Doc. PhDr. Michal Pullmann, Ph.D. (ředitel Ústavu hospodářských a sociálních dějin v letech 2010–2018, od roku 2018 děkan Filozofické fakulty UK)
Abstract
62
Full text
Doc. PhDr. Michal Pullmann, Ph.D. (ředitel Ústavu hospodářských asociálních dějin vletech 2010–2018, od roku 2018 děkan Filozofické fakulty UK) Otázky kladl: Bohumil Melichar Byla na ústavu, vdobě kdy jste se stal jeho členem, výrazná postava pedagoga avědce, která ovlivnila Váš další profesní růst? Na Filozofické fakultě byla vdevadesátých letech řada výrazných osobností, které ve své době patřily— ařekl bych, že dodnes patří— knejvýraznějším osobnostem historické vědy unás. Na můj intelektuální vývoj měly největší vliv asi dvě osobnosti— prof. Miroslav Hroch zÚSD aprof. Jiří Štaif zÚHSD. Dodnes rád vzpomínám na fascinaci, sníž jsem zpracovával texty Jürgena Kocky, Barringtona Moora nebo Perryho Andersona, které jsme pak sprof. Hrochem vsemináři kriticky rozebírali, jakož ina skvělé hodiny sprof. Štaifem, na nichž jsme například procházeli jednotlivé zásady Zeillerova rakouského občanského zákoníku (1811) asrovnávali je sfrancouzským Code civil (1804). Období, kdy jsem pod vedením prof. Štaifa pracoval na svém diplomovém projektu orevoluci 1848, navíc patřilo knejšťastnějším údobím mého života. Celé dny jsem byl pohroužen do práce— kromě bádání apsaní orevoluci jsem ještě dvě až tři hodiny denně cvičil na klavír. Asplným nasazením zpracovával to, co jsem považoval za nejkrásnější anejdůležitější— revoluci 1848, Hegela, Marxe, Beethovena, Chopina. Co pro Vás tehdy obor hospodářských asociálních dějin znamenal? Proměnila se jeho náplň vprůběhu Vašeho vědeckého působení? Ksociálním dějinám jsem se dostal asi proto, že mě na rozdíl od dějin „velkých“ událostí a„velkých“ mužů zajímalo spíš to, jak různé skupiny vnímaly svou dobu— své potřeby azájmy, svou minulost, jak si představovaly svou budoucnost. Aza jakých podmínek se různí aktéři rozhodli odmítnout poměry, vnichž do té doby žili, označit je za neblahé či dokonce nesnesitelné ažádat zásadní změny. Nešlo mi přitom jen orevoluční události, ale ioto, jak funguje represívní konsensus aza jakých okolností fungovat přestává. Ať vletech 1917–1918, kjejichž pochopení mi hodně pomohl pan prof.Zdeněk Kárník, další významná osobnost oboru hospodářských asociálních dějin na fakultě, tak vobdobí sovětské přestavby, kterou jsem se začal věnovat kolem roku 2005. Referenčním rámcem tohoto posledního posunu— do badatelského prostoru soudobých dějin— však nebylo dosavadní bádání české, nýbrž jednak hrochovskoMichal Pullmann — Bohumil Melichar
MIcHal PullMann — BOHuMIl MElIcHar 63 -štaifovské školení vdějinách 19.století, oněmž jsem se zmínil výše, jednak evropské sociální dějiny 20.století od klíčových amerických aněmeckých autorek aautorů jako Sheila Fitzpatrick, Alexei Yurchak, Hartmut Kaelble, Thomas Mergel, Thomas Lindenberger, Martin Sabrow nebo Martin Schulze Wessel. Vněmeckém prostředí jsem byl natolik drzý, že jsem se stěmito osobnostmi ispojil— abuď unich studoval ( Kaelble) anebo snimi později různě spolupracoval. Aodnesl si ztéto spolupráce jednak citlivost vůči pluralitě přístupů azpůsobů kladení otázek, jednak důmyslné způsoby, jak propojit myšlenkový svět historických aktérů se strukturálními souřadnicemi atlaky, vnichž se tito aktéři pohybovali. Proč jste se rozhodl svoji kariéru rozvíjet právě na Ústavu hospodářských asociálních dějin? Nejsem si jist, že se jednalo o„rozhodnutí“ vsilném slova smyslu. Svou návazností na Hrochovo aŠtaifovo dílo, jakož ina novější sociální dějiny 20.století západní provenience, jak jsem zmínil výše, jsem se podle mě moc nehodil jinam. Pokud bych byl například vté době usiloval oetablování se vÚstavu soudobých dějin AV ČR, musel bych jednak nechat západní bádání stranou (neboť chtě nechtě zpochybňovalo autoritu oboru ajeho klíčových domácích osobností), jednak bych asi nepochodil steoretickou prací— tehdejší soudobé dějiny stavěly na mylném apodle mě škodlivém předpokladu, že se nejdřív má projít archivní materiál, který máme kdispozici, apak bude možné „konstruovat“ nějaké teorie. Amně se nechtělo spředsudky bojovat. Navíc mě hodně bavilo učit. Tak jsem osvých nejoblíbenějších otázkách aautorech— ať zprostředí sociální teorie (Honneth, Foucault, Bourdieu, Habermas) nebo sociálněhistorického bádání, autorky aautory, co jsem zmiňoval výše— diskutoval se studenty apředával jim kompetence aotevřený, řekněme teoretičtější způsob myšlení. Když teď navíc zděkanské perspektivy vidím, jak negativní emoce ve mně vyvolávají občasné pokusy zevnitř fakulty „obsadit“ konkurenční katedru nebo seminář, možná to zmé strany byl svého druhu reflex— najít takové místo, kde vytvořím školu vlastní, takříkajíc zdola, anebudu nikoho muset poučovat otom, jak se to má dělat „lépe“. Podporu prof. Štaifa jsem měl téměř neomezenou. Důvěru studentů jsem si získal také. Když se navíc ukazovalo, že se nejedná o„one man show“, nýbrž že sprof.Štaifem, doc. Rákosníkem apozději doc. Spurným jdeme na různých badatelských polích velmi podobným směrem, věděl jsem, že pracuji na něčem větším, co bude mít hlubší kořeny avětší intelektuální vliv. Nelituji ani vnejmenším. Jaké dílo považuje za své nejvýznamnější či nejzajímavější? Jak silně ovlivnilo Vaše institucionální zakotvení jeho obsah? Ikdyž jsem Konec experimentu (2011) poměrně důkladně promýšlel ačásti hrubého textu dokonce nechal předem asi deseti lidem zkritizovat zrůzných perspektiv, zejména abych viděl, co jim na textu vadí, amohl tak lépe zformulovat to, co jsem nejvíce chtěl říci, vidím dnes, že vněm řada věcí chybí, ať zoblasti hospodářských dějin nebo například populární kultury. Sám bych chtěl ido budoucna zůstat na poli sociálních ahospodářských dějin. Pokud mě čtenáři zařadí do oboru soudobých dějin nebo jiného podoboru historické vědy, samozřejmě neovlivním. (Sub-)disciplinární
64 WISOHIM/ESHP 28 hranice jsou však stále méně důležité. Podstatné je Fragestellung, práce sprameny apromyšlenost argumentace. Existuje nějaký dílčí projekt či celé badatelské pole, které chcete odkrýt? Pokud ano, zjakých důvodů se zatím nedaří téma otevřít? Projekt, který jsem svým děkanským angažmá přerušil, se týká technologických předpokladů toho, že se v70.letech měnily základy sociálního konsensu vceloevropském rámci. Zjednodušeně řečeno, každodenní používání různých typů technologií— od masového rozvoje automobilismu, přes pračky až po magnetofony— měnilo vztahy mezi lidmi včetně vnímání autority: autority mluveného či psaného slova, autority učitele či rodiče anakonec iautority oficiální ideologie. Že se tomu zatím příliš nevěnovala pozornost, bylo dáno asi dvěma faktory: jednak se podle mě přeceňovaly rozdíly mezi východem azápadem Evropy vdobě studené války, jednak se po kulturním obratu vsociálních ahumanitních vědách obtížně hovořilo ourčujícím vlivu technologií, hospodářství či obecně materiálních podmínek života lidí. Uvidíme— všechny otázky zatím promýšlím akdyž mi to děkanské angažmá dovolí, což bohužel není příliš často, pročítám literaturu kdějinám 70.a80.let vEvropě. Kdybych měl možnost se kprojektu postupně naplno vrátit, bylo by to perfektní. Podařilo se Vám vrámci Vašeho pedagogického působení na ústavu vychovat studenta, kterého považuje za svého pokračovatele či žáka? Doc. Matěj Spurný sice není můj žák, nýbrž jen omálo mladší kolega. Považuji však za jeden ze svých životních úspěchů, že se mi podařilo jej vroce 2006 přesvědčit otom, že stojí za to se profesionálně věnovat sociálním dějinám. Matěj Spurný tehdy vstoupil nejen do projektu Sozialistische Diktatur als Sinnwelt, vněmž jsme společně sněmeckými kolegyněmi akolegy rozvíjeli kulturní asociální dějiny socialistických doktatur, ale stal se postupně pevnou součástí Ústavu hospodářských asociálních dějin FF UK. Ikdybych teď zjakýchkoliv důvodů musel vědeckou práci opustit, mám jistotu, že vJakubu Rákosníkovi, Matějovi Spurném acelé generaci mladších kolegyň akolegů bude škola, na níž jsem pracoval ana níž mi záleželo azáleží, žít dále. Podívejme se na tuto otázku šířeji: Podařilo se během celé existence ústavu vychovat nějaké vskutku významné osobnosti oboru? Kdybych teď začal vyjmenovávat, asi by to působilo zbytečně školácky. Kdo se dnes podívá na mladší generaci zmíněného Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR nebo na Masarykův ústav AV ČR anebo na Ústav pro studium totalitních režimů, výsledky školy hospodářských asociálních dějin vidí hned. Jak vlastně vnímáte proměny způsobu výuky historie na filozofické fakultě během existence ústavu? Odráží se vní dle Vašeho názoru obecné posuny vysokoškolského studia? Hlavní posun za posledních dvacet let vývoje studia historie na FF UK bych viděl ve dvou liniích— jednak obsahově, zejména posílením hospodářských asociálních dějin, které se zhruba před deseti lety dostaly do bakalářského cyklu studia, jednak zvýšením významu seminárních forem výuky, jimiž se podle mě lépe osvojují kom-
MIcHal PullMann — BOHuMIl MElIcHar 65 petence. Ajelikož okompetence— práci sprameny, způsoby kladení otázek, operacionalizaci dílčích problémů atd.— dnes jde mnohem více než oznalosti vtradičním smyslu slova, výrazně se podle mě zmenšila propast mezi studiem historie na FF UK asrovnatelných nejvýznamnějších univerzitách vzahraničí. Opět připojím osobní vzpomínku— v90.letech jsem byl hodně překvapen, když jsem vBerlíně ajinde viděl, že to, co znám ze seminářů prof. Hrocha aprof. Štaifa aco mám sklon vnímat jako svou zájmovou aktivitu nad rámec studijních povinností, je „venku“ nejen integrální součástí studia, ale jeho jádrem. Sám pevně doufám, že takto hluboké překvapení dnešní studenti, vyjíždějící do zahraničí, nezažívají. Jakou pozici podle Vás zastával avsoučasné době zastává ústav vkontextu české asvětové (popř. evropské) historiografie? Mně opozici ve smyslu nějakého „rankingu“ nikdy nešlo. Ani když jsem kdysi hrál na klavír, ani když jsem se pak etabloval vhistorii. Když to srovnám sklavírem— klavírista buď má nějakou novou interpretaci, vníž chce obecenstvu něco říci, anebo ji nemá apak by se ani neměl namáhat. Koncerty, na nichž pianisté spoléhají na své „řemeslné“ schopnosti arezignují na muzikálnost, na koncepční práci shudebním materiálem, nestojí za nic. Ztakových koncertů odcházím. Apodobně to vnímám vhistorii— když mi historik dává na odiv stovky atisíce archivních materiálů, které otrocky prošel apřevyprávěl, když však zapomene formulovat byť ijen základní badatelskou otázku anabídnout nějakou tezi, která zjeho analýzy vyplývá, je to podle mě kničemu.