Alteuropa, „Iller“, „Alster“, „Elster“ und „alėti“

JÜRGEN UDOLPH Onomastika (hydronyma, místní a rodinná jména), historicko-srovnávací jazykověda STARÁ EVROPA, ILLER, ALSTER, ELSTER A ALĒTI Hydronyma Staré Evropy Iller, Alster, Elster a litevské sloveso aléti Věnováno památce mého učitele Wolfganga P. Schmida (Göttingen), † 22.10.2010 P O Z N Á M K A Teorie hydronymické vrstvy staroevropských indoevropských jmen v Evropě (s významným centrem v Pobaltí), kterou vytvořil Hans Krahe a upravil Wolfgang P. Schmid, byla opakovaně, někdy velmi ostře, kritizována. V poslední době se jí zabývali také indoevropeisté; rekonstrukce základních podob hydronym jsou přitom označovány za zastaralé, zejména z hlediska laryngální teorie. Článek se touto kritikou zabývá a diskutuje ji. A N N O T A C E Teorii staroevropské vrstvy hydronym v Evropě s významným centrem v baltských zemích vytvořili Hans Krahe a pozměnil Wolfgang P. Schmid. Opakovaně byla kritizována, někdy dokonce velmi ostře. V poslední době se jí začali zabývat také badatelé z oblasti indoevropeistiky. Rekonstrukce hydronym byly označeny za archaické, zejména z hlediska laryngální teorie. Tento článek se zabývá kritikou této teorie a diskutuje o ní. K L Í Č O V Á S L O V A: hydronyma, indoevropeistika, laryngální teorie, staroevropská hydronymie. K L Í Č O V Á S L O V A: hydronyma, indoevropská studia, laryngální teorie, staroevropská hydronymie. Diskusinės publikacijos / Discussion papers 161 ALL_62_63_maketas.indd 161 2011.06.17 08:24:11 JÜRGEN UDOLPH ÚVODNÍ POZNÁMKA Dne 20. ledna 1970 mi göttingenský profesor obecné a srovnávací jazykovědy Wolfgang P. Schmid poradil, abych se jako student slavistiky a ugrofinistiky věnoval slovanským hydronymům. Tak začal můj zájem o jména Evropy; nedávno zesnulému vědci tedy vděčím za cestu, která vedla od slovanských hydronym přes germánská toponyma a hydronyma až k příjmením ve střední Evropě (s nečekanými důsledky, například četnými rozhlasovými a televizními pořady) a nakonec k jmenování profesorem onomastiky v Lipsku. Tam se díky široké přítomnosti v médiích podařilo umožnit mladým onomastikům práci v oboru vlastních jmen. Na počátku stála Schmidova rada věnovat se hydronymům. STAROEVROPSKÁ HYDRONYMA Není pochyb o tom, že hydronyma v Evropě jsou historicky stratifikována. Tato snadno pochopitelná skutečnost však při diskusi o složitější hydronymii překvapivě nebývá vždy brána v úvahu. Při diskusi o staroevropské hydronymii, k níž se ještě podrobněji vrátím, tak vzniká dojem, že badatelé, kteří se touto problematikou nezabývají zblízka, mají sklon historickou stratifikaci hydronym přehlížet. Jinak lze jen těžko pochopit, proč na názory, podle nichž staroevropská hydronymie Hanse Kraheho není indoevropského, nýbrž vaskonského, baskického původu, a to zcela a úplně (Vennemann 2003), není ihned odpovídáno tím, že by tím byla zrušena sama indoevropština. Neboť kdyby neexistovala staroevropská – indoevropská hydronyma, bylo by třeba počítat pouze s jednotlivými jazyky (= baltskými, slovanskými, germánskými... atd.) a baskickými, tedy předindoevropskými či neindoevropskými relikty. To je absurdní, protože jednotlivé indoevropské jazyky se musely nejprve vyvinout z předjazykové nářeční oblasti. A tento proces se musí odrážet také v místních jménech. Kraheho teorie vychází z poznatku, že pod vrstvou hydronym v Evropě, která lze vysvětlit z jednotlivých indoevropských jazyků, se nacházejí starší jména, jež se takovému výkladu vzpírají. Jestliže se tyto relikty dříve označovaly za keltské, venetské nebo – jak je po dlouhá léta označoval sám Krahe – ilyrské, byl to právě Krahe, kdo zahájil rozhodující obrat, svou teorii ilyrského původu revidoval (Krahe 1964b) a od té doby zastával názor, že pod 162 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII ALL_62_63_maketas.indd 162 2011.06.17 08:24:11 Alteuropa, Iller, Alster, Elster und alḗti Vedle četných hydronym vysvětlitelných z jednotlivých indoevropských jazyků se skrývá vrstva jmen, která se vzpírají vysvětlení z některého evropského jednotlivého jazyka, a proto vyžadují zkoumání z obecnějšího hlediska. Hydronyma zjištěná na základě tohoto zkoumání podle Kraheho tvoří vrstvu staroevropské hydronymie (naposledy vyloženo u Udolpha 2010a). Už před Krahem se při zkoumání hydronym Evropy upozornilo (Ferguson 1862; Rozwadowski 1948) na to, že se v různých oblastech Evropy zdají existovat paralely, které mají zjevně stejný nebo podobný původ. Jednoduše řečeno a položeno jako otázka: Do jaké míry lze Zala v Maďarsku spojovat s Fränkischen či Thüringischen Saale v Německu? Lze Nidda u Frankfurtu nad Mohanem oddělit od Nida u Krakova? Co mají společného Drewenz ve Východním Prusku a Durance v jižní Francii a skutečně neexistuje žádná souvislost mezi názvy řek v Polsku, jako jsou Mienia, Minia, a v Bělorusku (Minica, Minia [k tomu Minsk]) a Main (staro Moenus), Möhne (přítok Ruhry), ale také Maín/Mao-in v Irsku, Minho ve Španělsku a Mignano u Vicenzy v Itálii? Krahe odhalil řadu podobných případů, rozpoznal, že hydronyma téměř vždy vycházejí z takzvaných „vodních slov“, tedy apelativ s významem ‚voda, téci, proudit, vlhký, řeka‘ apod., a vytvořil schéma, které mělo v jakési matici znázornit možnosti kombinací sufixů a jejich vzájemného nahrazování. Zde je přehled jedné skupiny kolem ie. *el-/*ol-: T A B U L K A 1. Morfologie staroevropských hydronym: *el-/*ol- (podle Kraheho) –a (–o–) | –ia (–io–) | –ua (–uo) | –ma– (–mo) | –na (–no) | –ra (–ro–) | –nt– | –s(i)a, –s(i)o | –sta (–sto) Ala | Alia, Aleja | Alava | Alma, Almos | Alna, Olna, Alona | Alara, Elira | Alanta, Alantia, Alantas | Alsa, Alisa, Else | Alesta Ava, Avos | Avia | | Auma | Avena/Avona | | Avanta, Avantia | Ausa, Aves | Za rekonstruovanými formami skupiny *el-/*ol- se skrývají (podrobnosti viz Krahe 1964a: 35–37) hydronyma jako Ahle, Ola – Alia (Latium) – Alow, Alove – Lom (< *Almos), Alm, Alme – Alle, Alna (Východní Prusko, spolu s Allenburg/Olsztyn), Olna, Alona – Aller, Iller (< *Elira; tomu se budu podrobněji věnovat níže) – Elz (< *Alantia), Alantas, Aland – Als, Alsa – Alst (u Münsteru). Diskusinės publikacijos / Discussion papers 163 JÜRGEN UDOLPH Apelativní základ předpokládal Krahe především v baltštině, například lit. aléti „být zaplavován vodou“, lotyš. aluōts „pramen“, alméti „neustále proudit“ aj. V této souvislosti je velmi důležité, což však v diskusi nebývá vždy dostatečně zohledňováno, že tyto předjednotlivě jazykové názvy vodních toků nejsou odvozeny od slova, nýbrž od kořenových prvků. Pomocí této metody lze nezřídka – a na to se rádo zapomíná – odlišit jednotlivě jazykové názvy vodních toků (například germánského či slovanského původu) od předjednotlivě jazykových. Základ odvozování pochází z indoevropského inventáře kořenů a tvoří jej většinou označení vztahující se k vodě: „Z hlediska sémasiologie a etymologie vychází prapůvodní a nepochybně nejstarší vrstva názvů z tzv. ‚vodních slov‘, tedy z označení pro ‚(tekoucí) vodu‘, ‚pramen‘, ‚potok‘, ‚řeku‘ (případně ‚téci‘), ‚(vodní) tok‘ (případně ‚běžet‘) apod., s nesčetnými jemnějšími i nejjemnějšími významovými odstíny, jimiž raný člověk při přesném pozorování přírody hojně disponoval …“ (Krahe 1964a: 34). V návaznosti na Kraheho se tyto apelativní základy označují jako ‚vodní slova‘. Die Ergebnisse seiner Forschungen fasste er in fünf Punkten zusammen (Krahe 1964a: 32–33), die ich hier noch einmal skizziere: Die Gewässernamen der ältesten Schicht in weiten Teilen Europas sind indogermanischer Herkunft; in Südfrankreich und in den Mittelmeerländern haben sie allerdings ältere, wohl vorindogermanische Strata überlagert; an ihr sind vor allem westindogermanische Sprachen mit Einschluss des Baltischen beteiligt (weniger das Slavische); diese Hydronymie ist wohl in der ersten Hälfte des zweiten vorchristlichen Jahrtausends entstanden. Diese Grundsätze sind von Krahes Schüler Schmid (2004: 118–133) einer strengen Kritik unterzogen worden. Die wichtigsten Punkte darin sind: 1. Četné evropské názvy vodních toků lze etymologizovat pouze pomocí východoindoevropských apelativ, což znamená, že názvy vodních toků musí pocházet z indoevropského prajazyka; 2. Baltština představuje výrazné centrum staroevropské hydronymie; 3. Poznatky výzkumu názvů vodních toků mají důsledky pro rané členění indoevropských jazyků. Další výzkumy ukázaly, že do okruhu „staroevropských“ jazyků patří také slovanské jazyky (Udolph 1990, 1996, 1997). K nim náleží rovněž předslovanské relikty v dobře prozkoumané slovansko-německé kontaktní oblasti mezi Labem a Odrou (Eichler 1981), zejména v rámci výzkumů 164 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII Alteuropa, Iller, Alster, Elster und aléti Lipské pracovní skupiny (Německo-slovanské výzkumy onomastiky a dějin osídlení) a berlínských badatelů v oblasti onomastiky (Berlínské příspěvky k onomastice; Braniborská kniha místních jmen). Koncept „staroevropské hydronymie“ je od svého vzniku předmětem kritiky. Ta se dosud týkala například častého výskytu -a- namísto očekávaného -o- („aquals a“); otázky, zda se v této vrstvě názvů vyskytují pouze odvozeniny, nebo také složeniny; otázky vymezení vůči neindoevropským či předindoevropským vrstvám ve Středomoří; otázky centra a periferie a konečně výtky, že nejde o indoevropskou hydronymii. Těmto bodům jsem se již věnoval jinde (Udolph 2003, 2010), dnes se chci zaměřit na nový útok, který se točí kolem komplexů „indoevropeistické přístupy k názvům vodních toků“, „laryngální teorie“ a „apelativní materiál indoevropských jazyků z moderního hlediska“. Konkrétně jde o příspěvek Bichlmeiera (2009). „VODNÍ KOŘEN“ *el-/*ol- V KRITICE Bichlmeier (2009) kritisiert den heutigen Stand der Konzeption der Alteuropäischen Hydronymie als veraltet. Im Wesentlichen stützt er diese Kritik auf moderne Auffassungen der Indogermanistik, in der sich in weiten Kreisen die Auffassung durchgesetzt hat, dass in Rekonstruktionen der Wort-, Wurzel- und morphologischen Ansätze der „Grundsprache“ oder des „Urindogermanischen“ mit „Laryngalen“, im Allgemeinen verstanden als Laute, die den Konsonanten zugezählt werden, zu rechnen sei. Natürlich ist und bleibt diese Annahme nur eine Theorie, das muss hier einfach schon mal gesagt werden. Die Behauptung von Bichlmeier (2009: 15), der Ansatz von Laryngalen „sei über das Stadium einer ‘Theorie’ schon seit Jahrzehnten hinaus“, ist aus zweierlei Gründen unberechtigt: zum einen wird es immer eine Theorie bleiben, wie jeder Ansatz einer nicht belegten „re“konstruierten Form (angeblich) indogermanischer Provenienz (das gilt auch für r sonans und ähnliche Fälle, auch wenn jeder damit arbeitet) und zum andern etwa stört sich kein Naturwissenschaftler daran, wenn von der Relativitätstheorie gesprochen wird. Die Gefahr ist allerdings – und das wird auch in dem Beitrag von Bichlmeier deutlich –, dass die (angeblichen) Rekonstruktionen als bare Münze und als sichere Basis für die Beurteilung z.B. auch von strittigen Fragen genommen werden. Genau um diesen Punkt geht es jetzt im Folgenden. Od dob Kraheho výzkumů se v Evropě v širokých oblastech obecně uznávalo, že je třeba počítat s indoevropským kořenem *el-/*ol- Diskusinės publikacijos / Discussion papers 165 JÜRGEN UDOLPH „téci“. Tento předpoklad se opíral jednak o velký počet hydronym v rozsáhlých oblastech Evropy, u nichž se zdá, že předpokládají tento kořen (některá jsem již uvedl výše, zde znovu několik málo příkladů: Ola, Alia, Alle < Alna, Elz < *Alantia, Aland, Alsa, Ol´sa aj.), jednak se apelativní základ spatřoval především v baltských vodních výrazech, jako je aléti atd. (rovněž uvedeno výše). Gegen diese Auffassung wird jetzt von Bichlmeier (2009: 16–17) entschieden vorgegangen. Auf der Grundlage einer von Emile Benveniste aufgestellten Hypothese – ich betone, dass dieses Wort bei Bichlmeier fällt, womit klar ist, dass auch in diesem Fall mit unsicheren Annahmen gerechnet wird –, die besagt, dass man für die urindogermanische Minimalstruktur der Wurzel einen Ansatz *KVK- (= Konsonant + Vokal + Konsonant) annehmen sollte, wird somit gefordert, dass sämtliche Wurzelansätze mit einem Konsonanten beginnen müssen: „Das heißt nichts anderes, als dass sämtliche Wurzelansätze Pokornys, die mit einem Vokal anlauten, als überholt gelten müssen und nunmehr korrekterweise mit anlautendem Laryngal anzusetzen sind“ (Bichlmeier 2009: 16). Daraus folgt für die bisher weithin anerkannte indogermanische „Wasserwurzel“ *el-/*ol-: „Die immer wieder für die Etymologisierung von Gewässernamen herangezogene Wurzel *el-/*ol- (Pokorny, IEW 306–307) ist nach dem gerade Gesagten... nun als *Hel-/*Hol- anzusetzen, genauer wohl noch als *h₁elh₂- ‘wohin treiben’ (immer vorausgesetzt, dass es sich nicht bisweilen doch um keltische Wörter bzw. Wortstämme handelt, was aufgrund des keltischen p-Schwunds im Anlaut auch die Rückführung auf idg. *pelh₂- ‘sich nähern’ denkbar macht)“. Aber die Kritik geht noch weiter: in einer Anmerkung heißt es (Bichlmeier 2009: 17): „Es sei aber an dieser unscheinbaren Stelle noch deutlich darauf hingewiesen, dass nicht einmal Pokorny a.a.O. dieser Wurzel die oft zu lesende... Bedeutung ‘fließen, strömen’ zugesteht! Offensichtlich findet sich diese Bedeutung im appellativischen Wortschatz gar nicht und wurde der Wurzel wohl erst im Rahmen der Forschungen zur alteuropäischen Hydronymie beigelegt“. To jsou výtky, které si žádají odpověď. Pokusím se ji podat. 1. Předpoklad indoevropského kořene *h₁elh₂- není vůbec jistý. V poznámce pod čarou H. Bichlmeier skrytě uvádí přesvědčivější pokusy: jiní badatelé vycházejí z *h₁el- „jít“ nebo také (Watkins) z *el₂-. Navíc je třeba dát přednost přesvědčivějšímu řešení pro hydronyma, které vychází z předpokladu bez iniciálního laryngálu, neboť odpovídá všem evropským říčním jménům. Zde stojíme – a tato otázka se opakuje – před volbou, zda máme indoevropský kořenový předpoklad založit na pochybných a málo doložených apelativech, anebo na dvou až třech desítkách evropských hydronym. Neměli bychom komplikovat něco, co lze pojednat jednodušeji. 166 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII Alteuropa, Iller, Alster, Elster und aléti 2. Náznaky možného keltského předpokladu s původním iniciálním *p- lze u naprosté většiny výše uvedených hydronym pominout. Bichlmeierovi zjevně jde o to, aby omezil množství dotčených hydronym *el-/*ol- — zůstanu u tohoto označení. Tento pokus není použitelný, protože zmíněná jména leží jen z malé části na původně keltském území. 3. Kořen *h1elh2- „hnát kam“ lze za určitých okolností v hydronymech očekávat; obvyklé to však není. Tento indoevropský předpoklad navíc, jak zdůrazňuje sám Bichlmeier, vychází výhradně z řeckého materiálu. Existují sice „vodní výrazy“, které jsou bezpečně doloženy pouze v tomto jazyce, a přesto se objevují ve středoevropských jménech, avšak mnohem bližší je jiná skupina, na niž se poukazovalo odjakživa; jde o: 4. Litevské aléti „téci, být zaplaven vodou“, lotyšské aluõts „pramen“, zjevně rozšířené o –m– v litevském alméti „neustále proudit“, aļmės, eļmės „látka vytékající z těla, krevní sérum“, almaĩs „spěšný, prudký“, která se využívají od počátků vědeckého zkoumání baltských jmen. Uvedu pouze jména Kazimierase Būgy, Jānise Endzelīnse, Petrase Jonikase (in: Beiträge zur Namenforschung 2, 1951: 14); Aleksandrase Vanagase, Viliuse Pėteraitise, Vytautase Mažiulise, Ivana Duridanova, Pranase Skardžiuse, aniž bych podrobně uváděl literaturu, a výčet uzavřu poukazem na novější díla Marie Biolikové a Grasildy Blažienėové. Bohatý soubor litevských jmen, která sem lze zařadit, nabízí nové dílo Lietuvos Vietovardžių Žodynas (2008: 62); stačí porovnat Alỹs, Alantà, Ālantas, Alejà, Aluonà, Aluõtė, Al-upė. S pravděpodobností blížící se jistotě patří tato baltská jména k uvedeným baltským apelativům. 5. Jsme-li postaveni před otázku, zda bychom pak při poněkud širším záběru měli například Aland, přítok Labe, spojovat s baltskými výrazy pro vodu a tamními existujícími názvy, anebo s hypoteticky předpokládaným indoevropským základem *h1elh2- ‚hnát kam‘, musíme se vzhledem k tomu, že baltské a germánské jazyky jsou úzce spjaty a že mezi baltskými vodními názvy a hydronymy na území starého germánského osídlení existují rovněž nápadné shody, jednoznačně vyslovit pro souvislost s baltským prostředím. 6. Indoevropeistika opomíjí – dokládá to i Bichlmeierův příspěvek –, že je třeba zohledňovat dosavadní poznatky hydronomastiky, poznatky o raných kontaktech a vztazích i důsledky, které z nich vyplývají pro rané členění indoevropských jazyků. To nelze napravit pouze laryngálními předpoklady. Kromě toho stojí za zamyšlení, když se u indoevropeisty, který – přiroze- Diskusinės publikacijos / Discussion papers 167 JÜRGEN UDOLPH – pracuje „laryngalisticky“, k problematickému výkladu kmenného jména Treverů uvádí: „Hláskové problémy lze podle mého názoru obejít předpokladem bezlaryngální vedlejší podoby *uer-, která mohla být vyčleněna ze starých kompozit, v nichž je zánik laryngál častý“ (RGA 31: 174). Nelze se ubránit dojmu, že se laryngály zavádějí, když se to hodí. Důvod této nejistoty je zřejmý: teorii nakonec nelze ověřit a obsahuje velké nejistoty. JMÉNO Iller V souvislosti s *el- / *ol- se dosud vysvětlovalo také jméno Iller. Snyder (1965: 183) ve svém výkladu následuje Kraheho a vychází z východiska *Elira se sufixem -ira-. Právě zde začíná kritika Bichlmeiera (2009: 26–28): „Iller: mnoho otázek, málo jasných odpovědí“. Zde jsou hlavní body jeho výkladu: – Příležitostně se v dokladech vyskytující počáteční H-, např. z 10. století Hilara, Hyler, lze zanedbat; – V iniciální pozici je třeba vycházet z krátkého -i-; – Bude třeba předpokládat starohornoněmecké /il(1)ara-/ nebo /il(1)era-/; – Protože však počáteční i- by se pak muselo změnit na e-, svědčí mnohé pro předgermánské východisko *El-ir-a; – Toto východisko má podle Bichlmeiera dva problémy: sufix -ira vyžaduje vysvětlení a od *El-ir-a se „gemináta -ll- v raných dokladech nedá vysvětlit“: Poslední dva problémy jsou rozebrány podrobněji; zde je pasáž o sufixu: „Projdeme-li totiž známé sufixy, obsahují buď *-i-, nebo *-r-, nikdy však obojí zároveň: *-i- může nejspíše pocházet z komparativního formantu, zatímco před sufixem obsahujícím r lze nejspíše očekávat ještě někdejší tematický vokál“ (Bichlmeier 2009: 29). Gemináta se vysvětluje takto: „V germánštině způsobovala laryngála po sonantě její zdvojení (*VRHV > VRRV), přinejmenším tehdy, když předcházející vokál nesl přízvuk (tedy *VRHV > VRRV) “. Protože dosavadní východisko není přesvědčivé, navrhuje nové řešení, germánský výklad: „Z kořene *h₁elh₂- ‚hnát kam‘, který v indoevropštině pokračuje jako sloveso pouze v řečtině a arménštině (a případně také v keltštině), by komparativ utvořený typicky germánským způsobem poskytl podobu ind. *h₁élh₂-ios-/h₁elh₂-is- se sekundárním ženským rozšířením -ā- a zobecněným přízvukem na kořeni (*h₁élh₂-is- + -ā-), tedy germ. *ellizō- > starohornoněmecké /illera/“ 168 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII Alteuropa, Iller, Alster, Elster und aléti Bichlmeier připouští, že i při těchto úvahách přetrvávají problémy, nemají však být rozhodujícím bodem mé kritiky tohoto návrhu. Návrh selhává v několika zásadních ohledech: 1. Údajná raná gemináta -ll- se ve jménu Iller vůbec nevyskytuje! Doklady o názvu vodního toku a místním, resp. krajovém názvu uvádí Snyder (1965: 49–50); předkládám je chronologicky: 769 in pago hilargouiae, 773 in pago Ilergoue, pago Hilergoue, 804 Hillergaugensem, 832 in pago hilargoue, 833 in pago hilirgaoe, 851 in pago qui dicitur Ilargouue, 853 in pago qui dicitur Ilargouue, 972 hilargouuensi, 983 in hilaram, 1049 Ilara, Ilaris, Hilara atd. Gemináta se nesměle objevuje od roku 1155 Hillara, avšak výrazněji až po podobách jako 1291 Ilr, Ilre, 1351 Ilr; od roku 1390 přibývá podoba Iller. 2. Pečlivé zohlednění historických dokladů umožňuje jako nejpravděpodobnější rekonstrukci základní podoby především *Elira. Vlivem -i- na počáteční E- z toho pravidelně vzniklo střhn. *Ilere; oslabením nepřízvučné slabiky pak vznikly doložené podoby Ilre, Ilr. Gemináta vznikla až poté. Laryngály nehrály žádnou roli. 3. Bichlmeierem neuznávaný sufix -ira je v těchto jménech nepochybně přítomen. Adolf Bach (1953: 189) při pojednání o -r-sufixech v názvech již uvádí: „Sufix se v našich místních názvech vyskytuje zejména v ženských názvech řek a ve starých dobách má podoby –ra, -ara, -ura, -ira, -era“: Vyskytuje se také v názvech vodních toků Elber (povodí řeky Kocher) < *Albira (Snyder 1965: 183), v dobře známé Eger (naposledy k tomu Pleintinger 2008: 34–36), v Aire (departement Meuse, Francie), 782 Agira s přítokem Agron, 785 Agira (Buchmüller – Haubrichs – Spang 1986/87: 77), a také – jako sekundární sufix, snad dokonce srovnatelný s názvem Iller – v názvu vodního toku Ager u Welsu, starší podoby Agre, Agra (k tomu Altdeutsches Namenbuch 19991: 12: „Nepřítomnost primárního přehláskování předpokládá původní *Agria nebo *Agara (sufix oslaben), starohornoněm. / raně středohornoněm. *Agira, které ještě mohlo vyvolat sekundární přehláskování“). Sufix -ira je tedy doložen v názvech vodních toků v Evropě. Problém, který Bichlmeier podle svého mínění rozpoznává, spočívá v tom, že indoevropské názvy vodních toků v Evropě ne vždy odpovídají tomu, co indoevropeisté mohou vyvodit z apelativního materiálu jednotlivých východoevropských a jihoevropských jazyků. To vede k otázce: proč se východiska názvů vodních toků ne vždy shodují s (re)konstrukcemi? Právě tento zásadní bod by měl být v budoucnu předmětem diskuse. 3. Dalším nepřijatelným bodem Bichlmeierových úvah je odvozovat předpokládanou základní podobu názvu *Iller od germánského východiska *ellizō-, přičemž *-z- se dále vyvinulo v > -r-. Takový vývoj je možný pouze v pragermánské oblasti, tedy na pragermánském sídelním území. Diskusinės publikacijos / Discussion papers 169 JÜRGEN UDOLPH Ať už zastáváme jakýkoli názor na otázku nejstarších sídel germánských kmenů (své představy jsem podrobně vyložil jinde: Udolph 1994), zeměpisná oblast řeky Iller k nim zcela jistě nepatří. A vzhledem k rozšíření tohoto sufixu (Udolph 1994: 162–199, zejména 169–199), které sotva zasahuje jižně od německého středohoří (Udolph 1994: 191 – mapa 24), je třeba odmítnout i předpoklad, že by mohlo jít o germánský název vodního toku tvořený sufixem -r-. V této souvislosti jsem poukázal také na -r-sufix se střídáním vokálu předpony v germánských a předgermánských místních názvech a názvech vodních toků. Upozornil jsem rovněž na absenci germánského derivačního základu v místních názvech Atter, Diever, Eimer, Emmer, Iber, Gummer, Inger, Kelbra a podobných, Lamme, Levern, Limmer, Lüdern, Mahner, Münder, Nebra, Netra, Ölber, Ölper, Rüper, Salder, Sitter, Sö h re (Udolph 1994: 197), a poznamenal jsem, že některá z těchto jmen nepochybně musí obsahovat sufix *-ira. Shrneme-li poznatky o názvu vodního toku Iller: pravděpodobným východiskem je *Elira, v němž jde o odvozeninu od kořene *el-/*ol- (zjevně nastalá změna *-o- > -a- patří do diskuse o takzvaném „vodním a“ alte evropské hydronymie a budu se jí zabývat jinde); jako sufix je třeba rozpoznat *-ira, který má bezpečné paralely jak v předhistorické krajině evropských hydronym, tak i v oblasti, kde docházelo k postupnému vydělování germánštiny z indoevropské nářeční oblasti. Alster, Elster A LAT. alō, -ere „ŽIVIT, VYCHOVÁVAT“ „Vodní kořen“ *el-/*ol- a z něj odvozené názvy vodních toků jsou již nějakou dobu kritizovány i z jiného hlediska. Jde o skupinu názvů, která je v Německu rozšířena především prostřednictvím známých řek Alster u Hamburku a (Weiße, Schwarze) Elster v Sasku a Braniborsku. Zatímco Krahe, jeho žáci a další badatelé se přiklánějí k tomu, že v těchto názvech vidí odvozeniny od zde probíraného kořene *el-/*ol- (srov. Krahe (1959: 9–11); Laur (1981: 116) (korigující vlastní názor – Wolfgang Laur (1960: 344)); Udolph (1989: 271–273); Udolph (1994: 221, 243–245); Walther (1971: 236)), navrhují severští badatelé a další učenci (Andersson 1972: 36–38 aj., seznam dokladů viz Strandberg (1986: 40); Greule (2006: 474)) jinou etymologii, blízkou myšlence Julia Pokorného (1959: 27). Pokorný uvažoval o souvislosti mezi názvy vodních toků 170 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII Alteuropa, Iller, Alster, Elster und aléti jako Almos, Alme, Almo aj. a lat. almus „živící, přinášející požehnání“. Thorsten Andersson a další velmi podobně hledají pro Alster, Elster atd. souvislost s kořenem odpovídajícím lat. alō, -ere „živit, vychovávat“. Přitom zřejmě nejde o jeho obecný význam „živit, vyživovat, přikrmovat; krmit, kojit, přikládat oheň“, nýbrž o zcela doložený specifičtější odstín „živit, napájet vodní tok, způsobovat jeho růst“, například ve větách jako monte decurrens velut amnis, imbres quem super notas aluere ripas (Horatius) nebo Padus aliis amnibus adeo augescit atque alitur, ut...(Mela). Andersson konkrétně uvádí (citováno podle Strandberga 1986: 40): „Protože význam ‚rostoucí, rozvodňující se, zaplavující‘ je u severských názvů jako Alma a Alster věcně dobře opodstatněný..., je třeba tyto názvy řadit k *al- (alan) ‚růst; způsobovat růst, živit‘“. Mit meiner Meinung nach guten Gründen hatte sich schon Krahe (1953: 113, Anm. 11) gegen diese These ausgesprochen. Wie ich an anderer Stelle bemerkt habe (Udolph 1989: 272), gibt es eine überzeugende Ablehnung dieser Auffassung von Laur (1981: 116), noch deutlicher Laur (1985: 479): „Der See- und Flußname Alster wird auch hier wie sonst in der schwedischen Namenforschung in der Bedeutung von ‘der Anschwellende’ aufgefasst. Wir fragen aber, ob das Verb alan im Germanischen überhaupt die intransitive Bedeutung von ‘wachsen’ gehabt hat, wie in den Wörterbüchern oft angegeben wird. In allen überlieferten und gebräuchlichen Sprachformen erscheint es in der transitiven von ‘ernähren, aufziehen’... [Es] scheint mir auch im Gotischen alan eher die transitive Bedeutung zu haben. Unser Wort setzt die intransitive von ‘wachsen’ voraus, ebenso aber auch lat. altus ‘hoch’ beziehungsweise ‘tief’ und mir. alt ‘Höhe’. Man wird daher vermuten müssen, dass diese Bedeutung bereits voreinzelsprachlich ist. Sie geht also über den Rahmen des Germanischen hinaus... [Es] fragt es sich daher, ob in den Gewässernamen doch nicht mit Krahe und Schmid die Wurzel *el-/*ol- als Gewässerbenennung im Rahmen der alteuropäischen Hydronymie (man vergleiche lett. aluōts ‘Quelle’ aus *alantas) der anderen Deutung vorzuziehen ist, zumal sie eine weit größere Verbreitung hat“. Laurs Vermutungen werden jetzt durch einen Eintrag im LIV (2001: 262) bestätigt. Dort finden sich unter dem Lemma *h₂el-1 ‘nähren, aufziehen’ die folgenden relativ sicheren einzelsprachlichen Entsprechungen: lat. alō, -ere ‘nähren, aufziehen’, altir. -ail ‘nährt, zieht auf’, got. (⁺) alands ‘aufwachsend’, anord. ala ‘aufziehen, gebären’, got. *aljan ‘mästen’. Auch beim besten Willen vermag ich nicht zu verstehen, wie daraus eine für Gewässernamen notwendige Bedeutungsnuance „anschwellen, überschwemmen“ entwickelt worden sein soll – und das schon sehr früh. Diskusinės publikacijos / Discussion papers 171 JÜRGEN UDOLPH Allenfalls wird man dem Vorschlag von Peter Anreiter (1997: 105–106.; 2009: 23–24) folgen können, den Ortsnamen Laliders im Karwendelgebiet vor allem wegen altirisch altram ‘Nahrung’ zu der Sippe um lat. alere, etwa im Sinn von ‘fruchtbares, nahrungsreiches Gebiet’ zu stellen. Von hier zu einer Grundbedeutung für Gewässernamen ist es aber ein weiter, entschieden zu weiter Weg. Dalším bodem, který nehrál roli ani u Bichlmeiera, ani u zastánců teorie „živení“, ale který má pro posouzení názvů Alster a Elster zásadní význam, je existence hydronyma Ulster v pohoří Rhön, přítoku řeky Werra. Ulster Je pozoruhodné, že dnes téměř 60 km dlouhá řeka Ulster, nejvýznamnější a ústřední tok v nitru pohoří Rhön, při diskusi o názvech Alster a Elster téměř nehraje žádnou roli. Již Krahe (1959: 11) přitom poukázal na to, že Ulster má stejnou strukturu jako Alster a Elster. Die älteren Belege stehen bei Sperber (1966: 108): 819 Ulstra, 836 in Ulstra(m), (vor 915) in Ulstram usw. Krahe (1959: 11) sieht in ihr – ohne es expressis verbis zu sagen – eine schwundstufige Bildung zu *Alestra/*Alistra ‘Alster, Elster’ mit regelmäßiger germanischer Weiterentwicklung eines ursprünglichen -l-sonans zu Ul-. Dem entspricht der Name der Fulda, gleichgültig, wie man diesen Gewässernamen auch sonst noch analysieren möchte. Die Auffassung als Schwundstufe zu idg. *el-/*ol-, unter Umständen auch zu *u̯el- ‘drehen, winden, wälzen’, haben Hans Walther (1971: 236) und Udolph (1994: 255) übernommen. Patří-li Ulster k názvům Alster a Elster, pak se tím nabízí další argument pro předpoklad indoevropského základu *el-/*ol-, doplněného o *l̥-, ve významu „téci, proudit“ (na základě velmi dobře doložené skupiny příbuzných slov v baltských jazycích). Není přitom bezvýznamné, že paralelní útvar se stupněm redukce + -str- se snad vyskytuje v názvu Unstrut, ležícího asi 100 km daleko (podrobně rozebráno u Udolpha 2010b: 24–26). Z toho však vyplývají další závažné námitky proti spojování názvů Alster a Elster s lat. alere „živit“ a s ním příbuznými apelativy. LITERATURA Altdeutsches Namenbuch 1999: Altdeutsches Namenbuch. Die Überlieferung der Ortsnamen in Österreich und Südtirol von den Anfängen bis 1200, Bd. 1. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. 172 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII Alteuropa, Iller, Alster, Elster und alḗti Andersson Thorsten 1972: Norden och det forna Europa. – Namn och Bygd 60, 5–52. Anreiter Peter 1997: Breonen, Genauen und Fokunaten. Vorrömisches Namengut in den Tiroler Alpen. Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck. Anreiter Peter 2009: Gibt es onymische Hinweise auf vordeutschen Bergbau im Großraum von Schwaz? – Acta Onomastica 50, 7–47. Bach Adolf 1953: Deutsche Namenkunde. Die deutschen Ortsnamen 2(1). Heidelberg: Winter-Verlag. Bichlmeier Harald 2009: Bairisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung, 3–63. http://wcms.uzi.uni-halle.de/download.php?down=15539&elem=2313616. Buchmüller Monika, Haubrichs Wolfgang, Spang Rolf 1986/87: Kontinuita názvů v raném středověku. Negermánské sídelní názvy a názvy vodních toků v zemi na Sáře. – Zeitschrift für die Geschichte der Saargegend 34/35, 24–163. Eichler Ernst 1981: Zur ältesten (vorslawischen) Schicht der Gewässernamen im altsorbischen und altpolabischen Sprachgebiet. – Lĕtopis Instituta za serbski ludospyt, Rjad A 28, 122–137. Ferguson Robert 1862: The River-Names of Europe. London: Williams & Norgate [usw.]. Greule Albrecht 2006: Rezension zu: Grosse Flüsse auf dem Gebiet der Bundesrepublik Deutschland. Supplementband zur Reihe Hydronymia Germaniae. Mainz-Stuttgart: Steiner-Verlag. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 41, 471–475. Krahe Hans 1953: Alteuropäische Flussnamen. – Beiträge zur Namenforschung 4, 104–122. Krahe Hans 1959: Über einige Gewässernamen mit -st-Suffix. – Beiträge zur Namenforschung 10, 1–17. Krahe Hans 1964a: Unsere ältesten Flussnamen. Harrassowitz: Wiesbaden. Krahe Hans 1964b: Vom Illyrischen zum Alteuropäischen. – Indogermanische Forschungen 69, 201–212. Laur Wolfgang 1960: Die Ortsnamen in Schleswig-Holstein mit Einschluß der nordelbischen Teile von Groß-Hamburg und der Vierlande. Schleswig: Arbeitsgemeinschaft für Landes- und Volkstumsforschung. Laur Wolfgang 1981: Gewässernamen in Schleswig-Holstein: ein Überblick. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 16, 107–124. Diskusinės publikacijos / Discussion papers 173 ALL_62_63_maketas.indd 173 2011.06.17 08:24:12 JÜRGEN UDOLPH Laur Wolfgang 1985: Rezension zu: Ortnamen i Värmlands län. Del I, Uppsala 1984. – Beiträge zur Namenforschung. Neue Folge 20, 478–480. LIV 2001: Lexikon der indogermanischen Verben. Bearb. von Helmut Rix [u.a.]. Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag. Pleintinger Andre 2008: Die Gewässernamen im Bereich der oberen Eger. Eine onomastische Untersuchung. München: Martin Meidenbauer Verlagsbuchhandlung. Pokorny Julius 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1. Bern–Frankfurt: Francke Verlag. RGA – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 1–36, 2. vyd. Berlín: De Gruyter, 1968–2008. Rozwadowski Jan 1948: Studia nad nazwami wód słowiańskich. Kraków: Nakładem Polskiej Akademii Umiejętności. Schmid Wolfgang P. 2004: Linguisticae Scientiae Collectanea. Ausgewählte Schriften. Berlin–New York: Walter de Gruyter. Snyder William H. 1965: Zur ältesten Namenschicht der rechten Nebenflüsse der Donau von der Quelle bis zur Einmündung des Inns. – Beiträge zur Namenforschung 16, 176–203. Sperber Rüdiger 1966: Die Nebenflüsse von Werra und Fulda bis zum Zusammenfluss (Hydronymia Germaniae A 5). Wiesbaden: Franz Steiner Verlag. Strandberg Svante 1960: Kontinentalgermanische Hydronymie aus nordischer Sicht. – Probleme der Namenbildung. Stockholm: Almqvist & Wiksell International, 17–57. Udolph Jürgen 1989: Germanische Hydronymie aus kontinentaler Sicht. – Beiträge zur Namenforschung. Neue Folge 24, 269–291. Udolph Jürgen 1990: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie. Heidelberg: Winter-Verlag. Udolph Jürgen 1994: Namenkundliche Studien zum Germanenproblem. Berlin–New York: De Gruyter. Udolph Jürgen 1996: Slavische Gewässernamengebung. – Namenforschung. Ein internationales Handbuch zur Onomastik, 2. Teilband. Berlin–New York, 1539–1547. Udolph Jürgen 1997: Alteuropäische Hydronymie und urslavische Gewässernamen. – Onomastica 42, 21–70. Udolph Jürgen 2003: Zur Kritik am Konzept der alteuropäischen Hydronymie. – Namenkundliche Informationen 83/84: 21–39. 174 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII Alteuropa, Iller, Alster, Elster und aléti Udolph Jürgen 2010a: Sprachen die Nutzer der Scheibe von Nebra keltisch? – Eurasisches Magazin (Internet-Zeitschrift). http://www.eurasischesmagazin.de/images/magazin/04-10/udolph_nebra.pdf Udolph Jürgen 2010b: Euro-Onomastik: Die Alteuropäische Hydronymie. – Handbuch der Eurolinguistik. Wiesbaden, 843–861. Vennemann Theo 2003: Europa Vasconica – Europa Semitica, Berlin-New York: Mouton–de Gruyter. Walther Hans 1971: Namenkundliche Beiträge zur Siedlungsgeschichte des Saale- und Mittelelbegebietes bis zum Ende des 9. Jahrhunderts. Berlin: Akademie-Verlag. Hydronyma staré Evropy Iller, Alster, Elster a sloveso lit. aléti SHRNUTÍ Článek je věnován památce autorova učitele, profesora Wolfganga P. Schmida. První (teoretická) část stručně pojednává o metodologii identifikace a analýzy hydronym staré Evropy, která vychází z výsledků zásadních výzkumů Roberta Fergusona, Jana Rozwadowského, Hanse Krahého a Schmida; uvádí hlavní problémy tohoto směru onomastiky i jeho kritiku. Druhá část článku analyzuje kořen ie. *el–/*ol– ‚téci (o vodě)‘, který předpokládá vodní významovou konotaci, a jeho možné odvozeniny. Kriticky je hodnocena studie Haralda Bichlmeiera „Bairisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht“ z roku 2009 (Blätter für oberdeutsche Namenforschung, s. 3–63), která popírá možnost neindoevropského původu tohoto kořene, rekonstruuje laryngální praformu a předkládá zcela nové etymologické výklady jeho odvozenin. Na základě kazuistické povahy Bichlmeierových argumentů se odmítá možnost rekonstruovat ie. *Hel- / *Hol-, resp. *h₁elh₂-, ‚(vy)hánět, pohybovat se‘, a přiklání se k tradičnímu odvozování hydronym Ola, Alia, Alle, Elz, Aland, Alsa z ie. *el–/*ol– ‚téci (o vodě)‘, s nímž se obvykle spojuje sloveso lit. aléti ‚téci, naplnit se vodou‘. Při pojednání o původu hydronyma Iller se zpochybňuje Bichlmeierovo tvrzení, že rekonstrukce suff. *-ira- je neopodstatněná, protože takový slovotvorný formant neexistuje: odráží jej totiž hned několik germánských hydronym. Podoba hydronyma s geminovaným -ll- je doložena ve 12. století, resp. rekonstruuje se praforma *Elira (bez Bichlmeierem předpokládané změny *-z- > -r- podle Vernerova zákona). Předpokládá se, že toto hydronymum lze zařadit do slovní zásoby staré Evropy. Do této skupiny slov by mohla patřit i německá hydronyma Alster, Elster, která se spojují se slovesem lat. alō, -ere ‚živit, pěstovat‘. Název řeky Ulster’io (a jeho varianty) se rovněž spojuje s ie. *el–/*ol– ‚tamtéž‘. Diskusinės publikacijos / Discussion papers 175 JŪRGEN UDOLPH Na základě provedené faktografické a lingvistické analýzy hydronymů lze dospět k těmto závěrům: 1) rekonstrukce nelaryngální indoevropské předformy *el-/*ol- ‚téci (o vodě)‘ je opodstatněná; 2) hydronyma Iller, Alster, Elster jsou odvozena z indoevropského *el-/*ol- ‚též‘; 3) území obývané Balty je bohaté na hydronyma Staré Evropy, a proto má analýza jeho hydronym zvláštní význam; 4) zastánci laryngální teorie by neměli ignorovat možnost existence lexikálního substrátu Staré Evropy; 5) výzkumy baltských a dalších indoevropských hydronym Wolfganga P. Schmida mají dodnes zásadní význam pro analýzu indoevropských onym. Doručeno 12. prosince 2010. JŪRGEN UDOLPH Steinbreite 9 D-37124 Rosdorf E. paštas – [email protected] 176 Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII