Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną

GRASILDA BLAŽIENĖ Institut litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: pruský, respektive baltské jazyky, onomastika, staré baltské písemnictví. JEŠTĚ O PRAŽSKÉM RUKOPISNÉM NĚMECKO-LITEVSKÉM SLOVNÍKU Více o pražském rukopisném německo-litevském slovníku ANOTACE Pražský rukopisný německo-litevský slovník se dostal do vědeckého oběhu, když se o něm před pěti lety zmínil Ilja Lemeškin. Badatele slovníku zajímal především samotný text rukopisu a jeho autorství, které vyvozovali z darovacího záznamu na předsádce rukopisu, kde je jako autor uveden „Hacke“. Tento záznam také umožňuje domnívat se, že rukopis slovníku mohl patřit významnému profesorovi univerzity v Halle Siegmundovi Jakobovi Baumgartenovi. Na základě materiálů shromážděných v archivech v Halle se tento článek zabývá otázkou vlastníka rukopisu s cílem potvrdit či vyvrátit domněnku, že vlastníkem rukopisu mohl být výše zmíněný Baumgarten. ANOTACE Pražský rukopisný německo-litevský slovník se začal objevovat ve vědeckých pramenech poté, co o něm před pěti lety promluvil Ilja Lemeškin. Badatele slovníku zajímal především samotný text rukopisu a jeho autorství, které vyvozovali z darovacího nápisu na předsádce rukopisu, kde byl jako autor označen „Hacke“. Nápis také naznačuje, že rukopis slovníku mohl patřit proslulému profesorovi univerzity v Halle Siegmundovi Jakobovi Baumgartenovi. KLÍČOVÁ SLOVA: pražský rukopisný německo-litevský slovník, darovací záznam, autorství, Baumgartenova litevská knihovna, analýza rukopisu. KLÍČOVÁ SLOVA: pražský rukopisný německo-litevský slovník, darovací nápis, autorství, Baumgartenova litevská knihovna, analýza rukopisu. Straipsniai / Articles 265 GRASILDA BLAŽIENĖ Na základě materiálů z archivů Univerzity v Halle se článek zabývá otázkou vlastnictví rukopisu, aby potvrdil či vyvrátil domněnku, že jeho vlastníkem mohl být výše zmíněný Baumgarten. Když habilitovaný doktor Ilja Lemeškin, spiritus movens baltistického semináře Univerzity Karlovy v Praze, oznámil objev pražského slovníku připisovaného Friedrichu Wilhelmu Haackovi, bylo jasné, že se objevil další lexikografický památník z Východního Pruska, který je třeba zkoumat a publikovat1. Lemeškin má pozoruhodnou vlastnost – nepublikované a jinými autory neprojednané prameny litevistiky a baltistiky se na něj doslova lepí. V případě pražského rukopisného německo-litevského slovníku, uloženého v Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky (signatura XVI.F.30), nebyl Lemeškin první. Ve druhé polovině 19. století tento slovník prohlížel Leopold Geitler (18. října 1847 – 2. června 1885), který o něm podal stručnou zprávu v baltistům dobře známé knize Litauische Studien, vydané v Praze roku 1875. Geitler doplnil litevsko-německý slovník Georga Heinricha Ferdinanda Nesselmanna z roku 1851 třemi slovy, podle jeho slov „aus einem in der prager bibliothek aufbewahrten lit. wörterbuche“ („z jednoho litevského slovníku uloženého v pražské knihovně“): merlė, patupelis ir prãnaras (Geitler 1875: 96, 103, 104). V Litevském slovníku jsou zaznamenána všechna tři slova: merlė „mršina, zdechlina“, zaznamenané z uvedené Geitlerovy knihy (LKŽe), patupelis „podpatek“ z rukopisného slovníku někdejšího königsberského archivu, Msc. 84 4º, a z Nesselmennova slovníku a prãnaras „nerovnost, zkroucení, boule ve dřevě“ z Geitlerovy knihy (LKŽe). O existenci slovníku v pražské knihovně tedy byly zprávy. Nabízí se otázka, jak a kdy se slovník dostal do Prahy. Otázek souvisejících s autorstvím a vlastníky slovníku obecně přibývá, přestože s tím, jak se výzkum tohoto rukopisu prohlubuje, jsou některé otázky nahrazovány jinými. Například vyvrácením předpokládaného Haackova autorství byla jedna otázka zodpovězena, vyvstává však další: kdo byl tedy autorem? (Lemeškin 2013: 269–279; Triškaitė 2014: 292–317). O provenienci z poloviny 18. století, na jejímž základě byl identifikován autor a vlastník pražského slovníku, se již diskutovalo vícekrát (Lemeškin 2012: 37, 54–55; 2013: 276–277). V provenienci je jako autor uveden „Hacke“ a stručně se dodává, že byl kazatelem v Litvě, studoval v Halle a svou jazykovou příručku vydal v tiskárně sirotčince Waisenhaus v Halle2. Provenienci podepsal „Baumgarten“, jehož totožnost dosud nebyla s konečnou platností určena. 1 Plačiau žr. Lemeškin 2012: 31–58. Šis straipsnis parengtas pagal Valstybinės lietuvių kalbos komisijos 2012-04-02–2014-03-31 finansuotą projektą Friedrichui Wilhelmui Haackui priskiriamo rankraštinio vokiečių–lietuvių kalbų žodyno (XVIII a. pr.) tyrimas ir rengimas spaudai (sutarties Nr. K-4/2012). 2 Německý text podrobně rozebral Lemeškin v konzultaci s Christiane Schiller a Birute Triškaitė (Lemeškin 2013: 277). Podle názoru autorky článku vznikla tato interpretace krátkého textu v roce 2013 proto, že řešitelé projektu Lemeškin a Triškaitė již tehdy zkoumaný slovník důkladně prostudovali. 266 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną 1 OBR. Provenience rukopisu slovníku uloženého v Praze (1r; NK ČR: XVI.F.30) Autor Hacke. Byl kazatelem v Litvě. Studoval v Halle. Jeho jazyková příručka prý byla vytištěna v sirotčinci. Daroval [J./D.]3 Baumgarten. Cílem autorky článku bylo najít v archivech a knihovnách v Halle spolehlivé informace o osobě, která podepsala provenienci: [J.] nebo [D.] Baumgarten4. Jestliže D lze vykládat jako Doctor, mohl provenienci zapsat sám Baumgarten; jestliže Dominus, 3 V závorkách jsou uvedeny možné varianty prvního písmene – J. nebo D. 4 Je třeba poznamenat, že Lemeškin v roce 2012 přečetl „D<edicavit> / D<ominus> / D<octor> / J. Baumgarten“, avšak bez ohledu na interpretaci měl sklon spojovat Baumgartena, který darování podepsal, s proslulým profesorem z Halle (Lemeškin 2012: 55, 54). V roce 2013 již badatel uvedl pouze „[D.] Baumgarten“ a zdůraznil, že písmeno D lze vykládat různě. Může označovat titul Doctor nebo Dominus „pán“, anebo zkratku posledního slova ve spojení dono dedit dedicavit (Lemeškin 2013: 277). V dedikačních situacích znamená Dono dedit „daroval“ nebo „věnoval darem“. Zkrácená podoba slovesného tvaru dedicavit se v soupisu latinských zkratek nevyskytuje. Zkratka d: může znamenat: domini, dictio, divisio, dividit, dominatio;.d. – dicens, duo. (Za tuto informaci děkuji dr. Rolandu Kregždžiovi.) Je třeba dodat, že při práci na projektu v Litevském jazykovém institutu se pracovalo s kopiemi slovníku. Autorka článku spolu s Birute Triškaitė v Praze podrobně zkoumala také originál, který umožnil spatřit to, co kopie nezachycují, tj. opravy, barvy inkoustu a posypávání opravených míst pískem; podle barvy inkoustu a tlaku pera bylo možné také rozpoznat, kdy si autor či opisovač slovníku dělal přestávky. Stručně řečeno, dlouholeté zkušenosti s prací s rukopisy umožňují dojít k závěru, že ani ta nejlepší kopie nenahradí originál. Straipsniai / Articles 267 GRASILDA BLAŽIENĖ zapsat ji mohla i jiná osoba. Provenience již byla přeložena do litevštiny (Lemeškin 2012: 55; 2013: 277). Text není dlouhý – má jen čtyři řádky a podpis. Nyní k záhadnému Baumgartenovi. Jak se soudilo v roce 2012 (Lemeškin 2012: 54–57), provenienci zapsal Siegmund Jakob Baumgarten, jeden z nejvýjimečnějších duchů Halle a celého Německa v první polovině XVIII. století. Aby bylo možné určit autora provenience a potvrdit či vyvrátit domněnku, že pražský slovník patřil Siegmundu Jakobu Baumgartenovi, bylo třeba prolistovat jeho dopisy, poznámky a přednáškové zápisky, uložené v archivech v Halle. Překvapilo, že mnohé bibliografické údaje o známém pietistovi, spisovateli, překladateli, velmi oblíbeném a studenty vyhledávaném univerzitním učiteli a bibliofilovi nejsou příliš podrobné a někdy si i odporují, přestože o něm bylo napsáno mnoho. Překvapilo také, že archivních pramenů souvisejících s Baumgartenem není v Halle mnoho. V prvním svazku Německé biografické encyklopedie (Deutsche biographische Enzyklopädie), vydaném roku 2005 v Mnichově, jsou zmíněni dva Baumgartenové spojení se Siegmundem Jakobem, totiž jeho otec Jakob Baumgarten (1668, Wolmirstedt – 29. června 1722, Berlin), evangelický teolog a básník, a je uvedeno, že byl otcem filosofa Alexanderia Gottlieba5 (17. června 1714, Berlin – 26. května 1762, Frankfurt an der Oder) a teologa Siegmunda Jakoba (14. března 1706, Wolmirstedt – 4. července 1757, Halle) (DBE I 429–432). Ve druhém svazku dřívější „Realencyklopedie protestantské teologie a církve“ z let 1896–1913 (Realencyklopädie für protestantische Theologie und Kirche) se uvádí, že otec „našeho“ Baumgartena Jakob Baumgarten měl dva nadané syny, z nichž Siegmund Jakob byl starší a jeho mladší bratr Alexander Gottlieb byl známým wolffovcem (RETK 1971: 464–466). V příručce „Náboženství v dějinách a současnosti“ (Religion in Geschichte und Gegenwart), vydané roku 1998, se píše, že Siegmund Jakob byl vlivný teolog. Pro jeho učenost ho velebili Voltaire a Gotthold Ephraim 5 Alexander Gottlieb Baumgarten – zakladatel vědecké estetiky v Německu. V útlém věku osiřel a byl přijat do pedagogia v Halle; později studoval na Teologické fakultě univerzity v Halle a roku 1737 se stal mimořádným profesorem, od roku 1740 pak profesorem světské moudrosti a krásných věd ve Frankfurtu nad Odrou (Professor der Weltweisheit und der schönen Wissenschaften). Největší vliv na něj jako filosofa a estetika měl racionalismus Christiana Wolffa (http://www.baumgarten-alexander-gottlieb.de/leben/#meier) (Zobrazeno 25. 2. 2014). O učenci se po jeho smrti roku 1763 psalo: „Jeho mysl byla výjimečně systematická. Všechno, o čem přemýšlel, se stávalo systémem. Vnesl řád do chaosu pravd a názorů starých světových mudrců. V jeho mysli z toho vznikaly světy pravd a názorů“ („Sein Kopf war vorzüglich systematisch. Alles, was er dachte, ward System. In die Chaos, der Wahrheiten und der Meynungen der alten Weltweisen, brachte er Ordnung, und in seinem Verstande wurden Welten der Wahrheiten und Meynungen daraus“ (Meier 1763: 37). Alexander Gottlieb Baumgarten byl tedy považován za jednoho z nejvýznamnějších filosofů XVIII. století. Jeho nejznámější díla Aestetica (1750 / 1758), Methaphysica (1739), Ethica Philosophica (1740) výrazně ovlivnila několik generací estetiků a filosofů. Viz také Poppe 1907 a EE 2010: 64–65. 268 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną Lessing6 jako teologa přechodného období mezi starým a novým protestantismem (HR 1998: 1180–1181). Roku 1758 jeho žák a spřízněnec Johann Salomon Semler (18. prosince 1725, Saalfeld – 14. března 1791, Halle)7 vydal vůbec první a nejpodrobnější bibliografii Baumgartena, která je užitečná dodnes. Později vzniklo dalších několik jeho bibliografií. Termín „teolog přechodného období“ (Übergangstheologe) se vžil v první polovině XVIII. století a měl se chápat jako označení představitele teologie přechodného období (Übergangstheologie)8. 6 Voltaire (21. listopadu 1694 – 30. května 1778), francouzský spisovatel a filosof, hvězda osvícenství, nazýval Siegmunda Jakoba Baumgartena korunou německých učenců (Kaunas 1996: 188). Gotthold Ephraim Lessing (22. ledna 1729, Kamenz – 15. února 1781, Braunschweig), nejvýznamnější německý básník, dramatik a filosof osvícenství, znal také dvě litevské lidové písně z „Litevského slovníku“ Filipa Ruigyse (Littauisch=Deuſches und Deutſch=Littauiſches Lexicon, Worinnen ein hinlänglicher Vorrath an Wörtern und Redensarten, welche sowohl in der H. Schrift, als in allerley Handlungen und Verkehr der menſchlichen Geſellſchaften vorkommen, befindlich iſt: [...] mit möglichſter Sorgfalt, vieljährigem Fleiß, und Beyhülfe der erfahrenſten Kenner dieſer Sprache geſammelt von Philipp Ruhig, Pfarrern und Seniore zu Walterkehmen, Inſterburgiſchen Hauptamtes. Königsberg, druckts und verlegts I. H. Hartung, 1747) (Biržiška 1963: 20–25). Lessing napsal: „Z nich se lze poučit, že pod každým kouskem nebe se rodí básníci a že hluboké city nejsou výsadou pouze vzdělaných národů. Nedávno jsem listoval Ruigysovým litevským slovníkem a v závěrečném ‚Pojednání o tomto jazyce‘ jsem objevil vzácnou zajímavost, která se sem velmi hodí a nesmírně mě potěšila. Jde o několik litevských písní či písniček, jaké tam zpívají vesnické dívky. Jak naivní vtip! Jak půvabná prostota! Nemusíte v litevském slovníku nic hledat: dvě nejkrásnější písně vám tu rovnou opíšu podle Ruigysova překladu: [...] [Těmi písněmi jsou „Odmítla jsem svou babičku“ a „Časně zrána“ – G. B.]. Skromný muž se omlouvá, že zveřejňuje takové nicotnosti; měl se spíše omluvit za to, že je nezařadil“ (Lessing 1975: 97–99) (Přeložila Liucija Citavičiūtė). 7 Johann Salomon Semler byl evangelický teolog a jeden z tvůrců teologie osvícenství. Od roku 1743 studoval na univerzitě v Halle klasickou filologii, dějiny, logiku a matematiku, od roku 1744 pak u S. J. Baumgartena evangelickou teologii a jazyky. Semler věnoval zvláštní pozornost historicko-kritickému studiu Bible. Pod Baumgartenovým vedením získal roku 1750 magisterský titul za práci Vindiciae plurium praecipuarum lectionum codicis graeci Novi Testam... (vytištěnou roku 1750) a téhož roku se stal redaktorem „Koburských státních a učených novin“ (Koburger Staats- und Gelehrten-zeitung). V únoru 1753 obhájil na univerzitě v Altdorfu doktorskou disertaci a získal doktorát teologie. Téhož roku 1753 se vrátil do Halle a stal se řádným profesorem. Na univerzitě odpovídal za všechny teologické disciplíny. Mimochodem, Semlerovy zásluhy o výzkum novozákonních rukopisů zmiňují litevští textologové, konkrétně Paulius Subačius (2001: 523). Semler byl prorektorem v letech 1761–1762, 177–1771 a 1789–1790. Od roku 1757 byl Semler ředitelem teologického semináře. O tento post přišel roku 1779 kvůli kontroverznímu jmenování Carla Friedricha Bahrdta na univerzitu v Halle (http://www.deutsche-biographie.de/sfz80023.html) (Zobrazeno 20. 2. 2014). Tyto skutečnosti ukazují, jaká nálada panovala na univerzitě v Halle. Pro život univerzity v Halle má mimořádný význam Semlerova dvoudílná autobiografie (1781–1782). 8 Termín Übergangstheologie neboli Theologie des Übergangs vznikl v první polovině XVIII. století a užíval se pro teology z Halle, především pro Siegmunda Jakoba Baumgartena. Měl popisovat teologii stojící na rozhraní starého a nového protestantismu, neboť byla skutečným hnacím motorem vývoje teologie. Tento směr teologie se snažil vyhnout krajní polemice a usiloval o pozvolnou reformu (Hirsch II 1968: 319, 371 ff.; Schloemann 1974: 16). Straipsniai / Articles 269 GRASILDA BLAŽIENĖ Baumgarten žil v době, kdy existoval starý protestantismus, pietismus a moderní věda. Dožil se pouhých 51 let, napsal velmi mnoho a měl velký okruh vynikajících žáků, kteří se později aktivně účastnili teologických diskusí v Německu (o žácích viz Schloemann 1974: 21; Ehrhardt-Rein 1996: 79; Schicketanz 2001: 113). Mimochodem, jeho přednášky navštěvovali i jeho mladší bratři Alexander Gottlieb a Nathanael. Je třeba připomenout nejdůležitější fakta ze života a působení Baumgartena. Je třeba zmínit, že jeho otec Jakob rovněž patřil k halleštím pietistům a byl blízkým spolupracovníkem Augusta Hermanna Franckeho. Francke ho navštívil v Berlíně, kde působil jako pastor ve Friedrichswerderu a Dorotheenstadtu. Jeho matka Rosina Elisabeth, rozená Wiedemannová (Semler (1758: 73) uvádí, že se jmenovala Barbara Rosina), zemřela brzy – roku 1717. Po matčině smrti se o děti starala babička Anna Barbara Wiedemannová (rozená Kubitzová), narozená v Berlíně. Otec byl velmi vzdělaný a své syny učil. V rodině bylo sedm synů (Semler 1758: 73). Zprávy se dochovaly o pěti z nich, jejichž jména byla: Siegmund Jakob (1706–1754), Just Joseph (zemřel roku 1722 v Halle), Samuel Eusebius (narodil se roku 1711 a, jak píše Bernhard Poppe (1907: 10), měl na žádost svého bratra Alexandera Gottlieba, o tři roky mladšího, vyprávět mu úryvky z Bible; žil tedy ještě přibližně roku 1718; datum jeho úmrtí není známo), Alexander Gottlieb (1714–1762) a Nathanael (zemřel roku 1763). Nathanael působil od roku 1749 v otcově kostele v Berlíně. Byl inspektorem a vrchním konzistorním radou (Oberkonsistorialrat). Nathanael Baumgarten byl také zpovědníkem pruské královny Elisabethy Christine von Braunschweig-Wolfenbüttel-Bevern (8. listopadu 1717, Wolfenbüttel – 13. ledna 1797, Berlin), manželky pruského krále Friedricha II. Po otcově smrti roku 1722 byli naživu ještě čtyři synové: Siegmund Jakob, Just Joseph, Alexander Gottlieb a Nathanael, kteří v souladu s otcovou vůlí odjeli do Halle studovat teologii (Schloemann 1973: 31). Baumgartenův otec zemřel na tuberkulózu. Na smrtelném loži podle slov svědka Michaela Roloffa, berlínského královského probošta a konzistorního rady, vzpomínal na lidi v Halle, kteří pro něj byli nejdůležitější. Byli to August Hermann Francke, Justus Breithaupt9 a Paul Anton10. Brzy nato zemřel i Just Joseph, který začal studovat v hallešském pedagogiu („auf dem Pädagogio“)11. 9 Joachim Justus Breithaupt (17. února 1658, Northeim / Hannover – 16. března 1732, klášter Berge u Magdeburgu) byl jedním ze zakladatelů hallešského pietismu. Byl velmi nakloněn S. J. Baumgartenovi (Semler 1758: 89). 10 Paul Anton (12. února 1661, Oberlausitz – 19. října 1730, Halle) byl významný hallešský teolog, který Baumgartenovi po jeho příjezdu do Halle velmi pomáhal (Semler 1758: 89). 11 Just Joseph zemřel na neštovice. Jeho nejstarší bratr Siegmund Jakob byl u umírajícího mladíka (Semler 1758: 87). 270 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną Roku 1722 začal v hallešském Pedagogiu studovat také šestnáctiletý Siegmund Jakob, který byl chatrného zdraví a od otce i jeho přátel12 získal úžasné množství znalostí. Znal již klasické jazyky, stejně jako francouzštinu, italštinu a angličtinu, velmi se zajímal o dějiny a studoval matematiku a kreslení. Podle Bruckera a Semlera obsahovala Baumgartenova otcova knihovna 10 000 knih (Schloemann 1974: 33). Roku 1723 Baumgarten těžce onemocněl a musel se začít starat o své zdraví (Semler 1758: 88). Roku 1724 se stal studentem Friedrichovy univerzity v Halle. V seznamu imatrikulovaných studentů se podepsal pod číslem 431: 2 PAV. Siegmundo Jakobo Baumgarteno įrašas (1724) Halės universiteto metrikose (UA Halle: Rep. 46, Nr. 2 [1714–1724]) Proslulý Baumgartenův bratr Alexander Gottlieb od roku 1730 studoval také na téže teologické fakultě: 3 PAV. Alexanderio Gottliebo Baumgarteno įrašas (1730) Halės universiteto metrikose (UA Halle: Rep. 46, Nr. 3 [1724–1741]) Roku 1731 začal na univerzitní teologické fakultě studovat také jejich bratr Nathanael. Dokládají to imatrikulační seznamy: 4 PAV. Nathanaelio Baumgarteno įrašas (1731) Halės universiteto metrikose (UA Halle: Rep. 46, Nr. 3 [1724–1741]) 12 Semleris (1758: 76) nurodo, kad Baumgarteno teologijos mokytojas buvo Michaelis Roloffas (1684 m., Oschersleben – 1748 m. sausio 29 d., Berlin), baigęs teologijos mokslus Halės universitete, dirbęs kartu su Baumgarteno tėvu. (https://www.google.lt/search?q=Roloff+Berlin+Propst+und+Konsistorialrat&hl=lt&gbv=2&sa=X&as_q=&spell=1&ei=uXekVNq5I8j9UP rYg7AB&ved=0CBAQBSgA) (Žiūrėta 2014 04 04). Hebrajų kalbos Baumgarteną mokė garsusis Rytų Fryzijos generalinis superintendentas Johannas Ludwigas Lindhammeris (1689 m. gegužės 17 d., Eisannberg – 1771 m. liepos 13 d., Aurich), kuris studijavo teologiją Halės universitete ir išsamiai nagrinėjo Biblijos tekstą. 1720 m. Lindhammeris buvo Berlyne prūsų raitelių pulko Gens d’Armes pastorius. Straipsniai / Articles 271 GRASILDA BLAŽIENĖ Po nástupu na univerzitu v Halle se Baumgarten ubytoval u Gotthilfa Augusta Franckeho (1. ledna 1696, Glaucha – 2. září 1769, Halle)13, syna samotného Augusta Hermanna Franckeho (12./22. března 1663, Lübeck – 8. června 1727, Halle)14. U něho doma jedl společně s rodinou, tedy, jak se říká německy, byl Tischgenosse a půl roku byl skutečným členem domácnosti (ein ordentlicher Hausgenosse) (Semler 1758: 88; Schloemann 1974: 33). Důležitým faktem, který je třeba zmínit, je, že přibližně v té době byl na univerzitu v Halle pozván budoucí proslulý königsberský teolog Heinrich Lysius, vlastním jménem Johann Heinrich Lysius (19. června 1704, Königsberg – 29. března 1745, Königsberg), syn slavného Henricha Lysia (10. října 1670, Flensburg – 12. října 1731, Königsberg)15. Je třeba upozornit na to, že první vedoucí semináře litevského jazyka na univerzitě v Königsbergu Henrich Lysius „se podepisoval jako Henrich Lysius“ (Citavičiūtė 2004: 25; srov. Vaclovas Biržiška (1963 (1990): 470), který Lysia nazýval Jonu Henrikem. Viz také Lysius 1994. Mimochodem, Ona 13 Gotthilf August Francke byl synem slavného Augusta Hermanna Franckeho; jeho matka Henrieta byla dcerou komorního sekretáře Johanna George Rothalse. V roce 1750 se Francke oženil s Evou Wilhelminou (zemřela 1793), dcerou Joachima Sigismunda von Gersdorfa. Neměli děti. Francke byl teolog a pedagog. Brzy začal působit v Franckeho ústavech (Franckesche Stiftungen), studoval teologii, stal se pastorem a později arcidiakonem kostela Panny Marie (Marktkirche). V roce 1723 se stal adjunktem teologické fakulty univerzity v Halle a roku 1726 řádným profesorem. Francke neměl pevné zdraví, ale oddaně pokračoval v otcově díle i v jeho misionářské činnosti v Indii a Pensylvánii, kde se stavěl luterský kostel. Franckeho podporoval pruský král Friedrich Wilhelm I. a lze říci, že jeho činnosti nebránil ani král Friedrich II. Francke žil v době rozkvětu a úpadku hallského pietismu, který ovlivnil dějiny Braniborska-Pruska. Francke podporoval tisíce žáků a nemocných. V roce 1767 začal působit jako rada konzistoře magdeburského vévodství. Po otcově smrti se stal ředitelem Franckeho ústavů. Francke je pohřben v rodinné hrobce na městském hřbitově v Halle. Viz http://www.deutsche-biographie.de/sfz16793.html (navštíveno 1. 3. 2014). 14 August Hermann Francke byl evangelický teolog a pedagog, autor chrámových písní a pietista, který založil dosud fungující Franckeho ústavy. Jeho otec byl právník, dvorní a justiční rada vévody Ernsta Pobožného. Matka byla dcerou lübeckého purkmistra Davida Gloxina. Francke získal dobré vzdělání už doma; na několika univerzitách studoval klasické jazyky, zejména řečtinu a hebrejštinu, a teologii. Magisterský titul získal v Lipsku po disputaci o hebrejské gramatice. Na téže univerzitě obhájil habilitační práci a pronesl první kázání v lipském paulínském kostele (Paulinerkirche). Francke se brzy stal pietistou a vedl mladé lidi ke studiu Starého a Nového zákona. Na univerzitě v Halle byl profesorem řečtiny a orientálních jazyků, později také teologie. Do roku 1715 byl pastorem kostela sv. Jiří (St. Georgen-Kirche), v letech 1715–1727 pak pastorem kostela sv. Ulricha ve městě Halle (St. Ulrich-Kirche). Dne 18. září 1968 zahájil stavbu sirotčince. Franckeho ústavy se budovaly 50 let. Šlo o rozsáhlý komplex budov, v němž byla škola, obytné domy, dílny, lékárna atd. V tomto zvláštním městě žilo a pracovalo přibližně 2 500 lidí. Francke je pohřben v rodinné hrobce na městském hřbitově v Halle. Viz http://www.heiligenlexikon.de/BiographienA/August_Hermann_Francke.html (navštíveno 2. 3. 2014). 15 Starší Lysius v roce 1719 zorganizoval překlad katechismu Martina Luthera do dvou jazyků (němčiny a litevštiny), který v roce 1722 vydal Gabriel Engel(is) (Dini 1993 ff.). 272 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną Aleknavičienė, která v roce 2001 publikovala dva články o Lysově otci, v jednom jeho jméno neuvádí (2001a: 271–292), zatímco ve druhém jej již nazývá pouze „Henrich Lysius“ [2001b: 187–206]). Semler (1758: 91) píše, že budoucí proslulý königsberský teolog Heinrich Lysius byl pozván na univerzitu v Halle, aby vyučoval jazyky Orientu, a chtěl tam nějakou dobu zůstat, neboť na zdejší akademii k tomu měl velmi příznivé podmínky, brzy však odjel16. Bylo to v roce 1724. Tuto skutečnost uvádějí životopisci J. H. Lysia17. Lysius učil Baumgartena aramejštinu, arabštinu, syrštinu a etiopštinu (das Rabbinische, Arabische, Syrische und Ethiopische) (Semler 1758: 91). Učiteli těchto jazyků na univerzitě v Halle byli rovněž Johann Heinrich Michaelis18, Christian Benedikt Michaelis a pokřtěný Žid Heinrich Christian Immanuel Frommann (Semler 1758: 91; Schloemann 1974: 34). Jeden z prvních životopisců J. H. Lysia, Johann Christoph Netz, rovněž zdůraznil, že Lysia naučil syrštinu a arabštinu Christian Benedikt Michaelis, zatímco obrácený Žid Frommann jej učil aramejštinu a hebrejštinu („Er [J. H. Lysius] bemühte sich auch in den Morgenländischen Sprachen seine Wissenschaft vollkommener zu machen, indem er das Syrische und Arabische unter der Anweisung des Herrn Prof. Christian Benedicti Michaelis erlernte, auch im Rabbinicis und Talmudicis eines bekehrten Juden Namens Frommann bediente“) (Netz 1745: 25). Dne 11. července 1725 se na otcovo přání a na radu přátel stal magistrem Friedrichovy univerzity, přičemž děkanem byl již zmíněný Michaelis, a začal vyučovat studující mladé lidi ([...] Bald darauf fing er an, seine von GOTT ihm verliehene Gaben in Unterweisung der studierenden Jugend zu gebrauchen, [...]) (Netz ibd.). Lysius tedy pobýval v Halle od roku 1724 do počátku roku 1726. S Baumgartenem se mohl seznámit hned po příjezdu, neboť oba obklopovali titíž profesoři univerzity v Halle. Mladí lidé mohli 16 Srov. německý text: Es war der nachmalige berühmte königsbergische Theologus, Heinrich Lysius, welcher auf eben genante Universität als Lehrer der morgenländischen Sprachen berufen worden. Dieser wünschte also, sich noch in einiger Zeit hier selbst fester zu setzen, wozu auf hiesiger Academie stets sehr vortheilhafte Gelegenheit gewesen, [...] nach Abreise des bisherigen Geselschafters, Herrn Lysius, [...] (Semler 1758: 91). Je třeba upozornit na označení „nachmalige berühmte“ – „budoucí proslulý“. Ve variantě dokumentů bylo zjištěno, že při užívání jmen otce a syna Lysia dochází k záměně. 17 V roce 1724 Johann Heinrich Lysius přijel do Halle, kde se seznámil s Justem Josephem Breithauptem, Paulem Antonem, Augustem Hermannem Franckem a dalšími významnými profesory univerzity v Halle. Studoval jazyky Orientu a začal je vyučovat studující mladé lidi; založil také „Collegium cursorium in NT Graecum“. Dne 11. června 1725 se stal magistrem na univerzitě v Halle, brzy však musel Halle opustit, protože 15. května 1726 byl jmenován mimořádným profesorem orientálních jazyků na univerzitě v Königsbergu. V Königsbergu také převzal otcovo dílo a pomáhal mu při duchovní službě v kostele Löbenicht a při inspekci synagogy. V roce 1731 se stal řádným profesorem teologie a roku 1736 se vzdal místa mimořádného profesora orientalistiky na filozofické fakultě (Netz 1745; 24–28; Arnoldt 1746: 189–190, 219, 422; http://www.manchester.edu/kant/bio/biokon2.htm) (navštíveno 10. 12. 2014). 18 Johann Heinrich Michaelis (26. července 1668, Klettenberg – 10. března 1738, Halle) byl teolog a orientalista. Straipsniai / Articles 273 GRASILDA BLAŽIENĖ spřátelit se, když Lysijus učil Baumgartena jazykům východních zemí. Mohl Baumgartenovi vyprávět o lituanistické činnosti svého otce, o přípravě Malého katechismu, o jeho práci v semináři litevského jazyka na Královecké univerzitě a vzbudit v zvídavém Baumgartenovi zájem o lituanistiku, přestože jeho otec, Lysijus starší, „se vyznamenal jako autor plánu rychlé germanizace Litvy (Verdeutschung Litauens) v místech, kde sami Litevci žili“ (Dini 1993: 5,10). Ještě než Lysijus odjel z Halle, vyučoval Baumgarten podle tamní tradice v sirotčinci (Waisenhaus). V roce 1725 vyučoval na Latinské škole hebrejštinu a řečtinu a roku 1726 začal vést teologickou třídu (Hoffbauer 1805: 213–218). Roku 1726 Baumgarten obhájil disertaci pod vedením orientalisty a teologa Christiana Benedikta Michaelise. Ve své disertaci Baumgarten pojednával o hypotéze Hermanna von der Hardtse19, podle níž semitské jazyky pocházejí z řečtiny. Baumgarten tuto hypotézu vyvrátil. Po obhájení této práce se Baumgarten stal ředitelem / inspektorem celé Latinské školy (Semler 1758: 92; Schloemann 1974: 34). Ve škole založil classis selecta a vybrané žáky učil krásné latině a filozofii. Hluboký vhled do filozofie mu pomohl vytvořit si vlastní názor na filozofii Christiana Wolffa20. Od roku 1728 se Baumgarten stal pomocníkem kazatele. Pomáhal Gotthilfu Augustu Franckemu v Tržním kostele (Marktkirche) (Semler 1758: 93; Schloemann 1974: 35). Jeho kázání byla velmi oblíbená. Pravděpodobně na začátku zimního semestru 1731–1732 se Baumgarten stal magistrem21 (Schloemann 1974: 36; srov. tvrzení Semlera (1758: 96), že Baumgarten se stal magistrem roku 1732, když byl děkanem Christian Benedikt Michaelis, který děkanem působil již potřetí. Jeho funkční období trvalo od 12. července 1731 do 12. ledna 1732; srov. Büschingovu (1783: 168–169) poznámku o Semlerově nepřesném vysvětlení). Po získání magisterského titulu Baumgarten již od roku 1731 vyučoval na univerzitě v Halle filologii, filozofii a dějiny vědy, působil jako učitel a velmi důležitým faktem je také to, že Baumgarten učil (repetierte) dogmatiku posluchače semináře litevského jazyka (Schloemann 1974: 36). Baumgarten tedy skutečně mohl znát Friedricha Wilhelma Haacka (1706, Kretingalė – 1754, 19. listopadu, Pilkalnis – 19 Hermann von der Hardt (11. listopadu 1660, Melle – 28. února 1746, Helmstedt), orientalista a badatel Starého zákona. Byl profesorem orientalistiky na univerzitě v Helmstedtu. Podle jeho názoru pocházejí hebrejština a arabština z řečtiny (http://www.deutsche-biographie.de/sfz26004.html (Zobrazeno 2. 3. 2014); Schloemann 1974: 34). 20 Christian Wolff (Christian Freiherr von Wolff, 24. ledna 1679, Breslau – 9. dubna 1754, Halle) byl významný učenec, právník, matematik a jeden z nejvýznamnějších osvícenských filozofů mezi Leibnizem a Kantem; vytvářel také německou filozofickou terminologii. 21 Magistro laipsnis, pasak Martino Schloemanno (1974: 36), po disertacijos gynimo buvo savotiškas formalumas, vis atidėliotas veikiausiai neišgalint susimokėti mokesčių, tačiau be to laipsnio nebuvo galima pradėti dėstyti universitete. 274 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną ce 19. listopadu, Pilkalnis, viz také http://prusija.lki.lt/, Pilkainys), který studoval na Královecké univerzitě (od 6. září 1724 do konce roku 1727) a půl roku na univerzitě v Halle (od 17. prosince 1727; od 21. června 1728 již vyučoval litevštinu na semináři litevského jazyka při univerzitě v Halle, společně s prvním docentem semináře Johannem Richterem). Poté, co Richter 27. srpna 1728 odjel z Halle do východního Pruska, působil Haack jako docent semináře až do května 1732; samotný seminář fungoval do roku 1740. V Halle vydal Haack roku 1730 první tištěný slovník litevského jazyka na německy mluvícím území, Vocabularium litthvanico–germanicum, et germanivo–littvanicum („Litevsko-německý a německo-litevský slovník“), spolu s litevskou mluvnicí (Nebst einem Anhang einer kurtzgefassten litthauischen Grammatic) (Specht 1935: 39; Schiller 1994: 212; Drotvinas 1998: 163; Zubaitienė 2012: 7 ff.) Roku 1734 zemřel profesor teologie Johann Liborius Zimmermann22. Po jeho smrti se pozornost univerzity obrátila k Baumgartenovi. Jméno Baumgartena jako přednášejícího je v rozvrhu přednášek zaznamenáno v zimním semestru 1734–1735, ačkoli nikdy nezískal titul magister legens23 (Schloemann 1973: 36). Baumgarten se stal profesorem díky přímluvě Roloffa, přítele jeho otce, který o Baumgartenově mimořádném vzdělání informoval samotného krále (Semler 1758: 98). Baumgartenovy teologické přednášky byly stejně jako jeho kázání velmi oblíbené. Mnohé prameny uvádějí, že Baumgartenovy přednášky navštěvovalo 300–400 studentů. Přednášel každý den a vedl disputace. Jeho pozornost se začala obracet k Wolffově filozofii, s níž nesouhlasil nejeden profesor v Halle, mezi nimi Gotthilf August Francke a Joachim Lange24. Wolff byl navzdory opozici pozván do Halle. Je velmi zajímavé číst dopisy, v nichž kolegové ostře diskutují a navzájem se kritizují. Níže je uvedena Baumgartenova odpověď jeho školiteli disertace Christianu Benediktu Michaelisovi25, napsaná v září 1735, tedy po devíti letech 22 Johann Liborius Zimmerman (14. listopadu 1702, Wernigerode – 2. dubna 1734, Halle) studoval v Jeně, byl teologem a hlásil se k pietismu, jeho pozornost však přitahovala také Wolffova filozofie. Od roku 1731 byl profesorem teologie na univerzitě v Halle (Jacobs 1898: 121–226; Wundt 1932). 23 Magister legens se člověk stával až po veřejné disputaci, která mu udělovala právo přednášet na univerzitě. 24 Joachim Lange (28. října 1670, Gardelegen – 7. května 1744, Halle), orientalista a teolog. Již v raném věku se seznámil s Augustem Hermannem Franckem, studoval v Erfurtu, Halle a Berlíně. Výborně ovládal hebrejštinu. Roku 1717 se stal doktorem teologie na univerzitě v Halle a zůstal žít v Halle. Byl také prorektorem univerzity. Lange byl kontroverzním pietistou. Jsou známy jeho ideologické spory s Christianem Wolffem. 25 Christian Benedikt Michaelis (26. ledna 1680, Ellrich – 22. února 1764, Halle) byl německý orientalista a evangelický teolog. Již v raném věku se naučil číst Bibli v původním jazyce; roku 1715 se stal řádným profesorem filozofie na univerzitě v Halle a správcem knihovny. Roku 1731 byl Michaelis již profesorem teologie na univerzitě v Halle a od roku 1738 také profesorem východních jazyků (orientalistiky). Zkoumal Starý zákon a studenti ho měli velmi rádi. Byl také prorektorem univerzity. Straipsniai / Articles 275 GRASILDA BLAŽIENĖ 5 OBR. Dopis Siegmunda Jokoba Baumgartena Christianu Benediktu Michaelisovi ze září 1735 z archivu univerzity v Halle (UA Halle: Rep. 27 Nr. 1044) po obhajobě disertace. Michaelis byl v tom roce děkanem Teologické fakulty, což dokládá i oslovení Vážený pane děkane (Venerande Dom. Decane). Obsah dopisu ukazuje, že Baumgarten již zastupuje jiný směr. Řečeno slovy Petera Schicketanze (2001: 113, 2005: 238, viz také Roeber 2005: 754), Baumgartenova díla – třídílné dílo Evangelische Glaubenslehre („Nauka evangelické víry“), vydané Semlerem v letech 1759–1760, a Unterricht vom rechtmäßigen Verhalten eines Christen oder Theologische Moral („Poučení o řádném chování křesťana aneb teologická morálka“) (1738) – lze chápat jako syntézu Wolffovy filozofie a pietismu. Je třeba poznamenat, že bývalí děkani a G. A. Francke kritizovali Baumgartenovu teologickou morálku. 276 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną Po Langeho smrti v roce 1744, který Baumgartena z celého srdce neměl rád kvůli jeho popularitě a přízni, které se těšil u Wolffa, se Baumgarten stává ředitelem Teologického semináře. Proslul svou milosrdností; chudým studentům pomáhal penězi a za účast na přednáškách nepožadoval poplatek. Semler přináší mnoho zajímavého materiálu, když sám sebe označuje za trpaslíka (něm. Zwerg) a Baumgartena za obra (něm. Riese) a zdůrazňuje, že je stálým a neoblomným stoupencem doktora Baumgartena (něm. „daß ich eyn steter unbiegsamer Anhänger des D[oktor] Baumgartens seyn würde“) (Semler 1782: 5). Semler, který řekl, že lidské vědění zcela podléhá času a změnám, o svém učiteli nepochyboval. Ve své obsáhlé autobiografii o něm Semler píše dojemně a mimochodem ho všude nazývá D. Baumgarten: „Protože jsem jako student ještě bydlel v Baumgartenově domě, měl jsem nepřetržitou možnost poznávat mimořádně rozsáhlou učenou a zejména historickou četbu doktora Baumgartena; jeho bystrost a pronikavý, jakoby nepřemožitelný úsudek se mi staly stejně nápadnými a jistými jako jeho téměř neměnná povaha, laskavá ohleduplnost a klidná, přátelská tvář, jež se projevovaly ve všech podobách společenského styku“ („Ich hatte, da ich noch als Student im Baumgartenschen Hause wonete, unaufhörliche Gelegenheit, die ganz ausgebreitete gelerte, und zumal historische Belesenheit des D. Baumgartens kennen zu lernen; seine Scharffsinnigkeit und eindringende, gleichsam unbesiegliche Urtheilskraft, war mir so eben auffalend gros und gewis worden, als seine fast gleichförmige Gemütsfassung, liebreiche Schonung, und ruhige freundliche Mine, in allen Arten des Umganges.“) (Semler 1782: 8). V letech 1748–1749 se Baumgarten stal prorektorem a členem Královské akademie věd v Berlíně. Do Halle přijížděli zahraniční vědci a zahraniční univerzity ho zvaly, aby na nich působil jako profesor (Schloemann 1973: 50–51). Baumgarten byl velmi produktivním vědcem. Seznam jeho tištěných prací obsahuje 214 položek. Pod jeho vedením bylo obhájeno 87 disertací (Schloemann 1974: 245–279). Baumgarten proslul také svou knihovnou, jejíž fondy předčily knihovní fondy univerzity. Část knih zdědil po otcově knihovně, kterou si musel rozdělit s bratry; další knihy kupoval a vzdával se přitom mnoha věcí, které snad mohly usnadnit život jemu i jeho rodině (Schloemann 1974: 51–52). Baumgarten nebyl pouze teologem. Zajímal se o dějiny a literaturu a knihám výborně rozuměl. Díky své jedinečné knihovně se stal mimořádným znalcem německé i zahraniční literatury. V roce 1748 začal Baumgarten seznamovat veřejnost se svou knihovnou a věnoval jí osm svazků: „Zprávy o jedné hallské knihovně“ (Nachrichten von einer Hallischen Bibliothek). Toto dílo má celkem 4479 stran. Nelze zapomenout ani na jeho šestnáctisvazkové „Obecné dějiny světa“ (Allgemeine Welthistorie), připravené podle anglické verze; od roku 1752 pak vycházelo dvanáct svazků „Zpráv o Straipsniai / Articles 277 GRASILDA BLAŽIENĖ podivuhodných knihách“ (Nachrichten von merkwürdigen Büchern). Celkem vyšlo 7777 stran. Poslední svazek vyšel po Baumgartenově smrti. Byla v něm otištěna Semlerova předmluva. V devátém svazku Baumgarten píše o litevské Bibli a dalších litevských náboženských knihách (Baumgarten 1756: 377–380; Doering 1831: 55–65). Baumgartenova knihovna obsahovala rozsáhlou sbírku Biblí, množství starých tisků, rukopisů a dopisů, jakož i odborných děl z orientalistiky. Aukční katalog z let 1765–1767 Bibliothecae Baumgartenianae uvádí 22 308 položek. V knihovně bylo mnoho konvolutů, takže počet knih musel být mnohem vyšší. Soupis katalogů dražeb knih a soukromých knihoven v německy mluvícím prostoru zmiňuje rozprodej Baumgartenovy knihovny. Uvedeny jsou také lit. libr. (Loh 2002: 48). Jak uvádí katalog, dražba trvala tři roky a litevské knihy byly prodány 4. dubna 1767. Pasak Domo Kauno (1996: 188), velionio įpėdiniai 1765 m. nurodė du spaudinius lietuvių kalba: Naująjį Testamentą (1727) ir Bibliją (1755). Paties Baumgarteno (1756: 377–380) kataloge išsamiai aprašyti abu lietuviški spaudiniai, pastebint, kad Biblija antrą kartą išspausdinta Karaliaučiuje 1755 m., jos numeris Baumgarteno bibliotekoje buvo 2778. 2779 numeriu pažymėtas Naujasis Testamentas, pabrėžiant, kad jis neturėjo nei antraštės, nei įžanginio žodžio, bet palyginęs tą spaudinį su Biblija Baumgartenas nustatė, kad Testamentas parašytas ir lietuvių kalba („so zeiget doch der Augenschein bey angestelter Vergleichung der in der einen 278 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną „Columne jeder Seite befindlichen ausländischen Ueberfeßung mit der oben beschriebenen litthauischen Bibel, daß dieselbe litthauisch sey“) (Baumgarten 1756: 380). Lze snad opatrně předpokládat, že Baumgarten četl litevsky a tomuto jazyku poněkud rozuměl, neboť ve svém katalogu uvádí nejen podrobný popis Bible, ale také modlitbu „Otče náš“ (Baumgarten 1756: 377–381). Je třeba zdůraznit, že knihovna Semináře litevského jazyka měla také Nový zákon v litevštině a němčině, vydaný v Královci roku 1727 (Specht 1935: 45; Bense 1997: 457). K objasnění toho, zda nemohl Baumgartenův výtisk Nového zákona pocházet z knihovny Semináře litevského jazyka, je zapotřebí samostatný výzkum. Univerzita v Halle, významná nejen v souvislosti s pojednávaným slovníkem, ale také zásluhami o baltistiku prostřednictvím Semináře litevského jazyka, dnes nazývaná Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg (MLU), vznikla roku 1817 sloučením dvou univerzit: univerzity ve Wittenbergu Leucorea, založené roku 1502, a Friedrichs-Universität, založené roku 1694. Univerzita v Halle byla pojmenována po svém zakladateli, braniborském kurfiřtovi Friedrichovi III. Univerzita se stala centrem pietismu a osvícenství. V tomto ohledu neměla v Německu sobě rovnou. V roce 1933 byla univerzita pojmenována po Martinu Lutherovi. Po didžiojo XVIII a. pradžios maro (1709–1711) ištuštėjo Rytų Prūsijos lietuviškos gyvenvietės ir ištisi valsčiai. Prūsijos karalius Friedrichas Wilhelmas I (1713–1740), suvokdamas situaciją, pradėjo rūpintis lietuviškosios Rytų Prūsijos dalies švietimu, o tam reikėjo žmonių, mokančių lietuvių kalbą. Į pagalbą kvietė pietistus. 1718 m. birželio 27 d. potvarkiu karalius įsakė įsteigti Lietuvių kalbos seminarą Karaliaučiuje, o liepos 2 d. parašė Augustui Hermanui Francke’ei, ragindamas pagalvoti apie lietuvių kalbos mokymą Halėje (Citavičiūtė 2004: 38). Lietuvių kalbos seminaras Halėje pradėjo veikti 1727 m. (Specht 1935: 36; Schiller 1994b: 383). Pirmasis mokytojas docentas Johannas Richteris į Halės universiteto metrikas įrašytas 1727 m. rugsėjo 15 d. (Schiller 1994a: 216; Drotvinas 1998: 160). 1728 m. sausio 2 d. studentams skirti nemokami pietūs (Preußisch-littauischer Freytisch) (Specht 1935: 38; Schiller 1994b: 383; Drotvinas 1998: 160). Į Halę pradėjo keliauti lietuviškos knygos iš Rytų Prūsijos, o nuo 1729 m. lietuviškos knygos pradėtos spausdinti ir pačioje Halėje. Vis dėlto studentų skaičius mažėjo, ir 1740 m. seminaras nustojo egzistuoti. Tačiau pėdsaką Halės universiteto istorijoje jis paliko, kaip ir lietuviškos knygos istorijoje. Kalbamasis žodynas galbūt galėjo būti parašytas Halėje, nors iš vandenženklų Lemeškinas (2012: 52–53) nustatė, kad rankraščio popierius gamintas Rytų Prūsijoje 1683–1712 m., tad ir žodynas turėjo būti parengtas ten (žr. Triškaitė 2014: 294). Bet popierius galėjo būti saugomas sandėliuose, jis galėjo būti atgabentas ir į Halę, kai mieste radosi sąlytis su Rytų Prūsija per Lietuvių kalbos seminarą. Jo autorius arba perrašytojas galėjo būti įkvėptas Halės universiteto idėjų. Vien Baumgarteno darbai ir aistra knygoms, rašytam žodžiui Straipsniai / Articles 279 GRASILDA BLAŽIENĖ Mohlo to pro člověka, který se chtěl starat o jazyk a pěstovat jej vytvářením nástrojů potřebných k jeho osvojení a pochopení, znamenat velmi mnoho; v tomto případě šlo o slovník, jehož autorství bude třeba ještě vyřešit. Provenience se po opětovném nalezení slovníku stala velmi důležitou, protože v ní byl uveden autor a vlastník. Na jejím základě se začalo pátrat po skutečnostech potvrzujících správnost údajů v záznamu o darování. Důležité také bylo upřesnit, kdo byl autorem samotné provenience. Za tím účelem byly využity Baumgartenovy autografy nalezené v archivu Martin-Luther-Universität Halle (Archiv der Martin-Luther-Universität zu Halle), v Univerzitní a zemské knihovně Saska-Anhaltska při Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg (Martin-Luther Universität Halle-Wittenberg, Universitäts- u. Landesbibliothek Sachsen-Anhalt) a v archivu Franckeho nadací v Halle (Archiv der Franckeschen Stiftungen). Baumgartenových autografů se v Halle dochovalo jen málo. Zachovaly se záznamy v dokumentech hallešské univerzity, fragmenty jeho rukopisů a dopisy psané latinsky a německy. V archivu Franckeho nadací je uchováváno 13 autografů. Jde o krátké písemné zprávy, záznamy ve společných dopisech kolegům, dva dopisy Christianu Friedrichu Pressierovi (Bressierovi), jeden Gotthilfu Augustu Franckemu a rukopis o 136 stranách psaný v letech 1728–1754. Nalezené autografy jako nejautoritativnější přímé prameny (Subačius 2001: 87) jsou vhodné k porovnání rukopisu. V tomto případě by byl obsah dopisů zajímavý, kdyby se v nich psalo o tématech, která nás zajímají, tedy o Baumgartenových stycích s J. H. Lysijem, Haackem a seminářem litevského jazyka. Birutė Triškaitė při hledání stop semináře litevského jazyka v archivu Franckeho nadací nalezla dopis posluchače semináře Friedricha Preuβa (1705, Königsberg – 5. července 1733, Pilkalnis; 13. června 1729 imatrikulován do semináře litevského jazyka, přičemž bylo uvedeno, že v letech 1719–1733 působil jako farář v Pilkalnisu) (Schiller 1994a: 215), napsaný 5. února 1733 Gotthilfu Augustu Franckemu. Na poslední straně dopisu jeho autor posílá pozdravy také profesoru Baumgartenovi, což znamená, že Baumgartena znal a že Baumgarten byl v kontaktu s posluchači semináře. Lze doufat, že v archivech Halle a Berlína bude možné najít další doklady o takových vztazích. Baumgarten byl opakovaně také děkanem fakulty. Dokládá to seznam studentů teologické fakulty z roku 1738, který sepsal sám děkan Baumgarten („Sigism. Jac. Baumgarten“) a v němž jsou uvedeni i jeho kolegové Lange, profesoři Michaelis a Knapp26 (obr. 6), jakož i dopis z roku 1753 (obr. 7). Pro zkoumání rukopisu mohou být užitečné také další dva dokumenty z archivu Franckeho nadací (Franckesche Stiftungen). 26 Johannes Georg Knapp (25. prosince 1705, Öhringen – 30. července 1771, Halle) byl teolog, pietista a profesor teologie na univerzitě v Halle. 280 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną 6 OBR. Záznam Siegmunda Jakoba Baumgartena v registru studentů univerzity v Halle, uchovávaný v archivu univerzity v Halle (UA Halle: Rep 27 Nr. 1203). 7 OBR. Výňatek z dopisu, který děkan Siegmund Jakob Baumgarten napsal 12. června 1753 latinsky (Martin Luther Universität Halle-Wittenberg Universitäts- u. Landesbibliothek Sachsen-Anhalt, Ym 169 (1)) Straipsniai / Articles 281 GRASILDA BLAŽIENĖ OBR. 8. Výňatek z dopisu Siegmunda Jakoba Baumgartena Christianu Friedrichu Bressier27ovi z roku 1735 (Halle, Franckesche Stiftungen: AFSt/M I B 17: 35) OBR. 9. Zpráva Siegmunda Jakoba Baumgartena o daru, tj. o předání misijního daru, napsaná 26. listopadu 1754 (Halle, Franckesche Stiftungen: AFSt/M 3 H 45: 108) Po posouzení záznamu o daru a Baumgartenových autografů se nezdá, že by autorem provenience byl Baumgarten. Například nad Baumgartenovým příjmením je v záznamu o daru zřejmě inkoustová skvrna. Takové skvrny jsem v Baumgartenových rukopisech nezaznamenala, ačkoli známek různě silného tlaku pera je celá řada. Dar je napsán 27 Christian Friedrich Pressier, či Bressier, jak je uvedeno v online katalogu archivu Franckeho institucí (26. července 1697, Perleberg – 15. února 1738, Tranquebar), studoval teologii na univerzitě v Halle. Po změně názorů pracoval v pedagogiu v Halle a později se stal misionářem (http://192.124.243.55/cgi-bin/dhm.pl?x=u&t_show=x&wertreg=PER&wert=pressier%2C+christian+friedrich+++BIOGRAFIE&reccheck=,26302) (navštíveno 3. 4. 2014). Více o misii v Tranquebaru viz Aleknavičienė 2001: 195–198. 282 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną gotickým kurzivním písmem, první dvě slova o údajném autorovi slovníku humanistickým latinským písmem. Baumgartenovy autografy jsou rovněž psány dvěma typy písma – gotickou kurzivou a humanistickým latinským písmem (viz Triškaitė 2012: 139–140)28. Pro srovnání byly vybrány autografy z různých období života, neboť datum záznamu o daru není známo. Porovnávána jsou jednotlivá písmena i grafická podoba jednotlivých slov. V autografech se dosud podařilo najít ne všechna slova zaznamenaná v provenienci, lze je však ještě hledat, byť se nedá očekávat, že by mohla zásadně změnit názor, že předložené příklady záznamu o daru a Baumgartenových autografů byly nepochybně napsány různými rukami. Znaky rukopisu (Kurapka ir kiti 1998: 202) se zásadně liší. Aby byl určen autor podpisu, jsou předloženy také autografy jeho bratrů Alexanderia Gottlieba a Nathanaelia, které podle názoru autorky ukazují, že ani oni záznam o daru nepodepsali, neboť se liší spojování písmen i další znaky popsané odborníky na písmo (Kurapka ir kiti 1998: 206ff.) 1 T A B U L K A. Gotické a humanistické písmo (písmena a slova) v záznamu o daru a autografech Siegmunda Jakoba Baumgartena a jeho bratrů Alexanderia Gottlieba Baumgartena a Nathanaelia Baumgartena v novověku (zvětšeno pro zvýraznění charakteristických rysů rukopisu) Ruka autora záznamu o daru Baumgartenovy autografy A Ha D[ono] d[edit] Prediger zu Halle 28 Autorka upřímně děkuje dr. Birutė Triškaitė za morální a praktickou pomoc při práci v archivech v Halle v listopadu 2012. Straipsniai / Articles 283 GRASILDA BLAŽIENĖ Rukopis záznamu o daru Baumgartenovy autografy ſoll, ſollen, ſolt[en], ſolte auf Waißenhauſe ſeÿn Baum-garten (1724–1754) Autografy bratrů 1730–1731 284 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną Není pochyb o tom, že by se hodil ještě podrobnější výzkum rukopisu. Bylo by třeba ještě zapracovat v Halle a hledat ukázky rukopisu lidí z Baumgartenova okolí. Prostudováno jich bylo opravdu mnoho, ale žádný rukopis alespoň podobný textu provenience nepadl do oka. Baumgartenovi byl přece jen nejblíže Semler, který svému učiteli postavil i bibliografický pomník. Jeho autografy je ještě třeba prozkoumat, první výzkum však ukázal více rozdílů než podobností. Je možné, že autorem textu provenience mohl být i někdo jiný z mnoha žáků oddaných Baumgartenovi. Na druhou stranu mohl provenienci na předsádce pražského slovníku zapsat kromě žáků také Baumgartenovi bratři nebo jeho děti. Baumgarten se 13. května 1734 oženil s Henriette Elenore von Bomsdorf, narozenou 16. dubna 1712. Byla dcerou královského polského a kurfiřtského saského plukovníka Philippa Wilhelma von Bomsdorfa a svého manžela přežila. O ní, jež po [manželově] smrti zůstala zarmoucenou vdovou („jeßige nachgelassene betrübte Frau Witwe“), psal Semler (1758: 108)29 s velkým vřelým citem. Měli 5 dětí: Christianu Henriettu (narodila se 31. května 1736), Marii Elenoru (narodila se 7. června 1738), Siegismunda Heinricha (narodil se 2. února 1740), Charlotte’e Wilhelmine’e (narodila se 26. ledna 1743) a Friedricha Jakoba (narodil se 24. července 1745) (Semler 1758: 108–109). Lze se domnívat, že knihy do dražby mohli nabídnout jeho synové. V době otcovy smrti byly všechny děti naživu a podle Semlerova nekrologu ztratily nepřekonatelného otce: „[...] einen unvergleichlichen Vater nun verloren haben“ (Semler 1758: 108). Synům bylo v době otcovy smrti 14 a 9 let, na začátku dražby roku 1765 jim bylo 25 a 20 let. V roce 1765 mohly záležitosti knihovny spravovat také dcery nebo jejich manželé. Nabízí se otázka, zda rodina nepožádala o pomoc vysoce vzdělané bratry Baumgartena, Alexandra Gottlieba a Nathanaela, kteří se vyznali v knihách i správě knihovny. Tyto otázky je ještě třeba zkoumat. Informace o dětech bude třeba dál hledat, stejně jako ukázky jejich rukopisu. Je třeba ještě pečlivěji pátrat po autografech Baumgartenových kolegů a žáků, snad i posluchačů Semináře litevského jazyka. V Halle se podařilo najít pouze dva autografy bratrů Alexandra Gottlieba a Nathanaela, kteří Baumgartena přežili. Problém autorství darovacího zápisu tedy ještě vyžaduje zásadní výzkum. Vzhledem k Baumgartenově nesmírné svědomitosti a pracovitosti je těžké uvěřit, že by získané rukopisy nijak neoznačil, na druhou stranu však není známo, kdy byl rukopis získán. Jak známo, Baumgarten těžce trpěl dnou a chiragrou (dnou rukou) (Semler 1758: 116). Tato nemoc se projevuje hromaděním solí v kloubech a silnými bolestmi (MTŽ 1980: 100, 447; Ferlinz 2012: 123 ff.) a mohla mu znemož- 29 Internetové zdroje uvádějí, že Henriette Eleonore Baumgarten zemřela roku 1745 (https://portal.dnb.de/opac.htm?method=simpleSearch&cqlMode=true&query=idn%3D1014348714) (zobrazeno 10. 12. 2014). Semler (1758: 108) píše o jediné sestře Henriette’s Eleonore’s, Christiane’e Eleonore’e, která se 17. dubna 1727 stala třetí manželkou proslulého lékaře Johanna Junkera (23. prosince 1679, Londorf – 25. října 1759, Halle). Straipsniai / Articles 285 GRASILDA BLAŽIENĖ dovolovat psát, proto se zdá být zcela přesvědčivý předpoklad, že zápis pořídil někdo jiný. Nyní tedy rozhodně nelze potvrdit, že autorem darovacího zápisu byl Siegmund Jakob Baumgarten. Z výzkumu lze vyvodit tyto závěry: 1) Lysijus, který přednášel na univerzitě v Halle, mohl Baumgartena zaujmout litevským jazykem a litevskou literaturou; 2) je velmi pravděpodobné, že Baumgarten osobně znal Haacka a posluchače Semináře litevského jazyka, protože sám na semináři vyučoval; 3) na základě Baumgartenových autografů nalezených v archivech lze vyvodit, že darovací zápis nebyl napsán jeho rukou. ŠALTINIAI Baumgarten Alexander Gottlieb 1730: Įrašas Halės universiteto metrikose; UA Halle: Rep. 46, Nr. 3 (1724–1741). Baumgarten Nathanael 1731: Įrašas Halės universiteto metrikose; UA Halle: Rep. 46, Nr. 3 (1724–1741). Baumgarten Siegmund Jacob 1724: Įrašas Halės universiteto metrikose; UA Halle: Rep. 46, Nr. 2 (1714–1724). Baumgarten Siegmund Jacob 1735: Laiškas Christianui Benedictui Michaelis UA Halle: Rep. 27 Nr. 1044. Baumgarten Siegmund Jacob 1735: Laiškas Christianui Friedrichui Bressier, Halle, Franckesche Stiftungen: AFSt/M I B 17: 35. Baumgarten Siegmund Jacob 1738: Įrašas Halės universiteto studentų registre, UA Halle: Rep 27 Nr. 1203. Baumgarten Siegmund Jacob 1753: Laiškas lotynų kalba. Martin Luther Univer-sität Halle-Wittenberg Universitäts- u. Landesbibliothek Sachsen-Anhalt, Ym 169 (1). Baumgarten Siegmund Jacob 1754: Raštelis apie auką, t. y. apie misijos aukos persiuntimą. Halle, Franckesche Stiftungen: AFSt/M 3 H 45: 108. LITERATŪRA Aleknavičienė Ona 2001a: Die Reste des verschollenen Königsberger Exemplars des handschriftlichen Lysius-Katechismus (1719). – Linguistica Baltica 9, 271–292. Aleknavičienė Ona 2001b: Henricho Lyzijaus laiškas Augustui Hermannui Francke’i. – Archivum Lithuanicum 3, 187–206. Aleknavičienė Ona 2005: Henrich Lysius’ Missionsarbeit in Preußisch-Litauen nach seinen Briefen an August Hermann Francke. – Interdisziplinäre Pietismusforschungen. Beiträge zum Ersten Internationalen Kongress für Pietismusforschung 2001. Hrsg. Von Udo Sträter in Verbindung mit Hartmut Lehmann, Thomas Müller-Bahlke und Johannes Wall- 286 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną mann. Hallesche Forschungen 17/2. Tübingen: Verlag der Franckeschen Stiftungen Halle im Max Niemeyer Verlag, 675–688. A r n o l d t D a n i e l H e i n r i c h 1746: Ausführliche und mit Urkunden versehene Historie der Königsbergischen Universität. Königsberg in Preußen: Hartung. B a u m g a r t e n J a k o b S i e g m u n d 1748–1752: Nachrichten von einer hallischen Bibliothek. Bd. 1–8. Halle: bei Johann Justinus Gebauer. B a u m g a r t e n J a k o b S i e g m u n d 1752–1758: Nachrichten von merkwürdigen Büchern. Bd. 1–12. Halle: bei Johann Justinus Gebauer. B e n s e G e r t r u d 1997: Kėlos Nobažnos Giesmes. Zum litauischen evangelischen Kirchenlied im 18. Jahrhundert. – Europa in der Frühen Neuzeit. Festschrift für Günter Mühlpfordt. Bd. 3. Aufbruch zur Moderne. Hrsg. von Erich Donnert. Weimar, Köln, Wien: Böhlau Verlag, 447–459. B i r ž i š k a V a c l o v a s 1963 (1990): Aleksandrynas: Senųjų lietuvių rašytojų, rašiusių prieš 1856 m., biografijos, bibliografijos ir biobibliografijos 2: XVIII–XIX amžiai. Čikaga: JAV LB Kultūros fondas. Antrasis fotografuotinis leidimas. Vilnius: Lietuvos kultūros fondas. B l a ž i e n ė G r a s i l d a, T r u m p a E d m u n d a s, G e l u m b e c k a i t ė J o l a n t a, A d a m o n y t ė V e r o n i k a 2013: Interaktyvus Rytų Prūsijos žemėlapis. Prieiga internete http://prusija.lki.lt/. B ü s c h i n g A n t o n F r i e d r i c h 1783: Beyträge zu der Lebensgeschichte denkwürdiger Personen insonderheit gelehrter Männer. Bd. 1. Halle: verleget von sel. Joh. Jac. Curts Witwe. C i t a v i č i ū t ė L i u c i j a 2004: Karaliaučiaus universiteto Lietuvių kalbos seminaras. Istorija ir reikšmė lietuvių kultūrai. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas. DBE 2005 – Deutsche biographische Enzyklopädie. 2. überarbeitete und erweiterte Ausgabe. Bd. 1. Aachen – Bran­iß, hrsg. von Rudolf Vierhaus. München: K.G. Saur. D o e r i n g H e i n r i c h 1831: Die Gelehrten Theologen Deutschlands im achtzehnten und neunzehnten Jahrhundert. Nach ihrem Leben und Werken klargestellt von Dr. Heinrich Doering. Bd. 1. A–B. Orla: bei Johann Karl Gottfried Wagner. D r o t v i n a s V i n c e n t a s 1998: Das Seminarium Lituanicum an der Universität Halle (1727–1740 in seinem Einfluß auf die Herausbildung der litauischen Philologie. – Hallesche Forschungen. Bd. 1. Halle und Osteuropa. Zur europäischen Ausstrahlung des hallischen Pietismus. Hrsg. von Johannes Wallmann und Udo Sträter. Tübingen: Verlag der Franckeschen Stiftungen Halle im Max Niemeyer Verlag, 157–171. EE 2010 – Estetikos enciklopedija. Sudarytojas, rengėjas ir mokslinis redaktorius Juozas Mureika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras. E h r h a r d t - R e i n S u s a n n e 1996: Zwischen Glaubenslehre und Vernunftwahrheit. Natur und Schöpfung bei Hallischen Theologen des 18. Jahrhunderts. Physikotheologie im historischen Kontext. Bd. 3. Hrsg. von Manfred Büttner Münster: LIT. Straipsniai / Articles 287 GRASILDA BLAŽIENĖ Ferlinz Rudolf 2012: Vidaus ligų diferencinė diagnozė. Vilnius: Medicinos tyrimų ir konsultacijų centras GEROMEDA. Geitler Leopold 1875: Litauische Studien. Auswahl aus den ältesten denkmälern, dialectische beispiele, lexikalische und sprachwissenschaftliche beiträge von. Dr. Leopold Geitler. Prag: Mourek. Hirsch Emanuel 1968: Geschichte der neuern evangelischen Theologie im Zusammenhang des europäischen Denkens. Bd. 2. Gütersloh: Verlagshaus Gerd Mohn. Hoffbauer Johann Christian 1805: Geschichte der Universtät Halle bis zum Jahre 1805. Halle: Schimmelpfennig. HR 1998 – Religion in Geschichte und Gegenwart. Handwörterbuch und Religionswissenschaft. Vierte, völlig neu bearbeitet Auflage, hrsg. von Hans Dieter Betz, Don S. Browning, Bernd Janowski, Eberhard Jüngel. Bd 1. A–B. Tübingen: Mohr Siebeck. Jacobs Eduard 1898: Johann Liborius Zimmermann und die pietistische Bewegung in Wernigerode. – Zeitschrift des Harz-Vereins für Geschichte und Altertumskunde 31, 121–226. Kaunas Domas 1996: Mažosios Lietuvos knyga. Lietuviškos knygos raida 1547–1940. Vilnius: Baltos lankos. Kurapka E[g idijus], Malevski H[endryk], Palskys E[ugenijus], Kuklianskis S[amuelis] 1998: Kriminalistikos technikos pagrindai. Vilnius: Eugrimas. Lemeškin Ilja 2012: Friedrichui Wilhelmui Haackui priskiriamas Prahos rankraštinis vokiečių–lietuvių kalbų žodynas. – Mažoji Lietuva; paribio kultūros tyrimai. Kalbų ir kultūrų sankirtos archyvai. Vilnius: Europos kalbų ir kultūrų dialogo tyrėjų asociacija EKKDTA, 31–58. Lemeškin Ilja 2013: Prahos vokiečių–lietuvių rankraštinio žodyno autorystės klausimu. – Acta Linguistica Lithuanica 69, 269–279. Lessing Gotthold Ephraim 1759: Briefe die neueste Literatur betreffend. Dreiunddreissigster Brief. Den 19. April 1759. – Lessings Werke in fünf Bänden. Dritter Band. Berlin und Weimar: Aufbau-Verlag, S. 96–99. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002; elektroninis variantas. Redaktorių kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. redaktorė), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga internete www.lkz.lt. Loh Gerhard 2002: Verzeichnis der Kataloge von Buchauktionen und Privatbibliotheken aus dem deutschsprachigen Raum. Teil 3: 1761–1780. Leipzig: v. Lysius Heinrich Johann 1993: Mažasis Katekizmas. Pagal Berlyno rankraštį parengė Pietro U. Dini. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. [Meier Georg Friedrich] 1763: Alexander Gottlieb Baumgartens Leben, beschrieben von Georg Friedrich Meier. Halle im Magdeburgischen: verleget von Carl Hermann Hemmerde. 288 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną MTŽ 1980 – Astrauskas Vytautas, Bizulevičius Stasys, Pavilonis Salezijus, Vaitilavičius Adomas, Vileišis Aleksandras. Medicinos terminų žodynas. Vilnius: Mokslas. Netz Johann Christoph 1745: Des Apostels Pauli abgenöthigtes öffentliche Bekenntniß, vor denen Theßalonichern, von seinem geführten Amte und Wandel aus den Worten des ersten Briefes an die Theßalonicher, im andern Capittel, v. 3.4.5. bey dem Hochverdienten Ehren-Gedächtniß Welches dem Weyland Hochehrwürdigen, in GOTT andächtigen und Hochgelahrten Herrn Johann Heinrich Lysio, Der H. Schrifft Hochberühmten DOCTORI, bey der Löblichen Königsbergischen Academie Hochmeritirten PROFESSORI, Hochverordneten Consistorial=Rath, PASTORI der Löbenichtschen Pfarr=Kirche, wie auch Inspectori der Löbenichtschen Schule und Jüdischen Synagogae, Nachdem Derselbe den 29. Martii dieses 1745. Jahres in dem 41. Jahr, Seines rühmlich geführten priesterlichen Lebens und Wandels, sanft und selig in dem Herrn entschlafen, und darauf den 9. April in hiesiger Pfarr=Kirche beerdiget worden, an demselben betrübten Begräbniß=Tage vorgestellet von Johann Christoph Neß, Diacono bey derselben Pfarr=Kirche. Königsberg: gedruckt bey Martin Eberhard Dorn, Königl. Privil. Buchdrucker. Poppe Benhard 1907: Alexander Gottlieb Baumgarten. Seine Bedeutung und Stellung in der Leibnitz-Wolffischen Philosophie und seine Bedeutung zu Kant. Nebst Veröffentlichung einer bisher unbekannten Handschrift der Ästhetik Baumgartens. Inaugural – Dissertation zur Erlangung der Doktorwürde der Hohen Philosophischen und Naturwissenschaftlichen Fakultät der Universität Münster in Westfallen vorgelegt von Bernhard Poppe aus Lauer. Borna-Leipzig: Buchdruckerei Robert Noske. RETK 1971 – Realencyklopädie für protestantische Theologie und Kirche. Begründet von J.J. Herzog. In dritter verbesserter und vermehrter Auflage unter Mitwirkung vieler Theologen und anderer Gelehrten hrsg. von. D. Albert Hauck Professor in Leipzig. Zweiter Band. Arethas von Cäsarea – Bibeltext des AT. Unveränderter Nachdruck der 1896–1913 bei der J. C. Hinrichs’schen Buchhandlung in Leipzig herausgegebenen Ausgabe. Graz: Akademischer Druck- u. Verlagsanstalt. Roebber Gregg A. 2005: Pietists and the Orders of Creation. Interdisziplinäre Pietismusforschungen. Beiträge zum Ersten Internationalen Kongress für Pietismusforschung 2001. Hrsg. Von Udo Sträter in Verbindung mit Hartmut Lehmann, Thomas Müller-Bahlke und Johannes Wallmann. Hallesche Forschungen 17/2. Tübingen: Verlag der Franckeschen Stiftungen Halle im Max Niemeyer Verlag, 747–758. Schicketanz Peter 2001: Der Pietismus von 1676 bis 1800. – Kirchengeschichte in Einzeldarstellungen III/1. Hrsg.: Ulrich Gäbler, Gert Haendler und Joachim Rogge. Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt. Schicketanz Peter 2005: Das Miteinander von Pietismus und Aufklärung in Halle. – Interdisziplinäre Pietismusforschungen. Beiträge zum Ersten Internationalen Kongress für Pietismusforschung 2001. Hrsg. Von Udo Sträter in Verbindung mit Hartmut Lehmann, Thomas Müller-Bahlke und Johannes Wallmann. Hallesche Forschungen, Bd. 17/1. Tübingen: Verlag der Franckeschen Stiftungen Halle im Max Niemeyer Verlag, 235–242. Straipsniai / Articles 289 GRASILDA BLAŽIENĖ Schiller Christiane 1994a: Das Litauische Seminar in Halle (1727–1740) und seine Mitglieder. Auf Spurensuche. – Acta Baltica 32, 195–223. Schiller Christiane 1994b: Die Litauischen Seminare in Königsberg und Halle. Eine Bilanz. – Nordost-Archiv. NF Bd. III, 375–392. Schloemann Martin 1973: Siegmund Jacob Baumgarten. System und Geschichte in der Theologie des Übergangs zum Neoprotestantismus. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Semler Johann Salomon 1758: Ehrengedächtnis des weiland Hochwürdigen und Hochgelarten Herrn Siegmund Jacob Baumgartens, des heil. Schrift Doctors, ordentlichen öffentlichen Lehrers auf der königlichen preußischen Friedrichsuniversität, des königlichen Seminarii Directors, Ephori der königlichen Freitische, der königlichen Academie der Wissenschaften zu Berlin Mitglied, auch der teutschen Gesellschaft zu Jena, gesamelt von D. Johann Salomon Semler. Halle: bey Johann Justinus Gebauer. Semler Johann Salomon 1758: Vorrede vom 4. 4. 1758 (nicht paginiert), 6 S. – Baumgarten Jakob Siegmund 1758. Nachrichten von merkwürdigen Büchern. Zwölfter Band, welcher die vollständigen Register über alle Bände sowohl dieser als auch der Nachrichten von einer hallischen Bibliothek enthält. Halle: bey Johann Justinus Gebauer, 424 S. Semler Johann Salomon 1781–1782: Lebensbeschreibung von ihm selbst abgefasst. Erster Theil. Zweiter Theil. Halle: bei Johannn Justinus Gebauer. Specht Franz 1935: Das Litauische Seminar an der Universität Halle. – Archivum Philologicum 5, 36–53. Subačius Paulius 2001: Tekstologija: Teorijos ir praktikos gairės. Vilnius: Aidai. Triškaitė Birutė 2012: Friedricho Selle’o prierašai rankraštiniame žodyne Clavis Germanico-Lithuana. – Archivum Lithuanicum 14, 129–154. Triškaitė Birutė 2014: Ar Frydrichas Vilhelmas Hakas – vadinamojo Prahos rankraštinio žodyno autorius? Acta Linguistica Lithuanica 71, 292–317. Wundt Max 1932: Die Philosophie an der Universität Jena in ihrem geschichtlichen Verlaufe dargestellt. – Zeitschrift des Vereins für thüringische Geschichte und Altertumskunde. NF.15 Beiheft, Heft 4. Zubaitienė Vilma 2012: Frydrichas Vilhelmas Hakas. Vocabularium Litthvanico-Germanicum, et Germanico-Litthvanicum... nebst einem Anhang einer kurzgefassten Litthauischen Grammatic (1730) 2. Studija, indeksai, rodyklės. Parengė Vilma Zubaitienė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Interneto resursai: http://www.baumgarten-alexander-gottlieb.de/leben/#meier http://www.deutsche-biographie.de/sfz80023.html http://www.deutsche-biographie.de/sfz16793.html 290 Acta Linguistica Lithuanica LXXI Dar apie Prahos rankraštinį vokiečių–lietuvių kalbų žodyną http://www.heiligenlexikon.de/BiographienA/August_Hermann_Francke.html http://www.deutsche-biographie.de/sfz26004.html http://192.124.243.55/cgi-in/dhm.pl?x=u&t_show=x&wertreg=PER&wert=pressier%2C+christian+friedrich+1++BIOGRAFIE&reccheck=,26302 https://www.google.lt/search?q=Roloff+Berlin+Propst+und+Konsistorialrat&hl=lt&gbv=2&sa=X&as_q=&spell=1&ei=uXexVNq5I8j9UPrYg7AB&ved=0CBAQBSgA http://prusija.lki.lt/ http://www.manchester.edu/kant/bio/biokon2.htm More on the Prague Manuscript German–Lithuanian Dictionary S U M M A R Y The article originated while implementing the project The Research and Redaction of the Manuscript German–Lithuanian Dictionary Credited to Friedrich Wilhelm Haack (beginning of the 18th century). The author of the article aimed at following the provenience tracks of the first page in search of the author of donation inscription. It was observed while researching that the knowledge about majority of people in the 17th century is not exact and this kind of information was entirely missing in the majority of cases, for example: the children of Siegmund Jakob Baumgarten who could have been the authors of the inscription in line with the apprentices or brothers of the famous scientist August Gotlieb and Nathanael. A certain amount of material was found about Baumgarten environment in Halle and evidentiary connection to Johann Heinrich Lysius who might have inspired Baumgarten’s interest in Lituanistic literature. It is also possible that the interest was raised by the teachers and students of Lithuanian language sessions in the University of Halle and Friedrich Wilhelm Haack himself among them, as the data about Baumgarten’s teaching at the same session when Friedrich Wilhelm Haack had the position of a docent is found. It is still early to state who was the author of the donation inscription. A search of thorough manuscript material is necessary which can lead to no result. However, we already have more information about a person who greatly contributed to science and paid attention to Lithuanian books. Įteikta 2014 m. gruodžio 20 d. GRASILDA BLAŽIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] Straipsniai / Articles 291