Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943-09-28–2015-04-03) interviu

POSLEDNÍ ROZHOVOR ALGIRDA VACL̄OVASE PATACKASE (1943–09–28–2015–04–03) Rozhovor vedl filmový režisér Juozas Javaitis z iniciativy Algirdase Saudargase DOI: doi.org/10.35321/all84-13 516–0001–01 Dokonce se někde pořizovaly nahrávky. Myslím, že kdyby se zapátralo v archivech, možná by se tam dal najít záznam samotného Šiugždinise při četbě. Pro mě byl ideálem. Vadinasi, ačkoli ve francouzštině vidím text slovně a vidím, co z něj dokáže udělat. Dokázal to zachytit. Ano, ten jeho, Milašiusův rytmus je živý. Vadinasi, není mechanický, jaký tam může být, ¹ Vaclovas Šiugždinis (29. srpna 1911, Kaunas – 22. listopadu 1988, Kaunas) – vynikající erudita, skvělý znalec románských jazyků, básník, překladatel, učitel. Články / Articles 285 ALGIRDAS VACL̄OVAS PATACKAS ten rytmus je velmi subtilní, ale přesto je, řekněme, standardní. A jeho rytmus je s takovým dýcháním, přichází a střídá se. To je jedno z tajemství jeho poezie. Proto ho mnozí mají rádi, aniž by příliš chápali proč. Protože se zcela liší od všech ostatních básníků. Dobře. Možná bychom tedy mohli začít rozhovor takto. Nabízela by se otázka: kdy a za jakých okolností se Oskar Milašius objevil ve Vašem životě? No, tady asi nejvíc sehrál roli, nazval bych to pokusem odpoutat se od reality, protože tehdejší sovětská realita byla taková skrytá, beznadějná, a tady se jakoby otevřelo takové okénko, vadinasi. A stalo se to díky Vaclovasi Šiugždinisi, říkávali jsme mu Učitel. Měl jsem vlastně dva takové učitele. Jeden byl Povilas Butkevičius², který nás... ale ten působil spíš v takovém, řekněme, kulturně-politickém kontextu podzemní činnosti. Šiugždinis působil čistě v kulturním kontextu. Byl to člověk, který žil a studoval v Paříži, byl naprostý Evropan, ačkoli pocházel z vesnice uprostřed Dzūkije. Jeho otec pracoval na univerzitě jako školník, zatímco on už v deseti nebo jedenácti letech dostal jakousi cenu za literaturu a také cenu z Norska, takže takové kaunaské dítě. Kromě toho výborně uměl francouzsky, studoval v Grenoblu i ještě někde, už si nevzpomínám. Bydlel tady u kostela Šarvčis, je tam takové romantické zákoutí na Laisvės alėja. Je tam takový gotický kostelík a kolem marijánský klášter, knihovna hned tady na Laisvės alėja. Takže to bylo takové okénko na Západ, nikdo z nás neočekával, že někdy vyjedeme. Bylo to metafyzické okénko do té pravé Evropy, které dnes, abych pravdu řekl, už jakoby nezbývá. Zkrátka to byl hlavní podnět a potom jsme se při překládání mohli seznámit s poezií, později přišla řada na jeho dramata, zvláště Migel Manjara, a potom i na jeho metafyzické, na poetickou metafyziku, tak by se to mělo nazvat. Takový byl vývoj. Prostřednictvím Milašia jsme tedy cítili, že jsme svobodní. Vadinasi, do světa, který byl skutečnější než ona realita. Bylo to takové okénko k úplně jinému kulturnímu ovzduší. A potom, když jsme se už trochu osmělili a otrkali, rozhodli jsme se nějak přispět. Tehdy přišla myšlenka vydat jeho spisy. Hlavní byly Šiugždinisovy překlady, většina z nich nebyla vytištěna. Něco vydal, a v jednu dobu se dokonce hrálo napůl podzemní představení Migel Manjara³. Jednoduše se sešla skupina herců, také takových nadšenců, ale ne v divadle, už si nevzpomínám kde, v nějakém sále bylo uvedeno Migel Manjara. Tam také Šiugždinis občas napůl ilegálně pořádal nějaký básnický večer ² Povilas Butkevičius (26. května 1923, Kaunas – 4. dubna 1985, Kaunas) – humanista, lékař, politický vězeň. ³ Hra Oskara Milašia Miguel Manjara, litevsky Migelis Manjara, napsaná v roce 1913. 286 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu a také předčítal. Ale samozřejmě nemohl číst všechno, například texty náboženského charakteru nebo něco jako Mefiboset⁴, ani celou tu těžkou artilerii nemohl číst, a ne všechny básně. Tak probíhala taková symbióza, když se u toho staříka scházeli; byl takový, no, elegantní, jednoduše velmi francouzský, snad i trochu lehkovážný: dává osahat svaly. Potom měl také takové velmi jazykové anekdoty, řekněme. Nevím, zda se to sem hodí, ale potká on Ičiku a ten se ptá: „Jak se daří?“ On odpoví: „Nedaří se.“ Ten se ptá: „Počkej, daří se ti, nebo se nedaří?“ „Daří se, daří se, jen ne příliš.“ Něco v tom smyslu, potom tam bylo něco o alkoholu. Zkrátka to byl skutečně západní, evropský, příjemný, veselý, velmi francouzský člověk. Jak se říká, z dzúkijského venkovana se stal Francouz. A jeho překlady někteří z akademických kruhů sledovali skepticky a podobně, pokoušeli se, vydali naprosto nepodařený překlad Milašiových děl. No, úplně, jednoduše v něm bylo tolik chyb. Mluvíte o Valdasi Petrauskasovi⁵? Ano, tam místo „země“, „slunce“ jednoduše píše. Nechápal jsem, jestli je to tisková chyba, ale možná byl do jisté míry i potřebný. Šiugždinisovy překlady byly trochu politevštěné a uhlazené. Pokud jde o melodii, Milašius [mluvil] míval takové, melodické to bylo, ale občas v nich bývala i dost drsná slovíčka. Bývaly tam takové disonance, ale byly potřebné, protože jinak by to byla jen melodie. Šiugždinis se jim tedy vyhýbal, řekněme, byl, no, nevím, s čím to porovnat. Vadinasi, když píšeš, je všechno krásné, ale zároveň i v realitě to, neumím to příliš vysvětlit, ale zkrátka Milašius nebyl jen samé la-la. Někdy ta melodie pokračovala i dál. Šiugždinis to uhlazoval. Ale zněly velmi krásně, melodicky, zvláště když je recitoval. A recitovat opravdu uměl. Velmi umělecky, velmi přesvědčivě. A v Litvě jsem slyšel mnoho takových recitátorů. I Petras Venslovas⁶ četl a měl Milašia rád. Venslovas nečetl špatně [četl], ale bylo tam několik naprosto nepovedených [přečtených veršů], vůbec je nezachytil. Protože číst Milašia, zvláště jeho pozdější tvorbu, všechny počáteční etapy. Elementár z toho ještě nic není, ale potom už, zkrátka, je třeba mimořádné mistrovství a soustředění. Tak jsme se prostřednictvím Šiugždinise dostali k Milašiovi ⁴ Mystérium Oskara Milašia Mefibosetas, napsané v roce 1914. ⁵ Valdas V. Petrauskas (11. července 1938, Kaunas) – známý překladatel z románských jazyků do litevštiny. V roce 1981 vyšly jeho filologické překlady textů O. Milašia, které se setkaly s nemalou kritikou. Možná i proto, že překladatel nebyl básník. ⁶ Petras Venslovas (28. prosince 1949) – známý herec, režisér a recitátor. Jeho tvůrčí činnost je spojena s Kaunasem. Kalba ir likimai / Language and destiny 287 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS a tehdy už vznikla myšlenka vydat jeho spisy. Byl k tomu základ. Bez Petra Kimbryse by nic nebylo, protože bylo třeba přeložit komentáře k jeho Les Arcanes / Slėpiniai⁸. Je to text, komentáře jsou delší než text, komentáře samotného Milašia. Protože nikdo nebyl schopen je pochopit, byl nucen psát komentáře. Společně však tvoří jedno souvislé dílo. Samotné dílo a jeho komentáře jsou jeden celek. Takže k překladu těch komentářů je třeba být eruditem. Petras Kimbrys byl, řekněme, eruditem v plném rozsahu. Francouzsky skutečně dobře uměl, ale přesto je nyní biblistou, překládá Písmo svaté, získal Jeronýmovu cenu⁹ za redakci a překlad. Už tehdy byl kvalifikovaným překladatelem a zároveň intelektuálem, který se vyznal v nejrůznějších detailech a tak dále. Říkáte tehdy. Mluvíte o době svého mládí? Ano, sedmdesátá léta. Sedmdesátá až osmdesátá. Tehdy vám bylo dvacet let, že? No, o něco víc, narodil jsem se v třiačtyřicátém. V třiačtyřicátém? Třiačtyřicátém. Takže celé to dění s Vaclovasem Šiugždinisem probíhalo v šestnáctém, kdy, v pátém? Trochu později, asi kolem sedmnáctého. Kolem sedmnáctého? Ano, někdy před sedmnáctým, po něm. Teď je pro mě těžké to přesně určit. No, protože všechny součásti byly k dispozici, byly překlady, byly komentáře, Petras Kimbrys překládal. A také jeho, řekněme, poetická metafyzika. Zbývala tedy jen taková redaktorská práce. Ten motor jsem už tlačil já, byly s tím problémy. Šiugždinisovi bylo třeba texty odebírat, protože byl perfekcionista. Neustále je upravoval, dokud... No, jednoduše jsme je vzali, vlastně ukradli, a pak se s tím už smířil. U Kimbryse to bylo naopak. K práci ho dokázali přimět jen jezuité. Jinak bylo třeba, vzpomínám si, kvůli dvěma větám, když jsem šel za ⁷ Petras Kimbrys (20. března 1948, Telšiai – 21. dubna 2018, Kaunas) – vynikající překladatel, redaktor mimořádného talentu, zakladatel a redaktor časopisu Naujojo Židinio–Aidai, hlavní spolupracovník litevského katolického tisku. ⁸ Metafyzická báseň O. Milašia napsaná v roce 1927, vydaná v roce 2002 z iniciativy P. Kimbryse. ⁹ Petras Kimbrys bohužel nezískal Cenu sv. Jeronýma. Byly mu uděleny Cena literárního redaktora a Cena Bronise Savukynase. Litevský jazykový institut upřímně děkuje vdově po zesnulém Brigitě Kimbryené za dar svazku knih z knihovny Petra Kimbryse. 288 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu sedmnáctkrát. Nakonec to všechno skončilo tak, že když jsem šel se všemi rukopisy dubovou alejí, strašně jsem spadl do louže; u těch rukopisů byly ještě všelijaké podzemní věci. Teď přemýšlím, jestli jsem si něco zlomil, nebo ne. A bojím se pohnout. Říkám si: jestli jsem si něco zlomil, budu muset zavolat záchranku, tady jsou všechny ty rukopisy a tak dále. Pohnul jsem se a zdálo se, že je všechno v pořádku. Takové byly problémy. Přepisování; tiskly to takové ženy z Vilijampolė, obětavé podzemní písařky¹⁰, bez nich by nic nebylo: ani přístřeší, ani nic. Zůstaly zcela neznámé, nikdo jim nevěnoval pozornost; ačkoli jsem se snažil posílat k nim novináře, tak to byla technická stránka, která byla vyřešena. Potom to svázal zesnulý Juozas, zapomněl jsem, takový jedinečný člověk. Třikrát byl ve vězení. Starý, starý... Možná si vzpomenu... Také člověk s jedinečným životopisem. A potom ilustrace Gražiny Didelytė¹¹. Byla jediná z výtvarníků, z umělců, která se nebála dělat ilustrace pro podzemní publikaci. Můžete to trochu rozvést? Ne, Gražina Didelytė. Říkal jste Juozas. Ano. Ne, tady ho asi nenajdete. Vzpomenu si. Starý podzemník. Vadinasi, Prapiestis byl u Pastogės. Řekněte, kdo byli lidé z té Pastogė. Kdo tam pracoval, kdo tvořil Vaše jádro? Jádro tvořili tři redaktoři. Byla to Gema Vosyliūtė¹², která zemřela, Juozas Prapiestis¹³ zemřel loni. A já. 516–0001–02 Možná už se o tom hodně psalo, ale bylo to takové. Zanechal nám to Mindaugas Tomonis¹⁴, když zahynul. Něco jako svou závěť. A my jsme ji měli vydat. Mindaugas Tomonis – asi jste to jméno už slyšel. Takže krátce předtím, než byl zavražděn, a ¹⁰ Gražina Liucija Kulvietytė a Vitalija Žvikaitė. ¹¹ Gražina Didelytė (2. října 1938, Kaunas – 2. ledna 2007, Vilnius) – jedinečná grafička, talentovaná ilustrátorka knih, mimořádně odvážná žena, která patřila také ke kroužku Pastogės. ¹² Gema Vosyliūtė (1936–1998). ¹³ Juozas Prapiestis (1947–2013), pseudonym Mykolas Šilaitis, A. K. – člověk podzemní kultury, který psal prózu a verše. Pastogės vydavatelé jeho texty v tisku sovětské éry nevydávali. ¹⁴ Mindaugas Tomonis (28. srpna 1940, Vilnius – 5. listopadu 1975, Vilnius), pseudonym Tomas Kuršys – aktivní účastník podzemního hnutí a odboje, básník, filozof, který zahynul za nejasných okolností. Kalba ir likimai / Language and destiny 289 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS nejasné, tím jsme si jisti. A jak to všechno probíhalo, není dodnes jasné. Ale vlastní smrtí se pod vlak určitě dostat nemohl. Jednoduše se mluvilo o tom, že je třeba vydávat takový kulturní časopis. Tehdy pro něj existovalo místo, chyběl. Měli jsme velmi silný veškerý disidentský a politický tisk, ale chyběla tato kulturní část. Někdo ji tedy musel zaplnit. Tomonis se o to velmi staral, dokonce je jeho i název – Pastogė. Tak jsme se drželi, ještě jsme leželi na dně, ale po jeho smrti už nebylo kam ustoupit. Začali jsme vydávat Pastogę. Byli tam ti tři lidé, o kterých jsem mluvil, potom spolupracovníci, někdo kreslil obálku, takový Gytis Ramoška15, ty ženy ve Vilijampolė tiskly. A bylo to tak: vyšly dvě čísla, potom nás udusili. Potom jsme tedy vydali takový sborník Ethos16, už jsme zametli stopy. Velmi je rozčilovalo, když člověk vydával něco periodického. Vadinasi, vydáváš a budeš vydávat. Tady jsme se však jakoby uzavřeli a potom vydali sborník Ethos. Znovu začali pátrat, co to je, kde a jak. A souběžně jsme také připravovali tyto Milašiovy17 spisy. Chtěli jsme udělat něco, co má trvalou hodnotu a je dostatečně solidní, dostatečně kvalitní, a dokázat, že za podzemních podmínek lze dělat i takové práce. A za největší úspěch považuji, že jsme to přece jen dokázali: tři svazky leží, nyní je lze vzít do rukou; dosud nebyly Milašiovy spisy vydány. Jsou tu po částech, všechno možné je tam poskládáno. Takže jestli nyní vyšla jeho Lituanistika, tak nějak, na jednom místě tam jsou ty diplomatické věci. Takže tohle jsme nestihli. Měli jsme všechen materiál, ale tehdy nás už pořádně zlomili. Někdo vás udal? To už je samostatný příběh. Byly tam takové velmi, jednoduše tragické a dramatické věci. Vadinasi, byli jsme předem odsouzeni, protože do Pastogė byl infiltrován člověk, agent velmi vysoké úrovně. Takže jsme věděli, že když začneme vydávat, máme nanejvýš dva až tři roky. Je to velmi stará praxe. Vadinasi, už od dob četnictva. Říká se: když vydáváš podzemní tisk, než se dostane od čtenáře k redaktorovi, uplynou dva až tři roky. Takže během těch dvou až tří let musíš stihnout něco udělat, a potom už 15 O uměleckou úpravu publikace se postaral výtvarník Gytis Ramoška (pro ilustrace byly použity litevské lidové vodotisky, překreslené z tehdy vydané knihy Edmunda Laucevičiuse Papierius Lietuvoje XV–XVIII a. (tento nápad vyšetřovatelé KGB považovali za padělek, protože každý, kdo si publikaci rozmnožil, je mohl snadno překreslit). Viz http://alkas.lt/2014/12/09/seimo-bibliotekoje-bus-pristatytos-signataro-a-patacko-knygos-ir-pogrindžio-leidiniai/. 16 Ethnos samizdatová podzemní publikace, která nahradila Pastogė. 17 Má se na mysli třídílné dílo O. Milašia, které převážně díky úsilí Petra Kimbryse vydal tentýž okruh podzemních kulturních pracovníků (z francouzštiny překládali Vaclovas Šiugždinis a Petras Kimbrys, redigoval Algirdas Patackas). Nejnebezpečnější technickou práci – tisk – prováděly Kaunaské Lucija Kulvietytė a Vitalija Žvikaitė.). Viz také http://alkas.lt/2014/12/09/seimo-bibliotekoje-bus-pristatytos-signataro-a-patacko-knygos-ir-pogrindžio-leidiniai/. 290 Acta Linguistica Lituanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu tebe, vadinasi, sbalí. Takže to nebylo nic nového, ať už tam byli ti stukaci, nebo ne, stejně by se k nim dříve či později dostali. K Pastogė se už dostali. Říkal jste: od čtenáře k redaktorovi. No, při čtení publikace někoho chytí. Potom začnou odmotávat, no, všichni. Aha, obráceně? Obráceně. No, to už bylo od dob Aušry. Všichni vědí, že když vydáváš podzemní tisk, máš dva až tři roky. Maximálně tři roky. Mně se to ještě o něco protáhlo, protože očekávali, měli mě už v osmdesátém třetím, ale zavřeli mě až v osmdesátém šestém. Ještě tři roky mě sledovali v domnění, že se přes mě dostanou ke kronikám, Kronikám katolické církve v Litvě. Můj případ byl větví Kroniky. To už jsou možná jiné věci, ale Milašius pro nás byl takový..., no, my jsme chtěli prostřednictvím Pastogės dokázat, že lze vydávat a volně dýchat. Měli jsme takovou formuli. Vadinasi, Pastogė – ne podzemí, to slovo se nám nelíbilo. Pastogė – je tam zima, ale zato je odtud daleko vidět. Jenže Pastogė se nám nepodařila, je třeba to přiznat. Jednoduše nikdo nepsal. Z našeho okruhu jsme jen rozšířili zprávu, že existuje taková publikace, kdo chce, může něco přinést, zaručujeme, že se to od nás nikam nedostane. Autor příliš neriskuje, přinese to, řekněme, nějaké redakci, redakce to odmítne, no, a on si jde svou cestou. Autor příliš neriskuje. Riskuje redaktor. Toto riziko na sebe bereme, ale všichni utíkali stranou. Mladí autoři prakticky, no, jeden Gintaras18 poslal jednu básničku. Můj bratr se podepsal Erasmūs Roterdamietis. Takže Pastogė je třeba považovat za neúspěch, ale ne z naší viny. Všechno jsme připravili, vzali jsme na sebe to riziko, ale oficiální strana byla jednoduše přitažlivější a všichni psali tam, takže potom neměli v šuplících příliš co ukázat. Řekněte, cesta do Čereji19 proběhla před zahájením vydávání té publikace a přibližně v kterém roce to bylo? Ano, to byl spíše podnět k té publikaci. Připravovali jsme se, a ta cesta do Čereji, no, přece jen tam byl určitý zázrak, pokud jste to četl. Takže jsme tam, zkrátka, našli fantazii. Vadinasi, a mně bylo šest lét a čtyři zimy, dětská láska. A našli jsme tu ženu. A jsme naprosto přesvědčeni, že to byla ta dívka. 18 Bratr Algirdase Patackase, známý básník Gintaras Patackas (18. července 1951, Kaunas). 19 Čereja – městečko v Bělorusku, kde se 28. května 1877 narodil Oskar Milašius. Kalba ir likimai / Language and destiny 291 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS Ksenija? Ksenija Milovič20. Bylo jí tehdy sto tři roky a pamatovala si všechno, jak ji malý pán zval „soha voronokon“ a tak dále. Milovič? Milovič21, ano. Dobře. Požádám vás tedy, abyste tu epizodu jednoduše popsal podrobněji. Jestli si vzpomínáte na to setkání. Já sám jsem byl v Čereji, ale už jsem tam nemohl nic najít… Tam se opravdu nedá nic najít. Už tam prakticky nic není. A neměli jsme tam ani tak velké vize. Jeli jsme tak vandrovně, vlaky, potom nějakými auty, která nás svezla. Přijeli jsme, měli jsme načtenou Milašiovu poezii a samozřejmě jsme hledali. Nic už tam není, ani ta zahrada, kde se tam ubírá k vodě a otevírá se obrovský prostor. Z aleje lip zůstaly jen pahýly, všechno je vykácené, zbořené, zničené. No, sovětská skutečnost. A jen místní učitel, takový skvělý člověk, takový venkovan, s takovýma upracovanýma rukama. Pozval nás, byl to místní vlastivědec. A říká: „Ano, slyšel jsem o tom všem, že vydal mnoho knih, už jsem o tom slyšel.“ Velmi poctivě tam nakreslil základy toho panství, ale nic tam není, jen jeden sklep. A jinak všechno, zarostlé takovou, jak to říct, takovou polní trávou. A tak bychom také odjeli, jenže samozřejmě zůstal ten prostor. A Milašiova báseň o těch zahradách dětství je právě o tomto prostoru. Ten prostor je takový... Kolem jezera, jeden takový je tam jezero, ale vypadalo to, jako by všude kolem byla voda, na druhé straně je vidět nějaký zbořený kostel nebo cerkev. Kostel? Ano, kostel. A dál ční takové komíny elektrárny Novolukoml22, takové apokalyptické. Takže jsme si říkali, že je všechno hotové. Něco jsme viděli, pocítili jsme ten prostor. A večer nám učitel říká: „Je tu ještě jedna taková stařenka.“ A vede nás tam. Tak ji zvedají z postele. A představte si, taková prošedivělá, jí už bylo 20Čteme si společně vzpomínky Algirdase Patackase na návštěvu Čereji v roce 1976. Se svými spolucestujícími zde nějak nalezl stoletou stařenku Kseniju, která napůl blouzníc vytahovala z paměti obrazy svého dětství: jak jí malý pán v letní zahradě ukazoval velkou knihu s obrázky a potom si spolu hráli. Nebyla to ona první láska, která probudila básníka? (Julius Sasnauskas). – Šiaurės Atėnai 14(1270), 21. července 2017, 2. Dostupné na internetu: http://www.satenai.lt/wp-content/uploads/2017/04/Nr.14–1270–2017–07–21.pdf. 21 Ve své knize Litua (490 s.), vydané v roce 2013, A. Patackas píše o Kseniji Minovič, narozené v roce 1874. 22 Novalukomlis – město na severu Běloruska ve Vitebské oblasti, západně od Orši, u jezera Lukoml. Dostupné na internetu: https://www.vle.lt/straipsnis/novalukoml/. 292 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu byla slepá, už několik let byla slepá. A ona: „A, vzpomínám si.“ A takhle řekne něco, zmlkne a potom se jí znovu otevře jakýsi proud slov. „A, vzpomínám si, pán si zval, ukazoval knížky s obrázky. Soha, voron, okon.“ Ptám se, proč zval 23kvi esdavo, tak prý přicházela. A potom už odjel. Potom se vrátil jen na pohřeb otce, ale napsal mnoho knih, jsou velmi drahé. Takže to byla ta Ksenija? Ksenija Milovič, takže jí bylo sto tři roky. Spočítali jsme to přesně. Ksenija. Ani. Ksenija – to je Ani. A ta Ani je v celém Milašiově díle. Zůstal svobodný, ačkoli měl své lásky. Byly tam ale i takové zrady. Na jednom místě v básni je „její jméno není v knize lásky“. To byla jeho taková pomsta. Ale ta Ani byla jako předobraz, je jako předobraz, víte, toho dětství. Vadinasi, jen si představte, šest let, to je pořád dítě, ale už člověk. A jeho citlivost, byl vůbec nesmírně citlivý, ke konci života možná až chorobně. Ti, kteří vyprávěli z okruhu [Petra] Klima24 na velvyslanectví, říkali, že míval takové nervózní pohyby. Byl to člověk, který žil velmi intenzivním duchovním životem, prožil takový velký otřes, obrácení. Dne 23. prosince čtrnáctého roku, které změnilo celý jeho [život], jako by se potom zřekl tvorby. Bože, jak je to lidské, příliš lidské, o tom jsem psal. Byl to velmi důležitý takový jeho, no, v životě mystiků k takovým událostem dochází, jsou rozhodující, psalo se o tom mnoho. Takový Dionysios Areopagita25. Zkrátka jako by se povznesli nad takové lidské věci, nad tvorbu. A takovou větu proneslo snad jen několik lidí. Jedním z nich je Tolstoj. Milašius byl jedním z nich. Zkrátka, jeho citlivost, kterou si přinesl z dětství. Pro nás však Ani byla, protože jsme se na ni dívali z litevského úhlu, spojili jsme ji s oním předobrazem Litvy, když se během další krize, kdy jeho tvorba byla taková, prázdné období, neplodné, věnoval tehdy překladům a snažil se nějak přežít takový tvůrčí výpadek. A tehdy postrádal místo, kde by se mohl, jak říká, situe. Vadinasi, v jeho tvorbě, v oné metafyzické tvorbě se toto situe používá často. Takže každá duše, každá osobnost... 23 Pravděpodobně z polského kwiatek ‘květina’. 24 Petras Klimas (23. února 1891, Kušliškiai – 16. ledna 1969, Kaunas) – signatář Aktu nezávislosti, ministr zahraničních věcí, diplomat, publicista. Dne 20. května 1925 byl jmenován mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ve Francii. Zde pracoval s Oskarem Milašiem. 25 Historik filozofie a teolog z konce 5. a začátku 6. století Dionysios Areopagita. Více viz Makselis Rasius 2016: Pseudo-Dionysia Areopagity vhledy do života v kontextu božského projevu (Prohodus). – Logos 87, 35–42. Kalba ir likimai / Language and destiny 293 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS 516-0001-03 Mít své místo, o které se může opírat, z něhož pochází, a tak dále. Začal hledat onu metafyzickou vlast. Zpočátku byly tyto toulky takové banální, možná nějaká Polynésie, tam Van Gogh a Gauguin a podobně. A potom se nějak upnul k Litvě. Nu, zde se shodlo mnoho okolností, přišel o ony statky, přišel o majetek, stal se naprostým chudákem, musel z něčeho žít. Ale je třeba zdůraznit tento okamžik: přednášky o Litvě začal číst... Jeden... Z jeho nejzdařilejších textů o Litvě a vůbec z nejzdařilejších textů o Litvě vůbec je jeho přednáška v sále Zeměpisné společnosti, tam, kde zaznamenává, kde kreslí onu krajinu: „Tato země nezná přepych smutného – dozrát.“ To je geniální věta, která je formulí Litvy, klíčem k naší identitě. Přepych smutného dozrát. To znamená, dozrát je přepych, ale je smutný. Protože dozrát znamená získat formu, a každá forma je smrtelná. Takže Litva je ta, která nikdy nedozraje a vždy zůstane věčně zelenou routou, řekněme. Zatímco všechny ostatní kultury dosahují civilizace. A co je dnes Egypt? Hromada kamenů, pyramida. Nebo ještě něco jiného. Všechny formy umírají. Neumírá pouze to, co zůstává v bytí, zůstává ve fázi bytí. Co je však ve fázi formy, to umírá. To je tedy geniální. Sám jsouce nanejvýš čtvrtinou Litevcem, v nejlepším případě kvarteronem, tedy řekl takovou větu, jehož, nu, my mu říkáme Litevec pátého stupně, tam lze započítat, zda jsou otec či matka Litevci, ty jsi Litevec a tak dále. A lze být Litevcem téměř bez litevské krve, téměř bez ní. Nu, nějaké malé množství je zřejmě nutné. Tak tedy, Milašiův příběh je jakousi jeho novou reinkarnací v Litvu, tou láskou z dětství. A Litva se také stává jeho láskou. A zde je třeba zdůraznit, že ho lze chápat tak, že mu zde došly peníze, přidal se k ambasádě, že ano. V žádném případě. Nejprve začal přednášet, aniž ho kdokoli požádal, nic. A teprve potom si ho všimli. Myslím, že první, kdo si ho všiml, byl kněz [Vincas] Bartuška, pokud se nemýlím. Potom o něm dal vědět Klimovi, tehdy si ho Klimas pozval, nu a on tam byl takovým, řekněme, jeho řeč, vyznačoval se skvělým jazykem, bylo třeba psát ty diplomatické listiny, Milašius je tam tak uspořádal, že si všichni všimli. Takže byl skutečně velmi cenný. Navíc byl v určitých elitních [skupinách], v elitě dost populární. Zkrátka, naší hlavní osou je zde to, že Milašiovo litevství nespočívá v tom, že napsal významnou tvorbu, pohádky nebo ještě něco jiného, nýbrž v něčem podstatném. Jacques Buge’e řekl: „Není jediná věta, v níž by Milašius,“ 26 Duchovní, filozof Vincas Bartuška (9. ledna 1881, Kazl iškiai – 28. ledna 1956, Marijampolė, dříve Kapsukas). 27 Jacques Buge’e obhájil na Sorbonně disertaci Milosz en quête du divin, která vyšla v Paříži roku 1963. Zabývá se v ní souzvukem Milašiuse a Litvy. Roku 1965 vydal francouzský literární vědec výbor z Milašiova díla Connaissez-vous Milosz? 294 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu v němž by nebyl litevský.“ Jeden z nejlepších badatelů. Ale už jsem se zde asi příliš pustil do monologu, asi se na něco zeptejte. 516–0002–01 Můžeme se nevyhýbat opakování toho, co jste napsal, protože živé slovo je působivější. Myslím. Tomu se skutečně nevyhýbáme. A nyní se možná k tomuto litevství ještě vrátím. Víte, požádal bych vás o jedno téma. Znamená to, že jste se o něm jen zmínil a nerozvedl je. 516–0003–01 Nyní bych vás tedy požádal, abyste komentoval vztah osobnosti a tvorby, když si připomeneme vámi citovanou Milašiovu sentenci „Bože, jak je to lidské, příliš lidské“. Proč si myslíte, že právě v této sentenci je třeba hledat klíč ke světu Milašiovy tvorby? Jinými slovy, okomentujte křesťanskou koncepci člověka v Milašiově tvorbě. Křesťanskou? Křesťanskou koncepci člověka. Chápu to tak, že ji v podstatě velmi soustavně, odůvodněně a logicky rozvíjí i váš text Tři životy. No, možná. Zkrátka, možná bez učených slov, ale vycházeje z onoho záměru, který jste tak vyzdvihl: „Bože, jak je to lidské, příliš lidské.“ Nu ano, víte, vztah biografie a tvorby je komplikovaný. Někteří ho vůbec neuznávají. Existuje směr, podle něhož je třeba zkoumat pouze texty a biografii zcela vyloučit. Jiný názor je možná rovněž určitým extrémem, totiž že jeho tvorba je pouhým převyprávěním biografie. Domnívám se tedy, že někde je pravda v tom, že biografii od tvorby nelze oddělit. Kdyby čtenář znal pouze tvorbu a neznal životopis člověka, mnoho by ztratil, kdyby o některých věcech nevěděl. Když tedy znáš člověkův životopis a díváš se na jeho tvorbu, při čtení se objeví jakási čtvrtá dimenze. Některé biografie jsou velmi nezřetelné, zmínil jsem Rainera Mariu Rilkeho, co o něm lze říci? Vlastně nic zvláštního. V životě, v každodennosti byl nenápadným člověkem, nedošlo k žádným velkým otřesům. Ale v tvorbě byl velmi, Kalba ir likimai / Language and destiny 295 ALGIRDAS VACLОVAS PATАCKAS velmi mnoho dramatičnosti a všeho, co si jen lze přát. A někdy biografie tvorbu zastíní. Nějaký, víte, z těch, jako byl François Villon28, nebo někdo z našich, nemusíme hledat daleko, i takové postavy tu máme. Zkrátka bývá to svým způsobem neadekvátní. Bez biografie to nejde, zejména u Milašiuse – pro dobrého, talentovaného, geniálního spisovatele je jeho biografie jednou z podstatných věcí. Musí tedy probíhat synchronně: jde o jeho tvorbu a biografii; já jsem nyní nějak znovu četl Tolstého. Když znáš Tolstého biografii [u nás se tu při malém počtu obyvatel přemnožili všelijací živočichové], pak se ti to celé velmi poskládá, vzniká ta čtvrtá dimenze. V Milašiově případě je to zvláštní, už jsem o tom mluvil a psal: dospěl k jakémusi bodu svých, řekněme, možností člověka jako tvůrce, člověka jako obrazu a podoby Boží. A tehdy se člověk, nevím, těžko se to říká, ocitá v něčem velmi intimním a osobním. Ocitá se před Bohem, chápe, že jako člověk už nic dalšího nedokáže. A co mu tedy zbývá: zůstat na tomtéž, lidském, nejvyšším stupni, svůj talent nezmařil, ale proměnil jej v určitou hodnotu, anebo jít dál. Co znamená „dál“? Jít dál znamená zříci se. Ne že by se zřekl, tehdy se dívá z jakéhosi božského bodu: „Bože, jak je to lidské, příliš lidské.“ A tehdy začíná ono mystické období. Nuže, bylo jich několik: Swedenborg29, mystik; říkám, že nám nejpřístupnějším příkladem je snad Tolstoj, řekněme, a něco podobného se stalo i s Mickiewiczem. To období, kdy byl okouzlen Tovianským30, kdy také jako by odložil veškerou tvorbu stranou. U Mickiewicze však s Tovianským cosi nesedí. Pokoušeli se to vysvětlit, ale zkrátka. Księga Pielgrzymstwa polskiego31. Nevím, mně se ta kniha líbí, okouzluje mě. Asi to není tatáž kalibra. Ale také vychází z téhož... Člověk dospěje k hranici, kdy buď směřuje k Bohu, ale pak musí opustit vše lidské. Směřovat k Bohu znamená hledat kontakt s Bohem prostřednictvím mystiky. Tedy, už prostřednictvím mystiky. Anebo zůstat na témže stupni; pak přicházejí nejrůznější vyznamenání, sláva, Nobelovy ceny a tak dále. Jen málokdo dokáže překročit. To je snad ona logika, možná, jak jste říkal, křesťanského pojetí člověka. Cesta člověka vede k Bohu. Talent dospěje k této hranici. Buď vykročí, nebo nevykročí. Před vykročením on 28 François Villon (François Villon, vlastním jménem François de Montcorbier nebo des Loges) (1. dubna 1431, Paříž) – francouzský básník mimořádného talentu. 29 Emanuel Swedenborg (1688–1772) – švédský vědec, mystik a teosof. 30 Andrius Tovianskis (Andrzej Towiański, Анджéй Товяńский) (21. prosince 1788 – 13. května 1878), pocházel z Vilnijska – filozof, mystik, zakladatel skupiny toviánismu, studoval na Vilniuské univerzitě. 31 Mickiewicz Adam 1832: Księgi narodu polskiego i pielgrzymstwa polskiego. Paříž: A. Pinard. 296 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu musí podstoupit dosti bolestivou resekci, tedy operaci: zříci se svého, ne že by to pohrdal či něco podobného, ale chápe, že je to nicotnost. Je to tedy příliš lidské. Ne nutně v negativním smyslu, ale lze v tom vidět i pozitivní [smysl]: člověk ze sebe vydá vše. Skrze ono podobenství o hřivnách: jedni je promrhali, jiní je využili a skutečně je zcela využili. Je to Boží dar, už byl použit – a co dál? On však stále žije, ještě neumírá. Někteří velcí lidé, skuteční titáni, tedy tuto hranici překročí a přejdou do mystického období. Snad je třeba tomu tak rozumět. A ještě to rozveďme. Svůj úžasný, zajímavý a hluboký text o Milašiovi jste nazval Tři životy. Je to možná, jak tomu rozumím, koncepční název. Které jsou ony tři Milašiovy životy? Ne abyste se příliš rozepisoval, ale přece jen je popište, protože text existuje; zde by to možná bylo pro film řečeno kondenzovaněji, ale aby bylo jasné, co máte na mysli – tři Milašiovy životy? V Paříži byla jeho výstava a jeho plakát, Milašiova fotografie a vedle ní černobílý negativ. Tedy negativ téže fotografie a samotná fotografie. A bylo na něm napsáno: „Ze stínů světlo.“ To je první období pádu, kdy jako mladý člověk přijel do Paříže, množství pokušení, a ještě si vzpomíná na onu zemi dětství; v mém textu je: „Proč jsi mi dovolil odejít z oné zahrady dětství, kde je tolik lodiček, kde je tolik krásných dívek, svádějících z jihu...“ A tak dále. Jeho kvintesencí je báseň „Tanec opic“, v níž už byl hodně, jak se lidově říká, mimo trať. Potom však následovalo období až k pokusu o sebevraždu. Ten neúspěšný pokus ho zřejmě otřásl a tehdy začal jít ze stínu do světla. Tedy do světlého období. To je druhý život. Přechod nebyl snadný; ještě píše, k tomuto přechodu řadím i L’Amoureuse Initiation (Zasvěcení do lásky). S názvy jsou problémy: Poláci překládají Milosne wtajemniczenie, podle mého názoru by se to mělo překládat jako „zasvěcení“ nebo „křest“, „lásky“. I tam je ještě mnoho dekadentních věcí, nakolik jsem se dokázal zorientovat v polském textu, aniž umím francouzsky. Je tam mnoho, řekněme, příliš vzrušeného, zkrátka je tam ještě mnoho chaosu, řekněme tvůrčího. Existenciálního chaosu – tak by se to asi dalo nazvat. Do téhož období se řadí Les Zborowski. Také tam jako by psal o celé historii svého rodu, i tam je něco tajemného, skrytého a tak dále. Je tu však velmi krátký text Velmi prostý příběh mistra Triks–Trikso. O šaškovi, který se tam nějak pořád, možná měl rozříznutý obličej, stále usmíval – je to velmi povedené dílko a končí slovy: „je třeba žít, žít Kalba ir likimai / Language and destiny 297 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS je třeba“. Potom Miguel Mañara tento chór opakuje: „Je třeba žít navzdory všemu.“ To je ono zotavení a tehdy píše své možná nejvýznamnější věci, například Saulių iš Tarso, Mephiboset, zejména Migel Manjara. Migel Manjara je v podstatě biografická věc. To je tedy druhý život. A třetí, jak jsme právě mluvili, je ono mystické období. To, v němž se zříká své tvorby, jako by ji už opouští a přesouvá se jinam. Tak vznikají ony tři životy, stručně řečeno. Takže třetí nastává po vidění v roce čtrnáct, ano? Ano. Někteří badatelé se to někdy pokoušejí banálně vysvětlovat tím, že onemocněl lupusem, poměrně nepříjemnou nemocí, a že to bylo následkem této nemoci, ale v samotném Milašiově popisu není o žádných nemocech řeč. Je to prostě klasická věc, nic nového. Dionysios Areopagita, mystik antiky, tyto věci popsal. V životě každého mystika se objevuje ono takzvané Alvernské32. František na hoře Alverně, ve skále, také prožil takové vidění a otřes a potom se stal mystikem. František z Assisi. Takže na cestě všech mystiků, kdo se zajímá o mystickou literaturu, nejde o nic nového. Mystik tedy začíná otřesem, viděním, určitou velmi existenciálně významnou událostí, a potom začíná svůj život mystika. Tak tomu bylo i v případě Milašiuse, který měl ono vidění. 516–0003–02 Tři životy. Tedy světlo a stín, uprostřed pak tvůrčí období, které je pro nás jako pro lidi a čtenáře možná nejcennější. Pro něj však jako pro člověka to bylo málo. Zmínil jste výstavu. Kdy se ta výstava konala? Bylo to při nějakém jeho jubileu. Je to dávno, před mnoha lety, ale bylo by třeba podívat se, kdy se zde narodil, a... Bylo to ve Francii. Mimochodem, ve Francii, pokud jste se o to zajímal, dodnes existují Cahiers Milosz33 – Milašiovy sešity. Mimochodem, tento text byl poprvé vytištěn právě v Paříži. Tedy o cestě do Čeréje. Samozřejmě, pod jakým pseudonymem, nevím, jak se tam dostal. Ale přeložil ho tam také svým způsobem jistý Jonas Grinius34. Byl to takový 32 Hora Alverno (La Verne) – hora v Umbrii, v domovině svatého Františka z Assisi. 33 Roku 1967 vyšlo první číslo Cahiers de l’Association Les Amis de Milosz (Sešity sdružení Milašiových přátel). 34 Jonas Grinius (5. března 1902, Giminėnai, okres Joniškis – 10. listopadu 1980, Mnichov) – intelektuál, spisovatel, znalec umění, literární kritik a historik. V letech 1924–1926 studoval spolu se Salomėjou Nėris. Psal také o Milošovi. Atminties r aktas. V rozhovoru A. Patackas omylem uvedl Griniovo jméno a nazval ho Juozasem. 298 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu literární kritik, považují ho za jednoho z milenců Salomėji Nėris, jednoho z mnoha kandidátů na ty, které milovala; myslím, že jich bylo nejméně několik. A on před smrtí přeložil jako svůj poslední text právě tento text o cestě do Čeréje. Byl vytištěn v Paříži. Já jsem ho vlastně z nějakého důvodu nechal vytisknout jako první. Ne někde v Litvě. Potom ho znovu otiskly noviny Draugas v Chicagu a tak dále. Ještě jeden motiv. Jak interpretujete téma nostalgie v Milašiově tvorbě? Nu, jeden z... Jistě, nostalgie je cit, který není cizí žádnému člověku, ale u Milašiuse zaujímá ústřední, řekl bych zásadní místo. A také zde je jeden z jeho litevských, řekněme, kořenů, protože nostalgie... O Milašiovi lze ještě říci: „Celý jsem ze svého dětství.“ Dětství je tedy jakýmsi pravzorem ráje, v němž člověk kdysi bývá. Podle mého názoru k víře v Boha není třeba mnoho – je třeba milovat děti a květiny. Když poznáš dítě, napsal jsem text „Kristus a...“, tedy „Adam je dítě“ – takový text, nevím, zda jste ho četl. Podle mého názoru Adam nebyl dospělý, ale dítě. Možná vypadal jako dospělý, ale ve skutečnosti byl dítětem. Zkrátka, dětství je samozřejmě důležité pro všechny, ale u Milašiuse je už na samé hranici. Lze říci, že z dětství vlastně nikdy nevystoupil, až do onoho svého... A téma nostalgie je v naší literatuře rozhodující. Jak naše literatura vznikla? Z nostalgie. Byla tu lidová slovesnost, že ano. Potom lidová slovesnost, jak si z ní děláme legraci, že Poviliukas, student z Petrohradu, v okruhu šestnácti kilometrů, jak jsme spočítali, shromáždil dívky, přikázal jim naučit se litevsky, donutil je psát všechny ty lískové sovy a čarodějnice ze Šatriji. Nuže, chytil ještě nějakou padesátiletou stařenku a přikázal jí psát, a tak se zrodila litevská literatura. O té Saudargasově chalupě, odkud člověk vyjde kdesi na šestnáct kilometrů. Víte, ta stará žena – to je hlavní dílo Pečkauskaitė. Na starém dvoře? Na starém dvoře, ano. Je třeba říci, že ten Poviliukas je Povilas Višinskis, ano? Ano, přesně tak. A ty další ženy jsou naše literární klasiky? Ano. A potom přišel Jablonskis, který všechny dialekty svalkizoval a tak dále. Ano, ale tomu slovu nostalgie přisuzujete zvláštní význam. Ano. Zkrátka, lidová slovesnost je lidová slovesnost. Lyrická píseň, jak říká Maceina, k tomu jsme, popravdě řečeno, dospěli samostatně, ale to už budiž Kalba ir likimai / Language and destiny 299 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS Maceina, že jde o kulturní fenomén. Podle Spenglera35 má každá kultura svůj pravzor, svůj fenomén. Lidová píseň je výrazem duše národa. Text napsaný německy jsme přeložili a zařadili. Byly tam také partyzánské písně, což mě stálo, řekněme, článek; protože tam byly partyzánské písně, účtovali jim za zveřejnění dodatečný článek. Máte na mysli článek, kvůli němuž vás přistihli, ano? Nu, byl to takový příběh. V Akademii věd stála na chodbě skříň. Říkalo se jí „Neaktuální tematický katalog“. A bylo v ní všechno. Cenzura nevěděla, kam ty knihy zařadit. Byly tam naházeny nejrůznější brožury. Někdy si něco objednáš a přinesou ti to. Většinou nepřinesou. Ale někdy ano. A my jsme tam našli Sedm legend o Ukřižovaném. Našli jsme také jakýsi německý časopis Baltikum věnovaný pobaltským zemím. A v něm byl onen Maceinův článek. Německy. Byl napsán německy, ne litevsky. Přeložili jsme ho a zařadili, teď už si nevzpomínám, zda do Ethos, nebo do Pastogė. Když nás chytili, bylo to kvůli těm partyzánským písním... Lyrická píseň je pro nás totéž co pyramida pro Egypt, arabeska pro Araby, prostorovost pro západoevropskou kulturu, Bachova hudba a podobně. Zkrátka, když se nyní zrodil zárodek naší literatury, zrodil se z nostalgie. „Op! Op! Němene! Voláš na mě?“36 Z nostalgie tedy přešla lidová slovesnost do literatury, která od samého počátku vznikala. Jejím motorem byla právě nostalgie, ale nostalgie v jakémsi smyslu šmalco37, tedy světový smutek Reue38 v takovém období. Pokud tedy v lidové slovesnosti – nevyjadřuji se příliš jasně, tato věc by ještě vyžadovala rozbor, moje hypotéza je možná stále trochu odvážná a je třeba ji dokončit – pokud v období Reue bylo v lidové slovesnosti všechno krásné a dobré, přesto v ní bylo mnoho smutku. Naše písně vůbec. V lyrice je obecně mnoho smutku. Mnoho onoho aisos, měli jsme pro to takové slovo. Aisa znamená neurčitý smutek světa. I rodící se literatura se tedy orientovala týmž směrem. Převzala z lidové slovesnosti onen smutek a potom, podívejte se, všechny ty Biliūnovy texty jsou skutečně neradostné. Nostalgie je litevská; v podstatě je to touha člověka vyhnaného z ráje po původním ráji, harmonii a prvotním souladu. Tomu říkám nostalgie, ale možná je to něco širšího. To by však vyžadovalo samostatné studie, asi už to nestihnu. Byla to jedna z hlavních motivací, jak to říci... Naše literatura má tedy s nostalgií velmi těsný vztah. Bez tohoto 35 Osvaldas Spengler (Oswald Spengler) (29. května 1880, Blankenburg – 9. května 1936, Mnichov) – německý historik a filozof, znalec literatury a umění. 36 Z čtyřverší Andriuse Vištelise. 37 Něm. der Schmalz ‚sentimentalita‘. 38 Něm. die Reue ‚pokání‘. 300 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu tohoto pocitu nevím, co by pak s naší literaturou bylo. Mimochodem velmi rychle dohnala evropskou úroveň. Napsal jsem zde nedávno takový rozhořčený text o knihách a čtení, protože pociťuji strašný komplex: když Rusové měli všechny ty Tolsté, Gogoly a tak dále, my jsme měli Muziką Žemaičių ir Lietuvos Poškos. Začali jsme od nuly, nepočítáme-li Donelaitise, který stojí trochu stranou. Tak tedy, zde byla největší škodlivost Lublinské unie. Nejenže zničila stát, ale vzala nám jazyk, a jazyk je identita. Pro nás jazyk není jen prostředek dorozumění. Jazyk je něco víc. A bez tohoto jazyka... Ale Mykolaitis-Putinas a jeho Altorių šešėlyje už jsou dílem evropské úrovně, této úrovně už bylo dosaženo. Možná má trochu provinční nádech, ale přesto to nelze popřít. A potom je celá naše další literatura skutečně evropská. [Antanas] Vaičiulaitis je zcela evropský, mimochodem neuměl slovanské jazyky. Neuměl ani rusky, ani polsky. Kdo to je? Vaičiulaitis. Slyšel jsem Mieželaitise. Ne, ne, ne. Mieželaitis stranou. Zkrátka Vaičiulaitis patřil ke generaci, která byla časově velmi výrazná, k velmi krátkému období, možná asi deseti let, kdy se člověk nemusel učit ani polsky, ani rusky. Uměl anglicky, německy, co si jen přál, jen ne polsky; bez těchto jazyků se obešel. Vaičiulaitisův otec ho velmi oceňoval jako vynikajícího stylistu. Skutečně. Nuže, možná není žádnou hvězdou v západním kontextu, ale Litevec se obecně nikdy nestane 516–0003–03 mezinárodním bestsellerem. Kdo píše litevsky, musí na tuto věc zapomenout. V tomto kontextu známe pouze Milašiuse a Mickiewicze. Vraťme se snad k nostalgii a Milašiovi. Jak říkám, téma nostalgie je ve skutečnosti touhou Adama vyhnaného z ráje, který je ještě velmi blízko ráji, a vůbec litevská kultura, abych to řekl opět banálně, nebyla daleko od onoho údělu, pokud mám na mysli věčné zelenání, bytí v aise, nechuť, ba dokonce neschopnost vytvořit formu, protože vytvoření formy „žiedėti“ znamená „žydėti“. Kvést znamená vytvářet květ. „Žilti“ také znamená „želti“, že ano? Máme celý tento komplex. Nazýváme to tedy zákonem chřadnutí–zrání. Zde je hned zralost a zde hned smrt. Co dozraje, to umírá. Co získá formu, stává se smrtelným. Co formu nezíská, balancuje na hranici formy. Co je věčně zelené, je však také věčné. Takový je tedy náš úděl; ať už je to dobře, nebo špatně, už na nás nezávisí, nazvěme to, jak chceme. Kalba ir likimai / Language and destiny 301 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS Trochu rozveďte své tvrzení, že všechno lze najít v jazyce, jen je třeba jej odemknout. Naším tématem je Milašius, ale Milašius ani neuměl litevsky, a přesto je velmi litevský. Na jedné straně tedy tvrdíte, že všechno lze najít v jazyce, jen jej třeba odemknout, na druhé straně je tu Milašius, který se litevsky pouze trochu naučil… Ano, tady je takový zvláštní rozpor. Ale ve skutečnosti žádný není, protože všechno lze najít v jazyce, tedy máme metodu, ta byla už velmi znevažována, ale nebýt té metody, nenapsali bychom svých dvanáct knih, já bych je nenapsal. A koneckonců Saudargas ji teď rehabilituje právě tahle knížka, kterou máte, v litevštině. Stručně řečeno, tomu, co děláme napůl vědomě a příliš si neuvědomujeme, co děláme, se dnes velmi vědecky říká – kognitivní lingvistika. Jaká lingvistika? Kognitivní. Od slova cognitio – poznání. Je to nejnovější druh lingvistiky, je jí teprve dvacet let a tak dále. Takže to je k těm metodám. Zkrátka, jazyk je pro nás součástí identity. Pro jiné národy, pro nějaké Belgičany nebo kohokoli jiného, je jazyk prostředkem dorozumění. Mohou mluvit valonsky, mohou mluvit vlámsky, ale potřebují se jen spojit. Pro nás však jazyk znamená, že když ztratíme jazyk, ztrácíme část sebe sama a zároveň ztrácíme literaturu a všechno se hroutí. Jazyk je tedy pro nás – no, nechci tu začínat vykládat, jak je starý, sanskrt a tak dále. Zkrátka, jazykové věci jsou zásadní. Milosz uměl trochu litevsky, ale kdyby uměl dobře, o to nejde. Říkáme mu Litevec pátého stupně. Proč? Protože existuje – nevzpomínám si kdo –, jedni říkají, že Berdjajev39, jiní říkají, že někdo jiný řekl, že každý národ je určitou ideou Boha. Bůh tedy stvořil národ, stejně jako člověka, aby ztělesňoval určitou ideu. Existují národy, které jsou velmi výrazné, například Čečenci, tento národ dobře znám, mnohokrát jsem tam byl, fascinovali mě a stále mě fascinují, i když se tam teď mezi nimi objevuje dost černochů. Zkrátka, u Čečenců jde o problém svobody. Čečenec je totéž co svoboda. Dokonce jsem kdysi řekl – tehdy se do mě pustili –, že Čečenci nejsou národ, ale „sostojanije duši“, tedy jak to přeložit – „stav ducha“. Každý národ je zkrátka – národy jsou smíšené, tam je těžší se vyznat – ale my tu ideu máme. Kdo tuto ideu uchopí, je Litevec. Kdo ji rozvíjí, kdo podle ní žije, je Litevec. Může už také litevsky neumět. Jazykové věci platí pro ty, řekněme, první tři nebo čtyři stupně. A Milosz je tou kapkou, která je přesto na nebi potřebná, nějakou kapkou, ale takový Eretův příklad, podívejte, vůbec nemá nic společného s 39Nikolaj Alexandrovič Berdjajev (18. března 1974 – 21. března 1948) – ruský filozof, představitel náboženského existencialismu. 302 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu Litvou. Přítel umíraje před svou smrtí říká: „Jeď a, jestli chceš, jeď a dělej, co já nebudu moci udělat.“ Přijel do Litvy, no a tak dále. Takový krátký Eretův text „Litva je evropský Adam“ byl zbytečně velmi zapomenut. Zkrátka, stojí za to si ho všimnout. Je to totéž, o čem mluvíme. Eret zcela samostatně – ten text jsme tu objevili teprve nedávno –, takže takové úvahy. Jazyk a fenomén Milašia se tedy v tomto případě řeší právě prostřednictvím ideje národa. Národ, který ji uchopí – my jsme ji ještě neuchopili, ještě jsme si neuvědomili, když jsme ji přijali. Takže včera u nás bylo televizní fórum o tom, co dělat, aby lidé neutíkali z Litvy, a seděli tam místní ekonomové. Naivové. A myslí si, že ty, kdo z Litvy utíkají, zde udrží pomocí ekonomiky. Kdo zapustil kulturní a existenciální kořeny, nikdy neodjede, navzdory všem ekonomikám. Existuje takové slovo butšaknis, nevím, jestli jste ho někdy slyšel. Jaké? Butšaknis. Žemaité si ho uchovali. Znamená to celé místo kmene, kde se kmen zrodil. Celý kmen může odjet, ale butšaknis zůstává na místě a nikam neodchází. Chrání [zem] kmene a předků. Dokud tedy budou v Litvě butšaknisové, může jich zůstat ne tři miliony, ale tři sta tisíc, ale pokud to budou butšaknisové, nikam nezmizíme. Tyto věci jsou velmi důležité. Kořen je třeba nechat zapustit. Kořen může zapustit pouze kulturně. Je-li tvůj kořen slabý, velmi snadno se vytrhne. A pak vlna emigrace odnese člověka jako ten ruský „pere kati pole“, víte, taková rostlinka, po stepi se kutálí takový klubíček, někde se zastaví, někdy zapustí kořínek, chvíli se udrží a pak se zase vytrhne a znovu ho odnáší. U nás je to stejné. Veškerá emigrace, veškerá ekonomika, všechny machinace se všemi daněmi nepomohou, nebude-li kořen. Tady v mé knížce si přečtete, na začátku je taková básnička: „Kdo jsme, oni stavějí domy z hlíny, zpívají písně starců.“ Ti jsou tedy butšaknisové a odtud nikam neodjedou. Zůstanou zde, ať bude válka, mor nebo hlad. Zůstanou zde. Možná by se sem teď hodilo vložit jednu otázku. O přání Oskara Milašia, o takovém úsilí. Přání a úsilí Oskara Milašia spočívalo v tom, přidat k antické a biblické dimenzi ještě jednu, s Litvou v centru. S tímto tématem jsem se setkal ve velmi zajímavém kontextu. Natáčel jsem film o Czesławu Miłoszovi a tehdy jsem se připravoval a byl poměrně dlouhou dobu v Itálii, na ostrově Capri. A když jsem byl v jakési kolébce antické kultury, ale v této oblasti, a přemýšlel o jiné Evropě Czesława Miłosze, zapomněl jsem název knihy. Rodná Evropa, v níž on… Nebo ne, vůbec o jeho chápání prostoru Litevského velkoknížectví. A tehdy jsem si říkal: Proboha, vždyť je to celá kultura, která jako celá dimenze nijak nevstoupila do chápání západní Evropy. Jinými slovy, nebudu plést Kalba ir likimai / Language and destiny 303 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS své myšlenky, které nejsou plynulé, ale vraťme se k tomu: mohl byste nějak komentovat Milašiovo úsilí přidat k antické a biblické dimenzi ještě jednu, s Litvou v centru? No, u Milašia jsou z té, jak říkáte, antické dimenze snad jen nějaké stopy. Teď nad tím musím dobře přemýšlet. Mám na mysli, že v Evropě, v evropské kultuře, existuje taková dimenze. Víte, my to považujeme za Litvu; když tedy Špengler napočítal sedm velkých civilizací, Toynbee40 jich napočítal třiadvacet nebo kolik. Litvu lze považovat za zcela samostatnou civilizaci, ve smyslu kultury Ethosu. Rozdělíme-li kulturu na kultury Ethosu a Logu, Litva je samostatným útvarem, který vybočuje ze všeho, co je kolem. Je málo nápadný. Jak jsem řekl, je nápadný právě proto, že nevytváří formu. Podle Kantova výroku mě fascinují dvě věci: hvězdné nebe nade mnou, svět Logu, a mravní zákon ve mně. Takže tento svět Ethosu, mravní zákon ve mně, zde je Litva civilizací. Máme zcela do konce propracovaný systém kalendářních svátků. Máme všechny ty mravní pravdy. A ještě poměrně málo zkažené – vlastně ne-zkažené. V tomto kontextu měl tedy Milašius jiný problém, to, co nazýval biblickým. Vždyť jeho matka byla Židovka. Znám zde několik takových postav, například Leta Palmaitise, možná je tu málo známý, ale je to jedna z nejzajímavějších postav současné Litvy. Napsal jsem s ním společně jednu knížku, možná vám ji budu moci darovat. „Kdo a kdy unesl Evropu“. Originál, geniální lingvista, v současnosti nemá co jíst a tak dále. Všichni ti lingvisté mají tak trochu pošramocenou střechu, jiní nejsou. Lingvisté jsou neobyčejní lidé, vstoupí do onoho světa a už z něj nedokážou vyjít. Zkrátka, vraťme se k Milašiovi – podívejte, odbočil jsem na louky a teď zpět. Aha, biblický. Celý život, na konci života, se vracel k biblické tematice, protože jeho – no, Saul z Tarsu [drama, 1914], řekněme, je křesťanský, ale například jeho Nihumim [sbírka básní, 1915] a další díla už jsou takové biblické věci. Tedy tohle. A celý život řešil problém mezi svou litevskostí a, jak jste řekl. 516–0003–04 Byl to jeden z případů, kdy se to přece jen vyřešilo v nějaké podobě; zemřel tedy v meziprostoru, mezi těmito dvěma přece jen velmi důležitými civilizačními počátky. Je to velmi vzácný případ. Heine měl velké problémy, stejně tak ⁴⁰ Arnoldas Toynbee (Arnold J. Toynbee) (14. dubna 1889, Londýn – 25. října 1975, York) – slavný historik a filozof civilizací. 304 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu nevyřešil, zůstal tajným nepřítelem křesťanství, přestože byl formálně pokřtěn. Tato kapka biblické krve se velmi často a zcela nečekaně probudí a většina lidí v tom prohrává, protože se buď rozdvojí, nebo upadnou do určité schizofrenie… Milašius přitom zůstal věrným katolíkem a psal papeži. Když mu poslal svá proroctví, někdo, zdá se Maritain⁴¹, ho obvinil z profetismu, jako by si dovolil být prorokem – to není katolicismu příliš přijatelné. Odpověď papeže, přesněji jeho sekretáře, byla formální, ale poněkud chladná: „Děkujeme, dostali jsme, velmi talentované.“ Asi tak. Milašius se nejvíce proslavil těmito proroctvími, ale zároveň zůstal věrný své kapce židovské krve. Biblickou tematiku tedy rozvinul talentovaně, dokonce geniálně – tyto věci v něm souzní. Bylo to další z jeho vítězství. Dá se říci, že zemřel včas – v devětatřiceti letech. Dokážete si představit, kdyby zůstal naživu v Paříži obsazené fašisty, jaký by byl jeho osud – Buchenwald nebo něco takového. Něco strašného. Zemřel, když v parku chytal ptáčka, za takřka ideálních okolností. Uletěl mu kanárek a on ho chytal. Ale pochopil jsem správně, že to bylo v hotelu, kde bydlel? Pochopil jsem to tak, že kanárek uletěl a vyletěl ven. Já jsem to pochopil tak, že v pokoji. Možná, to by se mělo upřesnit. Byli jsme v tom domě, kde bydlel, a stala se tam zajímavá věc, ale do filmu se mi nehodila, takže zůstala odložena. Teď tam žijí lidé, ten dům byl za války proměněn v takové znečištěné místo. Lidé, kteří se tam nastěhovali, říkali, že když přišli, bylo tam znečištěno a tak dále. Ten dům byl velmi krásný. Ale to je jiné téma. Protože nemám čas, vrátím se k Milašiově litevskosti. Vy jste se o tom snad zmínil, nevím, jestli jste řekl všechno: co je tedy ono Milašiovo Litevsko, anebo, jak jste řekl, určené místo na zemi? Hledá východisko z tvůrčí krize, už jsem o tom říkal, že nastalo jakési zastavení. Zkoušel vydávat časopis, zabýval se překlady. Lidé zabývající se tvorbou mívají takové, řekněme, tvůrčí přestávky. A tehdy začal hledat, o co se opřít – situé – umístit sám sebe na místo, najít něco, o co by se mohl opřít, co by mohlo být stimulem jeho tvorby. A zde nečekaně sehrál určitou roli Maurice Prozor⁴², šlechtic, který se účastnil povstání někde od Pakaunė. Upozornil na litevskost jeho tvorby. Tuto litevskost v tom smyslu, jak jsem se pokoušel ⁴¹ Jacques Maritain (1882–1973) – francouzský spisovatel, filozof. ⁴² Maurice Prozor (28. ledna 1849, Vilnius – 10. května 1928, Nice) – francouzský spisovatel, překladatel, diplomat. Kalba ir likimai / Language and destiny 305 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS vyprávět. Jako by psal francouzsky, tam hledal… poněkud banálně, možná jsem to už říkal, odjet na ty Rajské ostrovy… Ta narážka na Ráj, hledat ono místo, čisté, neposkvrněné, nezkažené, kam by mohl umístit sám sebe a odtud získat nový podnět k tvorbě. Asi každý člověk se někdy cítí jako taková včela bez místa – hledá, odkud jsem, kdo jsem, odkud jsou mé kořeny; nejspíš hledal kořen. A tu náhle mu Prozor otevře oči: znovu si vzpomene na ty zahrady, znovu se vrátí do dětství, k oné Ani. Tato Ani a Litva jsou přibližně totéž. Svým způsobem se transformují. Zvláštní mnohovrstevná metafora, že? Samozřejmě, nevím, jaké slovo tu použít, existují pro to různé termíny. A pak začal přednášet, ale chci zdůraznit – s ambasádou zatím žádné kontakty nejsou, není v tom žádný materiální zájem, tyto věci velmi přesně ověřuji podle dat a tak dále. A začal mluvit, vyprávět o Litvě jako o určité zemi Ráje, prvotního Ráje, tam vůně luk, tam vlci…, zkrátka, genealogicky, to by se snad mělo vyučovat ve školách, ten text… Od té doby se pro něj Litva stává vysněnou mystickou vlastí. Mimochodem, když do Litvy přijel poprvé, byl to pro něj šok. Po první světové válce, představte si, Kybartai, ruiny, zdevastovaná, zničená Litva. Přesto se jí nevzdá, poctivě jí slouží svým jazykem, svou výmluvností, svými kontakty, sehrává velmi významnou roli. Francouzi okamžitě vycítí, že mají co do činění s nějakou kulturní zemí, a všechno působí úplně jinak. Tak se mu Litva regeneruje z dětství. Ve skutečnosti Litvu miloval, byla pro něj možná spíše „zahradou dětství“, ideálním obrazem. Tehdy se rozhodně zříká polskosti. Poláci se ho snažili získat a udělat z něj Poláka, ale on je poměrně krutě, dokonce hrubě odmítl. Proto Zborovští zůstali nedokončeni. Tak Milašius našel motiv a začalo jeho nové tvůrčí oživení. Zároveň se začal zajímat o litevské pohádky. Nejúrodnější období začíná právě od tohoto okamžiku. Tehdy napsal své metafyzické texty. Ano. Metafyzické texty začal psát, když v něm znovu ožil, řekněme, židovský prvek. Tehdy ho to silně podnítilo. A všechno do sebe zapadlo. Saul z Tarsu, který se na cestě do Damašku obrátil, ze Saula se stal Pavel, takže je to jakoby velmi křesťanský motiv. Za vrchol jeho tvorby bych přesto považoval symfonie: „Nedokončená“ a další. Je v nich zpěvnost i melodičnost, ale zároveň smysl, litevskost i biblický prvek, jak jste řekl. Básně jsou krásné, lyrika a tak dále. Mañara (hra Miguel Manjara – pozn. red.) je také velmi silné dílo. Mañara je příběh zakladatele jezuitského řádu, jen nazvaný jinak. A zároveň je to jeho vlastní příběh. V něm se tělesná láska proměňuje v lásku božskou. Velmi silná věc. Zcela opakuje Loyolův životopis. Loyola – zraněný důstojník – kulhá a zakládá bojovný řád. Jezuité jsou válečníci církve. Companía di Gesu se překládá jako „Ježíšova společnost“. 306 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu Vůbec ne společnost, je třeba překládat „Vojenská Ježíšova rota“, tj. vojenská jednotka. Kdybychom rozdělili všechny [knihy napsané jezuity], každý jezuita napsal průměrně dvanáct knih (nějakých odborných prací nebo něčeho podobného). Velmi učený řád. A když je pohřbívají, nebývají na nich ani jména, ani příjmení. Existuje taková anekdota. Píše se v ní, že jezuita dostane rozkaz; někde už dlouho působí a dobře se mu daří, a najednou dostane rozkaz nasednout na loď a odplout na úplně jiné místo. Celou noc se trápí, jak to teď bude a co budu dělat, a říká si: ani náhodou, nejprve jezuita dostane rozkaz, nastoupí na loď a teprve potom se trápí. Ještě jeden moment z Vašeho textu. Vyzdvihujete citát z Nihuminio: „V životě života vím, že šest dní světa je dáno k odhalení toho, co je třeba poznat v sedmém.“ Jaký byl sedmý den Oskara Milašia, jak vypadal? Těžko říci. Sedmý den je neděle, příliš nevím, jak tuto věc vykládat. Nevím, jak odpovědět. Vzpomněl jsem si na jiný, velmi krásný román, který popsal Thornton Wilder Osmý den. Bůh tvořil svět šest dní, sedmého odpočíval, ale nikdo neví, jak dlouho trvá Boží den. A že nyní trvá osmý den. To jsem měl na mysli, když jsem se ptal na Milašia. Chápu, že jeho výstup k Bohu dosahuje téměř nejvyššího… [konec nahrávky] 516–0003–05 Tak si představuji, že v odpovědi na otázku o sedmém dni by mělo být něco takového. Nejspíš. Nejspíš je to dobrý odhad. Přibližně že Bůh se mi velmi líbí, když se Bůh kochal svým dílem. Udělá je a pak se kochá. Nevím tedy, zda to bylo sedmého, nebo osmého dne. Asi osmého. Tak já jsem nejspíš deset let pracoval – sekal příkopy. No, vyhodili mě z Akademie věd a tak dále. Zkrátka, když tak krásně uděláte příkop, meliorační příkop, vede tam stroužek. A poprvé v životě, asi už nikdy nezažiju, že mi připadalo něco krásné. Udělal jsem ho rovně, bylo to krásné, tekla tam voda a tak dále. A kochal jsem se svou prací. Samozřejmě jsem tam prolil mnoho potu. A potom už jsem takové osvěžení nikdy nezažil, ani při psaní knih, tím méně při práci v Sejmu, ale když člověk – a to je nezbytné – všechno dělá správně a něco vytvoří, musí se mu to samotnému líbit. Je třeba si na to vyhradit čas a nestydět se z toho potěšení. Nechlubit se nějakou cenou nebo něčím podobným; říkám, je to zvláštní, ale začalo to u mě u příkopů a opravdu to bývalo krásné. Tady Kalba ir likimai / Language and destiny 307 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS byla bažina, zarostlá kdo ví čím, nebylo nic vidět, a teď je tu krásný příkop, samozřejmě že voda protéká blátem, šest hodin s lopatou a kosou. Ale uděláte to a je to krásné. A u Boha je to stejné. Díval se na svůj stvořený svět a kochal se. Nevím, možná sedmého, možná osmého dne. Bůh sedmého, my žijeme osmého. Snažíme se zdokonalovat. No, nevím, jestli by k tomu bylo co dodat, ale četl jsem vzpomínky Petra Klimeho na poslední období, na poslední léta Oskara Milašia, kdy žil na ambasádě, když k němu někdo přicházel a on sestupoval dolů. Někteří to přijímají téměř jako šílenství. Jestli jste se seznámil s těmi Klimovými vzpomínkami, co si myslíte o tomto posledním období? Nebyl jsem s nimi obeznámen příliš podrobně, jen zběžně, ale chápu to tak, že takoví lidé působí poněkud zvláštně. Mohou být už možná i chorobní. Myslím například Leta Palmaitise. To je člověk, který má v běžném životě, zkrátka, problémy. Zkrátka mohl tam opravdu působit poněkud zvláštně, s pošramocenou střechou. A když existuje taková fotografie, vzpomínám si, společná fotografie celého jejich velvyslanectví, kolektivu, se všemi písařkami a vším. Všichni tam stojí, víte, důstojně. A on má nohu přes nohu, v poněkud nervózní póze. Víte, člověk, který žije čistě duchovním a nelehkým, vypjatým duchovním životem, který je jeho skutečným životem, může vypadat, řekněme, ne zcela normálně. A na tom není nic zvláštního. Kdyby tomu tak nebylo, divil bych se. Dívám se na Vás, z Vašeho pohledu mi trochu připomínáte Milašia. No, možná se mu trochu podobám. Na fotografiích má velmi působivý pohled. A dokonce existuje krátký, osmnácti- nebo třicetisekundový filmový záběr, kde kouří u okna; jeho pohled je skutečně působivý. Dělal tam takové kousky. Seděli někde v restauraci s přítelem a on se tam neuctivě vyjádřil o víře, nebo o papeži, o katolicismu. Tak ho tam v restauraci na místě přiměl kleknout a říct: omluv se. A společně se pomodlili a on se omluvil. Představte si, restaurace a dva lidé tam klečí a modlí se. Takové věci se stávají, ale to jsou jen géniové, víte, s nimi… Je dobře, že je to tak, protože existuje i opačná varianta, kdy si dovolují příliš. Jako můj bratříček, to pak pokračovalo až do konce jeho života. No, jako všechna témata. Tady jsme toho napovídali opravdu hodně, určitě to zkraťte. Ne, do filmu se nikdy nedostane všechno. Dokonce jsem včera prostě přemýšlel, dříve jsem měl televizní program, měl jsem pořad, ale teď ho nemám 308 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu a nechci ho mít, ale napadlo mě, že kdybych ještě nějak našel čas a kdybyste si našel čas Vy, možná by přece jen bylo třeba najít si nějakých třicet, čtyřicet minut a strávit je s Vámi zvlášť. A jaké téma? Tvorba, život a všechny ty životní zvraty. Dobře, nic proti tomu nemám, možná jsem toho už tady tolik napovídal, že to pak nedopadne, víte jak. A co jste toho napovídal? No, těch různých pořadů je tu dost. 516–0004–01 Dívají se na nás tak, řekněme, jinak. Právě. Myslím, že právě proto je třeba to udělat. Jinak jsem velmi vděčný Saudargasovi, že toto téma otevřel, sám bych se k němu asi nedostal. Teď jsem dokonce začal číst tento text, to slovo se mi těžko vyslovuje. Kognitivní. Cognitio – poznání. Kognitivní. Vznešené, vznešené. Ale zkrátka, tyto lingvistické úvahy jsou v dobrém slova smyslu velmi zajímavé a myslím, že je to velmi současné. Myslím tedy, že nejde o něco ezoterického, ale přece jen o vědecké… Žádná ezoterika v tom není. Z vědeckého hlediska… Podstata je v tom, že věříme – a v poslední době to není žádná novinka –, že zvuk a význam spolu souvisejí. Zvuk tedy znamená a význam lze slyšet. Zvuk – znamená, význam – slyšet. Toto se přerušilo po katastrofě babylonské věže. Lidstvo si tedy přestalo rozumět. Domníváme se, že v litevštině toto spojení zůstalo zachováno. Zvuk znamená a význam lze slyšet v podobě zvuku. Takže pro ty, kdo se tím zabývají, to není novinka. Novinka je to jen pro naše lingvisty, protože zaostávají o nevíme kolik let. Ještě jsem si vzpomněl na jednu věc, s níž jsem při čtení toho textu nesouhlasil. O oku a obrazu. Ne, o zvuku a obrazu. O oku a uchu? Kalba ir likimai / Language and destiny 309 ALGIRDAS VACLОVAS PATACKAS Zapomněl jsem. Nechtěl jsem se ptát, ale kdysi jsem si to při čtení poznamenal. Nechtěl jsem souhlasit s tím, že obraz není důležitý. Obraz je důležitý, ale ucho je ještě důležitější. Tak si to přečtěte. Ach, promiňte. Vaše tvrzení, že pro Litevce je ucho důležitější než oko. Ano. Pro Litevce je ucho důležitější než oko. A začal jsem o tom přemýšlet. Chystám se natočit film, takže jsou pro mě důležité obrazy. Obrazy jsou potřebné. Oko je velmi potřebné. Ale přece jen pro naše sebeuvědomění je ucho – vrátíme-li se k podstatě zvuku – nejprve slyšíme a potom chápeme. Je to tak. Přečtěte si Baranauskasův Šilelis. Čím všechno začíná? Postupně. Nejdříve slyšíte – všechno tam šelestí, potom vidíte, potom cítíte vůni. Tři smysly. Čich, sluch a zrak vnímají realitu. Zvuk, ucho slyší to, co je za realitou. Stejnou přednost má například hudba před prózou. Jestliže je tedy v próze oko, řekněme, pak ucho je… Podívejte, ucho. Jedno písmeno s je tam božské písmeno, máme, no, Boží slovo, d, v, s – všechna tato tři písmena jsou svatá, to vyplývá z naší teorie. Takže s je, s a a je ztvrdlé s. Zde jsou tedy satem kentum všechny ty věci; pokud se zajímáte o lingvistiku, náš jazyk nelze nijak přiřadit ani k satemovým, ani ke kentumovým jazykům. Jedny tedy říkají centum, druhé – sto. Náš jazyk může obojí. To jsou možná takové technické věci, řekněme. Ale teď jeden paradox. Máme slovo akmuo. Nic… Každé podstatné jméno musí mít své sloveso. Protože podstatné jméno vzniká ze slovesa. Musí tedy mít vlastní sloveso. Ruka – rinkti, od rinkti a tak dále. Ale akmuo se nijak nepojilo. Teď místo k dosaďte s. Co dostanete? Osoba? Vypadá to podivně. Takže osoba musí být jako kámen? No, pokud je živý, je osobou, když zemře, stane se kamenem. Tak. Myslím, že to znamená pevnost. Pevný ve formě. Všechny formy se rozpadají. Najděte formu, která se nerozpadne. Údělem formy je zemřít. Vadinasi, ne nadarmo jsme psali o proměnách. Knihu proměn jsme napsali se Žarskem. Takže narození, proměna zrození, svatební proměna a proměna smrti. Tak člověk projde všemi třemi. Nejuvědomělejší je samozřejmě svatební proměna v širším smyslu. I kněz prochází svatební proměnou. Dává – přijímá tato svěcení, i to je určitá proměna, zasnubuje se s církví. Zkrátka všechny tyto přechody, ale od chvíle, kdy jsi dospěl, zrát–vadnout. Zraješ do té doby, než dozraješ, dospěješ, a potom – dolů, vadnout. A takových je asi dvacet. Je to v mých textech, když si je přečtete, najdete to. Takže k a r… Ucho je 310 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu náš hlavní nástroj, oko je na druhém místě, na třetím místě – tam nějaký, řekněme, čich, na čtvrtém – nějaký hmat. Ale všechno jde takovým, řekněme, směrem materializace, protože oko je dost materiální věc. Vidění. Řekl bych to správně, když mluvím o Milašiovi, že ty tři životy jsou také jakési tři proměny? Nebo ne tak docela? Ano. Každá radikální změna, při níž se spalují mosty do minulosti, a to je při procházení proměnou nezbytné. Železné pravidlo – nelze se ohlížet zpět. Když ses odhodlal k proměně, musíš všechno opustit a odhodlat se, že se nevrátíš, spálit mosty. Víte, když se Lotova žena ohlédla a proměnila se v solný sloup. Druhý velmi důležitý okamžik – samotný okamžik proměny je velmi důležitý, protože tam se ocitáš sám, nikdo ti nemůže pomoci. Vadinasi, dokonce Kristus: „Bože, Bože, proč jsi mě opustil?“ Ve skutečnosti člověk v okamžiku proměny zůstává naprosto sám, ale může se na ni připravovat. Může se připravit na bod proměny. Vstoupit do této zóny, náležitě se připravit. Pak je to možné. Ale v žádném případě se nelze, protože jinak v proměně uvízneš. Když se začneš ohlížet zpět. A když v proměně uvízneš, budeš zbytečně plýtvat energií, zmítat se ani tady, ani tam. Vysaje to tvé životní energie a takový zůstaneš. Všichni ti kaukové, aitvaraové – to jsou ti, kteří uvízli v proměně. Naše, řekněme, pseudobožstva. Takové je železné pravidlo. A potom probuzení. Nuže, dítě se probouzí. Probudit znamená také vyjít ze zóny proměny, existuje určitý obřad, určitý scénář, jak z ní vyjít. Když to provedeš správně, přeneseš se do jiného stavu a jsi už jiný. Takže v lidském životě jsou tři proměny, já se teď už, řekněme, velmi vážně připravuji na poslední a cítím se víceméně připraven. Ale samozřejmě nikdy nevíš, jak to bude, to subtilní místo, zůstaneš úplně sám. Nikdo ti nebude moci pomoci. Ani sám Bůh nemohl pomoci svému synovi. „Bože, Bože, proč jsi mě opustil.“ Takže tyto věci jsou velmi vážné, kdo tomu rozumí, tomu se mnohem snáze žije správně. V naší kultuře, proč tomu říkám civilizace, jsou tyto věci dokonale propracované. Všechno tu je. Tady je ta Kniha proměn, budu vám ji moci darovat. Zvlášť důležité je martavimas, tedy že martauja oba, když to neprovedeš, porušíš pravidla martavimas, tvé manželství bude nešťastné, hned rozvod a tak dále, a tak dále. Na tyto věci jsme zapomněli. V naší kultuře je všechno nádherně zachováno. Jen si to musíme připomenout. Tak to už bych mohl mluvit dlouho. A ještě k Milašiovi. Tak, on také zůstal svobodný. Co by to znamenalo v jeho životě? Pokud tomu správně rozumím, měl nějaká dobrodružství a potom co? Měl tam jednu velmi vážnou známost. On byl chudý, ona byla bohatá. Židovka, myslím. Došlo ke zradám, nějaká Eleonor ho zradila. On ji potom odsoudil k nebytí. Že nebude v mé poezii. Proč zůstal? Nuže, takový člověk není stvořen pro rodinný život. Je to podobné jako u kněze. Koneckonců ani jedna Kalba ir likimai / Language and destiny 311 ALGIRDAS VACLOVAS PATACKAS se nevyrovnala tomu dítěti z jeho dětských let s řasami archanděla, jak ho nazýval. Tak se to asi dá chápat. Nedokážu si ho představit jako rodinného člověka. To není možné. Tito lidé mají své úkoly, své funkce, své poslání. Nesou toto břemeno až do konce. V Milašiově případě tu bylo martavimas, ale to bylo období jeho stínu. Dělal tam všechno velmi nesprávně. Víte, jestli věříme tomu „Tanci opice“, prošel tam všemi bahny. Možná dokonce ne ve Francii, ale v nějakém Maroku nebo tam v Casablance, kdoví kde se potloukal. Nechtěl o tom příliš mluvit, nechtěl o tom příliš psát. Velmi přesně pojmenoval města. Takové bláto, mlha a ještě něco. Nuže, víte, pro člověka, který se narodil u jezera Čerėja v tomto prostoru, mohl být samozřejmě takovou věcí Paříž... 516–0004–02 Tady se potom všichni zamotají. Moje závěry, odbočky. Chci se vás ještě jen zeptat, požádat vás o svolení. Kdyby při natáčení filmu něco bylo, kdyby se tam nemluvilo dost plynule, kdyby byl text příliš dlouhý. Mohl bych se opřít o texty, které jste mi poslal? Nějak bychom to uvedli. Jistě, jistě. Když se ten film podaří a uplynou dva roky nebo dokonce tři. Nevím, co to tam znamená, kolik to tam znamená, ten proces si zatím prostě nedokážu představit, ale možná dokonce požádat o pomoc a možná to tam nějak i finančně vyrovnat, ale nemohu nic slíbit, protože sám ještě nevím. Ne, pokud jde o mě, s ničím si nedělejte starosti, prosím, využijte vše, co jsem napsal. 516–0006–01 Takto to zhruba popsali lékaři. Chci tedy říct, že kdyby... Kdybych dlouho otálel, nemuselo by se to uskutečnit. Ano. Rozumím, vím to. Znám tuto okolnost. Pan Algirdas43 mi o tom řekl. A proto mě požádal, abych natáčel bez odkladu, protože jsem různě váhal, že to opravdu nemohu. Proto tady 43 Algirdas Saudargas. 312 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV Paskutinis Algirdo Vaclovo Patacko (1943–09–28–2015–04–03) interviu stalo se tak, že se natáčíme v předvečer Nového roku. Ale myslím, že to bude, jak Bůh bude chtít. Jistě, kvůli ničemu si nedělám starosti, neznepokojuji se. 516-0007-01 A pokud to není tajemství, užíváte teď léky? No, léky už... 516-0008-01 Ne, já už se v tom sám dobře vyznám, dostatečně. Jinak pro mě zdraví není problém. Mám v úmyslu tu ještě být, protože v Sejmu jsou povinnosti, je třeba je plnit. Dokud ty povinnosti zvládám, dokud něco dělám, je třeba se držet. No, jsou i další důvody, proč tu nemohu být tak úplně svobodně, je třeba se držet. A jak dlouho to bude, to už je, víte, moje vlastní účetnictví. Ale pro mě to není problém, u mě je to nějak všechno... 516-0009-01 Víte, jsou to zajímavé věci. Na každou proměnu je třeba se připravit. Trochu už jsem si to vyzkoušel. Zkrátka. Připravoval jsem se na vězení. Protože jsem už věděl, že k tomu dříve či později dojde, jen jsem nevěděl kdy. Každý týden, v pondělí, se tam mezi sedmou a osmou čekalo, zda se neozve zvonek u dveří. Protože když to dělali, dělali to v pondělí, aby měli před sebou celý týden. Nuže, podíváš se kukátkem a vidíš asi sedm mužů v kloboucích, otevřeš, vejdou. Vadinasi, když se v pondělí nic nestalo, máš víceméně týden, už můžeš volněji dýchat. Potom znovu pondělí a tak asi deset let. V takovém čekání. A potom samotná ta operace, když mě spustili do sklepa, jsem už byl připraven. Už jsem věděl všechno, co je třeba dělat, jak se budu cítit. A přesto to byly problémy, Vadinasi. V jednu chvíli jsem se tam vyděsil. Takže tě uvedou do cely, nic tam není, nějaká lavice, tak široká, přiražená ke zdi. Ta cela je šikmá, nic dalšího tam není, žádný nábytek. Myslel jsem: jestli tu budu muset rok sedět v takové cele. Ukázalo se, že to byla cela pro osobní prohlídku, nic hrozného, jen na odložení věcí. Potom mě odvedli do normální cely. Samotná událost byla šok. Ale protože jsem byl připraven, byl ten šok pro mě mnohem slabší než pro toho, kdo připraven nebyl. Takže na každou takovou proměnu je třeba se připravit. A potom tam ležíš, a protože nevíš, zda to bude pět, sedm nebo dvanáct let, víš, že tu neuvidíš ani své blízké, nikoho. Ležíš takhle se založenýma rukama. Na konzervatoři hrají, všechno je slyšet těmi sklepními okny. Říkám si: takhle bys stiskl tlačítko, vyšel ven a všechno by bylo jako nic. Protože pobyt v té cele je jako ležet v rakvi. To znamená, že Kalba ir likimai / Language and destiny 313 ALGIRDAS VACLОVAS PATACKAS výslech znamená, že tě řežou, trval tam šest hodin, někdy dokonce osm. A já měl takových výslechů osmdesát, možná i sto, musel bych je spočítat. Zkrátka, tam lámou to nejdůležitější, a kvůli mně jsem se už ničeho nebál, ale aby neprozradili přátele, téhož Saudargase⁴⁴. Takže bylo třeba si tak vzpomenout na jeho texty, na všechno a tak dále. Mně už to bylo jedno, bylo mi jedno, kolik jich tam přijmu. Zkrátka, tato proměna je něco jako být zaživa pohřben. Tento sklep, ta hudba, to je takový pohřeb zaživa. Byla to velmi dobrá zkouška před tím, co přichází teď. I tam jsi svým způsobem, no svým způsobem živý, zazděný a pohřbený. Mravenec může vyjít oknem a mřížemi, ale ty nemůžeš. Ty, živý člověk, jsi uvězněn, zazděn – kvůli čemu? Co špatného jsem udělal? Vždyť jsem nic špatného neudělal. Ani lidem, ani Bohu, pouze tomu režimu. Nuže, takové myšlenky, ale právě proto mi ta zkouška nyní velmi pomáhá. I tam jsem byl na takové hranici. Tehdy pět let, ještě přidají dva, když tam nic moc neřekneš, dostaneš i sedm, a ještě přidají pět let vyhnanství, tehdy bylo vyhnanství v módě. Vadinasi, vyhodí tě z lágru a žiješ, jak chceš, ale v tomtéž prostoru, v tomtéž městečku. Tak Skuodis⁴⁵ odseděl sedm let, dostal ještě plus pět let vyhnanství, vyšel po dvanácti letech. Zkrátka po dvanácti letech je to také takový zvláštní druh pohřbu člověka. V lágru je to trochu lepší, v lágru jsou lidé, je tam všechno ostatní. Ale když už máš takovou zkušenost, řekněme kruté proměny, pak i ta další proměna vypadá trochu jinak, nic hrozného. Ale samotný přechod přesto působí – zůstáváš sám. Nikdo ti… Při svatbách ti mohli pomáhat, při pohřbech bývali takoví průvodci. Při svatbě byl takový martys, zcela zapomenutá postava. Teď se objevil družba. Družba je jen takový člověk, který navazuje kontakty a tak dále, zatímco martys – my jsme to pojmenování vytvořili, vystavěli – tě poučí, jak vstoupit a jak vyjít, ale během samotné proměny všechno ukáže. Náš národ je velmi moudrý a tyto věci propracoval do nejmenších detailů. Sedíme na tomto dědictví a neumíme je využít. A v dnešní době je takové dědictví poklad. A doba je velmi rozkolísaná, všechno je velmi chaotické, svět je příliš pestrý, plný nejrůznějších problémů a tak dále. Musíme se co nejvíce izolovat. Myslím tím ne fyzicky, ale duchovně. Dokonce existenciálně. Jen tak přežijeme, protože jinak nám nepomůže ani ekonomika. Ekonomika, blahobyt nás zahubí. Kdybychom začali žít. Už teď se podívejte, co se děje: vklady jsou plné, samozřejmě jsou tu i chudí, a je jich dost. Ale tyto věci Litvě nepomohou. Bude z ní další takový státeček, standardní, nic dobrého. ⁴⁴Věrný přítel Algirdas Saudargas. ⁴⁵Doc. dr. geolog Vytautas Skuodis (21. března 1929, Chicago – 17. prosince 2016, Vilnius) – významný účastník disidentského hnutí, člen Helsinské skupiny. 314 Acta Linguistica Lithuanica LXXXIV