Ramygalos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijose: geolingvistinė analizė

LAURA GERŽOTAITĖ Institut litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: areální výzkum baltských jazyků, geolingvistika, dialektologie, perceptivní dialektologie. RAMYGALSKÉ NÁŘEČÍ V KLASIFIKACÍCH LITEVSKÝCH NÁŘEČÍ: GEOLINGVISTICKÁ ANALÝZA Ramygalské podnářečí v klasifikacích litevských nářečí: geolingvistická analýza ANOTACE Článek představuje geolingvistický komparativní výzkum ramygalského nářečí založený na rukopisných nářečních materiálech z druhé poloviny 20. století. O územní nehomogenitě zkoumaného nářečí svědčí především jeho umístění v klasifikacích litevských nářečí. V klasifikaci nářečí Antana Baranauskase z konce 19. století bylo ramygalské nářečí, přestože bylo zařazeno mezi první východní nářečí, bližší západoaukštajtskému nářečí. V pozdějších klasifikacích nářečí byla větší část území tohoto nářečí i jeho celé území zařazeny mezi podnářečí východních aukštajtských nářečí. Shromážděné a analyzované údaje ukazují, že na území ramygalského nářečí se s podobnou intenzitou užívaly nepřizvednuté (an, am, en, em; ą, ę) i zúžené (un, um, in, im; ų, į) dvojhlásky a někdejší nosové samohlásky. Okrajové části východního nářečního území se více vyznačují zužováním těchto rysů typických pro východní nářečí. Zaznamenané drobné jazykové změny na území nářečí svědčí nejen o přesnosti rekonstruované hranice prvního východního nářečí A. Baranauskase. Předpokládá se, že v první polovině 20. století byly přechodné nejen střední aukštajtské nářečí, ale také jejich sousedé, východní aukštajtské pantininkské nářečí. KLÍČOVÁ SLOVA: ramygalské nářečí, tradiční klasifikace litevských nářečí, klasifikace nářečí Antana Baranauskase, klasifikace nářečí Antana Salise, západní aukštajtské šiauliškijské nářečí, východní aukštajtské panevėžiškijské nářečí, hranice nářečí. Straipsniai / Articles 167 LAURA GERŽOTAITĖ ANOTACE Na základě rukopisných nářečních materiálů z druhé poloviny 20th století článek představuje geolingvistickou srovnávací studii ramygaloského subdialektu. Heterogenita oblasti tohoto subdialektu se nejprve ukazuje na jeho místě v klasifikacích litevských nářečí. Ačkoli ramygaloský subdialekt spadá podle klasifikace nářečí Antanase Baranauskase z konce 19th století do takzvaného prvního východního nářečí, ve skutečnosti měl blíže k západoaukštaitskému nářečí. V pozdějších klasifikacích nářečí byla větší část jeho oblasti, případně i celá oblast subdialektu, přiřazena k subdialektům východní aukštaitštiny. Údaje shromážděné a analyzované ve studii ukazují, že v oblasti, kde se mluví ramygaloským subdialektem, se nezměněné (an, am, en, em; ą, ę) i zúžené (un, um, in, im; ų, į) smíšené dvojhlásky a původní nosové samohlásky užívaly v podobné míře. Na východních hranicích oblasti subdialektu se projevuje tendence k zužování těchto prvků, která je charakteristická pro východní subdialekty. Drobné jazykové změny zaznamenané v oblasti subdialektu dokládají nejen přesnost rekonstruované východní hranice prvního východního nářečí Baranauskase. Lze předpokládat, že v první polovině 20th století měly přechodný charakter nejen střední aukštaitština, ale také sousední východní aukštaitský subdialekt Pantinkai. KLÍČOVÁ SLOVA: ramygaloský subdialekt, klasifikace tradičních litevských nářečí, klasifikace nářečí Antanase Baranauskase, klasifikace nářečí Antanase Salise, šiauliaiská západní aukštaitština, panevėžyská východní aukštaitština, hranice nářečí. Na začátku 21. století dochází k proměně tradiční litevské dialektologie v geolingvistiku (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014: 36). Geolingvistická perspektiva umožňuje badatelům zmapovat celou jazykovou rozmanitost dané oblasti. Rozšiřuje se také pole geolingvistického výzkumu: začala se analyzovat nejen periferní nářečí, která byla či jsou vystavena vlivu jiných nářečí a jazyků, ale také nářečí středolitevských jazykových oblastí, například jonavské nářečí (Kazlauskaitė 2008: 600–609; Geržotaitė 2012: 156–174). Jonavské nářečí bylo v klasifikaci nářečí Antanase Salise z první poloviny 20. století zařazeno mezi střední aukštaitce (Salys 1933: 21–34; 1935: 1–87; 1946: 1–67; 1992: 3–140). Autor tohoto členění označil subdialekt střední aukštaitštiny za přechodný. Zachováním dvojhlásek an, am, en, em měl blíže k západní aukštaitštině; kvůli přízvuku / intonaci se však přikláněl k východním aukštaitským pantininkům (Salys 1946: 53; 1992: 109). 168 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramyğalos šnektą lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė Větší část středoaukštaitského nářečního areálu byla v nářeční klasifikaci Alekse Girdenise a Zigme Zinkevičiuse z druhé poloviny XX. století zařazena k západním aukštaitským šiauliškiským nářečím (Girdenis, Zinkevičius 1966: 139–147; Zinkevičius 1969: 138). K západním aukštaitským šiauliškiským nářečím přiléhaly nejen okolní oblasti Baisogaly–Kėdainiai–Jonavy ležící ve středu středoaukštaitského podnářečí, které uvádějí tito lingvisté (Geržotaitė 2016: 65). K nim se zřejmě přimykal také Surviliškis, ležící na rozhraní středoaukštaitského areálu a východoaukštaitských nářečí v Salysově klasifikaci (LKA 335)1 (Kazlauskaitė 2012: 339). Ve druhé polovině XX. století byl zařazen k východním aukštaitským panevėžiškiským nářečím. Z upřesněné Salysovy nářeční klasifikace a zejména z geolingvistické rekonstrukce nářeční klasifikace Antanase Baranauskase vyplývá odlišná konfigurace téměř celé středoaukštaitské oblasti (Geržotaitė 2012: 156–174; 2014: 108–111; 2015: 133–165; 2016: 65–68 (viz obr. 1). Ze srovnání obou klasifikací je patrné, že se uvedená oblast nejen nezužovala jižně od Šiauliai, ale pokračovala mnohem dále východním směrem a zahrnovala značnou část východních aukštaitských panevėžiškiských nářečí (severních a jižních), která vymezili A. Girdenis a Z. Zinkevičius. Cílem tohoto článku je pojednat o vývoji oblasti ramygaliského nářečí (okolí Ėriškiai, LKA 267, Uliūnai, LKA 268, Krekenava, LKA 299, Ramygala, LKA 300, Jotainiai, LKA 301, Surviliškis, LKA 335, Truskava, LKA 336, Aukštadvaris, LKA 337), která je v současnosti řazena k jižním východním aukštaitským panevėžiškiským nářečím (viz obr. 1). Úkoly: 1) na základě údajů uvedených v rukopisných pramenech podat přehled sociolingvistické situace v oblasti nářečí; 2) pomocí geolingvistických srovnávacích a kartografických metod představit postavení oblasti nářečí v klasifikacích litevských nářečí: v klasifikaci A. Baranauskase z konce XIX. století, A. Salise ze 4. desetiletí XX. století a A. Girdenise a Z. Zinkevičiuse z druhé poloviny XX. století; 3) provést srovnávací analýzu zaznamenaných jazykových rysů oblasti nářečí a pokusit se zhodnotit její proměnu. Zkoumaný materiál tvoří převážně nářeční popisy a texty z druhé poloviny XX. století uložené v Nářečním archivu Geolingvistického centra Ústavu litevského jazyka (prostudováno 19 rukopisů; viz Seznam rukopisných pramenů), zvukové záznamy o délce přesahující tři hodiny (viz Seznam zvukových pramenů). Vycházelo se také z publikovaných nářečních textů. 1 Čísla uvedená v závorkách odpovídají lokalitám (bodům) v Litevském jazykovém atlase (viz LKA I 21–30). Straipsniai / Articles 169 Obr. 1. Oblast ramygaliského nářečí (okolí Ėriškiai, LKA 267, Uliūnai, LKA 268, Krekenava, LKA 299, Ramygala, LKA 300, Jotainiai, LKA 301, Surviliškis, LKA 335, Truskava, LKA 336, Aukštadvaris, LKA 337) v klasifikacích litevských nářečí (výřez)2 2 Menšími body jsou na mapě vyznačeny hranice středoaukštaitských nářečí v klasifikaci Antanase Salise, většími pak hranice východoaukštaitských nářečí, která jim téměř odpovídají, v prvním rozdělení Antanase Baranauskase. Zkratky označují západní aukštaitské šiauliškiské nářečí (VAŠ) a východní aukštaitské panevėžiškiské nářečí (RAP) v klasifikaci Alekse Girdenise a Zigme Zinkevičiuse. 170 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramygalo šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė 1. SOCIOLINGVISTICKÁ SITUACE RAMYGALSKÉHO NÁŘEČÍ V RUKOPISNÝCH PRAMENECH Z hlediska užívaného jazyka byla centrální část oblasti ramygalského nářečí jednotlivými dialektology označována za homogenní. V okolí Ėriškiai (LKA 267) se užívala pouze litevština a podle tvrzení se v 6.–7. desetiletí 20. století poměrně dobře zachovala (Mikėnas 1951 (1): 4; podrobněji viz Šukys 1986: 127). Okolí Survilškis (LKA 335) bylo považováno za zcela litevské (Sabaliauskas 1959: 3). V Gudėliai, přiřazených k bodu Ramygala (LKA 300), a v blízkých vesnicích Pašiliai a Raukštoniškiai žily pouze litevské rodiny (smíšené rodiny tam vůbec nebyly) (Masiliūnas 1959: 2). Ani ve vesnici Garuckai východně od Ramygaly údajně nebyly statky ani obyvatelé jiných národností (Čyplienė 2016: 563). Změny nářečí v okolí tohoto bodu podle svědectví výzkumníka způsobila zvýšená mobilita obyvatelstva po vybudování silnice Kaunas–Panevėžys v letech 1933–1934 (Masiliūnas 1959: 2). Mladí lidé z Aukštadvaris (LKA 337) a okolí udržovali užší vztahy s obyvateli Ramygaly (především kvůli studiu) (Liberytė 1959: 4–5). Do kostela v Aukštadvaris chodili také obyvatelé okolí Jotainiai (LKA 301) (PKT II 211). Bylo zjištěno, že litevsky mluvili i obyvatelé dalších vesnic v zkoumané oblasti poblíž Ramygaly (Miškinis 2016: 725) a Aukštadvaris (Kubilienė 2016: 536; Malinauskas 2016: 661). Téměř všichni Litevci v uvedeném období žili ve vesnici Dūdoniai, přiřazené k bodu Uliūnai (LKA 268) (Gaivenis 1960 (1): 1–2, 5). Podle kněze Juoze Dubnika byla farnost Uliūnai ještě o něco více než deset let dříve, v roce 1946, zcela litevská (Dubnikas 1946: 288). S velkostatkem měla nejméně co do činění vesnice Užartėlė, obývaná jen obyvateli, která byla přiřazena k bodu Truskava (LKA 336) (Eigminas (1): 5)4. Většinu obyvatel okolí tohoto bodu však tehdy již tvořili nádeníci a novousedlíci z někdejších statků (Pavermėnas, Pągelupis, Gaišiai a dalších) (Eigminas (1): 5). Hustota statků se výrazněji projevovala na západním okraji oblasti ramygalského nářečí u Krekenavy (LKA 299) a na východním u Jotainiai (LKA 301). Vliv slovanských jazyků na nářečí těchto okolí však nebyl stejný. Podle Valerije Diržinskienė (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 3) měly tyto jazyky větší vliv na řeč obyvatel Krekenavy. Tuto skutečnost 3 Čísla uvedená zde i v dalších závorkách označují, o který rukopisný bod v sešitě se opírá. 4 V rukopisném popisu Truskavy není uveden rok výzkumu daného bodu. Straipsniai / Articles 171 LAURA GERŽOTAITĖ Výčet panských dvorů rozložených v okruhu deseti kilometrů od městečka v šesti směrech – směrem k Upytė (bod LKA 232 (Naujamiestis)), Naujamiestčiui (LKA 232), Vadaktům (LKA 266), Pociūnėlům (LKA 265), Surviliškisu (LKA 335) a Truskavě (LKA 336) – potvrzuje údaje předložené badatelkou (Adomaitė-Diržienė 1957: 2–3). Bylo konstatováno, že starší obyvatelé severního okolí Krekenavy, ležícího směrem k Vadaktům (LKA 266), již litevsky neuměli (Adomaitė-Diržienė 1957: 3). Podle Rutkaitė (Rutkaitė 1960 (1): 3) „mluví jen polsky“ obyvatelé Vadaktů (LKA 66). Při sběru nářečního materiálu Lietuvių kalbos atlasui byla v této lokalitě nalezena jen tu a tam rodina, která doma mluvila litevsky. Jako představitelé nářečí byli vybráni litevsky mluvící obyvatelé, u nichž se uvádí, že se zároveň bez potíží domluví polsky (Rutkaitė 1960 (1): 8). Podrobněji o těchto i dalších lokalitách a přepsaných textech, které v nich byly zaznamenány, viz (Karas, Rutkovas, Geben, Ūnškienė 2001: 229–278; Karas 2002; Zielińska 2002: 58–59; Saniewska-Mochowa, Zielińska 2005: 69–85). Kromě toho byly v okolí Krekenavy také ruskojazyčné vesnice. Ačkoli se v okolí Jotainiai (Jotainiai, Žūdžiai, Barklainiai) nacházelo také mnoho panských dvorů, nářečí obyvatel tohoto okolí více ovlivnila skutečnost, že někteří informátoři pocházeli z lokalit jiné podřeči. Nezřídka měl jeden z rodičů i dotazovaných narozených v této oblasti původ odjinud (Urbanavičiūtė (1): 2–5)5. Lidé přistěhovaní z lokalit sousedních podřečí žili také v okolí dalších bodů. Ve vesnici Stebėkiai východně od Aukštadvarisu, kterou A. Salys přiřadil k tomuto bodu, podle svědectví místní obyvatelky Marije Sereikienė převládali obyvatelé hovořící kupiškėnskou, uteniškou podřečí (Sereikienė 2016: 802–803). Její vlastní prarodiče údajně mluvili „kupišsko-anykščėnským nářečím“. Vliv slovanských jazyků na jazyk zkoumaného okolí totiž nebyl velký, protože zde nebyla rozvinutá síť škol s polským vyučovacím jazykem. Polské obecné školy byly na podzim 1926 zřízeny jen v několika lokalitách náležejících k okresu Panevėžys: v Krekenavě, Vadakliai (bod LKA ~ 301) a Vadaktai (LKA 266), ležících severně od oblasti ramygalaské nářeční skupiny (Šetkus 2007: 43). Rozsáhlejší síť takových škol se rozprostírala v lokalitách okresů Kaunas (například v Jonavě (dva oddělené soubory), Lapes, Babtuse) a Kėdainiai (například v Žeimiai, Dotnuva (po dvou souborech z jednotlivých lokalit)), které leží západně od zkoumaného území (Šetkus 2007: 43). 5 V rukopisu nejsou v popisu Jotainiai uvedeny roky výzkumu tohoto bodu. 172 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramyg alos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė Podrobnější údaje o situaci škol v okolí Ramygalos před 20. léty 20. století chybějí. V regionálně-historických pracích se uvádí, že státní základní škola byla v Ramygalě založena roku 1852. Po zrušení nevolnictví po určitou dobu fungovala také druhá základní škola; později byly sloučeny. Kolem roku 1911 byla v Ramygalě otevřena druhá základní škola pro dívky (Astramskas 2016: 189), roku 1918 pak nižší střední škola a dvě obecné školy (Juška 1946: 282). Roku 1905 byla otevřena škola v Ėriškiai (Astramskas 2016: 189) a v Surviliškis (Kviklys 1965: 442). Roku 1906 začaly fungovat základní školy v Truskavě (od roku 1915 také s litevským vyučovacím jazykem) a roku 1907 v Jotainiai (vyučovacím jazykem byla ruština) (Astramskas 2016: 189; Miknienė 2016: 632–635; Šidlauskas 2016: 827–828). Kolem roku 1905 vyučovaly děti v Uliūnai litevsky slečny z panství Bistrampolis; o více než desetiletí později, kolem let 1918–1922, byla otevřena, jak se píše, sama, a roku 192 m. státní škola (Balsevičiūtė, Peleckienė, Račiūnas, Ulys 1993: 167; Astramskas 2016: 191). Na základních školách se vyučovalo převážně rusky. Po zrušení zákazu tisku se při výuce gramatiky litevského jazyka začala používat litevština (Astramskas 2016: 190). Je třeba poznamenat, že někteří místní obyvatelé narození koncem 19. nebo začátkem 20. století, které lingvisté vyslýchali ve druhé polovině 20. století, byli zcela bez vzdělání (Eigminas 1): 5–7). Polština tedy v oblasti ramygalaského nářečí na rozdíl od oblasti Kaunasu (nebo Kėdainiai–Jonava) nepřevládala (Rutkovska 2014: 217). Zkoumané území lze s výjimkou Krekenavy patrně chápat spíše jako periferii městské oblasti. Lze se domnívat, že změny nářečí v ramygalaském nářečí, zaznamenané v různých obdobích a popsané v následujících kapitolách, stejně jako změny v sousedním okolí Radviliškisu, je třeba přičítat spíše přirozené nářeční změně než interakci několika jazyků (Geržotaitė 2016: 112–125). 2. Ramygalaský dialekt v klasifikaci nářečí A. Baranauska Dialekt, který A. Girdenis a Z. Zinkevičius ve své klasifikaci zařadili k východním aukštaitským panevėžiškým nářečím, je na rekonstruované mapě rozdělení litevských nářečí A. Baranauska z konce 19. století umístěn neobvykle (Geržotaitė 2015: 45; 2016: 45). Nachází se na východním okraji nářečí prvních východních žiemiečių⁶ ⁶ A. Baranauskovi, který v dopise Weberovi pojednal o poněkud odlišných jazykových aspektech, se toto nářečí jevilo „ko ne kaip ir vidurinė terpų Rytėzų ir vakarėzų lietuvininkų“ (Almaunskis 1930: 93). Straipsniai / Articles 173 LAURA GERŽOTAITĖ Ramygalaský dialekt (okres Panevėžys) jako by se na této mapě vtěsnal mezi dialekty přiřazené druhým a třetím východním nářečím (viz obr. 2).7 Obr. 2. Oblast ramygalaského dialektu (okolí Eriškių, LKA 267, Uliūnų, LKA 268, Krekenavos, LKA 299, Ramygalos, LKA 300, Jotainių, LKA 301, Surviliškio, LKA 335, Truskavos, LKA 336 a Aukštadvario, LKA 337) v rozdělení nářečí A. Baranauska (výřez)8 7 Jazyková situace v částech oblasti nářečí prvních východních žemiečių, které připadly okresům Šiauliai a Ukmergė, byla ve všech klasifikacích nářečí poměrně podrobně probrána (Geržotaitė 2012: 156–174; 2016: 65–68, 112–125). Lze pouze připustit, že v jedné z lokalit okresu Šiauliai, v Šeduvě (LKA 199), bylo podle údajů nových výzkumů zaznamenáno širší užívání rozlišovacích rysů nejen prvních východních, ale i obou klasifikací, které se téměř shodují: klasifikace A. Salise, jež rozlišuje střední aukštaitská nářečí od vysokých východních pantininků, a klasifikace A. Girdenise a Z. Zinkevičiuse, která rozlišuje šiauliaišká západní aukštaitská nářečí od panevėžiškých východních aukštaitských nářečí (Švambarytė-Valužienė 2016: 313). 8 Zkratky označují první východní žemiečius (R1ž), druhé východní (R2) a třetí východní nářečí (R3) podle klasifikace A. Baranauska. 174 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramyalos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė Podle A. Baranauska se v oblasti prvních východních nářečí měla zachovat neporušená jak přízvučná (s přízvukem na první či druhé části), tak nepřízvučná smíšená dvojhlásková spojení an, am, en, em, např.: įngas ‘langas’, bánda ‘banda’, tãmpu ‘tampu’, kañtis ‘kamtis’, klampùs ‘klampus’, pė́mpė ‘pempė’ (Baranovski 1898: 60–61; viz také Alminauskis 1930: 73). Místo původní nosové samohlásky ą se vyslovovalo dlouhé a (Baranovski 1898: 61; Geržotaitė 2015: 151; 2016: 48–49)⁹. Kolísavé užívání popsaných rysů v okolí Ramygalos je doloženo v textech, které shromáždil A. Baranauskas a vydal Franz Specht. Ve farnosti Kėkenava, severozápadně od Ramygalos (k níž zřejmě patřilo i samotné městečko, případně pravděpodobně Surviliškis ležící jihozápadně od Ramygalos (LKA 335)), se podle všeho mluvilo nářečím prvních východních žiemiečių; víme, že zapisovatelem těchto textů, kterého uvádí F. Specht, byl Aleksandras Žirgulaitis [Zirgulacis], pocházející z tohoto okolí (Specht 1920: 194–197)¹⁰. Dvojhláska an je zde, jak uvedl i A. Baranauskas, zachována neporušená, např.: ant nakvýnės ‘ant nakvynės’ (Specht 1920: 194), į vãndenį ‘į vandenį’ (Specht 1920: 195), gyvéntojų ‘gyventojų’ (Specht 1920: 196), įsigãndo ‘įsigando’ (Specht 1920: 194, 195). Původní nosové ą se vyslovovalo jako dlouhé nebo krátké a, např.: ãžulnų ‘ąžuolinių’ (Specht 1920: 197), vĩsa vãsarą ‘visą vasarą’ (Specht 1920: 195). Ve farnosti Aukštadvaris (Wysokidwór), kterou F. Specht rovněž přiřadil k prvním východním žiemiečių, bylo zaznamenáno zužování dvojhlásky an, typické již pro třetí až šestá východní nářečí, např.: nusigund ‘nusigando’ (Specht 1920: 192), runkų ‘rankų’ (Specht 1920: 192), ũnksi ‘anksti’ (Specht 1920: 192). Původní nosové ą se vyslovovalo jako dlouhé nebo krátké a, např.: kãrtą ‘kartą’ (Specht 1920: 191), žiedą ‘žiedą’ (Specht 1920: 191), kąsnẽlį ‘kąsnelio’ (Specht 1920: 192). V okolí Ramygalos, které sousedí s ostatními východními nářečími, byly zaznamenány tvary s tvrdou souhláskou l, např.: lãik ‘leik’ (Specht 1920: 195), lėkti ‘lėkti’ (Specht 1920: 196), galėja ‘galėjo’ (Specht 1920: 195). V okolí Kėkenavy (nebo pravděpodobně Surviliškisu) se vyskytují redukované koncovky, např.: bėgù ‘bėga’ (Specht 1920: 194), pasitìnku ‘pasitinka, t. y. sutinka’ (Specht 1920: 194), mėškù ‘mešką’ (Specht 1920: 195), žiemù ‘žiema’ (Specht 1920: 195), õzku ‘ožką’ (Specht 1920: 197). 9 V nářečích druhých východních oblastí byla zaznamenána odlišná výslovnost těchto rysů: dvojhláskám an, am a původní nosové ą odpovídaly on, om a o, např.: óngs, rónds, klómps, žós ‘žąsį’, ós ‘ašą’, gáwo ‘gāvą’, dárba ‘darbą’ (Baranovski 1898: 74); ve třetím, čtvrtém, pátém a šestém východním nářečí pak un, um a u, např.: lungas, dungùs ‘dangus’, umz̃ius ‘amžius’, klumpùs (Baranovski 1898: 64). 10 V klasifikaci nářečí A. Salise leží Surviliškis na hranici dvou podřečí: středních aukštaitských a východních aukštaitských pantininků (neboli prvních východních žiemiečių podle A. Baranauska) (Geržotaitė 2016: 65–66). Sám Aleksandras Žirgulis zařadil svůj dialekt mezi východní aukštaitské pantininky a uvedl jeho hlavní rysy: zachování tvrdého l a odpovídání smíšených dvojhlásek (přízvučných i nepřízvučných) an, am, en, em skupinami on, om, en, em, např.: rõn.kv ‘ranką’, pẽn.k ‘penki’ (Kazlauskaitė 2012: 322–323). Straipsniai / Articles 175 LAURA GERŽOTAITĖ Přechod nářečí prvních východních žiemiečių, k nimž patřila také ramygalština, se projevuje v poněkud odlišné výslovnosti dvojhlásek am, an a někdejších nosovek ą, ę, kterou pro tuto nářeční oblast uvádí Įrgis Gerulis (Gerulis 1930: 39–40). Podle tohoto lingvisty se v oblasti žiemiečių místo přízvučných na první složce an, am vyslovuje on, om, např.: b́ė̀ndė ‘voda’, bŕng(u)s ‘drahý’; s přízvukem na druhé složce pak un, um, např.: un.t ‘na’, atainùčės ‘přicházejícími’, tumsùlė ‘tmavý’. (Ne)přízvučné ą mělo reflex ǫ, např.: kǫ̀ ‘co’, uzbǫ̀ns ‘zábradlí’ (Gerulis 1930: 40). První složky dvojhlásek en, em s přízvukem na druhé složce se zužovaly, např.: mẽn.ko ‘malá’, tẽmpt(i) ‘táhnout’, uždẽngi ‘zakrýt’; někdejší nosové ę se vyslovovalo jako krátké e, například atsikėlỹ̃pęs ‘pokleknuvší’ (Gerulis 1930: 39). Je třeba poznamenat, že takové reflexy dvojhlásek an, am a někdejšího nosového ą jsou uváděny na základě řeči obyvatel vesnice Rėkliai, ležící asi 3–4 kilometry severně od Panevėžysu (Gerulis 1930: 39–40). V té době však, jak uvádí Baranauskas (Baranovski 1898: 62), bylo ve dvou lokalitách prvních východních žiemiečių – v Panevėžysu a Smilgiai – vedle zachovaných an, am a někdejšího nosového ą už možné zaslechnout také reflexy typické pro severní nářečí (tj. nářečí druhých východních), např.: bróngs ‘drahý’, klómpus ‘bahnitý’, ąsa ‘ucho’.“ Vliv severních a/nebo východních nářečí na okolí zmíněných Smilgiai a Panevėžysu se odráží v rukopisných nářečních materiálech z druhé poloviny 20. století (Rutkauskaitė 1959 (1): 4). Například v okolí Smilgiai (LKA 20) se dvojhlásky s přízvukem na první složce vyslovují jako u pantininků, zatímco případy reflexu přízvučných na druhé složce an, am jako on, om, typického pro pontininkai, jsou zaznamenány především s plusy v oblasti puntininků, tj. un, um (Rutkauskaitė 1959 (1): 4). Výslovnost sledovaných jevů, kterou J. Gerulis uvádí jako typickou pro první východní žiemiečiai, je tedy bližší nářečím druhých a třetích východních, jak je již vymezil A. Baranauskas.“ Rekonstruované zařazení těchto dvou lokalit potvrzuje také skutečnost, že ve farnosti Panevėžys (tedy i v samotném Panevėžysu) se podle textů vydaných F. Spechtem rovněž mluvilo nářečím prvních východních žiemiečių (Specht 1920: XIV, 218). S oblastmi vyznačenými v rekonstruované mapě nářečního členění A. Baranauskase se téměř nebo zcela shoduje i nářeční zařazení dalších lokalit uváděné F. Spechtem. U farnosti Šeduva (zřejmě i v samotné Šeduvě, LKA 199) se protínají hranice prvních východních žiemiečių a druhých východních (Specht 1920: XII–XIV). Na mapě nářečí A. Baranauskase tato lokalita spadala pouze do oblasti prvních východních žiemiečių (Geržotaitė 2015: 145; 2016: 46–47, 55). Farnosti Joniškis (~ LKA 51) a Radviliškis (~ LKA 198) (tedy i jejich centra) ležely podle textů F. Spechta a rekonstruované mapy nářečí A. Baranauskase na území jediného nářečí, prvních východních žiemiečių (Specht 1920: XIV). 176 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Ramýgalos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė 3. RAMYGALŠTINA V NÁŘEČNÍ KLASIFIKACI A. SALYSE Na základě týchž rysů byla většina zkoumané nářeční oblasti v upřesněné nářeční klasifikaci A. Salise z počátku 20. století zařazena nikoli k aukštaičiai viduriečiai (jako u A. Baranauskase), nýbrž k aukštaičiai rytiečiai pantininkai (Geržotaitė 2016: 65–66). V tomto členění tedy oblast prvních východních žiemiečių A. Baranauskase kolem Ramygalos zahrnovala malou část aukštaičiai viduriečiai a téměř celou jižní část přilehlé oblasti aukštaičiai rytiečiai pantininkai (viz obr. 3). 3 OBR. Oblast ramygalštiny (okolí Ériškiai, LKA 267, Uliūnai, LKA 268, Krekenava, LKA 29, Ramygala, LKA 300, Jotainiai, LKA 301, Surviliškis, LKA 335, Truskava, LKA 336, Aukštadvaris, LKA 337) v upřesněné nářeční klasifikaci A. Salise (Geržotaitė 2016: 65–66) (výřez)11 11 Zkratky označují v členění A. Salise aukštaičiai viduriečiai (AV), aukštaičiai rytiečiai pantininkai (ARPn), pantininkai (ARP) a puntininkai (ARpu). Straipsniai / Articles 177 LAURA GERŽOTAITĖ V oblasti jižních východních aukštaitských pantininků (nikoli středních aukštaitských) této klasifikace, tedy v okolí Ramygaly, měly převládat poněkud odlišné realizace uvedených rysů: diftongy an, am s přízvukem akutovým zde měly zůstat zachovány beze změny, například lá·nᵍas „okno“, sá·mᵗis „naběračka“, zatímco s cirkumflexovým přízvukem se realizovaly jako ʌn, ʌm, např.: rɔːn·k(ᵘ) „ruku“, kɔːm·p(ᵘ)s „roh“, rm·št(i)s „opěra“. Podobně se měly vyslovovat diftongy en, em: s akutovým přízvukem zůstaly nezměněny, zatímco s cirkumflexovým přízvukem se vyslovovaly zúženě, např.: t̃vẽn·kᵗ „bránit“, tẽm·pᵗ „táhnout“ (Salys 1992: 115). Někdejší nosovky ą, ę se v této oblasti zužovaly bez ohledu na přízvukovou intonaci, např.: ž̃·si „husu“, kɔːst „kousat“ (Salys 1992: 115). Je třeba poznamenat, že nezměněné diftongy an, am (viz obr. 3) se vyslovovaly pouze v západní části zkoumané nářeční oblasti, v okolí Krėkenavy a Surviliškisu (Salys 1933; 1935: 67; 1946: 54; Geržotaitė 2016: 65–66). Tak se rychlejší výslovnost, řečeno slovy A. Salise, „pernaiūtį“ stává charakteristickou nejen pro jím popsané západní aukštaitské dialekty, ale také pro střední aukštaitské dialekty. Oblast okolí Ramygaly A. Salys zařadil nikoli k puntininkům, nýbrž k pantininkům pouze proto, že zužování diftongů zde nebylo jednotné, ale záviselo na přízvukové intonaci (Salys 1992: 304). O zužování diftongů s cirkumflexovým přízvukem, které spojuje zkoumané okolí s puntininky (ã, ãm > ũn, ũm; ẽn, ẽm > in, im), lingvista zřejmě skutečně nevěděl (srov. slova A. Salise, že „[...] v posledních výzkumech Z. Zinkevičiuse se v jím vymezeném panevėžyském nářečí [...] an, am, en, em v případě změny na místo dvou střetly různé pět [...]“ (Salys 1992: 305). Na druhou stranu tato výslovnost v daném okolí ve 30. letech 20. století možná nebyla pravidelná, ačkoli ji o přibližně desetiletí dříve již zaznamenaly texty vydané F. Spechtem. Dodejme, že ve svém encyklopedickém článku o litevských nářečích A. Salys popsal východní hranici středních aukštaitských dialektů, které zachovávají diftongy an, am beze změny; ta vede přes Žemėlį (LKA 25), Pašvitinys (LKA 76), Linkuvu, Lygumai, Pakruojis (LKA 137), Klovainiai a Šeduva (LKA 199) (Salys 1992: 304), tedy ještě dále, než ji ve své práci vytyčil Petras Būtėnas (1932: 178–179), a téměř se shoduje s východní hranicí prvních nížinných oblastí východních dialektů, jak ji popsal a rekonstruoval A. Baranauskas (srov. také mapu v Geržotaitė 2016: 66) (viz obr. 4). Podobnost vyznačených hranic jen potvrzuje, že taková hranice oblasti prvních nížinných východních dialektů vymezené A. Baranauskasem mohla být nejen jižní, ale i severovýchodní, jak vyplývá z rekonstruované mapy klasifikace nářečí. Zdá se tedy, že západní nářečí měla až do 30. let 20. století blíže k podstatně rozsáhlejší oblasti. 178 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Ramygalaské nářečí v klasifikaci litevských nářečí: geolingvistická analýza 4 pav. Rytinė aukštaičių viduriečių riba A. Salio (1992: 304) ir P. Būtėno (1932: 178–179) duomenimis12 12 Šedě vyznačené body na mapě označují místa uvedená v encyklopedickém článku A. Salise, zatímco body ohraničené čárkovanými liniemi označují místa, která P. Būtėnas ve své práci uvádí jako vyznačující severovýchodní hranici středních aukštaitských dialektů. Straipsniai / Articles 179 LAURA GERŽOTAITĖ 4. SITUACE V OKOLÍ RAMYGALY PODLE ÚDAJŮ NÁŘEČNÍHO MATERIÁLU ZE 6.–8. DESETILETÍ 20. STOLETÍ Celá oblast ramygalského nářečí byla sice v klasifikaci litevských nářečí A. Girdenise a Z. Zinkevičiuse z druhé poloviny 20. století zařazena k východním aukštaitským panevėžyským dialektům, a to podle výslovnosti krátkých koncových samohlásek (viz obr. 1)13. Na základě rysů charakteristických pro první východní dialekty, které A. Baranauskas uvedl a jež byly zaznamenány v rukopisném nářečním materiálu z druhé poloviny 20. století, by však okolí Ramygaly nebylo možné zařadit výhradně k východním nářečím, přestože jimi bylo silně ovlivněno. Za nejméně ovlivněné východními nářečími lze považovat Surviliškis (Sabaliauskas 1959; 1960), Ramygalu (Masiūnas 1959) a Truskavu (Eigminas (1–3)) (viz tabulku; procenta jsou uvedena v závorkách). To, že obyvatelé Surviliškisu (LKA 335) a jeho okolí udržovali více kontaktů s obyvateli Kėdainiai, tedy nikoli se zástupci východního, nýbrž západního aukštaitského podnářečí, mohlo vést k dvojí výslovnosti diftongu an, am s cirkumflexovým přízvukem (s akutovým přízvukem se an, am zachovaly beze změny) (Sabaliauskas 1960: 3), např.: pa-simė „pasimadė“ (Sabaliauskas 1960: 6), ūnkti „anksti“ (Sabaliauskas 1960: 7), rąndu „randu“ (Sabaliauskas 1960: 11)14, įsiganda „įsigando“ (Sabaliauskas 1960: 14), kambər(i)s „kambarius“ (Sabaliauskas 1959: 15)15. Diftong en zde odpovídal in (Sabaliauskas 1960: 6), např.: švìnte „šventė“ (Sabaliauskas 1960: 6), piŋktᵃˢ „penktas“ (Sabaliauskas 1960: 3), uždiŋgᵃ „uždengia“ (Sabaliauskas 1960: 9). Někdejší nosovka ą se v přízvučném kmeni v Surviliškisu zachovala beze změny, např.: žąs.u.ku „žąsiukų“ (Sabaliauskas 1960: 8), į.įgasti „įsigasti“ (Sabaliauskas 1960: 17). Kolísání diftongu en se v obci Kažokai v okolí Surviliškisu odráží také ve formách zaznamenaných na počátku 70. let 20. století, např.: š’v’inta „šventa“ (LT III 196), k’r’enta „krenta“ (LT III 196), g’iv’en’t „gyventi“ (LT III 197), š’v’intoris „šventorius“ (LT III 197), g’iv’en.c’e „gyvenčiau“ (LT III 197). Diftong an byl zaznamenán nezměněný, např.: lank’em „lankėme“ (LT III 196), antrū „antrų“ (LT III 196). 13 Téměř nezměněné nářeční zařazení ramygalského nářečí v této klasifikaci potvrzují také pozdější výzkumy (Meiliūnaitė 2016: 1278–1284 a další). 14 Druh textu – píseň. 15 Je třeba poznamenat, že v tomto i dalších bodech bylo zaznamenáno jen málo forem s diftongy an, am, en, em, bez ohledu na to, zda zůstaly zachovány beze změny, nebo byly zúženy. 180 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramygalské nářečí v klasifikaci litevských nářečí: geolingvistická analýza TABULKA. Srovnání rozlišovacích znaků lokalit v okolí Ramygal 16 Znaky | Kameno přízvučné am, an, em, en (zachovány (+), nebo zúženy (−)) | Kameno nepřízvučné am, an, em, en (zachovány (+), nebo zúženy (−)) | Nepřízvučné am, an, em, en (zachovány (+), nebo zúženy (−)) | Kameno ą, ę (zachovány (+), nebo zúženy (−)) | Koncové ą, ę (zachovány (+), nebo zúženy (−)) Lokality | Ėriškiai (LKA 267)¹⁷ | + | − | − / (+)¹⁸ | + | + / − Uliūnai (LKA 268) | − / (+) (88 / 12) | − / + (70 / 30) | − / (+) (86 / 14) | + (100) | − (100) Krekenava (LKA 299) | + (100) | − / (+) (84 / 16) | − / + (67 / 33) | + (100) | + / (−) (95 / 5) Ramygala (LKA 300) | + (100) | − / + (67 / 33) | − / + (56 / 44) | + (100) | + / (−) (89 / 11) Jotainiai (LKA 301) | + / − (72 / 28) | − / (+) (95 / 5) | − / (+) (95 / 5) | + / (−) (88 / 12) | + / − (73 / 27) Surviliškis (LKA 335) | + (100) | − / + (64 / 36) | + / − (62,5 / 37,5) | + (100) | + / (−) (97 / 3) Truskava (LKA 336) | + (100) | − / + (62,5 / 37,5) | − / + (70 / 30) | + (100) | + / (−) (90 / 10) Aukštadvaris (LKA 337) | + (100) | − / + (73 / 27) | − / (+) (89 / 11) | + (100) | + / (−) (89 / 11) Didesnis dėmesys, anot Kazimiero Masiūno (Masiūnas 1959: 6), turėjo būti skiriamas centrinei analizuojamos šnektos vietovei, Ramygalai, ties kuria fiksuotos kelioms patarmėms būdingos ypatybės. Rankraštinės medžiagos duomenimis, tvirtrapradžiai kirčiuotų dvigarsių an, am pirmieji dėmenys, kaip ir būdinga A. Salio skirstymo pantininkams, šiame punkte išlaikyti sveiki, pvz.: brãngus ‘brangus’ (Masiūnas 1959: 7), prõ langą ‘pro langą’ (Masiūnas 1959: 13), slãnˈkˈoji ‘slankioja’ (Masiūnas 1959: 17). Nepatės užrašytas ir buvęs 16 Tabulka shrnuje užívání znaků typických pro nářečí, doložených v rukopisných nářečních textech. Statistiky užití znaků v několika málo zvukových nahrávkách nebyly využity kvůli nedostatku nahrávek (pocházejí pouze z poloviny oblasti ramygalského nářečí) a jejich nestejné kvalitě. Některé nahrávky, konkrétně z Uliūnů, navíc pocházejí z podstatně vzdálenějších lokalit, které náležejí k jinému bodu. Tyto údaje proto nejsou přesné, pouze přibližné. I tak však umožňují vytvořit si určitý obraz. 17 Protože popis Ėriškiů se neopírá o nářeční texty, nýbrž o odpovědi na otázky z programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka (Senkus 1951), byly jako doplněk využity údaje, které v této oblasti přibližně ve stejné době shromáždil a shrnul Jonas Šukys (Šukys 1986: 127–146). 18 Vzácné případy užití jsou v tabulce uvedeny v závorkách. Straipsniai / Articles 181 LAURA GERŽOTAITĖ nosinis ą, pvz.: užbō.na ‘užboną’ (Masilūnas 1959: 13), nenusigą.sk ‘nenusigąsk’ (Masilūnas 1959: 18). Přízvučné i nepřízvučné an se vyslovuje dvojím způsobem, např.: įsigunda ‘lekl se’ (Masilūnas 1959: 8), pasisamdžiusi ‘najavši si’ (Masilūnas 1959: 14), ūntra ‘druhého’ (Masilūnas 1959: 18), rankos ‘ruce’ (vs. K.) (Masilūnas 1959: 20), ūntrą ‘druhého’ (Masilūnas 1959: 21), įsigandęs ‘vylekaný’ (Masilūnas 1959: 13), Untā.na ‘Antanas’ (Masilūnas 1959: 8), valandō.s ‘hodiny’ (Masilūnas 1959: 11), ū.škam-pis ‘zákoutí’ (Masilūnas 1959: 17), en – zúženo, např.: švinta ‘svatá’ (Masilūnas 1959: 10), luntē.la ‘tabulka’ (Masilūnas 1959: 21). Samotnou Ramygalu proto nelze zařadit pouze mezi pantininky či puntininky a v rukopisných textech nebyly zaznamenány ani příklady výslovnosti typické pro pontininky, které uvádí badatel. Podobnou situaci v Ramygalě dokládá také materiál z poslechu zvukových nahrávek ze 70. let 20. století. Dvojhlásky an, am, en, em s cirkumflexovou intonací jsou zde stejně jako v Surviliškisu zachovány neporušené, např.: vándenē ‘vody’ (O. V., nar. 1884, Ramygala)¹⁹, lāngā ‘okna’ (O. V., nar. 1884, Ramygala), pẽnpē ‘pěpė’ (O. V., nar. 1884, Ramygala), gyvẽnsim ‘budeme žít’ (O. V., nar. 1884, Ramygala). Přízvučné an se zaznamenává jak neporušené, tak zúžené, např.: nesuprantų ‘nerozumím’ (O. V., nar. 1884, Ramygala), ūnkstī ‘brzy’ (O. V., nar. 1884, Ramygala), tum̄pa ‘tahá’ (O. V., nar. 1884, Ramygala), āntras ‘druhý’ (O. V., nar. 1884, Ramygala) (srov. ūntras (O. V., nar. 1884, Ramygala), Añškų ‘Ančiškiai’ (O. V., nar. 1884, Ramygala); en – nezměněno, např.: švẽnta ‘svatá’ (O. V., nar. 1884, Ramygala), lēndū ‘lezu’ (O. V., nar. 1884, Ramygala)²⁰, ūzdengō ‘zakryl jsem’ (O. V., nar. 1884, Ramygala). Neporušené dvojhlásky an, en (např.: dan’t’im ‘zuby’ (LT II 195), pal’engvū ‘pozvolna’ (LT II 196)) zaznamenali v Ramygalě v 70. letech 20. století také další badatelé. Ve vesnicích v okolí Truskavy se podle svědectví Kazia Eigminase cirkumflexové dvojhlásky am, an vyslovují beze změny, zatímco nepřízvučné a dvojhlásky s akutovou intonací se realizují jako um, un, přestože poměrně často zůstávají nezměněné nebo se am, an a um, un užívají souběžně. Podobně se vyslovují také dvojhlásky em, en: s cirkumflexovou intonací jsou zachovány neporušené, zatímco nepřízvučné a s akutovou intonací se vyslovují dvojím způsobem: im, in a em, en (Eigminas (1): 12). Tato pozorování potvrzují formy nalezené v rukopisných textech daného bodu. Cirkumflexové an zůstaly neporušené, např.: vándenį ‘vodu’ (Eigminas (1): 13), lāngā ‘okno’ (Eigminas (3): 15). Nezměněny zůstaly také někdejší nosové ą, ę. Dvojhlásky s akutovou intonací an, am, en se vyslovují dvojím způsobem, např.: runk(b)s ‘ruce’ (Eigminas (2): 13) (srov. ranką ‘ruku’ (Eigminas (3): 1), skūmbina ‘zvoní’ (Eigminas (2): 21), 19 Viz nahrávku č. 51001300 v Archivu zvukových pramenů. 20 Viz nahrávku č. 51001300 v Archivu zvukových pramenů. 182 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Ramgalos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė skūmbit ‘skambyti (~ skambinti)’ (Eignimas (2): 19, 21), ā́ntra ‘antrą’ (Eignimas (3): 5), kãmpa ‘kampo’ (Eignimas (3): 17), neiškẽntis ‘neiškentęs’ (Eignimas (2): 7), piñkus ‘penkis’ (Eignimas (2): 13). Stejnou výslovnost dvojhlásky an potvrzují také údaje ze zvukových záznamů, např.: lãngus ‘langus’ (A. J., nar. 1888, Šukioniai)²¹, rañką ‘ranką’ (A. J., nar. 1888, Šukioniai), lù̃nks ‘lankas’ (A. J., nar. 1888, Šukioniai), lunkai ‘lankai’ (A. J., nar. 1888, Šukioniai). U Truskavy se tedy patrně prolínají reflexy těchto rysů, které jsou typické pro středoaukštaitské a východoaukštaitské paninkai v klasifikaci A. Salise. Body Krekenava (Adomaitė-Diržinskienė 1957), Ėriškiai (Mikenas 1951 (1–5)) a Aukštadvaris (Libertė 1959), které se přiklánějí k východním nářečím o něco více než výše probírané lokality (viz tabulku). Podle zužování přízvučných dvojhlásek an, am, en je Krekenava na základě údajů z rukopisného popisu bližší jak třetím východním nářečím popsaným A. Baranauskasem a J. Gerulisem, tak i dalším nářečím, např.: dùntis ‘dantis’ (ds. G.) (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 7), kùmpa ‘kampo’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 11), lùntos ‘lentos’ (ds. V.) (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 7), pù piñkis ‘po penkis’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 8, 14), diñkt ‘dengti’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 15). Případy s nezměněnými dvojhláskami jsou vzácné, např.: suprãntu ‘suprantu’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 8), nebeatãndu ‘nebeatandu’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 24), nekenčù ‘nekenčiu’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 19). Přízvučné dvojhlásky an, en, případně nosová samohláska ą (většinou v Kamene) zůstaly zachovány beze změny, např.: lãngą ‘lango’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 21), gyvẽns ‘gyvensiu’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 10), kąsnẽlį ‘kąsnelį’ (Diržinskienė 1957: 12), nusigãsti ‘nusigąsti’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 12), vãlanda ‘valandą’ (Adomaitė-Diržinskienė 1957: 150). Atsakymuose į Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programos (Senkus 1951) klausimus išryškėja ir Ėriškių pereigiškumas (Mikenas 1951 (2): 23). Tvirtagaliai am, an ir en bus nosinis ą čia išlaikyti nepakitę, pvz.: sã.m’is, pãntis, tã.nė ‘tankiai’, kã.ndu ‘kandą’, kãsnis ‘kąsnis’, ãžolùs ‘ąžuolas’, kãst ‘kąsti’. Dviejopa tvirtagalių dvigarsių vartosena Ėriškius ir artina prie vakarinų šnektų, ir tolina nuo jų (Mikenas 1951 (2): 23). Podle údajů ze zvukových záznamů jsou přízvučné an, en rovněž zaznamenány beze změny, např.: vãnd’õ ‘vandens’ (J. B., nar. 1897, Vitriškiai²²²³, gyvẽnt ‘gyventi’ (J. B., 21 Viz záznam č. 0901336 v seznamu zdrojů zvukových záznamů. 22 Oficiální podoba je Vitriškis (ATSŽ 350). 23 Viz záznam č. 34101267 v seznamu zdrojů zvukových záznamů. Straipsniai / Articles 183 LAURA GERŽOTAITĖ nar. 1897, Vitriškiai24. Bylyly zaznamenány pouze dvě formy s těmito dvojhláskami s cirkumflexovým přízvukem: ūkšti „úzké“ (J. B., nar. 1897, Vitriškiai), pi̇̀nki „pět“ (J. B., nar. 1897, Vitriškiai). K podobným závěrům o tomto bodě dospěl také Jonas Šukys, který na základě výzkumu řeči místních obyvatel provedeného v letech 1959 a 1970 uvedl, že podle klasifikace A. Salise patří Ėriškiai k východním aukštaitským pantininkům (Šukys 1986: 127–128). Cirkumflexové podoby v kořeni slova, nepřízvučné an, am, en, em v cirkumflexové příponě a přízvučné i nepřízvučné ą, ę v kořeni slova se zde, stejně jako v oblasti pantininků, podle lingvisty zachovaly beze změny (Šukys 1986: 131–132). Cirkumflexové podoby se však již realizují jako um, un, im, in, např.: sùndem „soudem“, rùnk „ruku“, tùmp „táhne“, pi̇̀nk „pět“ (Šukys 1986: 132). Toto zužování se liší nejen od podoby, kterou A. Baranauskas označil za typickou pro tuto oblast, ale také od podoby popsané A. Salisem. Aukštadvaryje, kaip nurodo Aldona Liberytė (Liberytė 1959: 8), vietoj tvirtagalių am, an, em, en (kirčiuotų ir nekirčiuotų) jau sistemiškai turi um, un, im, in, pvz.: rùnk(bl)s „rankas“ (dgs. G.) (Liberytė 1959: 18), ìsigùda „įsigando“ (Liberytė 1959: 57), tùmpa „tampo“ (Liberytė 1959: 63), apdìnksu „apdengsiu“ (Liberytė 1959: 17), dìṅt(bl)s „dentas“ (Liberytė 1959: 38), švìntes „šventės“ (dgs. V.) (Liberytė 1959: 40), pi̇̀nkis „penkis“ (Liberytė 1959: 45). Buvę nosiniai ą, ę išlaikyti sveiki, pvz.: sùsalù „sūlau“ (Liberytė 1959: 15), gražìnsu „grąžinsiu“ (Liberytė 1959: 38), nusigrėžė „nusigręžė“ (Liberytė 1959: 36). Je třeba poznamenat, že přibližná hranice styku západních a východních nářečí, vytyčená zhruba u Ramygalu na základě výslovnosti dvojhlásek an, am zaznamenané již v textech F. Spechta, se odráží také v názorech obyvatel Aukštadvarisu, kteří tvrdí: „api Krėkenava vėl kitoki kalbu / Tinai stancija vadi.nu sekliči / Ki šne.kam, vi.s, va, nesutikų kalbu / Bi.ški kitaip kõn(bl)s krã.st(bl)s [...]“ (Liberytė 1959: 35). Podle místních obyvatel se výraznější jazykové rozdíly (nikoli lexikální, nýbrž fonetické) projevují spíše v okolí Panevėžysu, ležícím severněji, než v jejich vlastní oblasti; říká se tam: žò.sis „husa“, vón.do „voda“, lóng(bl)s „okno“ (Liberytė 1959: 35). Za nejvíce ovlivněné východními nářečími jsou označovány lokality Uliūnai (Gavenis 1960 (1–2)) a Jotainiai (Urbanaivičiūtė (1–4)) (viz tabulku). Řeč obyvatel lokality Uliūnai řadí Gavenis podle klasifikace A. Salise mezi východní aukštaitské pontininkai (Gavenis 1960 (1): 5). Podle klasifikace nářečí A. Girdenise a Z. Zinkevičiuse zařadil nářečí Uliūnů mezi východní aukštaitské Panevėžysany s pontininkai také lingvista Aloyzas Vidugiris (Vidugiris 1993: 197). Zaznamenal i kladné příklady (Vidugiris 1993: 198), kromě těch typických pro pontininkai 24 Viz záznam č. 3401267 v seznamu zvukových zdrojů. 184 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Ramyg़alas šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė charakteristického odrazu dvojhlásek am, em se vyskytují i různé podoby ovlivněné sousedními nářečími. Je třeba poznamenat, že zmínění pontininkai by téměř odpovídali východním druhým podle A. Baranauskase, přestože existují i drobné rozdíly. V klasifikaci nářečí A. Baranauskase patřily Uliūnai, stejně jako již probírané lokality v okolí Ramygalu, do oblasti východních prvních nížinných. Na území této oblasti ležely také již zmíněné Panevėžys, a dokonce Smilgiai. Posuny nářečí jsou tedy zřejmé: jižní hranice nářečí východních druhých vymezených A. Baranauskasem ležela o něco severněji než hranice později vymezené A. Salisem pro pontininkai. Jako velké město, do něhož obyvatelé Uliūnů v 60. letech 20. století nejčastěji jezdili, je uveden Panevėžys, ležící na rozhraní oblasti východních prvních nížinných a východních druhých (Gavenis 1960 (1): 4). Nepřekvapí proto, že v Uliūnech byly zaznamenány také podoby typické pro pontininkai podle klasifikace A. Salise nebo pro východní druhé (nikoli první) podle A. Baranauskase: realizace cirkumflexových dvojhlásek an, am, en, em a někdejšího nosového ą, např.: uˈždenˈ longs ˈzakrývá oknaˈ (Gavenis 1960 (2): 6), vōnde ˈvodyˈ (Gavenis 1960 (1): 13), rōkom ˈrukamaˈ (Gavenis 1960 (1): 10), ǫntrˈdruháˈ (Gavenis 1960 (2): 6), grįˈžˈsvětniceˈ (Gavenis 1960 (1): 10), drōˈsei ˈodvážněˈ (Gavenis 1960 (1): 23). Proměnlivá výslovnost těchto rysů se odráží také ve zvukových nahrávkách nářečí z 60. a 70. let 20. století. Přízvučné cirkumflexové dvojhlásky an, en byly zaznamenány jak nezužené, jako v oblasti pontininkai, tak zúžené, jako u pontininkai či puntininkai, např.: pãṡnta ˈzestárlaˈ (S. G., nar. 1894, Barklainiai)25, gýventi ˈžítˈ (S. G., nar. 1894, Barklainiai), lōngs ˈoknoˈ (J. L., nar. 1897, Uliūnai)26, brōngs ˈdrahýˈ (J. L., nar. 1897, Uliūnai). Podobně se tyto dvojhlásky vyslovovaly s cirkumflexovou intonací nebo v nepřízvučné pozici: an, am, např.: pińkų ˈpětiˈ (O. R., nar. 1904, Uliūnai)27, rūnkos ˈrukyˈ (mn. č. V.) (O. R., nar. 1904, Uliūnai), suramstī̀s ˈpodepřenýˈ (O. R., nar. 1904, Uliūnai), rōnką ˈrukuˈ (O. R., nar. 1904, Uliūnai), pusuntrōs ˈpůldruhéˈ (O. R., nar. 1904, Uliūnai), kambari ˈpokojˈ (J. L., nar. 1897, Uliūnai), vōžˈuojant ˈpři jízděˈ (S. G., nar. 1894, Barklainiai), rankīte ˈručičkouˈ (O. R., nar. 1904, Uliūnai); en, em, např.: deńts ˈzubˈ (S. G., nar. 1894, Barklainiai), pinkiese ˈv pětiˈ (J. L., nar. 1897, Uliūnai). Reflexy někdejších nosových ą, ę v kořeni a koncovce jsou typické pro oblast pontininkai, např.: žōsu ˈhusˈ (O. R., nar. 1904, Uliūnai), žōsukai ˈhouseňataˈ (O. R., 25 Viz záznam č. 09803268 v katalogu zvukových zdrojů. 26 Viz záznam č. 4204268 v katalogu zvukových zdrojů. 27 Viz záznam č. 4204268 v katalogu zvukových zdrojů. Straipsniai / Articles 185 LAURA GERŽOTAITĖ g. 1904, Ulūnai), stōgo „střechu“ (S. G., nar. 1894, Bārklainiai), laikō „čas“ (O. R., nar. 1904, Ulūnai). V bodě Jotainiai, obklopeném velkými statky, se podle Žanety Urbanavičiūtė-Markevičienė mluvilo východoaukštaitským nářečím, avšak těžko přesně říci, kterým z těchto nářečí – pantinickým, nebo pontinickým. Došlo se k závěru, že v Jotainiai „[...] možná přece jen převažují pontinici [...]. Jsou tam také puntinici, kteří se přistěhovali z Vadokliai. Proto je nářečí velmi nejednotné, velmi pestré“ (Urbanavičiūtė (1): 4–5). Tato nejednotnost se vysvětlovala tím, že v klasifikaci nářečí A. Salise ležely Jotainiai na okraji pantinického východoaukštaitského nářečí (viz obr. 3). Severně od nich, kolem Ulūnai (LKA 268), se mluvilo východoaukštaitským pontinickým nářečím, zatímco na východě a jihozápadě, například v okolí již zmíněných Vadokliai, nářečími puntinickými. Hranice dvou nářečí – východních prvních nížinných a východních třetích – procházela v této lokalitě také podle členění A. Baranauska (viz obr. 2). Pro východní druhá nářečí ležící severněji (neboli východoaukštaitské pontinické nářečí v klasifikaci A. Salise) byla příznačná výslovnost, kterou A. Baranauskas zaznamenal, jak již bylo uvedeno, pouze v okolí Penevėžys; k Ulūnai na severním okraji Ramygala, položeném dále na jih, nedosahovala. Nejednotnost nářečí podle badatelky ukazuje užívání rozlišovacích znaků – dvojhlásek an, an, en: „pantinici říkají: páːntis / áːntis / láːŋ(u)s / péːpe. Dlouhý přízvukový přízvuk však realizují nikoli jako om, on, em, en, jak to dělají ostatní pantinici, nýbrž jako um, un, im, in: dūːtis / dūːg(u)s / lūːkos / švīːte / pīːki, a také v nepřízvučných pozicích: piktáːnis / dunkélis [...]“ (Urbanavičiūtė (1): 5). Dodává se, že nejen pantinici, ale i pontinici v Jotainiai jsou kelepi: „pōːntis / óːntis / patōːmse / lōŋ(u)s ir pūntis / ūntis / patumse / luong(u)s// Dlouhý přízvukový přízvuk se rovněž realizuje jako um, un, im, in, stejně jako u pantiniků: lūːk(u)s, rīm.ti“ (Urbanavičiūtė (1): 5–6). Ještě větší rozmanitost se v těchto končinách podle dialektoložky (Urbanavičiūtė (1): 6) týká někdejších nosových ą, ę, které „pontinici [...] realizují jako o, e: óːž(u)s / žóːsin(u)s / švést / gróːt(u)s. Pantinici vyslovovali jedno slovo tak, druhé jinak, rozdíly se však neřídí přízvukovými typy: óːž.u(l)us / žóːsin(u)s / grīːst’ / grāːt(u)s. Mnozí pantinici tyto hlásky vůbec nemění: āːž.u(l)us / zāːsis’ / grīːst’ / grēːst’. Koncové ą se mění jen velmi málo, pouze se zkracuje: rūːka / gáːla / nāːma / lāːka. Pantinici samozřejmě říkají: rūːko / gáːlo / nāːmo. ę se nezachovalo tak čistě“. V rukopisných textech nebyly zaznamenány ani další dvojhlásky an, en a někdejší nosové ą, které jsou podle jiných prací této lingvistky příznačné pro Jotainiai 186 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramgalos šnektą lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė Obr. 5. Posuny nářečí podle reflexů kmenových dlouhých přízvukových samohlásek am, an, em, en na základě údajů z rukopisného materiálu Straipsniai / Articles 187 LAURA GERŽOTAITĖ 6 OBR. Úsek izofony kmenových tvarů am, an s cirkumflexovou intonací na pomezí západních aukštaitských šiauliškých a východních aukštaitských panevėžiškých (LKA II, mapa č. 69, 84–86) v kmeni tvary jako uont(i)s ‘kachna’, piempe ‘čejka’, žuos(i)s ‘husa’, gruoz(t)us ‘vrták’ (Urbanavičiūtė 1963: 209)28. Rozdíly mezi užíváním západních a východních nářečních rysů, shrnutým v tabulce na základě rukopisných textů a zvukových záznamů, jakož i doloženým v tištěných textech, nejsou velké ve srovnání s tím, jak je znázorňují mapy Lietuvių kalbos atlaso. Nejenže se téměř zcela shoduje s východní hranicí prvních žemiečių, jak je popsal A. Baranauskas a jak byla rekonstruována na mapě, ale také s upřesněnou hranicí středních aukštaitů podle A. Salise, zakreslenou na mapách Lietuvių kalbos atlaso. 28 Srov. také příklady výslovnosti dvojhlásek s počáteční složkou v Z. Zinkevičiuse, které jsou podle něj typické pro okolí Ramygalu, zejména Jotainiai: luoŋgs ‘okno’, šuom't's ‘naběračka’ (Zinkevičius 1969: 143). 188 Acta Linguistica Lithuanica LXXVII Ramyg alos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė izofon kmenových tvarů s akutem, které spolu nesouvisejí: am, an (viz LKA II, mapa č. 68, 83–84), em, en (viz LKA II, mapa č. 70, 86–87), zachování nezměněných kmenových přízvučných (viz LKA II, mapa č. 44, 61–62) a nepřízvučných (viz LKA II, mapa č. 45, 62–63) ą, ę. Zjevný nesoulad představuje skutečnost, že mapy Lietuvių kalbos atlaso podávají zobecněný obraz, který nezachycuje všechny případy výslovnosti kmenových tvarů s cirkumflexovou intonací am, an (viz LKA II, mapa č. 69, 84–86), em, en (viz LKA II, mapa č. 71, 87–88), doložených v rukopisném materiálu z okolí Ramygalu (viz obr. 5, 6). Rozšířené užívání několika podob s cirkumflexovým am, an ukazuje, že tato izofona probíhala přibližně středem zkoumaného nářečí až do druhé poloviny XX. století29. ZÁVĚRY Shrneme-li geolingvistický komparativní výzkum ramygaliského nářečí, lze říci, že zkoumaná oblast jižních východních aukštaitských panevėžiškých se jeví jako přechodová. Její přechodový charakter dokládají tyto argumenty: 1. Dialektální příslušnost oblasti ramygaliského nářečí se v jednotlivých klasifikacích litevských nářečí měnila. Ve dvou z nich – u A. Baranauskase a A. Salise – ramygaliské nářečí nebo jeho část spadaly do oblasti vymezené jako přechodová mezi západními a východními aukštaitskými podnářečími. 2. Výsledky zjemnění geolingvistického členění nářečí potvrzuje analýza rukopisného nářečního materiálu, provedená ověřením izofon dvojhlásek an, am, en, em, které rozlišují západní a východní aukštaitská nářečí, a také izofon dřívějších nosových ą, ę. V oblasti zkoumaného nářečí byla výslovnost těchto rysů typická pro obě aukštaitská podnářečí doložena až do druhé poloviny XX. století. Vliv sousedních východních aukštaitských nářečí naznačují nevýrazné posuny uvedených izofon na okrajích ramygaliského nářečí; potvrzuje jej nejen rekonstruovaná východní hranice východních aukštaitů 29 Na počátku XX. století se tradiční litevské nářeční oblasti a jejich hranice mění (viz Geržotaitė, Mikulėnienė 2014: 255–257, mapa XIII a komentář, volná příloha). V důsledku konvergence nářečí zanikají rozlišovací znaky. Utvářejí se větší jazykové útvary (regiony). Například ramygaliské nářečí se řadí k západnímu regionu východních aukštaitů, který se formuje na základě východních aukštaitských panevėžiškých (viz Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014a: 257–262), protože stejně jako celá jižní část východních aukštaitských panevėžiškých vykazuje velmi výrazné rysy, a proto je poměrně snadno ovlivňováno sousedními nářečími a spisovným jazykem (Meilūnaitė 2009: 19–23; 2016: 1281; Aliūkaitė, Bakšienė, Jaroslavienė a kol. 2014: 188–191 aj.). Straipsniai / Articles 189 LAURA GERŽOTAITĖ přesnost hranic prvních nářečí v klasifikaci A. Baranauska. Takové výsledky výzkumu umožňují vyslovit předpoklad, že přechodná nářečí v klasifikaci A. Šalise neměli pouze západní aukštaité, ale také jejich sousedé, východní aukštaité pantininkové. LITERATŪRA Aliūkaitė Daiva, Bakšienė Rima, Jaroslavienė Jurgita ir kt. 2014: Punktų tinklo tankis geolingvistinės skirties aukštaičiai: žemaičiai požiūriu. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 129–196. Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014: Geolingvistika: ideologija, teorija ir metodai, pagrindinės sąvokos. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 29–47. Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014a: Gelektų ir regiolektų formavimosi ypatumai Lietuvoje. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 257–262. Alminauskis Kazys 1930: Vyskupo Antano Baranausko laiškai Hugo Weberiui. – Archivum Philologicum 1, 69–103. Astramskas Arūnas 2016: Ramygalos parapija ir valsčius XIX amžiuje. – Ramygalą, vyr. red. ir sud. Gražina Nավալinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 126–211. ATŽ – Lietuvos TSR Administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas 2, sud. Zigmantas Noreika, Vincas Stravinskas. Vilnius: Mintis, 196. Balsevičiūtė Gražina, Peleckienė Genovaitė, Račiūnas Bronus, Ulys Albertas 1993: Iš Ulūnų mokyklos istorijos. – Ulūnai, sud. Albertas Ulys. Vilnius: Lietuvos kraštotyros draugija, 167–174. Baranovskij Antonij [=Барановский Антоний] 1898: Замѣклюковость языкъ и словарь. Санктпетербургъ: Типографія Императорской Академіи Наукъ. Būtėnas Petras 1932: Augštaičių tarmes okutančios pašnekes sienos. – Archivum Philologicum 3, 168–193. Čyplienė Ona 2016: Garuckų kaimas ir jo žmonės. – Ramygalą, vyr. red. ir sud. Gražina Navалinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 561–565. Dubnikas Juozas 1946: Ulūnai. – Panevėžio vyskupija. Istoriniai duomenys, pastoracinė veikla, sud. Kazimieras Paltarokas. Vilnius: Lietuvių katalikų mokslo akademija, 1998, 288. 190 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramygłos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė Gerullis Georg 1930: Litauische Dialektstudien. Leipzig: Markert & Peters Verlag. Geržotaitė Laura 2012: Pietinės vakarų aukštaičių šiauliškių šnektos: geolingvistinis aspektas ir jo interpretacijos. – Acta Linguistica Lithuanica 67, 156–174. Geržotaitė Laura 2014: Lietuvos tarmių klasifikacijos: gretinamoji analizė. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Dangolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 108–111. Geržotaitė Laura 2015: Geolingvistinė Antano Baranausko lietuvių tarmių klasifikacijos analizė. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 4, sud. Vilija Ragaišienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 133–165. Geržotaitė Laura 2016: Lietuvos tarmių klasifikacijos tyrimas geolingvistiniu aspektu. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Geržotaitė Laura, Mikulėnienė Dangolė 2014: Geolektų ir regiolektų formavimasis Lietuvoje: žemėlapis ir komentarai. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Dangolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, XII žemėlapis. Girdenis Alekas, Zinkevičius Zigmas 1966: Dėl lietuvių kalbos tarmių klasifikacijos. – Kalbotyra 14, 139–147. Juška Antanas 1946: Ramygala. – Panevėžio vyskupija. Istoriniai duomenys, pastoracinė veikla, sud. Kazimieras Paltarokas. Vilnius: Lietuvių katalikų mokslo akademija, 198, 277–287. Karaś Halina 2002: Gwary polskie na Kowieńszczyźnie. Warszawa-Puńsk: Wydawnictwo „Aušra”. Karaś Halina, Rutkowska Krystyna, Geben Kinga, Ušinskienė Wiktoria 2001: Język polski na Kowieńszczyźnie. Historia, sytuacja socjolingwistyczna, cechy językowe, teksty. Warszawa: Elipsa. Kazlauskaitė Rūta 2008: Jonavos šnektos fonetinės ypatybės. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 2, 600–609. Kazlauskaitė Rūta 2012: Balsų sistema Aleksandro Žirgulio darbe „Survilškio tarmė“. – Baltistica 47(2), 321–342. Kubiliūnienė Loreta 2016: Butkiškių kaimas. – Ramygala, vyr. red. ir sud. Gražina Navalinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 534–537. Kviklys Bronius 1965: Mūsų Lietuva. Krašto vietovių istoriniai, geografiniai, etnografiniai bruožai 2. Boston: Lietuvių Enciklopedijos leidykla. Straipsniai / Articles 191 LAURA GERŽOTAITĖ LKA I – Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika, ats. red. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1977. LKA II – Lietuvių kalbos atlasas 2. Fonetika, ats. red. Kazys Morkūnas. Vilnius: Mokslas, 1982. LT III – Lietuvių tarmės 3: rytų aukštaičių ir vakarų žemaičių tekstai, sud. Žaneta Urbanavičiūtė-Markavičienė, Vladas Grinaveckis. Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas, 1993. Malinauskas Alvydas 2016: Juodžių kaimo istorija. – Ramygala, vyr. red. ir sud. Gražina Navalinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 661–683. Meiliūnaitė Violeta 2009: Pietų panevėžiškių vokalizmas ir jo raidos bruožai. Dataro disertacija. Kaunas: Vytauto Didžiojo universiteto leidykla. Meiliūnaitė Violeta 2016: Pietiniai panevėžiškiai: bendrieji Ramygalos šnektos bruožai. – Ramygala, vyr. red. ir sud. Gražina Navalinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 1278–1284. Miknienė Stasė 2016: Jotainių kaimas. – Ramygala, vyr. red. ir sud. Gražina Navalinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 622–642. Miškinis Vytautas 2016: Metinių, Šambalioniškio, Repšių, Dubarų kaimų istorija. – Ramygala, vyr. red. ir sud. Gražina Navalinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 720–730. PKT II – Iš Panevėžio krašto tautosakos 2, sud. Eugenijus Urbanas. Panevėžys: UAB „Panevėžio spaustuvė“, 2006. Rutkovska Kristina 2014: Lenкų kalbos plitimas ir vartojimo ypatumai. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 216–227. Salys Antanas 193: Kelios pastabos tarmių istorijai. – Archivum Philologicum 4, 21–34. Salys Antanas 1935: Lietuvių kalbos tarmės (Rankraščio teisėmis). Kaunas. Salys Antanas 1946: Lietuvių kalbos tarmės (Rankraščio teisėmis). Tübingenas. Salys Antanas 192: Raštai 4: Lietuvių kalbos tarmės. Roma: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija. Saniewska-Mochowa Zofia, Zielińska Anna 2005: Szlachta łużańska i jej polszczyzna dawniej i dziś. – Acta Baltico-Slavica 29, 69–85. Senkus Juozas 1951: Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programa. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. 192 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramyg alos šne kta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė Specht Franz 1920: Litauische Mundarten gesammelt von A. Baranowski 1. Texte. Leipzig: Verlag von K. F. Koehler. Šėtus Benediktas 2007: Lenkų mokyklų steigimas Lietuvoje 1926 m. – Istorija. Lietuvos aukštųjų mokyklų mokslo darbai. Vilnius: Lietuvos edukologijos universitetas, 65, 38–47. Šidlauskas Vincas 2016: Truskava ir jos apylinkės. – Ramygala, vyr. red. ir sud. Gražina Navalinskienė. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 818–848. Šukys Jonas 1986: Eriškų tarmė. – Upytė, ats. red. Norbertas Vėlius. Vilnius: Mintis, 127–146. Švambarytė-Valužienė Janina 2016: Kaip kalbama buvusiame Šeduvos valsčiuje. – Šeduva, sud. Jonas Linkevičius. Vilnius: VšĮ „Versmės“ leidykla, 307–315. Urbanavičiūtė Žaneta 1963: Kelios naujesnės jotvingių tarmės ypatybės. – Kalbotyra 9, 209–211. Vidugiris Aloyzas 1993: Būdingesnės Uliūnų šnektos fonetinės ypatybės. – Uliūnai, sud. Albertas Ulys. Vilnius: Lietuvos kraštotyros draugija, 197–200. Zielińska Anna 2002: Mniejszość polska na Litwie kowieńskiej. Studium socjolingwistyczne. Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy. Zinkevičius Zigmas 1969: Apie lietuvių kalbos tarmių skirstymą. – Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija 3 (31). Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 365–380. RANKRAŠTINIAI ŠALTINIAI Adomitytė-Diržinskienė Valerija 1957: Krekenava, Ramygalos raj. (299). Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 410. Eigminas Kazys (metai nenurodyti): Punkto Nr. 336 (Ramygalos raj., Truskavos apyl. Užartėlės kaimas) informacijos ir tekstai. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 518 (1–3). Gaivenis Kazimieras 1960: Punkto Nr. 268. Dūdų (Panevėžio raj.). Informaciniai dalykai ir tekstai. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 606 (1–2). Libertė Aldona 1959: Aukštadvaris – 337. Informaciniai dalykai ir tekstai. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 532. Masiūnas Kazimieras 1959: Gudelių punktas Nr. 300. Informaciniai dalykai ir tekstai. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 523. Straipsniai / Articles 193 LAURA GERŽOTAITĖ Mikėnas Jonas 1951: Ramygalos rajono Ėriškių apyl. ir k. tarmės apklausas. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 104 (1–5). Rutkauskaitė V. 1959: 201 Smilgų punkto, Šeduvos raj. Informacijai dalykai ir tekstai. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 648 (1–2). Rutkauskaitė V. 1960: Informacijos ir tekstai iš punkto Nr. 266, t. y. Vadaktų tarmės. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 521 (1–2). Sabaliauskas Jonas 1959: Survilškis (299). Informaciniai dalykai ir kiti tarmės dėsniai. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 560. Sabaliauskas Jonas 1960: Survilškis (299). Tiriamojo punkto Nr. 335 tarmės tekstai. Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 560. Urbanavičiūtė Žaneta (metai nenurodyti): Jotainių tarmės tekstai (301). Lietuvių kalbos instituto Geolingvistikos centro Tarmių archyvas, Nr. 736 (1–4). GARSINIAI ŠALTINIAI Barklainių k., Uliūnų par., Panevėžio r. CD 42 RAP 3: 0980268 (1964 m. įrašė A. Vidugiris, K. Morkūnas). Masiokų k., Ramygalos aps., Panevėžio r. CD 142 RAP 3: 1650300 (1964 m., įrašė K. Morkūnas). Masiokų k., Ramygalos aps., Panevėžio r. CD 142 RAP 3: 1660100 (1964 m., įrašė K. Morkūnas). Ramygalą, Panevėžio r. CD 177 RAP 10: 5100130, 5101300, 5101300 (1978 m., įrašė A. Vidugiris). Šukionių k., Truskavos par., Kėdainių r. CD 174 RAP 9: 0990136 (1964 m., įrašė K. Morkūnas, A. Vidugiris). Uliūnai, Panevėžio r. CD 185 RAP 11: 4201268, CD 218 RAP 13: 42301268 (1973 m. įrašė A. Vidugiris). Vitriškių k., Panevėžio r. CD 218 RAP 13: 3410267, 3420267, 3430267 (1970 m., įrašė A. Vidugiris, E. Grinaveckienė). 194 Acta Linguistica Lithuanica LXXVI Ramygalos šnekta lietuvių tarmių klasifikacijoje: geolingvistinė analizė Ramygal[a] Subdialect in the Classifications of Lithuanian Dialects: Geolinguistic Analysis SUMMARY The article discusses the development of the Ramygal[a] subdialect attributed to the Eastern Aukštaitian of Panevėžys by Alekas Girdenis and Zigmas Zinkevičius. The research materials comprise the manuscript descriptions and texts as well as audio recordings in this subdialect dating to the second half of the 20th century. The place of the area of the subdialect in the classifications of Lithuanian dialects is established by comparing dialects by methods of digital cartography. A comparative analysis of the linguistic features recorded in the area of the subdialect enables us to evaluate the changes that occurred in the Ramygal[a] subdialect. The dialectal belonging of the Ramygal[a] subdialect varied across all classifications of Lithuanian dialects. Even two of them – classifications by Antanas Baranauskas and Antanas Salys – assigned this subdialect or its part to the transitional area between Western and Eastern Aukštaitian. The whole area of the subdialect was attributed to Eastern Aukštaitian in the classification by Girdenis and Zinkevičius in the second half of the 20th century. The twofold pronunciation of mixed diphthongs am, an, em, en and former nasal vowels ą, ę was recorded in the area of the Ramygal[a] subdialect migrating across classifications. The maintenance of the above features links the subdialect in question with Western Aukštaitian subdialects, whereas their narrowing associates it with Eastern Aukštaitian. Though influenced by eastern subdialects, the Ramygal[a] subdialect should not be assigned to them alone. Minor linguistic changes recorded in the subdialect confirm the accuracy of the reconstructed eastern boundary of Baranauskas’ First Eastern. An assumption can be made that not only Middle Aukštaitian but also its neighbouring Eastern Aukštaitian Pantininkai was transitional by nature in Salys’ classification. Įteikta 2017 m. lapkričio 14 d. LAURA GERŽOTAITĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] Straipsniai / Articles 195