Jak na Moderní revue
Abstract
173
Full text
Jak na Moderní revue Lucie Merhautová Masarykův ústav aArchiv AV ČR merhauto[email protected] Význam časopisů jako platforem kreativity amyšlení pro rozvoj literárního modernismu nelze přecenit. Pro dějiny české literatury do roku 1945 poskytují spolehlivou orientaci hesla desítek periodik zpracovaná vLexikonu české literatury, časopisům se věnuje řada dalších slovníkových příruček aodborných studií, ať již jde odlouhé 19.století, avantgardní, exilová či další periodika. Méně zpracovány jsou časopisy, které vycházely na území českých zemí vjiných jazycích, především vněmčině. Řada sond zposledních let, například očasopisech Witiko, Deutsche Arbeit či opražské abrněnské Wahrheit, však naznačuje obrat zájmu ivtomto směru. Lze říci, že časopisy představují poměrně tradiční pramen literárněhistorických prací, poskytující „živý“ materiál při studiu proměn literární tvorby akritiky, estetických směrů anorem či vztahů literatury kspolečenskému kontextu. Pro průlom aformování literárního modernismu na přelomu 19.a20.století sehrála periodika zásadní roli. Jejich typologické proměny nedávno charakterizoval Daniel Vojtěch1— mezi časopisy, které se odkláněly od konceptu společenské revue, kriticky reflektující přítomnost avyhraňující obsah modernosti vprůmětu sociálních, politických, vědeckých iuměleckých hledisek (např.Rozhledy či Naše doba), asoustředily se primárně na pojmenování aprosazování principů umělecké modernosti aurčitých estetických tendencí, na prvním místě jmenoval Moderní revue, vydávanou Arnoštem Procházkou vletech 1894–1925. Právě tomuto časopisu je věnována monografie Neila Stewarta Bohemiens im böhmischen Blätterwald. Die Zeitschrift Moderní revue und die Prager Moderne. Moderní revue představuje důležité ohnisko při studiu siločar českého modernismu ajeho oscilací mezi národním akcentem ainternacionální orientací. Zatímco před rokem 1989 se objevovala včeské literární historiografii sporadicky (například vkontextu vzniku bibliofilského tisku), vposledním čtvrtstoletí, počínaje přelomovou monografií/katalogem (soustřeďující soubor odborných studií, výtvarných děl 1 Vojtěch, Daniel: Ideas on the Move: Approaching the Changes of Modernist Periodicals in the Czech Lands after 1900 and the Early Reception of Psychological Anthropology (Sigmund Freud, Otto Weininger). In: Marek Nekula (Hrsg.): Zeitschriften als Knotenpunkte der Moderne/n. Prag— Brünn— Wien. Universitätsverlag Winter, Heidelberg 2019, s.35–48. OPEN ACCESS
174 SLOVO A SMYSL 36 aantologii textů) připravenou Otto M.Urbanem aLubošem Merhautem upříležitosti výstavy vprostorech Anežského kláštera vPraze vroce 1995,2 se jí centrálně či okrajově věnovala řada studií srůzně směrovaným zájmem. Ještě větší počet prací aedic (vzpomínek, korespondence) byl věnován autorům aautorkám, kteří sRevue trvaleji či dočasně spolupracovali či sjejími postoji polemizovali. Samostatná témata pak představují směry adíla literární avýtvarné dekadence, symbolismu, novoromantismu, novoklasicismu, secese aestetismu vevropské ačeské literatuře avumění. Stewart se vtéto poměrně rozlehlé arůznorodé literatuře předmětu spolehlivě orientuje, apotenciálním čtenářům své knihy (doufejme, že nejen bohemistům) poskytuje vhled do širokého, až na důležité výjimky převážně českojazyčného výzkumu moderny přelomu 19.a20.století.3 Kniha však rozhodně nepředstavuje kompilaci, je založena na pečlivé akribii, dokonalé znalosti zkoumaného materiálu— čtyřiceti svazků Moderní revue, kněmuž autor přistupuje zhlediska teoretických impulzů, znichž některé vbohemistice dosud nebyly příliš využity nebo se vbohemistickém kontextu objevují vůbec poprvé. Týká se to vprvní řadě tzv.periodical studies, rozvíjených hlavně ve Velké Británii aSpojených státech amerických ataké vNěmecku vposledních dvou desetiletích jako samostatný obor literární historiografie akulturních věd, podpořený rovněž narůstajícími možnostmi digitalizace arozvojem nástrojů digital humanities. Stewart na jedné straně připomíná třísvazkové kompendium The Oxford Critical and Cultural History of Modernist Magazines (ed. Peter Brooker aAndrew Thacker), pro jehož třetí svazek (2013) zaměřený na kontinentální Evropu zpracoval téma českých časopisů Nicholas Sawicki, na druhé straně však konstatuje, že zájem periodical studies se kslovanským časopisům systematičtěji neobrací, což také znamená, že příliš neproniká ani do slavistických oborů. Stewartova publikace vstupuje právě na toto pole. Vpředmluvě pak rovněž reflektuje vývoj debaty aurčitou přetrvávající nejistotu, jak specifičnost literárního časopisu definovat, zda jako jedinečnou jednotku surčitými pravidelnostmi, anebo relačně jako uzlový bod historických kulturně zprostředkujících procesů, či například jako „malý archiv“. Při hledání vlastního přístupu se obrací klingvistice amediálním studiím aproduktivně zapojuje pojmy textu atextuality. Na Moderní revue pohlíží jako na text složený ztextových částí, jejž je možno podrobit „filologickým, sémiotickým ahermeneutickým analytickým postupům“: „den Text beschreiben und gliedern, wiederkehrende Themen und Motive identi2 Obdobné publikace byly vté době věnovány časopisům Volné směry (Bydžovská, Lenka— Prahl, Roman: Volné směry. Časopis secese amoderny. Torst, Praha 1993) aNový život (Musil, Roman— Filip, Aleš (eds.): Zajatci hvězd asnů. Katolická moderna ajejí časopis Nový život. Argo— Moravská galerie, Praha— Brno 2000). 3 Pozornosti unikly snad jen jednotlivosti, např.studie Michala Topora oLuise Zikové (Cestou Luisy Zikové, Slovo asmysl 2, 2005, č.3, s.177–196) by doplnila obšírnou poznámku č.90 na straně 89; možná je škoda, že jsou ženské autorky stlačeny do ní avhlavním výkladu defilují mužští autoři. Autor nezohledňuje ani práci oženských kritičkách Libuše Heczkové Píšící Minervy. Vybrané kapitoly zdějin české kritiky (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2009), ačkoli se to nabízí například včásti oHálkově aféře (spory Elišky Krásnohorské smodernou), takto se časopis Osvěta místy vynořuje jen snálepkou konzervativismu aliterárního „establishmentu“. OPEN ACCESS
LUCiE MERhAUTOVá 175 fizieren, interund extratextuelle Referenzen benennen, Kompositions prinzipien und ideologische Tendenzen rekonstruiren, eine ästhetisch-historische Zuodrnung versuchen“ (s.34). Stewart se vúvodu také věnuje termínu Prager Moderne, „pražská moderna“, který se objevuje vpodtitulu knihy. Odkazuje především kvýzkumům iniciovaným vposledních letech, jež vycházely zNěmecka (zDrážďan: výstava apublikace Tripolis Praga či zmnichovského Adalbert Stifter Verein: výstava, konference advě publikace nazvané Praha–Prag 1900–1945. Literaturstadt zweier Sprachen) nebo ze spolupráce českých aněmeckých germanistů abohemistů (např.Prager Moderne/n/. Interkulturelle Perspektiven). Studium modernismu ve vztahu kurbánním prostorům je například vgermanistice zavedené (berlínská, mnichovská, vídeňská moderna apod.), soustředění kpředstavě pražské moderny posledních let souvisí jak sinterkulturními výzkumy, tak strendem zkoumat menší města aregiony avůbec přezkoumávat předpoklad nutného spojení mezi procesy modernizace, metropolemi auměleckou modernou. Stewart zdůrazňuje, že nejde oto pracovat spředstavou „jedné“ moderny, nýbrž otevřít bádání heterogenitě literárních projevů ajejich možným souvztažnostem, blízkostem iodlišením. Vzávěrečné kapitole výslovně, aimplicitně ivpředchozích částech, se vztahuje ke konceptu literárního pole Pierra Bourdieua, asleduje pozici, již Moderní revue rozvrhovala, prosazovala, proměňovala či stvrzovala na poli českého (ve smyslu spíše tschechisch než böhmisch) literárního modernismu ajak se do estetické sféry promítal habitus protagonistů či jak se mezi sebou navzájem odlišovali. Zhlediska relacionistického modelu literárního pole vyvstává otázka, zda není pojem Prager Moderne reduktivní, jakkoli produktivní může být zhledisek jiných. Do silových relačních vztahů totiž vstupovala řada mimopražských literárních časopisů (například Literární listy Františka Dlouhého označené vknize na s.255 zavádějícím způsobem jako sociálnědemokratické,4 katolický Nový život či Moravskoslezská revue) aautorů, jejichž mimopražské působiště se promítalo do jejich „pozice“, tzn.volby žánru, estetiky či autostylizace (například Mrštíkovy prózy psané vPraze ana Moravě— zvažme jen Pohádku máje ajejí polemický ohlas, poezie afejetonistika J.S.Machara psaná ve Vídni apod.). Jak již bylo řečeno, autor rozvíjí příběh časopisu po svém, ato nikoli vjedné linii výkladu, nýbrž ze čtyř hledisek; právě tyto navzájem provázané průhledy vytvářejí unikum knihy. První kapitola chronologicky přibližuje program, témata aautorský okruh časopisu, vdruhé kapitole se autor vyrovnává spojmem dekadence, třetí kapitola sleduje vztah časopisu kjiným než literárním uměleckým druhům akoexistenci různých sémiotických kódů, především textu aobrazu, závěrečná kapitola předchozí výklad shrnuje apohlíží na časopis ahlavní aktéry prizmatem již zmíněných Bourdieuových pojmů. První, nejrozsáhlejší kapitola ve třech podkapitolách osvětluje počátky časopisu aoba hlavní aktéry zakladatelských let, Arnošta Procházku aJiřího Karáska ze Lvovic, podrobně pojednává oosobnostních, finančních iinstitucionálních okolnostech založení časopisu, jeho hlavních postulátech spřihlédnutím kdobovému kontextu. Upozorňuje rovněž na to, že Moderní revue představuje modernistický projekt usilující orozvinutí osobité umělecké alternativy za pomoci propojení časopisu, vlastní kniž4 Obdobně nelze týdeník Čas označit jako liberální (s.103). OPEN ACCESS
176 SLOVO A SMYSL 36 nice adočasně itzv.Intimního volného jeviště (jak Stewart uvádí, nešlo ooriginální model, nýbrž oinspiraci francouzským či mnichovským Volným jevištěm; na okraj pro srovnání doplňme, že obdobné propojení časopisu, vydavatelství avolného jeviště vBerlíně vprůběhu devadesátých let úspěšně realizovala dvojice Samuel Fischer aOtto Brahm, což ovlivnilo rozvoj celé německé moderny; naopak ve Vídni se Volné jeviště ipřes snahy Hermanna Bahra nerozvinulo amělo spíše manifestační charakter). Ve třetí, takřka stostránkové podkapitole autor rozvrhuje periodizaci do čtyř etap: 1894–1900; 1900–1914; 1914–1918; 1918–1925. Vprvním období časopis zásadním způsobem ovlivnil proměnu české literatury, vnesl do ní radikální pojetí estetické moderny založené především na ideji výlučného uměleckého individualismu avytvořil svobodný tvůrčí prostor pro poměrně široké spektrum přispěvatelů (znichž řada publikovala ijinde), původních ipřeložených příspěvků, uveřejňoval výtvarné práce, vKnihovně Moderní revue vyšla zásadní díla, zmiňme jen dekadentní asymbolistickou lyriku. Toto období, jež končí generační bilancí moderny devadesátých let, již vyvolal Procházka, je rovněž nejintenzivněji reflektováno vdosavadní sekundární literatuře, Stewart se však vydal vlastní cestou ana větší ploše synekdochicky pojednal stanoviska Moderní revue ksoudnímu procesu sOscarem Wildem. Stanovisko „radikálních individualistů“, odmítající vynášet morální soudy nad soukromím umělců, je sice poměrně známé, interpretace zde však jde hlouběji než dosavadní reflexe. Ozřejmuje, nakolik byla obhajoba Wilda ahomosexuality vedená Karáskem ovlivněna dobovým lékařským diskurzem ajeho klasifikací normality aperverze aoperuje se stereotypem homosexuálního dekadentního umělce. Karáskovy texty oWildovi jsou čteny souběžně stextem mnichovského psychiatra amodernisty Oskara Panizzy Bayreuth ahomosexualita, který Moderní revue otiskla vpřekladu vzáměrně kontroverzně působícím wildovském čísle, nejen kvůli tématu, nýbrž iproto, že Panizza byl aktuálně odsouzen za své „satirické protikatolické drama“ Das Liebeskonzil (s.122). Výborná je rovněž úvaha nad Wildovým dialogem Úpadek lhaní (The Decay of Lying) jako určitou symbolickou revizí procesu stejně jako srovnávací analýza českého překladu, který pořídil Hugo Kosterka. Stewart přihlíží ikněmeckému překladu, otištěnému jen oněkolik týdnů dříve ve vídeňském týdeníku Die Zeit, apoukazuje nejen na Kosterkovy jazykové neznalosti, ale hlavně na sémantické posuny ovlivněné opět zmíněným soudním procesem. Český překlad tak vytváří obraz klubu „znavených hédonistů“, který neodpovídá originálu. Vpodkapitole zahrnující nejdelší období 1900 až 1914 je zachycena užší estetická iosobnostní profilace časopisu, což souvisí iscelkovými proměnami moderního umění arozšiřováním časopiseckého spektra. Je otázkou, zda historické mezníky dané vypuknutím války ajejím koncem, respektive vznikem Československa arozpadem rakousko-uherského soustátí, nejsou příliš vnějškové azda by bylo možné dlouhý interval 1900–1914 dále diferencovat (vztah Moderní revue khnutím nastupujícím na konci prvního desetiletí atzv.předválečné moderně je pojednán vkratší podkapitole) anásledná dvě období strukturovat trochu odlišně. První světová válka samozřejmě chod časopisu postupně zásadně ovlivnila, již odlivem autorů, čtenářů, cenzurou, nedostatkem papíru apodobně, ale ihistorici vposledních letech zkoumají ony mezníky asociální apolitické proměny vširším rozpětí (například vploše let 1917–1922). Vpřípadě Moderní revue by kupříkladu bylo možné chápat léta 1917–1925 jako jedno období, neboť její estetické ani politické postuláty— jak tvrdí iStewart— OPEN ACCESS
LUCiE MERhAUTOVá 177 se příliš neměnily, představovala určitý vytrvalý hlas zokraje literárního spektra, komentující skritickou skepsí soudobé nadšení českého obyvatelstva nad budováním republiky stejně jako perspektivismus avantgardy. Stewart také uvádí řadu výmluvných příkladů vyhraněného nacionalismu, splývajících protiněmeckých aprotižidovských vyjádření (například Karáskův článek Danajský dar zčervna 1918). Zde by se nabízelo srovnání sdalšími periodiky včetně třeba reformovaného deníku Národní listy, soustřeďujícího spisovatele různých generací avýchozích estetických pozic, neboť nacionalismus aantisemitismus včeské kultuře právě vposledních dvou válečných letech rostl,5 byl aktivizován také Manifestem spisovatelů zkvětna 1917, který— jak Stewart uvádí— podepsal iArnošt Procházka (přes svou nechuť ke kolektivním provoláním). Na tomto pozadí by pak bylo možné charakterizovat ještě blíže typ nacionalismu zastávaný časopisem, vyrůstající izprotidemokratických aprotimasových stanovisek přítomných od počátku. Druhá kapitola je věnována dekadenci coby směru, snímž je časopis asociován nejčastěji. Stewart přitom postupuje metodicky— nejprve si klestí cestu rozlehlými diskusemi opojmu dekadence vliterární vědě ivsoudobé literární kritice, rozvrstvuje je na škále od ideologických kformálně-estetickým avymezuje svůj přístup, vněmž vedle tematických aformálních aspektů zohledňuje specifickou temporalitu achronotop dekadentních textů. Vdalší části (možná až příliš) podrobně pojednává polemickou debatu odekadenci včeské literární kritice uprostřed devadesátých let (Jan Vorel, F.V.Krejčí, A.Procházka, J.Karásek, F.X.Šalda…). Kapitolu završuje neotřelá interpretace Hlaváčkovy prózy/básně vpróze Subtilnost smutku ze sbírky Pozdě kránu (1896) ve srovnání spovídkou Proměna Franze Kafky. Hlaváčkův ironický autoportrét nazvaný rovněž Subtilnost smutku, který se nachází vjeho pozůstalosti apředstavuje ironickou metamorfózu umělce vhmyz či spíše určitou hybridní bytost (slidskou hlavou, netopýříma ušima apavoučíma nožkama), byl již několikrát reprodukován, například Otto M.Urbanem. Stewart však rozvinul minuciózní interpretaci, vníž rozhodně nejde ani oefektní či prvoplánové srovnání vinternacionálním modernistickém kontextu emblematického anaopak neznámého literárního textu, ani ohledání možných předobrazů Kafkovy povídky. Komparace vede kjemné charakteristice základních prvků dekadentní estetiky na tematicko-formální rovině. Ukazuje rovněž, že iHlaváčkovu prózu lze číst jako alegorii. Ve srovnání sKafkou také přichází více ke slovu „pražská moderna“ slíbená vpodtitulu knihy, ato za pomoci Deleuzova aGuattariho pojetí menšinového užívání většinového jazyka uKafky, deteritorializace vztažené ikpražské etnické, národnostní asociálně-kulturní realitě přelomu 19.a20.století.6 Hlaváček je vůbec vcelé knize představován jako jedna zkanonických postav revue, samozřejmě ne neprávem, bylo by však užitečné alespoň stručně rozšířit obraz dekadentní poetiky rozvinuté na stránkách časopisu avjeho edici odalší její podoby: především vbásních Jiřího Karáska (viz zde nereflektované práce Karla Kolaříka), Antonína Sovy, Otokara Březiny, S.K.Neumanna, Viktora Dyka, Jana Opolského, Vladimíra Houdka adalších; právě tyto facety skládají tvář české dekadence. 5 Viz mj.Frankl, Michal— Szabó, Miroslav: Budování státu bez antisemitismu? Násilí, diskurz loajality avznik Československa. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015. 6 Blíže viz překlad kapitoly vtomto čísle Slova asmyslu. OPEN ACCESS
178 SLOVO A SMYSL 36 Třetí kapitola rozvíjí téma moderny amediality. Stewart čte vztahy mezi (centrálním) slovem/textem aobrazem aanalyzuje povahu aproměny grafické úpravy atypografie časopisu. Ale nejen to. Vycházeje zdefinic Otto M.Urbana (In Morbid Colours) aJohna Reeda (Decadent Style), pojímajících dekadentní malbu jako písmo či řetězec symbolických znaků, které odkazují kjiným dílům, Stewart chápe dekadentní obraz jako transmediální. Vztah kdalším uměleckým druhům otevírá pohledem na hudební kritiku, záslužné je připomenutí kritika Kamila Fialy, který mezi lety 1907 a1920 pravidelně přispíval „hudebními margináliemi“, přiblížena jsou mimo jiné jeho vystoupení na obranu Josefa Suka aAntonína Dvořáka vdobových polemikách. Pokud jde ozmiňovaný vztah kBedřichu Smetanovi, vkontextu dekadence by bylo možné připomenout ještě Antonína Sovu ajeho vyčítavé Intermezzo Smetanovo kvarteto Zmého života ve Zlomené duši či báseň Řeka ze sbírky Vybouřené smutky vydané Moderní revue, již Catherine David-Fox interpretovala jako určitý dekadentní negativ kSmetanově symfonické básni Vltava (Řeka ovšem poprvé vyšla včasopise Rozhledy). Výtvarná kritika avýtvarné umění zaujímaly od počátku vRevue výrazný prostor aStewart se oběma propojeným sférám podrobně věnuje, všímá si individuálních rozdílů vhodnocení umělců, například Augusta Rodina či Edvarda Muncha (Procházka, Karásek, Marten aj.), ishodných měřítek, především zásadní opozičnosti vůči českým výtvarným spolkům, impresionismu, realismu aposléze abstrakci, či vztahu kužitému umění. Vdelší podkapitole pak vede komparaci Karla Hlaváčka aFrantiška Koblihy, zejména zhlediska přístupu kilustraci literárního textu. Závěrečná, nejkratší kapitola nazvaná Feld (Pole) zkoumá souhry mezi habitem autorů Moderní revue ajejich trajektoriemi jak vliterárním poli, tak na mapě Prahy, přičemž přes teoretickou výbavu se výklad pohybuje na rovině domněnek. Je otázkou, nakolik toto využití bourdieuovského konceptu pomáhá vpohledu na pražskou modernu či při diferenciaci jednotlivých protagonistů, kteří tu vystupují dosti izolovaně. Pro tyto účely by bylo potřebné rozšířit topografii akomparaci spisovatelů aokruhů (např.salon Anny Lauermannové-Mikschové, salon Růženy Svobodové ajejich návštěvníci…). Následné pojednání tří velkých polemik (hálkovská polemika, tzv.pseudonymová polemika apředválečná aféra anonymních dopisů) poměrně pozdě upozorňuje na způsob vyhraněného akosobním invektivám sklouzávajícího způsobu vymezování postojů českého modernismu přelomu století. Stewart tyto tři polemiky člení za pomoci foucaultovské typologizace, aniž by přidával příliš navíc kpředchozím výkladům. Celkově však jeho kniha představuje oceněníhodné monografické zpracování jednoho časopisu avýznamný příspěvek kvýzkumu českého modernismu přelomu 19.a20.století. AD: Neil Stewart: Bohemiens im böhmischen Blätterwald. Die Zeitschrift Moderní revue und die Prager Moderne. Heidelberg, Universitätsverlag Winter 2019. 521 s. OPEN ACCESS