„90 % jeho práce je neviditelné“ — svérázný Lopy

„90 % jeho práce je neviditelné“— svérázný Lopy tereza Šnellerová Ústav české literatury akomparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy [email protected] Publikace sprostým názvem Jan Lopatka 1940–1993 doplňuje auzavírá loňské působení Revolver Revue, která se rozhodla po zdařilé konferenci jirousovské uskutečnit sympozium další— tentokrát věnované neméně významné idráždivé osobnosti české literatury druhé poloviny dvacátého století, kritikovi aeditorovi Janu Lopatkovi. Výraz uznání kjeho odkazu stvrdila na následném slavnostním večeru, kde byla kritikovi udělena Cena RR in memoriam. Sborník, uspořádaný editorkami Editou Onuferovou aTerezií Pokornou, zahrnuje kromě jednotlivých konferenčních příspěvků rozdělených do čtyř tematických částí iLopatkovo obsáhlé biografické heslo aexkurz zachycující jeho konkrétní úlohu vsamizdatovém podniku Edice Expedice (autorem obou textů je pořadatel ainterpret Lopatkových posmrtně vydaných statí Michael Špirit). Poslední jmenovaný článek vznikl nikoli přímo jako příspěvek konferenční, ale na základě podnětu vzešlého zkonferenční diskuse, vníž se projevilo, že Lopatkova role v„expedičním společenství“ není zcela popsána aobjasněna, aproto je zařazen do druhého oddílu konferenční části. Druhá, méně rozsáhlá část sborníku představuje jakýsi kolektivní Lopatkův portrét; pamětnická příloha, taktéž připravená Michaelem Špiritem anazvaná Vzpomínky 1994–2013, je realizována jako třívrstvé pásmo textů motivovaných různou příležitostí sněkolikerým časovým odstupem. První část naplňuje blok vzpomínek přátel acitace dokumentů (převážně časopiseckých zmínek oLopatkovi) otištěných vzáří 1994 vč.26 časopisu Revolver Revue, ty byly součástí cyklu „…anastavit srdce dobře mířené ráně“, druhá část obsahuje vzpomínky souputníků oslovených Andrejem Stankovičem vúnoru roku 2000 při příležitosti jubileí (koláž vzpomínek byla připravena ksedmdesátinám Zbyňka Hejdy anedožitým šedesátinám Jana Lopatky) pro přílohu Lidových novin Umění akritika. Závěr výboru tvoří reminiscence nejmladší, vzniknuvší pro komponovaný Večer kpoctě Jana Lopatky uskutečněný 13. června 2013 Knihovnou Václava Havla. Večer moderoval avlastním vystoupením přispěl Jan Šulc, vedle něj promluvili například Ivan M.Havel či Terezie Pokorná. Text Terezie Pokorné taktéž rámcuje celý vzpomínkový oddíl anepřímo artikuluje téma apostoj otevřeně reflektovaný na jiných místech sborníku: kritickou skepsi integrálně zapuštěnou do hodnocení uměleckého díla ido jednání aživotních událostí, jíž Lopatka přitahuje ajež osvědčuje svou platnost ivdnešních dnech. Tato kritická skepse, neochvějnost soudů arespektu hodné postoje byly pro přispěvatele sborníku OPEN ACCESS tEREZA ŠNELLEROVá 195 shodně hlavním impulzem, proč se soustavněji zastavit nad autorovým dílem ajeho dosavadním výkladem. Celek knihy pak uzavírá zmíněný životopisný portrét (život, profese, tvorba). Zvolená kompozice svazku tak skýtá dvě různě vhodné ajinak přitažlivé čtenářské cesty. Při postupu od začátku aktualizuje pamětníkům iodborně zasvěceným čtenářům lopatkovský kritický odkaz, problematizuje tradované výklady jeho kritické koncepce acharakterizuje jeho ediční aredaktorskou práci (I. aII. oddíl „konferenční“ části). Další část volně zprostředkovává Lopatkovy občanské postoje (III.) od stanovisek zaujímaných vTváři (Bohumil Doležal), přes dobu odmlky vaktivním psaní vpočátku sedmdesátých let (Miroslav Vodrážka) až po angažmá vChartě 77 ajeho vyšetřování mocenskými orgány StB (Petr Blažek). Tyto příspěvky doplňuje Lopatkův obraz pojatý zodlišných perspektiv (IV.): jeho zachycení vuměleckých textech přátel (Magdaléna Smějsíková), vliterárněhistorických kompendiích (Eva Vrabcová), ve videozáznamech pořízených vrámci Projektu Authentic na počátku devadesátých let Památníkem národního písemnictví (znichž pro konferenci připravil krátký film Petr Kotyk ajejichž bibliografický soupis tvoří ijádro jeho sborníkového příspěvku) avneposlední řadě na fotografiích zrodinného archivu. Tato část je z„obrazové“ relace nejpronikavější, obsahuje široký pás spíše tematicky než chronologicky řazených fotografií prostředkujících Jana Lopatku „nepřipraveného“, vmomentkách nezvýznamňujících žádný historicky důležitý akt, oto však působivějších. Souborem reprodukovaných fotografií zrodinného archivu provedla Veronika Tuckerová jemně, přívětivě amnohdy až spatrně nezáměrným truchlivým náznakem, představila Jana Lopatku ani ne jako otce či kritika, ale především jako člověka ve společnosti zvláštně opuštěného ave své opuštěnosti impozantního. Příloha aportrét následující za oddílem Konference pokračují vpřiblížení Lopatkovy osobnosti ajeho životního zaujetí vjiném rozměru aprohlubují ho vjednotlivých vzpomínkách. Proto se vyplatí číst komponovanou knihu iodzadu. Obé čtení akcentuje jiné aspekty. Lineární četba od počátku „vtrhuje“ dovnitř problému, vrámci charakteristik autorova odkazu představuje Lopatku zjádra jeho kritik ajiskří jejich nejpodstatnějšími tématy: „marťanskou literaturou“, kontroverzí vzniku uLopatky tradovaného pojmu autentičnosti, zabývá se izdánlivou nesrozumitelností atěžkou proniknutelností jeho stylu. Protisměrné čtení naopak nejprve seznamuje sautorem, celkem jeho díla— prostředkuje Jana Lopatku zinformativní literárněhistorické ahistorické perspektivy, teprve pak přibližuje konkrétně adetailně jednotlivé aspekty jeho činnosti auvažování. Tento kompoziční trik se zhodnotil, činí ze sborníku lopatkovskou monografii kompaktní aotevřenou. Jako autor šířeji konečně dostupný teprve vdevadesátých anultých letech, kdy vyšly vkritickém vydání Předpoklady tvorby (2010, předtím tiskem 1991) aknižně nikdy nepublikované stati převážně zosmdesátých let Šifra lidské existence (1995) a(lektorské) Posudky (2005), byl Lopatka vdobových interpretacích vykládán jako zásadní, snad exkluzivní, avšak neproduktivní odnož českého kriticismu azkamenělá legenda; některým dobovým interpretům se jevil příliš „vyhrocený“. Jeho důraz na naléhavost literatury apožadavek její absolutní neslužebnosti zněj vdevadesátých letech po období práce vsamizdatu amimo „zjevnou“ sféru učinil opět nekonformního autora. Vnastalé době způsobil šok svým vyhraněným postojem ivlastní přítomností, jako představitel zprostředí literárního disentu ztělesňoval jakýsi korektiv OPEN ACCESS 196 SLOVO A SMYSL 28 těm, jež se do té doby domnívali být vposledních uplynulých letech určitou opozicí vůči establishmentu apřitom se drželi stále vtýchž mezích „literárního myšlení“. Ztoho pramení isborníkem reflektovaná „mimoběžnost“ dosavadních lopatkovských interpretací, jíž čelí rozrůzněností příspěvků azejména návratem kLopatkovým textům adobovým dokumentům. Je příznačné, že Lopatku příspěvky charakterizující kontrastně— ať už ve smyslu vymezení vůči zjednodušujícím či zavádějícím interpretacím, či spoukazem na solitérnost anasazení vjeho kritickém aobčanském postoji. Apelativní text Terezie Pokorné Znova (po 1989) vzávěru prvního konferenčního bloku akcentuje kritikovo působení vdevadesátých letech avyzdvihuje na pozadí jeho zdánlivých slabostí především to, včem je síla jeho (nejen kritického) odkazu: vneschopnosti se pohodlně (čti: pragmaticky) zařadit. Jeho opětovné outsiderství bylo snad frustrované avprotikladu keuforii „nové“ doby, nicméně střízlivé apřesné, Lopatka: „[…] sojedinělou prozíravostí od zárodků reflektuje postupně bující destruktivní prorůstání oněch podnikatelských, hrubě tržních, potažmo reklamních asebereklamních zájmů soblastí vlastní tvorby, či spíše toho, co se za ni vydává, asoblastí kritiky, která tak už kritikou být přestává, apoukazuje přitom na fatální důsledky, které ztráta (sebe)reflexe, třídících arozlišovacích schopností přinášela, přináší apřinášet bude nejen literatuře akultuře, ale icelé společnosti“ (s.53). Aktuálnost Lopatkova odkazu vyzdvihuje jako trvalou hodnotu iMiroslav Petříček, který vcharakteristice autorova kritického stylu také využívá konfrontující perspektivy. Vtextu Autenticita: šifra bez kódu znovuotevírá hlavní diskusi spojovanou skritikovým myšlením. Oproti ostatním referujícím, kteří odmítají autenticitu ijakékoli odvozeniny tohoto slova jako pojmy, jež by Lopatka vkritickém konceptu používal ajež vedou knepodloženému tradování, Petříček termín nezatracuje, ale vsazuje ho do kontextu kritikových úvah aužívá ho vtémž smyslu jako Lopatka základní podstaty svého uvažování (uHanče nejvíce tematizované jako: naléhavost, morálnost či vážnost). Opět tak definuje Lopatkovo kritické pojetí skrze negativní vymezení, jistou až ontologickou nepoddajnost: „Ani existenciální šifra, ani autenticita neoznačuje nějakou bezprostřednost či spontaneitu, nýbrž rezistenci— vpřípadě literární tvorby rezistenci vůči všem podobám ‚literárního provozu‘, třeba iHančovo rozhodnutí nepublikovat, anebo vpřípadě raného Hrabala vdůsledném ukotvení vorálních základech řeči“ (s.31–32). Autenticita jako taková je potom nedosažitelná— je stálým anesplnitelným předpokladem uměleckého tvorby, která je autentická právě tehdy, „když se vystavuje ‚empirii‘, aniž ji chce přemoci, zkrotit, znormalizovat či dostat pod estetickou kontrolu apřetvořit ji vpouhého nositele předem známých významů“ (s.32). Demytizaci pojmu autentičnosti se pak přímo věnují jednak Robert Krumphanzl, ato analýzou jeho (ne)výskytu vkritikových textech, jednak iEva Vrabcová ve spíše popisném rozboru literárněhistorických příruček, oba sodkazem ktvrdošíjně traktovaným atextově nepodloženým výkladům. Kromě zmíněných příspěvků reflektujících výkladovou nevěcnost interpretací Jana Lopatky za pozornost stojí pojednání týkající se autorovy ediční práce. Vedle celkového přehledu jeho činnosti (Jan Šulc) azamyšlení nad edicí vymykající se Lopatkovým obecným zásadám, vněmž Michal Kosák představuje rozsáhlou adaptaci prózy Z.M. Kuděje Ve dvou se to lépe táhne (1971) amožnou motivaci tohoto ojedinělého postupu, vzpírajícího se Lopatkovým obvyklým postupům vydávání děl i principům OPEN ACCESS tEREZA ŠNELLEROVá 197 jeho myšlení oliteratuře, je zřejmým přínosem nový výzkum (či spíše pokus orekonstrukci) Lopatkova podílu na samizdatové Edici Expedice. Svědomím stále většího časového odstupu, nestálosti lidské paměti iodcházení přímých účastníků se Michael Špirit snaží zachytit konkrétní editorovu činnost aanalyzuje adokumentuje Lopatkovo nasazení srůznou mírou jistoty tak, jak je nám vsoučasnosti dostupné (Špirit sahá nejen po historických pramenech, ale podniká ikritiku Příběhu Edice Expedice Gabriely Romanové). Připisuje mu práci na jednotlivých svazcích, konkrétní péči ojejich následný osud iprvní sestavení expediční bibliografie. Lopatkovu osobnost aobčanské angažmá dokresluje materiálový průzkum Petra Blažka vArchivu bezpečnostních složek, který zachycuje Lopatkovo sledování StB vletech 1976–1978. Na základě zjištění, že vlastní svazky vedené státní policií na Jana Lopatku byly vroce 1989 skartovány, popsal sledovací mechanismy soporou odokumenty, jež se zachovaly ve spisech jiných osob. Součástí publikace jsou reprinty vybraných dokumentů státní policie akritikovy fotografie pořízené během sledování. Výpovědní sílu těchto pramenů zjiného hlediska umocňuje ifotografie ze souboru Veroniky Tuckerové, na níž dcery Jana Lopatky na jeho popud zokna zvěčnily automobil StB, který odvážel kritika kvýslechu. Každý zLopatkovi dedikovaných textů se kněmu obrací jiným způsobem, avšak spříslovečnou péčí, sníž Lopatka přistupoval kediční práci, asvědomím faktu, na nějž upozorňoval Václav Havel, totiž že „90 % jeho práce je neviditelné“. Jednotliví přispěvatelé ohledávají lopatkovské téma zrůzných aspektů— společným jmenovatelem není polemické vyhraňování, nýbrž úcta kautorovu dílu ajeho rozvažovací pevnosti. Podobným tónem mluvili mezi jinými iBohumil Doležal aJiří Brabec. Přesto revolverovský sborník nestaví Jana Lopatku nekriticky na piedestal: že nejde opříležitostnou publikaci apriorně jednosměrně zaměřenou, prokazuje ivzpomínkový oddíl, do nějž jsou zařazeny texty aúryvky zkritik Donáta Šajnera, Ludvíka Vaculíka, Pavla Janouška, Vladimíra Novotného či Jana Lukeše. Vneposlední řadě je možné vyzdvihnout typografickou agrafickou úpravu činící ze svazku obrazově štědrou aprovázaně působící publikaci (jen poněkud matoucí je drobná chyba— dvakrát otištěný návrh na sledování Jaroslavy Lopatkové z13. listopadu 1978, místo téhož návrhu týkajícího se jejího manžela z3. února daného roku). Knihou Jan Lopatka 1940–1993 získává lopatkovské bádání potřebnou asvéráznou monografii, jež vzdává pomyslný hold precizovanému abřitkému promýšlení, narušuje zažité představy odevadesátých letech isebepochvalné současnosti aznovu střílí ostře do světa literárních konvencí anepřiznané konformity vuvažování ivživotě. AD: Jan Lopatka 1940–1993, eds. Edita Onuferová aTerezie Pokorná. Revolver Revue, Praha 2017. 272 s. OPEN ACCESS