Eugenijus Jovaiša. „Kapai ir žmonės. Aisčiai, romėnai, gotai ir kitos istorijos“

DARIUS IVOŠKA Ústav litevského jazyka ID ORCID: orcid.org/0000-0003-3898-0000 Oblasti vědeckého výzkumu: historická pruská a litevská onomastika, historické rukopisné dědictví, výzkum dokumentů kanceláře Řádu německých rytířů. DOI: doi.org/10.35321/all83-18 Eugenijus Jovaiša HROBY A LIDÉ. AISŤANÉ, ŘÍMANÉ, GÓTOVÉ A JINÉ PŘÍBĚHY Vilnius: UAB „Unseen Pictures“, 2020, 286 s. ISBN 978-609-475-477-7 Je samozřejmé, a zároveň paradoxní, že i národy existující po tisíciletí stále hledají své kořeny a měří hloubku své minulosti. Kde tedy spočívá srozumitelnost a kde paradoxnost? Dějiny národa nespočívají pouze v známých faktech jeho minulosti, jinými slovy v historicky doložených událostech či útržkovitých zmínkách o kmenech, nýbrž sahají mnohem hlouběji. První vědecky známá svědectví o tom či onom národu (nebo skupině národů) nám poskytují pouze informace o jeho existenci v určitém období, nikoli o jeho vzniku. Každé nejstarší datování okamžitě vyvolává otázku – co bylo předtím? Žádný národ jako sociální celek, který měl svou etnickou svébytnost, přece nemohl vzniknout náhle a z ničeho. Proto je každý větší či menší objev v historických pramenech, archeologických vykopávkách nebo ve zdrojích dalších souvisejících věd považován za novou stopu podněcující hledání toho, co ještě neznáme – počátku a původu. Pátrá se po něm i v první knize trilogie Eugenijuse Jovaišy Aisčiai. Kilmė. Co považovat za objev a za nový a významný historický či s historií související jev ve výzkumu antropologie, archeologie, dějin jazyka a kultury se někdy může stát předmětem diskusí, přičemž právě diskuse a polemika vytvářejí paradoxnost objevu. Mohlo by se zdát, že nových historických památek, výjimečných nálezů či neznámých historických písemných pramenů už není tolik. Přesto se směle Recenzijos / Reviews 373 DARIUS IVOŠKA hovoří o objevech a nových údajích a dochází k novým, nejednou velmi odvážným závěrům. Nelze zapomínat, že žijeme v době velkých možností, kdy i údaje zkoumané po staletí lze dnes zpracovávat jinak a při vhodném využití nejmodernějších technologií dospět k přesnějšímu a podloženějšímu vysvětlení. Otevírají se nové možnosti výkladu celých souborů jevů. Zvláště důležitý je ve XX.–XXI. století rozšířený přístup porovnávat údaje souvisejících věd a na jejich základě předkládat co nejspolehlivější závěry. Právě to je zřejmé v knize Eugenijuse Jovaišy Hroby a lidé, o níž tato recenze pojednává. Sám autor nemá sklon hodnotit svou knihu jako práci z oblasti vědy (s. 14) – autor recenze by s takovým tvrzením nesouhlasil. Ohromující, mimořádně působivé a profesionálně bohatě ilustrované vydání knihy a způsob prezentace materiálu mohou být snad typičtější pro populárně-vědecké publikace, avšak materiál dlouholetého podrobného a systematického autorova výzkumu, objevy mimořádného významu a závěry i interpretace založené na značné vědecké erudici v žádném případě nedovolují považovat danou publikaci za nedostatečně vědeckou. Po přečtení názvu knihy si čtenář nemůže představit, že v ní není podána zpráva o výzkumu provedeném archeologem, nýbrž harmonicky zpracovaný přehled existence Aisťanů a obyvatel „Staré Evropy“ – jejich vlády, válek, obchodu a kultury. Autorovi se daří uskutečnit myšlenku této knihy – „spojit život nejstarších lidí našeho kraje s minulými obdobími Evropy a jejich aktéry“ (s. 14). Takto podané podrobné a složité informace, vyznačující se nejen rozmanitostí a množstvím údajů, ale i složitými vazbami k historickému prostoru a času, se velmi pohodlně čtou a chápou představiteli jiných vědních oborů, amatérskými čtenáři dějin či archeologie, ba dokonce i náhodným čtenářem bez znalostí o počátcích našeho národa, který nikdy neslyšel o Aisťanech. Autor recenze jako uživatel údajů archeologické vědy, nikoli jako odborník, hodnotí knihu ze své – onomastické – perspektivy. Domnívat se, že jazykověda jako samostatná a autonomní vědní oblast nesouvisí s archeologií, by bylo nezodpovědné. V onomastice se ve XX. století začal obracet pohled k jiným vědám, které mohou usnadnit diachronní výzkum onomastiky a nejednou dokonce umožnit spolehlivé závěry, k nimž nelze dospět pouze na základě jazykovědy. Badatelé evropské onomastiky pochopili, že značnou část slov evropské onomastiky, zejména staré svědky dějin usedlého lidstva – hydronyma, ale také toponyma a antroponyma –, nelze v současném geopolitickém kontextu vysvětlit, přesněji řečeno nelze určit jejich původ, pouze na základě údajů historické jazykovědy. Pro znalce historické jazykovědy a indoevropských studií Hanse Kraheho (Hans Krahe¹ a později jeho žáka Wolfganga P. Schmidta (Wolfgang P. ¹ Viz Hans Krahe 1964. 374 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Eugenijus Jovaiša. Kapai ir žmonės. Aisčiai, romėnai, gotai ir kitos istorijos Schmidta)² poté, co si povšimli, že hydronyma se stejnými či podobnými kořeny, jejichž původ nelze určit, jsou rozšířena po celé Evropě: od Pyrenejského poloostrova po Apeniny, od Velké Británie po Skandinávii a přes pobaltské země napříč celým kontinentem až na Balkán, vznikla hypotetická koncepce „Staré Evropy“. Po ní následoval široce rozpracovaný a poměrně spolehlivě znovu doložený předpoklad existence jednoho prajazyka, společného nejen všem obyvatelům pravěké Evropy. Zdá se, že stejně jako se ve starořecké kosmogonii z Chaosu rodí uspořádaný a harmonický vesmír, tak i po celé Evropě rozptýlená hydronyma nejasného původu nevyhnutelně vedou k myšlence, že kdysi všechna náležela k jedinému společnému prajazyku. Mnohé se začíná vyjasňovat. Všechny národy, kmeny či jiné lidské komunity žijící v pravěké „Staré Evropě“ tedy měly společný nebo přinejmenším velmi podobný jazyk jako nástroj komunikace, směny, obchodu a udržování dalších sociálních vztahů. Stejný leitmotiv se vynořuje i při četbě knihy E. Jovaišy Hroby a lidé. Řekněme, že migrace Aisťanů zahrnovala Apeniny, pobřeží, Sambii, západní Mazursko, povodí Němenu a soutok Němenu s Nerisem (s. 38). Nelze zapomínat ani na fenomén velkého „mezikontinentálního obchodu“ (s. 234) – Jantarovou stezku – s takovými obchodními centry, jako byla Sambie nebo „naše pobřeží“, autorem nazvané „mekkou aisťanského obchodu“ (s. 210), rozsahem přirovnávané k Hedvábné stezce (s. 224). Tyto těžko představitelné, avšak jak se ukazuje v hlubokém starověku možné a reálné skutečnosti stěhování lidstva, obchodní geografie a vzájemných vztahů svědčí o dynamickém vývoji lidských dějin a zároveň odhalují mnohé záhady. Poklady z hrobů v areálu obývaném Aisťany, zdánlivě nijak nesouvisející s jejich každodenním životem, válečnictvím ani tradicí zdobení (s. 55–56), ukazují, že Aisťané úzce obchodně a kulturně komunikovali nejen s římským světem, ale i se vzdálenými sousedy ze severu. Badatele onomastiky nejen zajímá číst Jovaišovy úvahy o městech označujících Jantarovou stezku (s. 226) Ascaucalis, Calisa, Parienna, Breclav a dalších i o původu jejich názvů, ale zároveň jako by dostával úkol – prozkoumat původ názvů uvedených měst a pokusit se zjistit, „přes čí země si naši cestovatelé razili cestu směrem ke Karnuntu“ (s. 226). Hodnocení toponyma Ascaucalis, která předložili známý německý onomastik Jürgen Udolph (Jürgen Udolph) a Grasilda Blažienė, představují významný začátek výzkumu. Slovanský původ tohoto toponyma byl oprávněně odmítnut, G. Blažienė opatrně hledá paralely v baltských analogiích, avšak Ascaucalis k Baltům přiřadit neodvažuje. Patří tedy snad toto toponymum k onomastice „Staré Evropy“? Velmi podobný případ nalezneme v habilitační práci J. Udolpha³, v níž se diskutuje (s. 342) o dnešním území Len- ² Wolfgang P. Schmid 1968. ³ Udolph Jürgen 1990: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie (Místo polských hydronym v hydronymii Staré Evropy). Recenzijos / Reviews 375 DARIUS IVOŠKA kijského území nacházejících se hydronym Oder, Drawa, Drwęca, Drama, Radęca, Mroga. Autor při shrnutí výzkumu polských hydronym hodnotí tato hydronyma poněkud jinak než dosavadní polští onomastikové Tadeusz Lehr-Sławiński, Hubert Górnowicz a Ewa Rzetelska-Feleszko. T. Lehr-Sławiński je přiřadil k hydronymům předslovanského období, podle něj však byla benátským (příp. venedským) dědictvím. S jeho názorem souhlasili i H. Górnowicz a E. Rzetelska-Feleszko, dokonce s odůvodněním, že „hydronyma s příponou –is (s) a náležejí k benátskému substrátu“ (Udolph 1990: 342). H. Górnowicz se dále domníval, že musela být převzata z období „slovansko-keltsko-ilyrského“. J. Udolph postrádal konkrétní kritéria, na jejichž základě byla uvedená jména připsána Benátčanům. Autor má kvůli jasnosti sklon nahrazovat označení „slovansko-keltsko-ilyrské“ širším, avšak jasnějším a podle jeho názoru méně „problematickým“ termínem „Stará Evropa“. Autor se obecně vyhýbá spojování konkrétních jmen s Benátčany a jejich dědictvím, protože ve východní části střední Evropy chybějí údaje o Benátčanech. Kromě toho tvrdí, že například přípona –s je typická pro hydronyma rozšířená mnohem dále, než sahala známá území obývaná Benátčany. Vraťme se však ke knize Hroby a lidé. Co nového nám odhalují hroby – jediná hmotná památka sídel Aisťanů, kteří se ne náhodou snad již před Kristem usadili na březích Jury, Ančie, Šušvě a Němenu? Strategicky významné a pro tehdejší dobu vhodné rozmístění sídel (s. 135), dopravní spojení po řekách a před nimi po nenáročných pozemních cestách, přítoky Němenu, které umožňovaly nejen pohodlné cestování, obchodování a zásobování potřebnými zdroji při pohybu mezi jednotlivými aisťanskými sídly po vodách těchto přítoků, ale především – po Němenu dosáhnout Baltského moře (viz mapy s. 12–13, 212–213), tedy zapojit se do sítě „obchodních vztahů“. O jejím úspěšném fungování svědčí autorovy objevy při vykopávkách pohřebišť v Dauglaukisu, kde byly nalezeny výrobky z barevných kovů z Alp a korálky ze skla a emailu vyrobené v Římské říši, nemluvě o mincích s portréty římských vládců, a skutečnost, že obyvatelé této lokality až do roku 260 „zažívali období rozkvětu Jantarové stezky“. Nelze zapomenout na Šaukėnai, kteří naopak nedostatkem nálezů svědčí o „soumraku Jantarové stezky“ (s. 135), zanechali nám však poznatky o vzniku nové společenské struktury v životě Aisťanů. Vykopané zbraně, výjimečný oděv a ozdoby bojovníka i koně a „předměty každodenní potřeby a toalety vojenské šlechty“ hovoří o postavení bojovníka jako významného člena společnosti (s. 141). Za zmínku stojí i pozdější patrně vojenské poklady z Ruponių – podle autora knihy celý „sklad zbraní“ (s. 125). O společenských vrstvách a „správě“ aisťanské komunity svědčí i nálezy z Dauglaukisu z období 15–220, označující blížící se dobu změn. Není tak důležité vyjmenovat všechny nálezy jako pochopit jejich podstatu – období historických událostí, tehdejší evropský kontext a Aisťany v něm, rozsah obchodních vztahů 376 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Eugenijus Jovaiša. Kapai ir žmonės. Aisčiai, romėnai, gotai ir kitos istorijos a kulturní svébytnost. Jantarová stezka není jen skutečným „mezikontinentálním obchodem“ (s. 234), který zanechal drahokam „Sarmatského oceánu“ – jantar – v Mykénách, v zemích Středomoří a na Kavkaze, ale také oboustranným obchodem uspokojujícím potřebu evropské šlechty po drahocenných ozdobách a zásobujícím Aisťany zdroji, které v jejich kraji nebyly. Pro první staletí po Kristu jde o obchodní směnu nepředstavitelného rozsahu. Prozkoumané hroby samozřejmě nehovořily pouze o Aisťanech jako prodejcích drahocenného zboží, ale také jako o rovnocenných účastnících evropského obchodního trhu. Připomeňme si setkání aisťanských vyslanců s gótským králem Theodorikem. Aisťané prý věděli o jeho záměru, pravděpodobně připravovat velkou válku s germánskými kmeny, a chtěli se připojit, zatímco Theodorik jejich úmysl i dary jantaru ochotně přijal (s. 61–62). Znamená to, že Aisťané v VI. století komunikovali (ústně i písemně) s ostatními současnými evropskými národy a vyjádřili přání podílet se na tehdejších politických rozhodnutích? Theodorik o Jantarové stezce věděl, jak dosvědčují historické prameny, takže není třeba příliš pochybovat. Opusťme bohatou dobu starověku, jen skrovně doloženou písemnými prameny, a přesuňme se například do středověké onomastiky. Pokusme se prozkoumat historický, kulturní a sociální vývoj pohanské Evropy počínaje XII. stoletím, kdy od Jeruzaléma dorazil řád bratří domu Nejsvětější Panny Marie Jeruzalémské, později reorganizovaný a nazvaný Řád německých rytířů. Jeho záměry a činnost natolik zamotaly již tak etnicky pestrý prostor severní a východní Evropy, že onomastika, která se v něm zachovala a byla zaznamenána v množství historických dokumentů, se pozůstatkům obchodních, vojenských a kulturních vztahů Aisťanů nevyrovná ani kvalitativně, ani kvantitativně, nemluvě o problematice jejího výzkumu. Badatel onomastiky, který zkoumá vlastní jména nalezená v areálu obývaném konkrétním národem, avšak nevysvětlitelná údaji jeho jazyka, musí rozšířit pole výzkumu a hledat příčiny užívání jmen cizího původu, dobu a okolnosti jejich vzniku. To velmi připomíná pracovní postup archeologa, který mezi aisťanskými hrobovými přídavky z I.–III. století nalezl skleněné či emailové korálky nebo barevné kovy přivezené z alpských dolů – analyzovat širší geopolitický a kulturní kontext a hledat možné souvislosti. Vztahy mezi archeologií a jazykovědou, zvláště historickou onomastikou, jsou mnohem těsnější, než by se mohlo zdát. Když badatel onomastiky objeví jednotlivé historické toponymum či antroponymum cizího původu v atypickém areálu, nestačí určit jeho nevysvětlitelný původ – je třeba zjistit, jak se tam dostalo. Není například tajemstvím, že v XIV. století žili v Prusku, byť nepočetně, Litevci. Když se v dokumentech privilegií ve foliu č. 105 Řádu německých rytířů objeví jména několika Litevců, jimž byly v letech 1353 až 1375 přiděleny pozemky ve vesnicích Velavy (něm. Wehlau), vyvstává otázka – co tito litevští osadníci tehdy v Prusku dělali? Při využití většího množství privilegií a dalších historických dokumentů se ukazuje, že jde o uprchlíky z Litevského velkoknížectví. Mezi několika stovkami privilegií obsažených v uvedeném foliu jsou tři vydaná Rusům. Jaké Recenzijos / Reviews 377 DARIUS IVOŠKA cesty je přivedly do Ungury (něm. Angerburg) na pomezí Varmie a Mazurska, se v dokumentech neuvádí⁴. Etnické složení Pruska ve XIV. století, zejména v jeho západní části, kde žili především Poláci a značné množství německých kolonistů, avšak až po jeho západní okraj se zde nacházela i souvislá pruská sídla, vyvolává u badatelů onomastiky mnoho otázek. Především se neshoduje názor některých vědců na hranice baltského, germánského a slovanského areálu. Nejednou se pokoušeli vést hranici baltských sídel podél toku Visly, stále se však objevovaly nové údaje svědčící o mnohem širším rozšíření baltských sídel⁵. Proto bylo při objevení jednotlivých toponym či antroponym západně od Visly obtížné objektivně doložit jejich historickou, nebo dokonce pravěkou existenci kvůli kritice a odporu zastánců ustáleného názoru⁶. Právě v takových případech potřebuje badatel onomastiky údaje historických a archeologických věd. Archeologické vykopávky a materiál onomastiky, pokud se shodují ve prospěch toho či onoho národa, se stávají nezpochybnitelným argumentem pro potvrzení mnoha důležitých skutečností. Je však třeba nezapomínat, že cesta od hypotetického předpokladu ke konečnému spolehlivému závěru může být dlouhá a někdy se rozvětvit do slepých uliček. Empirický materiál historické onomastiky, stejně jako hrobové přídavky, je ovlivněn množstvím časových faktorů – vlastní baltská jména nelze v písemných pramenech přečíst, jejich podoby byly germanizovány či polonizovány, hledání paralel v jiných dokumentech není možné, protože se nedochovaly, a podobně. Vzniká tak nebezpečí nepřesného či chybného výkladu původu vlastního jména, nemluvě o jeho ⁴ G. Blažienė ve svém článku z roku 2018 „Zu den russischen Personennamen in den Folianten des Deutschen Ordens“ (čes. O ruských antroponymech ve foliích Řádu německých rytířů) analyzovala jména obdarovaných a pojednala o okolnostech osídlení těchto osob (s. 118–122). ⁵ G. Blažienė tuto otázku již dlouho analyzovala na mnoha mezinárodních konferencích. Přehled toponym lokalizovaných na levém břehu Visly a problematiku hranic baltských zemí zkoumal autor recenze ve článku „Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel“ (čes. Několik poznámek k problematice baltských toponym západně od Visly). Na mezinárodní konferenci s celosvětovým uznáním Ежегодная международная конференция «Индоевропейское языкознание и классическая филология» (чтения памяти профессора И. М. Тронского), která se konala v Petrohradu ve dnech 22.–24. července 2020, se G. Blažienė k této otázce znovu vrátila. Její aktuální poznatky založené na nejnovějším výzkumu byly otištěny v publikaci vydávané Ústavem lingvistických výzkumů Ruské akademie věd Индоевропейское языкознание и классическая филология – XXIV, Материалы чтений, посвященных памяти профессора Иосифа Моисеевича Тронского. Autorka článku nejen shrnuje výzkum areálu obývaného Balty, ale zároveň kriticky hodnotí jeho význam, spolehlivost a použitelnost. ⁶ Kritický článek Daria Alekny z roku 2019 „Nuo Agripos iki Plinijaus: Vysla I a. romėnų geograf inėje literatūroje“ právě přináší velmi cenný materiál z děl raných historiků o národech žijících v povodí Visly a vytváří širší představu o tom, co se v tomto areálu dělo v posledních staletích před Kristem a v prvních staletích po Kristu. I tato práce potvrzuje území obývaná Balty také na levém břehu Visly, konkrétně v Pomořanech (s. 251–252). 378 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Eugenijus Jovaiša. Kapai ir žmonės. Aisčiai, romėnai, gotai ir kitos istorijos okolnosti a příčiny zaznamenání v historických dokumentech, které vytvářejí kontext. Právě bez něj ztrácí velká část zkoumaného materiálu polovinu své hodnoty. Když hovoříme o kontextu, je třeba pohlédnout i na okolnosti vydání a napsání pojednávané knihy. Vyšla ve velmi vhodnou dobu. V prvních desetiletích nového tisíciletí pozorujeme v Litvě národní a občanskou aktivitu i hrdost na vlastní etnickou identitu. Před něco málo více než deseti lety oslavené 1000. výročí připomenutí Litvy jako státu, v roce 2010 600. výročí velké bitvy u Grunwaldu a v roce 2016 100. výročí vyhlášení litevské nezávislosti doprovázelo množství kulturních akcí. Nelze zapomenout na rozhodnutí o obnovení nezávislého litevského státu v litevštině a němčině s podpisy 20 signatářů, které Liudas Mažulis nalezl v březnu 2017 v archivu německého ministerstva zahraničních věcí. Není známo, zda důležitá výročí pro Litvu a Litevce, nebo téměř třicet let obnovené nezávislosti, která jedné části naší společnosti pomohla vystoupit ze stínu minulosti, zatímco druhá stihla vyrůst a dospět ve svobodné Litvě, probudily pocity litevské národnosti a sebeuvědomění. Trikolóry či historické vlajky se vztyčují nejen při státních svátcích a bez vyzvání a národní kroj se často šije nejen dětem školního věku či seniorům, kteří zpívají nebo tančí v národních souborech. Najdeme jej v nejedné rodině jako mimořádně ctěný oděv každého jejího člena. Může existovat lepší doba a kontext pro vznik publikace, kterou si může přečíst každý, ať už chce doplnit své znalosti o našem původu a dějinách vyznačujících se bohatou kulturou a tím dále posílit hrdost na svůj národ, nebo těmito poznatky rozšířit a podložit svůj výzkum? A jaký kontext vytváří Hroby a lidé? – Široký, významný a mnohovrstevnatý. Tato kniha vytvoří i další kontexty. Vrací-li se autor recenze k cíli, který její autor formuloval – „spojit život nejstarších lidí našeho kraje s minulými obdobími Evropy a jejich aktéry“ (s. 14) –, spatřuje v uskutečnění tohoto cíle ještě jeden zásadní úspěch. Je jím svědectví o jedinečnosti a významu kultury našich předků. Když znovu přemýšlíme o hrobech s bohatými hrobovými přídavky, které autor objevil a prozkoumal, i o velké Jantarové stezce podrobně a srozumitelně popsané, jež do světa rozšířila zprávu o našich předcích Aisťanech, máme možnost nejen znovu a znovu poznávat počátky naší kultury, ale také o nich uvažovat. Autor knihy se přesvědčuje, že Aisťané již v prvních staletích po Kristu uměli nejen lovit, provozovat řemesla, vyrábět předměty denní potřeby, zbraně a oděvy, ale také se zdobit. Nejdůležitější je, že se nezdobili jen aisťanští muži a ženy – zdobili zlatem „Germánského oceánu“ (s. 119), nazývaného také „Sarmatský oceán“ (s. 218), jantarem, mocné muže a jejich okolí mnoha velkých evropských měst. Jeden drobný, avšak velmi zdařilý kontext, založený na jiné vědecké práci E. Jovaišy – dvoudílné monografii Aisčiai. Kilmė ir Aisčiai. Raida – se autorovi recenze již podařilo Recenzijos / Reviews 379 DARIUS IVOŠKA vytvořit. Při psaní článku „Die Widerspiegelung preußischer Kultur in den Grenzbeschreibungen des Deutschen Ordens“ („Odraz pruské kultury v popisech hranic Řádu německých rytířů“)7, který vyšel v roce 2019, využil podrobný popis Jantarové stezky uvedený v monografii E. Jovaišy. Autorovi článku se podařilo předložit mezinárodnímu čtenáři vědeckých prací přesvědčivější pojetí hodnoty jantaru, tak často zmiňovaného ve foliích Řádu německých rytířů. V popisech hranic a pomezí jednotlivých pruských zemí se sousedními zeměmi z počátku XIV. století, obsažených mezi dokumenty uvedenými v již zmíněném foliu č. 105, se jantar nejen často zmiňuje, ale stručně se zde hovoří i o místech jeho nálezu a regulaci jeho sběru. Není pochyb, že Hroby a lidé podnítí vznik mnoha dalších a rozmanitých kontextů. Je třeba se jen radovat z velké a složité práce při výzkumu nejstarších pohřebišť našich předků a z bohatého a neocenitelného materiálu, který je čtenáři představen v pojednávané knize Hroby a lidé. Je třeba zdůraznit, že sotva lze někde na světě najít archeologovu knihu vydanou tak zajímavě, stylově a půvabně. Sama kniha je uměleckým dílem a popsané nálezy překvapují, okouzlují, ba i matou tím, že naši předkové nás předčili. PRAMENY A LITERATURA Alekna Darius 2019: Od Agrippy k Pliniovi: Visla v římské geografické literatuře 1. století. – Lituanistica 65, 4(118), 251–271. Blažienė Grasil da 2018: K ruským osobním jménům ve foliátech Německého řádu. – Индоевропейское языкознание и классическая филология–XXII: Материалы чтений, посвящённых памяти профессора Иосифа Моисеевича Тронского, 18.–20. června 2018. První část, odpovědný redaktor N. N. Kazanskij, Petrohrad: Nauka, 110–124. Blažienė Grasil da 2020: Baltské stopy v evropských místních názvech? – Индоевропейское языкознание и классическая филология–XXIV: Материалы чтений, посвящённых памяти профессора Иосифа Моисеевича Тронского, 22.–24. června 2020. První část, odpovědný redaktor N. N. Kazanskij, Petrohrad: Ústav lingvistických výzkumů, 443–465. Ivoška Darius 2016: Poznámky k problematice baltských místních názvů západně od Visly. – Acta Linguistica Lithuanica 74, 208–225. 7 Článek byl publikován v každoročně vydávaném vědeckém periodiku komise pro výzkum historické oblasti východního a západního Pruska a společnosti „Copernicus“ pro dějiny a vlastivědu západního Pruska Preußenland. 380 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Eugenijus Jოვaiša. Hroby a lidé. Aisťané, Římané, Gótové a jiné příběhy Ivoška Darius 2019: Odraz pruské kultury v hraničních popisech Německého řádu. – Jahrbuch der Historischen Kommission für ostund westpreußische Landesforschung und der Copernicus-Vereinigung für Geschichte und Landeskunde Westpreußens, Mitteilungen aus dem Geheimen Staatsarchiv Preußischer Kulturbesitz 10, 7–23. Jovaiša Eugenijus 2012: Aisčiai. Kilmė, Vilnius: Litevská univerzita pedagogických věd, Litevská akademie věd. Jovaiša Eugenijus 2014: Aisčiai. Raida, Vilnius: Nakladatelství Litevské univerzity pedagogických věd, Litevská akademie věd. Krahe Hans 1964: Unsere ältesten Flußnamen, Wiesbaden: Harrassowitz Verlag. OF 105 – Geheimes Staatsarchiv Preußischer Kulturbesitz: XX. HA Hist. StA Königsberg, Ordensfoliant 105. Schmid Wolfgang P. 1968: Alteuropäisch und Indogermanisch. – Abhandlungen der Geistesund Sozialwissenschaftlichen Klasse, Akademie der Wissenschaften und der Literatur Mainz, Jahrgang 1968, Wiesbaden. Udolph Jürgen 1990: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Přijato 7. září 2020. DARIUS IVOŠKA Litevský jazykový ústav Petro Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius, Litva [email protected] Recenzijos / Reviews 381