Jürgen Udolph (Hrsg.). „Europa Vasconica – Europa Semitica? Kritische Beiträge zur Frage nach dem baskischen und semitischen Substrat in Europa“

HARALD BICH LMEIER Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig Mainzer Akademie der Wissenschaften und der Literatur Obory vědeckého výzkumu: indoevropeistika, onomastika (místní a vodní názvy), stará íránistika (syntax). Jürgen Udolph (Hrsg.) EVROPA VASKONICKÁ – EVROPA SEMITSKÁ? KRITICKÉ PŘÍSPĚVKY K OTÁZCE BASKICKÉHO A SEMITSKÉHO SUBSTRÁTU V EVROPĚ (Příspěvky k lexikografii a výzkumu vlastních jmen 6) Hamburg: Baar 2013. Paperback, 386 Seiten + 3 Seiten unpaginiert (mit Angaben zu den Beiträgern des Bandes) ISBN: 978-3-935536-06-6 Tento sborník se chápe jako odpověď na tezi, kterou Theo Vennemann (a jeho žáci) po dobu přibližně tří desetiletí opakovaně předkládal v desítkách článků a zdánlivě dokládal řadou etymologií (nebo toho, co za ně vydával): že jednak velká část germánské slovní zásoby, jednak ještě mnohem větší část vrstvy hydronym, obecně označované jako „stará evropská hydronymie“, ve skutečnosti není indoevropského původu, nýbrž vděčí za svůj původ jednomu či druhému předindoevropskému substrátu. Souhrn svých výzkumů Vennemann předložil ve sborníku Europa Vasconica – Europa Semitica, Berlin – New York 2003, který obsahuje 26 již publikovaných a jeden dosud nepublikovaný příspěvek. Vennemannovo stanovisko lze zjednodušeně shrnout takto: Existuje řada slov, zejména v germánštině, která postrádají (dobrou) indoevropskou etymologii. Důvodem je, že pocházejí z některého substrátového jazyka. Ve vnitrozemí přichází jako substrátový jazyk v úvahu především „vaskonština“ (jakási prabaskičtina), neboť po poslední době ledové probíhalo opětovné osídlování střední Evropy především z jihozápadu, tedy z Pyrenejského poloostrova 196 Acta Linguistica Lithuanica LXX Jürgen Udolph (Hrsg.) Europa Vasconica – Europa Semitica? Kritische Beiträge zur Frage nach dem baskischen und semitischen Substrat in Europa z poloostrova, což lze doložit také určitými genetickými markery, respektive jejich příslušným procentuálním zastoupením, které je v baskickém jádrovém území vždy nejvyšší a v soustředných kruzích kolem jádra klesá. Vaskonština je tedy také nejstarší vrstvou názvů vodních toků, kterou můžeme ve (střední) Evropě zachytit, a to tím spíše, že i v této oblasti často narážíme na problém, že nelze podat (řádnou) indoevropskou etymologii. Naproti tomu mnohá substrátová slova v pobřežních oblastech, zvláště také v západní a severní germánštině, mají být semitského původu. Do této oblasti je měli přinést především féničtí obchodníci (a koneckonců i runová abeceda pochází z fénické abecedy). Pátrání po substrátové slovní zásobě, zejména také v západní germánštině, má dlouhou tradici, v níž pokračuje především „leidenská škola“ indogermanistiky. Zcela mylné jsou však základní předpoklady, podle nichž má substrát tvořit až 30% germánského lexika: Neumann (1971, 77–79 = 2008, 3–5) již prokázal, že jde o řetězec nesprávných předpokladů, nedorozumění a početních chyb, který se však dostal do různých příruček a úvodů do germánštiny, respektive jednotlivých germánských jazyků. Podíl substrátové slovní zásoby v jazycích se zpravidla pohybuje v rozmezí 2–5%. Na základě práce na EWA to může recenzent jen potvrdit: z více než 130 hlavních hesel (po odečtení přibližně 20 sufixů), která dosud recenzent zpracoval (slova začínající starohornoněmeckým i-, j-, l-, m-), se nepodařilo předložit (dobrou) indoevropskou etymologii právě jen u jednoho (sthn. îtal „marný, nicotný, prázdný“; EWA V, 226–229). Podíl, který lze snad(!) přičíst substrátovým slovům, tedy v tomto výřezu lexika činil méně než 1%! Sborník, který zde bude představen jako odpověď na zmíněné práce, obsahuje po předmluvě (s. 7–9) osm studií a jeden rozhovor. Za základní problém tohoto svazku je třeba nejprve považovat to, že jde o odpověď, jejíž formulace zabrala deset let, a že její jednotlivé části jsou všechno jiné než homogenní: obsahuje studie, které vyšly již před Vennemannovou knihou, dále studie, jež byly zjevně dokončeny brzy po jejím vydání, a také studie dokončené až později. Stejně jako Vennemannova kniha sestává ze studií vznikajících přibližně 15 let, i odpovědi na ni pocházejí z období zhruba 15 let. Člověk se poněkud ptá, zda bylo po tolika letech nutné znovu ocenit tuto knihu prostřednictvím těchto „kritických příspěvků“, když ve skutečnosti ve výzkumu (alespoň pokud do něj recenzent vidí) nehraje ani nehrála žádnou roli. Ze studií ve sborníku byly tři indoevropeistické (onomastické) příspěvky již dříve otištěny: Michael Meier-Brügger, Historische Sprachwissenschaft und ihre Grenzen (s. 151–158 = Meier-Brügger 2010, 166–172), Lutz Reichardt, Nachfolger Hans Bahlows (s. 159–167 = Reichardt 1996) Recenzijos / Reviews 197 HARALD BICHlMEIER a Wolfgang P. Schmid, Methodische Bemerkungen zur Klassifikation Alteuropäisch (s. 169–180 = Schmid 1998). Oba příspěvky z 90. let jsou z indoevropeistického hlediska samozřejmě zcela zastaralé, třebaže jejich základní argumentaci zpravidla nelze nic vytknout: Reichardt zdůrazňuje především, že Vennemann z velké části přejímá Bahlowovy návrhy týkající se hydronymie, které se obecně setkaly s malým uznáním, zatímco Schmid poukazuje hlavně na pravidelnosti v oblasti ablautu a slovotvorby, jež jsou typicky indoevropské, takže spekulace o jakýchkoli substrátech jsou ostatně zbytečné. V argumentaci a zejména v příkladech, o něž se opírá, se však vyskytují různé věcné chyby: například v tabulce na s. 174 jsou shromážděny útvary údajně odvozené od tří praindoevropských kořenů, které však podle dnešního názoru náležejí nejméně k šesti (tedy ke dvěma skupinám po třech) kořenům; dále jsou pro (pozdní?) praindoevropské období postulovány hláskové stupně, které podle názoru běžně rozšířeného v indoevropeistice již před dvaceti lety nikdy neexistovaly. Příspěvek Meiera-Brüggera je koncipován spíše obecně teoreticky a zejména v závěru se dotýká také otázek (relativní) chronologie posloupnosti jazykových vrstev v Evropě. Stejně jako všichni ostatní autoři tohoto sborníku však dochází k závěru, že je samozřejmě třeba počítat s jedním či více předindoevropskými, respektive neindoevropskými jazyky v Evropě, avšak při současném stavu výzkumu a zejména vzhledem k povaze Vennemannových výzkumů nelze ani v nejmenším prokázat spojitost tohoto substrátu s jakýmikoli jinými jazyky či jazykovými rodinami. K indoevropeistickým příspěvkům patří také první studie ve svazku: Peter Anreiter, Gedanken zum Buch von Theo Vennemann, Europa Vasconica – Europa Semitica (s. 11–63). Tento velmi zdrženlivě formulovaný příspěvek je jediným textem v této knize, který nabízí indogermanistiku alespoň přibližně na dnešní obvyklé úrovni a podle dnešních obvyklých standardů. Všechny předložené etymologie jsou správné (i když ne vždy jediné myslitelné). Je však třeba dodat, že i v tomto příspěvku se s variantami kořenových (koncových) hlásek, pohyblivým ablautem apod. zachází poměrně volně, což může u čtenáře bez indogermanistického vzdělání snadno vyvolat dojem, že anything goes. Takové nemotivované varianty se dnes zpravidla již nepřipouštějí. Dalším problémem je, že někdy nejsou uváděny významy kořenů, nýbrž se z dochovaného slovního materiálu podle známých pravidel jednoduše vytvářejí praindoevropské transponáty, aniž jsou občas korelovány s jakýmkoli jiným doloženým materiálem (či rekonstrukcemi). Přesto příspěvek jasně ukazuje, že Vennemannovy předpoklady a domněnky jakéhokoli 198 Acta Linguistica Lithuanica LXX Jürgen Udolph (Hrsg.) Europa Vasconica – Europa Semitica? Kritische Beiträge zur Frage nach dem baskischen und semitischen Substrat in Europa postrádají nutnost, a proto také zcela odporují jakékoli etymologické pravděpodobnosti, a jsou tedy stejně nadbytečné jako nepravdivé. Skutečně stojí za zvážení závěr autora, že „aqualen a“ (který již poněkud zdrženlivěji vyslovil i recenzent; srov. Bichlmeier im Druck d) není reflexem nějaké neindoevropské substrátové vrstvy, nýbrž náleží k indoevropské vrstvě, která právě vykazovala změnu *o > *a. Dochází-li k tomu v oblasti, kde se později mluvilo či mluví jazyky, které tuto změnu nevykazují (například keltskými a italickými jazyky), je třeba počítat se dvěma různými indoevropskými vrstvami, a tedy nakonec s nejméně dvěma vlnami přistěhovalců, kteří hovořili indoevropskými jazyky (s. 57n.). Na tomto příspěvku však působí podivně, že s výjimkou ojedinělých zmínek o literatuře (většinou přímo citované) téměř zcela pomíjí sekundární literaturu. To hodnotu příspěvku značně snižuje. Nejdelším příspěvkem, který lze v širším smyslu označit za indoevropeistický, je text editora svazku Jürgena Udolpha Vaskonické a semitské prvky v Evropě z hlediska onomastiky (s. 211–324). Vykazuje však typické slabiny četných prací tohoto autora, na něž recenzent již opakovaně upozornil (srov. naposledy Bichlmeier 2013a, 2013b); nejzávažnější z nich je tato: odborná literatura indoevropeistiky za posledních 50 let se prakticky nezohledňuje. Všechny autorovy výklady týkající se indoevropeistiky se proto nakonec pohybují na úrovni předválečné doby. Zvlášť zřetelně se to projevuje v jeho zcela zastaralých názorech na fonologický systém praindoevropštiny, na slovotvorbu v této jazykové fázi a na jevy přízvuku a ablautu i související otázky sémantiky jednotlivých formací. Pojednat zde o všech problematických pasážích příspěvku, které spadají do této oblasti, není možné. Vyžadovalo by to samostatnou rozsáhlejší studii. Už na tomto místě však lze zaznamenat překvapivou paralelu v pracovním postupu s Theem Vennemannem: relevantní literatura se nezohledňuje (náležitě). Právě tuto výtku přitom Udolph ve svém příspěvku opakovaně adresuje Vennemannovi. Udolph například ve svém příspěvku několikrát uvádí případy „střídání souhlásek“, mezi nimi znovu svůj oblíbený příklad nhd. Hass versus Hader (s. 241, 264, 306). „Střídáním souhlásek“ rozumí zjevně volnou záměnu souhlásek (zejména na konci kořenů), přičemž kořeny mají stejný význam. To, že se přitom odvolává na Hirta (s. 256), pouze znovu dokládá, jak jsou jeho výklady neaktuální. Této problematice je věnována rozsáhlá část jeho monografie o otázce Germánů (Udolph 1994, 51–118), na niž ve svém příspěvku opakovaně odkazuje. Avšak Recenzijos / Reviews 199 HARALD BICHLMEIER již výše uvedený oblíbený příklad je chybný: tato dvojice slov se již dlouho (nejméně 20 let) odvozuje od dvou původně sémanticky odlišných kořenů (*kat- ‘spor, boj’ a *kad- ‘padat’ [LIV² 318], případně také ‘vrhnout se na’; nebo praindoevropského *kȇh₂d- ‘být duševně rozrušen’ [LIV² 319], srov. ř. κῆδος ‘starost, zármutek’), jejichž odvozeniny se sémanticky sblížily teprve v germánštině (Kluge/Seebold 1995/1999, 346, 359; 2002, 381, 395f.; 2011, 383, 398; EWA IV, 871–873). Systematický průzkum uvedené pasáže z Udolph 1994 by jistě odhalil ještě řadu podobných mylných úsudků. Jako další nedostatek, který lze pozorovat i jinde, se ukazují nepřesnosti při citování jiných autorů (což Udolph vytýká také Vennemannovi) a při uvádění příkladů: například na s. 253 je Bichlmeier (2010, 16n.) podán natolik zkráceně, že to vyznívá, jako by tam byla zásadně popírána existence kořene *el-/ol-. Správné je, že podle současného pohledu indoevropeistiky patrně v praindoevropštině nikdy neexistoval kořen struktury VK-, nýbrž kořeny vždy měly minimální strukturu KVK-, takže v tomto případě je třeba rekonstruovat praindoevropské *Hel(H)-. Totéž samozřejmě platí i pro kořen „*er-/*or-“, k němuž se odkazuje na s. 225n.: je třeba předpokládat nikoli jeden, nýbrž nejméně dva kořeny struktury *Her(H)- (nejpravděpodobněji připadají v úvahu *h₁er- ‘dostat se někam’ (LIV² 238) a *h₃er- ‘uvést se (směrem vzhůru) do pohybu’ (LIV² 299n.), ale podle toho, zda jde o označení vodního toku či hory, mohou připadat v úvahu i další; odvození Arn- z „*er-(n)- ‘kopec, vyvýšenina’“ [s. 240] je tak jako tak nesprávné). Protože však Udolph právě nereflektuje indoevropeistický výzkum posledních desetiletí a také prohlásil: „Na této úrovni nediskutuji.“ (Udolph 2013: 438), tato poznámka vedle zjevně snahy zdiskreditovat citovaného autora znovu odhaluje jeho nedostatečnou odbornou kompetenci v indoevropeistice. K nesprávnému jazykovému zařazení dochází například v případě mati- ‘předhoří’ apod. (s. 278), které není staroindické, nýbrž avestské (Bartholomae 1904: 1112n.). Etymologie (praindoevropské *mñ-ti-) je alespoň správná. To, že Udolph nemá příliš dobrou znalost ani staršího indoevropeistického výzkumu, se projevuje také tím, že na s. 220n. a 303 v souvislosti s hydronymem Oder a příbuznými názvy (srov. k tomu Greule 2008: 70n. [kterého Udolph vůbec nezmiňuje...]) a aktuálně Bichlmeier im Druck a, b sowie DGNB 384n.) odkazuje na systém sufixů Calandův-Wackernagelův (aniž by jej však takto pojmenoval) a cituje článek Bloomfielda z roku 1925, který v dějinách výzkumu de facto nehraje žádnou roli, ale nezmiňuje počátky poznání příbuznosti praindoevropských sufixů *-ro- a *-u- (a 200 Acta Linguistica Lithuanica LXX Jürgen Udolph (Hrsg.) Europa Vasconica – Europa Semitica? Kritische Beiträge zur Frage nach dem baskischen und semitischen Substrat in Europa (další) již v 90. letech 19. století (srov. k tomu Bichlmeier 2008, Bichlmeier v tisku c). I na teoretické rovině se Udolph dopouští chyb, například když na s. 275 píše: „Pouze tehdy, když nelze podat uspokojivé vysvětlení z vysoké němčiny, germánštiny, keltštiny nebo staré evropštiny, lze sáhnout k ještě starší jazykové vrstvě.“ Správně by bylo, že to člověk tehdy musí (přesnější formulace se nachází na s. 303), smí to samozřejmě, neboť vždy zůstává v zásadě možné, že došlo k ‚lidově etymologické‘ resemantizaci starší podoby názvu, kterou již nelze s jistotou prokázat pouze proto, že nemáme k dispozici starší doklady názvu (srov. k tomu Bergmann 2011). Bylo by možné uvést ještě mnoho dalšího, zejména ohledně řady dílčích otázek týkajících se etymologií, tím bychom však definitivně překročili rámec této recenze. Navzdory uvedeným i dalším nedostatkům onoho příspěvku je samozřejmě zřejmé, že Vennemannovy práce neodpovídají tomu, co lze očekávat, a to jak z metodologického hlediska, tak pokud jde o vědecké zvyklosti (zohlednění a hodnocení relevantní sekundární literatury, případně vyhodnocení primárních pramenů atd.). Podobnosti v postupu Vennemanna a Udolpha jsou však rovněž nepřehlédnutelné. Pokud nyní mělo být každému čtenáři z celkového pohledu na indoevropeistické příspěvky jasné, jakého (ne)řádu jsou Vennemannovy práce v oblasti onomastiky, je zároveň třeba konstatovat, že příspěvky vycházející z indoevropeistické tradice, které jsou shromážděny v této knize, všechny v tom či onom ohledu více či méně zaostávají za tím, co je dnes v indoevropeistice standardem. Kromě indoevropeistických hledisek obsahuje sborník také stanoviska odborníků na hamito-semitské jazyky a baskičtinu k Vennemannovým tvrzením o těchto jazycích, respektive k srovnávacím slovům, která z těchto jazyků převzal. Jde o tyto tři příspěvky: Joseba L. Lakarra, On Ancient European and the Reconstruction of Proto-Basque (s. 65–150), Hayim Y. Sheyim, Indo-European, Old-European, and Afrasian, or Contra Vennemann (s. 181–210), a Rainer Voigt, Europa Semitica? Bemerkungen zu Vennemanns semit(ohamit)istisch-(indo)germanistischer Komparatistik (s. 325–359). Tyto tři články ukazují, že Vennemannova kompetence v těchto oblastech je spíše znepokojivá: lze ji srovnat například s Udolphovými znalostmi indoevropeistiky: relevantní literatura jim není známa, zato citují zastaralé poznatky, které odborná komunita již dávno a opakovaně odmítla, a činí z nich základ argumentace. Podstatně znepokojivější je však Vennemannův metod(olog)ický Recenzijos / Reviews 201 HARALD BICH LMEIER postup, který mu již několikrát vytkli dřívější autoři: bez zábran srovnává zde rekonstruované podoby s tamními podobami doloženými v současnosti, aniž by se u těch současných zabýval tím, jak vypadaly jejich předstupně. Recenzent považuje za chvályhodné hledat v Evropě pozůstatky předindoevropských jazyků. Jestliže však chceme indoevropštinu v Evropě srovnávat s baskičtinou či semitštinou, musíme tak činit na téže vývojové úrovni (na což upozorňují i autoři těchto tří příspěvků), tj. vše musíme srovnávat na úrovni 1., nebo dokonce 2. tisíciletí př. n. l.; jinak z toho nemůže vzejít nic správného (nebo nanejvýš něco správného jen náhodou). Cokoli jiného by znamenalo srovnávat jablka s hruškami. Z indoevropeistického hlediska je třeba ještě dodat, že tu přetrvává již výše zmíněný problém: pokud lze pro nějaké jméno přesvědčivě doložit indoevropskou etymologii, v pravém slova smyslu již vlastně nelze dokázat, že toto jméno původně muselo či mohlo být neindoevropské. Nemá smysl popírat, že řada těchto jmen se vzpírá jednoduché indoevropské etymologizaci; může to však být prostě tím, že máme co do činění s jazykovou vrstvou, která se nedochovala v jazycích, jež jsou nám dnes doloženy, nýbrž byla překryta jejich předchůdci (srov. výše poznámky k Anreiterovu příspěvku), a kterou proto (zatím) dostatečně neznáme. Pokud však využijeme metody současné indoevropeistiky, přece jen pokročíme o kus dál. Sborník uzavírá příspěvek věnovaný otázkám genetiky (Jürgen Udolph, Fragen an die Genforschung, s. 361–386), který sestává z Udolphova úvodu s výkladem Vennemannových vyjádření k této problematice i názorů několika dalších autorů a z rozhovoru, jejž Udolph vedl se dvěma genetiky. Bohužel se nedozvíme, kdy se rozhovor uskutečnil ani v jaké podobě vlastně proběhl (zdá se, že šlo spíše o písemný rozhovor, neboť respondenti opakovaně odkazují na „výše“). Oba respondenti jsou sdílní v značně rozdílné míře. Rozhovor se zabývá hodnocením genetického výzkumu, který Vennemann a jeho žáci využívají ve své argumentaci. Jako závěr z toho lze snad vyvodit, že by se tato zkoumání měla používat jedině s nejvyšší opatrností, neboť podle toho, které markery se zkoumají, vycházejí značně rozdílné výsledky, jež lze následně také různě interpretovat. Celkově přitom zůstává nedostatečně rozpracován klíčový problém celé věci: přítomnost či nepřítomnost určitých genů, markerů či vlastností krevních skupin může být sice skutečně 202 Acta Linguistica Lithuanica LXX Jürgen Udolph (Hrsg.) Europa Vasconica – Europa Semitica? Kritische Beiträge zur Frage nach dem baskischen und semitischen Substrat in Europa něco vypovídat o pravděpodobnosti příslušnosti jednotlivce/skupiny jednotlivců k určité populaci v určitém okamžiku; o jazyce, jímž tato skupina jednotlivců hovořila, to samozřejmě nevypovídá vůbec nic, pokud tato skupina jednotlivců nezanechala také písemná svědectví. (A na tom se v dohledné době patrně nic nezmění.) Protože nyní jde například v případě (vzniku) ‚staroevropské hydronymie‘ o období před vznikem písemných záznamů, je pravděpodobnost, že z pravděpodobnosti skupinové příslušnosti, kterou lze vyvodit z genetické konstelace, bude možné usuzovat na jazyk této skupiny, poměrně malá. Shrneme-li závěrem, co z předloženého sborníku vyplývá pro Vennemannovy teze, lze směle říci: Jsou mrtvé. Ačkoli se tu a tam znovu objevují v časopisech apod., ve skutečnosti si téměř nenašly žádné seriózní přívržence. A tak tomu zůstane přinejmenším do té doby, dokud zastánci těchto tezí nezačnou držet krok také metodologicky se současným stavem jednotlivých podoborů historické jazykovědy (ať už jde o semitistiku, indogermanistiku, nebo baskologii). Pouhé zajímavé nápady ve vědě zkrátka nestačí. Je ovšem politováníhodné, že tento zde představený sborník, jako celek zcela nezbytný, vyšel s tak velkým časovým odstupem a navíc obsahuje kvalitativně tak nestejnorodé příspěvky. Mezitím již vyšel další Vennemannův sborník: Germania Semitica, Berlin – New York 2012. Lze jen s napětím očekávat, zda proti této knize bude opět postaven srovnatelný sborník. A nakladatelství již ohlásilo na konec roku 2015 také další svazek: Robert Mailhammer, Theo Vennemann: The Semitic Component of Early Germanic Language and Culture, Berlin – Boston. Pokud se v těchto knihách vědeckost, respektive metodologická důslednost použitých postupů výrazně nezvýšila či nezvýší, nezanechají ani ony v seriózní historické jazykovědě a onomastice po sobě nic než pozvednutá obočí, natož aby přinesly nějaké změny. LITERATURA Bartolomae Christian 1904: Altiranisches Wörterbuch. Strassburg: Trübner. Bergmann Rolf 2011: Das methodische Dilemma der Interferenz-Onomastik. Oder: Ist Altmühl ein deutscher Name? – Haubrichs, Wolfgang / Tiefenbach, Heinrich (Hgg.). Interferenz-Onomastik. Namen in Grenz- und Begegnungsräumen in Geschichte und Gegenwart. Recenzijos / Reviews 203 HARALD BICHlMEIER Kolokvium v Saarbrückenu pořádané Pracovní skupinou pro výzkum jmen ve dnech 5.–7. října 2006. (Publikace Komise pro sárskou regionální historii a folkloristiku 43). Saarbrücken: Komise pro sárskou regionální historii a folkloristiku, 29–44. B i c h l m e i e r H a r a l d 2008: Was haben Cynewulf und Kunibert mit Caland und Wackernagel zu schaffen? Oder: Der König ist tot, es lebe die Gens? – Greule, Albrecht / Herrmann, Hans-Walter / Ridder, Klaus / Schorr, Andreas (Hrsgg.). Studien zu Literatur, Sprache und Geschichte in Europa. Wolfgang Haubrichs zum 65. Geburtstag gewidmet. St. Ingbert: Universitätsverlag, 229–246. B i c h l m e i e r H a r a l d 2010: Bairisch-österreichische Orts- und Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht. – Blätter für oberdeutsche Namenforschung 46, 3–63. B i c h l m e i e r H a r a l d 2012: Einige ausgewählte Probleme der alteuropäischen Hydronymie aus Sicht der modernen Indogermanistik – Ein Plädoyer für eine neue Sicht auf die Dinge. – Acta Linguistica Lithuanica 66, 11–47. B i c h l m e i e r H a r a l d 2013a: Zum sprachwissenschaftlichen Niveau der Forschungen zur ‚alteuropäischen Hydronymie’ – Eine Erwiderung auf eine Polemik. – Acta Linguistica Lithuanica 68, 9–50. B i c h l m e i e r H a r a l d 2013b: Analyse und Bewertung der sprachwissenschaftlichen Standards aktueller Forschungen traditioneller Art zur ‚alteuropäischen Hydronymie’ aus der Perspektive der heutigen Indogermanistik. – Namenkundliche Informationen 101/102, 397–437. B i c h l m e i e r H a r a l d (v tisku a): K mezím poznatelnosti výzkumu starého stylu týkajícího se staroevropské hydronymie: překonané jazykovědné koncepce a vytváření mýtů – na příkladu hydronym z Bavorska a Rakouska (Bavorsko-rakouské místní názvy a hydronyma z indogermanistického hlediska: část 4: Attersee und Sinn). – Spannbauer-Pollmann Rosemarie / Janka Wolfgang (eds.). Akten der 7. Tagung des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung (ABÖN), Passau, září 2012. (Řezenské studie výzkumu jmen 9) Regensburg: Edition Vulpes, 2014. B i c h l m e i e r H a r a l d (v tisku b): Jav. adū-, ap. adū-, systém sufixů Calandův–Wackernagelův a staroevropská hydronymie. – Annick Payne a Cyril Brosch (eds.). Na-wa/i-VIR.ZI/A MAGNUS.SCRIBA. Festschrift für Helmut Nowicki zum 70. Geburtstag. (Drážďanské příspěvky k chetitologii 45) Wiesbaden: Harrassowitz, 2014. B i c h l m e i e r H a r a l d (v tisku c): Calandův systém a řečtina. – Giannakis, Georgios (ed.). Encyclopedia of Ancient Greek Language and Linguistics. Leiden – Boston: Brill, 2014. B i c h l m e i e r H a r a l d (v tisku d): Co lze z lexikálních a morfologických prvků vyčíst z názvové zásoby takzvané ‚staroevropské hydronymie‘ 204 A c t a L i n g u i s t i c a L x x Jürgen Udolph (Hrsg.) Europa Vasconica – Europa Semitica? Kritische Beiträge zur Frage nach dem baskischen und semitischen Substrat in Europa získat? – Průběžná zpráva. – Olsen, Birgit Anette et al. (Hrsg.). Akten der 14. Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft „Etymology and the European Lexicon“, Kodaň, 17.–22. 9. 2012. DGNB: G r e u l e A l b r e c h t: Deutsches Gewässernamenbuch. Etymologie der Gewässernamen und der zugehörigen Gebiets-, Siedlungs- und Flurnamen. Unter Mitarbeit von Sabine Hackl-Rößler. Berlin – Boston: de Gruyter, 2014. EWA: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen. Band I: -a – bezzisto. Von A. L. Lloyd und O. Springer, Göttingen/Zürich, 1988. Band II: bȃ – ezzo. Von A. L. Lloyd, R. Lühr und O. Springer† unter Mitwirkung von K. R. Purdy. Göttingen – Zürich, 1998. Band III: fadum – fūstslag. Von A. L. Lloyd und R. Lühr unter Mitarbeit von G. Kohlrusch, M. Kozianka, K. R. Purdy und R. Schuhmann. Göttingen, 2007. Band IV: gȃba – hylare. Von A. L. Lloyd und R. Lühr unter Mitarbeit von G. Kohlrusch, M. Kozianka, K. R. Purdy und R. Schuhmann. Göttingen, 2009. Band V: iba – luzzilo. Hrsgg. von R. Lühr, erarbeitet von H. Bichlmeier, M. Kozianka, R. Schuhmann mit Beiträgen von A. L. Lloyd und K. Purdy. Göttingen, 2014. G r e u l e A l b r e c h t 2008: Exonyme im Etymologischen Wörterbuch der deutschen Gewässernamen. – Studia Etymologica Cracoviensia 13, 67–74. Kluge/Seebold 1995/1999: K l u g e, F r i e d r i c h. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 23., rozšířené vyd. od Elmara Seebolda. Berlín – New York: de Gruyter, 1995 [nezměněný dotisk 1999]. Kluge/Seebold 2002: K l u g e, F r i e d r i c h. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 24., durchges. und erw. Aufl. von Elmar Seebold. Berlin – New York: de Gruyter. Kluge/Seebold 2011: K l u g e, F r i e d r i c h. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 25., durchges. und erw. Aufl. von Elmar Seebold. Berlin – Boston: de Gruyter. LIV²: R i x H e l m u t u.a.: Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen. 2., erweiterte und verbesserte Aufl. bearb. von Martin J. Kümmel und Helmut Rix. Wiesbaden: Reichert 2001. M e i e r-B r ü g g e r M i c h a e l 2010: Indogermanische Sprachwissenschaft. 9., durchges. u. erg. Aufl. unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer. (De-Gruyter-Studienbuch) Berlin – New York: de Gruyter. N e u m a n n G ü n t e r 1971: Substrate im Germanischen? – Nachrichten der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Phil.-Hist. Klasse Nr. 4, 1971, 77–99. N e u m a n n G ü n t e r 2008: Namenstudien zum Altgermanischen. Hrsgg. von Heinrich Hettrich und Astrid van Nahl. (Reallexikon der germanischen Altertumskunde, Ergänzungsbände 59) Berlin – New York: de Gruyter. R e i c h a r d t L u t z 1996: Nachfolger Hans Bahlows. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 31, 398–406. Recenzijos / Reviews 205 HARALD BICHMEIER Schmid Wolfgang P. 1998: Methodische Bemerkungen zur Klassifikation Alteuropäisch. – Onomastica Slavogermanica 23, 21–28. Udolph Jürgen 1994: Namenkundliche Studien zum Germanenproblem. (Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 9) Berlin – New York: de Gruyter. Udolph Jürgen 2013: Stellungnahme [zu Bichlmeier 2013b]. – Namenkundliche Informationen 101/102, 437f. Přijato 5. dubna 2014. HARALD BICHMEIER Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg Orientalisches Institut: Seminar für Indogermanistik und Allgemeine Sprachwissenschaft Heinrich-und-Thomas-Mann-Str. 26, 06108 Halle (Saale) [email protected] Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig Arbeitsstelle Jena: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen Zwätzengasse 12, 07743 Jena [email protected] Mainzer Akademie der Wissenschaften und der Literatur Digitales Familiennamenbuch Deutschlands Geschwister-Scholl-Str. 2, 55131 Mainz [email protected] 206 Acta Linguistica Lithuanica LXX