Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje

ARANKA LACZHÁZI Univerzita Loránda Eötvöse Zaměření vědeckého výzkumu: kontakty baltských a dalších jazyků, lexikální výpůjčky. DOI: doi.org/10.35321/all83-04 NĚKOLIK MOŽNÝCH VÝPŮJČEK Z MAĎARŠTINY V LITEVŠTINĚ Některé možné výpůjčky z maďarštiny do litevštiny A N O T A C E Článek pojednává o lexémech litevského jazyka, které jsou maďarského původu nebo byly z jiných jazyků převzaty prostřednictvím maďarštiny. Většina těchto lexémů pronikla do litevštiny v 16.–18. století, většinou nepřímo, prostřednictvím polštiny, méně často němčiny, běloruštiny nebo ruštiny. Převzatá slova tvoří tematické skupiny, které odrážejí historicko-kulturní vztahy tehdejšího Maďarska a Litevského velkoknížectví. K těmto skupinám patří například termíny vojenské techniky a vojenského oděvu nebo názvy určitých produktů a zboží dovážených z někdejšího Uherského království do LDK. Ve většině případů je konstatována změna významu výpůjčky. Je třeba poznamenat, že v současné spisovné litevštině je doložena pouze malá část těchto lexémů, protože jde zpravidla o zastaralá, již neužívaná slova nebo dialektismy. K L Í Č O V Á S L O V A: jazyky LDK, Maďaři v LDK, jazykové kontakty, lexikální výpůjčky, výpůjčka z maďarštiny. A N N O T A T I O N Článek si klade za cíl podat přehled litevských slov, o nichž se předpokládá, že jsou maďarského původu nebo mohou být s maďarštinou spojena nepřímým způsobem. Většina těchto lexémů byla přejata prostřednictvím polštiny, méně často němčiny, běloruštiny nebo ruštiny během 16.–18.th století. Patří do specifických tematických skupin, jako jsou vojenské termíny, názvy součástí vojenské uniformy nebo názvy produktů, které byly dováženy do Litevského velkoknížectví Straipsniai / Articles 79 ARANKA LACZHÁZI z někdejšího Uherského království do Litvy. V mnoha případech lze pozorovat výraznou změnu významu lexémů. Je třeba upozornit, že v současné spisovné litevštině je známo a užíváno jen malé množství těchto lexémů, neboť tato slova patří spíše k dialektální nebo historické slovní zásobě. KLÍČOVÁ SLOVA: Litevské velkoknížectví, Maďaři v Litevském velkoknížectví, jazykové kontakty, lexikální výpůjčky, výpůjčky z maďarštiny. ÚVOD V roce 2016 vydaném Slovníku polonismů v litevském jazyce Rolanda Kregždise Slovník polonismů v litevském jazyce (dále PŽ) autor uvádí 28 maďarských slov (s. 286), která lze různými způsoby spojovat s odpovídajícími lexémy litevského jazyka, tj. maďarská slova jsou zaznamenána jako možné zdroje polonismů. Tento slovník je, jak známo, prvním obsáhlým etymologickým slovníkem litevského jazyka, v němž jsou takové případy podrobně probírány a v němž je lexémům maďarského původu nebo lexémům převzatým do litevštiny prostřednictvím maďarštiny věnována značná pozornost. Na druhé straně se šířením maďarských slov v baltských jazycích zabývaly práce maďarských lingvistů (Hollós 1998; Laczházi 2003; Tóth 2003, 2007, 2016a, 2018). Mnoho bylo rovněž napsáno o lexikálních prvcích maďarského původu v polštině (Wołosz 1989, 1991–1992), ruštině (Hollós 1996) a běloruštině (Zoltán 2005, 2006). Po seznámení se závěry všech uvedených výzkumů lze konstatovat, že zkoumání slov maďarského původu v litevštině přináší zajímavé výsledky, přehled materiálu umožňuje vyzdvihnout specifika této lexiky a výzkumy litevských a maďarských lingvistů se zčásti potvrzují a zčásti navzájem doplňují a zpřesňují. V tomto článku jsou porovnávána a shrnuta data maďarských badatelů, PŽ a dalších etymologických slovníků litevského jazyka. Z hlediska sledovaných lexémů jsou nejdůležitější Alt litauisches etymologisches Wörterbuch (ALEW), reprezentující lexiku starých litevských písemných památek, a nejnovějšími údaji doplněný Słownik etymologiczny języka litewskiego (SEJLė). V litevštině, stejně jako v lotyštině, se nachází značné množství mezinárodních slov pocházejících z maďarštiny. Jde především o kulinářské názvy nebo jiné názvy spojené s maďarskou etnickou kulturou, například guliašas, tokajus, čardašas (lot. gulašs, tokajietis, čardāšs) apod. Těmito výpůjčkami–internacionalismy se podrobně zabývají maďarští lingvisté Attila Hološ (Hollós 1998) a Silard Tót (Tóth 2003), proto nejsou v tomto článku analyzovány. Pozornost je věnována šíření slov maďarského původu podmíněnému historickým a kulturním kontextem LDK ve 14.–17. století. 80 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje Na základě historických výzkumů Raimondy Ragauskienė (Ragauskienė 2008; Ragauskas, Ragauskienė 2018) tvořili v uvedeném období Maďaři v Litvě stabilní menšinu, která podle početnosti zaujímala mezi obyvateli ze západních zemí páté nebo šesté místo. Do LDK přicházeli z politických či ekonomických důvodů a v důsledku intenzivních kulturních a obchodních vztahů (zvláště zesílených za vlády Stepona Batorase) (Ragauskienė 2008: 29). O přímých kontaktech maďarštiny a litevštiny lze však pouze opatrně spekulovat. Většina lexémů zkoumaných v tomto článku je rozšířena také v polštině a/nebo běloruštině (viz Wołosz 1989, 1991–1992; Zoltán 2005), takže se do litevštiny mohla dostat z těchto jazyků, případně paralelně z obou. SLOVA MAĎARSKÉHO PŮVODU NEBO PŘEVZATÁ PROSTŘEDNICTVÍM MAĎARŠTINY V LITEVŠTINĚ Dále jsou v abecedním pořadí probírány jednotlivé výpůjčky. Některé z nich jsou maďarského původu, s nepochybnou maďarskou etymologií. Jiné byly převzaty z dalších jazyků prostřednictvím maďarštiny. V takových případech o zprostředkování maďarštinou obvykle svědčí specifické fonetické nebo – častěji – sémantické změny. Foneticko-morfologické varianty lexémů a jejich významy jsou uváděny na základě údajů elektronické verze Slovníku litevského jazyka (LKŽe). V případech, kdy etymologie slova nevyvolává pochybnosti, jsou údaje litevských slovníků prezentovány stručně, s uvedením základních litevských forem slova, významů, cesty výpůjčky a podrobnějšího zdroje popisu. Pokud je to možné, uvádí se doba nejstaršího známého doložení lexému v písemných pramenech (rok, století). Podrobněji jsou komentovány pouze ty etymologie, které je třeba doplnit údaji z maďarštiny umožňujícími zvážit alternativní etymologickou variantu. Znaménko otazníku se píše před slovy, jejichž vztah k maďarštině, ačkoli jej někteří autoři předpokládají, vyvolává pochybnosti. aidùkas „pánův strážný, sluha“ < 1e. ajduk / hajduk 1564; 1. „voják maďarské pěší jednotky; 2. „maďarský policista“; 3. „lupič“ < maď. hajdú, [pl.] hajdúk (participiální forma slovesa hajt „pást“; původní význam v maďarštině ¹ Kromě výzkumu R. Ragauskienė byly v litevské a polské historiografii probírány jednotlivé otázky úlohy Maďarů v LDK, například některé momenty účasti Maďarů v armádě Litevského velkoknížectví, vliv maďarské módy, „maďarské“ období na přelomu 16. a 17. století ve Birštonském povijetu a biografie určitých osob, jako byli Steponas Batoras, Kaspar Bekeš a loutnista Valentin Bakfark. Podrobněji viz Ragauskienė 2008: 21. Straipsniai / Articles 81 ARANKA LACZHÁZI „pastevec“); eidukas „takový voják pěší jednotky, dělostřelec“. Slovo je doloženo také v přirovnáních, například Ein kaip eidukas, lek kaip aitvaras; ein kai eidukas (greitai), stov kai stiebas (Vosylуtė 1985: 68). Wojciech Smočynski zde spatřuje významy „ďábel, zlý duch“ (SEJLe: 9). LKŽe považuje slovo za výpůjčku slovanského původu, zatímco ALEW spojuje formu eidukas se slovesem eiti (ALEW I: 260). Tato etymologie je považována za nespolehlivou kvůli opomenutí paralel v polštině a běloruštině, srov. bělor. зайдук 1568, r. Литовские зайдуки 1582, зейдук 1745, ukr. зайдук 1582. Společné významy těchto slov jsou: 1. „žoldnéř v armádě Stepona Batorase“; 2. „žoldnéř“; 3. „sluha oblečený v maďarské uniformě“. V polštině a ruštině označuje také „lupiče“ (Hollós 1996: 24), v ruštině „vysokého člověka“, „drzouna, nestydatu“ a „neklidné zvíře“ (Аникин 2015: 321–323). antālìkas „malý sud na cezení piva“ < pol. antalek < maď. ántalag < átalag, antalag „sud, dřevěná nádoba; sud na víno o objemu 10–30, někdy 75 litrů“. V polštině je od 17. století doloženo slovo antalek „malý sud na víno nebo pivo“ a ještě dříve v příjmeních Jantulek 1608, Antalkowicz 1683 (Wołosz 1989: 226). Střb. антэлок „totéž“ z roku 1583 se odvozuje přímo z maďarštiny (Булыка 1980: 155), avšak kvůli fonetickým nesrovnalostem nelze tuto formu považovat za zdroj litevského slova (PŽ: 19; SEJLe: 37). Šíření slova souvisí s intenzivním obchodem s maďarským vínem ve východní Evropě, zatímco změna významu (účelu sudu) ukazuje na adaptaci termínu v litevštině. ? arendà „nájem“ (také arenduoti „pronajímat“, arendõrius, arẽndorius „nájemce“) < stpol. arendà „nájem“, arendować „pronajímat“, arendarz „nájemce“ < maď. árenda „nájem“ < stfr. arender, arenter „pronajímat, dávat do nájmu“ < lat. arrendare „pronajímat“, renda, renta „nájem“. V litevštině je lexém doložen od roku 1600; mohl být převzat také z východoslovanských jazyků (kam se dostal z polštiny), srov. st. rus. аренда, bělor. арэнда „nájem“, арэндарь „nájemce“ v 16. století (ALEW I: 54). Podle názoru Andrzeje Bańkowského toto slovo jako právní termín v Uhrách a později i v Polsku užívala a šířila administrativa dynastie Anjou francouzského původu, která vládla v Uhrách od roku 1301 do roku 1399 a v Polsku od roku 1370 (BES I: 15). ? bardišius 1. „sekera s dlouhým topůrkem (válečná zbraň)“ 1620; „halapartna“ 1870; 2. „nějaký otupený nástroj (sekera, nůž, kosa)“; 3. „předmět vyčnívající na nesprávném místě (hůl nebo něco jiného)“; 4. „velký člověk“; 5. „špatné zvíře“; bartišius „sekera s dlouhým topůrkem“ (LKŽe; ALEW I: 18), srov. maď. bárd „sekera s dlouhým topůrkem“. 82 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje Slovo s podobným významem je doloženo v polštině (bardysz „sekera s dlouhým topůrkem“), ruštině (бáрдouш, бáрдouш „totéž“) a běloruštině (бардouш, бaрдouш [бердouш] „totéž“). Litevské slovo je v ALEW a SEJLe (SEJLe: 116) kvůli místu přízvuku odvozováno z východoslovanských jazyků. PŽ je považuje za polonismus a spojuje je s pol. bardysz (berdysz) „kosa-sekera, starověká zbraň“, odvozeným buď z lat. barducium „bojová sekera“ < řec. βαρδούκιον „hůl, meč“ < prasl. *bordy „sekera“ < germ. *barde „totéž“, nebo z maď. bárd 1272 „sekera“ < sthn. barta „sekera, válečná sekera“ (EWUng I: 82). Polské bardysz (berdysz) odvozují z maďarštiny i další autoři (srov. BES I: 41; Stachowski 2002: 47). Na rozdíl od uvedených verzí Aleksandr Anikin podporuje výklad maďarského lingvisty Andráse Zoltána, který pol. bardysz (berdysz) odvozuje z r. бáрдыш <? germ. barde a odmítá možnost spojovat toto slovo s maď. bárd (Аникин 2003: 107–108; Zoltán 1978)² bėkėšas „teplý svrchní zimní oděv, kratší než plášť“ (LKŽe), srov. maď. bekecs / Bekes. Název oděvu vznikl v polštině z příjmení spojence Stepona Batorase Kaspara Bekeše (maď. Bekes nebo Békés, pol. Kasper Bekiesz): bekieszka 1586 > bekiesza (z hlediska tvoření srov. pol. batorówka „určitý typ šavle; určitý typ čepice“ z příjmení Bator, pol. węgierka „taková bunda“ z Węgier „Maďar“). Z polštiny bylo převzato bělor. бекешка 1599, r. бекéш 1789, бекéша, бекéшка 1854 (Аникин 2003: 56–57). Maď. bekecs < bekes „krátký svrchní oděv“ je doloženo teprve od 18. století; v tomto významu bylo převzato z polštiny (EWUng I: 92; Киš 1963: 48–52; Hollós 1996: 16–17; Bojtár 2015). Litevské bėkėšas mohlo být převzato z polštiny (pol. dial. bekiesz; PŽ: 230) nebo z běloruštiny. Protože místo přízvuku litevského slova se shoduje s polštinou a maďarštinou, nikoli s přízvučnými formami východoslovanských jazyků, přiklání se tento článek spíše k odvozování tohoto slova právě z polštiny. Místo přízvuku mohlo být ovlivněno maďarštinou (maďarská výslovnost příjmení Bekėšas – přízvuk na první slabice), avšak vznik obecného slova z vlastního jména nepochybně souvisí s polštinou. ² Hlavní argumenty A. Zoltána jsou tyto: 1. z formy staré maďarštiny bárdos szerencze (doslova: sekera s berdyšem), kterou někteří autoři považují za zdroj pol. bardysz, nelze foneticky vysvětlit změnu maďarské adjektivní přípony –os v polské –ysz (srov. maď. Rák-os > pol. rok-osz atd.); 2. pol. bardysz je doloženo mnohem později (17. století) než ruské бáрдыш (15. století), kromě toho slovo v polštině označuje právě zbraň používanou vojáky moskevského Ruska, která se navíc svou podobou a způsobem užití zřetelně liší od lehké zbraně označované lat. barducium < řec. βαρδούκιον (Zoltán 1978: 425–426). Z toho vyplývá, že směr výpůjčky polština → ruština není možný; proces probíhal opačně. Straipsniai / Articles 83 ARANKA LACZHÁZI čižmà „pánská ponožka“ < pol. cižma, czyžma „takový druh obuvi, polobotky“ < maď. csizma „holínka“ < srbochorv. čižma „bota“ < tur. çizme „bota“ (PŽ: 46). derė̃sis „kůň plavé nebo bílé srsti, pruhované zvíře“; derė̃sas, derė̃sius „totéž“ < pol. (dial.) deresz, dereś 1. „plavý kůň“; 2. „člověk prošedivělý“; 3. „slabý nápoj (pivo, medovina, víno)“ < maď. deres 1. „prošedivělý, šedivějící člověk“ 1291; 2. „kůň plavé nebo bílé srsti“ 1591 (Wołosz 1989: 247–248; PŽ: 275; EWUng I: 254). Srov. také bělor. дэрaш (Zoltán 2006: 500). dalmõnas „kapsa“, delmõnas 1. „kapsa“; 2. „peněženka“, delmoninis „kapesní“, delmõnpinigiai „kapesné“, delmõnuagis „kapsář“ (LKŽe). Srov. také ve zdrojích 20. století: s prázdným delmonu se vrátíš, prý si přivlastnil peníze předplatitelů „do delmonu“ (DLKT). Slovo je turkického původu, srov. dolama 14. století, dolaman 14.–16. století, dolman 1554–1555, doloman 1615 „takový oděv tureckých vojáků, široký plášť“ (Hollós 1996: 29). V tomto významu se rozšířilo v mnoha evropských jazycích, například něm. Dolman kolem roku 1500, Doliman, angl. Dolyman 1585, Doliman 1872 „dámský plášť / kabát se širokými rukávy“, r. доломан 1658 „dlouhý plášť, kabát; široký ženský oděv“, pol. doloman 1543, dołman, dołaman „dámský plášť / kabát se širokými rukávy“, bělor. доломань 1516 „totéž“. Význam „husarský kabátec“ vznikl v maďarštině a je doložen také v již uvedených jazycích: angl. Doliman 1883, r. долман 1741, pol. dołman, dołaman „maďarský kabátec“, bělor. доломань 1516 (Hollós 1996: 28–31; Wołosz: 248–249). Litevské slovo se odvozuje z pol. dołman nebo bělor. доломан (LKŽe; PŽ: 49), případně z r. долман, доломан (SEJLe: 241). Z foneticko-morfologického hlediska jsou tyto etymologie zcela přijatelné, pochybnosti však vyvolává nesoulad v sémantice. Protože litevské delmonas / dalmonas je doloženo v pramenech (slovnících) Malé Litvy i v nářečích tohoto regionu, je možné, že se do litevštiny dostalo z němčiny a k sémantické změně mohlo dojít právě v nářečích Malé Litvy. Vliv němčiny ukazují i uvedená kalkovaná složená slova: delmõnpinigiai, srov. něm. Taschengeld, delmõnuagis, srov. něm. Taschendieb. Předpokládá se, že vývoj významu lze pochopit na základě etnografických údajů: delmonas / dalmonas je součást ženského oděvu v Malé Litvě: ozdobná kapsa (vyšívaná, s korálky, často zdobená iniciálami majitelky), která se přivazuje k opasku. Podobnou kapsu nosily také estonské, finské, norské a švédské ženy; její název v těchto jazycích znamená „kapsa“ nebo „váček“ (Matulionienė 2015). 84 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje Geografické rozšíření této reálie tedy rovněž umožňuje spojovat slovo spíše s němčinou než se slovanskými jazyky. V německé pruské službě je Dolman doložen pouze jako název husarského kabátce (PW: 1171). Pluky maďarské lehké kavalerie, husarů, sloužily v 16.–18. století v armádách různých evropských států, také v Prusku. Maďarští husaři sloužící v zahraničí vždy nosili svou charakteristickou zdobnou maďarskou uniformu. Důležitou součástí této uniformy byl bohatě zdobený váček–kapsa zavěšená na opasku, na níž byly zpočátku vyšívány iniciály velitele pluku, později panovníka (Báti Berkó: 26). Vzhled tohoto husarského váčku a litevského delmono je velmi podobný. Ačkoli tedy móda nošení kapsy přivázané k opasku byla rozšířena po celé Evropě, a tedy i v baltském regionu, lze se domnívat, že litevský název této kapsy může souviset s husarskou uniformou. Husaři nosili svou „kapsu“ společně se zvláštním husarským kabátcem – dalmonu (maď. dolmány, něm. Dolman), proto mohl být – v důsledku trvalého společného užívání obou reálií – název kabátce přenesen na označení kapsy. germkas „zbrojnoš“ < pol. giermek 1500 „totéž“ < maď. gyermek „dítě“ (ALEWI I: 315; PŽ: 310). Ve významu „zbrojnoš“ bylo slovo převzato také do běloruštiny: kıepмекъ 1567, kıepмокъ od začátku 17. století (Wołosz 1989: 254). V litevštině je doloženo pouze v písemnostech 16.–17. století (Bezzenberger 1877: 284; LKŽe). eidukas viz aidūkas ? kabõtas „takový oděv“; kóbоtas „bezrukávový, teplý ženský oděv, vesta“. LKŽe toto slovo dokládá údaji ze slovníků Malé Litvy z 18. století a písemností ze 17.–19. století a kvalifikuje je jako polonismus. Za polonismus je považuje také PŽ, srov. pol. kabat 15. století 1. „svrchní oděv mužů a žen, halena“; 2. „svěrací kazajka“; 3. „košile, do níž byli oblékáni odsouzenci k upálení“; 4. „vojenská halena“; aj.; lit. kabačikas 1. „bezrukávový oděv“; 2. „nošená, již ne nová, obnošená sukně“ < pol. dial. kabacik / kabačík „halena; ženská halenka; ženské živůtky“ (PŽ: 83). Pokud jde o původ polského slova, PŽ uvádí tři možné etymologie, mezi nimi i maďarskou: maď. kabát „plášť; kabát; bunda; krátké svrchní dámské sako“. V maďarštině je však slovo doloženo teprve od roku 1751 (EWUng I: 654), zatímco první doklad litevského slova pochází z roku 1747 ze slovníku Filipa Ruigise (Ruhig 1747). Proto se možnost, že maďarské slovo bylo zdrojem pol. kabat → lit. kabotas, jeví jako nereálná. Maď. kabát odvozují maďarští etymologové z jednoho ze západoslovanských jazyků, pravděpodobně ze slovenštiny, kabát „plášť, halena, kabát“. Zůstávají tedy dvě etymologie navrhované PŽ: Straipsniai / Articles 85 ARANKA LACZHÁZI 1. stč. kabát „krátký plášť do pasu; takový oděv vojáka; kabát“ < bulh. кавад, кава́м „starověký ženský oděv; plášť bez rukávů aj.“ < řec. χαβάδιον „mužský oděv“ < pers. qabāh „svrchní oděv, plášť“ a 2. lat. cap[p]a „plášť s kapucí“, capatus „oblečený v plášti“ (PŽ: 338). kantaras, kantaris „uzda, otěž; vodicí otěž“. V litevštině je některými etymology považováno za polonismus (LKŽe): pol. kantar 1607 < maď. kantár 1571 < tur. kantar (LKŽe; Wołosz 1989: 263). Protože je tento termín rozšířen v mnoha jazycích, zdrojem litevského slova mohla být také bělor. кантар 1616 (Hollós 1996: 35). PŽ toto slovo jako polonismus neprobírá, což nepřímo potvrzuje běloruskou etymologii. karbačius, karbõčius, karvočius „takový bič, knuta“ < pol. (dial.) karbacz, pol. korba-cz „bič“ < maď. korbács „totéž“ < srbochorv. kòrbăč „totéž“ < osman. kırbaç „totéž“ (LKŽe; PŽ: 359; EWUng II: 796). Robert Wołosz (Wołosz 1991–1992: 270) a Wojciech Smočynski nepovažují zprostředkování maďarštinou za nutné. Polský lingvista odvozuje litevské slovo ze stbělor. карбачу < osman. kirbaç (SEJLė: 574). Skutečnost, že je výpůjčka doložena pouze v německo-litevských slovnících Malé Litvy a ve folkloru, však více potvrzuje polskou etymologii (s možným zprostředkováním němčiny, srov. nář. vých. prus. Karbatsch (ALEW I: 453)). karvažās, karvãšis, karvožius „obrácená manžeta“ < pol. karwasz 1641 1. „plechový náramek“; 2. „manžeta“ < maď. karvas 1539 „plechový náramek“ (PŽ: 364), srov. kar „ruka“ a vas „železo“. Význam části oděvu vznikl v polštině. Původní význam není doložen ani v litevštině, ani v běloruštině, srov. bělor. карваш 1689 „manžeta“ (HSBM 14: 284; Zoltán 2006: 499). ? kašãrai (pl.) „obytné domy dvorských dělníků, dělnická kolonie“ < pol. koszara, koszar, koszary (pl.) 1. „ohrada pro pasení ovcí v lese“; 2. „vězení“; 3. „kasárna“ (< rum. cășărie „ovčinec; sýrárna“ ←? maď. kosár „ohrada; ovčinec“; kašãrinis „zemědělský dělník“ (PŽ: 365). Maďarští etymologové tvrdí, že maď. kosár 1313 „ohrada, kde se pasou ovce“ je v mnoha jazycích rozšířený valašský pastevecký termín, který se do maďarštiny mohl dostat z rumunštiny, ale paralelně také ze slovenštiny a ukrajinštiny (EWUng II: 805). R. Wołosz se domnívá, že do polštiny mohl být převzat buď z maďarštiny, nebo z rumunštiny (Wołosz 1989: 271–272). Původ sémantiky litevského slova zůstává nejasný, neboť není doložena v žádném z uvedených jazyků, bezpochyby je však nejbližší polskému významu „vězení“, „kasárna“, z nichž se mohla vyvinout; k podložení tohoto předpokladu však údaje nestačí. 86 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje katánka „krátký svrchní oděv“, katénka „vesta s volány, záhyby na zádech“ (LKŽe). Forma katánka se v literatuře nejčastěji odvozuje z pol. (dial.?) katanka „krátký oděv, bunda, hnědý kabát, soukenný kabát“. Z tohoto slova pochází také r. каманка „totéž“ 1664, bělor. каманка 1602. katénka tedy může být v litevštině sekundární formou (jinak se domnívá Smočynski: lit. katénka < bělor. dial. katánka < pol. katanka < katana (SEJLe: 594)). Vzhledem k absenci semému „oděv“ v sémantice PŽ popírá vztah pol. katanka k maď. katona „voják“ (< ital. cattano „pán hradu, drobný vazal“ (EWUng I: 712)) a navrhuje spojovat slovo s ital. catana „myslivecká bunda“ (PŽ: 368–369). Význam oděvu však mohl vzniknout v polštině (Hollós 1996: 34), srov. pol. katona již v roce 1562 katan(a) „voják“ v 16. století (< maď. katana „ozbrojený vojenský sluha; ozbrojený jezdec“ 1273), v němž je takový slovotvorný model (název oděvu z podstatného jména označujícího osobu s příponou –ka) mimořádně produktivní, srov. bekieszka „taková bunda“ < příjmení Bekiesz, batorówka „určitý typ čepice“ < příjmení Batory, marynarka „taková bunda“ < marynarz „námořník“. Právě sémantika tedy umožňuje spojovat litevské slovo s maď. katona. ? kiepas „hlupák, popleta“. Maďarskou etymologii tohoto slova a jeho přejímání přes polštinu předpokládá PŽ: pol. dial. kiep 1. „hlupák“; 2. „panenská blána, cunnus; clitoris“; 3. „(žert.) žena“; 4. „hlupák, prosťáček, neschopa“ (< maď. kép „obraz; tvář, vzhled“); srov. také běl. ken(ъ), st. běl. kenъ 1. „hlupák“; 2. „prohra při karetní hře“ (PŽ: 375–376); význam „hlupák“ je doložen také v ukrajinštině (ESUM II: 423). Význam „hlupák, prosťáček“ se tedy v litevštině, polštině, běloruštině a ukrajinštině shoduje, avšak jejich vztah k maďarskému kép není jasný. V polských etymologických slovnících se nacházejí i další údaje: kiep 1. „hlupák“; 2. zast. „cunnus“ (Linde II: 994; SJP VIII: 665) a kiep 1. „hlupák“; 2. „penis“ v 15. století (Brückner 1927: 228). Aleksander Brückner odvozuje slovo kiep od starších forem roz-kiep nebo roz-skiep a tyto formy spojuje s pol. oszczep „kopí“, st. rus. ocкенъ „tamtéž“. Podle autorky článku právě tato etymologie umožňuje vysvětlit rozdíl v sémantice maďarských a dalších jazykových lexémů. Etymologické slovníky maďarštiny zaznamenávají dvě homonymní slova: turkického původu kép (1) 1138 „obraz, tvář, vzhled“ a již roku 1138 doložené, avšak užívané pouze do 16. století, kép (2) „takové kopí“. Etymologie druhého slova je nejasná. EWUng uvádí možný slovanský původ slova a tím i jeho souvislost s maď. kopja „kopí“. Autoři EWUng uznávají, že taková etymologie není podložená, nevylučují však možnost, že kép (2) mohlo v maďarštině vzniknout jako fonetická varianta slovanského kopja „kopí“ (EWUng II: 730–731). Nezávisle na této etymologii se má za to, že lit. kiepą lze odvodit od maď. zast. kép (2) „kopí“ Straipsniai / Articles 87 ARANKA LACZHÁZI (s možnými sémantickými změnami v polštině penis → hlupák), nikoli od kép (1) „obraz a pod.“. kóčas „určitý vůz, faeton“ < pol. kocz „krytý vůz, faeton a pod.“ (< maď. kocsi „vůz“ ← topon. maď. Kocs „místo v Maďarsku, kde se vyráběly různé vozy“ (LKŽe; PŽ: 381; Kregždys 2018: 279). ? kuñtušas 1. „(zast.) určitý feudální oděv litevské a polské šlechty (délka pod kolena)“; 2. (obvykle pl.) „vlasy, koňská hříva“; 3. „cár“. Maď. kön̄tös 1372 „(ženský) svrchní oděv; mužský kabátec, často zateplený kožešinou; domácí župan“ se vysvětluje buď jako derivát něm. dial. Gewand (kwent > kent + -es), nebo z řec. κάνδυς „perský svrchní oděv s rukávy“, který byl přes turecké kontoç přejat do maďarštiny (EWUng II: 816). Do litevštiny se slovo mohlo dostat různými cestami přejímání: z pol. kuntusz / kontusz „župan, starý polský a ukrajinský národní oděv“ od poloviny 17. století (LKŽe; PŽ: 401–402) a/nebo z běl. кунтуш „tamtéž“ 1661 (LKŽe; SEJLe: 739). Zajímavé je, že slovo je doloženo také v lotyšském latgalském nářečí: kuntuži (pl.) „obnošené oděvy“, kuntušs (sg.) „dlouhý mužský svrchní oděv, župan, starý polský a ukrajinský národní oděv“ < pol. kontusz / kuntusz nebo běl. конту́ш / кунтуш (Tóth 2016). magerka „taková čepička“ < pol. magierka 1621 „tamtéž“ < maď. magyar „Maďar, maďarský“; z pol. magierka také běl. макгерка, магерка 1577 „tamtéž“, rus. мазирки литовския 1618 „tamtéž“ (Hollós 1996: 52). ? mentas Maď. mente 1543 „krátká kožešinová bunda“ má nejasnou etymologii; spojuje se s něm. Mantel, střhn. mentelin, it. mantello, slov. mén̄ten; rus. ментеня a pod. „(bez rukávů, krátký) plášť“ (EWUng II: 961). Toto slovo jako termín pro označení krátké bundy maďarských husarů pochází z maďarštiny, srov. například pol. mętliczek 1584, mentyk, slk. menteka 1564, mentyke 1690, rus. ментук 1806 (Hollós 1996: 47). Maďarský lingvista Attila Hollós bohužel bez uvedení pramene zmiňuje také lit. méntikas (Hollós 1996: 47). Takový lexém se v litevských slovnících nepodařilo nalézt. Je třeba zmínit, že část etymologické literatury spojuje s maď. mente také ruské slangové slovo мент „policista“ 1989, které bylo přejato z polského slangu mente „voják“ (tuto i další možné etymologie rus. мент shrnuje Aleksandr Moldovan (Молдовáн 2011)). Ačkoli je etymologie pol. mente „voják“ podle A. Hollóse pochybná (Hollós 1996: 46), je zřejmé, že litevské 88 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje slangové slovo mentas „policista“³ je ruským мемт protějškem, takže pokud se poslední uvedené potvrdí jako slovo maďarského původu, pak je i toto slovo v litevštině maďarského původu. palōšius „meč“ < pol. pałasz „určitý meč, katovský meč“ (< něm. Pallasch „tamtéž“ < maď. pallos „dvousečný meč se širokou čepelí; katovský meč“ < tur. pala „zahnutý orientální meč“ (PŽ: 487). Forma s derivační příponou –s vznikla právě v maďarštině; je doložena od roku 1575 (EWUng II: 1104). palsiōtas, palsōtas „hůl, palcát“ < pol. palcat „prut, hůl, palcát a pod.“ < maď. pálca, nebo spíše z akuzativní formy pálcát). Nelze vyloučit ani přejímání z pol. palcat < č. palcát < maď. pálca, pálcát (Wołosz 1989: 287; PŽ: 488). Šíření akuzativní formy se vysvětluje tím, že slovo bylo více užíváno v právních textech a předpisech vojenského určení jako označení určité formy trestu (od roku 1683 (EWUng II: 1102)), srov. například pol. harum palcat „[dostat] tři palsioty, tj. výprask třikrát“ < maď. három pálcát; v tomto případě bylo jako termín přejato celé slovní spojení (s číslovkou) (Wołosz 1989: 287). Proto etymologie V. Smocinského, podle níž se litevské slovo odvozuje z běl. dial. nałynam bez odkazu na maďarskou akuzativní formu s –t (SEJL: 1045), působí nedostatečně podloženě. rokošas „určité shromáždění šlechty, konference; povstání šlechty proti králi (16.–18. století)“ < pol. rokosz 1537 „tamtéž“ (LKŽe) < maď. Rákos, Rákosmező (místo v dnešním hlavním městě Maďarska u řeky Rákos, kde se ve 13.–16. století scházely uherské sněmy (Hollós 1996: 54). ? šaldrà, šaldra 1. „lehkovážný člověk, větroplach“; 2. „tulák, světoběžník“; 3. „kdo promrhává majetek, marnotratník“; šaldras 1. „lehkovážný člověk, větroplach“; 2. „tulák, světoběžník“; šaldrökas, –ė „lehkovážný člověk, větroplach“; šald­r­avōtas, –a „lehkovážný, větroplach“; šald­r­avōti, –ōja, –ōjo; 1. „chovat se lehkovážně, být šaldrou“; 2. „promrhávat, plýtvat“; 3. „tropit neplechu“ < pol. szoldra (dial. soldra); 1. „šunka, libové špeky“; 2. „zadek“; 3. „zločinec“; 4. „Němec“; 5. „ničema, darebák, nepoctivec“. Pol. szoldra R. Kregždys interpretuje jako morfonologickou kontaminaci maď. sódar „šunka“ a něm. Schulter „rameno; šunka“ (PŽ: 159). Maď. sódar 1422 je stará výpůjčka ze střhn. scholder „rameno; šunka“ (EWUng II: 1341). Podle autorky článku mohlo být pol. szoldra přejato přímo z němčiny, bez maďarského vlivu, tím spíše, že v polštině je doloženo dříve než v maďarštině, již od 14. století (Brückner 1927: 551). ³ Srov. Jaunimo žodynas. Přístup na internetu: http://zodynas.kriu.lt/ [citováno 27. 1. 2020]. Straipsniai / Articles 89 ARANKA LACZHÁZI Přenesené významy tohoto slova při charakterizaci člověka nebo jeho chování mohou být metonymické (šunka / prase, srov. pogardliuve o człowieku „prase“ (SJP VIII: 1192); przezwisko Niemców od 17 wieku (Brückner 1927: 551)). šãtra, šėtrà 1. „stan“; 2. „dům, příbytek, přístřeší“; 3. „plachta v člunu chránící před větrem“. Slovo je doloženo v různých slovanských jazycích, srov. běl. шапер, шапровый; pol. szater, szatra, szatr, szatro z roku 1582; st. rus. шатъръ ze 12. století. V maďarštině se pokládá za starou výpůjčku z některého turkického jazyka, srov. sttur. čatyr „stan, plachta“. Protože ruské doklady jsou zaznamenány velmi brzy, někteří etymologové tvrdí, že slovo bylo do ruštiny přímo přejato z turkických jazyků. Jak však ukázali maďarští lingvisté János Melich a István Kniezsa, fonetické změny slova (č > š, y > b) nelze vysvětlit fonetickými procesy slovanských jazyků. K těmto změnám mohlo dojít právě v maďarštině, odkud bylo slovo později přejato do ruštiny (EWUng II: 1310; Hollós 1996: 69). Podobně i lit. šãtras, šãtrą, šėtrą, bez ohledu na to, zda jde o výpůjčku z polštiny, východní slovanštiny nebo staré běloruštiny (ALEW: 1180; SEJLe: 1566), musí být spojováno také s maď. sátor jakožto zprostředkujícím zdrojem výpůjčky. Jinak PŽ: zde se pol. szatra přímo odvozuje z tat. чадра „plachta“, uamblp „stan“ < pers. chādar „stan“ (PŽ: 160). šėras 1. „řada“; 2. „stoh obilí“; 3. „pruh země“ <? lit. šėregas < pol. szereg „řada lidí, věcí; zástup“ < maď. sereg „zástup vojáků, vojsko, dav“ < sttur. čerig „[seřazené] vojsko“ (PŽ: 611; SEJLe: 1559; KEWT: 111). Slovo v litevštině zcela ztratilo specifický význam spojený s vojenskou terminologií a nové významy označují předměty a objekty podobného tvaru (řada). šerengà, šeréngą, šėrengà, šarangà, šarànga 1. „řada (obvykle lidí)“; 2. „bití při průchodu mezi dvěma řadami stojících osob“; 3. „místo, jímž se žene, bije, zadek, hýždě“ (LKŽe) < rus. шерéнга „řada (lidí, vojáků)“ (PŽ: 611; SEJLe: 1559) < pol. szereg „řada (lidí, vojáků)“ < maď. sereg „zástup vojáků, vojsko, dav“ < sttur. čerig „[seřazené] vojsko“ (Hollós 1996: 70; KEWT: 111). šõblė 1. „meč, šavle“; 2. „horní pohyblivá část cepu“; 3. „mlat“; šoblìa „meč, šavle“; šõblis, šoblỹs „tamtéž“ < pol. szabla „meč se zahnutou čepelí a pod.“ < maď. szablya od 14. století „zahnutý meč“ < turk. (kypč.) selebe „zahnutý meč“. Slovo je doloženo také v běloruštině, proto mohl být zdrojem litevských slov také běl. шабля „meč“ (PŽ: 626; Stachowski 2002: 50; SEJLe: 1613; EWUng II: 1379). 90 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje tāboras, tāborius 1. „polní tábor (obvykle kočovníků, vojska apod.)“; 2. „skupina rodin kočovných Cikánů; jejich tábor, houf“ < pol. tabor 1424 1. „tábor kozáckých houfů“; 2. „tábořiště“; 3. „vojenské dělostřelectvo“; 4. „ohrada pro dobytek“; 5. „stan“; 6. „skupina lidí“; 7. „stádo dobytka“ < maď. tábor 1383 „zástup vojáků“, 1519 „vojenský tábor“ < turk. *tabur „zástup vojáků“ (EWUng II: 1468). R. Kregždys předpokládá zprostředkování češtinou (stč. tábor „tábořiště; tábor“ (PŽ: 641)). Tato hypotéza je v etymologické literatuře rozšířená; předpokládá se, že slovo je toponymického původu a souvisí s táborem českých husitů, který byl pojmenován podle biblické hory Tábor. Proti této etymologii však svědčí velmi rané doložení slova v polštině nebo dokonce ještě starší doklad v maďarštině (již na konci 14. století, jako apelativum již roku 1223? Thabor (Hollós 1996: 58; Stachowski 2002: 50)). ZÁVĚRY Zkoumané lexémy ukazují, že většina slov maďarského původu nebo přejatých přes maďarštinu v litevštině náleží k vojenské terminologii. Jde o názvy různých zbraní nebo částí a detailů oděvu typických pro maďarské husary. Menší, avšak rovněž jasně vymezenou skupinu tvoří názvy zboží a produktů dovážených z bývalého Uherského království (tj. z dnešního Maďarska a také z jižní části dnešního Slovenska, která k němu náleží) do LDK. Takto přejatá slovní zásoba odráží povahu vztahů mezi Litvou a Maďarskem v 15.–17. století Přejatá vojenská terminologie se vyznačuje sémantickými změnami, tj. vznikem nových, metaforických významů (například bardišius „sekera, kopí“ → „velký člověk“, kuntušas „určitý svrchní oděv“ → „vlasy, koňská hříva“). Tyto nové významy mohly vzniknout již v prostředkující polštině, která slovo předávala, ale vyskytly se i případy, kdy byly zaznamenány pouze v litevských nářečích. V těchto případech sémantická změna znamená rozšíření úzkého, speciálního významu na označení každodenních reálií (například karvašas: „náramek z plechu“ → „manžeta“, katanka „svrchní oděv vojáků“ → „určitá bunda“, šoblė „meč“ → „mlat“). Byla zaznamenána zřetelná „sémantická adaptace“ jednoho lexému: jde o slovo antalikas „určitý sud“, v němž se v Maďarsku uchovává víno, zatímco v Litvě pivo. Většina výpůjček se do litevštiny dostala přes polštinu; menší část z nich souvisí s lexémy užívanými v Malé Litvě a s vlivem němčiny. Nejnovější historická bádání odhalující rozsah a okolnosti přítomnosti Maďarů v LDK umožňují alespoň v některých případech vyslovit hypotézu o přímém vlivu maďarštiny (srov. například přízvuk na první slabice ve slově bėkėsas). Takový vliv se však zdá být mimořádně obtížné prokázat, protože fonetická maďarštiny Straipsniai / Articles 91 ARANKA LACZHÁZI adaptace lexémů by teoreticky měla znamenat vznik stejných forem jako ve slovanských jazycích (například změnu maďarského labiálního [b] na samohlásku [o], srov. karuas: karvošius). Na závěr je třeba poznamenat, že slova nalezená a analyzovaná v litevštině, spojovaná s rozsahem maďarského vlivu v LDK (srov. vzácné výjimky, například husaras, eidukas, taboras), se v dnešní litevštině užívají velmi zřídka nebo vůbec, a zdroji uvedených údajů je lexikum jednotlivých nářečí nebo zastaralá historická terminologie. ZKRATKY ang. – angličtina blr. – běloruština dial. – nářeční slovo germ. – germánské jazyky gr. – řečtina č. – čeština kipč. – turkická kipčacká řeč kr. – chorvatština la. – lotyština le. – polština lie. – litevština lo. – latina osm. – osmanská turečtina p. sl. – jihoslovanské jazyky pl. – množné číslo pranc. – francouzština r. – ruština s. – starý slk. – slovenština slo. – slovinština sr. – srbština tiurk. – turkické jazyky top. – toponymum tot. – tatarština turk. – turečtina ukr. – ukrajinština v. dial. pr. – východopruské německé nářečí 92 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje vengr. – maďarština vok. – němčina střhn. – střední horní němčina LITERATŪRA ALEW – Altlitauisches etymologisches Wörterbuch 1–3, unter der Leitung von W. Hock und der Mitarbeit von E. J. Bukevičiūtė und Ch. Schiller, bearbeitet von R. Fecht, A. H. Feulner, E. Hill und D. S. Wodtko, Hamburg: Baar-Verlag, 2015. Báti Berkó István 1918: A magyar huszárság története, Budapest: Liptsey Kálmán Könyvkiadóhivatala. BES – Bańkowski Andrzej, Etymologiczny słownik języka polskiego 1–2, Warszawa: PWN, 2000. Bezzenberger Adalbert 1877: Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache auf Grund litauischer Texte des XVI. und des XVII. Jahrhunderts, Göttingen: Robert Peppmüller. Bojtár Endre 2015: Hogyan lesz valakiből ruhadarab és domb? – Útvesztők, útjelzők: Írások a középés kelet-európai kultúrák köréből, Budapest: Kalligram, 173–189. Brückner Aleksander 1927: Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków: Krakowska Spółka Wydawnicza. Čepienė Nijolė 2006: Lietuvių kalbos germanizmai ir jų fonetinės ypatybės, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. DLKT – Kauno Vytauto Didžiojo universiteto kompiuterinės lingvistikos centro dabartinės lietuvių kalbos tekstynas. Prieiga internete: http://tekstynas.vdu.lt/tekstynas/ [žiūrėta 2020–05–30]. ĖSBM – Этымалагічны слоўнік беларускай мовы 1, рэд. В. В. Мартыноў, Г. А. Цыхун, Мінск: Навука і тэхніка, 1978. ESUM – Етимологічний словник української мови 1–, ред. О. С. Мельничук et al, Київ: Наукова думка, 1982–. EWUng – Etymologisches Wörterbuch des Ungarischen, Hrsg. L. Benkő, Bd. 1–3, Budapest: Akadémiai Kiadó, 1993–1997. Hollós Attila 1996: Az orosz szókincs magyar elemei. A Magyar Nyelvtudományi Társaság Kiadványai 206, Budapest: Magyar Nyelvtudományi Társaság. Straipsniai / Articles 93 ARANKA LACZHÁZI Hollós Attila 1998: Венгерские элементы литовского словаря. – A Litván Nagyfejedelmség és a mai Középés Kelet-Európa nyelvei: Analógiák és folytonosság konferencia anyaga, szerk. A. Laczházi, E. Szmolinka, A. Zoltán, az 1998 május 25–26, Budapest: ELTE, 34. HSBM – Гістарычны слоўнік беларускай мовы 1–37, ред. А. І. Жураўскі, Мінск: Навука і тэхніка, 1982–2017. KEWT – Stachowski Marek, Kurzgefaßtes etymologisches Wörterbuch der türkischen Sprache, Kraków: Księgarnia Akademicka, 2019. Kocsis Mihály 2018: A szláv nazálisok és a huszár. – Magyar Nyelv 114, 68–77. DOI: 10.18349/MagyarNyelv.2018.1.77. Kregždys Rolandas 2018: Onyms and Appellatives of Onomastic Origin of the Dictionary of Polish Loanwords in Lithuanian. Onomastyka – neohumanistyka – nauki społeczne, red. U. Bijak, H. Górny, M. Magda-Czekaj, Kraków: Polska Akademia Nauk, Instytut Języka Polskiego, 271–285. DOI: 10.17651/onomast2018.21. Laczházi Aranka 2003. Венгерские элементы в лексике литовского языка. – Miscellanea Corviniana. Köszöntőkönyv Hollós Attila 70, születésnapjára, Budapest, 236–243. Prieiga internete: http://szlavintezet.elte.hu/publications/szerk.shtml [žiūrėta 2020–05–30]. Linde Samuel Bogumił 1855: Słownik języka polskiego 2, wyd. 2; popr. i pomnożone, Lwów: Zakład Narodowy im. Ossolińskich. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas 1–20 (1941–2002), vyr. red. G. Naktinienė; e. variantas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005 (atnaujinta versija, 2017). Prieiga internete: www.lkz.lt. Matulionienė Elena 2015: Baltijos regiono tautinio kostiumo kišeninių ornamentika. – Res Humanitariae 17, 187–220. DOI: 10.15181/rh.v17i1.1157. Prieiga internete: http://journals.ku.lt/index.php/RH/article/view/1157/pdf_1 [žiūrėta 2019–12–10]. Miežinis Mikolas 1894: Lietuviszkai-latviszkai-lenkiszkai-rusiszkas žodynas, Tilsit: M. Noveskis. Nesselmann Georg Heinrich Ferdinand 1851: Wörterbuch der Littauischen Sprache, Königsberg: Gebrüder Bornträger. PŽ – Kregždys Rolandas, Lietuvių kalbos polonizmų žodynas. Słownik polonizmów w języku litewskim. Studia Etymologica Baltica 2, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2016. PW – Preussisches Wörterbuch. Deutsche Mundarten Ost-und Westpreussens, Hrsg. von R. Goltz, Bd. 1, Mainz: Akademie der Wissenschaften und der Literatur – Wachholz Verlag, 2005. 94 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje Ragauskienė Raimonda 2008: Hungarians’ Status in the Grand Duchy of Lithuania under the Rule of Jagiello and Stephen (sic!) Batora (1492–1586). Vengrai Lietuvos Didžiojoje Kunigaikštystėje Aleksandro Jogailaičio ir Stepono Batoro laikais (1492–1586 m.). – Istorija 72, 21–31. Ragauskienė Raimonda, Ragauskas Aivas 2018: Tolimos bet artimos. Lietuvos ir Vengrijos istoriniai ryšiai, Vilnius. Prieiga internete: file:///C:/Users/User/Downloads/TOLIMOS_BET_ARTIMOS_LIETUVOS_IR_VENGRIJOS_ISTORINIAI_RY%-C5%A0IAI_LIT_2019.12%20(11).pdf [žiūrėta 2019–10–30]. Ruhig Philipp 1747: Littauisch–Deutsches und Deutsch–Littauisches Lexicon, Königsberg: J. H. Hartung. SD – Dictionarium trium linguarum, In usum Studio­sae Iuventutis, Avctore... Constan­tino Szyrwid... Vilnae, 1620 k. SEJL – Smoczyński Wojciech, Słownik etymologiczny języka litewskiego, Wilno: Uniwersytet Wileński, Wydział Filologiczny, 2007. SEJLe – Smoczyński Wojciech, Słownik etymologiczny języka litewskiego, współpraca redakcyjna M. Osłon. Prieiga internete: https://rromanes.org/pub/alii/Smoczy%-C5%84ski%20W.%20S%C5%82ownik%20etymologiczny%20języka%20litewskiego.pdf [žiūrėta 2019–07–23]. SJP – Słownik języka polskiego 1–11, red. W. Doroszewski, Warszawa: Polska Akademia Nauk, 1958–1969. Stachowski Marek 2002: Uwagi o wybranych etymologiach węgierskich w języku polskim. – Studia Slavica Academiae Scientiarum Hungaricae 47, 45–52. Tóth Szilárd 2003: Ungarisches im lettischen Wortschatz (mit besonderer Berücksichtigung des Wortes tokajietis ‘Tokajer’). – Miscellanea Corviniana: Köszöntő könyv Hollós Attila 70. szület­ésnapjára, Budapest: ELTE BTK, 344–348. Prieiga internete: http://slavint ezet.elte.hu/publications/serk.shtml [žiūrėta 2019–07–23]. Tóth Szilárd 2007: Išmėt a lecsó–ról. – Magyar Nyelv 103, 206–208. Tóth Szilárd 2016: Ещё раз к вопросу опосредованных венгеризмов латышского языка – латгальское kuntuži. – Via Latgalica 8, 30–36. Prieiga internete: http://journals.rta.lv/index.php/LATG/article/view/2227/2253 [žiūrėta 2019–07–23]. Tóth Szilárd 2016a. Ungāru cilmes personvārdi latviešu valodā. – Akadēmika Jāņa Endzelīna 143. dzimšanas dienas atceres starptautiskā zinātniskā konference Sugasvārdi un īpašvārdi valodā un valodniecībā, tēzes, 2016. gada 22.–23. februāris, Rīga: Latvijas Universitāte, 38–41. Prieiga internete: http://www.lulavi.lv/media/upload/tiny/files/Endzelins_abstracts_2016.pdf. Straipsniai / Articles 95 ARANKA LACZHÁZI Toth Szilard Tibor 2018: Zu den ungarisch-lettischen Lehnbeziehungen: über die Varianten des lett. haiduks ‘Heiduck; Bedienter, Söldner’. – Akadēmika Jāņa Endzelīna 145. dzimšanas dienas atceres starptautiskā zinātniskā konference Valoda daudzveidībā, tēzes, 2018 gada 22.–23. februāris, Rīga: Latvijas Universitāte, 58–60. Vosylȳtė Klementina 1985: Lietuvių kalbos palyginamų žodynas, Vilnius: Mokslas. Wołosz Robert 1989: Wyrazy węgierskie w języku polskim I. – Studia Slavica Hungarica 35, 215–317. Wołosz Robert 1991–1992: Wyrazy węgierskie w języku polskim II. – Studia Slavica Hungarica 37, 3–27. Zoltán András 1978: H. Leeming. Rola języka polskiego w rozwoju leksyki rosyjskiej do roku 1696. Wyrazy pochodzenia łacińskiego. (Polska Academia Nauk. Oddział w Krakowie. Prace Komisji Językoznawstwa Nr. 44). Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1976. 118 стр. – Studia Slavica Academiae Scientiarum Hungaricae 24, 422–426. Zoltán András 2005: Węgiersko-polsko-białoruskie związki językowe i kulturalne za czasów Stefana Batorego. – Acta Albaruthenica 5, навуковы зборнік, под агульную рэд. М. Хаўстовіча, А. Баршчэўскага. С. Запрудскага, выпуск 5, Мінск: Права і эканоміка. 279–283. Zoltán András 2006: Magyar szavak az ófehéroroszban. – 101 írás Pusztai Ferenc tiszteletére, szerk. A. Mártonfi, K. Papp, M. Slíz, Budapest: Argumentum, 495–500. Аникин Александр Е. 2003: Русский этимологический словарь, выпуск 3, Москва: ИРЯ РАН, Ин-т филологии СО РАН. Аникин Александр Е. 2015: Русский этимологический словарь, выпуск 9, Москва: ИРЯ РАН, Ин-т филологии СО РАН. Булыка Аляксандр М. 1980: Лексічныя запазычанні ў беларускай мове XIV–XVIII ст., рэд. А. І. Жураўскі, Мінск: Навука і тэхніка. Киш Лайош 1963: Происхождение слов bekeša, kičta, šalaš и šišak. – Этимологические исследования по русскому языку, выпуск 4, Москва, 48–65. Молдовaн Александр М. 2011: К этимологии слова мент. – Русский язык в научном освещении 2(22), 47–67. 96 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII Keletas galimų vengrų kalbos skolinių lietuvių kalboje Some Potential Borrowings from Hungarian into Lithuanian SUMMARY Most of the Lithuanian lexemes of Hungarian origin analyzed in this paper, belong to military terminology, are the names of different weapons or tools used by Hungarian hussars or parts of their uniform. A smaller amount of the borrowed words refer to products imported from the former Kingdom of Hungary (which means also the southern territories of contemporary Slovakia) into the Grand Duchy of Lithuania. So, these borrowings reflect the character of the historical and cultural contacts between Lithuania and Hungary in the 15–17th centuries. It is characteristic, especially for the borrowed military terminology, that in Lithuanian, or in many cases already in Polish, they have undergone a more or less significant semantic change, developing new, metaphoric meanings (e.g. bardišius ‘halberd’ → ‘tall person’, kuntušas ‘caftan; jacket’ → ‘disheveled hair, mane’). This semantic change means the shift from a specific military term to a word belonging to the common everyday lexicon (e.g. karvušas: ‘armor’ → ‘cuff’, katanka ‘soldiers’ coat’ → ‘kind of coat’, šoblė ‘saber’ → ‘scutching sword’). A clear adaptation of semantics to the local reality shows the word antalikas ‘kind of barrel’, used in Hungary for wine, but in Lithuania for beer. Most of the analyzed lexemes were borrowed into Lithuanian through Polish. Only in a few cases, where the word is registered in Eastern Prussia, the influence of German can be taken into consideration. The latest research of Lithuanian historians (Ragauskienė 2008; Ragauskas, Ragauskienė 2018) regarding the role of Hungarians in the Grand Duchy of Lithuania, allow us to rise a hypothesis about the direct influence of the Hungarian language (e.g. the accented first syllab in bėkešas). However, it seems to be impossible to prove this influence, as the phonetic adaptation of Hungarian words would theoretically give the same Lithuanian forms as words borrowed from Slavic languages (e.g. replacing Hungarian labial [b] with [o], see karvušas: karvošius). Finally, it has to be emphasised that lexemes of Hungarian origin (with rare exceptions like husaras, eidukas, taboras) are extremely rarely or even no longer used and known in contemporary Standard Lithuanian. They rather belong to dialectal lexicon or historical terminology. Įteikta 2020 m. birželio 10 d. ARANKA LACZHÁZI Lorando Eötvösö universitetas Filologijos fakultetas Múzeum körút 4/D, H-1088 Budapeštas, Vengrija [email protected] Straipsniai / Articles 97