Tariamosios nuosakos skaida: sinchroninės morfologijos problemos

Acta Linguistica Lithuanica LXI (2009), 31 – 40 Členění kondicionálu: problémy synchronní morfologie Asta Balčiūnienė Klaipėdos universitetas Tento článek se z diachronního hlediska zabývá morfologickým členěním tvarů litevského kondicionálu. Jsou diskutovány přístupy předložené v dřívějších publikacích. Alternativou je buď pominout diachronní fakta a uznat jeden afix -t-/-č- (*tj), nebo uznat dvě sufixy -čia- a -tų/-tum, což vyžaduje zohlednit fakta o alomorfii. 0. ÚVODNÍ POZNÁMKY V současné lingvistice vyvstává řada problémů v důsledku nejasných kritérií pro rozlišování diachronního a synchronního hodnocení určitých jazykových jevů z hlediska morfologie. Tato otázka se zvlášť výrazně projevila na úrovni slovesného systému. Myšlenka vyjádřená v článku Jolanty Vaskelienė (Vaskelienė 2006: 83–93), že v synchronní morfologii je lepší považovat koncovou část kmene sloves ve 3. osobě za koncovku, vyvolala diskuse (Ambrazas 2006: 109–110; Holvoet 2006: 112–166). To ukazuje, že oddělení diachronie od synchronie stále přináší (alespoň ve slovesném systému) určité odborné i metodologické obtíže1. Problematické je také morfologické členění některých dalších sloves 1 Pokud se zastává názor, že po přerozdělení kmenů se koncová část kmene shodovala s koncovkou (a proto ji lze synchronně považovat také za koncovku), pak nepovažovat koncovou část kmene ve 3. osobě za koncovku odporuje prvnímu tvrzení. Holvoetova myšlenka, že je nesprávné nepovažovat koncovku 3. osoby sloves za koncovku, neboť v systému substantiv považujeme čistou koncovou část kmene za koncovku (srov. žmonà, kde -a < *-ā < *-eh₂-ø), ukazuje, že neexistuje jednotný systém hodnocení morfologických jevů (Holvoet, 2006: 112–115). Z toho tedy vyplývají odborné i metodologické obtíže (i do systému konvenčních značek morfémů by bylo třeba zavést další značku označující koncovou část kmene a její rozlišování by se mělo vyučovat již ve školách). Mimochodem, atematická slovesa 31 ASTA BALČIŪNIENĖ morfologické členění tvarů2. V lingvistické literatuře se morfologické členění kondicionálu liší a otázka kodifikace paradigmatu zůstává nevyřešena3. Cílem tohoto článku je odhalit problémy spojené s vyčleňováním a pojetím sufixu / sufixů kondicionálu v současné morfologii a navrhnout určité způsoby jejich řešení. 1. PŘEHLED VÝZKUMU Kondicionál se v různých morfologických pracích zkoumá poměrně podrobně: zvláště důkladně byl prozkoumán jeho význam a status v systému kategorie slovesného způsobu (Holvoet, Judžentis 2004: 76–104; Paulauskienė 1979: 148–153; Paulauskienė 1994: 316–318; DLKG: 342–343; Holvoet 2002: 39–49; Holvoet 2007). Zkoumány byly rozdíly a podobnosti ve vyjadřování slovesných způsobů v litevštině a angličtině (Usonienė 2004). Koncovka 3. osoby jednotného čísla -ti se všeobecně vyčleňuje, ačkoli její funkce a význam jsou totožné s koncovým členem 3. osoby tematického časování. Pokud jde o překryv funkcí koncového členu a koncovky, dodnes z nějakého důvodu existují různé názory. 2 Například pochybnosti vyvolává nedůsledné zařazování supina do systému slovesa. V gramatice současné litevštiny (1994: 385; dále DLKG) je tato slovesná forma popsána, v Morfologii litevštiny Aldony Paulauskienėové Lietuvių kalbos morfologijoje (Paulauskienė 1994) však zmíněna není, přestože jsou zaznamenány jiné nářeční jevy. Nářečí jsou nedílnou součástí litevského jazyka (užívají se v neveřejné sféře) a jejich zachování zajišťuje jazykový zákon, jehož článek 19 uvádí: „Stát pečuje o prestiž správné litevštiny a vytváří podmínky pro ochranu jazykových norem, osobních jmen, místních názvů a nářečí.“ Byla by proto potřebná také taková gramatika litevštiny, v níž by byly systematicky uváděny i skutečnosti z neveřejné jazykové sféry. Nářeční jevy jsou v DLKG zohledněny například zmínkou o tvarech subjunktivu užívaných Dzúky suptau, suptai (DLKG: 343), avšak děje se tak nedůsledně. 3Na tento problém upozornil Sergejus Temčinas s tím, že ve spisovné litevštině by mělo být kodifikováno paradigma kondicionálu: sg. 1. os. būčiau, 2. os. būtum, 3. os. būtų; pl. 1. os. būtume, 2. os. būtute, 3. os. būtų. Tím by se usnadnil také morfologický rozbor tohoto způsobu. S touto myšlenkou lze skutečně souhlasit, avšak před kodifikací paradigmatu je třeba prozkoumat frekvenci užívání souběžných forem, například būtute // būtumėte // būtumėt, ve spisovné litevštině. Podle údajů Korpusu současné litevštiny (dále LKT) se nejčastěji užívá forma pl. 1. os. būtume (celkový počet výskytů činí 2022; srov. būtumėm — 88, būtumėme — 9; forma pl. 2. os. būtumėte má 300 výskytů, srov. būtumet — 166, būtute — 5). Proto by podle frekvenčního kritéria kodifikovanou formou kondicionálu v pl. 2. os. měla být nejspíše būtumėte (s jistotou to lze tvrdit až po prozkoumání většího množství materiálu). 32 Tariamosios nuosakos skaida: sinchroninės morfologijos problemos Pokud jde o základ tvoření kondicionálu, panuje synchronně hodnocená shoda: má infinitivní kmen. Zcela jasno však není ohledně derivačního afixu. Různé morfologické studie uvádějí, že kondicionál má infinitivní kmen4 a / „koncovku“ (Jablonskis 1997: 83) / „flektivní sufix“ (Valeckienė 1998: 362) / sufixy (DLKG: 342,) / „modální formanty“ (Paulauskienė 1994: 316), „relativně stabilní značku“ (a relatively stable marker) (Holvoet 2007: 35) / sufix5 (LKGII: 138–140). Taková rozmanitost termínů ukazuje, že kritéria pro popis tvoření tohoto způsobu a vyčleňování sufixu či sufixů (formantu či formantů) nejsou jednotná. Samozřejmě není důvod hovořit o koncovkách -čiau, -čia, -tumei, -tum…, -tų atd. (srov. Jablonskis 1997: 83). Jablonského úvaha o tvoření způsobu pomocí koncovek není podložená, vycházíme-li z předpokladu, že slovesa se netvoří koncovkovým způsobem. V současných gramatikách je proto tato koncepce odmítnuta. Přesto vyvstává několik otázek ohledně uvedených zakončení. Zaprvé, vyčleňujeme jeden, nebo několik sufixů kondicionálu? Zadruhé, který sufix či sufixy synchronně vyčleňujeme a jaké jsou hranice této morfémy či těchto morfémů? 1.1. Rozlišení sufixu / sufixů V současných morfologických pracích stále přetrvává značný počet rozporů ohledně sufixu / sufixů kondicionálu. Hodnocení tohoto morfologického členění obzvlášť ztěžuje skutečnost, že je toto členění zdůvodňováno velmi stručně. Z přehledu hlavních výzkumů vyplývají v zásadě dva názory: jeden rozlišuje několik sufixů kondicionálu (jejich počet se různí), druhý — jeden sufix projednávaného způsobu. 4 Zde samozřejmě nejsou zahrnuty diachronní výzkumy, které pojednávají o historickém aspektu vývoje kondicionálu — kondicionál se tvořil ze supina (supinum), „rozšířeného formantem -b(i) a osobními koncovkami“ (Zinkevičius 1981: 122–124; srov. též Dini 2000: 329; Kazlauskas 1968: 385–404; Stang 1966; Endzelynas 1957: 193–194, Holvoet 2003: 39–49 aj.). 5 V učebnici pro vysoké školy Morfologie litevského jazyka (Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 150; dále — LKM) se poměrně abstraktně uvádí, že se k infinitivnímu kmeni připojuje formant, který „z hlediska současného jazyka není tak snadné vymezit — všechny tvary spojuje přítomnost prvku t“, a osobní koncovky. 33 ASTA BALČIŪNIENĖ 1.1.1. Rozlišuje se několik sufixů kondicionálu Aldona Paulauskienė Lietuvių kalbos morfologijoje (Paulauskienė 1994: 316) nurodo tokią tariamosios nuosakos asmenavimo paradigmą: Vienaskaita Daugiskaita 1. neš-čia-u 1. a) neš-tu-me b) neš-tumė-me 2. neš-tum- (ei) 2. neš-tu-te neš-tumė-te 3. neš-tų- – 3. neš-tų- – neš-tų- – Morfémy -čia-, -tum-, -tu-, -tų-, -tumė- jsou uvedeny i v další práci této autorky (Paulauskienė 1979: 149). Zde se tvrdí, že „historicky toto rozdělení není příliš přesné, ale synchronně to jinak není možné“. Z tohoto tvrzení není jasné, zda jsou rozlišovány různé sufixy kondicionálu -čia, -tum, -tu a -tumė, nebo zda jsou považovány za varianty jedné morfémy. Mimochodem, argumentů, proč synchronně není možné jiné členění, je uvedeno jen málo. Jedním z nich by mohl být Žulysův postoj (Žulys 1974, 1988), že třetí osoba v zásadě neexistuje, a proto -ų nemůže být osobní koncovkou neosobního tvaru; toto tvrzení však takový princip rozlišování sufixů podpírá jen slabě. Atematická koncovka -ti (eš-ti) se považuje za koncovku, ačkoli rovněž představuje „neosobní tvar“. Argument, že v současné litevštině máme pouze relikty atematického časování, je samozřejmě nezpochybnitelný, avšak jak tvar kósti, tak neša je třeba členit a vykládat podle stejných zásad. Strukturálně orientovaný názor, že třetí osoba je v zásadě „ne-osobou“, by bylo třeba upřesnit. Současná typologická literatura pracuje s takzvanou hierarchií indexace osoby (srov. Croft 2003: 156, na základě Greenberg 1966: 42–44), která odráží relativní rozdíly v označenosti v kategorii osoby zakódované ve slovesných tvarech. Tato hierarchie má následující podobu: 3. osoba < 1. osoba < 2. osoba Z toho vyplývá, že 3. osoba je nejméně označeným členem a často může mít nulový afix, to však neznamená, že není členem kategorie osoby. Připustíme-li možnost rozlišovat koncovku 3. osoby obecně, pak by synchronně specifickou koncovku kondicionálu bylo možné považovat buď za -ų (ei-t-ų), nebo za nulovou (ei-tų-ø). Na otázku, zda Paulauskienė rozlišuje pět samostatných sufixů, nebo uvádí varianty jednoho sufixu, je těžké odpovědět. 34 Tariamosios nuosakos skaidā: sinchroninės morfologijos problemos Podobnou koncepci představuje Adelė Valeckienė ve své Funkcinėje lietuvių kalbos gramatikoje, kde rozlišuje tři „flektivní přípony“ kondicionálu: -čia-, -tumė- a -tų- (Valeckienė 1998: 362). Argumenty pro rozlišení těchto přípon nejsou uvedeny. Tvrzení uvedených autorů nevysvětlují ani vzájemné vztahy mezi těmito příponami. Pokud přípony chápeme jako varianty jedné morfémy, vůbec není jasné, podle jakých kritérií bychom tak mohli postupovat. Při rozlišování afixů je třeba nejprve přihlédnout k fonetickému kritériu (změny samohlásek i souhlásek jsou ve variantách morfém možné, ale musejí být pravidelné). U uvedených přípon však -tu, -čia, -tum, -tumė nelze rozpoznat pravidelné střídání samohlásek a souhlásek. Není tedy jasný důvod považovat je za varianty jedné přípony. Na druhou stranu, pokud tyto přípony považujeme za samostatné afixy, je problematické zdůvodnit jejich status jakožto ukazatele kondicionálu. V DLKG (342) byl počet přípon kondicionálu snížen — rozlišují se dvě příponové morfémy -čia- a -tum(ė)-, ačkoli se uvádí také přípona 3. osoby -tų, shodná s supinem. Takové vysvětlení je foneticky opodstatněné (-tum a -tų obě < *tun6) a zcela přijatelné, s výjimkou varianty s ė -tumė- (vznik -ė- zde nelze nijak vysvětlit, třebaže bychom jej mohli interpretovat jako rozšíření). Přesto nejvíce překvapuje, že různé přípony -čia a -tum(ė)- jsou přiřazovány téže kategorii kondicionálu, aniž by bylo vůbec vysvětleno proč. Pokud bychom se domnívali, že se kondicionál tvoří různými příponami, bylo by obtížné pochopit systém tvoření kondicionálu, neboť je zřejmé, že určitou gramatickou kategorii vyjadřují stálé afixy, které jsou charakteristické pouze pro ni7. Axel Holvoet ve své monografii Mood and Modality in Baltic tvrdí, že ukazatel kondicionálu -tum- / -tų se připojuje ke kmeni infinitivu a k němu se přidávají koncovky prézentu a préterita. Samostatně se věnuje problematice tvarů 1. osoby s -čiau a starolitevským -čia, -čio (Holvoet 2007: 35), ale ani tak není jasné, zda autor tyto koncovky považuje za přípony, nebo zda v nich rozlišuje také koncovky. 6 Samozřejmě by měl být vysvětlen také vznik souhlásky -tum-, tedy m místo n (podrobně o tom píše Zinkevičius 1981: 123). 7 Pouze kategorie evidenciality nemá afixy charakteristické právě pro tuto kategorii (Holvoet 2004: 107–113). Lze tvrdit, že také imperativ může být vyjádřen příponou -k- (ei-k) a předponou -te- (te-daro), taková situace je však odůvodněna tím, že se nevyčleňuje žádací způsob. 35 Asta Balčiūnienė Z přehledu těchto výzkumů vyplývá, že v synchronním pohledu je obzvláště slabě argumentováno rozčlenění tvaru 1. osoby jednotného čísla (ať už jde o odlišnou příponu, nebo o stanovení hranice mezi příponou a koncovkou). Na základě čeho se rozlišuje koncovka -u tohoto tvaru, a nikoli -au? Málo pozornosti se věnuje také problému rozlišení tvarů 2. a 3. osoby jednotného čísla: při přijetí výše zmíněné koncepce DLGK jsou oba tyto tvary formálně bez koncovek — bez ohledu na to, že u tvaru 2. osoby ei-tum musíme uznat nulovou koncovku, zatímco tvar 3. osoby ei-tų ji z principu mít nemůže, protože se skládá z čistého (supinového) kmene. Vzniká pak otázka, zda tyto tvary formálně odlišuje pouze fonetická varianta přípony. 1.1.2. Rozlišuje se jedna přípona kondicionálu Existují mluvnické studie, v nichž se synchronně rozlišuje jediná přípona (formant) kondicionálu -t- / -č- (*t̑) (LKGII: 138; LKM: 1976, 150). Tyto práce v zásadě zastávají jednotné stanovisko — to, co se mění, se považuje za koncovku (viz podrobněji Paulauskienė 1994: 35–36), a to, co je stabilní, za sufix: „gramatická přípona se od koncovky liší tím, že je neměnná“ (tamtéž, 35). Rozlišování koncovek neobvyklých pro systém slovesa, například -ų (eit-ų), -umėme (eit-umėme), je ovšem také problematické. Je zřejmé, že názory na počet přípon a kritéria jejich rozlišování se v morfologických výzkumech různí. Nabízí se tedy otázky, co způsobuje tuto rozmanitost názorů, který způsob morfologického členění je racionálnější a zda je skutečně racionální odmítnout koncepci jediné přípony, zastávanou v dřívějších pracích. 2. DIACHRONNÍ ASPEKT Jednou z nejdůležitějších příčin problematického morfologického členění kondicionálu je nejspíše modernizace tvoření tohoto způsobu, která vedla ke vzniku značného počtu netypických variant v litevských nářečích. Složitá historie utváření tohoto způsobu tak přispěla k určitému zmatku v současné morfologii. Jak víme, tvary kondicionálu se starobylým formantem -b(i)- (ne nufidetumbiau AK 5612 /chweftumbi Mž. 192-3, podrobněji viz Zinkevičius 1981: 122) již v současné litevštině nemáme. Právě kvůli ztrátě tohoto formantu je třeba v synchronní morfologii považovat příponu supina -tų < *tum za derivační afix kondicionálu. To by problém nepředstavovalo, protože supinum není základním tvarem slovesa, a netvrdí se tedy, že kondicionál tvoříme ze supinového kmene. 36 Tariamosios nuosakos skaida: sinchroninės morfologijos problemos S tím by příliš nekolidoval ani historický aspekt, neboť podle Holvoeta byla forma totožná se supinem převzata jako základní forma pro osobní tvary kondicionálu v 1. a 2. osobě: „the 3rd person must have played an important part in the development of the forms in -tum from NON-FINITE to FINITE forms“ (Holvoet 2003: 43). Zdálo by se, že tvořením tvarů tohoto způsobu z infinitivního kmene pomocí -tų / -tum se vyřeší všechny otázky, protože ve tvarech 3. osoby lze rozpoznat nulovou koncovku8, stejně jako ve tvaru 3. osoby budoucího času ẽ-s-ø. Tvar 1. osoby s koncovkou -čiau však nemá s uvedenými příponami po fonetické stránce nic společného. Proto je ve výzkumech DLKG, Valeckienės, Paulauskienės a Holvoeta -čia- považováno za samostatnou příponu. Ačkoli kritéria členění této přípony nejsou ve všech pracích zdůvodněna, je zřejmé, že byla převzata z historické gramatiky litevštiny. Vychází se tedy z diachronních materiálů, podle nichž „se v písemných pramenech 16.–17. století užívají tři supletivní varianty 1. sg.: rašyčiau, rašyčio ir rašyčia“ (Zinkevičius 1981: 124). Ani diachronní výzkumy však neodpovídají na všechny otázky morfologického členění 1. osoby. Nejdůležitější aspekty, které podle všeho ukazují na nespolehlivost mnoha hypotéz vysvětlujících vývoj 1. osoby, jsou tyto: (1) lze v tak nedávno vzniklém paradigmatu způsobu (toto paradigma je charakteristické pouze pro východobaltské jazyky) očekávat supletivní tvar a heteroklitickou příponu, jež předpokládají poměrně archaický stav (v systému litevského slovesa neexistuje žádný další takový způsob rozlišování 1. osoby s podobnými variantami)9; (2) proč má tato přípona podobu -čia-, a nikoli -č- (< *ti̯), neboť koncovka mohla být převzata také z minulého času10 (jak víme, jednoduché tvary způsobu se nevztahují ke konkrétnímu času, tj. časově se nemění). Vliv tvarů minulého času by dokládaly také tvary 1. a 2. osoby množného čísla. 8 Žulys laikosi pozicijos, kad nulinės galūnės skyrimas yra nelogiškas (Žulys 1983: 136–137), bet jei 3 a. įtraukiame į asmenavimo paradigmą, tai tokias formas, kaip eitu, turime vertinti kaip turinčias nulinę galūnę. Kitaip jos bus sutapatintos su nekaitomomis formomis, pavyzdžiui, auš-tant, auš-ti. Žulio siūlymas 3 a. asmens formas laikyti morfologiškai neskaidomomis (žr. ten pat) praktikoje taip ir neprigijo. 9 Názor Chr. Stanga, že tento tvar 1. osoby je údajně původní substantivní formou, rovněž příliš nevysvětluje odlišnost pojednávaného tvaru od ostatních osobních tvarů (Stang 1966: 252). 10 Mimochodem, že tvar typu būčiau (který se ustálil ve spisovné litevštině) má koncovku préterita, tvrdí také Zinkevičius (1981: 124; 1987: 222–223), Kazlauskas (1968: 401) aj. 37 ASTA BALČIŪNIENĖ Varianty delších koncovek rašytum-ėme a rašytum-ėte, v nichž -ė- pochází nejspíše rovněž z préterita; srov. také delší koncovku 2. os. sg. rašytum-ei (srov. tvary minulého času rašėme, rašėte, rašėi). Tyto delší koncovky tvarů kondicionálu nejspíše doplnily paradigma později a byly vytvořeny podle slovotvorného modelu tvarů préterita. To nejen podporuje vyčleňování koncovky -au v 1. os. sg., ale také zpochybňuje oprávněnost přípony -tumė, uváděné v některých výše zmíněných morfologických pracích. Pokud bychom uznali, že koncovka 1. os. sg. může být -au (v nářečích, při synchronickém hodnocení — -a (eičia)), nebo dokonce nulová (eič’)), stojí za úvahu, zda by nebylo synchronicky přehlednější vyčleňovat jednu příponu kondicionálu -t- a její fonetickou variantu -č- (< *t̑). Z hlediska současného stavu by bylo možné rozčlenit také příponu supina -tų < *-tun, protože z hlediska synchronie tvoříme kondicionál z infinitivu, nikoli ze supina (proč tedy můžeme jednu věc vysvětlovat synchronicky, a druhou už ne?). V tomto případě neexistují souvislosti s historickým vývojem kondicionálu, synchronické hodnocení se však nemusí shodovat s diachronickým11. Zvolíme-li tento přístup, nebude již třeba v systému tvoření kondicionálu předpokládat dvě různé přípony, což se obtížně vysvětluje i z historického hlediska. Tím spíše je při synchronickém hodnocení těžké si představit, jak mohou v konjugačním paradigmatu téže gramatické kategorie existovat dvě nebo více různých přípon. Argument, že v litevském systému slovesné konjugace neexistují koncovky jako -ų, je samozřejmě přesvědčivý, jenže v systému konjugace nejsou ani heteroklitické přípony. Pokud tedy synchronicky vyčleníme příponu kondicionálu -t-/-č- (< *t̑), bude proces tvoření a rozpoznávání kondicionálu jednodušší. To samozřejmě neznamená, že bychom měli zavrhnout historickou gramatiku. Navrhuje se pouze tyto roviny důsledněji oddělit. Jiný přístup, který diachronní hodnocení striktně neodmítá, by mohl spočívat v tradičním vyčleňování dvou přípon tohoto způsobu: -čia- a -tų/-tum-. V takovém případě by bylo nutné zdůvodnit, co odlišuje tvary 2. os. sg. a 3. os., což je synchronicky obtížné. Patrně by bylo nevyhnutelné považovat ve tvaru ei-tum koncovku za nulovou, zatímco ve tvaru ei-tų za čistý kmen supina. Při tomto přístupu 11 Například tvrdíme, že supinum se tvoří z infinitivního kmene, ačkoli historicky je infinitiv mladší než supinum (viz Zinkevičius 1981: 163-164). Nemohli bychom tedy říci, že supinum má infinitivní kmen (z diachronního hlediska), ačkoli se i v historické gramatice píše, že „supina <…> jsou tvořena z infinitivních kmenů“ (Zinkevičius 1981: 162). 38 Tariamosios nuosakos skaida: sinchroninės morfologijos problemos Z tohoto hlediska by bylo třeba upravit školní učebnice a zavést jiné členění kondicionálu, protože synchronická morfologie by měla vycházet z jednotných principů. ZKRATKY DLKG — Gramatika současné litevštiny, red. Ambrazas, V., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994. LKGII — Gramatika litevského jazyka, sv. 2, red. Ulvydas, K., Vilnius: Mintis, 1971. LKM — Morfologie litevského jazyka, Jakaitienė, E., Laigonaitė, A., Paulauskienė, A., Vilnius: Mokslas, 1976. LKT — http://donelaitis.vdu.lt/ LITERATŪRA AMBRAZAS, V. 2006: Apie naujas veiksmažodžių 3 a. galūnės paieškas. Acta linguistica Lithuanica 55, 109–110. CROFT, W. 2003: Typology and Universals, 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press. DINI, P. U., 2000: Baltų kalbos. Lyginamoji istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. ENDZELYNAS, J. 1957: Baltų kalbų garsai ir formos. Vilnius: Pol सभा GREENBERG, J. 1966: Language universals, with special reference to feature hierarchies. The Hague: Mouton. HOLVOET, A. 2003: Notes of the development of the Lithuanian and Latvian conditional. Linguistica Baltica 10, 39–49. HOLVOET A., JUDŽENTIS A. 2004: Nuosakos kategorijos struktūra. In HOLVOET A., SEMĖNIENĖ L., red., 2004, 77–104. HOLVOET A., SEMĖNIENĖ L., red., 2004: Gramatinių kategorijų tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. 39 ASTA BALČIŪNIENĖ HOLVOET, A. 2006: Dėl galūnių ir kamiengalių. Acta Linguistica Lithuanica 55, 112–115. HOLVOET, A. 2007: Mood and Modality in Baltic. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego. JABLONSKIS, J. 1997: Lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. KAZLAUSKAS, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mintis. PAULAUSKIENĖ, A. 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos. Vilnius: Mokslas. PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija. Paskaitos studentams. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. VASKELIENĖ, J. 2006: Dėl esamojo ir būtojo kartinio laiko dalyvių bei padalyvių darb ybos ir morfeminio skaidymo. Acta Linguistica Lithuanica 54, 83–94. STANG, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen. Oslo etc.: Universitetsforlaget. USONIENĖ, A. Modalumas anglų ir lietuvių kalbose: forma ir reikšmė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. VALECKIENĖ, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. ZINKEVIČIUS, Z. 1981: Lietuvių kalbos istorinė gramatika II. Vilnius: Mokslas. ZINKEVIČIUS, Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija II. Iki pirmųjų raštų. Vilnius: Mokslas. ŽULYS, V. 1974: Trečiojo asmens nėra. Kalbotyra 25.1, 83–92. ŽULYS, V. 1983: Dar dėl veiksmažodžio trečiojo asmens reikšmės. Baltistica 19.2, 133–144. Asta Balčiūnienė Klaipėdos universitetas Baltų kalbotyros ir etnologijos katedra Herkaus Manto g. 84, LT–92294 Klaipėda [email protected] 40