns freundlich, Herr“ etc. etc. In dem er dieses bethet, pflegen etliche den Bock in die Höhe zu halten „přednáší Bohu svou oběť přibližně takto: ‚Nyní, Bože, za Tvou velikou dobrotu, že jsme mohli ve zdraví vyvézt hnůj a pohnojit pole, Ti darujeme tohoto kozla, kterého hodláme zabít ke Tvé cti a sníst, pamětlivi Tebe. Buď k nám milostiv, Pane‘ atd. atd. Zatímco se takto modlí, někteří obvykle kozla zvedají vzhůru“ (Praetorius 2006: 530; srov. BRMŠIII 194; podle překladů Jona Kiliuse [Praetorius 2006: 531] a Dominykase Urbase [BRMŠIII 298]). V 1. kapitole (§7) 6. knihy se opět popisuje obětování chleba: Drauff hebt er das Brodt in die Höhe gen Himmel sehend und sprechend: „Diewe, passotink mus“, „Gott, sättige uns“„Potom zvedá chléb vzhůru, hledí k nebi a říká: ‚Bože, nasyť nás‘“ (Praetorius 2006: 550; srov. BRMŠIII 199; podle překladů Jona Kiliuse [Praetorius 2006: 551] a Dominykase Urbase [BRMŠIII 302]). Zde je také zřejmé vysvětlení takového pojetí oběti: zvedat vzhůru znamená pozvedat k nebi, k Bohu. Za zmínku v této souvislosti stojí také „zvedání stolů“, o němž se hovoří v „Zprávách o stavu žemaitské diecéze“, konkrétně ve zprávě misionáře Jurgise Šavinskise z roku 1639: Et communiores omnibus fere rusticani et oppidani feria, chielt uve stalu ab oblatione mensarum nuncupatur; quae oblatio sive agape in cibandis pauperibus, pia reciprocatione nunc tenetur „A svátky, které slaví téměř všichni venkované i měšťané, se nazývají chielt uve stalu podle přinášení darů na stoly; 32 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija „Toto podávání, neboli agape, jehož cílem je nasytit chudé upřímným sdílením jídla, se slaví dodnes“ (BRMŠIII 493; překlad můj). Zde už sám text vyžaduje dodat, že lot. oblatio ‚podání, obětování‘ znamená také právě náboženské ‚obětování‘ – jde o supletivní tvar slovesa apiera, které nám dalo dobře známé offere ‚předložit, obětovat, přinášet oběť‘. Litevský výraz keltuvė(s) stalų tedy lze latinsky vyložit jako oblatio mensarum, „obětování stolů“, nebo přímo „oběť stolů“. Znamená tedy kėlimas (= obětování!) právě obětování. To, že stůl býval „domácím oltářem“, je ostatně dobře známo, a proto obětování související se stolem nemusí znít nijak nezvykle. Podobné údaje máme také z „Deníku pastorační činnosti Vilenské jezuitské akademické koleje“, konkrétně z hlášení Ignase Ostrovského z roku 1718: …laboratum est insuper, ut eradicaretur superstitio inveterata, dicta Kielimey Statu id est Mensarum Solemnia, quae in Veteri deducta Ethnicismo, huiusque invariableter apud Christianum plebem in non nullis locis perseverant, ubi statis anni temporibus dum laut(i)us pascunt ventrem, simul pascunt daemonem, et animas defunctorum cibo nutriunt consumptibili „…pracovalo se navíc na odstranění zakořeněné pověry zvané Kėlimai stalų, tj. Stalų iškilmės, která se zachovala z pohanství; dodnes přetrvává na některých místech mezi křesťany: když v určitém ročním období lépe vykrmují svůj žaludek, zároveň jídlem krmí démona; podobně sytí i duše zemřelých“ (BRMŠIV 115, 120; přeložil Marcelinas Ročka, přepracovala a opravila Eugenija Ulčinaitė; srov. Lebedys 1976: 208–209; Vėlius 1986: 29). Stojí za povšimnutí, že latinskému solemnia odpovídá v litevštině právě slovo iškilmės – od stejného kořene jako kelti, kėlimas, navíc užívané v množném čísle jako uvedené kėlimai. A „pohoštění démonů“ a „sycení duší“ znovu zjevně připomínají, že šlo o náboženskou oběť. Srov. odpovídající výrazy od nejstarších litevských písemných památek až po živý jazyk nedávné doby (postupně nabývaly všednějšího významu): Tada pakėlė jis jiemus stalą, bei anys valgė ir gėrė J. Bretkūnas (1590); Žmogus koksai stalą pakloj, alba pakel, svečius kokius pakvietens; Stalas jo visada buvo pakeliams pečenkomis ir visu geriausiu gėrimu J. Bretkūnas (1591); Pakelia mumus pašventinimą M. Daukša (1599); Ieškodavo keliautojų, kuriemus stalą pakeltų ir papenėtų juos K. Sirvydas (1644); Svodbą pakeliu slovník P. Ruigyse (1747); Gaspadorius linksmindamos pakėlęs namiškiams puotą, arba gėrynę S. Daukantas; Teip vieną kartą užmislijo jos pietus pakelt slovník A. Baranauského (1920); Pakėliau karališkus pietus Notėnai, Salantų r.; Kad nenori brolis, 33 Dainius Razauskas tegu nekelia man veselės, aš pats pasikelsiu Viekšniai, okres Akmenė; Jie tą mėsą greit suvalgys – balių pasikels Pociūnėliai, okres Šeduva (LKŽ 545). Ještě na počátku 19. století se takto chápalo božské požehnání, o něž se usilovalo obětí, jak dokládá „Litevsko-německý a německo-litevský slovník“ Kristijonase Gotlybase Milka z roku 1800: litevské zvolání při oběti Zemi žemynėlė žiedėklė! pakylėk mūsų Rankų Darbus se do němčiny překládá: du bluethbringende Erde, segne das Werk unserer Haende. War ehemals der Wunsch oder das Gebet der heidnischen Littauer, wenn sie Bier tranken, auch davon etwas auf die Erde goßen „Země nesoucí květy, požehnej dílu našich rukou. [Takové] bylo kdysi přání či modlitba pohanských Litevců, když pili pivo a trochu z něj také vylili na zem“ (BRMŠIV 82; překlad můj; srov. LFCh 33). Kromě toho se také obětovaný nápoj často jen tak nevyléval, nýbrž se skutečně šplíchl vzhůru. Například podle svědectví A. Jušky během svatby „po svatebním obědě nevěsta vstane od stolu a vyjde doprostřed podlahy. Když vstoupí do kruhu, pije medovinu nebo víno a lije vzhůru, ke stropu, a potom jde tančit s ženichem“ (Juška 1955: 343 [= LFCh 143], viz 587). Podobně při křtinách, jak bylo zaznamenáno roku 1888 v obci Serbentai, volost Šimkaičiai, od Domininka Mačiulise, každý, když pije svou porci, má nechat kapku pálenky a vyskočit a vylít ji ke stropu, konečně, jak dodal informátor, tak to dělají i na jarmarcích, když pijí na zdraví (DvPSO 210, 389)¹¹. Kromě toho, jak na konci XIX. století zaznamenal Vincas Sinkevičius, když se na Kūčios usedne ke stolu k večeři, je třeba nejprve nabrat hrst hrachu a, jak se říká, hodit jej ke stropu a přitom říkat: „Jak tyto hrášky při padání poskakují, tak ať mi všechna zvířata po celý rok poskakují“ (BsJK 332, č. 2). Ještě roku 1953 byl v obci Jusegirys, okolí Papilys, okres Biržai, zaznamenán tento zvyk na Kūčios: Hospodář, náš otčím, vezme fazole, několik jich sní a několik vyhodí nahoru. Ty, které zasáhnou strop, padají na stůl. Když házel fazole nebo pšenici, říkával: „Kūč Kalėdos!“ Říkával, že je třeba to dělat tak, aby obilí dobře rostlo (LFCh 33–34). Také ještě na počátku 20. století při tradičních obřadech dospívání mládeže podle Žilvyta B. Šakny „po úkonech symbolizujících vyloučení ze staré sociální struktury často následovalo kilnojimas. Zvlášť slavnostně [kilnojimas] probíhalo na symbolu změny společenského postavení – na lavici, židli ozdobené věncem, často na špalku, komicky pak na koši. Pozvednutého nováčka spatří i účastníci, kteří stojí dále, rozmlouvají spolu, nebo jsou dokonce už značně opilí […]“. 11 Plačiau apie šį paprotį žr.: Greimas (1990: 274–276); Vaitkevičienė (2003: 11) ir kt. 34 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija Tím se soustředí pozornost maximálního počtu svědků. Sami respondenti tento úkon nejčastěji chápou jako projev zvláštní úcty. Pozvedání – vertikální posun, stejně jako skok a houpání vyjadřující posun horizontální – úzce souvisí s klíčovými okamžiky života člověka i společenství. Při pozvedání hospodáře často připomínali dokončení nějaké důležité práce, jmeniny nebo narozeniny; pozvednutím mohli někomu udělit postavení mládence, dívky či hospodáře, a dokonce mu je i odejmout. Pozvedání je tedy poměrně univerzálním symbolem změny statusu“ (Šaknys 1996: 96)12, jinými slovy připomíná iniciační obřad. Srovnejme dosud význam slova pakylėtas, blízký významům ‚požehnaný‘, ‚posvěcený‘; a také pakilùs ve významu ‚slavnostní‘. Konečně si v této souvislosti zaslouží pozornost i již zmíněné iškilmės. Jeho původním významem je právě iškėlimas, snad jako výše zmíněné stalų iškėlimas, nebo vůbec pozvednutí, pozdvihování jako posvěcení či obětování (= obětování) a s ním spojená rituální společná hostina, slavnost. Také původní význam slova iškilmingas je tedy právě ‚související s obětováním, s obětními obřady, se slavnostíšvente‘ v doslovném smyslu tohoto slova. Iškilmės jako rituální společná hostina a šventimas jako pokylis navíc souvisejí se zvykem pozvednout před napitím sklenici (srov. LKŽV, 546; dříve ji zřejmě pozvedli a také trochu odlili), který dodnes připomíná představu obětování při pozvednutí. To ovšem není výhradně litevský zvyk. Ani obětování při pozvednutí není zdaleka vlastní jen Litevcům. V zásadě jde o univerzální jev, univerzálii. Tak například oběť chápali Lotyši. V ročních zprávách rižských jezuitů, konkrétně ve zprávě otce Janise Stribiniše z roku 1606, se hovoří o sudu piva zvedaném při obětování vzhůru: Popus senex cum aliis senibus, conceptis verbis murmurantes dona praesentant et offerunt, postmodum aliquot accurrunt et Tonnam Cereuisiae eleuant in altum. Popus, antequam incipiant bibere, ex Tilia colligit aspergillum et circumstantes aspergit. Postea parantur ignes in multis locis, et partem oblatarum (pinguedinem scilicet) in rogum coniiciunt. Putant etiam nunquam deos exaudituros illos sine Cereuisia „Stařec, kněz, s ostatními starci mumláním určitých slov přinášejí a předkládají dary; potom někteří přiběhnou a pozvednou vzhůru sud piva. Kněz předtím, než začnou pít, natrhá z lípy větvičky, sváže je do kropáče a pokropí jím kolem stojící. Potom na mnoha místech rozdělají ohně a část darů (zejména tuk) vhodí do ohně. Domnívají se, že bez piva je bohové nikdy nevyslyší“ (BRMŠIII 550– 12 Plg. jaunavedžių „pakėlimą“ į šeimininkus (Juška 1955: 585). 35 Dainius R az auskas 551, 555; přeložila Eugenija Ulčinaitė). Je třeba snad jen dodat, že lat. offerunt lze formálně přeložit také jako „obětují“ (nikoli „skládají“) a lat. oblatorum jako „obětí“ (nikoli „darů“). Ačkoli dar a oběť jsou ostatně velmi blízké pojmy (srov. například litevské dovana ve významu „oběť“ s výmluvnými příklady v LKŽII 616). Také zde tedy máme obětování pozvednutím. Totéž se uvádí ve zprávě pastora Erdmana Tolgsdorffa z roku 1606: Někteří starší Lotyšů vykonávají oběti; jejich představený přináší oběti předem zmíněné obětní dary, spolu se dvěma dalšími staršími, a pod některým posvátným stromem pronáší polohlasem jakási slova, oběti. Když tak učiní, přiběhne několik lidí a s ostatními uchopí sud piva a zdvihnou jej vysoko; poté namočí lipovou ratolest a pokropí jí lid. Pak na několika místech rozdělají ohně, přihodí do nich tuk a spálí jej (bez tohoto obřadu nevykonávají žádné oběti) a tančí kolem posvátných stromů… „Obětujícími bývá několik lotyšských starších, z nichž nejvyšší, při obětování zmíněných obětí, spolu s dalšími dvěma staršími polohlasem mumlá pod některým posvátným stromem jakási slova; po dokončení oběti přiběhne několik lidí a vezme sud piva a zdvihne jej vzhůru, pak namočí do něj lipovou ratolest a pokropí lid. Potom na mnoha místech rozdělají ohně, házejí do nich tuk a spalují jej (bez těchto obřadů nevykonávají žádné oběti) a tančí kolem posvátných stromů…“ (BRMŠII 552–553, 557; přeložila Eugenija Ulčinaitė). Konečně také slovo svatý, totiž lotyšské slovo sweh̄ts (v moderním pravopisu svēts), podle svědectví Lotyšského jazykového slovníku Gottharda Friedricha Stendera z roku 1789, pro Lotyše zároveň znamenalo drahý a vznešený „drahý a vysoký, veliký“ (BRMŠIV 238; přeložili Lilija Kudirkienė a Alfonsas Tekorius), tedy povznesený, vyvýšený. Rusové na den svatého Basila (14. ledna) zabíjeli sele a „před jídlem hlava rodiny pozvedla mísu s právě připraveným seletem vzhůru a říkala: ‚Ať prasnice vrhají selata, ovce jehňata a krávy telata‘“ (Kriničnaja 2001: 263–234). Obecně Slované „při některých obřadech u společného stolu před rozdělením oběti ji pozvedali nad hlavu: Rusové mísu s novoročním seletem; jižní Slované chléb při rodinných zpěvech a bohoslužbách; Ukrajinci stůl [!] při vzpomínkových obřadech“ (Buškevič 1999: 213). Obřadní pozvedání chleba při různých příležitostech se praktikovalo také u Rusů (Sumcov 1996: 110, 242). Mezi Slovany bylo rozšířeno rovněž obřadní cákání nápoje a vyhazování potravin do výšky (například na Volyni se o Štědrém večeru házela kaše na strop) (Sumcov 1996: 186). Podle badatelů „mohlo být vyhazování vzhůru chápáno jako magie, která podporuje… 36 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija intenzivní růst rostlin. K těmto úkonům (spolu s pozvedáním předmětů a skákáním) docházelo při setí lnu, konopí a obilí. Například rozsévač na poli vyhazoval vzhůru první nebo poslední hrst zrna, vejce přinesené záměrně pro tento účel či sáček na zrní; jiné významové důrazy se však pojí s úkony vymršťování vzhůru, jimiž se patrně předmět vysílal do ‚horního světa‘“ (Vinogradova 1995: 264; viz Agapkina 1996: 220–221; srov. výše zmíněný chléb pozvedaný Litevci k Bohu). Také Slované při vzdávání pocty pozvedali lidi (Agapkina 1996: 230). Z dalších příkladů lze zde uvést, podle Edwarda B. Tylora, „zvyk barmánských Talenů při obědě, než začnou jíst, pozvednout pokrm a nabídnout jej natu (duchu), a konečně zvyk Indů před jídlem pozvednout nad hlavu špetku rýže a v duchu ji obětovat Šivovi či Višnuovi“ (Tylor 1989: 475–476). Zvyky obětování u Litevců, a nepřímo i u jiných národů, tedy plně potvrzují etymologickou souvislost slov auką, aukóti s aukúoti „pozvednout, vyzdvihnout (vzhůru)“. Zároveň odhalují základ a jádro pojetí oběti a obětování v litevské tradici: jde o vyzdvižení, pozvednutí vzhůru, k Bohu, o povznesení. Taková sémantická motivace aukos se ostatně poměrně hladce začleňuje do obecné typologie. Například latinské altāre (nebo altāria, altārium) je odvozeno od přídavného jména altus „vysoký“ (Kuzavinis 1996: 49; Walde, Hofmann 1938: 32), takže Římané museli oběť na oltáři v každém případě pozvednout, povznést. Latinské mactatio „(při)obětování“ původně znamená právě „povýšení, vyzdvižení“; macto, -āre „zabít oběť, obětovat“ původně znamená „povýšit, vyzdvihnout, učinit velkým“ a sdílí kořen s lat. magnus „velký, vysoký“ (Walde, Hofmann 1954: 5; Benveniste 1995: 369)13. Zajímavé je, že litevská slovesa gérti ir gìrti, původně zřejmě jako rituální úkony, vycházejí z téhož prvotního významu „pozvedat“ (pohár, respektive hlas), tedy z indoevropského kořene *gʰer- / *gʰr- „pozvedat“ (Mažiulis 1984: 13). Právě o tento kořen se opírá slovanské označení oběti *žьrtva (Černych 1999 1: 300; Vasmer 1996 2: 50). S obětováním a obětí přímo souvisí pojem posvátnosti (srov. lat. sacrificāre < sacr um facere, litevské švęsti ve významu „obětovat“ LKŽxv 520 aj.); indoevropské slovo *ḱu̯ento-, které ji označovalo (> litevské šventas, slovanské *svętъ, avestánské íránské 13 Snad „obětmi vyvýšit, vypěstovat, učinit boha velikým“; v této souvislosti srov. Daukanta: „…obětovali své bohy…“ (viz výše). 37 DAINIUS RAZAUSKAS spanta-, védského śvānta- atd.) měla zřejmě původní význam „vyrostlý, zvětšený, vyvýšený“ a sám je původem spjat s kořenem ie. *ḱeu- „růst, zvětšovat se“ (> védské śū- [śvayati „roste, zvětšuje se“], avestské sū- „růst, zvětšovat se“ atd.): védský přívlastek rituálního ohně śvānta- jej tedy označoval právě jako „vyrostlý“: povyrostlý, vyskočivší, pozvednutý vzhůru od přiloženého dřeva či nalité zápalné oběti14 (srov. židovskou zápalnou oběť ‘ōla(h), která podle definice J. Skvireckase „znamená to, co stoupá vzhůru“, viz Klimavičius 2003: 184). Proto slovo, jímž Avestští Íránci označovali svatost, spanta- zároveň nadále znamenalo také růst, zvětšování, hojnost (Zaehner 2003: 42, 45, 77). Také zmíněný baltský kořen *auk- „(na)růstat, přibývat“ spojil K. Karulis právě s růstem, výškou a označil jej jednoduše za „paralelní podobu“ kořene *aug- (Karulis 1992 1: 87). Mezi oběma kořeny ostatně existuje i jistá fonetická „difuze“, srov. pruské *auktas „vysoký“ = litevské příčestí trpné minulého času augtas, lotyšské augts, latinské auctus „rozmnožený, zvětšený“ (Mažiulis 1988: 114; Toporov 1975: 151–153); srov. už Būgovo odvození slova auklė jako < *aug-klė přímo od augti (Būga 1959: 153, 409; Būga 1961: 711)15. Podle Skirmanta Valenta jde snad o „spojení významů auka a augti v jediném morfému?“ (Valentas 1997: 70). V tomto ohledu je zajímavá píseň o obětování kozla, kterou kolem roku 1865 zaznamenal B. Tamulevičius (o popularitě tohoto zvyku v Litvě viz výše) a která začíná slovy: Ty, kozlíku černovousý, / Rost’, rost’, rost’... (BsLP 266, č. IX.15, viz 421; LTs, 181, č. 193; Sruoga 2003: 373 aj.) – nabízí se otázka, zda lexém auk, třikrát opakovaný a v němž dnes slyšíme pouze rozkazovací způsob slovesa augti „růst“, ve skutečnosti nesouvisel (přinejmenším asociačně, možná dokonce původem) s kořenem slov auka, aukauti, aukoti a auk(u)oti? Jestliže litevská slova auka a aukoti nejsou novotvary z 19. století, nýbrž stará slova, která mají, jak upozornil E. Fraenkelis, příbuzné v jiných indoevropských jazycích (got. auhūma „vyšší, výše“, velšské uchel „vysoký“, pruská předpona superlativu ucka-), jejichž původ tedy sahá do indoevropských— 14 Mayrhofer (1976: 404, viz 399–400); Benveniste (1995: 344–346); Toporov (1987: 192–194, 202); Toporov (1988: 17, 27, 35); Toporov (1989: 9–13t); Toporov (1992: 25); viz Pokorny (1959: 630, srov. 592–594). 15 Būgai pritarė P. Skardžius (Skardžius 1943: 199), A. Salys (žr. Klimavičius 2003: 174). 38 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija indoevropské prajazykové doby16, otevírá se možnost interpretovat celý řetězec odpovídajících jazykových faktů ve všech baltských jazycích zcela jinak, než je obvyklé. Kromě pruské předpony superlativu ucka- (*uka-, k ní viz Mažiulis 1997: 209), o níž se zmínil Fraenkel, je třeba připomenout především to, že tato předpona se vyskytuje ve jménu boha *Ukapirmo (viz tamtéž); jeho pojetí (podle běžného výkladu jde o boha „Prvního ze všech“) tak získává nový odstín – a Daukantův výše zmíněný názor, že jej nazýval Aukopirmas podle slov auka a pirmas, jako toho, komu je třeba obětovat nebo koho uctívat především, již nepůsobí zcela bezobsažně. Dále lze pruské označení dravého ptáka gryfa aukis, odvozené od zvlášť rekonstruovaného pruského kořene *auk- „vydávat určitý hlas, zvuk“, odpovídajícího litevským výrazům áukterti „houkat, kvákat“, úkti „houkat (o sově)“, ūkas „sova“, lotyšskému aūka „bouře, vichřice“, ruskému укать „houkat, houkavě volat“ aj. (Mažiulis 1988: 111–112; Топоров 1975: 148; Karaliūnas 1987: 134), nyní spojovat také s litevským auka (předpokládáme-li, že jeho pruský protějšek měl druhotný význam „kořist“, mohli bychom typologicky pruské aukis srovnat s obecným anglickým označením dravého ptáka bird of prey, tím spíše, že anglické prey „kořist“ může zase fungovat jako synonymum oběti, srov. to fall a prey to „stát se něčí obětí“ [Piesarskas, Svečevicius 1991: 67]). Ačkoli přijatá etymologie pruského názvu ptáka gryfa zůstává celkem přesvědčivá, odpovídající výklad místních jmen zní velmi pochybně a vykonstruovaně. A takových místních jmen (nemluvě o Aukakalniai) bylo v baltských zemích opravdu mnoho. V Prusku: lokalita u Vėluvy na řece Pregole Auka neboli Aukai (Auco 1353, Aucken 1419), jezero Aukulis (Aucul 1353) nebo Aukelis (Aukel 1417, později německy Okull-See), řeka Auklapė (Auclappen 1419; „řeka“ je prusky ape, takže v kořeni jde o stejný formant -l- jako v litevském slově auklė); v Lotyšsku: Àukas, Àuca-purvs, Aūce, Aūces-ezars, Auces-pļava, Aūcene, Auciņš, Aūči aj.; v Litvě: Aukena (polsky zaznamenáno jako Awkena, neidentifikováno), Aukūpė (a vesnice Aukupėnai) u Kėdainiů, Aūkupis u Dotnuva, Aukupỹs u Krekenavě a Aukupỹs u Viešintosu, možná Aukspirta u Sintautai (a její přítok Aukspirta i bažina téhož jména; podle 16 Zde lze zmínit zvláštní indoevropský kořen *ok- „vysoký, vzhůru“, který pro tento účel rekonstruoval S. Feist; rovněž souvislosti, jež navrhla M.-M. Rādulescuová, s rumunskou (substrátu dáckého původu) citoslovcem (h)ut’a označujícím houpání (kojence) v náručí či na kolenou a se staroindickým adjektivem ucca- „vysoký“ a příslovci uccā-, uccāih „vzhůru“. V tomto posledním případě by však za původní podobu kmene bylo třeba pokládat *udka- (> baltské *utka- > *uka-): Rādulescu (1994: 84–90). 39 Dainius Razauskas A. Vanaga, „původ je zcela nejasný“), jezero Aūkrakštis u Daugai (snad také řeky Aūkšupis, Aukšninė, bažina Aūksabalė)¹⁷. Pozornost zasluhují také dvě řeky v povodí horního Dněpru s baltskými jmény Уча, patrně odpovídající zmíněnému lotyšskému Aūce, a nejméně tři řeky s baltskými, avšak „nejasnými“ jmény Овчеса (Toporov, Trubačev 1962: 199, 211), u nichž lze nyní předpokládat podobu *Aukesa (srov. Очеса < *Аkеса: Toporov, Trubačev 1962: 200). Za povšimnutí stojí osada Aukaimis v Litvě, poprvé zmíněná Petrem z Dusburgu (1285) (Otekaym: Pruská zemská kronika III. 226; Ōukaym: III. 247, 280, 290), ztotožňovaná s hradištěm na soutoku Ančy a Ūkia u Batakiai¹⁸ (k Ūkiu¹⁹ srov. výše zmíněná ūkauti, ūkuoti, ūkuoti a podobné výrazy vedle aukūoti). V. Vaitkevičius má v tomto případě také důvod k tvrzení, že „o starých obřadech spojených s bažinami snad svědčí i takové názvy vesnic jako Auksūdys (okresy Kretinga a Mažeikiai), utvořené ze slova auka nebo aukoti a komponentu sūd- (sūduva „bažinatá mokřina; oko [v bažině]““ (Vaitkevičius 2003: 153)²⁰. Konečně je třeba vzít v úvahu také osobní jména, například litevská příjmení Aukėnas a Aukūnas (LPŽ₁ 138, 139). Všechna tato jazyková fakta lingvisté dosud vysvětlovali 17 LAŽ₁₁ 18; LUEŽ 9–10; Palionis (1989: 212) (v těchto místních jménech spatřuje další argument pro autentičnost slova auka: „Uvedená fakta podle mého názoru jasně ukazují na lidový původ slova auka“); Pėteraitis (1997: 58–59, 69) (podle V. Pėteraitisova výkladu je „auk- utvořeno s formantem -k- z ie. *au- ‚pramen, tok‘“, zároveň však navrhuje srovnání s „lotyšským aukāt ‚téct‘, āuka ‚vichřice‘, litevským aukūoti ‚houpat, kolébat‘. Možná je vzdáleným příbuzným také pruské auks ‚dravý pták, gryf‘“); Vanagas (1981: 52–53); Toporov (1975: 148); částečně viz Būga (1961: 256); Klimavičius (2003: 173). 18 Dusburgietis (1985: 215, 227, 243–244, 250, žr. 414), BRMŠ₁ 339, 342, 350, 352, žr. 355; istoriko R. Batūros Aukaimis pavadintas „šventu kaimu“ (BRMŠ₁ 329); toliau Aukaimį, N. Vėliaus irgi priskirtą „mitinę prasmę turintiems vietovardžiams“ (taigi, matyt, sietą su žodžiu auka), dar mini, pavyzdžiui, „Kryžiuočių karo kelių į Lietuvą aprašymai“ (BRMŠ₁ 428, 430, 431, 433, 434, 438, 439, 441, 442). Trumpai dar žr.: LE₁₁ 155. Gal iš naujo vertas dėmesio ir jotvingių bendrinis daiktavardis aucuma ‘kaimas’ (Zinkevičius 1984: 9–10; Zinkevičius 1885: 69–70). Plg. Daukanto atitinkamai aiškinamą Ukmergę: „Dausprungas paupy Šventosios upės įkūręs pilį, vardu Vilkmergę, arba Aukamerį“ (Daukantas 1976 ²: 51). 19 A. Vanago siejama su ūkas ‘migla, ūkana’ (Vanagas 1981: 352). 20 A přece: „Je třeba poznamenat, že bažin nazývaných Alkomis mohlo být více, avšak v důsledku střídání podob alka / auka se jejich název Alkai změnil na Aukai. Bažiny tohoto jména jsou známy v okresech Kėdainiai a Panevėžys.“ (Vaitkevičius 2003: 155). Takový násilný, umělý výklad je nyní zbytečný; je pochybný už kvůli „střídání alka / auka“ (viz výše). 40 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija nejrůzněji. Jistě, některá z těchto vysvětlení mohou být správná a mohou zůstat v platnosti, avšak nyní, když byla rehabilitována oběť, je třeba je všechny zásadně přehodnotit. 2. OBOŘIŠTĚ K jazykovým faktům vyžadujícím přezkoumání patří také jedno slovo přímo související s litevskou mytologií – jméno božstva Bieaukuri. V jezuitských výročních zprávách z roku 1611 (Annuae litterae Societatis Jesu) se o litevských rolnících věrných pohanským zvykům píše: Varios hi Deastros antiquae vanitatis monstra redolentes colebant; Žemopati, terrestrem diceres, Plutonem, si te ad antiquos referas; Andeui, Neptunum, Bieaukuri frugum custodem, Pagirni Cererem, Vsspeleni lares Vestamve, aliosque similes „[Oni] uctívali různá božstva připomínající výplody prázdné antiky: Žemopatiho, údajně božstvo země, čili Plutona, přihlédneme-li k antice; Andeuiho – Neptuna; strážce úrody Bieaukurího; Pagirniho – Cereru; Vsspelena – domácí ohniště, Vestu; a další podobná božstva“ (BRMŠII 625; můj překlad; srov. 633; také srov. Lebedys 1976: 208). Všechna zde uvedená božstva jsou v litevské mytologii víceméně známá, jejich jména jsou víceméně průhledná a tento pramen je uvádí téměř zcela nezkresleně: Žemopati – Žemėpatis, pán země; Andeui, Andei[n]į – tedy Vodníka (srov. litev. dial. andenis, anduo ‚voda‘)21; Pagirni – Pagirnis, ten, který je pod mlýnskými kameny; konečně Vsspel eni – Užpelenis, ten, který je „za popelem“, tedy za ohništěm (srov. obecné podstatné jméno litev. užpelenis ‚místo za popelem, ohništěm‘: LKŽ-ŽXVII 677). Jediným v tomto seznamu, který není znám odjinud, je Bieaukuri. Protože jezuitské misionáře lze stěží podezírat z nadšení pro národní romantismus a z vytváření nových litevských pohanských božstev a protože jména všech ostatních jimi uváděných známých božstev jsou zaznamenána poměrně přesně, litevské ucho slyší Bieaukuri neméně plynule také jako Beaukuri, doslova jako toho, který je bez obětiště (tj. nemá obětiště jemu zasvěcené). Právě takto, bez sebemenších pochyb či alespoň vysvětlení, vyložil toto jméno božstva Jurgis Lebedys při překladu uvedeného úryvku z pramene (Lebedys 1976: 208), Norbertas Vėlius při psaní o litevské mytologii 17. století (Vėlius 1986: 31) i Algirdas Julius Greimas, který vyslovil domněnku, že je zde takto označen bůh větru Vėjopatis 21 LKŽ, 134, 135; Greimas (1990: 388). Takové souvislosti tohoto jména božstva mají i své odpůrce, zde však není prostor se tím zabývat. 41 Dainius Razauskas ar tiesiog Vėjas (Greimas 1990: 434, 489)22. Tačiau tokia šio dievavardžio interpretacija, šiaip ar taip, reikalauja pripažinti lietuvių kalboje jau XVII a. buvus žodį au karas Badatelé se Bieaukuri’o obecně vyhýbali, tím spíše že je zmíněn jen jednou a navíc bez jasnějšího komentáře – s výjimkou tvrzení, že je frugum custos, doslova ‚strážce plodů‘ (nebo ‚ochránce‘: Vėlius 1986: 31). Někdy navíc zpětně působil i ustálený verdikt jazykovědců o aukuriu. Tak například Jonas Balys v roce 1985 píše: „Za pravá můžeme zpravidla považovat pouze taková jména bohů, která uvádějí alespoň dva na sobě nezávislé prameny. Proto odpadají také mnozí staropruskí bohové. Jakýmsi nedorozuměním jsou i taková jména bohů či démonů, jako Nosolas (Ilganosis?)23 a Beaukuris, uvedená jen jednou jezuitskými misionáři v 17. století. Možná se tázaný člověk zeptal: Bet kuris, no a tak vzniklo nové jméno boha. Možná nějaký sémantik vymyslí, že to znamená ‚boha bez obětiště‘, aniž ví, že slovo aukaras je novotvar“ (Balys 2000: 348). Navzdory netrpělivému kategoričnosti, která byla tomuto váženému folkloristovi vlastní, je velmi výmluvné, že on sám – zřejmě podvědomě pod vlivem intuice rodného jazyka – písemnou podobu jména Bieaukuri slyší a vyslovuje jako Beaukuri.“ Kdybychom však přece jen obrátili argumentaci z hlavy na nohy a snažili se teoretické úvahy opírat o fakta, byť nepatrná, a ne naopak, ukázalo by se, že onen „sémantik“, jehož nevyhnutelný příchod Balys tušil, by měl naprostou pravdu – neboť už samo toto Bieaukuri jako Beaukuris by nás nutilo dívat se mnohem obezřetněji na předpoklad Būgy, že slova auka a aukaras jsou Daukantovy novotvary. Tím spíše, že i sám Būga svou hypotézu vyslovil pouze jako důsledek umělé Endzelīnsovy etymologie a velmi opatrně: „Mně připadá pravděpodobnější, že všechna tři slova – aukauti, auka a aukaras – jsou Daukantovým vynálezem.“ A nyní je třeba tuto hypotézu, bez rozmyslu přijatou jako poslední slovo k této otázce, zcela obětovat na oltář pravdy, jak ukázal přehled prací jazykovědců. Jméno boha Beaukuris, zmíněné v roce 1611, lze naopak považovat za další argument pro starobylost slova auka a za rozhodující argument pro to 22 Vzhledem k tomu, že Beaukuris, tedy bůh, jemuž se neobětují oběti (nebo přinejmenším se neobětují na obětišti), je spojován s bohem bouří a větrů, je zajímavé, že v lotyštině označuje ‚bouři, vichřici‘ slovo auka. 23 Má se na mysli Nosolum z téhož pramene, zaznamenaného v roce 1601 (BRMŠII 624, 631). 42 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija přičemž slovo aukuras, které tedy rovněž nemáme žádný důvod řadit mezi „Daukantovy novotvary“. Kromě toho stojí za to nově nahlédnout také na litevské božstvo jménem Gabjau kuras, zmíněné v roce 1666 ve verších Wilhelma Martinia: Absint Perkunas, Litu- ans, Babilasque Gabartai, / Nec non Gabjau kurs Baubeque žemėpati „Ať zmizí Perkūnas, Litvan a Babylon, i Gabartai, / a také Gabjau kuras, Baubas a Žemėpatis“ (BRMŠIII 61, 62; překlad můj). Lze vyslovit předpoklad, že slovo *gabjaukur as neoznačuje božstvo, nýbrž oltář božstva stodoly Gabjauje či ohnivého božstva Gabije.aukurą. Nakonec aukurą nacházíme i v raných zápisech lidové slovesnosti. Například v pohádce zaznamenané od Jona Valinčiuse z vesnice Vaitkabaliai, okres Vilkaviškis, a vydané roku 1902 ve druhém svazku „Litevských pohádek“ J. Basanavičiuse nacházíme větu: – Postavím kostel, – a když klade sýr doprostřed, říká: – To bude aukaras (oltář), a zakrátko bude postaven (BsLPII 127, viz 5, 483). Zápis z konce 19. století samozřejmě sám o sobě nemůže být argumentem proti Daukantovu autorství, je však zajímavé, že se tu slovo objevuje v jiné podobě než u Daukantase: nikoli aukur as, nýbrž aukaras. Podoba aukaras je doložena také v časopise „Aušra“ z roku 1884 a ve slovníku M. Miežinise Lietuviškai–latviškai–lenkiškai–rusiškame žodyne z roku 1894 (LKŽI 474). J. Basanavičius užíval také ženský rod auk ara, například v projevu z 27. prosince 1906, který pronesl při zahájení první litevské výstavy výtvarného umění ve Vilniusu: „...pod velkým oltářem vilniuské katedrály...“ (Basana- vičius 1970: 722)24. P. Skardžius považuje toto slovo za jeden z novotvarů aušrininků a jako argument uvádí zjevně druhotnou „lidovou etymologii“: „údajně z auka + la. āra ‚volnost, volný, otevřený prostor‘“ (Skardžius 1943: 594). K. Būga za „viníka“ této slovní podoby – jak je z chronologie zřejmé, neprávem – považoval redakci „Lietuvia“, která výklad slovotvorby podala zcela jinak: „Redakce časopisu ‚Lietuvis‘ (1907, č. 5, s. 76) se rozhodla dosud v psaném jazyce užívané slovo au kuras ‚oltář‘ přepracovat na auk-arą, neboť usuzovala, že toto slovo vzniklo z auka ‚oběť‘ a ara ‚oltář‘. Tento výklad redakce ‚Lietuvia‘ je zcela nepodařený, protože mu odporují jazyková fakta“: aukaras „nemůže obsahovat slovo *ara ‚oltář‘, protože takové slovo v litevštině neexistuje“, zatímco odpovídající podoba latinského āra, kterou měla redakce ‚Lietuvia‘ na mysli, by v litevštině, pokud by vůbec existovala, vzhledem k hláskovým zákonům zněla docela 24 Děkuji dr. Vytautasu Tumėnasovi, který mě upozornil na tento příklad! 43 Dainius Razauskas kitaip (Būga 1958: 114). Šis Būgos sukritikuotas aiškinimas irgi tėra jau esamo žodžio „liaudies etimologija“, juoba kad pats žodis, kaip matėme, vartotas ne tik raštų kalboje, bet ir tautosakoje, ir dargi gerokai prieš minėtą „Lietuvio“ numerį. Kaip pradžioje buvo užsiminta, Būga manė žodį aukuras Daukantą sukūrus „pagal ugniā-kuro pavyzdį“. Kritikuodamas aukarą jis šį savo aiškinimą išplėtoja: „Žodį aukuras reikėtų, etymologiškos rašybos prisilaikant, rašyti su dviem k, t. y. auk-kuras. Auk-kuras yra sutrumpintas iš *auka-kurá-, nom. pl. auk(a)-kurãi. Auk-kuras yra padarytas analogiškai su ugniā-kuras ‘очаг, der Feuerherd = pelenas’ (Kvėdarna): aũkkuras – ‘auku kūrinimo (= deginimo) vieta’“ (Būga 1958: 114). I samotný tento Būgův výklad však lze považovat za svébytnou „vědeckou lidovou etymologii“, podnícenou Daukantasovou „lidovou etymologií“, jejímž cílem bylo slovo pouze vysvětlit, nikoli vytvořit (vzpomeňme: Před touto kaplí stál aukuras, neboli oltář, kde auką kūrino nebo pálili zvířata zasvěcená Perūnasovi). Slova aukuras a aukaras lze skutečně pokládat za utvořená z kořene auk- a přípon -ura- a -ara-. Slov s těmito příponami je v litevštině mnoho, a co je nejdůležitější, existuje také dostatečný počet dvojic podob téhož slova s jednou i druhou příponou: například čiūkaras ‚vršek střechy, hřeben‘ a ‚podkroví, odtokový žlábek‘: čiūkuras ‚tamtéž‘; daũbaras ‚prohlubeň‘: dauburà ‚prohlubeň‘; gaĩmaras ‚člověk bez chuti k jídlu, vyzáblý, sešlý člověk‘: gaĩmuras ‚tamtéž‘; gaĩgaras ‚vrchol hory, horský hřeben, kopec‘: gaĩguras ‚vyvýšenina na povrchu země, kopeček‘; kaukarà, kaũkaras ‚kopec, pahorek, návrší‘ a ‚vrchol hory‘: kauku-ra, kaũkuras ‚tamtéž‘; kaũparas ‚kopec‘: kaũpuras ‚vyvýšenina, kupa, kopec‘; kėmaras ‚kus‘: kėmuras ‚hrozen, hromada, množství‘; kùkštaras ‚náklad nesený na zádech‘: kùkšturas ‚tamtéž‘; pumparas ‚pupen‘: puñpuras; srov. stãbaras ‚bezlistý stonek rostliny, suchá bezlistá větev, chrastí‘ a ‚kdo je ztuhlý, neohrabaný‘, stabãris ‚vyschlá, šťávy zbavená rostlina‘: stabùris ‚těžkopádný, nehybný člověk‘, staburys ‚suchý stonek‘; stùbaras ‚páteř‘: stùburas; žãbaras ‚drobná bezlistá větev, proutek‘: mn. č. žãburai (např. ze Žeimelisu, okres Pakruojis: Přines drobné proutky, brzo rozděláme oheň); žiežara ‚mrzout‘: žiežura ‚tamtéž‘; žiežmara ‚čarodějnice‘: žiežmurà ‚zasmušilec‘ a mnoho dalších25. Srov. 25 Viz Skardžius (1943: 302–303, 307–308); LKŽII 140, 145, 310; LKŽIII 31, 32, 167, 168; LKŽV 420, 429, 437, 441, 553, 565; LKŽVI 804, 807; LKŽX 907, 910; LKŽXIII 602–603, 614, 1005, 1006–1007; LKŽXX 11, 25, 561, 564; srov. Būga (1958: 133). 44 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija osobní jména Bādaras: Badura; Daubaras: Dauburas aj. (LPŽI 151, 152, 465, 466). Lze tedy vyslovit předpoklad, že au kuru a aukaras jsou podstatná jména utvořená od slovesného kořene auk- (aukáuti, aukóti, aukúoti) příponami -ura- a -ara- (formálně názvy nástrojů děje), označující příslušné náčiní či zařízení určené k obětování, na něž se oběť vynáší, pozvedá (po vynesení se možná také spaluje, a tak se spolu s kouřem opět pozvedá vzhůru, k nebi). Litevské aukuras, aukaras se v takovém případě svou sémantickou motivací blíží výše zmíněnému latinskému altāre, altāria, altārium, utvořenému od přídavného jména altus ‚vysoký‘. Ať tak či onak, ze všeho, co bylo řečeno, je zřejmé, že aukuras neboli aukaras zřejmě také rozhodně není Daukantův novotvar, nýbrž staré litevské slovo, snad stejně staré jako auka. 3. ZÁVĚR Není tedy už třeba lámat si hlavu nad tím, jak staří Litevci nazývali oběti, které přinášeli od nejstarších dob, a oltáře, na nichž je obětovali, doložené v písemných pramenech od konce 14. století – v „Dějinách Polska“, které napsal Jan Długosz v 15. století, kde popisuje přijetí křesťanství v Litvě roku 1387: …templum et aram, in quibus hostiarum fiebat immolatio, disrumpli… „chrám a oltář, na němž byly přinášeny oběti, zbořit“ (BRMŠI 552, 572; přeložila Daiva Mažiulytė; viz Jurginis 1976: 51, 62)26. Své oběti i oltáře staří Litevci zřejmě také nazývali aukomis a aukurais neboli aukarais, aniž by pomysleli na to, že se jim jejich potomci pokusí tato slova vzít. ŠALTINIAI ATU: The Types of International Folktales: A Classification and Bibliography, based on the system of Antti Aarne and Stith Thompson by Hans-Jörg Uther, Helsinki, 2004 (nurodomas teksto numeris). 26 Lie. atnašauti, atnaša rasi jau tikrai bus naujadarai, ne visai tiksliai nusižiūrėti, tarpininkaujant lenkiškai apieri, nuo lotynų offero, -re pirmine reikšme ‘nešti priešais’ (Klimavičius 2003: 182–191) 45 DAINIUS RAZAUSKAS BRMŠ₁: Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sudarė Norbertas Vėlius, 1: Nuo seniausių laikų iki XV amžiaus pabaigos, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996. BRMŠ₂: Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sudarė Norbertas Vėlius, 2: XVI amžius, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2001. BRMŠ₃: Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sudarė Norbertas Vėlius, 3: XVII amžius, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003. BRMŠ₄: Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sudarė Norbertas Vėlius, 4: XVIII amžius, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2005. BsJK: Juodoji knyga, surinko Jonas Basanavičius, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, 2004. BsLP₁₋ᵢᵢ: Lietuviškos pasakos, surinko Jonas Basanavičius, 1–2, Vilnius: Vaga, 2001–2003. DvPSO: Pasakos, sakmės, oracijos, surinko Mečislovas Davainis-Silvestraitis, Vilnius, 1973. LFCh: Lietuvių folkloro chrestomatija, parengė Bronislava Kelbertė, Bronė Stundžienė, Vilnius: Regnum fondas, 1996. L.AŽᵢᵢ: Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas 2, Vilnius: Mintis, 1976. LEᵢᵢ: Lietuviškoji enciklopedija 2, Kaunas: Sp ausdos fondas. LKŽᵢ₋ₓₓ: Lietuvių kalbos žodynas 1–20, Vilnius, 1956–2002. LPŽᵢ: Lietuvių pavardžių žodynas, ats. red. A. Vanagas, 1, Vilnius: Mokslas, 1985. LTsᵢ: Lietuvių tautosaka 1: Dainos, Vilnius, 1962. LUEŽ: Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, Vilnius, 1963. LITERATŪRA AGAPKINA, T. A. [Т. А. Агапкина,] 1996: Концепт движения в обрядовой мифологии славян (на материале весеннего календарного цикла). In: 46 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija T. A. Агапкина, ред., Концепт движения в языке и культуре. Москва: Индрик, 213–254. Balys, J. 2000, 2002: Raštai 2, 3. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas. Basanavičius, J. 1970: Rinktiniai raštai. Vilnius: Vaga. Benveniste, E. [Э. Бенвенист] 1995: Словарь индоевропейских социальных терминов. Москва: Прогресс. Beresnevičius, G. 1997: Religijotyros įvadas. Vilnius: Aidai. Beresnevičius, G. 2004: Lietuvių religija ir mitologija: Sisteminė studija. Vilnius: Tyto Alba. Buck, C. D. 1949: A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages. A Contribution to the History of Ideas. Chicago: University of Chicago Press. Būga, K. 1958, 1959, 1961: Rinktiniai raštai 1, 2, 3. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Buškevič, S. P. [С. П. Бушкевич] 1999: Жертва. Славянские древности: Этнолингвистический словарь в пяти томах, под редакцией Н. И. Толстого, 2. Москва: Международные отношения, 208–215. Černych, P. Ja. [П. Я. Черных] 1999: Историко-этимологический словарь современного русского языка 1–2. Москва: Русский язык. Daukantas, S. 1976: Raštai 1–2. Vilnius: Vaga. Donelaitis, K. 1994: Metai ir pasakėčios. Vilnius: Baltos lankos. Dovydaitis, Pr. 1934: „Auka“. In: Lietuviškoji enciklopedija 2. Kaunas: Spaudos fondas. Dunduliene, P. 1990: Senovės lietuvių mitologija ir religija. Vilnius: Mokslas. Dusburgietis, P. 1985: Prūsijos žemės kronika. Vilnius: Vaga. Eliade, M. [М. Элиаде] 1996: Мифы, сновидения, мистерии. Москва: Рефл-бук. Endzelīns, J. 1974: Darbu izlase 2. Rīgā: Zinātne. 47 Dainius Razauskas Ermanyte, I. 1967: S. Daukanto aukà ir kiti bendrašakniai žodžiai. Kalbos kultūra 12, 38–42. Fraenkel, E. 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Winter, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. Frazer, J. G., 1995: The Golden Bough: A study in Magic and Religion. London: Papermac. Frisk, H. 1960: Griechisches etymologisches Wörterbuch 1. Heidelberg: Winter. Girdenis, A. 2006: Lie. aukà – iš *aũkā ‘avis’. Baltistica 41 (3), 375–378. Greimas, A. J. 1990: Tautos atminties beieškant. Apie dievus ir žmones. Vilnius–Chicago: Mokslas–Algimanto Mackaus knygų leidimo fondas. Grigas, K. 1987: Patarlų paralelės: Lietuvių patarlės su latvių, baltarusių, rusų, lenkų, vokiečių, anglų, lotynų, prancūzų, ispanų atitikmenimis. Vilnius: Vaga. Jurginis, J. 1976: Pagonybės ir krikščionybės santykiai Lietuvoje. Vilnius: Mintis. Juška, A. 1955: Svotbinė rėda veliuონiečių lietuvių. In: Lietuviškos svotbinės dainos, užrašytos Antano Juškos ir išleistos Jono Juškos 2. Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla. Karaliūnas, S. 1987: Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė. Vilnius: Mokslas. Karulis, K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca I–II. Rīga: Avots. Klimavičius, J. 2003: Auka, apiera, atnaša: istorijos ir vartosenos bruožai. In: Leksikografijos ir leksikologijos problemos. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 170–194. Kriničnaja, N. A. [Н. А. Криничная] 2001: Русская народная мифологическая проза: истоки и полисемантизм образов 1: Бывлички, бывалщины, легенды, поверья о духах-«хозяевах». Санкт-Петербург: Наука. Kuzavinis, K. 1996: Lotynų–lietuvių kalbų žodynas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Lasicus, J. 1969: De diis samagitarum caeterorumque sarmatarum et falsorum christianorum. Vilnius: Vaga. 48 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija Lebedys, J. 1976: Lietuvių kalba XVII–XVIII a. viešajame gyvenime. Vilnius: Mokslas. Mayrhofer, M. 1976: Kurzgefaßtes etymologisches Wörterbuch des Altindischen 3. Heidelberg: Winter. Mažiulis, V. 1984: Ide. *g'er- ‘kelti’. Baltistica 20 (1), 11–14. Mažiulis, V. 1988: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1. Vilnius: Mokslas. Mažiulis, V. 1997: Prūsų kalbos etimologijos žodynas 4. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Palionis, J. 1989: Zur Entstehung der Wörter aukà ‘Opfer’ und aukóti ‘opfern’. Zeitschrift für Slavistik 34 (2), 210. Peteraitis, V. 1997: Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai: Jų kilmė ir reikšmė. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Piesarskas, B., Sveč evičius, B. 1991: Lietuvių–anglų kalbų žodynas, Vilnius: Mokslas. Pokorny, J. 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1. Bern–München: Franke. Praetorius, M. 2006: Deliciae Prussicae, oder Preussische Schaubühne 3. Vilnius: Lietuvos istorijos institutas. Rădulescu, M.-M. 1994: Latvian u(i)cā!, ucāt, ucītis: Dacian (h)uţa!, a(h)uţa, uţuţ. Baltistica 28 (1), 84–90. Sabaliauskas, A. 1968: Baltų kalbų naminių gyvulių pavadinimai. Lietuvių kalbotyros klausimai 10, 101–190. Savukynas, B. 1960: Ežerų vardai. Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 289–300. Skardžius, P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (= Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996.) Skardžius, P. 1998: Rinktiniai raštai 4. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. 49 Dainius Razauskas Sruoga, B. 2003: Raštai 9: Tautosakos studijos 1921–1947. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas. Subačius, G. 2007: Kelios istorinės pastabos apie žodį auka. Baltistica 42 (1), 133–134. Sumcov, N. F. [Н. Ф. Сумцов] 1996: Символика славянских обрядов: Избранные труды. Москва: Восточная литература. Šaknys, Ž. B. 1996: Jaunimo brandos apeigos Lietuvoje XIX a. pabaigoje–XX a. pirmojoje pusėje. Vilnius: Pradai. Tylor, E. B. [Э. Б. Тайлор] 1989: Первобытная культура. Москва: Государственное издательство политической литературы. Toporov, V. N [В. Н. Топоров] 1975: Прусский язык: Словарь A–D. Москва: Наука. Toporov, V. N [В. Н. Топоров] 1987: Об одном архаичном индоевропейском элементе в древнерусской духовной культуре: *svęt-. Языки культуры и проблемы переводимости. Москва: Наука, 184–252. Toporov, V. N [В. Н. Топоров] 1988: Язык и культура: об одном слове-символе (к 1000-летию христианства на Руси и 600-летию его в Литве). Балто-славянские исследования 1986. Москва: Наука, 3–44. Toporov, V. N [В. Н. Топоров] 1989: Из славянской языческой терминологии: индоевропейские истоки и тенденции развития. Этимология 1986–1987, 3–50. Toporov, V. N [В. Н. Топоров] 1992: Еще раз о фракийском всаднике в балканской и индоевропейской перспективе. Балканские чтения 1: Образ мира в слове и ритуале, Москва: Институт славяноведения и балканистики РАН, 3–32. Toporov, V. N & O. N. Trubačev [В. Н. Топоров, О. Н. Трубачев] 1962: Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья. Москва: Наука. Vaitkevičienė, D. 2003: Apeiginis palabinimas. Liaudies kultūra 2003, Nr. 2, 8–14. 50 Auka ir aukuras. Žodžių kilmė bei semantinė motyvacija Vaitkevičius, V. 2003: Alkai: Baltų šventviečių studija. Vilnius: Diemedis. Valentas, S. 1997: Lingvistinis pasaulis poezijoje. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Vanagas, A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mokslas. Vasmer, M. [М. Фасмер] 1996: Этимологический словарь русского языка 1–4. Перевод с немецкого и дополнения О. Н. Трубачева. Санкт-Петербург: Азбука. Velius, N. 1986: Senovės lietuvių religija ir mitologija. Krikščionybė ir jos socialinis vaidmuo Lietuvoje. Vilnius: Mintis. Vinogradova, A. N. [А. Н. Виноградова] 1995: Бросать. Славянские древности: Этнолингвистический словарь в пяти томах, под редакцией Н. И. Толстого, 1. Москва: Международные отношения, 264–266. Vries, Jan de 1962: Altnordisches etymologisches Wörterbuch. Leiden: E. J. Brill. Walde, A., Hofmann, J. B. 1938, 1954: Lateinisches etymologisches Wörterbuch von A. Walde. 3., neubearbeitete Auflage von J. B. Hofmann, 1, 2. Heidelberg: Winter. Zaehner, R. C. 2003: The Dawn and Twilight of Zoroastrianism. London: Phoenix. Zinkevičius, Z. [З. Зинкевичюс] 1984: Польско-ятвяжский словарик? Балто-славянские исследования 1983, 3–29. Zinkevičius, Z. 1985: Lenkų-jotvingių žodynėlis? Baltistica 21 (1), 61–82. Zinkevičius, Z. 1990: Lietuvių kalbos istorija 4: Lietuvių kalba XVIII–XIX a. Vilnius: Mokslas. Dainius Razauskas Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas Antakalnio 6, LT-10308 Vilnius [email protected] 51