Konstantino Sirvydo „Punktų sakymų“ spaudmenys ir rašyba

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ Institut litevského jazyka Směry výzkumu: historická syntax, syntaktická typologie, jazyk starých písemností, pravopis. TISKOVÁ PÍSMENA A PRAVOPIS V KÁZÁNÍCH KONSTANTINA SIRVYDASE PUNKTŲ SAKYMŲ Tisková písma a pravopis v knize kázání Konstantinase Sirvydase Gospel Points ANOTACE Článek pojednává o tiskových písmenech a hlavních pravopisných rysech Punktų sakymų (SP) Konstantina Sirvydase. Na pravopis SP měly největší vliv latina a polština. Pravopis a tisková písmena v první (1629) a druhé (1644) části Punktų sakymų se často liší. Některá tisková písmena a pravopisné způsoby se v obou částech objevují jen sporadicky. Rozmanitost tiskových písmen s diakritikou používaných v SP je větší než v postile Mikalojuse Daukši a v díle Jona Jaknavičiuse Ewangelie Polskie y Litewskie. Většina diakritických znamének se v SP vyskytuje velmi zřídka, některá z nich se však používají poměrně důsledně. Diakritika v některých případech označovala přízvučnou slabiku nebo sloužila k rozlišení homoform a homografů. Kolísání v označování sykavých souhlásek a afrikát mohlo vzniknout z technických důvodů, ale mohlo také odrážet změny probíhající v jazyce obyvatel Vilniusu. Podle latinského vzoru se slova zkracovala a vyznačovala se vynechání. Na rozdíl od hlavního gotického textu SP se pro velká písmena kurzivní antikvy <I> a <J> používala tři různá tisková písmena. Důsledně se používalo <ł>. Dlouhé samohlásky se graficky neoznačovaly (<y> a <ū> plnily jiné funkce). V mnoha případech kolísalo označování [e] a [ai] po měkké souhlásce, zápis asimilovaných souhlásek i psaní předpony iš- (předložka se vždy píše iš). Psaní slov dohromady a zvlášť ovlivňovala prozodie, vzor jiných jazyků, technické zvláštnosti tisku i jazyková kompetence vydavatelů. Slovní spojení se často psala jako jedno slovo. Ne Psaní dohromady a zvlášť záviselo také na slovesném tvaru. Psaní velkých písmen vychází z latinské a polské tradice a z citovaného pramene. KLÍČOVÁ SLOVA: Sirvydas, tisková písmena, diakritika, pravopis, vliv latiny. KLÍČOVÁ SLOVA: Sirvydas, tisková písma, diakritika, pravopis, vliv latiny. 30 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba ANNOTACE Tento článek popisuje používání tiskových typů i základní principy pravopisu v knize kázání Konstantinase Sirvydase Gospel Points (SP). Pravopis SP byl většinou ovlivněn latinou a polštinou. Většina různých diakritických znamének se používá zřídka, ale ve většině případů se používají důsledně. V některých případech tato znaménka označují přízvučnou slabiku nebo sloužila k rozlišení homografů a homoform. Rozdílné způsoby označování frikativních souhlásek a afrikát lze vysvětlit jak technickými důvody tisku, tak odrazem změn v řeči obyvatel Vilniusu. Tiskové typy používané k označování zkratek a vynechávek vycházely z latinských tradic. Při tisku byly k označování velkých písmen <I> a <J> v těch částech textu, které byly vysázeny antikvou, použity tři různé tiskové typy. K rozlišení dlouhých a krátkých samohlásek se nepoužívala žádná zvláštní písmena. Odlišnosti se projevují v označování: (1) [e] a [ai] po měkké souhlásce; (2) znělých souhlásek před neznělými a neznělých souhlásek před znělými; (3) předpony iš-. Zásady spojování sousedních slov nebo jejich psaní zvlášť byly ovlivněny prozodickými rysy, základními pravidly jiných jazyků, technickými vlastnostmi tiskařského procesu i jazykovou kompetencí redaktorů a sazečů. Užívání velkých písmen vychází z latiny a polštiny, případně je převzato z citovaných zdrojů. Vzhledem k tomu, že se nedochoval rukopis Konstantinase Sirvydase Punktų sakymų (dále SP), je obtížné přesněji určit, nakolik soubory tiskových typů v tiskárně a typy zvolené tiskaři odpovídaly autorově vlastní pravopisné koncepci a grafickým znakům, které sám používal. Jinými slovy, není jasné, jaký byl vztah mezi grafickými znaky užívanými v Sirvydasově rukopisu a odpovídajícími typy v tištěném textu1. Zde je vhodné připomenout lítost vyjádřenou Sirvydasem v předmluvě napsané polsky: jeho kniha vychází kvůli nedostatku prostředků bez diakritiky: „Litevština by potřebovala jistá znaménka, latinsky nazývaná accentus, aby ten, pro koho litevština není mateřským jazykem, dokázal správně vyslovovat a číst, k tomu by však byly zapotřebí také nové zvláštní tiskové typy, což by znamenalo další náklady, které nyní nemohu pokrýt“2. Autor tedy chápal, že dokonalá shoda zde není možná. O zásazích tiskařů a redaktorů a o přizpůsobování se technickým možnostem tiskárny není pochyb. Dokládají to nejen výzkumy jiných starých textů (Subačius 2001: 129–152), ale je to zřejmé i ze samotných SP: příliš časté střídání grafémů v týchž pozicích téhož slova, přítomnost či nepřítomnost diakritických znamének v týchž okra- 1 Z tohoto důvodu se v článku na mnoha místech používá termín tiskový typ, aby se písemné a tištěné grafémy nesměšovaly. 2 SP I [VIII]: „Pro litevský jazyk by bylo třeba jakýchsi znamének, která se latinsky nazývají Accentus, aby ten, kdo litevsky neumí z přirozenosti, dokázal podle nich dobře mluvit a číst; bylo by však třeba také zvláštního tisku a nákladů na něj, které jsem nyní nemohl mít“ (litevsky citováno podle: Koženiauskienė 1990: 296). Straipsniai / Articles 31 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė jících se ve slovech, zvláštní zkracování slov s cílem vměstnat je do úzkých „bodů“. Vedle lidského faktoru, alespoň zčásti souvisejícího s technickými možnostmi tehdejších tiskáren, přispívala k těmto odchylkám také poměrně slabá, v podstatě teprve se utvářející tradice psaného jazyka. Sirvydasovi, na rozdíl od Mikalojuse Daukši či Daniela Kleina (Aleknavičienė 2006: 280, 284), nikdo zvláštní tiskové typy nevyrobil. Musel se vejít do souborů písem (řezů) určených pro tisk latinských a polských textů. Složitý pravopis Daukšovy postily (dále DP) a část tiskových typů, které používal, pozdější připravovatelé knih a tiskaři Litevského velkoknížectví postupně upravovali, přičemž se více zaměřovali na funkčnost a snadnost používání. Některých tiskových typů zavedených Daukšou se zřekli už v anonymním katechismu z roku 1605 (LK): nepoužívá se <ē>, místo <ū> se často píše <uo> a kvůli nářečním zvláštnostem nebyly pro katechismus potřebné nosovkové grafémy (Palionis 1967: 38–39; 1995: 27). Sirvydasův pravopis, jednodušší než Daukšův, se na dlouhou dobu prosadil ve východní a později také ve střední variantě spisovného jazyka. 1. PUNKTŲ SAKYMŲ: TISKOVÉ TYPY A JEJICH UŽÍVÁNÍ 1.1. Při přípravě přepisu pro kritické vydání SP3 byly vybrány a systematicky uspořádány všechny tam použité tiskové typy. Ve srovnání s tiskovými typy užívanými v DP, které popsal Jonas Palionis, je v litevském textu SP zjevná větší rozmanitost typů s diakritikou (zde nebyly nalezeny pouze některé souhlásky s diakritikou používané v DP: <ǵ>, <m̄>, <ṕ>, <ṕ>, <ṙ>; a dvojhlásky <ē>, <ū>), jejich četnost užívání je však podstatně nižší (přízvuk není označen). Menší počet tiskových typů je pravděpodobně dán okolností, že Palionis popsal, řečeno jeho vlastními slovy, nikoli všechny, ale pouze ty užívané pravidelněji (Palionis 1967: 33), zatímco při přípravě výše zmíněného přepisu SP byly vybrány a zaznamenány všechny tiskové typy bez ohledu na pravidelnost a četnost jejich užívání. Jak ukazuje náš výzkum, i v případě SP Palionis ve svých knihách uvádí nikoli všechny tiskové typy, nýbrž pouze ty, které se užívaly pravidelněji (Palionis 1967: 39–41; 1995: 28). Při podávání celkového přehledu tiskových typů jednotlivých starých litevských knih by bylo vhodné odlišit četnost užívání tiskových typů s diakritikou od jejich rozmanitosti. 1.2. Druhá část Kázání v bodech (SP II, vydaná roku 1644) byla k vydání připravena a do polštiny přeložena Sirvydovým pomocníkem a pokračovatelem jeho díla, jezuitem Jonem Jaknavičiusem, proto by se zdál zcela odůvodněný předpoklad, že SP, zvláště v druhé části 3 Toto vydání připravily na základě smlouvy s Oddělením dějin jazyka a dialektologie Institutu litevského jazyka Virginija Vasiliauskienė a Kristina Rutkovska. Jeho přípravu v letech 2008–2011 podpořila Státní komise pro litevský jazyk. Přepis litevské části SP připravila Virginija Vasiliauskienė, zatímco polské části Kristina Rutkovska. 32 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba (SP II) používané tiskové znaky by se neměly výrazně lišit od těch, které se používaly v Jaknavičiusových připravených Ewangelie Polskie y Litewskie (dále JE, vydáno roku 1647), tím spíše, že je dělil pouze tříletý odstup. Podle výzkumu, který provedla Milda Lučinskienė (Lučinskienė 2005: 30), byly téměř všechny tiskové znaky nalezené v Jaknavičiusových Ewangelie Polskie y Litewskie používány také v litevské části textu SP (s výjimkou <ą>, <ò>, <ù>). Sada tiskových znaků JE je však ve srovnání se SP méně rozsáhlá: v JE se nepoužívají <q> a <x> a chybí značná část tiskových znaků s diakritickými znaménky, které se vyskytují ve SP: <ă>, <ă>, <á>, <ã>, <č>, <ê>, <ē>, <í>, <ì>, <î>, <ī>, <ĩ>, <ȳ>, <ŷ>, <m̄>, <ń>, <ň>, <ô>, <ò>, <ō>, <š>, <û>, <ũ>, <ų>, <ŵ>, <ž>, <Ʒ> nebo <Ǯ>, <Ǯ>, <Ǯ>, <Ǯ>. Kromě toho se ve SP používají také speciální znaky převzaté z latiny <q>, <⁹> a <°> k označení zkratek na konci slova. 1.3. V litevském textu SP se používají následující tiskové znaky s diakritickými znaménky (viz obr. 1–60): a: <á>, <à>, <ă>, <â>, <ã>, <ā>, <ă>, <à>, <ā>. c: <ć>, <č>, <ċ>. e: <é>, <ê>, <ę>, <ē>, <è>. i: <í>, <ì>, <î>, <ĩ>. y: <ȳ>, <ŷ>. l: <ł>. m: <m̄>. n: <ń>, <ñ>, <ň>, <ṅ>. o: <ó>, <ô>, <ò>, <ō>, <õ>. s: <ś>, <š>, <ŝ>. u: <û>, <ũ>, <ū>, <ų>. w: <ŵ>. z: <ź>, <ż>, <z̄>. Ʒ: <Ǯ>, <Ǯ> nebo <Ǯ>, <Ǯ>, <Ǯ>. Ȝ: <Ȝ>, <ȝ>. Některé zde vyjmenované tiskové znaky s diakritickými znaménky se užívají zvláště zřídka, v jednotlivých případech – v celé knize nebo jejích samostatných částech se vyskytují pouze jednou či několikrát. V polském textu SP jsou diakritická znaménka rozmanitější a častější než v litevském (zkoumá je Kristina Rutkovska). 1.4. Podle četnosti a systematičnosti (důslednosti) užívání lze všechny tiskové znaky s diakritickými znaménky, které se používají v SP I a SP II, rozdělit takto: (1) tiskové znaky s diakritickými znaménky užívané v SP I a SP II často a systematicky: <ć>, <ł>, <ś>, <ǯ>, <ǯ>; (2) tiskové znaky s diakritickými znaménky užívané v SP I a SP II nesystematicky, ale poměrně často: <á>, <à>, <č>, <ǯ>; (3) tiskové znaky s diakritickými znaménky užívané velmi zřídka a nesystematicky⁴: SP I: <à>, <â>, <ã>, <č>?, <é>, <ê>, <ę>; <í>?, <ì>?: <î>, <ń>, <ň>, <ṅ>?, <ó>, <ô>, <ò>, <ō>, <û>, <ũ>, <ų>, <ŵ>, <ǯ> nebo <Ǯ>; SP II: <à>, <ă>?, <à>?, <ā>, <ę>, <ē>, <ĩ>, <ȳ>, <ŷ>, <m̄>, <ń>, <ṅ>, <ō>, <ŝ>?, <ũ>, <ū>, <ǯ> nebo <Ǯ>, <ǯ>, <ǯ>; 4 Otazníkem se označuje tiskový znak užívaný obzvláště zřídka, u něhož je diakritické znaménko nejasně otištěné. Straipsniai / Articles 33 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė (4) pouze v perikopách a názvech bodů se používají tiskové znaky s diakritickými znaménky (latinská antikva a kurziva): SP I: <š>, <ž>, <ž>; SP II: <ė>, <ž>, <ž>, <ž>. Po zaznamenání všech tiskových znaků s diakritickými znaménky používaných v SP je zřejmé, že jejich rozmanitost je větší v SP I, zatímco početnost v SP II – častější používání v SP II – je dána velmi častým výskytem <á>. 1.5. Tiskové znaky označující souhlásky [š], [ž] a afrikátu [č] K označení třených souhlásek [š] a [ž] se v SP používají tyto tiskové znaky s diakritikou: <ś>, <š>?, <š>, <ӡ>, <ӡ>, <ӡ>, <ӡ> nebo <ӡ>, <ӡ>, <ӡ>, <ź>, <ź>, <ž> (viz obr. 38, 40–42, 48–58); afrikátu [č] označují <ć>, <ċ>, <ċ>? (viz obr. 10–12). Kromě toho lze [š] označovat také digrafy <ß>, <ſz> a [č] digrafem <cȝ> (velmi zřídka). 1.5.1. Velká písmena <ӡ>, <ӡ> se ojediněle používají pouze v SP II: Žydu SP II 162₁₉–₂₀, 202₄, 332₃; Žynio SP II 104₈, Žodžiey SP II 83₂₆. Ve všech ostatních případech se místo nich používá <ӡ>⁵. <ś> se velmi zřídka vyskytuje v perikopách SP I vytištěných kurzivou: graši 317₈, zatímco jediný případ <č> se nachází v hlavním textu SP I: lynčiuoguofna 373₁₀ (tvar diakritického znaménka je zde neobvyklý). Velmi vzácné je také <ś> vyskytující se v SP II; v zásadě je třeba je pokládat za špatně vytištěné <ś>: ráßtas s. SP II 188₁₃; páráśitam 254₆, karaliśčiu SP II 14₁₆–₁₇. 1.5.2. <ź>, <ż> a <ž> se používají v textu vysázeném latinskou antikvou a kurzivou. V antikvě SP II se diakritické znaménko nad tiskovým znakem <ž> (viz obr. 50) podobá vyraženému bodu a svým tvarem se liší od znamének u <ź> a <ż> používaných v jiných částech textu: Nežadžia 51₁₆, Bažnīčia 153₁₇, žìames 153₁₉, Vžftokles 180₈, ażuturet 239₃. Poslední dva tiskové znaky se používají jak v SP I, tak v SP II. <ź> se důsledně používá v afrikátě <dź> v SP II: żodźiey 248₂₂, żuǯwes 248₂₀, Ižkur 116₂₅, didžio 116₂₆; srov. se SP I: ižpažino 163₁₆, ižpilde 163₁₇, žodieys 244₂₁, žiames 269₉. 1.5.3. Tvar diakritických znamének se velmi liší u tiskových znaků <ӡ>, <ӡ>, <ӡ>, <ӡ> nebo <ӡ> v hlavním textu vysázeném švabachem (viz obr. 51–58). U těchto tiskových znaků se používají diakritická znaménka ve tvaru tečky, akutu, vodorovné čárky, obloučku a/nebo háčku. Kvůli kvalitě tisku bývá často obtížné je od sebe rozlišit: aptru- 5 Jiná velká písmena se také používala bez diakritických znamének. O tom již v roce 1929 psal Franz Specht: „In Unzialschrift stehen C, S, Z, L auch č, š, ž, ł, d. h. es fehlen die diakritischen Zeichen“ (Specht 1929: 13). 34 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba Akut nebo pomlčka se mohou jevit jako tečka a špatně vytištěná tečka může připomínat oblouček; například ve slově žmones SP I 326₁₂ vypadá oblouček jako rozmazaná tečka, zatímco oblouček ve slově gražuolė SP II 244₂₇ je nejspíše nedokonale vytištěná tečka. Diakritická znaménka ve tvaru háčku a obloučku nad <ž> a <ž> se v textu SP vyskytují jen několikrát. V SP I připomínají spíše háčky, v SP II obloučky: tulžis SP I 321₂₁; didžiu SP II 199₅–₆. V nejednoznačných případech jsme se pokusili tiskový znak zvětšit, avšak při větším zvětšení se tvar diakritického znaménka začal lišit od toho, který byl viditelný pouhým okem, takže spoléhat se pouze na tento způsob identifikace nejasného diakritického znaménka by bylo poměrně riskantní. Diakritické znaménko nad <ž> v SP II (viz obr. 57, 58) připomíná stejně jako v případě antikvy <ž> vodorovně protaženou tečku (srov. obr. 50). Konvenčně bylo označováno jako pomlčka nad tiskovým znakem, aby se odlišilo od tradičního diakritického znaménka ve tvaru tečky. Srovnání jednotlivých tiskových znaků označujících tutéž grafému ukazuje, že ani jejich tvar, ani tvar jejich diakritických znamének nebyl v tiskárenských soupravách totožný; například některá <ž> se navzájem liší. Totéž lze říci i o značné části ostatních tiskových znaků, zejména těch s diakritickými znaménky. 1.5.4. Neznělé frikativy [š], [ž] a afrikátu [č] může SP často zapisovat tiskovými znaky bez diakritických znamének <ſ>, <s>, <з>, <z>, <c> a naopak místo <ś> se může objevit <ſ>, <s>: šilpnas SP II 12₂ a filpnas SP I 211₁₇; žiemes SP I 65₁₆ a žiemes SP I 261₁₃; žimus SP II 41₁₆–₁₇ a žimus SP I 68₈; karſčiaus SP II 50₁₆, karščiaus SP II 38₁, karſčiuole SP I 244₁₇; čielas SP I 247₁₅ a celas SP I 67₂₅; ſiurkſčiev SP II 57₁₅ a šiurkſčtibes SP II 107₂; ſzwynčiaufias SP II 89₈ a ſzwynčiausiami SP II 239₁–₂; ſirdiy SP II 16₈ a sirdiy SP II 239₂₂ a také βyrdies SP II 169₁₂; parajzie SP 217₃₀, parašie SP I 349₂₈ a parafie SP I 307₅–₆; atd. Srovnejme také pravopis slov užívaných v SP s kořenem śvies-: (fwief- / fwies- / świef- / świes- / βwief- / świes- / βwies-): fwielibes SP I 20₂₉, SP II 32₂₉; fwiesibe SP II 28₅; świeſibe SP I 353₂₄, SP II 197₁₁; świesibe SP I 354₆; βwieſibes SP I 202₆, SP II 215₇–₈; świeſibes SP I 353₂₇; świeśibi SP II 33₁₃; βwieśiaus SP II 201₂₆. Vzhledem k tomu, že uvedené případy nebyly ojedinělé ani náhodné, a také k jejich výskytu v jiných tiscích té doby (Palionis 1967: 37)⁷, je třeba alespoň část z nich přičíst dobovým zvláštnostem užívání tiskových znaků v tištěných knihách. Část diakritických znamének na těchto znacích se jednoduše nemusela vytisknout, avšak střídání tiskového znaku s diakritikou a bez ní v týchž, často dokonce ⁶ V tvrzení Franze Spechta „Für den dentalen Sibilanten wird ſ und s promiscue gebraucht, nur pflegt ſ nicht im Anlaut zu stehen“ se nejspíše vloudila tisková chyba – mělo být: „...nur pflegt s nicht...“ ⁷ V katechismu Merkelise Petkevičiuse z roku 1598 se souhlásky š, č zapisují jednopísmennými s, ſ, c nebo diakritickými jednopísmennými ś, ć. Straipsniai / Articles 35 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė ve slovech užitých vedle sebe (srov. SP I, s. 20 a 353) – a nikoli ojediněle, nýbrž v celém textu SP – by ukazovalo, že diakritická znaménka nebyla, alespoň během tisku, vždy považována za zásadní rozlišovací znak grafému⁸. Dalšími příčinami této variace mohly být nedostupnost tiskových znaků s diakritickými znaménky pro velká písmena a výslovnost ve Vilniusu ovlivněná prostředím cizích jazyků; například slova s kořenem silpn- se 21krát zapisují pomocí <l>, <s> a 11krát pomocí <ś>. V SP II je četnost těchto tiskových znaků přibližně stejná (12×, resp. 10×): filpniby SP I 185₁₉, filpnina SP II 57₁₄, silpnu SP I 211₂₃, silpſta SP II 75₂₄, śilpnu SP I 61₃₁, śilpnibes SP II 218₁₃. Kolísání tiskových znaků označujících měkké [s] a [ś] v týchž slovech je častější u výpůjček z polštiny a běloruštiny. Navíc se <ś> volí v SP II relativně častěji než <s>, <ſ>, např.: silos se v SP I vyskytuje 6krát, v SP II 3krát; śilos 2krát, resp. 3krát; świetas se v SP II užívá častěji než ſwietas; v SP I je śwletas velmi vzácné a lze je považovat za tiskovou chybu; ſmertis převažuje v obou částech SP; śmertis se pětkrát vyskytuje pouze v SP II. Jak již bylo zmíněno, tento pravopis nejspíše odráží kolísání výslovnosti v mluvené litevštině mnohojazyčného Vilniusu. Podle Zigmasa Zinkevičiuse Poláci jen obtížně rozlišovali litevské [š] a [s] (Zinkevičius 1981: 30–32). V obou případech slyšeli polské [ś], a proto psali velmi nekonzistentně: <s> nebo <sz>. Zda lze kolísání <ź> a <z>, <č> a <c> v týchž slovech spojovat s nervózní opozicí mezi [ž] a [z], [č] a [c] v tehdejší mluvě obyvatel Vilniusu, nelze na základě samotných údajů SP potvrdit ani vyvrátit. Kolísání tiskových znaků s diakritikou a bez ní při zapisování frikativ a afrikát tedy muselo být podmíněno nikoli jedinou, nýbrž několika okolnostmi: tradicí jejich užívání v tehdejších tiscích, výslovností, nedostupností tiskových znaků s diakritikou pro velká písmena a kvalitou tisku. 1.6. Tiskové znaky s diakritickými znaménky nad <a> Nejvíce různých podob diakritických znamének najdeme nad <a>: <á>, <à>, <à>, <á>, <à>?, <á>?, <â>, <ã>, <ā> (viz obr. 1–9)⁹. Z nich se častěji a systematičtěji používá pouze <á>, které lze spojovat s polským „zvýšeným“ <á>. V litevském textu SP II tento tiskový znak poměrně často označuje krátké nepřízvučné [a]. <á> 8 V postile Mikalojuse Daukši se psalo: dabókites, artés 16₃₃, netikéfites 16₃₆, paáugſtinos 87₁₀, Bažniczios 87₁₈, Bažniczia 87₁₉, gárſtĭczios 87₆, garſtĭczios 87₃₈ atd. 9 <à>, <â>, <ã>, <ā> jsou podrobněji popsány spolu s dalšími tiskovými znaky příslušného tvaru s diakritickými znaménky (viz 1.7; 1.8; 1.13). 36 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba a používání <à> se v SP neliší: kárálifti SP II 87₁₅, ážulayko 89₂₅, reykálu 103₅, Sámarítonas 119₁₄–₁₅, niekádu 120₂₈, átaimo 126₁₄, ážuláyko 149₂₃–₂₄, márindámi 155₂₃, iftáte 153₂₂, áźndingie SP I 223₁₃–₁₄, gieldžimis SP II 155₁₃–₁₄, átleyde 167₅, ádunt 177₂₀, eydámás 178₂₉, ažufirakina SP I 332₃, prieżáftu 365₄–₅. Vizuálně také není vždy možné tyto dva tiskové znaky od sebe odlišit. V SP I se používají mnohem méně často a většinou se zde volí nikoli <á>, ale <à>. V SP II se několikrát vyskytuje <à>; jeho užití se neliší od <á> a <à>, zatímco jednou je v této části zaznamenáno <à>, které je nejspíš ne příliš čistě vytištěným <á>; nejasná je také funkce <à>, které je v SP II užito několikrát – diakritické znaménko kvůli mírnému sklonu doprava připomíná apostrof a akcent, zatímco ve slově gálu SP II 247₁₃ je pravděpodobně tiskovou chybou tečka, jež byla při tisku mírně rozmazána, a tím změnila tvar. 1.7. Tiskové znaky s gravisovým znaménkem Gravis ant <à> dukart pavartotas lotyniškojoje antikvoje (Strockis 2004: 294–295): à kayre labay ilga bus SP I 240₂₀–₂₁. Gravio ženklas kituose dviejuose švabachu išspausdintuose žodžiuose atrodo neįprastai, kiek pasislinkęs į šoną (žr. 3 pav.). Be <à>, gravio formos diakritikai dar atsitiktinai gali būti pavartoti ant <č>, <è>, <ì>, <š> (žr. 12, 18, 19, 42 pav.) ir yra būdingesni lotyniškajai antikvai: <è> (SP II) ir <š> (SP I) aptinkami tik antikvoje, nelabai aiškios formos <ì> antikva ir švabachu surinktame tekste, o <č> (SP I) vienąkart pavartotas švabachu išspausdintoje teksto dalyje. 1.8. Tiskové znaky se stříškou Diakritická znaménka ve tvaru stříšky se v jednotlivých případech používají v SP I nad <â>, <ê>, <î>, <ô> a <û> (viz obr. 7, 14, 20, 38, 43): kuriâs (acc. pl.) 171₂₆, 373₁₉, gieriâus (adv. cmp.) 198₁₇, mariâs (acc. pl.) 269₁₈, iiêmus (dat. pl.) 367₂₅; čía 267₉, marios (nom. pl.) 268₇, takiuôs (acc. pl.) 367₁₁, iuôs (acc. pl.) 198₂₄, tuôs (acc. pl.) 367₂₄, kuriûo (instr. sg.) 368₁₁, punciûofna (il. pl.) 373₈, kuriû (instr. sg.) 352₈, Iûoda (nom. sg.) 229₂₃, gieriaûs 199₂₃, 360₁₈, perfḳrodûs 14₁₉, perfmegiûs 14₂₁. Nejčastěji označují přízvučné slabiky v akuzativu plurálu zájmen, někdy v instrumentálu singuláru. Tyto slabiky jsou častěji dlouhé než krátké. V jiných jednotlivých slovech a v nepřízvučných dlouhých slabikách je výskyt tohoto diakritického znaménka pravděpodobně jen náhodný nebo jej lze považovat za tiskovou chybu (nejasná je funkce <î>). V některých slovech mohl tiskový znak s tímto diakritickým znaménkem nejen označovat přízvučné slabiky, ale také pomáhat rozlišovat homografy a homoformy (např.: gieriâus, gieriaûs, kuriâs, mariâs, perfḳrodûs, Straipsniai / Articles 37 VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ perſmegiùs). Pozornost je třeba věnovat také distribuci tohoto diakritického znaménka – není rovnoměrně rozloženo v celém textu, ale často se soustřeďuje na určitých místech textu a na určitých stránkách, kde se častěji vyskytují i diakritická znaménka jiných podob (akuty, cirkumflexy, čárky). 1.9. Další jednotlivé typy písma s diakritikou Jednotlivé typy písma <ó> a <ò> mohly označovat přízvučnou slabiku nebo rozlišovat tvary: wiró (gen. sg.) 219₂₁, ó¹⁰ 175₂₄, Maldõs (nom. pl.) 67₂₄, Iõnuy (srov. Iãnowi) 140₁₇, neflidabōdami 84₃₀. Přesnější funkce znaků <ó>, <ò> a <ô> (viz 1.8.) v SP, jako například v textech Baltramiejuse Vilentase (Kabašinskaitė 2005: 56–62), nelze určit kvůli příliš malému počtu příkladů. Akutem nad <é> se označuje přízvučná, nejčastěji dlouhá slabika: kuriuosé (loc. sg.) 177₁₁, kurié (nom. pl.) 162₈, praiéwu (gen. pl.) 177₂₆, gaylétus (cnd. 3) 158₁₉, apé 176₁₁; vyskytlo se však i několik případů v nepřízvučné dlouhé slabice: Wiéta (nom. sg.) 203₇ a éſſibi (acc. sg.) 171₃. V SP se několikrát vyskytly dva souhláskové typy písma s akutem <ń> a <ẃ> a jeden souhláskový typ písma s tečkou <ṅ>. V těchto zvláště vzácných případech typy písma <ń> a <ṅ> nejčastěji označují měkké [n], jako v polštině. Funkce diakritického znaménka v koncovkách ilativu slov fkrinion SP I 369₃₀ a kloniñ SP II 248₁₈ není jasná: <ń> mohlo být zaměněno za diakritické znaménko v podobě čárky nad samohláskou, nebo mohlo být toto <ń> doplněno později při obnově původního zkrácení (srov. peklõ SP I 279₁₂, wietō SP II 247₂₁). Ve SP I byl dvakrát, nejspíše náhodou, použit typ písma <ẃ> ve slovech wúnduo 264₅ a wífi 286₁₁. Jeho funkce není jasná. 1.10. Typy písma s diakritikou a přízvuk Jak již bylo uvedeno v úvodu, v SP se nepoužívaly zvláštní typy písma s diakritikou, které by označovaly výhradně přízvuk. Domnělé vzácné případy značení přízvuku uvedené v oddílech 1.6, 1.7, 1.8 a 1.9 se prolínají s dalšími funkcemi těchto typů písma a nejsou důsledné ani jednosměrné, vezmeme-li dohromady všechny dostupné doklady užití některého jednotlivého diakritického znaménka. Vzhledem k tomu, že vzácně či zvláště vzácně užívaná diakritická znaménka jsou soustředěna na určitých místech textu, je velmi pravděpodobné 10 Diakritická znaménka se v tomto případě vyskytují také nad odpovídajícími slovy v polské části textu, srov.: mężą 219₂₁ a á. 38 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba Je možné, že se sem dostaly z jiných, nejspíše rukopisných pramenů, které Sirvydas mohl použít. Vzhledem k jejich vzácnosti, prolínání s jinými funkcemi a nedostatečné soustavnosti nebylo možné vyčlenit a přesně vymezit případy užití tiskových znaků s diakritikou k označování přízvuku. 1.11. Tiskové znaky s příčnou příčkou V SP byly několikrát užity tiskové znaky s příčnou příčkou <a>, <ę> a <ų> (pouze SP I; viz obr. 15 a 44). Nosové hlásky, stejně jako v DP, neoznačovaly, protože v nářečí východních Aukštaitů již tehdy zanikly, takže se do Sirvydova textu mohly dostat náhodně z polské části textu, nebo měly být přizpůsobeny jiným funkcím. Funkce znaku <ų> ve slovech geriaus 36826 a fų 3708 není jasná (označuje dlouhou přízvučnou slabiku?). Za tiskové chyby je nejspíše třeba považovat také užití <ę> ve slově metu (instr. sg.) SP I 14 a ve slovech βwęčiaufi SP I 3698 a paļipeneimo (příčná příčka na <ę> je nezřetelná) SP II 1763, kde je označení <n> ve slově zdvojeno. Ve třech dalších případech označují <a> a <ę> vynechané <n>: Kadąg I 9622, nutrėkimu SP II 3411, bedrautumite SP II 1682. 1.12. Tiskový znak <ł> V celém textu SP označuje tiskový znak <ł> poměrně důsledně a systematicky tvrdé (1) nebo depalatalizované (2) [ł] před vokalismem typu [e], [ei], [ė], [i] (Palionis 1967: 84–85): (1) łūsis SP I 29521, fumala SP I 3106, mieláśirdingus SP II 2728, łaymibe SP II 247); (2) łeyzdawos SP I 1286, łeydźiaji SP II 927, łeyftu SP I 34318, naßle SP I 3148, nupleßt SP II 2475–6, łepinimay SP I 3014–5, gayłeimu SP I 14131, pergałeimas SP II 22910, łingwa SP I 5130, SP II 361. Po ztvrdlém [ł] se změněné samohlásky často zapisují pomocí <a>, <y> (častěji v SP II11): pałayftułe SP I 3749, pełanuołe SP II 17928, ʃłankfti SP II 17915, ne ápłayft SP II 17721, ápłaydus 17724, apłayʒdamas 17727, nułynkiame SP II 1486, nułynkias SP I 10524, ßakieły SP I 36930. Zúžené [ė] se zapisuje jako <e>: pergałeio SP I 18517, parpuołe SP I 604, gułeio SP I 2692 saute SP II 427, tiłetu SP II 7324. 11 V SP II mohou být ztvrdlé i jiné souhlásky, např.: graytay 619; trácias 7612, žynot 19622, prywerʃt 18627, ßytkuose 17930, ßyrdies 16912, ale vyskytuje se to i v SP I: žynklina 2527. Straipsniai / Articles 39 VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ [ł] zůstává tvrdé v některých souhláskových skupinách: [łpn] před vokalismem typu [e] a [i]: filpniby SP I 18519, filpnefnio SP II 9714, filpniem us SP II 6931, filpnina SP II 5714, šilpnesnia SP II 129, šilpni SP II 976, šilpnefnio SP I 12919, Silpnibe SP I 1837 (měkké <ł> je zapsáno pouze ve třech kořenných slovech se slabikou silp- z 20 dokladů); [łb] před vokalismem typu [e]: kalbet SP I 21321, SP II 635, kalbefis SP I 22727, kalbedami SP II 2408, kalbečia SP 1203, kalbeio SP 20210 (měkké <ł> je zapsáno pouze ve dvou infinitivech slov s kořenem kalb- v SP II), giebek SP I 27829, gialbeio SP II 16528–29. Chyb při označování [ł] není mnoho. Spolehlivější jsou případy, kdy je tvrdé <ł> použito chybně, protože kvůli kvalitě tisku není přeškrtnutí nad <ł>, tj. označení tvrdosti, vždy dobře viditelné. V seznamu tiskových chyb SP, který sestavil Franz Specht (Specht 1929: 48–61), jsou uvedeny tyto nepřesnosti v označování <ł> (SP I 1–100): (1) Tvrdost [ł] není označena: ßalmu 138, puolys 355, tulus 404, apfiwilko 551, dungalu 5511, nulei 7229, waldo 7521, klaufiamas 7925, klausia 8210, klaußikime 8317, labay 8931; (2) Tvrdost [ł] je označena chybně: wėlinas 143, tuofas 3127, wilties 401, karalaufp 458, ilgiaujius 5225, weł 5611, gayliftawimu 575, karalu 7227, familios 7526, pagal 911. Slovo fuodele (instr. sg.) SP I 3615, v němž je označena tvrdost [ł], lze opravit dvěma způsoby: fuodele nebo fuodely (rekonstrukcí nářeční podoby). Specht dává přednost druhé možnosti. V originálu SP, který použil Specht a na jehož základě bylo připraveno faksimilní vydání (ŠPS 1929), není šikmou čárku označující tvrdost <ł> všude možné rozeznat; v některých slovech zařazených do jeho seznamu chyb však byla tvrdost označena a je zřetelně viditelná v dalších dochovaných exemplářích SP¹², např.: algoia SP I 2027, bilo SP I 721, pelenays SP I 8512, tulu SP I 9713. Tento velmi podrobný seznam chyb celkově odráží stav výzkumu starých písemností a nářečí v dané době, tehdejší pojetí korektorských chyb i zvláštnosti originálu, z něhož byly připraveny faksimile (v jednotlivých exemplářích nejsou drobné typografické detaily, zejména diakritika, vytištěny vždy stejně zřetelně). 12 Plg. Lietuvos diplomatui Jurgiui Šauliui (1879–1948) priklausiusį ir šiuo metu Pensilvanijos universitete saugomą Punktų sakymų konvoliutą: Annenberg Rare Book and Manuscript Library, University of Pennsylvania; Location: Rare Bk & Ms Library RBC; Call Number: 491.922 Si78.2. 40 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba 1.13. Tiskové znaky s diakritikou ve tvaru spojovníku a/nebo cirkumflexu Diakritická znaménka na samohláskových tiskových znacích, připomínající cirkumflex (SP I) a spojovník (SP II), <ã>, <ā>, <ē>, <ĩ>, <ȳ>, <ȳ>, <õ>, <ō>, <ū>, <ǖ> (viz obr. 8, 9, 17, 21–24, 38, 39, 45, 46) označují v textu SP soustavně, ale ne příliš často, vypuštěné tautosylabické [m] a [n] (Palionis 2005: 31–33; Strockis 2004: 294–295)13 a je třeba je považovat za tildy – zvláštní zkratková znaménka: darbūp6 SP I 526, nuteriojųiā SP I 14929, bud{ūlp SP I 28713, peklō SP I 27912, wietō SP II 24721, füti SP II 94–5, pafkūdoy SP II 1537, idāt SP II 3425, ūt SP II (10×), pafjrētū SP II 9727, βwētas SP II 7327, trūpay SP II 4611, βw{ȳ}tas SP II 815. Vypuštěné [n] se ve dvou případech v SP II označuje také tiskovým znakem s příčným háčkem <ę> (viz 1.11.). Zatímco <ñ> (v SP I nejspíše <ñ>) a <m> (viz obr. 29, 33, 34) nejčastěji označují zdvojené souhlásky v přejatých slovech: Paños (srov. pol. 3 Pānny) SP I 6716, Hofāna (srov. řec. hōsanna) SP II 14410, fūmu (srov. lat. summa) SP II 1642. Zavedením zkratek podle latinského vzoru se v případě potřeby mělo ušetřit místo v úzkých řádcích SP. 1.14. Tiskové znaky pro zkracování na konci slova K těmto tiskovým znakům patří: <g>=us, <ᵍ>=us, <ᵒ>=go, <ĝ>=go14 (viz obr. 61, 62, 63) a dvojtečka (nejčastěji v SP II): Tūlg SP I 25110, mg SP I 10028, Chrift9 SP I 10023, Kaln9 SP II 394, kitiem9 SP II 2817, žimčiū9 SP II 2713, širg9 SP II 25718, Wieβ: SP II 14613, Wieβp: SP II 16512, Pfal: SP II 5211, Pfa: SP II 14912, Dowid: SP II 1224. 1.15. Tiskové znaky <I>, <J>, <J> a <j> V hlavním textu SP vytištěném gotickým písmem se k označení hlásek [i] a [j] na začátku slova používá jedno velké písmeno (Subačius 2003: 227–228)15. Antikva 13 Používání diakritických znamének ve tvaru cirkumflexu a/nebo spojovníku (tild) v litevském textu SP bylo převzato z latiny, kde tildy označovaly vypuštěná tautosylabická <m> a <n>. Takové značení se hojně vyskytuje také v latinských margináliích SP (Petreikis 2011: 67–85). 14 Zkrácení na konci slova se těmito znaky označuje ještě častěji v polském textu SP a v latinských margináliích. Tento způsob zkracování na konci slova byl převzat z latiny. 15 V textech tištěných gotickým písmem se <I> a <J> nerozlišovaly. Při přechodu k antikvě v Litvě se tiskaři po nějakou dobu ještě drželi tradic používání gotického písma a <I> a <J> také nerozlišovali: volili jeden z těchto tiskových znaků pro označení obou hlásek [i] a [j], nebo je používali střídavě. Straipsniai / Articles 41 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė V kurzivou vytištěných perikopách se k označení obou těchto hlásek používají tři různě tvarované typy liter¹⁶: <I>, <Ƒ>, <J> (viz obr. 25, 26, 27; Gelumbeckaitė 2003a: 81–82; 2003b: 302; srov. Juda 2001). V SP I se používají pouze první dva: v devíti perikopách ve všech případech pouze <Ƒ> (SP I: 1, 69, 122, 214, 234, 262, 281, 296, 317), v jedné perikopě ve všech případech pouze <I> (viz SP I: 195) a ve čtyřech perikopách se <I> a <Ƒ> střídají (viz SP I: 32, 163, 338, 358), například: SP I 32: fžgirdis, Jonas, Jezus, Jonuy, Jefus, fonu; SP I 338: IezauIp, fƀeio, fr 2x, fumus, fra; SP I 195: Iezus, Ierozolimu, Jezus, Ierozolimoy, Jeruzalem, Ir 4x, Jezus; SP I 122: fudeios, ftureios, fonop, fr 2x, fordano, flaiiofias. V prvních třech perikopách SP II se <I> a < Ƒ> rovněž střídají (viz SP II: 1, 21, 43–44), v posledních sedmi se však objevuje ještě další, dosud nepoužívaný typ písmene odlišného tvaru <J> (SP II 77–78, 108–109, 143–144, 172–173, 225, 235–236, 248–249): SP II 1: IEZVS, Jezus, IEzus, fr, fey 2x; SP II 77–78: Iezus, Jezus, Iž, Jeme, Jog, Jra; SP II 143–144: Jezus, Ieroſolimosъ, Jezus, Jezus; SP II 172–173: Jezus, fr, Iudaƶius, Iƀkarioto, Ir, Jezus 2x, fey, Ius, Jey. Z příkladů je patrné, že všechny tři probírané typy písmen mohly označovat jak [j], tak [i] a nebyly spojeny pouze s jedním z nich, tj. jejich funkce nebyly rozlišeny. V SP I lze pozorovat snahu zvládnout používání dvou různých typů písmen omezením jejich kolísání v textu a častější volbou <Ƒ> pro obě funkce. V SP II se kolísání jakoby považuje za normu a nijak se neomezuje. Jednou z příčin, proč se v antikvovém textu SP označení [i] a [j] nerozlišovalo, nepochybně bylo obklopení gotickým textem – hlavním písmem textu SP byl gotický, nikoli antikvový typ písma (Aleknavičienė 2006: 286). Další příčinou, která měla přispívat ke zmatku, byla přídatná (protetická) hláska [j] na začátku slova před předními samohláskami, typická pro východní a střední litevská nářečí (Palionis 1995: 50; Zinkevičius 1996: 102) (v perikopách: Jeme SP I 358₃, Jeme SP II 21₃, Jeme SP II 78₁₃, v textu kázání: iiebƀoio SP II 97₃₀₋₃₁). V SP I se <j> nepoužívá. V SP II se toto písmeno vyskytuje 20krát (viz obr. 28). Téměř všechny případy jsou soustředěny na s. 1–47: v perikopách jde většinou o tvary zájmena jis: ijƀai 1₈, (2x), ij 1₁₆ (ak. sg.) (6x), jiemus 21₇, juos 44₂, priima 44₃¹⁷; v kázáních pak, ¹⁶ Tyto typy písmen se ve SP svým tvarem poněkud liší od odpovídajících znaků zvolených k jejich označení v článku. První písmeno má přesný tvar římské jedničky, druhé má prodlouženou, mírně zahnutou vertikální čáru a vodorovnou příčku uprostřed, třetí má prodlouženou, mírně zahnutou vertikální čáru. ¹⁷ JĘ se na příslušných místech píše: ijƀai 40₁₆, ii 40₂₃, iemus 42₂₀, juos 46₁₃, priima 46₁₆. 42 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba bez ij 34₁₈ (6×), se <j> se ještě píše igija 6₂₃ a kalaviju SP II 18₇. Několikrát bylo <j> zaznamenáno také na dalších místech textu kázání (nikoli perikop): bijos SP II 52₅, wienatij SP II 215₂₉. Ve všech slovech následuje <j> po <i>: píše se <ii>¹⁸ (Jolanta Gelumbeckaite 2009:19), proto během výzkumu vyvstala otázka, zda by ij¹⁹ nemohlo být zpodstatnělou formou zájmena jis jįjį, avšak takto se píše i v pozicích mimo koncovku a v jiných slovech. Zaznamenané zpodstatnělé tvary zájmen se v SP II obvykle píší s <y>: toy (nom. sg.) 60₄, 100₂₇, tiey 1₇, 132₁₈, nekuriey 4₁₁, 42₂₀. Na stranách SP II 1–47, které zahrnují téměř první tři kázání (včetně perikop), se tedy ojediněle pokoušejí rozlišovat zápis [i] a [j] zavedením malého <j>. Kromě toho se tato část textu, jak již bylo uvedeno, vyznačuje také tím, že se v jejích perikopách nepoužívá <I>. V SP I se <j> nepoužívá ani v hlavním textu sázeném gotickým písmem, ani v perikopách vytištěných antikvou. Zde [i] a [j] vždy odpovídají <i>, <I> v textu sázeném gotickým písmem a <i>, <I>, <j> v latinské antikvě. 1.16. Příklady tiskových znaků používaných ve SP OBR. 1. SP II 65–5 OBR. 2. SP I 364–3 OBR. 3. SP I 333–24 OBR. 4. SP II 170–32–4 OBR. 5. SP II 179–2 OBR. 6. SP II 191–23 OBR. 7. SP I 198–17 OBR. 8. SP I 149–29 OBR. 9. SP II 73–23 OBR. 10. SP I 35–6 OBR. 11. SP I 303–29 OBR. 12. SP I 373–10 ¹⁸ V Žaltáři Dawidově Jonase Rėzy (Der Psalter Davids Deutsch und Litawisch [RPs 1625]) jsou Psalmtere Dowido (Der Psalter Davids Deutsch und Litawisch <ij> a <gh> alografy <j>. ¹⁹ Zájmeno ve SP II jį se zapisuje třemi způsoby: nejčastěji ii, příležitostně ij a gi. Ve SP se [j] označuje <i>, <y>, příležitostně také ve SP II <j> (s. 1–47) a <g> (SP II, s. 53–58; 112–113; 121–126 a jednou ve SP I 211₃₁, pokud tam skutečně nejde o částici gi). Straipsniai / Articles 43 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė 1 3 P A V. SP I 162-8 1 4 P A V. SP I 367-25 1 5 P A V. SP II 34-12 1 6 P A V. SP I 372-30 1 7 P A V. SP II 73-27 1 8 P A V. SP II 236-12 1 9 P A V. SP I 332-2 2 0 P A V. SP I 268-7 2 1 P A V. SP II 104-18 2 2 P A V. SP II 172-10 2 3 P A V. SP II 103-4 2 4 P A V. SP II 14-3 2 5 P A V. SP II 75-22 2 6 P A V. SP II 76-10 2 7 P A V. SP II 76-19 2 8 P A V. SP II 1-16 2 9 P A V. SP II 164-2 3 0 P A V. SP I 369-30 3 1 P A V. SP II 242-18 3 2 P A V. SP I 373-16 3 3 P A V. SP I 93-7 3 4 P A V. SP II 70-19 3 5 P A V. SP I 219-21 3 6 P A V. SP I 140-17 3 7 P A V. SP I 367-24 3 8 P A V. SP II 235-4 3 9 P A V. SP II 247-21 4 0 P A V. SP II 40-12 4 1 P A V. SP II 188-13 4 2 P A V. SP I 317-18 44 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X K onstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba 43 OBR. SP I 373–8 44 OBR. SP I 368–26 45 OBR. SP II 108–25 46 OBR. SP II 138–23 47 OBR. SP I 264–5 48 OBR. SP I 318–9 49 OBR. SP II 78–19 50 OBR. SP II 153–17 51 OBR. SP I 380–17 52 OBR. SP I 321–21 53 OBR. SP I 326–12 54 OBR. SP II 199–6 55 OBR. SP I 298–17 56 OBR. SP II 15–3 57 OBR. SP I 355–5 58 OBR. SP II 56–5 59 OBR. SP II 104–8 60 OBR. SP II 202–4 61 OBR. SP I 194–13 62 OBR. SP II 39–4 63 OBR. SP II 27–13 2. PUNKTŲ SAKYMŲ PRAVOPIS 2.1. Na pravopis SP měla největší vliv nejvýznamnější vědecká řeč té doby – latina, a teprve poté polština. Tento vliv musel být dvojstupňový: (1) užíváním uvedených jazyků pro vědecké a komunikační účely se jejich pravopisné zásady přirozeně přejímaly a přizpůsobovaly litevštině; (2) prostřednictvím tiskových typů – uspořádáním, zobecňováním, spojováním či rozdělováním funkcí písemných znaků podle technických možností tiskáren. První fáze souvisí spíše se samotným procesem psaní, druhá s adaptací rukopisu pro tisk. Poté lze hovořit také o zpětném vlivu tištěného textu na pravopisný systém (Subačius 2001: 129–152). Straipsniai / Articles 45 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė 2.2. Značení dlouhých a krátkých samohlásek V SP, stejně jako v jiných katolických textech té doby, se dlouhé a krátké samohlásky většinou graficky nerozlišovaly. Zdvojení samohlásek za účelem označení dlouhých samohlásek se nevyskytuje v celém díle. Objevuje se většinou sporadicky uprostřed textu II. části SP a považuje se za zásah anonymního redaktora: tiiko 142₁₄, prekii 26₂₂, iir 170₉, Karaluus (nom. pl.) 202₁₄, kuu 78₁₀, geruu darbuu (gen. pl.) 175₁₃ (Zinkevičius 1971: 153–167; 1972: 79–100; 1977: 237–244; 1988: 257–259). Dlouhou samohlásku může zřídka a nedůsledně označovat také <y>: piktyby (acc. sg.) SP I 147₁₅, świełbyby (acc. sg.) SP I 138₁₁, żalty (acc. sg.) SP I 182₉, didy (acc. sg.) SP II 13₂; objevují se i případy záměny: dydi (acc. sg.) SP II 206₁₂. Ve slově ybklaujfiu SP I 198₉–₁₀ <y> nejspíše neoznačuje [i], nýbrž [ii] (spolu s přidaným [j]). Nejčastěji a nejdůsledněji se <y> užívá: 1. V dvojhláskách <ay>, <ey>, <uy>: łaymingay SP I 280₁₀, weydu SP I 352₁, żmoguy I 58₂₉; pageydimay SP II 188₈; případy s <i> jsou ojedinělé: kaip SP I 205₆; funkiei SP I 234₁₃ (v perikopách!). Posledně uvedené příklady by bylo možné z hlediska Sirvydovy grafiky považovat za tiskové chyby. Srovnání perikop SP s odpovídajícími texty JĖ by svědčilo o tom, že se zde s největší pravděpodobností uplatnil Jaknavičius. Pokud se značení těchto dvojhlásek v perikopách SP a na odpovídajících místech JĖ neshoduje, v JĖ se obvykle píše <ai>, <ei>, <ui>. 2. (a) V redukovaných lokativních koncovkách v pozici [i] (systematičtěji v SP I): śirdiy SP I 138₂₃, naktiy SP II 66₃₂; ugniy SP I 160₆; żodiy SP I 354₁₄; żmogifłey SP I 138₁₁; pakaũy SP I 370₁₀; v SP II se v pozici [i] někdy již objevuje <i>, zatímco <y> označuje dlouhou samohlásku: śirdyi 29₁₈, 63₃₁, żodyi 61₅; (b) v pozici [ii] v zájmenných tvarech v SP II: Seniey 134₁₃, tikroy tieła 141₁₉, wirefniey 54₂₀, świetifβkiey Vkiniḱay 54₂₁. <y> se užívá méně důsledně: 1. Po depalatalizovaných souhláskách (zejména v SP II): prywało SP I 5₁₂, ſtypray SP I 7₂₃; nułynkias SP I 105₂₄, ſtyprafnis SP II 146₁₂, Sżytays SP II 18₈, βyłkuoſe SP II 179₃₀, Żynoio SP II 104₇, niepryimtinas SP II 137₅, βyrdies SP II 169₁₂, żyba SP II 184₁₇. 2. V koncovce lokativu jednotného čísla: paguldimy SP I 83₃; puody SP II 107₅; raβty SP I 13₅; daykty SP II 98₁₃; <i> se v této pozici vyskytuje, ale nikoli často: paguldimi SP I 332₂₀, daykti SP II 112₄, raβti SP I 47₁₆. V SP I obvykle nacházíme <y>, zatímco v SP II častěji <i> (srov. kuny 11× v SP I a 2× v SP II; kuni 9× v SP II). 3. V přejatých slovech: żywatas SP II 59₁₈, tyranay SP I 13₂₆, żyday SP I 138₂₆, Synagoga SP I 333₃, herezya SP I 254₁₄. V SP II se funkce <y> ve srovnání s SP I zúžily. Ve většině případů lze <i> užívat ve stejných pozicích jako <y>. 46 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba <u> se užívalo k označení krátkého [u] i dlouhého [ū]²⁰. Zdvojené <uu> se k označení dlouhé hlásky vyskytuje jen sporadicky v SP II a je stejné povahy jako <ii>: Karalus (nom. pl.) SP II 202₁₄; geruu darbuu (gen. pl.) SP II 175₁₃. Typ <ū> s čárkou označuje v SP vypuštěné tautosylabické [m] a [n] (viz 1.13.). 2.3.1. Značení [e] po měkké souhlásce Značení [e] po měkké souhlásce se značně různí: v SP I se častěji psalo <e> nebo <ie> (měkkost souhlásky se označovala navíc), zatímco v SP II také <ia> (na některých místech textu SP II soustavně) (Specht 1929: 17)²¹. To by naznačovalo, že nářečí redaktorů druhé části SP II mělo širší [e] než nářečí Sirvyda a intenzivnější změkčování souhlásek (Zinkevičius 1996: 100–101). Při souhrnném pohledu na obě části SP se nacházejí tyto varianty: de / dia-: degina SP I 302₂₀, diaǧina SP II 76₂₀, diagintu SP II 160₂, dešine SP I 241₈, SP II 244₂, diaβne SP II 186₃₀, deβne SP II 229₂₅–₂₆, deftis SP I 370₂₃, SP II 70₁₆, diaftis SP II 170₄; ge- / gie- / gia-: geria SP I 46₁₆, gieria SP II 50₁₅, giaria SP II 92₁₄, gema SP I 104₂₂–₂₃, SP II 51₁₇, gema SP I 22₃, SP II 123₂₅, giema SP I 106₂₉, SP II 97₂₀, geray SP II 184₂₉, giera (adj. nt.) SP I 284₁₇, gieras SP I 201₁₉–₂₀, giara SP I 172₂₆, SP II 186₃₁, giaras SP II 55; kie- / kia-: kielo SP I 161₁, SP II 240₃₂, kialo SP II 87₉, kieltis SP I 178₂, SP II 228₁₆, kialtis SP II 158₁₁, kieltuwu SP I 269₃, SP II 157₆, kialtuwu SP II 95₁₃–₁₄, βakiele SP I 311₁₂, βákialu SP II 171₂₀ (slova začínající na ke- se nevyskytují); me- / mie- / mia-: metas SP I 331₅, SP II 140₂₈, miatas SP II 169₂₃, medžiu (instr. sg.) SP I 310₂₀, SP II 65 (acc. sg.), miadžiu (gen. sg.) SP II 170₃₀–₃₁, ftameni SP I 103₄, ftamenio SP I 76₉, akmenimis SP I 186₂₃, SP II 45₁₆, akmienimis SP I 377₉; ne- / nie- / nia-: nuniaβa SP II 188₁₁–₁₂, nendres SP II 99₈, niendri SP II 166₇, niandri SP II 166₁₁, neprietelaus SP I 25₂, SP II 12₃₀, niepretelaus SP II 74₂₀–₂₁; pe- / pie- / pia- / pea-: péciu SP II 204₂₀, pécio SP I 194₇, piéciu SP II 218₁₆, piácio SP II 205₂, pekłos SP I 275₁₁, SP II 52₈, pieklįβkay SP II 42₂₀–₂₁, piakliβkas 20 V souladu s latinskou tradicí se [u] na začátku slova obvykle označuje typem <v>. <u> se na začátku slov vyskytuje pouze osmkrát a je třeba je považovat za tiskovou chybu: užgimimo SP II 124₁₆; uolos SP I 270₁; uolas SP I 50₂₁; uoga SP I 321₂₀; uoday SP I 260₁₈; 316₁₂; unt SP II 200₈; 204₁₄. 21 Nejvyšší koncentraci <ia> autorka článku zaznamenala v SP II 166–183. Upozornil na ni také Franz Specht (1929: 17). Jako první si však této kolísavosti povšiml a popsal ji jiný německý jazykovědec, Richard Garbė, ve vydání SP I z roku 1884. Podle něj se <ie> píše nejčastěji po souhláskách <g>, <k>, <š>, <ž>, zatímco po ostatních souhláskách se vyskytuje zřídka (Garbe 1884, 13). Straipsniai / Articles 47 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė SP II 206₂₄–₂₅, piakłos SP II 75₃₂, Petras SP I 49₈, SP II 207₁₅, Piatras SP II 17₂₈, Peatras SP II 186₁₁, 207₁; re- / rie- / ria-: retos SP I 75₇–₈, Riatas SP II 182₂₈, regiedami SP I 19₆, SP II 34₁₀, riegiedamas SP II 48₁₉, riag SP II 177₁₅; se- / sia-: fenu (akuz. sg.) SP I 56₁₃, SP II 123₃–₄, fianu SP 171₂₆; ste- / stia-: ftebįli SP I 329₂₈, II 71₅, ftiabili SP II 176₁₉; šie- / šia-: šiesielis SP I 125₂₇, plišieli SP II 27₆, kaŭšielis SP I 314₁₄, šieši SP I 214₁₀, šiaßtu SP I 317₁₀ (perikopy) (slova začínající na <še> se nevyskytují); we- / -wie- / wia-: welinas SP I 293₃, SP II 46₁₂, wialinas SP II 77₁₇–₁₈, wede SP II 95₆, wiade SP II 177₃₁, giwena SP I 308₁₃, giwiena SP I 308₂₂–₂₃, giwianimo SP II 169₂₁; že- / žie- / žia-: žemes SP II 138₄, žiames SP I 12₇, SP II 151₃₂, žiemes SP II 246₁₄, žemibe SP II 216₂₅–₂₆, žiemay SP II 48₂, žiamious SP II 183₂₅, nužemintus SP II 47₁₄, nužiamintays SP II 47₁₇–₁₈, Nužiemindawau SP II 67₃. SP I [e] se zapisuje jednotněji, nejčastěji jako <e> nebo <ie>; <ia> se soustřeďuje hlavně na jednom vymezeném místě textu SP II, zbytek textu se v zápisu [e] v zásadě neliší od SP I. Nejvýrazněji se před [e] muselo změkčovat [k] – po <k> se vždy píše značka měkkosti (Palionis 1995: 30). Značka měkkosti se píše také po [š], které se označuje tiskovým znakem <š>; <ß> vyskytující se ve dvou slovech mělo nejspíše označovat velarizované [š], případně se sem vloudila tisková chyba: βeymina SP II 181₆ a βeymina SP I 317₅ (perikopy), srov. šiey-min- se píše 5krát, nejčastěji v SP I. 2.3.2. Značení [ai] po měkké souhlásce Dvojhláska [ai] po měkké souhlásce se zapisuje čtyřmi způsoby: <ey>, <iey>, <iei>, <iay>: pageydimu SP II 140₃₁, pagieydimus SP I 266₁₀, SP II 259₁₀, pagiaudimuołe SP II 178₂₁–₂₂, gieyde SP I 127₃, SP II 27₈, geyde SP II 180₂₃, weydo SP I 90₁₀, SP II 148₄, wiaydo SP II 219₁₉, wieykiey SP I 268₁₀, weykiey SP I 52₂₉–₃₀, SP II 106₂–₃, meyłes SP I 89₂₀, SP II 107₂, miayłes SP II 184₁, funkiey SP I 198₂₇, SP II 88₂₅, funkiei SP I 234₁₃ (perikop), βeymina SP II 181₆, šieymiu SP I 254₁₁–₁₂. Nejčastější variantou je <iey>; <iay> je příznačné pro některá místa textu SP II. 2.4.1. Značení znělých a neznělých souhlásek na jejich styku V případech asimilace se souhlásky častěji zapisují podle morfologického principu, žádný z principů se však důsledněji nedodržuje: pabaygtu (4×) SP II 62₂₆–₂₇, pabaiktu SP II 182₁₃–₁₄, àžudingie SP II 18₂₂–₂₃, àžudingt SP I 255₂₆, àžudingta SP I 48 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spausdmenys ir rašyba 310₁₇–₁₈, užjudenktu SP II 18₂₇, ažudinktu SP II 40₁₀, ažudinkta SP II 209₃₂–₃₃, apjidenktumite SP II 175₂₁, ažudegtas SP I 144₉–₁₀, prabyngtay SP I 53₂, prabinktay SP I 273₂₁, užjudegtas SP II 76₅–₆, ažudektu SP II 240₁₃–₁₄, ažudirbtu SP I 323₂₅, dirbt SP I 330₁ (4×), dirps SP II 35₂₆, Dirpkite SP II 177₃₂, iżwerβtu SP I 85₁₃, iżweržto SP I 13₁₇. Imperativ singuláru druhé osoby je v SP II zapsán dvakrát: nunuoging 169₂₉; saugog 141₈ (-k + g(i) = g: nunuogink gi?). Psaní přechodníků je velmi často založeno na fonetickém principu: nuleyzdama SP I 333₁₈, pamezdami 258₅, ibrizdami 187₂, drauždami 258₄, žiždamas 213₁₉; fuleyzda-mas SP II 12₈, žayzd amas 58₃, melždami 103₁₃, rauždami 176₁, fkuzdamafis 142₅, melždamies 202₁₀–₁₁. Vyskytují se však také případy s <s>: fukdamafis SP II 55₁₅, ibmesdamas SP II 72₁₀, Na styku kořene a přípony mohou být občas vedle sebe umístěny dvě souhlásky náležející k různým morfémům, aniž by splynuly: apjidingkite SP II 132₅, Džiaugkites SP I 326₂, biegkt SP II 172₁₇ (srov. per bekt SP II 217₁₉), nulaužsiu SP I 310₂₈. Vzhledem k Sirvydově jazykové kompetenci se tímto způsobem nejspíše usilovalo o zviditelnění slovotvorného procesu slovesných tvarů, který asimilace zakryla (srov. iżližios SP I 7₆, užJet SP I 285₅). Mohlo jít o jeden z navrhovaných způsobů psaní – zachovat na jejich styku morfémy neporušené, nezměněné. Není jasné, zda bychom měli tyto ojedinělé případy připsat korektorským chybám, nebo snahám o pravopisnou normu (hyperkorektním podobám): ungβtu SP II 104₁₂, lisdus SP I 305₁, mafgot SP II 173₅ (srov. na téže straně mazgofi 173₁₀). Celkově se souhlásky zapisují foneticky častěji v SP II. 2.4.2. Značení [š] a [s] před [č] Jak [š], tak [s] byly v pozici před [č] označovány ne vždy s ohledem na jejich původ (srov. tuščias a skai tus), přičemž jejich značení se značně lišilo. Kromě toho se v takto vzniklé souhláskové skupině různě označovala také afrikáta [č]. Je zřejmé, že zachycení těchto souhlásek písmennými znaky muselo tehdejším autorům a vydavatelům knih činit problémy, které vedly k značné variabilitě. V SP se vyskytují tyto varianty: [š] v pozici před [č]: <fc>, <lć>, <lċ>, <sć>, <ść>, <ść>, <śċ>, <lcз> <lcзć>, <βć>: karfciomis SP I 232₁₃, tufcias SP II 40₁₂–₁₃, karfciaus SP II 50₁₆, kumfciomis SP II 199₂₃, Krikfcionis SP II 202₁₀, tewikfcion SP II 187₂₈, karfčiuofe SP I 244₁₇, krikfcionie SP I 162₁₀, tewikfčiu SP I 217₂₈, tufčiu SP II 156₄, krikfčioniu SP I 320₁₁–₁₂, waykčioia SP I 351₄, paukčiey SP I 308₁₂, paukśiey SP I 311₄, karśčiaus SP I 65₂₂, tusčias SP I 44₂₂, krikścionimus SP I 360₂₁, tewikścion SP I 343₇–₈, paukś-cio SP I 107₁₈, krikścionis SP I 112₁₆, paukśiey SP I 189₂, tusčiey SP II 6₂₇, krikś- Straipsniai / Articles 49 VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ čionis SP I 239₁₈, SP II 179₃₀, tuščio SP I 244₁₉, tułczus SP II 202₁₃, namikfčėiey SP II 186₉, brikfčionie SP II 232₂–₃, karbčio SP I 329₁₇; [s] v pozici před [č]: <lc>, <lć>, <sć>, <ść>, <sć>: rupefčiu SP I 134₂, rufcioy SP I 105₂₇, fkayfčiaufi SP II 271, karalifciu SP I 134₁₇ (srov. DP: rupefčiu 16₃₄, ižgafcio 13₂₀), rupefčiu SP I 248₄–₅, fkayfčiaufia SP I 211₂, karalisčiu SP I 132₁₄, rusčiaufia SP I 272₂₉, rupesčiu SP I 144₂₇, SP II 62₁₀, ižwerščiey SP II 14₃, wagiščiu SP I 147₁₁, karališčiu SP II 154₁₅–₁₆, fkaiščiaus SP II 38₂₂, karališčiu SP II 14₁₆–₁₇. Nejpravděpodobnější příčiny tohoto pravopisu byly pojmenovány již dříve – nedůsledné užívání týchž tiskových znaků s diakritikou i bez ní (viz 1.5.4.) a absence přesněji vymezených pravopisných norem. Při označování uvedených souhlásek se důsledněji nedodržoval ani morfologický, ani fonetický princip. V tomto případě bychom neměli vyloučit ani jiné příčiny: toto značení mohlo odrážet zvláštnosti výslovnosti obyvatel Vilniusu – nářeční či vzniklé v důsledku jazykové interference a zahrnující sykavé souhlásky a afrikáty. 2.4.3. Značení [š], [ž] na styku předpon iš-, iš-, už- s jinými morfémy Pravopis předpon iš-, iš-, už- na styku s jinými morfémy (zejména se zvratnou částicí si) kolísá: i{ž}liveržtu SP II 48₂₅, i{ž}taria SP II 5₁₃, išpa{ž}ini-mo SP II 172₄, ižleyzdawo SP II 28₂₂–₂₃, ižtrinta SP II 163₂₃, iβtrint SP II 231₂₈, Ižjim{á}no SP II 83₇, iβsimano SP I 332₂₃, iɪmano SP I 228₂₃, i{ž}naykinta SP II 154₄, iβnaykie SP I 185₂₁–₂₂, iβfimano SP I 305₁₈, iβfikalbet SP II 53₁₅, iβluoia SP II 72₉; ižlipilde SP II 220₁₂–₁₃, ižagtas SP I 174₂, iſſipildis SP I 1₁₈, ižizios SP I 7₆, if{ž}iotu SP II 69₂₅–₂₆, i{ž}metimo SP II 61₁₉–₂₀, ižmeft SP II 56₃, iβmes SP II 57₃, vžfet SP I 285₅, vži̇kielunčio SP I 310₃₀, vžtekiet SP I 347₇, vž{ž}ingг SP II 234₃₂, vſimatis SP II 177₁₂, vſimeftu SP II 176₈, VJžwefdamas SP II 37₆, vβžerſi SP I 349₂. Kvůli kolísání pravopisu není vždy jasné, které sloveso je použito: įstatyti nebo išstatyti: Při příchodu této nevěsty ustanovil Bůh ženu SP I 232₃–₅. Neboť on ustanovil církev jako nějaké království SP II 151₁₇–₁₈. V SP jsou patrné snahy označovat probírané předpony stejně v různých pozicích, přesto se však kolísání nepodařilo zabránit, a proto bychom jejich pravopis nemohli označit za zcela důsledný (Palionis 1995: 30). Příklady ukazují, že tyto předpony bylo nejobtížnější rozlišit a zaznamenat při jejich spojování se zvratnou částicí si. I tehdy se však nejčastěji volila varianta užsi-. V SP se užívají dvě podoby předpony iš-: iż-, iż-, iż-, iż, iz-, iż-, iż- (s <ž>) nebo isz-, iβ- (s <š>). Výběr jedné z nich závisí na začátku kořene 50 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba zvukové realizace: isz-, iβ- se nepíše před znělými souhláskami, zatímco iž- lze nalézt téměř ve všech pozicích (nebylo nalezeno před ey, e: IS3eio SP 350₂₉, iβeyt SP I 39₁₅, SP II 121₅, iβeymay SP I 351₁₁, iβeykite SP II 168₈, Iβeiau SP II 242₂₁), proto se pravopis některých slov začínajících neznělou souhláskou nebo polosamohláskou různí: ižkaktu SP I 352₁₅, ižkako SP II 243₂₂, ižkafa SP I 208₂₄, SP II 209₂₆, iβkafa SP I 208₂₀, ižmanimu SP I 251₂₄, iβmanimu SP I 94₁₉, ižmintis SP II 215₃–₄, iβmintis SP I 63₂₂, SP II 156₁₉, ižreyβkia SP I 128₁₂, iβreyβkia SP I 82₁₈, SP II 12₁₂, ižfakit SP I 159₈, iβfakit SP I 161₂₈, ižkayto SP I 126₁₄, SP II 149₁₃ iββkayto SP I 333₂₇, SP II 122₁₆, ižwidis SP I 129₂₇, SP II 18₂₄, iβwidis SP I 209₂₈. iβ- se vyskytuje před polosamohláskami výrazně častěji než iž-.... V případě předložky iš není pozice důležitá – v SP se systematicky píše s <ž>: iž, iz, iž, iž, iz, iž, iž. Tři případy s iβ (SP I 95₂, 310₂₅, SP II 172₂₄ (perikopy) je třeba považovat za náhodné. 2.4.4. Označování [n] před [b], [p] Poměrně důsledně se užívá podoba předpony im- v pozici před [b] a [p]: imbers SP II 107₉, impuola SP I 108₂₀ (celkem 23× ve tvarech sloves ipulti a ipuldinėti), pouze jednou je napsáno inpuolys SP II 75₅. 2.5. Souhlásky cizího původu, digrafy, gemináty <f> a <h> se užívají v mezinárodních slovech, zatímco <x> označuje souhláskovou skupinu [ks] v litevských slovech i výpůjčkách: affektays SP I 294₁₅, Iozafu SP I 181₂₃, heretikay SP I 204₁₁, hijtoríu SP I 205₁₃, herefiju SP I 251₁₂, holofe SP I 255₂, džiauxmu SP I 201₁₂, linxmibes SP II 97₂, paduxi SP II 99₉, uxnoy SP II 243₃, uxufo SP II 163₁₅, auxi SP II 36₂₄, axtinays SP II 63₂. <Ch> se užívá v cizojazyčných vlastních jménech – osobních jménech a etnonymech: Chrijtus SP I 367₂₆; SP II 242₆, Chaldaycзykų SP II 168₇–₈, Chaneneus SP II 7₁₄, Cherubinay SP II 197₁₆–₁₇, Chrijtoftomas SP II 47₁₀–₁₁. <C>, <c> se píše místo <k> ve výpůjčkách z latiny nebo ve slovech, která přišla přes latinu: cedrus SP I 141₅, Casus SP I 306₂₁, cometa SP II 140₂₁, Cyrillus SP II 93₇. V latinských slovech se užívá také <q>: queftiiu SP II 306₈. V mezinárodních slovech založených na latině a řečtině se píše <Th>, <th> a <rh>: theologay SP I 238₂₆, katholiku SP I 226₆, Thomas SP I 99₇, Theophilaktus SP II 178₃₁, myrrhu SP I 225₂₅. Z téhož důvodu se může užít <y> nebo se mohou zdvojovat souhlásky: tyrannu SP II 146₂₇ (srov. lat. tyrannus), affektays SP I 294₁₅ (srov. lat. affectus). Gemináty <fs> a <ff> v prézentních tvarech slovesa būti vznikly nejspíše rovněž vlivem latiny. Straipsniai / Articles 51 VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ slovesa esse: efsi (27 případů), effi (15 případů), efsiby SP I 17211, effuntiemus SP I 27817, efsigu SP I 8214. Ve slovech cizího původu se vyskytují také jiné gemináty (viz předchozí příklady v tomto oddílu)22. 2.6. Psaní slov dohromady a zvlášť Vzhledem k tomu, že neexistovaly gramatiky a v nich kodifikované normy, řídila se podoba psaní slov dohromady a zvlášť několika vnitřními i vnějšími faktory: (1) prozodií; (2) vzorem jiných jazyků; (3) technickými zvláštnostmi tisku a podobou stránky, jazykovou kompetencí tiskařů a vydavatelů. Pravopis v SP z velké části vychází z přirozeného smyslu pro intonaci vlastního jazyka a její proměny i pro významové odstíny; proto se při absenci pevně stanovených pravidel slovní spojení poměrně často zapisují jako jedno slovo, zatímco jednoslabičná slova bez samostatného přízvuku (enklitiky a proklitiky) se přirozeně připojují k delším slovům, která jsou intonačně i významově samostatná. Intonační pauzy, slovosled a kontrastní přízvuk se volí uvědoměleji a více souvisejí s rétorikou kázání. Jako jedno slovo mohou být psána příslovce nebo adverbializovaná spojení složená z předložky a nepřímého pádu (1); spojení zájmena a nepřímého pádu (2); spojení předložky be a zájmena (3); spojení zájmen, zájmen a částic (4): (1) SP I be rašomas kartu (išskyrus vieną atvejį) kiekybės reikšmės samplaikose: begalo (14x), be galo (1x) SP I 20414, bemieros SP I 1711–2, beikayčiaus SP I 31326; SP II, atvirkščiai, be galo (8x) rašoma dviem žodžiais (dauguma tokių atvejų koncentruojasi SP II 211–218 psl.). įs kokybės ir vietos reikšmės samplaikose: ižtolo SP II 18718; ižkur SP II 18420. (2) SP I tuometu (15×), tuo metu (9×); SP II tuometu (2×), tuo metu (17×). (3) Ne turi įbmonios / ney luofo noro / a beto ne deftis ne vienas nufideimas SP I 28321. (4) kunorint SP II 15132, kokinoris SP I 8829, kokiaf=norint SP II 19830, iogipaties (tj. jo gi paties) SP II 2068, kurys giwienas (tj. kuris gi vienas) SP II 8631. Předložka be se od druhé části složené částice nebe be v SP I odlišuje lépe: Ne bez bláznovství aneb zmatení sama sebe opustila SP I 9714. Neboť poté, co ji opustili příbuzní, řekla Evangelistka: „Vyžeňte ďábla“ SP II 616. 22 Za vzácné, nesystematické pravopisné případy bychom měli považovat darīsime SP I 1409. Toto slovo bylo použito v citátu z Vulgaty (Lk 3,14). Na některé nejasné a složité otázky pravopisu SP tedy bude možné odpovědět přesněji teprve tehdy, až budou citáty (mohou tvořit 20–25% celého textu SP) odděleny od autorského textu a obě textové vrstvy prozkoumány samostatně. 52 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sąkymų spaudmenys ir rašyba Ve tvarech zájmen v duálu se číslovka du nespojuje se zájmeny v jedno slovo: Ti dva učedníci, když rozmlouvali o utrpení Spasitele, se domnívali, že k nim Pán přichází SP II 240₇. Tak byli ti dva učedníci, naslouchajíce Pánu vykládajícímu Písmo, osvíceni vírou SP II 240₂₆. Má se za to, že psaní ne odděleně od sloves vzniklo vlivem polštiny (Palionis 1995: 31). Avšak ne u všech sloves, tím méně u všech slovesných tvarů (zejména u trpných příčestí), se ne píše odděleně stejně často. Navíc ani případů kolísání tu není zrovna málo, například SP I: negal (52x), ne gal (19x), negali (4x); SP II: negal (7x), ne gal (32x), negali (1x), ne gali (3x); SP I: nežino (15x), ne žino (6x); SP II: nežino (3x), ne žino (1x); ne kinčia SP II 216₂, ne kinčia SP I 117₇; nebiokites SP I 87₂₈, ne biodamies SP I 64₇. Složená záporná částice ne se píše dohromady se zvratnými slovesy: nefirado SP I 49₆, nefileyde SP II 242₁₅. Jednou je ne napsáno odděleně, nejspíše omylem: ne įf̄augo SP I 372₁₄. U trpných příčestí adjektivního typu se ne píše dohromady častěji než u určitých slovesných tvarů: neižagtas, neižāgtas (SP I 2x; SP II 1x); ne i(n)žagtas (SP II 2x); neįßlakitas, neižßlakitas (SP I 12x; SP II 2x); ne ibßlakitas, ne ižßlakitas (SP I 7x; SP II 7x); SP I: neful̄twertas (4x), ne futwertas (2x). V SP II se ne píše odděleně od sloves častěji. U některých sloves se ne častěji píše dohromady, u jiných odděleně, aniž by k tomu byl zřetelnější důvod. V SP II mohou být předložky a předpony vzájemně zaměňovány: předložky se píší dohromady se slovy, která po nich následují (1), zatímco předpony odděleně od zbytku slova (2): (1) ápekuri 231₁₇, ážuniekų 208₉, ižmielto 220₂, iždungaus 80₂₃, ižkielmo 65₁₂, iždebelies 21₁₂, ižnauio 173₁₈, ižpaminetu 221₁₉, ižnumirušiu 226₁₇, ižparodimo 40₁₁ (2x), ižwirbaus 36₃₁, pernuopehus 30₁₆, polungu 102₁₂; (2) ažu ſm̄augie ir ſu drafkie 256₂₆, ſu plefi 200₂₇, iž leydžia 166₂₂, ſu eyga 162₆, ažu laykis 120₄, be žadis 73₁₅, iž kif̄t 48₁₀. Případy zápisu předložek dohromady se vyskytují i v SP I (ižkuriu 153₂₉, pawundeni-mis 269₂₈), jejich výskyt je však v SP II podstatně častější; navíc se zde zaznamenává i opačný jev – předpony jsou psány odděleně. Jednou z příčin zaměňování předpon a předložek je zřejmě třeba považovat nedostatečnou znalost litevštiny u tiskařů a redaktorů a jejich jazykovou kompetenci vůbec. Neměli bychom zapomínat ani na skutečnost, že SP II nebylo k tisku připraveno samotným autorem. Další příčiny jsou technické: (1) změna místa dělení slova při sazbě textu z rukopisu (místo dělicího znaménka se mění kvůli odlišné délce řádků): Straipsniai / Articles 53 VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ fu=manim SP II 22923, iš=giditoiu SP II 22319, I=eyk SP II 2588, I=eyt SP II 8520, fu wieninta SP II 1137 a tak dále (viz také výše uvedené příklady). (2) mezery různé šířky mezi jednotlivými slovy v témže řádku; ne vždy lze určit, zda mezi slovy mezera je, či není; někdy v úzkém řádku nezbývá dost místa pro dělicí znaménko. Ve většině případů si slova zachovávají v celém textu SP svou ustálenou podobu a nesplývají se sousedními slovy. Zapisování slovních spojení jako jednoho slova bývá často motivováno lexicalizací (begalo, ištolo, tuometu aj.). Jak již bylo zmíněno, některá pravidla pro psaní slov dohromady a zvlášť byla převzata z polštiny, v tomto případě by však bylo velmi důležité ověřit také možný vliv latiny, neboť v některých dalších oblastech pravopisu a užívání tiskových typů je tento vliv nepochybný. Přesnější odpověď na tuto otázku bude možné dát teprve po vyčlenění biblických a jiných citátů z textu SP, které byly přeloženy z latiny, a samostatném prozkoumání jejich pravopisných zvláštností. 2.7. Psaní velkých písmen Nejčastěji se vycházelo z latinské a polské tradice psaní velkých písmen. Velkým písmenem se začínají vlastní jména a názvy; hojně se užívají biblická jména. Podle latinského a polského vzoru se navíc velkými písmeny píší etnonyma, různá náboženství a náboženské směry: Murinas SP I 29420, Tatariev, Turkay SP I 3468, Ziday SP I 4812, Zyday SP II 9322, Amonitu SP I 3529, Afsironis SP I 17015–16, Aegipcianus SP I 26020, Aegypčionu SP II 2084–5, Chaldavczyku SP II 1687–8, Philitinų SP I 22619, Korinthianump SP I 475–6, Medanus SP II 15022–23, Madionitu SP II 91, Niniwityav SP II 5718–19, Pharizeußav, Lewitas SP I 8123, Arionay, Eutichionay, Monothelitay SP I 20514–15, Neftoriany, Lut-heranu SP 2901–2, Luteru ir Kalwinu SP I 25121. Stylové užívání velkých písmen není vždy důsledné. Nejdůsledněji se velké písmeno píše ve slově Dievas (pouze čtyři výskyty malého písmena lze považovat za korektorskou chybu). Malým písmenem se toto slovo píše odůvodněně, když se mluví o pohanských božstvech: Teyp ir Ziday telu iš aukfo Jaw nuleii diewu ii dare SP I 7229. V obou částech se výrazněji střídá zápis slova bažnyčia: SP I: Bažnićia 63x, bažníčia 57x; SP II: Bažníčia 28x, bažníčia 5x. Slova se záměrně stylově nebo náhodně píší s velkým počátečním písmenem častěji v SP II. Například v SP I se podstatná jména kunigas a kunigaikštis píší s malými písmeny, 54 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba SP II kněz je již ve čtvrtině případů psán s velkým počátečním písmenem, zatímco kníže se častěji píše s velkým než s malým počátečním písmenem. Podobně se v SP II liší také psaní slov Velikonoce, ďábel (v SP I se ďábel píše pouze s malým počátečním písmenem). Ďábel je s velkým počátečním písmenem napsán v citacích z Jana Zlatoústého (Homiliae LV in Acta apostolorum. XLI; PG 60: 293) (1) a z Prvního listu Petrova (1 Pt 5,8) (2): (1) Nufideimas piktefnis / ira negi Welinas / nes welinas daro žmones nužemintus. Er ne regite apfleftuiu / kad pafweykfla ába luofays nuog pikto Welino tumpta kaip ira nužamintays SP II 4712–17. Daemone gravius est peccatum; ille namque humiles reddit. Annon videtis daemoníacos, quando a morbo recreantur, quam sint demissi. (2) Neprietelus / iufų Welinas / kayp lewas rekdamas fukafi / iefbkodamas ku praritu SP II 25629–32. Slovo démon Jan Zlatoústý užívá v řeckém originále; zachovalo se také v latinském překladu tohoto díla. V sousedních citacích v polštině je toto slovo rovněž napsáno s velkým počátečním písmenem. V první citaci je však dodatečně překladatelem přidané slovo welinas (v řeckém ani latinském textu se nevyskytuje) pojato odlišně: do polštiny je přeloženo jinak – nikoli jako Dyabel, nýbrž jako czárt, zatímco v litevské citaci je napsáno s malým počátečním písmenem, srov.: Grzech / gorby ieft / niž Dyabel / bo czárt czyni ludzie pokorne. A zá nie widzićie opełtánych / gdy do zdrowia przychodzą / y wolnemi od Dyabłá ftáją się / iáko są pokorni SP II 4711–15. Velká písmena se v SP I užívají systematičtěji, jednotněji a méně často než v SP II. Vkládání velkých písmen do textu v SP II působí v některých případech nahodile a jejich užívání nebylo během vydavatelského procesu zcela ustáleno: iop priſigrįbt / Nes ne wieno daykto futwerto ne regieio SP II 1143–4; kuríu Dáwe CHRyſtufas taridamas SP II 926–7; Ir todrin ſtebiſi S. Auguſtinas / Krikſčionies to durnibey SP II 714–6; iž kalno aba iž Pilies prieβ neprietelus muβáſi SP II 1924–26. ZÁVĚRY 1. Soubory tiskových znaků přizpůsobené latinským a polským textům nemohly plně odrážet Sirvydasovu pravopisnou koncepci. Bylo nutné přizpůsobit se možnostem tiskárny. Z tohoto důvodu se při probírání grafických znaků používaných v SP dávala přednost pojmu tiskový znak. Cílem bylo neztotožňovat psané a tištěné grafémy, protože tentýž tiskový znak mohl označovat několik psaných grafémů a naopak. Straipsniai / Articles 55 VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ Tiskové znaky s diakritikou se v DP používají velmi hojně, ale v SP je jejich rozmanitost větší. V SP se také používá více a rozmanitějších tiskových znaků s diakritikou než v JE. Nachází se zde přibližně 51 tiskových znaků s diakritickými znaménky různých podob. Většina z nich je velmi vzácná a vyskytuje se nahodile, některé se však používají důsledně, byť zřídka. Často se používá pouze 9 tiskových znaků s diakritikou: <ć>, <ł>, <ś>, <ź>, <ž>, <á>, <à>, <č>, <ȥ>. Rozmanitost tiskových znaků s diakritikou je větší v SP I, zatímco jejich četnost je vyšší v SP II díky <á>. Tiskové znaky <è>, <š>, <ź>, <ž>, <ž̄> se používají pouze v textu vysázeném latinskou antikvou a kurzivou. Podoba diakritických znamének se velmi liší u <ź>, <ž>, <ȥ>, <ž> nebo <ž>. Největší rozkolísanost a nejasnost panuje při označování sykavých souhlásek a afrikát. Zde se zaměňují tiskové znaky s diakritikou a bez ní. Pouze na základě výzkumu SP je zatím obtížné říci, zda k této záměně došlo z technických důvodů (nepozornost při sazbě textu, kvalita tisku, nakládání s diakritikou), nebo zda odrážela určité jazykové jevy a procesy, které v jazyce probíhaly (jazyková interference, stopy nářečí). V SP II se <á> velmi často používá v nepřízvučné slabice. Diakritická znaménka ve tvaru stříšky <â>, <ê>, <î>, <ô> a <û> mohly označovat přízvučnou slabiku nebo sloužit k rozlišení slov a jejich tvarů. Používají se příliš zřídka na to, aby bylo možné vyvodit obecnější závěry. Tiskové znaky <ę> a <ų> se do litevského textu SP dostaly náhodně a neoznačovaly nosové hlásky. <ę> občas plní stejnou funkci jako <ē>. Tiskový znak <ł> poměrně důsledně označuje tvrdé neboli depalatalizované [l]. Samohláskové tiskové znaky se znaménky v podobě čárky a cirkumflexu (vlnovky) podle latinského vzoru důsledně označovaly vypuštěné tautosylabické <m>, <n>. Z latiny jsou převzaty také některé tiskové znaky pro zkracování na konci slova. Vzhledem k jejich vzácnosti, prolínání s jinými funkcemi a nedůslednosti nelze vyčlenit a přesněji vymezit případy použití tiskových znaků s diakritikou k označování přízvuku. Diakritické znaménko tehdy zřejmě nebylo vždy považováno za podstatný rozlišovací rys tiskového znaku. V hlavním textu SP, vytištěném gotickým písmem (švabachem), se používá jediný tiskový znak pro označení velkých <I> a <J>. V kurzivě antikvy označují <I> a <J> tři různé tiskové znaky. <j> se příležitostně používá v SP II, s. 1–47. 2. Na pravopis SP měla největší vliv nejvýznamnější vědecká řeč tehdejší doby – latina, a teprve poté polština. Délka samohlásek nebyla v SP graficky označována. <y> se často používá v pozici <j>: téměř systematicky v dvojhláskách <ay>, <ey>, <uy>, nachází se také po depalatalizovaných souhláskách, v redukovaných lokativních koncovkách a přejatých slovech. <u> označuje krátkou i dlouhou samohlásku. Zdvojené tiskové znaky k označování dlouhých samohlásek se v SP II vyskytují jen několikrát. 56 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba Značení [e] po měkké souhlásce se velmi liší: v SP I se píše <e> a <ie>, zatímco v SP II také <ia> (největší koncentrace <ia> je v SP II na s. 166–183). [ai] se nejčastěji zapisuje jako <iey> a <iay>, méně často jako <ey> a <iei>. Zápis souhlásek na styku znělých a neznělých souhlásek se liší: celkově se častěji uplatňuje morfologický princip; ve SP II se fonetický princip používá častěji než ve SP I; podle fonetického principu se poměrně často píší polopříčestí. Zvláště kolísá zápis [š] a [s] před [č]. Toto kolísání mohlo vzniknout v důsledku již zmíněného nesystematického užívání diakritiky, případně mohlo být podmíněno také určitými změnami v systému frikativ a afrikát v tehdejší výslovnosti vilenských obyvatel. Kolísá také psaní předpon iž-, iš-, už- na jejich styku s jinými morfémy. Nejobtížnější bylo zachovat nezměněnou podobu předpony vedle zvratné částice si. V SP se užívají dvě podoby předpony iš-: iž-, iž-, iš-, iš, iz,- iš-, iż- (s <ž>) nebo isz-, iƀ- (s <š>). Varianty s <š> se nikdy neužívají před znělými souhláskami, zatímco varianty s <ž> jsou možné ve všech pozicích. Pozice předpony iš je neutralizována a ve všech případech se píše s <ž>. Souhlásky cizího původu <f> a <h> se užívají v mezinárodních slovech, zatímco <x> označuje skupinu [ks] i v litevských slovech. Podle latinské tradice se mohou užívat také <c>, <th>, <rh>, <fs> a <ff> (v přítomném čase slovesa būti). Psaní slov dohromady a zvlášť se v SP řídilo několika vnitřními a vnějšími faktory: (1) prozodií; (2) vzorem jiných jazyků; (3) technickými zvláštnostmi tisku a jeho podobou, jazykovou kompetencí tiskařů a vydavatelů. Nejčastěji si slova zachovávají své ustálené struktury v celém textu SP a nesplývají s okolními slovy. Zápis skupin jako jednoho slova bývá často motivován lexicalizací. Psaní předložek dohromady s jinými slovy a předpon zvlášť ve SP II by mohlo souviset s jazykovou kompetencí tiskařů a vydavatelů. V SP I se zvláště liší mezery mezi slovy. Ne se od sloves odděleně píše častěji v SP II. S některými slovesy nebo jejich tvary se ne píše častěji dohromady (zejména s trpnými příčestími), s jinými odděleně bez zřetelnější motivace. Při psaní velkých písmen se vycházelo z pravopisné tradice latiny a polštiny. Kromě případů, které jsou pro nás již obvyklé, se v SP píší s velkým počátečním písmenem etnonyma, názvy různých náboženských proudů a směrů, byť ne zcela důsledně, a nejdůležitější náboženské pojmy. Stylové užívání velkých písmen se liší. Velká písmena se důsledněji užívají v SP I. V SP II se vyskytuje řada korektorských nepřesností a chyb. V některých případech Sirvydas přebíral užívání velkých písmen z citovaného řeckého či latinského pramene. Straipsniai / Articles 57 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė PRAMENY A LITERATURA A l e k n a v i č i e n ė O n a 2006: [Rec.:] O starých litevských tiskových typech. – Knygotyra 46, 279–294. BIBLE, neboli PÍSMO SVATÉ. Ekumenické vydání. Starý zákon z hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny přeložil Antanas Rubšys, Nový zákon z řečtiny přeložil Česlovas Kavaliauskas. Vilnius: Lietuvos Biblijos draugija, 1999. DP – Poltilla CATHOLICKA. Tái éłt: Iżguldimas Ewangelìu kiekwienos Nedelos ir ßwetęs per wiłłús metús. Per Kúnigą MIKALOIV DAVKSZĄ Kanonîką Mėdnikų, iż łėkibło pergūldita. Su walá ir daláīdimu wîreuliuių. W Wilniui / Drukárnioi Akadėmios SOCIETATIS IESV, A.D. 1599. G a r b e R[i c h a r d] 1884: Szyrwid’s punkty kazań: (punktay sakimu) vom Jahre 1629: mit einer grammatischen Einleitung. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. G e l u m b e c k a i t ė J o l a n t a 2003: Pirmas lietuviškas pamokslų rinkinys – Wolfenbutelio postilė (1573). Rankraščio kritinio komentuoto leidimo principai ir tyrimo strategija. – Archivum Lithuanicum 5, 51–96. G e l u m b e c k a i t ė J o l a n t a 2009: Lietuvių kalbos ortografijos reformos (Mažoji ir Didžioji Lietuva). – Lietuvos Didžiosios Kunigaikštystės kalbos, kultūros ir raštijos tradicijos. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 17–27. JE – EWANGELIE POLSKIE Y LITEWSKIE TAK NIEdżielne iáko y włzytkich Swiąt, ktore w Kościele Katholickim, według Rzymskiego porządku przez cały rok czytáią. Wydáne za dozwoleniem [stárßych. [...] w WILNIE. W Drukániey Akademiey SOC. IESV Roku / 1647. J u d a M a r i a 2001: Pismo drukowane w Polsce XV–XVIII wieku. – Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej. K a b a š i n s k a i t ė B i r u t ė 2005: Diakritiniai ženklai Baltramiejaus Vilento Enchiridione ir Evangelijose bei Epistolose (1579): <ũ>, <ô>, <ò>, <ó>. – Archivum Lithuanicum 7, 45–66. K o ž e n i a u s k i e n ė R e g i n a 1990: Předmluvy a dedikace 16.–18. století. Vilnius: Mokslas. LK – KATHECHISMAS ABA PAMOKIMAS WIENAM KVRIAMGI KRIKS CZONIVY RAYKIAMAS PARASZITAS Nuog D. IOKVBO LEDESMOS Theologo Soc: IESV. E pergulditas Lietuwißkay / ir Vntrnkárt ißßáultas WILNIVY Drukórnioy Acadėmios SOCIETATIS IESV, Metūlu vźgimimo Wießpatės / 1605. L u č i n s k i e n ė M i l d a 2005: Jonas Jaknavičius ir 1647 metų katalikiškos Evangelijos lietuvių kalba. – Jono Jaknavičiaus 1647 metų „Ewangelie polskie y litewskie“, par. Milda Lučinskienė. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla. 58 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba Palionis Jonas 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a. Vilnius: Mintis. Palionis Jonas 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Palionis Jonas, Strockis Mindaugas 2005: Jono Rėzos 1625 m. psalmy no kirčiavimas. – Baltistica 40(1), 31–44. Petreikis Tomas 2011: Marginalijos kaip knygos istorijos šaltinis: istoriografinis aspektas. – Knygotyra 57, 67–85. PG – PATROLOGIA GRAECA 60: S. P. N. JOANNIS CHRYSOSTOMI, ARCHIEPISCOPI CONSTANTINOPOLITANI, OPERA OMNIA QUAE EXSTANT, VEL QUAE NOMINE CIRCUMFERUNTUR, AD MSS CODICES GALLICOS, VATICANOS, ANGLICOS, GERMANICOSQUE; NECNON AD SAVILIANAM ET FRONTONIANAM EDITIONES CASTIGATA, INNUMERIS AUCTA; NOVA INTERPRETATIONE UBI OPUS ERAT, PRAERFATIONIBUS, MONITIS, NOTIS, VARIIS LECTIONIBUS ILLUSTRATA; NOVA SANCTI DOCTORIS VITA, APPENDICIBUS, ONOMASTICO ET COPIOSISSIMIS INDICIBUS LOCUPLETATA OPERA ET STUDIO D. BERN. DE MONFAUCON, MONACHI BENEDICTINI E CONGR. S. MAURI. EDITIO NOVISSIMA, IIS OMNIBUS ILLUSTRATA QUAE RECENTIUS TUM ROMAE, TUM OXONII, TUM ALIBI, A DIVERSIS IN LUCEM PRIMUM EDITA SUNT, VEL JAM EDITA, AD MANUSCRIPTORUM DILIGENTIOREM CRISIM REVOCATA SUNT, ACCURANTE ET DENUO RECOGNOSCENTE J.-P. MIGNE, BIBLIOTHECAE CLERI UNIVERSAE, SIVE CURSUUM COMPLETORUM IN SINGULOS SCIENTIAE ECCLESIASTICAE RAMOS EDITORE. TOMUS NONUS. VENEUNT 18 VOLUMINA 160 FRANCIS GALLICIS. EXCUDEBATUR ET VENIT APUD J.-P. MIGNE EDITOREM, IN VIA DICTA D’AMBOISE, OLIM PROPE PORTAM LUTETIAE PARISIORUM VULGO D’ENFER NOMINATAM, SEU PETIT-MONTROUGE, NUNC VERO INTRA MOENIA PARISINA. 1862. SP I – PVNKTY KAZAN od Adwentu až do Połtu / Litewskim językiem, z wytłumaczeniem ná Polskie PRZEZ Księdzá KONSTANTEGO SZYRWIDA / Theologá Societatis IESV / Z DOZWOLENIEM STARSZYCH wydáne. W WILNIE W Drukárni Akádemiey Societatis IESV Roku M. DC. XXIX. SP II – PVNKTY KAZAŃ NA POST WIELKI Ięzykiem Litewkiém Przez W. X. CONSTANTEGO SZYRWIDA Theologá Societatis IESV nápiláne. á Teraz ná Polłki Ięzyk przetłumaczone / y oboiem do Druku podáne. Zá pozwoleniem Stárßych. W Wilnie / W Drukárni Akademii Societatis IESV. Roku Pańskiego, 1644. Specht Franz 1929: Šyrwids Leben und Schriften. – Šyrwids Punktay sakimu (Punkty kazan), Teil I: 1629, Teil II: 1644, litauisch und polnisch mit kurzer grammatischer herausgegeben von Dr Franz Specht, Professor an der Universität Halle-Wittenberg. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 7–61. Strockis Mindaugas 2004: Graikų ir lotynų kirčiavimo įtaka lietuvių kirčio žymėjimui. – Baltistica 39(2), 289–307. Straipsniai / Articles 59 V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė S u b a č i u s G i e d r i u s 2001: Vliv tiskařů na pravopis a jeho standardy. – Archivum Lithuanicum 3, 129–152. S u b a č i u s G i e d r i u s 2003: Grafémy <I> a <J> v litevských textech 18.–19. století. – Archivum Lithuanicum 5, 227–262. ŠPS – Šyrwids Punktay sakimu (Punkty kazan), Teil I: 1629, Teil II: 1644, litauisch und polnisch mit kurzer grammatischer herausgegeben von Dr Franz Specht, Professor an der Universität Halle-Wittenberg. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1929. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1971: Ke genezi a jazyku „Punktů kázání“ K. Sirvyda. – Baltistica 7(2), 153–167. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1972: Východní jazyk litevských písemností 17. století, jeho původ a zánik. – Baltistica 8(1), 79–100. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1977: K původu jazyka litevských písemností. Baltistica 13(1), 237–244. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1981: Sirvydas, nebo Širvydas? – Baltistica 17(1), 28–41. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1988: Dějiny litevského jazyka 3. Jazyk starých písemností. Vilnius: Mokslo. Z i n k e v i č i u s Z i g m a s 1996: The History of the Lithuanian Language. – Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Tisková písma a pravopis v knize kázání Konstantina Sirvyda „Evangeliové punkty“ S O U H R N Tisková písma dostupná v tiskárně Vilniuské univerzity nemohla Sirvydovo pravopisné pojetí plně vystihnout. Většinou byla uzpůsobena pro tisk knih v latině a polštině. Sirvydas musel brát v úvahu technická omezení tiskárny. Proto používáme podstatné jméno „tiskové písmo“, abychom při pojednávání o grafémech v SP odlišili tištěná písmena od psaných rukou. Stejný typ tištěného písmene mohl zastupovat několik různých ručně psaných písmen a totéž ručně psané písmeno mohlo být vytištěno různými typy písma. V nejstarších knihách tištěných v litevštině se liší rozmanitost diakritických znamének i četnost jejich užívání. V Daukšově knize kázání se diakritická znaménka používají velmi často, jejich rozmanitost je však v SP větší. Pravopis SP byl ovlivněn především latinou, která byla v té době považována za základní standardní vědecký jazyk. Vliv polštiny byl méně významný. V SP se používá více různých tiskových písem než v knize „Evangelie Polskie y Litewskie“ Jonase Jaknavičiuse: v této knize se užívá 51 tiskových podob s různými diakritickými znaménky. Většina z nich 60 A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a L X I X Konstantino Sirvydo Punktų sakymų spaudmenys ir rašyba se používala zřídka, přesto však jejich užívání bylo důsledné. Velmi často se objevuje pouze 9 diakritických znamének: <č>, <ł>, <ś>, <ź>, <ż>, <á>, <à>, <ċ>, <ž>. Rozmanitost diakritických znamének je větší v SP I, častěji se však vyskytují v SP II (z velké části kvůli zvlášť častému <á>). <è>, <š>, <ź>, <ż>, <ž> se používají pouze v textech vysázených antikvou. Podoba diakritických znamének u písmen <ź>, <ż>, <ž>, <ż> nebo <ž> se v celém textu výrazně mění. Nejvíce nesrovnalostí a nejednotností se týkalo označování frikativních souhlásek a afrikát. Písmena s diakritikou i bez ní se střídala bez zjevného důvodu. Pouze na základě údajů z SP lze jen obtížně určit, zda nesrovnalosti způsobily technické zvláštnosti tisku, nebo zda odrážely hlubší jazykové procesy, například interferenci či stopy různých nářečí. <á> se nejčastěji vyskytovalo v nepřízvučné slabice. <â>, <ê>, <î>, <ô> a <û> mohly označovat přízvučné slabiky nebo sloužit k rozlišování slovních tvarů. Tato diakritická znaménka se však objevují příliš zřídka, než aby bylo možné vyvozovat jednoznačné závěry o jejich skutečných funkcích. <ę> a <ų> neoznačovaly nosové hlásky a v té části textu SP, která byla vytištěna litevsky, se vyskytovaly náhodně. V některých případech se <ę> používá jako <ê>. <ł> důsledně označuje tvrdou neboli depalatalizovanou souhlásku [l]. Samohlásky s diakritickým znaménkem v podobě čárky a vlnovky se používaly k označení vynechaného <m>, <n>, stejně jako v latině. Způsob označování zkrácených koncovek byl rovněž převzat z latiny. Někteří tiskaři tehdy pravděpodobně příliš nedbali na to, zda litera měla diakritické znaménko, či nikoli. V základním textu SP vytištěném švabachem se pro označení <I> i <J> používalo pouze jedno písmeno. V těch částech textu, které byly vysázeny antikvovou kurzívou, se pro označení velkých písmen <I> i <J> používaly při tisku tři různé litery. Malé písmeno <j> se občas používalo v SP II, s. 1–47. 2. Dlouhé samohlásky se v SP nijak neodlišovaly od krátkých. <y> se používalo: (1) k označení <j>; (2) v dvojhláskách <ay>, <ey>, <uy>; (3) po depalatalizovaných souhláskách; (4) ve zkrácených koncovkách lokálu. <u> se používalo k označení krátké i dlouhé samohlásky. Zdvojené souhlásky označující dlouhé samohlásky se vyskytují pouze několikrát v SP II. Způsob označování [e] po palatalizované souhlásce se liší: v SP I se zapisuje jako <e> nebo <ie>, v SP II také jako <ia> (největší koncentrace <ia> se nachází v SP II, s. 166–183). [ai] se většinou zapisuje jako <iey> a <iay>, někdy také jako <ey> a <iei>. Způsob označování znělých souhlásek před neznělými a neznělých před znělými se často liší, v pravopisu se však nejčastěji uplatňoval morfonologický princip. V SP II se souhlásky zapisují podle fonologického principu častěji než v SP I, zejména při psaní polského příčestí. Nejvíce nejednotný je způsob označování [š] a [s] před [č]. Tyto nesrovnalosti mohly být způsobeny jak nesystematickým užíváním diakritických znamének, tak určitými změnami výslovnosti v řeči obyvatel Vilniusu. Zápis předpon iž-, iš-, už- je rovněž nejednotný v místech jejich styku s jinými morfémy, zejména když těmto předponám předchází zvratný morfém si. Předpony se zapisovaly dvěma různými způsoby – s <ž> (iž-, iž-, iš-, iž, iz-, iż-, iż) a s <š> (isz-, iż-). Předpony s <š> se nikdy nevyskytují před znělými souhláskami, zatímco předpony s <ž> jsou možné v jakékoli pozici. Předložka iš se v SP vždy zapisuje jako iž. Její pozice je zde neutralizována. Straipsniai / Articles 61 VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ Dvě souhlásky cizího původu <f> a <h> se používají v mezinárodních slovech. <x> se používá také v litevských slovech k označení skupiny dvou souhlásek ks. Písmena <c>, <th>, <rh>, <ſs> a <ſſ> (v prézentu slovesa būti) lze užívat podle latinských tradic. Spojování sousedních slov dohromady nebo jejich psaní zvlášť záviselo na několika faktorech: (1) prozodii; (2) vlivu jiných jazyků; (3) technických omezeních tisku a velikosti stránky; (4) jazykových dovednostech (kompetenci) redaktorů a sazečů. V SP se šířka mezer mezi slovy značně liší. Ne se v SP II spojuje se slovesy častěji než v SP I. Není však jasné, proč se ne častěji spojuje s některými slovesy (například s trpnými příčestími), zatímco v jiných případech se píše odděleně od ostatních sloves. Velká písmena lze užívat podobně jako v latině a polštině. Kromě tradičního užívání velkých písmen v moderní litevštině se používala také u etnonym, náboženských směrů a základních náboženských pojmů. V SP I se tato písmena užívala důsledněji. V SP II bylo při korektuře zjištěno více chyb a tiskových omylů. Stylistické užití velkých písmen se různí. V některých případech Sirvydas použil velká písmena podle citovatelných řeckých nebo latinských pramenů. Přijato 17. prosince 2013. VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ Institut litevského jazyka Minties Rato g. 19–3, LT-50277 Kaunas e-mail: [email protected] 62 Acta Linguistica Lithuanica LXIX