Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos

LAURA GERŽOTAITĖ Ústav litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: areální výzkum baltských jazyků, geolingvistika, dialektologie. JIŽNÍ NÁŘEČÍ ZÁPADNÍCH AUKŠTAIŤŮ ZE ŠIAULIAI: GEOLINGVISTICKÝ ASPEKT A JEHO INTERPRETACE1 Jižní subdialekty západní aukštaitštiny ze Šiauliai: geolingvistický aspekt a jeho interpretace ANOTACE Článek představuje geolingvistický výzkum nářečí v oblasti jižní podoby západní aukštaitštiny ze Šiauliai (Jonava a její okolí). Zkoumaný materiál tvoří západní aukštaitština ze Šiauliai podle nářeční klasifikace Zig­mase Zinkevičiuse a Alekse Girdenise, střední aukštaitština podle Kazimierase Jauniause a Antanase Salise a východní nářečí prvního stupně podle Antanase Baranauskase. Porovnání uvedených oblastí pomocí počítačové kartografie zvýraznilo přechodné postavení západní aukštaitštiny ze Šiauliai ve vztahu k sousedním nářečím. Jižní nářečí této podoby se vyznačují tím, že se ve všech klasifikacích nacházejí na samém okraji a jsou v kontaktu se slovanskými jazyky těchto míst, proto je lze hodnotit jako periferní. ANOTACE Článek představuje geolingvistickou studii jižní oblasti (s Jonavou a jejím okolím) šiauliského nářečí západní aukštaitštiny. Zkoumaným materiálem je šiauliská západní aukštaitština podle klasifikace Zigmase Zinkevičiuse a Alekse Girdenise, tedy 1 Za navržené téma článku a cenné připomínky upřímně děkuji prof. dr. Danguole Mikulėnienė. K L Í Č O V Á S L O V A: šiauliští západní aukštaité, klasifikace litevských nářečí, geolingvistika, jazyková mapa, Jonava, periferní nářečí. K L Í Č O V Á S L O V A: šiauliští západní aukštaité, klasifikace litevských nářečí, geolingvistika, jazyková mapa, Jonava, periferní nářečí. 156 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos střední aukštaitštinu podle klasifikace Kazimierase Jauniuse a Antanase Salyse, jakož i první východní aukštaitštinu podle Antanase Baranauskase. Srovnání uvedených oblastí pomocí metod počítačové kartografie prokázalo přechodné postavení šiauliské západní aukštaitštiny ve vztahu k sousedním nářečím. Jonava a její okolí se vyznačují tím, že se ve všech klasifikacích nacházejí na okraji oblasti a mají kontakty se slovanskými jazyky této oblasti; lze je považovat za periferní. V litevské dialektologii se prosazující geolingvistická metoda umožňuje nahlížet jinak na práce jazykovědců a klasifikace litevských nářečí z různých období, porovnávat a zobecňovat z různých hledisek nářeční údaje shromážděné ve stejnou či odlišnou dobu (Mikulėnienė, Stafecka 2009: 141–163; Mikulėnienė, Trumpa 2008: 128–146; Geržotaitė 2009: 98; 2011: 13–23; 2011a). Předmětem tohoto článku jsou dosud málo zkoumaná nářečí Jonavõ a jejího okolí, která jsou v klasifikaci litevských nářečí přiřazena k nejjižnější části šiauliské západní aukštaitštiny (viz obr. 1). OBR. 1. Jižní nářečí šiauliské západní aukštaitštiny2 2 Čísly označené uvedené lokality jsou zároveň body Litevského jazykového atlasu (dále jen LKA) (viz LKA I 21–30). Straipsniai / Articles 157 LAURA GERŽOTAITĖ Cílem článku je ukázat vývoj tohoto nářečí, zejména jeho jižní části, uplatněním geolingvistické metody3. PROJEDNÁVANÁ OBLAST O nářečích v pojednávané oblasti, která leží východně od linie Baisógala–Dotnuva–Kėdainiai–Jonava, se stručně zmiňuje řada dialektologických prací (Salys 1935: 68; 1992: 304; Zinkevičius 1966: 15; 2002 [1969]: 377; 2006: 205; Morkūnas 1993: 7; Kazlauskaitė ir kt. 2007: 85–86). V současné klasifikaci litevských nářečí jsou Jonava a její okolí zařazeny do většího územního jazykového celku – západních aukštaitských šiauliškiai (Girdenis, Zinkevičius 1966: 139–147). Tato oblast náleží k západním aukštaitským, protože nosové samohlásky ą, ę a dvojhlásky an, am, en, em se zachovávají neporušené. Šiauliškiai se od západních aukštaitských kauniškiai liší těmito rysy: 1) posouvají přízvuk z koncovky; 2) zkracují nepřízvučné dlouhé samohlásky a prodlužují přízvučné krátké samohlásky; 3) zkracují nepřízvučné koncovky (Zinkevičius 2006: 203–205; LKTCh 60–63; Kazlauskaitė ir kt. 2007: 25–28)4. Nářečí se navíc liší také tím, že jsou v kontaktu se slovanskými jazyky těchto míst. Území západních aukštaitských šiauliškiai, zahrnující okolí Žagarė, Joniškis, Kruopiai, Šakyna, Stupurai, Šiauliai, Aukštelkė, Pakapė, Šaukotas, Šiluva, Betygala, Baisógala, Dotnuva, Kėdainiai, Šėta a Jonava, tvoří dlouhý, úzký pás, který se zužuje teprve jižně od Šiauliai5. Na západě sousedí západní aukštaitští šiauliškiai se žemaitskými, na východě pak s východními aukštaitskými panevėžiškiai a širvintiškiai. Jižní šiauliškiai se vklínili mezi západní aukštaitské kauniškiai a jižní aukštaitské (viz LKA I, mapa č. 1; www.tarmes.lt). 3 Počátky geolingvistického výzkumu ve světě jsou spojeny s prací německého dialektologa Georga Wenkeriho a v Litvě s prací Kazimierase Būgy a Antanase Salise (LKE 32–33; Salys 1985: 73–76; Morkūnas 1977: 7–8; 1980: 41–52). Namísto dříve užívaných pojmů jazyková geografie, lingvistická geografie se dnes stále více prosazuje geolingvistika (Mikulėnienė 2012; Mikulėnienė, Stafecka 2009: 40–42; www.tarmes.lt). Měnila se a stále se mění i samotná metodika, která si vedle tradičních úkolů klade stále nové cíle (Kalėdienė 2011; Aliūkaitė 2011: 257–259). 4 Srov. dotazník k rozlišovacím nářečním rysům západních aukštaitských šiauliškiai, vypracovaný pro projekt z roku 2011 od Rimos Bakšienės, Astos Leskauskaitės a Daivy Vaišnienės Současný geolingvistický výzkum v Litvě: optimalizace sítě bodů a interaktivní šíření nářečních informací (č. VP1-3.1-ŠMM-07-K-01-028) (www.tarmes.lt). 5 Rūta Kazlauskaitė na základě prací jiných lingvistů, map Litevského jazykového atlasu a Encyklopedie litevského jazyka a textů západních aukštaitských šiauliškiai přiřazuje k uvedené oblasti více lokalit; viz mapu (Kazlauskaitė ir kt. 2007: 24). Zahrnuje tak Džiūikai (bod 132), tradičně přiřazované k jižním žemaitským varniškiai podle LKA I (mapa č. 1), Girėknalis (399), Ariógala (400), Lenčiai (401) a Daugėliškiai (439), přiřazované k západním aukštaitským kauniškiai, a Surviliškis (335), přiřazovaný k východním aukštaitským panevėžiškiai. Do oblasti západních aukštaitských šiauliškiai vymezené autorkou nejsou zahrnuty Gegužìnė (499) a Pociūnėliai (265), které k ní byly odedávna řazeny. 158 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos V tomto článku jsou současné západní aukštaitské šiaulišké nářeční variety porovnávány s aukštaitskými středními nářečími podle členění Kazimierase Jauniuse a Antanase Salise a s východními prvního typu podle členění Antanase Baranauskase. PŘEHLED VÝZKUMU Rozsáhlejších prací věnovaných těmto nářečním varietám téměř není. Jako první o jazyce této oblasti psal Viktoras Poržežinskis (Поржезинский 1896: 1–28); pojednal o fonetice nářečních variet východolitevského dialektu, které spadaly do šiauliaiského, kaunaského a panevėžyského okresu tehdejší Kaunaské gubernie. Zmínil nářeční varietu Žeimiai a okolních vesnic, jež náležela ke kaunaskému okresu, avšak samostatně ji neprobral. Z rysů typických pro tuto varietu i pro blízké variety šiauliaiského okresu je třeba uvést zachování nosových samohlásek ą, ę a dvojhlásek an, am, en, em, např.: žāsis (s ā), tấėsiu (srov. ve středním litevském jižním nářečí žāsis, tấėsiu, rañka, âmžias (Поржезинский 1896: 8, 12); souhláska l se zde i v celém východolitevském dialektu vyslovuje tvrdě, např.: łasu „sbírám“, ładas (srov. ve středním litevském nářečí lesù, lėdas), łangvas, paniała (Поржезинский 1896: 24). Popis nářeční variety Kulvós (založený na řeči vesnice Rūčiūnai, která ležela asi dva kilometry od Kulvós) sestavil Jurgis Gerulis (Gerullis 1930: 48–51). Na základě Baranauskasova členění zařadil tuto varietu mezi východní prvního typu jižní a pojednal o jejích zvláštnostech v přízvuku, vokalickém systému a konsonantickém systému. Z hlediska kvantity jsou samohlásky krátké, polodlouhé a dlouhé. Podle jeho názoru mohou být polodlouhé přízvučné krátké i, u a první složky smíšených dvojhlásek i, u + r, l, m, n, např.: bù.βa „bylo“, prapú.lt̄ „propadnout“, mú.m „nám“. Krátká samohláska e na začátku slova a přízvučná stoupavá či klesavá e, která je první složkou smíšených dvojhlásek, se mění na a, např.: ažī’s „rak“, pukštā.lis „ptáček“, gáˑr̄t „pít“. V nářečí se zkracují dlouhé samohlásky před přízvukem, po přízvuku i v koncovkách a dvojhlásky ie, uo se monoftongizují, např.: grūdāˑli „zrníčko“, nùtupė „sedl si“, bałtadznīˑtę „Baltaduonytė“, vėroˑ „veřeji“. Redukují se první složky dvojhlásek (i)ai, ei, au, např.: vaīˑka „dítě“, akułōˑrėi „akuly“, pukštāˑlis „ptáček“. Jinak se realizují samohlásky na konci slova, např.: dugnì „na dně“6, mamīˑtis „maminky“ (Gerullis 1930: 49–50). Uvádí se až pět přízvukových intonací: krátká (Kurzton), tlačná (Stoßton), prodlužovací (Dehnton), střední (Mittelton) a useknutá (geschnittenem Dehnton). Poslední dvě jsou probrány podrobněji (Gerullis 1930: 48–49). Z vlastností konsonantického systému se uvádí: tvrdá výslovnost l, např.: dī.dėła „velká“, galėˑtume „mohli bychom“; náhrada j neslabičným i (značeným į), např. įināi. (Gerullis 1930: 51). 6 Srov.: „7. Auslaut: a) Schriftlit. betontes -è > -u: dugnè > dugnì, dievè > dièβˌì“ (Gerullis 1930: 50). Straipsniai / Articles 159 LAURA GERŽOTAITĖ Všechny tyto rysy jsou ilustrovány pěti krátkými transkribovanými texty (Gerullis 1930: 52–53)7; byl přidán také přepsaný hymnus, který přeložil Abraomas Kulvietis, „Gott sey gelobet und gebenedeiet“ neboli „Pagarbints būki ir paczestawotas“ (Gerullis 1930: 53). Okrajové oblasti středních hornolitovských nářečí Kulvōs, Vėprių, Surviliškio a Baisógalos, v nichž se redukují koncové dvojhlásky ai, au, zmiňoval také Salys, jejich jazykem se však podrobněji nezabýval (1935: 68; 1992: 304). Západoaukštaitská šiauliaišská nářečí v okolí Šėty a Jonavy, vyznačující se rysy typickými pro periferní nářečí, tj. silnou interakcí se slovanskými jazyky, zmínil Kazys Morkūnas, podrobněji se jimi však nezabýval (1993: 7). O přízvuku, vokalismu a konsonantismu nářečí Ūpningai a jeho okolí a o některých morfologických rysech psal Bonifacas Stundžia (1980: 98–100; 1988: 111–114). Toto nářečí se dělí na dvě podnářečí, která se liší fonetickými rysy (reflexy koncového a, koncovými a, e (< –*án, –*én) a ą, ę). V jednom podnářečí, k němuž patří vesnice Dagilioniai, Vareikiai, Aukštākai̇mis, Ūpningai, Kunigiškiai a Saleni̇nkai, se koncové a mění na samohlásku typu u, zapisovanou jako v, např.: vāsaru, dvkrūs; místo koncového a, e (< –*án, –*én) a ą, ę se vyslovuje u, i a zapisuje se v, l, např.: káru ‚karą‘, šilkinį ‚šilkinę‘, glūvėnumi. Do druhého podnářečí, kam patří vesnice Vānagiškis, Padaigai a Keižoniai8, se nepřízvučné koncové a vyslovuje bez uového zabarvení, ale rovněž redukovaně, např.: vėžɔ, visbs, tvártbs (i tvártbs); místo koncového a, e (< –*án, –*én) a ą, ę se vyslovují a, e, např.: vargà, raj̇kà ‚ranką‘. Kmenové dvojhlásky an, en a nosovky ą, ę se zachovávají v celé oblasti (Stundžia 1980: 98; 1988: 112). Podle Stundžii jsou ostatní rysy společné celému nářečí Ūpningai. Samohlásky ė, o se v obcích při hranici s východními aukštaitskými širvintiškými nářečími diftongizují, např.: nepadėjė ‚nepadėjo‘, r ū̄vėm ‚rovėm‘; dvojhláska uo se mění na u̯o nebo ɔ, např. dū̯dɔ (i dɔdɔ). Redukuje se přízvučná a nepřízvučná dvojhláska ai, např. krūmbi̇. Přízvuk se, s výjimkou mluvčích, pro něž je litevština druhým jazykem, přesouvá z krátké koncovky na předposlední slabiku s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou ie, uo (Stundžia 1980: 99–100). Jak poznamenává Stundžia (1980: 99), v řeči místních obyvatel, jejichž mateřštinou je litevština, se intonace samohlásek a dvojhlásek liší, avšak jen málo. Z morfologických rysů je třeba zmínit tvary první osoby přítomného času slovesa s t, d, např.: áudiau ‚audžiau‘, statiau ‚stačiau‘; iterativní slovesa, např.: apardinėja ‚aparia‘; předložka iž ‚iš‘, např.: iž ryto (Stundžia 1980: 100). Některé rysy přízvuku, vokalismu a konsonantismu nářečí Jonavõs, které vznikly v důsledku kontaktů se slovanskými jazyky, popisuje Rūta Kazlauskaitė (2008: 600–609). Podle autorky se v tomto nářečí slabě diftongizují přízvučné ė, o, např.: stuv’ė̃t. 7 Stejnými texty je představeno všech jedenáct nářečí, která vyčlenil Baranauskas. 8 Stundžia (1980: 98) nurodo Keižonių kaimo pavadinimą ir išnašoje paaiškina, kad kaimų pavadinimai jo teikiami tokie, kokie buvo užrašyti iš vietinių gyventojų. 160 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos „stát“, žmᵘónis „lidé“; dvojhlásky ie, uo, se monoftongizují, např.: dʲėnas „dny“, pardᵘóda „prodává“. Lidé vyrůstající ve smíšených rodinách vyslovují takto: jaunesnę.m „mladším“, atvaž.š.f „přijet“. Obyvatelé těchto míst, kteří se od dětství učí několik jazyků, nepoužívají některé měkké souhlásky. Po nezměkčených souhláskách se mění přední samohlásky, např.: pù.sesesres „sestřenice“, žã.mes „země“, grĩ.čė „chalupa“. Samohlásky v nepřízvučných koncovkách se redukují; přízvuk se z krátké koncovky přesouvá nejen na předposlední slabiku s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou ie, uo, ale také na slabiku s dvojhláskou. Je patrná tendence k vyrovnávání přízvuku v rámci slovního paradigmatu. Byly publikovány texty těchto nářečí zaznamenané v Akmeniai a Trakai (LT II 238–239, 246–248; Kazlauskaitė 2005: 66–67): vˈiːrʋs tˈeiˌpà(t) turˈė ju pˈėn.ˈkˈis; bū.va labbī. sun.ku Akmeniai (LT II 239), turė dawom ękli čė↑ vadi.namà // givæ.nambs nã.mbs↑ Akmeniai (Kazlauskaitė 2005: 66), iˌvarˇ.ks tˈei. kôˈlˈii paũ.ks vьlikai. Trakai (LT II 247); Reniūnai (farnost Panoteriai) (Markevičienė 2001: 169–170): ãitra diėna vĩ·rai aĩdava láˈistīt mᵘóteris; būˈdava gavˈėne (Markevičienė 2001: 169), labaĩ būˈdava gegũ.žes mˈėnesi ažuliˌnu vabalū. // kar̃kvabalij; viénus vaikį.nvs (Markevičienė 2001: 170); Ūpninkai, Markūtiškiai a Gaižūnai⁹ (Kazlauskaitė ir kt. 2007: 87–93, 95–97; LKT 223): tašˌvienvs / viriˌš eis givæˈnv Upninkai (Kazlauskaitė ir kt. 2007: 90), mãˈma būˈdava kalėdom / kleckėˈls kæːpą / dà pirãˈga i.šǩepa Markutiškiai (Kazlauskaitė ir kt. 2007: 91), ĩ·ra trĩ·s ježerai: juódvs jėˈžervs, áˈpskrivus iir báˈltvs Markutiškiai (LKT 223), tié gíˈde gíˈde / ligᵘónine gulėˈje / tóˈku stᵘóru kᵘóje i lĩ.[ka] Gaižūnai (Kazlauskaitė ir kt. 2007: 96); Jaugeliškiai (Kazlauskaitė 2005: 68–69): paskui dar↑ tᵘóke šuniˈbe buuãu padã.ris↑ (Kazlauskaitė 2005: 69); Žeimiai¹⁰, Pasoda, Batėgala¹¹ a Gegužinė (LKT 221–222, 224–225): tukˈoˈs suó̃gus áˈsti rūˈkšˈus Žeimiai (LKT 221), aĩnu aĩnu jisai, žˈuˈri – pirtˈė la apáˈugu(s) žõˈlv Pasoda (LKT 221), pàc šenãˈuja sėˈnis: kóˈkˈa sˈveikatà, tóˈks šenãˈuimas Batėgala (LKT 224), lakštĩngela labaĩ gražẽi čĩ.lba; nusipirka gelãžini plūˈgu Gegužinė (LKT 225). Uvedené úryvky zjevně odrážejí popsané rysy zkoumané oblasti nářečí. POJEDNÁNÍ O NÁŘEČÍCH Z GEOLINGVISTICKÉHO HLEDISKA Senojoje Jauniaus ir Salio tarmių klasifikacijoje (Salys 1933: 21–34; 1935: 1–87; 1946: 1–67; 1992: 3–140) dabartinius šiauliškius sudaro dalis aukštaičių vakariečių žiemiečių ir aukštaičių viduriečių (žr. 2 pav.). 9 Je užívána oficiální podoba uváděná v LKA I 26. 10 Zapsáno jako Žeimis. 11 Zapsáno jako Betégala. Straipsniai / Articles 161 LAURA GERŽOTAITĖ OBR. 2. Klasifikace nářečí Kazimierase Jauniuse a Antanase Salise Střední aukštaitská nářečí si zachovala dvojhlásky am, an, em, en a nosové samohlásky ą, ę neporušené, stejně jako západní nářečí, avšak výslovností tvrdého l před ė se blíží východním nářečím (Salys 1946: 53; 1992: 109). Z předložené mapy je patrné, že Salisova střední aukštaitská nářečí se jakoby dělí na dvě oblasti: severní (jižně od Šiauliai tato oblast zcela zaniká) a jižní, začínající u Legečiai12. Tyto oblasti se liší nejen jazykovými rysy. Výrazná je také přírodní hranice mezi těmito částmi: „[...] od Šiauliai až k soutoku Bėržė a Šušvė se táhne dlouhý pás bažin a řídce osídlených lesů“ (Salys 1992: 111). V těchto místech je skutečně mnoho bažin, 12 Iš Salio aukštaičių viduriečių ploto aprašo (1946: 38, 54; 1992: 77, 111) ir pridėto lietuvių tarmių žemėlapio matyti, kad šių aukštaičių plotas šiek tiek žemiau Šiaulių susiaurėja, bet visiškai nenutrūksta. 162 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos 3 OBR. Střední aukštaité v současné klasifikaci nářečí rašelinišť (rašeliniště Rėkyva a Šūlinkiai, mokřady Tytuvėnai a Šiluva) a rozsáhlých lesních komplexů (Mažuoliai, Liaudiškiai a Užpelkiai) (viz LK 40, 41, 56, 57). Do druhé oblasti středních aukštaitů (jižní), počínaje Legečiai, patří okolí Baisógaly, Gražiškiai, Šlapabėržė, Kėdáiniai, Jonavõs, Kaũnas, Kaišiadorys a Prienai. V této klasifikaci nářečí se střední aukštaité nacházejí mezi západními aukštajty (severními, veliuonskými a jižními), východními aukštajty (pantininkai, puntininkai) a západními dzúky. Západní aukštaité šiauliškiai podle současného dělení a střední aukštaité podle staršího dělení jsou geograficky rozmístěni velmi podobně, existují však i rozdíly (viz obr. 3). Z této mapy je patrné, že: 1) střední aukštaité podle Salise zasahovali do východní části dnešního území šiauliškiai; 2) jižní část území středních aukštaitů zahrnovala nejen území dnešních západních aukštaitů šiauliškiai, ale také značnou část západních aukštaitů kauniškiai a malou část přilehlého území jižních dzúků. Straipsniai / Articles 163 LAURA GERŽOTAITĖ 4 OBR. Západní aukštaité šiauliškiai v klasifikaci nářečí Antana Baranauskase13 Uvedená mapa ukazuje, že východní hranice území dnešních západních aukštaitů šiauliškiai a středních aukštaitů podle staršího dělení se shodují. Kromě toho se východní hranice středních aukštaitů podle staršího dělení téměř shoduje s izofonami kmenově přízvučných a, e (viz LKA II, mapa č. 44) a kmenově cirkumflexních am, an (viz LKA II, mapa č. 69). Východně od těchto izofon se nazální ą, ę a první složky diftongů začínají zužovat (viz obr. 2). Západní hranice středních aukštaitů se téměř shoduje s izofonami l před e a zejména ė (viz LKA II, mapa č. 15, 28); východně od nich (tedy téměř na celém území středních aukštaitů) se l vyslovuje tvrdě (viz obr. 2). Srovnání těchto dvou klasifikací 13 Sud. Laura Geržotaitė (2011). 164 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos … ukazuje přechodné postavení šiauliškiských nářečí západních aukštaitů vůči sousedním nářečím. Jonava a její okolí se tedy nacházejí na okrajích oblastí srovnávaných nářečí. Z přibližné mapy litevských nářečí, kterou sestavil Baranauskas (viz obr. 4), je patrné, že do oblasti východních prvních patřilo okolí Joniškisu, Radviliškisu, Šeduva, Smilgiai, Kėdainiai, Jonavos a Kaunasu. Oblast tohoto nářečí zasahovala také poněkud do gubernií Suwałki a Vilnius. Je možné, že východní první jižané zaujímali na jihu a jihovýchodě poněkud jinou (větší) oblast, než jaká je vyznačena na mapě. Vzhledem k tomu, že Baranauskasovy popisy (Барановский 1898: 49–51) nejsou přesné, může být i oblast tohoto nářečí na mapě pouze přibližná. V Baranauskasově klasifikaci sousedili východní první, k jejichž oblasti Salys přiřadil zmíněné střední aukštaitské nářečí, na západě se západními severními a jižními nářečími a na východě s východními druhými a třetími. Při srovnání oblastí šiauliškiských nářečí západních aukštaitů podle současného členění a východních prvních (severních a jižních) podle Baranauskasovy klasifikace jsou patrné značné rozdíly (viz obr. 4)14. Východní první jsou vůči šiauliškiským nářečím západních aukštaitů posunuti výrazně na východ a zasahují do značné části oblasti dnešních panevėžiškiských nářečí východních aukštaitů. Samotná oblast šiauliškiských nářečí západních aukštaitů je nejednotná. Tvoří ji velká část západních severních nářečí podle Baranauskase a menší část jižních; do této oblasti patří také malá oblast východních prvních severních nářečí s Joniškisem a jeho okolím a jižních nářečí s Jonavou a jejím okolím. V této klasifikaci se Jonava a její okolí nacházejí na okraji oblasti východních prvních jižních nářečí. Kromě toho tato lokalita patřila k okraji Kaunaské gubernie, nedaleko hranic Kaunaské a Vilniuské gubernie; viz mapu (Mikulėnienė, Trumpa 2008: 129). Na samém okraji ležely i Ūpnikai: „Upnikai (okres Ukm.) leží těsně u hranice Vilniuské gubernie, proto jsou zdejší lidé polonizovaní a zaostalejší než jinde [...]“ (Augštaitis15 1914: 2). O výjimečném postavení středních aukštaitských nářečí (nebo části dnešních šiauliškiských nářečí západních aukštaitů), která se táhnou v dlouhých a úzkých pásech téměř přes celou oblast litevského jazyka, psal pouze Salys (1992: 303: „na severu je oblast sama úzkým proužkem, místy mezi lesy smíšeným. Na jihu je širší“). Aukštaičių viduriečių, kaip atskiros patarmės, neskyrė Baranauskas (Барановский 1898: 49–51; www.tarmes.lt)16. Jaunius šią patarmę išskyrė tik Lietuvių kalbos gra- 14 Oblasti středních aukštaitských nářečí v Jauniově a Salysově klasifikaci a východních prvních nářečí podle Baranauskase, „překryté“ jedna přes druhou, by se lišily méně. 15 Autor tohoto textu zatím nebyl identifikován. 16 Je třeba poznamenat, že Baranauskas spojoval východní první se západními, ačkoli je označoval jako východní (Барановский 1898: 56). Straipsniai / Articles 165 LAURA GERŽOTAITĖ matikoje (Явнис 1911: 23), o Kaũno gubernijos tarmių aprašuose, kaip ir Baranaus-kas, aukštaičius skyrė tik į vakarietčius ir rytiečius (Явнис 1894: 175; 1897: 178). Būga kalbamąjį plotą priskyrė prie rytiečių (1961: 85–97). Taigi aukštaičiai vidu-riečiai tėra pereinamasis plotas tarp vakarų ir rytų aukštaičių, arba „[...] sudaro tik pereiginę tarmę iš rytiečių aukštaičių į vakarietčius“ (Salys 1992: 303). Negalėdamas nurodyti ryškių skiriamųjų ypatybių (vieninteliu aukštaičių vakarietčių ir aukštaičių viduriečių skiriamuoju požymiu kalbininkas laikė kieto l prieš ė tarimą žodžio pradžioje), kuriomis aukštaičiai viduriečiai skiriasi nuo aukštaičių vakarietčių ir aukštaičių rytiečių, Salys rašė: „šītame skirstyme kokio griežtumo negali būti. Ats-kiros ryškios tarmės nesudaro“ (1946: 53; 1992: 109). Vzhledem k této geografické poloze se tato oblast i dalšími jazykovými rysy přimyká k sousedním nářečím; například v okolí Kulvõs, Vėpriů, Šėty, Surviliškisu a Baisógaly se pozoruje redukce, která je typická pro sousední východní dialekty (dnešní východní aukštaitštinu) (Salys 1992: 304). Zřetelná redukce se vyskytovala ve starých nářečních textech z Kulvõs (Gerullis 1930: 52–53) i z okolí Baisógaly (Вольтеръ 1904: 336–338). V nich je krátké u v koncovkách označeno nevýraznou, „vyhaslou“ variantou hlásky u (υ), např.: gražūs (Gerullis 1930: 52), àdatus (Gerullis 1930: 52), suprantùs vãrnas (Gerullis 1930: 52); přízvučné i nepřízvučné krátké a je vyslovováno jako „vyhaslá“ varianta hlásky a (α, ə), např.: užkėikts dvõras (Вольтеръ 1904: 337), viẽna pana (Вольтеръ 1904: 337), kūnigas (Вольтеръ 1904: 337), uzbõnas (Gerullis 1930: 52); redukují se první složky dvojhlásek, např.: kailinėi. (Gerullis 1930: 52), iïsai. (Gerullis 1930: 52). Později, po prozkoumání této oblasti jazykovědci, bylo přijato Salysovo stanovisko, že střední aukštaitové netvoří samostatné nářečí (Zinkevičius 2002 [1969]: 366), protože: 1) „nemají ani jeden jazykový rys, který by byl charakteristický pouze pro ně“; 2) jejich území není souvislé a u Šiauliai se západní a východní aukštaitové stýkají; 3) území, které se jim „přisuzuje, se z nářečního hlediska zřetelně dělí na jižní a severní část, jež jsou každá mnohem bližší nářečí svých sousedů než sobě navzájem“ (Zinkevičius 2002 [1969]: 366). V současné klasifikaci jsou nářečí rozdělena nikoli podle souhláskových rysů, ale na základě vlastností vokalismu a přízvuku; střední aukštaitové jsou přiřazeni k západním aukštaitům (Girdenis, Zinkevičius 1966: 139–147; Zinkevičius 2002 [1969]: 366). Přiřadit střední aukštaitové k východním aukštaitům nebylo možné z několika důvodů: 1) kdyby byli střední aukštaitové přiřazeni k východním aukštaitům, neexistoval by společný rozlišovací rys aukštaitů, protože l změkčují i jižní aukštaitové; 2) takové přiřazení jižní části středních aukštaitů, která je bližší západním aukštaitům, k východním aukštaitům by působilo uměle; 3) v pracích jazykovědců jsou vyčleněna nářečí šiaulišků v jižní části západních aukštaitů, východně od linie Baisógala–Dotnuva–Kėdainiai–Jonava, a ta jsou rovněž přiřazena k západním aukštaitům, viz mapu (Kazlauskaitė ir kt. 2007: 84). Tato nářečí, nyní silně ovlivněná sousedními východními aukštaitskými panevėžiškiai, 166 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos kių (suplakami trumpieji balsiai galūnėse), anot Zinkevičiaus (2002 [1969]: 367), anksčiau nesiskyrė nuo vakarų aukštaičių. Přiřazení středních aukštaitů k západním aukštaitům, stejně jako další změny, vyvolalo mezi dialektology značné diskuse (Karaliūnas, Sabaliauskas 1967: 154–156; Vitkauskas 1967: 3; Grinaveckis 1968: 2; Grinaveckienė, Senkus 1968: 6; Kazlauskas 1968: 410; Skardžius 1968: 215–218). Podle Eleny Grinaveckienė a Juoza Senkuse (1968: 6) „nebylo zrušení střední aukštaitské podřeči v práci zcela jasně zdůvodněno a působí dosti mechanicky“. Novou klasifikaci nářečí kritizoval také Pranas Skardžius, jemuž připadala pochybná a nikoli zcela samozřejmá (1968: 217). Nesouhlasil ani se zrušením středních aukštaitů a napsal, že tato změna „bude mnohým připadat jako těžko stravitelná záležitost“ (Skardžius 1968: 218). Rozdílnost zkoumaných nářečí se odráží také v terminologii klasifikací nářečí (viz obr. 5). 5 OBR. Zkoumaná nářeční oblast v klasifikacích litevských nářečí Z obr. 5 je patrné, že autoři různých klasifikací litevských nářečí přiřadili tutéž oblast pokaždé k jiné podřeči. Tato rozmanitost termínů umožňuje hovořit také o možné nesouvislosti zkoumané oblasti, která je ostatně typická pro nářečí na okrajích nářečních oblastí. PERIFERNOST ZKOUMANÝCH NÁŘEČÍ Na perifernost nářečí jižní oblasti západních aukštaitských šiauliškiai mohly mít vliv slovanské jazyky v těchto místech, neboť zkoumané lokality spadají do jedné ze tří polských Straipsniai / Articles 167 LAURA GERŽOTAITĖ jazykových oblastí – Kėdainiai–Jonava (viz obr. 1), v níž se v polovině 19. století až na počátku 20. století nacházelo mnoho polských velkostatků a menších dvorů (Zinkevčius 1992: 68). Jen v okolí Jonavõs bylo na přelomu 19. a 20. století napočítáno více než sedmdesát velkostatků (Karaliūnienė 1999: 31). Z nich je třeba zmínit především velkostatek Skarūliai, úzce spjatý s dějinami městečka Jonavõs a ležící jen několik kilometrů od něj (Jankauskas 2000: 9–10), dále také velkostatky Barbõrlaukis, Bukonys, Dróbiškiai, Markūtiškiai, Žeimiai, Kulvōs, Gegužinė aj. (podrobněji viz Kviklys 1965: 363–369, 456–460, 549; Semaškaitė 2010: 50, 79–80, 109, 228, 481–482; Karaliūnienė 1999: 31–33, 53–55, 57–58; Vitkauskienė 2007). Existence takových velkostatků, například v okolí Žeimiai, je zaznamenána v tehdejším tisku: „v této farnosti je několik menších dvorů a tucet ošuntělých šlechticů [...]. Když jsem poprvé procházel městečkem Zeimė, myslel jsem, že je tu všechno litevské, protože nápisy na domech jsou všechny litevské. Ale když jsem je oslovil, dali najevo, že neumějí jazyk svých otců“ (Vabalninko Juozas17 1910: 642)18. Na postavení nářečí ve střední oblasti litevského jazyka upozornil snad jako první Kazys Morkūnas (1993: 7), který napsal, že tato nářečí „mají také další rysy typické pro periferní dialekty (resp. nářečí) – silnou interakci se slovanskými jazyky (polštinou, ruštinou)“. O možném vlivu polštiny a ruštiny na nářečí střední Litvy se zmínil Stundžia (1988: 113; 1980: 100). Při pojednání o jazyce Ūpninkai a okolí, které se řadí k západním aukštaitským šiauliškiai, označil toto nářečí za periferní, s rysy západních aukštaitských šiauliškiai, východních aukštaitských širvintiškiai a panevėžiškiai. Podle Stundžii (1988: 113) navíc v této „oblasti žijí lidé starší generace, kteří mluví rusky a polsky (je tu dokonce několik celých vesnic – Perelozai, Apeikiškiai...), a kteří umějí (byť s jistým přízvukem) také litevsky“. Vliv těchto jazyků lze podle Stundžii (1988: 113) vysvětlit tvrdou výslovností souhlásek š, ž, t, d, nepatrným monoftongizováním přízvučných dvojhlásek uo, ie a diftongizací o, ė, která se objevila v jazyce okolí Ūpninkai, avšak „bez speciálního výzkumu je těžké říci něco konkrétního“. Výzkum Kazlauskaitė (2008: 600–608) ukazuje, že se nářečí okolí Jonavõs a místní polština vzájemně ovlivňují. V důsledku této interakce se litevské dvojhlásky ie, uo monoftongizují a některé souhlásky se vyslovují tvrdě. Podle Kazlauskaitė (2008: 608) může polština navíc ovlivňovat zhoršování přízvukového systému místních litevských nářečí. 17 Pod tímto a dalšími pseudonymy se podepisoval Juozas Gvildys (1884–1968) – učitel, účastník národního hnutí, který přispíval do periodického tisku (Mačiulis 2007; LE VIII 75). 18 Kunigo, draudžiamos spaudos platintojo Mato Miežinio (1851–1929) teigimu, Žeimių parapiją labai sulenkino joje dirbę kunigai S. Grigalinskas (1820–1864) ir Taurosevičius (1864–1896) (X. M. 1909: 2; 1909a: 2). Šio laikraščio numeriuose šis kunigas pasirašė kaip X. M. (Mačiulis 2007). 168 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos Již o něco dříve dospěl jazykovědec Valerij Čekmonas téměř ke stejným závěrům a uvedl, že v litevštině informantů z těchto okolí, jejichž mateřským jazykem je jiný jazyk, rozlišování dlouhých a krátkých samohlásek a dvou typů přízvuku u dvojhlásek prakticky zaniklo19. Jinými slovy, pro tato litevská nářečí je charakteristické právě to, co je charakteristické i pro místní polštinu. Zánik protikladu dlouhých a krátkých samohlásek je jedním z nejvýraznějších společných rysů. Velká část západních aukštaitských šiauliškiai, severní okraj jižních aukštaitských, východní aukštaitští (širvintiškiai, panevėžiškiai) krátí nepřízvučné dlouhé samohlásky a přízvučné krátké prodlužují (LKTCh 61–62; Zinkevičius 2006: 82–83). Linie ohraničující oblast aukštaitského dialektu, v níž se dlouhé samohlásky v nepřízvučných předposledních slabikách krátí, prochází přes Jõniškis, Šiauliai, Ariógala, Babtus, Jonava, Kaišiadoris, Musninkus, Giedraičiai, Anykščiai, Karšakiškis, Vabalninkas a vede východně od Biržů. Krátké přízvučné samohlásky se prodlužují na sever a východ od linie zahrnující tato místa: Jõniškis, Šiauliai, Ariógala, Jonava, Musninkus, Pabradė (Zinkevičius 1966: 107, 109). Tento proces lze podle Zinkevičiuse (2006: 83) vysvětlit zvýšeným vlivem přízvuku a souvisí s nivelizací přízvukových kontur ve velké části nářečí, zejména ve střední Litvě. Litevština obdobně působí na místní polštinu, neboť v značné části oblasti šiauliškiai i v sousedních oblastech širvintiškiai a jihozápadních panevėžiškiai přešli lidé k polštině, a byli tedy a stále jsou dvojjazyční (Zinkevičius 2006: 84). V souvislosti s touto interakcí je třeba zmínit především směšování polských samohlásek i a y (Zielińska 2002: 86–87; 2004: 107; Rieger 2006: 11–47; Karaś, Rutkowska aj. 2001). Dvikalbę situaciją atskleidė ir 1996, 1997, 1999–2000 m. Čekmono atliktas sociolingvistinis Jonavõs rajono tyrimas (Чекмонас 2001). Surinkta medžiaga iš Batėgalos, Padaigų, Pasódos, Markūtiškių, Kulvõs, Žeimių, Gegužinės punktų ir jų apylinkių parodė, kad vyriausieji šių vietų atstovai geriau ar blogiau mokėjo lenkų kalbą (Чекмонас 2001: 79). Paskutiniai 2011 m. ekspedicijų duomenys, surinkti iš Jonavõs apylinkių, rodo, kad dabar lenkų kalba šiose vietose beveik išnykusi, nors lenkiškai kalbančių informantų beveik visur pavyko rasti20. 19 Srov.: „Na první pohled je patrné, že v jeho litevské řeči se prakticky nerozlišují dlouhé a krátké samohlásky (jejich délka a krátkost jsou vázány na intonační obrys věty), slabikové intonace u diftongických spojení se realizují nevýrazně a nedůsledně [...]“ (Чекмонас 2001: 87). 20 Dialektologické expedice v okrese Jonava (Žeimiai, Gaizūnai, Markūtiškiai, Pasóda, Kulvà, Batégala, Ūpnikai, Gegužinė) probíhaly v červenci a srpnu 2011 v rámci projektu Šiauliai̇kiniai geolingvist­ikos tyrimai Lietuvoje: punktų tinklo optimizacija ir interaktyvioji tarminės informacijos sklaida (č. VP1-3.1-ŠMM-07-K-01-028; realizující instituce – Ústav litevského jazyka, vedoucí projektu prof. dr. Danguolė Mikulėnienė). Podrobněji viz: www.tarmes.lt. Straipsniai / Articles 169 LAURA GERŽOTAITĖ ZÁVĚRY Geolingvistická analýza nářečního území v okolí Jonavy ukazuje, že pojednávaná jižní nářečí západních aukštaitských šiauliškiai lze považovat za periferní ze dvou vzájemně souvisejících důvodů, které byly v článku rozebrány: 1) kvůli okrajové geografické poloze vůči ostatním podnářečím (ne náhodná trojí nářeční příslušnost této oblasti, odrážející se v terminologii: v současné klasifikaci litevských nářečí patří k západním aukštaitským šiauliškiai, ve starší k aukštaitským středním a v klasifikaci Baranauska k východním, prvním jižním); 2) kvůli interakci se slovanskými jazyky. Perifernost nářečí v okolí Jonavy potvrzuje ne jeden, nýbrž hned několik chronologických průřezů této analýzy, provedených na základě různých klasifikací litevských nářečí. LITERATŪRA Aliūkaitė Daiva 2011: Projektas „Šiuolaikiniai geolingvistikos tyrimai Lietuvoje: punktų tinklo optimizacija ir interaktyvioji tarminės informacijos sklaida“. – Respectus Philologicus 20 (25), 257–259. Augštaitis 1914: Lenkybės vaisiai. Upninkai. – Viltis 40, 2. Bakšienė Rima, Leskauskaitė Asta, Vaišnienė Daiva 2011: Vakarų aukštaičių šiauliškių garso įrašų skiriamųjų ypatybių klausimynas. Interneto prieiga: http://www.tarmes.lt/index_meniu.php?id=5. Būga Kazimieras 1961: Rinktiniai raštai 3, sud. Zigmas Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Gerullis Georg 1930: Litauische Dialektstudien. Leipzig: Markert & Petters Verlag. Geržotaitė Laura 2009: Rankos pirštų pavadinimai lietuvių kalbos tarmėse. Magistro darbas. Kaunas: Vytauto Didžiojo universitetas. Geržotaitė Laura 2011: Anties pavadinimai lietuvių kalbos tarmėse. – Baltu filoloģija 20(2), 13–23. Geržotaitė Laura 2011a: Vakarų aukštaičiai šiauliškiai tarmių klasifikacijose: geolingvistinis aspektas. – Tarptautinės mokslinės konferencijos Sociolingvistine dialektologija: baltų tarmių tyrimai pranešimų tezės 2011 m. spalio 21–22 d. Vilniaus universiteto Kauno humanitarinio fakulteto Lietuvių filologijos katedra, Lietuvių kalbos instituto Kalbos istorijos ir dialektologijos skyrius. Interneto prieiga: http://www.tarmes.lt/images/Veikla/Laura%20GERZOTAITE.pdf. 170 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos Girdenis Aleksas, Zinkevičius Zigmas 1966: Dėl lietuvių kalbos tarmių klasifikacijos. – Kalbotyra 14, 139–147. Grinaveckienė Elena, Senkus Juozas 1968: Naujas veikalas apie mūsų tarmes. – Literatūra ir menas 25, 6. Grinaveckis Vladas 1968: Žymus veikalas apie lietuvių kalbos tarmes. – Tiesa 113, 2. Jankauskas Vidmantas 2000: Jonavos šv. Jokūbo bažnyčia ir parapija. Vilnius: Vilniaus dailės akademijos leidykla ir spaustuvė. Kalėdienė Laima 2011: Geolingvistikos radimosi sąlygos Lietuvoje. – Tarptautinės mokslinės konferencijos Sociolingvistinė dialektologija: baltų tarmių tyrimai pranešimų tezės 2011 m. spalio 21–22 d. Vilniaus universiteto Kauno humanitarinio fakulteto Lietuvių filologijos katedra, Lietuvių kalbos instituto Kalbos istorijos ir dialektologijos skyrius. Interneto prieiga: http://www.tarmes.lt/images/Veikla/Laima%20KALEDIENE.pdf. Karaliūnas Simas, Sabaliauskas Algirdas 1967: Kapitalinis lietuvių dialektologijos veikalas. – Pergalė 6, 154–156. Karaliūnienė Regina 1999: Jonava – Lietuvos kraštas. Vilnius: Trys žvaigždutės. Karaś Halina, Rutkowska Krystyna ir kt. 2001: Język polski na Kowieńszczyźnie. Historia, sytuacja socjolingwistyczna, cechy językowe, teksty. Warszawa–Wilno: ELIPSA. Kazlauskaitė Rūta 2005: Šiauliškių patarmės pietinių šnektų tekstai ir komentarai. Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. Kazlauskaitė Rūta ir kt. 2007: Vakarų aukštaičiai šiauliškiai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Kazlauskaitė Rūta 2008: Jonavos šnektos fonetinės ypatybės. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 2, 600–609. Kazlauskas Jonas 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mintis. Kviklys Bronius 1965: Mūsų Lietuva 2. South Boston (Mass.): Lietuvių enciklopedijos leidykla. LE VIII – Lietuvių enciklopedija 8. South Boston (Mass.): Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1956. LK – Lietuvos kelių atlasas, vyr. red. Mindaugas Baltrušaitis. Vilnius: Briedis, 2010. LKA I–II – Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika; 2. Fonetika, ats. red. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1977–1982. LKE – Lietuvių kalbos enciklopedija, parengė Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999. LKT – Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija, ats. red. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mintis, 1970. Straipsniai / Articles 171 LAURA GERŽOTAITĖ LKTCh – Bacevičiūtė Rima, Ivanauskienė Audra, Leskauskaitė Asta, Trumpa Edmundas. Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2004. LT II – Urbanavičiūtė-Mark evičienė Žaneta, Grinaveckis Vladas. Lietuvių tarmės 2. Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas, 1992. Mačiulis Jonas 2007: Slapyvardžių sąvadas (kompaktinė plokštelė). Vilnius: Lietuvos nacionalinė Martyno Mažvydo biblioteka. Markevičienė Žaneta 2001: Aukštaičių tarmių tekstai 2. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Mikulėnienė Danguolė 2012: Lietuvių tarmių tinklas: jo ištakos ir optimizacija. – Acta Linguistica Lithuanica (atiduota spaudai). Mikulėnienė Danguolė, Stafecka Anna, sud., 2009: Baltu valodu atlants. Prospekts = Baltų kalbų atlasas. Prospektas = Atlas of the Baltic languages: A Prospect. Rīga: Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Mikulėnienė Danguolė, Trumpa Edmundas 2008: Nauj as žvilgsnis į Kazimiero Jauniaus tarmių klasifikaciją. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 2, 128–146. Morkūnas Kazys 1977: Įvadas. – Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika. Vilnius: Mokslas, 7–18. Morkūnas Kazys 1980: Pažintis su lietuvių kalbos tarmėmis. Vilnius: Mokslas. Morkūnas Kazys 1993: Dėl sąvokos periferinės tarmės. – Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 4–7. Rieger Janusz 2006: Polszczyzna gwarowa na Litwie. – Słownictwo polszczyzny gwarowej na Litwie. Warszawa: DiG, 11–47. Salys Antanas 1933: Kelios pastabos tarmių istorijai. – Archivum Philologicum 4, 21–34. Salys Antanas 1935: Lietuvių kalbos tarmės (Rankraščio teisėmis). Kaunas. Salys Antanas 1946: Lietuvių kalbos tarmės (Rankraščio teisėmis). Tübingenas. Salys Antanas 1985: Raštai 3. Įvairūs straipsniai. Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija. Salys Antanas 1992: Raštai 4. Lietuvių kalbos tarmės. Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija. Semaškaitė Ingrida 2010: Lietuvos dvarai. Enciklopedinis žinynas. Vilnius: Algimantas. Skardžius Pranas 1968: Lietuvių kalbos dialektologija. – Aidai 5, 215–218. 172 Acta Linguistica Lithuanica LXVII Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos S t u n d ž i a B o n i f a c a s 1980: Kelios pastabos apie Upninkų šnektą. – Kalbotyra 31(1), 98–100. S t u n d ž i a B o n i f a c a s 1988: Upninkų apylinkės tarminė situacija. – Kraštotyra 22, 111–114. V a b a l n i n k o J u o z a s [Gvildys Juozas] 1910: Žinios iš Lietuvos. Žeimė. – Vienybė 41, 642. V i t k a u s k a s V y t a u t a s 1967: Svarbus kalbotyros veikalas. – Gimtasis kraštas 16, 3. V i t k a u s k i e n ė E r l a n d a 2007: Gegužinės parapijos ir bažnyčios istorija. Kaišiadorys: Kaišiadorių muziejus. X. M. [Miežinis Matas] 1909: Iš Lietuvos. Žeimė. – Viltis 46, 2. X. M. [Miežinis Matas] 1909a: Iš Lietuvos. Žeimė. – Viltis 49, 2. Z i e l i ń s k a A n n a 2002: Polska mniejszość na Litwie Kowieńskiej. Studium socjolingwistyczne. Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy. Z i e l i ń s k a A n n a 2004: Litewskie interferencje fonetyczne w polszczyźnie na terenie między Kownem a Poniewieżem. – Baltų ir kitų kalbų fonetikos ir akcentologijos problemos. Vilnius: Vilniaus pedagoginio universiteto leidykla, 105–109. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1992: Lietuvių kalbos istorija 5. Bendrinės kalbos iškilimas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 2002 [1969]: Apie lietuvių kalbos tarmių skirstymą. – Rinktiniai straipsniai 1. Vilnius: Lietuvių katalikų mokslo akademija, 365–380. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 2006: Lietuvių tarmių kilmė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Б а р а н о в с к і й А н т о н і й 1898: Замѣтки о литовскомъ языкѣ и словарѣ. Санктпе-тербургъ: Типогр. Императорской Акад. Наукъ. В о л ь т е р ь Э д у а р д 1904: Литовская хрестоматія. Санктпетербургъ. П о р ж е з и н с к і й В и к т о р 1896: Замѣтки по діалектологіи литовскаго языка. Санктпетербургъ: Типографія Императорской Академіи Наукъ. Ч е к м о н а с В а л е р и й 2001: Польский язык в Йонавском районе Литвы (социолин-гвистические заметки). – Studia nad polszczyzną Kresową 10, 71–91. Я в н и с К а з и м і р 1894: [Новоалександровскій уѣздъ] – Памятная книжка Ковенской губерніи на 1895 годъ. Ковна: Въ Типографіи Губернскаго Правленія, 174–176. Я в н и с К а з и м і р 1897: Паневѣжскіе говоры литовскаго языка. Памятная книжка Ковенской губерніи на 1898 годъ. Ковна: Въ Типографіи Губернскаго Правленія, 174–228. Я в н и с К а з и м і р 1911: Грамматика литовскаго языка. С.-Петербургъ: Типографія И. Академіи Наукъ. Straipsniai / Articles 173 LAURA GERŽOTAITĖ The Southern Subdialects of the Western Aukštaitian of Šiauliai: The Geolinguistic Aspect and its Interpretations S U M M A R Y The article is concerned with the area of the Šiauliai subdialect of the Western Aukštaitian in the classifications of Lithuanian dialects during various periods. The focus is on the little studied southern subdialects of Jonava and its environs. By applying a computer cartography method, the Western Aukštaitian of Šiauliai in the classification by Zigmas Zinkevičius and Aleksas Girdenis was compared to the Middle Aukštaitian in the classification by Kazimieras Jaunius and Antanas Salys and to the First Eastern in the classification by Antanas Baranauskas. The comparison of the mentioned areas demonstrated their intermediate situation with regard to other subdialects. The Western Aukštaitian of Šiauliai finds itself between the Žemaitian and Eastern Aukštaitian. With regard to the Western Aukštaitian of Šiauliai, Jaunius and Salys’ Middle Aukštaitian that is similarly placed borders with the Western Aukštaitian in the West, while in the East they border on the Eastern Aukštaitian. In Baranauskas’ classification the First Eastern that differs from the Western Aukštaitian of Šiauliai by distribution also finds itself between the Western and Second and Third Eastern. The subdialects of Jonava and its environs emerge as peripheral i.e. as occupying a fringe situation with regard to the compared subdialects. Their peripheral situation was determined not only by their exceptional geographical situation but also interaction with the Slav languages that were spoken in these areas. Įteikta 2012 m. vasario 10 d. LAURA GERŽOTAITĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] 174 Acta Linguistica Lithuanica LXVII