Seznam a anotace disertačních prací obhájených pod vedením pracovníků Semináře teorie a metodologie historické vědy ÚČD FF UK (2006–2017)

Jiří Stočes Saský univerzitní národ pražské právnické univerzity (1372–1419) Datum obhajoby: 29. června 2006 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: prof. PhDr. Josef Petráň, CSc.; PhDr. Eva Doležalová, Ph.D. Předkládaná disertační práce se snaží být příspěvkem knejstaršímu období dějin pražské univerzity. Vcentru její pozornosti je instituce univerzitních národů, sníž se na moderních univerzitách již dávno nesetkáváme. Na řadě středověkých univerzit včetně pražské však hrály univerzitní národy velmi významnou roli. Představovaly jednak podpůrné korporace, které poskytovaly svým příslušníkům sociál ní zázemí apřípadnou pomoc, zároveň byly nástrojem k prosazování vlastních zájmů vrámci univerzity. Stávaly se tak jedním ze základních prvků univerzitní správy. Cíl této práce je dvojí. Vprvé části se autor pokouší nastínit vývoj univerzitních národů vPraze apopsat jejich často značně konfliktní vztahy. Především však jde opostižení charakteru těchto národů jakožto jedné ze základních institucí středověké univerzity. Ačkoliv dosavadní česká historiografie věnovala univerzitním národům poměrně velkou pozornost, ato zvláště vsouvislosti svydáním Kutnohorského dekretu, některé události zůstávají nadále opomíjeny ainstitucionální podoba pražských univerzitních národů rovněž nebyla dostatečně objasněna. Tuto skutečnost do jisté míry ilustruje ifakt, že ktomuto tématu včeském dějepisectví dosud neexistuje nejen samostatná monografie, ale ani důkladnější studie. Oněco více pozornosti těmto otázkám věnovala historiografie německá, ovšem itak zůstává kolem univerzitních národů vPraze řada nejasností. Tato práce by chtěla zmíněný dluh české historiografie alespoň částečně vyrovnat. Některé otázky se pokouší zodpovědět, řada znich zůstane otevřená, ale snahou je ipodnítit diskusi knim. Určitým doplňkem ktéto části je exkurz I, který je věnován jiné instituci úzce související se středověkou univerzitou, totiž konzervátorům práv obecného učení. Itato problematika nebyla dosud podrobněji zpracována aprávě konzervátorů se týkal jeden zmálo známých sporů mezi univerzitními národy. Druhá část vtiskla této práci její název: jejím cílem je prosopografický výzkum saského univerzitního národa pražské právnické univerzity. Zajímat nás bude především regionální asociální původ imatrikulovaných, jejich univerzitní peregrinace akariéra. Zkoumání těchto otázek leccos vypovídá ovýznamu pražské juristické univerzity pro rozsáhlé území severních oblastí Svaté říše římské aseverní Evropy vůbec avedle toho samozřejmě umožňuje blíže poznat pražské scholáry. Základní pramen této analýzy tvoří juristická matrika, patrně nejstarší rektorská matrika vůbec. OPEN ACCESS 202 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 Filip Wittlich Fotografický obraz ajeho význam pro historické poznání Datum obhajoby: 14. června 2010 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: prof. PhDr. Ivan Šedivý, CSc.; doc. PhDr. Viliam Kratochvíl Tématem disertační práce je zatím poměrně málo sledovaná oblast nepsaných vizuálních historických pramenů, tvořená fotografickými obrazy. Vlastní práce je rozdělena do pěti částí. První se zabývá vybranými okolnostmi apředpoklady, které vedly ke vzniku fotografie. Vedle poukazu na odlišné vnímání cyklického (přírodního) alineárního (historického) času, jako významného předpokladu pro různé způsoby zachycení minulosti, je pozornost věnována iluzivní mimetické obrazové tradici, jež je charakteristická pro zobrazování skutečnosti vzápadní kultuře. Na základě této zobrazovací tradice— ve spojení spoznatky zoblasti přírodních věd— vznikla fotografie jako produkt společenské potřeby zobrazování. Pozornost je věnována základní faktografii vynálezu fotografie atomu, jak bylo nové zobrazování používáno arozvíjeno ve společnosti. Druhá kapitola se věnuje proměnlivému obsahu pojmu umění oscilujícímu mezi činností avěděním, dále pak důsledkům tohoto rozporu vposuzování fotografie. Na základě definování postavení fotografie mezi vědou auměním je věnována pozornost třem nejvýraznějším oborům, které ve svém diskursu reflektují fotografii ve vztahu ke společnosti. Je zmiňováno využití fotografie voboru dějin umění anásledné vytváření fotografie jako uměleckého díla. Dále se zmiňuje přístup vizuálních studií, jež za pomoci sémiotické metody vykládají fotografii vcelospolečenských souvislostech jako produkt kultury avyzdvihují nejen ikonické, ale současně iindexové chápání fotografie. Závěr kapitoly se zabývá vztahem historické vědy kfotografii— od jejího využívání jako reprodukčního prostředku, přes její zahrnutí do historické ikonografie, po vzrůst zájmu ospecifickou roli fotografie jako historického pramene. Třetí část práce se soustředí na postavení fotografie ve stávající struktuře dělení historického pramene. Vyrovnává se splatnou typologií stanovenou pro nepsané prameny, kategoriemi památka, umělecká památka adokumentačně-reprodukční pramen. Na základě sémiotického přístupu je akcentována příznaková vazba mezi fotografií azobrazenou skutečností, která zakládá výkladovou kompetenci fotografie jako pramene, odlišného od tradičních, ručně zhotovovaných zobrazení. Proto je navržena typologie fotografického obrazu, která vychází ze sledování kvality průmětu reality mezi předlohou avýsledným fotografickým obrazem. Ztohoto důvodu jsou rozlišovány latentní, sekundární, primární aterciální fotografické obrazy, znichž každý má odlišnou míru vypovídací schopnosti vůči zobrazované realitě. Závěr kapitoly je věnován dochování auložení fotografických pramenů ujednotlivých subjektů ivrámci paměťových institucí. Čtvrtá kapitola pojednává ozpůsobech kritiky fotografie jako historického pramene. Je zde rozebrána kritika písemných pramenů aikonograficko-historická metoda používaná pro tradiční vizuální obrazové prameny. Znovu je připomenut význam chápání fotografie jako zobrazení reality. Poukazuje se na význam referentů OPEN ACCESS 203 ajejich umístění ve fotografické scéně. Vrámci kritiky fotografie je postupně na příkladech rozpracováno určení nejvýznamnějších prvků, které ovlivňují výpovědní hodnotu fotografie: referentů, lokality, datace, autorství akontextů. Pátá kapitola se zabývá interpretací aužitím fotografie. Hlavní význam je spatřován ve sledování způsobů vnímání fotografií, jehož rámce vytvářejí příjemci adistributoři obrazů. Autor klade důraz na proměnlivý charakter fotografie, která nabývá odlišných významů podle zvolených kontextů adiskurzivních rámců. Kapitolu uzavírá shrnutí oužívání fotografie vhistoriografickém textu. Těžištěm celé práce je argument, že fotografie tvoří oproti tradičním obrazům odlišnou skupinu pramenů avyžaduje přes svoji příbuznost specifické přístupy typologického třídění kritiky iinterpretace. Odlišnost fotografie je spatřována vtom, že realitu zobrazuje nejen na základě podobnosti jako ostatní obrazy, ale je zároveň ijejím přímým otiskem. Tento příznakový charakter zakládá význam fotografie pro historické poznání. Vítězslav Sommer Vytváření „demokratického socialismu“. Stranická historiografie 50. a60. let mezi stalinismem areformním komunismem Datum obhajoby: 17. března 2011 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: doc. PhDr. Bohumil Jiroušek, Dr.; PhDr. Michal Kopeček, Ph.D. Dizertační práce se zabývá vývojem stranické historiografie mezi léty 1950 až 1970 vkontextu proměn československého komunismu. Stranické dějepisectví vzniklo na počátku padesátých let jako zvláštní historiografický projekt, fungující vrámci aparátu komunistické strany, jehož úkolem bylo zpracovávat minulost KSČ adělnického hnutí. Mělo být novou historiografií, která se odřízne od tradic tzv.buržoazní historické vědy astane se dějepisectvím odpovídajícím nárokům probíhající socialistické revoluce. Vývoj stranické historiografie jakoby kopíroval vývoj československého komunismu. Prošla stalinistickou, poststalinistickou areformně komunistickou fází. Nejdříve byla součástí stranické propagandy. Ve druhé polovině padesátých let vytvořila paradigma stranických dějin, jehož složkou byla také závazná interpretace dějin domácího komunismu. Všedesátých letech pak prošla kritickým obdobím, během nějž nahradila poststalinistické vyprávění odějinách KSČ novým příběhem, jenž se stal prostředkem historické legitimizace projektu československé reformy šedesátých let. Ve všech třech vývojových etapách bylo stranické dějepisectví vúzkém kontaktu svrcholnou politikou. Někdy šlo obezproblémový vztah, vjiných případech se jednalo označně konfliktní soužití. Dizertační práce zkoumá stranickou historiografii ve třech rovinách. Jednak se věnuje jejímu institucionálnímu vývoji, konkrétně se zaměřuje na proměny Ústavu dějiny KSČ. Dále mapuje její sociální zázemí, tedy vývoj personálií, místo stranického dějepisectví ve strukturách komunistické strany azněj vyplývající vztah kpolitickému dění. Třetí okruh otázek tvoří činnost stranické historiografie na poli vytváření historického vědění aformulace historických vyprávění. Ambicí OPEN ACCESS 204 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 této dizertační práce je ukázat historiografii jako kulturně-politický fenomén, jejž nelze zkoumat odděleně od dobových politických aobecně společenských souvislostí. Analyzuje vznik reformně komunistického historického myšlení vširším politickém asociálním kontextu. Reformní dějepisectví chápe jako jednu zintelektuálních reakcí na stalinismus. Snažilo se reformovat obor studia nejnovějších dějin azároveň přispět kpolitickému úsilí spojenému spokusem onalezení nového programu československého komunismu. Stalo se historiografickým pandánem československé reformy. Prostřednictvím kritiky dřívější činnosti stranické historiografie postupně vytvářelo nový avlivný historický příběh, vjehož centru stála představa okontinuitě „demokratického socialismu“ vmoderních československých dějinách. Dizertační práce se zabývá konečně procesem vzniku historického vyprávění, znějž vycházelo přesvědčení reformních komunistů omožnosti specifické „československé cesty ksocialismu“. Tato práce je rovněž příspěvkem ke studiu vztahu historiografie apolitiky. Sleduje vývoj jistého druhu historického myšlení, které vzniklo vrámci komunistického hnutí apo dvacet let ovlivňovalo jeho vývoj. Hana Kábová Josef Vítězslav Šimák. Jeho život adílo se zvláštním zřetelem khistorické vlastivědě Datum obhajoby: 22. června 2011 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.; doc. PhDr. Josef Blümel, CSc. Disertace přináší Šimákův zevrubný životopis atematický rozbor jeho díla, sepsaný na základě důkladného studia archivních pramenů aliteratury. Podstatné místo je vněm věnováno otázkám institucionalizace historické vlastivědy včeských zemích afenoménu kulturního regionalismu, metodologii ainstitucionálním základnám rozvoje historické vědy (univerzita, vědecké společnosti aspolky). Disertace prohlubuje arozšiřuje dosavadní znalosti očeské historiografii konce 19. aprvní poloviny 20. století. Její nedílnou součástí je bibliografie Šimákových odborných knih, studií, článků, recenzí, popularizačních statí anovinových příspěvků. Připojen je rovněž soupis Šimákových univerzitních apopularizačních přednášek. Milan Hes Didaktické aspekty historické paměti holocaustu Datum obhajoby: 13. června 2012 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: PhDr. Denisa Labischová, Ph.D.; PhDr. Ivan Kamenec Disertace představuje vzájemný vztah dějin apaměti aklade si otázky po příčinách narůstajícího zájmu opaměť. Vtéto souvislosti se rovněž snaží ukázat, že paměť vztah kminulému demokratizuje, avýznamným způsobem tak rozšiřuje možnosti OPEN ACCESS 205 tematizace minulého imimo oblast tradiční historiografie. Práce si všímá ovládání paměti vprostředí nedemokratických režimů, ale kúvaze rovněž předkládá hypotetické eventuality zneužití paměti vsystémech demokratických. Zvláštní pozornost je věnována zkreslování paměti šoa. Významnou měrou se disertace zabývá vzpomínkami přeživších šoa. Mezi klíčové roviny svědectví, které jsou vtéto práci sledovány, tak patří otázky vztahu přeživších kvlastním vzpomínkám avzpomínání, jejich motivace kzapočetí vyprávění ominulém nebo naopak objasnění důvodů, které je vedly ktomu, že řadu let či desetiletí oválečných zážitcích mlčeli. Krozboru komunikativní paměti přeživších byla využita „vzpomínková“ literatura šoa avizuální archiv orální historie USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education. Disertace se zamýšlí nad možnostmi historického poznání, které příjemcům filmových svědectví tento archiv přináší. Klade si rovněž otázky po tom, kjakým didaktickým výzvám inspiruje. Na příkladu středoškolské výuky dějepisu je předloženo kdiskusi několik didaktických přístupů. Ty nabízejí možnost, jak spamětí šoa, audiovizuálními svědectvími aoral history vedukačním prostředí pracovat. Dagmar Erbenová Němci, Češi aŽidé vKarlovarském kraji v19.–20. století. Studie zregionálních dějin Datum obhajoby: 19. září 2013 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: doc. PhDr. Viliam Kratochvíl, CSc.; PhDr. Mgr. Veronika Středová, Ph.D. Předkládaná práce ve své teoretické části analyzuje reflexi historické skutečnosti sakcentem na historické vědomí, respektive regionální historické vědomí afaktory, které ovlivňují kontinuitu jeho uchování. Vnávaznosti na toto východisko autorka dále diskutuje možná hlediska vymezení astudia regionu anásledně upřesňuje tato hlediska na příkladu karlovarského regionu. Analýza regionálního momentu dějin ajeho podílu na formování samotného historického vědomí aregionální identity pak teoretickou část uzavírá. Nedílnou součástí teoretických východisek je diskutovaný edukační rozměr dílčích teoretických hledisek ajeho význam pro veřejný prostor jako takový. Analytická část disertační práce nejprve sumarizuje výsledky dvou rámcových šetření regionální identity vybrané části obyvatelstva karlovarského regionu, totiž jeho samotného centra, města Karlových Varů ajejich nejbližšího okolí. Teoretická východiska avýsledky rámcových šetření pak autorka aplikuje prostřednictvím vybraných exkurzů zregionálních dějin, jež se zabývají soužitím německého, českého ažidovského etnika v19.–20. století na Karlovarsku. Samotné exkurzy se pokoušejí konkretizovat možné edukační využití regionální problematiky ve veřejném prostoru, ato spoukazem na proměnu sociokulturních vztahů těchto jednotlivých etnik vkontextu obecného historického vývoje. OPEN ACCESS 206 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 Martin Formánek Josef Šusta— prezident České akademie věd aumění (1939–1945) Datum obhajoby: 19. září 2013 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: PhDr. Mgr. Veronika Středová, Ph.D.; PhDr. Martin Svatoš, CSc. Disertační práce se věnuje životním osudům českého historika Josefa Šusty vletech 1939–1945. Práce seznamuje sdůvody volby nového presidenta České akademie věd aumění vroce 1939. Text analyzuje činnost Josefa Šusty včele nejvýznamnější vědecké instituce za Protektorátu Čechy aMorava avlastní činnost Akademie. Podává na rozboru Šustových textů doklady khodnocení jeho činnosti vdobě nacistické okupace. Práce zkoumá rizika postavení elit vrovině společenské akulturní vletech 1939–1945. Svýkladem ovědecké činnosti Josefa Šusty podává ucelený obraz jeho osobnosti. Závěrem se věnuje důvodům dobrovolného odchodu Šusty ze světa ahodnotí, zda zvážil všechna rizika, která tato exponovaná funkce přinášela. Mikuláš Čtvrtník Duchové dějiny vkontextu české aevropské historiografie 19. a20. století Datum obhajoby: 9. prosince 2015 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: PhDr. Mgr. Veronika Středová; doc. PhDr. Jan Horský, Ph.D. Základní tematický rámec avýchodisko dizertační práce představuje historiografický směr duchových dějin, jak se rozvíjel zejména vněmeckém prostředí pod pojmem Geistesgeschichte, včeské historiografii pak jako duchové dějiny koncipované Zdeňkem Kalistou. Duchové dějiny jsou vpráci zasazeny do široce pojatého kontextu vývoje českého azahraničního historického myšlení v19. a20. století. Práce sleduje historiografický směr duchových dějin zrůzných pohledů ana různých rovinách avěcně se neuzavírá hranicemi duchových dějin samotných. Duchové dějiny jsou zde svým způsobem optikou, jejímž prostřednictvím se pohlíží na vývoj jedné zlinií dějepisectví ahistorického myšlení v19. a20. století, přičemž je předložen návrh jeho možné interpretace. Vneposlední řadě předkládá dizertační práce pokus propojit vurčité poloze historickou vědu aarchivnictví. Duchové dějiny samotné patří dnes mezi okrajové historiografické směry ať již včeském či také německy mluvícím prostředí, na rozdíl od intelektuálních dějin vanglofonní oblasti. Přesto zamýšlela dizertační práce ukázat, vjakém smyslu lze duchové dějiny považovat za historiografický směr stále živoucí, inspirativní pro současnou českou isvětovou historiografii adisponující myšlenkovým potenciálem, jenž může být plodně rozvíjen dějepisectvím ahistorickým myšlením ivnásledujících generacích. OPEN ACCESS 207 Jakub Hájíček Jiřina Popelová amoderní česká komeniologie Datum obhajoby: 9. prosince 2015 Školitel: Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: doc. PhDr. Jaroslav Koťa, CSc.; Doc. PhDr. Bohumil Jiroušek, Dr. Disertační práce popisuje dějiny české aslovenské komeniologie, tj.interdisciplinárního studia života, díla aodkazu Jana Amose Komenského. Výklad začíná počátky zájmu oKomenského v18. století asouvisle pokračuje až ksituaci vobdobí druhé světové války. Zvláštní pozornost je věnována období druhé poloviny 20. století, kdy dochází kpostupnému přechodu kmoderní komeniologii— starší bádání chápalo Komenského především jako skvělého pedagoga aautora jazykových učebnic, moderní jej interpretuje zejména jako originálního filosofa ateologa, vjehož myšlení pedagogika vyplývá zfilosofie. Důsledně je uplatňována ičesko-slovenská perspektiva, kdy se zajímavým způsobem ukazují odlišné akcenty, přístupy ivýznam českého aslovenského bádání oKomenském. Důraz je kladen ina významné osobnosti, které se komeniologií zabývaly, autor se věnuje např.zakladateli komeniologie jako vědního oboru Jánu Kvačalovi, nejdůležitějšímu českému komeniologovi první poloviny 20. století Josefu Hendrichovi či vybraným osobnostem následujícího období (např.J.Polišenský, R.Kalivoda, J.Patočka adalší). Druhým velkým tématem disertační práce je interpretace významu díla, které osobnosti Komenského věnovala prof. dr. Jiřina Popelová (1904–1985). Nejdříve je proto komparována osobnost J.Popelové svybranými osobnostmi (J. L.Fischer, L.Svoboda, Z.Nejedlý) asledovány podněty, které J.Popelovou dovedly kzájmu oKomenského. Skrze analýzu jejího díla voboru komeniologie, které je rozčleněno na dvě časově oddělená období, dospívá autor kzávěru, že J.Popelovou je možno vedle J.Patočky považovat za zakladatelskou osobnost moderní české komeniologie. Iva Vachková Hra vroli ve vyučování dějepisu. Empirická analýza vybraných aspektů Datum obhajoby: 27. ledna 2016 Školitel: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Oponenti: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.; PhDr. Hana Havlůjová, Ph.D. Tato disertační práce završuje několikaleté období učitelské praxe, které bylo věnováno ověřování možností hraní rolí vdějepisném vyučování. Teoretická část práce nabízí exkurz do didaktické literatury asleduje, jaký význam hraní rolí ve vyučování dává obecná didaktika, didaktika dějepisu, didaktika osobnostní asociální výchovy adidaktika dramatické výchovy. Autorka se zabývá především novějšími příklady hraní rolí ve vyučování dějepisu, komentuje je auvádí do souvislostí. Vzávěru teoretické části přináší pravidla azásady pro praktické využívání hry vroli vdějepisném vyučování. Empirická část práce popisuje průběh dvoufázového akčního výzkumu, který byl realizován vletech 2007–2011 na čtyřletém gymnáziu. Na počátku empirické sondy OPEN ACCESS 208 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 stály dvě obecnější otázky: Může hraní rolí vdějepisném vyučování napomoci rozvoji osobnosti žáka? Může hraní rolí vdějepisném vyučování napomoci knaplňování edukačních cílů dějepisného vyučování? Postupně docházelo kjejich zpřesňování aúpravám podle vývoje akčního výzkumu. Hlavním předmětem zájmu bylo sledování vývoje žáků voblasti práce vrůzně velkých skupinách, hraní rolí vdějepisném vyučování adosahování edukačních cílů vpředmětu dějepis. Součástí práce je iaplikace Bloomovy revidované taxonomie edukačních cílů na popisované výukové lekce ve druhé fázi akčního výzkumu. Jaroslav Pinkas Vzpomínání na tzv.normalizaci vpopkultuře azpůsoby jeho didaktického využití Datum obhajoby: 29. září 2016 Školitel: Mgr. Kamil Činátl, Ph.D. Oponenti: prof. PhDr. Petr Bílek, CSc.; prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Tato práce se zaměřuje na sociální praxi vzpomínání na tzv.normalizaci ve veřejném prostoru amožnosti, jak toto téma uchopit ve výuce dějepisu. Cílem práce je tuto praxi popsat azároveň definovat efektivní způsoby její tematizace ve školním prostředí. Vprvní části se zabývám koncepty paměti od Maurice Halbwachse až po Alison Landsbergovou azdůvodňuji svou preferenci konceptu mediální paměti jako východiska pro mé další výzkumy. Dále analyzuji modely historického vzdělávání vangloamerickém prostředí na straně jedné avněmeckém prostředí na straně druhé. Analyzuji silné islabé stránky těchto modelů založených na představě „historického myšlení“ a„historického vědomí“. Vdruhé části analyzuji podobu vzpomínkových figur na tzv.normalizaci ve filmových reprezentacích ajejich recepci ze strany uživatelů filmového portálu www.csfd.cz. Cílem této analýzy bylo postižení toho, jak se komunikuje ofilmech ajaké hodnoty jsou se sledováním filmů spojeny. Analýzu filmových obrazů ajejich recepce jsem napojil na představu odominantních kulturních formacích české společnosti vpředstavách Michaela Kennedyho. Analyzoval jsem čtyři filmy, které podle mého názoru reprezentují „formaci tranzice“ (Pelíšky, Pupendo, Báječná léta pod psa, Jak vytrhnout velrybě stoličku), dva filmy reprezentující „intelektuální formaci“ (Kawasakiho růže, Pouta) ajednu televizní minisérii pro obě formace společnou (Hořícíkeř). Ve třetí části práce se zabývám aplikací závěrů zanalýzy mediální paměti do didaktické praxe. Formuluji zásady „kritického přístupu kpaměti“ jako modelu vhodného pro školní prostředí. Na třech případových studiích („Rodina jako filtr pro minulost“, „Obrazy intelektuálního disentu vpopkultuře“, Jan Palach ve veřejném prostoru ave škole) konkretizuji možnosti jejího užití. OPEN ACCESS 209 Václav Smyčka Historická imaginace pozdního osvícenství Datum obhajoby: 29. září 2016 Školitel: Mgr. Kamil Činátl, Ph.D. Oponenti: prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.; doc. Mgr. Daniela Tinková, Ph.D. Dizertační práce se zabývá vývojem dějepisectví avnímání historického času vposlední třetině 18. ana počátku 19. století. Klade si otázky: Jak se proměnil způsob situování se (české) společnosti vdějinách? Jak se změnila podoba historických reprezentací mezi šedesátými lety 18. adruhým desetiletím 19. století? Jak tyto posuny souvisí smediální podmíněností veškeré historické zkušenosti? Odpověď na tyto otázky nachází vpěti zásadních inovacích (chápaných vnávaznosti na systémovou teorii Niklase Luhmanna jako prostředky redukce komplexity), jimiž ovlivnilo pozdní osvícenství představu oplynutí historického času apraxi dějepisectví. Jde opředstavu okontinuální kumulaci prostorově organizovaného vědění vhistoria litteraria související srůstem knižních trhů, narativizaci historické zkušenosti vlivem rozšíření nových fikčních žánrů historické prózy, filozofii dějin jako nové epistemologie asekularizace teleologických modelů, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti sebe samé anarativizaci kolektivních identit. Práce spojuje perspektivu historické sémantiky usilující opostižení proměn časových režimů (Reinhart Koselleck, Aleida Assmannová), perspektivu narativní teorie dějepisectví, jež chápe historický čas jakožto čas narativní aidentity jakožto identity narativní (Hayden White, Paul Ricœur), perspektivu mediálních studií, která klade důraz na neredukovatelnou medialitu historické zkušenosti (Friedrich Kittler, Sybille Krämer), akonečně perspektivu systémové teorie Niklase Luhmanna, pojímající historický čas jakožto temporalizaci komplexity, kníž dochází na přechodu od stratifikačně diferencované kfunkcionálně diferencované společnosti. Anotace disertačních prací, chronologicky seřazené dle data obhajoby, shromáždil aredakčně upravil Jan Zdichynec OPEN ACCESS