Pokario Lietuvos partizanas publicistiniame diskurse

AURELIJA GRITĖNIENĖ Institut litevského jazyka Směry vědeckého výzkumu: sémantika, lexikologie, dialektologie. Litevský poválečný partyzán v publicistickém diskurzu Partyzán poválečné Litvy v diskurzu názorové publicistiky Psal jsem o partyzánech a pořád chodím s pocitem, že jsem neřekl něco mimořádně důležitého, možná dokonce to nejdůležitější. (Romualdas Ozolas. 2002-ieji. Lietuva: politinis metų portretas, s. 120) Partyzán poválečné Litvy v diskurzu názorové publicistiky Psal jsem o partyzánech a pořád chodím s pocitem, že jsem neřekl něco opravdu důležitého, možná dokonce to nejdůležitější. (Romualdas Ozolas. 2002-ieji. Lietuva: politinis metų portretas, s. 120) ANOTACE Předmětem této studie je přibližně 7 500 vět vybraných z publicistických textů Korpusu současné litevštiny, v nichž se hovoří o litevských partyzánech z poválečného období. Cílem je pomocí metody konceptuální analýzy lubelské etnolingvistické školy zjistit, jak je litevský partyzán konceptualizován a kategorizován v publicistickém diskurzu a jaká je jeho kognitivní definice. Sémantická analýza materiálu ukázala, že identita partyzána v korpusu není jednotná. V publicistickém diskurzu je partyzán vnímán třemi způsoby: 1) jako konkrétní, jasně pojmenovaná osoba; 2) jako abstraktní, neidentifikovaná postava; 3) jako nepravá, zfalšovaná identita. KLÍČOVÁ SLOVA: kognitivní etnolingvistika, sémantika, pojem poválečného partyzána, kognitivní definice. Straipsniai / Articles 177 AURELIJA GRITĖNIENĖ ANOTACE Článek se zaměřuje na přibližně 7 500 vět o litevských partyzánech z poválečného období, vybraných z textů publicistiky uložených v Korpusu současné litevštiny. Článek se na základě metodologie konceptuální analýzy vypracované lubelskou etnolingvistickou školou pokouší zjistit, jak je litevský partyzán konceptualizován a kategorizován v diskurzu publicistiky a jaká je jeho kognitivní definice. Sémantická analýza dat ukázala, že identita partyzána zachycená v korpusu není jednotná. V diskurzu publicistiky je partyzán vnímán trojím způsobem: 1) jako konkrétní, výslovně určená osoba; 2) jako abstraktní, neidentifikovaná postava; 3) jako neskutečná, zfalšovaná identita. KLÍČOVÁ SLOVA: kognitivní etnolingvistika, sémantika, pojem poválečného partyzána, kognitivní definice. ÚVOD V elektronické verzi Velkého Slovníku litevského jazyka (dále jen LKŽe) je partyzán definován takto: „člen ozbrojených dobrovolnických oddílů místních obyvatel, působících proti týlu“. Podobná definice tohoto slova je uvedena také ve Slovníku současného litevského jazyka. Podstatné jméno partyzán je v něm definováno podobně jako v LKŽe, pouze se navíc uvádí, že partyzánské oddíly mohou bojovat nejen proti týlu, ale také „proti státní moci“. Ve Slovníku spisovné litevštiny je definice partyzána konkrétnější: výslovně se zde uvádí, že partyzáni působí „proti okupantům“¹. Tento článek neanalyzuje obecný pojem partyzána zaznamenaný v lexikografických pramenech, nýbrž velmi konkrétní postavu vymezenou místem a časem – litevského partyzána z poválečného období, tj. účastníka partyzánského boje proti sovětské moci, který probíhal v Litvě v letech 1944–1953. Historici uvádějí, že ozbrojeného poválečného odporu se „aktivně účastnilo nebo jej aktivně podporovalo přibližně 100 tisíc lidí, tedy asi 4% všech Litevců“; toto hnutí odporu bylo 10–15krát intenzivnější než v Lotyšsku a 30–60krát intenzivnější než v Estonsku (Anušauskas 2004: 241, 252; Kuodaitė, Tracevskis 2013: 34)². Téměř deset let trvající protisovětský odpor patří k největším a nejdelším partyzánským válkám v Evropě 20. století (Kuodaitė, Tracevskis 2013: 4). ¹ Heslo P ve Slovníku spisovné litevštiny dosud nebylo plně redakčně zpracováno. Definice byla převzata z rukopisu slovníku. Příklady v textech ukazují, že význam tohoto slova se nyní rozšiřuje; partyzán se užívá v novém, dosud nezaznamenaném významu. ² Rozsah partyzánského hnutí, které působilo v poválečné Litvě, dokládají také následující příklady z korpusu: Pro moskevské dosazené představitele byl každý Litevec spojován s partyzány a Kronika katolické církve. 178 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse V letech 1944–1953 se v řadách litevských partyzánů vystřídalo nejméně 50 tisíc lidí (Gaškaitė, Kuodienė, Kašėta, Ulevičius 1996: 366). Tragický poválečný partyzánský boj tedy zasáhl životy mnoha Litevců. Cílem tohoto článku je na základě publicistického diskurzu z konce 20. století3 analyzovat, které rysy konceptu partyzána4 jsou prototypické5 a jaká je kognitivní definice partyzána6. Takový kognitivní výzkum je v současném kontextu aktuální: v roce 2018 Seimas vyhlásil Rok Adolfa Ramanauskase-Vanagase a v tisku se stále objevují různé diskuse o hodnocení činnosti partyzánů7. Článek si tedy klade konkrétní úkol: zkoumat, jak je účastník desetiletí trvajícího ozbrojeného odporu – poválečný partyzán – vnímán v kolektivním vědomí dnešního publicistického diskurzu a nakolik utváření tohoto pojmu ovlivňuje historický, politický a ideologický kontext. V článku budou tyto i další otázky zodpovězeny na základě materiálu Korpusu textů současné litevštiny (dále jen DLKT), neboť korpus „odráží život a život se neustále mění; tato změna musí být správně, objektivně a nedogmaticky zachycena a popsána“ (Čermák 2000: 296). Právě korpusová analýza poskytuje sémantice objektivní empirické údaje o „zjištěných sémantických rysech a zákonitostech“ (Marcinkevičienė 2000: 49); korpusy „zahrnují desítky i stovky počítaných milionů autenticky užitých slov. Nejde o záměrně vymyšlené příklady, nýbrž o živé užívání jazyka, a proto je korpus z hlediska sémantiky obzvláště cenným zdrojem pro výzkum lexika“ (Macijauskaitė 2000: 121). Kognitivní lingvistika se stále častěji obrací ke korpusům jako k jednomu ze zdrojů pro určování rozdílů ve významech slov (Gries 2006: 60), protože tradiční slovníky často odrážejí ideologii redaktorů (Williams 2013: 18). Po rozšířeném vyhledávání v publicistických textech bylo v korpusu nalezeno 790 příkladů, v nichž bylo užito lexému partizanas. Ve více než 400 větách se hovoří 3 Diskurz je zde chápán v širokém smyslu jako jazyk, promluva s určitými vlastnostmi (více o širokém a úzkém pojetí diskurzu viz Marcinkevičienė 2008: 15). 4 Koncept je zde chápán jako jednotka myšlení, veškeré informace o něčem, které jsou ve vědomí lidí hovořících určitým jazykem. Více o termínu koncept viz: Чернейко, Cho Son Te 2001: 51; Papaurėlytė 2003: 25; Papaurėlytė-Klovienė 2007: 15–17; Gudavičius 2011: 109–117. 5 Prototyp je nejcharakterističtější člen kategorie, podle něhož se rozpoznává sama kategorie. Více o pojmu prototyp viz: Geeraerts 2006: 327–355; Gudavičius 2009: 59–61; Jakaitienė 2010: 58–60; Ungerer, Schmid 2006: 10. 6 Kognitivní definice vychází z každodenního, osobního poznávání a prožívání světa; ukazuje, jaké asociace se v mysli mluvčího vybavují v určité jazykové situaci (Bartmiński 2007: 44; Gudavičius 2009: 70–72; Rukovska, Smetona, Smetonienė 2017: 30). 7 Srov. názor spisovatelky Rūty Vanagaitė na partyzánského velitele A. Ramanauskase-Vanagase, diskuse o pomníku připomínajícím partyzánské bunkry na náměstí Lukiškių aikštė a další. Straipsniai / Articles 179 AURELIJA GRITĖNIENĖ nikoli o poválečných litevských partyzánech. V letech 1942–1944 působili v Litvě rudí (jiní kmenoví, sovětští, bolševičtí) partyzáni8. Kromě nich jsou v korpusu sestaveném Kaunaskou univerzitou Vytautase Velikého zmíněni také partyzáni různých dalších zemí a národů: afghánští, irští, albánští, čečenští, gruzínští, jugoslávští, kurdští, polští, palestinští, rumunští, tádžičtí, tamilští aj. Takové věty jsou z celkového souboru vyřazeny. Článek tedy analyzuje přibližně 7 500 vět, v nichž se hovoří výhradně o poválečných litevských partyzánech9. Litevské partyzány lze od ostatních odlišit nejen podle kontextu, ale také podle určitých formálních znaků. Prostorovou (místní) příslušnost označuje typické atributivní spojení litevský (litevský) partyzán, např.: V okolí se objevili ozbrojení litevští partyzáni. Těžko lze věřit, že by litevští partyzáni hledali inspiraci v činnosti svých nejzavilejších nepřátel. Příslušnost k vymezenému období označuje atributivní spojení poválečný partyzán, např.: Do svazu přijímají pouze poválečné partyzány, odbojáře a ty uvědomělé, kteří se jimi stali před konkrétním datem – před pučem v roce 1991. Někdy se časová a prostorová příslušnost výslovně uvádí v jedné větě, např.: Jeho otec, lékárník, ošetřoval, obvazoval a operoval jak ruské bolševiky během německé okupace, tak litevské partyzány v prvních poválečných letech. Článek se zabývá pouze podstatným jménem rodu mužského partizanas a provádí jeho sémantickou analýzu. Korpusová data ukazují, že lexém partizanė10 je mnohem vzácnější, protože ženy poválečným mužským partyzánům nejčastěji sloužily jako spojky. Dokládají to také věty z publicistiky, např.: Partyzáni se zdráhali přijímat ženy do řad aktivních bojovníků. Lexém partizanas má několik synonym. LKŽ zaznamenává tato: banditas s hanlivým významem11, označení související s lesem miškinis, žaliukas, činnosti 8 Korpus rovněž dokládá, že v Litvě existovaly různé druhy partyzánů, např.: V Aduškė není mnoho stop minulosti: proslulý les Antanų, který ukrýval různé druhy partyzánů, kaple postavená roku 1863 pro povstalce a zrestaurovaná z prostředků starostenského úřadu, jeden hradní pahorek. 9 Srov. jak je v samotném korpusu „definován“ poválečný litevský partyzán: Partyzány nazýváme bojovníky nepravidelné armády bojující za svobodu Litvy; bolševici nazývají partyzány výsadkáře vyslané do Litvy bojovat proti Němcům. 10 Po vyhledávání v korpusu pomocí podstatného jména ženského rodu partizanė bylo nalezeno pouze 71 vět. 11 Tak sovětská propaganda, nepřátelsky naladěná vůči nim, nejčastěji nazývala partyzány, aby znevážila partyzánské hnutí a jeho účastníky; obraz partyzána jako bandity je však v povědomí některých Litevců živý dodnes. 180 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse s časovým séman­tém obsahující noční12. V korpusu se vedle lexému partizán nejčastěji vyskytovalo synonymum bandita, o něco méně často pak lesní muž, zelený, zelenáč, lesní bratr, např.: Poválečné partyzány sovětská moc nazývala bandity, ozbrojený odpor banditismem. Tehdy ani slovo „partyzáni“ neexistovalo. Lidé jim říkali lesní muži, zelenáči. DKT uvádí řadu kontextových synonym slova partyzán13: bratr, didentas, džūkas, bojovník za svobodu, člen podzemního hnutí, účastník bojů za svobodu, obránce svobody, lesní bojovník, rezistent, synáček kulaka, terorista apod. Např.: Džūkas byl v poválečném období téměř synonymem partyzána, ale tato vášeň pro válku, vášeň pro smrt a vědomí přetrvávají vedle básnické vášně; síla, smrt a něha jdou u džūků ruku v ruce jako nikde jinde. Žemaité na základě návrhů od roku 1951 začali partyzáni používat označení bratři. Lesní bojovníci a členové podzemního hnutí – litevští partyzáni, bojující proti rudému fašismu, jsou v tomto zákoně zcela ignorováni, a tak se bolestivá minulost využívá k rozdělování. Odpůrci odboje často rádi nazývají partyzány synáčky kulaků a jejich příznivce vykořisťovateli pracujících. Jak dnes nazývám litevské partyzány, nezjemnilo by označení „bandita“ jeho mezinárodní znění – „terorista“? Kontextovým antonymem tohoto slova14 bývá označení striba15, které je ideově i politicky protikladné konceptu partyzána (říkalo se mu také istreba, skreba, lidového obránce aj.). Kontextovými antonymy slova partyzán mohou být někdy i jiné lexémy: člen KGB, komunista, např.: A stavět dnes partyzány a striby do jedné řady je katastrofální. Skutečný absurdní počin je, když stejnou medailí vyznamenají rezistenta či partyzána, který bojoval za svobodu Litvy, i člena KGB, který tuto svobodu dusil. 12 V krásné literatuře je doloženo ještě více kontextových synonym slova partyzán: například v románu v miniaturách Justina Marcinkevičiuse „Neužmiršti Sulvalkijos vardai“ (2014) se partyzánům říká také lesníci (s. 72 aj.), lesní muži (s. 52 aj.), lesní bratři (s. 66) aj. 13 Kontextovými synonymy se nazývají slova, jejichž synonymické vztahy jsou dočasné, tj. synonymy se stávají pouze v určitém kontextu (Pikčilingis 1975: 209–210; Jakaitienė 2010: 130). 14 Slova, jejichž antonymické vztahy jsou dočasné, tj. antonymy se stávají pouze v určitém souvislém kontextu, se nazývají kontextová antonyma (Pikčilingis 1975: 228–229; Jakaitienė 2010: 138). 15 Stribas (srov. rus. ucтpeбитeль) – člen civilních ozbrojených polovojenských jednotek sovětské moci, které v letech 1944–1954 v Litvě pomáhaly okupantům provádět represálie. V poválečné Litvě proti partyzánům bojovaly dvě divize lidového komisariátu (NKVD), několik pluků pohraničního vojska, asi 7 tisíc takzvaných istrebitelů a stejný počet sovětských stranických aktivistů. V roce 1952 připadalo na jednoho partyzána 30 vojáků a stribů ministerstva státní bezpečnosti SSSR (MGB) (Starkauskas 2001: 77; Vėliūtė 2009: 7). Straipsniai / Articles 181 AURELIJA GRITĖNIENĖ V tomto článku partizánasynonyma a antonyma nejsou podrobněji analyzována a nebyla zahrnuta do celkového souboru příkladů. Cílem článku je pomocí metody analýzy konceptů lubelské etnolingvistické školy zjistit, jak je litevský partyzán konceptualizován a kategorizován v publicistickém diskurzu a jaká je jeho kognitivní definice. Badatelé kognitivní etnolingvistiky nahlížejí na jazyk jako na nedílnou součást kultury. Jejich cílem je ukázat, co se aktivuje v mysli mluvčího, když člověk v určitém kontextu vysloví nebo uslyší slovo (Smetona 2018: 179). Obsah předkládaný kognitivní definicí má poznávací povahu: jejím cílem je zjistit, jak mluvčí chápou věc a jak jsou kategorizovány její vlastnosti a hodnocení. Tato definice zachycuje všechny významové rysy – centrální i periferní, denotační i konotační. Při důsledném dodržení stanovené metodologie by analýza konceptu měla vycházet ze tří typů údajů: z jazykového systému, dotazníků a textů (o metodologii kognitivní etnolingvistiky podrobněji viz Rutkovska, Smetona, Smetonienė 2017: 29–35). Jak již bylo řečeno, tento článek podrobněji analyzuje pouze údaje ze současných publicistických textů. Je proto důležité zdůraznit, že zde předložená kognitivní definice partyzána není absolutní ani konečná; je formulována na základě analýzy pouze jednoho typu textů. Po prozkoumání údajů z jazykového systému, beletristických textů a dotazníků by měla být tato definice v budoucnu doplněna. Historické zkoumání činnosti poválečných partyzánů začalo podrobněji až s nástupem obrození a po znovunabytí svobody16. Za téměř 30 let svobody bylo na toto téma napsáno mnoho knih a článků, vydány vzpomínky partyzánů, fotoalba, sbírky písní apod. O tomto tématu píší velmi mnoho a podrobně zejména Arvydas Anušauskas, Nijolė Gaškaitė, Dalia Kuodytė, Algis Kašėta, Bonifacas Ulevičius, Rūta Gabriele Vėliūtė a další badatelé z Litevského centra pro výzkum genocidy a odporu obyvatel17. K tomuto tématu bylo obhájeno několik disertací z oboru historie: Mindaugas Pocius (2005) zkoumal partyzánský odpor v Litvě a boj proti obyvatelům obviněným z kolaborace; tématem výzkumu Mingailė Jurkutė (2016) byla paměť války litevských partyzánů (na základě sovětských, místních a exilových vyprávění); Aistė Petrauskienė (2017) popsala místa partyzánské války, jejich připomínání a začleňování do kulturního dědictví v nezávislé Litvě. Partyzánskou válkou a jejími účastníky se zabývají také literární vědci a antropologové. Obraz poválečného partyzána v litevské beletrii (próze, písních a básních) popsal antropolog Romas Vaštokas (196). Jak jsou litevští partyzáni zobrazováni v současných románech litevských autorů, a 16 V exilu se o partyzánském hnutí v poválečné Litvě začalo psát mnohem dříve; viz práce profesora politologie na Oklahomské univerzitě Vytautase Stanleyho Vardise (1969), publicisty Kazimierase Vidikase (1962), historiků Kęstutise Girniuse (1990), Romualdase Misiūnase, Reina Taagepery (1992) aj. 17 Podrobnou kroniku viz na konci tohoto článku v seznamu literatury. 182 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse partyzánskou válku, jak je v nich aktualizována koncepce kolektivní paměti a jak je interpretována historie, zkoumal Nerijus Brazauskas (2015). Z kognitivního hlediska nebyla postava partyzána dosud zkoumána. Lingvisté Vilniuské univerzity na základě principů kognitivní etnolingvistiky formulovaných Jerzym Bartmińským vymezili řadu konceptů: OHEŇ, VODA, DOMOV, RODINA, PRÁCE, EVROPA, SVOBODA, ČEST aj.; do budoucna se plánuje zkoumání konceptů ZDRAVÍ, SPRAVEDLNOST, VLAST, DUŠE aj. (podrobněji viz Rutkovska, Smetona, Smetonienė 2017: 15–16). O obrazu partyzána v litevském jazyce se dosud nepsalo, a proto má formulace konceptu PARTYZÁNA na základě analýzy publikovaných textů smysl. Ačkoli je zřejmé, že skutečný svět nikdy nebude v jazyce plně „vyjádřen“, „odražen“ či „vypovězen“ a jazyk jej nikdy nepředstaví přesně takový, jaký je, lze na druhou stranu v jazyce očekávat i to, co ve světě nikdy nebylo, není a nebude (Ozolas 2003: 91). Takový sémantický výzkum je v dnešním kontextu aktuální; při zkoumání materiálu jsme se snažili co nejvíce vyhnout předem utvořeným názorům či stereotypům zakořeněným ve společnosti. Jednoduše jsme sledovali, jaký koncept se utváří při sémantické analýze jednotlivých příkladů, a poté jsme je propojovali do celku a přistoupili k širšímu zobecnění. V budoucnu by bylo možné kognitivní definici partyzána doplnit o údaje z různých slovníků, beletristických textů a dotazníků, jak již bylo uvedeno. 1. IDENTITA PARTYZÁNA: KONKRÉTNÍ OSOBNOST Doklady z DLKŤ ukazují, že pojem partyzána není ve vědomí Litevců jednotný. V naší kolektivní paměti bývá partyzán spojován buď s konkrétní, jasně pojmenovanou osobou, nebo s abstraktní, neidentifikovanou postavou. 1.1. Pojmenování konkrétní osobnosti Doklady odkazující na konkrétní osobnost lze z hlediska sémantické informace rozdělit do několika skupin. 1) Doklady, v nichž je partyzán uveden třemi osobními jmény: uvádí se jeho jméno, příjmení a krycí jméno. Krycí jméno je povinným atributem partyzána, např.: Straipsniai / Articles 183 AURELIJA GRITĖNIENĖ Každý partyzán, když vstupoval do oddílu, musel složit přísahu a zvolit si krycí jméno18. Krycí jméno se nejčastěji píše za spojovníkem, po nezkráceném jménu a příjmení, např.: Dne 6. července 1946 zahynul v lese Pytagiai partyzán Spojeného okruhu Kęstutis Alfonsas Jokubauskas-Šuva. Vyskytují se případy, kdy se krycí jméno píše v uvozovkách po nezkráceném jménu a příjmení, např.: Vypráví bývalý partyzán z oddílu „Trimitas“ Vincas Grinkus „Kariūnas“, který nyní žije ve Vilniusu. V korpusu se krycí jméno někdy píše po nezkráceném jménu a příjmení, za spojovníkem a v uvozovkách, např.: Partyzán Vytautas Čekaitis-„Mėnulis“ byl zároveň agentem NKVD „Rel-sas“, nikdy nepatřil k oddílu „Vytenis“, ale o existenci jeho oddílu věděl. Méně časté jsou případy, kdy se krycí jméno píše po nezkráceném jménu a příjmení v závorkách nebo v uvozovkách a závorkách, např.: A toho dne zašli k Plutlevičovým čtyři partyzáni: Tomas Kondratas (Briedis), Adolfas Bilinskas (Jurginas), Navickas (Kardas) a Švalkus (Šernas). Vzpomínky partyzána Petra Grilauskase („Griečius“) zaznamenal npor. Antanas Šimėnas. Ve vzácných případech se nejprve uvádí krycí jméno a za ním skutečné nezkrácené jméno a příjmení, např.: Zahynul partyzán Jaunis-Jonas Kuras. 2) V korpusu bylo nalezeno několik set ilustrací, v nichž je partyzán označen dvěma osobními jmény: nezkráceným (mnohem méně často zkráceným) jménem a příjmením, např.: Z naší vesnice zahynul také partyzán Kazys Veršulis. Partyzán K. Gvergždis se pokusil přiblížit ke stodole a vypustit koně, ale hned ho zastřelili. 3) Mnoho ilustrací uvádí pouze příjmení partyzána, např.: Įžakėnas byl odvážný a statečný partyzán. V roce 1953 přivedl partyzán Palubeckas k jeho bunkru čekisty. 4) Bylo nalezeno několik vět, v nichž je uvedeno pouze jméno partyzána19, např.: Rosė je jediný partyzán Paulius. 18 Jak již bylo uvedeno, veškerý empirický materiál pro výzkum byl shromážděn z Korpusu současné litevštiny, proto se u každého příkladu samostatně neuvádí konkrétní metrika. 19 Jak známo, běžné osobní jméno mohlo být v poválečném období užíváno také jako přezdívka. Jakou funkci osobní jméno v těchto větách plní (zda označuje jméno, nebo přezdívku), lze jen těžko říci. K objasnění této otázky by byl zapotřebí širší kontext; samotný konkordancový výpis korpusu o rozsahu 300 znaků nestačí. 184 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publisiniame diskurse Balys Bisys, přezdívka Lokys, Jonas a Augustas Medikai, přezdívky Aidas a Tūzas, padl také partyzán zvaný Juozu Jūtų, jehož příjmení se nepodařilo zjistit. 5) V mnoha ilustracích se uvádí pouze partyzánská přezdívka. Jak již bylo uvedeno, jde o povinný atribut partyzána, např.: Jeden partyzán, jehož přezdívka byla Tankistas, padl. Bylo uvedeno několik případů, kdy je přezdívka zapsána v uvozovkách, např.: Tam se také píše, že operaci velel „Jungas“, partyzán pocházející z nedaleké vesnice Pačiudėkiai. Po probrání pojmenování konkrétní osoby lze přistoupit k analýze typických rysů konceptu partyzána. Vybrané příklady z DLKT ukazují, že při popisu litevského poválečného partyzána je třeba hovořit o místě a době jeho původu, příslušnosti k rodu, rodině, regionu a vojenskému územnímu útvaru, zastávaných funkcích, sociálním postavení, povahových (méně často vnějších) vlastnostech, době a místě bojů a smrti, partyzánské činnosti (a jejím hodnocení), vztazích k okolí a blízkým, smrti, místě posledního odpočinku a vztahu k současnosti. 1.2. Místo a čas narození Identita partyzána jako taková se skládá z mnoha detailů. Text obsahuje několik vět o místě původu partyzána. Někdy je uvedena rodná vesnice, např.: Partyzán Gozdas-Lapelis pochází z vesnice Žibučiai. V některých případech se uvádí, že partyzán náleží k vesnici, obci apod., ale ne vždy je jasné, zda jde o místo narození, zda tam žil, nebo zda tam pouze bojoval, např.: Poválečné období, deportace, slavný Juodes partyzán Dimeikis, jehož mrtvé tělo nikdo neviděl. V bitvě padli Stasys Jurevičius a jeden partyzán od Troškūnů. Publicistické texty pojednávají o partyzánech, kteří skutečně žili (nebo stále žijí), proto se v téže větě často uvádí mnoho konkrétních biografických údajů. Vedle místa narození se často uvádí i přesné datum narození, např.: Partyzán Petras Kemblys se narodil roku 1923 ve vesnici Šarai, obci Jūžintai, v okrese Rokiškis. Vypráví Antanas Žibutis (nar. 1937 ve vesnici Mariniškiai, v obci Taujenai). Vedle data narození se v téže větě uvádějí i další podrobné osobní údaje (doba působení v partyzánském hnutí, zastávané funkce, místo a datum úmrtí, okolnosti apod.), např.: Panevėžio senamiestyje kapinėse ieškota partizano Antano Barausko-Vėjavaikio (1913–1945), žuvusio vadovaujant J. Kučą-Finką, palaikų, bet nerasta. Straipsniai / Articles 185 AURELIJA GRITĖNIENĖ Velitel dajnávského obvodu, partyzán litevského hnutí za svobodu s krycím jménem Dzūkas, narozený roku 1925, od září 1946 bojoval za obnovu demokratické Litvy a v hnutí zastával různé funkce. Věk partyzána označuje také konkrétní počet let, například: Většinu partyzánů tvořili mladí lidé ve věku 18–20 let. Když před několika desetiletími v Litvě jednoho osmnáctiletého partyzána po dlouhém mučení postavili před obrovský tank, aby prozradil sebe, své přátele a tajemství, mlčel. Je tomu 55 let, co v roce 1947 zahynul třicetiletý Justin Lelešius-Grafas, litevský partyzán a kněz. Přibližný věk se vyjadřuje podstatným jménem mladík a přídavnými jmény mladý, malý, například: Z několika útržků, které se ke mně donesly, jsem pochopil, že mladík, který se zpovídá, přišel z lesa a je to partyzán. Mladý partyzán často odcházel domů navštívit rodiče a ještě častěji — poté, co matce řekl, že jde zpátky k lékaři, a doktoru Klišonisovi, že běží navštívit matku — spěchal za muži Balise Vaičėnase. Vedle něj u schůdku stál mladý partyzán (krycí jméno Simas). Jak je patrné z příkladů, typický poválečný partyzán byl mladý muž (18–40 let). Potvrzují to i historici. „Průměrná doba partyzánské činnosti činila dva až tři roky. Většina bojovníků padla před dosažením 22 let“ (LK 1996: 12). 1.3. Rodinná a manželská příslušnost V publicistických textech se při vyprávění o partyzánech poměrně často uvádí také jejich vztah k rodině. Jde o určité pouto muže, který odešel do lesů, k blízkým, jež zanechal doma. Partyzán je syn, otec, bratr nebo nějaký vzdálenější příbuzný těch, kteří zůstali doma, například: Celou jejich rodinu – otce, matku a tři děti (malá sestřička brzy zemřela) – v roce 1946 deportovali do Krasnojarské oblasti, neboť Stasčin otec byl partyzán. Skrývaly se, neboť jejich syn a manžel byl partyzán. Samozřejmě, bratr partyzán je snesitelným důvodem k tomu být pronásledován. Jeho neteř mu téměř celou tvorbu horlivě recitovala: Antanas Kapčius, básníkův příbuzný a partyzán, který vězněn v témže lágru. Z dnešního pohledu lze partyzána označit také za něčího dědečka (v poválečných letech, jak již bylo zmíněno, vstupovali do partyzánského boje poměrně mladí muži), například: Dědeček Petras byl litevský partyzán, bojoval za nezávislost Litvy. 186 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse V korpusu je zaznamenána nejedna věta, v níž se hovoří také o poměrně volné příslušnosti partyzána, např.: Jeho starší Alfonsas Vaišnoras byl partyzánem – do lesa odešel v roce 1945. 1.4. Příslušnost k regionu Partyzáni působili ve všech regionech Litvy, např.: Abychom co nejšířeji představili partyzány ze všech litevských regionů, museli jsme o pomoc požádat také muzeum „Aušra“ v Šiauliai, vlastivědná muzea ve Skuodasu a Uteně i soukromé sběratele. Nejčastěji se uvádí příslušnost k některému z etnografických regionů. Aukštaitija, např.: Údajně tak byly položeny základy takového svazu, neboť partyzáni z Aukštaitije zastupovaní Markuliem již mají společné velení – štáb partyzánů z Aukštaitije. Dzūkija, např.: Host nabyl dojmu, že partyzáni z Dzūkije pod vedením Kazimieraitise byli v té době nejlépe organizovanou a nejsilnější partyzánskou skupinou v Litvě. Suvalkija, např.: Další pohlednice jsou věnovány partyzánovi ze Suvalkije Vincasi Štrimovi „Šturmovi“ (1921–1948), významným rodákům Jonasi Bražinskovi (1876–1963) a Petru Jakštovi (1899–1989). Žemaitija, např.: Tak tehdy ve svém deníku zapsal partyzán ze Žemaitije čtyřiadvacetiletý Juozas Žagaras. Někdy se uvádí příslušnost partyzánů k obci, místní části, okresu, městečku, vesnici apod. Např.: Před odjezdem bylo třeba navázat kontakty s partyzány působícími v okolí Jurbarkasu. Například v okrese Prienai velitel partyzánského oddílu „Anupas“ rozesílal partyzánské noviny „Laisvės žvalgas“. Udržoval styky s partyzánskými veliteli působícími ve valsčích Krekenava a Ramygala, Kazim Varnonisem („Vėtra“) a dalšími, a poskytoval jim informace. V Pagarbiu v seniūniji Ašminta, ve vesnici Pagarbiu, bylo vztyčeno sedm křížů na počest partyzánů. Straipsniai / Articles 187 AURELIJA GRITĖNIENĖ 1.5. Příslušnost k oblasti, okruhu, jednotce a podobně Jednotky litevských partyzánů měly stejně jako armáda jasnou a přísnou vnitřní strukturu. Jejich organizovanost a disciplína byly jedním z faktorů, které způsobily, že odpor proti okupantům trval téměř deset let (LK 1996: 8). To jasně ukazují i příklady z korpusu: Partyzáni byli litevskou armádou vedoucí partyzánskou válku proti okupantům. Jejich status jasně ukazuje, že partyzáni nebyli jen tak ozbrojení lidé, ale velmi přísně organizovaná vojenská struktura s konkrétními a ušlechtilými cíli. Největším vojenským územním celkem byla oblast. Tvořily ji 2–4 okruhy. Oblasti byly tři: Jižní Litva, Severovýchodní Litva a Západní Litva (LK 1996: 10). Všechny tyto oblasti jsou zmíněny i v korpusu, například: Partyzánům v Dzūkiji a později i v celé oblasti Jižní Litvy velel podplukovník Juozas Vitkus-Kazimieraitis. Tehdy vydal velitel partyzánů Severovýchodní Litvy J. Kimštas-Žalgiris rozkaz všem partyzánům v Aukštaitiji, aby přerušili styky s výborem BDPS Markulia. Svou partyzánskou „kariéru“ zahájil jako náčelník štábu jednotky Žebenkštis; v roce 1947 se stal velitelem okruhu Kęstutis a v roce 1948 zorganizoval oblast partyzánů Západní Litvy a stal se jejím velitelem. Podle historiků se v letech 1944–1945 začaly zakládat jednotky zahrnující 2–5 partyzánských okruhů (Anušauskas 2004: 247). V roce 1947 působilo v Litvě 9 okruhů (LK 194–1953). V korpusu jsou zmíněny všechny; zde uvedeme jen několik typičtějších ukázek²⁰: Při obklíčení zastřelili posledního partyzána okruhu Vytautas, Antanase Kraujelise „Siaubūnase“; zahynul poslední partyzán okruhu Žemaičiai Pranas Končius „Adomas“. V roce 1950 v okruhu Vytis stále působilo 13 partyzánských oddílů, které sdružovaly přibližně 100 aktivních bojovníků. V různých obdobích působilo v Litvě až 30 jednotek (LK 1995: 9). Do jejich čela byli jmenováni velitelé menších útvarů (praporů, rot nebo oddílů): nejčastěji to byli důstojníci litevské armády, bývalí střelci, policisté či učitelé. V korpusu se uvádí přibližně 10 jednotek, například: Po svém otci, partyzánovi a vedoucímu informační služby jednotky Žalioji, se vydal stejnou cestou. V říjnu 1945, po sjednocení jednotek Žebenkštis a Lydys, byl založen okruh Žaibas, jehož velitelem partyzáni zvolili J. Žemaitise. 20 Partizanų kovos sričių, apygardų ir rinktinių žemėlapį ir schemą žr.: LK 1996: 31; Vėliūtė 2009: 107. 188 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse Velmi často se v téže větě uvádí, že partyzán náležel k více než jedné vojenské územní struktuře: vedle větší jednotky (okrsku) se zmiňuje i menší jednotka, např.: Mše za padlé Birutina jednotka Kęstutisova okruhu partyzán. V letech 1946–1948 se sdružovali v partyzánském oddílu „Putinas“ svazku „Tigras“. Deset partyzánů z Merkysova oddílu bylo bestiálně zastřeleno. Menší vojenská jednotka – rota, např.: O vzpomínky se při slavnostní ceremonii podělil partyzán Anicetas Sinanonis (krycí jméno Sigit as) z Butigeidovy roty Algirantova okruhu. 1.6. Zastávané funkce Z příkladů z DLKT se také dozvídáme mnoho o funkcích, které partyzáni zastávali. Bojovníci za svobodu měli stejně jako v regulérní armádě²¹ své funkce, vojenské hodnosti apod. Z korpusu se dozvídáme, že mezi partyzány byli řadoví a záložní partyzáni, např.: Nejprve byl řadovým partyzánem, později velitelem oddílu. Dnes mi hodiny počítají už sedmou desítku života, já, bývalý záložní partyzán, odsuzuji tento ostudný jev, který se stále projevuje v naší armádě. Na ilustraci jsou uvedeny důstojnické hodnosti (generál, poručík, adjutant apod.), např.: Účastníci shromáždění jednomyslně zvolili J. Žemaitise budoucím prezidentem; byla mu udělena hodnost partyzánského generála. Juozas Palūnas, který působil jako partyzán od roku 1944, byl jmenován velitelem Prisikėlimského okrsku (v letech 1949–1950 velitelem Maironisova svazku) a měl hodnost nadporučíka partyzánů. Jeho adjutantem se stal partyzán Viktoras Šniolis. Funkce partyzánských velitelů se často označují podstatnými jmény velitel, náčelník, např.: Tatínek byl partyzánem, později se stal partyzánským velitelem Liūtas. J. Žemaitis se stal náčelníkem štábu žemaitské jednotky, kterou tvořilo asi šedesát partyzánů, náčelníkem štábu. 21 Partizanų būriai buvo tvarkomi pagal Lietuvos kariuomenės pavyzdį (Vėliūtė 2009: 23); lietuviška rezistencija išskirtinė tuo, kad jos metu buvo sukurta centralizuota karinė valdžia (Anušauskas 2004: 242). Straipsniai / Articles 189 AURELIJA GRITĖNIENĖ V textu se velmi často zmiňují pomocníci partyzánů spojky22. Jsou blízko bojovníkům za svobodu, aktivně je podporují a představují jakýsi mezičlánek mezi partyzány a vnějším světem. Spojky plnily konkrétní úkoly partyzánů: udržovaly spojení mezi partyzánskými oddíly, shromažďovaly zpravodajské informace, šířily ilegální tisk a zásobovaly partyzány různými prostředky (LK 1996: 11). Právě o tom se nejčastěji hovoří i v publicistickém diskurzu, např.: Jako spojka mohl určovat úkryty partyzánů i jejich pomocníky, a proto nespěchal, aby se stal skutečným partyzánem. Po začátku druhé sovětské okupace pracovala v lékárnách v Panevėžysu, Svedasai a Debeikiai, navázala spojení s partyzány, dodávala jim léky a brzy se stala spojkou. Část spojek se později stala skutečnými partyzány, např.: Vedle něj sedí bývalý partyzán, někdejší partyzánská spojka Antanas Šimėnas. Pouze jednou jsou v publicistickém diskurzu zmíněni partyzánští zvědové, např.: Posílám do Vilniusu partyzánského zvěda Vlada Snauskase. 1.7. Sociální status Příklady z textového korpusu poskytují také určité informace o sociálním původu partyzánů. Základ partyzánů tvořili „střední rolníci a inteligence pocházející z jejich řad, především důstojníci, poddůstojníci a učitelé“ (Starkauskas 2001: 8). Ukázky z textů rovněž naznačují, že tito lidé vedli před začátkem odbojového boje běžný život, studovali, hospodařili, učili a vykonávali další práce, např.: V ní se skrývali partyzán Bronius Kacevičius z Egliů a Vladas Simanonis. Jeden padesátiletý „partyzán“ (litevský rolník z okresu Šakiai) musel složit přísahu sovětské armádě, protože předtím nesloužil v armádě. Když se ho Rusové pokusili naverbovat, učitel v roce 1944 odešel k partyzánům. Dalė Raslavičienė navíc sotva stíhala jezdit po školách, kde vyprávěla o letech deportace, zazpívala písně ze svého mládí a mluvila o partyzánech, jejichž řady doplnil nejeden student gymnázia ve Veiveriai. 22 Pomocníků partyzánů bylo skutečně více než samotných bojovníků za svobodu, protože velitelé chápali, že bez podpory obyvatel je odpor proti okupantům nemožný (Vėliutė 2009: 94). 190 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse 1.8. Povahové vlastnosti Ne každý muž se odhodlal zvolit partyzánskou cestu, protože mnozí tušili, že taková podzemní činnost je odsouzena ke krvavému konci. Být partyzánem vyžadovalo nejen fyzickou, ale i duševní sílu a určité povahové vlastnosti²³, protože „rezistence je volbou“ (Greimas 1991: 305) – obtížnou, trýznivou a definitivní. Podrobný psychologický portrét partyzána by se pouze na základě příkladů z korpusu sestavit nepodařilo, v některých hlavních povahových rysech se však ve vybraných kolokacích odráží. Nejprve se zmiňuje odvaha, např.: Lapelis byl odvážný a svědomitý partyzán. Má se za to, že tělo statečného partyzána může být složeno. Po boku odvážných hrdinů partyzánů stanuli novodobí pašeráci knih, vydavatelé a šiřitelé podzemního tisku. Odvahu provází také opatrnost, např.: Když prochází městem nebo obcí, musí být partyzán mimořádně opatrný a oblečený do oděvu typického pro danou oblast. Objevilo se mnoho přeběhlíků, partyzáni však ze strachu před provokatéry přijímali do svých oddílů nové lidi jen neochotně. V ukázce se hovoří o věrnosti, cti, odhodlání, optimismu, idealismu a oddanosti vlastní volbě²⁴, např.: Dopis Vaiteliovi předal naverbovaný partyzán, který od Nikitina dostal nejen dopis, ale i rozkaz zabít velitele okrsku, avšak partyzán zůstal svému veliteli věrný. Povzbuzovat je však nebylo třeba příliš, neboť partyzáni byli ve svém nitru pevní a odhodlaní. Nálada mužů v oddílu se zlepšila: partyzáni rychle zapomínají na své strasti a neštěstí. Mohli padnout například takové otázky: proč byli mezi profesionálními stribai pouze analfabeti; proč byl partyzán čestný a ušlechtilý člověk; proč nebyl ani jediný striba, který by z vlastní vůle obětoval svůj život za svobodu Litvy. Nejednou je zmiňována vlastnost typická pro partyzány – náboženskost, např.: Sakalas dokáže zachovat jednotu morálních, vlasteneckých a náboženských hodnot, které tvoří páteř partyzánovy osobnosti, to se však jeho spolubojovníkovi už nedaří. 23Podle historiků byli v řadách partyzánů i takoví, kteří bojovali nejen za Litvu, ale spíše za svou osobní bezpečnost, a byli mezi nimi i dobrodruzi, kteří se chtěli pod partyzánským jménem obohatit (LK 1996: 19), avšak v partyzánském hnutí „přece jen převažovali idealisté, bojovníci přesvědčení o své pravdě“ (Štromas 2001: 215). 24 O vytrvalosti, trpělivosti a opatrnosti partyzánů nepřímo vypovídají také přirovnání nalezená v korpusu, např.: Kolikrát jsi pozoroval a běžel, nemohl jsi [nejasný text] skvělým vkusem přítelkyně, chybí oblečení – a jako partyzán tiše. Náhle do pokoje vklouzne čtyři Gytis a jako partyzán se podél zdi plíží směrem k bedně. Straipsniai / Articles 191 AURELIJA GRITĖNIENĖ Partyzán se tomuto rytířskému stavu podobá dokonce i svou náboženskou duší, která provázela veřejný i osobní život partyzánů. V takovém kontextu se náboženskost chápe poněkud šířeji, nejen jako víra a zbožnost. Podle Algirdase Juliena Greimase „spojuje rezistentní jedno přesvědčení a rezistenční hnutí je náboženským společenstvím se svými mučedníky a svou obětí“ (Greimas 1991: 306); jde o určitou specifickou citovou atmosféru, v níž se rozvíjí a prožívá světonázor25. Méně často se zmiňují individuální povahové rysy, např.: V zápiscích se zaznamenala Balysova slova, že budoucí páni v Litvě „si přisvojí naše zásluhy, budou se jimi chlubit jako první, zatímco skutečný partyzán, skromný a tichý, možná bude zapomenut“. Všichni partyzáni jsou na této zemi hosty a dlouho se neradi zdržují, proto se [nejasný text]. Smutné, unavené oči partyzána Toma Vizbarase-Lebedise, který dovršuje osmé desetiletí života. Nejčastěji se zmiňují kladné povahové vlastnosti partyzánů, ačkoli se uznává: Ne každý partyzán ani účastník pozdějších podzemních organizací byl čestným či bezúhonným člověkem. Povahu a chování partyzánů do značné míry určovaly také různé kodifikované stanovy, pravidla, instrukce, normativní akty či zvykové zákazy, např.: Partyzánům bylo zakázáno zamilovat se a pít. Partyzánům bylo přísně zakázáno napít se, aby neztráceli ostražitost a aby únavou nezemřeli věčným spánkem. Při analýze ilustrací se rýsuje poněkud idealizovaný obraz partyzána: jsou to výhradně odvážní, zbožní, vytrvalí, morálně pevní vlastenci věrní svým ideálům. Dnes dokonce i historici uznávají, že v odbojovém boji panovala „zvláštní citová atmosféra, víra, chápání hodnot jiné než v běžném životě“ (Anušauskas 2004: 250). 1.9. Vnější rysy V textu je jen málo vět, které by uváděly vnější rysy partyzánů. Vzhled člověka, který neustále čelí boji či smrti, není podstatný. Zmiňuje se o něm pouze při popisu fotografií a vzpomínkách na toho či onoho konkrétního člověka, např.: 25Odboj se dokázal ubránit Sovětům. Dnes si uvědomujeme, že partyzánské hnutí a jeho světonázor měly význam pro počátky Sąjūdisu (Landsbergis 1999: 257). Podle historiků se odboj zrodil z genocidy národa a Sąjūdis byl „jejím přeživším dítětem, vyňatým z lůna uschlé matky“ (Gudavičius 1999: 670). 192 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse Světlovlasý mladík stojící na fotografii mezi duchovními je partyzán Juozas Šukys. Vysoký partyzán byl postavys chomáčkem kníru pod nosem, zdál se mi nebýt mladý a připomínal obyčejného rolníka. Hlavním atributem partyzána je zbraň, např.: Dokonce i zvláštní oddíl vyzbrojili zbraněmi odebranými padlým partyzánům. Příslušníci bezpečnostních složek se vysmívají a zatčenému partyzánovi podstrčí pušku. Partyzáni se místních stribů nebáli: v té době už byli dobře vyzbrojeni, měli letecký kulomet, minomet a řadu automatických pušek. 1.10. Doba začátku partyzánské činnosti Nejčastěji se uvádí přesná doba začátku partyzánské činnosti: v ilustracích se zmiňují konkrétní roky, roční období nebo měsíc, např.: Klajūnas se vydal na partyzánskou cestu v roce 1945 v okrese Utena. Koncem podzimu roku 1944 se Šniūnai stali partyzány. Na začátku roku 1945 vstoupil k partyzánům a bojoval až do jara 1953, kdy byl zatčen; v roce 1954 byl zastřelen. V dubnu 1945 opustil legální život a vydal se na partyzánskou cestu pod krycím jménem Vanagas. Přibližnou dobu označují vedlejší věty, např.: Když už ani tady nebylo bezpečno, odešel k partyzánům Šarūnasovi a Rūstymovi do Šimoniųského lesa. A když ke konci války rodiče a sestra odešli na Západ, Oleg se přidal k litevským partyzánům. Velmi častá jsou lexikální spojení nesoucí význam přibližné doby, jako válka, poválečná doba, okupace apod. Např.: Již za sovětské okupace odešel syn J. Aleksa k partyzánům. V poválečných letech odešel jeden z jejich synů – Petras – k partyzánům. Setkal se s ním a jeho bratrancem Jonasem Kazlauskasem, vzpomněl si, že bratranec – Juozas Kazlauskas – po válce odešel k partyzánům a padl rukou stribů. 1.11. Činnost partyzánů Muži začali s partyzánskou činností bezprostředně po válce, skutečná partyzánská činnost však začínala až po složení přísahy: „při vstupu do partyzánských řad muži skládali přísahu, byl sepsán list o výkonu funkce, v roce 1946 byly zavedeny vojenské uniformy, rozlišovací a vyznamenávací znaky“ (Anušauskas 204: 247). Dokládají to i příklady z textu: Straipsniai / Articles 193 AURELIJA GRITĖNIENĖ V srpnu 1944 v partyzánském táboře v lese u Plateliai generálporučík Motiejus Pečiulionis pozvedl pravou ruku a slavnostně pronesl slova vojenské přísahy. J. Žemaitis však odmítá nabídky slibující mu život a zůstává věrný přísaze, kterou složil jako důstojník a partyzán. V korpusu bylo nalezeno několik vět, v nichž je partyzánská činnost charakterizována velmi obecně, například: Partyzáni musí mezi lidmi vykonávat propagandistickou, agitační a osvětovou činnost. Partyzánskou činnost nejčastěji charakterizují desítky sloves vyjadřujících aktivní děj. Vyniká několik výraznějších skupin těchto sloves. Slovesa přesunu a pohybu: přijít, běžet, dostat se, obklopit, jet a podobně. Například: Když si všimli, že vesnici obklopují partyzáni, bylo už pozdě. Bojová slovesa: useknout, bojovat, sestřelit, obsadit, zlikvidovat, zničit, oběsit, ostřelovat, střílet (se), postřílet, napadnout a podobně. Například: Chytili je na cestě nedaleko místa, kde se partyzáni přestřelovali s „skrebami“ a vojáky. Partyzáni však dál bojovali v naději, že brzy nastane nezávislost. Různá další slovesa vyjadřující aktivní děj: trestat, prozradit, předat, kopat, ničit, vzdorovat, sledovat, spojit se, zatarasit a podobně. Například: V roce 1946 jsme začali vydávat vlastní noviny „Lietuvos partizanas“26. Zvlášť jim škodili informátoři a agenti bezpečnostních složek i sovětští aktivisté, a tak je partyzáni varovali, trestali a likvidovali. V ilustracích se méně často hovoří o poměrně pasivní činnosti partyzánů27 (nevyjadřuje konkrétní aktivní činy). Tuto činnost charakterizují především různá slovesa mluvení: promluvil, mluvil, vyprávěl, vzpomíná a podobně. Například: A dodnes žijící partyzán Juozas Jakavonis vyprávěl, jak se ještě jako dítě dozvěděl o modlitební knížce plovoucí na Merisu. Jak vzpomíná partyzán J. Kadzionis-Bėda, střety se strážníky a vojáky byly v té době časté. 26 Od roku 1945 vycházela odbojová tiskovina po celém Lotyšsku – ve vesnicích, lesích i odlehlých podzemních úkrytech. Každý kraj měl alespoň jedno periodikum. Vycházelo více než 70 titulů novin (Gaškaitė 1997: 96; Vėliūtė 2009: 110). 27 V kontextu partyzánského hnutí se slovní spojení pasivní činnost, pasivní odpor používají podmíněně, protože přídavné jméno pasivní ve svém základním významu odporuje pojmu rezistence. Pasivní činnost se zde tedy chápe jako navenek neprojevovaná, probíhající uvnitř člověka (srov. Gaškaitė, Kuodienė, Kašėta, Ulevičius 1996: 9). 194 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse V některých větách se hovoří o dějích probíhajících uvnitř partyzána: myslel, přemýšlel, snil, doufal, měl naději apod. Např.: Litva, o které snili litevští partyzáni. Partyzáni pěstovali myšlenku sjednotit celou Litvu k boji na život a na smrt. Je zřejmé, že se v korpusu při pojednávání o partyzánské činnosti používá mnohem více sloves označujících aktivní děj. Sloves vyjadřujících stav, tj. neaktivní vztah k ději, se používá poměrně málo. 1.12. Vztahy s okolím a blízkými Nejčastěji se kontakt s okolím udržuje prostřednictvím spojek, např.: Ona Gogaitytė-Marčiukė, spojka a podporovatelka partyzánů z Tauraského kraje, jim pomáhala, ukrývala je a pohřbívala padlé. V korpusu jsou zmiňováni i další podporovatelé partyzánské činnosti (jednotlivci, církev aj.), např.: Okupanti, přesvědčení, že litevský lid podporuje partyzány, zahájili masové deportace na Sibiř. Litevské partyzány podporovala církev, proto bylo hnutí relativně silnější. Na podporu litevských partyzánů bylo věnováno 1 700 dolarů, z toho 1 000 dolarů darovala Ruta Sakienė na památku Petra, bratra svého zesnulého manžela, který padl jako partyzán. V ukázkách se hovoří o blízkých, které partyzáni opustili a které se pokoušeli navštívit osobně, nebo alespoň v myšlenkách: především o matkách a sestrách, méně často o otcích, bratrech, synech, dcerách, manželkách apod.28 Např.: To zažila nejedna matka či sestra partyzána. Rodiče partyzána Jonase a Marijona byli deportováni na Sibiř spolu se synovou manželkou Gene. Dalším, snad nejdůležitějším člověkem v životě partyzána po matce, je sestra. Do jejich rukou se dostal i bratr partyzána Katina (krycí jméno), který se vrátil z dovolené v armádě. Znásilnil jsem syna partyzána... O rozhodnutí ve prospěch dcery partyzána informoval ve středu Litevský odvolací soud. Místo sestry požádal, aby zajistili [něco] uložené u manželky jednoho partyzána. Vzdálenější příbuzní se zmiňují méně často: švagr, strýc apod. Např.: 28Zajímavé je, že i v partyzánských písních se nejčastěji zmiňují matka, sestra a milá: ve 104 partyzánských písních byla matka zmíněna 112krát, milá 50krát, bratr 47krát, sestra 32krát, otec 17krát a manželka ani jednou (Vašokas 1969: 6). Straipsniai / Articles 195 AURELIJA GRITĖNIENĖ Valdas Ščiglinskas, vnuk litevského dobrovolníka Jurgise Naudžiause, s manželkou Rimou a syny Edgarem a Evaldasem, Alfonsas Sapjanskis, synové partyzána Dragūnase, a další účastníci náležející ke Svazu politických vězňů a deportovaných. Skrebové ho v noci odvezli do vesnice Daumantai k partyzánovi, svému strýci, a pohřbili ho na zahrádce. 1.13. Čas a místo bojů Nejobecnější časové označení je podstatné jméno poválečné období, např.: Na začátku národního obrození živí pováleční partyzáni posbírali, kde se dalo, ostatky svých přátel, které byly zakopány, a pohřbili je na hřbitově v Ariogale. Uvádějí se také přesné roky, měsíce a dny bojů, např.: V letech 1944–1945 podnikli partyzáni z okruhu mnoho bojových operací, zničili sovětské úřady a správní instituce v menších městech. Během prvního pogromu, v noci z 25. na 26. června, litevští partyzáni zlikvidovali více než 150 Židů, zapálili nebo jinak zničili několik synagog a vypálili židovskou čtvrť, v níž bylo asi 60 domů. Často se uvádí denní doba – ráno, večer, noc, např.: Za úsvitu spatřil partyzány, jak utíkají od lesa. Večer, když se úplně setmělo, svlékli jsme vojenské šaty, převlékli se za partyzány a vyrazili do vesnic. V noci se partyzáni připlížili a vyhodili do povětří „úřední“ dům. Typickým geografickým místem boje je les. Toto místo boje označují předložkové vazby a podstatné jméno les v různých pádech. Místo boje může být neurčité (prostě les nebo hvozd), např.: Otec se hned po pohřbu uchýlil do lesa k partyzánům. Oba sledovali, jak partyzáni klidně opouštějí les. Poměrně často se uvádí konkrétní les, např.: Když partyzáni z kraje kolem Obeliai v roce 1949 odešli do lesů u Ignaliny, Antanina udržovala spojení prostřednictvím lesníka Aramina. Obyvatelé, kteří se vyptávali na partyzány usazené kdesi v houštinách lesa Leno, jen krčili rameny. Bylo uvedeno, že se mají setkat s partyzány z Šimoniųského lesa, s oddílem Petra Masiliona („Napoleona“). Pováleční partyzáni bojovali i v uzavřených prostorách. Nejčastěji se podzemní maskované úkryty partyzánů nazývají bunkry, např.: V bunkru s nimi byli i další partyzáni: Juozas Žaržius – Jazminas, Adelė Talutė, Kazys Kniazys. 196 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse Z dokumentů samotných čekistů či dokonce z některých pramenů sovětské historiografie je známo, že partyzáni někdy zřizovali dvoupatrové bunkry. Méně často se místnost zřízená pod zemí k ukrytí nazývá úkryt, např.: Od samého začátku měli partyzáni v Suvalkiji raite, na kopečku (tomu místu se říkalo Savi kalnai), vykopaný velký, velmi dobře vybavený úkryt s lůžky a ložním prádlem. V části ilustrací není poloha bunkru uvedena, např.: Myslím, že jsem volně pobýval v bunkru litevských partyzánů. V Ragúoj jsou ještě žijící spojky, které viděly, jak mučitelé týrali partyzány vytažené z bunkru. V některých větách nacházíme informaci, že se bunkr zřizuje v lese, v raite a podobně29. Např.: Bunkr, v němž se Brone Žemgulytė ukrývala s několika dalšími partyzány, se skrýval na místě, kam nebylo možné pojmout podezření, v lese Aisėnai, pár kilometrů od silnice Veiviržėnai–Priekulė. Z ilustrací se dozvídáme, že bunkry se zřizovaly také na území usedlosti (pod kuchyní, lázní, ve sklepě apod.), např.: Úplně stejný bunkr byl zřízen pod lázní člověka, který pomáhal partyzánům. Čekisté provedli „operaci“: pokusili se zajmout živé partyzány nacházející se v bunkru pod kuchyní. 1.14. Smrt Partyzáni byli lidé s tragickým osudem. Podle historiků zahynulo v letech 1944–1953 v Litvě asi 20 tisíc partyzánů. Podle statistik z roku 1945 „denně v Litvě umíralo 27 bojovníků za svobodu“ (Gaškaitė, Kuodytė, Kašėta, Ulevičius 1996: 352). V korpusu je zaznamenáno mnoho vět, v nichž se hovoří o smrti bojovníků za svobodu. Smrt partyzána mohla mít různé podoby. Většina partyzánů zahynula v boji, např.: V boji padl velitel a 22 partyzánů. Byl zastřelen partyzán ochranného oddílu Juozas Dimeikis-Diedes a zraněný partyzán Edvardas Barčas-Adžus byl zajat. Jiní umírali na následky zranění, po otravě a podobně. Např.: Zažila boje i smrt mladých mužů a také bezmoc, když zranění partyzáni s roztrhanými plícemi umírali bez lékařské pomoci: rány bylo nutné převazovat bez jakékoli narkózy, bez léků proti bolesti, 29 Išsamiai partizanų bunkeriai aprašomi Nijolės Gaškaitės knygoje (Gaškaitė 1997: 74–81). Straipsniai / Articles 197 AURELIJA GRITĖNIENĖ Například kněz Antanas Valantinas z Kupreliškisu (okres Kupiškis) na pokyn MGB podal partyzánům otrávený nápoj – dva z nich zahynuli a pět bylo zatčeno. Aby nepadli do rukou nepřátel a neprozradili své druhy, partyzáni často páchali sebevraždu³⁰, např.: Lidé viděli, jak partyzán celý pokrytý krví poklekl, pokřižoval se a s granátem přiloženým k hlavě se vyhodil do povětří. Obklíčení se zastřelil poslední partyzán vojenského okruhu Vytautas Antanas Krauelis „Siaubūnas“; zahynul poslední partyzán žemaitského vojenského okruhu Pranas Končius „Adomas“. Smrtelně zranění prosí své spolubojovníky, aby je zabili, např.: Partyzán umírající s očima zalitýma krví řekl: „Doraz mě, bratře.“ Smrt je stálou průvodkyní partyzánů. Vidí-li smrt svých druhů, někdy musí zabít smrtelně zraněné spolubojovníky, bojují a posílají na onen svět nepřátele a silně si uvědomují vlastní pomíjivost, protože smrti hledí do očí každý den. 1.15. Čas a místo smrti V korpusu příkladů se velmi často uvádí přesný čas smrti. Často se uvádí přesný rok smrti, např.: Předpokládá se, že poslední partyzán ve Vytisově oblasti zahynul v roce 1959. Téhož dne byl Řádem kříže Vytise II. stupně vyznamenán jeho syn, partyzán Algirdas Varkala, který padl v roce 1948. V některých příkladech se uvádí nejen rok smrti, ale také měsíc a den, např.: V dubnu 1952 zahynuli poslední partyzáni z oblasti Granitas. Zahynul 13. listopadu 1949 spolu s partyzány Jonasem Dageliem-Gintarem a Danutė Dovydaitė ze Surdegisu. Čas smrti velmi často souvisí s konkrétním místem, např.: Otec Gražiny, partyzán Jonas Bunikis, padl za časného rána v srpnu 1947 u usedlosti Antanase Šmuilase, obyvatele vesnice Pypliškė. Poslední partyzán čety Pranas Jurkėnas-Eimutis z vesnice Kirkai v okolí Dabužiai zahynul v roce 1954 v lese Gabrenai. Méně často se čas smrti uvádí méně konkrétně – pouze se zmíní roční období, např.: Následující léto byli v lese Vešeikiai zastřeleni tři partyzáni – Balys Putrimas, Sirus z vesnice Bikūnai a Grigalis z Dovainai. 30Morálně pevní partyzáni, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci, se ve snaze vyhnout zatčení a mučení při výslechu bez váhání vyhazovali do povětří nebo se zastřelili. Je známo více než 500 takových případů (LK 1996: 13; Anušauskas 2004: 251). 198 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse V korpusu se nachází mnoho ilustrací, v nichž je uvedeno velmi přesné místo smrti: konkrétní vesnice, okres, okolí, např.: Můj další spolužák, partyzán Petras Pocinas, padl 4. března 1947 ve vesnici Masrėnai (okres Deltuva). Lze pochopit, co pro její utrápenou duši znamenala zpráva o smrti druhého syna, partyzána Jona, ve vesnici Raišupis. Okolnosti smrti se často upřesňují, např.: Taip belaukdama gavau žinią, kad partizanas su trim kovos draugais žuvo 1946.06.13/14 Gediminaičiuose (Švenčionys apyl.), egulio Antano Norvilo sodyboje išduoti. Dne 17. března 1965 během armádní operace, které velel major KGB Načman Dušanskis, spáchal v domě Antanase a Ony Pinkevičiusových sebevraždu poslední litevský partyzán Antanas Kraujelis, předtím zničil dokumenty. Jak je patrné z příkladů, téměř ve všech případech, kdy se hovoří o smrti partyzána, je zřejmé propojení konkrétního času a konkrétního prostoru. 1.16. Místo posledního odpočinku Padlí z let 1944–1945 bývali nejčastěji ponecháni na místě, kde zahynuli, a příbuzným se tak dařilo je tajně pohřbít (Gakaitė 1997: 49). V korpusu se našla nejedna ilustrace tajného pohřbívání partyzánů, např.: V nerovném boji zahynuli oba partyzáni a spojkami tajně pohřbeni na hřbitově v Putiliškės. Partyzáni, kteří zahynuli v těchto bojích, byli tajně pohřbeni na hřbitově farnosti Lenas. Nesrovnatelně více je však vět, v nichž se uvádí, že zmučená těla partyzánů bývala odhazována na tržiště městeček, na dlažbu, opírána o zdi domů apod. Např.: Padlé partyzány tehdy přivezli do Varėny a pohodili je na dlažbu před sídlem NKVD. Padlé partyzány odvezli do Kavarsku, postavili je ke zdi, fotografovali je, vysmívali se jim a kopali do nich. Na jaře roku 1945 jsem na náměstí městečka spatřil první zavražděné partyzány. Byly to kruté, ale pro tehdejší dobu poměrně běžné výjevy. Aby obyvatelstvo zastrašili, příslušníci NKVD často vozili padlé do městeček a nechávali je ležet na veřejných místech. Tyto akce se oficiálně nazývaly „identifikací“, ve skutečnosti však měly za cíl zneuctít padlé a ukázat živým, jaký osud čeká všechny, kteří si zvolili cestu boje (Gakaitė 1997: 50). Straipsniai / Articles 199 AURELIJA GRITĖNIENĖ Byly nalezeny příklady, v nichž se píše, že mrtvoly se nechávají hnít na otevřených prostranstvích a pohřbívají se kdekoli (v příkopech, štěrkovnách, bažinách, u usedlostí, v lesích apod.). Např.: Chápej, no a co, že stovky tisíc deportovali, uvěznili, zabili, no a co, že jsou příkopy plné těl partyzánů... Těla padlých partyzánů odvezli a opřeli je na rokiškiském náměstí, později je naházeli do příkopu za městečkem. Nejenže na hřbitovech přibyly kříže poté, co byly ostatky partyzánů znovu pohřbeny ze štěrkových jam, příkopů a studní, ale také na litevské půdě, která přijala nejvíce těl. Dnes jsou místa smáčená krví partyzánů označována kříži, pamětními deskami, pomníky apod., avšak mrtvoly, které zmizely, stále žijí v paměti starší generace. 1.17. Hodnocení partyzánské činnosti a její vztah k současnosti V korpusu nacházíme nejednu ukázku, v níž se posuzuje tehdejší činnost partyzánů, jejich boje, zrady apod. Např.: Mluvili úplně o nás, o partyzánech. Mezi partyzány se vyskytovali zločinci, ale partyzáni nebyli zločinci. A pak už lze mluvit o konkrétních partyzánech, o partyzánech a nepartyzánech, o velmi dobrých partyzánech i o těch úplně špatných. Někdo už dříve rozdělil naše partyzány do několika kategorií. Jedna: idealisté, druhá: ti, které okolnosti přiměly odejít do lesů, třetí: přisátí. Ve většině ilustrací se hovoří o pozitivním hodnocení partyzánů: jsou nazýváni hrdiny národa, hrdiny31, legendami, jejich krev je považována za čestnou, svatou apod. Např.: Proto nejsou partyzáni nadarmo nazýváni hrdiny národa, hrdiny apod. Boj litevských partyzánů byl hrdinský, protože bojovat s vědomím, že nezvítězíš a zahyneš, je projevem největšího hrdinství. Pováleční partyzáni jsou důrazně vykreslováni jako vlastenci své vlasti a obránci jejího lidu. I toto místo je poznamenáno krví partyzána, živou a svatou. 31Obzvlášť výrazný je obraz partyzána jako národního hrdiny v partyzánských písních a poezii. Partyzáni jsou zde zjevně ztotožňováni s tradičními hrdiny litevského folklóru či historie: bojují a umírají jako obři z pověstí nebo mučedníci katolické církve (Vėtokas 1969: 2–3). 200 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse Naznačuje se však, že činnost partyzánů bývá někdy přeceňována nebo náležitě a objektivně nedoceňována, např.: Článek spojuje s primitivním patriotismem lidi, kteří mají sklon idealizovat a mytologizovat boje poválečných partyzánů. Zřejmě se někomu hodilo a stále hodí partyzány kompromitovat a obviňovat z věcí, které se nestaly. „Znovu nám vtělávají do hlavy temný obraz partyzánů,“ řekl Vytautas Kubilius. Bylo třeba uchýlit se k vydírání a zradám, bylo třeba za každou cenu zdiskreditovat partyzány v očích lidí. Zdůrazňuje se, že partyzánský boj podporovalo mnoho lidí, např.: Proč o stribech žádný člověk se zdravým rozumem neřekl dobré slovo; proč partyzány milovali, podporovali, ukrývali a chválili téměř všichni obyvatelé Litvy, kteří věděli, co jim za to hrozí. Venkovští lidé partyzány milovali a vážili si jich, podporovali je a poskytovali jim útočiště. Žili jsme s partyzány jako jedna rodina. Bylo nalezeno několik vět, v nichž je činnost partyzánů hodnocena negativně, např.: Vy vynášíte do nebes takzvané partyzány, ale měli byste jim říkat bandité... A ti, kteří se ucházejí o postavení „významných spisovatelů“, ve svých „dokumentárních“ črtách či jiných článcích a knihách jako by se všichni dohodli a líčí partyzány jako šakaly živící se mršinami, nebo ještě lépe – jako upíry prahnoucí po krvi sovětských lidí a mizející za úsvitu. Byly nalezeny příklady, které pojednávají o osobách zabitých partyzány, represích, nezapomenuté krutosti některých partyzánů, neodůvodněném násilí apod.; nepříjemná fakta se tedy nezamlčují, ačkoli některé činy nebyly spáchány samotnými partyzány, nýbrž pod jejich jménem, např.: Partyzány prováděné popravy osob spadajících do této kategorie byly hodnoceny samotnými partyzány rozporuplně. Přibližně od roku 1950 také partyzáni zabíjeli civilisty a striby, příbuzné zrádců či příslušníků bezpečnostních složek, a stříleli celé rodiny. Ještě dnes máme přeživší partyzány. Z dnešního pohledu jsou označováni jako bývalí. Životy těchto lidí propojují minulost se současností, například: Včera předal hlava státu Valdas Adamkus bývalým partyzánům na nádvoří ministerstva národní obrany řády a medaile. Před lety řekl šedovlasý partyzán na Den vojáků: „Důvěřuj NATO, ale střelný prach udržuj suchý.“ Most z minulosti do dneška se buduje přes děti a vnoučata partyzánů; pouto mezi minulostí a současností udržují také jejich sny a vzpomínky, například: S. Nėfas hovořil o bojích partyzánů a zdůraznil, že „to nejdůležitější, co dnes máme, je svobodná Litva, o níž litevští partyzáni snili“. Budou vůbec mladí lidé, dnešní žáci, číst tyto vzpomínky partyzánů? Straipsniai / Articles 201 AURELIJA GRITĖNIENĖ Památka padlých partyzánů se zvěčňuje pomníky, kříži, pamětními deskami, vysazenými stromy a podobně. Například: Na různých místech Litvy se tyčí kříže a pomníky partyzánům, kteří padli za svobodu vlasti. Byly vysazeny i příležitostné, pamětní stromky pro partyzána Juozase Lukšu-Daumantase a oběti 13. ledna ve Vilniusu, břízka pak pro básníka Paulia Širvyse. Nyní je jeho jméno zvěčněno v cele věnované partyzánům na hřbitově Joničių v obci Garliava cele, spolu se jmény Bronia Dagėla-Drąnas a Albina Kamarauskas-Savanoris. Na čtyřech žulových deskách jsou vytesány nápisy věnované litevským partyzánům, politickým vězňům, deportovaným a emigrantům. Na jejich památku vznikají písně, básně, filmy, televizní pořady a dokumentární črty, sestavují se fotografická alba, zveřejňují se jejich vzpomínky, o partyzánech se píší články a knihy, jejich jména dostávají ulice a podobně. Například: O padlých partyzánech se často zpívalo. Lze napsat o partyzánech bestseller? A nejvíce děkuji za pravidelně zveřejňované články o našich drahých partyzánech a jejich fotografie. Hrál jsi jednoho z bratrů Lukšových ve filmu svého učitele o partyzánech „Vienui vieni“. Ulice jsou pojmenovány po Lukšovi-Daumantovi, S. Staniškisovi-Litovi, J. Mišiūnasovi-Žalém Velnovi a dalších partyzánech. Za zemřelé partyzány se slouží mše svaté a na jejich počest se pořádají různé akce, např.: V kostele v Čiobiškisu se za partyzány sloužila mše svatá. Spolu s veterány partyzánských bojů jsme zde v nástupu polní armády a dobrovolníků minutou ticha uctili památku našich padlých partyzánů. Partyzánská činnost je tedy v publicistice nejčastěji hodnocena kladně a idealizovaně, avšak mlčí se také o krutých popravách, které partyzáni prováděli. Památka účastníků bojů za svobodu a jejich činnost se v dnešní společnosti připomíná různými památníky (kříži, pomníky, knihami a podobně). 2. ABSTRAKTNÍ, NEIDENTIFIKOVANÁ OSOBNOST Takový status osobnosti vyjadřuje přídavné jméno „neznámý“, předponové trpné příčestí „neidentifikovaný“, slovesa „nevím“, „nepamatuji si“, „zapomněl jsem“ apod. Např.: 02 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse A. Tento neznámý partyzán byl pohřben v jednom hrobě u hřbitovní zdi se Stasiulisem. Žudikas Aleksandras, Žiaurusis Antanas, Žižūnas Kazys, Žukauskas Juozas, Žukauskas Zgimas, Žureitis Juozas a pět neidentifikovaných partyzánů. Jiný partyzán, jehož příjmení jsem zapomněl, vylezl na půdu a utekl oknem. Poněkud odlišný význam má slovní spojení neznámý partyzán. Neznámý je člověk, kterého konkrétní osoba nezná, neviděla ani si ho dosud neprověřila a s nímž se nezná; jiní lidé ho však mohou znát a může být jedním z nich. Příklady z DLKT ukazují, že s neznámými partyzány je třeba zacházet opatrně, dokud nejsou prověřeni, např.: Co nejrychleji varovat důvěryhodné obyvatele a spojky, aby se nepouštěli do žádných rozhovorů s neznámými partyzány. Ještě téhož večera jsme napsali svazek odpovědí a informovali obyvatele, jak se chovat k neznámým partyzánům, kteří se zastavili. 3. FALEŠNÝ PARTYZÁN V publicistických textech se nejednou hovoří o těžkém údělu partyzána, útrapách partyzánů, různých zkouškách apod. Např.: Mluvilo se o tom, co nás všechny čeká, o těžkých dnech partyzána, který je pronásledován a ostřelován. Partyzáni tehdy prožívali těžké časy, v jejich stopách neustále šli vojáci, stribové a všelijací špehové. Je zřejmé, že partyzánem nemohl být každý. Problematika partyzánského statusu se nastiňuje z různých hledisek, např.: Vždyť nemálo lidí bylo v lese bez přísahy. A bez přísahy nemůžeš tvrdit, že jsi byl partyzán. Nemohou se za partyzány považovat i ti, kdo složili přísahu, ale „legalizovali se“32 Typický, obvyklý člověk, který má všechny znaky prototypu a podle nichž ho všichni poznají (tj. složil vedení přísahu s předepsaným zněním, nosí uniformu apod.), je skutečný partyzán, např.: Spojka, která se domnívala, že má co do činění se skutečnými partyzány, oznámila výsadek. 32 V roce 1945 se okupační moc obrátila na národ s výzvou, aby se ti, kdo se ukrývají, legalizovali. V letech 1944–1953 se v Litvě legalizovalo celkem přibližně 25 tisíc účastníků ozbrojeného odporu. V roce 1952 jich zůstalo naživu jen několik tisíc. Ostatní byli zatčeni, nebo se nedokázali vyrovnat s pronásledováním a nechtěli zradit ostatní, vrátili se do lesa a zahynuli (Kašeta 1995: 70; Vėliūtė 2009: 21). Straipsniai / Articles 203 AURELIJA GRITĖNIENĖ Velké škody odbojovým organizacím způsobili také „vnitřní agenti“, kteří přímo pomáhali agentům-úderníkům likvidovat skutečné partyzány. Jeho protikladem je falešný partyzán. Postava falešného partyzána je mnohotvárná. Bylo nemálo podporovatelů partyzánů, kteří neměli status skutečného partyzána. Takový partyzánský stav, poměrně pasivní boj, nejčastěji označují upřesňující částice ještě, téměř a příslovce jako, např.: Adolukas ještě není partyzán – je mu teprve šestnáct, je však nenahraditelným spojkou, který je odhodlán za partyzány zemřít. Setkat se však museli, jenže Andrius už byl vycvičený, mnohem opatrnější, ačkoli se po prvním křtu cítil téměř jako skutečný partyzán. Tato „převlekačka“ plní funkci nalezené uniformy, která znamená: on sám se ještě stane partyzánem, bude moci jít tam, kde bojovali partyzáni, bude moci zabíjet nepřátele a pomstít smrt rodičů. Ne každý jasný status (určité rozštěpení člověka, dosud neuvědomovanou identitu) označují slovní spojení s příslovcem napůl, např.: Teprve nyní si napůl partyzán všiml, jak se stribův nos zbarvil krví a sníh pod jeho nohama se zbarvil do šarlatova. V našem oddílu nalezl útočiště jeden takový napůl partyzán, napůl svobodný občan. Nejočividnějším, nejtypičtějším falešným partyzánem je domnělý partyzán. Toto přívlastečné spojení označuje osobu, která se snaží vydávat za partyzána, obléknout si jeho uniformu a získat důvěru ostatních33. Domnělý znamená falešný, ve skutečnosti neexistující, smyšlený partyzán, např.: Domnělí partyzáni odešli a později obyvatele hrozivě podporovali v pomoci partyzánům. Domnělí partyzáni byli většinou úderníci MGB a stribové převlečení za partyzány, kteří chodili „po domech obyvatel a terorizovali je, zastrašovali a hledali kontakty na skutečné partyzány“ (Gaškaitė 1997: 7). Zvláště často status falešného, domnělého partyzána označují různá slovesa a jejich tvary: maskovat se, skrývat se, předstírat, obléci se, převléci se, představovat se, vydávat se za někoho aj. Např.: Lidé nezapomínají na darebáky, kteří se vydávali za partyzány, loupili a zabíjeli a hromadili majetek. Nemohu změnit lupiče, tím méně ty, kteří se maskují za partyzány. Jacísi neznámí muži přišli z lesa a představili se jako partyzáni, ale pochybuji, že mají s partyzány nějaké spojení. Přivlastněnou identitu lze rozpoznat také podle slovního spojení jménem partyzánů, např.: Víš, kolik domů vyloupili jménem partyzánů. 33 Srov. LKŽ 12 význam slovesa tarti „tvářit se, předstírat“. 204 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse Řádili také skuteční lupiči, kteří si na čepice přišili znaky Vytise a vraždili jménem partyzánů. Znakem nejistoty a pochybností o pravosti jsou uvozovky, např.: Druhý den „partyzána“ napadla ruská posádka a „otec“ se znovu ocitl v rukou čekistů. Potom voják z vesnice zmizel a „partyzáni“ také. Partyzán ztrácí svůj status, když zradí své druhy (ostatní partyzány) a přejde na stranu nepřítele. Takové osoby se označují jako bývalí, přeběhlí či naverbovaní partyzáni a podobně. Např.: Zradil je v bunkru bývalý partyzán Šiaučiulis. Byly připomenuty okolnosti smrti oddílu Adolfa Baublise-Merka: partyzán udal spojky a později se ukázalo, že byl naverbován příslušníky strážních oddílů. Užívají se také podstatná jména se silnější konotací zrádce, ničema, přeběhlík, např.: Partyzány zradil ničema s přezdívkou „Moskva“. Granát však nevybuchl a velitel partyzánů z Aukštaitije se stal zrádcem. Uvádějí se také objektivní důvody zrady (partyzáni souhlasí s legalizací, stávají se agenty NKVD apod.), např.: Věděli jsme, že bývalý partyzán Blažūnas byl po legalizaci naverbován a začal pracovat u bezpečnosti. Po válce ostatky zkoumal soudní lékař Juozas Markulis34, který byl také agentem NKVD a zradil partyzány. ZÁVĚRY Po analýze přibližně 750 vět korpusu, v nichž se hovoří o litevských partyzánech z poválečného období, lze formulovat kognitivní definici partyzána. Identita partyzána je v korpusu nejednotná. V publicistickém diskurzu je partyzán vnímán trojím způsobem: 1) jako konkrétní, přesně pojmenovaná osoba; 2) jako abstraktní, neidentifikovaná postava; 3) jako falešná, zfalšovaná identita. Hovoříme-li o konkrétní, jasně pojmenované identitě, definujeme partyzána takto: litevský partyzán – účastník partyzánského boje proti sovětské moci, který probíhal v poválečné Litvě v letech 1944–1953 a jehož přesné jméno, příjmení, krycí jméno, rok narození (věk) a místo jsou známy, stejně jako doba jeho partyzánské činnosti, 34 Juozas Albinas Markulis-Erelis, který se stal agentem MGB (používal agenturní krycí jména Erelis, Ąžuolas a Noreika), zradil asi dvě stovky partyzánů. Jen v letech 1947–1948 se díky jeho a dalších agentů zradou opatřeným fiktivním průkazům legalizovalo a později bylo zatčeno 13 velitelů partyzánského hnutí (Vėliutė 2009: 54). Straipsniai / Articles 205 AURELIJA GRITĖNIENĖ místo, čas a okolnosti boje, smrti a pohřbení, rodinný a sociální status, uvedené zastávané funkce, příslušnost ke konkrétnímu okruhu, oddílu, rotě, skupině nebo etnografickému regionu, okresu, místní oblasti, rajónu, městečku či vesnici; partyzán je nejčastěji ozbrojený, v uniformě, složil přísahu a vyznačuje se určitými povahovými a vnějšími rysy; s okolním světem zpravidla udržuje spojení prostřednictvím spojek. Spojení mezi minulostí a současností zprostředkovávají přeživší partyzáni nebo jejich rodiny, hořké vzpomínky a děti či vnuci zemřelých partyzánů. Jejich památka je dnes připomínána pomníky, kříži a pamětními kameny; o partyzánech vznikají filmy, knihy, televizní pořady atd. Jejich činnost je hodnocena nejednoznačně. Většina ukázek představuje pozitivní hodnocení partyzánů: jsou nazýváni hrdiny národa, hrdiny či legendami, jejich krev je považována za svatou, avšak existuje i řada vět, v nichž se hovoří o vraždách, které partyzáni spáchali, o jejich krutostech apod. Jde o nejtypičtější, prototypické rysy konceptu. Neidentifikovaný partyzán je neznámá, neznámá, nerozpoznaná, zapomenutá nebo rozšířená osoba bez konkrétního jména a příjmení. Za falešného partyzána je označována osoba, která je: 1) ve stavu partyzána (ještě není partyzánem, téměř partyzánem, jako partyzán); 2) polovičním partyzánem (její identita nebyla zcela objasněna); 3) domnělým partyzánem (vydává se za partyzána, převléká se, maskuje, používá totožné jméno, představuje se jako partyzán apod.). Analyzovaná textová média umožňují tvrdit, že na konci XX. století byl poválečný partyzán v litevském povědomí poměrně často vnímán romantizovaně, idealizovaně, dokonce mytologizovaně, jako určitý vzor k následování, obdivuhodný ideál tragického osudu občana (bojovníka). Postava partyzána se v současném kontextu vynořuje jako zdroj inspirace pro tvůrce státu i jeho řadové občany. Svědčí o tom i nejnovější publicistické texty, např.: Vanagův osud i celý partyzánský boj ukazují, jak úzce se zde hrdinství prolínalo s tragédií. Čím jasnější slunce, tím temnější stíny, a proto hrdinství a obětavost partyzánů nevyhnutelně provázely strašlivé zrady, lži a utrpení (delfi.lt; 2018 05 14). Adolfas Ramanauskas–Vanagas už není jen naším národním hrdinou; i mezinárodní společenství ho postupně (uznává) jako výjimečnou osobnost a zároveň uznává výjimečnost odporu všech litevských partyzánů (delfi.lt; 2018 05 14). Je však třeba zdůraznit, že takový obraz partyzána můžeme sestavit pouze na základě publicistických textů z konce XX. století. Přesto by se obraz partyzána měl vynořit v publicistice 6.–8. desetiletí XX. století, neboť hodnocení této postavy a její obraz v povědomí lidí velmi závisí na politickém a historickém kontextu. 206 Acta Linguistica L Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publiciniame diskurse ŠALTINIAI Bendrinės lietuvių kalbos žodynas, 2013–2018, rengiamas, red. kolegija: Danutė Lutikėvičienė (vyr. red.), Gertrūda Naktinė, Rituė Petrokienė, Dovilė Svekienė, Klementina Vosylė, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga internetu: http://bkz.lki.lt. Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. 7-as patais. ir papild. leid. Vyr. red. Stasys Keinys. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2012, elektroninis variantas, 2015. Prieiga internetu: liks.lki.lt. DLKŽ – Dabartinės lietuvių kalbos tekstynas. Kaunas: Kauno Vytauto Didžiojo universitetas. Prieiga internetu: http://donelaitis.vdu.lt. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002, elektroninis variantas, red. kolegija: Gertrūda Naktinė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, Rituė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005; atnaujinta versija, 2008. Prieiga internetu: www.lkz.lt. LITERATŪRA Anuškauskas Arvydas 2004: Paspiršinimo raida ir pasipriešinimo metodai. – Pilietinis pasipriešinimas Lietuvoje ir Lenkijoje: sąsajos ir ypatumai 1939–1956, ats. red. Arvydas Anuškauskas. Vilnius: Lietuvos gyventojų genocido ir rezistencijos tyrimo centras. Bartmiński Jerzy 2007: Językowe podstawy obrazu świata. Lublin: Wydawnictwo UMCS. Brazauskas Nerijus 2015: Lietuvos partizanai šiuolaikiniame lietuvių romane: kolektyvinė atmintis ir istorijos interpretacija. – Žmogus ir žodis 17(2), 54–74. Prieiga internetu: http://www.zmogusirzodis.eu.lt. Čermák František 2000: Tekstynas yra geriausias kasdienio gyvenimo atspindys (pokalbis su prof. Františeku Čermaku). – Darbai ir dienos 24, 295–297. Gaškaitė Nijolė 1997: Pasipriešinimo istorija, 1944–1953 metai. Vilnius: Aidai. Gaškaitė Nijolė, Kuodytė Dalia, Kašeta Algis, Ulevičius Bonifacas 1996: Lietuvos partizanai 1944–1953 m. Kaunas: Lietuvos politinių kalinių ir tremtinių sąjunga. Greimas Julius Algirdas 1991: Rezistencijos sąvoka. – Iš arti ir iš toli. Literatūra, kultūra, grožis. Vilnius: Vaga, 304–307. Grinius Kęstutis 1990: Partizanų kovos Lietuvoje. Vilnius: Mokslas. Straipsniai / Articles 207 AURELIJA GRITĖNIENĖ Geaerts Dirk 1989: Prospects and problems of prototype theory. – Linguistics 27(4), 141–165. Gries Th. Stefan 2006: Corpus-based methods and cognitive semantics: The many senses of to run. – Corpora in cognitive linguistics. Corpus-based approaches to syntax and lexis, ed. by Stefan Th. Gries, Anatol Stefanowitsch. Berlin. New York: Mouton de Gruyter, 57–99. Gudavičius Edvardas 1999: Lietuvių mesianizmas. – Lietuvos naikinimas ir tautos kova 1940–1998, sud. Izidorius Ignatavičius. Vilnius: Vaga, 667–671. Gudavičius Aloyzas 2009: Etnolingvistika (Tauta kalboje). Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. Jakaitienė Evalda 2010: Leksikologija. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Jurkute Mingailė 2016: Memory of the Lithuanian guerilla war: soviet, non-soviet and diaspora’s narratives. Summary of doctoral dissertation. Vilnius university, The Lithuanian institute of history. LK 1996: Laisvės kovos 1944–1953 metais. Dokumentų rinkinys, sud. Dalia Kuodytė, Algis Kašėta. Vilnius: Lietuvos politinių kalinių ir tremtinių sąjunga, 1996. Kašėta Algis 1995: Antisovietinio pasipriešinimo mastai Lietuvoje 1944–1953 m. – Laisvės kovų archyvas 14, 65–70. Kuodytė Dalia, Tracevskis Rokas 2013: The unknown war. Armed anti-Soviet resistance in Lithuania in 1944–1953. Vilnius: Genocide and resistance research center of Lithuania. Landsbergis Vytautas 1999: Rezistencijos reikšmė. – Lietuvos naikinimas ir tautos kova 1940–1998, sud. Izidorius Ignatavičius. Vilnius: Vaga, 255–259. Macijauskaitė Irma 2000: Dvi antonimų poros: mirtis–gimimas, mirtis–gyvenimas. – Darbai ir dienos 24, 121–142. Marcinkevičienė Rūta 2008: Žanro ribos ir paribiai. Spaudos patirtys. Vilnius: Versus aureus. Marcinkevičienė Rūta 2000: Tekstynų lingvistika (teorija ir praktika). – Darbai ir dienos 24, 7–64. Mišiūnas Romualdas, Taagepera Rein 1992: Baltijos valstybės: priklausomybės metai, 1940–1980. Vilnius: Mintis. Papaurėlytė Silvija 2003: Sielvarto metaforos lietuvių ir rusų kalbose. – Filologija 8, 25–31. 208 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publicistiniame diskurse P a p a u r ė l y t ė - K l o v i e n ė S i l v i j a 2007: Lingvistinės kultūrologijos bruožai. Šiauliai: VŠĮ Šiaulių universiteto leidykla. P e t r a u s k i e n ė A i s t ė 2017: Places of partisan war: memorialisation and heritagisation in the independent Lithuania. Summary of doctoral dissertation. Vilnius University, The Lithuanian Institute of History. P i k č i l i n g i s J u o z a s 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2. Vilnius: Mokslas. P o c i u s M i n d a u g a s 2005: Partisan resistance in Lithuania 1944–1953: The struggle with inhabitants accused of collaboration. Summary of doctoral dissertation. Klaipėda University, The Lithuanian Institute of History. O z o l a s R o m u a l d a s 2003: 2002-ieji. Lietuva: politinis metų portretas. Vilnius: Mintis. S t a r k a u s k a s J u o z a s 2001: Stribai. Ginkluotieji kolaborantai Lietuvoje partizaninio karo laikotarpiu (1944–1953). Vilnius: Lietuvos gyventojų genocido ir rezistencijos tyrimo centras. R u t k o v s k a K r i s t i n a, S m e t o n a M a r i u s, S m e t o n i e n ė I r e n a 2017: Vertybės lietuvio pasaulėvaizdyje. Vilnius: Akademinė leidyba. S m e t o n a M a r i u s 2018: Savokų „kalba“, „tauta“, „valstybė“ plėtiniai jaunimo samonėje. – Logos 95, 177–184. Š t r o m a s A l e k s a n d r a s 2001: Laisvės horizontai. Vilnius: Baltos lankos. U n g e r e r F r i e f r i c h, S c h m i d H a n s - J ö r g 2006: An introduction to cognitive linguistics. 2nd edition. London: Longman. V a r d y s V y t a u t a s S t a n l e y 1969: The partisan movement in postwar Lithuania. – Lituanus. Lithuanian quarterly journal of arts and sciences 15(1), 1–12. V a š t o k a s R o m a s 1966: Image of the partisan. – Lituanus. Lithuanian quarterly journal of arts and sciences 12(4), 1–12. V ė l i ū t ė R ū t a G a b r i e l ė 2009: Partizanai [N 16]. Vilnius: Lietuvos gyventojų genocido ir rezistencijos tyrimo centras. V i d i k a s K a z i m i e r a s 1962: Guerilla warfare on the amber coast. New York: Voyages Press. W i l l i a m s R a y m o n d 2013: A vocabulary of culture and society. London: Routledge. Ч е р н е й к о Л ю д м и л а, Х о С о н Т э 2001: Концепты жизнь и смерть как фрагменты русской языковой картины мира. – Филологические науки 5, 50–58. Straipsniai / Articles 209 AURELIJA GRITĖNIENĖ The Partisan of Postwar Lithuania in the Discourse of Opinion Journalism SUMMARY Following the methodology of conceptual analysis elaborated by the Lublin ethnolinguistic school, the article attempts to find out how the Lithuanian partisan is conceptualised and categorised in the discourse of opinion journalism and what its cognitive definition is. The advanced search in the texts of opinion journalism of the Corpus of Contemporary Lithuanian Language found approximately 7,500 sentences on postwar Lithuanian partisans. By strictly adhering to the chosen methodology, the conceptual analysis should be performed on the basis of three types of data: language system, questionnaires, and texts. The present article focuses on the data of contemporary texts of opinion journalism only. Hence, it is important to underline that the cognitive definition of the partisan proposed in the article is not absolute and finite; it is based on the findings of the textual analysis of one type only. This definition should be supplemented in the future after studying systemic, fiction and questionnaire based data. Scholars have not yet been drawn to study the image of the partisan in the Lithuanian language and our worldviews; therefore, it is meaningful to formulate the concept of the PARTISAN on the basis of the analysis of opinion journalism texts; it is interesting to see how our consciousness perceives the postwar partisan today and how much the formation of this concept is determined by a historical, political and ideological context. The semantic analysis of the data made it clear that the identity of the partisan in not uniform in the corpus. The perception of the partisan in the discourse of opinion journalism is three-fold: 1) as a particular, explicitly and accurately specified person; 2) as an abstract, unidentified figure; 3) as an unreal, falsified identity. As regards a particular, explicitly specified identity, the following cognitive definition of the partisan can be proposed: A Lithuanian partisan is a participant of the guerilla warfare against the regime of the Soviet Union, which took place in postwar Lithuania in 1944–1953, with a known name, surname and nickname, year of birth (age) and place of birth, the period of involvement in the guerilla warfare, the place, time and circumstances of fight, death and burial, marital and social status, the posts taken, the belonging to a specific military district, platoon, company, brigade or ethnographic region, rural district, countryside district, district, town or village; a partisan is usually armed, uniformed, having made an oath, characterised by certain character traits and external features and usually maintaining a contact with the environment through supporters. The connection between the past and the present is maintained through surviving partisans or through partisans’ dreams, memoirs as well as the children and grandchildren of the perished partisans. Today, their memory is honoured through monuments, crosses, commemorative stones, films, books, television broadcasts about partisans, etc. The evaluation of their activities is rather ambiguous. Most of the illustrations 210 Acta Linguistica Lithuanica LXXIX Pokario Lietuvos partizanas publicistiniame diskurse speak about their positive evaluation: they are referred to as the heroes and legends of the nation; their blood is considered sacred, etc.; however, quite a number of sentences also speak about the murders, atrocities, etc. committed by partisans. An unidentified partisan means an unknown, unfamiliar, unrecognised, forgotten or concealed person without a specific name and surname. An unreal partisan implies a person who is: 1) in the pre-partisan state (not yet a partisan, almost a partisan, like a partisan); 2) half-partisan (the identity is not realised to the full); 3) an alleged partisan (pretended, disguised, camouflaged, calling oneself a partisan, introducing oneself as a partisan, etc.). The material of the corpus analysed in the study leads to the conclusion that at the end of the 20th century the postwar partisan often takes the form of a romanticised, idealised, even mythologised, figure, as a certain role model to be followed, as an ideal citizen (warrior) of tragic fate in the Lithuanian consciousness. In today’s context the partisan figure emerges as a peculiar source of inspiration for the builders of the state and its common citizens. It should nevertheless be noted that such an image of the partisan is prompted by the texts of opinion journalism of the late 20th century only. The analysis of the opinion journalism of the 1950s–1970s would bring up an absolutely different definition of the partisan, because the evaluation and image of this figure in people’s consciousness is highly dependent on the political and historical context. Įteikta 2018 m. rugsėjo 19 d. AURELIJA GRITĖNIENĖ Lietuvių kalbos institutas Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva [email protected] Straipsniai / Articles 211