Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė

LAIMUTIS BILKIS Institut litevského jazyka Oblasti vědeckého výzkumu: toponomastika, antroponomastika. VÝVOJ MĚSTA IGNALINA A PŮVOD JEHO NÁZVU Vývoj města Ignalina a původ jeho názvu ANOTACE Článek propojuje historický a jazykový výzkum (původu místních názvů). Na základě četných historických dokumentů je zkoumán vývoj města Ignalina: určuje se, kdy byla založena první osada, kdo byli její zakladatelé, a předkládá se historie rodu Kamenských, statkářů a vlastníků Ignaliny, od vzniku dvora až do období prodeje vidžiského statku. Zároveň se určuje osobní jméno, které bylo zdrojem názvu této lokality, a vysvětluje se původ současného názvu města Ignalinà i dalších používaných variant. KLÍČOVÁ SLOVA: dějiny sídel, vývoj názvů sídel, původ názvů sídel. ANOTACE Článek spojuje historický a lingvistický výzkum (původ místních názvů). Na základě rozsáhlých historických dokumentů se studie zabývá vývojem Ignaliny: sleduje založení prvního sídla a jeho původní zakladatele a představuje dějiny vlastníků Ignaliny, šlechtického rodu Kamenskis, od založení folwarku až do období prodeje panství Vidiškės. Určuje také osobní jméno považované za zdroj názvu této lokality a vysvětluje původ současného názvu Ignalinà a jeho dalších variant. KLÍČOVÁ SLOVA: dějiny sídel, vývoj názvů sídel, původ názvů sídel. 1. Ve vědecké literatuře se o názvu města Ignalina psalo jen málo. Aleksandras Vanagas v monografii Lietuvos miestų vardai stručně shrnul vývoj lokality 274 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė a jejího názvu a předložil nejpravděpodobnější vysvětlení původu toponyma (Vanagas 1996: 77–78). Podle něj se město začalo rozvíjet u železniční stanice postavené ve druhé polovině 19. století po vybudování železnice Petrohrad–Varšava. Dále se na základě informací z V. dílu Lietuvos urbanistikos paminklų uvádí, že samotný název byl poprvé zmíněn v roce 1810, kdy Ignas Tyzenhauzas koupil folwark Gineitiškės a připojil jej k Ignalině nebo Vyžuonos. Má se za to, že toponymum je nepochybně odvozeno od osobního jména a že tímto jménem mohlo být i jméno šlechtice Igna Tyzenhauzase. Název města se neodvozuje od podoby Įgnas, nýbrž od zdrobnělé varianty Ignėlis nebo *Ignalis a považuje se za derivát s příponou –in–. Uvádí se také, že z živého jazyka jsou známy další dvě varianty názvu Ignalinà – Ignãlina a Ignalinė – a předpokládá se, že podoba s příponou –ina vznikla vlivem polštiny nebo jiných slovanských jazyků. Marija Razmukaitė ve své doktorské disertaci věnované analýze tvoření litevských sídelních názvů se sufixy odvozuje název města rovněž od osobního jména *Ignalis, jehož existenci podporuje osobní jméno Ignaliūkas (Razmukaitė 1998: 82). Později se v místním periodickém tisku a na internetových stránkách objevily informace týkající se první zmínky o sídle a dalších historických okolností, které upřesňují některá tvrzení A. Vanagase. Cílem tohoto článku je proto na základě dostupných historických pramenů co nejpřesněji a nejpodrobněji prozkoumat okolnosti vzniku a vývoj města (sídla), určit osobní jméno, které bylo zdrojem názvu, a možné způsoby vzniku současného názvu města Ignalinà. V encyklopedických publikacích je informací o dějinách Ignaliny málo. Uvádí se, že sídlo se začalo rozrůstat v letech 1857–1862 po výstavbě železniční stanice a železnice Petrohrad–Varšava (Vilnius–Daugavpils) (LTE IV 401; VLE VII 744; IEŽ 17, 19). Dále se poznamenává, že původně patřilo k farnosti Vidiškės (Kviklys I 729). 2. Výzkum vývoje sídla je třeba začít historií jeho první zmínky v historických dokumentech. Jak je patrné, dříve se tvrdilo, že Ignalina byla poprvé zmíněna v roce 1810. Toto tvrzení se objevuje nejen v knize A. Vanagase vydané na konci 20. století, ale také v později publikované monografii věnované výzkumu měst a městeček východní Litvy, kde se uvádí, že název Ignalina (Ignalinka) je v tomto roce zmíněn v dokumentu o „Lukště, Vyžuonėlėse a Ignalině“ (Miškinis 2005: 76). Podle autora se zde píše, že „Vyžuonėlės se rozrostly, když Ignas Tyzenhauzas <...> koupil od mstislavského zbrojíře Justina Saurinavičiuse za 3000 stříbrných rublů folwark Gineitiškės s vesnicí Šemeta a připojil je k Vyžuonėlėsu (Vyžuonos) nebo Ignalině“. Na základě tohoto záznamu se vyvozuje, že místo nazvané Ignalina vzniklo před rokem 1810. V regionálním tisku se však proti tomu namítá a vysvětluje se, že v tomto dokumentu se nemluví o té Ignalině Straipsniai / Articles 275 LAIMUTIS BILKIS místo, Ignas Tyzenhauzas však se založením osady nesouvisí (Matkevičius 2014). Uvedený historický dokument je součástí většího souboru dokumentů o genealogii a majetcích Tyzenhauzů. Nese název „Informace o Lukštai, Vyžuonėlės a Ignalině“ (Wiadomość o Luksztach, Wiżunkach i Ignalinie). Na základě různých dalších historických pramenů se zde popisuje geografická poloha těchto panství (majętność) a uvádějí se jejich bývalí i současní vlastníci. Uvádí se, že panství Lukštai a Vyžuonėlės leží v okrese Ukmergė (powiecie Wiłkomierskim), poznamenává se však, že podle primárních dokumentů není jejich poloha zcela jasná, neboť podle některých pramenů se osada jménem Vyžuonos (Wiżuny) nacházela u jezera Vyžuona (jeziora Wiżuny), jednu míli od Latgalska (o mile od granicy Inflantskiej), zatímco podle jiných ležela u jezera Vyžuona, mezi vesnicí Iciūnai (wsią Iciuny), potokem Ūdrupis (ruczajom Udrupis) a řekou Vyžuona (rzeczką Wiżunką). Dále se píše, že nejspíše existovala dvě panství jménem Vyžuonos (Wiżuny): první z nich leželo u jezera Skiauteriškis (koło jeziora Skiauteryski), přibližně v místě, kde dnes stojí dvůr Ignalinas (f. Ignalin), a druhé – Vyžuonos neboli Vyžuonėlės (Wiżunyv Wiżunki) – u jezera Vyžuona (nad <...> jeziorem Wiżuńskiem) (ŽTz 265). Dokument také vysvětluje, že osada u jezera Vyžuona se v roce 1810 rozrostla, neboť její vlastník, velitel gardy Ignacijus Tyzenhauzas (Ignacy Tyzenhauz), koupil od Justina Saurimavičiuse1 (od Justyna Sawrymawicza) dvůr Gineitiškis (folwark Ginejtyszki) s vesnicí Šemetai (z siołem Szemety) a připojil jej k Vyžuonėlės, neboli Ignalině (do Wizunek czyli Ignalina) (ŽTz 266). Analýza pramene umožňuje opravit několik údajů uváděných v pracích A. Vanagase a Algimantase Miškinise. Především se v dokumentu užívá místní jméno Ignalinas (Ignalin), nikoli Ignalina. Za druhé, popis geografické polohy osad jasně ukazuje, že zde zmiňovaný Ignalinas není totožný s lokalitou, která byla předchůdkyní města Ignalina. Identifikace místních názvů umožňuje usuzovat, že dvůr Ignalinas zaznamenaný v roce 1810 se nacházel na území dnešního okresu Rokiškis, u Juodupė v Rokiškisu. Lokalitu (lokality) Wiżuny, Wiżunki z dokumentu lze nejspíše ztotožnit s dnešní vesnicí Vyžuonos (venkovská seniūnija Rokiškis), u níž se nachází jezero i řeka jménem Vyžuonà, které mají také variantní názvy Vyžūnka (LUEV 199–200), dále s vesnicí Iciūnai a potokem Ūdrupis. Vesnice Šemetai zmíněná v prameni je zachycena v kartotéce vlastních jmen Kazimierase Būgy podle živé mluvy: Šemetai, k. Rokiškio parapijoje (BgK), je jako nelegalizovaná 1 Vzhledem k tomu, že v historických pramenech psaných slovanskými jazyky byla litevská osobní jména různými způsoby slavizována, jsou v článku uváděny jejich možné litevské podoby a v závorkách formy zaznamenané v těchto pramenech. 276 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė vesnice, která se zachovala dodnes v seniūniji Juodupė, východně od jezera Ignotiškis2. Historický pramen uvádí, že dvůr Ignalinas byl založen u jezera Skiauteriškis. Podle údajů živé mluvy má toto jezero tři názvy: Skiauteriškis, Tauteriškis ir Ignotiškis, takže je nepochybně totožné s dnešním jezerem Ignotiškis, které se rovněž nachází poblíž vesnic Ičiūnai a Vyžuonos. V zeměpisné příručce vydané v Polsku roku 1882 se píše, že tento dvůr (Ignalin) s pěkným letním sídlem leží v okrese Zarasai (pow. nowoaleksandrowski), ve farnosti Rokiškis, a patří k majetkům rokiškiského panství hraběte Tyzenhauze (SG III 249). V seznamu osad gubernie Kaunas vydaném roku 1892 se v obci Rokiškis uvádí také dvůr Ignalinas (Игналино) (KnGGS 272). Kromě toho je v kartotéce K. Būgy v první polovině 20. století ve farnosti Rokiškis zaznamenán dvůr Ignotiškis (BgK); v dotazníku místních názvů vesnice Ragučiai v obci Rokiškis, okres Rokiškis, sestaveném roku 1935, je zaznamenán dvůr (centrum panství) Ignotiškis, který podle informátora vystavěl Ignas Tyzenhauzas (LŽVA); a v soupisu litevských obydlených míst sestaveném kolem roku 1935 komisí pro příjmení a místní názvy působící v meziválečném období podle okresů a obcí je v obci Rokiškis zapsána, ale při redakci vyškrtnuta samota Ignotiškis (VB IV 84). Je tedy velmi možné, že jde o tutéž osadu, která se v letech 1810 a 1882 nazývala Ignalinu. Při lokalizaci dvora Ignalinas mohlo badatele zmást zmínění dvora Gineitiškis, protože vesnice Gineitiškis skutečně leží v okrese Ignalina. Historické údaje však ukazují, že osada tohoto jména existovala také u Rokiškisu: ve farnosti Rokiškis, děkanátu Kupiškis, je roku 1784 zaznamenán dvůr Gineytyszki (VDV 146). 3. Podrobná analýza historických pramenů ukazuje, že vznik a vývoj osady, z níž vyrostlo město Ignalina, souvisí s panstvím Vidiškės a jeho vlastníky, statkáři Kamenskiai (Kaminskiai)3. Podle dostupných údajů se tento rod objevuje ve farnosti Daugėliškis ve druhé polovině 18. století4. V knize vizitací děkanátu Breslauja provedených roku 1783 se v popisu farnosti Daugėliškis uvádí, že pan Kaminskis si od starosty Daugėliškisu Pliatera pronajímal (w arędzie WIP Kaminskiego) městečko Janavas (miasteczko Janow), vesnice Antalgė (Antalgie), Nagėnai (Nagiany), Rudžiai (Rudzie), Tripuckai (Trypuckie), Girdžiūnai (Gierdziuny), Žibakiai (Zybakie), Vigutėnai (Wigutany), Vilkuočiai (Wilkocie), Bieniūnai (Bieniuny) a Romantiškiai (Romantyszki) a samotu Paraklis (Paraklis) (BrslVA 71). Panství Vidiškės v té době vlastnil pán Rahoza, gorodničij v Breslauji (WImęPa Rohozy) 2 Geografickou polohu všech zde uvedených lokalit viz http://lkis.lki.lt/lietuvos-vietovardziu-geoinformacine-duomenu-baze. 3 Příjmení tohoto rodu se v historických dokumentech zapisovalo dvojím způsobem: Kamenskiai ir Kaminskiai, srov. Kamiński 1850. 4 Výskyt rodu Kamenskiai v Litvě zkoumal Albertas Kojalavičius–Vijūkas – viz Narbutas 2010: 189–190. Straipsniai / Articles 277 LAIMUTIS BILKIS (BrslVA 72). V dřívějším soupisu vytápěných usedlostí (kouřů) v Grodenském okrese z roku 1775 se uvádí, že panství Vidiškės spravuje již zmíněný Rahoza (J:P: Rohozy), zatímco usedlosti, které si roku 1783 pronajímal Kaminskis, patří spolu s dalšími starostovi Daugėliškisu Kazimierasi Pliateriusi (GrdnDT 43). Kamenskiai tedy roku 1775 uvedené lokality ještě nevlastnili. Přibližně ve stejné době je toto příjmení zmíněno také v matrice křtů farnosti Daugėliškis: roku 1784 jsou zapsány Anna Kaminska a Ludovica Kaminska, které se křtu syna obyvatel Daugėliškisu Juozapase Grubnickise a jeho ženy Praksedije Kozlovské zúčastnily jako kmotry (DglšKr 65). V soupisu panství v okrese Užneris (Pow: Zawileyskiego) z roku 1795 jsou jako vlastníci dvora Vidiškės (Folwark Widziszki) uvedeni Simonas Rahoza (Symona Rahozy) a Juozapas Rahoza (Jósefa Rahozy) (UDS₁ 12). Ze seznamu vlastníků panství v uvedeném okrese z roku 1811 vyplývá, že majitelkou dvora se stala hraběnka Marija Pliaterienė (Графини Маріи Плятеровой); navíc se mu již začíná říkat Pšijaznė (Пржіязна5 (UDSII 46). Změnu vlastníků potvrzují také údaje z revizního soupisu farnosti Daugėliškis z téhož roku: uvádí se, že dědičné panství Pšijaznė patří hraběnce Mariji Pliaterienė (Maryi Hrabiny Platerowey) (DglšRS 28). Důležité údaje lze nalézt v registru panství okresu Užneris z roku 1816, v němž je zapsáno panství Marije Pliaterienė Pšijaznė neboli Vidiškės (Пржіязнь или Видзишки Графини Маріи Платеровой), avšak je připojena poznámka, že na základě rezoluce z roku 1832 bylo přiděleno vlastníkům panství Jonui a jeho ženě Kamenskiams (Иваномъ и женою его Каменскими) (UDSIII 22). Okolnosti, za nichž se Kamenskiai stali vlastníky panství Vidiškės, jsou podrobně popsány v inventáři této lokality z roku 1846. Panství Pšijaznė neboli Vidiškės (Имению Пржіязни, или Видзишкамъ) je zde charakterizováno jako majetek ve Vilniuské gubernii, v okrese Švenčionys⁶, ve farnostech Daugėliškis a Palūšė, převoditelný děděním, prodejem či zastavením (вотчинничества), náležející vlastníkům panství Jonu, synovi Rapolase, a Brigitě, dceři Vikentijase, rozené Kamenské (Ивана Рафаилова сына и Бригиды Викентьевой дочери изъ дома Каменскихъ Каменскихъ). Tento majetek jim náleží na základě kupní smlouvy na nemovitost z 2. prosince 1827 (изъ купчей крепости), uzavřené ve Vilniuské civilní soudní komoře. Kamenskiai koupili panství od hraběnky Marije Pliaterienė, rozené z hraběcího rodu Bžostovských (отъ Графини Маріи, изъ Графовъ Бржостовских, Плятеровой) (VdšI 10). V tomto inventáři je již zmíněno také jméno Ignalina: píše se, že k panství Pšijaznė neboli Vidiškės náleží dva 5 Z polského le. przyjaźń „srdečný vztah k někomu, přátelství; přízeň, péče, upřímná povaha“ (SJP V 296). 6 Okres Švenčionys vznikl reorganizací okresu Užneris. 278 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė folwarky – Janapolis7 a Ignalinas (состоum из двух отдельных фольварков Янополя и Игналина) (VdŠl 2). K panství Vidiškės tehdy patřily vesnice Balaveckiai neboli Vėlūnai (Балавецкие, или Велуны), Rimšėnai neboli Navikai (Римишанце, или Новики), Ažušilė (Заборце) a Poviliškė (Павилишки); k folwarku Janapolis náležely vesnice Gaveikėnai (Гавейкяны), Petravas8 neboli Kojazinas (Kojasinas?) (Пютрово, или Кояжинь) a část vesnice Strigailiškis (Стригалишки); k folwarku Ignalinas náležela vesnice Budriai (Будры) a část vesnice Strigailiškis (Стригалишки). Ve folwarku Ignalinas tehdy žili dva služebníci panství – jednačtyřicetiletý pastýř Laurynas Karneckis (Karneckas?) (Лаврентий Карнецкий) a patnáctiletá služka Petronėlė Bubinaitė (Петронелля Бубинувна). Údaje zaznamenané v inventáři potvrdili vlastníci panství Jonas Kamenskis (Іванъ Каменскій) a Br aspects? Zmínka o folwarku Ignalina náležejícím k panství Vidiškės z roku 1846 však není první. V matrice křtů farního kostela v Palašė z let 1827–1841 je zapsáno, že 1. září 1840 byl pokřtěn Mykolas (Michal), syn Fabijonase a Kristiny z rodu Bernatavičiusů, Lukauskisových (Fabijana i Krystyny z Bernatowiczow Łukowskich), narozený ve folwarku jménem Ign aline k (w Folwar-ke Ign aline k) (PlŠKr₁ 90; Matkevičius 2014). Spojitost folwarku s panstvím Vidiškės dokládá skutečnost, že se sem Fabijonas Lukauskis (Lukauskas?) přistěhoval z tohoto panství. Potvrzuje to zápis v matrice oddaných farního kostela v Palašė z let 1827–1857: při registraci sňatku Fabijonase a Kristiny roku 1836 žil ženich v Pšijaznė (ze Dworu Przyjazni), nevěsta v Budriai (PlŠJn₁ 25). Je velmi pravděpodobné, že šlo o první obyvatele folwarku Ignalinek. Podle dostupných údajů bylo tedy jméno Ignalina (Ignalinek) poprvé zmíněno v historických dokumentech roku 1840, poté (Игналин) roku 1846 v inventáři panství Vidiškės. Roku 1848 je folwark zaznamenán v matrice křtů filiálního kostela ve Vidiškės: jeho tehdejší obyvatelé Fabijonas a Kristina Lukauskiai 8. března pokřtili dalšího syna – Juozapase (Józef), jehož rodiště je uvedeno jako w Ignalinku (VdŠKr₁ 26). V matrice křtů téhož kostela z let 1848–1854 je zaznamenáno, že roku 1853 rolníci Kristupas a Agota z rodu Juodagalviů, Karaliūnai (Кржиштофа и Аготы изъ Юдегальвіовъ Каралюцевъ) pokřtili dceru Kotryną (Катаржина), narozenou na samotě Ignalinas (Ignalina?) (въ Мызѣ Игналинѣ) (VdŠKr₁₁ 76). Dokument stejného typu z roku 1880 uvádí, že Juozapas (Іосифъ), syn vlastníků panství Vikentijase a Juzefy, rozené Petkevičové, Savickių (Викентія и Юзефы урожденной Петкевичевны Савицких), se narodil ve folwarku Ignalinas (Ignalina?) (въ Фольваркѣ Игналинѣ), avšak v sousedním zápisu 7 Janapolis lze ztotožnit s dnešní vesnicí Jonalaukis (seniūnija Ignalina). 8 Dnes je to vesnice Petriškės (seniūnija Ignalina). Straipsniai / Articles 279 LAIMUTIS BILKIS již se zmiňuje také strážní domek nazývaný Ignalinas (въ Караулктъ Игналино), v němž se narodil syn Juozapas (Iocufъ), pokřtěný sedláky Simonem a Domicelė, rozenou Rastenių, Semionkai (Заблотишской Волости) z obce Zablatiškės (Сымеона и Домицели изъ Растеневъ Семіонковъ) (VdŠKrv 23). Roku 1886 je zaznamenán Ignalinský dvůr (въ Фольваркѣ Игналино), kde se narodila dcera statkářů Ignacija a Veroniky, rozené Minkevicių, Petkevičių (Игнацеgo и Вероники изъ Минкевичовъ Пѣткевичовъ) Marijona (Маріанна), a také železniční stanice Ignalino (въ Вогзале Игналино, на станціи Игналино, въ Игналинѣ Ста: Варшав: жел: дороги), kde se narodila dcera vojáka Antana a Marijony, rozené Gudelių, Girdžiukų (Антонеgo и Маріянны урожденной Гудельговны Гирдзюковъ) Kazimiera (Казимѣра), syn statkářů Jeronima a Vladislavy, rozené Giedraičių, Slobodinskių (Гпроніма и Владиславы урожденной Гѣдройцѣв Слободинскихъ) Ričardas (Ришардъ) a dcera Juozapa a Liudviky, rozené Tanajevskių, Podoleckių (Iocufa и Людвики урожденной Танаевской Подолецкихъ) Albertina (Альбертina) (VdŠKrv 178, 180, 184). V seznamu sídel druhého správně-policejního okrsku (stanu) Švenčionského okresu Vilenské gubernie z roku 1866 jsou uvedeny Ignalinský dvůr (Игналинъ), patřící statkáři a ležící u jezera Palaukinis (Пашаукунис9), a železniční stanice Ignalino (Игналинъ) (ŠvnčGVS 400). Od dvora do Švenčionys to bylo 23 verst, ke stanu 12 verst. Tehdy tam bylo 1 hospodářství (dvůr) a žilo 16 lidí: 9 mužů a 7 žen. Železniční stanice ležela 22 ¼ versty od Švenčionys a 12 ¼ versty od stanu. V této osadě bylo 6 dvorů, v nichž žilo 39 lidí, z toho 17 pravoslavných Rusů, 13 katolických Litevců a 9 Židů; 21 mužů a 18 žen. Je uvedeno, že obě lokality ležely u železnice Petrohrad–Varšava. V již zmíněném polském zeměpisném slovníku z roku 1882 se píše, že Ignalinas (Ignalin) jsou dvůr a železniční stanice náležející ke Švenčionskému okresu. V roce 1866 žilo v těchto lokalitách 42 katolíků, 9 Židů a 34 pravoslavných; bylo zde 7 domů. Vzdálenost od dvora do Švenčionys byla 23 verst, od stanice do Švenčionys 22 ¼ versty a do Vilniusu 95 verst (SG III 246). Kromě toho je samostatně zmíněn stejnojmenný šlechtický dvůr vzdálený 23 verst od Švenčionys, kde bylo roku 1866 1 hospodářství a žilo 16 katolíků. V seznamu sídel Vilenské gubernie vydaném roku 1905 jsou uvedeny železniční stanice, vesnice a dvůr Ignalino (Игналино), ležící u jezera Gavis a náležející k obci Daugėliškis. Ve stanici a vesnici žije 328 obyvatel, 144 mužů a 184 žen; sídla mají 19 desetin půdy. Majitelem dvora je Kamenskis (Каменскаго); žije v něm 18 lidí, 10 mužů a 8 žen, náleží k němu 69 desetin půdy a od železniční stanice je vzdálen 0,5 versty. 9 Tato podoba je nejspíše chybná a vznikla nesprávným zaslechnutím jména jezera Palaukinis. 280 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė (VGGS 269). Podle plánu nakresleného v letech 1923 / 1924 se Ignalinský dvůr rozkládal mezi jezery Gavis, Palaukinis a Gavaitis (VdšHKn). Po návratu Vilenské oblasti Litvě byly v soupisu sídel tohoto území sestaveném roku 1940 zapsány železniční stanice a městečko Ignalina (Ignalinà, -ìnos, le. Ignalino) a vesnice Ignotiškė (polsky Ignalinka), náležející k obci Ignalina v okrese Švenčionys (později Švenčionėliai) (VSV 1940 7; 1945 15). Roku 1949 byla Ignalina správním střediskem stejnojmenné obce a místního obvodu (LATP 144), zatímco roku 1950 bylo toto sídlo nejprve přeměněno na město okresní a o něco později na město rajónní podřízenosti (LATS 8, 1025). Roku 1962 byl z živé řeči zaznamenán název usedlosti u města Ignalina Ignalinka (VK10). Může jít o poslední stopu někdejšího Ignalinského (Ignalino) dvora. 4. Z analýzy historického vývoje Ignaliny vyplývá, že v době svého vzniku osada patřila vidiškiskému statkáři, maršálkovi Švenčionského okresu Jonasi Kamenskiovi a jeho manželce Brigitě, kteří vidiškiský statek získali roku 1827; chceme-li tedy určit původní osobní jméno, z něhož název města pochází, je třeba přehledně představit další dějiny této rodiny (rodu). Jonas a Brigita Kamenskiai zemřeli ve věku 80 let na statku v Ignalinu (na panství Ignalina) roku 1869: manželka (Konstancija Brigida rozená Kamenská) 1. ledna na zápal plic, manžel (Joannes Kamenskis) – 2. ledna na stařeckou tuberkulózu. Oba byli pohřbeni 4. ledna na hřbitově ve Vidiškiai (VdšMrt₁ 30; MI). V záznamech o jejich úmrtí se uvádí, že po sobě zanechali syna Ignacija Ludvíka (Ignacijus Liudvikas) a dceru Konstanciju (Konstancija11). Po smrti Jonase Kamenskise zdědil statek syn Ignacijus. Údaje o jeho početné rodině lze nalézt také v matrikách. Dne 4. května 1849 byla ve filiálním kostele ve Vidiškiai pokřtěna dcera manželů Ignacija Ludvíka Kamenskise a Marije Piotuchaitė (Ignacijus Liudvikas a Marija Piotuchovná Kamenskiai), Marija Brigita Juozapa (Marija-Brigita-Juozapa). Kmotry byli rodiče Ignacija, Jonas a Brigita Kamenskiai (VdšKr₁₁ 15). Dne 18. prosince 1851 se v témže kostele konal křest druhé dcery Ignacija a Marije Kamenských, Moniky Justiny Konstancije (Monika-Justina-Konstancija); jako kmotři byli uvedeni hrabě Sigizmundas Pliateris (Sigizmundas Pliateris) a Brigita, manželka Jonase Kamenskise (VdšKr₁₁ 57). Třetí dcera Justina Malvina Kotryna (Justina-Malvina-Kotryna) byla pokřtěna 28. prosince 1854 za přítomnosti kmotrů – bývalého soudce města Ukmergė Justina Piotuchase (Justinas Piotuchas) a Malviny, manželky Kazimierase Kamenskise – a početného zástupu 10 Zapsala lingvistka Evalda Strazdaitė (Jakaitienė). 11 V matrikách křtů farnosti Daugėliškis, k níž v té době patřil vidiškiský statek, nejsou údaje o narození Ignacija a Konstancije. Možná byli pokřtěni ve vidiškiské kapli nebo v jiné farnosti. Straipsniai / Articles 281 LAIMUTIS BILKIS svědků (VdšKrIII 8). Justinina otce Ignacijus a jeho otec Jonas Kamenskiai jsou zde již uvedeni jako zastávající úřad guberniálních tajemníků. Dne 3. července 1864 byla v římskokatolickém kostele ve Švenčionys pokřtěna čtvrtá dcera kolegiálního asesora Ignacija a Marie Kamenských Konstancija Brigita Gabrie-lie (Констанция Бригода Габріеля). Jako její kmotři byli zapsáni maršál Jonas Kamenskis a Stefanija, svobodná dívka z rodu Piotuchů (съ Стефаніею Піотмухъ дѣвицею) (VdšKrIV 117). O dva roky později – 19. října 1866 – se v kostele ve Vidiškiai konal křest jediného syna dvorního rady (надворныхъ Совѣтниковъ) Ignacijaus Liudvikase a Marie Kamenských, Jonase Marijonase Petra Liu-dvikase (Іоань-Маріянь-Петръ-Людовикъ); kmotry byli Kazimieras Kamenskis a Elena, svobodná dívka z rodu Piotuchů (съ благородною Еленою Піотмухъ дѣвицею) (VdšKrIV 168). Nejmladší dcera Ignacija a Marie, Konstancija, zemřela na černý kašel na statku ve Vidiškiai ve věku pouhých 4 měsíců a byla pohřbena na místním hřbitově (VdšMrtI 9). Nejstarší dcera Marija se roku 1870 ve vilniuské katedrále provdala za dvaatřicetiletého Napoleona Žabu (Наполеона Жабы) z farnosti sv. Petra a Pavla ve vilniuském Antakalnisu (VdšInI 17); Monika se roku 1872 v kostele ve Vidiškiai provdala za urozeného Henrika Javlov-ského (Генрика Явловского) z Ignalina (изъ Игналина) (VdšInI 23) a roku 1874 byla v kostele ve Vidiškiai zaznamenána svatba Justiny se šestačtyřicetiletým kolegiálním asesorem Vikentijem Kvintou (Викентія Квинты) ze statku Bėčiūnai (изъ мызы Бѣчуновъ) (VdšInI 32). Dne 14. března 1888 zemřela na statku ve Vidiškiai ve věku 59 let na srdeční chorobu statkářka Marija Kamenskienė (Марія урожденная Піотмухъ Кампнска), manželka Ignacija Kamenského. Zanechala po sobě vdovce, dvorního radu Ignacijuse, syna Jonase, Kamenského (Игнатія Иванова Кампнскаго Надворнаго совѣтника), syna Jonase (Ивана), dcery Mariju Žabienė (Марію Жабу), Moniku Javlovskienė (Монику Явловскую) a Justiną Kvintienė (Юстыну Квинто) (VdšMrtII 29). Byla pohřbena 17. března na hřbitově v Rimšėnai (деревни Римшаны). Sám majitel statku ve Vidiškiai (Pšijaznė), dvorní rada Ignacijus Liudvikas Kamenskis (Игнатій-Людвик двухъименный Каменскій), zemřel na zápal plic 12. března 1900 ve věku 78 let. Zanechal syna Jonase Marijonase Petra Liudvikase a dcery Mariju, Moniku a Justiną12 (VdšMrtIII 3). Byl pohřben 15. března na hřbitově v Rimšėnai (на Римшанском кладбище). Po smrti Ignacija Kamenského zdědil statek jeho syn Jonas, který jej spravoval až do roku 1913. Další dějiny statku lze sledovat podle souboru výpisů dokumentů uložených v jeho hypoteční knize. Výpis z kupních a prodejních smluv z roku 1913 ve Švenčionském okrese, vedených ve Vilniuském notářském archivu, dokládá, že dne 22. ledna 1913 v kanceláři vilniuského notáře Jonas Kamenskis, syn Ignacija, 12Dcera Justina (Іустина Игнатьевна изъ Каменскихъ Квинто), již jako vdova, zemřela roku 1906 ve Vilniusu a byla rovněž pohřbena na hřbitově v Rimšėnai (VdšMrtIII 55). 282 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė zmocněnec, měšťan Jurgis Jokūbas, syn Roberta, Šafas (мѣщанинъ Георгъ-Якубъ Робертовичъ Шафовъ), bydlící na statku Pšijaznė, a urozený občan Aristarchas, syn Moiseja, Pimonovas (потомственный гражданинъ Аристархъ Моисевичъ Пимоновъ), bydlící ve Vilniusu na Georgijevské třídě, uzavřeli kupní a prodejní smlouvu. Statkář Jonas Kamenskis prodal Aristarchovi Pimonovovi statek Pšijaznė neboli Vidiškiai, včetně dvora Ignalinas a pozemků Beržasalys a Beržynas (имение „Пржіязнь“ или Видзишки съ фольваркомъ Игналинъ и участками Бржесиоло и Лпзбржезъ) (VdšHKn, strana 1 smlouvy). Dále se uvádí, že statek, který Jonas Kamenskis zdědil po smrti svého otce, statkáře Ignacija Kamenského, se prodává se vším majetkem; v jeho výčtu je zmíněna také městečko (мѣстечкомъ) (VdšHKn, strana 2 smlouvy). Nový majitel statku ve Vidiškiai a dvora Ignalinas Aristarchas Pimonovas uzavřel 14. října 1913 smlouvu se svou sestrou Elena, dcerou Moiseja, Dorochovou (Елена Моисеевна Дорохова), v níž se uvádí, že si Pimonovas od Dorochové vypůjčil 156 000 rublů a jako zástavu jí předává statek Pšijaznė neboli Vidiškiai s dvorem Ignalinas (съ фольваркомъ „Игналинъ“) a zmíněnými pozemky (VdšHKn). V závěti sepsané 3. března 1915 Aristarchas Pimonovas (Arystarch, syn Mojżesza, Pimonow) odkázal statek Pšijaznė, koupený od Jonase Kamenského, své sestře Eleně Dorochové (Helenie, córce Mojżesza, Dorochowej) (VdšHKn). Spojitosti rodu Kamenských se statkem ve Vidiškiai lze doložit ještě téměř deset let po jeho prodeji. Roku 1921 podal advokát Moniky Javlovskienė (Moniki Jawłowskiej), dcery Ignacija Kamenského a sestry Jonase Kamenského, žádost občanskoprávnímu oddělení Okresního (Okręgowego) soudu o odkoupení rodného statku „Przyjaźń“, který vlastnila Elena Dorochová. V žádosti se vysvětluje, že statek ve Vidiškiai byl majetkem Moničina otce Ignacija Kamenského (Ignacego Kamieńskiego), jenž zemřel 12. března 1900. Po jeho smrti statek zdědil syn, její bratr, který jej roku 1913 prodal Aristarchovi Pimonovovi za 200 000 rublů. Pimonovas zemřel 5. března 1915 a podle závěti statek připadl Eleně Dorochové. Občanskoprávní oddělení Okresního soudu roku 1922 uznalo Monice Javlovskienė (Moniki z Kamieńskich Jawłowskiej) právo statek odkoupit, avšak roku 1923 odvolací soud ve Vilniusu rozhodl zrušit rozsudek Okresního soudu, protože uplynula tříletá lhůta, během níž bylo možné takovou žádost podat (VdšHKn). 5. Historie rodu Kamenských ukazuje, že v době vzniku dvora Ignalinas (kolem roku 1840) vlastnili statek ve Vidiškiai Jonas a Brigita Kamenskiai, kteří měli syna Ignacijuse Liudvikase a dceru Konstanciju. Jméno Ignalinas je tedy nepochybně spojeno s prvním jménem syna prvních správců dvora Ignacijus (rus. Игнатий, pol. Ignacy). Jak již bylo uvedeno, Ignacijus zemřel roku 1900 ve věku 78 let, musel se tedy narodit v roce 1821 nebo 1822; v době vzniku dvora Ignalinas mu ještě nebylo 20 let. Dvůr tak zřejmě pojmenovali jeho rodiče. Straipsniai / Articles 283 LAIMUTIS BILKIS na počest syna, který v budoucnu zdědí celý statek. V Litvě je pravděpodobně více názvů obytných sídel, které takto vznikly a patřily vlastníkům panství: například se uvádí, že sídlo Alizava (okres Kupiškis) se dříve nazývalo Pakape a na konci 18. století zde statkář Antanas Koscialkovkis postavil kostel a vznikající městečko pojmenoval na počest svého syna Aloyzeho Alizavà (VLE I 358). Z četných historických údajů lze rekonstruovat následující posloupnost vývoje sídla Ignalina a jeho názvu: folvark Ignalinek (w Folwarke Ignalinek) (1840) → folvark *Ignalinas (cocmoum uz двух отдельных фольварков Янополя и Игналина) (1846) → folvark Ignalinek (w Ignalinku) (1848) → folvark (samota) *Ignalinas (?*Ignalina) (въ Мызгъ Игналинъ) (1853) → folvark, železniční stanice *Ignalinas (Иганлинъ) (1866) → folvark *Ignalinas (?*Ignalina) (въ имѣніи Игналинъ) (1869) → *Ignalinas (изъ Игналина) (1872) → folvark, strážní domek *Ignalinas (?*Ignalina) (въ Фольваркѣ Игналинъ, въ Караулкѣ Игналино) (1880) → folvark, železniční stanice *Ignalinas (Ignalin) (1882) → folvark, železniční stanice *Ignalinas (?*Ignalina) (въ Фольваркѣ Игналино, въ Возгале Игналино, на станціи Игналино, въ Игналинѣ Ста: Варшава: жел: дороги) (1886) → železniční stanice, vesnice, folvark?*Ignalinas (Игналино) (1905) → *Ignalinas (съ фольваркомъ Игналинъ) (1913) → železniční stanice, městečko Ignalinà, -inos (pol. Ignalino), vesnice Ignotiškė (pol. Ignalinka) (1940) → centrum valsčia a okolí Ignalina (1949) → město Ignalinà (1950, 1959). V litevském tisku první poloviny 20. století se užívaly dvě varianty názvu sídla (městečka, železniční stanice): Ignalina a Ignalinas. Častěji se psala ženská podoba. Především je třeba poznamenat, že ji K. Būga užil v publikaci Lietuvių tauta z roku 1907: netoli nuo Ignalinos (Būga RR I 141). Tato podoba je častější i v periodickém tisku: Ignalina (LŽ 1912 m., nr. 135, p. 3; Auš 1937 m., nr. 9, p. 130; Trim 1939 m., nr. 45, p. 1088; ŪP 1939 m., nr. 52, p. 12; Amž 1939 m., nr. 240, p. 8), Ignalina, Ignalinos (VR 1934 m., nr. 44, p. 3; Aid 1938 m., nr. 20, p. 3), Ignalina, Ignalin oj, Ignalinos miestely (VR 1933 m., nr. 92, p. 3). Varianta Ignalinas se užívala méně často: miestelyje Ignaline, Ignalino, Ignalino stoties (VR 1930, nr. 6, p. 4), Ignalinas (VR 1932, nr. 33, p. 3). Vyskytly se případy, kdy byly v témže článku použity obě podoby názvu: Ignalina, Ignalinon, Ignalinos, Ignalino turguose (VR 1937 m., nr. 78, p. 3). Starých záznamů názvu z živého jazyka je velmi málo. Lze se opřít pouze o kartičku, kterou na počátku 20. století zapsal jazykovědec Antanas Vireliūnas: Ignalinas („Ignalino“) m. Vil. g. (BgK) (= městečko ve Vilniuské gubernii). Ostatní údaje jsou poměrně pozdní. Již bylo zmíněno, že v roce 1962 byl zaznamenán název usedlosti Ignalinka, který zřejmě souvisí s prvním pojmenováním folvarku v historických pramenech Ignalinek. V monografii A. Vanagase se píše, že vedle podoby Ignalinà místní obyvatelé ještě 284 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė užívají Ignālina a Ignalinė. Totéž se uvádí také v pracích místopisného výzkumu (Martinkėnas 1979: 53). Záznamy z počátku 21. století dokládají, že starší obyvatelé Ignaliny a okolních obcí Palūšė, Vidiškės a Ceikiniai užívají podobu Ignalinà: *ignali.na.į (Ignalinoj) (vesnice Klimiškės), *ignali.na.į, in_ *ignali.nu. (Ignalinoj, in Ignaliną) (vesnice Dindai), *ignali.na.n (Ignalinon) (vesnice Sabališkės), *ignali.na.į, prie_*ignali.nai (Ignalinoj, prie Ignalinai) (vesnice Lobiniai) (ŠRAV 70, 103, 86, 89, 51, 75, 197), ignalinà, *i.gnalinà, ignalinɔ.į, i.gnalinɔ.į, *i.gna.li.nā.į, *i.gnali.nā.s, i.gnali.nā.n (Ignalinà, Ignalinoj, Ignalinos, Ignalinon) (vesnice Ažušilė), *ignali.na.n (Ignalinon) (vesnice Maksimonys), *ignali.na.n, *ignali.na.i (Ignalinon, Ignalinoj) (vesnice Palaukiškės), *ignali.nā.s, *ignali.nā.s (Ignalinos) (vesnice Šileikiškės) (ŠRV, RAV 101, 94, 80, 102), *ignali.na.n, *ignali.na.i (Ignalinon, Ignalinoj) (vesnice Lepšiai) (TA RAV 19). Ignalinà se říká i ve vesnicích v okolí Mielagėnai, Daugėliškis a Linkmenys, které leží o něco dále: *ignali.na.n, *ignali.na.į, *ignali.nu. (Ignalinon, Ignalinoj, Ignaliną) (vesnice Molykai), *ignali.na.n (Ignalinon) (vesnice Guntauninkai), *ignali.nɔ.į (Ignalinoj) (vesnice Vingiriai), *ignali.na.į (Ignalinoj) (vesnice Grikiapelė) (ŠRV, RAV 61, 27, 97, 129). Naproti tomu ve vesnici Kalninė nedaleko Mielagėnai byla zaznamenána varianta přízvuku Ignālina: *ignā.lind.į (Ignālinoj) (ŠRV, RAV 67). Stejně se přízvukuje i ve vesnici Stoniūnai v okrese Švenčionys, která sousedí se seniūnija Ceikiniai v okrese Ignalina: *ignā.lina.s (3krát), *ignā.linɔ.į (Ignālinos, Ignālinjoj), ačkoli tentýž mluvčí jednou vyslovil také *ignali.na.s (Ignalinos) (ŠRV, RAV 51). Varianta přípony Ignalinė byla zaznamenána pouze jednou: vaikūs nėnčijau /*ignali.ne.į (Ignalinėj) (vesnice Dindai) (ŠRAV 95). Tentýž mluvčí z daného nářečí však v témže záznamu užívá také *ignali.na.n̄ (Ignalinon) (tamtéž, 97), takže z jediného užití podoby s –inè nelze vyvozovat, zda byla rozšířena alespoň poněkud více13. Údaje z historických pramenů psaných nelitevsky dokládají dvě podoby názvu sídla: Ignalinek a Ignalin. Jak již bylo uvedeno, nářečním ekvivalentem názvu Ignalinek je Ignalinką14, zatímco podoba Ignalinas byla zaznamenána v řeči místních obyvatel na počátku 20. století a v periodickém tisku se užívala v první polovině 20. století. Historické záznamy, které by umožnily nepochybně rekonstruovat ženskou variantu, zřejmě neexistují. Na druhou stranu podobu Ignalinà užíval K. Būga, v tisku se objevuje přinejmenším od počátku 20. století a uváděli ji meziváleční litevští jazykovědci v příručce Vilniaus srities vietovardžiai z roku 1940; je všeobecně rozšířena v živém jazyce, a její autentičnost proto není pochybná. Na základě údajů z historických pramenů a živého jazyka lze tedy rozlišit tři hlavní varianty podoby užívané či užívané v litevštině: Ignalinas, Ignalinką (folvarku, později 13 Autoři publikace s nářečními záznamy poznamenali, že jde o foneticky nepravidelnou podobu. 14 Roku 1940 v místních názvech vilenské oblasti byla navržena jeho varianta Ignotiškė (tj. Ignalinka), která není doložena nikde jinde, a proto jde nejspíše o uměle vytvořenou politevštěnou podobu. Straipsniai / Articles 285 LAIMUTIS BILKIS (název usedlosti) a Ignalinà (Ignãlina). K potvrzení pravosti další podoby Ignalinė chybějí údaje z živého jazyka. Jak již bylo uvedeno, původ názvu Ignalina (jeho podob) souvisí se jménem Ignãcijus, které nesl syn majitele sídla (folvarku) Jonase Kamenskise. Z hlediska tvoření jsou místní názvy považovány za odvozeniny příponami -inas, -in-ka, -ina od základu ignal-, a proto bezpochyby pocházejí z jiné podoby kanonického jména Ignãcijus, která má základ ignal-. Možné jsou dva výklady původu jména ignal- – polský a litevský. Historické údaje dokládají, že názvy sídel jsou „panské“ provenience, a je tedy možné, že Kamenskiai pojmenovali folvark názvy Ignalinek, Ignalin na základě slovanských (polských) jazykových prostředků: k polským podobám jména Ignacijus (pol. Ignacy), Ignal, Ignala (srov. Gala 1985: 109), přidali přípony typické pro polské tvoření slov -in a -ek. Tuto možnost podporuje obdobný název vesnice v Polsku, dříve folvarku, Ignalin, odvozovaný od polského osobního jména Ignal, které pochází ze jména Ignacy (NMP III 521). Polská osobní jména Ignal, Ignala zřejmě tvoří základ původu dnešních polských příjmení Ignal (Rospond 1973: 163), Ignal, Ignalewski, Ignalski, Ignalyk (SNP IV 206). Obdobná podoba kanonického jména Ignacijus (bělorusky Ігнацій), Ігналя, se užívá také v běloruštině v okolí Pastovů (Biryla 1982: 70–71). V takovém případě je třeba názvy sídel Ignalìnas, Ignalinà (Ignãlina), Ignalìnka rovněž považovat za vzniklé ze slovanských podob jména Ignãcijus. Na druhou stranu mohl být základem vzniku místních názvů ignal- litevský nářeční zdrobnělý tvar kanonického jména Ignãcijus, Ignãlis, který se vyvinul ze zkrácené podoby Ìgnas: Ignãcijus → Ìgnas → Ignãlis. Vznik této podoby lze vysvětlit jevy tvrdnutí souhlásky n před e, které se vyskytují ve východoaukštaitských nářečích. Toto tvrdnutí je pravidelné v severovýchodním cípu vilniuských aukštaitských nářečí (Urbanavičiūtė 1978: 69), přípona –alis (–ė) se však po n nepravidelně zobecňuje na mnohem větším území: například v okolí Ignaliny se říká kalnã:li.s (LTA III 132; zeměpisné číslo 117), ve Vidiškės¹⁵ – vilnã.la. (Vilnėlė, hydronymum) (ŠRV, RAV 149). Tvrdnutí g následujícího n je zaznamenáno v obci Rimeldiškė (starostenství Didžiasalis): iž *bugnã.lù. (z Bugnėliai¹⁶) (ŠRV, RAV 19). Je proto velmi pravděpodobné, že místní obyvatelé nazývali (oslovovali) syna statkáře Jonase Kamenskise Ignacija zdrobnělým jménem Ignãlis. V takovém případě si přízvuková varianta Ignãlina v živém jazyce mohla zachovat přízvukové místo i intonaci základního slova¹⁷. Kromě toho nelze vůbec vyloučit, 15 Informátorka se narodila ve vesnici Girminiai nedaleko Ignaliny. 16 Būgnėliai – další název vesnice Spijotiškė. 17 V. Martinkėnas (1979: 53) tokį kirčiavimą laiko keistoku ir nevykusiu. 286 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė že Ignacijovi rodiče uměli litevsky a mohli mu tak sami říkat18. Jako nepřímé potvrzení existence takové nářeční podoby lze uvést příjmení Ignaliūkas z oblasti jižních aukštaitských nářečí (Varėna), které může pocházet z osobního jména Ignãlis s nářečně ztvrdlým n (LPDB). Z téhož jména mohlo vzniknout ženské příjmení z okolí Panemunėlis Ignalýčia (otec se jmenoval Ignas), příjmení Ignaliokas (Želva, jeho jméno bylo Ignas), Ignãlius (Aristava, podle jména otce) (LPrK). Z této zdrobnělé podoby Ignẽlis nebo *Ignalis odvozuje název města Ignalinà také A. Vanagas. Protože druhá podoba je zde rekonstruovaná a blíže nepopsaná (Vanagas 1996: 77), její status není zcela jasný, avšak nejspíše se tím rovněž míní nářeční podoba vzniklá v důsledku možného tvrdnutí n před e (–elis). ZÁVĚRY 1. Osada Ignalina (folvark) je v historických dokumentech poprvé zmíněna roku 1840, zatímco Ignalinas, uvedený ve zdroji z roku 1810, není totožný s lokalitou, která byla předchůdcem města Ignalina. 2. Folvark Ignalina založili majitelé panství Vidiškės Jonas a Brigita Kamenskiai. Původ tohoto místního názvu souvisí se jménem syna statkářů, Ignacija Kamenskise. Osada patřila rodu Kamenských až do roku 1913. 3. Údaje z historických pramenů a živého jazyka předpokládají tři hlavní podoby místního názvu užívané v litevštině: Ignalìnka (název folvarku, usedlosti), Ignalinas (název folvarku, železniční stanice, domku hlídače, vesnice, městečka), Ignalinà (Ignãlina) (název železniční stanice, městečka, města). 4. Místní názvy Ignalìnka, Ignalinas, Ignalinà (Ignãlina) je třeba považovat za odvozeniny příponami -inas, -in-ka, -ina od podoby kanonického jména Ignãcijus se základem ignal-, který může pocházet z polských variant jména Ignacijus (pol. Ignacy) Ignal, Ignala, anebo z litevské nářeční podoby Ignãlis, vzniklé tvrdnutím n před e a vyvinuté ze zkrácené podoby Ĩgnas: Ignãcijus → Ĩgnas → Ignãlis. 18 Například v nářečním záznamu informátor narozený roku 1927, který žije ve vesnici Ažušilė, uvádí, že majitel panství Vidiškės Kamińskas byl Litevec (RAV 101). Má se tím na mysli syn Ignacija Kamenskise Jonas. Straipsniai / Articles 287 LAIMUTIS BILKIS LITERATURA A PRAMENY BgK – Kartotéka vlastních jmen K. Būgy, uložená v archivu Centra pro výzkum baltských jazyků a vlastních jmen Ústavu litevského jazyka. Biryla 1982: Бірыла Мікалай Васілевіч. Беларуская антрапанімія 3. Структура ўласных мужчынскіх імён. Мінск: Навука і тэхніка. Būga RR I – Būga Kazimieras. Vybrané spisy 1. Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1958. Gala Sławomir 1985: Polskie nazwy osobowe z podstawowym -l-/-ł- w części sufiksalnej. – Acta Universitatis Lodziensis, Folia Linguistica 10, Łódź: Uniwersytet Łódzki. IEŽ – Ignalinos krašto enciklopedinis žinynas. Vilnius: Žuvėdra, 2015. Kamiński Julian Aleksander 1850: Przegląd do monografii i historyi rodzin Kamieńskich i Kamińskich, Lwów: Nakładem autora. Kviklys Bronius 1964: Mūsų Lietuva 1. Boston: Lietuvių enciklopedijos leidykla. LPDB – Databáze litevských příjmení. Online přístup http://lk iis.lki.lt/pavardziu-duomenu-baze LPrK – Kartotéka litevských přezdívek, uložená v archivu Centra pro výzkum baltských jazyků a vlastních jmen Ústavu litevského jazyka. LTA – Atlas litevských nářečí 3. Morfologie. Vilnius: Mokslas, 1991. LTE – Aničas Jonas a kol. (ed.). Litevská sovětská encyklopedie 4. Vilnius: Mokslas, 1978. LUEV – Rejstřík názvů litevských řek a jezer. Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1963. LŽVA – Dotazníky litevského zeměpisného názvosloví, uložené v archivu Centra pro výzkum baltských jazyků a vlastních jmen Ústavu litevského jazyka. Martinkėnas Vincas 1979: Apie Ignaliną. – Kraštotyra 9, 53–56. Matkevičius (Matusa) Romutis 2014: Nauji Ignalinos istorijos štrichai. – Mūsų Ignalina, vasario 19 d. Prieiga internete http://www.mignalina.lt MI – [Informace deníku „Mūsų Ignalina“]. – Mūsų Ignalina, 4. ledna 2014. Online přístup http://www.mignalina.lt Miškinis Algimantas 2005: Lietuvos urbanistikos paveldas ir jo vertybės 2. Rytų Lietuvos miestai ir miesteliai 2. Vilnius: Savastis. 288 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė Narbutas Sigitas 2010: Alberto Kojalavičiaus Šventasis Lietuvos Didžiosios Kunigaikštijos bei jai priklausančių provincijų giminių ir herbų vardynas: pažintis su kilmingaisiais nuo Kačano iki Kvaso. – Senoji Lietuvos literatūra 29, 185–256. Prieiga internete http://www.llti.lt/failai/Publ_Kojalavicius.pdf. NMP III – Nazwy miejscowe Polski 1. Kraków: Polska Akademia Nauk, Instytut Języka Polskiego, 1999. Razmukaitė Marija 1998: Lietuvos priesaginiai oikonimai. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas. Rospond Stanisław 1973: Słownik nazwisk śląskich 2. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk: Zakład Norodowy im. Ossolińskich – Wydawnictwo. SJP V – Słownik języka polskiego 5. Warszawa: Nakładem prenumeratorów i Kasy im. Mianowskiego, 1912. SNP – Słownik nazwisk współcześnie w Polsce używanych 4. Kraków: Polska Akademia Nauk, Instytut Języka Polskiego, 1993. ŠRAV – Kardelis Vytautas, Kardelytė-Grinevičienė Daiva, Navickaitė Agnė, Strungytė Inga. Severovýchodní východoaukštaité z Vilniusu. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2006. ŠRV – Korpus textů severovýchodních východoaukštaitů z Vilniusu. Dostupné online http://www.baze.vilniskiai.eu/ TA – Databáze údajů z archivu dialektů Ústavu litevského jazyka. Dostupné online http://tarmes.lki.lt Urbanavičiūtė Žaneta 1978: Priebalsių t, d, n ir b, p, m, v kietinimas lietuvių kalbos tarmėse. – Baltistica 29(1), 69–78. Vanagas Aleksandras 1996: Lietuvos miestų vardai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. VK – Abecední kartotéka místních názvů shromážděných z živého jazyka, uložená v Centru výzkumu baltských jazyků a onomastiky Ústavu litevského jazyka. VLE – Razumas Valdemaras a kol. (red.). Všeobecná litevská encyklopedie 7. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2005. Straipsniai / Articles 289 LAIMUTIS BILKIS HISTORICKÉ PRAMENY Aid – Aidas. Amž – 20. století. Auš – Aušrelė. BrslVA – Návštěvy celého Brasławského děkanátu, mnou, níže podepsaným děkanem, řádně popsané všechny kostely s farnostmi, které k němu náležejí, z vůle a nařízení J. Oᵘ. Knížete Jmᵘci Ignáce Jakuba Masalského. V roce 1784, LVIA F. 694, Apr. 1, B. 3505. DglšKr – Księga Metryk Chrzestnych Kościoła Parafialnego Dawgieliskiego Od roku 1774. Januar~. 16o Do roku 1790. Maia: 2o. dnia. LVIA F. 1329, Ap. 1, B. 10. Prieiga internete http://www.epaveldas.lt DglšRS – Revizní soupisy obyvatelstva daŭgelišského, goduŭšského a dalších farností Zavilejského u[...] za rok 1811. LVIA F. 515, Apr. 15, B. 218. GrdnDT – Soupis kouřících se domů v Grodenském povětu, které se v něm nacházejí s připojenými dvěma guberniemi, Bartnickou a Olitskou. Stolní statky Jeho královského Veličenstva s rozlohou v Trokském vojvodství, náležející k tělesu grodenské ekonomie Jeho královského Veličenstva, s rozlišením vyjádřeným v rubrikách, podle příslušných ustanovení práva, z lustrace na základě ústavy posledního sněmu roku 1775. Ru námi touto ústavou ustanovenými a níže podepsanými pro kancelář grodského úřadu Grodenského povětu roku 1775 Ru vyhotovený. LVIA F. SA, B. 18584. KnGGS – Seznam obydlených míst Kovenské gubernie. Kovno: V tiskárně gubernské správy, 1892. LATP – Administrativně-územní členění Litevské TSR. Vilnius: Vydání Prezidia Nejvyšší rady Litevské TSR, 1949. LATS – Administrativně-územní rozdělení Litevské TSR. Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1959. LŽ – Litevské zprávy. PlšJn₁ – Kniha oddacích matrik římskokatolického farního kostela zvaného Polusze od roku 1827. LVIA F. 1330, Ap. 1, B. 8. Přístup online http://www.epaveldas.lt PlšKr₁ – Kniha křestních matrik římskokatolického farního kostela poluského od roku 1827. LVIA F. 1330, Ap. 1, B. 7. Přístup online http://www.epaveldas.lt SG – Sulimierski Filip, Chlebowski Bronisław, Walewski Władysław (red.). Geografický slovník Polského království a dalších slovanských zemí 3. Varšava: Nákladem Filipa Sulimierského a Władysława Walewského, tiskárna „Wieku“ Nowy-Świat, 1882. 290 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Ignalinos miesto ir jo vardo raida bei kilmė ŠvnčGVS – Списокъ О населеннѣхъ мѣстностяхъ Састаящихъ ва 2 Станѣ Свенцянскаго Уѣзда. Составлено въ 1866 году. CVIA (ЦГИА) F. 1290, Apr. 4, B. 101. Přístup online http://www.prlib.ru Trim – Trimitas. UDS – Seznam panství v abecedním pořadí podle nemovitého majetku občanů okresu Zawilejski. 1795. LVIA F. 515, Apr. 5, B. 4. UDS – [Seznam statkářů okresu Užneris z roku 1811]. LVIA F. 515, Apr. 5, B. 15. UDS – Abecední seznam okresu Zawilejski z roku 1816. LVIA F. 515, Apr. 5, B. 18. ŪP – Rádce zemědělce. VB – Seznamy (spisy) obcí okresů Rokiškis, Seinai a Šakiai sestavené komisí pro příjmení a místní názvy 4, uložené v archivu Centra pro výzkum baltských jazyků a onomastiky Ústavu litevského jazyka. VdšHKn – Hip. č. 607. Soubor dokumentů knihy pozemkového vlastnictví statků „Przyjaźń“ neboli „Widziszki“, okres Święciański, svazek I. CVA F. 130, Apr. 1, B. 20562. VdšI – Statistický přehled panství Przyjaźń neboli Widziszki, patřícího Ivanu Rafailoviči Pomiczkovovi a Brigitě Vikentěvně, rozené Kamenské, ve vilenské gubernii, v okrese Święciany, ve farnostech Daugėliškis a Pabradė, náležejícího k 2.омъ stanici, vyhotovený dne 18.ого prosince 1846. LVIA F. 394, Apr. 6, B. 80. VdšĮnI – Matrika římskokatolického farního kostela v Przyjaźni. Druhá část. O oddaných. Od 4. září 1866. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 10. Přístup online http://www.epaveldas.lt VdšKrI – KNIHA křestních matrik filiálního kostela v Przyjaźni od 12. února 1845. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 1. Přístup online http://www.epaveldas.lt VdšKrII – Matrika filiálního římskokatolického kostela v Przyjaźni. První část. O narozených. Od 1.аго července 1848. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 4. Přístup online http://www.epaveldas.lt VdšKrIII – Matrika filiálního římskokatolického kostela v Przyjaźni. První část. O narozených. Od 26. září 1854. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 7. Přístup online http://www.epaveldas.lt VdšKrIV – Matrika kostela v Przyjaźni o narozených, počínaje rokem 1860. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 8. Přístup online http://www.epaveldas.lt Straipsniai / Articles 291 LAIMUTIS BILKIS VdšKrv – Matrika římskokatolického farního kostela v Przyjazně. Část první. O narozených. Od 20. ledna 1879. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 13. Prieiga internete http://www.epaveldas.lt VdšMrtI – Matrika římskokatolického farního kostela v Przyjazně. Část třetí. O zemřelých. Od 17. května 1863. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 9. Prieiga internete http://www.epaveldas.lt VdšMrtII – Matrika filiálního římskokatolického kostela v Przyjazně. Část třetí. O zemřelých. Od 19. února 1882. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 14. Prieiga internete http://www.epaveldas.lt VdšMrtIII – Kniha pohřebních matrik przyjaznienského římskokatolického kostela, od roku 1900 do roku 1913. LVIA F. 1331, Apr. 1, B. 19. Prieiga internete http://www.epaveldas.lt VDV – [Seznam míst Vilniuské diecéze podle děkanátů. 1784]. LVIA F. SA, B. 19253. VGGS – Vilenská gubernie. Úplný seznam obydlených míst se statistickými údaji o každé osadě, sestavený podle oficiálních údajů I. I. Goškevičem. Vilna: Gubernská tiskárna, 1905. VR – Vilniuské zítřky. VSV: Místní názvy vilenské oblasti. Vilnius, 1940 (strojopis); 1945 (korektura). ŽTz – Zpráva o Łuksztách, Wiżunkách a Ignalinie. VUBRS F. 5, B. 28–2334. Vývoj a původ Ignaliny a jejího názvu SHRNUTÍ Dosud se v odborné literatuře uvádělo, že název Ignalina byl poprvé zmíněn v historických dokumentech v roce 1810 a že tento místní název lze odvodit od jména Ignacy Tyzenhauz. Ve skutečnosti byla osada (folwark) Ignalina poprvé zmíněna v historických dokumentech v roce 1840. Mezitím Ignalinas zmíněný v prameni z roku 1810 neodpovídá osadě považované za předchůdkyni města Ignalina. Folwark Ignalina založili majitelé panství Vidiškės, rodina Kamenských – Jonas a Brigita. Původ místního názvu lze spojovat se jménem syna šlechtické rodiny, Ignacyho Kamieńského. Rodina Kamenských vlastnila osadu až do roku 1913. 292 Acta Linguistica Lithuanica LXXV Vývoj a původ města Ignalina a jeho názvu Údaje historických pramenů a živý jazyk dokládají tři hlavní podoby místního názvu užívané v litevštině: Ignalìnka (název folwarku, usedlosti), Ignalinas (název folwarku, železniční stanice, strážního domku, vesnice, městečka), Ignalinà (Ig-nalìna) (název železniční stanice, městečka, města). Místní názvy Ignalìnka, Ignalinas, Ignalinà (Ignālina) jsou považovány za odvozeniny s příponami -inas, -in-ka, -ina od podoby kanonického jména Ignãcijus se základem ignal-, která mohla vzniknout z variant polského jména Ignacy – Ignal, Ignala – nebo z litevské nářeční podoby Ignãlis, která vznikla znělostní změnou n před e a odvozením od zkrácené podoby Ìgnas: Ignãcijus → Ìgnas → Ignãlis. Doručeno 15. května 2016. LAIMUTIS BILKIS Institut litevského jazyka Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] Straipsniai / Articles 293