Bazelio ketureilis / dvieilis – dovanų prašymo pavyzdys

ILIJA LEMEŠKIN Univerzita Karlova v Praze Oblasti výzkumu: stará baltská literatura a písemnictví, srovnávací folkloristika, lexikografie, dějiny baltistiky. BAZILEJSKÉ ČTYŘVERŠÍ / DVOJVERŠÍ – PŘÍKLAD PROSBY O DARY1 Čtyřverší / dvojverší z Basileje: příklad prosby o dary ANOTACE Článek lze považovat za pokračování výzkumu Diega Ardoina z roku 2012, neboť zde je rozšířen vztah mezi kolofonem a pruským textem. Zápis v pruském jazyce je chápán jako drobná píseň či recitativní folklorní útvar (čtyřverší), úzce příbuzný vánočním koledám (a dalším kalendářním útvarům rituálu obcházení domácností). S kontextem koledování a prosby o dary lze spojovat také figurku skloněného člověka (s nataženou rukou) i německou poznámku, které spolu s pruským zápisem tvoří jakési pokračování kolofonu. To podporuje již dříve vyslovený předpoklad, že opisovačem díla Nicola Oresmeho byl Prus. Navrhuje se poněkud odlišná lingvistická interpretace pruského textu. 1 Od akademického roku 2013–2014 byl na Univerzitě Karlově zahájen nový kurz magisterského programu baltistiky Základy staré pruštiny a četba textů. Autor tohoto článku se již dříve zabýval baltskou diasporou v Praze ve 14. století, která mohla být příčinou vzniku bazilejského textu, a proto se během prvního semestru podrobněji věnoval právě analýze této památky. Skupinu posluchačů tvořili Іера Ivanova a Jan Bičovský. Při společné práci s nimi vznikla koncepce tohoto článku, která získala svou nynější podobu na podnět prof. Grasildy Blažienė. Zvláště důležité byly připomínky a odkazy recenzenta prof. Pietra Umberta Diniho a dr. Rolanda Kregždė. Folkloristické aspekty byly dále konzultovány s prof. Bronislavou Kerbelyte a prof. Jurijem Novikovem. Zde publikovanou práci však nelze považovat za dokončenou studii. Folklorní materiál je předložen v minimálním rozsahu, pouze natolik, aby byly odhaleny společné rysy struktury srovnávaných děl. V souladu s východisky historicko-geografické folkloristiky se vychází především z baltského (litevského) a slovanského (východoslovanského; vzhledem k možné žánrové difuzi také českého) materiálu. Bylo by užitečné rozšířit soubor srovnávaných textů, neboť existuje značná pravděpodobnost nalezení dalších textologických, typologických a genetických shod. Nedostatečně podrobně jsou osvětleny také některé gramatické otázky, které jsou zde nastoleny. K L Í Č O V Á S L O V A: bazilejské pruské dvojverší / čtyřverší, vánoční koledy, prosba o dary. K L Í Č O V Á S L O V A: pruské dvojverší / čtyřverší z Basileje, vánoční koledy, prosba o dary. Straipsniai / Articles 11 ANOTACE Článek lze považovat za pokračování výzkumu, který v roce 2012 zahájil Diego Ardoino, neboť rozšiřuje vztah mezi kolofonem a pruským textem v dalším, odlišném ohledu. Nápis v pruském jazyce je chápán jako úryvek pěveckého či recitativního folkloru (čtyřverší), který se velmi podobá vánočním koledám (a dalším kalendářním textům spojeným s rituálem obcházení domácností). Jak postavu sklánějícího se muže (s nataženou rukou), tak německou poznámku, které spolu s pruským nápisem tvoří zvláštní součást kolofonu, lze spojovat s kontextem koledování a proseb o dary. To podporuje dřívější předpoklad, že přepisovatel díla Nicoly Oresma byl Prus. Autor navrhuje poněkud odlišný lingvistický výklad pruského textu. Není už čas vám, hospodáři, darovat a obdarovat? Ne rublem vám, hospodáři, ne půlrublíkem, aspoň jednou zlatou, pane, hřivnou, aspoň po kalíšce vína a po skleničce piva. (Obřadní poezie 1989: 84) Rozluštění a přečtení pruského dílka úzce souvisí s výkladem účelu nápisu a okolností vzniku textu. Na tom, jak nahlížíme na osobu, která nápis vytvořila, závisí také lingvistické porozumění textu. Nejčastěji se uvažuje o autorství studenta: „[...] BPT je výraz humoristicko-ironického rázu, který pronesl (během pití) pravděpodobně jeden student k druhému studentovi (příteli) [...]“ (Mažiulis 1975: 130). Tento předpoklad umožnil omluvit nedokonalost hexametru a přidání písmene -e „žargonem a slovními hříčkami v řeči studující mládeže“ (Mažiulis 1975: 125). Obraz „studenta“, který se ukázal jako velmi užitečný při výkladu textu, dal vzniknout jakémusi „hledání chyb“. Vzhledem k nepatrnému rozsahu textu se počet grafických oprav jeví jako nepřiměřeně vysoký. Řetězec domnělých chyb vyžaduje ověření (Bammesberger 1998; Dini 2000b, 397–400), zvláště když se odhlédne od představy hospodského prostředí a zváží se jiný obsah dvojverší (Schmid 1982), stejně jako další uchazeči o autorství basilejského dílka: mnich (Purkartas 1983), student dobře obeznámený s knižní kulturou (Ardoino 2012b) a konečně profesionální opisovač (Schaeken 2006; Lemeškin 2013). Alternativní čtení basilejského textu a jeho zdůvodnění je patrně vhodné začít určením autorského podílu, nebo alespoň otevřením této metodologické otázky. Dosud totiž není jasné, zda Prus celou větu vymyslel sám, nebo použil nějakou hotovou formulaci. A pokud se o něco opíral – reprodukoval tento starší vzor doslova? Bylo by těžké uvěřit, že by Prus větu někde přečetl, přesně ji zopakoval, tedy opsal, a přitom v ní zanechal mnoho chyb originálu. Mluvený, tj. folklorní text bývá naopak vybroušený, takže by v něm neměly být nejasné jazykové prvky. 12 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Možná právě proto se v osobě opisovače nejčastěji spatřuje i autor, ačkoli pro podporu této možnosti chybějí přesvědčivé argumenty. Ať už je to jakkoli, badatelé v basilejském dvojverší nacházejí znaky hexametru. Jako první tuto myšlenku, byť velmi opatrně, formuloval Vytautas Mažiulis: „Zdá se, že tyto dva řádky jsou napsány hexametrem, ačkoli jeho daktyly a spondeje jsou značně umělé“ (Mažiulis 1975: 125). Zajímavou souvislost s hexametrem kolofonu Omnibus omnia non mea sompnia dicere possum odhalil Diego Ardoino (Ardoino 2012a: 350–354). Je přirozené, že podle struktury hexametru a podoby pruského textu na stránce byla věta (synchronně) interpretována jako distichon: Kayle rekyłe · thoneaw labonache thewelyłe · Eg · koyte · poyte · nykoyte · pēnega doyte · Přihlédneme-li však k rytmickému souzvuku2, vnitřnímu rýmu (Kayle – labonache; rekyłe – thewelyłe; poyte – doyte; eg koyte – nykoyte), paralelismu slovních druhů, jejich tvarů a významu (o tom dále), bylo by možné sloku rozdělit do čtyř řádků. K tomu je však třeba odstranit thoneaw, které řádek prodlužuje a je zjevně fakultativní: Kayle rekyłe ·?? U – U labonache thewelyłe ·???? U U – U Eg · koyte · poyte · U – U – U nykoyte · pēnega doyte · U – U – U U – U Lze tedy thoneaw považovat za vsuvku, která zaváděním nové metrické podoby (pod vlivem hexametru kolofonu) popírá původní podstatu básničky „ty už ne“, anebo plní ještě jinou funkci (o té dále). Jinými slovy, v basilejském textu by snad bylo smysluplné rozlišit dvě vrstvy: původní, ústní a autorskou. Novotvar, autorskou úpravu lze spatřovat v začlenění thoneaw i v přidání prvku -e, jež vedly ke vzniku pětistopého řádku první sloky připomínajícího hexametr. Zdá se, že danou básničku by bylo možné dobře vyložit v kontextu žebrání a obdarovávání. To neznamená, že by osoba, která nápis zanechala, někdy skutečně žebrala s nataženou rukou na Karlově mostě nebo jinde. Nejvýraznější motivy proseb o dary se objevují ve vánočních koledách. Basilejské čtyřverší je třeba spojovat především s nimi, a to nejen kvůli shodě obsahu či stylu. Takový výklad umožňuje, ba přímo si vynucuje sám kolofon, k němuž přiléhá latinský hexametr, postavička s nataženou rukou i pruský textík, neboť v něm je dokončení opisu díla Nicoly Oresma Qu-estiones Super Quattuor Libros Methororum spojeno právě s obdobím Vánoc – in vigilia epiphanie: Kromě asonance <oy> lze v řádcích patrně spatřovat také náznaky aliterace: Kayle rekyłe · / labona[t]he thewelyłe · / Eg · koyte · poyte · / nykoyte · pēnega doyte. Straipsniai / Articles 13 1 OBR. Fragment f. 63r – Universitätsbibliothek Basel, sign. F.V.2. Diego Ardoino laskavě pořídil fotografii a povolil její použití v této publikaci Léta Páně 1369 byly dokončeny otázky o meteorologických jevech rukou toho, kdo je napsal, a o vigilii Zjevení Páně rukou toho, kdo je napsal. Všechno všem, ne své sny, mohu říci, amen Poslední řádek, kolofon, určil epickou podobu následujícího textu. Mezi kolofonem a následujícím pruským zápisem je však patrně patrná ještě jedna úzká souvislost. Figurína „žebrajícího“ člověka a pruský nápis odpovídají době přepisu předlohy uvedené v kolofonu – předvečeru Tří králů. Roční období a písně, které znějí pouze v této době, pravděpodobně podnítily vznik zápisu s odpovídajícím obsahem. 14 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Jednotlivá slova lze vykládat takto: 1. Spojení Kayle reky|e se interpretuje jako pozdravné oslovení, jímž se promlouvá k témuž adresátovi, kterého označuje zájmeno tho (vložka thoneaw) a slova druhého řádku labonache thewely|e. S takovým výkladem lze souhlasit, lze však navrhnout i jiné řešení, které by odůvodnilo koncovku -e ve slově Kayle a užití pruského lexému *rīkis ‚Pán‘. Slovní spojení může v této pozici fungovat nikoli jako oslovení, nýbrž jako pozdrav, tedy znamenat nikoli „buď zdráv, pane“, ale univerzální „dobrý den, buďte zdrávi“. Pozdravů založených na slovesu v rozkazovacím způsobu a lexému „Bůh; bože“ je mnoho, např.: pr. Deiwa engraudīs, litev. Skalsink Dieve, Padėk Dieve, lotyš. Dievs svētī, Palīdz Dievs, něm. Grüß Gott, čes. Pozdrav pánbůh, Zdař Bůh (srov. rus. спасибо z *спаси богъ) apod. To by znamenalo, že vedle vok. reky|e ‚bože‘ se mohl užívat imperativ. Sloveso s kořenem kail- není v pruských jazykových památkách doloženo. Nejbližší paralelu nacházíme ve slovanských jazycích: stsl. уплъгти ‚léčit se, uzdravit se‘, imper. j. č. уплъви, уплъвите; rus. исцелять, целить, ukr. цілити, bělorus. целіў, srb. уцијелити, slovin. čeliti, čes. celeti, pol. celić atd. Na základě dochovaného pruského lexikografického materiálu a etymologie adj. pr. kails ‚zdravý‘ (PEŽ II 71–73) lze rekonstruovat denominativní infinitiv *kail-ētvei ‚být zdravý, silný; učinit zdravým, silným‘ (srov. adj. balt. *kaita- ‚horký, teplý‘ → sloveso pr. kaitētvei ‚být rozdmýcháván, podněcován‘ (viz PEŽ I 268)). Protože se Bohu tradičně tyká, očekávali bychom imperativ 2. os. j. č. pr. *kail-ei-s ‚[ty] buď zdravý, silný; učiň zdravým, silným‘. Vzhledem k možnému sekundárnímu původu koncového -s (Endzelīns 1982: 129) lze předpokládat krátkou podobu *kail-ei, která by odpovídala viln. rāšai, ve starých textech pamī|ākai AK, įchlausai Mž, atadārai DP. Zkrácení koncovky lze vysvětlit také prostou kontrakcí etického interjektiva (srov.: labdien, labryt, padėkdie, čes. Bóh tebe poždraw > pozdraw tě bůh > těbůh; dobro jutro > dobrojtro, dobroytro > dobrýtro, dobrejtro). Pr. *kaileʳ rīķis < *kailei[s] rīķis ‚dobrý den‘ by tedy původně znamenalo „učiň celistvým, zdravým, bože“. Kvůli nedostatku údajů nelze předložit nezpochybnitelné gramatické důkazy na podporu takového rodu. Navrhovaný způsob výkladu je užitečný, neboť zdůvodňuje užití lexému *rīķis ‚Pán‘ (který se při oslovení konkrétního lidského adresáta jeví poněkud neobvykle) i písmeno -e na konci slova Kayle. Kromě uvedených paralel v jiných jazycích (plným sémantickým ekvivalentem by bylo čes. Pozdrav pánbůh) by etické interjektivum v této pozici podporovala také poetika folkloru³, neboť takový začátek pozdravu skvěle odpovídá vánočnímu— 3 Srov. také slovenskou vánoční koledu, která začíná zkrácenou podobou Kyrie eleison (řec. Κύριε ἐλέησον ‚Pane, smiluj se‘): Kyrije, dobře je, Kyrije, není zle, Kyrije, učíme se, kdo po vás přijde, ten nám bude dobrý, pojďme k němu dnes a na tento svět přišel Ježíšek. Kozy, ovce se pasou po hoře. A to rychle posečeme, navštívíme. (Slovenské koledy... 1992: 117) Straipsniai / Articles 15 počáteční formulace písní koledníků. Situace příchodu do jiných domů samozřejmě vyžadovala, aby člověk ve snaze získat dary jejich dárcům zdvořile popřál dobrý den: Dobrý večer, koledo, Náš pán randorius, koledo, Náš pán randorius, koledo, Hospodář tohoto domu, [koledo]. Je doma, koledo, Náš pán randorius, koledo? (č. 390, Kl 359 – Dainynas XX 632) Dobrý večer vám, dobří lidé! Nepřišli jsme sami, Vedeme kozu! (Календарно–обрядовая... 1981, Nr. 5). Zdraví buďte, pane hospodáři, Něco se na vašem dvoře Šumí a hučí, Svatý večer! (Голас... 1995: 336–337) 2. Rekonstruované etiketní oslovení *kaileis rīkīs zahajovalo koledníkův monolog. Jím byli pozdraveni všichni, které koledník potkal na novém místě, a poté měl následovat příval proseb adresovaných jednotlivým osobám dávajícím koledu (čím více – tím větší kořist). Tyto cílené prosby se samozřejmě opíraly o příslušná oslovení: hospodáře, jeho ženy, dětí (podle konkrétní situace). Rozdělení adresátů dobře ukazuje například tato litevská píseň: Kam půjdeme o Vánocích zpívat? Zelená trávo pod koníkem, koledo. K Pūčiusovi půjdeme o Vánocích zpívat, Zelená trávo pod koníkem, koledo. Dají Pūcienė kus slaniny, Zelená trávo pod koníkem, koledo. A Pūciūtė kus klobásy, Zelená trávo pod koníkem, koledo. Pūcys dá láhev kořalky, Zelená trávo pod koníkem, koledo. (č. 375 A1, Kl 356 – Dainynas XX 614–615) 16 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Dej nám tatíčku – soudek žita, Ej, koleda Kaledzyca.... Dej nám bratříčku – soudek pšenice, Ej, koleda Kaledzyca.... Dej nám, maminko, dej podušku, Ej, koleda Kaledzyca.... Dej nám, sestřičko – peřinu z prachového peří, Ej, koleda Kaledzyca.... (nr. 377 A, Kl 357, 345 – Dainynas XX 614–615) Tedy na následující pozici po citoslovci Kayle rekyſe (1), tj. na místě labonache thewelyſe (2), bychom očekávali vokativ nebo nominativ, který jej zastupuje (sémantický model: 1. „Obdaruj, Bože!“; 2. „[...] hospodáři“). Ačkoli zakončení substantiva thewelyſe se shoduje s vokativem v první verši rekyſe, podle tradičního výkladu textu se nejčastěji považuje za nom. sg. („ty už nejsi náš otec“ nebo „ty už nejsi dobrý dědeček“). Stejně jako v prvním případě lze přidané -e vysvětlit metrickými důvody. Zdá se však, že nemáme formální ani sémantické důvody, které by bránily interpretovat thewelyſe (analogické k rekyſe, jehož vokativní funkci zřejmě uznávají všichni) jako realizaci vokativu. Slovo lze chápat jako lexikální honorativ, jímž se oslovuje starší osoba, která není příbuzným. Specifičnost oslovení dobře odůvodňuje také užití lexému *tevelis, protože jinak (při práci s nom. – „ty nejsi někdo“) musíme předpokládat sémantickou změnu: „otec“ > „otcův bratr“ > „dědeček“. Takové oslovení ve vokativu, jako by šlo o otce, je příznačné pro obyčej obcházení domů i pro folklorní tvorbu, která jej provází. Jeho kořeny nepochybně sahají k tradičnímu venkovskému uspořádání a životním reáliím, jejichž stopy se nacházejí dodnes (například při komunikaci se staršími informátory během expedic). Jako litevský vánoční příklad lze uvést výše citovanou píseň: „Dej nám tatíčku / soudek žita...“ (nr. 377 A, Kl 357, 345 – Dainynas XX 614–615). Vzhledem k tomu, že se litevský vánoční žánr dochoval jen v malém množství, další případy nebyly nalezeny, lze však uvést řadu slovanských i jiných paralel. V nich se o dary žádá u otců pánů a matek paní, které koledníci cestou potkávají. Například: Náš pantáto rozmilý, Poslyšte nás tu chvíli, Co vám budeme zpívat, Radostně vypravovat. (Zíbrt 1910: 10) Straipsniai / Articles 17 Panímámo ze sousedů, Přišla jsem si pro koledu; Nemáte-li dva dukáty, Dejte aspoň ořech zlatý, Vypůjčete se od pantáty; Donesu ho Jezulátku, Chudobnému paholátku. „Paní matko, sousedko, přišla jsem si pro koledu; nemáte-li dva dukáty, dejte alespoň zlatý oříšek, vypůjčte si od pana otce; donesu ho Jezulátku, chudému pacholátku.“ (Zíbrt 1910: 11) Хозяюшка, наш батюшка, Обдаруй гостей-колядовщиков: Парой яиц, Пирожка кусочек, Пирог с луком, Чтоб было чем уплетать; А не хочешь дарить — пойдём собак дразнить, Грязь месить, Людей смешить. (Новиков 2002: 196) V případě slova labonache přesvědčuje grafická oprava navržená Wolfgangem P. Schmidem: <-s-> místo <-ch->. V kontextu žádosti o vánoční dary by se hodilo také jeho navržené čtení labo(n)naxse, tj. „dobrý náš“ (Schmid 1982: 288). Slovní spojení na[s]e thewelyfe ‘našeho tatíčka’ by dobře odpovídalo například výše uvedenému oslovení хозяюшка, наш батюшка, které se pravidelně vyskytuje v koledách starověrců na bělorusko-litevském pomezí. O oprávněnosti Schmidovy interpretace však pochybuje Kortlandt (Kortlandt 1998: 127), neboť místo *naxse bychom očekávali nuson. Z formálního hlediska by bylo přijatelné Bammesbergerovo navrhované labona[kt]e ‘łabanakt’ (Bammesberger 1998: 125). Kortlandtovu kritickou poznámku, že toto slovní spojení nelze sladit se sémantikou textu, do jisté míry oslabuje vánoční kontext. Dobrým příkladem je začátek výše citované litevské písně Labas vakaras, kalėda…, v takovém případě bychom však byli omezeni předpokladem, že koledování začínalo večer a mohlo trvat až do noci, a/nebo že právě tento lexém se hodil pro nově vytvořené dvojverší z důvodů metra a aliterace (srov. pr. deinan, bītas). Podle poetického vzorce vánočních písní by se zde před oslovením thewelyfe dobře hodil také jmenný epiteton constans označující majitele navštěvovaného hospodářství, pána domu či dvora (například „dobrodinci / dobrý / štědrý tatíčku“), nebo imperativ („dobroty nes, tatíčku“). Nemohlo by se v komponentu –nase rozpoznat sloveso? 18 Acta Linguistica Lithuanica LXIX pr. *nes ‘nést, přepravovat’ (pr. nassute ‘nákladní loď’; podle Mažiulise z pr. *nesutīs – PEŽ III 170)? Ve složeném slově bychom pak měli z deverbativa utvořené iō, srov. nomen agentis pr. *nesis, *nešėjas. Prvním členem by v takovém případě bylo buď adj. laba- ‘dobrý’ (srov. pr. labbasēgīsnan, labbapodingausnan, labbaiquotīsnan), nebo subst. acc. sg. labban ‘majetek’. Suf. iō se od sloves tvořila nomina actionis / nomina acti (viz Mažiulis 2004: 26), například pr. boadis ‘bodnutí, píchnutí’ (viz PŽE I 150); vzhledem k folklorní povaze textu by však možná bylo možné uvažovat o vlivu slovanských jazyků (srov. slovanské kalky v litevštině s druhým členem -nešys: žinianėšys, junganešys, vainiknešys atd.). Mažiulis odvozoval labonache z adj. pr. *lab-nas ‘dobrý’, které se časem změnilo v *lab-anas > *lab-ants. Kořen slova se tradičně spojuje s lab- ‘dobrý’: pr. labs, labas, labs. S přihlédnutím ke kontextu koledování by však možná stálo za to zvážit ještě jednu možnost. Nemohl by se zde skrývat výraz s významem „hospodáři, hlavo hospodářství či domu“: srov. litev. labōnas ‘hlava, temeno, mo-muo’, litev. labonis ‘hlava; rozum’, litev. labōnė ‘čelo; hlava’, st. sl. adj. ЛЪБЬНЪ ‘lebka; místo čela’, toch. lap ‘lebka, hlava’, círk. sl. ЛЪБЪ ‘lebka’, rus. лобан ‘člověk či zvíře s velkým vystouplým čelem’, sr.-chorv. дубина ‘lebka’, slovin. lubánja, čes. leb ‘totéž’, pol. leb ‘hlava’ aj. Viz: pr. arglobis ‘temeno’ (PŽE I 90–91), pr. lubbo ‘deska, strop’ (PŽE III 84–85). Sémantický základ je zřejmý: „hlava“ → „hlava rodiny; starší hospodářství či domu, hospodář, главарь“. K *labon- již pak mohla být připojena přípona *-at- (srov. deiwuts ‘blažený, spasený’ < adj. *deivūta- < *deivāta- ‘božský, zbožný, blažený, spasený’, PŽE I 193; pr. nagotis ‘železný hrnec’ z *nagātīs ‘železný hrnec s nohama’ < adj. pr. *nagāta- ‘s nohama’ < *nagā ‘chodidlo, noha’ + přípona *-(ā)ta-; viz PŽE III 159); slovotvorně srov. litev. galvōčius, galvōtis. Výrazu labona[t]he z již citovaných koled by odpovídalo: ponas randorius; хозяин; пан хозяин, a slovnímu spojení labona[t]he thewelyfe – хозяюшка, наш батюшка; pantáto... Poslední dvě interpretace, v nichž funkci epiteton constans (před voc. thewelyfe) plní substantivum, by mohly napomoci výkladu koncovky -e jako německé (?)⁴. Konečně lze v probíraném kontextu žádosti o almužnu znovu vzít v úvahu názor vyslovený v korespondenci Christiana Stanga s Williamem R. Schmalstiegu (McCluskey, Schmalstieg, Zeps 1975: 162; Dini 2000a: 201), podle něhož thoneaw označuje konkrétní osobu jménem (An)tonijus: „Dobrý den, Antoniji, náš dobrý tatíčku.“ Tuto možnost zvažují Bammesberger (Bammesberger 1998, 125–126), Dini (Dini 4 Možná by bylo možné zvolit ještě jinou cestu a v podobě labonache diachronně spatřovat acc. sg. labban ‘dobrý statek’ a (analogicky k *kail-ei-s v prvním řádku) imper. 2 sg. pr. *nes-ei-s ‘nes’. Historicky by snad bylo možné rekonstruovat původní podobu folklorního textu, která se mohla užívat, dokud sloveso pr. *nes- nebylo vytlačeno pr. *pēdi-tvei ‘nosit’: kail-e[i]-s rikis / labban nes-e[i]-s tewelis „udělej zdravým, Bože, / dobroty nes, tatíčku“. Protože je tato rekonstrukce odvozena z jiné rekonstrukce, ponecháváme naše úvahy v poznámce pod čarou. Straipsniai / Articles 19 2000b, 398), odmítá ji však jako teoretickou a nepřesvědčivou Kortlandt (Kortlandt 1998, 128). Koledování jí poskytuje další oporu. Jistě, v koledách jsou osobní jména běžným jevem a vyskytují se v nich ve velké rozmanitosti (KL 357, 345 A – Arlauskas, Arlauskienė, Barisa, Bielinis, Čelna, Ignotas, Janulevičienė, Kasparavičius, Kašeta, Saikauskas, Kabaras, Valatka, Valatkienė, Velička, Adelė, Gabriukas, Juozas, Petrutis; KL 357, 345 B – Baltramiejus, Grinkevičienė, Tamosius, Žukauskas, Žukauskienė): Jede pán Duos nám Maceika na koledu, Sudů ovsa, koledu. Koledu. A dorazil O Mocėjienė – Na Maceikův dvůr, koláče, len, koledu. Koledu. (č. 380 B, KL 357, 345 – Dainynas XX 621) Použití osobního jména není v rozporu s poetikou vánočních písní. Naopak, osobní jméno může dobře zdůvodnit fakultativnost problematického thoneaw. Na tomto místě mluveného textu mohlo stát jeho náhradní označení, tedy jméno jakéhokoli jiného oslovovaného souseda či známého. Toto místo však často zůstávalo nevyplněné, když se mluvilo k celé rodině, skupině lidí nebo neznámé osobě. V takovém případě je tedy vhodné upustit od obvyklého rozdělení thoneaw na tho „ty“ a neaw „není“. Kromě toho, pokud po citoslovci *kailerīkīs připustíme vlastní jméno, pruský distich autora se náhle stane mnohem hexametričtějším, protože přibude chybějící slabika. K úvaze lze nabídnout následující rekonstrukci: – U U /– U U / – U U / – U? /? U U /– U K a y l e r e k y f e · [A n] t h o n e [i] a w l a b o(n) n a c h e t h e w e l y f e · Doplnění první slabiky jména Antonijus lze zdůvodnit tehdejší písařskou praxí – stahováním slov, zejména kvůli nedostatku místa k psaní. Zapisovatel hexametru byl skutečně omezen: určitý text musel vměstnat do jednoho řádku a zároveň jej nerozvést do dalšího sloupce stránky. Je samozřejmé, že graficky redukovaný text se při čtení vyslovoval jinak, než jak byl napsán. Teoreticky mohl stejný mechanismus zafungovat i v tomto případě. První dva verše bazilejského dílka tedy, je-li srovnání s vánoční ústní tradicí opodstatněné, odrážejí fázi pozdravu, oslovení a zdvořilého obracení se na druhého. Jako další možná čtení lze navrhnout tyto varianty: Kayle rekyfe · labonache thewelyfe · „Dobrý den, / Buď zdráv, pane, hospodáři, tatínku! / milý tatínku! / náš dobrý tatínku!“ A také ve složení druhého (autorského) distichu s proměnlivým a fakultativním [An]thoneaw: 20 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Kayle rekyfe · [A n] t h o n e a w labonache thewelyfe · „Dobrý den, Antonie, náš dobrý / hospodáři, tatínku“ „Dobrý den, ty už nejsi náš dobrý / hospodáři, tatínku“ 3. Koleda, tj. žádost o hmotné statky, požadavek, se realizuje dále, ve třetím a čtvrtém verši. Projevuje se formami imperativu 2. os. mn. č.: poyte ‚napájejte, pijte‘, doyte ‚dejte‘. Toto vysvětlení je z formálního hlediska nejpřijatelnější (McCluskey, Schmalstieg, Zeps 1975: 161; Bammesberger 1998: 122), bylo však odmítáno kvůli rozporu s kontextem pitky (který byl zase rekonstruován na základě dvou po sobě následujících „nejasných“ slov thoneaw a labonache): „Z kontextu by se zdálo, že jde o infinitiv pruského slovesa ‚pít‘“ (Mažiulis 1975: 129); „McCluskey, Schmalstieg a Zeps předpokládají, že by zde formálně přijatelně mohl být imperativ, pak by však bylo třeba uznat potíže, které vyvstávají při výkladu obsahu textu“ (Dini 2000b: 399). Neodstraňují snad výše uvedené úvahy a navrhované čtení textu část těchto interpretačních obtíží? Protože užití rozkazovacího způsobu v kontextu koledování se jeví jako zcela oprávněné, byla by motivována i imperativní forma a stála by na očekávaném místě. K identifikaci infinitivu bylo naproti tomu zapotřebí mnoha oprav – koncovek i samohlásek kořene. Podobně se postupovalo u sousedících výrazů koyte a nykoyte. Ačkoli jejich podoba dokonale odpovídá praes. 3. os. sg. i pl. (quoiōte ‚(on) chce‘ III 57₁₉; quoiōte ‚(oni) chtějí‘ III 99₅, quoiōtā ‚t. p.‘ III 51₁₆), pro tehdy rekonstruovaný kontext a význam přisouzený textu jich nebylo zapotřebí. Slova byla chápána jako praes. 2. os. sg. quoi ‚chceš‘ s enklitickým zájmenem tu ‚ty‘ (které mělo být o verš výše zapsáno jako tho). Při úvahách o jiném kontextu vzniku textu by nyní bylo smysluplné vrátit se k původní podobě. Podle formálního kritéria rozlišujeme: Eg: koyte: poyte: spojka praes. 3. os. imperativ sg., pl. 2. os. pl. nykoyte: pēnega doyte: praes. 3. os. gen. sg. imperativ sg., pl. s 2. os. pl. negace Místo výrazů koyte ir nykoyte by sémanticky vyhovovaly formy praes. 2. os. pl. („Jestliže chcete – dejte napít, nechcete-li – dejte peníze“), pak by však bylo nutné zdůvodnit spolknutí koncovky –ti (quoiōtēti ‚chcete‘ III 107₉, III 115₂₀). Sotva ji lze „odepsat“ jako cenu za zachování rýmu, jak se to často dělá v případě bazilejského dílka, nebo ji vysvětlit haplologií. Zdá se, že jednodušší by byla jiná sémantická interpretace: „Jestliže chce (koledník / koledníci) – napájejte (je / ho) [nebo: ‚pijte (spolu)‘]; nechce-li (pít) – dejte peníze.“ Kauzativní status slovesa poyte by mohlo podpořit s. s. nournu ‚napájet‘, imper. nou, noume ‚napájej, napájejte‘ (rus. noumb-numb, pol. poić-pić aj.). Tvary třetí osoby Straipsniai / Articles 21 Použití koyte ir nykoyte by bylo možné vysvětlit také účastí prostředníka. Lze si představit situaci, kdy postavení návštěvníka příliš neumožňuje žádat o almužnu vlastním jménem, a tak se tohoto úkolu ujme pomocník, který ho doprovází (například koleda kněží, o níž bude řeč dále), nebo kdy o almužnu žádá velitel skupiny jménem všech koledníků. V prvním případě by koyte ir nykoyte bylo použito jako praes. 3. os. sg. („jestliže [on] chce…“), ve druhém jako praes. 3. os. pl. („jestliže [oni] chtějí…“). Je třeba zvlášť prozkoumat, zda koledování ve prospěch třetí osoby (jednoho z králů nebo Ježíše) nebylo právě specifickým rysem drobných děl ke svátku Tří králů. Jeden z králů, černý Baltazar, prováděl rituální očistu domu a jeho druhové žádali za jeho úkony dar: My trĩ krále, my jdēme k vám, štěstí, zdraví, vinšujem vám, štěstí, zdraví, mnohá léta! My jsme k vám přišli z daleka. Z daleka jest cesta naše, Chceme znáti srdce vaše. Náš kamarád černý vzadu, vystrkává na vás bradu! On bude všady kouřiti, s námi o dárek prositi! (Zíbrt 2006, 63) V kontextu koled může být lépe pochopitelné i užití partitivního genitivu pēnega „peněz“. Zdá se, že není třeba rekonstruovat tvar množného čísla (Schmid 1982: 289). Kdo žádá o finanční podporu, volí psychologicky působivý (zdrobnělý, zlehčující) způsob, a proto obvykle žadoní o penízek, groš, krejcar, haléř atd. Dochovala se svědectví, že odměna v penězích byla příznačná právě pro koledování Tří králů. Proměnila se dokonce v jistou povinnost, proti níž se v pozdějších dobách i protestovalo (Zíbrt 2006, 66). Podobnost nakonec nacházíme také na syntaktické úrovni. Ve vánočních a jiných písních, v nichž se odráží touha po darech, tedy přání získat nějaké dobro, se tradičně střídají různé možnosti, které žadatel uvádí. Žadatel doufá, že něco dostane – buď to, nebo ono, nebo tamto, a když ne to, tak alespoň něco jiného. Vánoční písně obsahují řadu výčtů takových možných odměn: Koleda, koleda, babičko, Dejte voříšek nebo jablíčko, Nedáte-li voříšek, Provrtám vám kožíšek. „Koleda, koleda, babičko, Dejte oříšek nebo jablíčko, Nedáte-li oříšek, Propíchnu vám kožich.“ (Zíbrt 1910: 12) Hody, hody doprovody, de j te vejce malovaný, nedáte-li malovaný, de j te aspoň bílý, slepička vám snese jiný. „Hostina, hostina až do Bílého pondělí, dejte obarvená vajíčka, nedáte-li obarvená, dejte alespoň bílá, slepička vám snese jiná.“ (Velikonoční říkadlo, které je dodnes široce rozšířené.) 22 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Ty, hospodáři, nemeškej! Rychle daruj! Hrozny červenozelené! A protože nynější mráz nedovoluje dlouho stát, velí rychle dávat. Hrozny červenozelené! Buď koláč z pece, nebo síto ze sýpky. Hrozny červenozelené! Buď džbánek piva, nebo pět kopějek. Hrozny červenozelené! Buď hrnec zelné polévky, nebo střívka. Hrozny červenozelené! (Заленский 1912: 183) Koleda, koleda, dej nám koláč, nebo krajíc chleba, nebo půlku peněz, nebo slepičku s chocholkou, kohoutka s hřebínkem! Nebo hrst sena, nebo vidle do boku. (Афанасьевский сборник 2005: 134) Požadovaná a obdržená vánoční koleda samozřejmě závisela na společenském postavení koledníka. Dítě dostávalo koledu vhodnou pro dítě, ženatý muž pro muže, kněz takovou, která se hodila knězi, atd. Jeden dostal oříšek s jablíčkem, jiný šunku, další peněžní dar. Obsah pojednávaného textu z druhé poloviny 14. století, v němž se objevuje nápoj a peníze, napovídá, komu bylo toto dílko určeno. Vzhledem k předtím užitému oslovení „otče“ (pána navštěvovaného domu) mohl být jeho adresátem duchovní nižšího svěcení (ordines minores), který znal knižní kulturu a písemnictví; vždyť právě jemu a knězi by se nejspíše slušel dar tohoto druhu (roční odměna). „Přednášejícím“ dílka mohl být také například měšťan pracující jako písař, filozof, tedy student, pro něhož koledování a jiné zvyky obcházení domácností představovaly významný jednorázový zdroj příjmů (o peníze mohl žádat, sotva však mohl doufat, že je dostane), nebo jiná osoba podobného stavu. Zvlášť důležité pro nás může být jedno české satirické literární dílo z 15. století, vytvořené na základě tehdejších vánočních koled a zachycující zvyky té doby: Na Štědrǎj den daj koladu farářŕ peněžitu a cti drahým pitím! Na Štědrý večer dej knězi bohatou koledu a ucti ho vzácným nápojem. Straipsniai / Articles 23 Potom čekai i zvoníka mezi hody i střiedníka, koladu připravě. Neměl-lis jim peněz dáti, musils obilím odbyti, koláči, ovocem. Později očekávej mezi svátky také zvoníka a [knězova] prostředníka, připrav si koledu. Nemohl-li jsi jim dát peníze, musel jsi zaplatit obilím, koláči a zeleninou. (Husitské písně 1952: 125–131) Jiné prameny potvrzují, že kněz obcházel své farníky nejčastěji na Štědrý večer. Při návštěvě vykonával určitý novoroční obřad – očišťoval domy kadidlem. Na místo, kde kněz seděl, usedaly dívky toužící se vdát nebo sama hospodyně, aby zajistila plodnost domácích zvířat apod. (Zíbrt 1889: 265–266). Za to dostával kněz dary. Od Štědrého večera do Tří králů obcházelo domácnosti, jak dokládá český památník z 15. století, také nižší duchovenstvo (rovněž s kadidlem), jemuž se také slušelo dát peněžní dar. Ale ani kněz se na Tři krále nevyhýbal přivýdělku. Je znám příkaz z roku 1594, který kněžím zakazoval toho dne chodit s křížem po ulicích a navštěvovat domy (Zíbrt 1889: 13). S koledováním a skeptickým „plánováním“ budoucího výslužky lze konečně spojit i poslední řádek kolofonu Omnibus omnia non mea sompnia dicere possum. 4. Rádi bychom krátce pojednali také o německé větě zapsané na praporku: ihs ich leid (dnešní koledníci na Tři krále nesou hvězdu, dříve nosívali kříž, duchovní kadidlo). Nápis se překládá jako „Ježíši, trpím“. Takový obsah lze vhodně vztáhnout i ke koledním zvykům, neboť žadatel se může představovat jako chudák. Možná by však mělo smysl zvážit i jinou možnost čtení: „Ježíši, vedu“ nebo „Ježíši, jdu“. První význam by předpokládal sloveso leiten ‚vést‘, které v dolnoněmeckém nářečí zřejmě mohlo dát podobu leiden (srov. nizozemské leiden). To by však znamenalo, že podoba zájmena v horní němčině byla zkombinována se slovesným tvarem v dolní němčině. Lze takovou možnost vyloučit? V druhém případě jsme nuceni zabývat se etymologií slovesa leiden. Sekundární význam ‚trpět‘ se vyvinul z významu ‚jít, jet‘. Sémantický vývoj lze sledovat v závislosti na regionu. Pro nás je podstatné, že nový význam dosáhl oblasti Baltského moře přibližně na počátku 14. století5. Lze však předpokládat, že starý význam zmizel náhle a všude stejně? Takový výklad německé věty by postavě dodal dynamiku. Je známo, že koledníci tvořili dobře organizované skupiny. Rozdělení funkcí odhalují také litevské vánoční koledy: 5 „Významová změna, kterou lze v ahd. doložit jako první, se zřejmě šíří od jihu (alem., rheinfrk.) k severu, kolem roku 1300 dosahuje pobřeží a z dolnoněmeckého prostředí proniká do nizozemštiny, fríštiny a severních jazyků“ (Etymologisches Wörterbuch des Deutschen von Wolfgang Pfeifer. Přístup online: http://www.dwds.de/?qu=leiden). 24 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Pojďme, hoši, koledovat, koleda, po Vánocích žebrotovat, koleda. Kteří žebrají – psy honit, koleda, kteří jsou zbožní – modlitby se modlit, koleda, kteří jsou chudí – o chléb prosit, koleda. (č. 374, KL 365 – Dainynas XX 613) „Jedni prosili, druzí nesli“ a mezi prosebnými byl jeden zkušený koledník – vůdce, který zastupoval celou skupinu (srov. u litevských a běloruských starověrců вожатый, ukrajinsky береза́, атаман; bělorusky начинальник; srbsky домаћин, дедај, старешина; bulharsky станеник, цар atd.). Začínal, vedl a mluvil jménem všech (to mohlo rovněž ovlivnit užívání 2. os. mn. č. koyte ir nykoyte). Podle něj se koledníci rozdělovali; jinak se mohlo stát, že tatáž skupina koledovala na jednom místě více než jednou. Oslovení Ježíše by také nebylo překvapivé, protože almužna se často žádala ve jménu Ježíše a v jeho prospěch („Ježíšek nechce mléko..., dejte [mu] tolar“, srov. „Jestli chce [Ježíšek], napojte [ho], nechce-li – dejte mu peníze“): Narodil se tam synáček, posílá mě k vám, byste mu koledy dali, však já mu ji dám. Chlebička nechce bráti, nakrmila ho máti, radš tolárek neb dukátek máte poslati. Pěkně prosím, odbuďte mě, nemám tu kdy stát, ještě musím do Betléma dítko kolíbat. „Narodil se tam synáček, posílá mě k vám, abyste mu dali vánoční koledu a já mu ji předám. Chléb nechce přijmout, jeho matka mu dala najíst, raději pošlete tolar nebo dukát. Pěkně prosím, obdarujte mě, nemám čas stát, ještě musím do Betléma houpat děťátko.“ Koleda, koleda! Podej placku, ne pro mě, hříšníka – pro nebeského krále... (Корепова 2009: 48) To vše naznačuje, že nakreslená postavička může znázorňovat koledování a pruský text lze chápat jako slova pronášená vůdcem koledníků nebo duchovním přicházejícím navštívit domácnost (případně člověkem z okruhu knězových pomocníků). Spojení obrazu a textu připomíná moderní komiks, v němž slova postavy visí v bublině. Rozdíl je v tom, že krátký text v pruštině odhaluje verbální projev postavy, zatímco německý nápis plní jinou funkci. Popisuje situaci. Prvky Basilejského kodexu (63r), které by mohly souviset s vánočním obdobím, velmi připomínají takzvané Tři krále Straipsniai / Articles 25 lístky (kolední lístky tříkrálové), jimiž koledníci obdarovávali váženější hospodáře a za něž dostávali výnosnější koledu. Obraz (v pozdějších dobách ovšem tištěný a unifikovaný6) zde doprovázela ručně napsaná vánoční písnička nebo vánoční básnička vlastní tvorby. Rozdávání vánočních tříkrálových lístků bylo v Čechách rozšířeno ještě v 18. století (Zíbrt 2006: 62–63, 199; Zíbrt 1905: 199). Srovnání bazilejského textíku s vánočními písněmi lze tedy opřít hned o několik rovin. Především jde o shody stylistické i obsahové. Stejně jako v příkladech kolednických proseb v něm lze rozlišit několik složek: pozdrav (i když ne nutně)7, zdvořilé oslovení, pobídku vyjádřenou imperativem. Žádané věci, tj. nápoj nebo peníze, oslovení hospodáře thewelyf a konečně čas koledování odkazují na autora-interpreta z prostředí nižšího kléru, alespoň tak lze soudit s ohledem na českou realitu 14.–15. století. Neméně důležitý je kontext, v němž je pruský zápis uveden v samotném rukopisu. Na vánoční období, konkrétně na předvečer Tří králů, přímo odkazuje kolofon, k němuž je připojen latinský hexametr, vyobrazení člověka, německá poznámka a pruský textík. Proto lze jak postavičku žebráka, tak praporek i text v pruštině interpretovat jako neoddělitelné součásti kolofonu. To by podporovalo dříve vyslovenou domněnku, že písař, který opsal dílo Nicoly Oresma, byl Prus. Spojení obrazu a textu by žánrově připomínalo něco vzdáleného od pijáckých průpovídek (Trinksprüche) – vánoční tříkrálový lístek (tříkrálové lístky). Zohledníme-li možné prameny pruského textu, které vedou ke zvykům obcházení domů a kalendářnímu folkloru, bude nejspíš možné osvětlit genezi pruského dílka. Dvojverší podobné hexametru se pravděpodobně vyvinulo ze čtyřverší, které bylo přestavěno, patrně z metrických důvodů, dvojím způsobem: byl vložen fakultativní (An)thoneaw a k rekyf, thewelyf byla přidána koncovka -e. Nově navrhovaná interpretace okolností vzniku pruského textu vybízí k poněkud odlišné lingvistické analýze, zvláště pak druhé části díla, u níž je třeba vycházet především z formálního kritéria. Tradiční chápání textu se opírá o model: oslovení – negativní charakteristika adresáta – zdůvodnění této charakteristiky. Tedy: „Buď zdráv, hospodáři, ty nejsi náš dobrý tatíček; jestli chceš pít, ale nechceš dát peníze.“ Jako alternativa se navrhuje: pozdrav – zdvořilé oslovení (koledníka hospodářem) – rozkaz-prosba vyjádřená infinitivem. Tedy: „Dobrý den, hospodáři, tatíčku; jestli chceš (návštěvníci, Ježíšek) – napájejte, nechceš-li – peníz dejte“ nebo „Buď zdráv, pane, náš dobrý tatíčku; jestli chceš (návštěvníci, Ježíšek) – napájejte, nechceš-li – peníz dejte.“ 6 Několik z nich publikoval Zíbrt (1905). 7 Citoslovce by text zpestřilo jinou funkcí, ale jinak není nezbytné. Lze se obejít i s tradičním „buď zdráv, pane“. V takovém případě bychom měli dvě oslovení za sebou, což je běžné – ve folkloru se vyskytuje mnoho tautologií: „Buď zdráv, pane, dobrodinče, tatíčku...“ 26 Acta Linguistica Lithuanica LXIX Navrhované čtení textu by pruské dílko zařadilo do úctyhodné řady písemných památek, která začíná Gilgamešem a v prostředí blízce příbuzného jazyka končí litevským kronografem z roku 1262. Od pověsti o Sovijovi by se zásadně lišilo jazykem. Nejstarší baltský text tak zároveň může být i nejstarším baltským folklorním dílem zapsaným v původním jazyce. L I T E R A T U R A A r d o i n o D i e g o 2012a: On the current location of the Old Prussian Trace of Basel. – Baltistica 47(2), 349–358. A r d o i n o D i e g o 2012b: La Traccia di Basilea nel suo contesto tedesco-latino: aspetti codicologico, paleografico e filologico. – Индоевропейское языкознание и классическая филология-XVI (чтения памяти И.М. Тронского), ред. Николай Н. Казанский. Санкт-Петербург: Наука, 19–33. B a m m e s b e r g e r A l f r e d 1998: Anmerkungen zum Baseler Epigramm. – Baltistik: Aufgaben und Methoden. Heidelberg: C. Winter, 121–126. Dainynas XX – Litevský lidový zpěvník 20. Adventní a vánoční písně. Vilnius: Institut litevské literatury a folkloru, 2007. D i n i P i e t r o U m b e r t o 2000a: Sul ‘Frammento di Basilea’ e altri inediti nel carteggio fra Chr. Stang e W. R. Schmalstieg. – Res Balticae 6, 195–209. D i n i P i e t r o U. 2000b: Baltų kalbos. Lyginamoji istorija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. E n d z e l ī n s J ā n i s 1982: Výbor z díla 4. Riga: Zinātne. Husitské písně 1952: Husitské písně. Praha: Československý spisovatel. K o r t l a n d t F r e d e r i k 1998: Who is who in the Old Prussian Epigram. – Baltistik: Aufgaben und Methoden. Heidelberg: C. Winter, 127–128. L e m e š k i n I l j a 2013: Pruské glosy z Basileje a baltští Pražané. – Baltistica 48(1), 103–117. M c C l u s k e y S t e p h e n C., S c h m a l s t i e g W i l l i a m R., Z e p s V a l d i s J. 1975: Basilejský epigram: nový drobný text ve staré pruštině. – General Linguistics 15, 159–165. M a ž i u l i s V y t a u t a s 1975: Nejstarší písemná památka Baltů. – Baltistica 11(2), 125–131. M a ž i u l i s V y t a u t a s 2004: Prūsų kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. PEŽ I–IV – M a ž i u l i s V. Etymologický slovník pruského jazyka 1–4. Vilnius: Mokslas, 1988–1997. P u r k a r t J o s e f 1983: The Old Prussian Basel epigram: an interpretation. – General Linguistics 23, 29–36. Straipsniai / Articles 27 Schaken Jos 2006: Observations on the Old Prussian Basel epigram. – International Journal of Slavic Linguistics and Poetics 44–45, 331–342. Schmid Wolfgang P. 1982: Jesus, ich leid. – Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, Sonderheft 50. Innsbruck: Institut für Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck, 205–208. Slovenské koledy 1992: Slovenské koledy: Od Štedrého večera do Troch kráľov. Bratislava: Práca. Zíbrt Čeněk 1889: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Příspěvek ke kulturním dějinám českým. Praha: Nákladem J.R. Vilímka. Zíbrt Čeněk 1905: Lístky, rozdávané při koledních obchůzkách Tříkrálových. – Český lid 14, 199–201. Zíbrt Čeněk 1910: Hoj, ty Štědrý večere... (Od Vánoc koledou do Nového roku). Praha: Nakladatelství F. Šimáčka. Zíbrt Čeněk 2006: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad. Афанасьевский сборник 2005: Афанасьевский сборник. Материалы и исследования. Выпуск III. Календарные обряды и обрядовая поэзия Воронежской области. Воронеж: Издательство Воронежского государственного университета. Голас... 1995: Голас з невъчэрпнай і жыватворнай крыніцы. Мінск: Навука і тэхніка. Заленский Эдуард 1912: Что поет современная деревня Псковского уезда. Псков: Электрическая типо-литография губернского земства. Календарно-обрядовая... 1981: Календарно-обрядовая поэзия сибиряков. Новосибирск: Наука. Корепова Клара 2009: Русские календарные обряды и праздники Нижегородского Поволжья. Санкт-Петербург: Тропа Троянова. Новиков Юрий 2002: Волочебный обряд у старообрядцев Литвы и Беларуси (тексты). – Slavistica Vilnensis (Kalbotyra 51(2)), 185–196. Обрядовая поэзия. Москва: Современник, 1989. Basilejský čtyřverší / dvojverší: příklad prosby o dary SHRNUTÍ Slavný pruský nápis, nalezený roku 1975 v jednom z kodexů Veřejné a univerzitní knihovny v Basileji, je dosud považován za nejstarší baltský text. Často bývá vykládán v kontextu studentského žertu, který nebyl z gramatického hlediska příliš zdařilý. Běžné 28 Acta Linguistica Lithuanica LXIX chápání již vyžaduje ověření, k němuž aktivně přispívá odlišné pojetí obsahu textu i jiní kandidáti na autorství pruského dvojverší. Alternativní výklad vychází z etymologie textu. Stručně se zvažuje otázka autorství: zda celou větu vytvořil sám Prus, nebo použil nějakou ustálenou formulaci. To nám umožňuje oddělit vrstvu ústních, tj. folklorních, rysů textu od autorské vrstvy pruského nápisu. Odstraněním vsuvek se pokoušíme rekonstruovat původní podobu, tj. skutečně užívanou zpívanou či recitovanou čtyřveršovou sloku. Autor se dále zaměřuje na vztah mezi pruským textem a latinským kolofonem, který udává dobu, kdy byl pramen opsán, totiž předvečer svátku Zjevení Páně. Roční období i písně spojené s touto dobou nás vedou, ba dokonce nutí pokusit se určit jejich totožnost mezi vánočními koledami obsahujícími výslovné motivy prosby o dary. Rozbor jednotlivých slov začíná spojením Kayle rekyfe, které se nevykládá jako pozdravné oslovení „Dobrý den, pane“, nýbrž jako pozdrav „Dobrý den“, připomínající svým složením například litevské Skalsink dieve a české Pozdrav pánbůh. Imperativní význam by vysvětloval použití „aditivního“ -e ve slově Kayle i lexém rekyfe „Bůh“. Interjekci na tomto místě podporuje také poetika vánočních koled, neboť příchod do něčího domu úzce souvisel s náležitým pozdravem hospodáře a hospodyně. Při skládání vánočních koled mohl(y) mít oslovení lidí, s nimiž se dotyční setkali, následující podobu. V pruském textu je vyjádřeno vokativním tvarem thewelyfe. Slovo labonache, které mu předchází, vykládá Schmid jako „náš dobrý“. Epiteton constans „dobroděj“, imperativní tvar „přines bohatství“ a substantivum ve vokativu „hostitel“, které by rovněž podporovaly tradici žebravých koled, se také interpretují. Zvažuje se možnost, že slovo thoneaw označuje konkrétní osobu jménem (An)tonio. Uvádějí se příklady dokládající, že používání osobních jmen ve vánočních koledách je běžným jevem, což zase potvrzuje fakultativní povahu výrazu thoneaw. Výklad závěru pruského textu vychází z formálního kritéria, které nám umožňuje rekonstruovat prvek výzvy k pořadí ve vánočních koledách, vyjádřený imperativem: „Jestliže si to (koledník) přeje – dejte mu napít, jestliže ne – přineste mu haléř.“ Podobnost je patrná na syntaktické rovině. Zatímco požadavky koledníků vypovídají o jejich společenském postavení, pozornost se soustředí na české zvyky 14th.–15th. století. Dochází se k závěru, že text s takovým zněním by lépe odpovídal duchovním nižšího postavení. Doručeno 20. prosince 2013. ILJA LEMEŠKIN Prahos Karolio universitetas Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, Czech Republic [email protected] Straipsniai / Articles 29