Das Nomem, das Allonom und die Nomematik. Zugleich Besprechung von Silvio Brendlers Buch „Nomematik“

VOLKER KOHLHEIM Bayreuth Výzkumné směry: nauka o osobních jménech, literární onomastika, teorie jmen. NOMÉM, ALLONOM A NOMÉMATIKA. ZÁROVEŇ RECENZE KNIHY SILVIA BRENDLERA NOMEMATIK Nomém, allonom a nomematika. Poznámky ke knize Silvia Brendlera Nomematik I Pokud něco charakterizuje moderní lingvistiku přibližně od počátku 20. století, pak je to odklon od čistě historického pohledu na jazyk, který ještě Hermann Paul hájil s apodiktickou rozhodností. S tímto odklonem od čistě jazykověhistorického pohledu šel ruku v ruce důraz na synchronii jako přednostní předmět lingvistického výzkumu, a tedy „redukce počtu elementárních popisných jednotek“, a to „zejména zavedením pojmu fonému ve fonologii [a] pojmu morfému v morfologii.“ (Thümmel 2005: 651). Jakkoli se současná lingvistika od té klasické strukturální již vzdálila, tyto termíny, k nimž lze připojit ještě lexém, a s nimi spojené teoretické předpoklady, například distinktivní rysy a opozice, stejně jako analytické postupy, například segmentace, se staly nepostradatelnou součástí jazykovědného repertoáru. Je tedy nápadné, že onomastika si až dodnes zjevně do značné míry myslí, že si může dovolit obejít se bez tohoto pojmového instrumentária. Tento nedostatek, respektive metodologické zaostávání, může být v toponomastice, která je stále převážně jazykověhistoricky a etymologicky orientována, jen málo překvapivé. Įžvalgos / Insights 283 VOLKER KOHLHEIM ger von Bedeutung sein (vgl. aber Kohlheim, Hengst 2004), er macht sich aber vor allem in der Anthroponomastik negativ bemerkbar. Insbesondere bei Untersuchungen, die auch statistische Fragestellungen implizieren, bei denen also immer die Frage eine Rolle spielt, welche Namenformen als zusammengehörig, als „identisch“ anzusehen sind, resultiert das Fehlen eines methodologisch konsequenten und auf der Höhe der allgemeinen Linguistik stehenden Begriffs- und Methoden-inventars oft genug in zumindest terminologischer Unklarheit, wenn nicht sogar in angreifbaren Resultaten. Přitom od roku 1977 existuje strukturalismem inspirovaný pojmový inventář, který může tento problém řešit. Podnícena návrhem Rudolfa Freudenberga (Freudenberg 1967/68), byla v práci Volkera Kohlheima o regensburgských domáckých jménech 13. a 14. století k dvojici Phonem a Allophon přiřazena onomastická dvojice Nomem a Allonom (Kohlheim 1977: 71). Tím byla zaplněna terminologická mezera. Smyslem a účelem této terminologické novotvorby bylo nejprve zvládnout rozmanitost onymických forem, s níž se setkáváme při zkoumání pozdně středověkých regensburgských domáckých jmen. Bylo třeba ujasnit si, zda mají být formy doložené v listinách, jako Gumbertus, Cumbertus, Gumprecht, Gumpprecht, Gumplinus, při statistickém zkoumání jmen chápány jako jedno, nebo více jmen (Kohlheim 1977: 36). Přitom – a to byla rozhodující myšlenka – se nemělo postupovat podle etymologických kritérií, která pro mluvčí/zapisovatele 13. a 14. století jistě již neměla žádný význam; identity jmen měly naopak odpovídat vědomí uživatelů jmen, měly reprezentovat jejich onymickou kompetenci. Při lingvistické analýze pozdně středověkého jmenného systému Řezna bylo tedy v zásadě třeba postupovat stejně jako při zkoumání onymického systému neznámého jazyka. Teoretický rámec tohoto „etnologického“ postupu již tehdy poskytl Kenneth Lee Pike. Podle Pikea (1967) označujeme jako „etickou“ výzkumnou metodu, která uplatňuje kritéria vnesená do zkoumaného systému zvnějšku. Taková metoda má své oprávnění jako výchozí bod, může však být pouze předběžná, neboť nemusí odpovídat skutečnému stavu. Dvě jmenné formy, které na základě stejného etymologického původu označujeme za „totožné“, mohou být ve vědomí mluvčích některé minulé – nebo i současné – epochy chápány jako dvě samostatná jména. Jde tedy o rekonstrukci onymické kompetence mluvčích určitého minulého období. Pokud se to podaří, získáme, Pikeovou terminologií, „emické“ jednotky. Příklad ze současnosti: Jména Adelheit, Aleida a 284 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Das Nomem, das Allonom und die Nomematik. Zugleichbesprechung von Silvio Brendlers Buch Nomematik Elke mají všechna původ v adal-heit, dnes jsou však bezpochyby chápána jako tři různá jména. Naopak ve středověkém Řezně byly formy Matheus a Mathyas, které etymologicky pocházejí ze dvou odlišných hebrejských etymonů, považovány za zaměnitelné, jak ukazuje řada dokladů hern Mathyas dez Wakchers hausfrawe (r. 1341), Matheis der Wacher (r. 1342), Matheus der Wachker (r. 1342), bei Metlein dem Wocher (r. 1345) (Kohlheim 1977: 511), neboť se pokaždé jedná o tutéž osobu. Musíme tedy předpokládat, že pro tehdejší mluvčí v Řezně existovala mentální jednotka, která jim umožňovala rozpoznat právě uvedené jmenné formy jako totožné. Tuto abstraktní mentální jednotku nazýváme Nomem, její realizace v mluveném jazyce nebo písemném záznamu pak Allonom (Kohlheim 1977: 71). Rozhodující je přitom to, že Nomem je třeba chápat jako abstraktní mentální jednotku. Jeho zápis je tedy čistě konvenční. To nebylo v pozdější literatuře o nomému vždy pochopeno. Tak byly v Kohlheimovi (1977) nomémy uvedeny jako starohornoněmecká etyma (tedy „kuon-rāt“ jako nomém pro allonomy Chunrat, Konrad, Chuntz, Kunz atd.). V pozdější studii bylo navrženo zapisovat nomém analogicky k běžnému zápisu fonémů mezi lomítka. V případě výše uvedených allonym Mathyas, Matheis, Matheus a Metlein se jako zápis nomému, který je všem těmto allonymům společný, nabízí /MATHEIS/ (Kohlheim 2001: 148.) I při tomto zápisu však hrozí nebezpečí, že /MATHEIS/ bude považováno za „nejrelevantnější“ formu. Již roku 1966 navrhl Rudolf Freudenberg, aby se při zápisu fonémů upustilo od písmen vyvolávajících „klamné asociace“ s fonetickými hodnotami ve prospěch zcela nově zvolených symbolů (Freudenberg 1966: 9). Lze si tedy představit, že bychom pro zápis nomému /MATHEIS/ jednoduše zavedli notaci /M/ nebo také číslici. V době, kdy byly poprvé definovány pojmy Nomem a Allonom, převládaly v lingvistice behavioristické metody. Analýza regensburgského jmenného materiálu proto probíhala podle metod amerického distribucionalismu, jak je rozvinul Zellig S. Harris (Harris 1969; srov. Kohlheim 1977: 67–80). „Mentalisticko-psychologické“ názory byly považovány za překonané. Z dnešního hlediska lze naproti tomu konstatovat, že zavedení pojmu Nomem v jistém smyslu předjímalo kognitivistické pozice. Jestliže Freudenberg v roce 1966 formuloval: „Fonémy jsou pojmy získané myšlenkovou syntézou“ (Freudenberg 1966: 13), totéž platilo i pro krátce nato definovaný pojem Nomems. Z dnešního Įžvalgos / Insights 285 VOLKER KOHLHEIM Z kognitivistického hlediska lze konstatovat: Nomeme odpovídají konceptům, které existují v mozku mluvčích ve vztahu k jednotlivým jmenným výrazům.1 Mohlo být nápadné, že ve výše uvedené řadě allonym Gumbertus, Cumbertus, Gumprecht, Gumpprecht a Gumplinus jsou zastoupeny dva různé typy, které tradičně označujeme jako „plné podoby“ a „krátké podoby“. Už ve své práci z roku 1977 navrhl Volker Kohlheim, abychom zde hovořili o typech realizace: „Typ realizace sice stále náleží k virtuální [tedy emické] rovině, avšak volbu příslušného typu realizace provádí mluvčí nebo pisatel teprve v aktuální mluvní či písemné situaci a tato volba je vždy podmíněna situací, respektive kontextem, a závisí na záměru mluvčího/pisatele i na očekávání komunikačního partnera, které mluvčí/pisatel předpokládá“ (Kohlheim 1977: 79f.). Mluvčí/pisatel, který chce realizovat nomem /MARGARETE/, si tedy musí ujasnit, zda tak učiní pomocí allonyma Margarete, které náleží k formální komunikační rovině (doméně), nebo zda použije některé z allonym Grete, Gretchen, Gretel, Gretelchen, jež náleží k neformální komunikační rovině (doméně) a jazykově spadají k typu realizace „hypokoristikon“. Do představeného, primárně systémovělingvistického modelu tak vstupují i pragmalingvistické aspekty, neboť záleží na konkrétní pragmatické situaci, který typ realizace mluvčí použije. Téma reference, které je dnes v onomastické teorii tak ústřední, hrálo v práci z roku 1977 nanejvýš nepřímou roli. Šlo totiž o to analyzovat jména z korpusu dvou svazků Regensburské knihy listin, který chronologicky sahá do roku 1378, a připravit je pro statistická zkoumání jmen. A to čistě z hlediska korpusu, interně systémově. Dvě různé jmenné podoby se tedy považovaly za „identické“, pokud se vyskytovaly ve stejném „okolí“. Naprostá většina křestních jmen – a šlo pouze o ně – se vyskytovala v jmenném syntagmatu, které se obvykle skládalo ze tří prvků: křestní jméno + určitý člen + přízvisko. U žen se k přízvisku přidávala ještě přechylovací přípona -in. Objevily-li se dvě jmenné podoby, například Stepfan a Stepfel, zaměnitelně ve spojení s přízviskem der Enichl, byla 1 Vgl. zu kognitiven Wortkonzepten Rickheit, Weiss, Eikmeyer (2010: 73–76). Silvio Brendler (2008: 75) allerdings gesteht erst der späteren Version des onomastischen Ansatzes, wie sie in Kohlheim, Hengst (2004) vorliegt, ein kognitivistisches Herangehen an die Problematik zu. Wortwörtlich hieß es aber bereits in der Fassung Kohlheim (1977: 71): Diejenige sprachliche Einheit, die es dem kompetenten Sprecher einer Sprachgemeinschaft erlaubt, verschiedene Namensformen als identisch zu erkennen, nennen wir ‚Nomem’ [...]“. „Erkennen“ aber ist eine kognitive Leistung. 286 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Das Nomem, das Allonom und die Nomematik. Zugleich besprechung von Silvio Brendlers Buch Nomematik „identita“ prokázána, což znamená, že obě (realizovaná) allonyma Stepfan a Stepfel náležela k jednomu (virtuálnímu) nomemu /STEPHAN/. Tato metoda přísně vycházela z distribucionalismu, jak jej formuloval Harris (1969). To, že se jmenné podoby zaznamenané v listinách knihy listin vztahovaly ke konkrétním osobám (v tehdejší době), tedy měly referenční funkci, se sice předpokládalo, při určování nomemů to však hrálo pouze nepřímou roli. Dalším důsledkem tohoto velmi korpusově orientovaného pohledu bylo, že jiný aspekt, který je dnes v popředí, nehrál vůbec žádnou roli: protože šlo o analýzu inventáře jmen, konkrétně křestních jmen, nemohla vůbec vyvstat myšlenka, že „jedno“ jméno může označovat pouze jednu osobu. V souvislosti s diskusí o tom, jak lze tři allonyma, která se ve formální rovině do značné míry shodují, ale vyskytují se v různém „okolí“, tedy v jmenném syntagmatu spolu s různými přízvisky, přesto přiřadit k jednomu nomemu – podrobněji se zde tímto postupem zabývat nelze – zaznělo: „Kdybychom uznávali pouze kritérium diskurzního významu [tedy okolí při realizaci], nebyla by tři allonyma [Ruger der Pochner, Ruger der Prunnhofer, Ruger vor der Chappel] identická a museli bychom je tudíž přiřadit ke třem různým nomemům. Tento závěr je však absurdní: je známo, že každé jazykové společenství užívá mnohem méně jmen, než kolik pojmenovává entit“ (Kohlheim 1977: 72). Ne že by tehdy nebyla problematičnost tohoto tvrzení rozpoznána, byla však zpochybněna s odkazem na Eugenia Coseria (1967: 268: „[...] los nombres propios pueden ser multívocos, pero son siempre monovalentes“) a Farhanga Zabeeha (1968: 57: „We may use, for example, [...] ‚Joan’ to refer to many women“). V zásadě jde o stále aktuální teoretický a filozofický problém jmen, totiž o napětí mezi onymickou „monovalencí a tvorbou tříd“ (Windberger-Heidenkummer 2011). Dnes už nehovoříme tak bezproblémově o „jednom jménu“. Nyní máme k dispozici diferencovanější terminologii: Willy Van Langendonck (2007) by v uvedeném případě nehovořil o „name“, nýbrž o „proprial lemma“ a Silvio Brendler v knize, kterou si vzápětí představíme, o „archinomemu“. Jako lemma historického inventáře jmen se však tehdy pojímala i zjišťovaná nomema. V rozšířené verzi teorie byl zaveden také pojem archinomemu (Kohlheim 2001), s nímž se v části II této studie setkáme znovu, avšak v jiném významu než u Kohlheima. Použití na příjmení bylo stručně reflektováno (Kohlheim 2005), zatímco pojmy norem a allonymum byly v oblasti toponomastiky probírány Karlheinzem Hengstem v návaznosti na Įžvalgos / Insights 287 VOLKER KOHLHEIM Kohlheimovy práce (Kohlheim, Hengst 2004; Kohlheim, Hengst 2006). Nomenematickou terminologii příležitostně používali i další autoři, naposledy Renāte Siliņa-Piņķe (2009), a pronikla také do příručky Die Personennamen im Deutschen Wilfrieda Seibickeho (2008:101). II V roce 2008 předložil Brendler ve své knize Nomematik. Identitätstheoretische Grundlagen der Namenforschung (insbesondere der Namengeschichte, Namenlexikographie, Namengeographie, Namenstatistik und Namenstheorie) důkladně rozšířenou a propracovanou teorii určování onymických identit. Rozsáhlé dílo (448 stran, četná vyobrazení, 6 map) je dobře přístupné díky rejstříku jmen a věcnému rejstříku (421–428; 429–448); část nazvaná „Konkretizace“ (321–391) názorně dokumentuje probíraná jména. Bohatý seznam literatury (393–419) svědčí o autorově důkladnosti; jen stěží mu mohla uniknout nějaká práce spadající do užšího či širšího tematického okruhu knihy. Hned v úvodu „Úvodu“ (25–52) se konstatuje: „Termín ‚identita jmen‘ označuje výskyt jednoho a téhož jména v komunikaci v různých časových okamžicích, tedy v jazykovém úzu“ (31). Jako synonyma se používají výrazy „isonymie“ nebo „onymická identita“. Předpokladem toho, aby dvě (nebo více) jmen byla identická, „isonymní“, je jejich stejný etymologický původ a zároveň skutečnost, že pojmenovávají jeden a tentýž objekt, tedy že jsou „referenčně identická“, koreferentní. Tím je již pojmenován nejdůležitější rozdíl oproti Kohlheimovým pracím, v nichž „identita“ znamenala identitu formální. Identita užití, koreferencialita, tam byla pouze výchozím bodem pro průkaz nomemů, které se po svém určení mohly vztahovat i k více osobám. Podle Brendlera pak již nejde o onymickou identitu, nýbrž pouze o homonymii (33). Brendler výstižně rozlišuje mezi onymickou identitou (isonymií) a shodou jmen a dokládá, že existují různé druhy onymické shody (33–38): (1) etymologická shoda jmen, (2) formální shoda (při etymologické odlišnosti), např. německé místní jméno Koblenz < lat. Confluentes a Koblenz < starosrbsky *Kobyl’no/* Kobyl’na ‚osada, kde jsou klisny‘, (3) sémantická shoda jmen, např. německy Schwarza, anglicky Blackwater, (4) referenčně identické shody jmen, které lze dále rozlišit na ty se stejnou etymologií, např. německy 288 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Das Nomem, das Allonom und die Nomematik. Zugleich besprechung von Silvio Brendlers Buch Nomematik Německo, dánsky Tyskland, se stejnou sémantikou, např. německy Schwarzwasser, starosrbsky *Čornica, a takové, u nichž je shodný pouze objekt, na nějž se odkazuje formálně, etymologicky a sémanticky odlišnými jmény, např. německy Deutschland, anglicky Germany, finsky Saksa. Nakonec existují ještě (5) „rovnice shodných jmen“, u nichž současně platí všechny právě uvedené dílčí rovnosti, jako v dokladech z Rakouska 15. století Bertl Menhart = Partl Menhart. Pouze posledně jmenované rovnosti jsou podle Brendlera „relevantní z hlediska teorie identity jmen“ (38). Při zkoumání onym Brendler rozlišuje mezi „percepční rovinou“ a třemi „kognitivními rovinami“ (40 a násl.): Na percepční rovině se nacházejí (ústní či písemné) konkretizace onym (u Kohlheima to byly realizovaná allonyma). Rovina kognice se dělí na rovinu realizací, na níž jsou různé konkretizace jmen rozpoznávány jako varianty uvnitř onymického systému, rovinu systematizací, na níž se v mozku účastníků jazyka utváří systém, a rovinu archisystematizací, která vzniká při „přemýšlení a vyjadřování“ o jménech. Když jméno slyšíme nebo čteme, nejprve jím pojmenovaný objekt identifikujeme „jako určité, avšak blíže nespecifikované individuum“ (44). Na rozdíl od tohoto aktu „identifikování“ dochází k „identifikaci“ při „zjištění identity individua určené jménem“ (44). Brendler každopádně odmítá „uvažování o jménech nezávislé na jejich nositelích“, neboť „neodpovídá podstatě jména“ (50). Kapitola 1 knihy (53–80) obsahuje v rámci „historickovědního přehledu“ pojednání o autorech, kteří před Brendlerem používali nomenmatickou terminologii. Jak již bylo uvedeno, Kohlheimův přístup soustředěný na jazykovou formu se od Brendlerova liší především tím, že u Kohlheima může jedno nomem (ve své realizaci) odkazovat k nekonečně mnoha nositelům jména. Pro Brendlera jde v takovém případě o „homonymní nomema“ (63). Stále s odkazem na Kohlheima (a Kohlheim, Hengst 2004) navrhuje jazykově homogennější terminologii: „allonom“ na rovině konkretizace nahrazuje výrazem „nom“ a „typ realizace“ výrazem „allonom“ (64). Poté se věnuje pracím vydaným od Kohlheima (1977), které používají nomenmatickou terminologii, a v závěru dochází k názoru, že žádná z nich nezohledňuje kritérium funkční identity, jež je pro něj rozhodující; „zjevně se jednoduše zaměňuje etymologická identita s identitou jména (izogenie se pokládá za isonymii)“ (80). Įžvalgos / Insights 289 VOLKER KOHLHEIM Kapitola 2 (81–170) nese nadpis „Nomematika“2. Pro nomematický, tedy emický způsob nazírání, je rozhodující chápat jména v rámci systému, přičemž systém jmen je třeba chápat jako subsystém lexikálního systému a ten zase jako subsystém jazykového systému, podobně jako již u Kohlheima (1998) (82). „Popis konstitutivních jazykových vlastností jmen [...] jako nomémů“, tedy popis jejich fonematické/grafematické formy, označuje Brendler jako „gramatiku jmen“ (85). V následujícím textu jsou nově definovány jednotky nom, allonom a nomém: „Nom je konkretizací funkčně a zároveň gramaticky identického nomému, zatímco allonom představuje realizaci funkčně a zároveň gramaticky identického nomému“ (89). Zde se ukazují dva rozdíly oproti Kohlheimovu modelu: zatímco u Kohlheima mohl nomém jako pouhá formální jednotka, jako „proprial lemma“ ve smyslu Van Langendoncka (2007), na úrovni realizace odkazovat k několika nositelům jména, v Brendlerově modelu tomu tak není. Za druhé u Brendlera „jména s různým zněním, která však pojmenovávají jeden a tentýž objekt, [...] představují různé nomémy, a tedy různá jména“ (103). Tím se ovšem míjí záměr Kohlheimova přístupu (1977). Jeho cílem bylo právě shrnout různé varianty náležející k jednomu nomému, především tedy zkrácené a domácké podoby plné formy, v souladu s onymickou kompetencí pozdně středověkých dárců jmen a jejich nositelů, aby je bylo možné statisticky využít. Naproti tomu Brendler považuje zkrácené a domácké podoby za „samostatná“ jména, a proto hovoří o „zkrácených jménech a domáckých jménech“ (103). Pokud se tak postupuje a tento přístup se uplatňuje i v praxi, nelze například náležitě diachronně a diastraticky zkoumat rozšíření jmen světců ve středověku. Statisticky by pak bylo vždy zvýhodněno to jméno (nomém), které nemá žádné nebo jen málo aloforem. Protože ve středověku docházelo k nomematizaci aloforem (na rozdíl od dneška) jen velmi zřídka, takový postup by obraz zásadně zkreslil. Při „laickém či jazykovědně zaměřeném přemýšlení o souvislostech mezi jmény a/nebo podobami jmen“ (112) se dostáváme na kognitivní rovinu „archisystematizací“. Tak dospíváme k „archinomemům“, když přemýšlíme nebo hovoříme o jmenných podobách, které spolu ve skutečnosti souvisejí, nebo se tak alespoň zdají, a to před určením jakékoli reference. Proto výroky jako „Znám dva lidi jménem 2 Tento termín zavedl Brendler již v roce 2003 (81). 290 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Das Nomem, das Allonom und die Nomematik. Zugleich besprechung von Silvio Brendlers Buch Nomematik Ronny“ ještě nepředstavují plnohodnotná jména (116). Archinomema se mohou nepatrně lišit výslovností nebo zápisem (Brendlerův příklad zní Gerit/Gerrit, s. 116). Jsou-li vyslovována tvrzení o diachronii podob jmen, ať už jsou jazykovědně správná, či nikoli, Brendler hovoří o „archiallonomu“ (118). V následujícím textu jde o mentální procesy, které probíhají při abstrakci, tedy na cestě od konkretizace až po archisystematizaci, a při jejím protějšku, specifikaci nomematických jednotek (126–128). Pozornost je věnována také vztahům mezi nomematickými entitami, zejména isonymii a anisonymii (130–140). Pozornost by měly vzbudit následující stránky, na nichž Brendler představuje svou koncepci „nomematiky jako dynamického jazykového zkoumání“ (140–144). Pokouší se zde překonat údajně „na synchronii soustředěný“ (140) přístup Kohlheima „panchronickým“ postupem, nezohledňuje však, že také v Kohlheimovi (1977) hrála diachronie jako posloupnost synchronních vrstev rozhodující roli.3 „Dynamika nomematického systémového zkoumání“ vyplývá podle Brendlera z „hlavních hybných sil jazykové dynamiky: konkretizace, realizace a systematizace“ (141). Jak z toho, tedy z klasifikace mentálních procesů, která je zpočátku přece synchronní, lze odvodit diachronní změnu, Brendler podrobněji nevysvětluje. Právem zdůrazňuje „problematickou povahu zjišťování identity jazykových jednotek v diachronii“ (142). S tímto problémem se setkal i Kohlheim (1977) a pokoušel se jej vyřešit pro časové kontinuum od roku 893 do roku 1378 posloupností synchronních vrstev, přičemž bylo možné pozorovat jevy onymické změny, jako je rozštěpení jednoho nomému ve dva různé nebo kontaminace, tedy splynutí dvou nomémů v jeden (Kohlheim 1977: 100–106). A když chce Brendler na s. 144 graficky znázornit vývoj dnešního místního jména ‚Chemnitz’ od „KAMENIZ“ (kolem roku 1100) přes „KEMENIZ“ (kolem roku 1200) k „KEM(E)NIZ“ (kolem roku 1300), odvolává se de facto stejně na „synchronní vrstvy“, jako k tomu byl Kohlheim (1977) nucen u regensburských osobních jmen. „Komplexní kontinuum“, jak se tvrdí na s. 143, to každopádně ještě není. Brendler proto právem píše, „že výzkum jmen bude muset [teprve] vyvinout vhodné metody pro diachronní zkoumání dynamických jmenných systémů“ (143). Svým pojmovým instrumentáriem již k tomu vytvořil použitelný nástroj, neboť onymická změna se nejprve projeví v ojediněle se vyskytujících konkretizacích- 3 Siehe Kohlheim (1977: 100–106): „Diachronischer Wandel des Namensystems“. Ižvalgos / Insights 291 VOLKER KOHLHEIM … se projevují, až se prostřednictvím realizací allonymů dospěje k systematizaci. Přitom je třeba věnovat pozornost „nesoučasnosti v současnosti“, která se například v Řezně 14. století projevuje tím, že nomémy /MATTHIAS/ a /MATTHÄUS/, pokud odkazovaly na současné osoby, splynuly v jeden nomém /MATHEIS/ (s různými allonymy), zatímco v současných datacích listin byla jména apoštola Matěje a apoštola a evangelisty Matouše přísně rozlišována (Kohlheim 1977: 279–281). Právě v takových jevech se zviditelňuje onymická změna, zde splynutí dvou nomémů v jeden nový. Roli zde hraje také socioonomastická kategorie různých domén (sociálních jazykových oblastí užívání),4 jimiž se Brendler nezabývá. V následujícím oddílu „Jméno a varianty jména z nomematického hlediska“ (144–147) se Brendler znovu vymezuje vůči Kohlheimovu přístupu: allonyma /Friederich/, /Friedrich/, /Friedreich/, /Fridel/, /Fritz/, která se objevují v Kohlheim (1977), nechce považovat za allonyma, nýbrž chce v podobách /Fridel/ a /Fritz/ vidět samostatné nomémy, protože se nenacházejí v „tolerančním pásmu“ gramatické identity (146). Pojem „toleranční pásmo“ je ovšem velmi problematický, jak konstatuje také Van Langendonck (2010: 206). Kdo určuje, jak daleko může tolerance v jednotlivých případech zajít? Pro obyvatele Řezna ve 14. století byly Friedrich a Fridel zaměnitelné, tedy funkčně rovnocenné, a odpovídaly tak Kohlheimově definici allonym k nomému /fridu-rīh/.5 Ani námitka, že zápis tohoto (a dalších) nomémů ve starohornoněmecké podobě nereprezentuje jazykové povědomí uživatelů jmen v pozdním středověku, a je proto třeba jej odmítnout, neobstojí, neboť, jak bylo vyloženo na začátku této stati, jde při tomto zápisu pouze o konvenci, která v žádném případě neměla odrážet onymickou kompetenci středověkých obyvatel Řezna.6 V oddílu „Důsledky nomematiky pro výzkum jmen“ (147–164) Brendler mimo jiné požaduje zásadně odlišný přístup k formulaci… 4 Siehe hierzu Kohlheim (2001: 151f.). 5 Právě na rovnici jmen Bertl Menhart = Partl Menhart, kterou Brendler pokládá za příklad „rovnice jmen s identickým jménem“ (viz výše), se zřetelně ukazuje problematičnost pojmu „hranice tolerance“. Rovnice pochází z rakouského urbáře z roku 1457 (viz R. Kohlheim 2006: 53). V jiném kontextu a v jiné době bychom Bertl a Partl sotva považovali za konkretizace jednoho nomému, spíše bychom je spojovali se jmény Berthold a Bartholomäus. To, co se jeví jako tolerovatelně „identické“, vždy závisí na době a skupině. 6 To Brendler uznal i na jiném místě (např. s. 57). Srov. k tomu Kohlheim (2001: 148). 292 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Das Nomem, das Allonom und die Nomematik. Zugleich besprechung von Silvio Brendlers Buch Nomematik statistik jmen a v jmenných slovnících (lexikonech). Právě ty posledně jmenované považuje za „ještě téměř zcela nepoučené v teorii identity“ (151). Každému autorovi slovníků osobních jmen však musí být jasné, že jeho hesla nepředstavují plnohodnotná jména odkazující vždy pouze k jedné osobě, nýbrž — stejně jako u každého autora slovníku — lemmata (v Brendlerově terminologii archinoména).7 Proto zůstane patrně i nadále přijatelným obvyklé jazykové vyjádření („Křestní jméno Sophia se v německy mluvících oblastech uděluje po staletí“), a nikoli Brendlerem důsledně požadovaná podoba („Křestní jména Sophia se v německy mluvících oblastech udělují po staletí“) (150). Nejnovější poznatky neurologie a kognitivních věd jsou využity k tomu, aby byla nomematická teorie podpořena i z této stránky (164–169). Tento přístup si zaslouží plné uznání, neboť onomastiku v tomto ohledu čeká ještě průkopnická práce.8 Ještě přesvědčivěji než literatura citovaná Brendlerem však podle recenzenta nomematiku z kognitivního hlediska potvrzuje dnes patrně všeobecně uznávané rozlišení mezi sémantickou a epizodickou (též biografickou) pamětí, které objevil Endel Tulving již v roce 1972 a od té doby dále rozpracovával.9 Sémantická paměť uchovává nadindividuální obecné vědomosti, k nimž patří také mentální lexikon, zatímco epizodická paměť uchovává autobiografické zážitky a události (Rickheit, Weiss, Eikmeyer 2010: 36). Lze tedy předpokládat, že archinomémémy jsou uloženy v sémantické paměti, zatímco epizodická (biografická) paměť obsahuje informace o konkrétních nositelích jmen, které si daný uživatel jmen osvojil v průběhu svého individuálního životopisu, a umožňuje tak příslušnou referenci.10 Následující kapitoly 3–7 mají za cíl názorně aplikovat nomematiku na několik druhů jmen. Pojednávají o jménech sídel (171–198), pomístních jménech (199–226), hydronymech (227–254), názvech rostlin (255–281) a osobních jménech (283–311). Všechny tyto kapitoly jsou uspořádány podle stejného schématu— 7 Vgl. auch Van Langendonck (2010: 196): „However, when, for instance, Goossens [...] speaks about the distribution of the name Müller in Germany [...], I am sure he knows what he is talking about: the name form (or in my view, better: ‘proprial lemma’ [...]) Müller [...]” 8 Siehe jedoch Van Langendonck (2007: 106–116). 9 Siehe z. B. Tulving (2002), Rickheit, Weiss, Eikmeyer (2010: 36–37). 10 Brendler Tulvinga výslovně nezmiňuje, jednou však krátce, podle jiného zdroje, uvádí „uchovávání exemplářů“ oproti „uchovávání epizod“ (s. 169), což jsou dva pojmy zřejmě inspirované Tulvingem. Įžvalgos / Insights 293 VOLKER KOHLHEIM vybudováno. Jako příklad uveďme kapitolu 3: 1) „Identita názvů sídel jako problém“ (171–172), 2) „Nomematika jako řešení problému“ (172), 3) „Názvy sídel jako nomematické jednotky“ (173–185), 4) „Identita názvů sídel jako vztah mezi nomematickými jednotkami“ (185–198). Brendler konstatuje, že všechny obory výzkumu jmen, jimiž se zabývá, vykazují v různé míře nedostatky z hlediska teorie identity. Nejvýraznější jsou podle něj ve výzkumu osobních jmen. V těchto kapitolách mu jde o to, zabránit záměně identity jmen s jejich totožností „nebo také etymologickou či funkční identitou“ (171). Ve všech těchto kapitolách je aplikace nomematiky objasněna podrobnými formalizacemi (např. 175–185) a všechny končí konstatováním, že dějiny jmen jsou dějinami identity (např. 198). Před rozsáhlou dokumentační a rejstříkovou částí, na niž bylo upozorněno již v úvodu, následuje ještě „Shrnutí“ (313–318) a krátký „Výhled“ (319), kde se mimo jiné píše: „Konečně zůstává [...] do budoucna prvořadým úkolem znázornění jmenných systémů pomocí nomematiky (= nomematika jako systémová teorie)“ (319). Recenzent, který se domnívá, že již v této oblasti odvedl značnou přípravnou práci (srov. Kohlheim 1997; 1998), s tím může plně souhlasit. Závěrem je třeba konstatovat: Brendler svým dalším rozvíjením a zdokonalováním Kohlheimovy nomematické metody nepochybně předložil propracovaný terminologický aparát pro určování onymických identit a především nejprve prohloubil povědomí o problematičnosti pojmu „identita“ v oblasti výzkumu jmen. Na slabých místech, například na dosud nedostatečně definovaném pojmu „tolerančního pásma“, je třeba ještě pracovat; recenzentovi se také zdá, že zamýšlené „panchronické“ pojetí diachronních onymických změn je spíše deklarováno, než skutečně uskutečněno. Teprve budoucnost ukáže, která varianta nomematického přístupu – ta, kterou Kohlheim předkládá od roku 1977, nebo Brendlerova – bude mít význam pro praktický výzkum jmen. LITERATURA Brendler Silvio 2008: Nomematik. Identitätstheoretische Grundlagen der Namenforschung (insbesondere der Namengeschichte, Namenlexikographie, Namengeographie, Namenstatistik und Namenstheorie). Hamburg: Baar. Coseriu Eugenio 1967: El plural en los nombres propios. – Teoría del lenguaje y lingüística general. Cinco estudios. Segunda edición. Madrid: Gredos. Freudenberg Rudolf 1966: Das Phonem und seine Struktur. – Zeitschrift für Mundartforschung 33, 1–13. 294 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Das Nomem, das Allonom und die Nomematik. Zugleich besprechung von Silvio Brendlers Buch Nomematik Freudenberg Rudolf 1967/68: Nepublikovaný referát pro skupinu „Výzkum jmen“ hlavního lingvistického semináře v zimním semestru 1967/68 na Philippsově univerzitě v Marburgu/Lahn. Harris Zellig S. 1969: Structural Linguistics. 8th impression. – Chicago, London: The University of Chicago Press. Kohlheim Rosa 2006: Zur ländlichen Rufnamen gebung in Niederösterreich im 15. Jahrhundert (nach dem Urbar des Zisterzienserklosters Zwettl von 1457). Beiträge zur Namenforschung: Neue Folge 41, 49–69. Wieder abgedruckt in Kohlheim Rosa, Kohlheim Volker 2011: Personennamen. Motivation – Diffusion – Integration. Hamburg: Baar, 91–111. Kohlheim Volker 1977: Regensburger Rufnamen des 13. und 14. Jahrhunderts: Linguistische und sozio-onomastische Untersuchungen zu Struktur und Motivik spätmittelalterlicher Anthroponymie. Wiesbaden: Steiner. Kohlheim Volker 1997: Der onymische Bereich als autopoietisches System. – Wort und Name im deutsch-slawischen Sprachkontakt: Ernst Eichler von seinen Schülern und Freunden, hrsg. von Karlheinz Hengst et al. Köln: Böhlau 1997, 49–57. Wieder abgedruckt in Kohlheim Rosa, Kohlheim Volker 2011: Eigennamen. Neue Wege ihrer Erforschung. Hamburg: Baar, 103–111. Kohlheim Volker 1998: Towards a Definition of the Onymic System. – W. F. H. Nicolaisen (ed.): Proceedings of the XIXth International Congress of Onomastic Sciences. Aberdeen, August 4–11, 1996, vol. 1. Aberdeen: Department of English. University of Aberdeen, 173–178. Kohlheim Volker 2001: Nomem und Allonom. – Österreichische Namenforschung 29, 147–154. Wieder abgedruckt in Kohlheim Rosa, Kohlheim Volker 2011: Eigennamen. Neue Wege ihrer Erforschung. Hamburg: Baar, 85–92. Kohlheim Volker 2005: Nomem und Allonom. Die Feststellung onymischer Identitäten in Vergangenheit und Gegenwart. – Proceedings of the 21st International Congress of Onomastic Sciences, Uppsala, 19–24 August 2000, vol. 1, ed. by Eva Brylla, Mats Wahlberg. Uppsala: Institutet för språk och folkminnen, 207–217. Kohlheim Volker, Hengst Karlheinz 2004: Personennamen, Ortsnamen und linguistische Theorie. – Namenkundliche Informationen 85/86, 17–31. Kohlheim Volker, Hengst Karlheinz 2006: Nomematics – a new approach to the description of proper name systems. – Onoma 41, 115–129. Rickheit Gert, Weiss Sabine, Eikmeyer Hans-Jürgen 2010: Kognitive Linguistik. Theorien, Modelle, Methoden. Tübingen, Basel: Francke. Seibicke Wilfried 2008: Die Personennamen im Deutschen. 2., überarbeitete Aufl., Berlin, New York: de Gruyter. Įžvalgos / Insights 295 VOLKER KOHLHEIM Siliņa-Piņķe Renāte 2009: Priekšvārdi Rīgā 15. gadsimtā pēc pilsētas ķemerejas reģistra materiāliem / Rufnamen in Riga im 15. Jahrhundert anhand des Kämmerer-Registers der Stadt. Rīga: Latvijas Universitāte. Tulving Endel 2002: Episodic Memory: From Mind to Brain. – Annual Reviews in Psychology 53, 1–25. Thümmel Wolf 2005: Strukturalismus. Metzlers Lexikon Sprache, 3., neubearbeitete Aufl. Stuttgart, Weimar: Metzler, 650–651. Van Langendonck Willy 2007: Theory and Typology of Proper Names. Berlin, New York: Mouton de Gruyter. Van Langendonck Willy 2010: Besprechungsaufsatz: Names and identity. On the nomematic approach. – Beiträge zur Namenforschung: Neue Folge 45, 193–220. Windberger-Heidenkummer Erika 2011: Onymische Monovalenzen und Klassenbildung. Ein onomastisches Problem und seine methodischen Folgen. – Methoden der Namenforschung. Methodologie, Methodik und Praxis, hrsg. von A. Ziegler, E. Windberger-Heidenkummer. Berlin: Akademie-Verlag, 29–46. Zabeeh Farhang 1968: What is in a Name? An Inquiry into the Semantics and Pragmatics of Proper Names. The Hague: Martinus Nijhoff. Přijato 25. srpna 2013. VOLKER KOHLHEIM Schlosshof Birken 11, D-95447 Bayreuth, Deutschland [email protected] 296 Acta Linguistica Lithuanica LXIX