Jak na Moderní revue

Jak na Moderní revue Lucie Merhautová Masarykův ústav aArchiv AV ČR merhauto[email protected] Význam časopisů jako platforem kreativity amyšlení pro rozvoj literárního modernismu nelze přecenit. Pro dějiny české literatury do roku 1945 poskytují spolehlivou orientaci hesla desítek periodik zpracovaná vLexikonu české literatury, časopisům se věnuje řada dalších slovníkových příruček aodborných studií, ať již jde odlouhé 19.století, avantgardní, exilová či další periodika. Méně zpracovány jsou časopisy, které vycházely na území českých zemí vjiných jazycích, především vněmčině. Řada sond zposledních let, například očasopisech Witiko, Deutsche Arbeit či opražské abrněnské Wahrheit, však naznačuje obrat zájmu ivtomto směru. Lze říci, že časopisy představují poměrně tradiční pramen literárněhistorických prací, poskytující „živý“ materiál při studiu proměn literární tvorby akritiky, estetických směrů anorem či vztahů literatury kspolečenskému kontextu. Pro průlom aformování literárního modernismu na přelomu 19.a20.století sehrála periodika zásadní roli. Jejich typologické proměny nedávno charakterizoval Daniel Vojtěch1— mezi časopisy, které se odkláněly od konceptu společenské revue, kriticky reflektující přítomnost avyhraňující obsah modernosti vprůmětu sociálních, politických, vědeckých iuměleckých hledisek (např.Rozhledy či Naše doba), asoustředily se primárně na pojmenování aprosazování principů umělecké modernosti aurčitých estetických tendencí, na prvním místě jmenoval Moderní revue, vydávanou Arnoštem Procházkou vletech 1894–1925. Právě tomuto časopisu je věnována monografie Neila Stewarta Bohemiens im böhmischen Blätterwald. Die Zeitschrift Moderní revue und die Prager Moderne. Moderní revue představuje důležité ohnisko při studiu siločar českého modernismu ajeho oscilací mezi národním akcentem ainternacionální orientací. Zatímco před rokem 1989 se objevovala včeské literární historiografii sporadicky (například vkontextu vzniku bibliofilského tisku), vposledním čtvrtstoletí, počínaje přelomovou monografií/katalogem (soustřeďující soubor odborných studií, výtvarných děl 1 Vojtěch, Daniel: Ideas on the Move: Approaching the Changes of Modernist Periodicals in the Czech Lands after 1900 and the Early Reception of Psychological Anthropology (Sigmund Freud, Otto Weininger). In: Marek Nekula (Hrsg.): Zeitschriften als Knotenpunkte der Moderne/n. Prag— Brünn— Wien. Universitätsverlag Winter, Heidelberg 2019, s.35–48. OPEN ACCESS 174 SLOVO A SMYSL 36 aantologii textů) připravenou Otto M.Urbanem aLubošem Merhautem upříležitosti výstavy vprostorech Anežského kláštera vPraze vroce 1995,2 se jí centrálně či okrajově věnovala řada studií srůzně směrovaným zájmem. Ještě větší počet prací aedic (vzpomínek, korespondence) byl věnován autorům aautorkám, kteří sRevue trvaleji či dočasně spolupracovali či sjejími postoji polemizovali. Samostatná témata pak představují směry adíla literární avýtvarné dekadence, symbolismu, novoromantismu, novoklasicismu, secese aestetismu vevropské ačeské literatuře avumění. Stewart se vtéto poměrně rozlehlé arůznorodé literatuře předmětu spolehlivě orientuje, apotenciálním čtenářům své knihy (doufejme, že nejen bohemistům) poskytuje vhled do širokého, až na důležité výjimky převážně českojazyčného výzkumu moderny přelomu 19.a20.století.3 Kniha však rozhodně nepředstavuje kompilaci, je založena na pečlivé akribii, dokonalé znalosti zkoumaného materiálu— čtyřiceti svazků Moderní revue, kněmuž autor přistupuje zhlediska teoretických impulzů, znichž některé vbohemistice dosud nebyly příliš využity nebo se vbohemistickém kontextu objevují vůbec poprvé. Týká se to vprvní řadě tzv.periodical studies, rozvíjených hlavně ve Velké Británii aSpojených státech amerických ataké vNěmecku vposledních dvou desetiletích jako samostatný obor literární historiografie akulturních věd, podpořený rovněž narůstajícími možnostmi digitalizace arozvojem nástrojů digital humanities. Stewart na jedné straně připomíná třísvazkové kompendium The Oxford Critical and Cultural History of Modernist Magazines (ed. Peter Brooker aAndrew Thacker), pro jehož třetí svazek (2013) zaměřený na kontinentální Evropu zpracoval téma českých časopisů Nicholas Sawicki, na druhé straně však konstatuje, že zájem periodical studies se kslovanským časopisům systematičtěji neobrací, což také znamená, že příliš neproniká ani do slavistických oborů. Stewartova publikace vstupuje právě na toto pole. Vpředmluvě pak rovněž reflektuje vývoj debaty aurčitou přetrvávající nejistotu, jak specifičnost literárního časopisu definovat, zda jako jedinečnou jednotku surčitými pravidelnostmi, anebo relačně jako uzlový bod historických kulturně zprostředkujících procesů, či například jako „malý archiv“. Při hledání vlastního přístupu se obrací klingvistice amediálním studiím aproduktivně zapojuje pojmy textu atextuality. Na Moderní revue pohlíží jako na text složený ztextových částí, jejž je možno podrobit „filologickým, sémiotickým ahermeneutickým analytickým postupům“: „den Text beschreiben und gliedern, wiederkehrende Themen und Motive identi2 Obdobné publikace byly vté době věnovány časopisům Volné směry (Bydžovská, Lenka— Prahl, Roman: Volné směry. Časopis secese amoderny. Torst, Praha 1993) aNový život (Musil, Roman— Filip, Aleš (eds.): Zajatci hvězd asnů. Katolická moderna ajejí časopis Nový život. Argo— Moravská galerie, Praha— Brno 2000). 3 Pozornosti unikly snad jen jednotlivosti, např.studie Michala Topora oLuise Zikové (Cestou Luisy Zikové, Slovo asmysl 2, 2005, č.3, s.177–196) by doplnila obšírnou poznámku č.90 na straně 89; možná je škoda, že jsou ženské autorky stlačeny do ní avhlavním výkladu defilují mužští autoři. Autor nezohledňuje ani práci oženských kritičkách Libuše Heczkové Píšící Minervy. Vybrané kapitoly zdějin české kritiky (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2009), ačkoli se to nabízí například včásti oHálkově aféře (spory Elišky Krásnohorské smodernou), takto se časopis Osvěta místy vynořuje jen snálepkou konzervativismu aliterárního „establishmentu“. OPEN ACCESS LUCiE MERhAUTOVá 175 fizieren, interund extratextuelle Referenzen benennen, Kompositions prinzipien und ideologische Tendenzen rekonstruiren, eine ästhetisch-historische Zuodrnung versuchen“ (s.34). Stewart se vúvodu také věnuje termínu Prager Moderne, „pražská moderna“, který se objevuje vpodtitulu knihy. Odkazuje především kvýzkumům iniciovaným vposledních letech, jež vycházely zNěmecka (zDrážďan: výstava apublikace Tripolis Praga či zmnichovského Adalbert Stifter Verein: výstava, konference advě publikace nazvané Praha–Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen) nebo ze spolupráce českých aněmeckých germanistů abohemistů (např.Prager Moderne/n/. Interkulturelle Perspektiven). Studium modernismu ve vztahu kurbánním prostorům je například vgermanistice zavedené (berlínská, mnichovská, vídeňská moderna apod.), soustředění kpředstavě pražské moderny posledních let souvisí jak sinterkulturními výzkumy, tak strendem zkoumat menší města aregiony avůbec přezkoumávat předpoklad nutného spojení mezi procesy modernizace, metropolemi auměleckou modernou. Stewart zdůrazňuje, že nejde oto pracovat spředstavou „jedné“ moderny, nýbrž otevřít bádání heterogenitě literárních projevů ajejich možným souvztažnostem, blízkostem iodlišením. Vzávěrečné kapitole výslovně, aimplicitně ivpředchozích částech, se vztahuje ke konceptu literárního pole Pierra Bourdieua, asleduje pozici, již Moderní revue rozvrhovala, prosazovala, proměňovala či stvrzovala na poli českého (ve smyslu spíše tschechisch než böhmisch) literárního modernismu ajak se do estetické sféry promítal habitus protagonistů či jak se mezi sebou navzájem odlišovali. Zhlediska relacionistického modelu literárního pole vyvstává otázka, zda není pojem Prager Moderne reduktivní, jakkoli produktivní může být zhledisek jiných. Do silových relačních vztahů totiž vstupovala řada mimopražských literárních časopisů (například Literární listy Františka Dlouhého označené vknize na s.255 zavádějícím způsobem jako sociálnědemokratické,4 katolický Nový život či Moravskoslezská revue) aautorů, jejichž mimopražské působiště se promítalo do jejich „pozice“, tzn.volby žánru, estetiky či autostylizace (například Mrštíkovy prózy psané vPraze ana Moravě— zvažme jen Pohádku máje ajejí polemický ohlas, poezie afejetonistika J.S.Machara psaná ve Vídni apod.). Jak již bylo řečeno, autor rozvíjí příběh časopisu po svém, ato nikoli vjedné linii výkladu, nýbrž ze čtyř hledisek; právě tyto navzájem provázané průhledy vytvářejí unikum knihy. První kapitola chronologicky přibližuje program, témata aautorský okruh časopisu, vdruhé kapitole se autor vyrovnává spojmem dekadence, třetí kapitola sleduje vztah časopisu kjiným než literárním uměleckým druhům akoexistenci různých sémiotických kódů, především textu aobrazu, závěrečná kapitola předchozí výklad shrnuje apohlíží na časopis ahlavní aktéry prizmatem již zmíněných Bourdieuových pojmů. První, nejrozsáhlejší kapitola ve třech podkapitolách osvětluje počátky časopisu aoba hlavní aktéry zakladatelských let, Arnošta Procházku aJiřího Karáska ze Lvovic, podrobně pojednává oosobnostních, finančních iinstitucionálních okolnostech založení časopisu, jeho hlavních postulátech spřihlédnutím kdobovému kontextu. Upozorňuje rovněž na to, že Moderní revue představuje modernistický projekt usilující orozvinutí osobité umělecké alternativy za pomoci propojení časopisu, vlastní kniž4 Obdobně nelze týdeník Čas označit jako liberální (s.103). OPEN ACCESS 176 SLOVO A SMYSL 36 nice adočasně itzv.Intimního volného jeviště (jak Stewart uvádí, nešlo ooriginální model, nýbrž oinspiraci francouzským či mnichovským Volným jevištěm; na okraj pro srovnání doplňme, že obdobné propojení časopisu, vydavatelství avolného jeviště vBerlíně vprůběhu devadesátých let úspěšně realizovala dvojice Samuel Fischer aOtto Brahm, což ovlivnilo rozvoj celé německé moderny; naopak ve Vídni se Volné jeviště ipřes snahy Hermanna Bahra nerozvinulo amělo spíše manifestační charakter). Ve třetí, takřka stostránkové podkapitole autor rozvrhuje periodizaci do čtyř etap: 1894–1900; 1900–1914; 1914–1918; 1918–1925. Vprvním období časopis zásadním způsobem ovlivnil proměnu české literatury, vnesl do ní radikální pojetí estetické moderny založené především na ideji výlučného uměleckého individualismu avytvořil svobodný tvůrčí prostor pro poměrně široké spektrum přispěvatelů (znichž řada publikovala ijinde), původních ipřeložených příspěvků, uveřejňoval výtvarné práce, vKnihovně Moderní revue vyšla zásadní díla, zmiňme jen dekadentní asymbolistickou lyriku. Toto období, jež končí generační bilancí moderny devadesátých let, již vyvolal Procházka, je rovněž nejintenzivněji reflektováno vdosavadní sekundární literatuře, Stewart se však vydal vlastní cestou ana větší ploše synekdochicky pojednal stanoviska Moderní revue ksoudnímu procesu sOscarem Wildem. Stanovisko „radikálních individualistů“, odmítající vynášet morální soudy nad soukromím umělců, je sice poměrně známé, interpretace zde však jde hlouběji než dosavadní reflexe. Ozřejmuje, nakolik byla obhajoba Wilda ahomosexuality vedená Karáskem ovlivněna dobovým lékařským diskurzem ajeho klasifikací normality aperverze aoperuje se stereotypem homosexuálního dekadentního umělce. Karáskovy texty oWildovi jsou čteny souběžně stextem mnichovského psychiatra amodernisty Oskara Panizzy Bayreuth ahomosexualita, který Moderní revue otiskla vpřekladu vzáměrně kontroverzně působícím wildovském čísle, nejen kvůli tématu, nýbrž iproto, že Panizza byl aktuálně odsouzen za své „satirické protikatolické drama“ Das Liebeskonzil (s.122). Výborná je rovněž úvaha nad Wildovým dialogem Úpadek lhaní (The Decay of Lying) jako určitou symbolickou revizí procesu stejně jako srovnávací analýza českého překladu, který pořídil Hugo Kosterka. Stewart přihlíží ikněmeckému překladu, otištěnému jen oněkolik týdnů dříve ve vídeňském týdeníku Die Zeit, apoukazuje nejen na Kosterkovy jazykové neznalosti, ale hlavně na sémantické posuny ovlivněné opět zmíněným soudním procesem. Český překlad tak vytváří obraz klubu „znavených hédonistů“, který neodpovídá originálu. Vpodkapitole zahrnující nejdelší období 1900 až 1914 je zachycena užší estetická iosobnostní profilace časopisu, což souvisí iscelkovými proměnami moderního umění arozšiřováním časopiseckého spektra. Je otázkou, zda historické mezníky dané vypuknutím války ajejím koncem, respektive vznikem Československa arozpadem rakousko-uherského soustátí, nejsou příliš vnějškové azda by bylo možné dlouhý interval 1900–1914 dále diferencovat (vztah Moderní revue khnutím nastupujícím na konci prvního desetiletí atzv.předválečné moderně je pojednán vkratší podkapitole) anásledná dvě období strukturovat trochu odlišně. První světová válka samozřejmě chod časopisu postupně zásadně ovlivnila, již odlivem autorů, čtenářů, cenzurou, nedostatkem papíru apodobně, ale ihistorici vposledních letech zkoumají ony mezníky asociální apolitické proměny vširším rozpětí (například vploše let 1917–1922). Vpřípadě Moderní revue by kupříkladu bylo možné chápat léta 1917–1925 jako jedno období, neboť její estetické ani politické postuláty— jak tvrdí iStewart— OPEN ACCESS LUCiE MERhAUTOVá 177 se příliš neměnily, představovala určitý vytrvalý hlas zokraje literárního spektra, komentující skritickou skepsí soudobé nadšení českého obyvatelstva nad budováním republiky stejně jako perspektivismus avantgardy. Stewart také uvádí řadu výmluvných příkladů vyhraněného nacionalismu, splývajících protiněmeckých aprotižidovských vyjádření (například Karáskův článek Danajský dar zčervna 1918). Zde by se nabízelo srovnání sdalšími periodiky včetně třeba reformovaného deníku Národní listy, soustřeďujícího spisovatele různých generací avýchozích estetických pozic, neboť nacionalismus aantisemitismus včeské kultuře právě vposledních dvou válečných letech rostl,5 byl aktivizován také Manifestem spisovatelů zkvětna 1917, který— jak Stewart uvádí— podepsal iArnošt Procházka (přes svou nechuť ke kolektivním provoláním). Na tomto pozadí by pak bylo možné charakterizovat ještě blíže typ nacionalismu zastávaný časopisem, vyrůstající izprotidemokratických aprotimasových stanovisek přítomných od počátku. Druhá kapitola je věnována dekadenci coby směru, snímž je časopis asociován nejčastěji. Stewart přitom postupuje metodicky— nejprve si klestí cestu rozlehlými diskusemi opojmu dekadence vliterární vědě ivsoudobé literární kritice, rozvrstvuje je na škále od ideologických kformálně-estetickým avymezuje svůj přístup, vněmž vedle tematických aformálních aspektů zohledňuje specifickou temporalitu achronotop dekadentních textů. Vdalší části (možná až příliš) podrobně pojednává polemickou debatu odekadenci včeské literární kritice uprostřed devadesátých let (Jan Vorel, F.V.Krejčí, A.Procházka, J.Karásek, F.X.Šalda…). Kapitolu završuje neotřelá interpretace Hlaváčkovy prózy/básně vpróze Subtilnost smutku ze sbírky Pozdě kránu (1896) ve srovnání spovídkou Proměna Franze Kafky. Hlaváčkův ironický autoportrét nazvaný rovněž Subtilnost smutku, který se nachází vjeho pozůstalosti apředstavuje ironickou metamorfózu umělce vhmyz či spíše určitou hybridní bytost (slidskou hlavou, netopýříma ušima apavoučíma nožkama), byl již několikrát reprodukován, například Otto M.Urbanem. Stewart však rozvinul minuciózní interpretaci, vníž rozhodně nejde ani oefektní či prvoplánové srovnání vinternacionálním modernistickém kontextu emblematického anaopak neznámého literárního textu, ani ohledání možných předobrazů Kafkovy povídky. Komparace vede kjemné charakteristice základních prvků dekadentní estetiky na tematicko-formální rovině. Ukazuje rovněž, že iHlaváčkovu prózu lze číst jako alegorii. Ve srovnání sKafkou také přichází více ke slovu „pražská moderna“ slíbená vpodtitulu knihy, ato za pomoci Deleuzova aGuattariho pojetí menšinového užívání většinového jazyka uKafky, deteritorializace vztažené ikpražské etnické, národnostní asociálně-kulturní realitě přelomu 19.a20.století.6 Hlaváček je vůbec vcelé knize představován jako jedna zkanonických postav revue, samozřejmě ne neprávem, bylo by však užitečné alespoň stručně rozšířit obraz dekadentní poetiky rozvinuté na stránkách časopisu avjeho edici odalší její podoby: především vbásních Jiřího Karáska (viz zde nereflektované práce Karla Kolaříka), Antonína Sovy, Otokara Březiny, S.K.Neumanna, Viktora Dyka, Jana Opolského, Vladimíra Houdka adalších; právě tyto facety skládají tvář české dekadence. 5 Viz mj.Frankl, Michal— Szabó, Miroslav: Budování státu bez antisemitismu? Násilí, diskurz loajality avznik Československa. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015. 6 Blíže viz překlad kapitoly vtomto čísle Slova asmyslu. OPEN ACCESS 178 SLOVO A SMYSL 36 Třetí kapitola rozvíjí téma moderny amediality. Stewart čte vztahy mezi (centrálním) slovem/textem aobrazem aanalyzuje povahu aproměny grafické úpravy atypografie časopisu. Ale nejen to. Vycházeje zdefinic Otto M.Urbana (In Morbid Colours) aJohna Reeda (Decadent Style), pojímajících dekadentní malbu jako písmo či řetězec symbolických znaků, které odkazují kjiným dílům, Stewart chápe dekadentní obraz jako transmediální. Vztah kdalším uměleckým druhům otevírá pohledem na hudební kritiku, záslužné je připomenutí kritika Kamila Fialy, který mezi lety 1907 a1920 pravidelně přispíval „hudebními margináliemi“, přiblížena jsou mimo jiné jeho vystoupení na obranu Josefa Suka aAntonína Dvořáka vdobových polemikách. Pokud jde ozmiňovaný vztah kBedřichu Smetanovi, vkontextu dekadence by bylo možné připomenout ještě Antonína Sovu ajeho vyčítavé Intermezzo Smetanovo kvarteto Zmého života ve Zlomené duši či báseň Řeka ze sbírky Vybouřené smutky vydané Moderní revue, již Catherine David-Fox interpretovala jako určitý dekadentní negativ kSmetanově symfonické básni Vltava (Řeka ovšem poprvé vyšla včasopise Rozhledy). Výtvarná kritika avýtvarné umění zaujímaly od počátku vRevue výrazný prostor aStewart se oběma propojeným sférám podrobně věnuje, všímá si individuálních rozdílů vhodnocení umělců, například Augusta Rodina či Edvarda Muncha (Procházka, Karásek, Marten aj.), ishodných měřítek, především zásadní opozičnosti vůči českým výtvarným spolkům, impresionismu, realismu aposléze abstrakci, či vztahu kužitému umění. Vdelší podkapitole pak vede komparaci Karla Hlaváčka aFrantiška Koblihy, zejména zhlediska přístupu kilustraci literárního textu. Závěrečná, nejkratší kapitola nazvaná Feld (Pole) zkoumá souhry mezi habitem autorů Moderní revue ajejich trajektoriemi jak vliterárním poli, tak na mapě Prahy, přičemž přes teoretickou výbavu se výklad pohybuje na rovině domněnek. Je otázkou, nakolik toto využití bourdieuovského konceptu pomáhá vpohledu na pražskou modernu či při diferenciaci jednotlivých protagonistů, kteří tu vystupují dosti izolovaně. Pro tyto účely by bylo potřebné rozšířit topografii akomparaci spisovatelů aokruhů (např.salon Anny Lauermannové-Mikschové, salon Růženy Svobodové ajejich návštěvníci…). Následné pojednání tří velkých polemik (hálkovská polemika, tzv.pseudonymová polemika apředválečná aféra anonymních dopisů) poměrně pozdě upozorňuje na způsob vyhraněného akosobním invektivám sklouzávajícího způsobu vymezování postojů českého modernismu přelomu století. Stewart tyto tři polemiky člení za pomoci foucaultovské typologizace, aniž by přidával příliš navíc kpředchozím výkladům. Celkově však jeho kniha představuje oceněníhodné monografické zpracování jednoho časopisu avýznamný příspěvek kvýzkumu českého modernismu přelomu 19.a20.století. AD: Neil Stewart: Bohemiens im böhmischen Blätterwald. Die Zeitschrift Moderní revue und die Prager Moderne. Heidelberg, Universitätsverlag Winter 2019. 521 s. OPEN ACCESS