Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje

NIJOLĖ TUOMIENĖ Ústav litevského jazyka Směr vědeckého výzkumu: dialektologie, morfologie nářečí, sociolingvistika, jazykový kontakt. ARCHAICKÉ A INOVAČNÍ ZVLÁŠTNOSTI SLOVESA V JIŽNÍ AUKŠTAJTSKÉ PODNÁŘEČNÍ OBLASTI V BĚLORUSKU Archaické a inovační zvláštnosti slovesa v jižní aukštaitské podnářeční oblasti v Bělorusku ANOTACE Článek analyzuje dvojí rysy slovesa v pokračování jižního aukštaitského dialektu v Bělorusku, ve Voranavském rajónu: archaické pozůstatky a inovační jevy. Z těchto hledisek přináší přehled slovesných změn, tvoření a sémantiky nářečí jižních aukštaitských pohraničních enkláv. Vychází nejen z dialektologických, ale také ze sociolingvistických údajů z posledních dvaceti let, a umožňuje proto popsat nejen samotné archaické a inovační slovesné tvary, ale také odhalit proměnlivost jejich užívání a určit směr změn. Údaje o střídavém či souběžném užívání těchto slovesných tvarů byly shromažďovány od informátorů starší i mladší generace, takže je lze analyzovat v čase pozorování: jazyk starších odrážel tendence v užívání, které byly pro nářečí typické nejméně před půl stoletím, zatímco jazyk mladších odráží tendence současné, které jsou pro totéž nářečí typické po uplynutí dalšího půlstoletí. Článek přináší jedinečné lituanistické údaje, protože některé probírané slovesné rysy nejsou vůbec nebo jsou jen málo typické pro jazyk obyvatel hlavní oblasti jižních Aukštaitů, a proto nebyly zaznamenány, případně byly zaznamenány jen na velmi málo místech. Dlouhodobé obklopení jinými jazyky a izolace nářečí od hlavní oblasti litevského jazyka na jedné straně podporovaly stále větší konzervaci voranavských nářečí, takže se tam vyskytují, byť jen velmi sporadicky užívané- KLÍČOVÁ SLOVA: nářečí jižních aukštaitských pohraničních enkláv, čas pozorování, archaické slovesné zvláštnosti, inovační slovesné zvláštnosti, jazykový kontakt. KLÍČOVÁ SLOVA: podnářečí pohraničních mikrooblastí jižních Aukštaitů, zdánlivý čas, archaické zvláštnosti slovesa, inovační zvláštnosti slovesa, jazykový kontakt. 82 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje … velmi archaických tvarů litevského slovesa, zděděných z dávné minulosti, možná sahajících až k baltským kmenovým jazykům. Na druhou stranu zkoumané nářeční variety v důsledku neustálého kontaktu se slovanskými jazyky (zejména s běloruštinou) prodělaly takové inovativní změny, které vytvořily poměrně výraznou vrstvu slovanských nánosů. Příklady archaických rysů jsou v dostupných záznamech nářeční variety velmi řídké a sporadické; obecně se však tato téměř zanikající nářeční varieta v Bělorusku vyznačuje množstvím souběžných slovesných tvarů a stále intenzivnějším užíváním sémantických kalků. Velká variabilita a nejednotnost užívání zkoumaných slovesných tvarů způsobila, že analýza slovesných tvarů popsaná v článku někdy působí neproporcionálně či epizodicky. ANOTACE Článek se zabývá dvojím charakteristickým rysem sloves v kontinuitě subdialektu jižní aukštaitštiny v Bělorusku, v okrese Voranava: archaickými relikty a inovativními jevy. Z tohoto hlediska jsou zkoumány časování, tvoření a sémantika sloves ze subdialektů hraničních mikroareálů jižní aukštaitštiny. Článek vychází z dialektologických i sociolingvistických údajů z posledních dvaceti let; umožňuje proto popsat nejarchaičtější i inovativní slovesné formy, odhalit variabilitu jejich užívání a určit směr jejich změn. Údaje o alternativním či ekvivalentním užívání těchto slovesných tvarů byly shromážděny od informátorů starší i mladší generace, což umožňuje jejich analýzu v tzv. zdánlivém čase, protože jazyk starší generace odráží tendence užívání typické pro subdialekt nejméně před padesáti lety, zatímco jazyk mladší generace odráží současné tendence charakteristické pro tentýž subdialekt o padesát let později. Článek přináší jedinečné údaje o litevštině, protože některé v něm probírané slovesné zvláštnosti nejsou pro jazyk obyvatel hlavní oblasti jižní aukštaitštiny charakteristické, nebo jsou charakteristické jen málo; proto nejsou zaznamenány vůbec, případně jen zřídka. Dlouhodobé působení cizojazyčného prostředí a izolace subdialektu od hlavní oblasti litevského jazyka vedly na jedné straně k ještě většímu zachovávání subdialektů ve Voranavě; ačkoli se užívají velmi sporadicky, obsahují proto zvláště archaické tvary litevských sloves zděděné z dávné minulosti, možná sahající až k baltským kmenovým jazykům. Na druhou stranu subdialekty, které jsou předmětem analýzy, v důsledku neustálého kontaktu se slovanskými jazyky (především s běloruštinou) prodělaly takové inovativní změny, které vytvořily poměrně výraznou slovanskou vrstvu. Dostupné záznamy subdialektu obsahují velmi málo příkladů archaických rysů; jsou sporadické. Obecně lze říci, že tento subdialekt, který v Bělorusku stojí na pokraji zániku, se vyznačuje velkým množstvím souběžných tvarů a zesilujícím se užíváním sémantických kalků. Velká variabilita a nejednotnost zkoumaných slovesných tvarů způsobily, že analýza slovesných tvarů popsaná v článku někdy působí neproporcionálně či epizodicky. Straipsniai / Articles 83 NIJOLĖ TUOMIENĖ 0. ÚVOD Novější dialektologická a sociolingvistická data z jazykových enkláv na hranicích litevštiny1 umožňují badatelům sledovat a hodnotit vývoj těchto izolovaných nářečních variet a porovnávat výsledky výzkumu s již publikovanými. Tím se zpřesňuje synchronní i diachronní obraz jazykových enkláv, odhaluje se rozmanitost nářečních variet, vyplňují se mezery v dosud dostupných dialektologických údajích a přinášejí se nové poznatky o výsledcích jazykového kontaktu. To je zvláště důležité s ohledem na litevské enklávy v Bělorusku, které se v 21. století staly hůře dostupnými. Tam se v důsledku rychlého ústupu litevštiny ztrácí možnost zaznamenat nejen důležité a zajímavé skutečnosti o vývoji jazyka a jeho fungování, ale obecně také důkazy o etnickém původu a příslušnosti nejstarších místních obyvatel. Tato práce se pokouší splnit alespoň část výše uvedených úkolů. Cílem článku je zkoumat dvojí rysy slovesného systému: zachované staré a nově vzniklé inovativní rysy. Vztah těchto dvou charakteristik je analyzován na základě nejnovějšího, jedinečného dialektologického materiálu z konce 20. a počátku 21. století, pocházejícího z litevských enkláv, které se dosud nacházejí (nebo nacházely) v okrese Voranava v Bělorusku. Jinými slovy, pokoušíme se určit nejstabilnější slovesné rysy a ty, které jsou nejnáchylnější ke změně, v době rozkladu a zániku litevských nářečních variet jako takových. Při rozboru shromážděného materiálu se přihlíží k sociolingvistickým okolnostem, za nichž litevština v litevských enklávách v Bělorusku existovala. Variabilita užívání je tedy zkoumána v zdánlivém čase2, tj. analyzují se slovesné rysy a zvláštnosti jejich užívání v řeči představitelů nářečních variet různých věkových skupin. Současný jazykový obraz je zachycen na základě výpovědí místních informátorů, kteří litevsky hovoří lépe i hůře. Při individuálních expedicích byla využita možnost ověřit si přímo u informátorů užívání různých slovesných tvarů a pokusit se zjistit spolehlivost možných variant: zda je takové užívání uvědomělé a pro informátory přijatelné, nebo zda jde o lapsus linguae či chybu zapisovatele. U vět ilustrujících daná tvrzení se tam, kde je to možné, uvádí konkrétní vesnice, v níž byla… 1 V tomto článku se užívají termíny pohraniční enklávy jižní aukštaitštiny, konkrétněji pak nářeční variety enkláv ve Voranavě. Tyto termíny se dosud neustálily, podle autorky jsou však vhodnější pro označení oblastí litevského jazyka, které se z různých důvodů ocitly za hranicemi Litvy, než termín periferní dialekty (obdobný návrh uvádí také Vytautas Kardelis (2014)). 2 Termín zdánlivý čas (angl. apparent time) se v lingvistických pracích rozšířil zejména v 60. letech 20. století. Hypotézu zdánlivého času formuloval jako první William Labov (1963: 207–309; 1975: 199–228): aby bylo možné zachytit jazykovou změnu v průběhu jejího probíhání, je třeba sledovat jazyk několika generací žijících ve stejnou dobu. Metodou zdánlivého času byl proveden výzkum substantiv v ramaškoniském nářečí, jedné z několika nářečních variet litevských enkláv ve Voranavě (Tuomienė 2010). 84 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje OBR. 1. Jihoaŭštaitské nářečí s pokračujícím výskytem v Bělorusku – litevské ostrovy v okrese Voranava3: Varanãvas, Nevãšiai, Asavà (podle Lietuvių kalbos atlasą, bod VI); Nočia (bod VII); Ródūnia, Plìkiai (bod VIII); Pelešà (bod IX). Do území popisované oblasti nespadají Aziėrkai (X) a Naujiėji Giėrnykai (XI). Mapa převzata z Lietuvių tarmių chrestomatijos (sestavil Edmundas Trumpa). zaznamenaný příklad, protože litevský ostrov v okolí Varanãva nebyl jediný, ale bylo jich dokonce několik. Tyto ostrovy se rozkládají v klikatém pásu dlouhém asi 50 km podél současné státní hranice (kdysi tvořil souvislý celek a spojoval se s Litvou), od výběžku Dievėniškės až po okolí Pelešy (viz obr. 1). 3 Na mapě jsou vyznačena významnější místa – okresní centrum, městečka, osady, vesnice s kostelem a centra kolchozů. Tato místa pocházejí z doby, kdy se v polovině 20. století shromažďoval nářeční materiál pro Lietuvių kalbos atlasui. Výzkumy z posledních let však ukázaly, že například v samotném Varanãvu ani v Nočii, Asavojè a Nevãšiu již nežijí místní lidé, kteří by dobře mluvili litevsky. Jazyková data zkoumaná v této práci byla zaznamenána většinou nejen v různých vesnicích těchto míst, ale také na samotách – tam, kde byl během posledních dvou desetiletí nalezen alespoň jeden místní člověk, který dobře mluví litevsky. U každé věty či slovního spojení dokládajících tvrzení se článek snaží uvést názvy míst, kde byly zaznamenány. Straipsniai / Articles 85 NIJOLĖ TUOMIENĖ Je třeba poznamenat, že lingvistické práce z posledních let zabývající se pohraničními ostrovy (a litevskými nářečími obecně) často vycházejí z časového hlediska poměrně nediferencovaně z údajů zaznamenaných v minulosti – nejčastěji z různých slovníků, souborů nářečních textů, písemného dědictví zaniklých nářečí a zvukových nahrávek, z materiálu Lietuvių kalbos atlaso, v němž je zachyceno užívání jazyka několika generací, které nežily ve stejné době, někdy před 100 i více lety (například práce z posledních let: Ragaišienė 2010; Mikulėnienė 2012: 51–62; Tamulionienė 2013: 128–145 aj.). Některé jazykové jevy a jejich změny je proto obtížné, nebo dokonce nemožné interpretovat sociolingvisticky, protože chybí perspektiva pozorovaného času. Tento článek navazuje na výzkum morfologie nářečí litevských ostrovů – Ramaškonių, Nevãšių, Ródūnios, Plìkių, Nočiõs, Pãaradnės, Asavõs a Pelesõs4 – nacházejících se (nebo ještě donedávna se nacházejících) na jižním okraji Běloruska, v okrese Varanãvo5. Zajímavou a snad nejméně samostatně zkoumanou slovní druhovou kategorií je sloveso. Článek se pokouší nahlédnout na slovesný systém nářečí z okolí Varanãva poněkud neobvyklým způsobem: a) nejprve se zaměřuje na rozbor zaznamenaných archaických reliktů slovesných tvarů (a uvádí také jejich dříve vzniklé přetvořené podoby); b) dále popisuje inovativní jevy související s jazykovým kontaktem, a proto podrobněji pojednává o několika zajímavějších rysech slovesného časování, tvoření, významu a dalších. 4 Ve vesnicích největšího litevského ostrova v okolí Pelesõs, který se zachoval až do dnešních dnů, se veřejně i v domácím prostředí komunikuje litevsky. V Pelesoje funguje od roku 1992 litevská škola. Jde o první litevskou základní školu v Bělorusku – kulturní a vzdělávací centrum kraje Pelesos. Zakladateli školy jsou Fond kultury Litevské republiky a Ministerstvo kultury a školství. V roce 2012 škola vyslala do života již třináctý ročník absolventů. Většina z nich úspěšně studuje na vysokých školách Litevské republiky. Několik bývalých žáků této školy se po studiích vrátilo a pracuje jako učitelé na litevské škole. Místní litevskou komunitu a veřejné sdružení Gimtinė podporuje a financuje litevský stát. Vývoj litevského nářečí v okolí vesnice Pelesõs se znatelně liší od vývoje ostatních litevských nářečí, která existují či existovala v okrese Varanãvo i v celém kraji Lydõs. Nářečí bezpochyby vyžaduje samostatné a podrobnější zkoumání (snad nejvýznamnější a nejrozsáhlejší prací posledních let věnovanou nářečí Pelesõs je monografie Edmunda Trumpy vydaná v roce 2008 Pelesos šnektos fonemos ir jų variantai). Tento článek se zaměřuje spíše na menší, zanikající či již zcela zaniklá nářečí, která geograficky spadají do současného území okresu Varanãvo. 5 První podrobnější synchronní popis deklinačního systému podstatných jmen v zanikajícím litevském ostrově byl podán v knize vydané v roce 2010 Ramaškonių šnektos daiktavardis: sociolingvistinis tyrimas. Publikace také podrobně popisuje sociolingvistickou situaci v celém kraji Varanãvo v době pozorování, porovnává paradigmata všech typů skloňování podstatných jmen sestavená na základě výpovědí příslušníků dvou generací (starší a relativně mladší) a pojednává o problematice střídání kódů. V úvodní části sborníku Ramaškonių šnektos tekstų (s kompaktním diskem), vydaného v roce 2008, jsou podrobně představeny charakteristické rysy nářečí a otázky přízvuku. Obě knihy obsahují přehled dřívějších prací autorů, kteří zkoumali tento mikroareál. Novější výzkumy vývoje litevštiny na zmíněných ostrovech dosud nemáme. Podrobný rozbor všech slovních druhů tedy zůstává úkolem do budoucna. 86 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje 1. POZŮSTATKY STARÉHO JAZYKOVÉHO MODELU – ARCHAICKÉ RYSY SLOVESA 1.1. Některé tvary kondicionálu sloves Lietuvių kalbos tarmėse tariamosios nuosakos formos labai įvairuoja (Kazlauskas 2000: 385–403). Iš esmės visi pietų aukštaičiai, dzūkai, turi savitą tariamąją nuosaką, kurios daryba iki šiol nėra visai aiški, plg.: vienaskaitos 1 asmuo būtau, 2 asmuo būtái, o 3 asmuo – būtų; daugiskaitos 1 asmuo būtūm (būtūmė), 2 asmuo būtūt (būtūtė). Daugiskaitos 1 ir 2 asmens formos yra naujos, sudarytos prie 3 a. formos būtų pridedant senesnes būtum, būtut, dar vartojamas pietų aukštaičių patarmėje. Ir vienaskaitos 1 ir 2 asmens formos sudarytos naujai ā-kamienių veiksmažodžių asmenavimo pavyzdžiu. Šių formų išlaikyta tvir tapradė priegaidė aiškintina tuo, kad galūnės –au, ir –ai, būdamos akūtinės, akūtinių galūnių kitimo metu tariamosios nuosakos sistemoje galėjo būti tik kirčiuotos (plačiau žr. Kazlauskas 2000: 101–102). V současných nářečích v okolí Varanava bylo zaznamenáno mnoho dvouslabičných slovesných tvarů kondicionálu 1. a 2. osoby jednotného čísla, např.: àš bu.tá.u, tù bu.tá.i „já bych byl(a), ty bys byl(a)“; àš dirptá.u, tù dirptá.i „já bych pracoval(a), ty bys pracoval(a)“; àš eitá.u, tù eitá.i „šel(a) bych, šel(a) bys“; àš neštá.u, tù neštá.i „nesl(a) bych, nesl(a) bys“, àš vestá.u, tù vestá.i „vedl(a) bych, vedl(a) bys“ atd. Vyslovují se se změněnou koncovkou, obvykle s přízvukem na konci, přičemž intonace zůstává v podstatě vždy cirkumflexová. Stejně jako v celé současné jihovýchodní aukštaitské nářeční oblasti (srov. LKA III 107–109, mapa č. 103–105; LKTCh 2004: 83; Markevičienė 1999: 33; Leskauskaitė 2006: 60; 2009: 65). Vývoj změn tvarů kondicionálu (1. a 2. osoby jednotného čísla) pravděpodobně souvisí se známým pravidlem jihovýchodní aukštaitské nářeční oblasti: pokud se č, dž v paradigmatu vyskytují pouze jednou, paradigma se vyrovnává a všude se vyslovuje t, d, a to jak v paradigmatu podstatného jména, např.: dė̃du., mergá.įtų. „dědečků, děvčátek“, tak i slovesa, např.: á.udū, matáu. „tkal(a) jsem, viděl(a) jsem“. Proto se i búčáu, dirbčáu, ei.čáu vyrovnalo na bu.tá.u, dirptá.u, eitá.u. Souhláska slovesa zůstává v celém paradigmatu tvrdá, proto se tvrdě vyslovují i tvary kondicionálu 1. a 2. osoby jednotného čísla, např.: mæstá.u, mæstá.i „hodil(a) bych, hodil(a) bys“; ręktá.u, ręktá.i „křičel(a) bych, křičel(a) bys“; važiá.u, važiá.i „vezl(a) bych, vezl(a) bys“. Ve zkoumaných nářečích byly zaznamenány i vzácnější případy s přízvukem na kořeni – èi.táu šbl.ná.uč, āle labai. lĩja „šel(a) bych sekat seno, ale silně prší“; vèstai tu. mer.gu. ir.gi.væ.ntnai sá.u „vedl(a) bys tu dívku (děvčátko) a také bys žil(a) po svém“; bú.tai pasá.kus, ku. pažskai. rašbʹc næmó.kį, næpraší.tau „kdybys byl(a) řekl(a), že neumíš psát polsky, neprosil(a) bych“ (příklady pocházejí převážně z okolí Ródūnie) Straipsniai / Articles 87 NIJOLĖ TUOMIENĖ vesnic). Přízvuk na kořeni u tvarů kondicionálu 1. a 2. osoby jednotného čísla je v nářečích Varanava mimořádně vzácný; vedle tvarů s přízvukem na koncovce se zde nejspíše objevil v důsledku snahy informátorů mluvit „správně“ a „gramaticky“, tj. pokoušejí se napodobovat spisovnou litevštinu⁶. Přízvuk na kořeni uvedených tvarů se však zaznamenává ve většině nářečí rozsáhlé jihovýchodní aukštaitské oblasti (viz LKA III 108; Leskauskaitė 2006: 60; 2009: 65). U sloves se sufixem si nářečí Varanava obvykle zachovávají místo přízvuku a intonaci infinitivu, např.: galvóːtau, galvótai „přemýšlel(a) bych, přemýšlel(a) bys“; mokėːtau, mokėːtai „učil(a) bych se, učil(a) by ses“; rašbʹtau, rašbʹtai „psal(a) bych, psal(a) bys“; skaićtau, skaićtai „četl(a) bych, četl(a) bys“; šá.udi.tau, šá.udi.tai „střílel(a) bych, střílel(a) bys“; žu.rėːtau, žu.rėːtai „díval(a) bych se, díval(a) by ses“. U předponových tvarů, které vznikly z dvouslabičných sloves, zůstává přízvuk obvykle na koncovce, např.: næsupá.isi.tãu, visùs burõkus nurautá.i „nesestavil(a) bych (nepodíval(a) bych se), všechny řepy bys vytrhal(a)“ (Tùsamonys); kad až galćtau, ir tá.u dúnos⁷ iš krá.utuvės pãrnẽštá.u „kdybych mohl(a), přinesl(a) bych i tobě chleba z obchodu“ (Ramaškónys); nueitá.i tù ir má.n kã.rui. parvarbítai „šel(a) bys a přivedl(a) mi krávu“ (Stanišiai); išmestá.u aš jù iš pìr.kos, á.le kùː svi.tas pasakìːs „vyhodil(a) bych ji z domu, ale co by řekli lidé (všichni)“ (Ramaškónys). Podle názoru mnoha lingvistů je přízvuk na koncovce u tvarů kondicionálu 1. a 2. osoby pozdější. Mohl se utvořit vlivem tvaru 3. osoby, protože značná část jihovýchodních aukštaitů, podobně jako východní aukštaité z okolí Uteny a Vilniusu, má tvar 3. osoby būtų (LD 367–368; LKA II 128, mapa č. 109). Jak uvádí Zigmas Zinkevičius, k přesunu přízvuku nedošlo náhle – patrně po určitou dobu existovaly dva přízvuky. Při pozorném poslechu je druhý přízvuk slyšet i v příkladech ze zkoumaných nářečí Varanava: atsùktá.u ìtu. šrù.bu., ci(g) næturú. su kum. „povolil(a) bych tento šroub, jenže nemám čím“ (Ramaškónys); ci.tá.i tù sá.u ir nesùktá.i má.n galvò.s „šel(a) bys po svém a nepletl(a) mi hlavu“ (Stanišiai); imtá.i, žmõ.gus, ir pabėktá.i nǫk.tù. saviẽ.tu. „člověče, vzal(a) bys a utekl(a) před těmi Sověty (sovětským režimem)“ (Plikiai); pǫ glẽ.bi., pǫ glẽ.bá.li. ir sunẽštá.u sá. vi.su. šienu. „po náruči, po malé náruči bych si nanosil(a) všechno seno“ (Kargaudai). Lze předpokládat, že se ve zkoumaných nářečích zachoval archaičtější přízvuk. Bez zvláštního výzkumu je však obtížné prokázat, zda jde o „rozdělený“ přízvuk, nebo jen o důraznou, přehnanou výslovnost spojenou s intonací textu. Někteří badatelé 6 Žádný z místních Litevců nemá základy současné spisovné litevštiny a nedokáže jí plynně mluvit. Spisovnou litevštinu dokážou lépe napodobovat jen ti nejstarší místní Litevci, kteří se naučili litevsky číst a psát v meziválečných litevských školách-čítárnách a častěji sledují litevskou televizi (přesněji by bylo: sledovali, protože v posledních letech lze na území Běloruska (přesněji u jeho hranic) litevské kanály přijímat pouze pomocí speciálních digitálních přijímačů). 7 Různě silná monoftongizace přízvučných dvojhlásek ie, uo (např. výslovnost s odstínem jedné ze složek apod.) je typická pro většinu zkoumaných nářečí Varanava. Tyto dvojhlásky se nejvíce monoftongizují v okolí Ramaškónys (podrobněji viz Tuomienė 2008: 46; 2010a: 62–67). 88 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje uvádí se, že také v jiných nářečních oblastech jižní aukštaitské nářeční skupiny jsou tvary 1. a 2. osoby tohoto slovesného způsobu rovněž zřetelně vyslovovány se dvěma přízvuky, např.: dẹ̇tá.u, nei̇.tá.u, su̇ktá.u, sakįtá.u – v okolí Punie a v nářečních oblastech okolí Kučiūnai (viz LD 363; Markevičienė 1999: 33–34; Leskauskaitė 2006: 60). V různých nářečních oblastech okolí Varanȧva byly zaznamenány dvojí tvary 3. osoby jednotného čísla kondicionálu: delší s –tų a kratší bez –ų, např.: imtá.u, kàt anà eitū ‚vzal bych (odvedl bych), aby ona šla (tekla)‘ a o kàt kàs ēi.t ir má.n padẹ̇t‘o ‚aby někdo šel a pomohl mi‘; ni.kas jọ.næmuštū, pàc prɪsprášo ‚nikdo by ho nebil, sám si o to řekl‘; švi.stu. jāu.rėi.kæ mùšč ‚svítící se už musí bít‘; atvažu̇.t brọ̇lis, pataisí.tu. má.n dank̇sci. ‚bratr by přijel a opravil mi střechu‘; jei_kàs pataisí.t má.n žvìračì. ‚kdyby mi někdo opravil kolo‘; kù:nikas sakí.tu., kù. cæ grḃ.kas ‚kněz by řekl, že je to hřích‘; kàs má.n kù. sakí.t, ni.ko kitàp næbùs ‚kdokoli mi cokoli řekne, jinak to nebude‘; važu̇tu trá.u:kinu, cik næturẹ̇jo ažu kù: ‘jel by vlakem, jenže neměl za co (koupit si jízdenku)’; prášẹ̇, kat_sæsuvà važú.t lidọ̇n ‚prosila, aby sestra jela do Lydy‘ (příklady z okolí vesnice Ramaškonys). Tvar s –tų je však častější, stejně jako ve většině litevských nářečí na jižním a východním okraji. Obecně se častěji zkracují dvojslabičná slova (srov. LKA III 110–111, mapa č. 106; LD 114). 1.2. Pozůstatky atematické (konsonantické) konjugace a novější přetvoření V současných litevských nářečích se zachovalo už jen velmi málo atematických (konsonantických) slovesných tvarů, přesto však některé stále existují. Nejrozšířenější jsou reliktní tvary 3. osoby prézentu s významem stavu a intranzitivity (viz LKTCh 2004: 33; 202; Kazlauskas 2000: 309–311), srov.: nėršti ‚tře se‘; kóšti, niėžti, gėlbsti, peršti, plėišti ‚praská‘, ėsti ‚byla‘; čiausti ‚kýchá‘; sniegti ‚sněží‘ aj. Jak uvádí Jonas Kazlauskas, slovesné tvary s atematickou flexí doložené v litevských písemných památkách 16.–17. století ukazují, že zánik atematických sloves a jejich přechod k tematickému časování sahají do předpísemné doby a začaly dříve, než začala zanikat atematická flexe (2000: 309). Z uvedených starých písemných památek je patrné, že tato slovesa tvořila lexikálně-sémantickou skupinu s významem stavu a intranzitivity. Tato skupina se mohla vytvořit nejspíše proto, že tvar 3. osoby atematických sloves s koncovkou –ti, obsahující –i, velmi připomínal slovesa s kmenem i-, která mají rovněž koncovku 3. osoby –i a význam stavu, srov.: ėsti a guli. Zbytky atematických tvarů 3. osoby v současných nářečích (peršti, niėžti aj.) se tedy zachovaly i proto, že jejich tvar připomíná 3. osobu sloves s kmenem i- (srov. také nově vytvořená infinitiva perštėti, niežtėti). K delšímu přežívání atematických sloves přispěla navíc i jejich významová blízkost slovesům s kmenem i-- Straipsniai / Articles 89 NIJOLĖ TUOMIENĖ žodžiams (plačiau žr. Kazlauskas 2000: 311–313). Tiek praėjusio amžiaus viduryje, tiek ir šiame amžiuje Varanāvo šnektose taip pat užrašyta esamojo laiko atematininių veiksmažodžių liekanų (plg. Šukys 1960: 182; Tuomienė 2008: 70), kurios buvo pavartotos sporadiškai, pavyzdžiui, 2008 m. Ramaškonyse buvo užfiksuota reta 1 asmens formos liekmi pagrindu pasidaryta 3 asmens forma (pa)liekma / (pa)li.kma ‘(pa)lieka’ (greičiausiai įprastos šnektoje formos miẽgma ‘miega’ pavyzdžiu). Pagal šios išlaikytos formos modelį, matyt, buvo pasidaryta ir visa paradigma. Užrašyta keletas pavyzdžių iš kitų šnektų: ka(p)_pasakâũ., àš liˀkẽčù cenõ.jaka, nœvažu.ˀsù su_ jùmim, tadù ã.ni.s manì. mũ.šč ‘kai pasakiau, aš lieku čionai, nevažiuosiu su jumis, tada jie mane (pradėjo) mušti’ (Plikiai); paklã.usâu sã. mærgã.las, ãr. liˀkti su_mã.nim ‘paklausiau savo mergelės, ar lieki su manim’ (iš pasakos, Nočia). Atematinę 3 asmens formą liẽkti ‘likti’ turi gretima Dieveniškių šnekta ir daugelis didžiojo ploto pietų aukštaičių šnektų bei jau išnykusi Zietelos lietuvių šnekta Baltarusijoje, priskiriama vakarų aukštaičiams. Šios formos pagrindu šnektose pasidaryta visa paradigma: aš liekčiù, tu liekti, mes liektir, jūs liektit (plg. LD 348–349; LKA III 89; Vidugiris 2004: 243–244; DvŽ 2005: 21; Leskauskaitė 2006: 60; 2009: 64). V nářečních oblastech okolí Ramaškonys, Ródūnia, Nočia a Pelesà byla zaznamenána přetvořená podoba od miegmù s u z tematického časování. Zřejmě se zde vytvořilo celé paradigma, např.: àš miegmù, ci(g)_giržù, šá.udo ‚spím, jen slyším, střílí‘ (Klaišiai); a(r) tù gœrai. mieǵmì ‚spíš dobře?‘; ãnas miẽgma lãˀškọi, àš in_pæˀçọ ‚on spí v posteli, já na peci‘ (Kargaudai); mẽs i.č(i) i_miẽgmam, i_žì.rbam visì ‚my tady všichni spíme i pracujeme‘ (Ródūnia); kur. jūs ti._miẽ.gmat, an_šiẽno ‚kde tam spíte, na seně?‘ (Pelesà); á.i jūs vaikài, cinginei., ko_tęp_jilgài. miẽ.gmat, ẽi.–kit dar.buič ‚ach vy děti, lenoši, proč tak dlouho spíte, běžte pracovat‘ (Nočia). Tyto tvary měly i zaniklé nářeční oblasti Zietela a Lazūnai (viz ZtT I: 29; Jaroslavienė, Tuomienė 2013: 31). V nářečních oblastech Varanāva bylo zaznamenáno několik mimořádně vzácných tvarů tohoto slovesa se s, např.: aš miegsmi klúoni an_šiẽno ‚spím ve stodole na seně‘ (Plikiai) nebo aš_nemiegsmù jilgài., šaštoi valandòi kelùõs ‚dlouho nespím, vstávám v šest hodin‘ (Tūsamonys)8. Z okolí Ramaškonys bylo zaznamenáno nejvíce prézentních tvarů na-kmenového typu: àš mi.knù, li.knù ‚spím, zůstávám‘; tù mikni, likni ‚spíš, zůstáváš‘; ãnas mi.kna, lì.kna ‚spí, zůstává‘; mẽs mi.knam; lì.knam ‚spíme, zůstáváme‘; jũs mi.knat, lì.knat ‚spíte, zůstáváte‘; ã.ni.s mi.kna, lì.kna ‚spí, zůstávají‘ (podrobněji o těchto tvarech viz Kaukienė, Pakalniškienė 2002: 113–131). Tyto typické přetvořené tvary infixových sloves byly již dávno zaznamenány i v sousedním nářečí Dieveniškės (srov. LD 348–351; LKA III 82–83, mapa č. 85–87). Kromě toho je v nářečích zkoumaných pohraničních enkláv, stejně jako v celé oblasti jižní aukštaitské nářeční skupiny, velmi častý tvar 3. osoby prézentu 8 Tato vložená hláska s se často vyslovuje nejasně. 90 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje se souhláskou na konci kmene n, např.: būna, pjāuna, grybāuna, lāndžiauna, šienāuna, vāikščiauna, žuvāuna. Lze se domnívat, že tato souhláska vytlačila dříve uvedené slovesné tvary (miegmù, liekmù) m. V několika varanavských nářečích se zachovala atematická forma 3. osoby jednotného čísla slovesa kýchat: ragì, kāp ānas čã.ušti, mòi jæ.m ri.mè ‘vidíš, jak on kýchá, asi má rýmu’ (Stanišiai); mà. mócina m'egóč nægãl, čã.ušti, kóšti, α_paz_dá.ktaru. ani_kàp nænór ‘moje matka nemůže spát, kýchá, kašle, ale k doktorovi za žádnou cenu nechce (jet)’ (Tùsamonys); mòi pipìru. pavũ.šte, ka(t)_tèp čã.ušti ‘asi přivoněl k pepři, že tak kýchá’ (Ramaškónys); kāp žĩӡ icì. bæ̇ržãi., òt ānas čã.ušti ‘když kvetou ty břízy, to on kýchá’ (Plìkiai). Tuto slovesnou formu s konsonantem s, který vznikl disimilací, běžně užívá mnoho východních a jižních aukštaitských nářečí. Téměř na celém území se zaznamenává atematický tvar 3. osoby jednotného čísla kósti, např.: tɔkìs kãšalus prìbstójo, kóšti i_kóšti žmó.gus, ūtarùč nægà.l ‘přepadl ho takový kašel, člověk kašle a kašle, nemůže mluvit’ (Paaradnė). Na základě těchto tvarů se ve většině jižních aukštaitských nářečí vytvořila i celá paradigma, např.: aš čiauščiu, tu čiausti, mes čiaustim, jūs čiaustit ir aš kóščiu, tu kósti, mes kóstim, jūs kóstit (srov. LD 346, 348; LKA III 90; Leskauskaitė 2006: 60; 2009: 64). Všechny tyto tvary jsou již v současné době normativní v litevském spisovném jazyce (viz DLKŽe). V varanavských nářečích se další tvary slovesné paradigmaty vyskytují zřídka, například 1. osoba množného čísla: kāp mažì būvọm, ci’élùs mæ̀tùs basì, čã.uštim, kóštim, iš_nósæz béga, anì kàs ti. mùs pá.ise, anì ti. kàs mùz gìde ‘když jsme byli malí, celý rok jsme chodili bosí, kýcháme, kašleme, z nosu nám teče, nikdo se nás tam neptal ani nás tam neléčil’ (Piliakalnis). Atematický tvar 3. osoby slovesa sniegti byl zaznamenán ve vesnici Kargaudai poblíž městečka Ródūnia, např.: zìdelèi.s kušnèi.s šnìegt, grèi.ta su_visù iš_pĩ.ḱos neišeisù ‘sněží velkými vločkami, brzy už vůbec nevyjdu z domu’. V zkoumaných nářečích byly zaznamenány ojedinělé příklady 1. osoby jednotného čísla s kontaminační koncovkou -mu (z eimu ir eimi, srov. lotyšské esmu), např.: galvà sùkasi, kur_eimù, viz_grūmu ‘točí se mi hlava, kam jdu, pořád padám’ (Asavà); škimù kvìetkas sà mergã̃lei, dovonóšu já.i žiedã̃lu. ‘trhám květiny své dívce, dám jí kvítky jako dárek’ (z pohádky; Nočià). Zachované tvary ukazují, že ne všechna slovesa, která mají relikty atematické paradigmaty, skutečně ve starých dobách patřila k tomuto typu časování. Zřejmě se při vzniku kolísání mezi atematickým a tematickým časováním časem atematická flexe dostala i k některým slovesům tematického časování (srov. LD 362). V nářečích Nočiõs, Pelesõs a Ramaškonių se obvykle užívá tvar yra ve 3. osobě, v ojedinělých případech však zastupuje nejen 3. osobu, ale i jiné osoby paradigmaty, například 1. a 2. osobu jednotného čísla a 3. osobu množného čísla: tù jāu. irà, ānas irà ir_às irà ‘ty už jsi, on je a já jsem’; mã:s visì čæ irà ‘my všichni jsme tady’. Taková Straipsniai / Articles 91 NIJOLĖ TUOMIENĖ Zobecněná supletivní forma 3. osoby byla zaznamenána v nářečích Dievėniškiai a Pùnsko a na zaniklém litevském jazykovém ostrově Zietelos (LD 345–346; LKA III 82, mapa č. 78; Vidugiris 2004: 243). V analyzovaných nářečích je třeba vznik formy 3. osoby je v celé paradigmatu pravděpodobně vysvětlovat jazykovým kontaktem: namísto tvarů přítomného času slovesa být utvořených od slovesného kmene es- odpovídá tvarům je v místní běloruštině ёсць ‘je’, srov.: я тут ёсьць; ты тут ёсьць; ён і яна тут ёсьць; мы тут ёсьць, яны тут ёсьць ‘já zde jsem; ty zde jsi; on a ona zde jsou; my zde jsme, oni zde jsou’ – v paradigmatu přítomného času jsou tvary jednotného i množného čísla stejné. 2. NĚKTERÉ CHARAKTERISTICKÉ SLOVESNÉ RYSY NÁŘEČÍ A INOVATIVNÍ ZMĚNY 2.1. Tvary sloves minulého častého času Minulý častý čas sloves je poměrně pozdním jevem litevského jazyka a nevyskytuje se ve všech litevských nářečích (viz Stang 1942: 172–173; Otręb ski 1956: 221–224; LD 356–359; Palionis 1967: 135–136; 1979: 51; Zinkevičius 1987: 217–218). Ve větší části litevského jazykového území (v aukštaitském nářečí a jemu bližších žemaitských mluvách) i ve spisovném jazyce se užívají tvary 3. osoby minulého častého času, tvořené z infinitivního kmene slovesa a přípony -davo. Časují se podle vzoru ā-kmenů. Zachovává se místo přízvuku infinitivu. V mluvách jižního aukštaitského podnářečí a v zkoumaných ostrovech Varanava se minulý častý čas užívá jen zřídka, případně se neužívá vůbec. Obvykle se vystačí s prostým minulým časem, jehož tvary se opakují nebo zesilují určitými příslovci (dažnai, tankiai), částicí vis, např.: suñ.kei ʒi.rβom_vis i_ʒi.rβom, niẽko gãːro nəmãːtem „těžce jsme pracovali, pořád jsme pracovali (pracovávali), nic dobrého jsme neviděli“ (Nevėšiai); sæñāũ. vaikāi. dažnai. má.n lākštus rāšė „kdysi mi děti často psaly dopisy (psávaly)“ (Ramaškónys). Jiným způsobem vyjadřování opakovanosti jsou slovesa s příponami -inėti, -dinėti nebo -dyti, které mají význam intenzity a iterativnosti (podrobněji viz Kaukienė 1994: 218–224), např.: aš_pàč patikžāu kã.rves „sám jsem chodíval naproti kravám“ (Tùšamonys); br̄ó.lis tá.njkei mùm pasùkas sũžde „bratr nám často posílával balíčky“ (Ramaškónys); ãnas pas_mani atæʒinėjė ir_visku. paʒezinėjė „chodíval ke mně a všechno pomáhal“ (Tùšamonys); su.nūs vis_atvažù.ʒinėjo, α_dabař u.nūkai. pabūna „syn pořád přijížděl, a teď pobývají vnoučata (vnuci)“ (Ródūnia). Slovesa s příponou -dinėti nebo -dyti se však často užívají nikoli tolik 92 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje k vyjádření opakovaného, nýbrž spíše dlouhotrvajícího děje, např.: ci.lu. ži.n burōkus ra(s)- sōdinėjau „celý den jsem sázel řepu“ (Plikiai); ragì, li.tùs susrblŋgzi- nėja „vidíš, déšť se stahuje (přichází)“ (Ramaškónys); ik̇vãkaru razmušžinėjau šlãpijūs prakãšus „až do večera jsem rozhazoval mokré řádky posečené trávy“ (Ramaškónys). Téměř ve všech zkoumaných mluvách Varanava byl zaznamenán velmi často užívaný tvar 3. osoby būdavo jako vsuvné slovo, jakési slovní vycpávkové slovo, když se vypráví o častých událostech v minulosti. Takové užití je charakteristické pro všechna litevská nářečí. Zdálo by se, že i ve zkoumaných mluvách Varanava je toto slovní vycpávkové slovo būdavo obvyklým tvarem minulého častého času. Jak však již bylo uvedeno, na celém území jižního aukštaitského podnářečí jsou tvary 3. osoby minulého častého času mimořádně vzácné. Kromě toho je slovo „бывало“ ve významu „bývalo“ v místním běloruském nářečí poměrně živé a časté; srovnejme: kadà tai, būdavo, kat prьkępam grьkinu. б líпu ir bru. kalima, бывала, як напячом грьчанных блинов „kdysi se stávalo, že jsme napekli pohankové placky“; suvei.- na, būdavo, jaunimas, tai padainuoja, pašóka a bělorusky зьдзяца, бывала, маладзешь, то панатянуюць, паспяваюць „sejde se, bývalo, mládež, a pak si zazpívá a zatančí“; a_rūdeni, būdavo, jau_gãno ciēlu. žiēnu. a bělorusky a y осень, бывала, ужо пасуць уэллы дзень „a na podzim se stávalo, že už pásli celý den“ (Ramaškónys). Ve vzácných případech se vyslovuje kratší varianta būdo, např.: žīdai, būdo, vã:ža visó:kus dá.iktus ir_cà pər- davinėja „Židé, bývalo, vozí různé věci a tady je prodávají“ (Plikiai); vã:karu, būdo, tai_vi.nõn, tai_kitõn pīr.k̇on sū.srankam ir_vēr.pæm „večer se scházíme, bývalo, tu v jedné, tu v druhé světnici (domě) a předeme“ (Kargaudai). Porovnáme-li tedy příklady z obou místních mluv, v nichž se užívají aktivněji i pasivněji, lze se domnívat, že místní běloruské nářečí vede informanty vyprávějící litevsky o událostech, které se v minulosti často opakovaly, k častějšímu užívání tvaru 3. osoby slovesa būdavo. Jde o jeden z případů, kdy mluvčí izolovaných nářečí, kteří v každodenním životě stále méně komunikují litevsky, začínají považovat výrazové prostředky běloruského jazyka za vlastní a snadno je vkládají do své řeči. Někteří své myšlenky nebo jednotlivé věty jednoduše překládají z běloruštiny, jinými slovy vyjadřují běloruskou myšlenku litevskými slovy (podrobněji viz Grinaveckienė 1997: 185–195; Tūomienė 2006: 161–172, 2006a: 80–86, 2010b, 223–234; Grumadienė 2005: 42). 2.2. Zvratná slovesa Užívání zvratných sloves v mluvách Varanava se na první pohled zdá obvyklé, tj. stejné jako v jiných litevských nářečích. Při bližším zkoumání nejnovějšího nářečního materiálu si zde však lze všimnout stále většího počtu jevů jazykové interakce typických pro zónu intenzivních kontaktů. Jde o novější a poněkud odlišné jevy než ty, o nichž byla řeč dosud. Nejprve upoutá pozornost zesílené užívání sémantických kalků a stále se rozrůstající vrstva kalků, která vznikla v důsledku rozšiřování jednostranné litevsko-běloruské dvoj Straipsniai / Articles 93 NIJOLĖ TUOMIENĖ jazykovému projevu. Tyto jazykové jevy lze označit za nejčistší produkty definitivně utvořené pozdní dvojjazyčnosti. Zvratná slovesa se obvykle tvoří zvratným afixem -si-, užívaným bez samohlásky i, která se vypouští jako sémanticky a funkčně nevýznamný prvek, např.: žãugies žmõgus, kãd iš_lóvos pãskeli ‘raduješ se, tj. raduješ se, člověče, že vstáváš z postele (vstaneš)’ (Plikiai); krãpštāũ.s ir_krapštãũ.s prie_tọ_žvirãčo ‘hrabu se a hrabu se, tj. hrabu se, u toho kola’ (Ramaškónys); paródik, kũ_cæ tep_sũñ.kei nešiẽs ‘ukaž, co to tak těžce neseš, tj. neseš’ (Ródūnia). Nepředponová slovesa mají zvratný afix, jak je obvyklé, na konci, např.: ar_mã.n su_jeĩ.s mũščis ‘zda se mám s nimi prát’ (Ramaškónys); tadà tévas pradėjĩ bá.rcis ‘tehdy se otec začal hádat’ (Kargaudai) (srov. LKA III 105; LD 331; Leskauskaitė 2006: 61). Tvary 3. osoby minulého času se často zkracují, některé mají dvojí přízvuk, například na kořeni i na koncovce: rã:dọs ir radõ:s ‘objevila se’; sẽ:dọs ir sẹdõ:s ‘sedla si’; stó:jos ir stojõ:s ‘postavila se’. Toto dvojí přízvukování bylo odedávna zaznamenáno v mnoha jihovýchodoaukštaitských nářečích, v sousedním nářečí Dieveniškiai a ve vzdálenějších litevských enklávách Gervėčiai a Zietela v Bělorusku (LD 333; Grinaveckienė 1973: 224; ZtT I 30; Leskauskaitė 2006: 60–61; 2009: 65). Přízvukování těchto tvarů ukazuje na zachovaný starý koncový přízvuk těchto sloves (viz LKG II 301). Bylo však zjištěno, že ve varėnavských nářečích je dvojí přízvukování těchto tvarů stále velmi úzce spojeno také s rozdílným významem. Novější tvary s přízvukem na kořeni se zde obvykle častěji užívají k vyjádření neizolovaného minulého času, označujícího děj probíhající v okamžiku promluvy, zatímco tvary s přízvukem na koncovce zde již vyjadřují izolovaný děj, který se odehrál dlouho před okamžikem promluvy, např.: tó:i bó:ba tai stó:jos, toi_sẽ:dọs, tai_vi(s)_skrai.dė po_pirkšs ‘ta baba se tu stavěla, tu sedala, pořád pobíhala (lítala, běhala) po domě’ (Plikiai) a anà sẹdõ:s in_dũiračọ ir_nuvažã:vo ‘ona si sedla na kolo a odjela’ (Ramaškónys); mã.žas vai.kas stojõ:s in_kọ́ju. ir_iškãf.c nuvãži ‘malé dítě se postavilo na nohy a hned odešlo’ (Tùšamonys); nẽžinãũ. iš_kur. ji.tas žmõ.gus čænójaka rã:dọs ‘nevím, odkud se ten člověk tady objevil’ (Kargaudai) a kã.rvę bũvo pabẽ.gus, ã.le vã.karu radõ:s ‘kráva byla zaběhnutá, ale večer se objevila’ (Pelesà). Je-li základní sloveso předponové a předpona končí souhláskou, zvratný afix -si-, vložený mezi předponu a kořen, se nezkracuje, např.: acisã.kem ẽi.c læŋkiškon škã.lon ‘odmítli jsme jít do polské školy’ (Plikiai); apŝivẽr-tė su_visù ã.rkļu ir_væžbimù šieno ‘převrátil se s celým koněm a vozem sena’ (Tùšamonys); rb́to žmõgus acikjẽle, pã.iso, dùrbl.s ažušpirta ‘ráno člověk vstal, dívá se, dveře jsou zatarasené’ (Stanišiai); usidã.rė sàvọ pir̃.kọj ir_sẽž ‘zavřel se ve svém domě a sedí’ (Ramaškónys). Jestliže však předpona slovesa končí samohláskou, dochází k synkopě zvratné částice, např.: vọ:s nẽsuzbarẽm ‘málem jsme se pohádali’; kàs jã.m pazdãrẽ ‘co se mu stalo’; suzdãũ.že kóju. ‘odřel si nohu, jako já se—’ 94 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje gandâu. ‘jak jsem se lekl (vyděsil)’; ká.ṛvę nəslá.izə ‘kráva se (ne)pustí’ (všechny příklady z Ramaškónys). Ve vzácných případech, kdy vznikne obtížně vyslovitelná skupina hlásek, se samohláska i zachovává, např.: prʌsivėža šaūsū pagalũ ir kurbl.na ‘navozí suchých klacků a topí’; paskum pasistatėm nãũ.ju. pir.ku. ‘potom jsme si postavili nový dům’; prʌbiská.ldãu smalẽku. in_cielōs žiʹmōs ‘naštípu si smalėků (smolných třísek) na celou zimu’ (všechny příklady z Plikiai). Vyskytují se případy, kdy má zvratný afix předponového slovesa (nejčastěji se záporkou ne-) postavení na konci, stejně jako ve slovanských jazycích, např.: fėlūkas jilgaĩ. nəžãžinasi (srov. bělor. не жэницца) bò jo˛mõtkai visos mer̃gos blõgos ‘Feliukas (mužské jméno) se dlouho nežení (neuzavírá sňatek), protože jeho matce se všechny dívky zdají špatné’ (Ramaškónys); gá.î pamegink tu_pàc, má.n gražei. nəpjáeunasi (srov. bělor. не режацца) ‘tak to zkus ty sám, mně se to nedaří pěkně krájet’ (Ródūnia); matūo.ro taisíć nəbaigšù, šã.nden kàp_tai nəgalvójasi (srov. bělor. не думаяца) ‘opravu motoru nedokončím, dnes mi to nějak nemyslí’ (Ramaškónys). Vliv běloruštiny lze nejspíše vysvětlit také některými významy jednotlivých zvratných slovesných tvarů, které odpovídají běloruským, v litevštině však tento význam nemají (nebo mají význam poněkud odlišný), např.: rãgana asipikcino (srov. bělor. закланаўілася) ir_ažūčeravójo jū.s ‘čarodějnice se rozzlobila a očarovala je’ (z pohádky, Nočia); vincus mani subarę, tai_aš kat_ra(s)siverkiau (srov. bělor. расплакалася) ‘Vincas (bratrovo jméno) mi vynadal, a já se hned rozplakala’ (Ramaškónys); prazbūdo ‘probudil se, tj. probudil’, ká.nžojasi ‘kouše se, tj. kouše’ (o psovi, srov. bělor. кусаюцца), kẽ pasi ‘pálí, tj. žahá’ (o kopřivách, srov. bělor. пячэцца) (Plikiai). Z těchto a výše uvedených příkladů lze vypozorovat tendenci, že se ve zkoumaných litevských nářečích objevuje stále více „kopií“ z místního běloruského nářečí. Jinými slovy, do litevštiny se přenáší nezměněná podoba slova a kořen litevského slova se vybírá především tak, aby odpovídal běloruskému kořeni (podrobněji viz Tuomienė 2006a: 80–86). 2.3. Další významné morfologické a slovotvorné zvláštnosti slovesných časů Morfologické zvláštnosti slovesných časů souvisejí především s výraznými fonetickými změnami koncovek, zejména s vypouštěním krátkých samohlásek. V této kapitole je věnována pozornost několika dalším novějším změnám: 2.3.1. Koncové samohlásky koncovek 1. a 2. osoby množného čísla všech časů a koncovky 3. osoby minulého jednorázového času sloves s příponami -oti, -ėti, -(i)uoti, -(i)auti se většinou vypouštějí, např.: á.udęm, bę̇gǫm, grę̇bęm, turę̇jom, vãžęf, žuvãvǫf a ažãj ‘vešel, tj. vešel’, galęį ‘mohl, tj. mohl’, nuvęį ‘odešel, tj. odešel’, vá.ikščoị ‘chodil, tj. chodil’. Takto se chovají téměř všichni Aukštaitové. Bylo zjištěno, že ve varėnavských Straipsniai / Articles 95 NIJOLĖ TUOMIENĖ zástupci šnekt podmíněně starší generace (nejstarší místní obyvatelé ve věku 70–80 a více let) vedle kratších tvarů vyslovují i delší, např.: cik su_šá.vọ gìrnom grūdus māleme ‘jen se svými mlýnskými kameny jsme mleli obilí’ (Ródūnia); ė́jome kǫlkožan ir_dǫvanai. žìrbọme ‘šli jsme do kolchozu (kolchozu) a pracovali zadarmo (bez odměny)’ (Plikiai); a.ji.tu. lietuvišku. laĩ.krašti. skai.tęte ‘a četli jste tyto litevské noviny’ (Ra-maškónys); anksčāu. galė́jo pasakìc ‘dříve mohl říci’; lã.nkiškai cæ ni.kas næmokėjọ ‘polsky tady nikdo neuměl’ (Stanišiai) (srov. LD 336, 341, 343, 353; LKA III 85, mapa č. 82, 87, 100; Leskaukaitė 2006: 58–59 aj.). Takto se mluví, jak již bylo zmíněno, z touhy mluvit „správně“ a „gramaticky“ a napodobovat spisovnou litevštinu. Informanti této generace totiž na rozdíl od podmíněně mladších (ve věku jen o něco méně – 65–70 let) stihli získat základy čtení a psaní v litevštině v meziválečných litevských základních školách a čítárnách. Většina z nich čte litevský tisk a krásnou literaturu, sleduje litevskou televizi a poslouchá rozhlasové pořady. Se spisovnou litevštinou se tedy setkávají poměrně často, nemohou jí však volně mluvit ani psát (podrobněji viz Tuomienė 2008: 38–41; 2010: 17–20). 2.3.2. Existuje ještě jedna morfologická zvláštnost slovesných časů – užívání koncovek jiného kmene. Například tvary 3. osoby préterita některých dvouslabičných sloves kmene ā a jejich odvozenin mají koncovky kmene ē, např.: brọ́lis àplupę žì.vi. tadù iš_jọ.s pí.ne kã.šūs ‘bratr oloupal, tj. sloupl kůru, a potom z ní pletl koše’ (Ramaškónys); žmọnà greĩ.ta prìbskutę bù.lbu. ir_pastã.tę vi.řc ‘manželka rychle oškrábala, tj. oškrabala brambory, a dala je vařit’ (Nočia); mã. mọ́.cina labaĩ. gražeĩ. sukñæs šùve ‘moje matka velmi pěkně šila šaty, tj. šila’ (Asavà), in_ rañ.ku. sùpe tu. vaĩkã: li, pakõ.l ã.nas ažmìgo ‘houpala toho chlapečka v náručí, tj. houpala ho, dokud neusnul’ (Nevėšiai). Jde o poměrně rozšířenou nářeční zvláštnost, která se zachovala i ve zkoumaných varanavských šnektách (srov. LKA III 102, mapa č. 97; Leskauskaitė 2006: 59–60; 2009: 63). 2.3.3. Ve varanavských šnektách se vyskytují slovesné předpony zajímavé svou formou, funkcemi i původem. Lexikální význam většiny předponových sloves zaznamenaných v těchto šnektách je však čistě běloruský. K vytvoření takového významu u těchto sloves s litevským slovním obalem se užívá předpona typická pro běloruštinu, zpravidla běloruská nebo shodná s běloruskou litevská (nejspíše právě ona zde způsobuje vznik běloruského významu slova), a různé přípony, většinou litevské. Zde je několik nejčastějších: a) ve varanavských šnektách se ve slovesech běžně užívá předpona ap-, která odpovídá běloruskému ap-, např.: tė́vas àparę lãu.ku., ėĩ.s mì.žù. sé.ć ‘otec zoral pole, půjde sít ječmen’ (Ródūnia); susi.das apkir.po mani. ir_dá.r baŕ.zdu. àpskutę ‘soused mě ostříhal a ještě mi oholil vousy, tj. oholil’ (Plikiai); ká.rve apė́.de visùs lapùs ‘kráva okousala všechny listy’; apkabino jū. šcipreĩ. ir_pabučã.vo ‘pevně ji objal a políbil’ (Ramaškónys). Vyskytují se však případy, kdy se předpona ap- užívá 96 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje také ve významu předpony nu-, např.: tá.m gai.žu visàs plù(n)ksnas šùvà apróvė ‘tomu kohoutovi pes vytrhal všechna pera’ (Tūsamonys), ici. ki.mo vaikái. óbuolus má.n aptrá.u-ki.s ‘ty děti z vesnice mi otrhají jablka’ (Ramaškónys). Tento význam předpony není pro litevštinu typický. Jde nejspíše o morfologický kalk z místní běloruštiny (srov. bělor. абадраць ‘otrhat’, абарваць ‘oloupat’); b) předpona at- užívaná v šnektách odpovídá běloruské at-, např.: atã:jo žebrõ.kas, daváu. jáe.m du_poutù ‘přišel žebrák (žebrák), dal jsem mu dvě vejce’ (Ramaškónys); atěkė.lâu vartùs, invažùr kit‘, acìemâu sá.ʋo dá.iktus ir_išejâu. iš_ti ‘odklidil jsem vrata, vjeďte’; ‘vzal jsem si své věci a odešel odtamtud’ (Nevāšiai). Bylo však zaznamenáno mnoho příkladů, kdy se at- užívá ve významu nu- nebo par-, který je litevštině cizí, např.: atkir.to sáu.su. šá.ku. (srov. bělor. адрубаў сук) ‘usekl suchou větev’ (Asavà); afkiñ.kę á.rklus ir_nùvvede klúonan (srov. bělor. апроч каней) ‘odkinkal koně a odvedl je do stodoly’ (Nočià); bró.lis cik_rób.to atvažãvo namõ (srov. bělor. приехал до хаты) ‘bratr se vrátil domů až ráno’ (Plìkiai); c) předpona ažu- / až- (spisovné už-) se obvykle užívá k označení ukončení děje, např.: àžvėrtę gá.lvu. ir_pá.išo in_mani ‘zakroutil hlavou a dívá se na mě’ (Stenišiai); vidù.-ži.ni. ká.rvi. visadù aždarāu. tvá.rtan ‘v poledne vždy zavírám krávu do chléva’ (Kargaudai); ažudirbāu. ró.sijoɣ næðãu.gi piniɣũ ‘v Rusku jsem si vydělal málo peněz’ (Ramaškónys). Někdy může tato předpona vyjadřovat i počátek děje: ažu-sirgāu., tai_ci.lu. ži.mu. pragulė́ jau (srov. bělor. захварэу) ‘onemocněl jsem, a tak jsem celou zimu proležel’ (Ramaškónys); gir̃žu, vai.kas ažùverkę (srov. bělor. заплакаў) ‘slyším, dítě se rozplakalo’ (Asavà). Někdy se užívá také ve významech některých jiných předpon, např.: asilá.ido sá.ulę (srov. bělor. слониа зайшло) ‘slunce zapadlo’; asibai.de arkliñs (srov. bělor. спалохауся конь) ‘kůň se splašil’. Poslední významy předpony až- (ažsi-) jsou nejspíše přejaté (srov. v nářečích Gervėčiai a Zietela: Grinaveckienė 1973: 226; Vidugiris 2004: 278); d) ve varanavských šnektách je velmi častá slovanská předpona da-, která se často užívá místo předpon pa-, pri-, iš-, nu- (srov. Leskauskaitė 2006: 61–62; 2009: 66), např.: dasakík jáu_visku. (srov. bělor. да(с)кажы) ‘řekni / pověz už všechno’; daė́jo ingi_dùru. ir_grùvo (srov. bělor. дайшоў) ‘došel ke dveřím a upadl’, dašó:ko ir_ištá.ukę mani iš_vùpes (srov. bělor. даскочылі) ‘přiskočili a vytáhli mě z řeky’, dagi.vã̃.no dá.r ik_ìto kã.ro (srov. bělor. дажылі) ‘dožili se ještě té války’ (všechny příklady z Ramaškóny); e) předponou pa- se vyjadřuje úplné dokončení děje (nejčastěji opakovaného) v minulosti (nebo jeho možné dokončení v budoucnosti). V takovém případě se tato předpona zde, stejně jako v mnoha dalších nářečích jihovýchodního okraje litevského jazyka, podle běloruského vzoru připojuje i k jiným předponovým slovesům, případně se opakuje dokonce dvakrát, např.: áni.s jáu. visi panumirb (srov. bělor. павымірау-шы) ‘všichni už zemřeli’; žù.sis pajíždùvęs (srov. bělor. павыдыхалі) ‘husy pochcípaly’, Straipsniai / Articles 97 NIJOLĖ TUOMIENĖ rozutekl se svět všude možně, každý někam (srov. bělorus. паразыходзіціся) „rozešli se (pa+raz+si+ėjo) lidé (všichni lidé), každý někam“; sešli se všichni do jednoho (srov. bělorus. пазыходзі-ліся) „sešli se všichni do jednoho“ (všechny příklady z Plikiů) (srov. Vidugiris 2004: 275–276); f) předpona pri- se v nářečích Varanava používá také ve významech jiných předpon (at-, pa-, ap-), nejspíše přejatých, např.: nepoznal(a) jsem tě hned (srov. bělorus. я ни зразу прызнала цябе) „nepoznal(a) jsem tě hned“ (Tūsamonys); pěkně jsem pozdravil(a) všechny (srov. bělorus. паприветствовала усіх) „pěkně jsem pozdravil(a) všechny“ (Asavà); obě dcery jsou pěkně oblečené (srov. bělorus. абедзве доч-ки прыадзетыя) „obě dcery jsou pěkně oblečené (vystrojené)“ (Ramaškónys); g) pro slovesa zkoumaných nářečí je příznačná také slovanská předpona raz-, užívaná ve významech spisovných předpon pa-, iš- a dalších, např.: vìsku. mú z žmó·nes raspìr.ko (srov. bělor. раскинули) ‚všechno naši lidé (místní) vykoupili‘; razrbũ.ko mú·s klú nu. ir_kalkòzon pàjeme (srov. bělor. разабралі) ‚rozebrali naši stodolu a odvezli ji do kolchozu‘; itãi. kã·cinas bę·go i(r)_ràžverṭe kã·šuku. (srov. bělor. развернул) ‚kocour běžel a převrhl košík‘ (Ramaškónys) (srov. Vidugiris 2004: 277–279). 2.4. Pozůstatky neurčitých slovesných tvarů Z neurčitých slovesných tvarů se v nářečích Varanava užívají činná a trpná příčestí přítomného a minulého času prostého a polopříčestí. Například činná příčestí přítomného času: letos je mnoho brambor shnilých „letos je mnoho brambor shnilých“ (Pelesà); činná příčestí minulého času prostého: a zase tam byla sestra přijedší „a zase tam byla sestra, která přijela, tj. ta přijedší“ (Nočià); trpná příčestí minulého času prostého: dlouho tam ležel zastřelený člověk „dlouho tam ležel zastřelený člověk“ (Ramaškónys); můj strýc byl také odvezen na Sibiř „můj strýc byl také odvezen na Sibiř“ (Plikiai); polopříčestí: honíš-li dva zajíce, nechytíš žádného „honě dva zajíce, nic neulovíš“ (Pelesà) (srov. Leskauskaitė 2006: 63). V Pelesojè bylo zaznamenáno několik forem polopříčestí s významem přítomného a minulého času prostého, např.: odešel, zatímco jsme ještě spali „odešel, když jsme ještě spali“; co tam děláš, když prší „co tam děláš, když prší“ (srov. LD 387) (Asavà). Nelze vyloučit, že tyto případy byly užity vlivem spisovného jazyka. V jiných enklávách jihovýchodoaukštaitského nářečí nebyly formy polopříčestí zaznamenány. Rovněž nebyly zaslechnuty ani zapsány příklady s formami příčestí, polopříčestí a adverbálních participií předminulého a budoucího času. Nutnost, potřebnost a možnost se vyjadřují syntaktickými konstrukcemi nominativ podstatného jména nebo zájmena + modální sloveso + infinitiv slovesa, např.: je třeba len vytrhávat, pohanku kosit „je třeba len vytrhávat, tj. len, a pohanku kosit, tj. pohanku“ (Ródūnia); muži, říkám, je třeba stavět nové kříže „muži, říkám, je třeba nové kříže, tj. nový kříž, postavit“ (Tūsamonys); myslím, že už 98 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje lze kopat brambory „myslím (myslím si), že už lze kopat brambory, tj. brambory vykopávat“ (Ramaškónys); bylo třeba nejprve vytáhnout koně z bažiny a potom už vůz „bylo třeba nejprve vytáhnout koně, tj. koně, z bažiny, a potom už vůz, tj. vůz“ (Piliakalnis). Tyto staré syntaktické konstrukce (zejména s reikėti) si dobře uchovali východní a jižní aukštaité a v zásadě všechny litevské jazykové enklávy v Bělorusku (viz Ambrazas 2006: 35–36, 331–332). Trpná příčestí, která tvoří jmennou část složeného přísudku, se shodují v čísle a rodě s příslušnými podstatnými jmény, jež ve větě plní funkci podmětu, např.: tvůj koš je pěkně upletený „tvůj koš je pěkně upletený“ (Pelesà); to jsou bratrovy dřeváky, tence vyřezávané „to jsou bratrovy dřeváky, tence vyřezávané“ (Ramaškónys). Častěji se však nepřihlíží ani k rodu, ani k číslu podstatného jména a užívají se nespecifikované rodové formy příčestí, např.: a proč je tvůj sklep otevřená „a proč je tvůj sklep otevřená, tj. otevřený“ (Stanišiai); uprostřed domu stojí zaslan postavená „uprostřed domu stojí zaslan (druh lavice) postavená, tj. postavený“ (Asavà); zuby hrábí jsou už přidělaná „zuby hrábí jsou už přidělaná, tj. přidělané (připravené)“ (Ramaškónys). Tento jev se vyskytuje nejen v nářečích jihovýchodoaukštaitského nářečí, ale i v jiných aukštaitských nářečích, zvláště v příhraničních (viz LD 384–385; Leskauskaitė 2006: 63 aj.). 3. SHRNUTÍ 3.1. Sociolingvistické okolnosti Nepříznivé a obtížné podmínky pro litevský jazyk v kraji Varanavo existovaly po několik staletí, avšak změny vnitřní struktury nářečí dnes nelze považovat za dovršené. Na tomto malém území, odděleném od jádra litevského etnografického území, lze pozorovat různé vývojové fáze kdysi jednotné jazykové situace: od dvojjazyčnosti, kterou si zachovali pouze nejstarší obyvatelé (okolí Ramaškoniů, Rodūnie a Pelesy), až po úplný zánik jazyka (vesnice v okolí Asavy, Parodnė, Nočia a Nevašiai), kdy si lidé pamatují jen několik názvů předmětů každodenní potřeby. Těchto 7 litevských jazykových ostrovů v Bělorusku se navzdory rychlé asimilaci Litevců neustále měnilo a mění se i nadále poměrně soustavně. 3.2. Zachování archaických slovesných tvarů Dlouhodobé obklopení jinými jazyky a izolace vedly k tomu, že se varanavská nářečí stále více konzervovala. To jim pomohlo zachovat několik vrstev jazykových rysů: současnou tradiční vrstvu, tvořenou základními fonetickými a morfologickými rysy nářečí, které se utvářely po dlouhá staletí vývoje nářečí, a velmi nevýraznou vrstvu, pravděpodobně zděděnou z dávné minulosti, z období baltských kmenových jazyků: Straipsniai / Articles 99 NIJOLĖ TUOMIENĖ « tvary sloves v kondicionálu v duálu 1. a 2. osoby jednotného čísla (bu.tá.u, bu.tá.i ‚byl bych, byl bys‘; eitá.u, eitá.i ‚šel bych, šel bys‘) se zachováním archaičtějšího přízvuku; pozůstatky atematických (konsonantických) sloves v prézentu – většinou tvary 3. osoby jednotného čísla (liẽkma ‚zůstává‘; čẽ.usti ‚kýchá‘; sniẽgt ‚sněží‘); zachované prézentní tvary s kmenem na na (mi.knù ‚spím‘, mi.knì ‚spíš‘, mì.kna ‚spí‘) a tvary 1. osoby jednotného čísla s kontaminační koncovkou -mu (eimù, skìmu ‚jdu, trhám‘); zachování starého koncového přízvuku tvarů 3. osoby minulého času zvratných sloves (radõs ‚našel/našla se‘; stõjõs ‚postavil/postavila se‘). 3.3. Inovační jazykové jevy – důsledky jazykových kontaktů V důsledku neustálé interakce se slovanskými jazyky (především s místním běloruským nářečím, v menší míře s místními polštinou a ruštinou) prošla litevská nářečí ve Voranavě složitými strukturálními změnami. Lze zde snadno rozpoznat zřetelně novou a početnou vrstvu slovanských nánosů – konkurenčních slovesných tvarů, sémantických kalků apod.: zanikají neurčité slovesné tvary; v nářečích se obvykle používá tvar třetí osoby yra, který se ve vzácných případech užívá nejen ve třetí, ale i v dalších osobách. Vznik takového zobecněného supletivního tvaru 3. osoby podporuje také místní běloruština, v jejímž paradigmatu přítomného času jsou tvary jednotného i množného čísla stejné – ёčbу ‚je‘; minulý frekventativ, který se používá při vyprávění o častých událostech v minulosti, se vyjadřuje přidáním tvaru 3. osoby būdavo. Jde o jeden z případů, kdy jsou prostředky vyjadřování běloruského jazyka považovány za vlastní a snadno se vkládají do litevštiny; zvratný afix předponového slovesa (nejčastěji s ne-) stojí na konci, stejně jako ve slovanských jazycích; přebírá se běloruský význam zvratných tvarů jednotlivých sloves; značný počet slovesných předpon se užívá ve významu, který je litevštině cizí: 1) předpona ap- se užívá také ve významu nu-, který je charakteristický pro místní běloruštinu; 2) předpona at- má vedle toho i významy nu- a par-, které jsou litevštině cizí; 3) předpona až- (ažsi-) může vyjadřovat začátek děje a významy přejaté od některých jiných předpon; 4) slovanská předpona da- se často užívá místo předpon pa-, pri-, iš-, nu-; 100 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archajiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje 5) předpona pa- se podle běloruského jazykového vzoru připojuje také k jiným předponovým slovesům nebo se dokonce opakuje dvakrát; 6) předpona pri- se používá ve významech přejatých předpon at-, pa-, ap-; 7) slovanská předpona raz- se užívá ve významech předpon pa-, iš- aj. LITERATURA A PRAMENY Ambrazas Vytautas 2006: Lietuvių kalbos istorinė sintaksė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. DLKŽe – Slovník současného litevského jazyka: šesté (třetí elektronické) vydání. Redaktoři: Stasys Keinys (šéfredaktor), Laimutis Bilkis, Jonas Paulauskas, Vytautas Vitkauskas. Vilnius: Litevský jazykový institut, 2006; internetová verze, 2011. Internetový přístup: http://dz.lki.lt. DvŽ – Laima Grumadienė, Mikulėnienė Danguolė, Morkūnas Kazys, Vidugiris Aloyzas. Slovník nářečí Dieveniškės 1. Vilnius: Litevský jazykový institut, 2005. Grinaveckienė Elena 1973: Kai kurios Gervėčių tarmės veiksmažodžio ypatybės. – Lietuvių kalbotyros klausimai 14, 221–229. Grinaveckienė Elena 1997: Izoliuotų lietuvių šnektų vertiniai etninėse Lietuvos žemėse Baltarusijoje. – Lietuvių kalbotyros klausimai 37, 185–195. Grumadienė Laima 2005: Kodų kaita lietuvių tarmėse. – Valoda–2006. Valoda dažadu kultūru kontekstā. Zinātnisko rakstu krājums XVI. Daugavpils: Saule, 42–48. Jaroslavienė Jurgita, Tuomienė Nijolė 2013: Lazūnų šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Kardelis Vytautas 2014: Lietuvių kalbos salos: probleminiai aspektai. – Lietuvių kalba 8. Interneto prieiga: www.lietuviukalba.lt. Kaukienė Audronė 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžio istorija. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla. Kaukienė Audronė 2002: Lietuvių kalbos veiksmažodžio istorija II. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla. Kaukienė Audronė, Pakalniškienė Dalia 2002: Veiksmažodžių likti, snigti, migti struktūra ir kilmė. – Vārds un tā pētīšanas aspekti. Rakstu krājums 6, 113–131. Liepāja. Kazlauskas Jonas 2000: Rinktiniai raštai 1, sud. Albertas Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Labov William 1963: The social motivation of a sound change. – Word 19, 207–309. LD – Zinkevičius Zigmas. Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis, 1966. Straipsniai / Articles 101 NIJOLĖ TUOMIENĖ Leskauskaitė Asta 2006: Kučiūnų krašto šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Leskauskaitė Asta 2009: Marcinkonių šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. LKA II – Atlas litevského jazyka 2. Fonetika, odpovědný redaktor Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1982. LKA III – Atlas litevského jazyka 3. Morfologie, odpovědný redaktor Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1991. LKG II – Gramatika litevského jazyka 2. Morfologie, hlavní redaktor Kazys Ulvydas. Vilnius: Mintis, 1971. LKTCh – Bacevičiūtė Rima, Ivanauskienė Audra, Leskauskaitė Asta, Trumpa Edmundas. Antologie litevských nářečí. Vilnius: Vydavatelství Litevského jazykového institutu, 2004. Markevičienė Žaneta 1999: Aukštaičių tarmių tekstai 1. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Mikulėnienė Danguolė 2012: Dėl kalbos archaikos ir inovacijų santykio (Zietelos lietuvių šnektos duomenimis). – Lituanistica, t. 58. Nr. 1(87), 51–62. Vilnius: Lietuvos mokslų akademija. Otrębski Jan 1956: Gramatika języka litewskiego 3. (Nauka i Formach). Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe. Pakalniškienė Dalia 2004: Bendrieji baltų kalbų veiksmažodžiai. Morfologinė struktūra. – Vārds un tā pētīšanas aspekti. Rakstu krājums 8, 201–210. Liepāja. Palionis Jonas 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a. Vilnius: Mintis. Palionis Jonas 1979: Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. Vilnius: Mokslas. Ragaišienė Vilija 2010: Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo variantai pietų aukštaičių ir rytų aukštaičių vilniškių tarmėse. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Stang Christian 1942: Das Slawische und baltische Verbum. Oslo, 172–173. Šukys Jonas 1960: Būdingesnės Ramaškonių šnektos ypatybės. – Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 177—187. Tamulionienė Aureli̇ja 2013: Neapibrėžtą ypatybės kiekį žymintys būdvardžiai: priešdėlio po- vedinių daryba. – Acta Linguistica Lithuanica 68, 126–145. Trumpa Edmundas 2008: Pelesos šnektos fonemos ir jų variantai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Tuomienė Nijolė 2006: Ramaškoniškių šnekos kodų kaita. – Kalbos kultūra 79. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 161–172. 102 Acta Linguistica Lithuanica LXX Archa jiškosios ir inovacinės veiksmažodžio ypatybės Pietų aukštaičių patarmėje Baltarusijoje Tuomienė Nijolė 2006a: Periferiško lietuvi v iešių izlokšnų kalki. – Valoda – 2006. Valoda dažādu kultūru konteksta. Zināt nisko rakstu krājums XVI. Daugavpils Universitātes akademiskais apgads „Saule“, 2006., 80.–86.lpp. Tuomienė Nijolė 2008: Ramaš konių šnektos tekstai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Tuomienė Nijolė 2010: Ramaš konių šnektos daiktavardis: sociolingvistinis tyrimas (= Opera linguistica Lithuanica 13). Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Tuomienė Nijolė 2010a: Dvibalsių ie, uo vienbalsinimo tendencijos periferinėse Varanavo šnektose. – Žmogus ir žodis 2(1). Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas, 62–67. Tuomienė Nijolė 2010b: Pietų aukštaičių šnektos Baltarusijoje: kalbų sąveikos padariniai. – Respectus Philologicus 18(23), Kaunas, 223–234. Vidugiris Aloyzas 2004: Zietelos lietuvių šnekta. Vilnius: Presvika. Zinkevičius Zigmas 1987: Lietuvių kalbos istorija II. Iki pirmųjų raštų. Vilnius: Mintis. ZtT I – Vidugiris Aloyzas, Mikulienienė Danguolė. Zietelos šnektos tekstai 1. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. Лабов Уильям 1975: О механизме языковых изменений. – Новое в лингвистике 7. Москва: Прогресс, 199–228. Archaické a inovativní zvláštnosti slovesa v jižní aukštaitské nářeční oblasti v Bělorusku S H R N U T Í Článek se zabývá dvojími zvláštnostmi sloves v kontinuu jižní aukštaitské nářeční oblasti v Bělorusku, v okrese Voranava: archaickými pozůstatky a inovativními jevy. Z tohoto hlediska jsou přezkoumávány konjugace, tvoření a sémantika sloves v nářečích z hraničních mikrooblastí jižní aukštaitštiny. Článek vychází z nejnovějších dialektologických a sociolingvistických údajů. Odhaluje proměnlivost užívání archaických a inovativních slovesných tvarů a určuje směr jejich změn. Údaje jsou analyzovány v takzvaném zdánlivém čase. Současná jazyková situace je zaznamenána u místních informátorů s různou mírou znalosti litevštiny. Jinými slovy, cílem článku je určit zvláštnosti sloves, které jsou nejstabilnější a nejvíce náchylné ke změnám, protože litevské nářečí obecně upadá. Materiál nářečí ze 7 malých litevských mikrooblastí analyzovaný v článku ukazuje, že v důsledku rychlé denacionalizace Litevců byly změny probíhající v litevštině poměrně soustavné. Malé území, oddělené od jádra litevské etnografické Straipsniai / Articles 103 NIJOLĖ TUOMIENĖ země, dokládá různé fáze kdysi totožné jazykové situace: od bilingvismu zachovaného nejstaršími obyvateli (okolí Ramashkantsy, Radun’ a Pelyasa) až po úplný zánik jazyka (vesnice v okolí Asava, Paharodna, Nacha, Niavošy). Dlouhodobé působení cizojazyčného prostředí a izolace vedly k posílení konzervativnosti voranavských nářečí. Pomohly jim uchovat několik vrstev jazykových zvláštností. Především jde o současnou tradiční vrstvu tvořenou hlavními fonetickými a morfologickými rysy nářečí, které se utvářely během dlouhých staletí jeho vývoje: a) dvoukmenové tvary 1st. a 2nd. osoby jednotného čísla sloves v podmiňovacím způsobu s archaičtějším přízvukem; b) pozůstatky přítomných tvarů atematických (souhláskových) sloves (tvary 3rd. osoby jednotného čísla); c) přítomné tvary kmene na- a tvary 1st. osoby jednotného čísla se zachovanou kontaminovanou koncovkou –mu; d) zachované staré přízvukování koncovky ve tvarech 3rd. osoby minulého času zvratných sloves. V důsledku nepřetržitého kontaktu se slovanskými jazyky prošla litevská nářečí ve Voranavě složitými strukturálními změnami. Snadno lze rozpoznat zřetelně novou a početnou slovanskou vrstvu: a) zaznamenává se rostoucí užívání sousedních slovesných tvarů i sémantických kalků; b) nečasované tvary sloves mají tendenci ustupovat; c) tvar yra (je), který se obvykle užívá ve 3rd. osobě, přejímá v nářečích tvary dalších osob; c) opakované děje v minulosti se vyjadřují minulým opakovaným časem přidáním tvaru 3rd. osoby būdavo (býval); d) stejně jako ve slovanských jazycích se přípona zvratného tvaru u předponových sloves často umisťuje na konec; u některých sloves se přejímá běloruský význam zvratných tvarů; e) řada slovesných předpon se užívá ve významech, které jsou litevštině cizí. Přijato 16. května 2014. NIJOLĖ TUOMIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] [email protected] 104 Acta Linguistica Lithuanica LXX