Zpráva o osudech českých uprchlíků a norských zachránců

ZPRÁVA OOSUDECH ČESKÝCH UPRCHLÍKŮ ANORSKÝCH ZACHRÁNCŮ Vesaas, Hilde. Nansenhjelpens modige kvinner: Med nestekjærlighet som våpen ikampen for jødiske flyktninger. Oslo: Kagge Forlag, 2023, 278 s. Miluše Juříčková Masarykova universita juricko[email protected].cz https://orcid.org/0000‑0001‑7238‑1146 Na konci roku 2023 vyšla vNorsku publikace, která se týká stejně tak norské, jako české válečné historie. Překlad názvu zní Odvážné ženy zNansenovy pomoci, sponěkud patetickým podtitulem Láska kbližnímu jako zbraň vzápasu ozáchranu židovských uprchlíků. Nansenova pomoc byla norská humanitární organizace, založená počátkem roku 1937 architektem Oddem Nansenem, synem věhlasného polárníka adiplomata. Nejprve ve Vídni, po anšlusu pak vPraze, pomáhala ohroženým osobám různého věku, sociální příslušnosti avzdělání dostat se do Norska. Vedle Němců aRakušanů dokázala skupinka norských dobrovolníků adobrovolnic, často snasazením vlastní svobody aživota, pomoci iČechům aSlovákům. Včeštině vyšla již řada překladů, které zachycují události, vnichž se křižují dějiny středoevropských zemí aSkandinávie, konkrétně osudy těch, jimž Nansenova nadace pomohla kútěku. Pro přehled uvádím několik příkladů: OEdgaru Brichtovi to byla kniha Deváté dítě,1 oBertholdovi Grünfeldovi ajeho rodině kniha Frida,2 autobiografie Lea Eitingera snázvem Lékař pro život,3 vydány byly rovněž deníky Ruth Meierové zVídně, jejíž rodina měla kořeny na Moravě.4 Třebaže události druhé světové války aodboje stály vcentru zájmu historiků aliterárních ifilmových tvůrců prakticky hned od osvobození, zájem ožidovské osudy se vNorsku naplno rozvinul až kolem roku 2000; tehdy také došlo kzaložení Židovského muzea aCentra studia holokaustu aminorit vOslu. Předkládaná kniha přináší mnohé informace, které dosud stály na okraji zájmu, snaží se je zpřístupnit nejširšímu publiku čtivým, často odlehčeným stylem. Staví na práci historiků, na prvním místě na obsáhlé, encyklopedicky profilované studii Bjarteho Brulanda Holocaust iNorge zroku 2017,5 která ovšem tuto problematiku zachycuje vširším evropském 1 Rossavik, Frank. Deváté dítě: Židovský chlapec zČeskoslovenska vrodině norského fašisty. Přel. Kateřina Krištůfková. Zlín: Kniha Zlin, 2010. 2 Grünfeldová, Nina F.Frida: Moje zbloudilá babička ve víru dějin. Přel. Kateřina Krištůfková. Praha: Cosmopolis, 2022. 3 Skjæraasen, Magne. Lékař pro život: Příběh Lea Eitingera. Přel. Miluše Juříčková. Brno: Doplněk, 2012. 4 Deník Ruth Maierové: Příběh židovské dívky vEvropě pod nadvládou nacistů. Ed. Jan Erik Vold. Přel. Kateřina Krištůfková. Brno: Edika, 2021. 5 Bruland, Bjarte. Holocaust iNorge: Registrering, deportasjon, tilintetgjørelse. Oslo: Dreyers Forlag, 2017. OPEN ACCESS 170 SVĚT LITERATURY 72 kontextu. Vzhledem ktomu, že činnost Nansenovy nadace byla za války nuceně zastavena aseznamy uprchlíků zdůvodu jejich vlastní bezpečnosti zničeny, nelze počet uprchlíků přesně určit. Autorka navíc čerpá zokrajových aroztroušených zdrojů, jako jsou časopisecké rozhovory, novinové články, korespondence účastníků a— což je pro poselství knihy zásadní— zrozhovorů spamětníky ve vlastní rodině. Co říci oautorce Hilde Vesaasové? Je vnučkou Tarjeie Vesaase, který si svým básnickým dílem vydobyl mezinárodní ohlas ajehož romány začaly být překládány do češtiny už mezi válkami. Hilde Vesaasová (* 1966) vystudovala filozofickou fakultu Univerzity Oslo avěnuje se novinářské, přednáškové apublicistické činnosti. Mezi autorčiny významné zdroje patří irozhovory spřekladatelkou Aase Gjerdrumovou (* 1938), jejíž otec byl za odbojovou činnost popraven vposledních týdnech války. Sama Aase Gjerdrumová aktivně podporovala vsedmdesátých aosmdesátých letech politické emigranty zČeskoslovenska, často signatáře Charty 77. Mezi autorčiny příbuzné patřila iTove Filsethová (1905–1994),6 jedna zhlavních představitelek Nansenovy pomoci, která zde zaujímá ústřední místo především proto, že pracovala jako sekretářka nadace aopakovaně pobývala vobdobí od uzavření Mnichovské dohody do léta 1939 vPraze. Druhou ženou, na niž se kniha zaměřuje, je Sigrid Heliesen Lundová (1892–1987), která vyvíjela rozsáhlou protinacistickou činnost avNansenově nadaci vedla sekci na záchranu dětí. Jejich aktivity se během války úzce prolínaly, obě ženy však musely roku 1942 nezávisle na sobě uprchnout do neutrálního Švédska. Zaměření sociální acharitativní činnosti Filsethové aLundové bylo rozsáhlé arůznorodé ipo válce, období po roce 1945 však již není vrecenzované knize obsaženo jinak než vdoplňkových komentářích. Hilde Vesaasová sleduje primárně stopu běženců, kteří se znali již zpředválečného Brna, totiž architekta Otto Eislera, jeho bratra Huga smanželkou, opavského podnikatele Roberta Weinsteina arovněž lékaře Lea Eitingera, absolventa Masarykovy univerzity. Ktéto skupině patřila také Nora Lustigová, vzdálená příbuzná Grete Tugendhatové aaktivní členka české sekce Mezinárodní ligy žen za mír asvobodu (WILPF), ajejí dva synové ve studentském věku. Všichni uvedení se nejprve zdržovali vhlavním městě, politická situace se však radikálně změnila po okupaci Norska 9.dubna 1940. Nadace jim proto doporučila hledat útočiště na venkově. Bezmála dva roky pobývali na západním pobřeží Norska, jižně od města Molde, ve vesnici Nesjestranda, kde byli vřele přijati, našli práci adoufali, že se usvých norských přátel dočkají konce války. Složení této skupinky se proměňovalo— postupně knim byli nadací posláni sourozenci zBratislavy, Vera aTibor Taglichtovi, Hugovi Eislerovi ajeho manželce se naopak podařil včasný útěk do Švédska. Vzhledem knarůstajícím perzekucím kolaborantského režimu Vidkuna Quislinga však byli všichni muži iNora Lustigová od jara 1942 internováni vTrondheimu aFalstadu avúnoru 1943 byli odvlečeni do Osvětimi. Tito ivšichni ostatní běženci ze střední Evropy tak sdíleli osud norských Židů, kteří byli vněkolika vlnách deportováni ze země. Kniha Hilde Vesaasové analyzuje na základě dopisů aosobních rozhovorů jeden velmi závažný problém, okterém se zatím vnorských materiálech nepsalo dostatečně nebo vůbec. Problém se týká repatriace poloviny židovských dětí zNorska 6 Později se provdala za spisovatele Maxe Taua, její jméno se někdy objevuje simplementací otcova imatčina příjmení, tedy jako Tove Krabbe Filseth Tau. OPEN ACCESS MILUšE JUřÍČKOVá 171 zpět do protektorátu. Děti byly totiž po svém příjezdu na konci října 1939 umístěny vpěstounských rodinách ve středním azápadním Norsku, hlavně vBergenu ave Stavangeru. Dosud se mělo za to, že návrat dětí zpět do Prahy se odehrál na základě žádosti českých rodičů, kteří se obávali nejisté situace vokupovaném Norsku. Hilde Ve saasová však prostřednictvím úryvků zkorespondence Tove Filsethové dokazuje, že to byla Nansenova nadace, která touto iniciativou řešila fatální dilema, jak se oděti postarat ve změněných společenských poměrech. Na naléhavé dopisy Nansenovy nadace reagovali čeští rodiče různě, například Felix Mautner zBrna, otec dvou dětí přijatých vNorsku, odmítl tuto možnost jako výraz „opičí lásky“ těch, kteří by své děti požadovali zpět. „Naše děti by se vsoučasné době navrátily do prostředí duševního, duchovního afyzického zubožení amarasmu“ (s.139). Dále žádá, aby se Nansenova nadace už do osudu dětí nemíchala aponechala je vlaskavém opatrování pěstounské rodiny, se kterou si sám dopisoval. Sourozenci Ilse aThomas Mautnerovi válku přežili. Naopak Karl Peter Federer zPrahy, Dagmar Picková ze západních Čech, Felix Pisk zPohořelic adalší7 byli do protektorátu navráceni aspolu se svými rodinami později deportováni do Terezína. Jejich jména jsou napsána na zdech pražské Pinkasovy synagogy, protože nikdo znich holokaust nepřežil. Autorka prokazuje, že to byly právě Tove Filsethová, vyřizující korespondenci srodiči, aSigrid Heliesen Lundová, která děti doprovázela na zpáteční cestě do Malmø, jak to popsala ve svém životopise, kdo se fatální repatriace bezprostředně účastnil. Obě ženy se otragickém osudu odeslaných dětí dověděly až po válce ato pomyšlení „nebylo kvydržení“, jak řekla Sigrid Heliesen Lundová vjednom zpoválečných rozhovorů. Spolu sjinými členy Nansenovy nadace adalšími norskými občany, kteří přechovávali Židy vúkrytu nebo jim pomohli kútěku, byla Sigrid Heliesen Lundová oceněna izraelským památníkem Jad vašem jako Spravedlivá mezi národy (Righteous Among the Nations). Vknize Hildy Vesaasové najdeme izmínku oprvním památníku, který byl už vroce 1946 vztyčen vobci Nesjestranda na křesťanském hřbitůvku čtyřem československým občanům, kteří pronásledování nepřežili: Nora Lustigová aděti Taglichtovy byly posláni do plynové komory hned při příjezdu do Osvětimi, Robert Weinstein zahynul ve varšavském ghettu.8 Hilde Vesaasová čerpá zbohatého korpusu pramenů, závěrečné poznámky jsou proto velmi rozsáhlé. Znovu podtrhuji, nejedná se otext odborný, ale publicistický. Ovšem vzhledem ktématu relevantnímu pro naši vlastní historii by možná stálo za zvážení vydat knihu včeském překladu. 7 Bjarte Bruland mluví oosmnácti, jinde odevatenácti zdevětatřiceti českých dětí, které byly vdubnu 1941 na žádost českých rodičů vráceny do protektorátu (nikoliv vzáří 1940, jak píše Hilde Vesaasová) (Bruland, Bjarte. Holocaust iNorge: Registrering, deportasjon, tilintetgjørelse. Oslo: Dreyers Forlag, 2017, s.843). 8 Na kamenném památníků je norský text následujícího znění: „Židovští uprchlíci zČeskoslovenska byli vyhnáni ze svých domovů anašli útočiště vnaší obci. Také vNorsku byli pronásledováni nacisty. Byli odvlečeni azavražděni vkoncentračním táboře vOsvětimi. Ať nám tento kámen navždy připomíná, že všichni lidé jsou bratři.“ OPEN ACCESS